USNESENÍ SOUDU (pátého senátu)
19. května 2008 (*)
„Žaloba na neplatnost – Rozhodnutí Komise, které prohlašuje za slučitelné se společným trhem státní podpory spočívající v určitých opatřeních přijatých Francouzskou republikou ve prospěch France 2 a France 3 – Lhůta pro podání žaloby – Článek 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu – Nepřípustnost“
Ve věci T‑144/04,
Télévision française 1 SA (TF1), se sídlem v Nanterre (Francie), zastoupená J.‑S. Hordiesem a C. Smitsem, advokáty,
žalobkyně,
proti
Komisi Evropských společenství, zastoupené J. Buendíou Sierrou, M. Niejharem a C. Giolitem, jako zmocněnci,
žalované,
podporované
Francouzskou republikou, zastoupenou G. de Berguesem, jako zmocněncem,
vedlejší účastnicí,
jejímž předmětem je žádost o zrušení rozhodnutí Komise 2004/838/ES ze dne 10. prosince 2003 o státních podporách prováděných Francií ve prospěch France 2 a France 3 (Úř. věst. 2004, L 361, s. 21),
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (pátý senát),
ve složení M. Vilaras (zpravodaj), předseda, M. Prek a V. Ciucă, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
vydává toto
Usnesení
Skutkový základ sporu
1 Dne 10. března 1993 předložila Télévision Française 1 SA (dále jen TF1), vlastník soukromého kanálu komerční televize TF1, Komisi stížnost, která se týká způsobů financování a provozování dvou veřejnoprávních televizních kanálů francouzské televize, France 2 a France 3. Tato stížnost poukazovala na porušení článku 81, čl. 86 odst. 1 a článku 87 Smlouvy.
2 Dne 2. února 1996 podala žalobkyně proti Komisi žalobu pro nečinnost.
3 Rozsudkem ze dne 3. června 1999, TF1 v. Komise (T‑17/96, Recueil, s. II‑1757), odsoudil Soud prvního stupně Komisi za nečinnost poté, co zjistil, že Komise upustila od přijetí rozhodnutí o části stížnosti TF1, která se týká státních podpor.
4 Dne 27. září 1999 Komise zahájila formální vyšetřovací řízení podle čl. 88 odst. 2 ES ohledně podpor na investice přijatých France 2 a France 3 a také ohledně kapitálových příspěvků obdržených France 2 v letech 1988 až 1994.
5 V rozhodnutí 2004/838/ES ze dne 10. prosince 2003 o státních podporách prováděných Francií ve prospěch France 2 a France 3 (Úř. věst. 2004, L 361, s. 21, dále jen „napadené rozhodnutí“) Komise rozhodla, že „[p]odpory na investice vyplacené Francií televizním kanálům France 2 a France 3, jakož i kapitálové příspěvky poskytované Francií ve prospěch France 2 v letech 1988 až 1994 představ[ovaly] státní podpory slučitelné se společným trhem na základě čl. 86 odst. 2 Smlouvy“ (článek 1 napadeného rozhodnutí). Napadené rozhodnutí se netýká poplatku za právo užívat televizní přijímače, zavedeného francouzským zákonem č. 49-1032 ze dne 30. července 1949, neboť tento poplatek byl vyloučen z rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení (bod 25 napadeného rozhodnutí).
6 Dopisem ze dne 3. února 2004 Komise předala kopii napadeného rozhodnutí žalobkyni, která ho převzala dne 4. února 2004.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
7 Návrhem došlým kanceláři Soudu telefaxem dne 13. dubna 2004, přičemž prvopis žaloby došel soudní kanceláři dne 15. dubna 2004, žalobkyně podala projednávanou žalobu.
8 Návrhem ze dne 9. července 2004 požádala Francouzská republika o vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise. Soud této žádosti vyhověl rozhodnutím předsedy čtvrtého senátu Soudu ze dne 6. září 2004.
9 Vzhledem k tomu, že složení senátů Soudu bylo ode dne 13. září 2004 změněno, byl soudce zpravodaj přidělen jakožto předseda k pátému senátu, jemuž byla v důsledku toho projednávaná věc přidělena.
