STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MACIEJE SZPUNARA
přednesené dne 10. září 2020(1)
Věc C‑392/19
VG Bild-Kunst
proti
Stiftung Preußischer Kulturbesitz
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo)]
„Řízení o předběžné otázce – Duševní vlastnictví – Autorské právo a práva s ním související v informační společnosti – Směrnice 2001/29/ES – Článek 3 odst. 1 – Pojem ‚sdělování veřejnosti‘ – Vložení díla chráněného autorským právem prostřednictvím framingu – Dílo volně přístupné se svolením nositele autorského práva na internetových stránkách držitele licence – Článek 6 – Účinné technologické prostředky – Směrnice 2014/26/EU – Kolektivní správa autorského práva a práv s ním souvisejících – Článek 16 – Podmínky udělování licencí – Ujednání smlouvy o využívání licence vyžadující od držitele licence uplatňování účinných technologických prostředků proti framingu“
Úvod
1. Hrdinové filmové ságy George Lucase Hvězdné války byli schopni přemisťovat se v „hyperprostoru“ nadsvětelnou rychlostí pomocí „hyperpulze“. Obdobně uživatelé internetu mohou „cestovat“ po „kyberprostoru“ pomocí hypertextových odkazů. I když tyto odkazy nepopírají zákony fyziky, jak tomu bylo v případě hyperpulze vesmírných lodí ve Hvězdných válkách, vykazují nicméně určité problémy z hlediska práva, a zejména autorského práva. Tyto problémy byly již částečně vyřešeny, mimo jiné v judikatuře Soudního dvora. Projednávaná věc poskytuje příležitost přezkoumat a doplnit tuto judikaturu.
2. V souvislosti s internetem se ve skutečnosti běžně odkazuje pouze na jedinou funkci této sítě, pravděpodobně tu nejpoužívanější: World Wide Web, jinými slovy síť nebo „světová síť“. Tato síť je tvořena informačními jednotkami a zdroji umístěnými na jednotlivých internetových stránkách (web page). Internetová stránka je dokument napsaný v jazyce HTML (hypertext markup language), který případně obsahuje jiné související zdroje, zejména audiovizuální nebo textové obrázky či soubory. Strukturovaný soubor internetových stránek a případných jiných zdrojů zveřejněných majitelem a umístěných na jednom nebo více serverech tvoří internetové stránky (website).
3. Při prohlížení internetových stránek vytvoří počítač připojení k serveru nebo serverům, na kterých jsou tyto stránky umístěny, přičemž si vyžádá informace tvořící stránky. Kopie těchto informací je pak zaslána a zaznamenána (prozatímně) do operační paměti nebo „vyrovnávací paměti“ počítače. Tyto informace lze číst a zobrazovat na obrazovce počítače díky zvláštnímu softwaru, internetovému prohlížeči.
4. Každý zdroj na síti, tedy každý soubor, stránka a internetové stránky, má jedinečný identifikátor s názvem URL (uniform resource locator), který představuje jakousi „internetovou adresu“(2). Stránka, na kterou vede adresa internetových stránek, se nazývá úvodní stránka (home page). Existují dva způsoby přístupu ke zdrojům na síti pomocí adresy URL. První způsob spočívá v zadání této adresy do okna prohlížeče a druhý způsob, dotčený v projednávané věci, spočívá v použití hypertextového odkazu.
5. Síť je „utkána“ (webbing the web) z hypertextových odkazů neboli hyperlinků (hypertext links). Umožňují přístup z jedněch internetových stránek přímo ke zdrojům nacházejícím se na jiných internetových stránkách. Právě hyperlinky představují samotnou podstatu sítě a odlišují ji například od Alexandrijské knihovny. Soudní dvůr ve své judikatuře uznal význam hypertextových odkazů pro fungování sítě a svobodu projevu, ke které přispívá(3).
6. Hypertextový odkaz je pokynem pro prohlížeč, aby zobrazil zdroje z jiných internetových stránek. V jazyce HTML vyjadřuje adresu URL cílového zdroje a text nebo obrázek, který symbolizuje odkaz na domovské internetové stránce(4), jakož případně i další prvky, jako je způsob otevření cílového zdroje na obrazovce. Odkaz obvykle vyžaduje aktivaci (kliknutí), aby fungoval.
7. Prostý odkaz obsahuje pouze adresu URL stránek, na které odkazuje, konkrétně adresu úvodní stránky. Po kliknutí na odkaz se tato stránka otevírá buď namísto stránky, kde se daný odkaz nacházel, nebo v novém okně. V okně prohlížeče je uvedena adresa URL nových stránek, takže uživatel si je vědom změny stránek. Existují však i jiné druhy odkazů.
8. Tzv. „hluboký“ odkaz (deep link) nevede na úvodní stránku cílových stránek, nýbrž na jinou stránku těchto stránek, či dokonce ke specifickému zdroji obsaženému na této stránce, například ke grafickému nebo textovému souboru(5). Každá stránka a každý zdroj má totiž adresu URL, kterou lze použít v odkazu namísto pouhé hlavní adresy stránek. Hluboký odkaz nezohledňuje předpokládané pořadí vyhledávání na cílových stránkách tím, že obchází úvodní stránku. Nicméně vzhledem k tomu, že adresa URL internetové stránky obvykle obsahuje název stránek, je uživatel vždy informován o internetových stránkách, které si právě prohlíží.
9. Internetová stránka může obsahovat i jiné zdroje než text, zejména grafické nebo audiovizuální soubory. Tyto soubory nejsou nedílnou součástí dokumentu HTML tvořícího stránku, ale jsou s ním spojeny. Vložení (embedding) těchto zdrojů probíhá pomocí zvláštních pokynů, které za tímto účelem existují v jazyce HTML. Například pro vložení obrázku existuje tag „image“ („<img>“)(6). Tento tag se obvykle používá k vložení grafického souboru uloženého na stejném serveru jako tato stránka (místní soubor) na internetovou stránku. Stačí však nahradit v atributu „zdroj“ tagu „image“ adresu místního souboru („URL relativní“) adresou souboru obsaženého na jiných internetových stránkách („URL absolutní“), aby byl vložen, bez nutnosti jeho zobrazení, do vlastní internetové stránky(7).
10. Tato technika používá funkcionalitu hypertextového odkazu, to znamená, že prvek, například obrázek, je zobrazen v prohlížeči ze svého původního umístění (cílové internetové stránky) a není tedy zobrazen ze serveru stránek, na kterých se objevuje. Vložený prvek se však zobrazuje automaticky, aniž je třeba kliknout na jakýkoli odkaz. Z pohledu uživatele je účinek totožný s účinkem souboru obsaženého na téže stránce, na které se objevuje. Tato praxe je známá pod názvem inline linking nebo hotlinking.
11. Framing je technika, která umožňuje rozdělit obrazovku do několika částí, z nichž každá může samostatně zobrazovat jinou stránku nebo internetový zdroj. Na části obrazovky tak může být zobrazena domovská internetová stránka a na druhé části jiná stránka nebo zdroj pocházející z jiných stránek. Tato jiná stránka není zobrazena na serveru prohlížené stránky, ale je prohlížena přímo pomocí hlubokého odkazu. URL adresa cílové stránky tohoto odkazu je často skryta, takže uživatel může mít dojem, že si prohlíží jedinou internetovou stránku, zatímco ve skutečnosti si prohlíží dvě (či více) stránek.
12. Framing je v současnosti považován za překonaný a v poslední verzi jazyka HTML (HTML5) se od jeho užívání upustilo. Byl nahrazen inline frame(8), který umožňuje umístit takový vnější zdroj, jako jsou internetové stránky, internetová stránka, či dokonce část internetové stránky z jiných stránek, do rámečku, jehož rozměry a umístění jsou volně vymezeny autorem dotčené internetové stránky. Inline frame se jeví být nedílnou součástí této stránky, jelikož tato technika není na rozdíl od klasického framingu technikou spočívající v rozdělení obrazovky, ale způsobem vložení (embedding) externích zdrojů do internetové stránky.
13. Věc je ještě složitější, jelikož inline frame může být definován jako otevření hypertextového odkazu(9). Tímto způsobem poté, co byl odkaz aktivován (kliknutím), se cílový zdroj otevírá v rámečku (jehož okraje jsou či nejsou viditelné na obrazovce) na místě definovaném autorem stránky obsahující odkaz(10).
14. Tyto manipulace se mohou jevit jako složité a vyžadující zevrubnou znalost informatiky, ale četní poskytovatelé služeb pro vytváření internetových stránek a platforem pro sdílení obsahu tyto postupy automatizují, čímž umožňují snadno vytvářet internetové stránky, vložit do nich obsahy a vytvořit hypertextové odkazy bez těchto znalostí.
15. Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že hypertextové odkazy na předměty chráněné autorským právem volně přístupné veřejnosti na internetu se svolením nositele těchto práv nepředstavují úkony vyžadující svolení uvedeného nositele(11). Novější judikatura však žádá, aby se na dosavadní judikaturu nahlíželo v poněkud odlišném světle. Je tak třeba určit, zda skutečnost, že nositel autorských práv používá technologické prostředky určené k tomu, aby zabránil užívání svého díla ve formě hypertextových odkazů a prostřednictvím framingu, má vliv na posouzení z hlediska autorského práva. Podle mého názoru bude rovněž nezbytné posoudit problém spojený s vkládáním děl z jedněch internetových stránek do jiné internetové stránky (inline linking).
Právní rámec
Unijní právo
16. Článek 3 odst. 1 a 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti(12) stanoví:
„1. Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.
[…]
3. Práva uvedená v odstavcích 1 a 2 se nevyčerpají žádným sdělením veřejnosti nebo zpřístupněním veřejnosti podle tohoto článku.“
17. Článek 6 odst. 1 a 3 směrnice 2001/29 stanoví:
„1. Členské státy stanoví odpovídající právní ochranu před obcházením jakýchkoliv účinných technologických prostředků, které dotyčná osoba provádí s vědomím, že takový cíl sleduje, nebo existují-li o této skutečnosti opodstatněné důkazy.
