Language of document : ECLI:EU:T:2023:51

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého rozšířeného senátu)

8. února 2023(*)

 [znění opravené usnesením ze dne 13. července 2023]

„Státní podpory – Odvětví letecké dopravy – Opatření přijatá Rumunskem ve prospěch letiště v Temešváru – Opatření provedená letištěm v Temešváru ve prospěch společnosti Wizz Air a leteckých společností, které jej využívají – Rozhodnutí, kterým se zčásti konstatuje neexistence státní podpory ve prospěch letiště v Temešváru a leteckých společností, jež toto letiště využívají – Letištní poplatky – Žaloba na neplatnost – Nařizovací akt – Osobní dotčení – Podstatný zásah do soutěžního postavení – Bezprostřední dotčení – Právní zájem na podání žaloby – Přípustnost – Článek 107 odst. 1 SFEU – Selektivní povaha – Zvýhodnění – Kritérium soukromého hospodářského subjektu“

Ve věci T‑522/20,

Carpatair SA, se sídlem v Temešváru (Rumunsko), zastoupená J. Rivas Andrésem a A. Manzaneque Valverde, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené F. Tomat a C. Georgievou, jako zmocněnkyněmi,

žalované,

podporované

Wizz Air Hungary Légiközlekedési Zrt. (Wizz Air Hungary Zrt.), se sídlem v Budapešti (Maďarsko), zastoupenou E. Vahidou, S. Ratingem a I.-G. Metaxas-Maranghidisem, advokáty,

a

[Ve znění oprav provedených usnesením ze dne 13. července 2023] Societatea Națională „Aeroportul Internaţional Timişoara Traian Vuia“ SA (AITTV), se sídlem v Ghirodě (Rumunsko), zastoupenou V. Powerem a R. Hourihanem, solicitors,

vedlejšími účastnicemi řízení,

TRIBUNÁL (osmý rozšířený senát)

během porad ve složení: S. Papasavvas, předseda, J. Svenningsen, M. Jaeger, C. Mac Eochaidh a T. Pynnä (zpravodajka), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: P. Cullen, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

po jednání konaném dne 12. září 2022,

vydává tento

Rozsudek

1        Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně, Carpatair SA, domáhá zrušení rozhodnutí Komise (EU) 2021/1428 ze dne 24. února 2020 o státní podpoře SA. 31662 – C/2011 (ex NN/2011), kterou poskytlo Rumunsko mezinárodnímu letišti Temešvár – Wizz Air (Úř. věst. 2021, L 308, s. 1, dále jen „napadené rozhodnutí“), v rozsahu, v němž konstatuje, že některá opatření nepředstavují státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

 Skutečnosti předcházející sporu

2        [Ve znění oprav provedených usnesením ze dne 13. července 2023] Mezinárodní letiště v Temešváru (dále jen „letiště“) se nachází na západě Rumunska, 50 kilometrů (km) od letiště Arad (Rumunsko), na němž je provozovaná jen velmi omezená doprava. Letiště je provozováno druhou vedlejší účastnicí, společností Societatea Națională „Aeroportul Internaţional Timişoara – Traian Vuia“ SA (AITTV), která je akciovou společností, v níž 80 % podíl drží rumunský stát.

3        Žalobkyně, Carpatair SA, je rumunskou regionální leteckou společností. V roce 2000 učinila z letiště, z něhož provozuje hvězdicovou síť linek, svou základnu. V letech 2007 až 2009 byla činnost letiště zaměřena na činnost žalobkyně, která poskytovala kompletní služby a obsluhovala přibližně 32 vnitrostátních a evropských destinací.

4        V očekávání zvýšení dopravy, které mělo vyvolat přistoupení Rumunska k Evropské unii v roce 2007, a za účelem splnění podmínek vstupu do schengenského prostoru v oblasti bezpečnosti, obdržela AITTV od Rumunska financování výstavby terminálu pro lety mimo schengenský prostor a bezpečnostních zařízení.

5        Kromě toho AITTV v rámci strategie směřující k přilákání nízkonákladových leteckých společností a ke zvýšení celkové ziskovosti letiště podepsala v roce 2008 s první vedlejší účastnicí, Wizz Air Hungary Légiközlekedési Zrt. (Wizz Air Hungary Zrt.) (dále jen „Wizz Air“), maďarskou nízkonákladovou leteckou společností, dohody vymezující zásady jejich spolupráce, jakož i obecné podmínky využívání infrastruktury a letištních služeb společností Wizz Air (dále jen „dohody z roku 2008“). Dvě z těchto dohod byly pozměněny dne 25. června 2010 prostřednictvím nového systému slev sjednaného uvedenými společnostmi, který pokrýval období do 6. února 2011 (dále jen „pozměňující dohody z roku 2010“). Wizz Air začala z letiště provozovat lety v říjnu 2008.

6        Dne 30. září 2010 podala žalobkyně k Evropské komisi stížnost týkající se údajně protiprávní státní podpory poskytnuté rumunskými orgány letišti, z nichž těžila Wizz Air.

7        Dne 24. května 2011 informovala Komise Rumunsko o svém rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU (dále jen „rozhodnutí o zahájení“) týkající se každoročního financování provozu poskytnutého společnosti AITTV v letech 2007, 2008 a 2009, slev a rabatů z letištních poplatků poskytnutých podle leteckých informačních příruček (dále jen „AIP“) na roky 2007, 2008 a 2010, dohod z roku 2008, jakož i nevybírání letištních poplatků fakturovaných společnosti Wizz mezi říjnem 2009 a únorem 2010. Komise zveřejněním tohoto rozhodnutí v Úředním věstníku Evropské unie dne 13. září 2011 (Úř. věst. 2011, C 270, s. 11) vyzvala zúčastněné strany, aby k tomuto opatření předložily své připomínky.

8        V rozhodnutí o zahájení řízení Komise předběžně uvedla, že nemůže vyloučit, že slevy a rabaty uvedené v AIP na roky 2007, 2008 a 2010, jakož i dohody z roku 2008 obsahují státní podpory neslučitelné s vnitřním trhem.

9        Rumunské orgány, jakož i zúčastněné strany, mezi nimi i AITTV, žalobkyně a Wizz Air, předložily písemné připomínky. Komise předala připomínky zúčastněných stran rumunským orgánům, aby se k nim mohly vyjádřit.

10      Dopisy zaslanými v letech 2011 až 2018 Komise požádala rumunské orgány o doplňující informace, které těmto žádostem vyhověly.

11      Dopisy zaslanými v letech 2011 až 2018 poskytla žalobkyně doplňující informace.

12      Dopisy zaslanými v letech 2011 a 2016 AITTV poskytla doplňující informace.

13      Dne 14. března 2014 informovala Komise rumunské orgány a zúčastněné strany o přijetí pokynů ke státní podpoře letišť a leteckých společností (Úř. věst. 2014, C 99, s. 3, dále jen „pokyny z roku 2014“) a vyzvala je k předložení připomínek. Komise obdržela připomínky žalobkyně a společností Wizz Air a AITTV.

14      Dne 11. února a 3. července 2015 poskytla Wizz Air doplňující informace.

15      V roce 2014 žalobkyně ukončila svou činnost na letišti a byla předmětem soudní reorganizace. Její hlavní základna se nyní nachází na letišti v Aradu, na němž nabízí zejména charterové lety. Pravidelné linky již neprovozuje.

16      Dne 24. února 2020 přijala Komise napadené rozhodnutí.

 Napadené rozhodnutí

17      V napadeném rozhodnutí Komise zkoumala existenci státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, pokud jde zaprvé o každoroční financování provozu společnosti AITTV v letech 2007 až 2009 (viz body 38, 39 a 171 až 235 odůvodnění napadeného rozhodnutí), zadruhé letištní poplatky zveřejněné v AIP na roky 2007, 2008 a 2010 (viz body 40 až 49 a 267 až 299 odůvodnění napadeného rozhodnutí), zatřetí dohody z roku 2008 a pozměňující dohody z roku 2010 (dále jen „třetí opatření“) (viz body 50 až 76 a 300 až 440 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a začtvrté nevybírání letištních poplatků fakturovaných společnosti Wizz Air mezi říjnem 2009 a únorem 2010 (viz body 77, 78 a 441 až 443 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dále vzhledem k tomu, že Komise měla za to, že některá financování poskytnutá společnosti AITTV představují státní podporu, zkoumala jejich slučitelnost s vnitřním trhem (viz body 236 až 266 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

18      Pokud jde o letištní poplatky uvedené v AIP na roky 2007, 2008 a 2010, Komise dospěla k závěru, že základní sazba, rabaty a slevy z těchto poplatků v nich stanovené nejsou selektivní, neboť byly uplatňovány nediskriminačním způsobem. Komise proto dospěla k závěru, že toto opatření nepředstavuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

19      Pokud jde o třetí opatření, Komise podotkla, že muselo být pro společnost AITTV inkrementálně ziskové. Proto měla za to, že obezřetný subjekt v tržním hospodářství by taková ujednání uzavřel. Mimoto bylo toto opatření součástí celkové strategie a dlouhodobé snahy o celkovou ziskovost letiště. Komise tedy dospěla k závěru, že tyto dohody neposkytly společnosti Wizz Air hospodářskou výhodu, kterou by za běžných tržních podmínek nezískala, a že nepředstavují státní podporu.

20      Výrok napadeného rozhodnutí zní takto:

Článek 1

1. Veřejné financování, které Rumunsko poskytlo [společnosti AITTV] v období 2007–2009 pro účely rozvoje terminálu, který není součástí schengenského prostoru, modernizace pojezdové dráhy a rozšíření odbavovací plochy a osvětlovacího zařízení ve výši 29 194 600 [rumunských lei (RON)], představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 [SFEU]. Bylo poskytnuto v rozporu s čl. 108 odst. 3 [SFEU].

2. Státní podpora uvedená v odstavci 1 je slučitelná s vnitřním trhem ve smyslu čl. 107 odst. 3 písm. c) [SFEU].

Článek 2

Veřejné financování přístupové komunikace, rozvoj[e] parkoviště v roce 2007 a bezpečnostního zařízení v roce 2008, letištní poplatky podle AIP na roky 2007, 2008 a 2010 a dohody se společností Wizz Air z roku 2008 (včetně pozměňovacích dohod z roku 2010) nepředstavují státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 [SFEU].

Článek 3

Toto rozhodnutí je určeno Rumunsku.“

 Návrhová žádání účastnic řízení

21      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž nedospělo k závěru, že AIP na rok 2010 (dále jen „druhé opatření“) a třetí opatření (dále jen, společně, „sporná opatření“) představují protiprávní státní podporu poskytnutou společnosti Wizz Air neslučitelnou s vnitřním trhem,

–        uložil Evropské komisi náhradu nákladů řízení.

22      Komise, podporovaná vedlejšími účastnicemi řízení, navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu odmítl jako nepřípustnou,

–        podpůrně žalobu zamítl jako neopodstatněnou,

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

 K přípustnosti

23      Komise, podporovaná společností AITTV, tvrdí, aniž by formálně vznesla námitku nepřípustnosti na základě článku 130 jednacího řádu Tribunálu, že žaloba je nepřípustná z důvodu, že žalobkyně nemá aktivní legitimaci k podání žaloby na neplatnost napadeného rozhodnutí a dále proto, že nevykazuje vzniklý a trvající zájem na zrušení napadeného rozhodnutí.

24      Žalobkyně argumenty Komise zpochybňuje.

 K právnímu zájmu na podání žaloby

25      Komise má za to, že žalobkyně nemá trvající a bezprostřední zájem na zrušení napadeného rozhodnutí. Sporná opatření nemají nepříznivý dopad na stávající služby letecké dopravy žalobkyně, jež mají jinou povahu než služby zajišťované společností Wizz Air během let, kterých se týká šetření Komise (i v současnosti). Pokud jde o údajnou snahu žalobkyně obnovit činnost na letišti, mimo to, že není podepřena žádným důkazem, nemůže prokázat existenci právního zájmu na podání žaloby.

