ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(první senát)
28. září 2011
Věc F‑13/10
Carlo De Nicola
v.
Evropská investiční banka (EIB)
„Veřejná služba – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Hodnocení – Povýšení – Žaloba na náhradu škody – Přípustnost“
Předmět: Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU a článku 41 pracovního řádu zaměstnanců EIB, kterou se p. De Nicola domáhá zejména zaprvé zrušení rozhodnutí odvolacího výboru Evropské investiční banky ze dne 23. září 2009, zadruhé zrušení svého hodnotícího posudku za rok 2008, zatřetí zrušení rozhodnutí o povýšeních ze dne 18. března 2009, začtvrté zrušení rozhodnutí o nepovýšení a zapáté uložení Bance povinnosti k náhradě nemajetkové a majetkové újmy, jež mu údajně vznikly.
Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Žalobce ponese vlastní náklady řízení a ukládá se mu úhrada poloviny nákladů řízení EIB. EIB ponese polovinu vlastních nákladů řízení.
Shrnutí
1. Úředníci – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Žaloba – Návrhová žádání směřující proti stanovisku odvolacího výboru – Přípustnost – Účinek
(Pracovní řád zaměstnanců Evropské investiční banky, článek 41)
2. Úředníci – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Žaloba – Žaloba směřující proti aktu s obecnou působností – Pokyny pro hodnocení – Nepřípustnost
(Služební řád úředníků, článek 90; Pracovní řád zaměstnanců Evropské investiční banky, článek 41)
3. Úředníci – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Žaloba – Lhůty – Požadavek přiměřené lhůty – Počátek běhu lhůty
(Služební řád úředníků, článek 90; Pracovní řád zaměstnanců Evropské investiční banky, článek 41)
4. Úředníci – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Žaloba – Žaloba směřující proti neustanovení zástupce do smírčí komise – Počátek běhu lhůty
(Služební řád úředníků, článek 90; Pracovní řád zaměstnanců Evropské investiční banky, článek 41)
5. Úředníci – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Žaloba – Obdobné použití čl. 91 odst. 1 služebního řádu – Pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci
(Služební řád úředníků, čl. 91 odst. 1; Pracovní řád zaměstnanců Evropské investiční banky, článek 41)
6. Úředníci – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Žaloba – Žaloba na náhradu škody – Přípustnost žaloby, jíž předcházel návrh na náhradu škody podaný odvolacímu výboru
(Služební řád úředníků, články 90 a 91; Pracovní řád zaměstnanců Evropské investiční banky, článek 41)
7. Úředníci – Žaloba – Žaloba na zrušení nepodaná ve lhůtě – Žaloba na náhradu škody směřující ke stejnému výsledku – Nepřípustnost
8. Úředníci – Zaměstnanci Evropské investiční banky – Roční hodnotící posudek – Soudní přezkum – Meze
(Služební řád úředníků, článek 91)
1. Návrhová žádání směřující proti stanovisku odvolacího výboru zřízeného Evropskou investiční bankou pro hodnocení zaměstnanců nemají samostatný obsah a jejich účinkem je, že je soudu Unie předložen hodnotící posudek, proti kterému byl podán takový správní opravný prostředek. Obecně nemá rozhodnutí odvolacího výboru samostatný obsah ve vztahu k souhrnu rozhodnutí napadených před výborem.
(viz bod 44)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 8. března 2011, De Nicola v. EIB, F‑59/09, bod 131, a výše citovaná judikatura
2. Článek 41 pracovního řádu zaměstnanců Evropské investiční banky umožňuje se obrátit na soudy Unie ve věci individuálních sporů pouze jejím zaměstnancům. Zaměstnanci nejsou oprávněni přímo navrhovat zrušení aktů s obecnou působností, ačkoliv mohou za určitých podmínek v rámci individuálního sporu namítat jejich protiprávnost. Mimoto existuje určitá analogie s ustanoveními článku 90 služebního řádu úředníků, jež stanoví, že akt může být kvalifikován jako akt nepříznivě zasahující do právního postavení úředníka, jestliže zejména obsahuje konečné stanovisko správy ohledně jeho individuální situace.
