ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (prvního senátu)

9. prosince 2008 (*)

„Veřejná služba – Úředníci – Psychické obtěžování – Povinnost pomoci příslušející správě – Zamítnutí žádosti o pomoc – Povinnost péče příslušející správě – Hodnocení – Hodnocený rok 2003 – Posudek o vývoji služebního postupu“

Ve věci F‑52/05,

jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE,

Q, bývalá úřednice Komise Evropských společenství, s bydlištěm v Bruselu (Belgie), zastoupená S. Rodriguesem a Y. Minatchym, advokáty,

žalobkyně,

proti

Komisi Evropských společenství, zastoupené V. Jorisem, jako zmocněncem, původně ve spolupráci s J.-A. Delcordem, advokátem, poté D. Waelbroeckem, advokátem,

žalované,

SOUD (první senát),

ve složení H. Kreppel (zpravodaj), předseda, H. Tagaras a S. Gervasoni, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: S. Boni, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 19. června 2007,

vydává tento

Rozsudek

1        Žalobou došlou kanceláři Soudu prvního stupně Evropských společenství dne 4. července 2005 se žalobkyně v podstatě domáhá zaprvé zrušení rozhodnutí, kterým Komise Evropských společenství konkludentně zamítla její žádost o pomoc, zadruhé zrušení svých posudků o vývoji služebního postupu vyhotovených za období od 1. ledna do 31. října 2003 a od 1. listopadu do 31. prosince 2003 (dále jen „PVSP 2003“), a zatřetí, aby byla Komisi uložena povinnost nahradit jí způsobenou škodu.

 Právní rámec

2        Článek 12a služebního řádu úředníků Evropských společenství, ve znění nařízení Rady (ES, Euratom) č. 723/2004 ze dne 22. března 2004, kterým se mění služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství (Úř. věst. L 124, s. 1; Zvl. vyd. 01/02, s. 130), které vstoupilo v platnost dne 1. května 2004 (dále jen „služební řád“), stanoví:

„1. Úředník se zdrží veškerých projevů psychického nebo sexuálního obtěžování.

2. Úředník, který se stal obětí psychického nebo sexuálního obtěžování, nesmí utrpět žádnou újmu ze strany orgánu. Úředník, který předložil důkazy o psychickém nebo sexuálním obtěžování, nesmí utrpět žádnou újmu ze strany orgánu, pokud jednal v dobré víře.

3. ‚Psychickým obtěžováním‘ se rozumí každé nepřístojné chování, které trvá po delší dobu, je opakované nebo systematické a zahrnuje mluvené nebo psané projevy, úmyslná jednání nebo gesta učiněná úmyslně, které mohou těžce poškodit osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka.

4. ‚Sexuálním obtěžováním‘ se rozumí chování sexuální povahy, které osoba, jíž je určeno, považuje za nežádoucí a jehož účelem nebo následkem je uvedené osobě ublížit nebo vytvořit atmosféru zastrašování a prostředí, které je vůči uvedené osobě nepřátelské, útočné nebo rušivé. Sexuální obtěžování se považuje za diskriminaci založenou na pohlaví.“

3        Podle článku 24 služebního řádu:

„Společenství pomáhají všem úředníkům zejména při postupu proti jakékoli osobě, která se dopustila vyhrožování, urážky nebo pomluvy nebo jiného útoku vůči osobě nebo majetku, kterému je tato osoba nebo člen její rodiny vystavena z důvodů svého postavení nebo služebních povinností.

Společně a nerozdílně nahradí úředníkovi škody utrpěné v takových případech, pokud úředník nezpůsobil škodu úmyslně nebo hrubou nedbalostí a nemůže-li získat náhradu způsobené škody od jejího původce.“

4        Dne 22. října 2003 vzala Komise na vědomí sdělení člena Komise N. Kinnocka o „Politice v oblasti psychického obtěžování“ (dále jen „sdělení z roku 2003 o psychickém obtěžování“).

5        Bod 4.1.1 písm. i) sdělení z roku 2003 o psychickém obtěžování, nazvaný „Naléhavá opatření“, stanoví:

„Při sebemenším podezření na psychické obtěžování lze přijmout opatření o přeložení. Tato opatření mají za cíl odloučit dotčené osoby a nesmí být zaměňována s politikou mobility. […] Pokud jde o předběžná opatření, toto přeložení není podmíněno existencí volného pracovního místa.

Tato opatření o přeložení, která musí zohledňovat konkrétní situaci, mohou být bezprostřední a v případě potřeby i konečná. Jejich účelem je umožnit domnělému poškozenému se zotavit tím, že je mu dána možnost zachovat si odstup.“ (neoficiální překlad)

6        Dne 26. dubna 2006 přijala Komise rozhodnutí o politice v oblasti ochrany lidské důstojnosti a boje proti psychickému a sexuálnímu obtěžování v Komisi (dále jen „rozhodnutí z roku 2006 o psychickém a sexuálním obtěžování“). Toto rozhodnutí, které zrušilo a nahradilo sdělení z roku 2003 o psychickém obtěžování, stanoví zejména ve svém bodě 2.5:

„[P]odle služebního řádu se jedná o psychické obtěžování pouze tehdy, pokud je chování tvrzeného obtěžovatele považováno za nepřístojné, úmyslné, opakované, trvající delší dobu nebo systematické a jeho účelem je například zdiskreditovat nebo ponížit dotčenou osobu. Tato kritéria jsou kumulativní. […]“ (neoficiální překlad)

7        Podle článku 43 služebního řádu úředníků Evropských společenství, ve znění platném do 30. dubna 2004 (dále jen „dřívější služební řád“):

„Způsobilost, výkonnost a chování každého úředníka ve službě […] podléhají pravidelným posudkům, které se vypracují nejméně jednou za dva roky za podmínek stanovených každým orgánem. […]“

8        Dne 3. března 2004 přijala Komise rozhodnutí o obecných prováděcích ustanoveních k článku 43 dřívějšího služebního řádu (dále jen „OPU“).

9        Článek 1 odst. 1 a 2 OPU stanoví:

„1. V souladu s článkem 43 [dřívějšího] služebního řádu […] se hodnocení koná začátkem každého roku. Sledovaným obdobím pro hodnocení je období od 1. ledna do 31. prosince předchozího roku.

Za tímto účelem je každoroční posudek, nazvaný posudek o vývoji služebního postupu, vyhotovován pro každého úředníka podle článku [1] služebního řádu […], který je v činné službě nebo dočasně přidělen ve služebním zájmu, bez přerušení po dobu alespoň jednoho měsíce v průběhu sledované doby. […]

2. Předmětem hodnocení je zejména hodnocení výkonnosti, způsobilosti a chování držitele místa ve službě. Známka za zásluhy je přidělována na základě posouzení každé z těchto tří složek, jak je uvedeno ve vzoru posudku přiloženém v příloze II.“ (neoficiální překlad)

10      Účastníky hodnotícího řízení jsou zaprvé hodnotitel, kterým je zpravidla vedoucí odboru jakožto přímý nadřízený hodnoceného úředníka (čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 1 a 3 OPU), zadruhé spolupodepisující úředník, kterým je zpravidla ředitel, jakožto přímý nadřízený hodnotitele (čl. 2 odst. 3 a čl. 3 odst. 1 OPU), a zatřetí revizní hodnotitel, kterým je zpravidla generální ředitel, jakožto přímý nadřízený spolupodepisujícího úředníka (čl. 2 odst. 4 a čl. 3 odst. 1 OPU).

11      Článek 4 odst. 1 OPU stanoví, že kromě každoročního posudku musí být zvláště vyhotoven prozatímní posudek, pokud dojde v průběhu sledované doby k významnému vývoji v povaze práce držitele místa.

12      Pokud jde o konkrétní průběh hodnotícího řízení použitelného jak na každoroční posudek, tak na prozatímní posudek, čl. 8 odst. 4 OPU stanoví, že na žádost hodnotitele vypracuje ve lhůtě osmi pracovních dnů držitel místa sebehodnocení, které bude zahrnuto v posudku o vývoji služebního postupu (dále jen „PVSP“). Nejpozději do deseti pracovních dnů po předání sebehodnocení držitelem místa provedou hodnotitel a držitel místa formální rozhovor, který v souladu s čl. 8 odst. 5 čtvrtým pododstavcem OPU zahrnuje tři prvky: hodnocení držitele místa během sledované doby, stanovení cílů pro rok následující po sledované době a vymezení plánu odborného vzdělávání. V návaznosti na rozhovor mezi úředníkem a hodnotitelem vypracují hodnotitel a spolupodepisující úředník PVSP. Pokud držitel místa s PVSP nesouhlasí, je proveden rozhovor mezi držitelem místa a spolupodepisujícím úředníkem, který může PVSP změnit nebo potvrdit. Hodnocený úředník může s takto změněným nebo potvrzeným PVSP opětovně nesouhlasit, v důsledku čehož je věc předložena smíšenému hodnotícímu výboru uvedenému v článku 9 OPU (dále jen „SHV“), jehož úloha spočívá v ověření, zda byl PVSP vyhotoven spravedlivě, objektivně, tedy v co nejširší míře na základě faktických skutečností, a v souladu s OPU a pokyny pro hodnocení. SHV vydává odůvodněné stanovisko, na jehož základě revizní hodnotitel PVSP změní, nebo potvrdí. Jestliže se revizní hodnotitel odchýlí od doporučení obsažených v tomto stanovisku smíšeného hodnotícího výboru, je povinen své rozhodnutí odůvodnit.

13      Podle vzoru posudku přiloženého v příloze II OPU je u každé z hodnocených položek předpokládáno přidělení známky, jakož i odpovídajícího hodnocení. Pokud jde o známku, maximální výše bodů činí 10 u položky 6.1 „Výkonnost“, 6 u položky 6.2 „Schopnosti (způsobilost)“ a 4 u položky 6.3 „Chování ve službě“. Pokud jde o hodnocení, pohybuje se od „nedostatečný“ po „velmi dobrý“ či dokonce „výjimečný“ u položek 6.1 „Výkonnost“ a 6.2 „Schopnosti (způsobilost)“, přičemž prostřední hodnocení jdou vzestupně od „slabý“, „dostatečný“ až po „dobrý“.

14      V červenci 2002 dala Komise svým zaměstnancům prostřednictvím intranetu na vědomí dokument nazvaný „Systém hodnocení zaměstnanců zaměřený na vývoj služebního postupu – Pokyny“ (dále jen „pokyny pro hodnocení“). Tyto pokyny upřesňují podmínky vyhotovování PVSP.

15      Bod 6.2 „Hodnocení pracovního výkonu“ pokynů pro hodnocení stanoví, zejména pokud jde o hodnocení výkonnosti:

„Cíle se obvykle mění v průběhu roku, aby byly zohledněny veškeré změny, ale je vyloučeno, aby držitel místa mohl být potrestán, pokud nemohl dosáhnout svých cílů z důvodů vnějších činitelů. V takové situaci se klade důraz na to, co byla dotčená osoba ve skutečnosti schopna učinit, a na způsob, jakým situaci vyřešila. Stejné zásady se použijí v případě, že hodnocená osoba musí během roku odejít. Například je-li nemocná nebo jedná-li se o mateřskou dovolenou nebo vnější povinnosti, jako je předvolání k soudu jako přísedící. […]“ (neoficiální překlad)

16      Článek 57 první pododstavec služebního řádu stanoví, že úředníci mají nárok na dovolenou za kalendářní rok v délce nejméně 24 pracovních dnů a nejvíce 30 pracovních dnů v jednom kalendářním roce.

17      Podle čl. 59 odst. 1 prvního pododstavce služebního řádu úředník, který prokáže neschopnost vykonávat své služební povinnosti z důvodu nemoci nebo úrazu, má automaticky nárok na volno z důvodu nemoci.

 Skutkový základ sporu

A –  Roky 2000, 2001 a 2002

18      Žalobkyně, dříve správní soudkyně ve Švédsku, byla ve věku 47 let jmenována s účinností od 16. července 2000 úřednicí ve zkušební době v platové třídě A 5 a přidělena do odboru B 2 „Evropská veřejná služba, služební řád a služební kázeň“ (dále jen „odbor B 2“) ředitelství B „Práva a povinnosti, politika a sociální činnost“ (dále jen „ředitelství B“) generálního ředitelství (GŘ) Komise pro personál a administrativu.

19      Dne 16. března 2001 vyhotovil ředitel ředitelství B po projednání s vedoucím odboru B 2 zprávu o ukončení zkušební doby za období od 16. července 2000 do 15. dubna 2001 (dále jen „první zpráva o ukončení zkušební doby“). Ředitel ředitelství B v této zprávě uvedl, že žalobkyně „nebyla schopna zvládnout v přiměřené lhůtě, a v jednom případě vůbec, některé důležité pracovní úkoly, které jí byly uloženy“ a že se zde objevilo „několik problémů, pokud jde o vztahy uvnitř služby“. Rovněž uvedl „nedostatečnou obeznámenost s platným správním a hierarchickým systémem Komise“. Na závěr zprávy konečně navrhnul prodloužení zkušební doby žalobkyně „s přeřazením do jiné služby“.

20      Žalobkyně dne 22. března 2001 vznesla proti první zprávě o ukončení zkušební doby připomínky. V nich zvláště připomněla význam a kvalitu práce, kterou odvedla během své zkušební doby, a upřesnila, že k výkonu své práce nikdy nezaznamenala sebemenší připomínky. Požadovala tedy, aby její první zpráva o ukončení zkušební doby „byla přehodnocena, pokud jde o záporné body“, přičemž navíc prohlásila, že je připravena „[sama] svědčit před zpravodajským výborem nebo povolat další svědky, [jestliže to] bude nezbytné“.

21      První zpráva o ukončení zkušební doby, jakož i připomínky žalobkyně byly předány orgánu oprávněnému ke jmenování (dále jen „OOJ“), který je dne 27. března 2001 postoupil předsedovi zpravodajského výboru.

22      Předseda zpravodajského výboru zaslal přípisem rovněž ze dne 27. března 2001 první zprávu o ukončení zkušební doby a připomínky žalobkyně ostatním členům zpravodajského výboru s návrhem na přijetí návrhu stanoviska přiloženého k přípisu písemným postupem nejpozději do 6. dubna 2001.

23      Vzhledem k tomu, že členové zpravodajského výboru nezaslali ve lhůtě do 6. dubna 2001 na sekretariát zpravodajského výboru vyjádření k návrhu stanoviska předsedy výboru, OOJ prodloužil rozhodnutím ze dne 9. dubna 2001 žalobkyni zkušební dobu na období od 16. dubna do 15. října 2001 (dále jen „rozhodnutí o prodloužení zkušební doby“).

24      Žalobkyně byla od 16. dubna 2001 přeřazena do odboru B 4 „Odměny a stanovení nároků“ GŘ pro personál a administrativu, poté oD 21. května 2001 do odboru 001, nyní odboru 03 „Sociální dialog“ (dále jen „odbor ‚Sociální dialog‘“), rovněž podřízeného ředitelství B, podřízeného GŘ pro personál a administrativu.

25      Žalobkyně dne 21. května 2001 podala stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu proti první zprávě o ukončení zkušební doby a rozhodnutí o prodloužení zkušební doby.

26      Rozhodnutím ze dne 20. září 2001 OOJ zamítl stížnost podanou žalobkyní dne 21. května 2001. Nicméně, v tomto rozhodnutí OOJ připustil, že zpravodajský výbor „byl nesprávně informován, že [žalobkyně] souhlasila s prodloužením zkušební doby v jiném odboru“, a upřesnil, že toto pochybení „vyplývá ze skutečnosti, že [žalobkyně] navrhla své nové přidělení do [odboru B 4] v rámci oznámeného prodloužení zkušební doby, aniž by souhlasila se samotným prodloužením zkušební doby“. Proti první zprávě o ukončení zkušební doby a rozhodnutí o prodloužení zkušební doby žalobkyně následně nepodala žádnou žalobu u soudů Společenství.

27      Dne 25. září 2001 vyhotovil ředitel ředitelství B po projednání s vedoucím odboru „Sociální dialog“ zprávu o ukončení zkušební doby za období od 16. dubna do 15. října 2001 (dále jen „druhá zpráva o ukončení zkušební doby“). V této zprávě ředitel navrhnul jmenování žalobkyně.

28      Rozhodnutím ze dne 24. října 2001 OOJ jmenoval žalobkyni s účinností od 16. října 2001.

29      Třebaže od konce roku 2001 žalobkyně projevovala přání opustit GŘ pro personál a administrativu, aby pracovala v jiném generálním ředitelství, byla od 1. února 2002 přidělena k odboru A 2 „Politika přijímání“, nyní odbor A 4 „Politika přijímání (před-EPSO)“ GŘ pro personál a administrativu.

B –  Rok 2003

30      Od 1. ledna 2003 byla žalobkyně přidělena do odboru 01 „Vztahy s orgány, ABM a správa dokumentů“ (dále jen „odbor 01“), nyní odbor D 2 (dále jen „odbor D 2“) ředitelství D „Zdroje“ GŘ pro personál a administrativu.

31      V průběhu roku 2003 čerpala žalobkyně volno z důvodu nemoci od 5. do 28. února a od 10. do 14. března, pracovala na poloviční úvazek ze zdravotních důvodů od 17. března do 28. dubna, čerpala volno z důvodu nemoci od 30. června do 4. července a od 1. září do 14. listopadu, a znovu pracovala na poloviční úvazek ze zdravotních důvodů od 17. listopadu do 19. prosince.