26      Kromě toho z projednávané žaloby nemůže mít žalobkyně přímý prospěch. Podle Komise by totiž příznivý výsledek projednávané žaloby neměl vliv na žalobu na náhradu škody ani na žalobu na navrácení podpor, které žalobkyně podala k rumunským soudům. Pokud by unijní soudy měly zrušit napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká sporných opatření, musela by Komise znovu zkoumat uvedená opatření, a zejména jejich slučitelnost s vnitřním trhem. Vzhledem k tomu, že Komise má výlučnou pravomoc, pokud jde o posouzení slučitelnosti opatření podpory, žádný vnitrostátní soud by nemohl samostatně konstatovat neslučitelnost opatření s vnitřním trhem a nařídit navrácení podpory.

27      Podle ustálené judikatury je žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou přípustná pouze v případě, že má tato osoba zájem na zrušení napadeného aktu. Předpokladem takového zájmu je, že samotné zrušení tohoto aktu může vyvolat právní následky a žaloba může ve výsledku přinést straně, která ji podala, prospěch (viz rozsudek ze dne 17. září 2015, Mory a další v. Komise, C‑33/14 P, EU:C:2015:609, bod 55 a citovaná judikatura).

28      Mimoto právní zájem na podání žaloby na neplatnost musí vzniknout a trvat a posuzuje se k okamžiku podání žaloby (viz rozsudek ze dne 7. listopadu 2018, BPC Lux 2 a další v. Komise, C‑544/17 P, EU:C:2018:880, bod 29 a citovaná judikatura).

29      Je třeba rovněž připomenout, že účastník řízení má v zásadě stále právní zájem na podání žaloby na neplatnost, pokud tato žaloba může představovat základ případné žaloby na náhradu škody (viz rozsudek ze dne 7. listopadu 2018, BPC Lux 2 a další v. Komise, C‑544/17 P, EU:C:2018:880, bod 42 a citovaná judikatura).

30      Pouhá možnost podat žalobu na náhradu škody postačuje k založení takového právního zájmu na podání žaloby, pokud není hypotetický (viz rozsudek ze dne 7. listopadu 2018, BPC Lux 2 a další v. Komise, C‑544/17 P, EU:C:2018:880, bod 43 a citovaná judikatura).

31      Kromě toho právní zájem na podání žaloby může vyplývat z jakékoli žaloby podané k vnitrostátnímu soudu, v jejímž rámci může případné zrušení aktu napadeného před unijním soudem přinést žalobci prospěch (viz rozsudek ze dne 7. listopadu 2018, BPC Lux 2 a další v. Komise, C‑544/17 P, EU:C:2018:880, bod 44 a citovaná judikatura).

32      Unijní soud při posuzování zájmu na tom, aby mu byla podána žaloba, nezkoumá pravděpodobnost opodstatněnosti žaloby podané k vnitrostátnímu soudu podle vnitrostátního práva, a nenahrazuje tak posouzení, které činí uvedený soud. Naopak je nutné a zároveň dostatečné, aby žaloba na neplatnost podaná k unijnímu soudu mohla přinést straně, která ji podala, prospěch (viz rozsudek ze dne 7. listopadu 2018, BPC Lux 2 a další v. Komise, C‑544/17 P, EU:C:2018:880, bod 56 a citovaná judikatura).

33      V projednávané věci podala žalobkyně dne 28. ledna 2016 žalobu na náhradu škody k Tribunalul București (soud prvního stupně v Bukurešti, Rumunsko) směřující proti společnostem Wizz Air a AITTV a rumunským orgánům a týkající se poskytnutí státní podpory společnosti Wizz Air mj. prostřednictvím sporných opatření. Tato žaloba vedla k rozhodnutím Tribunalul București (soud prvního stupně v Bukurešti), jakož i Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti, Rumunsko). Kasační opravný prostředek podaný žalobkyní proti rozhodnutí posledně uvedeného soudu je projednáván u Înalta Curte de Casație şi Justiție (Vrchní kasační a soudní dvůr, Rumunsko).

34      Mimo to v návaznosti na rozsudek Tribunalul Timiș (soud prvního stupně Temešvárské župy, Rumunsko) ze dne 30. srpna 2011, který konstatoval, že sleva stanovená v bodě 7.3 druhého opatření je protiprávní státní podporou, a jenž byl potvrzen Curtea de Apel Pitești (odvolací soud v Pitešti, Rumunsko) dne 14. listopadu 2012, podala žalobkyně v roce 2015 žalobu na navrácení dotčené podpory. Řízení o uvedené žalobě v současné době probíhá před Curtea de Apel Alba Iulia (odvolací soud v Karlovském Bělehradě, Rumunsko), který se dne 21. prosince 2020 rozhodl řízení přerušit do vydání konečného rozsudku v projednávané věci.

35      Nelze tak vyloučit, že případné zrušení napadeného rozhodnutí může ovlivnit výsledek soudních řízení probíhajících před rumunskými soudy.

36      Mimoto, co se týče druhé stížnosti podané žalobkyní, Komise ji dne 1. července 2020 informovala o svém záměru nezahájit formální vyšetřovací řízení v této druhé věci z důvodu, že dotčená opatření jsou obdobná opatřením zkoumaným v napadeném rozhodnutí. Žalobkyně kromě toho tvrdí, že předběžný přezkum této druhé stížnosti Komisí stále probíhá.

37      Případné zrušení napadeného rozhodnutí by tudíž mohlo vést k zahájení formálního vyšetřovacího řízení v této druhé věci, během něhož by žalobkyně měla v zásadě možnost uplatnit svá procesní práva předložením připomínek.

38      Žalobkyně tedy právně dostačujícím způsobem prokázala, že případné zrušení napadeného rozhodnutí jí může přinést prospěch. Má tedy právní zájem na podání žaloby na neplatnost uvedeného rozhodnutí.

 K aktivní legitimaci

39      Komise tvrdí, že žalobkyně neprokázala, že je napadeným rozhodnutím osobně dotčena.

40      Zaprvé žalobkyně ukončila činnost na letišti v roce 2013 a její hlavní základna se nyní nachází na letišti v Aradu. Změnila rovněž svůj obchodní model a nyní nabízí charterové lety. Žalobkyně neposkytla jakoukoliv konkrétní informaci o soutěžním vztahu, který měla se společností Wizz Air v okamžiku podání žaloby.

41      Zadruhé v době rozhodné z hlediska skutkových okolností byla žalobkyně na letišti pouze jedním z četných konkurentů společnosti Wizz Air a přímo si s ní konkurovala pouze u velmi omezeného počtu destinací. Další dvě další letecké společnosti, Blue Air a Malev, si se společností Wizz Air na trhu pravidelných osobních linek s odletem a příletem na letišti rovněž přímo konkurovaly.

42      Zatřetí žalobkyně neposkytla jakoukoliv informaci o velikosti relevantních trhů ani o svých vlastních podílech na trhu nebo o podílech společnosti Wizz Air a dalších potenciálních konkurentů na těchto trzích ani o změně těchto podílů na trhu po přijetí sporných opatření. Nepředložila žádný důkaz, který by prokazoval, že omezení její činnosti na některých linkách, zhoršení její finanční situace a přemístění její činnosti v roce 2013 nebo podíl na trhu údajně získaný společností Wizz Air na relevantních trzích jsou důsledkem sporných opatření. Žalobkyně zejména nepředložila zprávu insolvenčního správce ani rozhodnutí vnitrostátních soudů, které zmiňuje. Kromě toho by tyto finanční potíže mohly vysvětlovat i jiné faktory, například používání nízkokapacitních letadel, využívání provozního modelu hvězdicové sítě, jakož i finanční krize.

43      Wizz Air rovněž tvrdí, že obtíže žalobkyně nebyly způsobeny podporou, která jí údajně byla poskytnuta, ale zastaralostí modelu činnosti žalobkyně v letech, jež byly předmětem šetření, zdůrazňovanou insolvenčním správcem v plánu reorganizace činnosti. Mimoto žalobkyně sama získala na letišti výhody plynoucí z druhého opatření, takže nemůže být prokázána příčinná souvislost mezi údajnou podporou poskytnutou společnosti Wizz Air a zhoršením postavení žalobkyně, která by nezískala žádnou výhodu, na trhu.

44      Ve svých odpovědích na otázky Tribunálu ze dne 11. března 2022 Komise tvrdí, pokud jde o povahu sporných opatření, že tato opatření by měla být zkoumána odděleně, a to i co se týče přípustnosti. Wizz Air ve svých odpovědích na tytéž otázky obdobně tvrdí, že část napadeného rozhodnutí věnovaná třetímu opatření je individuálním opatřením, zatímco jeho část věnovaná druhému opatření je nařizovacím aktem. Aktivní legitimace proti této části napadeného rozhodnutí by proto měla být posuzována s ohledem na čl. 263 čtvrtý pododstavec třetí část věty SFEU, týkající se nařizovacích aktů.

45      V tomto ohledu nicméně Komise tvrdí, že i kdyby, pokud jde o druhé opatření, bylo třeba mít za to, že napadené rozhodnutí je nařizovacím aktem, který nevyžaduje přijetí prováděcích opatření, bylo by ještě třeba, aby byla žalobkyně uvedeným opatřením bezprostředně dotčena, čemuž tak není. Obdobně Wizz Air tvrdí, že aktivní legitimace žalobkyně, pokud jde o část napadeného rozhodnutí věnovanou druhému opatření, by předpokládala, že žalobkyně byla bezprostředně dotčena, čemuž tak není, neboť druhé opatření se společnosti Wizz Air netýkalo. Letištní poplatky použitelné na společnost Wizz Air byly totiž upraveny třetím opatřením.

46      Ve svých odpovědích na tytéž otázky Komise ohledně rozsudku ze dne 15. července 2021, Deutsche Lufthansa v. Komise (C‑453/19 P, EU:C:2021:608), tvrdí, že uvedený rozsudek je relevantní pouze ve vztahu ke třetímu opatření. Komise stejně jako Wizz Air tvrdí, že přínos tohoto rozsudku, co se týče pojmu „vymezení trhu“, nemá na projednávanou věc dopad a neumožňuje dospět k závěru, že žaloba je přípustná, neboť příčinná souvislost mezi údajnou podporou a účinkem na postavení žalobkyně na trhu je každopádně nezbytná. V projednávaném případě přitom taková příčinná souvislost chybí. Podle Komise bylo například ukončení linky Temešvár–Frankfurt (Německo) žalobkyní způsobeno neexistencí volných letištních časů ve Frankfurtu, a nikoli třetím opatřením.

47      Úvodem je třeba připomenout, že přípustnost žaloby podané na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU fyzickou či právnickou osobou proti aktu, který jí není určen, je podmíněna tím, že bude uznána její aktivní legitimace, která je dána ve dvou případech. Zaprvé může být taková žaloba podána za podmínky, že se tento akt dané osoby bezprostředně a osobně dotýká. Zadruhé může taková osoba podat žalobu proti nařizovacímu aktu, který nevyžaduje přijetí prováděcích opatření, pokud se jí bezprostředně dotýká (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. září 2015, Mory a další v. Komise, C‑33/14 P, EU:C:2015:609, body 59 a 91, a ze dne 15. července 2021, Deutsche Lufthansa v. Komise, C‑453/19 P, EU:C:2021:608, bod 31).

–       Úvodní úvahy k povaze sporných opatření

48      Článek 1 písm. d) nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 [SFEU] (Úř. věst. 2015, L 248, s. 9), definuje pojem „režim podpor“ jako „jakýkoliv akt, na jehož základě může být bez dalších prováděcích opatření poskytnuta jednotlivá podpora pro podniky definované aktem obecným nebo abstraktním způsobem, a dále akt, na jehož základě může být na neurčitou dobu a/nebo [nebo] na neurčitou částku poskytnuta pro jeden nebo několik podniků podpora, která není spojena se zvláštním projektem“.

49      Z ustálené judikatury plyne, že rozhodnutí Komise, jehož cílem je povolit nebo zakázat „režim podpor“, má obecnou působnost, a může být tudíž kvalifikováno jako „nařizovací akt“ ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce třetí části věty SFEU (viz rozsudek ze dne 20. ledna 2022, Deutsche Lufthansa v. Komise, C‑594/19 P, EU:C:2022:40, bod 50 a citovaná judikatura).

