ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU

(prvního senátu)

9. prosince 2008

Věc F-52/05

Q

v.

Komise Evropských společenství

„Veřejná služba – Úředníci – Psychické obtěžování – Povinnost pomoci příslušející správě – Zamítnutí žádosti o pomoc – Povinnost péče příslušející správě – Hodnocení – Hodnocený rok 2003 – Posudek o vývoji služebního postupu“

Předmět: Žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou se Q v podstatě domáhá zaprvé zrušení rozhodnutí, kterým Komise implicitně zamítla její žádost o pomoc, zadruhé zrušení svých posudků o vývoji služebního postupu vyhotovených za období od 1. ledna do 31. října 2003 a od 1. listopadu do 31. prosince 2003 a zatřetí toho, aby byla Komisi uložena povinnost nahradit jí způsobenou škodu.

Rozhodnutí: Rozhodnutí Komise, kterým byla zamítnuta žádost o pomoc podaná žalobkyní dne 29. dubna 2004, se zrušuje v části, v níž jím bylo zamítnuto vydání předběžného opatření o přeložení. Komisi se ukládá zaplatit žalobkyni částku 18 000 eur. Ve zbývající části se žaloba zamítá. Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí tři čtvrtiny nákladů řízení vynaložených žalobkyní. Žalobkyně ponese jednu čtvrtinu vlastních nákladů řízení.

Shrnutí

1.      Úředníci – Psychické obtěžování – Pojem – Jednání směřující k diskreditaci dotčené osoby nebo ke zhoršení jejích pracovních podmínek

(Služební řád, čl. 12a odst. 3; směrnice Rady 2000/78, třicátý bod odůvodnění a článek 1 a čl. 2 odst. 3)

2.      Úředníci – Žaloba – Akt nepříznivě zasahující do právního postavení – Pojem – Implicitní zamítnutí žádosti o pomoc

(Služební řád, články 24, 90 a 91)

3.      Úředníci – Povinnost správy poskytnout pomoc – Oblast působnosti – Dosah – Povinnost správy přezkoumat stížnosti týkající se obtěžování – Požadavek péče a rychlosti

(Služební řád, článek 24)

4.      Úředníci – Žaloba – Právní zájem na podání žaloby – Žaloba na neplatnost hodnotící zprávy – Úředník, který odešel do důchodu v průběhu soudního řízení

(Služební řád, články 43, 90 a 91)

5.      Úředníci – Žaloba na náhradu škody – Návrhové žádání směřující k náhradě škody vzniklé v důsledku nemoci žalobce a jeho invalidity jakožto následku nesprávného úředního postupu správy

(Služební řád, článek 73; pravidla pojištění úředníků Evropských společenství pro případ úrazu nebo nemoci z povolání, články 18 a 22)

6.      Úředníci – Žaloba – Žaloba na náhradu škody – Zrušení napadeného aktu, které nezajišťuje přiměřenou náhradu za nemajetkovou újmu

(Služební řád, článek 91)

1.      Článek 12a odst. 3 služebního řádu definuje psychické obtěžování jako „nepřístojné chování“, které k tomu, aby bylo prokázáno, vyžaduje, aby byly splněny souběžně dvě podmínky. První podmínka se týká existence jednání, mluvených či psaných projevů či gest, které „trvají po delší dobu, jsou opakované nebo systematické“ – což předpokládá, že psychické obtěžování musí být chápáno jako proces probíhající nutně v čase a předpokládá existenci opakovaného a pokračujícího jednání – a které jsou „učiněny úmyslně“. Druhá podmínka, oddělená od první podmínky spojkou „a“, vyžaduje, aby tato jednání, mluvené nebo psané projevy či gesta mohla těžce poškodit osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka. Z toho, že se spojení „učiněná úmyslně“ týká první podmínky, a nikoliv druhé, je možné vyvodit dvojí závěr. Na jednu stranu jednání, mluvené či psané projevy či gesta uvedené v čl. 12a odst. 3 služebního řádu musí být učiněny úmyslně, což z působnosti tohoto ustanovení vylučuje jednání, ke kterému by došlo náhodně. Na druhou stranu se naopak nevyžaduje, aby tato jednání, mluvené či psané projevy či gesta byly provedeny s úmyslem poškodit osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka. Jinými slovy, k psychickému obtěžování ve smyslu čl. 12a odst. 3 služebního řádu může dojít, aniž obtěžovatel svým jednáním zamýšlí zdiskreditovat oběť nebo úmyslně zhoršit její pracovní podmínky. Stačí pouze, aby jeho jednání, pokud k němu došlo úmyslně, takové následky objektivně způsobilo.

