ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)
25. ledna 2018 (*)
„Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Nařízení (ES) č. 44/2001 – Články 15 a 16 – Příslušnost soudů ve věcech spotřebitelských smluv – Pojem ‚spotřebitel‘ – Postoupení nároků mezi spotřebiteli za účelem jejich uplatnění vůči témuž hospodářskému subjektu“
Ve věci C‑498/16,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) ze dne 20. července 2016, došlým Soudnímu dvoru dne 19. září 2016, v řízení
Maximilian Schrems
proti
Facebook Ireland Limited,
SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),
ve složení L. Bay Larsen, předseda senátu, J. Malenovský, M. Safjan (zpravodaj), D. Šváby a M. Vilaras, soudci,
generální advokát: M. Bobek,
vedoucí soudní kanceláře: M. Aleksejev, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 19. července 2017,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za M. Schremse W. Prokschem a H. Hofmannem, Rechtsanwälte,
– za Facebook Ireland Limited N. Pitkowitzem, M. Foersterem a K. Struckmannem, Rechtsanwälte,
– za rakouskou vládu G. Eberhardem a G. Kunnertem, jako zmocněnci,
– za německou vládu T. Henzem, R. Kanitzem a M. Hellmannem, jako zmocněnci,
– za portugalskou vládu M. Figueiredem a L. Inez Fernandesem, jakož i S. Duarte Afonso, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi M. Wilderspinem a M. Heller, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 14. listopadu 2017,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 15 a 16 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Maximilianem Schremsem, bydlištěm v Rakousku, a společností Facebook Ireland Limited, jejíž sídlo se nachází v Irsku, který se týká návrhů na určení, ukončení jednání, poskytnutí informací, předložení účetnictví, jakož i na zaplacení částky 4 000 eur, které se týkají soukromých účtů na Facebooku M. Schremse a dalších sedmi osob, které na něj postoupily své nároky týkající se těchto účtů.
Právní rámec
Nařízení č. 44/2001
3 Body 8, 11 a 13 odůvodnění nařízení č. 44/2001 stanoví:
„8) Mezi řízeními, na něž se toto nařízení vztahuje, a územími členských států, pro která je toto nařízení závazné, musí existovat vztah. Proto by společná pravidla pro určení příslušnosti měla být v zásadě používána v případech, kdy má žalovaný bydliště v některém z těchto členských států.
[…]
11) Pravidla pro určení příslušnosti musí být vysoce předvídatelná a založená na zásadě, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného, a musí být na tomto základě vždy určitelná, kromě několika přesně určených případů, kdy předmět sporu nebo smluvní volnost stran opravňuje k použití odlišného určujícího hlediska. Sídlo právnické osoby musí být v nařízení samostatně vymezeno tak, aby společná pravidla byla přehlednější a zamezilo se sporům o příslušnost.
[…]
13) Pokud se týče pojištění, spotřebitelských a pracovních smluv, měla by být slabší strana chráněna pravidly pro určení příslušnosti, která jsou pro ni příznivější než obecná pravidla.“
4 Článek 2 uvedeného nařízení stanoví:
„1. Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.
2. Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky.“
5 Oddíl 4 kapitoly II nařízení č. 44/2001, který je nadepsán „Příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv“, obsahuje články 15 až 17.
6 Článek 15 tohoto nařízení stanoví:
„1. Ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 4 a čl. 5 bod 5):
a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky;
b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí nebo
c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.
2. Nemá-li smluvní partner spotřebitele bydliště na území některého členského státu, avšak v některém členském státě má pobočku, zastoupení nebo jinou provozovnu, je s ním při sporech vyplývajících z jejich provozu jednáno tak, jako by měl bydliště na území tohoto státu.
3. Tento oddíl se nevztahuje na přepravní smlouvy, kromě případu, kdy smlouva poskytuje kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně.“
7 Článek 16 tohoto nařízení stanoví:
„1. Spotřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudů členského státu, na jehož území má tento smluvní partner bydliště, nebo u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel.
2. Smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště.
3. Tímto článkem není dotčeno právo podat vzájemnou žalobu u soudu, u něhož byla podle tohoto oddílu podána původní žaloba.“
8 Článek 17 tohoto nařízení stanoví:
„Od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze
1. dohodou uzavřenou po vzniku sporu,
2. dohodou umožňující spotřebiteli zahájit řízení u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny v tomto oddíle, nebo
3. dohodou uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná.“
Nařízení (EU) č. 1215/2012
9 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1) zrušilo nařízení č. 44/2001. Podle jeho čl. 66 odst. 1 se však nařízení č. 1215/2012 vztahuje pouze na řízení zahájená ke dni 10. ledna 2015 nebo po něm.
Spor v původním řízení a předběžné otázky
10 Maximilian Schrems je uživatelem sociální sítě Facebook od roku 2008. Nejprve používal tuto sociální síť pouze pro osobní účely pod smyšleným jménem. Od roku 2010 používá účet na Facebooku, který využívá pouze pro soukromé činnosti, jako je výměna fotografií, konverzace a přidávání příspěvků přibližně s 250 přáteli. Své jméno píše cyrilicí, aby zabránil vyhledání svého jména. Kromě toho používá od roku 2011 stránku na Facebooku, kterou sám zaregistroval a založil, aby informoval o svých krocích proti společnosti Facebook Ireland, svých přednáškách, účastech na diskuzích a vystoupeních v médiích, a dále také pro veřejné výzvy k darům a k propagaci svých knih.
11 Od srpna 2011 podal M. Schrems k irské komisi pro ochranu údajů 23 stížností proti společnosti Facebook Ireland, z níž jedna vedla k řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem (rozsudek ze dne 6. října 2015, Schrems, C‑362/14, EU:C:2015:650).
12 Maximilian Schrems vydal dvě knihy, které se týkají jeho činnosti proti údajným porušením ochrany údajů, přednášel, částečně i za odměnu, zejména u komerčních pořadatelů, zaregistroval několik internetových stránek, jako jsou blogy, online petice, skupinově financované internetové stránky určené na právní kroky proti žalované v původním řízení. Kromě toho založil sdružení, jehož cílem je dodržování základního práva na ochranu údajů, získal různá ocenění a více než 25 000 osob z celého světa na něj postoupilo své nároky, aby je v projednávané věci uplatnil.
13 Sdružení, které M. Schrems založil a jehož cílem je dodržování ochrany údajů, není zřízeno za účelem zisku, usiluje o dodržování práva na ochranu údajů a poskytuje nutnou doprovodnou práci v oblasti informací a vztahu s médii, jakož i v oblasti politiky. Cílem tohoto sdružení je finančně podporovat pilotní věci obecného zájmu proti podnikům, jež toto základní právo potenciálně ohrožují. Jedná se rovněž o financování nezbytných nákladů, a za tímto účelem vybírá dary, které spravuje a rozděluje.
14 Maximilian Schrems v podstatě uvádí, že žalovaná porušila několik předpisů v oblasti ochrany údajů, zejména Datenschutzgesetz 2000 (rakouský zákon o ochraně údajů z roku 2000), Data protection Act 1988 (irský zákon o ochraně údajů z roku 1988) nebo směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. 1995, L 281, s. 31; Zvl. vyd. 13/15, s. 355).
15 Maximilian Schrems podal k Landesgericht für Zivilrechtssachen Wien (zemský soud pro občanskoprávní věci ve Vídni, Rakousko) podrobné žaloby, kterými se domáhá zaprvé toho, aby soud určil, že žalovaná v původním řízení má pouhé postavení poskytovatele služeb a řídí se danými pokyny nebo že má postavení zadavatele práce, pokud je zpracování prováděno pro vlastní účely, a dále určil, že smluvní ujednání o podmínkách užívání jsou neplatná, zadruhé se domáhá toho, aby se žalovaná zdržela používání jeho údajů k vlastním účelům nebo k účelům třetích osob, zatřetí aby žalovaná poskytla informace o používání jeho údajů a začtvrté aby předložila účetnictví a uskutečnila kroky k úpravě smluvních podmínek, náhradě škody a bezdůvodného obohacení.
16 Uvádí, že se za tímto účelem opírá jak o vlastní nároky, tak o podobné nároky sedmi dalších smluvních partnerů žalované v původním řízení, kteří jsou rovněž spotřebiteli a mají bydliště v Rakousku, Německu nebo Indii, které na něj byly postoupeny pro účely jeho žaloby proti společnosti Facebook Ireland.
17 Podle M. Schremse je výše uvedený soud mezinárodně příslušný jako soud spotřebitele podle čl. 16 odst. 1 nařízení č. 44/2001.