50      V projednávané věci z bodu 21 výše vyplývá, že žaloba se týká sporných opatření.

51      Co se týče druhého opatření, podle bodu 290 odůvodnění napadeného rozhodnutí se v něm stanovený systém letištních poplatků vztahoval na všechny letecké společnosti využívající letiště. Ty nejsou v rámci druhého opatření specifikovány.

52      Z toho vyplývá, že systém letištních poplatků stanovený ve druhém opatření se vztahoval na objektivně určené situace a měl právní účinky na skupiny osob určené obecným a abstraktním způsobem, takže za předpokladu, že by tento systém zahrnoval státní podpory, představoval by režim podpor. Část napadeného rozhodnutí věnovaná druhému opatření má proto obecnou působnost, a může být tudíž považována za nařizovací akt ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce třetí části věty SFEU.

53      Naopak dohody tvořící třetí opatření, kterých se žaloba rovněž týká, jak poznamenala Komise v bodě 340 odůvodnění napadeného rozhodnutí, byly sjednány individuálně a vztahovaly se pouze na obě smluvní strany. Je tudíž třeba je považovat za individuální opatření. Vzhledem k tomu, že část napadeného rozhodnutí věnovaná uvedeným dohodám tedy není nařizovacím aktem ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce třetí části věty SFEU, jelikož není aktem s obecnou působností, přísluší Tribunálu ověřit, zda je žalobkyně touto částí napadeného rozhodnutí bezprostředně a osobně dotčena ve smyslu tohoto ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Deutsche Lufthansa v. Komise, C‑453/19 P, EU:C:2021:608, bod 32 a citovaná judikatura).

–       K osobnímu dotčení žalobkyně, pokud jde o třetí opatření

54      Z ustálené judikatury vyplývá, že jiné osoby, než kterým je dané rozhodnutí určeno, mohou tvrdit, že se jich toto rozhodnutí osobně dotýká, pouze tehdy, pokud jsou jím zasaženy z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní, nebo faktické situace, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise, 25/62, EU:C:1963:17, s. 223, a ze dne 15. července 2021, Deutsche Lufthansa v. Komise, C‑453/19 P, EU:C:2021:608, bod 33).

55      Pokud žalobce zpochybní opodstatněnost rozhodnutí o posouzení podpory přijaté na základě čl. 108 odst. 3 SFEU nebo jako v projednávané věci na konci formálního vyšetřovacího řízení, pouhá skutečnost, že může být považován za „zúčastněnou stranu“ ve smyslu odstavce 2 uvedeného článku, nemůže stačit k uznání přípustnosti žaloby. V takovém případě musí prokázat, že má zvláštní postavení ve smyslu judikatury uvedené v bodě 54 výše. Tak je tomu zejména tehdy, když je žalobcovo postavení na relevantním trhu podporou, která je předmětem dotčeného rozhodnutí, podstatně dotčeno (rozsudek ze dne 17. září 2015, Mory a další v. Komise, C‑33/14 P, EU:C:2015:609, bod 97, a ze dne 15. července 2021, Deutsche Lufthansa v. Komise, C‑453/19 P, EU:C:2021:608, bod 37).

56      Žalobcem prokázaný podstatný zásah do jeho postavení na trhu neznamená, že se s konečnou platností rozhoduje o jeho soutěžních vztazích s podniky, které jsou příjemci podpory, ale od žalobce vyžaduje pouze to, aby vhodným způsobem uvedl důvody, proč je rozhodnutí Komise s to poškodit jeho oprávněné zájmy tím, že podstatně zasahuje do jeho postavení na relevantním trhu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. ledna 1986, Cofaz a další v. Komise, 169/84, EU:C:1986:42, bod 28, a ze dne 15. července 2021, Deutsche Lufthansa v. Komise, C‑453/19 P, EU:C:2021:608, bod 57).

57      Podstatné zasažení soutěžního postavení žalobce na dotčeném trhu nevyplývá z podrobné analýzy jednotlivých konkurenčních vztahů na tomto trhu umožňující přesně určit rozsah zasažení jeho postavení, ale v zásadě z prima facie konstatování, že poskytnutí opatření, kterého se týká rozhodnutí Komise, může toto postavení zasáhnout podstatným způsobem (rozsudek ze dne 15. července 2021, Deutsche Lufthansa v. Komise, C‑453/19 P, EU:C:2021:608, bod 58).

58      Z toho plyne, že tato podmínka může být splněna, jestliže žalobce předloží důkazy umožňující prokázat, že dotčené opatření je způsobilé podstatně zasáhnout do jeho postavení na relevantním trhu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. prosince 2008, British Aggregates v. Komise, C‑487/06 P, EU:C:2008:757, bod 38, a ze dne 15. července 2021, Deutsche Lufthansa v. Komise, C‑453/19 P, EU:C:2021:608, bod 59).

59      Prokázání podstatného zásahu do postavení soutěžitele na trhu se nemůže omezovat na existenci určitých skutečností naznačujících zhoršení obchodní nebo finanční výkonnosti žalobce, jako je významný pokles obratu, nezanedbatelné finanční ztráty nebo podstatné zmenšení podílů na trhu v důsledku poskytnutí dotčené podpory. Poskytnutí státní podpory může zasáhnout do soutěžní situace subjektu i jinými způsoby, zejména tím, že způsobí ušlý zisk nebo vývoj méně příznivý než ten, který by byl zaznamenán v případě neexistence takové podpory (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. listopadu 2007, Španělsko v. Lenzing, C‑525/04 P, EU:C:2007:698, body 34 a 35, a ze dne 15. července 2021, Deutsche Lufthansa v. Komise, C‑453/19 P, EU:C:2021:608, bod 61).

60      Skutečnosti předložené žalobkyní za účelem prokázání, že je napadeným rozhodnutím osobně dotčena, a zejména že třetí opatření může podstatně zasáhnout do jejího postavení na relevantním trhu, je třeba zkoumat s ohledem na tyto zásady.

61      V projednávaném případě je třeba zaprvé konstatovat, že žalobkyně hrála v průběhu správního řízení aktivní roli. Podala u Komise stížnost a v rámci formálního vyšetřovacího řízení předložila připomínky. Z napadeného rozhodnutí rovněž vyplývá, že Komisi mnohokrát poskytla informace.

62      Je však třeba podotknout, že z pouhé účasti žalobkyně na správním řízení nelze vyvodit, že je napadeným rozhodnutím osobně dotčena (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2007, Sniace v. Komise, C‑260/05 P, EU:C:2007:700, bod 60, a usnesení ze dne 26. září 2016, Greenpeace Energy a další v. Komise, T‑382/15, nezveřejněné, EU:T:2016:589, bod 39), i když hrála v řízení, tak jako v projednávané věci, důležitou roli zejména tím, že podala stížnost, která vedla k napadenému rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. července 2009, 3F v. Komise, C‑319/07 P, EU:C:2009:435, body 94 a 95).

63      Zadruhé žalobkyně předložila důkazy týkající se trhů, na kterých měla ke společnosti Wizz Air konkurenční vztah a na kterých byla podstatně dotčena. Žalobkyně i Wizz Air tak provozovaly z letiště lety mezi říjnem 2008, datem příchodu společnosti Wizz Air na letiště, do ledna 2014, kdy žalobkyně na letišti ukončila činnost.

64      Konkrétně, při přijetí rozhodnutí o zahájení řízení v roce 2011 si žalobkyně a Wizz Air konkurovaly na pěti linkách s odletem z letiště nebo příletem na něj, a sice, pokud šlo o Německo, na lince do Düsseldorfu (žalobkyně obsluhovala Düsseldorf a Wizz Air Dortmund, tedy letiště po silnici vzdálená 70 km), a, pokud šlo o Itálii, na lince do Benátek (žalobkyně obsluhovala Benátky a Wizz Air Trevízo, tedy letiště po silnici vzdálená 41 km), do Bergama-Milána a Boloni (žalobkyně obsluhovala Boloňu a Wizz Air Forli, tedy letiště po silnici vzdálená 73 km) a do Říma.

65      V rozhodnutí o zahájení tak Komise v souladu se svou rozhodovací praxí v oblasti hospodářské soutěže relevantní trh definovala jako dvojici měst, která jsou v letecké dopravě díky blízkosti letišť, jako jsou Düsseldorf a Dortmund nebo Boloňa a Forli, implicitně považovaná za zastupitelná. Podle této definice trhu si tedy žalobkyně a Wizz Air konkurovaly na následujících pěti trzích: Düsseldorf/Temešvár, Benátky/Temešvár, Bergamo-Milán/Temešvár, Boloňa/Temešvár a Řím/Temešvár.

66      Žalobkyně má mimo to za to, že si se společností Wizz Air přímo konkurovala na pěti dalších linkách se spádovou oblastí 200 km. Tvrdí totiž, že Wizz Air obsluhou Dortmundu, Benátek, Bergama-Milána a Forli konkurovala rovněž jí provozovaným linkám do Frankfurtu nad Mohanem (Německo) (nacházejícím se 222 km po silnici od Dortmundu), Verony (Itálie) (nacházející se 121 km po silnici od Benátek), Turína (Itálie) (vzdáleného po silnici 185 km od Bergama), Florencie (Itálie) (nacházející se 109 km po silnici od Forli) a Ancony (Itálie) (vzdálené po silnici 166 km od Forli).

67      V tomto ohledu je třeba podotknout, že co se týče Dortmundu a Frankfurtu, tato města jsou od sebe po silnici vzdálena více než 200 km, takže i za předpokladu, že by se použila definice trhu podle žalobkyně, netvořily by v žádném případě společný trh.

68      Pokud jde o ostatní čtyři linky, žalobkyně nevysvětluje, proč je spádová oblast relevantní v projednávaném případě (200 km) mnohem větší než oblast tradičně používaná Komisí v její rozhodovací praxi v oblasti hospodářské soutěže (100 km). Mimoto sama žalobkyně obsluhovala současně Turín a Bergamo, Bergamo a Veronu, Veronu a Benátky a Boloňu a Florencii, tedy dvojice měst nacházející se v téže spádové oblasti 200 km, třebaže tvrdí, že tyto destinace byly zastupitelné. Tato okolnost může zpochybnit relevanci údajné „nepřímé hospodářské soutěže“ existující mezi žalobkyní a společností Wizz Air u těchto dvojic.

69      Je tedy třeba konstatovat, že si žalobkyně a Wizz Air konkurovaly na pěti linkách (upřesněných v bodě 65 výše) s odletem z letiště nebo příletem na něj, jelikož žalobkyně neprokázala, že by ji Wizz Air konkurovala (nepřímo) na dalších pěti linkách (upřesněných v bodě 66 výše).

70      Zatřetí různé skutečnosti prokazují podstatné dotčení postavení žalobkyně na trhu. V písemných připomínkách předložených Komisi dne 7. června a 8. srpna 2011 žalobkyně uvedla, že v roce 2010 utrpěla ztrátu více než devíti milionů eur a svůj obchodní model přehodnotila tak, aby minimalizovala své provozní ztráty. Komise v rozhodnutí o zahájení konstatovala, že v letech 2008 až 2010 se na uvedených pěti linkách konkurujících si s linkami společností Wizz Air počet cestujících, výnosy a příjmy žalobkyně značně snížily. V roce 2014 žalobkyně ukončila na letišti svou činnost a prošla soudní reorganizací.

71      Začtvrté z důkazů předložených žalobkyní vyplývá, že měla zvláštní postavení, které ji odlišovalo od ostatních leteckých společností působících na letišti, jelikož jeho činnost byla postavena na aktivitách žalobkyně, která byla v roce 2008 hlavním provozovatelem dopravy na něm. V průběhu uvedeného roku představovala žalobkyně pro společnost AITTV 38 % příjmů. A naopak, v letech 2000 až 2013 pocházelo více než 90 % obratu žalobkyně z její hvězdicovitě provozované činnosti na letišti.

