ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu)
18. června 2019(*)
„Nesplnění povinnosti státem – Články 18, 34, 56 a 92 SFEU – Právní úprava členského státu, která pro osobní motorová vozidla stanoví poplatek za užívání pozemních komunikací – Situace, kdy mohou vlastníci vozidel registrovaných v tomto členském státě uplatnit slevu na dani z provozu motorových vozidel ve výši odpovídající tomuto poplatku“
Ve věci C‑591/17,
jejímž předmětem je žaloba pro nesplnění povinnosti na základě článku 259 SFEU, podaná dne 12. října 2017,
Rakouská republika, zastoupená G. Hessem, J. Schmoll a C. Drexel, jako zmocněnci,
žalobkyně,
podporovaná:
Nizozemským královstvím, zastoupeným J. Langerem, J. M. Hoogveldem a M. K. Bulterman, jako zmocněnci,
vedlejším účastníkem,
proti
Spolkové republice Německo, zastoupené T. Henzem a S. Eisenberg, jako zmocněnci, ve spolupráci s C. Hillgruberem, Rechtsanwalt,
žalované,
podporované:
Dánským královstvím, zastoupeným J. Nymann-Lindegrenem a M. Wolff, jako zmocněnci,
vedlejším účastníkem,
SOUDNÍ DVŮR (velký senát),
ve složení: K. Lenaerts, předseda, R. Silva de Lapuerta (zpravodajka), místopředsedkyně, J.‑C. Bonichot, A. Arabadžev, E. Regan a C. Lycourgos, předsedové senátů, E. Juhász, M. Ilešič, J. Malenovský, C. G. Fernlund, P. G. Xuereb, N. Piçarra a L. S. Rossi, soudci,
generální advokát: N. Wahl,
vedoucí soudní kanceláře: K. Malacek, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 11. prosince 2018,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 6. února 2019,
vydává tento
Rozsudek
1 Rakouská republika ve své žalobě navrhuje, aby Soudní dvůr určil, že Spolková republika Německo tím, že prostřednictvím Infrastrukturabgabegesetz (zákon o poplatcích za užívání pozemních komunikací) ze dne 8. června 2015 (BGBl. I, s. 904), ve znění článku 1 zákona ze dne 18. května 2017 (BGBl. I, s. 1218) (dále jen „InfrAG“), zavedla pro osobní motorová vozidla poplatek za užívání pozemních komunikací, a tím, že pro vlastníky vozidel registrovaných v Německu stanovila slevu na dani z provozu motorových vozidel odpovídající přinejmenším výši tohoto poplatku, kterou do Kraftfahrzeugsteuergesetz (zákon o dani z provozu motorových vozidel) ze dne 26. září 2002 (BGBl. I, s. 3818, dále jen „KraftStG“) zavedl Zweites Verkehrsteueränderungsgesetz (druhý zákon o změně silniční daně) ze dne 8. června 2015 (BGBl. I, s. 901) a naposledy změnil Gesetz zur Änderung des Zweiten Verkehrsteueränderungsgesetzes (zákon o změně druhého zákona o změně silniční daně) ze dne 6. června 2017 (BGBl. I, s. 1493) (dále společně jen „sporná vnitrostátní opatření“), porušila články 18, 34, 56 a 92 SFEU.
Právní rámec
Unijní právo
2 Podle čl. 1 prvního pododstavce směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/62/ES ze dne 17. června 1999 o výběru poplatků za užívání určitých pozemních komunikací těžkými nákladními vozidly (Úř. věst. 1999, L 187 s. 42; Zvl. vyd. 07/04, s. 372), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/76/ES ze dne 27. září 2011 (Úř. věst. 2011, L 269 s. 1) (dále jen „směrnice o evropské dálniční známce“), se tato směrnice vztahuje na daně z vozidel, mýtné a poplatky za užívání ukládané na vozidla, jak jsou definovány v jejím článku 2. Zmíněný čl. 2 písm. d) definuje pro účely směrnice o evropské dálniční známce pojem „vozidlo“ jako „motorové vozidlo nebo jízdní souprav[u], které jsou určeny nebo používány k silniční přepravě zboží a jejichž maximální přípustná hmotnost činí více než 3,5 tuny“.
3 Článek 7 směrnice o evropské dálniční známce stanoví:
„1. Aniž je dotčen čl. 9 odst. 1a, mohou členské státy ponechat v platnosti nebo zavést mýtné nebo poplatky za užívání transevropské silniční sítě nebo některých úseků této sítě anebo jakýchkoliv dalších úseků své dálniční sítě, které nejsou součástí transevropské silniční sítě, za podmínek uvedených v odstavcích 2 až 5 tohoto článku a článcích 7a až 7k. Tím není dotčeno právo členských států v souladu se Smlouvou o fungování Evropské unie uplatňovat mýtné nebo poplatky za užívání na jiných pozemních komunikacích za předpokladu, že uložení mýtného nebo poplatků za užívání těchto jiných pozemních komunikací neznevýhodňuje mezinárodní dopravu a nevede k narušení hospodářské soutěže mezi hospodářskými subjekty.
[…]
3. Mýtné a poplatky za užívání nesmějí být přímo ani nepřímo diskriminující na základě státní příslušnosti dopravce, členského státu nebo třetí země usazení dopravce nebo registrace vozidla, nebo výchozího či cílového místa přepravní operace.
[…]“
4 Článek 7k téže směrnice stanoví:
„Aniž jsou dotčeny články 107 a 108 Smlouvy o fungování Evropské unie, není touto směrnicí dotčena volnost členských států, které zavedou systém výběru mýtného nebo poplatků za užívání pozemních komunikací, poskytovat za tyto poplatky vhodnou kompenzaci.“
Německé právo
InfrAG
5 V ustanovení § 1 upravuje InfrAG uložení poplatku za užívání spolkových pozemních komunikací ve smyslu § 1 Bundesfernstraßengesetz (zákon o spolkových dálkových pozemních komunikacích), ve znění zveřejněném dne 28. června 2007 (BGBl. I, s. 1206), včetně dálnic, osobními motorovými vozidly (dále jen „poplatek za užívání pozemních komunikací“).
6 Podle § 3 a 7 InfrAG musí vlastník vozidla platit za vozidla registrovaná v Německu poplatek za užívání pozemních komunikací ve formě roční známky. Podle § 5 odst. 1 InfrAG je výše poplatku za užívání pozemních komunikací stanovena rozhodnutím příslušného orgánu. Známka se považuje za nabytou v okamžiku registrace.
7 Povinnost zaplatit poplatek za vozidla registrovaná v zahraničí, který se vztahuje jen na užívání dálnic, nese vlastník nebo řidič po dobu tohoto užívání a podle § 5 odst. 4 InfrAG vzniká při prvním užití zpoplatněné pozemní komunikace po překročení hranice. Poplatek se hradí zakoupením známky. Lze volit mezi desetidenní, dvouměsíční a roční známkou.
8 Příslušná výše poplatku, kterou upravuje odstavec 1 přílohy podle § 8 InfrAG, se počítá na základě objemu válců motoru, typu motoru (zážehový nebo vznětový) a emisní třídy. Tento odstavec stanoví:
„Poplatek za užívání pozemních komunikací v podobě
1. desetidenní známky pro vozidla, za která se hradí poplatek za užívání pozemních komunikací z titulu roční známky podle bodu 3 ve výši
a) méně než 20 eur, činí 2,50 eura,
b) méně než 40 eur, činí 4 eura,
c) méně než 70 eur, činí 8 eur,
d) méně než 100 eur, činí 14 eur,
e) méně než 130 eur, činí 20 eur a
f) 130 eur, činí 25 eur;
2. dvouměsíční známky pro vozidla, za která se hradí poplatek za užívání pozemních komunikací z titulu roční známky podle bodu 3 ve výši
a) méně než 20 eur, činí 7 eur,
b) méně než 40 eur, činí 11 eur,
c) méně než 70 eur, činí 18 eur,
d) méně než 100 eur, činí 30 eur,
e) méně než 130 eur, činí 40 eur a
f) 130 eur, činí 50 eur;
3. roční známky pro
a) vozidla ve smyslu § 1 odst. 1 bodů 1 a 3 vybavená motorem s vratným pístem nebo s rotačním pístem, za každých i započatých 100 cm3 objemu motoru, jsou-li
aa) poháněna zážehovým motorem a
aaa) nesplňují požadavky emisních tříd uvedených pod písmeny bbb) a ccc) nebo u nich není dodržení těchto požadavků řádně prokázáno, činí 6,50 eura,
bbb) splňují požadavky emisní třídy Euro 4 nebo Euro 5, činí 2 eura,
ccc) splňují požadavky emisní třídy Euro 6, činí 1,80 eura,
bb) poháněna vznětovým motorem a
aaa) nesplňují požadavky emisních tříd uvedených pod písmeny bbb) a ccc) nebo u nich není dodržení těchto požadavků řádně prokázáno, činí 9,50 eura,
bbb) splňují požadavky emisní třídy Euro 4 nebo Euro 5, činí 5 eur,
ccc) splňují požadavky emisní třídy Euro 6, činí 4,80 eura,
b) vozidla ve smyslu § 1 odst. 1 bodu 2, za každých i započatých 200 kg celkové přípustné hmotnosti, činí 16 eur,
avšak celkově nečiní více než 130 eur.“
9 Jsou-li zpoplatněné pozemní komunikace užívány bez platné známky nebo je-li hodnota použité známky příliš nízká, bude podle § 12 InfrAG poplatek vybrán dodatečně. V tomto případě odpovídá poplatek, který musí být zaplacen, hodnotě roční známky nebo rozdílu mezi již zaplacenou částkou a hodnotou roční známky.
10 Ustanovení § 11 InfrAG upravuje namátkové kontroly za účelem ověření dodržování povinnosti platit poplatek. Podle § 11 odst. 7 InfrAG mohou orgány na místě kontroly vybrat poplatek ve výši hodnoty roční známky, jakož i jistotu odpovídající výši pokuty, která by měla být uložena na základě § 14 InfrAG, a nákladům řízení. Kromě toho lze řidiči zakázat pokračování v jízdě, pokud není poplatek ani na základě výzvy uhrazen na místě kontroly a existují důvodné pochybnosti o tom, že bude uhrazen později, nebo pokud nejsou předloženy dokumenty nezbytné k provedení kontroly, sděleny požadované informace nebo není složena uložená jistota.