Opačný výklad čl. 12a odst. 3 služebního řádu by měl za následek, že by toto ustanovení bylo zbaveno veškerého užitečného účinku z důvodu obtížnosti prokázat zlý úmysl pachatele psychického obtěžování. Přestože existují případy, kdy lze takový úmysl dovodit přirozeně z jednání jejich původce, je třeba uvést, že takové případy jsou vzácné a že ve většině situací si domnělý obtěžovatel dává pozor na veškeré chování, ze kterého by mohl být patrný jeho úmysl zdiskreditovat svou oběť či zhoršit její pracovní podmínky. Krom toho takový výklad založený na zlém úmyslu domnělého obtěžovatele neodpovídá definici obtěžování ve směrnici 2000/78, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, podle níž nežádoucí chování „má za účel nebo za následek“ narušení důstojnosti osoby a vytvoření zastrašující, nepřátelské, ponižující, pokořující nebo urážlivé atmosféry, což prokazuje, že zákonodárce Společenství zamýšlel, jak potvrzuje bod 30 odůvodnění uvedené směrnice, zajistit obětem psychického obtěžování přiměřenou soudní ochranu. Taková ochrana by přitom nemohla být zajištěna, pokud by psychické obtěžování mohlo znamenat pouze jednání, které má za účel poškodit osobnost člověka, vzhledem ke značným obtížím, které má oběť jednání, jehož účelem bylo ji úmyslně psychicky obtěžovat, s prokázáním existence takového úmyslu, jakož i pohnutky, která k tomuto úmyslu vedla. Konečně by bylo rovněž obtížně pochopitelné, že by zákonodárce Společenství poté, co ve směrnici 2000/78 uvedl, že jednání, které, aniž má za účel, má nicméně za následek ponížení důstojnosti člověka, představuje obtěžování, rozhodl v roce 2004 v rámci reformy služebního řádu, ke které došlo nařízením č. 723/2004, kterým se mění služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců, snížit úroveň soudní ochrany zaručené úředníkům a ostatním zaměstnancům a omezit přijetím čl. 12a odst. 3 služebního řádu psychické obtěžování pouze na jednání, které má za účel poškodit důstojnost člověka.

(viz body 132 až 139)

2.      Neposkytnutí odpovědi na žádost o pomoc ve smyslu článku 24 služebního řádu má za následek po uplynutí lhůty čtyř měsíců stanovené v čl. 90 odst. 1 uvedeného služebního řádu implicitní zamítavé rozhodnutí představující akt nepříznivě zasahující do právního postavení dotčené osoby. I když totiž správě přísluší v případě, že úředník, který se domáhá ochrany ze strany svého orgánu, předloží alespoň neúplný důkaz o existenci útoků, o nichž tvrdí, že byl jejich cílem, přijmout vhodná opatření zejména tím, že zahájí vyšetřování za účelem prokázání skutkového základu stížnosti, nemůže taková povinnost danému orgánu umožňovat odchýlit se od ustanovení čl. 90 odst. 1 služebního řádu, která úředníkovi umožňují vyžadovat vydání rozhodnutí ze strany správy v kogentní lhůtě.

Krom toho, i když je pravda, že se nelze před ukončením správního vyšetřování domnívat, že správa definitivně zamítla žádost o pomoc, nic to nemění na tom, že i před definitivním rozhodnutím o takové žádosti je správa povinna přijmout některé akty, přinejmenším prozatímně. Nevydání takových opatření v důsledku nečinnosti správy ve věci uvedené žádosti může nepříznivě zasahovat do právního postavení dotčené osoby.

(viz body 193, 195 a 196)

Odkazy:

Soud prvního stupně: 3. dubna 1990, Pfloeschner v. Komise, T‑135/89, Recueil, s. II‑153, bod 17; 6. listopadu 1997, Ronchi v. Komise, T‑223/95, Recueil FP, s. I‑A‑321 a II‑879, bod 31; 26. října 2007, Lo Giudice v. Komise, T‑154/05, Sb. VS s. I‑A‑2‑0000 a II‑A‑2‑0000, bod 136

3.      Na základě povinnosti pomoci stanovené v čl. 24 prvním pododstavci služebního řádu je správní orgán povinen v případě události neslučitelné s řádným a nerušeným výkonem služby zasáhnout s veškerou nutnou energií a odpovědět s rychlostí a péčí vyžadovanými okolnostmi daného případu, aby prokázal skutečnosti a vyvodil z nich se znalostí věci vhodné důsledky.

Správa neodpovídá s veškerou vyžadovanou péčí na žádost o pomoc, která je odůvodněna existencí psychického obtěžování, pokud před provedením správního vyšetřování nepřijala předběžné opatření o přeložení dotčeného úředníka, přestože význam a závažnost tvrzených skutečností ukazují, pokud ne na existenci psychického obtěžování, tak přinejmenším na podezření na takové obtěžování, a přestože interní předpisy přijaté dotčeným orgánem stanoví možnost přijmout taková opatření ve prospěch domnělého poškozeného při sebemenším podezření na psychické obtěžování.

