Language of document : ECLI:EU:F:2013:70

USNESENÍ SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(samosoudce)

4. června 2013

Věc F‑119/11

Luigi Marcuccio

v.

Evropská komise

„Veřejná služba – Článek 34 odst. 1 jednacího řádu – Žaloba podaná telefaxem ve lhůtě pro podání žaloby a podepsaná prostřednictvím razítka nebo jiného způsobu reprodukce podpisu advokáta – Opožděné podání žaloby“

Předmět:      Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž se použije na Smlouvu o ESAE podle jejího článku 106a, kterou se L. Marcuccio domáhá zejména toho, aby Soud prohlásil rozhodnutí Evropské komise o zamítnutí jeho žádosti ze dne 6. září 2010 a jeho stížnosti ze dne 20. března 2011 za nicotná nebo je zrušil, učinil skutková zjištění ohledně určitých událostí nastalých ve dnech 14., 16. a 19. března 2002, konstatoval jejich protiprávnost a uložil Komisi povinnost provést určité úkony a poskytnout mu náhradu utrpěné škody. Před doručením žaloby poštou byl dne 11. listopadu 2011 zaslán telefaxem dokument označený jako kopie originálu této žaloby.

Rozhodnutí:      Žaloba se zčásti odmítá jako zjevně nepřípustná a zčásti zamítá jako zjevně neopodstatněná. Luigo Marcuccio ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.

Shrnutí

1.      Úředníci – Akty vydávané administrativou – Presumpce platnosti – Nicotný akt – Pojem – Rozhodnutí o zamítnutí žádosti úředníka o náhradu škody – Nedostatek odůvodnění – Vyloučení tohoto pojmu

(Článek 288 SFEU)

2.       Soudní řízení – Návrh na zahájení řízení – Formální náležitosti – Vlastnoruční podpis advokáta – Podstatná náležitost, která musí být uplatňována striktně – Neexistence – Nepřípustnost

[Statut Soudního dvora, čl. 19 třetí pododstavec, čl. 21 první pododstavec, čl. 32 první pododstavec a příloha I, čl. 7 odst. 1; jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 34 odst. 1 první pododstavec, čl. 35 odst. 1 písm. b) a čl. 51 odst. 3 a 4; služební řád, čl. 91 odst. 3]

1.      Aktům orgánů Unie v zásadě svědčí presumpce legality, a tudíž zakládají právní účinky, přestože jsou stiženy vadami, dokud nejsou zrušeny, a to i v rámci autoremedury. Avšak výjimkou z této zásady je případ, kdy jsou akty stiženy natolik zjevně závažnou vadou, že tato nemůže být v právním řádu Unie strpěna, a tyto akty musí být pokládány za akty bez právního účinku. Závažnost následků, které jsou spojeny s prohlášením nicotnosti aktu orgánů Unie, si žádá, aby takové rozhodnutí bylo z důvodů právní jistoty vyhrazeno jen pro skutečně zcela krajní případy.

Porušení práva na nedotknutelnost obydlí a práva na respektování soukromého života, jakož i porušení povinnosti uvést odůvodnění, které úředník namítá vůči implicitnímu rozhodnutí Komise, jímž byla zamítnuta jeho žádost o náhradu škody údajně vzniklé tím, že zaměstnanci Komise vtrhli do jeho služebního bytu, v každém případě nelze pokládat za krajní případy již proto, že Komise tím, že během čtyřměsíční lhůty neodpověděla na žádost dotčeného úředníka, nezasáhla ani do práva na nedotknutelnost obydlí, ani do jeho práva na soukromí, a dále proto, že rozhodnutí, kterým byla tato žádost zamítnuta, nelze pokládat za nicotné pouze z důvodu, že nebylo odůvodněno, jelikož taková vada nemá dopad na legalitu takového rozhodnutí, které má pouze za následek, že žalobce může podat žalobu na náhradu škody k Soudu.

(viz body 25 a 28)

Odkazy:

Tribunál Evropské unie: 24. listopadu 2010, Marcuccio v. Komise, T‑9/09 P, bod 37 a citovaná judikatura

2.      Z článku 19 třetího pododstavce a čl. 21 prvního pododstavce statutu Soudního dvora, které se použijí na řízení před Soudem pro veřejnou službu podle čl. 7 odst. 1 přílohy I téhož statutu, vyplývá, že se žalobce musí nechat zastoupit osobou, která je k tomu oprávněna, a že unijním soudům může být platně předložena jen žaloba podepsaná touto osobou.

Ze znění čl. 19 třetího pododstavce statutu Soudního dvora a především z použití pojmu „zastoupeni“ rovněž vyplývá, že „účastník řízení“ ve smyslu tohoto ustanovení nemůže bez ohledu na své postavení sám podat návrh k unijnímu soudu, ale musí využít služeb třetí osoby, která musí být oprávněna k výkonu advokacie podle práva některého členského státu nebo státu, který je stranou dohody o Evropském hospodářském prostoru. Jiná ustanovení statutu Soudního dvora, jako je čl. 21 první pododstavec a článek 32 uvedeného statutu, potvrzují, že účastník řízení a jeho obhájce nesmí být jednou a touž osobou. Tato ustanovení statutu Soudního dvora byla převzata pro Soud pro veřejnou službu zejména do čl. 34 odst. 1 prvního pododstavce, čl. 35 odst. 1 písm. b) a čl. 51 odst. 3 a 4 jednacího řádu. Ani ve statutu Soudního dvora, ani v jednacím řádu Soudu pro veřejnou službu však není stanovena žádná odchylka či výjimka z této povinnosti.

Požadavek vlastnoručního podpisu ve smyslu čl. 34 odst. 1 prvního pododstavce jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu má totiž v zájmu právní jistoty zajistit pravost návrhu a vyloučit riziko, že návrh ve skutečnosti není dílem autora k tomu oprávněného. Tento požadavek tedy musí být považován za podstatnou formální náležitost a musí být uplatňován striktně, takže jeho nedodržení způsobí nepřípustnost žaloby. Co se týče opatření návrhu na zahájení řízení otiskem razítka zobrazujícího podpis advokáta zplnomocněného žalobcem nebo jinou reprodukcí podpisu advokáta, je nutno konstatovat, že tento nepřímý a mechanický způsob „podepisování“ neumožňuje sám o sobě konstatovat, že dotčené podání podepsal nutně sám advokát.

(viz body 30 až 32, 35 a 36)

Odkazy:

Soudní dvůr: 5. prosince 1996, Lopes v. Soudní dvůr, C‑174/96 P, bod 8 a citovaná judikatura

Soud prvního stupně: 23. května 2007, Parlament v. Eistrup, T‑223/06 P, body 51 a 52