ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého senátu)
26. října 2010(*)
„Hospodářská soutěž – Správní řízení – Rozhodnutí, kterým se nařizuje provedení kontroly – Článek 20 odst. 4 nařízení (ES) č. 1/2003 – Adresát, který nemá právní subjektivitu – Povinnost uvést odůvodnění – Pojem ,podnik a sdružení podniků‘ “
Ve věci T‑23/09,
Conseil national de l’Ordre des pharmaciens (CNOP),
Conseil central de la section G de l’Ordre national des pharmaciens (CCG),
se sídlem v Paříži (Francie), zastoupené původně Y.‑R. Guillouem, H. Speyartem van Woerden, T. Verstraetenem a C. van Sasse van Ysseltem, poté Y.‑R. Guillouem, L. Defalquem a C. Robertem, advokáty,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zastoupené A. Bouquetem a É. Gippini Fournierem, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise K(2008) 6494 ze dne 29. října 2008 ve věci COMP/39510, kterým se nařizuje, aby se Ordre national des pharmaciens (ONP), CNOP a CCG podřídily kontrole v souladu s čl. 20 odst. 4 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205),
TRIBUNÁL (čtvrtý senát),
při poradě ve složení O. Czúcz (zpravodaj), předseda, I. Labucka a K. O’Higgins, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: T. Weiler, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 23. února 2010,
vydává tento
Rozsudek
Právní rámec
1 Článek 20 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205) stanoví:
„1. Za účelem plnění povinností svěřených jí tímto nařízením může Komise provádět veškeré nezbytné kontroly podniků a sdružení podniků.
[…]
4. Podniky a sdružení podniků se musí podřídit kontrolám nařízeným na základě rozhodnutí Komise. Rozhodnutí musí stanovit předmět a účel kontroly, stanovit datum, kdy má začít, a uvést sankce podle článků 23 a 24 a právo na přezkoumání rozhodnutí Soudním dvorem […]“
Skutečnosti předcházející sporu
2 Žalobkyně, tj. Conseil national de l’Ordre des pharmaciens (CNOP) a Conseil central de la section G de l’Ordre national des pharmaciens (CCG), jsou spolu s Ordre national des pharmaciens (ONP) adresáty rozhodnutí Komise Evropských společenství K(2008) 6494 ze dne 29. října 2008, kterým jim bylo nařízeno, aby se podřídily kontrole v souladu s čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003 ve věci COMP/39510 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Jiným rozhodnutím z téhož dne Komise nařídila, aby se Laboratoire Champagnat Desmoulins Philippakis podřídila kontrole v rámci téže věci. Posledně uvedené rozhodnutí je předmětem žaloby v související věci T‑24/09.
K ONP a jejím radám
3 ONP a její rady se řídí francouzským code de la santé publique (zákonem o veřejném zdraví, dále jen „CSP“).
4 Článek L 4231‑1 CSP stanoví:
„[ONP] má za cíl:
1. [z]ajišťovat dodržování profesních povinností;
2. [z]ajišťovat ochranu cti a nezávislosti profese;
3. [d]bát na odbornost lékárníků;
4. [p]řispívat k podpoře veřejného zdraví a kvality péče, zejména bezpečného provádění odborných úkonů.
[ONP] sdružuje lékárníky vykonávající své povolání ve Francii.“
5 Článek L 4232‑1 CSP uvádí, že se ONP člení do sedmi sekcí, z nichž každá – kromě sekce E, která je organizována na zeměpisném základě – odpovídá určitému konkrétnímu oboru lékárenství (lékárna, průmysl, velkoobchod, lékařská biologie jako svobodné povolání nebo v rámci nemocnice, nemocniční lékárenství). Sekce G se týká farmaceutů specializujících se na lékařskou biologii činných ve veřejných i soukromých laboratořích pro analýzu v oboru lékařské biologie. Každá sekce je řízena ústřední radou.
6 V organizační struktuře ONP jsou hlavními orgány CNOP, ústřední rady včetně CCG a regionální rady. Článek L 4233‑1 CSP stanoví, že jednotlivé rady ONP mají právní subjektivitu.
K napadenému rozhodnutí
7 První čtyři body odůvodnění napadeného rozhodnutí zní:
„Komise má k dispozici informace, podle kterých existují ve Francii přinejmenším od roku 2003 dohody nebo jednání ve vzájemné shodě mezi lékárníky sdruženými v [ONP] nebo rozhodnutí [ONP] nebo [CNOP] nebo [CCG …], jejichž předmětem nebo výsledkem je zabránit hospodářské soutěži na společném trhu, a to zejména na trhu se službami analýzy v oboru lékařské biologie. Toto chování se podle Komise projevilo zejména ve formě rozhodnutí, jejichž účelem je zamezit lékárníkům nebo právnickým osobám v přístupu na trh se službami analýzy v oboru lékařské biologie, omezit jejich činnost na tomto trhu nebo je z tohoto trhu vyloučit.
[ONP] je stavovská organizace, které francouzský stát svěřil zejména úkol zajišťovat dodržování profesních povinností lékárníků a ochranu cti a nezávislosti profese, dbát na odbornost lékárníků a přispívat k podpoře veřejného zdraví a kvality péče, zejména bezpečného provádění odborných úkonů. [ONP] má [c]elostátní radu a sedm sekcí, do nichž jsou lékárníci rozděleni, přičemž například [s]ekce G sdružuje farmaceuty specializující se na lékařskou biologii činné ve veřejných i soukromých laboratořích pro analýzu v oboru lékařské biologie. [ONP] a všechny její rady mají právní subjektivitu.
[ONP] a její [r]ady mají pravomoc kontrolovat přístup k povolání a jeho výkon, ukládat kázeňské sankce lékárníkům a právnickým osobám vykonávajícím činnost související s profesí lékárníka, například činnost farmaceuta specializujícího se na lékařskou biologii vykonávajícího profesní činnost ve veřejných i soukromých laboratořích pro analýzu v oboru lékařské biologie. Kontrola přístupu k povolání se provádí prostřednictvím administrativního zajišťování zápisů na [s]eznam každé [s]ekce. Zařazování lékárníků a právnických osob vykonávajících činnost související s profesí lékárníka na [s]eznam je zákonnou podmínkou pro výkon jakékoli činnosti související s profesí lékárníka. Seznam je aktualizován [ú]střední radou sekce. [ONP] a její [r]ady mohou ukládat takové sankce jako dočasný nebo trvalý zákaz jakékoli činnosti související s profesí lékárníka a taková rozhodnutí mají za následek dočasné nebo trvalé vyškrtnutí lékárníka nebo právnické osoby ze [s]eznamu.