[…]
3. Pro účely této směrnice se ‚technologickými prostředky‘ rozumí jakákoliv technologie, zařízení nebo součástka, které jsou při své obvyklé funkci určeny k tomu, aby zabraňovaly úkolům [úkonům] nebo omezovaly úkony ve vztahu k dílům nebo jiným předmětům ochrany, ke kterým nebylo uděleno svolení nositele jakýchkoliv autorských práv nebo práv s ním souvisejících stanovených právními předpisy, nebo právem sui generis stanoveným v kapitole III směrnice 96/9/ES(13). Technologické prostředky se považují za ‚účinné‘ pokud je použití chráněného díla nebo jiného předmětu ochrany kontrolováno nositeli práv uplatněním kontroly přístupu nebo ochranného procesu jako je šifrování, kódování nebo jiná úprava díla nebo jiného předmětu ochrany nebo mechanismu kontroly rozmnožování, který dosahuje cíle ochrany.“
18. Článek 16 odst. 1 a odst. 2 první pododstavec směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/26/EU ze dne 26. února 2014 o kolektivní správě autorského práva a práv s ním souvisejících a udělování licencí pro více území k právům k užití hudebních děl online na vnitřním trhu(14) stanoví:
„1. Členské státy zajistí, aby organizace kolektivní správy a uživatelé vedli jednání o udělování licencí k právům v dobré víře. Organizace kolektivní správy a uživatelé si navzájem poskytují veškeré nezbytné informace.
2. Licenční podmínky musí být založeny na objektivních a nediskriminačních kritériích. Při udělování licencí k právům není organizace kolektivní správy povinna použít jako precedens pro jiné online služby podmínky licence dohodnuté s uživatelem, pokud tento uživatel poskytuje nový typ služby online, který je k dispozici veřejnosti v Unii po dobu kratší než tři roky.
[…]“
Německé právo
19. Právo na sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 je v německém právu pokryto ustanovením § 19a („zpřístupnění“) a ustanovením § 15 odst. 2 („nedefinované právo“ na sdělování veřejnosti) Gesetz über Urheberrecht und verwandte Schutzrechte -Urheberrechtsgesetz (zákon o autorském právu a právech s ním souvisejících) ze dne 9. září 1965(15) (dále jen „UrhG“).
20. Článek 6 odst. 1 směrnice 2001/29 byl do německého práva proveden ustanovením § 95a UrhG.
21. Konečně podle ustanovení § 34 odst. 1 první věty Gesetz über die Wahrnehmung von Urheberrechten und verwandten Schutzrechten durch Verwertungsgesellschaften – Verwertungsgesellschaftengesetz (zákon o správě autorských práv a práv s nimi souvisejících organizacemi kolektivní správy) ze dne 24. května 2016(16) (dále jen „VGG“), který provedl čl. 16 odst. 1 a 2 směrnice 2014/26, mají organizace pro kolektivní správu povinnost za přiměřených podmínek poskytnout každé osobě, která o to požádá, licenci k užívání práv, jejichž správa jim byla svěřena.
Skutkový stav v původním řízení, řízení a předběžná otázka
22. Verwertungsgesellschaft Bild-Kunst (dále jen „VG Bild-Kunst“) je organizací kolektivní správy autorských práv v oblasti vizuálních umění v Německu. Stiftung Preußischer Kulturbesitz (dále jen „nadace SPK“) je nadací založenou podle německého práva.
23. SPK je provozovatelem Deutsche Digitale Bibliothek (dále jen „DDB“), digitální knihovny sloužící kultuře a vzdělanosti a propojující po síti německé kulturní a vědecké instituce.
24. Internetové stránky DDB obsahují odkazy na digitalizovaný obsah ukládaný na internetových portálech zúčastněných institucí. DDB jakožto „digitální vitrína“ sama uchovává pouze náhledy (thumbnails), tj. verze obrázků, jejichž velikost je menší než jejich původní velikost. Klikne-li uživatel na jeden z výsledků vyhledávání, je přesměrován na stránku předmětu na internetových stránkách DDB, která obsahuje zvětšenou verzi obrázku (440 x 330 pixelů). Kliknutím na tento obrázek nebo použitím funkce „lupa“ se v lightboxu zobrazí zvětšená verze náhledu v maximálním rozlišení 800 x 600 pixelů. Kromě toho tlačítko „zobrazovat předmět na domovských internetových stránkách“ obsahuje přímý odkaz na internetové stránky instituce, která daný předmět poskytuje (buď jednoduchý odkaz na její úvodní stránku, nebo hluboký odkaz na stránku předmětu). DDB užívá díla se svolením nositelů autorských práv k těmto dílům.
25. Organizace VG Bild-Kunst podmiňuje uzavření licenční smlouvy s nadací SPK, jež se týká užívání jejího katalogu děl ve formě náhledů, vložením ustanovení, podle kterého se nabyvatel licence zavazuje uplatňovat při užívání děl a chráněných předmětů, na které se smlouva vztahuje, účinné technologické prostředky proti tomu, aby třetí osoby prováděly framing náhledů těchto děl nebo chráněných předmětů zobrazených na internetových stránkách DDB.
26. Vzhledem k tomu, že nadace SPK měla za to, že takové smluvní ujednání není přiměřené z hlediska autorského práva, podala k Landgericht (zemský soud, Německo) určovací žalobu, kterou se domáhala určení, že organizace VG Bild-Kunst je povinna poskytnout nadaci SPK dotčenou licenci, aniž by tato licence byla podmíněna uplatněním těchto technologických prostředků. Landgericht (zemský soud) tuto žalobu původně zamítl. Rozsudek posledně uvedeného soudu byl na základě odvolání nadace SPK zrušen Kammergericht (vrchní zemský soud, Německo). Svým opravným prostředkem „Revision“ se organizace VG Bild-Kunst domáhá zamítnutí žaloby nadace SPK.
27. Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) upřesňuje, že podle ustanovení § 34 odst. 1 první věty VGG mají organizace kolektivní správy povinnost za přiměřených podmínek poskytnout všem osobám, které o to požádají, licenci k užívání práv, jejichž správa jim byla svěřena. Předkládající soud dále uvádí, že jeho judikatura použitelná v projednávané věci připouští, aby se organizace kolektivní správy výjimečně odchýlily od své povinnosti a odmítly udělení licence pod podmínkou, že toto odmítnutí není zneužitím monopolu, a pouze pokud proti žádosti o licenci stojí nadřazené legitimní zájmy. V tomto ohledu je pro určení existence objektivně odůvodněné výjimky třeba zvážit zájmy dotčených osob s přihlédnutím k účelu zákona, jakož i k cíli, k němuž tato zásadní povinnost organizací kolektivní správy směřuje.
28. Výsledek opravného prostředku „Revision“ závisí na tom, zda vložení díla přístupného se svolením nositele práv na takových internetových stránkách, jako jsou stránky DDB, na internetové stránky třetí osoby prostřednictvím framingu, představuje sdělování díla veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, pokud k němu dochází pomocí obcházení prostředků ochrany proti framingu, která přijal nositel práv nebo která tento nositel požadoval od nabyvatele licence. Pokud by tomu tak bylo, práva členů organizace VG Bild-Kunst by byla dotčena a organizace by mohla oprávněně požadovat začlenění ujednání o povinnosti uplatňovat technologické prostředky proti framingu do licenční smlouvy s nadací SPK.
29. Vzhledem k pochybnostem o odpovědi na tuto otázku z hlediska judikatury Soudního dvora týkající se praxe hypertextových odkazů na internetu se Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Představuje vložení díla, které je se svolením nositele práv dostupné na volně přístupných internetových stránkách, na internetové stránky třetí osoby, uskutečněné prostřednictvím tak zvaného framingu, sdělování díla veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29/ES, pokud k němu dochází pomocí obcházení prostředků ochrany proti framingu, která přijal nebo požadoval nositel práv?“
30. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla Soudnímu dvoru doručena dne 21. května 2019. Účastníci původního řízení, francouzská vláda, jakož i Evropská komise předložili písemná vyjádření. Titíž účastníci řízení byli zastoupeni na jednání, které se konalo dne 25. května 2020.
Analýza
31. Svou předběžnou otázkou se předkládající soud Soudního dvora táže, zda musí být čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 vykládán v tom smyslu, že vložení díla, které je se svolením nositele autorských práv dostupné na volně přístupných internetových stránkách, na internetové stránky třetí osoby, uskutečněné prostřednictvím framingu, je sdělováním tohoto díla veřejnosti ve smyslu uvedeného ustanovení, pokud k němu dochází pomocí obcházení prostředků ochrany proti framingu, která přijal nebo požadoval uvedený nositel práv.
32. Jak předkládající soud, tak účastníci řízení, kteří předložili vyjádření, navrhují odpovědi na tuto otázku, které podle nich vyplývají z judikatury Soudního dvora týkající se posouzení hypertextových odkazů z hlediska autorského práva. Jejich analýza této judikatury je však vede k rozdílným závěrům. Zatímco totiž předkládající soud, jakož i organizace VG Bild-Kunst, francouzská vláda a Komise navrhují odpovědět na předběžnou otázku kladně, nadace SPK rozvíjí silné argumenty ve prospěch záporné odpovědi.
33. Sdílím názor, že odpověď na předběžnou otázku lze částečně vyvodit z judikatury Soudního dvora. Zdá se mi však, že tato judikatura vyžaduje upřesnění na základě analýzy zohledňující nedávnou judikaturu, která se přímo netýká hypertextových odkazů.
Judikatura týkající se hypertextových odkazů
34. Zpřístupnění děl chráněných autorským právem veřejnosti na internetu spadá pod výlučné právo na sdělování veřejnosti zakotvené v čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29(17). Toto právo zahrnuje „jakékoliv sdělení […] děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění […] děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí“. Právě zpřístupnění veřejnosti hraje na internetu hlavní roli, ačkoli „klasická“ komunikace zde má také své místo(18).
35. Otázkou, která tedy vyvstává ohledně hypertextových odkazů, je, zda skutečnost, že je na internetovou stránku vložen odkaz na dílo jiné osoby, které je rovněž k dispozici na internetu (přesněji na síti), představuje sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, tedy zda vložení takového odkazu spadá pod výlučné právo nositele autorských práv k tomuto dílu.