72      Žalobkyně měla zvláštní postavení rovněž proto, že byla jedinou společností, která byla přímým konkurentem společnosti Wizz Air na pěti linkách. Pouze dvě další letecké společnosti provozující činnost na letišti, Blue Air a Malev, totiž působily jako přímí konkurenti společnosti Wizz Air. Podle žalobkyně se ale tato konkurence omezovala pro každou z nich na jedinou destinaci, a to Řím a Budapešť (Maďarsko).

73      Zapáté žalobkyně prokázala, že třetí opatření bylo jednou z příčin zásahu do jejího soutěžního postavení.

74      Z přílohy A.7 žaloby totiž vyplývá, že v letech 2008 až 2010 se čistý výnos žalobkyně na pěti linkách, na kterých si přímo konkurovala se společností Wizz Air, snížil o polovinu.

75      Co se Německa týče, z přílohy A.7 žaloby vyplývá, že v letech 2008 až 2010 se čistá výnosnost žalobkyniny linky do Düsseldorfu snížila o 57 %.

76      Pokud jde o Itálii, z téže přílohy plyne, že v letech 2008 až 2010 se čistá výnosnost jejích spojení s Benátkami, Bergamem-Milánem, Boloní a Římem snížila o 52 %.

77      Z připomínek předložených žalobkyní Komisi dne 7. června 2011 mimoto vyplývá, že si žalobkyně stěžuje nejen na to, že ji Wizz Air připravila o cestující, ale také na to, že nemohla převzít linky společností Alitalia a Alpi Eagles do severní Itálie po jejich odchodu z letiště v roce 2008, jelikož byly převzaty společností Wizz Air.

78      Skutečnosti uvedené v bodech 75 až 77 výše potvrzují nejen snížení obratu žalobkyně, ale rovněž ušlý zisk nebo méně příznivý vývoj, než jaký by byl zaznamenán v případě neexistence třetího opatření, pokud jde o spojení, které žalobkyně zajišťovala s Německem a s Itálií. Podle judikatury uvedené v bodě 58 výše mohou posledně zmíněné skutečnosti stačit k prokázání podstatného zásahu do postavení soutěžitele na trhu.

79      Žalobkyně tedy předložila důkazy týkající se trhů, na kterých měla se společností Wizz Air konkurenční vztah a na nichž bylo její postavení podstatným způsobem zasaženo. Rovněž předložila důkazy dokládající podstatný zásah do svého postavení na trzích, ať už se jedná o zhoršení její výkonnosti, nebo o ušlý zisk, a do zvláštní povahy svého postavení mezi leteckými společnostmi působícími na letišti. A konečně, žalobkyně prokázala, že třetí opatření bylo jednou z příčin zásahu do jejího soutěžního postavení.

80      Důkazy předložené žalobkyní k prokázání, že třetí opatření mohlo podstatně zasáhnout do jejího soutěžního postavení na relevantních trzích, není zpochybněno argumentací Komise, podle které zaprvé žalobkyně neposkytla žádné informace o velikosti těchto trhů ani o podílech svých vlastních nebo společnosti Wizz Air na nich, stejně jako žádný důkaz prokazující, že omezení její činnosti na některých linkách, jakož i zhoršení její finanční situace by byly důsledkem sporných opatření, a zadruhé bylo možné její finanční potíže vysvětlit i jinými faktory, mezi nimi využíváním modelu hvězdicové sítě, jakož i finanční krizí (viz bod 42 výše).

81      V tomto ohledu je třeba připomenout, že z judikatury uvedené v bodě 56 výše vyplývá, že žalobcem prokázaný podstatný zásah do jeho postavení na trhu neznamená, že se s konečnou platností rozhoduje o jeho soutěžních vztazích s podniky, které jsou příjemci podpory, ale od žalobce vyžaduje pouze to, aby vhodným způsobem uvedl důvody, proč je rozhodnutí Komise s to poškodit jeho oprávněné zájmy tím, že podstatně zasahuje do jeho postavení na relevantním trhu.

82      Zejména nelze od žalobce vyžadovat, aby prokazoval, že jeho finanční potíže jsou způsobeny výlučně spornými opatřeními (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2019, Air France v. Komise, T‑894/16, EU:T:2019:508, bod 65).

83      V projednávané věci je sice pravděpodobné, že k finančním potížím žalobkyně mohla přispět celá řada faktorů, nic to však nemění na tom, že s ohledem na skutečnosti, které uvedla v rámci projednávané žaloby, žalobkyně dostatečně prokázala, že třetí opatření mohlo podstatně zasáhnout do jejího soutěžního postavení na relevantních trzích.

84      A konečně, v rozsahu, v němž Komise tvrdí, že žalobkyně ukončila svou činnost na letišti v roce 2013, že změnila svůj obchodní model a neposkytla jakoukoliv konkrétní informaci o konkurenčním vztahu, který měla se společností Wizz Air v okamžiku podání žaloby (viz bod 40 výše), stačí konstatovat, že posuzování podstatného dotčení musí probíhat s ohledem na situaci v okamžiku, kdy byla sporná opatření přijata a mohla mít účinek, jak ostatně Komise uznala na jednání.

85      Je proto třeba konstatovat, že třetí opatření se mohlo podstatně dotknout soutěžního postavení žalobkyně na relevantních trzích.

86      Z výše uvedených úvah vyplývá, že žalobkyně prokázala, že byla napadeným rozhodnutím osobně dotčena, pokud jde o třetí opatření.

–       K bezprostřednímu dotčení žalobkyně, pokud jde o sporná opatření

87      Podle ustálené judikatury taková podmínka, která je stanovena v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU – podle níž fyzická nebo právnická osoba musí být rozhodnutím, které je předmětem žaloby, dotčena bezprostředně –, vyžaduje splnění dvou kumulativních kritérií, a sice že zpochybněné opatření zaprvé vyvolává bezprostřední účinky na právní postavení jednotlivce a zadruhé neponechává žádnou posuzovací pravomoc adresátům pověřeným jeho provedením, jelikož toto provedení je čistě automatické povahy a vyplývá výlučně z unijní právní úpravy, aniž je třeba použít další zprostředkující předpisy (viz rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Scuola Elementare Maria Montessori v. Komise, Komise v. Scuola Elementare Maria Montessori a Komise v. Ferracci, C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873, bod 42 a citovaná judikatura).

88      Pokud jde konkrétně o pravidla týkající se státních podpor, je třeba zdůraznit, že jejich cílem je ochrana hospodářské soutěže. Skutečnost, že rozhodnutí Komise zachovává v plném rozsahu účinky vnitrostátních opatření, v souvislosti s nimiž stěžovatel ve stížnosti určené tomuto orgánu tvrdil, že nejsou slučitelná s tímto cílem a způsobují, že je v nevýhodném soutěžním postavení, umožňuje v této oblasti dospět k závěru, že tímto rozhodnutím je bezprostředně dotčeno jeho právní postavení, zvláště jeho právo vyplývající z ustanovení Smlouvy o FEU v oblasti státních podpor, aby v důsledku dotčených vnitrostátních opatření nebyla narušena hospodářská soutěž (viz rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Scuola Elementare Maria Montessori v. Komise, Komise v. Scuola Elementare Maria Montessori a Komise v. Ferracci, C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873, bod 43 a citovaná judikatura).

89      Vzhledem k tomu, že podmínka týkající se bezprostředního dotčení vyžaduje, aby zpochybněný akt vyvolával bezprostřední účinky na právní postavení žalobce, totiž unijní soud musí ověřit, zda žalobce patřičným způsobem uvedl důvody, pro něž rozhodnutí Komise může způsobit, že se bude nacházet v nevýhodném soutěžním postavení, a tudíž vyvolat účinky na jeho právní postavení (rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Scuola Elementare Maria Montessori v. Komise, Komise v. Scuola Elementare Maria Montessori a Komise v. Ferracci, C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873, bod 47).

90      Pokud jde o první z obou kritérií uvedených v bodě 87 výše, v projednávaném případě ze spisu vyplývá, že žalobkyně vykonávala činnosti podobné činnostem společnosti Wizz Air a působila na témže trhu služeb a na témže zeměpisném trhu jako uvedená společnost. Vzhledem k tomu, že Wizz Air měla ze sporných opatření posuzovaných v napadeném rozhodnutí údajně prospěch, je třeba mít za to, že žalobkyně náležitě odůvodnila, že napadené rozhodnutí ji mohlo postavit do nevýhodného soutěžního postavení, a tudíž bylo tímto rozhodnutím bezprostředně dotčeno její právní postavení, konkrétně její právo, aby v důsledku dotčených opatření nebyla na tomto trhu narušena hospodářská soutěž.

91      Pokud jde o druhé z těchto kritérií, je třeba mít za to, že napadené rozhodnutí čistě automaticky, pouze na základě unijní právní úpravy a bez použití dalších zprostředkujících předpisů, zachovává v plném rozsahu účinky druhého i třetího opatření.

92      Z toho plyne, že žalobkyně je napadeným rozhodnutím bezprostředně dotčena, pokud jde o druhé i o třetí opatření.

93      Žalobkyně je tedy aktivně legitimována k podání žaloby na neplatnost napadeného rozhodnutí.

94      Z toho plyne, že žaloba musí být považována za přípustnou.

 K přípustnosti příloh

 K přípustnosti výňatků ze zprávy insolvenčního správce

95      Žalobkyně předložila výňatky ze zprávy insolvenčního správce v příloze svého vyjádření ke spisu vedlejší účastnice, společnosti AITTV.

96      AITTV tvrdí, že vzhledem k tomu, že žalobkyně poskytla pouze výňatky z této zprávy, tyto nejsou použitelné. Komise stejně jako Wizz Air tvrdí, že tento dokument je nepřípustný a musí být ze spisu vyjmut, neboť je vypracován v rumunštině, a nikoli v jazyce řízení, aniž by byl doprovázen překladem, a dále byl předložen opožděně.

97      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 85 odst. 1 jednacího řádu se důkazy a důkazní návrhy předkládají v rámci první výměny spisů účastníků řízení. Ačkoli byla v projednávané věci zpráva insolvenčního správce zmíněna již v žalobě, žalobkyně nepředložila žádné platné vysvětlení důvodů, proč byly výňatky z ní předloženy opožděně, v reakci na spis společnosti AITTV jako vedlejší účastnice.

98      Výňatky ze zprávy insolvenčního správce je tedy třeba považovat za nepřípustné.

 K přípustnosti přílohy Q.2

99      V příloze Q.2 své odpovědi na otázky Tribunálu ze dne 19. července 2022 žalobkyně předložila faktury, které AITTV vystavila společnosti Wizz Air a byly datovány v období od 30. listopadu 2010 a 31. května 2011, z nichž vyplývá, že slevy (od 72 do 85 %) vyplývající z bodu 7.3 druhého opatření se vztahovaly na všechny letištní poplatky, a nikoli pouze na ty přistávací.

100    Na jednání Komise zpochybnila přípustnost těchto faktur a požádala o jejich vynětí ze spisu, neboť byly vyhotoveny v rumunštině a dále byly předloženy opožděně. Pro případ, že by jí nebylo vyhověno, Komise požadovala, aby byl do spisu založen překlad těchto faktur do angličtiny.

101    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 46 odst. 2 jednacího řádu musí být veškeré předložené nebo přiložené podklady, které jsou vyhotoveny v jiném jazyce, opatřeny překladem do jednacího jazyka. V odstavci 3 téhož článku se nicméně stanoví, že jsou-li podklady obsáhlé, může se překlad omezit na výňatky. Navíc z bodu 99 prováděcích předpisů k jednacímu řádu vyplývá, že pokud k podkladům přiloženým k podání není připojen překlad do jednacího jazyka, vyzve vedoucí soudní kanceláře dotyčného účastníka řízení k odstranění této vady, vyjde-li najevo, že je tento překlad nezbytný k řádnému průběhu řízení.

102    Překlad přiložených podkladů do jednacího jazyka tudíž není požadavkem, který by bylo třeba dodržovat vždy. Skutečnost, že nebyly přeloženy, tudíž nemůže zakládat jejich automatickou nepřípustnost [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. května 2019, Steinhoff a další v. ECB, T‑107/17, EU:T:2019:353, body 35 až 38; ze dne 9. června 2021, HIM v. Komise, T‑235/19, EU:T:2021:343, body 84 až 89 (nezveřejněné), a ze dne 6. října 2021, Allergan Holdings France v. EUIPO – Dermavita Company (JUVEDERM), T‑397/20, nezveřejněný, EU:T:2021:653, body 24 až 26].