32      I  přes své přidělení do odboru 01 od 1. ledna 2003 měla žalobkyně až do června 2003 svou kancelář, ve které byla v době, kdy byla přidělena do odboru A 4, v daném případě kancelář ve druhém poschodí budovy Komise na adrese 34 rue Montoyer v Bruselu (dále jen „budova Montoyer 34“), třebaže ostatní kanceláře odboru 01 se nacházely v 7. až 10. poschodí budovy Komise na adrese 11 rue de la Science v Bruselu (dále jen „budova Science 11“).

33      Od června 2003 do léta 2004 byla žalobkyni přidělena kancelář v mezipatře mezi přízemím a prvním poschodím budovy Science 11.

34      Dne 10. června 2003 byl vyhotoven popis pracovního místa žalobkyně a sdělen žalobkyni.

35      Dne 3. července 2003 zaslal zástupce vedoucího odboru D 2 žalobkyni e-mail následujícího znění:

„S odborem [D 3 ‚Lidské a finanční zdroje ADMIN; IAS; Útvar Kabinety‘ GŘ pro personál a administrativu] jsem projednal problém s kancelářemi. V rámci tohoto odboru zahájili diskusi, aby nalezli řešení, které odpovídá naší žádosti, a sice sloučení odboru D 2 do dvou poschodí. Jelikož k této diskusi dochází uprostřed mnoha jiných změn, zatím neexistuje okamžité řešení, ale máme velkou šanci. Věřím, že nám bude vyhověno.

Za účelem okamžitého vyřešení problému Vaší kanceláře [odbor] D 3 navrhl, abyste šla dočasně do 7. poschodí [budovy Science 11] vedle […] a společně s […] do velké kanceláře (v současné době kancelář archivu).

Můžete mi prosím sdělit, zda souhlasíte s touto nabídkou?“

36      Dne 7. července 2003 odpověděla žalobkyně zástupci vedoucího odboru D 2 e-mailem, který obsahoval následující část:

„Pokud jde o záležitost kanceláře, upřímně řečeno, nevím. Dne 18. července odjíždím na dovolenou a vrátím se 18. srpna. Možná bychom měli vyčkat, zda nebude možno v srpnu nalézt trvalé řešení?“

37      Dne 11. září 2003 napsal zástupce vedoucího odboru D 2 zaměstnanci pověřenému v odboru D 3 „Lidské a finanční zdroje ADMIN; IAS; Útvar Kabinety“ GŘ pro personál a administrativu, správou inventáře (dále jen „zaměstnanec spravující inventář“) následující e-mail:

„Vzpomínáte si na naši společnou diskusi, pokud jde o [nutnost nalézt] odpovídající kancelář pro [žalobkyni], která měla dle naší dohody pokračovat po letních dovolených. Dlouhodobé řešení [spočívající ve sloučení] celého odboru D 2 do 9. a 10. poschodí [budovy Science 11] se zdá být okamžitě neproveditelné. Proto Vás žádám, abyste našemu odboru poskytl kancelář uzpůsobenou pro [žalobkyni] co nejblíže 9. a 10. poschodí [budovy Science 11].

Záležitost je poměrně naléhavá, jelikož se zdá, že nevhodnost stávající kanceláře [žalobkyně] v přízemí [budovy Science 11] má vážné následky na výkonnost [dotyčné] a vyžaduje okamžité řešení.

Očekávám Vaši odpověď.“

38      Jelikož zaměstnanec spravující inventář byl v době odeslání e-mailu citovaného v předchozím bodě na dovolené, zástupce vedoucího odboru D 2 jej dne 30. září 2003 znovu upozornil na problém kanceláře žalobkyně.

C –  Rok 2004

39      Dne 2. února 2004 žalobkyně požádala o dovolenou za kalendářní rok v době od 1. do 5. března 2004. Žádosti bylo dne 3. února 2004 vyhověno.

40      Dopisem ze dne 29. dubna 2004 došlým odboru „Opravné prostředky“ GŘ pro personál a administrativu dne 3. května téhož roku podala žalobkyně u Komise „[ž]ádost o pomoc na základě článku 24 služebního řádu […], považovanou rovněž za žádost ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu – psychické obtěžování“ (dále jen „žádost o pomoc“). V žádosti si stěžovala na několik skutečností, které kvalifikovala jako psychické obtěžování, a požadovala zahájení správního řízení „neutrálním orgánem“ nezávislým na GŘ pro personál a administrativu. Žalobkyně konečně požadovala náhradu škody ve výši 100 000 eur, která jí měla vzniknout údajným psychickým obtěžováním (dále jen „žádost o náhradu škody“).

41      Po předložení lékařského potvrzení vztahujícího se k období od 16. dubna do 11. června 2004 žalobkyní podrobila správa dotčenou osobu lékařskému vyšetření provedenému pověřeným lékařem orgánu, který ve svém stanovisku ze dne 7. května 2004 měl za to, že žalobkyně byla „schopná výkonu práce na 100 % od 10. [května] 2004“, ale že „pro zdraví [žalobkyně] [je] vhodná změna pracovního místa“.

42      V dopise z pátku 7. května 2004 žalobkyně zopakovala svou žádost o pomoc, tak jak ji předtím uvedla v dopise ze dne 29. dubna 2004. Mimoto s odkazem na stanovisko z lékařského vyšetření zmíněné v předchozím bodě požadovala přijetí „předběžných a neprodlených opatření, jako je [její] nové přidělení nebo [její] dočasný přestup“ do jiného generálního ředitelství než GŘ pro personál a administrativu, aby mohla být chráněna před „nepřístojným chováním“ svých nadřízených. Žalobkyně se konečně rovněž domáhala náhrady majetkových následků chování, které vytýká svým nadřízeným.

43      Téhož dne 7. května 2004 ve 14 h 53 zaslala žalobkyně novému vedoucímu odboru D 2, který se ujal svých služebních povinností dne 16. února 2004, e-mail obsahující následující části:

„Neúspěšně jsem se pokusila zanést do […] ‚Sic Congés‘ [informační systém mající usnadnit administrativní evidenci dovolených] žádost o dovolenou za kalendářní rok od 10. května do 30. června 2004 (podle […] ‚Sic Congés‘ mám již volno z důvodu nemoci).

[…]

V očekávání předběžných opatření se cítím nucena (pro mé zdraví, jakož i mou bezpečnost) se vzdálit ze svého pracovního prostředí. Z tohoto důvodu žádám o dovolenou za kalendářní rok.

Jelikož jsem z důvodu […] nemohla podat žádost o dovolenou za kalendářní rok [v ‚Sic Congés‘], žádám Vás laskavě o potvrzení [e-mailem] co nejrychleji, nejpozději do 16 [hodin] dnešního odpoledne, [zda] schvalujete mou žádost o dovolenou za kalendářní rok od 10. května do 30. června 2004.“

44      Téhož dne 7. května 2004 okolo 16 hodiny měla žalobkyně pohovor s vedoucím odboru D 2 ohledně své žádosti o dovolenou za kalendářní rok. Podle žalobkyně vedoucí odboru souhlasil s tím, aby si vzala od 10. května dovolenou za kalendářní rok.

45      Téhož dne, 7. května 2004, v 18 h 01 zaslal vedoucí odboru D 2 žalobkyni e-mail, jehož část zněla takto:

„Jelikož musí být rychle vyřešeno několik otázek, které se Vás týkají, žádám Vás – ve služebním zájmu a jelikož zatím ještě nečerpáte dovolenou za kalendářní rok – abyste se v pondělí ráno dostavila do kanceláře.

Při této příležitosti bude rovněž řešena otázka Vaší dovolené.“

46      Stále dne 7. května 2004 v 18 h 24 žalobkyně odpověděla vedoucímu odboru D 2 tímto e-mailem:

„Odvolávám se na naši schůzku ve Vaší kanceláři dnes v 16 [hodin], na které jste mě ujistil, že není problém z hlediska mé žádosti o dovolenou za kalendářní rok od pondělí […] dne 10. května a že mohu strávit klidný víkend a v pondělí se nevracet. Jednalo se pouze o problém se [‚Sic Congés‘] a o podpisy […]. V současné době mám již rezervovanou letenku a brzy odlétám do Švédska.

[L]ékař […] mi přislíbil, že se pokusí nalézt jiné řešení, pokud mé žádosti o dovolenou za kalendářní rok nebude dnes odpoledne vyhověno. Jelikož jste mi oznámil změnu Vašeho rozhodnutí dnes večer, [l]ékaře […] již nelze zastihnout. V pondělí ráno se tedy obrátím přímo na [l]ékařskou službu a pokusím se navštívit [l]ékaře […] nebo jiného lékaře.“

47      Dne 10. května 2004 zaslal na e-mail zmíněný v předchozím bodě vedoucí odboru D 2 žalobkyni e-mail, jehož část zněla takto:

„Chci Vám jen potvrdit, že [ředitel ředitelství D] by se s Vámi chtěl setkat v průběhu dne, aby s Vámi prodiskutoval zejména Váš potenciální přestup, jak jej doporučila lékařská služba [v pátek dne 7. května 2004] ve svém stanovisku, aby bylo navázáno na ostatní, dříve provedené kroky ve Vašem zájmu.“

48      Téhož dne, 10. května 2004, se žalobkyně setkala s ředitelem ředitelství D. Podle žalobkyně bylo na této schůzce dohodnuto, že dne 19. května 2004 může nastoupit na dovolenou za kalendářní rok na tři týdny.

49      Dne 11. května 2004 žalobkyně zaslala asistentce ředitele ředitelství D e-mail, ve kterém požádala, aby byl co nejdříve potvrzen souhlas jejího ředitelství s dovolenou za kalendářní rok, kterou hodlala od 19. května do 8. června 2004 čerpat, přičemž v tomto ohledu upřesnila, že jízdenka, kterou si na odpovídající dobu zarezervovala, musí být zaplacena nejpozději do následujícího dne, tedy 12. května 2004.

50      V odpověď na e-mail žalobkyně ze dne 11. května 2004 zaslala asistentka ředitele ředitelství D téhož dne žalobkyni několik e-mailů, ve kterých jí oznámila, že předtím, než bude oprávněna odjet na dovolenou, je třeba, aby se setkala s vedoucím odboru D 2, aby mohlo dojít k formálnímu rozhovoru stanovenému v čl. 8 odst. 5 OPU a aby ředitel ředitelství D a vedoucí odboru D 2 mohli vyhotovit PVSP žalobkyně za období od 1. ledna do 31. října 2003 (dále jen „PVSP leden–říjen 2003“). Krom toho, v e-mailu zaslaném žalobkyni dne 12. května 2004 asistentka ředitele ředitelství D dodala, že posledně uvedený nemůže žalobkyni poskytnout žádnou záruku, pokud jde o schválení její žádosti o dovolenou za kalendářní rok, jelikož toto schválení podléhá splnění kroků ze strany několika osob, včetně samotné žalobkyně.

51      V návaznosti na tuto odpověď žalobkyně e-mailem ze dne 12. května 2004 oznámila asistentce ředitele ředitelství D, že si ruší dovolenou za kalendářní rok, kterou požadovala od 19. května do 8. června 2004, a že nyní žádá o dovolenou za kalendářní rok od 7. června do 23. července 2004.

52      Dne 13. května 2004 byla žádost o dovolenou za kalendářní rok od 7. června do 23. července 2004 formálně zanesena do „Sic Congés“ a dne 19. května téhož roku schválena. Jelikož však měla žalobkyně za to, že byla o tomto schválení informována až 24. května 2004, tedy opožděně, zopakovala svou žádost o dovolenou za kalendářní rok.

53      Téhož dne, 13. května 2004, zaslal ředitel ředitelství D životopis žalobkyně pěti generálním ředitelstvím (GŘ „Energetika a doprava“, OLAF, GŘ „Spravedlnost a vnitřní věci“, GŘ „Zdraví a ochrana spotřebitelů“ a GŘ „Hospodářská soutěž“). V průvodním dopise k životopisu všem výše uvedeným generálním ředitelstvím ředitel ředitelství D uvedl, že žalobkyně projevila zájem o oblasti spadající do pravomoci daného generálního ředitelství a že GŘ pro personál a administrativu souhlasí s tím, aby tam byla přeložena.

54      Dne 18. května 2004 psychiatr, kterého lékařská služba pověřila zpracováním psychiatrického posudku žalobkyně, ve svém posudku zdůraznil, že „[j]elikož je problém sociálního rázu (konflikt uvnitř [o]rgánu), řešení musí být tudíž přijato na sociální úrovni (znovuzačlenění do jiného [g]enerálního [ř]editelství)“.

55      Dne 24. května 2004 zopakovala žalobkyně svou žádost „o okamžité, trvalé či dočasné přeložení do [generálního ředitelství], které nemá nic společného s GŘ [pro personál a administrativu] nebo s [generálním ředitelem uvedeného generálního ředitelství]“, když vysvětlila, že „psychické obtěžování, [jehož je obětí], zjevně nepřestalo“.

56      Dne 7. června 2004 si žalobkyně nechala vystavit lékařské potvrzení vztahující se k období od 8. června do 2. července 2004.

57      Dne 8. června 2004 žalobkyně zaslala vedoucímu odboru D 2 e-mail, ve kterém jej informovala, že není „schopna výkonu práce ve [s]vé současné funkci“ od 8. června do 2. července 2004. Upřesnila, že si právě v „Sic Congés“ podala žádost o dovolenou za kalendářní rok od 5. července do 13. srpna 2004.

58      Dne 9. června 2004 ředitel ředitelství D zaslal žalobkyni následující e-mail:

„Je mi líto, že jste nemocná. [P]okusil jsem se s Vámi spojit doma, protože jsme se dne 8. června měli setkat na schůzce a chtěl jsem s Vámi projednat, co je třeba nyní učinit.

Podala jste žádost o přezkoumání Vašeho [PVSP leden–říjen 2003] a je třeba, aby se tak stalo co nejdříve a v každém případě před Vaším odjezdem na dovolenou. Dokončení hodnotícího řízení se dotýká celého GŘ [pro personál a administrativu], protože pokud nebude ukončeno, nezískáme žádné prioritní body, a budou tak ohroženy naděje na povýšení u všech zaměstnanců. […]

Dohodněte si prosím novou schůzku s mou sekretářkou. […]“

59      Dopisem ze dne 11. června 2004 sdělil ředitel vyšetřovacího a disciplinárního úřadu (dále jen „ IDOC“) generálnímu tajemníkovi Komise, že se mu skutečnosti tvrzené žalobkyní v její žádosti o pomoc jeví dostatečně vážné k tomu, aby odůvodňovaly zahájení správního vyšetřování „za účelem prokázání existence individuální odpovědnosti nebo očištění neprávem obviněných úředníků“. Ředitel IDOC dodal, že vzhledem k tomu, že se obvinění žalobkyně týká celého vedení GŘ pro personál a administrativu, včetně jeho generálního ředitele, zdá se mu vhodné, aby se generální tajemník Komise ujal funkce OOJ v rámci správního vyšetřování a aby „úředníkem pro slyšení“ k vedení tohoto vyšetřování byla jmenována osoba mimo GŘ pro personál a administrativu.

60      Dne 14. června 2004 byla žádost o dovolenou za kalendářní rok od 5. července do 13. srpna 2004 formálně zamítnuta vedoucím odboru D 2.

61      Dne 18. června 2004 se lékařská služba domnívala, že „nepřítomnost [žalobkyně] [má být] považována za oprávněnou do 16. července včetně“.

62      Dne 21. června 2004 podala žalobkyně v „Sic Congés“ žádost o dovolenou za kalendářní rok od 19. července do 27. srpna 2004.

63      Od léta roku 2004 byla žalobkyni přidělena kancelář v osmém poschodí budovy Science 11.

64      Dne 1. července 2004 informoval generální tajemník Komise ředitele IDOC, že souhlasí s výkonem funkce OOJ v rámci plánovaného správního vyšetřování, a uvedl jméno úředníka pro slyšení, kterého vybral pro vedení tohoto vyšetřování.

65      Téhož dne 1. července 2004 žalobkyně zaslala z důvodu, že měla být informována, že její žádost o dovolenou za kalendářní rok od 19. července do 27. srpna 2004 bude zamítnuta, e-mail zaměstnanci odboru B 2, aby si stěžovala na to, že „[její] žádosti o dovolenou za kalendářní rok [jsou] stále zamítány nebo nejsou přinejmenším schvalovány v přiměřené lhůtě“, a aby jej požádala, „aby [jí] pomohl, aby mohla odjet [v létě 2004] na dovolenou“.

66      Dne 5. července 2004 předložila žalobkyně lékařské potvrzení vztahující se k období od 17. července do 27. srpna 2004. Toto potvrzení nebylo správou zpochybněno.

67      Dne 2. srpna 2004 schválila Komise žádost o dovolenou za kalendářní rok od 19. července do 27. srpna 2004. Tato žádost byla „zrušena“ dne 3. září 2004, jelikož dotčená osoba měla od 17. července do 27. srpna 2004 volno z důvodu nemoci.

68      Dne 1. září 2004 předložila žalobkyně lékařské potvrzení vztahující se k období oD 28. srpna do 25. září 2004.

69      Dne 6. září 2004 dospělo lékařské vyšetření, kterému byla žalobkyně podrobena po předložení lékařského potvrzení vztahujícího se k období oD 28. srpna do 25. září 2004, k závěru, že žalobkyně byla „v tento den schopna výkonu práce na 100 %“, ale byla nicméně zopakována poznámka uvedená dne 18. května 2004 psychiatrem, který žalobkyni prohlédl, že „pro zdraví [žalobkyně] [je] vhodná změna pracovního místa“.