11 Ustanovení § 14 InfrAG stanoví, že neuhrazení nebo neúplné uhrazení poplatku za užívání pozemních komunikací, neposkytnutí nebo nesprávné poskytnutí informací, jakož i nesplnění příkazu zastavit vozidlo pro účely kontroly, představují přestupky, za které lze uložit pokutu.
KraftStG
12 V ustanovení § 9 odst. 6 KraftStG se stanoví:
„Pro tuzemská vozidla se roční daň [z provozu motorových vozidel] snižuje (sleva na dani) takto:
1) pro osobní vozidla za každých i započatých 100 cm3 objemu motoru
a) pokud splňují závazné mezní hodnoty uvedené v tabulce 2 přílohy I nařízení [Evropského parlamentu a Rady] (ES) č. 715/2007 [ze dne 20. června 2007 o schvalování typu motorových vozidel z hlediska emisí z lehkých osobních vozidel a z užitkových vozidel (Euro 5 a Euro 6) a z hlediska přístupu k informacím o opravách a údržbě vozidla (Úř. věst. 2007, L 171, s. 1)], a jsou poháněna
aa) zážehovým motorem, o 2,32 eura,
bb) vznětovým motorem, o 5,32 eura,
b) pokud splňují závazné mezní hodnoty uvedené v tabulce 1 přílohy I nařízení [č. 715/2007] nebo v řádku B pro kategorii vozidel M tabulek uvedených v bodě 5.3.1.4 přílohy I směrnice [Rady] 70/220/EHS [ze dne 20. března 1970 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se opatření proti znečišťování ovzduší emisemi z motorových vozidel (Úř. věst. 1970, L 76 s. 1; Zvl. vyd. 13/01, s. 64),], ve znění platném do 1. ledna 2013, a jsou poháněna
aa) zážehovým motorem, o 2 eura,
bb) vznětovým motorem, o 5 eur,
c) pokud nesplňují požadavky pod písmeny a) a b) a jsou poháněna
aa) zážehovým motorem, o 6,50 eura,
bb) vznětovým motorem, o 9,50 eur,
celkově ovšem o ne více než 130 eur;
2) pro kempingové automobily za každých i započatých 200 kg celkové přípustné hmotnosti o 16 eur, celkově ovšem o ne více než 130 eur;
3) pro osobní automobily a kempingové automobily
a) s registrační značkou pro sběratelská vozidla o 130 eur,
b) se sezonní registrační značkou za každý den provozování o poměrnou část příslušného ročního poplatku podle bodů 1 až 3 písm. a).
Výše slevy na dani podle věty první nesmí přesahovat výši roční daně podle odst. 1 bodů 2 a 2a a podle odst. 4 bodu 2 a v případě sezonní registrace poměrné části roční výše odpovídající době provozování.“
13 Podle čl. 3 odst. 2 druhého zákona o změně silniční daně nabývá tato právní úprava účinnosti dne počátku vybírání poplatku za užívání pozemních komunikací podle InfrAG.
Postup před zahájením soudního řízení a řízení před Soudním dvorem
14 Výzvou dopisem ze dne 18. června 2015 zahájila Evropská komise proti Spolkové republice Německo řízení o nesplnění povinnosti, v němž zpochybnila kombinovaný účinek sporných vnitrostátních opatření a také ceny krátkodobých známek. V této výzvě dopisem, kterou doplnila druhá výzva dopisem ze dne 10. prosince 2015, byly německé orgány upozorněny na to, že tato opatření mohou být v rozporu s články 18, 34, 45, 56 a 92 SFEU. Po výměně názorů s německými orgány a vydání odůvodněného stanoviska dne 28. dubna 2016 rozhodla Komise dne 29. září 2016 o předložení věci Soudnímu dvoru podle článku 258 SFEU.
15 V návaznosti na změny ustanovení německých právních předpisů, která Komise kritizovala, rozhodla ovšem Komise dne 17. května 2017 o ukončení řízení o nesplnění povinnosti.
16 Dopisem ze dne 7. července 2017 požádala Rakouská republika Komisi podle článku 259 SFEU o stanovisko ve věci případného porušení článků 18, 34, 56 a 92 SFEU ze strany Spolkové republiky Německo vyplývajícího z kombinovaného účinku poplatku za užívání pozemních komunikací a slevy na dani z provozu motorových vozidel pro držitele vozidel registrovaných v Německu.
17 Dopisem ze dne 14. července 2017 Komise potvrdila přijetí dopisu od Rakouské republiky.
18 Dopisem ze dne 11. srpna 2017 Spolková republika Německo odmítla argumentaci Rakouské republiky a sporná vnitrostátní opatření odůvodnila především změnou systému z financování z daní na financování uživateli a legalitou kompenzačních opatření na základě směrnice o evropské dálniční známce.
19 Dne 31. srpna 2017 se v sídle Komise konalo slyšení, na němž Rakouská republika a Spolková republika Německo přednesly své argumenty.
20 Komise nevydala odůvodněné stanovisko v tříměsíční lhůtě stanovené v článku 259 SFEU.
21 Dne 12. října 2017 podala Rakouská republika tuto žalobu.
22 Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 15. ledna 2018 bylo Nizozemskému království povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání Rakouské republiky a usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 14. února 2018 bylo Dánskému království povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání Spolkové republiky Německo.
K žalobě
23 Na podporu své žaloby předkládá Rakouská republika čtyři žalobní důvody proti dotčené vnitrostátní právní úpravě s upřesněním, že tato právní úprava byla sice přijata, avšak doposud nenabyla účinnosti. První a druhý žalobní důvod vychází z porušení článku 18 SFEU plynoucího z kombinovaného účinku poplatku za užívání pozemních komunikací a slevy na dani z provozu motorových vozidel pro vozidla registrovaná v Německu a z nastavení a uplatňování poplatku za užívání pozemních komunikací. Třetí žalobní důvod vychází z rozporu souboru opatření napadených v rámci prvního a druhého žalobního důvodu s články 34 a 56 SFEU. Čtvrtý žalobní důvod vychází z porušení článku 92 SFEU plynoucího z kombinovaného účinku poplatku za užívání pozemních komunikací a slevy na dani z provozu motorových vozidel pro vozidla registrovaná v Německu.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 18 SFEU plynoucího z kombinovaného účinku sporných vnitrostátních opatření
Argumentace účastníků řízení
24 Rakouská republika tvrdí, že kombinovaný účinek poplatku za užívání pozemních komunikací a souběžné slevy na dani z provozu motorových vozidel ve výši přinejmenším odpovídající tomuto poplatku, která se vztahuje na vlastníky vozidel registrovaných v Německu, vede de facto k tomu, že tento poplatek zatěžuje jen vlastníky a řidiče vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu, kteří jsou z velké části státními příslušníky těchto států. Tato okolnost pak vede k nepřímé diskriminaci na základě státní příslušnosti, která je v rozporu s článkem 18 SFEU.
25 Taková diskriminace podle ní vyplývá z absolutního a obsahově a časově neoddělitelného propojení poplatku za užívání pozemních komunikací a slevy na dani z provozu motorových vozidel pro vozidla registrovaná v Německu, v důsledku kterého musí být sporná vnitrostátní opatření nahlížena a posuzována z hlediska unijního práva společně.
26 Rakouská republika poukazuje dále na to, že účelem sporných vnitrostátních opatření je splnit předvolební slib daný v Německu před volbami do Bundestagu (Spolkový sněm, Německo) v roce 2013, jehož podstatou bylo zapojit zahraniční řidiče motorových vozidel do hrazení nákladů na financování německé infrastruktury bez vytvoření jakékoli dodatečné finanční zátěže pro vlastníky německých vozidel.
27 Konečně Rakouská republika na podporu svého tvrzení, že dochází k nepřímé diskriminaci, odkazuje na bod 23 rozsudku ze dne 19. května 1992, Komise v. Německo (C‑195/90, EU:C:1992:219).
28 Spolková republika Německo uznává, že sporná vnitrostátní opatření tvoří z hlediska svého subjektivního cíle i svého objektivního obsahu jeden celek, avšak nesouhlasí s tím, že by v důsledku zavedení poplatku za užívání pozemních komunikací, ač nahlíženého ve spojení se slevou na dani z provozu motorových vozidel, docházelo k diskriminaci.
29 Spolková republika Německo k tomu zaprvé poznamenává, že zavedení poplatku za užívání pozemních komunikací mění sice dosavadní stav v neprospěch vlastníků a řidičů vozidel registrovaných v zahraničí, avšak nevede k nepříznivému zacházení penalizujícímu tyto vlastníky a tyto řidiče ve srovnání s vlastníky vozidel registrovaných v Německu. Právě naopak jsou vlastníci a řidiči vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu z hlediska podílení se na financování spolkové dopravní infrastruktury ve výhodnějším postavení než vlastníci vozidel registrovaných v Německu, neboť poplatek za užívání pozemních komunikací musí hradit jen tehdy, když využívají německé dálnice, kdežto vlastníci vozidel registrovaných v Německu musí tento poplatek hradit v každém případě a navíc musí odvádět daň z provozu motorových vozidel, i když ta může být snížena. Zatížení vlastníků a řidičů vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu poplatkem za užívání pozemních komunikací odpovídá navíc nanejvýše zatížení tímtéž poplatkem, které v každém případě spočívá na vlastnících vozidel registrovaných v Německu.
30 Zadruhé poukazuje Spolková republika Německo na to, že vztažení slevy na dani z provozu motorových vozidel jen na vlastníky vozidel registrovaných v Německu je založeno na unijním právu, zejména na směrnici Rady 83/182/EHS ze dne 28. března 1983 o osvobození od daní, které platí v rámci Společenství pro dočasný dovoz některých dopravních prostředků (Úř. věst. 1983, L 105 s. 59; Zvl. vyd. 09/01, s. 112), která sama stanoví rozdělení pravomocí zdanit vozidla na základě místa registrace, a tedy na základě místa obvyklého bydliště. Vymezení vnitrostátních pravomocí zdanit motorová vozidla provedené touto směrnicí, jejímž cílem je zamezit dvojímu zdanění tržních subjektů a občanů Unie vzhledem k neexistenci harmonizace v této oblasti, podle Spolkové republiky Německo znamená, že pro každé vozidlo je rozhodující jen daň z provozu motorových vozidel členského státu, ve kterém je vozidlo registrováno. Výše německé daně z provozu motorových vozidel, které podléhají jen vlastníci vozidel registrovaných v Německu, je tudíž pro vlastníky vozidel registrovaných v jiných členských státech irelevantní.