Komise má k dispozici informace, podle kterých se projevily dohody nebo jednání ve vzájemné shodě mezi lékárníky ve Francii sdruženými v [ONP], týkající se lékárníků nebo právnických osob, kteří mají zájem poskytovat služby analýzy v oboru lékařské biologie, a to ve formě rozhodnutí o jejich nezařazení na [s]eznam [s]ekce G, o neaktualizování jejich zápisu na [s]eznam nebo o zákazu výkonu jejich činnosti, a to za tím účelem nebo s tím výsledkem, že se omezí hospodářská soutěž na trhu se službami analýzy v oboru lékařské biologie.“
8 V osmém a devátém bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí se uvádí:
„K zajištění účinnosti této kontroly je […] nezbytné, aby byla provedena tak, že sdružení podniků podezřelá z účasti na domnělých protiprávních jednáních o této kontrole nebudou předem uvědomena.
Proto je nutné přijmout rozhodnutí na základě čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003, kterým se nařizuje, aby se sdružení podniků podřídila kontrole.“
9 Článek 1 napadeného rozhodnutí ve svém prvním pododstavci stanoví:
„[ONP], [CNOP] a [CCG] jsou povinny podřídit se kontrole ohledně své účasti na dohodách nebo jednáních ve vzájemné shodě mezi lékárníky ve Francii sdruženými v [ONP] nebo ohledně případného provádění těchto dohod nebo jednání, jakož i projevů těchto dohod nebo jednání ve vzájemné shodě ve formě rozhodnutí odporujících ustanovením článku 81 [ES] nebo článku 82 [ES] zejména na trhu se službami analýzy v oboru lékařské biologie. Toto chování se projevilo zejména ve formě rozhodnutí, jejichž cílem je zamezit lékárníkům nebo právnickým osobám v přístupu na trh se službami analýzy v oboru lékařské biologie, omezit jejich činnosti na tomto trhu nebo je z tohoto trhu vyloučit.“
10 V článku 2 napadeného rozhodnutí se uvádí, že kontrola mohla začít dne 12. listopadu 2008, kdy také skutečně proběhla, a to v sídle žalobkyň.
11 Článek 3 napadeného rozhodnutí stanoví:
„Toto rozhodnutí je určeno [ONP], [CNOP] a [CCG].
Toto rozhodnutí se krátce před provedením kontroly oznamuje sdružením podniků, kterým je určeno […]“
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
12 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu podaly dne 21. ledna 2009 žalobkyně projednávanou žalobu.
13 Žalobkyně ve své žalobě navrhly spojení této věci s věcí T‑24/09. Předseda čtvrtého senátu Tribunálu tomuto návrhu nevyhověl.
14 Samostatným podáním z téhož dne žalobkyně navrhly, aby byla věc projednána ve zrychleném řízení podle článku 76a jednacího řádu Tribunálu. Tento návrh byl rozhodnutím čtvrtého senátu Tribunálu ze dne 19. února 2009 zamítnut.
15 Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (čtvrtý senát) zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu položil žalobkyním písemně otázky. Žalobkyně této žádosti vyhověly.
16 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání dne 23. února 2010.
17 Žalobkyně navrhují, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
18 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zamítl;
– uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
19 Na podporu své žaloby uplatňují žalobkyně tři žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z porušení zásady, podle které musí být rozhodnutí orgánů určena entitám nadaným právní subjektivitou. Druhý žalobní důvod vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění. Třetí žalobní důvod vychází z porušení čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady, podle které musí být rozhodnutí orgánů určena entitám nadaným právní subjektivitou
Argumenty účastnic řízení
20 Pokud jde o přípustnost tohoto žalobního důvodu, žalobkyně tvrdí, že mají nesporně legitimní zájem na podání žaloby proti rozhodnutím určeným třetím osobám, která by pro ně mohla mít negativní důsledky zejména v oblasti hospodářské soutěže. Tvrdí, že nejenže mají v projednávané věci zjevně zájem domáhat se zrušení napadeného rozhodnutí, protože se jich přímo týká, ale že jsou navíc aktivně legitimovány uplatňovat žalobní důvod vycházející z nedostatku právní subjektivity ONP, protože jsou jejími zastupujícími orgány. Skutečnost, že se napadené rozhodnutí výslovně týká ONP, tak přímo zasahuje do jejich právního postavení, a žalobkyně tedy mají přímý zájem i na částečném zrušení napadeného rozhodnutí. Svou žalobu ostatně podaly jakožto zastupující orgány ONP jejím jménem.
21 Pokud jde o věc samu, žalobkyně tvrdí, že ONP nemá na rozdíl od svých jednotlivých rad právní subjektivitu. Podle nich musí být adresát rozhodnutí o provedení kontroly nutně entitou nadanou právní subjektivitou.
22 Komise uvádí, že tento žalobní důvod je nepřípustný a každopádně neopodstatněný.
Závěry Tribunálu
23 Pokud jde o přípustnost uvedeného žalobního důvodu, je nutno konstatovat, že se tento důvod týká části výroku napadeného rozhodnutí vztahující se na jinou entitu, než jsou žalobkyně.
24 V tomto ohledu není zpochybňováno, že žalobkyně mají právní subjektivitu. I kdyby Tribunál za těchto okolností a bez ohledu na jejich postavení coby orgánu zastupujícího ONP zkoumal žalobní důvod po meritorní stránce a dospěl k závěru, že rozhodnutí o provedení kontroly nemohou být určena entitám bez právní subjektivity a že ONP takovou právní subjektivitu nemá, takový závěr by neměl vliv na platnost napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž je určeno žalobkyním.
25 Krom toho je třeba poukázat na skutečnost, že žalobkyně v odpověď na písemnou otázku Tribunálu uvedly, že bylo-li napadené rozhodnutí určeno i ONP, nemělo to vliv na rozsah kontroly, kterou Komise mohla na základě napadeného rozhodnutí provést, protože proběhla pouze v prostorách žalobkyň vzhledem k tomu, že ONP právně neexistuje a mimo svých rad nemá žádné zastoupení navenek. Za těchto okolností by zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž bylo určeno ONP, nemělo žádný vliv na rozsah a výsledky kontroly vůči žalobkyním.
26 Proto je nutno konstatovat, že zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž bylo určeno ONP, nemůže žalobkyním poskytnout zadostiučinění. V důsledku toho musí být první žalobní důvod zamítnut.