36. V rozsudku Svensson a další(19) Soudní dvůr odpověděl na tuto otázku v zásadě záporně. Soudní dvůr zaprvé konstatoval, že hypertextový odkaz představuje sdělování, jelikož odkaz nabízí uživatelům přímý přístup k dílu(20). Toto sdělování je zaměřeno na okruh adresátů složený z neurčitého a značně vysokého počtu osob, to znamená na veřejnost(21).
37. Zadruhé však Soudní dvůr rozhodl, že v případě díla, které je již volně přístupné na internetových stránkách, nepředstavuje veřejnost, které se týká hypertextový odkaz umístěný na jiných internetových stránkách, novou veřejnost ve vztahu k veřejnosti, které je určeno prvotní sdělení. Soudní dvůr měl totiž za to, že veřejnost, které je určeno prvotní sdělení, tvoří všichni potenciální návštěvníci volně přístupných internetových stránek, tedy všichni uživatelé internetu. Všichni tito uživatelé tedy museli být nositelem autorských práv bráni v potaz při prvotním sdělení(22). Je logické, že hypertextový odkaz nemohl poskytnout přístup k dílu širšímu okruhu uživatelů.
38. V případě sekundárního sdělování uskutečňovaného stejným technologickým prostředkem jako prvotní sdělení (což je případ všech sdělení na síti), přitom judikatura Soudního dvora vyžaduje existenci nové veřejnosti, aby toto sekundární sdělování spadalo pod výlučné právo na sdělování veřejnosti stanovené v čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29(23).
39. Soudní dvůr tedy dospěl k závěru, že umístění hypertextového odkazu („odkazu ke kliknutí“ podle znění dotčeného rozsudku) na dílo chráněné autorským právem, které je již volně přístupné na internetu, na internetové stránky, nevyžaduje svolení nositele autorských práv k tomuto dílu(24). Jinak by tomu mohlo být pouze v situaci, kdy by odkaz umožnil obejít prostředky omezující přístup k dílu na původních stránkách, v kterémžto případě by tento odkaz způsobil rozšíření řad veřejnosti, jíž bylo určeno prvotní sdělení, a zpřístupnění tohoto sdělení nové veřejnosti(25).
40. Tato analýza byla záhy potvrzena, pokud jde o hypertextové odkazy využívající framing(26).
41. Následně Soudní dvůr upřesnil, že výše popsaná analýza se použije pouze v případě, že prvotní sdělení díla bylo provedeno se svolením nositele autorských práv(27).
42. Co se týče odkazů na internetové stránky, na kterých jsou díla zpřístupněna veřejnosti bez svolení nositelů autorských práv, měl Soudní dvůr za to, že představují sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, pokud uživatel, který umístil odkaz, věděl nebo musel vědět, že tento odkaz vede k dílu zpřístupněnému veřejnosti bez svolení požadovaného autorským právem(28). Pokud tento uživatel jedná za účelem dosažení zisku, tato znalost věci se předpokládá, přičemž se jedná o vyvratitelnou domněnku(29).
43. Judikaturu týkající se hypertextových odkazů lze shrnout následovně: pokud odkaz vede k dílu, které je již zpřístupněno veřejnosti se svolením nositele autorských práv a je volně přístupné, není tento odkaz považován za sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, neboť i když představuje sdělování, je uvedený odkaz určen veřejnosti, kterou již nositel autorských práv vzal v potaz při prvotním zpřístupnění, a sice všem uživatelům internetu.
Kritická analýza judikatury týkající se hypertextových odkazů
44. Řešení zvolená judikaturou, která jsem uvedl, nejsou vždy na první pohled jednoduchá a mohou vyvolat otázky týkající se zejména tří hlavních bodů: kvalifikace odkazů jako „sdělování“ (zpřístupnění), zavedení subjektivního kritéria znalosti věci do definice pojmu „sdělování veřejnosti“ a uplatnění kritéria nové veřejnosti na internet(30).
Kvalifikace hypertextových odkazů jako „sdělování“
45. Jak jsem připomněl v bodě 36 tohoto stanoviska, Soudní dvůr měl v rozsudku Svensson a další(31) za to, že hypertextový odkaz na chráněné dílo přístupné na internetu představuje sdělování tohoto díla pro účely uplatnění práva na sdělování veřejnosti upraveného v čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29. Toto tvrzení však z technického hlediska zdaleka není jednoznačné(32).
46. Zajisté nesdílím názor vyjádřený k této problematice, podle kterého musí každé sdělování nutně zahrnovat přenos nebo další přenos díla(33). Zejména nejrozšířenější forma sdělování na síti, kterou je zpřístupnění děl veřejnosti takovým způsobem, že každý může mít k těmto dílům přístup v místě a v době, které si zvolí, nepředpokládá žádný přenos. V takové situaci je dílo zpřístupněno veřejnosti, tedy je uloženo na serveru, na kterém jsou dotčené internetové stránky umístěny, přičemž veřejnost může mít přístup k těmto stránkám prostřednictvím jejich adresy URL. K určité formě přenosu díla dochází až poté, co se osoba z řad veřejnosti připojí na uvedený server, neboť tento přístup vede k dočasnému rozmnožení prohlížené internetové stránky na jejím klientském počítači.
47. Soudní dvůr však připomněl, že k tomu, aby se jednalo o sdělování, postačuje, aby bylo dílo zpřístupněno veřejnosti, přičemž není rozhodující, zda osoby z řad veřejnosti této možnosti skutečně využijí(34). Jinými slovy, čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 se uplatní od okamžiku, kdy je dílo zpřístupněno veřejnosti, ještě před skutečným přenosem díla.
48. V případě hypertextového odkazu na dílo, které je již volně přístupné na internetu, se však zpřístupnění veřejnosti uskutečňuje na domovských internetových stránkách. Samotný odkaz je pouze pokynem uděleným internetovému prohlížeči, aby se na stránky připojil pomocí adresy URL, která je součástí odkazu. Uživatel je tedy přesměrován na jiné internetové stránky. Připojení (a tedy přenos díla) se následně uskutečňuje přímo mezi klientským počítačem uživatele a serverem (někdy několika servery), na kterém jsou umístěny cílové stránky odkazu, bez jakéhokoli zprostředkování stránek obsahujících tento odkaz(35). Kromě toho URL adresa, ke které vede odkaz, se obvykle zobrazuje při kliknutí na odkaz pravým tlačítkem myši (right click). Je tedy možné zkopírovat tento odkaz do okna prohlížeče pro přístup na stejné místo, na které směřuje hypertextový odkaz. Odkaz tento proces pouze automatizuje a umožňuje přístup na jiné internetové stránky „jedním kliknutím“.
49. Soudní dvůr však šel nad rámec této čistě technické analýzy, když měl za to, že hypertextový odkaz představuje sdělování z toho důvodu, že poskytuje „přímý přístup“ k dílu obsaženému na jiných internetových stránkách(36).
50. Mám za to, že tento funkční přístup zohledňuje jiné skutečnosti než pouhou automatizaci připojení k cílovým internetovým stránkám. Co je mnohem důležitější a v čem spočívá síla hypertextových odkazů jakožto základního kamene celé sítě, je to, že odkaz obsahuje adresu URL cílové internetové stránky, čímž uživateli ušetří vyhledávání této adresy (nebo je odkaz výsledkem vyhledávání provedeného uživatelem, jak je tomu obvykle u internetových vyhledávačů). Zdroj totiž může být dostupný na internetu, přesto je přístupný pouze prostřednictvím své adresy URL. Neznají-li uživatelé tuto adresu, dostupnost zdroje je čistě teoretická. Nejúčinnějším prostředkem předání adresy URL určité internetové stránky je přitom vytvoření hypertextového odkazu na tuto stránku. Není náhodou, že „telefonní seznamy“ na síti, kterými vyhledávače jsou, používají techniku hypertextových odkazů.
51. Právě tato technická schopnost umožnit přímý přístup k dílu specifikovanému jeho adresou URL (nebo adresou internetové stránky obsahující toto dílo) tedy podle mého názoru odůvodňuje kvalifikaci hypertextových odkazů jako „sdělování“ pro účely použití čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.
Subjektivní prvek při sdělování veřejnosti
52. Připomínám, že pravidlo vytvořené Soudním dvorem v rozsudku Svensson a další(37), podle něhož hypertextový odkaz na dílo volně přístupné na internetu nepředstavuje sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, je použitelné pouze tehdy, pokud bylo dotčené dílo zpřístupněno veřejnosti se svolením nositele autorských práv.
53. V opačném případě, tedy pokud bylo dílo zpřístupněno bez svolení uvedeného nositele, je právní situace, která vyplývá z judikatury Soudního dvora, mnohem složitější. Soudní dvůr totiž rozhodl, že v takové situaci závisí existence sdělování veřejnosti na tom, zda uživatel, který umístil odkaz, věděl nebo musel vědět, že dílo, které je cílem tohoto odkazu, bylo zpřístupněno veřejnosti bez svolení nositele autorských práv. V případě, že tyto odkazy byly poskytnuty za účelem dosažení zisku, se tato znalost předpokládá, přičemž se jedná o vyvratitelnou domněnku(38).
54. Soudní dvůr provedl toto rozlišení s legitimním cílem zachovat spravedlivou rovnováhu mezi zájmy nositelů autorských práv na straně jedné a ochranou zájmů a základních práv uživatelů předmětů ochrany na straně druhé(39). Toto řešení je však velmi neortodoxní z hlediska obecných pravidel autorského práva, zejména proto, že do definice objektivního prvku, a sice rozsahu úkonů podléhajících výlučnému právu autora, zavádí subjektivní kritérium (znalost věci)(40).
