Věc C‑372/16

Soha Sahyouni

proti

Raju Mamischovi

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberlandesgericht München)

„Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Nařízení (ES) č. 1259/2010 – Posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky – Uznání soukromého rozvodu, o němž rozhodl náboženský soud třetího státu – Působnost uvedeného nařízení“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 20. prosince 2017

1.        Předběžné otázky – Pravomoc Soudního dvora – Ustanovení unijního práva, jež se stala na základě vnitrostátního práva přímo a bezpodmínečně použitelnými na situace nespadající do jejich působnosti – Zahrnutí

(Článek 267 SFEU; nařízení Rady č. 1259/2010)

2.        Justiční spolupráce v občanských věcech – Rozhodné právo ve věcech rozvodu a rozluky – Nařízení č. 1259/2010 – Oblast působnosti – Uznání rozhodnutí o rozvodu, které je výsledkem jednostranného prohlášení před náboženským soudem třetího státu – Vyloučení

(Nařízení Rady č. 1259/2010, článek 1)

1.      Viz znění rozhodnutí.

(viz body 27–34)

2.      Článek 1 nařízení Rady (EU) č. 1259/2010 ze dne 20. prosince 2010, kterým se zavádí posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky, musí být vykládán v tom smyslu, že takový rozvod, který je výsledkem jednostranného prohlášení, které učinil jeden z manželů před náboženským soudem, jako je rozvod, o nějž se jedná ve věci v původním řízení, nespadá do působnosti tohoto nařízení.

Pokud jde zaprvé o znění článku 1 nařízení č. 1259/2010, tento článek v odst. 1 pouze uvádí, že toto nařízení se vztahuje na rozvod a rozluku v situacích, kdy dochází ke kolizi právních předpisů. Znění uvedeného článku tak neposkytuje žádné užitečné vodítko pro účely definice pojmu „rozvod“ ve smyslu tohoto nařízení.

Pokud jde zadruhé o místo, které článek 1 zaujímá v nařízení č. 1259/2010, je třeba nejprve uvést, že pojem „rozvod“ ve smyslu tohoto nařízení v něm není nikde definován. Ačkoli dále soukromé rozvody nejsou z působnosti nařízení č. 1259/2010 výslovně vyloučeny, jak uvedl generální advokát v bodě 60 stanoviska, to, že mnohá ustanovení tohoto nařízení jako např. čl. 1 odst. 2, čl. 5 odst. 2 a 3, články 8 a 13, jakož i čl. 18 odst. 2 uvedeného nařízení hovoří o zásahu „soudu“ a o „řízení“, nasvědčuje tomu, že se toto nařízení týká výlučně rozvodů prohlášených státním soudem, veřejným orgánem či pod jeho dohledem. Bod 10 odůvodnění nařízení č. 1259/2010 pak uvádí, že věcná působnost a ustanovení tohoto nařízení by měly být slučitelné s nařízením č. 2201/2003.

Pokud jde zatřetí o cíl sledovaný nařízením č. 1259/2010, jak vyplývá z jeho názvu, toto nařízení zavádí mezi zúčastněnými členskými státy posílenou spolupráci v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky. Jak uvedl generální advokát v bodě 65 svého stanoviska, v době, kdy bylo tohoto nařízení přijato, mohly v právních řádech členských států účastnících se takové posílené spolupráce přijímat právně závazná rozhodnutí v této oblasti pouze orgány veřejné povahy. Několik členských států sice od přijetí nařízení č. 1259/2010 upravilo ve svých právních řádech možnost prohlásit rozvod bez zásahu státního orgánu, avšak to nic nemění na tom, jak uvedl generální advokát v bodě 66 stanoviska, že soukromé rozvody by mohly být zahrnuty do působnosti tohoto nařízení pouze na základě změn, které může provést výlučně unijní normotvůrce.

S ohledem na definici pojmu „rozvod“ uvedenou v nařízení č. 2201/2003 tak z cílů nařízení č. 1259/2010 vyplývá, že toto nařízení se vztahuje pouze na rozvody prohlášené státním soudem či veřejným orgánem nebo pod jeho dohledem.

(viz body 37–40, 44, 45, 47–49 a výrok)