31 Zatřetí Spolková republika Německo namítá, že zavedení poplatku za užívání pozemních komunikací, jehož výtěžek se odvádí do rozpočtu dopravy a v plném rozsahu využívá v souladu s jeho určením na zlepšování spolkové dopravní infrastruktury, odpovídá cíli posílit financování této infrastruktury uživateli. Tento cíl dovedl zmíněný členský stát ke změně systému, který musel přejít z financování z daní na financování uživateli. Za těchto okolností se Spolková republika Německo, využívajíc své pravomoci v oblasti přímých daní, rozhodla přizpůsobit daň z provozu motorových vozidel zavedením slevy na část této daně, aby tak celkovou finanční zátěž vlastníků vozidel registrovaných v tomto členském státě udržela na dosavadní úrovni a zabránila nepřiměřenému dvojímu zdanění.
32 Začtvrté možnost kompenzovat poplatek za užívání pozemních komunikací snížením daně z provozu motorových vozidel plyne podle Spolkové republiky Německo z procesu vzniku čl. 7 odst. 3 a článku 7k směrnice o evropské dálniční známce, která je vzorem pro pravidla upravující poplatky za užívání silniční sítě osobními motorovými vozidly. Nedávná praxe některých členských států, jako například Spojeného království či Belgického království, které této možnosti využily v souvislosti s těžkými nákladními vozidly, dokládá slučitelnost sporných vnitrostátních opatření s unijním právem.
33 Konečně zapáté Spolková republika Německo zdůrazňuje, že prohlášení učiněná v předvolební kampani jsou pro účely konstatování případného rozdílného zacházení představujícího diskriminaci naprosto irelevantní.
34 Podpůrně Spolková republika Německo k odůvodnění případné nepřímé diskriminace vyplývající z kombinace sporných vnitrostátních opatření uvádí úvahy související s ochranou životního prostředí, s rozdělením zatížení mezi domácí a zahraniční uživatele infrastruktury a se změnou systému financování spolkové dopravní infrastruktury.
35 Nizozemské království se v podstatě ztotožňuje s argumentací Rakouské republiky a zdůrazňuje, že v projednávané věci je situace vlastníků vozidel registrovaných v Německu srovnatelná se situací vlastníků a řidičů vozidel registrovaných v jiném členském státě než v Německu, kteří využívají německé dálnice.
36 Dánské království se naopak ztotožňuje se stanoviskem Spolkové republiky Německo, podle kterého nejsou sporná vnitrostátní opatření diskriminační, a poukazuje zejména na pravomoc členských států zavádět, měnit a rušit přímé daně a vnitrostátní poplatky neharmonizované na úrovni Unie.
Závěry Soudního dvora
37 Rakouská republika v rámci svého prvního žalobního důvodu v podstatě tvrdí, že důsledkem kombinovaného účinku poplatku za užívání pozemních komunikací a slevy na dani z provozu motorových vozidel pro vozidla registrovaná v Německu – třebaže formálně nespočívají na rozlišování na základě státní příslušnosti – je příznivější zacházení s německými státními příslušníky než se státními příslušníky jiných členských států, čímž dochází k porušení čl. 18 prvního pododstavce SFEU.
38 Tento článek stanoví, že v rámci použití Smluv, aniž jsou dotčena jejich zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti.
39 V této souvislosti je nejprve třeba poznamenat, že podle ustálené judikatury se článek 18 SFEU, který stanoví obecnou zásadu zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti, použije samostatně pouze v situacích upravených unijním právem, pro něž Smlouva o FEU nestanoví zvláštní pravidla o zákazu diskriminace (rozsudek ze dne 18. července 2017, Erzberger, C‑566/15, EU:C:2017:562, bod 25 a citovaná judikatura).
40 Zásada zákazu diskriminace byla přitom v oblasti volného pohybu zboží zavedena článkem 34 SFEU ve spojení s článkem 36 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. června 2017, Medisanus, C‑296/15, EU:C:2017:431, bod 65), v oblasti volného pohybu pracovníků článkem 45 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. června 2017, Bechtel, C‑20/16, EU:C:2017:488, bod 32 a citovaná judikatura) a v oblasti volného pohybu služeb články 56 až 62 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. června 2014, Strojírny Prostějov a ACO Industries Tábor, C‑53/13 a C‑80/13, EU:C:2014:2011, bod 32 a citovaná judikatura).
41 Z toho plyne, že v projednávané věci lze sporná vnitrostátní opatření posuzovat vzhledem k čl. 18 prvnímu pododstavci SFEU jen tehdy, pokud se vztahují na situace nespadající pod taková zvláštní pravidla zákazu diskriminace stanovená Smlouvou o FEU.
42 Dále je třeba připomenout, že obecná zásada zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti, zakotvená v čl. 18 prvním pododstavci SFEU, zakazuje nejen přímou diskriminaci na základě státní příslušnosti, ale také všechny nepřímé formy diskriminace, které prostřednictvím použití jiných rozlišovacích kritérií vedou ve skutečnosti ke stejnému výsledku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. dubna 2010, Bressol a další, C‑73/08, EU:C:2010:181, bod 40 a citovaná judikatura).
43 Při posuzování opodstatněnosti prvního žalobního důvodu Rakouské republiky bude třeba v prvním sledu určit, zda jsou sporná vnitrostátní opatření natolik propojená, že je důvodné je posuzovat z hlediska unijního práva společně.
44 V tomto ohledu je předně nutné poukázat na to, jak plyne ze spisu předloženého Soudnímu dvoru, že poplatek za užívání pozemních komunikací i sleva na dani z provozu motorových vozidel byly zavedeny téhož dne, tedy 8. června 2015, a poté byly změněny v nepříliš vzdálených datech, a sice řečený poplatek dne 18. května 2017 a zmíněná sleva na dani dne 6. června 2017, a na to, že uplatňování této slevy na dani je vázáno na počátek výběru předmětného poplatku. Výše slevy na dani pro vlastníky vozidel registrovaných v Německu dále odpovídá výši poplatku za užívání pozemních komunikací, který museli tito vlastníci nejprve uhradit, s výjimkou pro vozidla emisní třídy Euro 6, jejichž vlastníci mohou uplatnit slevu na dani z provozu motorových vozidel v částce vyšší než je výše poplatku, který museli uhradit. Z toho vyplývá, že účinkem slevy na dani z provozu motorových vozidel je v každém případě přinejmenším kompenzovat vlastníkům vozidel registrovaných v Německu nové zatížení představované poplatkem za užívání pozemních komunikací.
45 Dále v souvislosti s výběrem poplatku za užívání pozemních komunikací od vlastníků vozidel registrovaných v Německu Spolková republika Německo stanovila, že poplatková povinnost k němu vzniká, stejně jako povinnost k dani z provozu motorových vozidel, z titulu registrace vozidla.
46 Je tedy nutno konstatovat, že z časového i obsahového hlediska jsou sporná vnitrostátní opatření natolik úzce propojená, že je důvodné posuzovat je z hlediska unijního práva, zejména článku 18 SFEU, společně. Existenci takového propojení ostatně uznává i Spolková republika Německo, jak plyne z bodu 28 tohoto rozsudku.
47 Ve druhém sledu je třeba zjistit, zda sporná vnitrostátní opatření, posuzovaná společně, zavádějí rozdílné zacházení na základě státní příslušnosti.
48 V této souvislosti není sporu o tom, že podle těchto opatření musí poplatek za užívání pozemních komunikací hradit všichni uživatelé německých dálnic bez ohledu na místo registrace jejich vozidel. Vlastníci vozidel registrovaných v Německu mohou ovšem uplatnit slevu na dani z provozu motorových vozidel ve výši přinejmenším odpovídající výši poplatku, který museli uhradit, takže finančně jsou tímto poplatkem zatíženi fakticky jen vlastníci a řidiči vozidel registrovaných v jiném členském státě než v Německu.
49 Ukazuje se tedy, že v důsledku kombinace sporných vnitrostátních opatření je v souvislosti s užíváním německých dálnic zacházeno s vlastníky a řidiči vozidel registrovaných v jiném členském státě než v Německu, kteří využívají tyto dálnice, méně příznivě než s vlastníky vozidel registrovaných v Německu, a to i navzdory tomu, že se z hlediska tohoto užívání nacházejí ve srovnatelné situaci.
50 Tato nerovnost v zacházení je obzvláště patrná u vozidel emisní třídy Euro 6. Zatímco vlastníkům tohoto typu vozidel registrovaných v Německu svědčí nadměrná kompenzace poplatku za užívání pozemních komunikací, vlastníci a řidiči vozidel emisní třídy Euro 6 registrovaných v jiném členském státě než v Německu, kteří využívají německé dálnice, musí tento poplatek hradit v každém případě. S vlastníky a řidiči vozidel emisní třídy Euro 6 registrovaných v jiném členském státě než v Německu je tudíž zacházeno méně příznivě nejen ve srovnání s vlastníky vozidel emisní třídy Euro 6 registrovaných v Německu, ale dokonce i ve srovnání s vlastníky vozidel registrových v tomto členském státě, která způsobují vyšší znečištění.
51 Konečně je třeba shledat, že i když konstatované rozdílné zacházení není přímo založeno na státní příslušnosti, velkou většinu vlastníků a řidičů vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu netvoří němečtí státní příslušníci, zatímco velkou většinu vlastníků vozidel registrovaných v Německu ano, takže takové rozlišování vede fakticky k témuž výsledku jako rozdílné zacházení na základě státní příslušnosti.