70      Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla za to, že závěry lékařského vyšetření ze dne 6. září 2004 jsou neoprávněné z lékařského hlediska, podala dne 7. září 2004 u Komise žádost, aby byla záležitost předložena k posouzení nezávislému lékaři na základě čl. 59 odst. 1 pátého pododstavce služebního řádu.

71      Sdělením ze dne 8. září 2004 byl úředník pro slyšení jmenovaný generálním tajemníkem Komise v rámci správního vyšetřování vyžadovaného žalobkyní zmocněn generálním tajemníkem k tomu, aby „zjistil, zda jsou uvedená tvrzení pravdivá, pokud jde zejména o chování úředníka či úředníků, jejichž jména jsou uvedena ve spisu, aby tak bylo možné posoudit skutečnou situaci a důsledky, které je z ní případně třeba vyvodit“.

72      Dne 15. září 2004 lékařská služba informovala vedoucího odboru „Lidské zdroje – ADMIN, Vnitřní reformy“, že „na základě společné dohody s [lékařem ošetřujícím žalobkyni] [byl] určen znalec k posouzení věci“.

73      V závěru svého lékařsko-psychologického posudku ze dne 6. října 2004 nezávislý lékař vybraný v návaznosti na žádost žalobkyně, aby její věc byl předložena k posouzení nezávislému lékaři (dále jen „nezávislý lékař“), konstatoval, že „dotyčná [je] znovu schopna výkonu práce, ale v jiném [generálním ředitelství]“, a upřesnil, že „umístění dotyčné na její předchozí místo [by mohlo] pouze oživit prožitek psychického obtěžování a dotyčnou destabilizovat“.

74      Sdělením ze dne 14. října 2004 ředitel ředitelství C „Sociální politika, personál Lucemburk, zdraví, hygiena“ GŘ pro personál a administrativu (dále jen „ředitelství C“) sdělil řediteli ředitelství D závěry nezávislého lékaře a doporučil mu „nové přidělení [žalobkyně] mimo [uvedené generální ředitelství] co nejrychleji, aby se [dotyčná] mohla znovu ujmout svých služebních povinností“.

75      Sdělením ze dne 5. listopadu 2004 s odkazem na žádosti o pomoc podané žalobkyní vedoucí odboru „Opravné prostředky“ GŘ pro personál a administrativu informoval žalobkyni, že generální tajemník Komise zahájil správní vyšetřování svěřené „úředníkovi pro slyšení mimo z GŘ [pro personál a administrativu]“ a že OOJ rozhodne o její žádosti o pomoc na základě vyšetřovací zprávy a jejího obsahu.

76      Sdělením ze dne 26. listopadu 2004 došlým odboru „Opravné prostředky“ dne 30. listopadu téhož roku podala žalobkyně stížnost „proti konkludentním rozhodnutím, kterým byly zamítnuty [její] žádosti o pomoc a ochranu, [její] žádosti o vydání předběžných a neprodlených opatření, jakož i [její] žádost o náhradu škody“ (dále jen „stížnost ze dne 26. listopadu 2004“).

77      Rozhodnutím ze dne 21. prosince 2004 byla žalobkyně od 1. ledna 2005 přidělena do odboru C 5 „Bezpečnost a [h]ygiena [p]ráce“ (dále jen „odbor C 5“) podřízenému GŘ pro personál a administrativu.

D –  Rok 2005

78      Dne 6. ledna 2005 měla žalobkyně schůzku s vedoucím odboru C 5, po které již definitivně přestala docházet na pracoviště.

79      Dne 21. března 2005 byla vyšetřovací zpráva zpracovaná úředníkem pro slyšení sdělena generálnímu tajemníkovi Komise. V závěrech své zprávy úředník pro slyšení uvedl toto:

„1. Žádná z událostí, které jsem popsal v této zprávě, sama o sobě neprokázala ze strany osob obviněných [žalobkyní] nepřístojné jednání, které by úmyslně poškozovalo osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu [dotyčné].

Občas jsem měl pocit, že určité úkony nebo chování ve vztahu k [žalobkyni] jsou na hranici zneužití nebo, přesněji řečeno za použití terminologie anglického znění služebního řádu, na hranici ‚improper behaviour‘ vůči posledně uvedené. Dokonce se domnívám, že tato hranice mohla být v některých případech překročena. Nikdy jsem však neměl pocit, že by úmyslem dotčeného chování či úkonů provedených úmyslně jejich autorem(y) bylo poškodit osobnost, důstojnost nebo integritu [žalobkyně].

[…]

3. Otázky, které jsme měli v průběhu tohoto vyšetřování, mě vedou k závěru, že [žalobkyně] se považuje za oběť psychického obtěžování, což vysvětluje, že by mohla svým nadřízeným přičítat úmysl, který dle mého názoru nemají. V tomto ohledu mohu pouze vyjádřit politování nad neobratností, které byla [dotyčná] vystavena. Okolnosti při prodloužení její zkušební doby, podmínky jejího nástupu do odboru [D 2] nebo izolace její kanceláře tak přispěly k prohloubení konfliktního vztahu mezi [žalobkyní] a jejími nadřízenými. Vzhledem ke skutečnosti, že tento konfliktní vztah trvá již několik let, nevěřím, že by se mohl vyřešit vzájemným porozuměním. Pouze rychlé přidělení [dotyčné] mimo GŘ [pro personál a administrativu] by jí mohlo poskytnout šanci, která jí náleží, aby začala znovu.“

80      Dne 29. března 2005 zamítl OOJ stížnost ze dne 26. listopadu 2004. Zdůraznil, že „reagoval na různé žádosti [žalobkyně] v závislosti na povaze skutkových okolností způsobem přiměřeným jejich významu a poskytnutým důkazům, když včas rozhodl o zahájení vyšetřování za účelem prokázání skutkového stavu, přičemž vyšetřování stále [probíhá]“. V závěrech OOJ uvedl, že „[p]o ukončení probíhajícího vyšetřování budou jeho výsledky sděleny [žalobkyni]“ a že „[v] závislosti na těchto výsledcích [přijme], pokud to bude nezbytné, opatření, která se ukáží odůvodněná s přihlédnutím k uvedeným výsledkům, na základě článku 24 služebního řádu“.

81      Dne 15. dubna 2005 podala žalobkyně žádost o uznání invalidity. Ve své žádosti uvedla, že je „obětí psychického obtěžování v GŘ [pro personál a administrativu] již několik let“ a že „tato situace [má] vážné následky na [její] zdraví“.

82      Dne 13. června 2005 předložil OOJ případ žalobkyně výboru pro otázky invalidity.

83      V dopise ze dne 11. července 2005 zaslaném Komisi žalobkyně s odkazem na svou žádost o uznání invalidity ze dne 15. dubna 2005 uvedla, že „potvrzuje [svou] žádost o uznání nemocí způsobených z důvodu obtěžování vůči [její] osobě za nemoci z povolání“.

84      Na své schůzce konané dne 26. července 2005 dospěl výbor pro otázky invalidity k závěru, že žalobkyně je „stižena trvalou invaliditou [...] a že [je] z tohoto důvodu povinna přerušit svou službu u Komise“. Výbor pro otázky invalidity uvedl, že se nevyjadřuje ke skutečnosti, zda byla, nebo nebyla invalidita způsobena úrazem při výkonu služebních povinností či nemocí z povolání.

85      Rozhodnutím Komise ze dne 23. srpna 2005 odešla žalobkyně od 31. srpna 2005 do invalidního důchodu a byl jí přiznán příspěvek v invaliditě stanovený „v souladu s ustanoveními čl. 78 [třetího] pododstavce [...] služebního řádu“.

86      Dopisem ze dne 16. září 2005 zaslaným žalobkyni OOJ výslovně zamítl žádost o pomoc podanou žalobkyní, když měl na základě závěrů správního vyšetřování za to, že tvrzené psychické obtěžování není podloženo nebo nemohlo být prokázáno.

87      Ve sdělení došlém faxem lékařské službě dne 7. října 2005 měl výbor pro otázky invalidity za to, že „vzhledem k trvalému charakteru nemoci, která vedla k invaliditě, [není] nutné přezkumné lékařské vyšetření“.

88      Návrhem podaným dne 17. října 2005 podala žalobkyně u Komise žádost, kterou se domáhala, aby bylo uznáno, že „anxiózní depresivní syndrom“, kterým je postižena, byl způsoben při výkonu funkce. Toto řízení k datu konání jednání v projednávané věci stále probíhalo.

E –  Skutečnosti týkající se posudků o vývoji služebního postupu vyhotovených za rok 2003

89      Dne 12. května 2004 proběhl mezi žalobkyní a úředníkem pověřeným výkonem funkce vedoucího odboru D 2 do 31. října 2003 formální rozhovor podle čl. 8 odst. 5 OPU za účelem vyhotovení PVSP leden–říjen 2003.

90      Dne 18. května 2004 vyhotovil vedoucí odboru D 2 do 31. října 2003 jakožto hodnotitel žalobkyně návrh PVSP leden–říjen 2003. V tomto návrhu byla dotčené udělena celková známka 8/20, a sice 4/10 za výkonnost, 3/6 za způsobilost a 1/4 za chování ve službě.

91      Poté, co hodnotitel v položce 6.1 „Způsobilost“ PVSP leden–říjen 2003 zmínil obtíže žalobkyně obeznámit se svou prací, které byly dle něj způsobeny „nedostatkem motivace“, uvedl, že sdělením ze dne 3. září 2003 informoval žalobkyni, že se obrátí na odbor „Lidské zdroje – ADMIN, Vnitřní reformy“, jakož i na lékařskou službu s dotazem, zda „její zdravotní situace může v budoucnu umožnit běžný výkon její práce“. Hodnotitel rovněž zdůraznil, že „[nebylo] zjištěno zlepšení výkonnosti [žalobkyně] od 3. září 2003 do konce října [2003]“.

92      Dne 18. května 2004 ředitel ředitelství D jakožto spolupodepisující úředník spolupodepsal návrh PVSP leden–říjen 2003.

93      Dne 27. května 2004 žalobkyně požádala o přezkoumání svého PVSP leden–říjen 2003.

94      Schůzka mezi spolupodepisujícím úředníkem a žalobkyní stanovená v čl. 8 odst. 10 OPU se podle tvrzení spolupodepisujícího úředníka nekonala z důvodu „prodloužené nepřítomnosti [žalobkyně]“.

95      Dne 14. července 2004 přistoupil spolupodepisující úředník k „administrativnímu ukončení“ PVSP leden–říjen 2003. Následujícího dne vedoucí odboru „Lidské zdroje – ADMIN, Vnitřní reformy“ potvrdil administrativní ukončení posudku „s odkazem na připomínky hodnotitele a spolupodepisujícího úředníka, aby byla plně zachována práva dotčené osoby“.

96      Dne 8. července 2004 byl hodnotitelem žalobkyně vyhotoven návrh PVSP za období od 1. listopadu do 31. prosince 2003 (dále jen „PVSP listopad–prosinec 2003“), přičemž tuto funkci již nezajišťoval vedoucí odboru D 2, ale ředitel ředitelství D. V tomto návrhu, vyhotoveném bez předchozího sebehodnocení žalobkyně, jí byla rovněž udělena celková známka 8/20, a sice 4/10 za výkonnost, 3/6 za způsobilost a 1/4 za chování ve službě.

97      V položce 6.1 „Výkonnost“ PVSP listopad–prosinec 2003 hodnotitel uvedl, že dospěl k závěru, „že během sledovaného období nedošlo k žádnému platnému výsledku a že žádného výsledku nebylo dosaženo, byť s těmito výsledky byla [žalobkyně] seznámena“. Hodnotitel dodal, že se z jeho pohledu jedná „o důsledek nedostatku motivace [žalobkyně], jakož i jejího chování ve službě“.

98      Dne 13. července 2004 byl návrh PVSP listopad–prosinec 2003 spolupodepsán spolupodepisujícím úředníkem žalobkyně, přičemž tuto funkci zajišťoval generální ředitel GŘ pro personál a administrativu. Spolupodepisující úředník rovněž přistoupil k administrativnímu ukončení uvedeného PVSP.

99      Dopisem ze dne 21. září 2004 vedoucí odboru „Lidské zdroje – ADMIN, vnitřní reformy“ informoval žalobkyni, že v rámci období pro povýšení 2004 rozhodl generální ředitel GŘ pro personál a administrativu nepřidělit žalobkyni žádný prioritní bod. V tomto dopise bylo uvedeno, že celková známka přidělená žalobkyni v rámci hodnoceného roku 2003 činí 8/20.

100    Dne 20. prosince 2004 podala žalobkyně stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu, ve které se domáhala zrušení svého PVSP leden–říjen 2003, jakož i svého PVSP listopad–prosinec 2003.

101    Rozhodnutím ze dne 4. května 2005, které bylo žalobkyni oznámeno dne 7. června 2005, OOJ tuto stížnost zamítl.

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

102    Projednávaná žaloba byla dne 4. července 2005 původně zapsána do rejstříku kanceláře Soudu prvního stupně pod číslem T‑252/05.

103    Usnesením ze dne 15. prosince 2005 postoupil Soud prvního stupně na základě čl. 3 odst. 3 rozhodnutí Rady 2004/752/ES, Euratom ze dne 2. listopadu 2004 o zřízení Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (Úř. věst. L 333, s. 7) projednávanou věc Soudu. Žaloba byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudu pod číslem F‑52/05.

104    Žalobkyně navrhuje, aby Soud:

–       prohlásil projednávanou žalobu za přípustnou;

–        v případě potřeby […] zrušil rozhodnutí ze dne 29. března 2005, kterým Komise zamítla stížnost […] podanou dne 29. listopadu 2004 proti konkludentním rozhodnutím Komise, kterými byla zamítnuta žádost […] o pomoc […] na základě článku 24 [s]lužebního řádu, přiznání náhrady škody, jakož i žádosti o vydání předběžných a neprodlených opatření ze dne 7. května 2004 a 24. května 2004;

–        […] zrušil rozhodnutí Komise ze dne 4. května 2005, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti žalobkyně ze dne 20. prosince 2004, jakož i zrušil posudek o vývoji služebního postupu žalobkyně za období od 1. ledna 2003 do 31. prosince 2003;

–        […] určil, že Evropské společenství nese odpovědnost za [výše uvedená] rozhodnutí a vyhotovení PVSP žalobkyně;

–        přiznal žalobkyni náhradu vzniklé škody ve výši 250 000 eur;

–        uložil [Komisi] úhradu veškerých nákladů řízení.

105    Komise navrhuje, aby Soud:

–        zamítl žalobu;

–        rozhodl o náhradě nákladů řízení podle práva.

106    Po dohodě obou účastnic řízení o pokusu o smírné vyřešení sporu je soudce zpravodaj pozval na neformální schůzku, která se konala u Soudu dne 9. října 2006. Dne 17. října 2006 soudce zpravodaj účastnice řízení informoval o návrhu smírného vyřešení sporu. Dopisem ze dne 24. října 2006 byl tento návrh Komisí odmítnut.

107    Na základě čl. 64 odst. 3 písm. a) jednacího řádu Soudu prvního stupně, použitelného obdobně na Soud na základě čl. 3 odst. 4 rozhodnutí 2004/752, položil Soud otázky účastnicím řízení. Účastnice řízení žádosti Soudu vyhověly.

108    Faxem došlým kanceláři Soudu dne 17. června 2007 vyčíslila žalobkyně svou majetkovou újmu v celkové výši na 781 906,43 eur, což odpovídá rozdílu mezi jednak odměnou a důchodem, na které by měla nárok, pokud by nebyla uznána její invalidita, a jednak příspěvkem v invaliditě, který pobírá, a důchodem, který jí bude vyplácen v budoucnu.

109    Usnesením ze dne 26. září 2007 zamítl Soud žádost Komise, jejímž předmětem byl výmaz vět v přílohách spisu správního vyšetřování.

 Právní otázky

A –  Úvodní poznámky k předmětu sporu

110    Předmět žaloby, tak jak byla formálně podána žalobkyní, vyžaduje následující poznámky.

111    Zaprvé žalobkyně se v druhém bodě svých návrhových žádání domáhá formálně zrušení „rozhodnutí ze dne 29. března 2005, kterým Komise zamítla stížnost […] podanou dne 29. listopadu 2004 proti konkludentním rozhodnutím Komise, kterými byla zamítnuta žádost […] o pomoc […] na základě článku 24 [s]lužebního řádu, přiznání náhrady škody, jakož i žádosti o vydání předběžných a neprodlených opatření ze dne 7. května 2004 a 24. května 2004“. Podle dotyčné tak existují tři různá konkludentní rozhodnutí, první, kterým byla zamítnuta žádost o pomoc, prostřednictvím sdělení ze dne 29. dubna 2004, druhé, kterým byla zamítnuta žádost o náhradu škody, rovněž obsažené ve stejném sdělení, třetí, kterým byla zamítnuta žádost o převedení z GŘ pro personál a administrativu, obsažené v dopisech ze dne 7. a 24. května 2004.

112    V tomto ohledu je nesporné, že dopisem ze dne 29. dubna 2004 došlým odboru „Opravné prostředky“ dne 3. května téhož roku podala žalobkyně u Komise „[ž]ádost o pomoc na základě článku 24 služebního řádu […], považovanou rovněž za žádost ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu – psychické obtěžování“. V žádosti si stěžovala na několik skutečností, které kvalifikovala jako psychické obtěžování, a požadovala zahájení správního vyšetřování „neutrálním orgánem“ nezávislým na GŘ pro personál a administrativu. Žalobkyně rovněž v tomto dopise požadovala náhradu škody, která jí měla vzniknout údajným psychickým obtěžováním.