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění
Argumenty účastnic řízení
27 Podle žalobkyň musí být požadavek na odůvodnění posuzován v závislosti na okolnostech projednávané věci, a zejména na obsahu dotčeného aktu, a to tím spíše že povinnost uvést odůvodnění má zásadní význam ve světle článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“). Podle nich se projednávaný případ liší od případu kontroly, kdy Komise provádí šetření u entity, u níž nepanují pochybnosti o tom, že má povahu podniku. V projednávané věci byly adresáty napadeného rozhodnutí ONP, CNOP a CCG, nebyla v něm však označena entita, která by mohla být podnikem nebo sdružením podniků ve smyslu čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003. Žalobkyně tvrdí, že nevědí, co jsou entity, jejichž kvalifikace jakožto podniku nebo sdružení podniků by Komisi umožňovala uvedené ustanovení použít, a jak Komise tuto otázku posuzuje. Tvrdí, že v okamžiku doručení napadeného rozhodnutí tedy nebyly schopny se seznámit s odůvodněním opatření, které vůči nim bylo přijato, což je podle nich porušením práva na respektování obydlí ve smyslu článku 8 EÚLP, s nímž musí být spojeny dostatečné záruky. Odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy podle nich neumožňuje Tribunálu vykonat přezkum, který mu přísluší.
28 Komise podle žalobkyň naznačuje, že ochrana přiznaná obydlí právnické osoby je menšího rozsahu než ochrana přiznaná obydlí fyzických osob, a proto se domnívá, že odůvodnění by mohlo být v případě rozhodnutí o provedení prověrky v prostorách právnické osoby stručnější. Žalobkyně takovou argumentaci odmítají z důvodu, že ochrana přiznaná prostorám podniků podle článku 8 EÚLP je rovnocenná ochraně, jaké požívají prostory fyzických osob, a každopádně není menšího rozsahu. Žalobkyně v tomto ohledu poukazují zejména na stanovisko generálního advokáta J. Mischa předcházející rozsudku Soudního dvora ze dne 22. října 2002, Roquette Frères (C‑94/00, Recueil, s. I‑9011, I‑9015).
29 Žalobkyně krom toho v replice uvádí, že povinnost uvést odůvodnění je základní zárukou práva dotyčných podniků na obhajobu. Její rozsah tedy podle nich nemůže být omezován v závislosti na úvahách o účinnosti šetření. Žalobkyně tvrdí, že Komise sice není povinna adresátovi rozhodnutí, kterým se nařizuje provedení kontroly, sdělit veškeré informace o domnělém protiprávním jednání, které má k dispozici, ani nemusí přistupovat k přesné právní kvalifikaci těchto protiprávních jednání, avšak musí jasně uvést domněnky, jež zamýšlí ověřit. Za účelem zjištění, zda je kontrola odůvodněná, má tedy Komise povinnost v rozhodnutí, kterým se nařizuje provedení kontroly, podrobně uvést, že má k dispozici solidní poznatky a věcné indicie, na jejichž základě má podezření, že se podnik, který je předmětem kontroly, dopustil protiprávního jednání. Právo na obhajobu musí být nutně dodrženo již ve stadiu správního řízení, v jehož rámci bylo napadené rozhodnutí vydáno.
30 Žalobkyně mají za to, že však v napadeném rozhodnutí není jasně uvedeno, zda jednání, která u Komise vzbuzovala podezření a která byla důvodem pro provedení kontroly, jsou vytýkána samotné ONP, samotné CNOP, samotné CCG nebo všem těmto entitám, takže je podle nich nemožné určit domněnky, které Komise zamýšlela kontrolou ověřit. Žalobkyně stejně tak tvrdí, že činnost ONP nebo žalobkyň odůvodňující napadené rozhodnutí není definována.
31 V replice a na jednání žalobkyně dále poukázaly na porušení svého práva na obhajobu. Obecné formulace obsažené v napadeném rozhodnutí tak podle nich Komisi umožnily zabavit četné dokumenty nejrůznějšího obsahu. Žalobkyně v tomto ohledu vyjmenovávají druhy zabavených dokumentů. Žalobkyně na jednání dodaly, že porušení jejich práva na obhajobu bylo potvrzeno tím, že v oznámení námitek, které jim došlo po podání žaloby, je obsažena druhá námitka, odlišná od námitky – zmíněné v napadeném rozhodnutí – týkající se podmínek přístupu k povolání.
32 Komise tvrdí, že napadené rozhodnutí je odůvodněno právně dostačujícím způsobem.
Závěry Tribunálu
33 Pokud jde o rozhodnutí Komise, kterým se nařizuje provedení kontroly, čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003 vymezuje podstatné náležitosti, které musí takové rozhodnutí ve svém odůvodnění obsahovat, jelikož ukládá Komisi povinnost takové rozhodnutí odůvodňovat tím, že musí stanovit předmět a účel kontroly, stanovit datum, kdy má začít, uvést sankce podle článků 23 a 24 uvedeného nařízení a právo na přezkoumání takového rozhodnutí soudem Unie. Z hlediska obsahu tohoto ustanovení byl v judikatuře rozsah povinnosti uvést odůvodnění v případě rozhodnutí o kontrole zpřesněn (viz rozsudek Tribunálu ze dne 8. března 2007, France Télécom v. Komise, T‑340/04, Sb. rozh. s. II‑573, body 50 až 53 a citovaná judikatura).
34 V projednávané věci je nutno konstatovat, že napadené rozhodnutí žalobkyním umožňuje se seznámit s podstatnými náležitostmi stanovenými v uvedeném ustanovení, konkrétně s předmětem a účelem kontroly. Předmět je totiž specifikován v prvním bodě odůvodnění, jakož i v článku 1 napadeného rozhodnutí tak, že se toto rozhodnutí vztahuje na dohody nebo jednání ve vzájemné shodě mezi lékárníky ve Francii sdruženými v ONP nebo na rozhodnutí ONP nebo žalobkyň, jejichž předmětem nebo výsledkem je zabránit hospodářské soutěži na společném trhu se službami analýzy v oboru lékařské biologie, omezovat ji nebo ji narušovat, a to přinejmenším od roku 2003. Ve čtvrtém bodě odůvodnění se dodává, že Komise má k dispozici informace, podle kterých se dohody nebo jednání ve vzájemné shodě projevily ve formě rozhodnutí o nezařazení dotyčných osob na seznam sekce G, o neaktualizování jejich zápisu na seznam nebo o zákazu výkonu jejich činnosti, a poskytuje tak přesné informace o domněnkách, které Komise zamýšlí ověřit. Účel kontroly je popsán v šestém a sedmém bodě odůvodnění, kde se uvádí, že kontrola musí Komisi umožnit seznámit se s veškerými skutkovými poznatky týkajícími se případných dohod nebo jednání, jejich kontextu a totožnosti dotyčných podniků nebo sdružení, přičemž se upřesňuje, že se Komise důvodně domnívá, že znalost o existenci a fungování předmětných dohod, jednání nebo rozhodnutí má jen omezený okruh osob v rámci ONP a jejích rad.