52 Okolnost, že jsou vlastníci vozidel registrovaných v Německu povinni hradit poplatek za užívání pozemních komunikací a vedle toho i odvádět daň z provozu motorových vozidel a dále že výše, kterou z titulu tohoto poplatku musí hradit vlastníci a řidiči vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu, odpovídá nanejvýše částce, kterou musí z titulu téhož poplatku hradit vlastníci vozidel registrovaných v Německu, na konstatování učiněném výše v bodě 49 tohoto rozsudku nic nemění, i když Spolková republika Německo má opačný názor. Konstatované nerovné zacházení v neprospěch vlastníků a řidičů vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu vyplývá totiž ze skutečnosti, že vlastníci vozidel registrovaných v Německu v důsledku slevy na dani, na kterou mají nárok, de facto nenesou finanční zátěž představovanou poplatkem za užívání pozemních komunikací.
53 Tento závěr nemohou vyvrátit ani argumenty Spolkové republiky Německo, které byly shrnuty výše v bodech 30 až 32 tohoto rozsudku.
54 Zaprvé k argumentu, podle kterého je vztažení slevy na dani z provozu motorových vozidel jen na vlastníky vozidel registrovaných v Německu v souladu s unijním právem, je nutno podotknout, že Soudní dvůr zajisté rozhodl, že v případě neexistence harmonizace zdanění motorových vozidel mohou členské státy uplatňovat svou daňovou pravomoc v této oblasti, a že registrace se jeví jako přirozený důsledek výkonu této pravomoci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. března 2002, Cura Anlagen, C‑451/99, EU:C:2002:195, body 40 a 41). Tato okolnost ozřejmuje skutečnost, že k dani z provozu motorových vozidel jsou povinni jen vlastníci vozidel registrovaných v Německu, takže jen ti mohou uplatnit slevu na této dani.
55 Tato okolnost však neznamená, že by pro účely posuzování, zda jsou vlastníci a řidiči vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu diskriminováni, byla výše uvedené daně irelevantní.
56 Je totiž třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí členské státy při výkonu své pravomoci v oblasti přímých daní dodržovat unijní právo, a zejména základní svobody zaručené Smlouvou o FEU (rozsudky ze dne 21. března 2002, Cura Anlagen, C‑451/99, EU:C:2002:195, bod 40, a ze dne 25. července 2018, TTL, C‑553/16, EU:C:2018:604, bod 44 a citovaná judikatura).
57 Z toho vyplývá, že při zavádění daní z provozu motorových vozidel musí členské státy dodržet mimo jiné zásadu rovného zacházení, tak aby pravidla pro uplatňování těchto daní nepředstavovala prostředek diskriminace.
58 V projednávané věci přitom sleva na dani z provozu motorových vozidel pro vlastníky vozidel registrovaných v Německu vede k tomu, že poplatek za užívání pozemních komunikací, který uhradili, je plně kompenzován, takže finanční zatížení plynoucí z tohoto poplatku fakticky nesou, jak bylo uvedeno výše v bodě 48 tohoto rozsudku, jen vlastníci a řidiči vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu, což představuje diskriminační opatření v jejich neprospěch.
59 Výše daně z provozu motorových vozidel je tudíž vzhledem k vlastníkům a řidičům vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu relevantní, neboť pravidla pro její určení vedou ve skutečnosti k rozdílnému zacházení v jejich neprospěch.
60 Zadruhé, jak tvrdí Spolková republika Německo, členské státy mohou změnit systém financování své silniční infrastruktury tím, že systém financování z daní nahradí systémem financování všemi uživateli, včetně vlastníků a řidičů vozidel registrovaných v jiných členských státech, kteří tuto infrastrukturu využívají, aby se na tomto financování podíleli spravedlivě a přiměřeně všichni tito uživatelé, za podmínky, že je tato změna v souladu s unijním právem, včetně zásady zákazu diskriminace zakotvené v čl. 18 prvním pododstavci SFEU. Východiskem takové změny je volnost každého členského státu svobodně vymezit způsob financování své veřejné infrastruktury v souladu s unijním právem.
61 V projednávané věci plyne z písemností Spolkové republiky Německo, že se tento členský stát v souvislosti se svou spolkovou dopravní infrastrukturou rozhodl, že ze systému financování z daní přejde částečně na systém financování založený na zásadách „uživatel platí“ a „znečišťovatel platí“.
62 Tato změna systému spočívá v zavedení poplatku za užívání pozemních komunikací pro všechny uživatele německých dálnic bez ohledu na to, zda je jejich vozidlo registrováno v Německu, přičemž příjmy z tohoto poplatku jsou v plném rozsahu určeny k financování silniční infrastruktury a Spolková republika Německo nastavila tarify tohoto poplatku v závislosti na emisní třídě dotčených vozidel.
63 Je nicméně nutno konstatovat, že sporná vnitrostátní opatření podle všeho nejsou v souladu s cílem sledovaným Spolkovou republikou Německo při zavádění poplatku za užívání pozemních komunikací a připomenutým výše v bodě 61 tohoto rozsudku.
64 Spolková republika Německo v tomto ohledu souběžně se zavedením tohoto poplatku zavedla mechanismus jeho individuální kompenzace ve prospěch vlastníků vozidel registrovaných v Německu v podobě slevy na dani z provozu motorových vozidel ve výši přinejmenším odpovídající částce uhrazené z titulu tohoto poplatku.
65 Nelze se přitom ztotožnit s tvrzením tohoto členského státu, že tato sleva na dani odráží přechod na systém financování silniční infrastruktury všemi uživateli podle zásad „uživatel platí“ a „znečišťovatel platí“.
66 Spolková republika Německo totiž sama ve svých písemnostech uznala, že vlastníci vozidel registrovaných v Německu v důsledku slevy na dani z provozu motorových vozidel, kterou mohou uplatnit, nenesou od zavedení poplatku za užívání pozemních komunikací navzdory tomu, že k němu mají poplatkovou povinnost, ve skutečnosti žádné dodatečné zatížení.
67 Tento členský stát zajisté argumentuje tím, že tito vlastníci přispívali na financování silniční infrastruktury již před zavedením tohoto poplatku prostřednictvím daně z provozu motorových vozidel, takže účelem mechanismu kompenzace je v tomto ohledu zabránit nepřiměřenému daňovému zatížení. Nicméně Spolková republika Německo – bez ohledu na skutečnost, kterou v obecné rovině sama zdůrazňuje, že spolková infrastruktura je financována z daní – nepředložila žádné detailnější informace k rozsahu tohoto příspěvku, a tudíž nijak nedoložila, že kompenzace přiznaná vlastníkům v podobě slevy na zmíněné dani ve výši přinejmenším odpovídající částce poplatku za užívání pozemních komunikací nepřekračuje tento příspěvek, a je tedy vhodná.
68 Stran vlastníků vozidel registrovaných v Německu je ostatně třeba poznamenat, že poplatek za užívání pozemních komunikací je koncipován tak, že vůbec nezávisí na tom, zda spolkové pozemní komunikace skutečně využívají. Povinnost k tomuto poplatku tak má dokonce i takový vlastník, který po těchto komunikacích nikdy nejezdí. Vlastníkovi vozidla registrovaného v Německu dále automaticky vzniká povinnost k ročnímu poplatku, takže nemá možnost si zvolit známku s kratší dobou platnosti, pokud tato lépe odpovídá tomu, jak často užívá tyto pozemní komunikace. Tyto poznatky spolu s okolností, že tito vlastníci mohou navíc uplatnit slevu na dani z provozu motorových vozidel ve výši přinejmenším odpovídající částce uhrazené z titulu tohoto poplatku, dokládají, že se přechod na systém financování založený na zásadách „uživatel platí“ a „znečišťovatel platí“ ve skutečnosti týká výlučně vlastníků a řidičů vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu, zatímco pro vlastníky vozidel registrovaných v tomto členském státě nadále platí zásada financování z daní.
69 Za těchto okolností je nutno vyvodit závěr, že mechanismus kompenzace dotčený v projednávané věci je diskriminační ve vztahu vlastníkům a řidičům vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu, protože Spolková republika Německo nebyla s to prokázat, že tento mechanismus odpovídá cíli, uvedenému tímto členským státem, přejít ze systému financování infrastruktury z daní na systém financování všemi uživateli a důsledkem snížení daně z provozu motorových vozidel zavedeného tímto členským státem je ve skutečnosti osvobození od poplatku za užívání pozemních komunikací pro vlastníky vozidel registrovaných v Německu.
70 Zatřetí nelze odůvodnění pro kombinaci sporných vnitrostátních opatření v každém případě hledat, a to ani per analogiam, ve směrnici o evropské dálniční známce.
71 V této souvislosti postačí uvést, že žádné ustanovení uvedené této směrnice nepovoluje v rámci výběru poplatků za užívání pozemních komunikací těžkými nákladními vozidly takový mechanismus kompenzace poplatku za užívání pozemních komunikací, jako je mechanismus dotčený v projednávané věci. Článek 7k citované směrnice hovoří totiž jen o „vhodné kompenzaci“, avšak tato kompenzace musí v každém případě být v souladu s unijním právem.
72 Soulad kombinace sporných vnitrostátních opatření s článkem 18 SFEU nemůže vycházet ani z toho, že v rámci směrnice o evropské dálniční známce údajně v jiných členských státech existují schémata kompenzace daně z provozu motorových vozidel obdobná schématu dotčenému v projednávané věci.
73 Konečně ve třetím sledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury může být nepřímá diskriminace na základě státní příslušnosti odůvodněná pouze tehdy, pokud se zakládá na objektivních hlediscích, která jsou nezávislá na státní příslušnosti dotyčných osob a přiměřená cíli legitimně sledovanému vnitrostátním právem (rozsudek ze dne 4. října 2012, Komise v. Rakousko, C‑75/11, EU:C:2012:605, bod 52 a citovaná judikatura).
74 V tomto kontextu Spolková republika Německo k odůvodnění nepřímé diskriminace vyplývající z kombinace sporných vnitrostátních opatření uvádí úvahy související s ochranou životního prostředí, s rozdělením zatížení mezi německé a zahraniční uživatele za účelem zachování soudržnosti daňového systému a se změnou systému financování infrastruktury.