Kritérium nové veřejnosti
55. Ačkoli použití kritéria nové veřejnosti pro posouzení, zda došlo ke sdělování děl chráněných autorským právem veřejnosti, bylo zvažováno již před vstupem směrnice 2001/29(41) v platnost, toto kritérium bylo převzato Soudním dvorem až od jejího vstupu v platnost, nejprve v souvislosti s přenosem televizního vysílání(42). Podle současné formulace tohoto kritéria se sekundární sdělování chráněného díla uskutečňované stejným technickým způsobem jako prvotní sdělení musí týkat, aby mohlo být kvalifikováno jako „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, a tedy podléhat výlučnému právu uvedeného nositele, nové veřejnosti, tedy veřejnosti, kterou nositel autorského práva nebral v potaz při udílení svolení k prvotnímu sdělení(43).
56. Uplatní-li se toto kritérium na internet, vychází z předpokladu, který je jakousi právní fikcí(44), že dílo, jakmile bylo veřejnosti volně zpřístupněno na síti, může být prohlíženo každým uživatelem internetu, a je tedy třeba mít za to, že všichni tito uživatelé byli nositelem autorských práv bráni v potaz jakožto veřejnost při prvotním zpřístupnění díla(45). O právní fikci zde hovořím proto, že toto tvrzení, i když je teoreticky pravdivé, opomíjí skutečnost, že kyberprostor tvořený sítí je prostě příliš rozsáhlý na to, aby kdokoli mohl znát veškeré jeho zdroje, natož k nim získat přístup.
57. Tento postulát je přitom nejen založen na uměle vytvořeném a fiktivním předpokladu, ale doveden do důsledků vede k vyčerpání práva na sdělování veřejnosti, které je však výslovně vyloučeno v čl. 3 odst. 3 směrnice 2001/29. Jak vyložím níže, nyní se zdá, že tento postulát je v judikatuře Soudního dvora překonaný.
Nový výklad judikatury týkající se hypertextových odkazů
58. Tato analýza judikatury Soudního dvora týkající se hypertextových odkazů mě vede k tomu, abych navrhnul, aniž bych ji zpochybnil, posun v jejím výkladu v souladu s jejím posledním vývojem.
59. Tím, že se Soudní dvůr v rámci klasického terminologického aparátu autorského práva zabývá definováním úkonů, které podléhají výlučnému právu autora, a jejich odlišením od těch, které mu nepodléhají, nevytváří tím teoretické dílo v oblasti autorského práva. Soudní dvůr, který byl požádán o výklad unijního práva, v tomto případě směrnice 2001/29, třebaže abstraktním způsobem, tedy použitelným erga omnes, avšak na základě konkrétního sporu, který mu předložil vnitrostátní soud, musí poskytnout odpověď umožňující tomuto soudu určit odpovědnost účastníka řízení za porušení autorského práva. Musí tedy stanovit podmínky této odpovědnosti, což podstatně překračuje rámec pouhé definice obrysů úkonu spadajícího do monopolu autora. Restriktivnější přístup by mohl ohrozit užitečný účinek harmonizace provedené směrnicí 2001/29 tím, že by ponechal určující prvky takové odpovědnosti na nutně nestejnorodém posouzení vnitrostátních soudů(46).
60. Soudní dvůr tak mohl rozhodnout, že jak zpřístupnění a správa platformy pro sdílení chráněných děl na internetu v rámci sítě peer-to-peer, tak prodej multimediálního přehrávače, na který byly předem nainstalovány hypertextové odkazy na internetové stránky, které jsou volně přístupné veřejnosti a na kterých byla veřejnosti zpřístupněna díla chráněná autorským právem bez svolení nositelů tohoto práva, spadají pod pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29(47), ačkoli v obou případech došlo ke skutečnému zpřístupnění děl veřejnosti již v předchozí fázi. Soudní dvůr přesto vycházel z nepominutelné úlohy provozovatele a z jeho plné znalosti věci při poskytování skutečného přístupu k těmto dílům(48).
61. Tento přístup může rovněž vést ke zmírnění odpovědnosti. V odlišné oblasti autorského práva (konkrétně v oblasti práv souvisejících s autorským právem) Soudní dvůr rozhodl, že právo výrobce zvukových záznamů udělit svolení nebo zakázat rozmnožování jeho zvukového záznamu, uznané v čl. 2 písm. c) směrnice 2001/29, mu neumožňuje bránit tomu, aby třetí osoba použila zvukový vzorek jeho zvukového záznamu za účelem začlenění tohoto vzorku do jiného zvukového záznamu, pokud je do něj tento vzorek začleněn v pozměněné a při poslechu nerozpoznatelné podobě(49), ačkoli je zjevné, že každé použití vzorku zvukového záznamu vyžaduje jeho rozmnožení.
62. Co se týče hypertextových odkazů, přístup Soudního dvora zaměřený na vymezení podmínek odpovědnosti za porušení autorských práv vysvětluje zejména zavedení subjektivního prvku do analýzy jednání, které může být zdrojem tohoto porušení(50).
63. Kritérium nové veřejnosti, které, jak jsem připomněl, umožnilo Soudnímu dvoru dospět k závěru, že hypertextové odkazy v zásadě nevyžadují svolení nositele autorských práv(51), musí být podle mého názoru chápáno stejným způsobem.
64. Připomínám, že podle tohoto kritéria nevyžaduje sekundární sdělování díla veřejnosti, které používá stejnou technologii a je určeno téže veřejnosti, jakou bral nositel autorských práv v potaz při prvotním sdělení, nové svolení(52). Tak je tomu v případě hypertextových odkazů, které se prostřednictvím stejné technologie, a sice sítě, obracejí k téže veřejnosti jako prvotní sdělení, a sice ke všem uživatelům internetu, pokud bylo toto prvotní sdělení provedeno bez omezení přístupu.
65. Předně nutno uvést, že samotný Soudní dvůr přitom již konstatoval, že důvodem tohoto řešení není ani tak neexistence sdělování, neboť takové sdělování podle něj existuje, ale skutečnost, že o nositeli autorských práv, který zná strukturu internetu (nebo konkrétněji sítě), se má za to, že tím, že povolil zpřístupnění díla veřejnosti bez omezení, dal svolení i k umisťování hypertextových odkazů na toto dílo. Soudní dvůr totiž rozhodl, že ačkoli každý úkon podléhající výlučnému právu autora musí získat jeho předchozí svolení, směrnice 2001/29 nevyžaduje, aby toto svolení bylo nutně vyjádřeno explicitně(53).
66. Dále Soudní dvůr s výslovným odkazem na rozsudek Svensson a další(54) konstatoval, že „ve věci, ve které mu byla položena otázka týkající se pojmu ‚nová veřejnost‘, měl za to, že v situaci, kdy autor předem udělil výslovné a bezvýhradné svolení ke zveřejnění svých článků na internetových stránkách vydavatelství tisku, aniž využil kromě toho technologických prostředků omezujících přístup k těmto dílům z jiných internetových stránek, lze mít v podstatě za to, že tento autor udělil svolení ke sdělení uvedených děl všem uživatelům internetu“(55).
67. Dále je třeba posoudit, zda se tento konkludentní souhlas nositele autorských práv může skutečně týkat „všech uživatelů internetu“. Domnívám se, že ne.
68. Tento předpoklad má totiž své hranice, které byly vymezeny ve věci, ve které byl vydán rozsudek Renckhoff(56). V této věci se nejednalo o hypertextový odkaz na chráněné dílo, ale o dílo, které bylo staženo z internetových stránek, na kterých bylo zpřístupněno veřejnosti se svolením autora, a které bylo bez jeho svolení zpřístupněno online na jiných internetových stránkách.
69. Pokud by se kritérium nové veřejnosti mělo použít doslovně(57), tento úkon by nespadal do výlučného práva nositele autorských práv, neboť dokud bylo dotčené dílo přístupné se svolením uvedeného nositele na prvních internetových stránkách (nebo na jakýchkoli jiných stránkách, nikoli nutně na stránkách, z nichž bylo dílo rozmnoženo), zpřístupnění na druhých internetových stránkách se netýkalo nové veřejnosti, jelikož všichni uživatelé internetu byli vzati v potaz při prvním zpřístupnění. Nositel autorských práv by tak ztratil kontrolu nad šířením svého díla, což by, jak uznal Soudní dvůr ve svém rozsudku, mělo za následek vyčerpání jeho výlučného práva(58).
70. Soudní dvůr měl tedy za to, že je třeba omezit rozsah kritéria nové veřejnosti tím, že se změní definice veřejnosti, o níž lze mít za to, že byla vzata v potaz nositelem autorských práv při prvotním zpřístupnění díla. Soudní dvůr tedy rozhodl, že tato veřejnost je tvořena pouze uživateli internetových stránek, na kterých bylo dílo prvotně zpřístupněno, „a nikoli uživateli internetových stránek, na kterých bylo dílo později zpřístupněno bez svolení uvedeného nositele, nebo jinými uživateli internetu“(59).
71. V návaznosti na rozsudek Renckhoff(60) tak není možné udržovat právní fikci, podle níž jakékoli zpřístupnění veřejnosti týkající se chráněného díla volně přístupného na internetu zahrnuje všechny (skutečné i potenciální) uživatele internetu, ani v kontextu hypertextových odkazů. Nejenže tato fikce vede de facto k vyčerpání práva na sdělování veřejnosti na internetu, ale je s tímto rozsudkem logicky neslučitelná.
72. Představme si totiž dopady rozsudku Svensson a další(61) na podobnou situaci, jako byla situace ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek Renckhoff. Podle posledně uvedeného rozsudku představuje stažení chráněného díla z internetových stránek, na kterých bylo zpřístupněno veřejnosti se svolením nositele autorských práv, a jeho umístění na jiných internetových stránkách, porušení práv uvedeného nositele. Nicméně umístění odkazu na těchto druhých internetových stránkách na totéž dílo dostupné na prvních stránkách, a to i za použití framingu, způsobem, kdy se dílo zobrazuje tak, jako by bylo umístěno na druhých stránkách, by tedy tento monopol neporušilo(62). Veřejnost, které bylo dílo prvotně zpřístupněno, by však byla v obou případech totožná: všichni uživatelé internetu!