V tomto ohledu pokyny Banky pro hodnocení, jež směřují k vyvolání právních účinků vůči obecně a abstraktně určené kategorii osob, tedy zaměstnancům EIB, představuje akt s obecnou působností. Na návrhová žádání směřující k jejich zrušení tedy nelze nahlížet jako na související s individuálními spory ve smyslu ustanovení článku 41 pracovního řádu zaměstnanců. Tyto pokyny tedy nemohou být předmětem přímé žaloby zaměstnance Banky.
(viz body 54 a 55)
Odkazy:
Soudní dvůr: 16. července 1981, Bowden a další v. Komise, 153/79, bod 13
Rozsudek soudu prvního stupně: 6. března 2001, Dunnett a další v. EIB, T‑192/99, body 61 a 62, a výše citovaná judikatura; 16. prosince 2004, De Nicola v. EIB, T‑120/01 a T‑300/01, bod 132; 29. listopadu 2006, Agne-Dapper v. Komise, T‑35/05, T‑61/05, T‑107/05, T‑108/05 a T‑139/05, bod 56
3. Smírčí řízení podle článku 41 pracovního řádu zaměstnanců Evropské investiční banky i zvláštní odvolací postup v oblasti ročního hodnocení stanovený správním sdělením Banky sledují týž cíl jako povinný postup před zahájením soudního řízení zavedený článkem 90 služebního řádu. Účelem těchto postupů je rovněž umožnit smírné urovnání sporů tím, že je Bance poskytnuta možnost znovu se zabývat napadeným aktem a dotčenému zaměstnanci možnost přijmout odůvodnění, z kterého vychází tento akt, a případně nepodávat žalobu. Předpisy Banky mimoto neupravují koordinaci mezi oběma uvedenými postupy. V oblasti hodnotících posudků proto musí dotyčný zaměstnanec zhodnotit, zda se rozhodne buď pro jeden, nebo pro druhý z uvedených postupů, anebo pro oba tyto postupy souběžně nebo postupně, pokud ovšem dodrží orientační lhůtu stanovenou ve správních sděleních relevantních pro žádost o předložení věci odvolacímu výboru.
Za těchto okolností je třeba lhůtu tří měsíců od data oznámení aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení dotyčného zaměstnance, případně od skončení odvolacího řízení s negativním výsledkem nebo od neúspěšného smírčího řízení, v zásadě považovat za přiměřenou, pokud ovšem případné odvolací řízení proběhlo v přiměřené lhůtě a pokud dotyčný podal případný návrh na zahájení smírčího řízení v přiměřené lhůtě od data, kdy mu byl oznámen akt nepříznivě zasahující do jeho právního postavení. Konkrétně zavedení obou těchto nepovinných postupů v článku 41 pracovního řádu zaměstnanců a ve výše zmíněných sděleních zaměstnancům, což jsou předpisy pro Banku závazné, vede nevyhnutelně k závěru, že pokud zaměstnanec podá postupně návrh na zahájení odvolacího řízení a poté návrh na zahájení smírčího řízení, začíná lhůta pro podání žaloby k Soudu běžet teprve od okamžiku neúspěšného smírčího řízení, podal-li zaměstnanec návrh na zahájení smírčího řízení v přiměřené lhůtě od skončení odvolacího řízení.
(viz body 61 a 62)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: výše uvedený rozsudek De Nicola v. EIB, body 136 a 137, a výše citovaná judikatura
4. Žádný vnitřní předpis Evropské investiční banky nestanovuje lhůtu, ve které se zaměstnanci Banky musí obrátit na soud v případě, že tato nezahájí smírčí řízení tím, že neurčí jednoho ze členů smírčí komise upravené v článku 41 pracovního řádu zaměstnanců.