103    V projednávané věci Komise na jednání uvedla, že dotčené faktury již byly součástí jejího spisu ve správním řízení. Kromě toho jazyk, ve kterém jsou tyto faktury vyhotoveny, odpovídá jazyku, v němž Komise komunikovala s rumunskými orgány, a jazyku, ve kterém byla vyhotovena závazná znění rozhodnutí o zahájení řízení a napadeného rozhodnutí, tedy rumunštině. Lze tak mít za to, že Komise mohla obsahu dotčených faktur rozumět.

104    Žalobkyně každopádně i bez vyzvání sama odstranila vady přílohy Q.2, jejíž překlad do jednacího jazyka předložila spolu s poznámkou, že takový překlad není vyžadován, neboť důkazní síla dotčených faktur spočívá v číselných údajích, včetně procentních, které obsahují, jakož i ve snadno srozumitelném znění.

105    Kromě toho je třeba podotknout, že sporné faktury, v nichž je uplatněna sleva na všechny služby, které AITTV poskytovala společnosti Wizz Air, byly žalobkyní předloženy za účelem doložení rozsahu slevy stanovené v bodě 7.3 druhého opatření. Uvedený rozsah byl předmětem jedné z otázek, které Tribunál položil účastnicím řízení dne 19. července 2022 na základě článku 89 jednacího řádu, který mu umožňuje položit jim otázky za účelem objasnění určitých aspektů sporu.

106    Přílohu Q.2 je tedy třeba považovat za přípustnou a Komisí předložený návrh na její vyjmutí zamítnout.

 K věci samé

107    Na podporu své žaloby uplatňuje žalobkyně čtyři důvody. V rámci prvního žalobního důvodu tvrdí, že napadené rozhodnutí je stiženo nesprávným právním posouzením, pokud jde o absenci selektivnosti druhého opatření. Druhý žalobní důvod vychází z toho, že napadené rozhodnutí je stiženo zjevně nesprávným posouzením, nesprávným právním posouzením a nedostatečným odůvodněním v rozsahu, v němž z důvodu chybného použití kritéria soukromého subjektu v tržním hospodářství dochází k závěru, že třetí opatření neposkytlo společnosti Wizz Air neoprávněnou výhodu. Svým třetím žalobním důvodem žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení a porušila svou povinnost náležité péče, pokud jde o cenovou diskriminaci leteckých dopravců na letišti prostřednictvím sporných opatření. V rámci čtvrtého žalobního důvodu tvrdí, že napadené rozhodnutí je stiženo nesprávným právním posouzením v rozsahu, v němž nezohledňuje státní podporu, kterou třetí opatření poskytlo společnosti Wizz Air ve formě snížení bezpečnostního poplatku.

 K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení selektivnosti druhého opatření

108    Jelikož AIP na roky 2007 a 2008 byly vyhotoveny ještě před příchodem společnosti Wizz Air na letiště, míří žalobkyně svým prvním žalobním důvodem pouze na druhé opatření.

109    Žalobkyně tvrdí, že nové snížení letištních poplatků až o 85 %, stanovené v bodě 7.3 druhého opatření, je koncipováno tak, aby poskytlo selektivní výhodu společnosti Wizz Air, jediné letecké společnosti na letišti, která používala letadla s maximální vzletovou hmotností (dále jen „MTOW“) převyšující 70 tun (t) a přepravovala měsíčně více než 10 000 cestujících.

110    V prvé řadě, žalobkyně tvrdí, že skutečnost, že prospěch z dotčených slev měly nebo mohly mít i jiné letecké společnosti a druhé opatření se vztahovalo na všechny letecké společnosti provozující činnost na letišti, nevylučuje, že jím stanovené slevy byly koncipovány k selektivnímu zvýhodnění společnosti Wizz Air, což Komise opomněla zkoumat.

111    V tomto ohledu žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je stiženo vadami v analýze toho, zda druhé opatření rozlišovalo mezi podniky, které se nacházely ve srovnatelných situacích, a dále toho, zda toto rozlišování mohlo být odůvodněno s ohledem na cíle referenčního systému. Sleva poskytnutá v bodě 7.3 druhého opatření totiž představuje odchylku od referenčního systému, která zavedla diskriminaci mezi leteckými společnostmi, jež letiště využívaly a nacházely se ve srovnatelné situaci.

112    Navíc výše slev (mezi 72 a 85 %) nebyla ekonomicky odůvodněná, jelikož nic nenasvědčuje tomu, že by použití většího letadla vedlo ke snížení nákladů letiště o více než 70 %, jak podotkla Komise v bodě 164 odůvodnění rozhodnutí o zahájení řízení. Navíc v okamžiku přijetí druhého opatření nebyla infrastruktura letiště pro velká letadla koncipována. Přetěžování povrchu drah způsobené provozem letadel společnosti Wizz Air dokonce přineslo vyšší náklady pro letiště.

113    Ve druhé řadě žalobkyně uvádí, že Komise chybně posoudila selektivnost druhého opatření, které je fakticky selektivní. Zaprvé Wizz Air byla jediným leteckým dopravcem oprávněným získat takové snížení letištních poplatků a jediným, který jej skutečně získal, jak Komise uznala v bodech 154 a 226 odůvodnění rozhodnutí o zahájení řízení. Podle žalobkyně měla totiž Tarom k dispozici pouze jediné letadlo s MTOW vyšší než 70 t a nemohla zajistit přepravu více než 10 000 cestujících měsíčně (v roce 2009 činil průměrný měsíční počet cestujících odlétajících se společnosti Tarom 5 480).

114    Zadruhé změna výše letištních poplatků druhým opatřením byla snahou společnosti AITTV legitimizovat slevy poskytnuté rovněž společnosti Wizz Air prostřednictvím pozměňujících dohod z roku 2010.

115    Komise, podporovaná společností AITTV, zase tvrdí, zaprvé, že počet podniků, které byly skutečně schopny slev využít, nebyl považován za rozhodující skutečnost pro závěr, že opatření nemělo selektivní povahu. Mimoto poznamenává, že druhé opatření zahrnovalo nejen slevy pro letadla, jejichž MTOW byla vyšší než 70 t, ale rovněž další slevy, mj. pro menší letadla, jako byla ta provozovaná žalobkyní.

116    Komise rovněž tvrdí, že argument žalobkyně vznesený v replice, podle kterého je napadené rozhodnutí stiženo vadami analýzy toho, zda druhé opatření rozlišovalo mezi podniky, které se nacházely ve srovnatelné situaci, a zda toto rozlišování mohlo být odůvodněno s ohledem na cíle referenčního systému, představuje nový žalobní důvod, který je jako takový nepřípustný.

117    Sleva poskytnutá bodem 7.3 druhého opatření každopádně nepředstavuje odchylku od referenčního systému, tedy AIP jako celku. Co se týče ekonomického odůvodnění uvedené slevy, to je vysvětleno v bodech 101 a 102 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí zvýšit dopravu na letišti snížením poplatků pro velká letadla spočívalo na ekonomické úvaze, podle které by byly celkově získané příjmy vyšší.

118    Zadruhé Komise tvrdí, že druhé opatření uvedené v rozhodnutí o zahájení řízení zahrnovalo všechny systémy slev uvedené v AIP na roky 2007, 2008 a 2010. První žalobní důvod se přitom týká pouze slevy poskytnuté bodem 7.3 druhého opatření, tedy opatření, které se liší od opatření zkoumaného v napadeném rozhodnutí, a je z tohoto důvodu irelevantní.

119    Wizz Air každopádně nebyla jedinou leteckou společností provozující letadla s MTOW vyšší než 70 t. Bylo tomu tak i v případě společnosti Tarom, která mohla jejich používání zvýšit, tak aby mohla slevy poskytnuté bodem 7.3 druhého opatření využít. V tomto ohledu Wizz Air a AITTV tvrdí, že tato sleva měla za cíl motivovat další nízkonákladové letecké společnosti, aby z letiště učinily základnu letadel s MTOW přesahující 70 t, tím, že se pojila s dosažitelnou hodnotou přepravy (prahové hodnoty 10 000 cestujících bylo podle společnosti Wizz Air možné dosáhnout s méně než dvěma vzlety denně).

120    A konečně, Komise podotýká, že opatření může být považováno za opatření zakládající faktickou diskriminaci pouze tehdy, pokud je diskriminační vůči podnikům, které se nacházejí ve srovnatelné situaci s ohledem na cíl sledovaný referenčním systémem. Druhé opatření přitom není vůči leteckým společnostem, které se nacházejí ve srovnatelné situaci, žádnou svou částí diskriminační.

–       K posouzení druhého opatření v napadeném rozhodnutí

121    Komise zkoumala existenci státní podpory v případě letištních poplatků zveřejněných v AIP na roky 2007, 2008 a 2010 v bodech 267 až 299 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podmínku týkající se selektivnosti posuzovala v bodech 284 až 299 odůvodnění.

122    V bodě 289 tak Komise uvedla, že relevantním referenčním rámcem pro posouzení, zda AIP na roky 2007, 2008 a 2010 zvýhodňovaly určité letecké společnosti oproti jiným, které se nacházely ve srovnatelné skutkové a právní situaci, byl rámec stanovený systémem použitelným na letišti. V tomto ohledu v bodě 290 odůvodnění napadeného rozhodnutí podotkla, že systém letištních poplatků, jakož i slevy a rabaty se vztahovaly na všechny letecké společnosti, které užívaly nebo mohly užívat letiště, a které splňovaly podmínky uvedené podle situace v AIP na roky 2007, 2008 nebo 2010.

123    V bodě 292 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise poznamenala, že „použitelné slevy byly pohyblivé, přičemž nejnižší začínala na 10 % pro 250–500 přistání za rok, tj. přibližně 5 přistání za týden“, a „v posuzovaném období působila na […] letišti […] kromě společnosti Wizz Air i celá řada dalších leteckých společností, v jejichž letadlovém parku se nacházela letadla příslušné velikosti anebo s dostatečnou četností letů, a které proto využívaly nebo mohly využívat příslušné slevy“.

124    V bodech 293 a 294 odůvodnění pak Komise dospěla k závěru, že základní sazba, slevy ani rabaty stanovené v AIP na roky 2007, 2008 a 2010 nebyly selektivní, neboť byly uplatňovány nediskriminačním způsobem. Komise proto dospěla k závěru, že toto opatření nepředstavuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

–       K opodstatněnosti posouzení druhého opatření

125    Podle čl. 107 odst. 1 SFEU „podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem“.

126    Proto spadají pod pojem „podpora“ pouze opatření, která poskytují selektivní výhodu určitým podnikům, kategoriím podniků nebo hospodářským odvětvím.

127    Judikatura nicméně upřesnila, že i zásahy, které jsou na první pohled použitelné na všechny podniky, mohou vykazovat určitou selektivnost, a tudíž být považovány za opatření určená ke zvýhodnění určitých podniků nebo odvětví výroby (viz rozsudek ze dne 6. března 2002, Diputación Foral de Álava a další v. Komise, T‑127/99, T‑129/99 a T‑148/99, EU:T:2002:59, bod 149 a citovaná judikatura).

128    Faktická selektivita může být prokázána v situacích, kdy byť jsou formální kritéria pro použití opatření formulována obecně a objektivně, struktura opatření je taková, že jeho účinky významně zvýhodňují konkrétní skupinu podniků [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2011, Komise a Španělsko v. Government of Gibraltar a Spojené království, C‑106/09 P a C‑107/09 P, EU:C:2011:732, body 101 až 107; viz rovněž sdělení Komise o pojmu „státní podpora“ uvedeném v čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování EU (Úř. věst. 2016, C 262, s. 1), bod 121].

129    Z ustálené judikatury vyplývá, že při posuzování podmínky selektivnosti opatření musí být určeno, zda v rámci daného právního režimu může předmětné vnitrostátní opatření zvýhodňovat určité podniky nebo určitá odvětví výroby vůči ostatním, které se s ohledem na cíl sledovaný uvedeným režimem nacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci. Pojem „státní podpora“ nezahrnuje státní opatření, která zavádějí rozlišování mezi podniky – a která jsou tedy a priori selektivní –, pokud toto rozlišení vyplývá z povahy nebo uspořádání systému, do něhož tato opatření patří (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Hansestadt Lübeck, C‑524/14 P, EU:C:2016:971, bod 41 a citovaná judikatura).

130    Kromě toho z ustálené judikatury vyplývá, že čl. 107 odst. 1 SFEU nerozlišuje státní zásahy podle důvodů nebo cílů, ale definuje je podle jejich účinků (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Hansestadt Lübeck, C‑524/14 P, EU:C:2016:971, bod 48 a citovaná judikatura; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 6. března 2002, Diputación Foral de Álava a další v. Komise, T‑92/00 a T‑103/00, EU:T:2002:61, bod 51 a citovaná judikatura).

131    I když proto nelze vyloučit, že opatření, kterým veřejný podnik stanovil podmínky pro účely využívání svého zboží nebo služeb, byť je všeobecně použitelné na všechny podniky využívající toto zboží nebo služby, má selektivní povahu, je třeba pro účely určení, zda tomu tak je, vycházet nikoli z povahy tohoto opatření, ale z jeho účinků, a zjistit, zda z výhody, kterou má poskytnout, netěží ve skutečnosti jen některé z těchto podniků, i když s ohledem na cíl sledovaný dotyčným režimem se všechny uvedené podniky nacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci (rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Hansestadt Lübeck, C‑524/14 P, EU:C:2016:971, bod 49).

132    Určení všech podniků nacházejících se ve srovnatelné skutkové a právní situaci závisí na předchozím vymezení právního režimu, z hlediska jehož cíle musí být případně zkoumána srovnatelnost skutkové a právní situace podniků zvýhodněných dotčeným opatřením a podniků, které jím zvýhodněny nejsou (rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Hansestadt Lübeck, C‑524/14 P, EU:C:2016:971, bod 60).

133    Úvodem je třeba zaprvé poznamenat, že body 1 až 4 druhého opatření zaváděly sazby jednotlivých letištních poplatků (tedy za přistání, signalizaci, parkování a služby pro cestující, včetně zajišťování bezpečnosti). Skutečně fakturované poplatky mohly být předmětem různých druhů slev. Body 7.1, 7.2 a 7.3 druhého opatření zaváděly tři typy slev, které nebyly použitelné současně:

–        zaprvé slevy 10 až 70 % v závislosti na počtu přistání mezinárodních letů v předchozím roce,

–        zadruhé slevu 50 % na období dvanácti měsíců pro nové letecké dopravce, kteří uskuteční nejméně tři lety týdně letounem, který má alespoň 70 míst. Pro každou novou destinaci činila sleva 50 % po dobu šesti měsíců; mimo těchto slev poskytovala AITTV rovněž vratky ve výši 10 až 30 % poplatků za nástup na palubu v závislosti na počtu nastoupených cestujících za rok,

–        zatřetí slevy 72 až 85 % pro letadla s MTOW vyšší než 70 t s více než 10 000 nastoupenými cestujícími ročně.

134    Z bodů 46 až 49 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že slevy popsané v první a druhé odrážce výše byly uvedeny již v AIP na rok 2008. U slev zavedených druhým opatřením byly jedinou novinkou oproti AIP na rok 2008 slevy zavedené v bodě 7.3, popsané ve třetí odrážce výše.

135    Zadruhé Komise tvrdí, že první žalobní důvod je irelevantní, jelikož se týká pouze slevy zavedené v bodě 7.3 druhého opatření (tedy slevy 72 až 85 % pro letadla s MTOW vyšší než 70 t s více než 10 000 nastoupenými cestujícími ročně), zatímco druhé opatření uvedené v rozhodnutí o zahájení řízení zahrnovalo všechny typy slev uvedených v AIP na rok 2007, 2008 a 2010.

136    Tento argument musí být odmítnut. Je pravda, že Komise v napadeném rozhodnutí zkoumala slevy zavedené druhým opatřením jako celek, aniž by zkoumala samostatně slevu zavedenou bodem 7.3. Nic to však nemění na tom, že této posledně uvedené slevy se napadené rozhodnutí rovněž týká a žalobkyně tvrdí právě to, že Komise chybně opomenula zkoumat, zda tato sleva, posuzovaná samostatně, nebyla ve vztahu ke společnosti Wizz Air selektivní.

137    Zatřetí Komise na jednání kromě toho uvedla, že bod 7.3 druhého opatření se na společnost Wizz Air nepoužil, jelikož tato uzavřela dohody s letištěm. V tomto ohledu je však třeba připomenout, že podle napadeného rozhodnutí se systém letištních poplatků, jakož i slevy a rabaty vztahovaly na všechny letecké společnosti, které užívaly nebo mohly užívat letiště, tedy i společnost Wizz Air.

138    V projednávaném případě žalobkyně Komisi v podstatě vytýká, že odmítla, že by slevy zavedené v bodě 7.3 druhého opatření byly selektivní, z důvodu, že z dotčených slev měly nebo mohly mít prospěch i jiné letecké společnosti a druhé opatření se vztahovalo na všechny letecké společnosti provozující na letišti svou činnost.

139    V tomto ohledu Komise v první řadě v bodě 290 odůvodnění napadeného rozhodnutí poznamenala, že systém letištních poplatků, jakož i slevy a rabaty se vztahovaly na všechny letecké společnosti, které užívaly nebo mohly užívat letiště, a splňovaly podmínky uvedené podle situace v AIP na roky 2007, 2008 nebo 2010.

140    Povaha druhého opatření, které mělo formu „obecného“ systému spočívajícího na kritériích, která byla sama o sobě rovněž obecná, přitom nebrání konstatování selektivnosti tohoto opatření. Podmínka selektivnosti má totiž širší dosah, zahrnující opatření, která svými účinky zvýhodňují určité podniky z důvodu zvláštních a charakteristických rysů těchto podniků. Stejně tak z judikatury vyplývá, že skutečnost, že podpora není určena jednomu nebo několika určitým předem definovaným příjemcům, ale podléhá řadě objektivních kritérií, na jejichž základě může být poskytnuta neurčitému počtu původně neindividualizovaných příjemců, nemůže stačit ke zpochybnění selektivní povahy opatření, a tudíž jeho kvalifikace jako státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Taková okolnost totiž nevylučuje, že tento veřejný zásah musí být považován za opatření představující selektivní opatření, pokud na základě kritérií pro své uplatnění poskytuje výhodu jen určitým podnikům (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. září 2000, CETM v. Komise, T‑55/99, EU:T:2000:223, bod 40). Obecná povaha AIP tak jako taková nevylučovala případnou faktickou diskriminaci některých leteckých společností využívajících letiště.

141    Ve druhé řadě v bodě 292 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise poznamenala, že „použitelné slevy byly pohyblivé, přičemž nejnižší začínala na 10 % pro 250–500 přistání za rok, tj. přibližně 5 přistání za týden“, a „v posuzovaném období působila na […] letišti […] kromě společnosti Wizz Air i celá řada dalších leteckých společností, v jejichž letadlovém parku se nacházela letadla příslušné velikosti anebo s dostatečnou četností letů, a které proto využívaly nebo mohly využívat příslušné slevy“.

142    Komise přitom zaprvé současně zkoumala tři druhy slev zavedených druhým opatřením, aniž vysvětlila, v čem bylo takové společné posouzení výhodné pro účely určení, zda měly selektivní povahu, vzhledem k tomu, že každý typ slevy se pojil s jinými podmínkami a tyto slevy nebyly kumulativní. Opomněla tudíž zkoumat, zda typ slevy zavedený konkrétně bodem 7.3 druhého opatření posuzovaný samostatně zvýhodňoval z důvodu podmínek svého uplatnění společnost Wizz Air oproti ostatním leteckým společnostem přítomným na letišti.

143    Zadruhé se Komise nevyjádřila k tomu, zda pokud šlo konkrétně o typ slevy zavedený uvedeným bodem 7.3, měly i jiné letecké společnosti než Wizz Air ve své flotile letadla odpovídající velikosti a provozovaná s dostatečnou frekvencí, která by jim umožnila slevu využít.

144    Z napadeného rozhodnutí sice vyplývá, že ve správním řízení Wizz Air tvrdila, že letadla s MTOW převyšující 70t provozovaly, a slevu zavedenou bodem 7.3 tedy mohly využívat, i jiné letecké společnosti (viz bod 122 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise ve svých písemnostech uvedla, že Tarom taková letadla provozovala a mohla se snažit svůj provoz na letišti zvýšit, tak aby mohla těchto slev využít.

145    Nic to nemění na tom, že ve skutečnosti z typu slevy zavedeného bodem 7.3 druhého opatření měla prospěch výlučně Wizz Air a žádná jiná letecká společnost, včetně společnosti Tarom, nedosáhla minimálního množství nastoupených cestujících za měsíc požadovaného uvedeným bodem.

146    Pokud jde dále o argument společností Wizz Air a AITTV, podle kterého tyto slevy měly umožnit zvýšit provoz na letišti, a tak i skutečně dosažené příjmy, je třeba zdůraznit, že jak plyne z judikatury uvedené v bodě 130 výše, čl. 107 odst. 1 SFEU nerozlišuje podle důvodů nebo cílů státních zásahů, ale definuje je podle jejich účinků, takže tyto cíle týkající se provozu a příjmů nejsou pro účely posouzení selektivnosti slev zavedených bodem 7.3 druhého opatření relevantní. V každém případě je nutno konstatovat, že napadené rozhodnutí neobsahuje žádný poznatek potvrzující uvedené cíle.

147    Zatřetí je třeba uvést, že zohlednění dalších dvou slev zavedených druhým opatřením, jak se ho dovolává Komise, může tím spíše zpochybnit neselektivní povahu slev zavedených bodem 7.3 tohoto opatření. Jednalo se totiž o slevy v rozmezí 10 až 70 % a 10 až 30 %, zatímco uvedený bod 7.3 umožňoval vyšší a podstatně méně progresivní slevy začínající na 72 % a končící na 85 %.

148    Proto je třeba dospět k závěru, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení tím, že opomenula zkoumat, zda sleva zavedená bodem 7.3 druhého opatření posuzovaná samostatně měla být používána selektivně, aniž by bylo nezbytné zkoumat údajnou opožděnost nebo opodstatněnost argumentu žalobkyně, podle kterého slevy zavedené uvedeným bodem představují odchylku od referenčního systému zavedeného daným opatřením.

149    Vzhledem k výše uvedeným úvahám je třeba prvnímu žalobnímu důvodu vyhovět.

 Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu, nesprávného právního posouzení a nedostatečného odůvodnění v rozsahu, v němž napadené rozhodnutí dochází k závěru, že třetí opatření neposkytlo společnosti Wizz Air neoprávněnou výhodu

150    Druhý žalobní důvod se dělí na dvě části. V první části, týkající se posouzení skutkových okolností, žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí nezohlednilo důkazy prokazující, že jednání AITTV nebylo srovnatelné s jednáním soukromého subjektu v tržním hospodářství.

151    AITTV zejména neprovedla jakoukoliv analýzu ex ante za účelem určení, zda jí dohody z roku 2008 mohly přinést pozitivní návratnost, nebo přinejmenším pokrýt provozní náklady spojené se společností Wizz Air, třebaže marketingová dohoda měla za následek poskytnutí slevy ze všech letištních poplatků až o 85 % pro uvedenou společnost. Obezřetný hospodářský subjekt by přitom před takovou změnou obchodní strategie provedl ex ante analýzu ziskovosti.

152    Ve druhé části, vycházející z nesprávného právního posouzení, žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí na třetí opatření nesprávně použilo kritérium soukromého subjektu v tržním hospodářství. Komise totiž pominula obecný kontext třetího opatření, jakož i předvídatelné změny, jako jsou náklady na zvýšení klasifikačního čísla povrchu dráhy, vyplývající z tohoto opatření a jeho střednědobé a dlouhodobé důsledky. Zejména nesprávně použila lhůtu pouhých tří let pro posouzení ziskovosti dohod z roku 2008.

153    Komise úvodem zase tvrdí, že žalobkyně nezpochybňuje její analýzu ziskovosti pozměňovacích dohod z roku 2010, ale pouze její analýzu ziskovosti dohod z roku 2008. V tomto ohledu poznamenává, že aby žalobkyně úspěšně zpochybnila použití kritéria soukromého subjektu v tržním hospodářství v napadeném rozhodnutí, musela by prokázat, že posouzení Komise je nejen chybné, ale rovněž nevěrohodné.

154    Co se týče první části, Komise tvrdí, že pokud jde o absenci ex ante analýzy, nelze vyloučit, že by mohla být akceptována studie, která hodnotí dodatečný výnos očekávaný na základě dohody podepsané letištěm a leteckou společností ex post, ovšem na základě údajů, které by byly k dispozici v okamžiku podpisu této dohody.

155    Co se týče druhé části, týkající se zejména lhůty použité pro posouzení ziskovosti dohod z roku 2008, Komise tvrdí, že si zvolila lhůtu tříletou, která odpovídala počátečnímu období uplatňování marketingové dohody, zejména proto, že obezřetný soukromý subjekt v tržním hospodářství by po jejich provedení nepočítal s prodloužením platnosti dohod, jak je vysvětleno v bodech 334 až 336 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

156    V replice žalobkyně tvrdí, že Wizz Air obdržela státní podporu prostřednictvím pozměňujících dohod z roku 2010, neboť druhé opatření a tyto dohody v podstatě poskytly společnosti Wizz Air tutéž výhodu.

157    V tomto ohledu Komise v duplice tvrdí, že pozměňující dohody z roku 2010 a druhé opatření nepředstavují jedno a totéž opatření a že je posoudila odděleně.

–       K posouzení třetího opatření v napadeném rozhodnutí

158    Dohody z roku 2008 obsahovaly memorandum o porozumění, marketingovou dohodu, dohodu o provozu a dohodu o pozemním odbavování.

159    Podle memoranda o porozumění a marketingové dohody, uzavřených na počáteční období tří let, se AITTV zejména zavázala rozšířit terminál pro přepravu cestujících tak, aby nejpozději do 1. ledna 2011 umožňoval odbavení až tří milionů cestujících ročně, zvýšit kategorii přistávací a vzletové dráhy do konce roku 2009 a poskytnout letištní časy v souladu s požadavky společnosti Wizz Air. Ta se zavázala provádět pro společnost AITTV marketingové činnosti.

160    Dohody o provozu a o pozemním odbavování, uzavřené na počáteční období jednoho roku, stanovovaly letištní poplatky, které měla Wizz Air hradit, jakož i slevy a zproštění od těchto poplatků. Tyto poplatky se v zásadě shodovaly s poplatky stanovenými v AIP na rok 2008. Dne 25. června 2010 byly dohoda o provozu a dohoda o odbavování změněny pozměňujícími dohodami z roku 2010, tedy novým systémem slev, který odpovídal druhému opatření (viz bod 5 výše).

161    Pokud jde o třetí opatření, Komise zkoumala existenci státní podpory v bodech 300 až 440 odůvodnění napadeného rozhodnutí. V bodech 322 až 415 odůvodnění napadeného rozhodnutí posuzovala podmínku týkající se existence hospodářské výhody pro dohody z roku 2008, které posoudila společně, a v bodech 416 až 439 odůvodnění pro pozměňující dohody z roku 2010.

162    Pokud šlo o dohody z roku 2008, Komise zkoumala to, zda inkrementální příjmy vyplývající z činnosti společnosti Wizz Air v návaznosti na tyto dohody (tedy příjmy z letecké dopravy plynoucí z poplatků placených společností Wizz Air a příjmy z činností mimo leteckou dopravu) převyšují inkrementální náklady (tedy provozní náklady, náklady na marketing a investiční náklady), které bylo možné přičíst přítomnosti společnosti Wizz Air na letišti (viz body 341 až 343 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

163    Za tímto účelem Komise postupně zkoumala ex ante analýzy ziskovosti, vytvořené ex post na základě údajů dostupných před uzavřením dohod z roku 2008, které Rumunsko předložilo dne 9. prosince 2014 (viz body 344 až 356 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a Wizz Air dne 10. února 2015 (dále jen „zpráva Oxera 2015“) (viz body 357 až 381 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Rovněž zkoumala studii předloženou žalobkyní dne 10. listopadu 2014 (viz body 382 až 392 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

164    Pokud jde o analýzu předloženou Rumunskem, Komise poznamenala, že vykazuje několik nedostatků. Zejména neposkytovala žádný výpočet inkrementálních nákladů, pouze inkrementálních příjmů. Proto měla Komise za to, že tato analýza neprokazuje, že v dohodách z roku 2008 bylo dodrženo kritérium soukromého subjektu v tržním hospodářství (viz body 355 a 356 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

165    Pokud jde o zprávu Oxera 2015, ta stanovila čistou současnou hodnotu dohod z roku 2008 na 7,6 milionů rumunských lei (RON) (přibližně 1,5 milion eur). Komise většinu základních předpokladů zprávy Oxera 2015 přijala. Některé z nich zrevidovala, takže zohlednila nižší inkrementální náklady, což vedlo k vyšším inkrementálním ziskům, když měla zejména za to, že žádná z uskutečněných investic, zejména pokud jde o terminál pro cestující a přistávací a vzletovou dráhu, nebyla vyvolána přítomností společnosti Wizz Air na letišti (viz body 362 a 372 až 379 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Poté, co Komise takto na základě zprávy Oxera 2015 přepočítala náklady, příjmy a inkrementální zisky, měla za to, že tato zpráva umožňuje dospět k závěru, že dohody z roku 2008 měly společnosti AITTV přinést inkrementální zisky (viz bod 381 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

166    Co se týče studie předložené žalobkyní, která dospěla k závěru, že dohody z roku 2008 nebyly rentabilní, Komise odmítla většinu jejích základních hypotéz, a zejména tu, že investice do prací vedoucích ke zvýšení klasifikačního čísla povrchu dráhy, jakož i na práce uskutečněné na terminálu pro cestující byly inkrementálními náklady spojenými s přítomností společnosti Wizz Air na letišti. Komise dospěla k závěru, že tuto studii nelze použít jako důkaz toho, že dohody z roku 2008 nebyly uzavřeny v souladu s kritériem soukromého subjektu v tržním hospodářství (viz body 388 až 392 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

167    Komise rovněž zohlednila ex post studie vypracované společnostmi Oxera a RBB dne 27. října 2011 jako podporu výsledků zprávy Oxera 2015. Ex post studie provedená společností Oxera dospěla k závěru, že dohody z roku 2008 měly za období tří let stanovené těmito dohodami přinést kladnou čistou současnou hodnotu ve výši 145 249 eur (viz bod 398 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

168    Pokud jde o pozměňující dohody z roku 2010, zpráva Oxera 2015 předpokládala čistou současnou hodnotu ve výši 2,3 milionů RON, tedy přibližně 469 852 eur (viz bod 417 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise rovněž zohlednila ex post studii provedenou společností Oxera, která dospěla k závěru, že pozměňující dohody z roku 2010 měly za období devíti měsíců, odpovídající jejich uplatňování, přinést kladnou čistou současnou hodnotu ve výši 483 147 eur (viz bod 429 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

169    Komise tak na základě zprávy Oxera 2015 v revidované podobě podepřené ex post studiemi společností Oxera a RBB dospěla k závěru, že třetí opatření mělo být pro společnost AITTV inkrementálně ziskové. Mimoto bylo toto opatření součástí celkové strategie a dlouhodobé snahy o celkovou ziskovost letiště. Komise proto měla za to, že obezřetný subjekt v tržním hospodářství by takové dohody uzavřel. Dospěla tedy k závěru, že tyto dohody neposkytly společnosti Wizz Air hospodářskou výhodu, kterou by za běžných tržních podmínek nezískala, a nepředstavují státní podporu (viz body 413 až 415 a 437 až 440 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

–       K opodstatněnosti posouzení třetího opatření

170    Podle judikatury nejsou podmínky, které musí opatření splňovat, aby se na něj vztahoval pojem „podpora“ ve smyslu článku 107 SFEU, naplněny v případě, kdy by podnik-příjemce mohl za obvyklých podmínek na trhu získat tutéž výhodu, jakou získal ze státních prostředků, přičemž pro účely tohoto posouzení se uplatňuje v zásadě kritérium soukromého subjektu v tržním hospodářství (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. června 2015, SACE a Sace BT v. Komise, T‑305/13, EU:T:2015:435, bod 91 a citovaná judikatura).

171    Pro zjištění, zda se členský stát nebo veřejný subjekt choval jako obezřetný soukromý subjekt v tržním hospodářství, je třeba k tomu, aby bylo možno posoudit hospodářskou racionálnost jednání členského státu nebo veřejného subjektu, vycházet z podmínek v době, v níž byla dotčená opatření přijata, a tedy zdržet se jakéhokoli posuzování založeného na pozdější situaci (rozsudky ze dne 16. května 2002, Francie v. Komise, C‑482/99, EU:C:2002:294, bod 71, a ze dne 25. června 2015, SACE a Sace BT v. Komise, T‑305/13, EU:T:2015:435, bod 93).

172    V této souvislosti přísluší dotčenému členskému státu nebo veřejnému subjektu, aby sdělil Komisi objektivní a ověřitelné skutečnosti, které ukazují, že jeho rozhodnutí je založeno na předchozích ekonomických hodnoceních srovnatelných s těmi, která by za okolností daného případu provedl za účelem určení budoucí návratnosti opatření racionální soukromý subjekt v postavení co nejpodobnějším postavení uvedeného státu nebo subjektu předtím, než toto opatření přijme (viz rozsudek ze dne 25. června 2015, SACE a Sace BT v. Komise, T‑305/13, EU:T:2015:435, bod 97 a citovaná judikatura).

173    Pro účely uplatnění kritéria soukromého subjektu jsou tudíž relevantní pouze skutečnosti, které byly známy v okamžiku, kdy bylo rozhodnutí provést dotčené opatření přijato, a vývoj, který bylo tehdy možné očekávat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. června 2012, Komise v. EDF, C‑124/10 P, EU:C:2012:318, bod 105). Tak je tomu zejména tehdy, když Komise jako v dané věci zkoumá existenci státní podpory u opatření, jež jí nebylo oznámeno a které k okamžiku, kdy provádí přezkum, již dotyčný veřejný subjekt uskutečnil (rozsudek ze dne 25. června 2015, SACE a Sace BT v. Komise, T‑305/13, EU:T:2015:435, bod 94).

174    Ukáže-li se tedy, že by kritérium soukromého subjektu mohlo být uplatněno, Komise je povinna požádat dotyčný členský stát o všechny relevantní informace, které jí umožní ověřit, zda jsou podmínky uplatnitelnosti a uplatnění tohoto kritéria naplněny, a takové informace může odmítnout zkoumat pouze tehdy, když předložené důkazy časově spadají do období po přijetí rozhodnutí o uskutečnění předmětné investice (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. června 2012, Komise v. EDF, C‑124/10 P, EU:C:2012:318, bod 104, a ze dne 25. června 2015, SACE a Sace BT v. Komise, T‑305/13, EU:T:2015:435, bod 96).

175    Dotčenému členskému státu nebo v tomto případě dotčenému veřejnému podniku přísluší, aby jí poskytl poznatky, z nichž vyplývá, že provedl předchozí ekonomické hodnocení návratnosti dotčeného opatření, srovnatelné s hodnocením, jež by provedl soukromý subjekt v podobné situaci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. června 2015, SACE a Sace BT v. Komise, T‑305/13, EU:T:2015:435, bod 184).