18 Společnost Facebook Ireland vznáší mimo jiné námitku chybějící mezinárodní příslušnosti.
19 Landesgericht für Zivilrechtssachen Wien (zemský soud pro občanskoprávní věci ve Vídni, Rakousko) zamítl žalobu M. Schremse z důvodu, že nemůže uplatnit soudní příslušnost vztahující se na spotřebitele, jelikož používá Facebook rovněž pro profesionální účely. Podle tohoto soudu na postupníka nepřechází příslušnost soudu vázaná osobně na postupitele.
20 Maximilian Schrems podal odvolání proti usnesení v prvním stupni k Oberlandesgericht Wien (vrchní zemský soud ve Vídni). Tento soud částečně změnil toto usnesení. Vyhověl tvrzením týkajícím se smlouvy, která byla osobně uzavřena mezi žalobcem v původním řízení a žalovanou v původním řízení. Naproti tomu zamítl odvolání v rozsahu, v němž se týkalo postoupených nároků, neboť soudní příslušnost vztahující se na spotřebitele je vyhrazena žalobci v původním řízení, který uplatňuje vlastní nároky. Maximilian Schrems se při uplatnění postoupených nároků tudíž nemůže úspěšně dovolávat čl. 16 odst. 1 druhé alternativy nařízení č. 44/2001. Ve zbývající části uvedený soud zamítl procesní námitky společnosti Facebook Ireland.
21 Oba účastníci řízení podali proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek Revision k Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko).
22 Tento soud uvádí, že pokud by byl žalobce v původním řízení kvalifikován jako „spotřebitel“, musí být řízení zahájeno ve Vídni. To samé platí pro řízení ohledně nároků spotřebitelů, kteří mají bydliště ve Vídni. V tomto případě by to pro žalovanou v původním řízení nepředstavovalo další významnou zátěž, kdyby se v průběhu tohoto řízení musela bránit i vůči dalším postoupeným nárokům.
23 Předkládající soud má za to, že vzhledem k judikatuře Soudního dvora nelze přesto odpovědět s nezbytnou jistotou na otázku, v jakém rozsahu se spotřebitel, který si nechá od jiných spotřebitelů postoupit nároky za účelem jejich kolektivního uplatnění, může dovolávat soudní příslušnosti vztahující se na spotřebitele.
24 Za těchto podmínek se Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být článek 15 nařízení č. 44/2001 […] vykládán tak, že ‚spotřebitel‘ ve smyslu tohoto ustanovení ztratí toto postavení, když po delší době užívání soukromého účtu na Facebooku, za účelem uplatnění svých nároků vydává knihy, částečně také za odměnu přednáší, provozuje internetové stránky, vybírá dary na uplatnění nároků a nechává si postoupit nároky řady spotřebitelů za příslib, že jim v případě úspěchu poskytne po odečtení nákladů řízení získanou částku?
2) Je třeba článek 16 nařízení č. 44/2001 vykládat v tom smyslu, že spotřebitel v jednom členském státě může u soudu svého bydliště uplatňovat současně se svými vlastními nároky vycházejícími ze spotřebitelské smlouvy obdobné nároky jiných spotřebitelů s bydlištěm
a) ve stejném členském státě,
b) v jiném členském státě nebo
c) ve třetí zemi,
jestliže tyto postoupené nároky vyplývají ze spotřebitelských smluv uzavřených s tímtéž žalovaným ve stejném právním kontextu a postoupení nespadá do podnikatelské nebo profesionální činnosti žalobce, nýbrž slouží ke společnému uplatnění nároků?“
K předběžným otázkám
K první otázce
25 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda článek 15 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že uživatel soukromého účtu na Facebooku neztrácí postavení „spotřebitele“ ve smyslu tohoto článku, pokud vydává knihy, přednáší, provozuje internetové stránky, vybírá dary a nechává si postoupit nároky řady spotřebitelů, za účelem uplatnění těchto nároků u soudu.
26 Úvodem je třeba připomenout, že nařízení č. 44/2001 nahrazuje Úmluvu ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32), ve znění následujících úmluv o přistoupení nových členských států k této úmluvě, a proto výklad ustanovení této úmluvy podaný Soudním dvorem platí rovněž pro ustanovení uvedeného nařízení, pokud lze ustanovení těchto nástrojů kvalifikovat jako „rovnocenná“ (rozsudek ze dne 28. ledna 2015, Kolassa, C‑375/13, EU:C:2015:37, bod 21 a citovaná judikatura), jak je tomu v projednávaném případě.