10 Žalobkyně navrhuje, aby Soud:
– prohlásil žalobu za přípustnou;
– zrušil napadené rozhodnutí;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení a rozhodl podle práva o nákladech řízení ohledně Francouzské republiky.
11 Komise, podporovaná Francouzskou republikou ohledně přípustnosti žaloby a nákladů řízení, navrhuje, aby Soud:
– odmítl žalobu jako nepřípustnou;
– podpůrně, zamítl žalobu jako zjevně postrádající jakýkoli právní základ;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
12 Žalobkyně v replice požadovala, aby Soud nařídil Komisi předložit dopis, který tento orgán zaslal dne 10. prosince 2003 francouzským orgánům, jímž je vyzval k předložení vyjádření a návrhů na změnu právního režimu poplatku.
Právní otázky
13 Podle článku 113 jednacího řádu Soudu může Soud, na základě podmínek uvedených v čl. 114 odst. 3 a 4 téhož jednacího řádu, kdykoliv po vyslechnutí účastníků bez návrhu posoudit, zda jsou splněny nepominutelné podmínky řízení, mezi něž patří neopominutelné podmínky řízení vycházející z nedodržení lhůty pro podání žaloby a porušení čl. 44 odst. 1 jednacího řádu.
14 Kromě toho podle článku 111 jednacího řádu, je-li Soud zjevně nepříslušný k projednání určitého návrhu nebo je-li určitý návrh zjevně nepřípustný nebo zjevně postrádá jakýkoli právní základ, může Soud, aniž by pokračoval v řízení, rozhodnout usnesením obsahujícím odůvodnění.
15 V projednávaném případě pokládá Soud věc na základě písemností ve spise a vysvětlení účastníků řízení za dostatečně objasněnou za účelem rozhodnutí o této žalobě, a proto není třeba zahájit ústní část řízení ani nařídit organizační procesní opatření požadované žalobkyní.
K přípustnosti žaloby z hlediska lhůty k podání žaloby
16 Žalobkyně a Komise se shodují v tom, že lhůta pro podání žaloby začala plynout od sdělení napadeného rozhodnutí žalobkyni tímto orgánem, tedy 4. února 2004, a že tato lhůta uplynula dne 14. února 2004 o půlnoci.
17 Nicméně Komise konstatuje, že žaloba byla podána telefaxem dne 13. dubna 2004 a prvopis žaloby byl podán dne 15. dubna 2004, a ponechává na Soudu aby ověřil, zda jsou splněna kogentní ustanovení upravená v čl. 43 odst. 6 jednacího řádu.
18 Podle pátého pododstavce článku 230 ES musí být žaloba na neplatnost podána do dvou měsíců, a to podle okolností ode dne vyhlášení příslušného aktu, ode dne jeho oznámení navrhovateli, nebo nebyl-li akt vyhlášen či oznámen, ode dne, kdy se o něm navrhovatel dozvěděl.
19 Ze samotného znění tohoto ustanovení vyplývá, že kritérium data, kdy se žalobce o aktu dozvěděl, má jako počátek lhůty k podání žaloby vzhledem k datu vyhlášení aktu nebo jeho oznámení podpůrnou povahu (viz usnesení Soudu ze dne 21. listopadu 2005, Tramarin v. Komise, T‑426/04, Sb. rozh. s. II‑4765, bod 48 a citovaná judikatura).
20 Krom toho, pokud jde o akty, které se podle ustálené praxe dotyčného orgánu vyhlašují v Úředním věstníku Evropské unie, přestože toto vyhlášení není podmínkou jejich použitelnosti, Soudní dvůr a Soud připustily, že kritérium data, kdy se žalobce o aktu dozvěděl, se neuplatní a že lhůta k podání žaloby počíná běžet od data vyhlášení. Za takových okolností se totiž mohou dotyčné třetí osoby legitimně domnívat, že předmětný akt bude vyhlášen (viz usnesení Tramarin v. Komise, bod 19 výše, bod 49 a citovaná judikatura).
21 V projednávaném případě Komise v souladu se svou povinností vyplývající z čl. 26 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [88 ES] (Úř. věst. L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339), zveřejnila dne 8. prosince 2004 napadené rozhodnutí v Úředním věstníku Evropské unie.
