Žaloba podaná dne 9. července 2007 - Air One v. Komise

(Věc T-266/07)

Jednací jazyk: italština

Účastnice řízení

Žalobkyně: Air One SpA (zástupci: M. Merola a P. Ziotti, advokáti)

Žalovaná: Komise Evropských společenství

Návrhová žádání žalobkyně

zrušit rozhodnutí Komise K (2007 1712) ze dne 23. dubna 2007 o uložení závazků veřejné služby na některých trasách ze Sardinie a na ni v části, ve které ukládá italské vládě umožnit leteckým dopravcům, kteří přijmou příslušné závazky veřejné služby (ZVS), aby provozovali letecké trasy mezi Sardinií a vnitrozemím, bez ohledu na to, zda učiní své přijetí ve lhůtě 30 dnů stanovené vnitrostátní normou, nebo až po jejím uplynutí [čl. 1 písm. a) rozhodnutí];

uložit Komisi náhradu nákladů řízení.

Žalobní důvody a hlavní argumenty

Žalobkyně se na základě čl. 230 odst. 4 ES domáhá zrušení čl. 1 písm. a) rozhodnutí Komise K (2007 1712) ze dne 23. dubna 2007 o uložení závazků veřejné služby na některých trasách ze Sardinie a na ni podle článku 4 nařízení Rady (EHS) č. 2408/92 o přístupu leteckých dopravců Společenství na letecké trasy uvnitř Společenství.

Na podporu své žaloby žalobkyně uplatňuje následující žalobní důvod:

Zjevně nesprávné posouzení a nelogičnost a rozpornost odůvodnění. Žalobkyně nejprve tvrdí, že Komise tím, že uložila italské vládě, že všichni letečtí dopravci, kteří chtějí dodržovat ZVS, musí mít možnost provozovat danou trasu bez ohledu na okamžik, kdy oznámí svůj záměr zahájit poskytování svých služeb a zda to oznámí ve lhůtě 30 dnů stanovené vnitrostátní normou, nesprávně posoudila režim zavedený italskou vládou ve světle důvodu a účelu relevantních pravidel Společenství. Žalobkyně zejména tvrdí, že článek 4 nařízení č. 2408/92 zavazuje členské státy, aby dosáhly cíle územní kontinuity uložením ZVS, které ačkoliv představují výjimku z volného přístupu dopravců Společenství na letecké trasy uvnitř Společenství, nicméně respektují zásadu proporcionality, a tudíž omezují v co nejvyšší míře udělení výhradních práv nebo finančních náhrad. Dle názoru žalobkyně italská vláda plně vyhověla duchu právních předpisů Společenství s tím, že stanovení povinného období v "první fázi" postupu uložení ZVS:

povzbuzuje podání nabídek od dopravců a udělení příslušných ZVS státem v průběhu "první fáze" a

omezuje možnost přejít do "druhé fáze", v níž je vláda povinna na základě veřejného nabídkového řízení udělit výlučná práva s možností převzetí odpovědnosti za případné finanční náhrady.

Krom toho je evidentní - na rozdíl od toho, co konkludentně tvrdí Komise - že soutěž mezi leteckými dopravci na trasách zatížených ZVS nemůže probíhat stejně jako na trasách bez těchto závazků. Nakolik režimy ZVS předpokládají, že charakteristikou dotčených tras jsou problémy se ziskovostí, takže žádný dopravce by si nevybral provozování takových tras způsobem, který by splňoval veřejný zájem za běžných tržních podmínek: je nicméně nezbytné zavést ochranné mechanismy ve prospěch poctivých a zákon dodržujících leteckých dopravců.

Žalobkyně dále tvrdí, že normativní rámec stanovený Komisí je diskriminační, jelikož vyloučení povinného období pro přijetí ZVS v "první fázi" je výhodný hlavně pro dopravce, kteří mají velkou tržní sílu, což jim umožňuje nabídnout ZVS po uplynutí lhůty, když konkurenti předložili své nabídky, s primárním cílem převzít těmto konkurentům podíl na trhu.

Konečně dle názoru žalobkyně odůvodnění Komise je stiženo právním omylem týkajícím se charakteristik postupu uložení ZVS. V tomto ohledu žalobkyně tvrdí, že nezávazné období by mělo za účinek prodloužení "první fáze" postupu na dobu neurčitou, což je nelogické a nesoudržné s prohlášením Komise samé , podle níž postup uložení ZVS, ačkoliv je jediný, sestává ze dvou fází.

____________