(viz body 205, 207, 209 a 213)

Odkazy:

Soudní dvůr: 26. ledna 1989, Koutchoumoff v. Komise, 224/87, Recueil, s. 99, body 15 a 16

Soud prvního stupně: 21. dubna 1993, Tallarico v. Parlament, T‑5/92, Recueil, s. II‑477, bod 31; 5. prosince 2000, Campogrande v. Komise, T‑136/98, Recueil FP, s. I‑A‑267 a II‑1225, bod 42

4.      Hodnotící posudek se jako interní dokument, který hraje významnou roli pro vývoj služebního postupu úředníka, v zásadě dotýká zájmu posuzovaného, pouze dokud zcela neskončil jeho služební poměr. Proto nemá úředník po skončení služebního poměru oprávněný zájem na pokračování řízení o žalobě podané proti hodnotícímu posudku, ledaže prokáže, že zvláštní okolnost odůvodňuje trvání osobního a trvajícího zájmu na zrušení uvedeného posudku. Úředník, který odešel do důchodu z důvodu invalidity, pokud výbor pro otázky invalidity shledal, že vzhledem k trvalému charakteru nemoci, která vedla k tomuto opatření, není nutné přezkumné lékařské vyšetření, nemá výše uvedený právní zájem.

Naproti tomu, tento úředník má právní zájem na podání návrhu, aby bylo rozhodnuto o legalitě uvedeného posudku v rámci návrhu na náhradu profesní a nemajetkové újmy, o které tvrdí, že mu byla způsobena údajně protiprávním jednáním správy.

(viz body 227, 228 a 259)

Odkazy:

Soud prvního stupně: 13. prosince 1990, Moritz v. Komise, T‑20/89, Recueil, s. II‑769, bod 18; 31. května 2005, Dionyssopoulou v. Rada, T‑105/03, Sb. VS s. I‑A‑137 a II‑621, bod 20; 12. září 2007, Combescot v. Komise, T‑249/04, Sb. VS s. I‑A‑2‑0000 a II‑A‑2‑0000, bod 47, který je předmětem kasačního opravného prostředku dosud projednávaného před Soudním dvorem, C‑525/07 P

5.      Návrhové žádání směřující k náhradě škody vzniklé úředníkovi v důsledku jeho odchodu do invalidního důchodu, který je důsledkem nemoci z povolání způsobené nesprávným úředním postupem jeho správy, musí být zamítnuto. Soud Společenství totiž není příslušný k rozhodnutí o příčinném vztahu mezi služebními podmínkami úředníka a nemocí, které se dovolává, neboť článek 18 pravidel pojištění úředníků Evropských společenství pro případ úrazu nebo nemoci z povolání stanoví, že rozhodnutí o uznání nemoci jako nemoci z povolání přijímá orgán oprávněný ke jmenování na základě závěrů vyslovených jedním nebo více lékaři určenými orgány, a pokud to úředník vyžaduje, po konzultaci lékařské komise stanované v článku 22 uvedených pravidel. Systém zavedený k provedení článku 73 služebního řádu stanoví paušální náhradu v případě úrazu nebo nemoci z povolání, aniž by dotčená osoba musela nutně dokazovat jakékoliv pochybení orgánu, a pouze v případě, kdy se ukáže, že systém zavedený služebním řádem neumožňuje přiměřenou náhradu utrpěné škody, má úředník právo požadovat dodatečnou náhradu.

Naproti tomu návrhové žádání směřující k náhradě nemajetkové újmy žalobce musí být soudem prozkoumáno.

(viz body 238 až 240 a 242)

Odkazy:

Soudní dvůr: 8. října 1986, Leussink v. Komise, 169/83 a 136/84, Recueil, s. 2801, bod 13; 9. září 1999, Lucaccioni v. Komise, C‑257/98 P, Recueil, s. I‑5251, bod 22

Soud prvního stupně: 14. května 1998, Lucaccioni v. Komise, T‑165/95, Recueil FP, s. I‑A‑203 a II‑627, bod 74; 15. prosince 1999, Latino v. Komise, T‑300/97, Recueil FP, s. I‑A‑259 a II‑1263, bod 95

Soud pro veřejnou službu: 2. května 2007, Giraudy v. Komise, F‑23/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑0000 a II‑A‑1‑0000, bod 193

6.      Zrušení posudku o vývoji služebního postupu postiženého protiprávností nemůže samo o sobě představovat náležitou a dostatečnou náhradu nemajetkové újmy způsobené úředníkovi, obsahuje-li uvedený posudek výslovně negativní hodnocení schopností dotčené osoby.

(viz bod 273)