113    Krom toho po dopisu ze dne 29. dubna 2004 zaslala žalobkyně ve dnech 7. a 24. května 2004 Komisi dva nové dopisy, ve kterých požadovala přijetí „předběžných a neprodlených opatření“, jako je „[její] nové přidělení nebo [její] dočasný přestup“ mimo generální ředitelství GŘ pro personál a administrativu. V těchto dopisech však žalobkyně výslovně odkázala na dopis ze dne 29. dubna 2004 a odůvodnila svou žádost o přeložení psychickým obtěžováním, za jehož oběť se považovala v rámci generálního ředitelství, kam byla přidělena. Je třeba se tedy domnívat, že tyto dopisy neobsahovaly nové žádosti nezávislé na žádosti o pomoc, ale upřesnění týkající se této žádosti, pokud jde o předběžná a neprodlená opatření, která je třeba přijmout, v projednávaném případě opatření o přeložení.

114    Za těchto podmínek je třeba mít za to, že žalobkyně v podstatě požadovala v rámci své žádosti o pomoc tři typy opatření: zaprvé zahájení a vedení správního vyšetřování; zadruhé opatření o neprodleném přeložení předtím, než budou známy výsledky správního vyšetřování; zatřetí jakékoli opatření k její definitivní ochraně, bude-li prokázáno psychické obtěžování.

115    Jelikož správní orgán ve lhůtě čtyř měsíců od oznámení dopisu ze dne 29. dubna 2004, a sice dne 3. května 2004, neodpověděl ani na žádost o pomoc, ani na žádost o náhradu škody, nedostatek odpovědi představuje na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu dvě konkludentní zamítavá rozhodnutí, první, kterým bylo zamítnuto vyhovět žádosti o pomoc, druhé, kterým byla zamítnuta žádost o náhradu škody.

116    Zadruhé ze znění třetího bodu návrhových žádání vyplývá, že podle žalobkyně vyhotovila Komise za rok 2003 pouze jeden PVSP. Je však nesporné, že na základě čl. 4 odst. 1 OPU Komise ve vztahu k žalobkyni vyhotovila dva posudky, první, který se vztahoval k období od 1. ledna do 31. října 2003 (PVSP leden–říjen 2003), druhý, který se vztahoval k období od 1. listopadu do 31. prosince 2003 (PVSP listopad–prosinec 2003).

117    Vzhledem k výše uvedeným upřesněním a s ohledem na judikaturu, podle které návrh na zrušení rozhodnutí, kterým byla zamítnuta stížnost, má za následek, že je soudu Společenství předložen akt nepříznivě zasahující do právního postavení osoby, proti kterému byla uvedená stížnost podána (rozsudek Soudního dvora ze dne 17. ledna 1989, Vainker v. Parlament, 293/87, Recueil, s. 23, bod 8; rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 23. března 2004, Theodorakis v. Rada, T‑310/02, Recueil FP, s. I‑A‑95 a II‑427, bod 19, a ze dne 9. června 2005, Castets v. Komise, T‑80/04, Sb. VS s. I‑A‑161 a II‑729, bod 15), musí být projednávaná žaloba považována za žalobu, která směřuje v podstatě ke:

–        zrušení konkludentního rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o pomoc;

–        zrušení PVSP 2003;

–        uložení povinnosti Komisi nahradit žalobkyni způsobenou škodu.

118    Je však třeba uvést, že žalobkyně uplatňuje na podporu převážné části svých návrhových žádání a žalobních důvodů, že byla v rámci svých služebních povinností obětí psychického obtěžování.

119    Soud proto považuje k rozhodnutí o jednotlivých bodech návrhových žádání žalobkyně za užitečné přezkoumat nejprve její tvrzení o existenci údajného psychického obtěžování.

B –  K psychickému obtěžování

1.     Argumenty účastnic řízení

120    Podle žalobkyně je existence psychického obtěžování, jehož byla obětí ze strany nadřízených GŘ pro personál a administrativu, prokázána souborem skutečností, které je třeba rozčlenit do šesti kategorií.

121    Zaprvé vedoucí odboru B 2, tedy odboru, ke kterému byla žalobkyně přidělena při svém přijetí Komisí jakožto úředník ve zkušební době, poskytl řediteli ředitelství B, pověřenému vyhotovením první zprávy o ukončení zkušební doby, neprávem kritické informace o kvalitě práce dotyčné osoby, třebaže jí během první části zkušební doby neadresoval žádnou výtku, a dokonce s ní vyjádřil spokojenost. Navíc, pod mylnou záminkou, že souhlasila s prodloužením své zkušební doby, zpravodajský výbor nevyslechl žalobkyni ani osoby, které hodlala navrhnout k vyslechnutí. Konečně, žalobkyně podotýká, že jedna z jejích bývalých kolegyň je ochotna svědčit ohledně pracovních podmínek uvnitř odboru B 2.

122    Zadruhé žalobkyně byla od svého přidělení do odboru 01 (nyní odbor D 2) profesně izolována, protože vedoucí a zástupce vedoucího tohoto odboru se systematicky vyhýbali rozhovoru s ní a do léta 2004 jí přidělovali kanceláře z hlediska umístění izolované od zbytku odboru a nevybavené vhodným zařízením.

123    Zatřetí od ledna do června 2003 nebyl žalobkyni přidělen žádný pracovní úkol.

124    Začtvrté nadřízení žalobkyně šířili pomluvy o jejích pracovních schopnostech.

125    Zapáté ředitel ředitelství D, jakož i vedoucí odboru D 2 za účelem „psychologické destabilizace“ žalobkyně zamítli několik žádostí o dovolenou za kalendářní rok podaných žalobkyní, přičemž v některých případech došlo k zamítnutí dokonce poté, co byla žádost prakticky schválena. Krom toho ostatní žádosti byly schváleny se zpožděním, což žalobkyni přinejmenším v jednom případě donutilo vzít svou žádost o dovolenou zpět a zrušit rezervaci zájezdu.

126    Zašesté ředitel ředitelství D, jakož i vedoucí odboru D 2 konkrétně od 8. září 2004 do 31. března 2005 neprávem považovali některé volno z důvodu nemoci za neoprávněné s důsledkem pro žalobkyni spočívajícím ve ztrátě dnů dovolené za kalendářní rok 2004 a 2005 a ve srážkách ze mzdy.

127    Při jednání žalobkyně mimoto tvrdila, že Komise nevyhověla stanovisku nezávislého lékaře, který dne 6. října 2004 doporučil, aby byla nově přidělena mimo GŘ pro personál a administrativu.

128    Na obranu Komise připomíná, že čl. 12a odst. 3 služebního řádu stanoví kritéria, která musí být splněna, aby bylo možno hovořit o psychickém obtěžování. Podle tohoto článku je tak třeba, aby dané jednání bylo nepřístojné, trvalo delší dobu, více či méně často se opakovalo v úmyslu poškodit osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka. Chování vůči úředníkovi lze tedy kvalifikovat jako psychické obtěžování pouze tehdy, pokud mělo toto chování objektivně za cíl zdiskreditovat tohoto úředníka nebo úmyslně zhoršit jeho pracovní podmínky. Podle Komise musí být v důsledku toho takové chování objektivně úmyslné, jak vyplývá z ustálené judikatury (viz v tomto smyslu rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 23. února 2001, De Nicola v. EIB, T‑7/98, T‑208/98 a T‑109/99, Recueil FP, s. I‑A‑49 a II‑185; ze dne 8. července 2004, Schochaert v. Rada, T‑136/03, Sb. VS s. I‑A‑215 a II‑957, a ze dne 4. května 2005, Schmit v. Komise, T‑144/03, Sb. VS s. I‑A‑101 a II‑465).

129    Komise přitom zdůrazňuje, že v projednávaném případě neukazuje žádná z okolností dovolávaných žalobkyní na chování ze strany jejích kolegů nebo jejích nadřízených, jehož cílem bylo žalobkyni úmyslně zdiskreditovat nebo zhoršit její pracovní podmínky.

2.     Závěry Soudu

130    Úvodem je třeba připomenout, že čl. 12a odst. 3 služebního řádu, který vstoupil v platnost dne 1. května 2004, stanoví, že „ ‚psychickým obtěžováním‘ se rozumí každé nepřístojné chování, které trvá po delší dobu, je opakované nebo systematické a zahrnuje mluvené nebo psané projevy, úmyslná jednání nebo gesta učiněná úmyslně, které mohou těžce poškodit osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka“.

131    Krom toho, sdělení z roku 2003 o psychickém obtěžování, které má sílu interní směrnice a je pro Komisi závazné, pokud jasně neprojevila svůj úmysl se od něj odchýlit odůvodněným a podrobným rozhodnutím (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 30. ledna 1974, Louwage v. Komise, 148/73, Recueil, s. 81, bod 12, a ze dne 1. prosince 1983, Blomefield v. Komise, 190/82, Recueil, s. 3981, bod 20; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 6. února 2007, Wunenburger v. Komise, T‑246/04 a T‑71/05, Sb. rozh. s. II-0000, bod 127), uvádí, že jev psychického obtěžování „se projevuje v rozličných formách, zejména: ústrky, negativními postoji, tlaky, týráním či odmítnutím komunikovat, tedy rozličným chováním, které, pokud k němu dochází zřídka, může mít malý vliv, aniž by však bylo akceptovatelné, ale jehož opakování způsobuje závažnou škodu osobě, proti které směřuje“. Sdělení z roku 2003 o psychickém obtěžování rovněž stanoví, že „[p]ředmětné jednání představuje zneužití pravomoci nebo zvrhlou manipulaci“ a že „může být úkonem jednotlivce nebo skupiny osob“.

132    Je třeba zdůraznit, že psychické obtěžování musí být chápáno jako proces probíhající nutně v čase a předpokládá existenci opakovaného a pokračujícího jednání. Článek 12a odst. 3 služebního řádu totiž vyžaduje pro to, aby chování mohlo být kvalifikováno jako psychické obtěžování, aby bylo „trvající delší dobu, opakované nebo systematické“, zatímco sdělení z roku 2003 o psychickém obtěžování trvá na nezbytném „opakování“ tohoto chování.

133    Navíc, a na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, čl. 12a odst. 3 služebního řádu, bez ohledu na jazykové znění, nečiní zlý úmysl domnělého obtěžovatele nezbytným prvkem kvalifikace psychického obtěžování.

134    Článek 12a odst. 3 služebního řádu totiž definuje psychické obtěžování jako „nepřístojné chování“, které k tomu, aby bylo prokázáno, vyžaduje, aby byly splněny souběžně dvě podmínky. První podmínka se týká existence jednání, mluvených či psaných projevů či gest, které „trvají po delší dobu, jsou opakované nebo systematické“ a které jsou „učiněny úmyslně“. Druhá podmínka, oddělená od první podmínky spojkou „a“, vyžaduje, aby tato jednání, mluvené nebo psané projevy, úmyslná jednání nebo gesta „[mohla] těžce poškodit osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka“.

135    Z toho, že se spojení „učiněná úmyslně“ týká první podmínky, a nikoliv druhé, je možné vyvodit dvojí závěr. Jednak jednání, mluvené či psané projevy či gesta uvedená v čl. 12a odst. 3 služebního řádu musí být učiněna úmyslně, což z působnosti tohoto ustanovení vylučuje jednání, ke kterému by došlo náhodně. Krom toho, na druhou stranu se nevyžaduje, aby tato jednání, mluvené či psané projevy či gesta byla provedena s úmyslem poškodit osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka. Jinými slovy, k psychickému obtěžování ve smyslu čl. 12a odst. 3 služebního řádu může dojít, aniž obtěžovatel by svým jednáním zamýšlel zdiskreditovat oběť nebo úmyslně zhoršit její pracovní podmínky. Stačí pouze, že jeho jednání, pokud k němu došlo úmyslně, objektivně takové následky způsobilo.

136    Je třeba dodat, že opačný výklad čl. 12a odst. 3 služebního řádu by měl za následek, že by toto ustanovení bylo zbaveno veškerého užitečného účinku z důvodu obtížnosti prokázat zlý úmysl pachatele psychického obtěžování. Přestože totiž existují případy, kdy lze takový úmysl dovodit přirozeně z jednání jejich původce, je třeba uvést, že takové případy jsou vzácné a že ve většině situací si domnělý obtěžovatel dává pozor na veškeré chování, ze kterého by mohl být patrný jeho úmysl zdiskreditovat svou oběť nebo zhoršit její pracovní podmínky.

137    Je rovněž třeba připomenout, že výklad čl. 12a odst. 3 služebního řádu založený na zlém úmyslu domnělého obtěžovatele neodpovídá definici „obtěžování“ ve směrnici Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (Úř. věst. L 303, s. 16; Zvl. vyd. 05/04, s. 79). Poté, co totiž článek 1 této směrnice stanoví, že jejím účelem je „stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace v zaměstnání a povolání, s cílem zavést v členských státech zásadu rovného zacházení“, směrnice v čl. 2 odst. 3 stanoví, že „[o]btěžování se považuje za diskriminaci [...], pokud dojde k nežádoucímu chování souvisejícímu s kterýmkoli z důvodů uvedených v článku 1, které má za účel nebo za následek narušení důstojnosti osoby a vytvoření zastrašující, nepřátelské, ponižující, pokořující nebo urážlivé atmosféry“.

138    Použití výrazu „má za účel nebo za následek“ ve směrnici 2000/78 prokazuje, že zákonodárce Společenství zamýšlel, jak to potvrzuje bod 30 odůvodnění uvedené směrnice, zajistit obětem psychického obtěžování „přiměřenou soudní ochranu“. Taková ochrana by totiž nemohla být zajištěna, pokud by psychické obtěžování mohlo znamenat pouze jednání, které má za účel poškodit osobnost člověka, vzhledem ke značným obtížím, které má oběť jednání, jež mělo za účel ji úmyslně psychicky obtěžovat, s prokázáním existence takového úmyslu, jakož i pohnutky, která k tomuto úmyslu vedla.

139    Bylo by rovněž obtížně pochopitelné, že by zákonodárce Společenství poté, co ve směrnici 2000/78 uvedl, že jednání, které, aniž by mělo za účel, má nicméně za následek ponížení důstojnosti člověka, představuje obtěžování, rozhodl v roce 2004 v rámci reformy služebního řádu snížit úroveň soudní ochrany zaručené úředníkům a ostatním zaměstnancům a omezit přijetím čl. 12a odst. 3 služebního řádu psychické obtěžování pouze na jednání, které má za účel poškodit důstojnost člověka.

140    Soud prvního stupně sice v několika rozsudcích rozhodl, že aby mohlo být jednání kvalifikováno jako psychické obtěžování, musí být objektivně úmyslné a žalobce je povinen bez ohledu na subjektivní vnímání údajných skutečností předložit soubor důkazů, které umožňují prokázat, že byl vystaven jednání, která měla objektivně za cíl jej zdiskreditovat nebo úmyslně zhoršit jeho pracovní podmínky (výše uvedený rozsudek Nicola v. EIB, bod 286; výše uvedený rozsudek Schochaert v. Rada, bod 41, a výše uvedený rozsudek Schmit v. Komise, body 64 a 65). Judikatury připomenuté výše se však nelze v projednávaném případě užitečně dovolávat, jelikož byla v každém případě stanovena ve věcech, které se týkaly jednání před vstupem čl. 12a odst. 3 služebního řádu v platnost. Je pravda, že Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 25. října 2007, Lo Giudice v. Komise (T‑154/05, Sb. rozh. s. II-0000), znovu použil tuto judikaturu ve věci, kdy k jednání vytýkanému správnímu orgánu došlo zčásti po vstupu čl. 12a odst. 3 služebního řádu v platnost. Z tohoto rozsudku však nevyplývá, že by Soud výslovně zamýšlel vykládat čl. 12a odst. 3 služebního řádu tak, že zlý úmysl domnělého obtěžovatele je podmínkou existence psychického obtěžování.

141    Konečně, výklad čl. 12a odst. 3 služebního řádu, tak jak byl uveden výše, nelze zpochybnit ustanoveními čl. 12a odst. 4 první věty služebního řádu týkajícími se sexuálního obtěžování ani ustanoveními rozhodnutí z roku 2006 o psychickém a sexuálním obtěžování.

142    Pokud jde totiž o ustanovení čl. 12a odst. 4 první věty služebního řádu, tato stanoví, že „ ‚[s]exuálním obtěžováním‘ se rozumí chování sexuální povahy, které osoba, jíž je určeno, považuje za nežádoucí a jehož účelem nebo následkem je uvedené osobě ublížit nebo vytvořit atmosféru zastrašování a prostředí, které je vůči uvedené osobě nepřátelské, útočné nebo rušivé“.

143    V tomto ohledu je třeba uvést, že zatímco výraz „jehož účelem nebo následkem“ je uveden v ustanoveních čl. 12a odst. 4 první věty služebního řádu, v ustanoveních čl. 12a odst. 3 služebního řádu chybí.