35 Žalobkyně ale v podstatě tvrdí, že povinnost uvést odůvodnění, kterou Komise v projednávané věci má, musí být posouzena z hlediska práva na ochranu soukromého života stanoveného v článku 8 EÚLP a vyloženého judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a stanoviskem generálního advokáta J. Mischa předcházejícím rozsudku Roquette Frères, bod 28 výše. Na základě tohoto práva má podle nich Komise v rámci rozhodnutí, kterým se nařizuje kontrola podniků nebo sdružení podniků, povinnost uvést odůvodnění, která se podobá povinnosti uvést odůvodnění, jež platí v případě kontrol soukromých osob.
36 V rozsahu, v němž žalobkyně odkazují na kvalifikaci adresátů napadeného rozhodnutí jakožto podniků nebo sdružení podniků, je nutno upřesnit, že v jeho článku 3 (viz bod 11 výše) je v prvním pododstavci zmínka o ONP, CNOP a CCG jako o jeho třech adresátech. Z druhého pododstavce téhož ustanovení vyplývá, že se tito adresáti považují za sdružení podniků, a nikoli za podniky. Navzdory tomu, že některé body odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazují na „dotyčné podniky/sdružení podniků“, je jeho článek 3 jednoznačný. Z ostatních odkazů obsažených v napadeném rozhodnutí, například v osmém a devátém bodě odůvodnění (viz bod 8 výše), jakož i v závěrečné části týkající se pokut a penále, krom toho jasně vyplývá, že jsou jeho adresáti považováni za sdružení podniků. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, napadené rozhodnutí není nejasné, pokud jde o otázku, kdo jsou jeho adresáti a zda jsou považováni za podniky, nebo za sdružení podniků ve smyslu čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003. Tento argument musí být odmítnut.
37 V rozsahu, v němž žalobkyně chtějí takto tvrdit, že Komise měla v napadeném rozhodnutí podrobně odůvodnit, proč je považovala za sdružení podniků, je třeba nejprve uvést, že v napadeném rozhodnutí je ve druhém a třetím bodě odůvodnění (viz bod 7 výše) uvedeno, že ONP je stavovská organizace, které francouzský stát svěřil zejména úkol zajišťovat dodržování profesních povinností lékárníků a ochranu cti a nezávislosti profese, dbát na odbornost lékárníků a přispívat k podpoře veřejného zdraví a kvality péče, zejména bezpečného provádění odborných úkonů. V napadeném rozhodnutí se rovněž uvádí, že ONP má celostátní radu a sedm sekcí, do nichž jsou lékárníci rozděleni, přičemž sekce G sdružuje farmaceuty specializující se na lékařskou biologii činné ve veřejných a soukromých laboratořích pro analýzu v oboru lékařské biologie. Dále se v něm hovoří o kontrolní pravomoci dotyčných entit v oblasti přístupu k povolání lékárníka a farmaceuta specializujícího se na lékařskou biologii.
38 Je nutno konstatovat, že z tohoto odůvodnění lze pochopit, že Komise má za to, že ONP je stavovská organizace lékárníků a farmaceutů specializujících se na lékařskou biologii, které francouzský stát svěřil určité pravomoci. Vyplývá z něj také, že se Komise zmiňuje o existenci CNOP a CCG v rámci ONP. Tato upřesnění poskytují jisté poznatky, z nichž lze pochopit, proč Komise považovala ONP a žalobkyně za sdružení podniků. Nicméně je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí neobsahuje konkrétní argumentaci ohledně důvodů, pro něž jsou taková stavovská organizace, o jakou jde v projednávané věci, a její orgány považovány v projednávané věci za sdružení podniků ve smyslu čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003.
39 Je však třeba připomenout, že účelem povinnosti uvést odůvodnění individuálního rozhodnutí je umožnit soudu vykonávat přezkum legality rozhodnutí a dostatečně informovat zúčastněnou osobu, aby poznala, zda je rozhodnutí opodstatněné, nebo zda je případně stižené vadou, která umožňuje napadnout jeho platnost, přičemž je upřesněno, že rozsah této povinnosti závisí na povaze dotčeného aktu a na kontextu, v němž byl přijat, jakož i na všech právních normách upravujících dotčenou oblast (rozsudek Soudního dvora ze dne 25. října 1984, Interfacultair Instituut Electronenmicroscopie der Rijksuniversiteit te Groningen, 185/83, Recueil, s. 3623, bod 38; rozsudky Tribunálu ze dne 15. června 2005, Corsica Ferries France v. Komise, T‑349/03, Sb. rozh. s. II‑2197, body 62 a 63, a France Télécom v. Komise, bod 33 výše, bod 48).
40 V tomto ohledu je třeba uvést, že pokud jde o povahu napadeného rozhodnutí a o kontext, v němž bylo vydáno, žalobkyně sice správně tvrdí, že v souladu s judikaturou musí být soukromý život podle článku 8 EÚLP respektován a ochrana obydlí se vztahuje i na obchodní prostory společností [viz v tomto smyslu Evropský soud pro lidská práva, rozsudek Colas Est a další v. Francie ze dne 16. dubna 2002, § 41; pokud jde o nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, první nařízení, kterým se provádějí články [81 ES] a [82 ES] (Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3), viz také rozsudek Roquette Frères, bod 28 výše, bod 27, a usnesení Soudního dvora ze dne 17. listopadu 2005, Minoan Lines v. Komise, C‑121/04 P, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 31], nicméně Soudní dvůr také zdůraznil, že je třeba chránit užitečný účinek kontrol coby nezbytného nástroje k tomu, aby Komise mohla zastávat svou funkci strážkyně smluv v oblasti hospodářské soutěže. Aby byla zachována užitečnost práva Komise na přístup do obchodních prostor podniku, kterého se týká řízení podle článků 81 ES a 82 ES, znamená tedy toto právo možnost vyhledávat různé informace, které ještě nejsou známé nebo zcela identifikované (pokud jde o nařízení č. 17, viz rozsudek Soudního dvora ze dne 21. září 1989, Hoechst v. Komise, 46/87 a 227/88, Recueil, s. I‑2859, bod 27, a výše uvedené usnesení Minoan Lines v. Komise, bod 36).