27 V rámci nařízení č. 44/2001 představuje příslušnost soudů členského státu, na jehož území má žalovaný své bydliště, obecnou zásadu, která je uvedena v čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení. Pouze jako výjimka z této zásady jsou v tomto ustanovení taxativně uvedeny případy, kdy žalovaný může nebo musí být žalován před soudem jiného členského státu. V důsledku toho pravidla pro určení příslušnosti, která se odchylují od obecné zásady, musí být vykládána restriktivně v tom smyslu, že nemohou vést k výkladu jdoucímu nad rámec případů výslovně upravených uvedeným nařízením (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. ledna 2005, Gruber, C‑464/01, EU:C:2005:32, bod 32).
28 Ačkoliv musí být pojmy použité v nařízení č. 44/2001 a zejména pojmy uvedené v čl. 15 odst. 1 tohoto nařízení vykládány autonomně především s přihlédnutím k systematice a cílům tohoto nařízení, aby bylo zajištěno jeho jednotné uplatňování ve všech členských státech (rozsudek ze dne 28. ledna 2015, Kolassa, C‑375/13, EU:C:2015:37, bod 22 a citovaná judikatura), je třeba, za účelem zajištění cílů sledovaných unijním normotvůrcem v oblasti smluv uzavíraných spotřebiteli, jakož i soudržnosti unijního práva, zohlednit rovněž pojem „spotřebitel“ uvedený v jiných předpisech unijního práva (rozsudek ze dne 5. prosince 2013, Vapenik, C‑508/12, EU:C:2013:790, bod 25).
29 V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že pojem „spotřebitel“ ve smyslu článků 15 a 16 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán restriktivně s ohledem na postavení této osoby v určité smlouvě, s ohledem na povahu a účel této smlouvy, a nikoli s ohledem na subjektivní postavení této osoby, neboť jedna a tatáž osoba může být považována za spotřebitele v rámci některých transakcí a jako hospodářský subjekt v rámci jiných transakcí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. července 1997, Benincasa, C‑269/95, EU:C:1997:337, bod 16 a ze dne 20. ledna 2005, Gruber, C‑464/01, EU:C:2005:32, bod 36).
30 Soudní dvůr z toho vyvodil závěr, že se zvláštní režim stanovený tímto nařízením v oblasti ochrany spotřebitele jakožto osoby, která je považována za stranu nacházející se ve slabším postavení, vztahuje pouze na smlouvy uzavřené mimo jakoukoliv činnost nebo účel profesionální nebo podnikatelské povahy a nezávisle na nich, s jediným cílem uspokojit vlastní potřeby soukromé spotřeby jednotlivce, přičemž taková ochrana není odůvodněna v případě smlouvy, jejímž účelem je profesionální nebo podnikatelská činnost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. ledna 2005, Gruber, C‑464/01, EU:C:2005:32, bod 36).
31 Z toho vyplývá, že zvláštní pravidla o soudní příslušnosti stanovená v článcích 15 až 17 nařízení č. 44/2001 se použijí v zásadě jen, když je účelem smlouvy uzavřené mezi smluvními stranami jiné, než obchodní použití dotčeného zboží nebo služby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. ledna 2005, Gruber, C‑464/01, EU:C:2005:32, bod 37).
32 Co se týče konkrétně osoby, která uzavřela smlouvu na plnění, které se týká její profesionální nebo podnikatelské činnosti částečně, a tedy s touto činností souvisí jen zčásti, měl Soudní dvůr za to, že by se na ni mohla vztahovat uvedená ustanovení pouze v případě, že by spojitost mezi smlouvou a profesionální nebo podnikatelskou činností dotyčné osoby byla tak malá, že by se stala okrajovou, což znamená, že v kontextu plnění, na které byla tato smlouva uzavřena, by měla z celkového hlediska pouze zanedbatelnou úlohu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. ledna 2005, Gruber, C‑464/01, EU:C:2005:32, bod 39).
33 S ohledem na tyto zásady je třeba přezkoumat, zda uživatel účtu na Facebooku neztrácí za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené ve věci v původním řízení, postavení „spotřebitele“ ve smyslu článku 15 nařízení č. 44/2001.