144    Tento nedostatek však nelze vykládat tak, že, pokud jde o psychické obtěžování, pouze jednání, jehož „účelem“ je zdiskreditovat nebo porušit pracovní podmínky člověka, lze považovat za psychické obtěžování. Jak již bylo totiž uvedeno, ze samotného znění čl. 12a odst. 3 služebního řádu vyplývá, že aby se jednalo o psychické obtěžování ve smyslu tohoto článku, stačí, aby jednání, kterých se týká, a sice „mluvené nebo psané projevy, úmyslná jednání nebo gesta učiněná úmyslně“, „poškozovala osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka“ bez ohledu na irelevantní otázku, zda bylo toto jednání učiněno s úmyslem poškodit.

145    Krom toho, pokud jde o rozhodnutí z roku 2006 o psychickém a sexuálním obtěžování, které nahradilo sdělení z roku 2003 o psychickém obtěžování, toto rozhodnutí uvádí, že „podle služebního řádu se jedná o psychické obtěžování pouze tehdy, pokud je chování tvrzeného obtěžovatele považováno za nepřístojné, úmyslné, opakované, trvající delší dobu nebo systematické a jeho účelem je například zdiskreditovat nebo ponížit dotčenou osobu“, a doplňuje, že „[t]ato kritéria jsou kumulativní. […]“.

146    Na první pohled se zdá, že rozhodnutí z roku 2006 o psychickém a sexuálním obtěžování tak stanoví, že pouze jednání, jehož „účelem je zdiskreditovat nebo ponížit dotčenou osobu“, představuje psychické obtěžování. Je však třeba konstatovat, že toto rozhodnutí pouze poskytuje, jak značí použití výrazu „například“, názorné příklady jednání, které lze považovat za psychické obtěžování, a jeho účelem nebylo stanovit, že jednání lze za psychické obtěžování považovat pouze tehdy, mělo-li za účel, a nikoliv jen za následek poškození osobnosti, důstojnosti nebo fyzické či psychické integrity člověka. Navíc, opačný výklad rozhodnutí z roku 2006 o psychickém a sexuálním obtěžování by měl za následek, že by se toto rozhodnutí stalo obsoletním z důvodu, jak již bylo uvedeno, že dotyčný jen obtížně prokáže úmysl domnělého obtěžovatele jej zdiskreditovat nebo jej ponížit.

147    O žalobním důvodu psychického obtěžování vzneseném žalobkyní je třeba rozhodnout s přihlédnutím ke všem předcházejícím úvahám, což předpokládá přezkoumat existenci jednání, která žalobkyně vytýká svým nadřízeným, a určit, zda tato jednání, která lze rozčlenit do šesti kategorií, měla za následek, že byla objektivně poškozena osobnost, důstojnost nebo fyzická či psychická integrita této osoby.

148    Je třeba zdůraznit, že zohledněny budou pouze skutečnosti před datem vydání konkludentního rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o pomoc a žádost o náhradu škody, tedy dnem 3. září 2004, a které se podstatně týkají podmínek, za kterých žalobkyně vykonávala své služební povinnosti.

149    Je sice pravda, že žalobkyně tvrdí, že byla obětí psychického obtěžování rovněž v období po 3. září 2004. Otázka existence psychického obtěžování v této době však nebude v rámci projednávaného sporu přezkoumána. Jednak totiž toto údajné psychické obtěžování, které je podle žalobkyně důsledkem porušení ustanovení článku 59 služebního řádu Komisí při jejím zacházení s lékařskými potvrzeními žalobkyně, není stejné povahy jako obtěžování, na které si stěžuje v období před 3. zářím 2004. Krom toho je nesporné, že žalobkyně nezahájila žádný postup před zahájením soudního řízení, aby získala náhradu škody spojené s tvrzeným psychickým obtěžováním po 3. září 2004. Je třeba nicméně uvést, že je věcí žalobkyně, aby podala žádost o náhradu této škody, věří-li, že je opodstatněná.

a)     Pokud jde zaprvé o podmínky prodloužení zkušební doby žalobkyně

150    Žalobkyně v podstatě předkládá tři části žalobního důvodu.

151    V první části žalobkyně tvrdí, že uvedení kritických poznámek v její první zprávě o ukončení zkušební doby lze vysvětlit tím, že vedoucí odboru B 2 poskytl řediteli ředitelství B neprávem kritické informace o kvalitě její práce, a to proto, aby učinil žalobkyni odpovědnou za jeho vlastní chyby při vedení spisů.

152    V tomto ohledu není sporné, že ředitel ředitelství B, pověřený vyhotovením první zprávy o ukončení zkušební doby, v této zprávě uvedl kritiku ohledně práce žalobkyně. Uvedl tak, že dotyčná „nebyla schopna zvládnout v přiměřené lhůtě […] některé důležité pracovní úkoly, které jí byly uloženy“ a že se zde objevilo „několik problémů, pokud jde o vztahy uvnitř služby“. Rovněž uvedl, pokud jde o žalobkyni, „nedostatečnou obeznámenost s platným správním a hierarchickým systémem Komise“.

153    Avšak vedle toho, že žalobkyně nepřináší žádný důkaz na podporu tvrzení, že uvedení takových závěrů lze vysvětlit tím, že vedoucí odboru B 2 chtěl žalobkyni učinit odpovědnou za jeho vlastní chyby, vyplývá z písemností ve spise, že žalobkyně v průběhu své původní zkušební doby plnila některé úkoly, které jí byly uloženy, se zpožděním, jako například vyhotovování návrhů zpráv v rámci vedení disciplinárního spisu. Navíc, vedoucí odboru „Sociální dialog“, ke kterému byla žalobkyně přidělena od 18. května do 15. října 2001, kdy jí byla prodloužena zkušební doba, vyjádřil rovněž kritiku týkající se pracovních kvalit žalobkyně.

154    První část musí být tedy zamítnuta, aniž by bylo potřeba provést slyšení požadované žalobkyní.

155    V druhé části žalobkyně kritizuje skutečnost, že její zkušební doba byla prodloužena, aniž by jí předtím byla adresována jakákoliv výtka ze strany vedoucího odboru B 2.

156    V tomto ohledu i když je pravda, že bylo rozhodnuto, že správní orgán není povinen v žádném okamžiku upozornit úředníka ve zkušební době, jehož práce není uspokojivá (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 15. května 1985, Patrinos v. HSV, 3/84, Recueil, s. 1421, bod 19; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 5. března 1997, Rozand-Lambiotte v. Komise, T‑96/95, Recueil FP, s. I‑A‑35 a II‑97, bod 102), je nicméně třeba zdůraznit, že ve své zprávě o správním vyšetřování úředník pro slyšení „vyjádřil politování nad okolnostmi, za nichž byla vyhotovena [první zpráva o ukončení zkušební doby]“, a označil konkrétně za v rozporu s povinností péče skutečnost, že žalobkyně „neměla možnost včas vysvětlit pochybení, které její [v]edoucí odboru uvedl, ani zvláště možnost tato pochybení napravit tím, že by si se svými nadřízenými dohodla prostředky, jak toho dosáhnout“. Stejně tak úředník pro slyšení výslovně uvedl „nedostatek dialogu mezi [žalobkyní] a jejími nadřízenými předtím, než jí bylo oznámeno, že její [první] zpráva o ukončení zkušební doby je negativní“. Žalobkyně tak oprávněně Komisi vytýká, že prodloužila její zkušební dobu, aniž ji předtím jakkoliv upozornila.

157    Druhé části musí být proto vyhověno.

158    Pokud jde o třetí část, podle které byl zpravodajský výbor nesprávně informován, že žalobkyně souhlasila s prodloužením své zkušební doby, a z tohoto důvodu neprovedl slyšení žalobkyně ani osob, které hodlala navrhnout k vyslechnutí, je nesporné, jak to Komise výslovně připustila v rozhodnutí ze dne 20. září 2001, kterým zamítla stížnost podanou proti rozhodnutí o prodloužení zkušební doby, že zpravodajský výbor „byl nesprávně informován, že [žalobkyně] souhlasila s prodloužením zkušební doby v jiném odboru“, a že „[t]oto pochybení vyplývá ze skutečnosti, že [žalobkyně] navrhla své nové přidělení do odboru [B 4] v rámci oznámeného prodloužení zkušební doby, aniž by souhlasila se samotným prodloužením zkušební doby“. Žádné ustanovení služebního řádu ani žádného jiného předpisu sice neukládá zpravodajskému výboru provést slyšení. Nelze však vyloučit, že taková chybná informace byla základem pro rozhodnutí zpravodajského výboru neprovést slyšení dotčené osoby ani osob, které hodlala navrhnout k vyslechnutí.

159    Z toho vyplývá, že třetí části musí být rovněž vyhověno.

160    Žalobkyně tedy oprávněně tvrdí, že se Komise dopustila určitých pochybení při prodloužení její zkušební doby. Taková pochybení sama o sobě však nejsou tak závažná, že by je bylo třeba považovat za poškození osobnosti, důstojnosti nebo fyzické a psychické integrity žalobkyně ve smyslu čl. 12a odst. 3 služebního řádu.

b)     Pokud jde zadruhé o skutečnost, že Komise žalobkyni izolovala

161    Je třeba připomenout, že žalobkyně od ledna 2003 do uznání její invalidity dne 31. srpna 2005 obývala postupně tři kanceláře, přičemž první byla umístěna v druhém poschodí budovy Montoyer 34 (od ledna do června 2003), druhá v mezipatře mezi přízemím a prvním poschodím budovy Science 11 (od června 2003 do léta 2004) a třetí v osmém poschodí budovy Science 11 (od léta 2004).

162    Pokud jde přitom o první z těchto kanceláří, z písemností ve spise vyplývá, že byla daleko od kanceláře vedoucího odboru D 2 a že byla mimoto v poschodí, kde byla žalobkyně z důvodu rekonstrukce jedinou osobou, která zde pracovala.

163    Pokud jde o druhou kancelář v mezipatře budovy Science 11, poté, co úředník pro slyšení konstatoval její „izolaci nejen ve vztahu ke zbytku odboru, ke kterému byla [žalobkyně] přidělena, ale také ve vztahu ke kolegům z jiných odborů nebo jiných ředitelství“, zdůraznil, že „[v]elmi atypická a výstřední situace [této kanceláře] byla pravděpodobně překážkou dobrému začlenění osoby, která v ní pracovala, ve službě, ke které byla přidělena“, a dokonce dodal, že „skutečnost, že byla trvale umístěna v této kanceláři, mohla negativně ovlivnit psychiku [žalobkyně]“.

164    Za těchto podmínek, i když žalobkyně neprokazuje, že kanceláře, které jí byly přiděleny, nebyly vybaveny vhodným zařízením, a ostatně ani to, že její nadřízení s ní odmítali hovořit, je třeba se domnívat, že se Komise dopustila pochybení, když žalobkyni do léta 2004 přidělovala izolované kanceláře.

165    Je třeba nicméně zdůraznit, že když úředník pro slyšení tuto izolaci kritizoval, poskytl pro ni vysvětlení. Uvedl totiž, že po vytvoření několika úřadů uvnitř Komise a po pohybu zaměstnanců, který následoval, byl samotný odbor D 2 rozptýlen ve čtyřech poschodích budovy Science 11 (7., 8., 9. a 10. poschodí), což dle jeho názoru umožňuje pochopit „důvody, proč byla [žalobkyně] několikrát nucena změnit kancelář“.

166    Krom toho je třeba uvést, že některé kroky byly nadřízenými žalobkyně podniknuty proto, aby bylo nalezeno uspokojivější řešení, pokud jde o její kancelář.

167    Dne 3. července 2003 tak zaslal zástupce vedoucího odboru D 2 žalobkyni e-mail, ve kterém jí navrhl, aby se přestěhovala a šla dočasně do 7. poschodí této budovy do kanceláře jednoho z jejích kolegů do doby, než se uskuteční sloučení celého odboru D 2 do 9. a 10. poschodí budovy Science 11. Podle samotného znění tohoto e-mailu však mělo být takové přestěhování pouze „dočasné“, což vysvětluje, že žalobkyně e-mailem ze dne 7. července 2003 odpověděla na tento návrh tak, že váhá a raději vyčká do svého návratu z dovolené, zda nebude „v srpnu“ nalezeno „konečné řešení“.

168    Dne 11. září 2003 stejně tak zástupce vedoucího odboru D 2 zaslal zaměstnanci spravujícímu inventář e-mail, aby mu připomněl nezbytnost vyřešení otázky kanceláře žalobkyně. Poté, co mu připomněl, že již společně diskutovali tuto otázku před dovolenou v létě 2003, požádal jej, aby „[odboru D 2] poskytl kancelář uzpůsobenou pro [žalobkyni] co nejblíže 9. a 10. poschodí [budovy Science 11]“. Dodal, že „[z]áležitost je poměrně naléhavá, jelikož se zdá, že nevhodnost stávající kanceláře [žalobkyně] v přízemí [budovy Science 11] má vážné následky na výkonnost [dotyčné] a vyžaduje okamžité řešení“.

169    I  když zůstaly kroky popsané výše bez výsledku, přidělení izolovaných kanceláří žalobkyni, byť jej lze jakkoli kritizovat, tak nelze považovat za poškození osobnosti, důstojnosti nebo fyzické a psychické integrity dotyčné.

c)     Pokud jde zatřetí o skutečnost, že od ledna do června 2003 nebyl žalobkyni přidělen žádný úkol

170    Z písemností ve spise vyplývá, že žalobkyni nebyl od jejího přidělení do odboru D 2 dne 1. ledna 2003 a po dobu téměř celé první poloviny roku 2003 přidělen žádný úkol a že teprve dne 10. června 2003 byl vyhotoven popis jejího pracovního místa a žalobkyni sdělen. V tomto ohledu úředník pro slyšení zdůraznil, že „pouhá skutečnost, že úředník musel téměř půl roku čekat, než se přesně dozvěděl, co se od něj očekává ve službě, ke které byl přidělen, [může] být rozumně tímto úředníkem chápána jako nepřístojné jednání zvláště tehdy, dojde-li k němu v již konfliktním vztahu s jeho profesním prostředím“.

171    Konečně, pokud Komise podotýká, že pobyt žalobkyně v odboru D 2 měl být původně krátký, protože od prvních měsíců roku 2003 byl plánován její přesun do ředitelství „Bezpečnost“ GŘ pro personál a administrativu, tato okolnost, která se ostatně nenaplnila, nemůže nijak odůvodňovat, že dotyčné nebyl v prvních měsících roku 2003 přidělen žádný úkol. Stejně tak skutečnost, že žalobkyně byla v průběhu první poloviny tohoto roku často nepřítomná z důvodu nemoci nebo dovolené, správní orgán neopravňovala neplnit svou povinnost přidělovat žalobkyni úkoly.

172    Vzhledem ke skutečnostem projednávané věci a konkrétně původním plánům na nové přidělení žalobkyně mimo odbor D 2 je nicméně třeba se domnívat, že opožděné přidělení úkolů žalobkyni nelze samo o sobě považovat za poškození její osobnosti, důstojnosti nebo její fyzické nebo psychické integrity.

d)     Pokud jde začtvrté o skutečnost, že Komise šířila pomluvy o pracovních schopnostech žalobkyně

173    Žalobkyně nepředkládá žádný důkaz na podporu tvrzení, že nadřízení z GŘ pro personál a administrativu šířili pomluvy o jejích pracovních schopnostech.

174    Výtce vznesené v tomto ohledu proto nelze vyhovět.

e)     Pokud jde zapáté o skutečnost, že Komise zamítla některé žádosti o dovolenou za kalendářní rok a jiné žádosti schválila ze zpožděním

175    Úvodem je třeba připomenout, že i když podle čl. 57 prvního pododstavce služebního řádu „[ú]ředníci mají nárok na dovolenou za kalendářní rok v délce nejméně dvacet čtyři pracovních dnů a nejvíce třicet pracovních dnů v jednom kalendářním roce“, bylo nicméně rozhodnuto, že neschválení dovolené za kalendářní rok za účelem zajištění řádného fungování služby nelze jako takové považovat za projev psychického obtěžování (výše uvedený rozsudek Schmit v. Komise, bod 78).

176    V projednávaném případě žalobkyně Komisi vytýká, že před vydáním konkludentního rozhodnutí dne 3. září 2004, kterým byla zamítnuta žádost o pomoc a žádost náhradu škody, odmítla schválit tři žádosti o dovolenou za kalendářní rok týkající se období od 10. května do 30. června 2004, od 19. května do 8. června 2004 a od 5. července do 13. srpna 2004. Podle žalobkyně je důvodem těchto zamítnutí snaha správního orgánu ji „psychicky destabilizovat“.

177    Pokud jde o zamítnutí žádosti o dovolenou za kalendářní rok podané dne 7. května 2004, týkající se období od 10. května do 30. června 2004, z písemností ve spise, konkrétně z e-mailů zaslaných žalobkyni dne 7. a 10. května 2004 vyplývá, že toto zamítnutí se zakládalo na oprávněném důvodu, a sice nutnosti přezkoumat v návaznosti na stanovisko lékařského vyšetření ze dne 7. května 2004, v němž bylo uvedeno, že „pro zdraví [žalobkyně] [je] vhodná změna pracovního místa“, s žalobkyní různé možnosti, jak dosáhnout jejího nového přidělení mimo GŘ pro personál a administrativu. Je ostatně prokázáno, že dne 10. května 2004 se žalobkyně skutečně setkala s ředitelem ředitelství D a že na této schůzce bylo rozhodnuto, že její životopis bude zaslán jiným generálním ředitelstvím. Navíc, sama žalobkyně sdělila e-mailem ze dne 12. května 2004 asistentce ředitele ředitelství D, že si ve skutečnosti hodlala vzít dovolenou za kalendářní rok od 19. května do 8. června 2004.