73. Je tedy třeba mít za to, jak to učinil Soudní dvůr v rozsudku Renckhoff(63), že veřejnost, kterou vzal nositel autorských práv v potaz při zpřístupnění díla na internetových stránkách, je tvořena veřejností, která uvedené stránky navštíví. Taková definice veřejnosti zohledněné nositelem autorských práv podle mého názoru dobře odráží realitu internetu. Ačkoli volně přístupné internetové stánky mohou být teoreticky navštíveny každým uživatelem internetu, v praxi je počet potenciálních uživatelů, kteří k nim mohou mít přístup, zajisté vyšší či nižší, ale je přibližně určen. Nositel autorských práv bere v potaz rozsah tohoto okruhu potenciálních uživatelů při udělení svolení se zpřístupněním svého díla. To je důležité zejména v případě, kdy k tomuto zpřístupnění dochází na základě licence, neboť potenciální počet předpokládaných návštěvníků může představovat důležitý faktor při stanovení ceny licence.
74. Přístup na tyto internetové stránky je nicméně možný a většina případů přístupu bude realizována právě prostřednictvím hypertextového odkazu. Veřejnost stránek obsahujících odkaz se tak stává veřejností cílových stránek odkazu, tedy cílovou veřejností uvedeného nositele autorských práv.
75. Lze shrnout, že judikaturu Soudního dvora týkající se hypertextových odkazů, nebo obecněji sdělování děl veřejnosti na internetu, je třeba podle mého názoru chápat v tom smyslu, že nositel autorských práv tím, že umožňuje veřejnosti volný přístup ke svému dílu na internetové stránce, bere v potaz veškerou veřejnost, která může mít přístup na tuto internetovou stránku, a to i prostřednictvím hypertextových odkazů. V důsledku toho jsou tyto odkazy, třebaže představují sdělování, neboť poskytují přímý přístup k dílu, v zásadě pokryty svolením uděleným nositelem autorských práv při prvotním zpřístupnění a nevyžadují dodatečné svolení.
Použití na případy vložení děl na internetové stránky z jiných internetových stránek
Rozsah předběžné otázky
76. Připomínám, že předkládající soud se svou předběžnou otázkou táže, zda vložení chráněného díla, které je se svolením nositele autorských práv dostupné na volně přístupných internetových stránkách, na jiné internetové stránky, uskutečněné prostřednictvím framingu, je sdělováním tohoto díla veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, pokud k němu dochází pomocí obcházení prostředků ochrany proti framingu, která přijal nebo požadoval nositel práv na prvně uvedených internetových stránkách.
77. Úvodem je třeba vyjasnit některé terminologické aspekty. Terminologie týkající se internetu není stanovena s karteziánskou přesností a výrazy framing, inline linking a embedding jsou někdy používány jako synonyma. Soudní dvůr ostatně ve své judikatuře přijal francouzský výraz „transclusion“, který, jak se zdá, může označovat všechny tyto techniky. Ačkoli předkládající soud ve své otázce odkazuje na framing, lze podle mého názoru rozumně předpokládat, že problém ve sporu v původním řízení se týká nebo se může týkat všech prostředků, kterými lze vložit zdroj pocházející z jedněch internetových stránek na jiné internetové stránky.
78. Techniky, které umožňují dosáhnout takového výsledku, se přitom neomezují na framing, který spočívá v rozdělení obrazovky na několik částí, z nichž každá může prezentovat obsah jiných internetových stránek. Zejména inline linking umožňuje vložit prvek, nejčastěji grafický nebo audiovizuální soubor, na internetovou stránku z jiných internetových stránek(64). Vložený prvek se tak objevuje na obrazovce automaticky, aniž musí uživatel kliknout na odkaz. Mám za to, že tento automatismus je z hlediska autorského práva mnohem důležitější než použití či nepoužití framingu. Podrobněji tuto myšlenku rozvedu níže.
79. Proti těmto druhům odkazů existují technologické prostředky ochrany. Tyto prostředky spočívají zejména v tom, že do kódu HTML chráněné internetové stránky jsou vloženy pokyny, které brání fungování odkazu, které brání otevření stránky v rámečku (frame) tím, že vyžadují nové okno nebo záložku, nebo které zobrazí namísto požadovaného prvku jiný obrázek, například varování o autorských právech.
80. Předběžnou otázku je tedy třeba chápat tak, že se zabývá tím, zda čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že vložení díla zpřístupněného veřejnosti se svolením nositele autorských práv na volně přístupných internetových stránkách na jiné internetové stránky pomocí hypertextových odkazů takovým způsobem, že se dílo zobrazuje na těchto druhých internetových stránkách tak, jako kdyby bylo nedílnou součástí těchto stránek, je sdělováním tohoto díla veřejnosti ve smyslu tohoto ustanovení, pokud k němu dochází pomocí obcházení prostředků ochrany proti takovému užívání díla.
Hypertextové odkazy
81. Jak jsem připomněl, podle ustálené judikatury Soudního dvora představuje umístění hypertextového odkazu na dílo chráněné autorským právem zpřístupněné veřejnosti na jiných volně přístupných internetových stránkách se svolením nositele autorských práv sdělování tohoto díla ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.
82. Z tohoto důvodu nesouhlasím s analýzou nadace SPK, podle které z judikatury Soudního dvora vyplývá, že hypertextové odkazy na chráněná díla, včetně těch, která používají framing nebo podobné techniky, se nacházejí mimo výlučná práva nositelů autorských práv, takže nikdy nedochází ke sdělování veřejnosti bez ohledu na případné uplatnění prostředků ochrany proti používání takových odkazů těmito nositeli.
83. Z judikatury Soudního dvora totiž vyplývá, že umístění hypertextového odkazu je z hlediska autorského práva skutečně relevantním úkonem, jelikož poskytuje přímý přístup k dílu. Tento úkon však nevede k udělení dodatečného svolení nositele autorských práv, neboť vzhledem k tomu, že se vztahuje na veřejnost, kterou vzal nositel v potaz již při prvotním zpřístupnění, vztahuje se na něj svolení udělené uvedeným nositelem při prvotním sdělení.
84. Co se týče definice veřejnosti zohledněné uvedeným nositelem, navrhuji mít ve světle veškeré relevantní judikatury Soudního dvora za to, že se jedná o veřejnost, včetně veřejnosti potenciální, internetových stránek, na kterých došlo k prvotnímu zpřístupnění(65).
85. Tato veřejnost může mít přístup k uvedeným stránkám různými způsoby, zejména pomocí hypertextových odkazů. Toto zjištění nepředstavuje problém v případě jednoduchých odkazů, které odkazují na úvodní stránku internetových stránek. Totéž podle mého názoru platí v případě hlubokých odkazů na konkrétní stránky internetových stránek. Nikdo totiž nemůže očekávat, že jeho dílo bude vždy čteno nebo prohlíženo počínaje úvodní stránkou nebo úvodními titulky. Není to ostatně ani tak problém přístupu k dílům ve vlastním slova smyslu, ale okolností, které tento přístup provázejí, jako je opomenutí reklamy, která případně s dílem souvisí a která přináší nositeli autorských práv příjem. To by však nemělo určovat rozsah výlučných práv uvedeného nositele.
86. Obtížnější otázky vyvstávají v souvislosti s použitím framingu, konkrétně inline frame. V tomto případě je totiž obtížné určit, zda veřejnost, která tímto způsobem získá přístup na internetové stránky z jiných stránek, má být považována za veřejnost, kterou vzal nositel autorských práv v potaz při prvotním zpřístupnění díla na prvních internetových stránkách.
87. Podle mého názoru je dostatečně jasné, že odpověď musí být kladná, pokud předmět framingu spočívá v internetových stránkách jako celku nebo v celé stránce těchto stránek. Je pravda, že takové využití internetových stránek jiné osoby může představovat zneužití a může vyvolat určité problémy z hlediska osobnostních práv autora, práva ochranných známek nebo korektní hospodářské soutěže. Nicméně z hlediska přístupu k dílu, a tedy z hlediska práva na sdělování veřejnosti, není tato situace diametrálně odlišná od situace klasických odkazů. Uživatelé mají přístup k cílovým internetovým stránkám odkazu, a ačkoli se tyto zobrazují uvnitř stránky obsahující odkaz, tvoří tito uživatelé veřejnost cílových internetových stránek, tedy veřejnost, kterou vzal nositel autorských práv v potaz při zpřístupnění díla na uvedených stránkách.
88. Případ odkazů vedoucích na konkrétní prvky internetových stránek (například obrázky nebo audiovizuální soubory) je problematičtější, zejména pokud se prvek zobrazuje jako nedílná součást jiných stránek prostřednictvím framingu nebo inline frame. I v této situaci si však uživatel kliknutím na odkaz vytvoří spojení s domovskou stránkou prvku, který je předmětem odkazu, čímž způsobí přenos tohoto prvku. Tento uživatel tedy musí být považován za součást veřejnosti těchto stránek, to znamená veřejnosti, kterou bral nositel autorských práv v potaz, když uděloval svolení se zpřístupněním svého díla na uvedených stránkách.
89. Kromě toho nezbytnost aktivovat odkaz upozorní uživatele na to, že získává přístup k obsahu, který není nedílnou součástí internetové stránky obsahující tento odkaz. Může-li být původ tohoto obsahu ve větší či menší míře skryt, musí uživatel, který je přiměřeně obeznámen s fungováním internetu, očekávat, že obsah, na který odkaz směřuje, může pocházet z jiného zdroje, než je internetová stránka, kterou si právě prohlíží. Nositel autorských práv se tedy může za účelem boje proti případnému zneužití dovolávat osobnostních práv, případně práv spadajících do jiných oblastí duševního vlastnictví, jako je právo ochranných známek(66).
90. Připadá mi ostatně obtížné vytýčit zde jasnou dělící linii, jelikož situace mohou být velmi různé: framing internetových stránek nebo stránky, jejichž jediný relevantní obsah je tvořen chráněnými díly nebo které samy představují taková díla, hluboké odkazy na chráněné předměty, které se otevírají v odděleném okně prohlížeče s nebo bez uvedení adresy původních stránek, jednoduché odkazy na internetové stránky, jejichž úvodní stránka nebo stránky samotné představují chráněná díla atd. Analýza těchto rozličných situací by vyžadovala individuální skutková posouzení a přinesla by nahodilé výsledky. Okruh osob, které mohou mít přístup k dílu a které má brát nositel autorských práv v potaz při zpřístupňování díla, přitom nemůže záviset na takových skutkových posouzeních(67).