34 V tomto ohledu z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že M. Schrems nejprve užíval od roku 2008 do roku 2010 účet na Facebooku, který si založil výhradně k soukromým účelům, zatímco od roku 2011 užíval rovněž stránku na Facebooku.
35 Podle žalobce v původním řízení existují dvě odlišné smlouvy, jedna pro stránku na Facebooku a druhá pro účet na Facebooku. Naproti tomu je podle společnosti Facebook Ireland účet na Facebooku, jakož i stránka na Facebooku součástí jediného a téhož smluvního vztahu.
36 Předkládajícímu soudu sice přísluší, aby určil, zda je smluvní vztah mezi M. Schremsem a společností Facebook Ireland skutečně založen na základě jedné nebo několika smluv, a vyvodil z toho důsledky stran postavení „spotřebitele“, je však třeba uvést, že i případná smluvní propojenost mezi účtem na Facebooku a stránkou na Facebooku by nebránila posouzení uvedeného postavení podle zásad uvedených v bodech 29 až 32 tohoto rozsudku.
37 V rámci tohoto posouzení podle požadavku uvedeného v bodě 29 tohoto rozsudku, podle něhož musí být pojem „spotřebitel“ ve smyslu článku 15 nařízení č. 44/2001 vykládán restriktivně, je třeba zohlednit, co se týče služeb elektronické sociální sítě, které jsou určeny k dlouhodobému užívání, další vývoj užívání těchto služeb.
38 Podle tohoto výkladu by se žalobce – uživatel takových služeb – mohl dovolávat postavení spotřebitele, pouze pokud by se užívání těchto služeb převážně na soukromé účely, kvůli němuž původně uzavřel smlouvu, následně nezměnilo na užívání na profesionální nebo podnikatelské účely.
39 Naopak vzhledem k tomu, že pojem „spotřebitel“ je definován jako protiklad pojmu „hospodářský subjekt“ (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. července 1997, Benincasa, C‑269/95, EU:C:1997:337, bod 16, a ze dne 20. ledna 2005, Gruber, C‑464/01, EU:C:2005:32, bod 36) a nezávisí na znalostech a informacích, které má dotčená osoba skutečně k dispozici (rozsudek ze dne 3. září 2015, Costea, C‑110/14, EU:C:2015:538, bod 21), odbornost, kterou tato osoba může získat v oblasti uvedených služeb, ani její zapojení pro účely zastupování práv a zájmů uživatelů těchto služeb, ji nemohou zbavit postavení „spotřebitele“ ve smyslu článku 15 nařízení č. 44/2001.
40 Výklad pojmu „spotřebitel“, který by vylučoval takové činnosti, by totiž mohl bránit účinné ochraně práv, které spotřebitelé mají vůči svým smluvním partnerům – hospodářským subjektům, včetně práv týkajících se ochrany jejich osobních údajů. Takový výklad by byl v rozporu s cílem uvedeným v čl. 169 odst. 1 SFEU, kterým je podpora jejich práva sdružovat se k ochraně svých zájmů.
41 Vzhledem k výše uvedeným úvahám je třeba na první otázku odpovědět v tom smyslu, že článek 15 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že uživatel soukromého účtu na Facebooku neztrácí postavení „spotřebitele“ ve smyslu tohoto článku, pokud vydává knihy, přednáší, provozuje internetové stránky, vybírá dary a nechává si postoupit nároky řady spotřebitelů za účelem uplatnění těchto nároků u soudu.
K druhé otázce
42 Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 16 odst. 1 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že se nevztahuje na žalobu, kterou spotřebitel uplatňuje u soudu svého bydliště nejen vlastní nároky, nýbrž i nároky postoupené jinými spotřebiteli s bydlištěm v tomtéž členském státě, v jiných členských státech nebo ve třetích státech.
43 V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že pravidla týkající se určení příslušnosti uvedená v oddílu 4 kapitole II nařízení č. 44/2001 představují výjimku jak z obecného pravidla příslušnosti stanoveného v čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení, které stanoví příslušnost soudů členského státu, na jehož území má bydliště žalovaný, tak z pravidla o zvláštní příslušnosti pro smlouvy uvedeného v čl. 5 odst. 1 tohoto nařízení, podle kterého je příslušným soudem soud místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Uvedená pravidla tedy musí být nutně vykládána restriktivně (viz rozsudek ze dne 28. ledna 2015, Kolassa, C‑375/13, EU:C:2015:37, bod 28 a citovaná judikatura).