178    Pokud jde o žádost o dovolenou za kalendářní rok týkající se období od 19. května do 8. června 2004, je třeba uvést, že důvod, proč byla tato žádost zamítnuta, v daném případě nutnost provést při vyhotovování PVSP leden–říjen 2003 formální rozhovor stanovený v čl. 8 odst. 5 OPU, byl rovněž oprávněný, jelikož ustanovení čl. 8 odst. 14 OPU stanoví, že „[v]eškeré roční posudky [musí] být vyhotoveny nejpozději do konce dubna“ (neoficiální překlad).

179    Totéž platí tím spíše pro žádost o dovolenou za kalendářní rok týkající se období od 5. července do 13. srpna 2004, jejíž zamítnutí uvedené v e-mailu zaslaném dne 9. června 2004 ředitelem ředitelství D žalobkyni bylo odůvodněno nutností, aby nebyly zmařeny naděje na povýšení u všech úředníků ředitelství D, uskutečnit v návaznosti na žádost o přezkum podanou žalobkyní proti jejímu PVSP leden–říjen 2003 formální rozhovor se spolupodepisujícím úředníkem na základě čl. 8 odst. 10 OPU.

180    Oproti tomu žalobkyně právem Komisi vytýká, že se zpozdila při schvalování její žádosti o dovolenou za kalendářní rok týkající se období od 19. července do 27. srpna 2004. Tato žádost podaná v „Sic Congés“ dne 21. června 2004 byla totiž schválena až 2. srpna 2004, tedy více než dva týdny po datu, od kterého chtěla žalobkyně čerpat dovolenou. Mimoto je třeba uvést, že tato žádost byla schválena a odpovídající dny byly odečteny od zbytku dovolené za kalendářní rok dotyčné, třebaže tato předložila dne 5. července 2004 lékařské potvrzení vztahující se k období od 17. července do 27. srpna 2004, tedy právě ke stejnému období, jako bylo období, kterého se týkala žádost o dovolenou za kalendářní rok, a že toto potvrzení nebylo správním orgánem zpochybněno.

181    Z předcházejícího vyplývá, že pokud jde o otázku dovolené za kalendářní rok, jediné chybné jednání, které musí být Komisi přičteno, se týká podmínek, za nichž byla vyřízena žádost o dovolenou za kalendářní rok týkající se období od 19. července do 27. srpna 2004. Nelze se přitom domnívat, že takové jednání samo o sobě mělo za následek poškození osobnosti, důstojnosti nebo fyzické nebo psychické integrity žalobkyně.

f)     Pokud jde zašesté o odmítnutí Komise považovat nepřítomnost z důvodu nemoci za oprávněnou

182    Je nesporné, že Komise podrobila žalobkyni, která předložila lékařské potvrzení vztahující se k období od 16. dubna do 11. června 2004, lékařskému vyšetření. Z písemností ve spise přitom vyplývá, že poté, co lékařské vyšetření dospělo ve stanovisku ze dne 7. května 2004 k závěru, že žalobkyně byla schopna výkonu práce, a současně, že „pro zdraví [dotyčné] [je] vhodná změna pracovního místa“, žalobkyně nevyužila možnosti, která je jí poskytnuta čl. 59 odst. 1 pátým pododstavcem služebního řádu, předložit u orgánu záležitost k přezkoumání nezávislému lékaři.

183    Žalobkyně tak neprokazuje, že se její nadřízení před konkludentním rozhodnutím, kterým byla zamítnuta žádost o pomoc a žádost o náhradu škody, dopustili protiprávností při posuzování její nepřítomnosti z důvodu nemoci.

184    Ze všeho předcházejícího vyplývá, že i když byly některé úkony dovolávané žalobkyní chybné, žádný z nich nelze sám o sobě považovat za „nepřístojné chování“ ve smyslu čl. 12a odst. 3 služebního řádu.

185    Vyvstává nicméně otázka, zda nemohou být považována za takové „nepřístojné jednání“ tato jednání jako celek.

186    Na tuto otázku odpověděl úředník pro slyšení záporně, když měl za to, že „dotčené jednání či úkony [nebyly] ze strany jejich původce(ů) učiněny úmyslně v tom smyslu, že by měli v úmyslu poškodit osobnost, důstojnost nebo integritu [žalobkyně]“, a upřesnil, že chybí „individuální či společná vůle ze strany několika osob poškodit [žalobkyni]“.

187    Soud nicméně nemůže vycházet z takového posouzení, jelikož úředník pro slyšení vycházel za účelem jeho formulace z nesprávného výkladu čl. 12a odst. 3 služebního řádu, když učinil zlý úmysl domnělého obtěžovatele podmínkou existence psychického obtěžování.

188    Jednání vytýkaná žalobkyní jejím nadřízeným však není namístě považovat za jednání uvedená v čl. 12a odst. 3 služebního řádu. I kdyby totiž byla tato jednání brána jako celek, nejsou, ačkoliv snad hraničí s psychickým obtěžováním a jako taková snad byla, jak uvádí úředník pro slyšení, pociťována žalobkyní, natolik závažná, že by měla objektivně za následek k datu konkludentního rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o pomoc a žádost o náhradu škody, poškození osobnosti, důstojnosti nebo fyzické nebo psychické integrity dotyčné osoby.

189    Ze všeho předcházejícího vyplývá, že žalobkyně tvrdí neoprávněně, že byla obětí psychického obtěžování.

C –  K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení konkludentního rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o pomoc

1.     K přípustnosti

a)     Argumenty účastnic řízení

190    Komise v podstatě uplatňuje, že neodpovězení na žádost o pomoc nezakládá po uplynutí lhůty čtyř měsíců ode dne jejího podání žádný akt nepříznivě zasahující do právního postavení dotčené osoby. Komise totiž vysvětluje, že po uplynutí této čtyřměsíční lhůty nezamítla žádost o pomoc ani konkludentně, protože musela vyčkat na výsledky správního vyšetřování, aby o této žádosti rozhodla. Dodává, že žádost o pomoc nakonec zamítla až 16. září 2005 poté, co správní vyšetřování ukázalo neopodstatněnost tvrzení o psychickém obtěžování. Za těchto podmínek jsou výše uvedená návrhová žádání nepřípustná z důvodu svého předčasného charakteru.

191    Žalobkyně navrhuje námitku nepřípustnosti zamítnout.

b)     Závěry Soudu

192    Článek 90 odst. 1 služebního řádu stanoví:

„Každá osoba, na kterou se tento služební řád vztahuje, může předložit [OOJ] žádost, aby vydal v její věci rozhodnutí. [OOJ] sdělí dotyčné osobě své odůvodněné rozhodnutí do čtyř měsíců ode dne podání žádosti. Neobdrží-li žadatel do konce této lhůty žádnou odpověď na žádost, má se za to, že rozhodnutí je zamítavé, proti takovému rozhodnutí je možné podat stížnost v souladu s následujícím odstavcem.“

193    Jak již bylo uvedeno, v projednávaném případě žalobkyně dopisem ze dne 29. dubna 2004 požádala Komisi o pomoc. Neodpovězení na tento dopis, který obsahoval žádost ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu, mělo tedy za následek po uplynutí lhůty čtyř měsíců konkludentní zamítavé rozhodnutí představující akt nepříznivě zasahující do právního postavení žalobkyně.

194    Tento závěr nemůže být vyvrácen argumentem Komise, že ve lhůtě čtyř měsíců stanovené v čl. 90 odst. 1 služebního řádu nezaujala stanovisko k žádosti o pomoc z důvodu psychického obtěžování, protože byla před rozhodnutím nucena vyčkat na výsledky správního vyšetřování.

195    Pokud totiž správnímu orgánu přísluší v případě, že úředník, který se domáhá ochrany ze strany svého orgánu, předloží alespoň neúplný důkaz o existenci útoků, o nichž tvrdí, že byl jejich cílem, přijmout vhodná opatření zejména tím, že zahájí vyšetřování za účelem prokázání skutkového základu stížnosti (výše uvedený rozsudek Lo Giudice v. Komise, bod 136), taková povinnost nemůže danému orgánu umožňovat odchýlit se od ustanovení čl. 90 odst. 1 služebního řádu, která úředníkovi umožňují vyžadovat vydání rozhodnutí ze strany správního orgánu v kogentní lhůtě (rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 3. dubna 1990, Pfloeschner v. Komise, T‑135/89, Recueil, s. II‑153, bod 17, a ze dne 6. listopadu 1997, Ronchi v. Komise, T‑223/95, Recueil FP, s. I‑A‑321 a II‑879, bod 31).

196    I  když je pravda, že se nelze před ukončením správního vyšetřování domnívat, že Komise definitivně zamítla žádost o pomoc, nic to nemění na tom, že i před definitivním rozhodnutím o takové žádosti byla Komise povinna přijmout některé akty, přinejmenším prozatímně. Nevydání takových opatření v důsledku nečinnosti správního orgánu ve věci uvedené žádosti může nepříznivě zasahovat do právního postavení žalobkyně, jako v projednávaném případě.

197    Za těchto podmínek nelze vyhovět námitce nepřípustnosti vycházející z toho, že výše uvedená návrhová žádání nesměřují vůči žádnému aktu nepříznivě zasahujícímu do právního postavení.

198    Je nicméně třeba uvést, že sdělením ze dne 8. září 2004 byl úředník pro slyšení jmenovaný generálním tajemníkem Komise zmocněn generálním tajemníkem k tomu, aby „zjistil, zda jsou uvedená tvrzení pravdivá, pokud jde zejména o chování úředníka či úředníků, jejichž jména jsou uvedena ve spisu, aby tak bylo možné posoudit skutečnou situaci a důsledky, které je z ní případně třeba vyvodit“. Krom toho poté, co úředník pro slyšení provedl od 6. října do 22. prosince 2004 několik slyšení, oznámil dne 21. března 2005 generálnímu tajemníkovi Komise zprávu vyhotovenou po ukončení správního vyšetřování.

199    Je tedy třeba konstatovat, že i když před podáním projednávané žaloby správní orgán nepřijal všechna pomocná opatření, které žalobkyně požadovala, vyhověl nicméně žádosti žalobkyně o provedení správního vyšetřování.

200    Z předcházejícího vyplývá, že žalobkyně je oprávněna zpochybnit konkludentní rozhodnutí, kterým byla zamítnuta její žádost o pomoc, s výjimkou žádosti směřující k zahájení vyšetřování. Pouze v tomto posledním bodě jsou návrhová žádání žalobkyně nepřípustná z důvodu neexistence aktu nepříznivě zasahujícího do jejího právního postavení při podání žaloby.

2.     K věci samé

a)     Argumenty účastnic řízení

201    Přestože žalobkyně vznáší dva žalobní důvody, vycházející zaprvé z porušení článku 24 služebního řádu a zadruhé z porušení povinnosti péče, tyto žalobní důvody, které spočívají v podstatě na stejné argumentaci, musí být nicméně přezkoumány společně.

202    Žalobkyně uplatňuje, že Komise neodpověděla na její žádost o pomoc s rychlostí a péčí vyžadovanými okolnostmi, a zvláště neprovedla její nové přidělení mimo GŘ pro personál a administrativu, třebaže dne 18. května 2004 psychiatr, kterého lékařská služba pověřila zpracováním psychiatrického posudku žalobkyně, ve svém posudku zdůraznil, že „[j]elikož je problém sociálního rázu (konflikt uvnitř [o]rgánu), řešení musí být tudíž přijato na sociální úrovni (znovuzačlenění do jiného [g]enerálního [ř]editelství)“.

203    Na obranu Komise tvrdí, že jí nemůže být vytýkáno, že nově nepřidělila žalobkyni mimo GŘ pro personál a administrativu, jelikož dotyčná nebyla obětí psychického obtěžování.

b)     Závěry Soudu

204    Podle čl. 24 prvního pododstavce služebního řádu „Společenství pomáhají všem úředníkům zejména při postupu proti jakékoli osobě, která se dopustila vyhrožování, urážky nebo pomluvy nebo jiného útoku vůči osobě nebo majetku, kterému je tato osoba nebo člen její rodiny vystavena z důvodů svého postavení nebo služebních povinností“.

205    Je třeba připomenout, že na základě povinnosti pomoci je správní orgán povinen v případě události neslučitelné s řádným a nerušeným výkonem služby zasáhnout s veškerou nutnou energií a odpovědět s rychlostí a péčí vyžadovanými okolnostmi daného případu, aby prokázal skutečnosti a vyvodil z nich se znalostí věci vhodné důsledky (rozsudek Soudního dvora ze dne 26. ledna 1989, Koutchoumoff v. Komise, 224/87, Recueil, s. 99, body 15 a 16; rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 21. dubna 1993, Tallarico v. Parlament, T‑5/92, Recueil, s. II‑477, bod 31, a ze dne 5. prosince 2000, Campogrande v. Komise, T‑136/98, Recueil FP, s. I‑A‑267 a II‑1225, bod 42).

206    Jelikož v projednávaném případě nebyla existence psychického obtěžování Soudem prokázána, žalobkyně nemůže Komisi vytýkat, že nepřijala veškerá opatření k její ochraně před takovým obtěžováním.

207    Je nicméně třeba připomenout, že sdělení z roku 2003 o psychickém obtěžování stanoví, že „[p]ři sebemenším podezření na psychické obtěžování lze přijmout opatření o přeložení“ a že tato opatření, „která musí zohledňovat konkrétní situaci“ a která „mohou být bezprostřední a v případě potřeby i konečná“, mají za cíl „umožnit domnělému poškozenému se zotavit tím, že je mu dána možnost zachovat si odstup“.

208    V projednávaném případě je třeba uvést, že žalobkyně ve svém dopise ze dne 29. dubna 2004 nejprve vedoucímu odboru B 2, tedy odboru, ke kterému byla přidělena při přijetí Komisí jako úředník ve zkušební době, vytkla, že sdělil řediteli ředitelství B, pověřenému vyhotovením první zprávy o ukončení zkušební doby, neprávem kritické informace o jejích pracovních schopnostech pouze za tím účelem, aby ji učinil odpovědnou za jeho vlastní chyby. V tomtéž dopise žalobkyně svým nadřízeným vytýká, že ji počínaje jejím přidělením dne 1. ledna 2003 do odboru 01 profesně izolovali, když jí přidělili kancelář vzdálenou od zbytku odboru bez jakéhokoli zařízení, nezadávali jí práci odpovídající její kvalifikaci, bránili jejímu přestupu z GŘ pro personál a administrativu, a za tímto účelem poskytli jiným generálním ředitelstvím negativní informace o jejích schopnostech. Stále v tomto dopise žalobkyně uvedla skutečnost, že jí byl zaslán seznam zaměstnanců odboru, ve kterém již nebylo uvedeno její jméno. Konečně je třeba uvést, že mezi mnohými písemnostmi, které žalobkyně přiložila ke své žádosti o pomoc, byl seznam osob, které podle ní mohly potvrdit existenci tvrzeného psychického obtěžování.

209    Význam a závažnost skutečností tvrzených žalobkyní v její žádosti o pomoc tak ukazují, pokud ne na existenci psychického obtěžování, tak přinejmenším na „podezření na psychické obtěžování“ ve smyslu sdělení z roku 2003 o psychickém obtěžování, a ukládaly tak Komisi přijmout ještě před provedením vyšetřování a ověřením pravdivosti výtek dotyčné „opatření o přeložení“.

210    Je přitom nesporné, že k datu konkludentního rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o pomoc, nebylo žádné předběžné opatření této povahy Komisí přijato a že žalobkyně nebyla předmětem žádného rozhodnutí o novém přidělení mimo GŘ pro personál a administrativu, ba dokonce ani mimo odbor D 2, ke kterému byla tehdy přidělena.

211    Z písemností ve spise sice vyplývá, že od podzimu roku 2003 bylo GŘ pro personál a administrativu vynaloženo určité úsilí, aby bylo žalobkyni umožněno nalézt zaměstnání mimo uvedené generální ředitelství, a že zejména dne 13. května 2004 zaslal ředitel ředitelství D životopis žalobkyně pěti jiným generálním ředitelstvím a uvedl, že GŘ pro personál a administrativu souhlasí s tím, aby žalobkyně byla nově přidělena. Tyto různé snahy však nelze považovat za dostatečné, jelikož věcí Komise bylo nejen pomoci žalobkyni při jejím hledání zaměstnání, ale také ji nově přidělit mimo GŘ pro personál a administrativu.

212    Ve zbývající části je třeba uvést, že dopisem ze dne 11. června 2004 sdělil sám ředitel IDOC generálnímu tajemníkovi Komise, že se mu skutečnosti tvrzené žalobkyní v její žádosti o pomoc zdají dostatečně vážné, aby odůvodňovaly zahájení správního vyšetřování „za účelem prokázání existence individuální odpovědnosti, nebo očištění neprávem obviněných úředníků“.

213    Za těchto okolností žalobkyně oprávněně tvrdí, že Komise neodpověděla na její žádost o pomoc s veškerou vyžadovanou péčí tím, že před provedením správního vyšetřování nepřijala opatření o přeložení.

214    Z toho vyplývá, že konkludentní rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o pomoc, musí být zrušeno v části, v níž bylo tímto rozhodnutím zamítnuto vydání předběžného opatření o přeložení.