Avšak vzhledem k tomu, že Banka v souladu s právem nesmí odmítnout zahájení smírčího řízení a že by bylo v rozporu s požadavkem právní jistoty, aby se v případě mlčení právních předpisů měnila v závislosti na povaze předmětných řízení lhůta, v níž musí být akty Banky napadeny, je třeba mít s ohledem na článek 90 služebního řádu úředníků za to, že v případě, že zaměstnanec Banky předloží smírčí komisi jiný spor, než spor týkající se disciplinárních sankcí, a že Banka neurčí svého zástupce do této komise, vede tato nečinnost ke konkludentnímu rozhodnutí o odmítnutí návrhu na zahájení smírčího řízení ve lhůtě čtyř měsíců po doručení daného návrhu Bance. K tomu, aby se obrátil na Soud, má tedy zaměstnanec Banky přiměřenou lhůtu tří měsíců, jež běží od výše uvedeného konkludentního rozhodnutí.
(viz body 74, 75, 77 a 78)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: výše uvedený rozsudek De Nicola v. EIB, bod 137, a výše citovaná judikatura; 28. června 2011, De Nicola v. EIB, F‑49/10, bod 71
5. Na žaloby zaměstnanců Evropské investiční banky je třeba obdobně uplatnit pravidlo vyplývající z čl. 91 odst. 1 služebního řádu, podle něhož soud nemá pravomoc, pokud žaloba, která je mu předložena, nesměřuje proti aktu, který správa přijala k zamítnutí nároků žalobce.
(viz bod 91)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 30. listopadu 2009, Voslamber v. Komise, F‑86/08, body 224 až 239, a výše citovaná judikatura
6. V rámci postupu před zahájením soudního řízení nesmí správa stížnosti vykládat restriktivně, ale naopak je musí posuzovat široce.
Vzhledem k nedostatku ustanovení v pracovním řádu zaměstnanců Evropské investiční banky o podmínkách pro obrácení se na soud ve věci náhrady škody, je v tomto ohledu třeba mít za to, že pokud podala žalobkyně návrh na náhradu škody před odvolacím výborem Banky, znamená to nutně, že Bance předložila předchozí návrh na náhradu škody.
(viz body 92 a 95)
Odkazy:
Soudní dvůr: 23. dubna 2002, Campogrande v. Komise, C‑62/01 P, bod 33, a výše citovaná judikatura
7. Úředník, který nenapadl rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování nepříznivě zasahující do jeho právního postavení ve stanovené lhůtě, nemůže obejít tuto prekluzi tím, že podá žalobu na náhradu škody založenou na domnělé protiprávnosti tohoto rozhodnutí. Žalobce se tedy nemůže prostřednictvím návrhu na náhradu škody snažit dospět ke stejnému výsledku, jenž mu měl zajistit úspěch žaloby na neplatnost, kterou opomněl podat včas. Ačkoliv má dále úředník právo podat na základě údajné protiprávnosti aktu nepříznivě zasazujícího do jeho právního postavení žalobu směřující pouze k náhradě škody za újmu, jež mu tento akt způsobil, aniž navrhne zrušení tohoto aktu, jsou taková návrhová žádání na náhradu škody přípustná, pouze pokud byla podána ve lhůtě pro podání žaloby použitelné na dotyčný akt.
(viz bod 97)
Odkazy:
Soudní dvůr: 15. prosince 1966, Schreckenberg v. Komise, 59/65; 14. února 1989, Bossi v. Komise, 346/87
Soud pro veřejnou službu: 21. února 2008, Skoulidi v. Komise, F‑4/07, body 50 a 70
8. Soudu Unie nepřísluší, aby nahradil uvážení osob pověřených hodnocením svým posouzením. Evropská investiční banka totiž disponuje podobně jako ostatní orgány a instituce Unie při hodnocení práce svých zaměstnanců rozsáhlou posuzovací pravomocí. Přezkum legality posouzení obsažených v ročním hodnotícím posudku zaměstnance Banky provedený soudem Unie se týká pouze případných formálních vad, zjevných skutkových omylů postihujících tato posouzení, jakož i případného zneužití pravomoci.
(viz bod 108)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: výše citovaný rozsudek Voslamber v. Komise, bod 126