91. Domnívám se tedy, že v případě děl chráněných autorským právem, která jsou zpřístupněna veřejnosti volně na internetu se svolením nositele autorských práv, musí být veřejnost, která má k takovým dílům přístup prostřednictvím hypertextových odkazů využívajících framing, včetně inline frame, považována za součást veřejnosti, kterou tento nositel zohlednil při prvotním zpřístupnění těchto děl(68). Toto posouzení se samozřejmě nepoužije v případech, kdy odkazy obchází prostředky spočívající v omezení přístupu, ani v případě, kdy odkazy odkazují na díla zpřístupněná veřejnosti bez svolení nositele autorských práv, v nichž se uplatní řešení obsažená v rozsudcích Svensson a další(69) a GS Media(70).
Vkládání (embedding)
92. Nyní provedu analýzu situace, kdy jsou díla chráněná autorským právem obsažená na jiných internetových stránkách vložena na internetové stránky tak, že se na nich automaticky zobrazují již od otevření této stránky bez jakéhokoliv dalšího jednání uživatele (inline links). Tuto techniku budu kvalifikovat jako „automatické odkazy“. Situace těchto automatických odkazů se podle mého názoru v několika ohledech liší od situace hypertextových odkazů, včetně odkazů využívajících framing(71).
– Automatické odkazy jakožto sdělování veřejnosti
93. Automatický odkaz zobrazí zdroj jako prvek, který je nedílnou součástí internetové stránky obsahující tento odkaz. Pro uživatele tedy neexistuje žádný rozdíl mezi obrázkem vloženým na internetovou stránku z téhož serveru a obrázkem vloženým z jiných internetových stránek. Pokud by ve věci, ve které byl vydán rozsudek Renckhoff(72), vlastník internetových stránek, na nichž probíhalo sekundární sdělování, umístil automatický odkaz na dotčený obrázek, namísto jeho zobrazení a online zpřístupnění ze svých vlastních stránek, výsledek by byl pro veřejnost totožný. Skutečnost, že se způsob provedení liší, zůstává skryta v pozadí.
94. Automatické odkazy tedy umožňují bez svolení využívat dílo jiné osoby na internetu prakticky stejným způsobem jako rozmnoženinu a jako dílo samostatně zpřístupněné veřejnosti. Zároveň používání technologie hypertextového odkazu propůjčuje této praxi zdání legality, jelikož dílo je technicky vzato zpřístupněno na internetu pouze ze serveru, na kterém jsou umístěny původní stránky(73).
95. V případě automatického odkazu však nemůže být veřejnost, která dílo užívá, v žádném případě považována za veřejnost domovských internetových stránek tohoto díla. Pro veřejnost totiž již neexistuje žádná spojitost s domovskými internetovými stránkami, vše se odehrává na stránkách obsahujících odkaz. Je to tedy veřejnost posledně uvedených stránek, kdo dílo využívá. Podle mého názoru nelze předpokládat, že nositel autorských práv vzal tuto veřejnost v potaz při udělování svolení k prvotnímu zpřístupnění, leda bychom se vrátili ke konstruktu veřejnosti složené ze všech uživatelů internetu(74), kterému odporuje rozsudek Renckhoff(75). Vzhledem k tomu, že účinek automatického odkazu je stejný jako účinek rozmnoženiny zpřístupněné veřejnosti samostatně, však nevidím důvod, proč by s nimi mělo být zacházeno rozdílně. Takové rozdílné zacházení by zbavilo užitečného účinku jak judikaturu tvořenou rozsudkem Renckhoff, tak výlučné právo autora preventivní povahy, pokud by bylo možné namísto rozmnožení díla a jeho zpřístupnění online jednoduše vložit jej na své vlastní internetové stránky prostřednictvím automatického odkazu(76).
96. Je tomu tak tím spíše, že situace automatického odkazu se liší od situace hypertextového odkazu rovněž z hlediska koncepce práva na sdělování veřejnosti, jak je upraveno v čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.
97. Připomínám, že toto výlučné právo zahrnuje úkony zpřístupnění díla veřejnosti takovým způsobem, že každý má k němu přístup z místa a v době, které si zvolí. Je to obvyklý způsob sdělování veřejnosti na síti. Dílo je tedy zpřístupněno na internetových stránkách, přičemž uživatelé spouštějí přenos tohoto díla při vstupu na tyto stránky. V případě hypertextových odkazů je přenos vyvolán aktivováním odkazu, tedy jednáním uživatele.
98. V případě automatického odkazu je přenos z domovských stránek díla spouštěn automatismem zapsaným v kódu HTML stránek obsahujících odkaz. Tyto stránky jsou tedy původcem sdělení. Jejich vlastník tak hraje rozhodující úlohu při sdělování díla, které je předmětem odkazu, veřejnosti, kterou nositel autorských práv nevzal v potaz při prvotním zpřístupnění, a sice veřejnosti svých vlastních internetových stránek(77). Uskutečňuje tak dodatečný úkon sdělování (úkon přenosu), nezávislý jak na zpřístupnění díla veřejnosti, ke kterému dochází na domovských stránkách, tak na úkonu, který poskytuje přímý přístup k tomuto dílu a spočívá v umístění odkazu. Tento dodatečný úkon vyžaduje svolení nositele autorských práv k dotčenému dílu.
99. Je pravda, že v případě automatického odkazu, na rozdíl od situace ve věci, v níž byl vydán rozsudek Renckhoff, si nositel autorských práv ponechává v zásadě konečnou kontrolu nad sdělováním díla, neboť může toto dílo z původních stránek odstranit, čímž učiní nefunkčními všechny odkazy na něj(78).
100. Nicméně zaprvé, jak správně zdůrazňuje francouzská vláda, postavit nositele autorských práv před rozhodnutí buď tolerovat neoprávněné užívání díla jinou osobou, nebo se jeho užívání sám vzdát, by bylo v rozporu se samotným smyslem autorského práva. Cílem autorského práva je totiž umožnit jeho nositeli svobodně si zvolit způsob využití díla a získávat z něj příjmy, aniž by toto využití mohlo vést k následnému nepovolenému užití dotčeného díla.
101. Zadruhé nositel autorských práv není vždy schopen odstranit dílo z internetových stránek, neboť jeho užívání může být předmětem licenční smlouvy(79). Tento nositel by tedy musel odvolat své svolení s využíváním díla se všemi právními a finančními důsledky, které by z toho vyplývaly.
102. Konečně zatřetí ztráta kontroly nositele autorských práv nad jeho dílem není v žádném případě podmínkou existence úkonu spadajícího do monopolu nositele práv, a tedy porušení tohoto monopolu, pokud je tento úkon uskutečněn bez jeho svolení. Zejména v případě sdělování veřejnosti může sekundární sdělování představovat takový úkon, i když je závislé na prvotním sdělení provedeném nositelem autorských práv nebo s jeho svolením(80).
103. Tato teoretická kontrola vykonávaná nositelem autorských práv nad prvotním zpřístupněním díla tedy podle mého názoru nemůže být určující pro posouzení následného užití tohoto díla ve formě automatického odkazu z hlediska autorského práva.
104. To platí i s ohledem na skutečnost, že je relativně snadné způsobit nefunkčnost automatického odkazu změnou adresy URL dotčeného díla, například změnou názvu souboru obsahujícího toto dílo. Zaprvé nositel autorských práv nemá vždy kontrolu nad prvotním zpřístupněním díla, zejména pokud se uskutečňuje na internetových stránkách držitele licence. Nemá tedy vždy možnost změnit adresu díla, stejně jako ji nemůže odstranit z internetových stránek. Zadruhé je toto opatření možné teprve poté, co bylo použití díla v podobě automatického odkazu odhaleno, zatímco výlučná práva autora mají preventivní povahu, jak zdůrazňuje Soudní dvůr ve své judikatuře(81).
105. Z těchto důvodů je podle mého názoru třeba rozlišovat mezi odkazy „ke kliknutí“, na které odkazuje judikatura Soudního dvora, a automatickými odkazy, které zobrazují zdroj, ke kterému vede odkaz, automaticky na internetové stránce obsahující tento odkaz, aniž uživatel musí cokoli učinit. Pokud se totiž tyto automatické odkazy týkají děl chráněných autorským právem, jedná se jak z technického, tak z funkčního hlediska o sdělování dotčeného díla veřejnosti, která nebyla vzata v potaz nositelem autorských práv při prvotním zpřístupnění díla, a sice veřejnosti jiných internetových stránek než těch, na kterých došlo k tomuto prvotnímu zpřístupnění.
– Situace nositelů autorských práv
106. Takový výklad by nositelům autorských práv poskytl právní nástroje ochrany proti nepovolenému využívání jejich děl na internetu. To by posílilo jejich vyjednávací pozici při udělování licencí k užívání těchto děl. Kdo by totiž souhlasil se zaplacením přiměřené ceny za užívání díla na internetu, pokud by bylo možné a zcela legální bezplatně umístit automatický odkaz na internetové stránky autora nebo na jakékoli jiné stránky, na kterých je předmětné dílo zpřístupněno veřejnosti?
107. Toto řešení by rovněž umožnilo nezbytnou pružnost v případech, kdy by nositelé autorských práv chtěli povolit automatické odkazy na svá díla. Někteří autoři totiž zveřejňují svá díla na internetu za účelem co nejširšího možného rozšiřování těchto děl, aniž z nich chtějí přímo dosahovat příjmů. Tito autoři by tak mohli spojit zpřístupnění svého díla na internetu s licencí, která by specifikovala povolené způsoby užívání (například komerční užívání či nikoli) a podmínky tohoto užívání (například uvedení jména autora), podobně jako systém licencí „Creative Commons“(82). Platformy pro sdílení obsahu na internetu již upravují tuto otázku ve svých politikách týkajících se opětovného užití obsahu staženého uživateli, přičemž jim v tomto ohledu ponechávají více či méně volnosti(83). Pokud se někdy objevuje polemika v otázce, zda se tyto licence vztahují na automatické odkazy nebo framing, má původ v nejistotě, která je spojena se statusem těchto technik z hlediska autorského práva. Jakmile bude tato nejistota rozptýlena, budou platformy schopny přizpůsobit podle toho své podmínky užívání(84).