176    Jakmile veřejný podnik doručí Komisi informace požadované povahy, je Komise povinna provést s přihlédnutím, vedle poznatků předložených tímto podnikem, k veškerým dalším relevantním skutečnostem celkové posouzení umožňující určit, zda je dotčené opatření v souladu s kritériem soukromého subjektu. Dotčený veřejný podnik tak má možnost předložit v rámci správního řízení další důkazy, které vznikly po přijetí opatření, ale které jsou založeny na skutečnostech, jež byly známy, a vývoji, který bylo možné očekávat, v okamžiku tohoto přijetí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. června 2015, SACE a Sace BT v. Komise, T‑305/13, EU:T:2015:435, bod 186).

177    Nemožnost provést podrobné a úplné prognózy nemůže zbavit veřejného investora povinnosti provést odpovídající předchozí hodnocení návratnosti své investice, srovnatelné s tím, jaké by provedl soukromý subjekt v podobné situaci v závislosti na známých a předvídatelných skutečnostech (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. června 2015, SACE a Sace BT v. Komise, T‑305/13, EU:T:2015:435, body 180 a 182).

178    Druhý žalobní důvod, v němž žalobkyně zejména tvrdí, že AITTV neprovedla žádnou ex ante analýzu ziskovosti týkající se dohod z roku 2008, je tak třeba zkoumat ve světle této judikatury.

179    V tomto ohledu zaprvé, jak vyplývá z bodu 147 odůvodnění napadeného rozhodnutí, který je součástí oddílu 6.3 věnovaného shrnutí vyjádření společnosti AITTV ohledně třetího opatření, a nikoli části týkající se posouzení tohoto opatření Komisí:

„[AITTV] uvedl[a], že před uzavřením dohod z roku 2008 provedl[a] výpočty. Podle [ní] neexistovala žádná zákonná povinnost vypracovat obchodní plán. [Společnosti AITTV] nebyl znám žádný důvod pro uchovávání jakékoli dokumentace.“

180    Je však nutno konstatovat, že výpočty, které AITTV údajně provedla před uzavřením dohod z roku 2008, nebyly Komisi předány a ta v napadeném rozhodnutí z těchto výpočtů při posuzování ziskovosti těchto dohod s ohledem na kritérium soukromého subjektu v tržním hospodářství nevycházela.

181    Na rozdíl od toho, co je vyžadováno judikaturou uvedenou v bodech 175 a 177 výše, tak z napadeného rozhodnutí nijak nevyplývá, že by rozhodnutí AITTV uzavřít se společností Wizz Air dohody z roku 2008 bylo založeno na předchozím ekonomickém hodnocení, které by provedl soukromý subjekt nacházející se v podobné situaci v závislosti na známých a předvídatelných skutečnostech.

182    I kdyby AITTV provedla ex ante odhad budoucí ziskovosti dohod z roku 2008, v každém případě nesplnila svou povinnost předat Komisi relevantní prvky předchozího hodnocení umožňující jí ověřit, zda byl postoj tohoto veřejného podniku srovnatelný s postojem racionálního soukromého subjektu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. června 2015, SACE a Sace BT v. Komise, T‑305/13, EU:T:2015:435, body 182 a 185).

183    Je pravda, že zpráva Oxera 2015 odkazuje na „podnikatelský plán“ připravený společností AITTV v rámci dohod z roku 2008, který společnosti Oxera poskytla za účelem přípravy uvedené zprávy. Odpovědi společností Wizz Air a AITTV na otázky Tribunálu z 19. července 2022 nicméně umožnily potvrdit, že tento „podnikatelský plán“ nebyl připraven v roce 2008, ale byl zpracován ex post v průběhu správního řízení na základě informací, které měla společnost AITTV k dispozici v roce 2008.

184    Z toho plyne, že Komise při analýze toho, zda AITTV na základě známých a předvídatelných skutečností jednala jako soukromý subjekt nacházející se v podobné situaci, neměla k dispozici žádný písemný dokument připravený před uzavřením dohod z roku 2008.

185    Z napadeného rozhodnutí ostatně vyplývá, že ex ante analýza ziskovosti, provedená zpětně na základě údajů dostupných před uzavřením dohod z roku 2008, kterou Rumunsko na žádost Komise předložilo dne 9. prosince 2014, obsahovala mezery a neumožnila prokázat, že kritérium soukromého subjektu v tržním hospodářství bylo v uvedených dohodách dodrženo (viz body 344 a 356 odůvodnění napadeného rozhodnutí a body 163 a 164 výše). Je tak málo pravděpodobné, že by hypotetické výpočty uvedené v bodě 147 odůvodnění napadeného rozhodnutí, které AITTV údajně provedla před uzavřením dohod z roku 2008, umožnily prokázat uspokojivé ex ante perspektivy ziskovosti uvedených dohod.

186    Zadruhé Komise dospěla k závěru o ziskovosti dohod z roku 2008 na základě zprávy Oxera 2015, tedy na základě ex ante analýzy ziskovosti, provedené zpětně na základě údajů dostupných před uzavřením dohod z roku 2008, kterou Wizz Air předložila 10. února 2015 a byla by následně Komisí revidována (viz body 163 a 165 a výše).

187    Jak tvrdí Komise, zpráva Oxera 2015, jakkoliv byla vypracována téměř sedm let po uzavření dohod z roku 2008, vychází z údajů dostupných před jejich uzavřením.

188    Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, však nelze mít za to, že by tato zpráva představovala ex ante analýzu, která by mohla prokázat dodržení kritéria soukromého subjektu v tržním hospodářství, pouze proto, že se zakládala na skutečnostech, které byly k dispozici, a na vývoji, který bylo možné předpokládat v okamžiku přijetí třetího opatření v roce 2008.

189    Je pravdou, že podle judikatury je na Komisi, aby učinila celkové posouzení, a zohlednila přitom všechny relevantní skutečnosti daného případu, jež jí umožňují určit, zda by podnik, který je příjemcem podpory, zjevně srovnatelné úlevy od takového soukromého subjektu nezískal. V tomto ohledu je třeba pokládat za relevantní všechny informace, jež by mohly nezanedbatelným způsobem ovlivnit rozhodovací proces soukromého subjektu, který je průměrně obezřetný a postupuje s řádnou péčí a jenž se nachází v situaci, jež se co možná nejvíce podobá situaci státu (viz rozsudek ze dne 26. března 2020, Larko v. Komise, C‑244/18 P, EU:C:2020:238, body 29 a 30 a citovaná judikatura; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 20. září 2017, Komise v. Frucona Košice, C‑300/16 P, EU:C:2017:706, bod 60).

190    Skutečnosti, které nastaly po okamžiku, kdy bylo dotyčné opatření přijato, nicméně nelze pro účely uplatnění zásady soukromého subjektu zohlednit (viz rozsudek ze dne 26. března 2020, Larko v. Komise, C‑244/18 P, EU:C:2020:238, bod 32 a citovaná judikatura; v tomto smyslu viz rovněž rozsudky ze dne 5. června 2012, Komise v. EDF, C‑124/10 P, EU:C:2012:318, bod 104, a ze dne 25. června 2015, SACE a Sace BT v. Komise, T‑305/13, EU:T:2015:435, body 93 a 94).

191    V tomto ohledu je sice pravda, jak vyplývá z judikatury uvedené v bodě 176 výše, že dotyčný veřejný podnik má během správního řízení možnost předložit doplňující důkazy, které vznikly po přijetí opatření, avšak taková možnost nemůže tento podnik zprostit povinnosti provést odpovídající předchozí ekonomické hodnocení na základě dostupných informací a vývoje, jenž je možné očekávat, z hlediska povahy, složitosti, významu a kontextu dotčené operace (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. června 2015, SACE a Sace BT v. Komise, T‑305/13, EU:T:2015:435, body 186 a 188).

192    V projednávaném případě přitom zpráva Oxera 2015, jakkoliv se zakládá na údajích dostupných před uzavřením dohod z roku 2008, zůstává pouhým zpětným konstatováním skutečné ziskovosti uvedených dohod. Z tohoto důvodu je podle judikatury uvedené v bodě 190 výše pro účely posouzení dodržení kritéria soukromého subjektu v tržním hospodářství irelevantní.

193    Zatřetí Komise v napadeném rozhodnutí rovněž zohlednila ex post studie vypracované společnostmi Oxera a RBB dne 27. října 2011, jako oporu výsledků zprávy Oxera 2015 (viz body 167 a 169 a výše).

194    Podle judikatury platí, že pro účely určení, zda příjemce dotčeného opatření skutečně získal výhodu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, mohou doplňující ekonomické analýzy poskytnuté členským státem během správního řízení objasnit skutečnosti panující v okamžiku investičního rozhodnutí a musí být Komisí zohledněny (rozsudek ze dne 3. července 2014, Španělsko a další v. Komise, T‑319/12 a T‑321/12, nezveřejněný, EU:T:2014:604, bod 134).

195    V projednávané věci však Komisí zohledněné ex post vytvořené důkazy, ať se jedná o ty předložené Rumunskem, nebo ty předložené společností Wizz Air, nedoplňovaly důkazy vzniklé před uzavřením dohod z roku 2008, které by AITTV předala Komisi. Právě naopak, byly jedinými důkazy, které byly Komisi předloženy, a jedinými důkazy, na nichž Komise založila své posouzení dohod z roku 2008.

196    A nakonec začtvrté ve svém závěru ohledně hospodářské výhody, pokud jde o dohody z roku 2008, Komise rovněž zohlednila skutečnost, že „exist[ovaly] náznaky, založené zejména na plánu rozvoje na období 2006–2015, že dohody z roku 2008 uzavřené se společností Wizz Air byly součástí celkové strategie a dlouhodobého úsilí o celkovou ziskovost letiště“ (viz bod 414 odůvodnění napadeného rozhodnutí a bod 169 výše).

197    Takové vágní informace, které nejsou nijak podloženy, však nemohou představovat dostatečný důkaz o tom, že před uzavřením dohod z roku 2008 bylo provedeno ekonomické hodnocení ziskovosti.

198    Je tudíž nutno konstatovat, že závěr Komise, podle kterého by obezřetný soukromý subjekt v tržním hospodářství dohody z roku 2008 uzavřel, je na rozdíl od judikatury citované v bodech 170 až 177 výše plně založen na důkazech vypracovaných ex post.

199    Je tedy třeba mít za to, že Komise svůj závěr, že třetí opatření neposkytlo společnosti Wizz Air hospodářskou výhodu, kterou by za běžných tržních podmínek nezískala, a že tedy nepředstavovalo státní podporu, právně nepodložila.

200    Aniž je třeba zkoumat ostatní argumenty vznesené žalobkyní v rámci druhého žalobního důvodu, je tedy třeba tomuto žalobnímu důvodu vyhovět v rozsahu, v němž vychází z nesprávného právního posouzení v tom, že napadené rozhodnutí dochází k závěru, že třetí opatření neposkytlo společnosti Wizz Air neoprávněnou výhodu.

201    S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je tedy třeba žalobě vyhovět na základě prvního a druhého žalobního důvodu, aniž je třeba zkoumat třetí a čtvrtý žalobní důvod.

 K nákladům řízení

202    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné rozhodnout, že Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené žalobkyní. V souladu s čl. 138 odst. 3 jednacího řádu ponesou Wizz Air et AITTV vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (osmý rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      [Ve znění oprav provedených usnesením ze dne 13. července 2023] Článek 2 rozhodnutí Komise (EU) 2021/1428 ze dne 24. února 2020 o státní podpoře SA. 31662 – C/2011 (ex NN/2011), kterou poskytlo Rumunsko mezinárodnímu letišti Temešvár – Wizz Air, se zrušuje v rozsahu, v němž dochází k závěru, že letištní poplatky uvedené v letecké informační příručce na rok 2010 a v dohodách uzavřených společnostmi Societatea Națională „Aeroportul Internaţional Timişoara – Traian Vuia“ SA (AITTV) a Wizz Air Hungary Légiközlekedési Zrt. (Wizz Air Hungary Zrt.) v roce 2008 (včetně pozměňovacích dohod z roku 2010) nepředstavují státní podporu.

2)      Evropská komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené společností Carpatair SA.

3)      Wizz Air Hungary a AITTV ponesou vlastní náklady řízení.

Papasavvas

Svenningsen

Jaeger

Mac Eochaidh

 

      Pynnä

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 8. února 2023.

Podpisy.

Obsah



*      Jednací jazyk: angličtina.