Language of document : ECLI:EU:T:2021:586

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (devátého rozšířeného senátu)

15. září 2021(*)

„Státní podpory – Italské dálnice – Prodloužení doby platnosti koncesí za účelem provedení stavebních prací – Služby obecného hospodářského zájmu – Stanovení horní hranice pro mýtné – Rozhodnutí nevznášet námitky – Článek 106 odst. 2 SFEU – Žaloby podané konkurenty příjemce – Upuštění od záměru poskytnout podporu ze strany členského státu – Záměr, který nelze provést ve schváleném znění – Zrušení, které nepřináší žalobkyním prospěch – Zánik právního zájmu na podání žaloby – Nevydání rozhodnutí ve věci samé“

Ve věci T‑24/19,

INC SpA, se sídlem v Turíně (Itálie),

Consorzio Stabile Sis SCpA, se sídlem v Turíně,

zastoupené H.-G. Kamannem, F. Louisem a G. Tzifou, avocats,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené L. Haasbeek, D. Recchia a S. Noëm, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU znějící na zrušení rozhodnutí Komise C (2018) 2435 final ze dne 27. dubna 2018 o státní podpoře poskytnuté na investiční plán pro italské dálnice [věci SA.49335 (2017/N) a SA.49336 (2017/N)],

TRIBUNÁL (devátý rozšířený senát),

ve složení M. J. Costeira, předsedkyně, D. Gratsias (zpravodaj), M. Kančeva, B. Berke a T. Perišin, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: P. Cullen, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 24. listopadu 2020,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Dvěma dopisy ze dne 13. října 2017 oznámily italské orgány Evropské komisi řadu opatření ohledně investičního plánu týkajícího se italských dálnic.

2        Přibližně 5 800 kilometrů italských dálnic je v současné době provozováno soukromými hospodářskými subjekty na základě koncesí. Podle příslušných smluv musí koncesionáři provádět práce nebo poskytovat služby související s provozem dálnic. Koncesionáři nesou rizika týkající se výstavby, jakož i provozu dálnic a musí dodržovat řadu povinností spojených s významem tohoto typu infrastruktury pro veřejnost. Použitelný právní rámec mimoto upravuje několik systémů zpoplatnění, jejichž cílem je zajistit finanční rovnováhu mezi příjmy z koncesí a investičními náklady koncesionářů.

3        V této souvislosti Italská republika vypracovala plán, který spočíval především v prodloužení doby platnosti určitých koncesí pro účely financování dodatečných investic. V následně revidovaném znění se dotčený plán, tak jak byl oznámen, týkal dálnic spravovaných buď přímo, nebo nepřímo, a to prostřednictvím podílů v konsorciích, společnostmi Autostrade per l’Italia SpA a Società Iniziative Autostradali e Servizi SpA.

 Napadené rozhodnutí

4        Rozhodnutím Komise C (2018) 2435 final ze dne 27. dubna 2018 o státní podpoře poskytnuté pro účely investičního plánu pro italské dálnice [věci SA.49335 (2017/N) a SA.49336 (2017/N)] (dále jen „napadené rozhodnutí“) měla Komise za to, že určitá opatření přijatá v rámci uvedeného plánu představují státní podpory ve smyslu článku 107 SFEU a jsou slučitelná s vnitřním trhem na základě čl. 106 odst. 2 SFEU. Komise tak rozhodla, aniž zahájila formální vyšetřovací řízení, že proti těmto opatřením nevznese námitky (kapitola 5 napadeného rozhodnutí).

5        Plán, který Komisi oznámily italské orgány, se konkrétně týká šestnácti dálnic spravovaných společností Autostrade per l’Italia a dvou dálnic spravovaných společností Società Iniziative Autostradali e Servizi. Tento plán je v podstatě založen na dvou pilířích. První pilíř se týká provedení dodatečných investic, které mají realizovat koncesionáři. Druhý pilíř se týká prodloužení doby platnosti určitých koncesí, které je spojeno s podmínkami, jejichž cílem je stanovit horní hranice pro sazby mýtného na přijatelných úrovních a zabránit riziku nadměrné kompenzace koncesionářů (odstavce 12, 13 až 16, 18 až 21 a 34 napadeného rozhodnutí).

 Dálnice spravované společností Autostrade per l’Italia

6        Koncese na šestnáct dálnic o celkové délce 2 857,50 kilometrů spravovaných společností Autostrade per l’Italia vychází z koncesí udělených společnosti Autostrade-Concessioni e Costruzioni Autostrade SpA v roce 1968. Tato posledně uvedená entita byla zprivatizována v roce 1999 a v roce 2003 převedla své činnosti v oblasti dálničních koncesí na společnost Autostrade per l’Italia. Sporná koncese byla změněna zejména v roce 1997 a její poslední znění bylo podepsáno ve formě „jednotné dohody“ (Convenzione Unica) v roce 2007, která byla v roce 2013 změněna na základě „dodatečného aktu“ (Atto Aggiuntivo). V souladu s dodatkem podepsaným v roce 1997 byla sporná koncese udělena na období 40 let, které mělo uplynout dne 31. prosince 2038 (odstavce 34, 35 a 136 napadeného rozhodnutí).

7        Italská republika nicméně uvedla, že společnost Autostrade per l’Italia ještě musela investovat do sítě, kterou spravovala. V návaznosti na rozhodnutí přijatá příslušnými orgány, pokud jde o rysy dotčených investic, činí odhadované náklady na tyto investice přibližně 8 miliard eur. Z této částky je 4,908 miliardy eur určeno na práce, které jsou považovány za „již upravené“ v koncesní smlouvě ve znění platném před spornou změnou, včetně „Gronda di Genova“ (obchvat Janov) za 4,32 miliard eur. Zbývající 3,03 miliardy eur jsou určeny na „dodatečné práce“, to znamená na práce neupravené koncesní smlouvou ve znění platném před spornou změnou. Podle platné koncesní smlouvy přitom provedení dotčených investic vyžaduje zvýšení mýtného na nepřiměřenou úroveň pro uživatele. V této souvislosti Italská republika navrhla zaprvé prodloužení doby platnosti koncese, zadruhé stanovení horní hranice pro zvýšení mýtného a zatřetí stanovení „náhrady za převzetí“ (takeover value), která bude koncesionáři vyplacena na konci doby platnosti koncese případným novým koncesionářem. Podle tohoto plánu se tak doba platnosti koncese má prodloužit o čtyři roky až do 31. prosince 2042 a maximální náhradu za převzetí v rozmezí 1,3 až 1,5násobku hrubého provozního přebytku zaplatí současnému koncesionáři kterýkoliv případný koncesionář, který po něm nastoupí po tomto datu (odstavce 36 až 43 napadeného rozhodnutí).