D –  K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení PVSP 2003

1.     Argumenty účastnic řízení

215    Komise navrhuje nepřípustnost výše uvedených návrhových žádání z toho důvodu, že stížnost podaná proti PVSP 2003 byla podána pozdě. Zdůrazňuje, že žalobkyně, která díky dopisu ze dne 21. září 2004 věděla o definitivním uzavření jejích PVSP 2003, podala svou stížnost u odboru „Opravné prostředky“ GŘ pro personál a administrativu až 5. ledna 2005, tedy po uplynutí lhůty tří měsíců stanovené v čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Komise dodává, že dotyčná se měla s přihlédnutím ke své „konkrétní situaci“ během svého působení na pracovišti informovat u GŘ pro personál a administrativu o přesném stavu vývoje svých PVSP 2003 nebo měla přinejmenším nahlédnout do svého spisu v informačním systému „SysPer 2“ (dále jen „SysPer 2“). Vzhledem k tomu, že její PVSP 2003 byly vyhotoveny ve dnech 13. a 14. července 2004, dotyčná tedy měla možnost se s nimi seznámit ihned poté nebo v každém případě nejpozději tehdy, když obdržela dopis ze dne 21. září 2004, kterým byla informována o administrativním ukončení těchto posudků.

216    V případě, že by Soud považoval výše uvedená návrhová žádání za přípustná, Komise podpůrně připomíná, že žalobkyně po podání projednávané žaloby odešla do invalidního důchodu, a že již tedy nemá právní zájem domáhat se zrušení svých PVSP 2003.

217    Ve své replice žalobkyně navrhuje přípustnost svých návrhových žádání směřujících ke zrušení svých PVSP 2003.

2.     Závěry Soudu

218    Pokud jde o přípustnost výše uvedených návrhových žádání, je třeba připomenout, že z čl. 90 odst. 2 služebního řádu vyplývá, že každá osoba, na kterou se tento služební řád vztahuje, se může obrátit na OOJ se stížností na opatření, které se jí nepříznivě dotýká, a tato stížnost musí být podána do tří měsíců. Tato lhůta počíná běžet dnem oznámení rozhodnutí dotyčné osobě, ale v žádném případě ne později, než kdy oznámení obdržela, dotýká-li se opatření jednotlivé osoby.

219    Krom toho k tomu, aby bylo rozhodnutí řádně oznámeno ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu, je třeba nejen, aby bylo sděleno svému adresátovi, ale také, aby se tento mohl užitečně seznámit s jeho obsahem (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 15. června 1976, Jänsch v. Komise, 5/76, Recueil, s. 1027, bod 10; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 19. října 2006, Buendía Sierra v. Komise, T‑311/04, Sb. rozh. s. II‑4137, bod 121).

220    Je konečně věcí správního orgánu, který se dovolává opožděnosti stížnosti, aby prokázal datum, kdy bylo rozhodnutí oznámeno, tedy kdy s ním byl jeho adresát seznámen (viz obdobně rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 9. června 1994, X v. Komise, T‑94/92, Recueil FP, s. I‑A‑149 a II‑481, bod 22).

221    V projednávaném případě Komise tvrdí, že lhůta tří měsíců stanovená v čl. 90 odst. 2 služebního řádu začala běžet dne 21. září 2004, který je uveden na dopisu, kterým vedoucí odboru „Lidské zdroje – ADMIN, vnitřní reformy“ informoval žalobkyni, že v rámci období pro povýšení 2004 rozhodl generální ředitel GŘ pro personál a administrativu s ohledem na celkovou známku 8/20, která jí byla přidělena v hodnoceném roce 2003, nepřidělit žalobkyni žádný prioritní bod. Kromě skutečnosti, že žádná písemnost ve spise neumožňuje určit datum, kdy byl tento dopis oznámen, je nicméně třeba zdůraznit, že jelikož k tomuto dopisu nebyly připojeny PVSP 2003, nelze se domnívat, že tento dopis umožnil dotyčné seznámit se užitečně s uvedenými PVSP.

222    Pokud jde o argument, že dotyčná s přihlédnutím ke své „konkrétní situaci“ se měla při svém pobytu na pracovišti informovat u GŘ pro personál a administrativu o přesném stavu vývoje svých PVSP 2003 nebo měla přinejmenším nahlédnout do svého spisu v informačním systému „SysPer 2“, nemůže být přijat, neboť, jak bylo připomenuto výše, lhůta pro podání stížnosti proti nepříznivému opatření počíná běžet na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu až dnem oznámení rozhodnutí jeho adresátovi, ale v žádném případě ne později než ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl.

223    Za těchto podmínek, jelikož Komise nepředložila důkaz o datu, kdy byly žalobkyni oznámeny PVSP 2003 nebo kdy s nimi byla seznámena, musí být námitka nepřípustnosti vycházející z opožděnosti výše uvedených návrhových žádání zamítnuta.

224    Z předcházejícího vyplývá, že návrhová žádání směřující ke zrušení PVSP 2003 byla k datu podání projednávané žaloby přípustná.

225    Tento závěr nicméně nemůže bránit Soudu přezkoumat, zda si žalobkyně po podání projednávané žaloby zachovala osobní zájem na zrušení svých PVSP 2003 (viz rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 24. dubna 2001, Torre a další v. Komise, T‑159/98, Recueil FP, s. I‑A‑83 a II‑395, bod 30, a ze dne 31. května 2005, Dionyssopoulou v. Rada, T‑105/03, Sb. VS s. I‑A‑137 a II‑621, bod 18 a citovaná judikatura).

226    V této souvislosti je třeba připomenout, že hodnotící posudek, nazvaný PVSP v hodnotícím systému platném v Komisi, má jakožto dokument interní povahy v prvé řadě pravidelně správnímu orgánu zprostředkovávat informace o tom, jak jeho úředníci plní své služební povinnosti (rozsudek Soudního dvora ze dne 3. července 1980, Grassi v. Rada, 6/79 a 97/79, Recueil, s. 2141, bod 20; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 28. května 1997, Burban v. Parlament, T‑59/96, Recueil FP, s. I‑A‑109 a II‑331, bod 73).

227    Z pohledu úředníka hraje hodnotící posudek významnou roli pro vývoj jeho služebního postupu, zejména pokud jde o přeložení a povýšení. Z toho vyplývá, že se v zásadě dotýká zájmu posuzovaného, pouze dokud zcela neskončil jeho služební poměr. Proto tedy úředník nemá po skončení služebního poměru oprávněný zájem na pokračování řízení o žalobě podané proti hodnotícímu posudku, ledaže prokáže, že zvláštní okolnost odůvodňuje trvání osobního a trvajícího zájmu na zrušení uvedeného posudku (výše uvedený rozsudek Dionyssopoulou v. Rada, boD 20).

228    V projednávaném případě není sporné, že rozhodnutím OOJ ze dne 23. srpna 2005 odešla žalobkyně do invalidního důchodu počínaje 31. srpnem 2005 a byl jí přiznán příspěvek v invaliditě. Navíc, výbor pro otázky invalidity měl za to, že „vzhledem k trvalému charakteru nemoci, která vedla k invaliditě, [není] nutné přezkumné lékařské vyšetření“. Změna PVSP 2003 tak nemůže mít žádný vliv na služební postup žalobkyně. Krom toho žalobkyně neprokázala, ani se dokonce nedovolávala konkrétní okolnosti, která by odůvodňovala zachování osobního a trvajícího legitimního zájmu na zrušení.

229    Tento závěr nemůže být zpochybněn řešením zvoleným Soudem v rozsudku ze dne 25. září 2008, Strack v. Komise (F‑44/05, Sb. VS s. I-A-000 a  II-000 ). Ve věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek, totiž bylo sice rozhodnuto, že třebaže úředník odešel do invalidního důchodu, zachovává si legitimní zájem domáhat se zrušení rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho žádost o pracovní místo, je však třeba zdůraznit, že v uvedené věci nebylo na rozdíl od projednávaného sporu konstatováno, že nemoc, která vedla k invaliditě tohoto úředníka, má trvalý charakter a že není nutné přezkumné lékařské vyšetření.

230    Za těchto podmínek již není namístě rozhodnout o návrhu na zrušení PVSP 2003.

E –  K návrhovým žádáním na náhradu škody

231    Návrhová žádání na náhradu škody uplatněná žalobkyní se v podstatě dělí na tři části. Dotyčná totiž požaduje náhradu škod způsobených zaprvé psychickým obtěžováním, jehož byla obětí, zadruhé konkludentním rozhodnutím, kterým byla zamítnuta žádost o pomoc, a zatřetí protiprávností PVSP 2003 a podmínkami, za kterých s nimi byla žalobkyně seznámena.

1.     K návrhovým žádáním směřujícím k náhradě škody způsobené tvrzeným psychickým obtěžováním

a)     Argumenty účastnic řízení

232    Žalobkyně tvrdí, že psychické obtěžování, jehož byla obětí, vážně poškodilo její zdravotní stav, jak prokazují lékařská potvrzení jejího ošetřujícího lékaře, lékařská stanoviska lékařské služby a stanovisko nezávislého lékaře vybraného v rámci postupu přezkoumání věci stanoveného v čl. 59 odst. 1 služebního řádu. Tím jí byla způsobena významná nemajetková újma spočívající v její neschopnosti běžně plnit své služební povinnosti ve svém odboru, jakož i majetková újma v podobě ztráty šance při vývoji svého služebního postupu a svého legitimního práva na povýšení.

233    Na obranu Komise navrhuje zamítnout výše uvedená návrhová žádání na náhradu škody, když uvádí, že žalobkyně nebyla vystavena psychickému obtěžování.

b)     Závěry Soudu

234    Z ustálené judikatury v oblasti veřejné služby vyplývá, že vznik odpovědnosti Společenství je vázán na současné splnění podmínek týkajících se protiprávnosti jednání vytýkaného orgánu, skutečné škody a příčinné souvislosti mezi jednáním a uplatňovanou škodou (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. prosince 1987, Delauche v. Komise, 111/86, Recueil, s. 5345, bod 30; rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 16. září 1998, Rasmussen v. Komise, T‑234/97, Recueil FP, s. I‑A‑507 a II‑1533, bod 71, a ze dne 6. července 2004, Huygens v. Komise, T‑281/01, Sb. VS s. I‑A‑203 a II‑903, bod 51).

235    Je tedy třeba přezkoumat, zda lze Komisi vytýkat protiprávní jednání, a pokud ano, určit poté existenci případné škody v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním.

 K existenci protiprávního jednání

236    I  když je pravda, že, jak bylo uvedeno výše, žalobkyně neoprávněně tvrdí, že byla obětí psychického obtěžování, nic to nemění na tom, že, jak ostatně uvedl úředník pro slyšení, některé skutečnosti dovolávané dotyčnou na podporu své žádosti o náhradu škody mohou jako celek ukazovat na určité porušení povinnosti péče Komisí. Jedná se konkrétně o podmínky prodloužení zkušební doby žalobkyně (body 155 až 160 tohoto rozsudku), přidělení izolovaných kanceláří dotyčné (body 161 až 169 tohoto rozsudku), nestanovení úkolů od ledna do června 2003 (body 170 až 172) nebo dále podmínky, za kterých byly vyřizovány žádosti o dovolenou za kalendářní rok od 19. července do 27. srpna 2004 (body 180 a 181 tohoto rozsudku).

237    Z toho vyplývá, že je splněna první podmínka vyžadovaná k tomu, aby byla založena odpovědnost Komise, v projednávaném případě existence protiprávního jednání.

 K existenci újmy související s protiprávním jednáním

238    Pokud jde o tvrzenou majetkovou újmu, dotyčná tvrdí, že jí z důvodu uznání její invalidity vznikla ztráta na výdělku. Když dotyčná vznáší takový nárok, je tedy třeba mít za to, že tvrdí, že uznání její invalidity je důsledkem nemoci z povolání způsobené nesprávným úředním postupem jejího správního orgánu.

239    V tomto ohledu je třeba připomenout, jak bylo rozhodnuto (rozsudek Soudu ze dne 2. května 2007, Giraudy v. Komise, F‑23/05, Sb. VS s. I-A-000 a  II-000, bod 193), že Soud není příslušný k rozhodnutí o příčinném vztahu mezi služebními podmínkami úředníka a nemocí, které se dovolává. Článek 18 pravidel pojištění úředníků Evropských společenství pro případ úrazu nebo nemoci z povolání (dále jen „pravidla pojištění“) totiž stanoví, že rozhodnutí o uznání nemoci jako nemoci z povolání přijímá OOJ na základě závěrů vyslovených jedním nebo více lékaři určenými orgány, a pokud to úředník vyžaduje, po konzultaci lékařské komise stanované v článku 22 pravidel pojištění. Článek 11 odst. 2 pravidel pojištění stanoví, že v případě celkové trvalé invalidity způsobené v důsledku úrazu nebo nemoci z povolání je úředníkovi vyplacena částka stanovená v čl. 73 odst. 2 bodě b) služebního řádu, tedy částka rovnající se osminásobku ročního základního platu vypočtená na základě výše platu pobíraného během dvanácti měsíců před úrazem.

240    Systém zavedený k provedení článku 73 služebního řádu tedy stanoví paušální náhradu v případě úrazu nebo nemoci z povolání, aniž by dotčená osoba musela nutně dokazovat jakékoliv pochybení orgánu. Judikatura upřesňuje, že pouze v případě, kdy se ukáže, že systém zavedený služebním řádem neumožňuje přiměřenou náhradu utrpěné škody, má úředník právo požadovat dodatečnou náhradu (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise, 169/83 a 136/84, Recueil, s. 2801, bod 13, a ze dne 9. září 1999, Lucaccioni v. Komise, C‑257/98 P, Recueil, s. I‑5251, bod 22; rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 14. května 1998, Lucaccioni v. Komise, T‑165/95, Recueil FP, s. I‑A‑203 a II‑627, bod 74, a ze dne 15. prosince 1999, Latino v. Komise, T‑300/97, Recueil FP, s. I‑A‑259 a II‑1263, bod 95).

241    V projednávaném případě z písemností ve spise vyplývá, že žalobkyně sdělením podaným dne 17. října 2005 podala u Komise žádost, kterou se domáhala, aby byl „anxiózní depresivní syndrom“, o němž tvrdí, že je jím postižena, uznán za nemoc z povolání na základě článku 73 služebního řádu. Řízení o uznání profesního původu nemocí, kterými je dotyčná postižena, přitom stále probíhá. Z toho vyplývá, že výše uvedený návrh na náhradu škody je předčasný a v daném stavu mu nelze vyhovět.

242    Naopak, pokud jde o nemajetkovou újmu, která měla žalobkyni vzniknout, pochybení Komise z hlediska její povinnosti péče přispěla k izolaci žalobkyně v rámci jejího odboru a způsobila jí újmu, která bude přiměřeně nahrazena tím, že žalobkyni bude poskytnuta částka 500 eur.

2.     K návrhovým žádáním směřujícím k náhradě újmy způsobené protiprávností konkludentního rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o pomoc

a)     K přípustnosti

 Argumenty účastnic řízení

243    Komise zpochybňuje přípustnost návrhových žádání směřujících k náhradě újmy způsobené konkludentním rozhodnutím, kterým byla zamítnuta žádost o pomoc. Tvrdí, že jelikož jsou návrhová žádání směřující ke zrušení tohoto rozhodnutí nepřípustná z důvodu svého předčasného charakteru, návrhová žádání směřující k náhradě újmy způsobené tímto rozhodnutím musí být v důsledku toho zamítnuta jako nepřípustná.

244    Žalobkyně navrhuje přípustnost výše uvedených návrhových žádání na náhradu škody.

 Závěry Soudu

245    V rámci systému opravných prostředků zavedeného články 90 a 91 služebního řádu je žaloba na náhradu škody, která představuje samostatný právní prostředek ve vztahu k žalobě na neplatnost, přípustná pouze tehdy, pokud jí předcházel postup před zahájením soudního řízení v souladu s ustanoveními služebního řádu. Tento postup se liší podle toho, zda škoda, jejíž náhrada je požadována, vyplývá z aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu, nebo z jednání správního orgánu, které nemá rozhodovací charakter. V prvním případě dotčené osobě přísluší podat ve stanovené lhůtě stížnost proti dotyčnému aktu ke správnímu orgánu. Naproti tomu v druhém případě musí být správní řízení zahájeno podáním žádosti ve smyslu čl. 90 odstavce 1 služebního řádu směřující k získání náhrady škody a poté musí případně následovat podání stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 28. června 1996, Y v. Soudní dvůr, T‑500/93, Recueil FP, s. I‑A‑335 a II‑977, bod 64).

246    Existuje-li přímá souvislost mezi žalobou na neplatnost a žalobou na náhradu škody, tato posledně uvedená žaloba je přípustná jakožto vedlejší k žalobě na neplatnost, aniž by jí nutně musela předcházet žádost u OOJ o náhradu údajně vzniklé újmy a stížnost, která by zpochybňovala opodstatněnost konkludentního nebo explicitního zamítnutí žádosti (rozsudek Soudu ze dne 15. července 1993, Camara Alloisio a další v. Komise, T‑17/90, T‑28/91 a T‑17/92, Recueil, s. II‑841, bod 46, a výše uvedený rozsudek Y v. Soudní dvůr, bod 66).