75 Nejprve k úvahám souvisejícím se životním prostředím je třeba konstatovat, že ochrana životního prostředí sice podle judikatury Soudního dvora představuje legitimní cíl pro odůvodnění rozdílného zacházení na základě státní příslušnosti (obdobně v souvislosti s odůvodněním omezení základních svobod viz rozsudek ze dne 3. dubna 2014, Komise v. Španělsko, C‑428/12, nezveřejněný, EU:C:2014:218, bod 36 a citovaná judikatura), avšak Spolková republika Německo neprokázala, jak může zavedení poplatku za užívání pozemních komunikací, který fakticky nesou jen vlastníci a řidiči vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu, zaručit dosažení tohoto cíle.
76 Dále v souvislosti s cílem spočívajícím v přechodu ze systému financování infrastruktury z daní na systém financování uživateli je třeba shledat, že i kdyby tento cíl mohl odůvodnit rozdílné zacházení, z bodů 64 až 69 tohoto rozsudku plyne, že kombinace sporných vnitrostátních opatření by nebyla pro dosažení tohoto cíle vhodná.
77 Konečně argument Spolkové republiky Německo vycházející z požadavku na zaručení soudržnosti daňového systému spravedlivým rozdělením zatížení představovaného poplatkem za užívání pozemních komunikací nelze přijmout. Jak bylo již konstatováno výše v bodě 69 tohoto rozsudku, kombinace sporných vnitrostátních opatření vede totiž fakticky k osvobození vlastníků vozidel registrovaných v Německu od tohoto poplatku, a tudíž k tomu, že zatížení tímto poplatkem je omezeno jen na vlastníky a řidiče vozidel, která nejsou registrována v tomto členském státě.
78 S ohledem na výše rozvedené úvahy je třeba prvnímu žalobnímu důvodu vyhovět a konstatovat, že Spolková republika Německo tím, že zavedla poplatek za užívání pozemních komunikací a zároveň pro vlastníky vozidel registrovaných v Německu stanovila slevu na dani z provozu motorových vozidel ve výši přinejmenším odpovídající částce uhrazeného poplatku, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 18 SFEU.
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 18 SFEU plynoucího z nastavení a uplatňování poplatku za užívání pozemních komunikací
Argumentace účastníků řízení
79 Rakouská republika tvrdí, že nastavení poplatku za užívání pozemních komunikací je samo o sobě diskriminační, potažmo v rozporu s čl. 18 prvním pododstavcem SFEU. V tomto ohledu poukazuje Rakouská republika na to, že InfrAG rozlišuje v mnoha ohledech mezi vozidly registrovanými v Německu a vozidly registrovanými v zahraničí.
80 Konkrétně pravomoci k zásahům stanovené v § 11, 12 a 14 InfrAG, tedy namátkové kontroly, výběr jistoty a zákaz pokračovat v jízdě, jakož i následné vymáhání poplatku za užívání pozemních komunikací v částce hodnoty roční známky, resp. rozdílu mezi částkou již uhrazenou a cenou roční známky, podle § 12 InfrAG, se vztahují jen na vozidla registrovaná v zahraničí.
81 I ukládání pokut podle § 14 InfrAG se vztahuje převážně na vlastníky a řidiče vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu. Oporou pro toto tvrzení je skutečnost, že skutkovou podstatu některých přestupků, jako například „neúplné uhrazení poplatku“, může naplnit jen jednání těchto vlastníků a těchto řidičů.
82 Rozsudek ze dne 19. března 2002, Komise v. Itálie (C‑224/00, EU:C:2002:185, body 16 až 19), potvrzuje podle Rakouské republiky, že k rozdílnému zacházení vytýkanému Spolkové republice Německo dochází.
83 Rakouská republika připouští, že namítané rozdílné zacházení v souvislosti s pravomocemi k zásahům a s ukládáním pokut by případně mohl odůvodnit cíl zajistit uhrazení poplatku za užívání pozemních komunikací, k němuž jsou povinni vlastníci a řidiči vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu. Tento cíl naproti tomu nemůže takové zacházení odůvodnit v souvislosti s následným vymáháním poplatku za užívání pozemních komunikací podle § 12 InfrAG. I v souvislosti s posledně uvedeným aspektem odkazuje Rakouská republika na rozsudek ze dne 19. března 2002, Komise v. Itálie (C‑224/00, EU:C:2002:185, bod 26).
84 Konkrétní podmínky hrazení poplatku za užívání pozemních komunikací jsou podle ní v každém případě nepřiměřené.
85 Jmenovitě stran složení jistoty Rakouská republika připomíná, jak Soudní dvůr již rozhodl v bodě 43 rozsudku ze dne 26. ledna 2006, Komise v. Španělsko (C‑514/03, EU:C:2006:63), že jakmile existuje možnost vymáhat placení pokut na základě ustanovení unijního práva nebo mezinárodních smluv, jde složení zálohy nad rámec toho, co je nezbytné pro zajištění zaplacení pokuty. V této souvislosti odkazuje Rakouská republika na smlouvu mezi Rakouskou republikou a Spolkovou republikou Německo o justiční spolupráci ve správních věcech.
86 Spolková republika Německo upřesňuje, že pravidla týkající se hrazení a kontroly úhrady poplatku za užívání pozemních komunikací platí bez rozdílu pro vlastníky vozidel registrovaných v Německu i vlastníky a řidiče vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu.
87 Výběr jistoty podle § 11 odst. 7 InfrAG se sice týká jen vlastníků a řidičů vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu, avšak je odůvodněný, neboť zahraniční dlužník poplatku za užívání pozemních komunikací se opuštěním německého území dostává z dosahu působnosti správního orgánu příslušného pro tento poplatek i kontrolního správního orgánu. Kromě toho není výběr jistoty povinný a její výše navíc není nepřiměřená.
88 K rozsudku ze dne 26. ledna 2006, Komise v. Španělsko (C‑514/03, EU:C:2006:63), na který poukazuje Rakouská republika, Spolková republika Německo podotýká, že v tomto rozsudku Soudní dvůr nedospěl k obecnému závěru, podle kterého by zajištění bylo s ohledem na současný stav vývoje přeshraniční spolupráce v justiční oblasti nepřiměřené, ale spíše vyjádřil požadavek, aby z důvodu proporcionality bylo přihlíženo ke zřízení zajištění již uhrazeného v členském státě původu, což v projednávané věci nenastalo.
89 Spolková republika Německo tvrdí, že následné vymáhání poplatku za užívání pozemních komunikací ve výši hodnoty roční známky, resp. rozdílu mezi částkou již uhrazenou a cenou roční známky, má za cíl zajistit, aby byl dlužný poplatek skutečně uhrazen, a je přiměřené tomuto cíli. V tomto kontextu Spolková republika Německo poznamenává, že s vlastníky a řidiči vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu není zacházeno jinak než s vlastníky vozidel registrovaných v Německu, kteří musí v každém případě hradit cenu roční známky.
90 Konečně k pokutě stanovené pro případ nedodržení povinností souvisejících s poplatkem za užívání pozemních komunikací uvádí, že taková pokuta není ani diskriminační, ani nepřiměřená. V tomto ohledu Spolková republika Německo podotýká, že k uložení takové pokuty nedochází automaticky a vztahuje se na něj zásada zákazu přijímat nepřiměřená opatření.
Závěry Soudního dvora
91 Je třeba ověřit, zda ustanovení InfrAG o namátkových kontrolách, zákazu pokračovat v jízdě dotyčným vozidlem, následném vymáhání poplatku za užívání pozemních komunikací, případném uložení pokuty a o složení jistoty zakládají diskriminaci v neprospěch vlastníků a řidičů vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu, a pokud ano, zda taková diskriminace může být odůvodněná.
92 V této souvislosti je zaprvé k ustanovením InfrAG o namátkových kontrolách, zákazu pokračovat v jízdě a případném uložení pokuty za porušení povinnosti uhradit dlužný poplatek za užívání pozemních komunikací, třeba konstatovat, jak podotkl generální advokát v bodech 80 a 81 svého stanoviska, že ze spisu předloženého Soudnímu dvoru nijak nevyplývá, že by se tato ustanovení vztahovala jen na vlastníky a řidiče vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu.
93 Ze znění těchto ustanovení naopak vyplývá, že jak u vlastníků vozidel registrovaných v Německu, tak u vlastníků a řidičů vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu lze provést namátkovou kontrolu za účelem prověření, zda splnili povinnost uhradit dlužný poplatek za užívání pozemních komunikací, a pokud ji nesplnili, lze jim zakázat pokračování v jízdě dotyčným vozidlem a uložit pokutu, jak Spolková republika Německo namítla ve svém vyjádření.
94 Rakouská republika navíc neprokázala, že by tato – byť neutrálně formulovaná – ustanovení InfrAG znevýhodňovala zejména vlastníky a řidiče vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu.
95 V posledně uvedeném ohledu je k ustanovením o ukládání pokut třeba poukázat na to, že na rozdíl od toho, co tvrdí Rakouská republika, není okolnost, že skutkovou podstatu některých přestupků, jako například neúplné uhrazení poplatku nebo nesprávné poskytnutí informací, může naplnit jen jednání vlastníků a řidičů vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu, oporou pro tvrzení, že se tato ustanovení týkají převážně těchto vlastníků a těchto řidičů.
96 Tato okolnost je totiž nevyhnutelným důsledkem objektivních rozdílů, které mezi vlastníky vozidel registrovaných v Německu na straně jedné a vlastníků a řidičů vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu na straně druhé existují v souvislosti s určováním výše poplatku za užívání pozemních komunikací i s jeho hrazením. Zatímco vlastníci vozidel registrovaných v Německu mají povinnost hradit poplatek předem v podobě roční známky pořizované při registraci vozidel a ve výši určené z moci úřední příslušným orgánem, mají vlastníci a řidiči vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu povinnost uhradit tento poplatek jen tehdy, pokud užívají německé dálnice, a to po překročení hranice, v podobě známky s proměnlivou dobou platnosti dle volby dotyčného uživatele a ve výši určené na základě informací poskytnutých samotným uživatelem.
97 Rakouská republika dále nepředložila žádné informace o výši případných pokut, které lze uložit za přestupky, jichž se mohou dopustit jen vlastníci a řidiči vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu, takže na základě žádné informace založené ve spise předloženém Soudnímu dvoru nelze konstatovat, že by tato výše byla nepřiměřená závažnosti přestupku.
98 Zadruhé k následnému vymáhání neuhrazeného poplatku za užívání pozemních komunikací ve výši hodnoty roční známky v případě užití německých dálnic bez platné známky, resp. ve výši rozdílu mezi částkou již uhrazenou a cenou roční známky v případě užití německých dálnic se známkou s příliš krátkou dobou platnosti, upravenému v § 12 InfrAG, je třeba uvést, že toto ustanovení se nejeví jako diskriminační, neboť i vlastníci vozidel registrovaných v Německu musí hradit částku odpovídající ceně roční známky.
99 Kromě toho i za předpokladu, že by tímto ustanovením bylo zavedeno rozdílné zacházení v neprospěch vlastníků a řidičů vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu, bylo by toto zacházení odůvodněné cílem zajistit skutečné uhrazení dlužného poplatku za užívání pozemních komunikací. Toto ustanovení totiž umožňuje nejen dosáhnout uvedeného cíle, ale povinnost vlastníků a řidičů vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu uhradit v případě přestupku poplatek za užívání pozemních komunikací ve výši hodnoty roční známky, resp. rozdílu mezi částkou již uhrazenou a cenou roční známky, se ani nejeví jako nepřiměřená, neboť německé orgány, které při namátkové kontrole zjistí porušení povinnosti pořídit si známku pro užívání německých dálnic, nemohou zpravidla vědět, jak dlouho již přestupce jezdí po těchto pozemních komunikacích bez příslušné známky.
100 Zatřetí k možnosti, kterou § 11 odst. 7 InfrAG stanoví pro orgány, jež při namátkové kontrole zjistí porušení povinnosti uhradit dlužný poplatek za užívání pozemních komunikací, a sice možnosti vybrat jakožto jistotu peněžitou částku odpovídající výši uložené pokuty a nákladů správního řízení, platí, jak potvrdila Spolková republika Německo ve svém vyjádření, že tato možnost vskutku existuje jen ve vztahu k přestupcům užívajícím vozidlo registrované v jiném členském státě než v Německu. Toto ustanovení tedy zavádí rozdílné zacházení v neprospěch posledně jmenovaných.
101 Spolková republika Německo nicméně namítá, že takové zacházení je odůvodněné nezbytností zajistit úhradu pokut uložených přestupcům užívajícím vozidlo registrované v jiném členském státě než v Německu, a to vzhledem k náročnosti vymáhání těchto pohledávek v případech, kdy takoví přestupci opustí německé území.
102 V této souvislosti je třeba připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že neexistence jakýchkoli dohod k zajištění prosazení soudního rozhodnutí v jiném členském státě, než ve kterém bylo vyhlášeno, objektivně odůvodňuje rozdíl v zacházení mezi porušovateli rezidenty a porušovateli nerezidenty a že povinnost zaplatit částku z titulu jistoty uložená jen posledně uvedeným je vhodná k zabránění tomu, aby se tito porušovatelé vyhnuli efektivní sankci pouhým prohlášením, že nesouhlasí s okamžitým zaplacením pokuty (rozsudek ze dne 19. března 2002, Komise v. Itálie, C‑224/00, EU:C:2002:185, bod 21).
103 S ohledem na tuto judikaturu je třeba konstatovat, že cíl zajistit úhradu pokut uložených přestupcům užívajícím vozidlo registrované v jiném členském státě než v Německu, sledovaný možností požadovat po nich složení jistoty, odůvodňuje z ní plynoucí rozdílné zacházení mezi těmito přestupci a přestupci užívajícími vozidlo registrované v Německu.
104 Skutečnost, že mezi Rakouskou republikou a Spolkovou republikou Německo existuje dvoustranná dohoda o justiční a správní spolupráci, nemá v tomto ohledu žádný význam, jelikož – jak podotkl generální advokát v bodě 97 svého stanoviska – Spolková republika Německo nemá uzavřené dohody tohoto typu se všemi ostatními členskými státy.
105 Vzhledem k tomu, že možnost požadovat uhrazení určité částky z titulu jistoty umožňuje dosáhnout sledovaného cíle, je třeba ještě ověřit, zda takový požadavek nepřekračuje meze toho, co je pro dosažení tohoto cíle nezbytné.
106 V této souvislosti je třeba poukázat na to, že – jak plyne ze znění § 11 odst. 7 InfrAG a jak poznamenala Spolková republika Německo ve svém vyjádření – v případě, kdy je při namátkové kontrole zjištěno porušení vnitrostátních právních předpisů upravujících poplatek za užívání pozemních komunikací, německé orgány mohou, nikoli musí, požadovat od přestupců užívajících vozidlo registrované v jiném členském státě než v Německu a odmítajících uhradit na místě uloženou pokutu, aby složili jistotu k zajištění úhrady této pokuty.
107 Vzhledem k tomu, že, že složení jistoty není požadováno automaticky po každém přestupci, lze důvodně předpokládat, že příslušné orgány budou tento požadavek uplatňovat jen v případech, kdy bude s ohledem na individuální okolnosti hrozit, že uloženou pokutu nebude možné vybrat vůbec nebo jen velmi obtížně. Rakouská republika v každém případě nepředložila žádnou informaci, která by mohla tento předpoklad vyvrátit.
108 Dále je třeba poukázat na to, že stanovená výše této jistoty se omezuje na částku uložené pokuty a nákladů správního řízení.
109 Za těchto okolností nic nenasvědčuje tomu, že by rozdílné zacházení vyplývající z možnosti požadovat od přestupců užívajících vozidlo registrované v jiném členském státě než v Německu složení jistoty k zajištění úhrady uložené pokuty bylo nepřiměřené sledovanému cíli.
110 S ohledem na předcházející úvahy je třeba druhý žalobní důvod zamítnout.
Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článků 34 a 56 SFEU
Argumentace účastníků řízení
111 Rakouská republika tvrdí, že sporná vnitrostátní opatření mohou mít vliv na přeshraniční dodávání zboží osobními motorovými vozidly o celkové hmotnosti nepřevyšující 3,5 tuny, na něž se vztahuje poplatek za užívání pozemních komunikací, a na poskytování služeb nerezidenty či dokonce poskytování služeb nerezidentům, takže tato opatření narušují zásadu volného pohybu zboží a zásadu volného pohybu služeb.
112 Rakouská republika s odkazem na svou argumentaci k prvnímu a druhému žalobnímu důvodu zdůrazňuje, že sporná vnitrostátní opatření jsou diskriminační a představují i protiprávní omezení základních svobod zmíněných v předchozím bodě.
113 Spolková republika Německo tvrdí, že poplatek za užívání pozemních komunikací postihuje distribuční kanál prodávaného zboží, takže představuje jeden ze způsobů prodeje ve smyslu rozsudku ze dne 24. listopadu 1993, Keck a Mithouard (C‑267/91 a C‑268/91, EU:C:1993:905), který nespadá do působnosti článku 34 SFEU, není-li otevřeně nebo skrytě diskriminační.
114 Sleva na dani z provozu motorových vozidel navíc nemá přeshraniční povahu, neboť se vztahuje jen na vlastní státní příslušníky, takže ji nelze považovat za opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení dovozu.
115 Vztah mezi zavedením poplatku za užívání pozemních komunikací osobními motorovými vozidly a případnými překážkami přístupu zboží přepravovaného těmito vozidly na trh je v každém případě podle judikatury Soudního dvora, zejména rozsudku ze dne 13. října 1993, CMC Motorradcenter (C‑93/92, EU:C:1993:838), příliš nejistý a nepřímý na to, aby bylo možné shledat, že je bráněno volnému pohybu zboží ve smyslu článku 34 SFEU.
116 Spolková republika Německo dále tvrdí, že poplatek za užívání pozemních komunikací nenarušuje ani volný pohyb služeb ve smyslu článku 56 SFEU. Neexistuje totiž žádné skutečné omezení přístupu poskytovatelů a příjemců služeb pocházejících z jiných členských států Unie na německý trh, protože dopad sporných opatření na cenu dotčených služeb je marginální.
117 Spolková republika Německo připomíná, že článek 56 SFEU se nevztahuje na opatření, jejichž jediným účinkem je zvýšení nákladů na dotčené služby a která se vztahují stejným způsobem na poskytování služeb mezi členskými státy jako na vnitrostátní poskytování služeb v určitém členském státě (rozsudek ze dne 8. září 2005, Mobistar a Belgacom Mobile, C‑544/03 a C‑545/03, EU:C:2005:518, bod 31). Spolková republika Německo v této souvislosti zdůrazňuje, že poskytovatelé i příjemci služeb pocházejících z jiných členských států nejsou zavedením poplatku za užívání pozemních komunikací a zároveň slevy na dani z provozu motorových vozidel žádným způsobem nepřímo diskriminováni ve srovnání s německými poskytovateli a příjemci týchž služeb.
118 Konečně Dánské království poznamenává, že článek 7k směrnice o evropské dálniční známce nevyhnutelně počítá s tím, že zavedení mýtného pro těžká nákladní vozidla a zároveň souběžné kompenzace pro domácí dopravce, které může mít nepřímý vliv na volný pohyb zboží a volný pohyb služeb, není v rozporu s články 34 a 56 SFEU. Bylo by přitom v podstatném rozporu se zásadami, na kterých spočívá citovaný článek 7k, kdyby mimo jeho působnost nesměl být zaveden žádný kompenzační systém tohoto typu.
Závěry Soudního dvora
– K existenci omezení volného pohybu zboží
119 Je třeba připomenout, že volný pohyb zboží mezi členskými státy je základní zásadou zakotvenou Smlouvou o FEU, jež je vyjádřena v zákazu množstevních omezení dovozu mezi členskými státy, jakož i všech opatření s rovnocenným účinkem, který je stanoven v článku 34 SFEU (rozsudek ze dne 27. dubna 2017, Noria Distribution, C‑672/15, EU:C:2017:310, bod 17 a citovaná judikatura).
120 Podle ustálené judikatury se zákaz opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu uvedený v článku 34 SFEU vztahuje na každé opatření členských států, které může, ať přímo, nebo nepřímo, skutečně, nebo potenciálně, narušit obchod v rámci Unie (rozsudek ze dne 3. dubna 2014, Komise v. Španělsko, C‑428/12, EU:C:2014:218, bod 26 a citovaná judikatura).
121 Kromě toho opatření, i když jeho účelem ani důsledkem není méně příznivé zacházení s výrobky pocházejícími z jiných členských států, spadá pod pojem „opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení“ ve smyslu článku 34 SFEU i tehdy, pokud brání přístupu zboží pocházejícího z jiných členských států na trh některého členského státu (rozsudek ze dne 3. dubna 2014, Komise v. Španělsko, C‑428/12, nezveřejněný, EU:C:2014:218, bod 29 a citovaná judikatura).
122 Z ustálené judikatury konečně vyplývá, že vnitrostátní právní úprava, která představuje opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením, může být odůvodněna jedním z důvodů obecného zájmu uvedených v článku 36 SFEU nebo kategorickými požadavky. V obou případech musí být vnitrostátní ustanovení způsobilé zaručit uskutečnění sledovaného cíle a nesmí překračovat meze toho, co je nezbytné k jeho dosažení (rozsudky ze dne 6. září 2012, Komise v. Belgie, C‑150/11, EU:C:2012:539, bod 53 a citovaná judikatura, a ze dne 12. listopadu 2015, Visnapuu, C‑198/14, EU:C:2015:751, bod 110).
123 Ověřit, zda sporná vnitrostátní opatření narušují volný pohyb zboží, je tedy nutné s ohledem na tuto judikaturu.
124 Pro účely tohoto ověřování je třeba připomenout, jak bylo již poznamenáno výše v bodě 46 tohoto rozsudku, že v důsledku propojení mezi těmito opatřeními je důvodné posuzovat je z hlediska unijního práva, potažmo článku 34 SFEU, společně.
125 V tomto ohledu je předně třeba podotknout, že poplatek za užívání pozemních komunikací není sice vybírán z přepravovaného zboží jako takového, avšak může postihnout zboží dodávané osobními motorovými vozidly o hmotnosti nepřevyšující 3,5 tuny registrovanými v jiném členském státě než v Německu poté, co překročí hranici, takže je třeba jej ve spojení se slevou na dani z provozu motorových vozidel posuzovat z hlediska ustanovení použitelných v oblasti volného pohybu zboží.
126 Dále lze na základě úvah rozvedených výše v bodech 48 a 49 tohoto rozsudku konstatovat, že i když se poplatek za užívání pozemních komunikací formálně vztahuje na zboží dodávané vozidly registrovanými v Německu i na zboží dodávané vozidly registrovanými v jiném členském státě než v Německu, ukazuje se, že v důsledku slevy na dani z provozu motorových vozidel, kterou lze uplatnit v případě první ze zmíněných kategorií zboží, může poplatek ve skutečnosti postihnout jen druhou ze zmíněných kategorií zboží. V důsledku toho je na základě kombinovaného uplatnění sporných vnitrostátních opatření zacházeno s posledně uvedeným zbožím méně příznivě než se zbožím dodávaným vozidly registrovanými v Německu.
127 Z výše uvedeného vyplývá, že sporná vnitrostátní opatření mohou bránit přístupu zboží pocházejícího z jiných členských států na německý trh. Poplatek za užívání pozemních komunikací, který musí být uhrazen fakticky jen za vozidla přepravující toto zboží, může totiž zvýšit přepravní náklady, potažmo cenu tohoto zboží, což má dopad na jeho konkurenceschopnost.
128 Argumentu Spolkové republiky Německo, podle kterého je poplatek za užívání pozemních komunikací jen jedním ze způsobů prodeje ve smyslu rozsudku ze dne 24. listopadu 1993, Keck a Mithouard (C‑267/91 a C‑268/91, EU:C:1993:905), nelze přisvědčit.
129 Jak totiž podotkl generální advokát v bodě 118 svého stanoviska, pojem „způsoby prodeje“ zahrnuje pouze vnitrostátní ustanovení, která se týkají způsobu, jakým mohou být výrobky prodávány, takže na pravidla, která se týkají způsobu, jakým může být zboží přepravováno, se tento pojem nevztahuje.
130 Ztotožnit se nelze ani s argumentem Spolkové republiky Německo, podle kterého jsou případné omezující účinky poplatku za užívání pozemních komunikací příliš nejisté a nepřímé na to, aby mohl být v rozporu s článkem 34 SFEU, jak plyne z judikatury Soudního dvora, zejména z rozsudku ze dne 13. října 1993, CMC Motorradcenter (C‑93/92, EU:C:1993:838).
131 V této souvislosti postačí konstatovat, že vzhledem k důsledkům sporných vnitrostátních opatření popsaným výše v bodě 127 tohoto rozsudku nelze důvodně tvrdit, že omezující účinky těchto opatření jsou příliš nejisté a nepřímé na to, aby mohla být v rozporu s článkem 34 SFEU.
132 Za těchto podmínek je třeba učinit závěr, že sporná vnitrostátní opatření představují omezení volného pohybu zboží, které je v rozporu s článkem 34 SFEU, není-li objektivně odůvodněné.
133 Spolková republika Německo přitom v této souvislosti neuvedla nic, čím by bylo možné toto omezení odůvodnit. V každém případě úvahy uvedené tímto členským státem v odpověď na první žalobní důvod za účelem odůvodnění rozdílného zacházení mezi vlastníky vozidel registrovaných v Německu a vlastníky a řidiči vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu nemohou být relevantní pro účely odůvodnění tohoto omezení, a to ze stejných důvodů, které byly uvedeny výše v bodech 75 až 77 tohoto rozsudku.
134 Sporná vnitrostátní opatření tudíž představují omezení volného pohybu zboží, které je v rozporu s článkem 34 SFEU.
– K existenci omezení volného pohybu služeb
135 Je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora článek 56 SFEU brání použití jakékoli vnitrostátní právní úpravy, která činí pohyb služeb mezi členskými státy obtížnějším než vnitrostátní pohyb služeb v určitém členském státě (rozsudek ze dne 28. dubna 1998, Kohll, C‑158/96, EU:C:1998:171, bod 33 a citovaná judikatura).
136 Vnitrostátní opatření, která výkon této svobody zakazují, brání tomuto výkonu nebo jej činí méně atraktivním, představují omezení volného pohybu služeb (rozsudek ze dne 25. července 2018, TTL, C‑553/16, EU:C:2018:604, bod 46 a citovaná judikatura).
137 Článek 56 SFEU se oproti tomu nevztahuje na opatření, jejichž jediným účinkem je zvýšení nákladů na dotčené služby a která se vztahují stejným způsobem na poskytování služeb mezi členskými státy jako na vnitrostátní poskytování služeb v určitém členském státě (rozsudek ze dne 8. září 2005, Mobistar a Belgacom Mobile, C‑544/03 a C‑545/03, EU:C:2005:518, bod 31 a citovaná judikatura).
138 Je třeba rovněž připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že volný pohyb služeb zahrnuje nejen aktivní aspekt svobody poskytování služeb, v jehož rámci se poskytovatel odebere k příjemci služby, ale i pasivní aspekt svobody poskytování služeb, tedy svobodu příjemců služeb odebrat se za účelem jejich využití do jiného členského státu, ve kterém se nachází poskytovatel (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 2. února 1989, Cowan, 186/87, EU:C:1989:47, bod 15, a ze dne 11. září 2007, Schwarz a Goostjenes-Schwarz, C‑76/05, EU:C:2007:492, bod 36 a citovaná judikatura).
139 Konečně z judikatury Soudního dvora vyplývá, že omezení volného pohybu služeb může být připuštěno pouze tehdy, když sleduje legitimní cíl slučitelný se Smlouvou o FEU a je odůvodněno naléhavými důvody obecného zájmu a je v takovém případě způsobilé zaručit uskutečnění sledovaného cíle a nepřekračuje meze toho, co je pro dosažení tohoto cíle nezbytné (rozsudek ze dne 25. července 2018, TTL, C‑553/16, EU:C:2018:604, bod 52 a citovaná judikatura).
140 Ověřit, zda sporná vnitrostátní opatření, posuzovaná společně, narušují volný pohyb služeb, je tedy nutné s ohledem na tuto judikaturu.
141 V této souvislosti není zpochybňováno, že poskytovatelé služeb, kteří cestují do Německa za účelem poskytování svých služeb vozidlem o hmotnosti nepřevyšující 3,5 tuny registrovaným v jiném členském státě než v Německu, mají povinnost uhradit poplatek za užívání pozemních komunikací ani že tito poskytovatelé jsou usazeni převážně v jiných členských státech než v Německu, zatímco poskytovatelé služeb v Německu, kteří se za účelem poskytování služeb přemísťují vozidlem registrovaným v tomto členském státě, jsou usazeni převážně v Německu.
142 Není sporu ani o tom, že příjemci služeb, kteří za účelem využití příslušných služeb v Německu cestují do Německa vozidlem registrovaným v jiném členském státě než v Německu, mají povinnost uhradit tento poplatek a že tito příjemci pocházejí především z jiných členských států než z Německa, zatímco příjemci služeb poskytovaných v Německu, kteří se za účelem jejich využití přemísťují vozidlem registrovaným v Německu, pocházejí zpravidla z tohoto členského státu.
143 Dále lze na základě úvah rozvedených výše v bodech 48 a 49 tohoto rozsudku konstatovat, že v důsledku slevy na dani z provozu motorových vozidel, kterou mohou uplatnit poskytovatelé a příjemci služeb usazení v Německu, postihuje poplatek za užívání pozemních komunikací ve skutečnosti jen poskytovatele a příjemce služeb pocházející z jiného členského státu.
144 Z výše uvedeného vyplývá, že sporná vnitrostátní opatření mohou bránit přístupu poskytovatelů a příjemců služeb pocházejících z jiného členského státu než z Německa na německý trh. Poplatek za užívání pozemních komunikací může totiž v důsledku slevy na dani z provozu motorových vozidel, která je součástí sporných vnitrostátních opatření, zvýšit buď cenu služeb poskytovaných těmito poskytovateli v Německu, nebo náklady těchto příjemců na cestování do tohoto členského státu za účelem čerpání určité služby.