 Dálnice spravované společností Società Iniziative Autostradali e Servizi

8        Dvě dálnice spravované společností Società Iniziative Autostradali e Servizi, o které se jedná v napadeném rozhodnutí, jsou dálnice SATAP A4 Torino – Milano a A33 Asti – Cuneo. Koncese na výstavbu a provozování dálnice SATAP A4 Torino – Milano pochází z roku 1989 a doba její platnosti v důsledku změn právních nástrojů, které ji upravují, přijatých v letech 2007 a 2013, uplyne dne 31. prosince 2026. Koncesní smlouva na výstavbu a provozování dálnice A33 Asti – Cuneo byla podepsána dne 1. srpna 2007 v návaznosti na řízení o udělení koncese a stanoví, že koncese se uděluje na období 27,5 let, z nichž čtyři roky budou určeny k provedení prací a zbývajících 23,5 let, počítaných od dokončení těchto prací, k provozování koncese. S ohledem na toto posledně uvedené ustanovení má Komise za to, že doba platnosti této koncese uplyne v roce 2043 (body 19 a 20 napadeného rozhodnutí).

9        Práce plánované pro dálnici A33 Asti – Cuneo však nebyly dokončeny včas a související náklady se značně zvýšily z důvodů, za které podle Italské republiky nenesla odpovědnost společnost Società Iniziative Autostradali e Servizi, koncesionářka této dálnice. Současně výstavba pouze 55 km dálnice namísto původně předpokládaných 90 kilometrů snížila příjmy z mýta na skromnou úroveň. Výstavba chybějících částí dálnice by tedy znamenala zvýšení mýtného na neúnosnou úroveň. V této souvislosti Italská republika navrhla, aby koncesionář provedl investice potřebné k vybudování funkčního spojení mezi jednotlivými dokončenými částmi dálnice A33 Asti – Cuneo. Tyto investice spočívají ve výstavbě přibližně 13 kilometrů dálnice za cenu 350 milionů eur, namísto původně plánovaných zbývajících 35 kilometrů, na které by náklady činily 589 milionů eur. Dotčené práce jsou považovány za práce již upravené v původní koncesní smlouvě. Mimoto měly být vynaloženy investice v celkové výši 153 milionů eur na dálnici SATAP A4 Torino – Milano. Z této posledně uvedené částky se 109 milionů eur považuje za částku za práce již upravené v původní koncesní smlouvě a 44 milionů eur za částku za dodatečné práce. Všechny tyto práce měly být dokončeny do konce roku 2022 (odstavce 21 až 23 napadeného rozhodnutí).

10      Pokud jde o pokrytí nákladů na dotčené práce, Italská republika navrhla křížové financování prací na dálnici A33 Asti – Cuneo z příjmů z dálnice SATAP A4 Torino – Milano, a to se stanovením horní hranice mýtného na obou dotčených dálnicích. Podle Italské republiky má přitom toto stanovení horní hranice za následek ztrátu na příjmech koncesionářů. Podobně jako to Italská republika navrhla v případě dálnice spravované společností Autostrade per l'Italia (viz bod 7 výše), vyjádřila svůj záměr zaprvé znovu upravit dobu platnosti těchto dvou koncesí a zadruhé stanovit náhradu za převzetí, která má být odcházejícímu koncesionáři vyplacena případným novým koncesionářem v případě neobnovení koncese po uplynutí její doby platnosti. Konkrétně, doba platnosti koncese na dálnici SATAP A4 Torino – Milano byla prodloužena o čtyři roky až do 31. prosince 2030, zatímco doba platnosti koncese na dálnici A33 Asti – Cuneo byla zkrácena a měla uplynout rovněž dne 31. prosince 2030, namísto roku 2043 (viz bod 8 výše). Tato úprava umožní vypsat nové společné výběrové řízení na koncese na obě dálnice pro období od 1. ledna 2031. Náhrada za převzetí je navíc omezena na 1,4násobek hrubého provozního přebytku, který má vyplatit stávajícímu koncesionáři případný za něj nastupující koncesionář od 1. ledna 2031 (body 25 až 31 napadeného rozhodnutí).

11      Všechna opatření týkající se dálnic, o které se jedná v napadeném rozhodnutí, jsou spojena se závazky ohledně zahájení určitých prací plánovaných před 1. lednem 2020. Upraveny byly rovněž další závazky týkající se zveřejňování koncesních smluv, v zásadě stabilních rozpočtovaných nákladů na práce, dodržování pravidel Evropské unie v oblasti změny koncesních smluv v případě nutnosti provést dodatečné práce, uložení sankcí za porušení povinností koncesionáře, poměrného zkrácení prodloužení platnosti v případě neprovedení prací, předložení výročních zpráv a pětiletých plánů provedení prací a kontroly zohlednění parametrů, a konečně přezkoumání náhrady za převzetí v případě hustší než očekávané dopravy nebo v případě neprovedení prací (body 23, 44 a 47 až 53 napadeného rozhodnutí).

 Posouzení ze strany Komise

12      Podle Komise může přiznání práv na využívání veřejného majetku znamenat vzdání se státních prostředků a poskytnutí výhody příjemcům těchto práv. V projednávané věci by prodloužení doby platnosti koncesí na čtyři roky mělo podle Komise za následek, že koncesionářům budou plynout během tohoto období výnosy z mýtného, čímž bude vyloučena možnost členského státu, aby tyto peníze vybíral sám. Podle Komise je tedy třeba konstatovat, že došlo ke vzdání se státních prostředků ve prospěch určitých soukromých hospodářských subjektů (body 61 až 63 napadeného rozhodnutí).

13      Pokud jde o existenci zvýhodnění, Komise zohlednila investiční závazky a povinnosti související se správou uložené koncesionářům a dospěla k závěru, že oznámená opatření je třeba analyzovat ve světle čtyř kumulativních kritérií stanovených Soudním dvorem v jeho rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415), a sice ve světle existence závazků veřejné služby, ve světle předem, objektivně a transparentně stanovených parametrů vyrovnávacích plateb, ve světle stanovení vyrovnávacích plateb na úrovni, která pokrývá náklady na plnění povinností veřejné služby s přihlédnutím k přiměřenému zisku, a konečně ve světle analýzy nákladů a dotčeného zisku. V tomto posledně uvedeném ohledu Komise poznamenala, že italské orgány nepředložily analýzu nákladů, které by středně velký, správně řízený a přiměřeně vybavený podnik při plnění těchto závazků vynaložil k tomu, aby mohl uspokojovat tyto závazky. Z toho podle Komise vyplývá, že rovněž vzhledem k neexistenci řízení o udělení koncese, které by předcházelo sporným koncesím, není čtvrté kritérium Altmark splněno. Kromě toho, vzhledem k mezinárodnímu rozměru trhu výstavby a správy dálnic, jakož i výhradnímu právu, které přiznávají koncesní smlouvy, mohou poskytnutá zvýhodnění ovlivnit obchod mezi členskými státy. Z toho podle Komise vyplývá, že sporné opatření představuje podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (body 64 až 73 napadeného rozhodnutí).