22 Lhůta pro podání žaloby proti aktu tak začala, v souladu s ustanoveními čl. 102 odst. 1 jednacího řádu, běžet „od konce čtrnáctého dne po jeho zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie“, tedy od půlnoci 22. prosince 2004, a nikoli, jak nesprávně tvrdí žalobkyně i Komise, od okamžiku sdělení napadeného rozhodnutí žalobkyni. Tímto a na základě čl. 230 pátého pododstavce ES ve vzájemném spojení s článkem 101 a čl. 102 odst. 2 jednacího řádu uplynula lhůta pro podání žaloby v pátek 4. března 2005 o půlnoci.
23 Žalobkyně podala v projednávaném případě žalobu dne 13. dubna 2004, tedy dokonce několik měsíců před samotným datem, od kterého začala běžet lhůta pro podání žaloby. Projednávaná žaloba je tak přípustná, neboť byla podána ve lhůtě.
K přípustnosti žaloby z hlediska čl. 44 odst. 1 jednacího řádu a k její zjevně neopodstatněné povaze
24 Aniž by vznesla námitku nepřípustnosti na základě článku 114 jednacího řádu, Komise, podporovaná Francouzskou republikou, tvrdí, že žaloba je nepřípustná v plném rozsahu, jelikož nesplňuje podmínky čl. 44 odst. 1 jednacího řádu. Podpůrně Komise tvrdí, že ty žalobní důvody žalobkyně, na které se snaží odpovědět, co se týče věci samé, jsou zjevně neopodstatněné.
25 Žalobkyně tvrdí, že její žaloba je přípustná. Podobně jako povinnost odůvodnit akty orgánů je povinnost uvést bližší údaje v žalobách snížena, jestliže akt spadá do známého právního rámce. Žaloba přitom představuje pouze předvídatelné pokračování nesouladu v názorech mezi žalobkyní a Komisí vyjádřeného během správního řízení. Žaloba tak může být sepsána stručně, jelikož Komise nemůže nevědět o důvodech, které jsou v ní, byť pouze implicitně, obsaženy, a ostatně předložila obranu ve věci samé. Komise podle tvrzení žalobkyně ze svého údajného nepochopení uplatňovaných důvodů vyvozuje neexistenci důvodů. Tím vykládá příliš široce rozsah přezkumu přípustnosti žaloby.
26 Soud úvodem poukazuje na to, že nepřípustnost vytýkaná v projednávaném případě nesměřuje proti nepřesnosti žaloby v určení napadeného rozhodnutí nebo ve vyjádření návrhových žádání této žaloby. Naopak, je nesporné že napadené rozhodnutí je vymezeno v žalobě jasným způsobem a že návrhová žádání v ní obsažená směřují výslovně ke zrušení tohoto rozhodnutí a uložení náhrady nákladů Komisi.
27 Nepřípustnost je uplatňována proti každé jednotlivé části žalobních důvodů, a to na základě toho, že žádná z těchto částí žalobních důvodů obsažených nebo jevících se jako obsažených v žalobě nesplňuje požadavky jasnosti a přesnosti podle čl. 44 odst. 1 jednacího řádu. Otázku přípustnosti je tak třeba přezkoumat ve vztahu ke každé z těchto částí žalobních důvodů, případně seskupených do žalobních důvodů.
28 V tomto ohledu je třeba připomenout, že na základě čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu musí každá žaloba obsahovat předmět sporu a stručný popis dovolávaných žalobních důvodů.