41 Z toho vyplývá, že s ohledem na stadium správního řízení, kdy se vydávají rozhodnutí o kontrole, nemá Komise v tomto okamžiku ještě k dispozici přesné informace, které by jí umožnily posoudit, zda lze uváděná jednání nebo akty kvalifikovat jako rozhodnutí podniků nebo sdružení podniků ve smyslu článku 81 ES. Právě s ohledem na zvláštní povahu rozhodnutí o kontrole byly v judikatuře týkající se odůvodnění zdůrazněny typy informací, které musejí být obsaženy v rozhodnutí o kontrole, aby adresáti měli možnost uplatnit v tomto stadiu správního řízení své právo na obhajobu. Pokud by byla Komisi v tomto ohledu uložena přísnější povinnost uvést odůvodnění, nezohledňovalo by to patřičným způsobem předběžnou povahu kontroly, jejímž cílem je právě umožnit Komisi, aby případně v pozdějším stadiu zjistila, zda se adresáti rozhodnutí o kontrole nebo třetí osoby dopustili protiprávního jednání porušujícího právo Společenství v oblasti hospodářské soutěže. Jak vyplývá ze samotného znění napadeného rozhodnutí, předmětné dohody nebo jednání ve vzájemné shodě se totiž nepovažují za prokázané, nýbrž jen budí podezření (viz obdobně v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 17. října 1989, Dow Chemical Ibérica a další v. Komise, 97/87 až 99/87, Recueil, s. 3165, bod 55).
42 Pokud jde o právní normy upravující dotčenou oblast, o které jde v rámci níže zkoumaného třetího žalobního důvodu, je nadto třeba upřesnit, že Soudní dvůr v minulosti, zejména ve svém rozsudku ze dne 19. února 2002, Wouters a další (C‑309/99, Recueil, s. I‑1577), na nějž žalobkyně poukazují, shledal, že stavovská organizace zastupující příslušníky svobodného povolání není a priori vyloučena z působnosti článku 81 ES.
43 Za těchto okolností, a zejména s ohledem na takovou povahu napadeného rozhodnutí, jaká je upřesněna výše, a na právní normy upravující danou oblast je třeba vyslovit závěr, že Komise nebyla povinna uvést v napadeném rozhodnutí konkrétní právní analýzu, na jejímž základě kvalifikovala adresáty jako sdružení podniků, nad rámec k tomu uvedených vysvětlení ve druhém a třetím bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz body 7, 37 a 38 výše).
44 Pokud jde navíc o argument založený na porušení práva na obhajobu, který byl vůbec poprvé uplatněn ve stadiu repliky a zopakován na jednání, a pokud jde konkrétně o typ dokumentů zabavených Komisí, je třeba konstatovat, že v žalobě je – po připomenutí judikatury týkající se povinnosti uvést odůvodnění – pouze poukazováno na nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí ohledně povahy adresátů (podniky nebo sdružení podniků), ale není v ní obsažena výtka ohledně porušení jejich práva na obhajobu v projednávané věci.
45 Skutečnost, že účelem povinnosti uvést odůvodnění v rámci rozhodnutí o kontrole je konkrétně ochrana práva adresátů na obhajobu, nic nemění na tom, že porušení práva na obhajobu, které je již svou povahu subjektivním porušením práva, nespadá pod porušení podstatných formálních náležitostí, a tedy nemůže být projednáváno z úřední povinnosti (rozsudky Tribunálu ze dne 8. července 2004, JFE Engineering a další v. Komise, T‑67/00, T‑68/00, T‑71/00 a T‑78/00, Sb. rozh. s. II‑2501, bod 425, a Corsica Ferries France v. Komise, bod 39 výše, bod 77). Výtka vycházející z porušení práva na obhajobu uplatněná vůbec poprvé ve stadiu repliky proto musí být podle čl. 48 odst. 2 jednacího řádu odmítnuta jako nepřípustná.
46 Pokud jde konečně o výtky vůči obsahu oznámení námitek, stačí uvést, že se jedná o skutečnost, která nastala po vydání napadeného rozhodnutí a která nemůže mít vliv na jeho legalitu, neboť ta se musí posuzovat podle skutkových a právních okolností existujících ke dni, kdy byl akt přijat (viz rozsudek Tribunálu ze dne 27. září 2006, Roquette Frères v. Komise, T‑322/01, Sb. rozh. s. II‑3137, bod 325 a citovaná judikatura).
47 Z toho vyplývá, že druhý žalobní důvod musí být zamítnut.
Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003
48 Tento žalobní důvod se člení na dvě části. První část se týká údajně nesprávné kvalifikace ONP a žalobkyň jako podniků a druhá jejich údajně nesprávné kvalifikace jako sdružení podniků.
K první části třetího žalobního důvodu, vycházející z nesprávné kvalifikace ONP a žalobkyň jako podniků
– Argumenty účastnic řízení
49 Žalobkyně popírají, že by ONP a ony samy byly podniky. Podle svých slov nevykonávají žádnou obchodní nebo hospodářskou činnost. Jejich činnost spadá do oblasti výkonu veřejné moci. Podle nich je znění napadeného rozhodnutí dvojznačné, což jim působí újmu, neboť napadené rozhodnutí jasně nedefinuje, zda mají být jeho adresáti považováni za podniky, nebo za sdružení podniků.
50 Komise s argumenty žalobkyň nesouhlasí.
– Závěry Tribunálu
51 Jak bylo uvedeno v bodě 36 výše, z napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že jeho adresáti jsou považováni za sdružení podniků, a nikoli za podniky. První část třetího žalobního důvodu tedy musí být zamítnuta.
Ke druhé části třetího žalobního důvodu, vycházející z nesprávné kvalifikace ONP a žalobkyň jako sdružení podniků
– Argumenty účastnic řízení
52 Žalobkyně popírají, že by ONP a ony samy byly sdruženími podniků. V podstatě odkazují na rozsudek Wouters a další, bod 42 výše, z nějž podle nich vyplývá, že otázku, zda lze stavovskou organizaci kvalifikovat jako sdružení podniků, je třeba zkoumat ve dvou etapách. Nejprve je podle nich třeba určit, zda jsou členové uvedené organizace podniky ve smyslu práva Společenství v oblasti hospodářské soutěže, a následně zda její činnosti již svou povahou nebo na základě kritérií vytýčených Soudním dvorem nestojí mimo oblast hospodářských vztahů.
53 Žalobkyně zaprvé poukazují na to, že ne všichni členové ONP jsou podniky ve smyslu článku 81 ES, protože někteří z nich jsou státními úředníky. Podle nich se zejména jedná o lékárníky vykonávající svou činnost v nemocničním odvětví, kteří jsou zařazeni na seznam sekcí G a H ONP. Postavení úředníka mají krom toho také členové jiné kategorie, a sice univerzitní profesoři vyučující farmaceutické vědy. Navíc ani lékárníci v zaměstnaneckém poměru představující značnou část členů zařazených na seznam ONP nemohou být kvalifikováni jako podniky. Žalobkyně v tomto ohledu popírají, že by rozsudek Tribunálu ze dne 13. prosince 2006, FNCBV a další v. Komise (T‑217/03 a T‑245/03, Sb. rozh. s. II‑4987), byl relevantní.