145 Spolková republika Německo se pro účely vyloučení existence překážky v projednávané věci nemůže s úspěchem dovolávat judikatury zmíněné výše v bodě 117 tohoto rozsudku.
146 Tato judikatura je totiž použitelná jen tehdy, když dotčená vnitrostátní opatření postihují stejným způsobem poskytování služeb mezi členskými státy i v tuzemsku, což v projednávané věci nenastalo.
147 Za těchto podmínek je třeba učinit závěr, že sporná vnitrostátní opatření představují omezení volného pohybu služeb, které je v rozporu s článkem 56 SFEU, není-li objektivně odůvodněné.
148 Spolková republika Německo přitom v této souvislosti neuvedla nic, čím by bylo možné toto omezení odůvodnit. V každém případě úvahy uvedené tímto členským státem v odpověď na první žalobní důvod za účelem odůvodnění rozdílného zacházení mezi vlastníky vozidel registrovaných v Německu a vlastníky a řidiči vozidel registrovaných v jiných členských státech než v Německu nemohou být relevantní pro účely odůvodnění tohoto omezení, a to ze stejných důvodů, které byly uvedeny výše v bodech 75 až 77 tohoto rozsudku.
149 Sporná vnitrostátní opatření tudíž představují omezení volného pohybu služeb, které je v rozporu s článkem 56 SFEU.
150 S ohledem na výše rozvedené úvahy je třeba třetímu žalobnímu důvodu vyhovět a konstatovat, že Spolková republika Německo tím, že zavedla poplatek za užívání pozemních komunikací a zároveň pro vlastníky vozidel registrovaných v Německu stanovila slevu na dani z provozu motorových vozidel ve výši přinejmenším odpovídající částce uhrazeného poplatku, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 34 a 56 SFEU.
Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 92 SFEU
Argumentace účastníků řízení
151 Rakouská republika tvrdí, že německá právní úprava je v rozporu s článkem 92 SFEU, který zakazuje veškerou diskriminaci v oblasti dopravy, nepřipouští žádnou možnost odůvodnění a jehož působnost zahrnuje komerční autobusovou dopravu či přepravu zboží osobními motorovými vozidly o hmotnosti nepřevyšující 3,5 tuny.
152 Rakouská republika poukazuje na to, že podmínkou nezbytnou pro nepoužití článku 92 SFEU je přijetí předpisů sekundárního práva. Pro osobní motorová vozidla o hmotnosti nepřevyšující 3,5 tuny přitom v sekundárním právu neexistuje žádný závazný režim.
153 Rakouská republika se proto domnívá, že na projednávanou věc lze uplatnit právní zásadu vyplývající z bodu 23 rozsudku ze dne 19. května 1992, Komise v. Německo (C‑195/90, EU:C:1992:219).
154 Spolková republika Německo zaprvé namítá, že poplatek za užívání pozemních komunikací nespadá do působnosti článku 92 SFEU, a to ani tehdy, když je posuzován ve spojení se slevou na dani z provozu motorových vozidel, protože s ohledem na omezení poplatku jen na některé kategorie vozidel je komerční doprava z velké části vyňata z poplatkové povinnosti k němu.
155 Zadruhé má Spolková republika Německo za to, že – na rozdíl od výkladu článku 92 SFEU jako doložky „standstill“, který zvolil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 19. května 1992, Komise v. Německo (C‑195/90, EU:C:1992:219) – neukládá zákaz regrese stanovený v článku 92 SFEU ochranu stávající úrovně hospodářské soutěže, ale zakazuje jen přímou nebo nepřímou diskriminaci zahraničních dopravců, přičemž tento zákaz nebyl v projednávané věci porušen.
156 Zatřetí má Spolková republika Německo za to, že i kdyby měl být článek 92 SFEU vykládán jako záruka zachování stávajícího stavu, nelze již toto ustanovení použít, protože směrnice o evropské dálniční známce obsahuje kritéria pro vnitrostátní právní úpravy, která se mohou vztahovat i na výběr poplatků za užívání pozemní komunikace vozidly o hmotnosti nepřevyšující 3,5 tuny. Konkrétně čl. 7 odst. 1 a článek 7k uvedené směrnice umožňují přijetí takových vnitrostátních opatření, jako jsou opatření dotčená v projednávané věci.
157 Dánské království upřesňuje, že předmětem rozsudku ze dne 19. května 1992, Komise v. Německo (C‑195/90, EU:C:1992:219), o který se opírá Rakouská republika, byla výlučně a specificky doložka „standstill“, jež je v současné době obsažena v článku 92 SFEU, s ohledem na právní stav v době před přijetím zvláštní unijní právní úpravy ukládání poplatků za těžká nákladní vozidla, která je v současné době obsažena ve směrnici o evropské dálniční známce, z níž vyplývá, že souběžně zavedená sporná vnitrostátní opatření jsou v souladu s článkem 92 SFEU.
Závěry Soudního dvora
158 Článek 92 SFEU stanoví, že až do přijetí předpisů uvedených v čl. 91 odst. 1 SFEU nesmí žádný členský stát, pokud Rada jednomyslně nepřijme opatření pro udělení výjimky, měnit předpisy upravující tuto oblast k 1. lednu 1958 nebo pro přistupující státy ke dni přistoupení způsobem, který by přímo nebo nepřímo znevýhodňoval dopravce jiných členských států ve srovnání s domácími dopravci.
159 V projednávané věci je nesporné, že dopravu zatíženou poplatkem za užívání pozemních komunikací lze provádět vozidly o hmotnosti nepřevyšující 3,5 tuny. V tomto případě je tato činnost obecně známa pod označením „doprava lehkými vozidly“.
160 Dále platí, že i když je odvětví silniční dopravy z velké části regulováno unijními právními předpisy, nic to nemění na tom, že doprava lehkými vozidly nebyla na úrovni unijního práva upravena žádnými předpisy. Konkrétně nebyla na základě článku 91 SFEU zavedena žádná právní úprava týkající se zpoplatňování užívání pozemních komunikací vozidly o hmotnosti nepřevyšující 3,5 tuny. V této souvislosti z článku 1 směrnice o evropské dálniční známce ve spojení s čl. 2 písm. d) téže směrnice vyplývá, že sbližování právních předpisů členských států, které tato směrnice provádí, se týká jen vozidel o hmotnosti nad 3,5 tuny.
161 Konečně s ohledem na úvahy rozvedené výše v bodech 141 a 143 tohoto rozsudku je třeba konstatovat, že v důsledku kombinace sporných vnitrostátních opatření jsou poplatkem za užívání pozemních komunikací dotčeni fakticky jen dopravci, kteří používají vozidlo o hmotnosti nepřevyšující 3,5 tuny registrované v jiném členském státě než v Německu (dále jen „zahraniční dopravci“), jelikož na dopravce, kteří používají vozidlo o hmotnosti nepřevyšující 3,5 tuny registrované v Německu (dále jen „němečtí dopravci“), se vztahuje kompenzace tohoto poplatku.
162 Je tedy nutno konstatovat, že účinkem sporných vnitrostátních opatření, která nové zatížení představované poplatkem za užívání pozemních komunikací, jejž musí hradit všichni dopravci, plně kompenzují slevou na dani z provozu motorových vozidel ve výši přinejmenším odpovídající uhrazenému poplatku, kterou mohou uplatnit němečtí, ale nikoli zahraniční dopravci, je změna situace zahraničních dopravců ve srovnání s německými dopravci způsobem, který zahraniční dopravce znevýhodňuje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. května 1992, Komise v. Německo, C‑195/90, EU:C:1992:219, bod 23).
163 Je proto třeba vyhovět čtvrtému žalobnímu důvodu a konstatovat, že Spolková republika Německo tím, že zavedla poplatek za užívání pozemních komunikací a zároveň pro vlastníky vozidel registrovaných v Německu stanovila slevu na dani z provozu motorových vozidel ve výši přinejmenším odpovídající částce uhrazeného poplatku, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 92 SFEU.
164 Z výše uvedeného vyplývá, že Spolková republika Německo tím, že pro osobní motorová vozidla zavedla poplatek za užívání pozemních komunikací a zároveň pro vlastníky vozidel registrovaných v Německu stanovila slevu na dani z provozu motorových vozidel ve výši přinejmenším odpovídající částce uhrazeného poplatku, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 18, 34, 56 a 92 SFEU.
K nákladům řízení
165 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle čl. 138 odst. 3 téhož jednacího řádu platí, že pokud měli účastníci řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každý z nich vlastní náklady řízení, ledaže Soudní dvůr považuje vzhledem k okolnostem v projednávané věci za odůvodněné, aby jeden účastník řízení nesl vlastní náklady řízení a nahradil část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení.
166 V projednávané věci požadovala Rakouská republika i Spolková republika Německo, aby byla druhé účastnici řízení uložena náhrada nákladů řízení. Spolková republika Německo neměla úspěch v souvislosti s prvním, třetím a čtvrtým žalobním důvodem vzneseným Rakouskou republikou a Rakouská republika neměla úspěch v souvislosti se svým druhým žalobním důvodem.
167 S ohledem na to je třeba uložit Spolkové republice Německo náhradu tří čtvrtin nákladů řízení vynaložených Rakouskou republikou a rozhodnout, že ve zbývající části ponese každá z účastnic řízení vlastní náklady řízení.
168 Podle čl. 140 odst. 1 téhož jednacího řádu, jenž stanoví, že členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení, je třeba rozhodnout, že Nizozemské království a Dánské království ponesou vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:
1) Spolková republika Německo tím, že pro osobní motorová vozidla zavedla poplatek za užívání pozemních komunikací a zároveň pro vlastníky vozidel registrovaných v Německu stanovila slevu na dani z provozu motorových vozidel ve výši přinejmenším odpovídající částce uhrazeného poplatku, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 18, 34, 56 a 92 SFEU.
2) Ve zbývající části se žaloba zamítá.
3) Spolková republika Německo nahradí tři čtvrtiny nákladů řízení vynaložených Rakouskou republikou a ponese vlastní náklady řízení.
4) Rakouská republika ponese čtvrtinu vlastních nákladů řízení.
5) Nizozemské království a Dánské království ponesou vlastní náklady řízení.
Podpisy.