14      Komise měla nicméně za to, že slučitelnost podpory s vnitřním trhem je třeba posoudit ve světle čl. 106 odst. 2 SFEU a zároveň s ohledem na související sdělení Komise o rámci Evropské unie pro státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby (2011) (Úř. věst. 2012, C 8, s. 15, dále jen „sdělení o vyrovnávacích platbách za závazek veřejné služby“) (body 75 až 77 napadeného rozhodnutí).

15      V této souvislosti měla Komise za to, že:

–        zaprvé výstavba a poskytnutí dálniční infrastruktury za dostupné ceny pro uživatele představuje skutečnou službu obecného hospodářského zájmu ve smyslu čl. 106 odst. 2 SFEU, takže podmínky kapitoly 2.2 sdělení o vyrovnávacích platbách za závazek veřejné služby byly splněny;

–        zadruhé, že dotčené služby obecného hospodářského zájmu byly svěřeny dotyčným koncesionářům na základě aktů, které uváděly dobu trvání a předmět závazků veřejné služby, přijaté závazky, povahu výlučných práv, popis mechanismů náhrady a relevantní parametry, jakož i opatření plánovaná k zabránění a vymáhání jakýchkoliv případných nadměrných vyrovnávacích plateb. V důsledku toho jsou podmínky uvedené v kapitole 2.3 sdělení o vyrovnávacích platbách za závazek veřejné služby splněny (body 85 až 90 napadeného rozhodnutí);

–        zatřetí, že doba prodloužení vedla k finanční rovnováze navrženého plánu s náležitým přihlédnutím ke stanovené horní hranici pro mýtné, nákladům na práce, které mají být provedeny, odměňování koncesionářů a náhrady za převzetí. Podmínky stanovené v kapitole 2.4 sdělení o vyrovnávacích platbách za závazek veřejné služby jsou tedy splněny (body 92 až 95 napadeného rozhodnutí);

–        začtvrté, že oznámená opatření neporušovala směrnici Komise 2006/111/ES ze dne 16. listopadu 2006 o zprůhlednění finančních vztahů mezi členskými státy a veřejnými podniky a o finanční průhlednosti uvnitř jednotlivých podniků (Úř. věst. 2006, L 318, s. 17), takže podmínky kapitoly 2.5 sdělení o vyrovnávacích platbách za závazek veřejné služby jsou splněny (body 96 až 99 napadeného rozhodnutí);

–        zapáté, že oznámená opatření byla v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2014/23/EU ze dne 26. února 2014 o udělování koncesí (Úř. věst. 2014, L 94, s. 1), a konkrétně s článkem 43 této směrnice týkajícím se změny stávajících koncesních smluv;

–        zašesté, že zásady, cíle, parametry a metody výpočtu náhrady vyplácené koncesionářům neporušují zásadu zákazu diskriminace, takže podmínky kapitoly 2.7 sdělení o vyrovnávacích platbách za závazek veřejné služby jsou rovněž splněny (odstavce 142 a 143 napadeného rozhodnutí);

–        zasedmé, že vyrovnávací platby vyplývající ze změny koncesních smluv nepřekročily to, co bylo nezbytné k pokrytí čistých nákladů na plnění závazků veřejné služby s ohledem na přiměřený zisk v souladu s kapitolou 2.8 sdělení o vyrovnávacích platbách za závazek veřejné služby;

–        zaosmé, že veškeré obavy týkající se případných zbývajících narušení hospodářské soutěže byly rozptýleny v souladu s kapitolou 2.9 sdělení o vyrovnávacích platbách za závazek veřejné služby (body 167 až 171 napadeného rozhodnutí).

16      V této souvislosti se Komise poté, co přezkoumala závazky přijaté Italskou republikou v oblasti transparentnosti v souladu s kapitolou 2.10 sdělení o vyrovnávacích platbách za závazek veřejné služby a argumenty třetích stran, rozhodla nevznést námitky a prohlásit podporu za slučitelnou s vnitřním trhem na základě čl. 106 odst. 2 SFEU (body 178 až 186 a kapitola 5 napadeného rozhodnutí).

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

17      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 11. ledna 2019 podaly žalobkyně, společnosti INC SpA a Consorzio Stabile Sis SCpA, projednávanou žalobu. Dne 29. dubna 2019 Komise předložila svůj spis vedlejšího účastníka. Replika byla předložena dne 18. července a duplika dne 18. října 2019.

18      Vzhledem ke změně složení senátů Tribunálu na základě čl. 27 odst. 5 jednacího řádu byl soudce zpravodaj přidělen k devátému senátu, kterému byla tudíž tato věc přidělena.

19      Na návrh devátého senátu Tribunál podle článku 28 jednacího řádu rozhodl o předání věci rozšířenému senátu.

20      Žalobkyně navrhují, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí,

–        uloží Komisi náhradu nákladů řízení.

21      Komise ve své žalobní odpovědi navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu,

–        uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

22      Na návrh soudce zpravodaje Tribunál (devátý rozšířený senát) rozhodl o zahájení ústní části řízení a na základě organizačních procesních opatření podle článku 89 jednacího řádu vyzval účastníky řízení, aby předložili určité dokumenty, a položil jim písemné otázky, a zároveň je vyzval, aby na ně písemně odpověděli.

23      Účastníci řízení odpověděli Tribunálu dopisy ze dne 3. listopadu 2020.

24      Na jednání Komise informovala Tribunál o rozhodnutí italských orgánů neprovést opatření, která byla předmětem napadeného rozhodnutí, přinejmenším pokud jde o společnost Società Iniziative Autostradali e Servizi.

25      V této souvislosti Tribunál vyzval Komisi, aby jej písemně informovala o případných rozhodnutích italských orgánů, pokud jde o realizaci sporných opatření, jak ve vztahu ke společnosti Società Iniziative Autostradali e Servizi, tak i společnosti Autostrade per l’Italia. Toto bylo zaznamenáno do protokolu z jednání.

26      Dopisem ze dne 14. prosince 2020 Komise přeposlala Tribunálu dopis ze dne 10. prosince 2020, který jí zaslalo italské ministerstvo infrastruktury a dopravy. S ohledem na obsah tohoto dopisu Komise poznamenala, že opatření, vůči nimž nevznesla námitky na základě napadeného rozhodnutí, nemohou být a nebudou italskými orgány učiněna, takže žalobkyně již nemohou prokázat právní zájem na podání žaloby.

27      Dopisem ze dne 27. ledna 2021 předložily žalobkyně svá vyjádření a potvrdily, že mají nadále právní zájem na zrušení napadeného rozhodnutí.

28      V rámci organizačních procesních opatření přijatých dne 8. února a 11. března 2021 Tribunál požádal Komisi o doplňující informace, které Komise poskytla dopisy ze dne 26. února a 29. března 2021. Na základě těchto informací pocházejících od italských orgánů Komise zopakovala svůj závěr, že žalobkyně již nemohou prokázat právní zájem na zrušení napadeného rozhodnutí.

29      Dopisem ze dne 28. dubna 2021 předložily žalobkyně svá vyjádření k těmto posledně uvedeným dopisům a zopakovaly, že mají nadále právní zájem na zrušení napadeného rozhodnutí z důvodů uvedených v jejich dopise ze dne 27. ledna 2021 (viz bod 27 výše).

30      Dne 29. dubna 2021 byla ústní část řízení ukončena a k tomu datu byla ve věci zahájena porada.

31      Po úmrtí soudce B. Berkeho, který skonal dne 1. srpna 2021, tři soudci podepsání pod tímto rozsudkem pokračovali v poradě v souladu s článkem 22 a čl. 24 odst. 1 jednacího řádu.

 Právní otázky

32      Na podporu svých žalob žalobkyně, které jsou přímými konkurenty společností Autostrade per l’Italia a Società Iniziative Autostradali e Servizi v odvětví výstavby a koncese na dálnice, uplatňují dva žalobní důvody.

33      První žalobní důvod se vztahuje na opatření týkající se dálnic spravovaných Autostrade per l’Italia. V tomto ohledu žalobkyně uvádějí, že se posouzení Komise, podle kterého opatření týkající se dálnic spravovaných společností Autostrade per l’Italia splňují kritéria sdělení o vyrovnávacích platbách za závazek veřejné služby, a jsou tedy slučitelná s vnitřním trhem, opírá o tři předpoklady, které jsou chybné. Prvním předpokladem je kvalifikace stavebních prací „Gronda di Genova“ jako již upravených prací spadajících do záměru v rámci koncese, která byla společnosti Autostrade per l’Italia poskytnuta již v roce 2002, ačkoli ve skutečnosti se jedná o zcela nový záměr ve srovnání s platnými koncesemi, který by vyžadoval nové řízení o udělení koncese. Druhým předpokladem je, že společnost Autostrade per l’Italia je koncesionářem s jedinou koncesí, zatímco ve skutečnosti má tato společnost řadu odlišných koncesí. Třetím předpokladem je, že společnost Autostrade per l’Italia a italské orgány správně vypočítaly náklady na provedení prací, které odůvodnily sporné prodloužení, ačkoli tomu tak podle žalobkyň nebylo. Kromě toho a nezávisle na analýze týkající se dotčených předpokladů žalobkyně tvrdí, že analýza Komise týkající se slučitelnosti sporných opatření s kapitolami 2.2 až 2.10 sdělení o vyrovnávacích platbách za závazek veřejné služby (viz bod 15 výše) obsahuje chyby.

34      Druhý žalobní důvod se vztahuje na opatření týkající se dálnic spravovaných společností Società Iniziative Autostradali e Servizi. V tomto ohledu žalobkyně uvádějí, že se posouzení Komise, podle kterého opatření týkající se dálnic A33 Asti – Cuneo a SATAP A4 Torino – Milano spravovaných společností Società Iniziative Autostradali e Servizi splňují kritéria sdělení o vyrovnávacích platbách za závazek veřejné služby a jsou tedy slučitelná s vnitřním trhem, opírá o čtyři předpoklady, které jsou chybné. Prvním předpokladem je, že zpoždění v délce jedenáct let při provádění prací na dálnici A33 Asti – Cuneo a z toho vyplývající zvýšení nákladů nelze přičíst společnosti Società Iniziative Autostradali e Servizi, koncesionářce uvedené dálnice. Druhým předpokladem je, že společnost Società Iniziative Autostradali e Servizi a italské orgány správně vypočítaly dotčené náklady, přičemž podle žalobkyň tomu tak nebylo. Třetím předpokladem je, že změny, které nastaly v rámci záměru výstavby uvedené dálnice, nevyžadují nové řízení o udělení koncese. Čtvrtým předpokladem je, že omezení doby platnosti koncesí obnovených pro dvě další dálnice, a sice dálnici SATAP A21 mezi Turínem a Bresciou a dálnici Torino – Ivrea – Valle d’Aosta, až do roku 2030 pro účely společné veřejné soutěže čtyř dálnic, a sice A33 Asti – Cuneo, SATAP A4 Torino – Milano, SATAP A21 a Torino – Ivrea – Valle d’Aosta, představuje závazek, který omezuje protisoutěžní účinky sporné podpory. Kromě toho a nezávisle na analýze týkající se dotčených předpokladů žalobkyně tvrdí, že analýza Komise týkající se slučitelnosti sporných opatření s kapitolami 2.2 až 2.10 sdělení o vyrovnávacích platbách za závazek veřejné služby (viz bod 15 výše) obsahuje chyby.

35      V rámci těchto žalobních důvodů žalobkyně tvrdí, že Komise měla mít vážné pochybnosti o slučitelnosti přezkoumávaných opatření s vnitřním trhem, a v důsledku toho měla zahájit formální vyšetřovací řízení podle čl. 4 odst. 4 a článku 6 nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 [SFEU] (Úř. věst. 2015, L 248, s. 9). Komise tím podle žalobkyň porušila procesní práva, která žalobkyně vyvozují z čl. 108 odst. 2 SFEU a čl. 6 odst. 1 nařízení 2015/1589.

36      Podle ustálené judikatury je žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou přípustná pouze v případě, že má tato osoba právní zájem na zrušení napadeného aktu. Předpokladem takového zájmu, což je základní a prvořadá podmínka jakékoliv žaloby, je, že samotné zrušení tohoto aktu může vyvolat právní následky a že žaloba může ve výsledku přinést straně, která ji podala, prospěch (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. září 2015, Mory a další v. Komise, C‑33/14 P, EU:C:2015:609, body 55 a 58 a citovaná judikatura).

37      Právní zájem žalobce na podání žaloby musí vzniknout a trvat. Nemůže jít o budoucí a hypotetickou situaci (rozsudek ze dne 17. září 2015, Mory a další v. Komise, C‑33/14 P, EU:C:2015:609, bod 56). Pokud se totiž právní zájem, kterého se dovolává žalobce, týká budoucí právní situace, musí žalobce prokázat, že dopad na tuto situaci je již nyní jistý (rozsudek ze dne 14. dubna 2005, Sniace v. Komise, T‑141/03, EU:T:2005:129, bod 26, a usnesení ze dne 26. března 2012, Cañas v. Komise, T‑508/09, nezveřejněné, EU:T:2012:152, bod 49).

38      Pokud jde konkrétně o pravidla týkající se státních podpor, tento právní zájem na podání žaloby musí existovat ve vztahu k předmětu žaloby ve fázi jejího podání a musí přetrvat až do vydání soudního rozhodnutí, jinak by žaloba byla nepřípustná (rozsudek ze dne 17. září 2015, Mory a další v. Komise, C‑33/14 P, EU:C:2015:609, bod 57). Otázku nevydání rozhodnutí ve věci samé z důvodu neexistence trvajícího právního zájmu na podání žaloby mohou zkoumat unijní soudy i bez návrhu (rozsudek ze dne 6. září 2018, Bank Mellat v. Rada, C‑430/16 P, EU:C:2018:668, bod 49).

39      V této souvislosti mají konkurenti příjemce podpory právní zájem domáhat se zrušení rozhodnutí, na jehož základě Komise bez zahájení formálního vyšetřovacího řízení prohlásí podporu za slučitelnou s vnitřním trhem v souladu s čl. 4 odst. 3 nařízení č. 2015/1589.

40      Takový právní zájem totiž existuje, jelikož zrušení by ukládalo Komisi, aby zahájila formální vyšetřovací řízení v souladu s čl. 4 odst. 4 nařízení 2015/1589, a vyzvala konkurenty příjemce opatření, aby jakožto „zúčastněné strany“ ve smyslu čl. 1 písm. h) uvedeného nařízení předložili své připomínky podle čl. 6 odst. 1 tohoto nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. února 2009, Deutsche Post a DHL International v. Komise, T‑388/03, EU:T:2009:30, bod 62).

41      Je však třeba uvést, že k tomu, aby byl tento právní zájem považován za přetrvávající až do vydání soudního rozhodnutí, je třeba, aby v okamžiku případného rozhodnutí o zrušení rozhodnutí nevznášet námitky stále existoval záměr poskytnout podporu, která může být poskytnuta oznamujícím členským státem, a tedy byl předmětem formálního vyšetřovacího řízení.

42      Z článku 108 odst. 3 SFEU ve spojení s články 2, 4 a 9 nařízení 2015/1589 totiž vyplývá, že se formální vyšetřovací řízení týká záměru poskytnout podporu.

43      Existenci takového záměru lze zajisté předpokládat už jen z důvodu jeho oznámení členským státem za účelem jeho schválení Komisí v souladu s postupem stanoveným v nařízení č. 2015/1589, a to tím spíše, že podle článku 10 tohoto nařízení členský stát může vzít oznámení zpět před přijetím rozhodnutí o ukončení předběžného posouzení podle článku 4 tohoto nařízení.

44      Skutečnost, že oznámení nebylo vzato zpět, však nevylučuje, že členský stát může definitivně upustit od svého záměru poté, co Komise přijme rozhodnutí nevznášet námitky. Jak totiž vyplývá z čl. 10 odst. 1 nařízení č. 2015/1589, oznámení může být formálně vzato zpět, pouze dokud Komise nepřijme rozhodnutí podle článku 4 uvedeného nařízení. Článek 108 odst. 3 SFEU sice ukládá členským státům povinnost oznámit Komisi své záměry o poskytnutí podpory před jejich provedením, neukládá však členským státům povinnost podporu poskytnout, i když byla schválena rozhodnutím tohoto orgánu. Cílem a účinkem takového rozhodnutí je pouze schválit záměr poskytnutí podpory tím, že bude prohlášen za slučitelný s vnitřním trhem, a nikoliv uložit dotčenému členskému státu povinnost tento záměr provést (viz usnesení ze dne 6. května 2020, Blumar a další, C‑415/19 až C‑417/19, EU:C:2020:360, bod 23 a citovaná judikatura).

45      Skutečnost, že členský stát definitivně upustí od záměru, který byl předmětem rozhodnutí Komise nevznášet námitky, přitom může ovlivnit přetrvávání takového právního zájmu na podání žaloby, jaký je popsán v bodě 40 výše.

46      Konkrétně zrušení rozhodnutí Komise nevznášet námitky již v takovém případě v zásadě nemůže žalobci přinést procesní výhodu, které se domáhá, a sice zahájení formálního vyšetřovacího řízení a možnost uplatnit své připomínky v rámci tohoto řízení, což s sebou nese zánik jeho právního zájmu na podání žaloby a v závislosti na konkrétním případu to způsobuje nepřípustnost žaloby nebo nevydání rozhodnutí ve věci samé (viz bod 38 výše).

47      V tomto ohledu nejprve ze znění čl. 108 odst. 3 SFEU ve spojení s články 2, 4 a 9 nařízení 2015/1589 vyplývá, že se formální vyšetřovací řízení týká záměru poskytnout podporu. Z toho vyplývá, že skutečnost, že oznamující členský stát po přijetí rozhodnutí Komise nevznést námitky upustil od dotčeného záměru, neutralizuje užitečný účinek tohoto rozhodnutí a především bez dalšího zbavuje jeho předmětu formální vyšetřovací řízení, které by Komise byla nucena zahájit po zrušení uvedeného rozhodnutí.

48      V případě neexistence záměru poskytnout podporu zároveň již neexistuje „příjemce“ ani „konkurent“ uvedeného příjemce, a tudíž ani „zúčastněná strana“ ve smyslu čl. 1 písm. h) nařízení 2015/1589, která by byla vyzvána k předložení připomínek v rámci případného formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 6 odst. 1 tohoto nařízení. Z toho vyplývá, že za těchto okolností zrušení rozhodnutí nevznášet námitky v zásadě nemůže žalobci přinést prospěch spočívající v možnosti uplatnit své připomínky v rámci formálního vyšetřovacího řízení.

49      Konečně, tento závěr platí tím spíše, pokud z okolností projednávané věci vyplývá, že oznamující členský stát již nemá možnost opírat se o rozhodnutí Komise nevznést námitky v případě, že se po svém rozhodnutí upustit od sporného záměru podpory rozhodne změnit toto rozhodnutí a nakonec provést dotčený záměr podpory. V takovém případě je nepravděpodobné, že by zrušení uvedeného rozhodnutí poskytlo žalobkyni, konkurentce příjemce, samostatnou značnou výhodu spočívající v tom, že je uvedený členský stát zbaven této možnosti.

50      V projednávané věci z bodů 61 až 63 napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise odůvodnila použití státních prostředků ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU pouze odkazem na prodloužení doby platnosti sporných koncesí (viz bod 12 výše). Kromě toho z bodů 64 až 73 napadeného rozhodnutí vyplývá, že analýza Komise týkající se existence výhody ve smyslu téhož ustanovení spočívá na předpokladu, že dotčené prodloužení doby platnosti generuje příjmy, které s ohledem na informace poskytnuté italskými orgány nebylo možné srovnávat s náklady, které by průměrnému, správně řízenému a přiměřeně vybavenému podniku vznikly pro účely uspokojení požadavků veřejné služby při plnění dotčených povinností veřejné služby (viz bod 13 výše).

51      Dopisem ze dne 10. prosince 2020 zaslaným Komisi a předloženému Komisí dne 14. prosince 2020 (viz body 25 a 26 výše), italské ministerstvo infrastruktury a dopravy zejména uvedlo následující:

„[…] potvrzuje se, že řešení ve formě změny koncesních vztahů uvedených v rozhodnutí Komise, […] jsou dnes zcela překonána a nahrazena jinými řešeními, která nestanoví prodloužení doby platnosti koncesí.

Zejména, pokud jde o [dálnice Asti – Cuneo e SATAP A4 Torino – Milano], bylo připraveno nové řešení formou revize finančních plánů [a] schváleno usnesením [Comitato interministeriale per la programmazione economica (meziministerský výbor pro hospodářské programování)] ze dne 14. května 2020 […]

Společnost Autostrade per l’Italia připravila nový návrh na změnu koncese, který nestanoví prodloužení doby její platnosti a který je nyní ve fázi přezkumu.“

52      V rámci organizačního procesního opatření přijatého dne 8. února 2021 Tribunál vyzval Komisi, aby případně po poradě s italskými orgány upřesnila, zda znění dopisu ze dne 10. prosince 2020 musí být chápáno tak, že znamená, že od prodloužení doby platnosti koncese společnosti Autostrade per l’Italia bylo definitivně upuštěno navzdory skutečnosti, že nový návrh uvedeného koncesionáře byl stále posuzován.

53      Dopisem ze dne 26. února 2021 přeposlala Komise Tribunálu mimo jiné e-mail ze dne 10. února 2021 pocházející od italského ministerstva infrastruktury a dopravy (viz bod 28 výše). V tomto e-mailu se uvádí následující:

„Potvrzujeme, že bylo zjevně překonáno řešení ve formě prodloužení doby platnosti koncese [společnosti Autostrade per l’Italia], pro kterou je v současné době posuzován nový návrh, u něhož se opětovně potvrzuje uplynutí doby platnosti původně plánované v roce 2038.“

54      Předmětným e-mailem je ostatně potvrzeno, že pokud jde o dálnice A33 Asti – Cuneo a SATAP A4 Torino – Milano, byla podepsána nová koncesní smlouva.

55      Konečně v návaznosti na nové organizační procesní opatření zaslala Komise dopisem ze dne 29. března 2021 Tribunálu dopis ministerstva udržitelné infrastruktury a mobility ze dne 26. března 2021 (viz bod 28 výše). V tomto dopise dotčené ministerstvo zejména uvádí, že dodatečné akty týkající se koncesí na dálnice SATAP A4 Torino – Milano a Asti – Cuneo byly dokončeny a jejich ustanovení mají za následek, že okolnosti, které jsou předmětem napadeného rozhodnutí, jsou minulostí. Podle téhož dopisu tyto dodatečné akty nestanoví žádné prodloužení doby platnosti koncesí na obě dotčené dálnice, ale naopak „potvrzují“, že doba platnosti první z nich uplyne dne 31. prosince 2026 a uplynutí doby platnosti druhé koncese bylo „vráceno“ na den 31. prosince 2031.

56      Pokud jde o dálnice spravované společností Autostrade per l’Italia, dotčený dopis uvádí, že služby sledují společně návrh finančního plánu potvrzující uplynutí doby platnosti koncese ke dni 31. prosince 2038 a že tento návrh vylučuje prodloužení doby platnosti koncesní smlouvy po tomto datu, což činí napadené rozhodnutí v tomto ohledu obsoletním.

57      Ze skutečností uvedených v bodech 51 až 56 výše vyplývá, že Italská republika definitivně upustila od návrhu na prodloužení doby platnosti sporných koncesí, na jehož základě Komise kvalifikovala opatření, která byla předmětem napadeného rozhodnutí, jako státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (viz body 12 a 13 výše).

58      Podle informací poskytnutých Italskou republikou, pokud jde o dálnice spravované společností Società Iniziative Autostradali e Servizi, již totiž byl podepsán dodatečný akt, který nestanovoval prodloužení doby platnosti a který již vstoupil v platnost. Podle uvedeného dodatečného aktu uplyne doba platnosti koncese na dálnici SATAP A4 Torino – Milano dne 31. prosince 2026, tedy k původně stanovenému datu. Podle téhož dodatečného aktu doba platnosti koncese na dálnici Asti – Cuneo uplyne dne 31. prosince 2031, tedy dlouho před původním termínem (viz bod 8 výše).

59      Pokud jde o dálnice spravované společností Autostrade per l’Italia, Italská republika uvedla, že předložení návrhu na přezkoumání na základě uplynutí doby platnosti koncese dne 31. prosince 2038 vylučuje jakékoli prodloužení doby platnosti uvedené koncese po tomto datu, které bylo původně sjednáno (viz bod 6 výše).

60      Vzhledem k tomu, že italská vláda definitivně upustila od sporného záměru podpory, případné zrušení napadeného rozhodnutí ze strany Tribunálu by tedy zavazovalo Komisi pouze k zahájení formálního vyšetřovacího řízení, které by bylo bez dalšího zbaveno svého předmětu, což by rovněž znamenalo, že by bylo zbaveno účinku podání připomínek žalobkyněmi k záměru, který již nelze provést (viz body 47 a 48 výše).

61      Navíc je třeba uvést, jak poznamenává Komise ve svém dopise ze dne 14. prosince 2020, že z bodů 23, 44 a 50 napadeného rozhodnutí vyplývá, že konstatování slučitelnosti sporných opatření s vnitřním trhem závisí na podmínce, že určité plánované práce začínají nejpozději dne 1. ledna 2020. Podle poznámky pod čarou č. 30, uvedené v bodě 50 napadeného rozhodnutí, totiž plánované dohody stanovily, že pokud práce týkající se dálnice A33 Asti – Cuneo nebudou zahájeny před 1. lednem 2020, od plánu týkajícího se dálnic spravovaných společností Società Iniziative Autostradali e Servizi bude zcela upuštěno. Stejně tak podle téže poznámky pod čarou, pokud by stavební práce „Gronda di Genova“ a propojení dálnic A7/A10/A12 nebyly zahájeny před 1. lednem 2020, od rozšíření koncese společnosti Autostrade per l’Italia by bylo v plném rozsahu upuštěno.

62      Tato ustanovení lze vysvětlit tím, jak vyplývá zejména z bodů 44, 147, 151 a 152 napadeného rozhodnutí, že finanční rovnováha sporného záměru závisí mimo jiné na výpočtu určité míry návratnosti investic a na zohlednění aktuálních makroekonomických podmínek. Tyto faktory jsou založeny na údajích, které se mohou v průběhu času měnit. Podle bodu 160 napadeného rozhodnutí tak automatické upuštění od prodloužení doby platnosti sporných koncesí za podmínek stanovených v odstavci 50 tohoto rozhodnutí (viz bod 61 výše) představuje opatření nezbytné k tomu, aby se zabránilo nadměrným vyrovnávacím platbám pro koncesionáře.

63      Přitom Komise, která měla být podle bodu 51 písm. a) druhé odrážky napadeného rozhodnutí informována o postupu prací, ve svém dopise ze dne 14. prosince 2020 tvrdí, že práce, jejichž realizace měla začít nejpozději dne 1. ledna 2020, nebyly zahájeny, což je skutečnost, kterou žalobkyně nezpochybňují.

64      Z těchto zjištění vyplývá, že se Italská republika nemůže opírat o závěry Komise týkající se zejména přiměřenosti zisku plynoucího ze sporných opatření a z neexistence nadměrných vyrovnávacích plateb, uvedených v bodech 151 až 165 napadeného rozhodnutí (viz bod 15 sedmá odrážka výše) v případě, že se v budoucnu rozhodne realizovat sporný záměr navzdory skutečnosti, že sama tvrdí, že od něj upustila. Vzhledem k tomu, že podmínka týkající se zahájení prací uvedených v bodě 60 výše před 1. lednem 2020 není splněna, takový záměr totiž není záměrem, vůči němuž Komise nevznesla napadeným rozhodnutím námitky.

65      Pokud tedy opatření, které by Italská republika zamýšlela přijmout později, zahrnuje poskytnutí státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, bylo by v souladu s článkem 2 nařízení č. 2015/1589 nezbytné nové oznámení Komisi a Komise by na jeho základě měla vykonávat své pravomoci podle článku 4 téhož nařízení.

66      Komise tedy ve svém dopise ze dne 14. prosince 2020 správně tvrdí, že sporný záměr nemůže a nebude proveden Italskou republikou tak, jak byl schválen.

67      Žalobkyně v podstatě předkládají čtyři argumenty na podporu svého závěru, že i nadále mají právní zájem na zrušení napadeného rozhodnutí.

68      Konkrétně žalobkyně zaprvé tvrdí, že italské orgány ještě neschválily nový návrh společnosti Autostrade per l’Italia.

69      V tomto ohledu je třeba na prvním místě uvést, že s ohledem na skutečnosti uvedené v bodech 51 až 56 výše Italská republika tvrdí, že skutečnost, že společnost Autostrade per l’Italia předložila nový návrh založený na uplynutí doby platnosti její koncese dne 31. prosince 2038, vylučuje prodloužení doby platnosti této koncese po tomto datu. Na druhém místě a v každém případě vyloučení tohoto prodloužení doby platnosti vyplývá ze skutečnosti, že práce týkající se „Gronda di Genova“ a dálnice A33 Asti – Cuneo nebyly zahájeny ke dni 1. lednu 2020 (viz body 61 až 63 výše), což žalobkyně nezpochybňují.

70      Na druhém místě žalobkyně tvrdí, že italské orgány neposkytly podrobné vysvětlení týkající se nových finančních plánů určených k nahrazení opatření schválených na základě napadeného rozhodnutí. Italské orgány konkrétně pouze odkázaly na skutečnost, že nové plány nestanoví prodloužení doby platnosti sporných koncesí, aniž poskytly vysvětlení k financování dálnice A33 Asti – Cuneo z příjmů z dálnice SATAP A4 Torino – Milano nebo ohledně případné náhrady za převzetí, která má být vyplacena koncesionářům po uplynutí doby platnosti koncesí případným novým koncesionářem, a bez toho, aby zaručily, že v budoucnu „znovu nepřikročí“ k prodlužování doby platnosti sporných koncesí. Za těchto podmínek by zrušení napadeného rozhodnutí bránilo Komisi v tom, aby zopakovala pochybení zjištěná ve sporné žalobě, pokud by nové finanční plány obsahovaly opatření podpory, jejichž slučitelnost s vnitřním trhem by závisela na posouzeních obdobných těm, o která se opíralo napadené rozhodnutí.

71      V tomto ohledu je třeba připomenout, že skutečností, o kterou se Komise opírala za účelem kvalifikace dotčených opatření jako státních podpor ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, je prodloužení doby platnosti sporných koncesí. Právě příjmy dosažené během období odpovídajícího uvedenému prodloužení doby platnosti zejména by podle Komise představovaly státní prostředky poskytující výhodu stávajícím koncesionářům (viz body 12, 13 a 50 výše). Kromě toho, pokud jde konkrétně o financování dálnice A33 Asti – Cuneo, právě z příjmů plynoucích z prodloužení doby platnosti koncese na dálnici SATAP A4 Torino – Milano by byla financována tato výstavba a právě na základě těchto příjmů byla vypočítána náhrada za převzetí (viz body 10, 11 a 15, třetí odrážka výše).

72      Z toho vyplývá, že upuštění od prodloužení platnosti sporných koncesí automaticky způsobuje, že je analýza provedená Komisí v napadeném rozhodnutí obsoletní, pokud jde jak o povahu dotčených opatření jakožto státní podpory, tak o jejich slučitelnost s vnitřním trhem na základě čl. 106 odst. 2 SFEU.

73      V tomto kontextu může být otázka, zda nové finanční plány představují opatření zahrnující poskytnutí státních podpor v jakékoli formě, zkoumána pouze v rámci nového řízení, které by Komise případně zahájila v návaznosti na nové oznámení ze strany Italské republiky v souladu s článkem 108 SFEU a článkem 4 nařízení 2015/1589. Právě v rámci takového řízení by Komise zkoumala slučitelnost dotčených opatření s vnitřním trhem s ohledem na všechny jejich relevantní vlastnosti a posoudila nezbytnost zahájit formální vyšetřovací řízení v souladu s čl. 4 odst. 4 a článkem 6 nařízení 2015/1589.

74      Pokud jde o argument vycházející z možnosti, že Italská republika bude mít prospěch z napadeného rozhodnutí tím, že obnoví prodloužení doby platnosti sporných koncesí po ukončení projednávané věci, musí být odmítnut z důvodů uvedených v bodech 61 až 65 výše.

75      Zatřetí žalobkyně tvrdí, že zrušení napadeného rozhodnutí by Komisi ukládalo povinnost zahájit formální vyšetřovací řízení, a dodržet tak jejich procesní práva. Tento argument však musí být odmítnut z důvodů uvedených v bodech 47 až 60 výše.

76      Začtvrté žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí zůstává v platnosti a je závazné s ohledem na jakýkoliv spor týkající se „stávajících opatření podpory“ nebo budoucích opatření, neboť byl změněn pouze parametr týkající se prodloužení doby platnosti sporných koncesí.

77      V tomto ohledu je třeba připomenout, že z důvodů uvedených v bodech 70 a 71 výše nepředstavuje prodloužení doby platnosti sporných koncesí pouhý parametr opatření přezkoumávaných napadeným rozhodnutím, ale skutečnost, která podle Komise odůvodňuje kvalifikaci těchto opatření jako státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Upuštění od dotčeného prodloužení tak s sebou nese zánik „současných opatření podpory“, jak je přezkoumala Komise. Povaha napadeného rozhodnutí, které spočívá v prohlášení zkoumaných opatření za slučitelná s vnitřním trhem, ostatně vylučuje, aby toto rozhodnutí vyvolalo jakýkoli závazný účinek ve vztahu k dalším opatřením podpory, která musí být předmětem nového přezkumu (viz bod 73 výše).

78      Z toho vyplývá, že projednávanou věc je třeba odlišit od věcí, na něž odkazují žalobkyně, v jejichž rámci Tribunál potvrdil přetrvávání právního zájmu na podání žaloby za podstatně odlišných okolností.

79      Jedná se na prvním místě o věci, v nichž formální vyšetřovací řízení, které je Komise povinna zahájit po zrušení rozhodnutí přijatého po předběžném přezkoumání, není na rozdíl od projednávané věci bezpředmětné z důvodu, že se od sporného opatření nijak neupustilo (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. června 2019, Ja zum Nürburgring v. Komise, T‑373/15, EU:T:2019:432, body 15, 83 a 90 až 92, a ze dne 19. června 2019, NeXovation v. Komise, T‑353/15, EU:T:2019:434, body 14, 67 a 72 až 74). Za těchto podmínek totiž může mít zrušení napadeného aktu za následek povinnost Komise vyzvat zúčastněné strany, aby předložily své připomínky v rámci formálního vyšetřovacího řízení, které na rozdíl od projednávané věci není bezpředmětné.