108. Kromě toho některé automatické odkazy na díla zpřístupněná veřejnosti na internetu by nepochybně mohly spadat pod některou z výjimek z práva na sdělování veřejnosti stanovených v čl. 5 odst. 3 směrnice 2001/29. Mám na mysli zejména výjimky týkající se citací a karikatury, parodie, parafráze či koláže [čl. 5 odst. 3 písm. d) a k) směrnice 2001/29], které by mohly zahrnovat značnou část běžné praxe na internetu. Tato užití by samozřejmě musela splňovat podmínky pro uplatnění uvedených výjimek.
– Usnesení BestWater International
109. Konečně se může zdát, že výše navržený výklad není plně v souladu s řešením přijatým v usnesení BestWater International(85). K tomuto usnesení však musím učinit následující poznámky.
110. Uvedené usnesení je založeno na tvrzení obsaženém v rozsudku Svensson a další, podle kterého zjištění, že hypertextový odkaz nepředstavuje sdělení díla nové veřejnosti, „nemůže být zpochybněno v případě, že by předkládající soud shledal, […], že kliknou-li uživatelé internetu na dotčený odkaz, dílo se zobrazí takovým způsobem, že sice vyvolá dojem, že je zobrazováno na stránkách, na kterých se tento odkaz nachází, avšak ve skutečnosti pochází z jiných internetových stránek“(86). V usnesení BestWater International byla tato situace „v podstatě“ postavena na roveň situaci inline linking(87).
111. Jak jsem však uvedl v bodech 93 až 105 tohoto stanoviska, existuje podstatný rozdíl mezi vložením zdroje pomocí techniky typu inline linking a hypertextovými odkazy, i když používají framing. Rozsudek Svensson a další(88) se přitom týká pouze hypertextových odkazů. Tento rozsudek tedy nemohl být oprávněně užit jako základ pro usnesení týkající se inline linking. Ostatně spor v původním řízení v této věci se patrně týkal hypertextového odkazu. Výrok usnesení BestWater International nezmiňuje inline linking, ale pouze framing(89).
112. Předkládající soud navíc při formulaci otázky ve věci, v níž bylo vydáno usnesení BestWater International(90), a následně toto usnesení nezohlednily určité skutkové okolnosti, které pokud by byly zohledněny, musely by vést k přijetí odlišného řešení v této věci. Zaprvé se tato věc týkala vložení audiovizuálního díla, zpřístupněného online na platformě YouTube, na internetové stránky. Jak jsem přitom uvedl(91), podmínky používání této platformy obsahují výslovnou licenci na užívání obsahu, zveřejněného online na této platformě, třetími osobami. Pokud je mi známo, bylo tomu tak již v době rozhodné z hlediska skutečností v původním řízení v dotčené věci. Zadruhé bylo dotčené dílo zpřístupněno veřejnosti na uvedené platformě bez svolení nositele autorských práv(92). Je tedy možné, že věc měla být rozhodnuta podle zásad stanovených později Soudním dvorem v rozsudku GS Media(93).
113. Jsem tedy toho názoru, že usnesení BestWater International(94) nelze považovat za závazný precedent, co se týče posouzení automatických odkazů z hlediska práva na sdělování veřejnosti, jak je upraveno v čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.
– Rovnováha mezi různými dotčenými zájmy
114. Rozdílné zacházení, které navrhuji uplatnit na jedné straně na hypertextové odkazy využívající framing a na druhé straně na automatické odkazy, jak jsem je definoval výše, se na první pohled nemusí jevit jako odůvodněné. Jakmile totiž uživatel klikne na odkaz, je výsledek těchto dvou technik z jeho pohledu podobný: předmět odkazu se zobrazí jako nedílná součást internetové stránky obsahující tento odkaz. Lze si tedy oprávněně klást otázku, zda by hypertextové odkazy využívající framing neměly být stejně jako automatické odkazy považovány za sdělování veřejnosti, vedou-li na díla chráněná autorským právem.
115. Nicméně kromě technických a funkčních rozdílů mezi těmito dvěma typy odkazů popsaných v bodech 93 až 98 tohoto stanoviska se mi zdá, že toto rozlišení nejlépe umožňuje naplnit jeden z cílů směrnice 2001/29, kterým je zajistit přiměřenou rovnováhu mezi zájmy nositelů autorských práv a zájmy uživatelů(95). Pro uživatele je totiž často obtížné s jistotou zjistit, zda předmět, na který si na své internetové stránce umístil odkaz, představuje dílo chráněné autorským právem. Ani jednoduchý odkaz není zcela bez rizika, neboť úvodní stránka internetových stránek nebo celé tyto stránky mohou představovat takové dílo. Tato obtíž by ve svém důsledku odradila uživatele internetu od využívání framingu, který je přitom na internetu rozšířený a velmi užitečný pro jeho fungování a atraktivitu mnohých internetových stránek, a to dle mého názoru v míře nepřiměřené ve vztahu k oprávněným zájmům nositelů autorských práv.
116. Naproti tomu je třeba uvést, že rozlišení mezi hypertextovými odkazy a automatickými odkazy je pro každého uživatele internetu snadno postřehnutelné a nemělo by vyvolat žádnou nejistotu. Automatické odkazy jsou ostatně pro vkládání jednotlivých stránek, či dokonce celých internetových stránek užívány zřídka. Tato technika obvykle slouží ke vkládání grafických a audiovizuálních souborů.
117. Zadruhé, pokud Soudní dvůr zdůraznil, že hypertextové odkazy přispívají k řádnému fungování internetu tím, že umožňují šíření informací v této síti(96), platí to bezpochyby i pro odkazy „ke kliknutí“(97). Nedomnívám se však, že by bylo možné použít tentýž argument ohledně automatických odkazů. Právě naopak tyto odkazy „nasávají“ obsah nacházející se na síti a uživatelé tak nemusí „surfovat“ mezi různými internetovými stránkami. Přispívají tak k monopolizaci sítě a ke koncentraci informací do omezeného počtu služeb dominujících na trhu, které patří ještě omezenějšímu počtu společností.
118. Domnívám se tedy, že rovnováha mezi různými dotčenými zájmy odůvodňuje rozdílné zacházení mezi hypertextovými odkazy, včetně těch, které používají framing, a automatickými odkazy. Zatímco lze předpokládat, že nositelé autorských práv vzali první z uvedených odkazů v potaz, když udělovali svolení se zpřístupněním svých děl na internetu, nelze od nich vyžadovat, aby tolerovali druhý typ odkazů.
119. Navrhuji tedy rozhodnout, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že vložení děl chráněných autorským právem, která jsou volně zpřístupněna veřejnosti na internetových stránkách se svolením nositele autorských práv, na jinou internetovou stránku takovým způsobem, že se tato díla automaticky zobrazí na této stránce již při jejím otevření bez jakéhokoliv dalšího jednání uživatele, představuje sdělování veřejnosti ve smyslu tohoto ustanovení.
120. Tato úvaha se uplatní nezávisle na tom, zda je dílo případně vloženo ve formě náhledu (thumbnail) nebo zda, jako je tomu ve věci v původním řízení, je vkládána zmenšenina originálu díla. Změna velikosti totiž nehraje roli při posuzování existence sdělování veřejnosti, pokud jsou původní prvky díla vnímatelné(98). Velikost obrázku na internetové stránce je kromě toho relativní, neboť závisí na rozlišení obrázku a velikosti obrazovky, na které je zobrazen. Velikost zobrazení je přizpůsobena nejen rozvržení internetové stránky, ale obvykle i velikosti obrazovky přístroje, na kterém je tato stránka prohlížena. Naproti tomu obrázky jsou zřídkakdy zobrazovány v jejich skutečné velikosti, neboť tato velikost často překračuje, pokud jde o moderní soubory, velikost standardní obrazovky počítače. Bylo by tedy obtížné určit, co představuje zmenšeninu, co náhled a co „normální“ velikost obrázku.
Ochranné prostředky
121. Mnou navržený výklad týkající se automatických odkazů však neodpovídá na otázku položenou předkládajícím soudem úplně. Skutečnost, že automatické odkazy jsou považovány za sdělování veřejnosti, totiž neřeší problém uvedený v předběžné otázce, a sice zda použití framingu v případě hypertextových odkazů má být taktéž považováno za sdělování veřejnosti, pokud tyto odkazy obcházejí ochranné technologické prostředky proti framingu.
122. Podle organizace VG Bild-Kunst, francouzské vlády, jakož i Komise je třeba na tuto otázku odpovědět kladně. To je rovněž stanovisko předkládajícího soudu.
123. Musím přiznat, že toto řešení se na první pohled zdá být lákavé. Jistě má tu výhodu, že je jasné. Jak poznamenává francouzská vláda, použití technologických prostředků ochrany jasně ukazuje na vůli nositele autorských práv neumožnit přístup veřejnosti ke svému dílu prostřednictvím hypertextových odkazů využívajících framing. Tento projev vůle s jistotou vymezuje okruh osob zohledněných uvedeným nositelem při prvotním zpřístupnění díla.
124. Domnívám se však, že takový výklad naráží na několik zásadních argumentů.
125. Zaprvé v řadě případů zpřístupnění chráněných děl veřejnosti na internetu (nebo konkrétněji na síti) není nositel autorských práv schopen rozhodnout o použití technologických prostředků ochrany. To je zejména případ děl zveřejněných na internetu na základě licence, tedy nikoli samotným nositelem autorských práv, ale třetí osobou s jeho svolením(99). Je tomu tak rovněž v případě děl zveřejněných na internetu na různých platformách pro sdílení, jejichž uživatelé nekontrolují politiku ochrany obsahu ani použití technologických prostředků za účelem ochrany těchto děl. Konečně projednávaná věc ukazuje, že organizace kolektivní správy autorských práv mohou vyžadovat použití takových prostředků ochrany, aniž by k tomu byly výslovně pověřeny svými členy.