29 Podle ustálené judikatury musí tyto údaje být dostatečně jasné a přesné pro to, aby umožnily žalovanému připravit svou obranu a Soudu rozhodnout o žalobě případně i bez dalších podpůrných informací. Za účelem zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti je třeba pro to, aby byla žaloba přípustná, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je založena, vyplývaly, přinejmenším stručně, ale uceleně a srozumitelně, z textu samotné žaloby. Ačkoliv obsah žaloby lze podpořit a doplnit v konkrétních bodech odkazy na výňatky z písemností, které tvoří její přílohu, obecný odkaz na ostatní písemnosti, a to i přiložené k žalobě, nemůže zhojit neexistenci základních prvků v žalobě. Soudu nepřísluší, aby v přílohách vyhledával a určoval žalobní důvody a argumenty, které by mohl pokládat za důvody představující základ žaloby, neboť přílohy mají čistě důkazní a pomocnou funkci (viz usnesení Soudu ze dne 29. listopadu 1993, Koelman v. Komise, T‑56/92, Recueil, s. II‑1267, bod 21; rozsudky Soudu ze dne 20. dubna 1999, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, T‑305/94 až T‑307/94, T‑313/94 až T‑316/94, T‑318/94, T‑325/94, T‑328/94, T‑329/94 a T‑335/94, Recueil, s. II‑931, bod 39 a citovaná judikatura, a ze dne 14. prosince 2005, Honeywell v. Komise, T‑209/01, Sb. rozh. s. II‑5527, body 55 až 57 a citovaná judikatura).
30 Z výše uvedených úvah vyplývá, že při přezkumu souladu žaloby s požadavky čl. 44 odst. 1 jednacího řádu je obsah repliky již pojmově nerelevantní. Přípustnosti, přijaté judikaturou (viz zejména rozsudky Soudu ze dne 27. února 1997, FFSA a další v. Komise, T‑106/95, Recueil, s. II‑229, bod 125, a ze dne 28. ledna 1999, BAI v. Komise, T‑14/96, Recueil, s. II‑139, bod 66),žalobních důvodů a argumentů uvedených v replice jako doplnění žalobních důvodů obsažených v žalobě se nelze dovolávat zejména za účelem zhojení porušení požadavků čl. 44 odst. 1 jednacího řádu, ke kterému došlo při podání žaloby, aniž by toto posledně uvedené ustanovení bylo zbaveno veškeré působnosti.
31 Kromě toho, pokud jde o odkaz žalobkyně na povinnost odůvodnit akty Společenství, je třeba připomenout, že ačkoli v případě aktu přijatého orgánem může být povinnost uvést odůvodnění v aktu skutečně zmírněna, pokud jeho příjemce dobře zná celkový kontext jeho přijetí (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 29. října 1981, Arning v. Komise, 125/80, Recueil, s. 2539, bod 13; ze dne 7. března 1990, Hecq v. Komise, C‑116/88 a C‑148/88, Recueil, s. I‑599, bod 26, a rozsudek Soudu ze dne 14. července 1997, B. v. Parlament, T‑123/95, Recueil FP, s. I‑A-245 a II‑697, bod 51), tuto možnost zmírnění povinnosti uvést odůvodnění nelze obdobně použít na požadavky dostatečné jasnosti a přesnosti žaloby podané u soudu Společenství. Tyto požadavky jsou totiž vyžadovány zejména v zájmu soudu Společenství, jenž nemá žádné předchozí znalosti týkající se jemu předložené věci. Krom toho nezbytnost zajistit právní jistotu při vymezení podmínek diskuze před soudem, jakož i řádný výkon spravedlnosti vylučují, aby bylo možné přihlédnout k předpokládané dobré znalosti spisu ze strany orgánu, jenž je autorem aktu, jako k důvodu umožňujícímu vyhnout se požadavkům čl. 44 odst. 1 jednacího řádu.
32 Důvody vznesené v žalobě je třeba zkoumat ve světle těchto úvah.
33 Žaloba formálně obsahuje dva důvody pro zrušení. První důvod vychází z nesprávného odůvodnění napadeného rozhodnutí a porušení práva Společenství, a zejména čl. 86 odst. 2 ES a předpisů týkajících se státních podpor. Druhý důvod vychází z porušení ustanovení směrnice Komise 80/723/EHS ze dne 25. června 1980 o zprůhlednění finančních vztahů mezi členskými státy a veřejnými podniky (Úř. věst. L 195, s. 35; Zvl. vyd. 08/01, s. 20), ve znění směrnice Komise 93/84/EHS ze dne 30. září 1993 (Úř. věst. L 254, s. 16; Zvl. vyd. 08/01, s. 72), a protokolu o systému veřejnoprávního vysílání v členských státech (Úř. věst. 1997, C 340, s. 109, dále jen „Amsterodamský protokol“), připojeného ke Smlouvě o ES Amsterodamskou smlouvou.