80      Na druhém místě je třeba projednávanou věc odlišit od případů, ve kterých žaloba znějící na zrušení rozhodnutí, které se stalo neplatným, zpochybňuje legalitu nebo výklad pravidel, na jejichž základě byl napadený akt přijat a která se mohou v budoucnu použít v rámci řízení, u kterých je pravděpodobné, že se jich žalobce bude účastnit. V takovém případě může mít žalobce rovněž nadále právní zájem na domáhání se zrušení aktu, aby bylo možné zabránit tomu, že se protiprávnost, kterou je tento akt údajně stižen, v budoucnu zopakuje (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. března 1979, Simmenthal v. Komise, 92/78, EU:C:1979:53, bod 32, a ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise, C‑362/05 P, EU:C:2007:322, body 45 až 60).

81      Tento právní zájem na podání žaloby přitom může existovat pouze tehdy, pokud se tvrzená protiprávnost může, jak upřesňuje judikatura, zopakovat v budoucnu „bez ohledu na okolnosti věci, ve které [žalobce] podal žalobu“ (rozsudek ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise, C‑362/05 P, EU:C:2007:322, bod 52) nebo „bez ohledu na konkrétní okolnosti dané věci“ (rozsudek ze dne 4. září 2018, ClientEarth v. Komise, C‑57/16 P, EU:C:2018:660, bod 48).

82      S ohledem na aktuální a nikoli hypotetickou povahu, kterou musí mít právní zájem na podání žaloby (viz bod 36 výše), lze tento zájem považovat za prokázaný, pokud žaloba zpochybňuje platnost nebo výklad pravidel použitých pro účely přijetí napadeného aktu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. března 1979, Simmenthal v. Komise, 92/78, EU:C:1979:53, bod 32; Ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise, C‑362/05 P, EU:C:2007:322, body 54 až 59, a ze dne 4. září 2018, ClientEarth v. Komise, C‑57/16 P, EU:C:2018:660, body 49 až 52).

83      V projednávané věci však žalobkyně poukazují na trvající právní zájem na zrušení napadeného rozhodnutí, aby se zabránilo tomu, že se Komise znovu nedopustí údajných nesprávných posouzení, která ji vedla k prohlášení sporných opatření za slučitelná s vnitřním trhem, aniž zahájila formální vyšetřovací řízení. S ohledem na rozsah žalobních důvodů vznesených na podporu žaloby (viz body 32 až 35 výše) se přitom dotčená údajná pochybení týkají posouzení, které provedla Komise a na kterých je založeno prohlášení sporných opatření za slučitelné s vnitřním trhem, přičemž tato posouzení se týkají právě konkrétních okolností projednávané věci. Z toho vyplývá, že uplatňovaná pochybení v posouzení se zjevně nevztahují na protiprávnost, která se může zopakovat „bez ohledu na okolnosti věci, v níž byla podána žaloba“ ve smyslu uvedeném v bodech 81 a 82 níže.

84      Kromě toho, pokud by byl tento argument považován za přiměřený k odůvodnění zachování právního zájmu na podání žaloby za takových okolností, jako jsou okolnosti projednávané věci, požadavek týkající se aktuální, a nikoli hypotetické povahy uvedeného zájmu (viz bod 37 výše), by pozbyl smyslu. V tomto případě by totiž zájem zabránit opakování jakékoli údajné protiprávnosti vznesené v rámci žaloby mohl být užitečně uplatněn za všech okolností, včetně případu, kdy by žalobce neměl, jako v projednávané věci, žádný prospěch ze zrušení napadeného aktu (viz bod 87 níže).

85      Projednávaná věc musí být na třetím a posledním místě odlišena od případů, ve kterých napadený akt, který se ani zdaleka nestal neplatným, vyvolal závazné účinky, jimž žalobce, adresát tohoto aktu, vyhověl, a které bude žalovaný orgán povinen odstranit v závislosti na důvodech pro zrušení uvedeného aktu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 25. března 1999, Gencor v. Komise, T‑102/96, EU:T:1999:65, body 40 až 42; Ze dne 15. prosince 1999, Kesko v. Komise, T‑22/97, EU:T:1999:327, body 55 až 64, a ze dne 28. září 2004, MCI v. Komise, T‑310/00, EU:T:2004:275, body 44 až 55).

86      V projednávané věci však na jedné straně skutečnost, že od sporných opatření bylo upuštěno před jakýmkoliv jejich provedením, vylučuje, že by vyvolaly účinky na soutěžní postavení žalobkyň (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 27. dubna 1995, ASPEC a další v. Komise, T‑435/93, EU:T:1995:79, body 29 a 30, a ze dne 27. dubna 1995, Casillo Grani v. Komise, T‑443/93, EU:T:1995:81, body 7 a 8). Na druhé straně, jak bylo uvedeno v bodech 39 a 40 výše, právní zájem žalobkyň na podání žaloby nespočívá v odstranění závazných účinků vyvolaných napadeným rozhodnutím, které žalobkyně údajně pocítily, ale v zajištění procesních práv, která by mohly žalobkyně vykonávat po jeho zrušení. Z důvodů uvedených v bodech 50 až 66 výše však zrušení napadeného rozhodnutí nemůže přinést žalobkyním prospěch, kterého se snaží dosáhnout, a sice možnost uplatnit své připomínky v rámci formálního vyšetřovacího řízení.

87      Ze všech výše uvedených posouzení vyplývá, že zrušení napadeného rozhodnutí nemůže ve svém výsledku přinést žalobkyním žádný prospěch.

88      Není již tedy důvodné rozhodnout ve věci samé (viz body 36 až 38 výše).

 K nákladům řízení

89      Podle článku 137 jednacího řádu platí, že není-li vydáno rozhodnutí ve věci samé, rozhodne o nákladech řízení Tribunál dle volného uvážení. Vzhledem k tomu, že Komise předložila hlavní informace týkající se upuštění od sporného projektu poprvé na jednání, ačkoli je měla k dispozici v dřívějším stadiu řízení, je třeba rozhodnout, že tento orgán ponese vlastní náklady řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vynaložených žalobkyněmi a že žalobkyně ponesou polovinu vlastních nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (devátý rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      O žalobě podané společnostmi INC SpA a Consorzio Stabile Sis SCpA již není důvodné rozhodnout.

2)      Evropská komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vynaložených společností INC a společností Consorzio Stabile Sis.

3)      Společnosti INC a Consorzio Stabile Sis ponesou polovinu vlastních nákladů řízení.

Costeira

Gratsias

Kančeva

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 15. září 2021.

Podpisy.


*– Jednací jazyk: angličtina.