247    V projednávaném případě je třeba uvést, že návrhová žádání směřující k náhradě újmy způsobené konkludentním rozhodnutím, kterým byla zamítnuta žádost o pomoc, mají přímou souvislost s návrhovými žádáními směřujícími ke zrušení tohoto rozhodnutí. Tato návrhová žádání byla přitom posouzena jako přípustná s výjimkou části, ve které se týkají zamítnutí provedení správního vyšetřování. V tomto rozsahu jsou výše uvedená návrhová žádání na náhradu škody rovněž přípustná.

b)     K věci samé

 Argumenty účastnic řízení

248    Žalobkyně uplatňuje, že jí protiprávností konkludentního rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o pomoc, vznikla majetková a nemajetková újma. Pokud jde konkrétně o majetkovou újmu, žalobkyně tvrdí, že nepřijetí jakéhokoli pomocného opatření ze strany Komise ve spojitosti s psychickým obtěžováním, jehož byla obětí, vedlo k uznání její invalidity, takže její újma činí celkem 781 906,43 eur, což odpovídá rozdílu mezi jednak odměnou a důchodem, na které by měla nárok, pokud by nebyla uznána její invalidita, a jednak příspěvkem v invaliditě, který pobírá, a důchodem, který jí bude vyplácen v budoucnu.

249    Na obranu Komise odpovídá, že jelikož žalobkyně neprokázala protiprávnost vytýkaného jednání, žádost o náhradu škody musí být prohlášena za neopodstatněnou. Podpůrně, dotyčná neprokazuje existenci a tím spíše rozsah skutečné újmy, stejně tak jako příčinnou souvislost mezi údajnou újmou a údajným vytýkaným jednáním. Konečně, pokud by Soud považoval návrhy na zrušení formulované žalobkyní za opodstatněné, tato zrušení by sama o sobě nahradila nemajetkovou újmu.

 Závěry Soudu

250    Jak bylo uvedeno výše, konkludentní rozhodnutí Komise, kterým byla zamítnuta žádost o pomoc, je postiženo protiprávností tím, že Komise preventivně nepřijala žádné opatření o přeložení žalobkyně mimo GŘ pro personál a administrativu, třebaže význam a závažnost skutečností tvrzených dotyčnou v její žádosti o pomoc ukazovaly na „podezření na psychické obtěžování“ ve smyslu sdělení z roku 2003 o psychickém obtěžování.

251    Navíc, je třeba uvést, že k datu konkludentního rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o pomoc, nebylo dosud zahájeno správní vyšetřování, protože teprve dne 8. září 2004 byl úředník pro slyšení zmocněn generálním tajemníkem Komise k vedení takového vyšetřování a první slyšení vedená tímto úředníkem byla zahájena až v říjnu 2004.

252    Pokud jde o existenci škody související s pochybením Komise, žalobkyně předně tvrdí, že uznání její invalidity bylo důsledkem nemoci z povolání, která byla sama způsobena odmítnutím správního orgánu poskytnout jí pomoc. Jak bylo nicméně uvedeno, řízení o uznání profesního původu nemocí, kterými je dotyčná postižena, stále probíhá. Z toho vyplývá, že návrh na náhradu majetkové újmy, která měla žalobkyni vzniknout, je předčasný a v daném stavu mu nelze vyhovět.

253    Pokud jde naproti tomu o existenci nemajetkové újmy, je třeba uvést, že odmítnutí Komise přijmout předběžná opatření, jakož i prodlení, s jakým bylo zahájeno správní vyšetřování, vyvolaly u žalobkyně stav nejistoty a znepokojení, jelikož se žalobkyně mohla obávat, že Komise její žádost o pomoc nezohlední a že protiprávní jednání, kterému byla až do té doby ze strany orgánu vystavena, bude pokračovat nadále. Žalobkyně proto oprávněně tvrdí, že konkludentní rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o pomoc, jí způsobilo významnou nemajetkovou újmu, která nemůže být nahrazena zrušením vysloveným Soudem.

254    Za těchto podmínek bude tato nemajetková újma přiměřeně nahrazena tím, že Komisi bude uloženo uhradit žalobkyni částku 15 000 eur.

3.     K návrhovým žádáním směřujícím k náhradě újmy způsobené jednak údajnou protiprávností PVSP 2003, a jednak nesprávností podmínek, za kterých byla žalobkyně s těmito posudky seznámena

a)     K přípustnosti

 Argumenty účastnic řízení

255    Komise tvrdí, že návrhová žádání směřující k tomu, aby byla správnímu orgánu uložena povinnost nahradit újmu způsobenou protiprávností PVSP 2003, jsou nepřípustná z důvodu nepřípustnosti návrhových žádání směřujících ke zrušení uvedených PVSP.

256    Žalobkyně navrhuje námitku nepřípustnosti zamítnout.

 Závěry Soudu

257    Je třeba odlišit jednak návrh směřující k náhradě újmy způsobené protiprávností PVSP 2003, a jednak návrh směřující k napravení podmínek, za kterých byla žalobkyně s těmito posudky seznámena.

–       K přípustnosti návrhových žádání na náhradu škody založených na údajné protiprávnosti PVSP 2003

258    Návrhová žádání na náhradu škody směřující k náhradě újmy způsobené údajnou protiprávností PVSP 2003 mají přímou souvislost s návrhovými žádáními směřujícími ke zrušení těchto posudků. Jak bylo přitom připomenuto výše, k datu podání projednávané žaloby byla návrhová žádání směřující ke zrušení PVSP 2003 přípustná. Z toho vyplývá, že v okamžiku, kdy žalobkyně podala svou žalobu, byla rovněž přípustná návrhová žádání na náhradu škody.

259    Krom toho je třeba dodat, že ačkoliv žalobkyně již nemá z důvodu uznání své invalidity legitimní zájem na zrušení PVSP 2003, nic to nemění na tom, že má stále zájem domáhat se toho, aby bylo rozhodnuto rozsudkem o legalitě těchto aktů v rámci návrhu na náhradu profesní a nemajetkové újmy, o které tvrdí, že jí byla způsobena jednáním Komise (viz v tomto smyslu rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 13. prosince 1990, Moritz v. Komise, T‑20/89, Recueil, s. II‑769, bod 18, nezrušený v rámci řízení o kasačním opravném prostředku, pokud jde o přezkum přípustnosti, a ze dne 12. září 2007, Combescot v. Komise, T‑249/04, Sb. rozh. s. II-0000, bod 47, který je předmětem kasačního opravného prostředku projednávaného před Soudním dvorem, věc C‑525/07 P). Uznání invalidity žalobkyně tedy nemělo za následek, že by se návrhová žádání dotyčné na náhradu škody stala bezpředmětná.

–       K přípustnosti návrhových žádání na náhradu škody založených na nesprávnosti podmínek, za kterých byla žalobkyně s PVSP 2003 seznámena

260    Úvodem je třeba připomenout, že oznámí-li správní orgán akt nesprávným způsobem, jedná se o nesprávný úřední postup.

261    Z toho vyplývá, že k tomu, aby se žalobkyně domáhala náhrady újmy, která jí měla vzniknout nesprávným oznámením jejích PVSP 2003, byla žalobkyně povinna podat žádost ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu a poté, v případě zamítnutí této žádosti, stížnost ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu. V projednávaném případě je přitom nesporné, že žalobkyně za tímto účelem samostatnou žádost nepodala. V důsledku toho musí být návrhová žádání na náhradu škody založená na údajné nesprávnosti podmínek oznámení PVSP 2003 odmítnuta jako nepřípustná, jelikož nebyl dodržen postup před zahájením soudního řízení stanovený služebním řádem.

262    Bude tedy přezkoumána pouze opodstatněnost návrhových žádání na náhradu škody založených na údajné protiprávnosti PVSP 2003.

b)     K věci samé

 Argumenty účastnic řízení

263    V rámci jednotlivých žalobních důvodů vznesených proti PVSP 2003 žalobkyně tvrdí, že tyto posudky jsou postiženy vadou spočívající ve zjevně nesprávném posouzení. Když jí totiž její hodnotitelé jak v PVSP leden–říjen 2003, tak i v PVSP listopad–prosinec 2003 přidělili celkovou známku 8/20, nezohlednili skutečnost, že jí od ledna do června 2003 nebyl stanoven žádný úkol, ani okolnost, že byla obětí psychického obtěžování, které způsobilo zhoršení jejího zdravotního stavu a zabránilo jí vykonávat své služební povinnosti obvyklým způsobem.

264    Žalobkyně na závěr uvádí, že protiprávnost PVSP 2003 jí způsobila nemajetkovou újmu, jakož i profesní újmu, přičemž tato posledně uvedená újma spočívá ve „ztrátě šance při vývoji jejího služebního postupu a jejího legitimního práva na povýšení“.

265    Komise zpochybňuje tvrzení žalobkyně, podle kterého jsou PVSP 2003 postiženy vadou spočívající ve zjevně nesprávném posouzení.

 Závěry Soudu

–       K existenci protiprávnosti

266    Z čl. 8 odst. 5 čtvrtého pododstavce OPU vyplývá, že posuzuje-li hodnotitel výkonnost, způsobilost a chování držitele místa ve službě během sledovaného období, nesmí „[zohlednit] případnou odůvodněnou nepřítomnost uvedeného držitele místa“. Krom toho, pokyny pro hodnocení, které si stanovila Komise sama pro sebe jakožto pravidlo chování, v bodě 6.2 stanoví, že „je vyloučeno, aby držitel místa mohl být potrestán, pokud nemohl dosáhnout svých cílů z důvodů vnějších činitelů“, například „je-li nemocný nebo jedná-li se o mateřskou dovolenou“, a že „[v] této situaci musí být kladen důraz na to, co dotyčný mohl skutečně dělat, a na způsob, jakým situaci vyřešil“.

267    Poté, co v projednávaném případě hodnotitelé v položce 6.1 „Výkonnost“ PVSP leden–říjen 2003 zmínili, že žalobkyně nebyla do 3. září 2003 schopna „se obeznámit se [svou] prací“ zejména z důvodu „nedostatku motivace“, a měli za to, že „[nebylo] zjištěno zlepšení její výkonnosti od 3. září 2003 do konce října“, přidělili dotyčné z titulu výkonnosti známku 4/10 odpovídající hodnocení „slabý“. Stejně tak, pokud jde o PVSP listopad–prosinec 2003, hodnotitelé žalobkyni přidělili z titulu její výkonnosti rovněž známku 4/10 a uvedli, že „během sledovaného období nedošlo k žádnému platnému výsledku a že žádného výsledku nebylo dosaženo“ a že „[o]becná výkonnost za dané období musí být posouzena jako ‚slabá‘ “.

268    Z písemností ve spise a konkrétně z dokumentu předloženého samotnou Komisí týkajícího se nepřítomnosti žalobkyně v roce 2003 přitom vyplývá, že žalobkyně měla oprávněně volno z důvodu nemoci od 1. září do 31. října 2003 a poté od 1. listopadu do 14. listopadu 2003, přičemž od 17. listopadu do 19. prosince 2003 pracovala na poloviční úvazek ze zdravotních důvodů.

269    Z toho je tak třeba vyvodit, že jak v PVSP leden–říjen 2003, tak v PVSP listopad–prosinec 2003 přidělili hodnotitelé z titulu výkonnosti známku 4/10, aniž by zohlednili skutečnost, že tato výkonnost byla nutně dotčena oprávněnou nepřítomností dotyčné z důvodu nemoci.

270    Žalobní důvod vycházející z toho, že PVSP 2003 jsou postiženy vadou spočívající ve zjevně nesprávném posouzení, proto musí být přijat.

271    Za těchto podmínek, a aniž by bylo třeba přezkoumat ostatní žalobní důvody vznesené žalobkyní, je třeba konstatovat, že PVSP 2003 byly vyhotoveny protiprávně.

–       K újmě

272    Pokud jde o majetkovou újmu, která vyplývá z protiprávnosti PVSP 2003, je třeba připomenout, že i v případě, že je prokázán nesprávný postup daného orgánu, odpovědnost Společenství může být založena jen tehdy, pokud se žalobkyni podaří prokázat skutečnou existenci její újmy (viz výše uvedený rozsudek Soudu prvního stupně Lucaccioni v. Komise, bod 57). Dotyčná přitom neprokazuje, v čem se protiprávnost jejích PVSP 2003 dotkla vývoje jejího služebního postupu před odchodem do důchodu, ke kterému došlo dne 31. srpna 2005. Konkrétně neprokazuje, ba ani dokonce netvrdí, že tato protiprávnost měla jakýkoli dopad na skutečnost, že nebyla povýšena za období pro povýšení 2004.

273    Pokud jde o nemajetkovou újmu, jejíž náhrada je rovněž požadována, zjištění Soudu, že PVSP 2003 jsou z důvodu zjevně nesprávného posouzení, které se jich dotýká, postiženy protiprávností, nemůže samo o sobě představovat náležitou a dostatečnou náhradu takové újmy, jelikož uvedené PVSP obsahují výslovně negativní hodnocení schopností žalobkyně. Jak bylo totiž uvedeno, hodnotitel v PVSP leden–říjen 2003 uvedl, že žalobkyně nebyla schopna „se obeznámit se [svou] prací“ zejména z důvodu „nedostatku motivace“, zatímco v PVSP listopad–prosinec 2003 zdůraznil, že „během sledovaného období nedošlo k žádnému platnému výsledku a že žádného výsledku nebylo dosaženo“. Přiznání částky 2 500 eur tak představuje náležitou náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobkyni.

4.     Závěr

274    Z předcházejícího vyplývá, že se Komisi ukládá zaplatit žalobkyni částku 18 000 eur.

 K nákladům řízení

275    Podle článku 122 jednacího řádu se ustanovení osmé kapitoly druhé hlavy uvedeného řádu o nákladech řízení a soudních výdajích použijí pouze na věci zahájené před Soudem po vstupu tohoto řádu v platnost, tedy 1. listopadu 2007. Příslušná ustanovení jednacího řádu Soudu prvního stupně se i nadále použijí obdobně na věci projednávané před Soudem před tímto datem.

276    Podle čl. 87 odst. 3 jednacího řádu Soudu prvního stupně Soud může rozdělit náklady mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich nese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch, nebo pokud jsou k tomu dány výjimečné důvody.

277    Vzhledem k tomu, že Komise neměla v podstatné části věci úspěch, je důvodné rozhodnout, že kromě vlastních nákladů řízení ponese i tři čtvrtiny nákladů řízení vynaložených žalobkyní.

Z těchto důvodů

SOUD (první senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí Komise Evropských společenství, kterým byla zamítnuta žádost o pomoc podaná Q dne 29. dubna 2004, se zrušuje v části, v níž jím bylo zamítnuto vydání předběžného opatření o přeložení.

2)      Komisi Evropských společenství se ukládá zaplatit Q částku 18 000 eur.

3)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

4)      Komise Evropských společenství ponese vlastní náklady řízení a nahradí tři čtvrtiny nákladů řízení vynaložených Q.

5)      Q ponese jednu čtvrtinu vlastních nákladů řízení.

Kreppel   Tagaras   Gervasoni

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 9. prosince 2008.

Vedoucí soudní kanceláře            Předseda

W. Hakenberg            S. Gervasoni

Obsah

Právní rámec

Skutkový základ sporu

A – Roky 2000, 2001 a 2002

B – Rok 2003

C – Rok 2004

D – Rok 2005

E – Skutečnosti týkající se posudků o vývoji služebního postupu vyhotovených za rok 2003

Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

Právní otázky

A – Úvodní poznámky k předmětu sporu

B – K psychickému obtěžování

1. Argumenty účastnic řízení

2. Závěry Soudu

a) Pokud jde zaprvé o podmínky prodloužení zkušební doby žalobkyně

b) Pokud jde zadruhé o skutečnost, že Komise žalobkyni izolovala

c) Pokud jde zatřetí o skutečnost, že od ledna do června 2003 nebyl žalobkyni přidělen žádný úkol

d) Pokud jde začtvrté o skutečnost, že Komise šířila pomluvy o pracovních schopnostech žalobkyně

e) Pokud jde zapáté o skutečnost, že Komise zamítla některé žádosti o dovolenou za kalendářní rok a jiné žádosti schválila ze zpožděním

f) Pokud jde zašesté o odmítnutí Komise považovat nepřítomnost z důvodu nemoci za oprávněnou

C – K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení konkludentního rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o pomoc

1. K přípustnosti

a) Argumenty účastnic řízení

b) Závěry Soudu

2. K věci samé

a) Argumenty účastnic řízení

b) Závěry Soudu

D – K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení PVSP 2003

1. Argumenty účastnic řízení

2. Závěry Soudu

E – K návrhovým žádáním na náhradu škody

1. K návrhovým žádáním směřujícím k náhradě škody způsobené tvrzeným psychickým obtěžováním

a) Argumenty účastnic řízení

b) Závěry Soudu

K existenci protiprávního jednání

K existenci újmy související s protiprávním jednáním

2. K návrhovým žádáním směřujícím k náhradě újmy způsobené protiprávností konkludentního rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o pomoc

a) K přípustnosti

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

b) K věci samé

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

3. K návrhovým žádáním směřujícím k náhradě újmy způsobené jednak údajnou protiprávností PVSP 2003, a jednak nesprávností podmínek, za kterých byla žalobkyně s těmito posudky seznámena

a) K přípustnosti

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

– K přípustnosti návrhových žádání na náhradu škody založených na údajné protiprávnosti PVSP 2003

– K přípustnosti návrhových žádání na náhradu škody založených na nesprávnosti podmínek, za kterých byla žalobkyně s PVSP 2003 seznámena

b) K věci samé

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

– K existenci protiprávnosti

– K újmě

4. Závěr

K nákladům řízení

Text tohoto rozhodnutí, jakož i text rozhodnutí soudů Společenství v něm uvedených a dosud nezveřejněných ve Sbírce rozhodnutí jsou k dispozici na internetové stránce Soudního dvora www.curia.europa.eu .

* Jednací jazyk: francouzština.