K prvnímu žalobnímu důvodu
34 Tento důvod je obsažen v bodech 32 až 41 žaloby. Body 32 až 37 žaloby nicméně pouze popisují posouzení Komise, na jehož základě tento orgán dospěl k závěru, že úkoly svěřené France 2 a France 3 představují služby obecného hospodářského zájmu (dále jen „SOHZ“) ve smyslu čl. 86 odst. 2 ES.
35 Popis prvního bodu vytýkaného v rámci tohoto důvodu začíná v bodu 38 žaloby. V prvním pododstavci tohoto bodu žalobkyně „má za to […], že posouzení Komise nepřihlíží k několika rozhodným prvkům, které měly vést k opačnému závěru“.
36 Soud uvádí, že navzdory této úvodní úvaze, v níž jak se zdá žalobkyně zpochybňuje, že úkoly France 2 a France 3 mohly samy o sobě představovat SOHZ, další část bodu 38 žaloby neobsahuje žádný údaj v tomto smyslu. Žalobkyně tedy nijak nerozvádí toto možné zpochybnění a nijak nezmiňuje podrobné úvahy vyjádřené Komisí ohledně úkolů France 2 a France 3 v bodech odůvodnění 69 až 75 napadeného rozhodnutí.
37 Z pokračování bodu 38 žaloby se jeví, že žalobkyně ve skutečnosti Komisi vytýká, že nezohlednila údajnou totožnost, „v hlavních rysech“, jednak úkolů uložených v zadávacích dokumentacích France 2 a France 3, a jednak povinností uložených žalobkyni v její vlastní zadávací dokumentaci. Podle žalobkyně měla tato údajná totožnost „v hlavních rysech“ vést Komisi k tomu, aby neučinila závěr, že úkoly France 2 a France 3 představují SOHZ.
38 Nicméně žalobkyně předkládá tento bod žalobního důvodu bez jakéhokoli, byť i nepřesného uvedení úkolů a povinností obsažených v zadávacích dokumentacích, kterých se dovolává. Zejména nijak neupřesňuje, zda se údajná totožnost, na kterou poukazuje, týká kategorií šířených programů, případných kvalitativních požadavků na programy jako celek nebo jiných typů povinností.
39 Soud má tudíž za to, že tento bod žalobního důvodu, jak je uveden v žalobě, postrádá minimální úroveň jasnosti a přesnosti vyžadovanou v čl. 44 odst. 1 jednacího řádu pro účely zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti.
40 Soud v každém případě poznamenává, že i pokud by tento bod žalobního důvodu mohl být považován za přípustný z hlediska čl. 44 odst. 1 jednacího řádu, bylo by třeba jej zamítnout jako zjevně neopodstatněný, při neexistenci jakéhokoli důkazu na jeho podporu.
41 Žalobkyně totiž v příloze k žalobě nedodala ani zadávací dokumentaci France 2 a France 3, ani svou vlastní zadávací dokumentaci. Pokud jde o předložení srovnávací studie těchto zadávacích dokumentací provedené žalobkyní v rámci repliky, je třeba připomenout, že takové předložení, jehož zpoždění nebylo nijak právoplatně odůvodněno, je nepřípustné na základě čl. 48 odst. 1 jednacího řádu. Ostatně a pro úplnost, tato srovnávací studie se jeví bez dalšího jako nerelevantní, jelikož se týká období po červenci 1996, zatímco vyšetřované období, jehož se týká napadené rozhodnutí, jde od roku 1988 do roku 1994.
42 Z výše uvedených úvah vyplývá, že první bod žalobního důvodu, týkající se kvalifikace úkolů svěřených France 2 a France 3 jako SOHZ, je třeba odmítnout jako nepřípustný na základě čl. 44 odst. 1 jednacího řádu, a v každém případě jako zjevně neopodstatněný.
43 V bodě 39 prvním pododstavci žaloby, který se jeví jako druhý bod žalobního důvodu, žalobkyně zpochybňuje analýzu a závěry Komise ohledně posouzení, z hlediska zásady proporcionality, finančních vyrovnání poskytnutých Francouzskou republikou svým veřejnoprávním televizním kanálům.