44 Soudní dvůr dále uvedl, že jelikož zvláštní režim zavedený v článku 15 a následujících nařízení č. 44/2001 je založen na úsilí o ochranu spotřebitele jakožto smluvní strany považované za hospodářsky slabší a právně méně zkušenou, než je její smluvní partner, je spotřebitel chráněn, pouze pokud je sám v řízení žalobcem nebo žalovaným. Na žalobce, který není sám smluvní stranou dotčené spotřebitelské smlouvy, se tedy nemůže použít soudní příslušnost vztahující se na spotřebitele (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. ledna 1993, Shearson Lehman Hutton, C‑89/91, EU:C:1993:15, body 18, 23 a 24). Tyto úvahy musí platit rovněž s ohledem na spotřebitele, jemuž byly postoupeny nátoky jiných spotřebitelů.
45 Pravidla pro určení příslušnosti stanovená v oblasti spotřebitelských smluv v čl. 16 odst. 1 uvedeného nařízení se totiž v souladu se zněním tohoto ustanovení vztahují pouze na žalobu podanou spotřebitelem proti smluvnímu partnerovi, což nutně předpokládá uzavření smlouvy mezi spotřebitelem a dotčeným hospodářským subjektem (viz rozsudek ze dne 28. ledna 2015, Kolassa, C‑375/13, EU:C:2015:37, bod 32).
46 Podmínka, podle které musí mezi spotřebitelem a dotčeným hospodářským subjektem existovat uzavřená smlouva, umožňuje zaručit, že určení příslušnosti bude předvídatelné, což je jedním z cílů nařízení č. 44/2001, jak vyplývá z bodu 11 jeho odůvodnění.
47 Na rozdíl od toho, co uvedl v rámci tohoto řízení M. Schrems, jakož i rakouská a německá vláda, skutečnost, že spotřebitel, jemuž byly postoupeny nároky, může v každém případě podat k soudu místa svého bydliště žalobu týkající se nároků, které vyvozuje osobně ze smlouvy uzavřené se žalovaným a které jsou obdobné nárokům, které mu byly postoupeny, není takové povahy, aby i tyto posledně uvedené nároky spadaly do příslušnosti uvedeného soudu.
48 Jak totiž Soudní dvůr uvedl v jiné souvislosti, postoupení pohledávek nemůže mít jako takové vliv na určení příslušného soudu (rozsudky ze dne 18. července 2013, ÖFAB, C‑147/12, EU:C:2013:490, bod 58, a ze dne 21. května 2015, CDC Hydrogen Peroxide, C‑352/13, EU:C:2015:335, bod 35). Z toho vyplývá, že příslušnost jiných soudů než těch, které jsou výslovně uvedeny v nařízení č. 44/2001, nemůže být založena na základě koncentrace několika nároků u jediného žalobce. Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 98 svého stanoviska, takové postoupení nároků, jako je postoupení ve věci v původním řízení, tedy nemůže založit novou zvláštní soudní příslušnost vztahující se na spotřebitele – postupníka.
49 Vzhledem k výše uvedeným úvahám je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 16 odst. 1 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že se nevztahuje na žalobu, kterou spotřebitel uplatňuje u soudu svého bydliště nejen vlastní nároky, nýbrž i nároky postoupené jinými spotřebiteli s bydlištěm v tomtéž členském státě, v jiných členských státech nebo ve třetích státech.
K nákladům řízení
50 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:
1) Článek 15 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že uživatel soukromého účtu na Facebooku neztrácí postavení „spotřebitele“ ve smyslu tohoto článku, pokud vydává knihy, přednáší, provozuje internetové stránky, vybírá dary a nechává si postoupit nároky řady spotřebitelů za účelem uplatnění těchto nároků u soudu.
2) Článek 16 odst. 1 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že se nevztahuje na žalobu, kterou spotřebitel uplatňuje u soudu svého bydliště nejen vlastní nároky, nýbrž i nároky postoupené jinými spotřebiteli s bydlištěm v tomtéž členském státě, v jiných členských státech nebo ve třetích státech.
Podpisy.