54 Žalobkyně krom toho popírají relevanci rozhodnutí francouzského Conseil de la concurrence (úřad pro ochranu hospodářské soutěže) ze dne 18. března 1997 a rozsudku francouzského Cour de cassation (Kasační soud) ze dne 16. května 2000, kterým bylo uvedené rozhodnutí potvrzeno, v nichž byl vysloven závěr, že došlo k porušení práva hospodářské soutěže v odvětví doručování léčivých přípravků do místa bydliště. Žalobkyně tvrdí, že toto rozhodnutí a tento rozsudek, které se týkají konkrétně sekce A ONP, neobsahovaly zjištění, že by tato sekce byla sdružením podniků, a vycházely ze zjištění, že uvedená sekce A jednala nad rámec svého poslání veřejné služby, zatímco CCG nikdy své zákonné pravomoci nepřekročila.
55 Zadruhé se žalobkyně domnívají, že jejich činnost a činnost ONP nepatří do oblasti hospodářských vztahů, neboť mají také sociální poslání založené na zásadě solidarity a jsou nadány typickými pravomocemi orgánu veřejné moci.
56 Pokud jde o jejich sociální poslání, žalobkyně odkazují na čl. L 4231‑2 odst. 6 CSP, na jehož základě se CNOP, složená ze zástupců všech ústředních rad, včetně CCG, „může na celostátní úrovni zabývat veškerými otázkami vzájemné pomoci a profesní solidarity a zejména otázkami pojistných událostí a důchodů“. Takto definované sociální poslání je podle nich založeno na solidaritě, která se projevuje tím, že část členských příspěvků může být určena na opatření na podporu lékárníků v nesnázích nebo v důchodu.
57 Na důkaz toho, že jsou nadány typickými pravomocemi orgánu veřejné moci, vyjmenovávají žalobkyně své činnosti s odkazem na francouzské právní předpisy. Podle svých slov vykonávají mimo jiné soudní a správní činnost.
58 Pokud jde o jejich soudní činnost, žalobkyně poukazují na to, že je coby stavovskou organizaci francouzské právo staví na roveň správním soudům a že jejich kárným senátům předsedají správní soudci. Podle svých slov dále splňují kritéria, podle nichž se posuzuje, zda určitý subjekt vykazuje znaky soudu ve smyslu článku 234 ES, zejména zákonný původ jejich soudní činnosti, její trvalost, závaznost, kontradiktornost řízení před nimi, uplatňování právních norem a jejich nezávislost.
59 Ze svých aktů správní povahy poukazují žalobkyně na organizování průběžného profesního vzdělávání lékárníků, na pravomoc pozastavit výkon činnosti lékárníkům, jejichž zdravotní stav by mohl vést k rizikům při výkonu jejich povolání, a skutečnost, že rady ONP dbají na dodržování etických pravidel. Stanovení příspěvků nezbytných pro fungování ONP a plnění jeho úkolů jsou krom toho také typickou pravomocí orgánu veřejné moci. Žalobkyně nakonec dodávají, že zákon svěřil CNOP, aby organizačně zajistila zavádění farmaceutické databáze – první celostátní elektronické zdravotnické databáze.
60 Zatřetí žalobkyně poukazují na další tři kritéria, která podle nich všechna dokazují, že nejsou ani podniky ani sdruženími podniků ve smyslu práva Společenství v oblasti hospodářské soutěže, a která byla dle jejich slov také vzata v úvahu v rozsudku Wouters a další, bod 42 výše. Podle žalobkyň se jedná zaprvé o to, že členy řídících orgánů stavovské organizace jmenují vnitrostátní orgány, zadruhé o povinnost dotyčné stavovské organizace dodržovat jistá kritéria veřejného zájmu a zatřetí o neexistenci vlivu dotyčné stavovské organizace na své členy.
61 Pokud jde nejprve o jejich složení coby řídících orgánů ONP, žalobkyně poukazují na to, že nejsou složeny výlučně z lékárníků volených příslušníky profese a vykonávajících svou činnost jako svobodné povolání, ale že jsou v nich zastoupeni také státní úředníci, zástupci státu a představitelé farmaceutických věd jmenovaní státními orgány a podléhající jejich kontrole.
62 Zákonodárce navíc žalobkyním podle jejich tvrzení svěřil úkol podporovat veřejné zdraví a kvalitu péče, což je kritérium veřejného zájmu, které uplatňují při veškeré své činnosti, a zejména při zápisech na seznam. V tomto ohledu tvrdí, že z nedávné judikatury Soudního dvora vyplývá, že stát může v rámci ochrany takových základních zásad, jako je veřejné zdraví, regulovat podmínky, za nichž určitá organizace povoluje přístup k určitému povolání, které je samo předmětem regulace (rozsudky Soudního dvora ze dne 19. května 2009, Apothekerkammer des Saarlandes a další, C‑171/07 a C‑172/07, Sb. rozh. s. I‑4171, a Komise v. Itálie, C‑531/06, Sb. rozh. s. I‑4103).
63 Žalobkyně krom toho tvrdí, že nemohou ovlivňovat chování svých členů, což také vylučuje, aby byly kvalifikovány jako sdružení podniků. CNOP se totiž podle nich přímo neúčastní procesu zařazování na seznam lékárníků, protože ti svou žádost podávají některé z ústředních nebo regionálních rad, které jsou pro danou oblast příslušné, a vyjadřuje se pouze v případě odmítnutí zápisu. V oblasti lékařské biologie pak účast CCG při zařazování nebo při změně zařazení na seznam přímo závisí na autorizacích a povoleních vydávaných příslušným prefektem, který zastupuje stát v daném departementu. Úlohou CCG je pouze vydávat nezávazná stanoviska. Pokud jde o zápisy na seznam a o vyškrtnutí ze seznamu mají navíc CNOP a CCG pouze zákonem přísně ohraničené pravomoci. Podle žalobkyň se jedná o pravomoci vázané, neboť nemohou odmítnout zápis na seznam příslušníkovi profese, který splňuje všechny zákonné podmínky. Při posuzování skutečného vlivu těchto rozhodnutí na příslušníky profese je podle žalobkyň ostatně třeba přihlížet k možným prostředkům, jimiž lze odmítnutí zápisu nebo vyškrtnutí ze seznamu napadnout.