44 Nicméně nic v následujících pododstavcích tohoto bodu 39 neumožňuje pochopit, v čem konkrétně žalobkyně zpochybňuje analýzu a závěry Komise.
45 Druhý, šestý a sedmý pododstavec tohoto bodu totiž popisují použitelné předpisy nebo přístup Komise, a neobsahují tak žádnou konkrétní argumentaci. Třetí pododstavec, jehož znění je ostatně dosti nejasné, se jeví jako zopakování tvrzení, která byla shledána nepřípustnými nebo neopodstatněnými, jež byla předložena v rámci prvního bodu žalobního důvodu.
46 Pokud jde o čtvrtý a pátý pododstavec tohoto bodu, žalobkyně tam v podstatě pouze uvádí, že číselné údaje uvedené v bodě 86 odůvodnění (tabulka 4) napadeného rozhodnutí jsou současně lakonická a nepřesná. Je třeba nicméně konstatovat, že tato kritika postrádá jakékoli vysvětlení.
47 V osmém a posledním odstavci bodu 39 žalobkyně ostatně uznává, že v žalobě neexistují další úvahy, které by ozřejmily tento bod jejího žalobního důvodu, jelikož uvádí, že „v následujících písemnostech předloží hospodářské studie nezbytné pro vyvrácení přístupu Komise, který se jí jeví jako značně sporný“.
48 Za těchto podmínek je třeba odmítnout tento druhý bod žalobního důvodu jako nepřípustný z hlediska čl. 44 odst. 1 jednacího řádu.
49 V bodě 40 žaloby, jenž jak se zdá odpovídá třetímu žalobnímu důvodu, žalobkyně uvádí, že „Komise [...] měla za to, že ceny uplatňované France 2 a France 3 mezi roky 1990 a 1994 ohledně reklamních časů se nejeví být značně nižšími než ceny uplatňované TF1 a M6, jejich soukromými soutěžiteli“. Dodává, že „[k] dosažení tohoto závěru se Komise opírala o jediné kriterium: průměrnou cenu GRP (definovanou v bodě 93 odůvodnění [...] napadeného rozhodnutí)“. Žalobkyně dále uvádí, že „zpochybňuje tuto analýzu a závěr, který z ní vyplývá“.
50 Přesto žalobkyně dále v bodě 40, navzdory tomuto prohlášení, nijak nezpochybňuje podrobné posouzení Komise, obsažené v bodech 90 až 100 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zejména nijak neozřejmuje, v čem má být nedostatečné použití údajů vyjádřených jako GRP [Gross Rating Point (ratingový bod)] Komisí v její analýze.
51 Pouze uvádí, že „[s]i klade otázku ohledně neexistence analýzy té prosté skutečnosti, že veřejnoprávní televizní kanály, jež mají k dispozici dvě sítě, France 2 a France 3, poskytují možnost zvýšené sledovanosti ve srovnání s možností sledovanosti nabízenou žalobkyní, což může vysvětlit vytýkané rozdíly v cenách, vedle toho, že na veřejnoprávní televizní kanály, značně podporované prostřednictvím sporných veřejných podpor, nejsou kladeny stejné požadavky ohledně rentability jako na soukromé televizní kanály“.
52 Soud konstatuje, že žalobkyně, která se ostatně vyjadřuje neurčitě ohledně důsledků „možnosti zvýšené sledovanosti“, kterou uvádí, nepředkládá žádné vysvětlení ohledně toho, co je třeba rozumět pod tímto pojmem. A přece s ohledem na první pohled zjevnou skutečnost, že daný televizní divák sleduje v jednom okamžiku pouze jeden televizní kanál, výraz „zvýšená sledovanost“ použitý žalobkyní, a v důsledku toho případné úvahy, které by mohly z tohoto pojmu vycházet, jsou při neexistenci jakéhokoli vysvětlení v žalobě obzvláště nejasné. Pokusit se tento pojem za účelem jeho pochopení přeformulovat tak, že se týká schopnosti SOHZ francouzského vysílání, z důvodu jeho struktury jako dvou kanálů, zvýšit sledovanost svých programů, což nemohou učinit soukromí šiřitelé vysílání, nepřináší žádné vysvětlení s ohledem na skutečnost, kterou je třeba opakovaně připomenout, že daný televizní divák sleduje v daném okamžiku pouze jeden program. V každém případě odkaz žalobkyně na nejasný pojem „zvýšená sledovanost“ není doplněn žádným sledem úvah, kterými by byla přesným a podrobným způsobem zpochybněna konkrétní posouzení Komise v napadeném rozhodnutí. Za těchto podmínek je nepřípustný rovněž třetí bod žalobního důvodu vyjádřený v bodu 40 žaloby.