126. V žádné z těchto situací mi není jasné, jak by bylo možné mít za to, že použití či nepoužití technologických prostředků ochrany odráží jakoukoliv vůli nositele autorských práv, pokud jde o přístup k jeho dílu prostřednictvím hypertextových odkazů využívajících framing.
127. Zadruhé je zamýšlené řešení založeno na analogii s řešením přijatým Soudním dvorem v rozsudku Svensson a další, podle kterého „v případě, kdy hypertextový odkaz umožňuje uživatelům stránky, na které se tento odkaz nachází, obejít omezující opatření, která byla na stránce, na které se nachází chráněné dílo, přijata za účelem omezení přístupu veřejnosti k tomuto dílu pouze na předplatitele této stránky, a představuje tak zásah, bez kterého by uvedení uživatelé nemohli mít šířená díla k dispozici, je třeba všechny tyto uživatele považovat za novou veřejnost, kterou nositelé autorského práva nebrali v potaz při udílení svolení k prvotnímu sdělení, takže svolení nositelů je k takovému sdělování veřejnosti nutné“(100). Jinými slovy, hypertextový odkaz vyžaduje svolení nositele autorských práv pouze tehdy, když rozšiřuje okruh veřejnosti, která má přístup k dílu, oproti veřejnosti, kterou vzal uvedený nositel v potaz při prvotním zpřístupnění, zejména obejitím prostředků omezujících přístup uplatněných při tomto prvotním zpřístupnění.
128. Existuje však zásadní rozdíl mezi prostředky omezujícími přístup, o které se jedná v tomto rozsudku, a prostředky ochrany proti framingu. Prostředky omezující přístup skutečně omezují okruh osob, které mohou mít přístup k dotčenému dílu. Osoby, které k němu získají přístup obcházením těchto prostředků, tedy představují novou veřejnost, to znamená veřejnost, kterou nositel autorských práv nevzal v potaz při zpřístupnění svého díla. I když je pravda, že uvedený nositel nad ním nemá vždy kontrolu, používání těchto prostředků je obvykle prvkem zohledňovaným při sjednávání ceny uživatelské licence, neboť určuje očekávaný příjem z tohoto používání, a tedy hodnotu licence. Nositel autorských práv tedy bere v úvahu tyto omezující prostředky, když přijímá cenu licence. Pokud jde o případy zpřístupnění děl samotnými nositeli autorských práv, tito obvykle mají určitou míru kontroly nad okruhem osob, které mají přístup k dílům. Tak je tomu zejména v případě internetových stránek vytvořených „na míru“, ale rovněž v případě platforem pro sdílení, které obvykle umožňují přinejmenším upřesnit, zda má zveřejnění na internetu „veřejnou“ nebo „soukromou“ povahu. Podle mého názoru tak lze mít za to, že volba provedená v této věci nositelem autorských práv skutečně odráží, v každém případě ve většině situací, jeho vůli, pokud jde o veřejnost, kterou vzal v potaz při prvotním zpřístupnění díla.
129. Zcela jinak je tomu v případě prostředků ochrany proti framingu. Tyto prostředky totiž neomezují přístup k dílu, a dokonce ani způsob přístupu k němu, ale pouze způsob jeho zobrazení na obrazovce. Často se projevují odmítnutím prohlížeče otevřít cílovou stránku odkazu v rámečku, přičemž prohlížeč poté buď navrhuje otevřít tuto stránku v novém okně, nebo ji automaticky otevře namísto stránky obsahující odkaz. Odkaz se tedy chová jako standardní hypertextový odkaz. V žádném případě se zde nemůže jednat o novou veřejnost, jelikož veřejnost zůstává stále stejná: veřejnost internetových stránek odkazu. Nejedná se tedy o analogii k prostředkům omezujícím přístup k dílu, co se týče posouzení existence nové veřejnosti. Kromě skutečnosti, že použití takových prostředků pouze zřídka odráží vůli nositele autorských práv, tak tyto prostředky neurčují okruh osob, který byl vzat v potaz jako potenciální veřejnost, jíž se týkalo zpřístupnění díla. Jejich případné obcházení tedy tento okruh nerozšiřuje, a nemůže proto představovat sdělování veřejnosti na základě teorie nové veřejnosti.
130. Konečně zatřetí, řešení, které by spojovalo rozsah výlučných autorských práv nikoli s použitím technologických prostředků omezujících přístup, ale s použitím technologických prostředků ochrany proti některým praktikám na internetu, by podle mého názoru vedlo autorské právo Unie nebezpečným směrem. Takové řešení by totiž znamenalo, že použití technologických prostředků ochrany je předběžnou podmínkou právní ochrany poskytované autorským právem, a bylo by v rozporu se zásadou, podle které je ochrana přiznaná autorským právem bezpodmínečná(101). Soudní dvůr již výslovně odmítl myšlenku, že by ochrana poskytovaná právem na sdělování veřejnosti mohla být podmíněna skutečností, že nositel autorských práv omezil možnost použití díla uživateli internetu(102).
131. Podle mého názoru je vhodnější jasně vymezit rozsah výlučných autorských práv a umožnit taková řešení opt-out, jako jsou řešení popsaná v bodě 107 tohoto stanoviska, spíše než přeměnit systém autorského práva, pokud jde o užití internetu, na systém opt-in podmíněný použitím technologických prostředků ochrany. Lépe se tím dosáhne cílů směrnice 2001/29, spočívajících jednak v zavedení vysoké úrovně ochrany nositelů práv a jednak v zajištění spravedlivé rovnováhy mezi zájmy uvedených nositelů práv a zájmy uživatelů(103).
132. Ze všech důvodů, které jsem vysvětlil výše, navrhuji odpovědět na předběžnou otázku tak, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že vložení díla zpřístupněného na volně přístupných internetových stránkách se svolením nositele práv na internetové stránky třetí osoby prostřednictvím framingu, pokud k němu dochází pomocí obcházení prostředků ochrany proti framingu, které přijal nebo požadoval nositel autorských práv, nepředstavuje sdělování veřejnosti ve smyslu tohoto ustanovení.
Článek 6 směrnice 2001/29
133. Pro řešení sporu v původním řízení by ještě mohlo být relevantní určit, zda technologické prostředky ochrany proti vložení děl obsažených na internetových stránkách na jiné internetové stránky mohou samy o sobě požívat ochrany, v tomto případě právní ochrany podle článku 6 směrnice 2001/29.
134. Podle tohoto článku jsou členské státy povinny zajistit právní ochranu před obcházením jakýchkoliv účinných prostředků ochrany prováděných s vědomím tohoto cíle. Prostředky ochrany ve smyslu tohoto ustanovení jsou zejména technologie určené k tomu, aby zabraňovaly úkonům nebo omezovaly úkony, ke kterým nositelé autorských práv nedali svolení. Považují se za účinné, pokud poskytují uvedeným nositelům kontrolu nad použitím díla zejména pomocí úpravy díla.
135. Zdá se, že prostředky ochrany proti vložení děl z jiných internetových stránek tyto podmínky v zásadě splňují. Jedná se totiž o technologie, které díky úpravě díla, tedy kódu internetové stránky obsahující toto dílo, přiznávají nositeli autorských práv kontrolu nad užíváním díla ve formě jeho vložení na jiné internetové stránky. I když tyto prostředky nejsou s to úplně zabránit takovému použití, neboť existují „protiopatření“, mohou ho jistě omezit.
136. Soudní dvůr však rozhodl, že právní ochrana podle článku 6 směrnice 2001/29 se použije pouze za účelem ochrany nositele autorských práv před úkony, ke kterým se vyžaduje jeho svolení(104). Přitom vložení děl pocházejících z jiných internetových stránek pomocí hypertextových odkazů využívajících framing nevyžaduje, jak navrhuji rozhodnout, svolení nositele autorských práv, neboť se má za to, že jej poskytl při prvotním zpřístupnění díla. Prostředky ochrany proti takovým úkonům, i když jsou legální, tedy nepožívají ochrany na základě článku 6 směrnice 2001/29.
137. Naproti tomu vložení děl z jiných internetových stránek pomocí automatických odkazů (inline linking) vyžaduje podle mého návrhu svolení nositele autorských práv. Na technologické prostředky ochrany proti takovému vložení se tedy vztahuje článek 6 směrnice 2001/29.
138. Navrhuji tedy dojít k závěru, že technologické prostředky ochrany proti vložení děl chráněných autorským právem, která jsou volně zpřístupněna veřejnosti na internetových stránkách se svolením nositele autorských práv, na jinou internetovou stránku takovým způsobem, že se tato díla automaticky zobrazí na této stránce již při jejím otevření bez jakéhokoliv dalšího jednání uživatele, představují účinné prostředky ochrany ve smyslu článku 6 směrnice 2001/29.
Závěry
139. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby na předběžnou otázku položenou Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) byla poskytnuta následující odpověď:
„1) Článek 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti musí být vykládán v tom smyslu, že vložení děl chráněných autorským právem, která jsou volně zpřístupněna veřejnosti na internetových stránkách se svolením nositele autorských práv, na jinou internetovou stránku takovým způsobem, že se tato díla automaticky zobrazí na této stránce již při jejím otevření bez jakéhokoliv dalšího jednání uživatele, představuje sdělování veřejnosti ve smyslu tohoto ustanovení.
2) Tento článek musí být vykládán v tom smyslu, že vložení díla zpřístupněného na volně přístupných internetových stránkách se svolením nositele práv na internetové stránky třetí osoby prostřednictvím framingu, pokud k němu dochází pomocí obcházení prostředků ochrany proti framingu, které přijal nebo požadoval nositel autorských práv, nepředstavuje sdělování veřejnosti ve smyslu tohoto ustanovení.
3) Technologické prostředky ochrany proti vložení děl chráněných autorským právem, která jsou volně zpřístupněna veřejnosti na internetových stránkách se svolením nositele autorských práv, na jinou internetovou stránku takovým způsobem, že se tato díla automaticky zobrazí na této stránce již při jejím otevření bez jakéhokoliv dalšího jednání uživatele, představují účinné prostředky ochrany ve smyslu článku 6 směrnice 2001/29.“