64 Konečně v odpověď na argument Komise, že formální kvalifikace adresátů napadeného rozhodnutí jako podniků nebo sdružení podniků není podmínkou jeho legality, žalobkyně tvrdí, že zásada svěřených pravomocí upravená zejména v článcích 5 ES, 7 ES a 211 ES znamená, že Komise může platně přijmout rozhodnutí pouze na právním základě, a to pouze tehdy, jsou-li splněny všechny podmínky stanovené tímto právním základem. Kvalifikace jakožto sdružení podniků proto podle nich musí být dána v okamžiku kontroly. Napadené rozhodnutí jinak postrádá právní základ, protože čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003 jasně stanoví, že Komise může provádět veškeré nezbytné kontroly „podniků a sdružení podniků“.
65 Komise s argumenty žalobkyň nesouhlasí.
– Závěry Tribunálu
66 Na úvod je třeba připomenout, že bod 24 odůvodnění nařízení č. 1/2003 uvádí, že Komise musí být zmocněna provádět kontroly, které jsou nezbytné ke zjištění jakékoli dohody, rozhodnutí nebo jednání ve vzájemné shodě, které jsou zakázány podle článku 81. V článku 20 odst. 1 nařízení č. 1/2003 se v tomto ohledu uvádí, že Komise může provádět veškeré nezbytné kontroly podniků a sdružení podniků. Článek 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003 stanoví, že se podniky a sdružení podniků musí podřídit kontrolám nařízeným na základě rozhodnutí Komise.
67 Je také třeba poukázat na to, že jelikož nařízení č. 1/2003 provádí pravidla hospodářské soutěže stanovená v článcích 81 ES a 82 ES, musí definice pojmů „podniky“ a „sdružení podniků“ obsažených v jeho článku 20 v zásadě souhlasit s definicí použitou v rámci uplatňování článku 81 ES.
68 Je však třeba přihlédnout ke zvláštní povaze rozhodnutí o kontrole (viz bod 40 výše). S ohledem na to, že se taková rozhodnutí vydávají na počátku šetření, nemůže být zvláště v tomto stadiu řeč o tom, že by se definitivně posuzovalo, zda lze akty nebo rozhodnutí entit, kterým jsou určeny, nebo jiných entit kvalifikovat jako dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků nebo jednání ve vzájemné shodě odporující článku 81 odst. 1 ES, nebo také jako jednání uvedená v článku 82 ES. I když čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003 stanoví, že Komise v rozhodnutí o kontrole uvede, jaký je její předmět, nejedná se totiž v tomto stadiu o posouzení konkrétního jednání, neboť cílem kontroly je právě shromáždit důkazy o domnělém jednání.
69 Mimoto je třeba také přihlédnout k tomu, že nařízení č. 1/2003 uděluje Komisi pravomoci, které jí mají umožnit, aby splnila své poslání, které jí svěřuje Smlouva, a sice dbát na dodržování pravidel hospodářské soutěže na společném trhu (pokud jde o nařízení č. 17, viz rozsudek Soudního dvora ze dne 26. června 1980, National Panasonic v. Komise, 136/79, Recueil, s. 2033, bod 20, a usnesení Minoan Lines v. Komise, bod 40 výše, bod 34), což je také připomenuto v bodě 24 odůvodnění nařízení č. 1/2003 (viz bod 66 výše). Také judikatura potvrdila, že kontroly mohou mít velmi široký záběr a že právo na přístup do veškerých prostor, na veškeré pozemky a do veškerých dopravních prostředků podniků má zvláštní význam, protože musí Komisi umožnit, aby shromáždila důkazy o protiprávních jednáních porušujících pravidla hospodářské soutěže v prostorách, kde se běžně nacházejí (pokud jde o nařízení č. 17, viz v tomto smyslu rozsudek Hoechst v. Komise, bod 40 výše, bod 26, a usnesení Minoan Lines v. Komise, bod 40 výše, bod 35).
70 Pokud jde o kvalifikaci ONP a žalobkyň jako sdružení podniků ve smyslu čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003, je třeba v projednávané věci připomenout, že pojem „podnik“ zahrnuje v kontextu práva hospodářské soutěže každou entitu vykonávající hospodářskou činnost bez ohledu na právní postavení této entity a na její způsob financování a že hospodářskou činností je každá činnost spočívající v nabízení zboží nebo služeb na určitém trhu (rozsudek Wouters a další, bod 42 výše, body 46 a 47).
71 Je nutno konstatovat, že lékárníci, či přinejmenším nezávislí lékárníci nabízejí za úplatu zejména služby spočívající v maloobchodní distribuci léčivých přípravků a nesou finanční rizika spojená s touto činností. Je tedy třeba učinit závěr, že tyto osoby vykonávají hospodářskou činnost, a jsou tedy podnikem ve smyslu článků 81 ES, 82 ES a 86 ES (viz obdobně v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 12. září 2000, Pavlov a další, C‑180/98 až C‑184/98, Recueil, s. I‑6451, body 76 a 77, a Wouters a další, bod 42 výše, body 48 a 49). Žalobkyně ostatně nepopírají, že někteří z lékárníků, kteří jsou členy ONP, mohou být kvalifikováni jako podniky ve smyslu práva hospodářské soutěže, protože svou profesi vykonávají jako svobodné povolání, a nesou tak s ní spojená finanční rizika.
72 Krom toho vedle vedoucích a zastupujících lékárníků v lékárnách, kteří jsou členy sekce A, splňují kritéria pojmu „podnik“ také členové sekce G, tj. ředitelé a zástupci ředitelů laboratoří lékařské biologie. I když – jak tvrdí žalobkyně – většina lékárníků patřících do sekce G jsou zaměstnanci v soukromých nebo veřejných laboratořích pro analýzu v oboru lékařské biologie, alespoň část členů této sekce lze kvalifikovat jako podniky ve smyslu práva hospodářské soutěže, což žalobkyně ostatně potvrdily na jednání v odpověď na otázku položenou Tribunálem.
73 Žalobkyně však tvrdí, že nelze-li část jejich členů kvalifikovat jako podniky, znamená to, že se článek 81 ES nemůže na dotčené zastupující orgány vztahovat.
74 Je nutno konstatovat, že tomuto argumentu odporuje judikatura. Tribunál ve svém rozsudku FNCBV a další v. Komise, bod 53 výše, dospěl k závěru, že profesní svazy sdružující a zastupující zemědělce, tj. podniky ve smyslu článku 81 ES, mohou být pro účely použití tohoto ustanovení kvalifikovány jako sdružení podniků, a to přesto, že mohou sdružovat i manžele nebo manželky zemědělců, zejména proto, že podle Tribunálu pouhá skutečnost, že sdružení podniků může zahrnovat též osoby nebo subjekty, které nelze kvalifikovat jako podniky, každopádně nestačí k tomu, aby bylo sdružení ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES této charakteristiky zbaveno (rozsudek FNCBV a další v. Komise, bod 53 výše, bod 55).
75 Žalobkyně zpochybňují relevanci uvedeného rozsudku, přičemž uvádějí, že v něm Tribunál také zohlednil skutečnost, že manželé nebo manželky zemědělců se obecně též účastní práce na rodinném hospodářství. Tito manželé nebo manželky tedy vykonávají hospodářskou činnost, což pro mnoho členů ONP neplatí. I když Tribunál tuto skutečnost skutečně zmínil v bodě 55 rozsudku FNCBV a další v. Komise, bod 53 výše, argument žalobkyň nemůže obstát, protože se v uvedeném bodě jasně uvádí, že pouhá skutečnost, že někteří členové nejsou podniky, „každopádně“ nestačí k tomu, aby bylo dané sdružení vyloučeno z působnosti článku 81 ES.
76 ONP a žalobkyně jsou tedy organizace, které sdružují a zastupují určité příslušníky profese, včetně lékárníků vykonávajících činnost v lékárnách a ředitelů laboratoří pro lékařskou biologii, které lze kvalifikovat jako podniky ve smyslu článku 81 ES.
77 Toto zjištění stačí pro vyslovení závěru, že Komise mohla kvalifikovat ONP a žalobkyně jako sdružení podniků ve smyslu čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003 (viz obdobně v tomto smyslu rozsudek FNCBV a další v. Komise, bod 53 výše, body 53 a 54) a mohla je legálně podřídit kontrole na základě tohoto ustanovení. Konkrétně je možné, že uvedené organizace mohly v tomto postavení přijmout rozhodnutí odporující článku 81 ES, což je domněnka, kterou je Komise v souladu se svým posláním oprávněna ověřit, zejména na základě důkazů shromážděných během kontroly.
78 Argumenty žalobkyň vycházející z rozsudku Wouters a další, bod 42 výše, nemohou tento závěr změnit. Otázkou, která byla v tomto rozsudku řešena, totiž bylo, zda v situaci, kdy taková stavovská organizace, jako je nizozemská advokátní komora, přijala předmětný řád, bylo třeba ji považovat za sdružení podniků, nebo naopak za orgán veřejné moci (rozsudek Wouters a další, bod 42 výše, bod 56). Otázka, zda se na žalobkyně při výkonu jejich konkrétních pravomocí nevztahuje článek 81 ES, nebo zda naopak musí být některé z jejich úkonů považovány za rozhodnutí sdružení podniků ve smyslu tohoto ustanovení, je však v projednávané věci zjevně předčasná a musí být případně vyřešena v rámci konečného rozhodnutí o námitkách uplatněných Komisí. Ve zbytku lze uvést, že rozsudek Wouters a další jasně potvrzuje, že stavovské organizace nejsou a priori vyloučeny z působnosti čl. 81 odst. 1 ES (viz v tomto smyslu rozsudek Wouters a další, bod 42 výše, bod 59 a citovaná judikatura).
79 Je třeba ostatně poukázat také na skutečnost, že se kontrola nařízená napadeným rozhodnutím netýkala výlučně případných rozhodnutí sdružení podniků ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES, o které šlo v rozsudku Wouters a další, bod 42 výše, nýbrž také případné účasti žalobkyň na dohodách nebo jednáních ve vzájemné shodě mezi lékárníky ve Francii sdruženými v rámci ONP, jakož i porušení článku 82 ES.
80 Ze spisu krom toho vyplývá, že existuje několik rozhodnutí francouzského Conseil de la concurrence, v nichž tento úřad dospěl k závěru, že se ONP nebo její orgány dopustily protiprávního jednání porušujícího právo hospodářské soutěže a že francouzský Cour de cassation potvrdil přinejmenším jedno z těchto rozhodnutí. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, a bez ohledu na to, že se tato rozhodnutí týkala sekce A, a nikoli sekce G ONP, jedná se o další indicii, na jejímž základě se Komise mohla domnívat, že ONP a žalobkyně nemohou být a priori vyloučeny z působnosti článku 81 ES, neboť někteří členové sekce A a G mohou být kvalifikováni jako podniky a existence úkolů veřejného zájmu vymezených zákonem u žádné z těchto sekcí nevylučuje, že by mohly přijmout akty překračující tento právní rámec a v rozporu s článkem 81 ES.
81 Pokud jde konečně o odkaz žalobkyň na rozsudky Apothekerkammer des Saarlandes a další a Komise v. Itálie, bod 62 výše, z nichž podle nich vyplývá, že stát může v rámci ochrany základních zásad, jako je veřejné zdraví, regulovat podmínky, za nichž určitá organizace povoluje přístup k povolání, které je samo předmětem regulace, je nutno konstatovat, že v těchto rozsudcích jde v podstatě o použití článků 43 ES a 56 ES – týkajících se svobody usazování a volného pohybu kapitálu – na vnitrostátní právní úpravu týkající se podmínek výkonu povolání lékárníka. Tyto rozsudky jsou přitom pro řešení sporu irelevantní, protože z judikatury vyplývá, že pokud určitá pravidla nepředstavují omezení volného pohybu, jelikož jako taková nesouvisí s hospodářskou činností, neznamená tato okolnost, že se dotyčná činnost nutně vymyká působnosti článků 81 ES a 82 ES ani že uvedená pravidla nesplňují podmínky použití uvedených článků (viz obdobně v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 18. července 2006, Meca-Medina a Majcen v. Komise, C‑519/04 P, Sb. rozh. s. I‑6991, bod 31).
82 Z výše uvedeného vyplývá, že ve stadiu, kdy bylo přijato napadené rozhodnutí, Komise mohla mít za to, že ONP a žalobkyně jsou sdruženími podniků ve smyslu čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003. Nebylo tedy prokázáno, že by Komise toto ustanovení jakkoli porušila tím, že adresáty napadeného rozhodnutí kvalifikovala jako sdružení podniků.
83 Druhou část třetího žalobního důvodu je proto třeba zamítnout, a tudíž i třetí žalobní důvod v plném rozsahu.
84 Z výše uvedeného vyplývá, že žaloba musí být v plném rozsahu zamítnuta.
K nákladům řízení
85 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit, že ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vzniklé Komisi.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (čtvrtý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Conseil national de l’Ordre des pharmaciens (CNOP) a Conseil central de la section G de l’Ordre national des pharmaciens (CCG) se ukládá náhrada nákladů řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 26. října 2010.
Podpisy.