53 Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že všechny tři body prvního žalobního důvodu směřujícího ke zrušení jsou nepřípustné, a pokud jde o první z nich, je v každém případě zjevně neopodstatněný.
K druhému žalobnímu důvodu
54 V bodě 42 žaloby žalobkyně tvrdí, že „Komise nesprávně použila [novelizovanou] směrnici [80/723], když zejména rozhodla, že tato se nepoužije na vysílání veřejnoprávních kanálů před rokem 2000 ([bod odůvodnění] 81 napadeného rozhodnutí)“. Žalobkyně dodává, že „[t]entýž přístup vede k nesprávnému použití [Amsterodamského protokolu]“.
55 Komise odpovídá, že není s to zjistit, který bod odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje takové tvrzení, které jí žalobkyně připisuje. Bez ohledu na jeho nepřípustnost tento žalobní důvod podle ní v každém případě zjevně postrádá jakýkoli právní základ.
56 Soud konstatuje, že i v tomto případě žalobkyně vyjadřuje své stanovisko nepřesně a s mezerami. Nijak totiž neozřejmuje, v čem by domněle chybné uplatnění novelizované směrnice 80/723 mělo způsobit neplatnost napadeného rozhodnutí. Rovněž odkaz na Amsterodamský protokol není doplněn žádným vysvětlením.
57 Tímto, stejně jako v rámci prvního žalobního důvodu, směřujícího ke zrušení, žalobkyně v konečném výsledku nutí jak žalovanou, tak i Soud k tomu, aby vycházely jen z dohadů ohledně faktických a právních úvah a konkrétních důvodů, které by mohly být skryty za tvrzeními žalobkyně. Přitom cílem čl. 44 odst. 1 jednacího řádu je zabránit zejména právě takové situaci, která je zdrojem právní nejistoty a je neslučitelná s řádným výkonem spravedlnosti.
58 Z toho vyplývá, že projednávaný žalobní důvod musí být odmítnut jako nepřípustný s ohledem na toto ustanovení.
59 Tvrzení týkající se chybného použití novelizované směrnice 80/723 je každopádně zjevně neopodstatněné. V bodě 81 odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž Komise neuvedla, že se tato směrnice nepoužije na dobu před rokem 2000. Vysvětlila, že povinnost oddělit účty zavedená touto směrnicí se nepoužije na odvětví televizního vysílání během období dotčeného v napadeném rozhodnutí.
60 Toto tvrzení Komise je přitom správné. Povinnost vést oddělené účty byla totiž do novelizované směrnice 80/723 zavedena až směrnicí Komise 2000/52/ES ze dne 26. července 2000 (Úř. věst. L 193, s. 75; Zvl. vyd. 08/02, s. 11), a tudíž neexistovala během období dotčeného v napadeném rozhodnutí.
61 Z toho vyplývá, že i bez ohledu na svoji nepřípustnost druhý žalobní důvod, který je založen na chybném předpokladu, zjevně postrádá jakýkoli právní základ.
62 Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že projednávanou žalobu je třeba odmítnout jako nepřípustnou, a pokud jde o první bod prvního žalobního důvodu a druhý žalobní důvod, jako každopádně zjevně postrádající jakýkoli právní základ.
K nákladům řízení
63 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Krom toho, podle čtvrtého odstavce tohoto článku členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady.
64 Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné rozhodnout, že posledně uvedená ponese vlastní náklady řízení, a uložit jí náhradu nákladů řízení vynaložených Komisí.
Z těchto důvodů
SOUD (pátý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se odmítá.
2) Télévision française 1 SA (TF1) ponese vlastní náklady řízení, jakož i náklady řízení vynaložené Komisí.
3) Francouzská republika ponese vlastní náklady řízení.
V Lucemburku dne 19. května 2008.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |