Language of document : ECLI:EU:C:2013:136

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

YVESE BOTA

přednesené dne 6. března 2013(1)

Věc C‑144/12

Goldbet Sportwetten GmbH

proti

Massimu Sperindeovi

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberster Gerichtshof (Rakousko)]

„Příslušnost a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Příslušnost soudu, jemuž byla věc předložena, z důvodu, že se žalovaný účastní řízení – Návrh na vydání evropského platebního rozkazu“






1.        Projednávaná věc se týká výkladu čl. 6 odst. 1 nařízení (ES) č. 1896/2006(2), který stanoví, že pro účely použití tohoto nařízení se příslušnost soudu určí v souladu s příslušnými pravidly práva Společenství, zejména s nařízením (ES) č. 44/2001(3).

2.        V projednávané věci vyvstává konkrétně otázka, zda odpor podaný proti evropskému platebnímu rozkazu lze považovat za účast v řízení ve smyslu článku 24 nařízení č. 44/2001, a tedy přijetí příslušnosti soudu, u kterého probíhá běžné občanské soudní řízení, které následuje po řízení stanoveném v nařízení č. 1896/2006.

3.        V tomto stanovisku vysvětlím důvody, pro něž se domnívám, že čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1896/2006 musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že je proti návrhu na vydání evropského platebního rozkazu podán odpor, nelze považovat za účast, ve smyslu článku 24 nařízení č. 44/2001, v běžném občanském soudním řízení, které následuje po řízení o evropském platebním rozkazu.

4.        Uvedu rovněž, proč podle mého názoru skutečnost, že osoba, která proti tomuto návrhu na vydání evropského platebního rozkazu podala odpor, v rámci tohoto odporu uplatnila argumenty týkající se věci samé, v tomto ohledu nemá žádný dopad.

I –    Právní rámec

A –    Unijní právo

1.      Nařízení č. 1896/2006

5.        Nařízení č. 1896/2006 zavádí řízení o evropském platebním rozkazu. Článek 1 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení stanoví, že „[jeho] [ú]čelem […] je zavedením řízení o evropském platebním rozkazu zjednodušit a urychlit soudní řízení týkající se nesporných peněžních nároků v přeshraničních případech a snížit náklady na ně“.

6.        Článek 6 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví:

„Pro účely použití tohoto nařízení se příslušnost soudu určí v souladu s příslušnými pravidly práva Společenství, zejména s nařízením (ES) č. 44/2001.“

7.        Článek 16 nařízení č. 1896/2006 zní takto:

„1.      Proti evropskému platebnímu rozkazu může žalovaný podat odpor u soudu původu za použití vzorového formuláře F uvedeného v příloze VI, který obdrží spolu s evropským platebním rozkazem.

2.      Odpor musí být odeslán do 30 dnů od doručení rozkazu žalovanému.

3.      Žalovaný v odporu uvede, že nárok popírá, aniž by musel uvádět důvody.

[…]“

8.        Článek 17 tohoto nařízení stanoví:

„1.       Je‑li odpor podán ve lhůtě stanovené v čl. 16 odst. 2, pokračuje řízení před příslušnými soudy členského státu původu podle pravidel běžného občanského soudního řízení, pokud žalobce výslovně nepožádal, aby v takovém případě řízení skončilo.

Pokud žalobce uplatnil svůj nárok pomocí řízení o evropském platebním rozkazu, není tím dotčeno jeho postavení podle vnitrostátního práva v následném běžném občanském soudním řízení.

2.      Převod do běžného občanského soudního řízení ve smyslu odstavce 1 se řídí právem členského státu původu.

3.      Žalobce je informován o tom, zda žalovaný podal odpor, a o převodu do běžného občanského soudního řízení.“

2.      Nařízení č. 44/2001

9.        Nařízení č. 44/2001 se týká příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Článek 5 bod 1 tohoto nařízení stanoví následující:

„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,

1)      a)     pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;

b)      pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku:

–      […]

–      v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány,

[…]“

10.      Článek 24 tohoto nařízení zní následovně:

„Není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je‑li jiný soud podle článku 22 výlučně příslušný.“

B –    Rakouské právo

11.      Ustanovení § 252 občanského soudního řádu (Zivilprozessordnung), týkající se řízení o evropském platebním rozkazu, stanoví, že pokud nařízení č. 1896/2006 nestanoví jinak, je třeba dodržovat procesní pravidla použitelná na předmět sporu, o který se jedná. Ustanovení tohoto paragrafu uvádí, že provedení řízení o evropském platebním rozkazu spadá do výlučné pravomoci Bezirksgericht für Handelssachen Wien (Rakousko). Kromě toho dále na základě tohoto ustanovení jestliže soud obdrží odpor podaný ve lhůtě, doručí jej žalobci, přičemž jej vyzve, aby ve lhůtě 30 dnů určil příslušný soud, u něhož proběhne běžné řízení. Námitku nepříslušnosti soudu, jemuž byla věc předložena, vznese žalovaný před tím, než se účastní řízení ve věci samé.

II – Skutkový stav sporu v původním řízení a předběžné otázky

12.      Společnost Goldbet Sportwetten GmbH (dále jen „žalobkyně“) je podnikem se sídlem v Rakousku, který organizuje sportovní sázky. Massimo Sperindeo (dále jen „žalovaný“) má bydliště v Itálii. Posledně uvedený se na základě smlouvy o poskytování služeb zavázal, že zorganizuje a zajistí šíření činností žalobkyně v Itálii. Měl zejména vybírat sázky v místních sběrných místech a zasílat peníze žalobkyni po odečtení výher.

13.      Žalobkyně, která měla za to, že žalovaný nesplnil své smluvní povinnosti, podala dne 29. prosince 2009 návrh na vydání evropského platebního rozkazu, přičemž dne 17. února 2010 Bezirksgericht für Handelssachen Wien, příslušný soud, pokud jde o řízení o evropském platebním rozkazu, vydal evropský platební rozkaz za účelem zaplacení částky ve výši 16 406 eur, zvýšené o úroky a náklady z titulu náhrady škody.

14.      Dne 19. dubna 2010 žalovaný proti tomuto evropskému platebnímu rozkazu podal prostřednictvím svého advokáta ve lhůtě odpor. Tento odpor odůvodnil tím, že podle jeho názoru je nárok žalobkyně neopodstatněný a nevymahatelný.

15.      Usnesením ze dne 2. července 2010 Bezirksgericht für Handelssachen Wien postoupil věc Landesgericht Innsbruck (Rakousko), když měl za to, že je tento soud příslušným soudem na základě čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1896/2006.

16.      Žalovaný namítl nepříslušnost Landesgericht Innsbruck poprvé u tohoto soudu z důvodu, že má bydliště v Itálii. Navrhl tedy, aby tento soud prohlásil, že je místně nepříslušný a aby žalobu odmítl. Žalobkyně měla za to, že Landsgericht Innsbruck je příslušný jakožto soud místa plnění povinnosti zaplatit peněžitou částku podle čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení č. 44/2001. V každém případě je tento soud podle ní příslušný na základě článku 24 tohoto nařízení, jelikož se žalovaný řízení účastnil, neboť ve svém odporu proti evropskému platebnímu rozkazu již uplatnil důvody týkající se věci samé, aniž v tomto okamžiku vznesl námitku nepříslušnosti.

17.      Landesgericht Innsbruck usnesením vyhověl návrhu žalovaného, prohlásil, že je nepříslušný a žalobu odmítl. Žalobkyně proti tomuto usnesení podala odvolání u Oberlandesgericht Innsbruck (Rakousko). Odvolání bylo zamítnuto z důvodu, že rakouské soudy jsou v zásadě nepříslušné, jelikož jsou nároky žalobkyně založeny na smlouvě o poskytování služeb a sjednané místo plnění ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 se nachází v Itálii. Odvolací soud dodal, že v důsledku účasti v řízení v souladu s článkem 24 nařízení č. 1896/2006 nebyla zhojena nepříslušnost soudu, jemuž byl spor předložen.

18.      Žalobkyně proti rozhodnutí Oberlandesgericht Innsbruck podala u Oberster Gerichtshof (Rakousko) opravný prostředek „Revision“, ve kterém se domáhala zrušení dřívějších rozhodnutí a pokračování v řízení u Landesgericht Innsbruck.

19.      Oberster Gerichtshof, který vyjádřil pochybnosti, pokud jde o výklad unijního práva, se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Je třeba článek 6 nařízení […] č. 1896/2006 […] vykládat v tom smyslu, že je v rámci řízení o evropském platebním rozkazu nutno použít rovněž článek 24 nařízení […] č. 44/2001 o určení příslušného soudu z důvodu, že se žalovaný účastnil řízení?

2)      V případě kladné odpovědi na první otázku:

Je třeba ustanovení článku 17 nařízení č. 1896/2006 ve spojení s ustanovením článku 24 nařízení č. 44/2001 vykládat v tom smyslu, že samotnou skutečnost, že je podán odpor proti evropskému platebnímu rozkazu, lze považovat za účast v řízení, neobsahuje‑li odpor namítnutí nepříslušnosti původního soudu?

3)      V případě záporné odpovědi na druhou otázku:

Je třeba ustanovení článku 17 nařízení č. 1896/2006 ve spojení s ustanovením článku 24 nařízení č. 44/2001 vykládat v tom smyslu, že skutečnost, že je podán odpor, zakládá příslušnost z důvodu účasti v řízení nanejvýš v případě, obsahuje‑li již odpor vylíčení důvodů týkajících se věci samé, avšak nikoli namítnutí nepříslušnosti?“

III – Má analýza

20.      Podstatou předběžných otázek předkládajícího soudu je, zda čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1896/2006 musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že je proti návrhu na vydání evropského platebního rozkazu podán odpor, lze považovat za účast, ve smyslu článku 24 nařízení č. 44/2001, v běžném občanském soudním řízení, které následuje po řízení o evropském platebním rozkazu, a zda skutečnost, že osoba, která proti tomuto návrhu na vydání evropského platebního rozkazu podala odpor, v rámci tohoto odporu uplatnila argumenty týkající se věci samé, má v tomto ohledu nějaký dopad.

21.      Připomínám, že na základě čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1896/2006 se pro účely použití tohoto nařízení příslušnost soudu určí v souladu s příslušnými pravidly práva Společenství, zejména s nařízením č. 44/2001. Článek 24 posledně uvedeného nařízení přitom stanoví rozšíření implicitní pravomoci ve prospěch soudu, kterému byla věc předložena, v případech, kdy se žalovaný u něj účastní řízení, aniž namítá jeho nepříslušnost.

22.      Jako rakouská a německá vláda, jakož i Evropská komise se domnívám, že odpor podaný proti evropskému platebnímu rozkazu nelze považovat za účast v řízení ve smyslu tohoto ustanovení. Skutečnost, že osoba, která podala odpor, tento odpor odůvodnila, podle mého názoru v tomto ohledu nemá žádný dopad.

23.      První část odpovědi nám poskytuje znění bodů odůvodnění nařízení č. 1896/2006.

24.      Tyto body odůvodnění mimořádně zřetelným způsobem stanoví, že řízení o evropském platebním rozkazu, které toto nařízení zavádí, je řízením založeným na zavedení rychlého a jednotného mechanismu vymáhání nesporných peněžních nároků v celé Evropské unii(4).

25.      Nařízení č. 1896/2006 z tohoto důvodu odpovídá programu opatření přijatému Radou Evropské unie v roce 2000, který stanoví možnost, že v Evropském společenství bude zaveden „jednotný či harmonizovaný“ program „za účelem získání soudního rozhodnutí“(5), přičemž tento program byl potvrzen v roce 2004 Haagským programem přijatým Evropskou radou dne 5. listopadu 2004(6).

26.      Tuto zvláštnost ostatně Soudní dvůr připomněl v bodě 30 rozsudku ze dne 13. prosince 2012, Szyrocka(7), který uvádí: „[k]onečně je třeba připomenout, jak vyplývá z čl. 1 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1896/2006, že účelem tohoto nařízení je zejména zjednodušit a urychlit soudní řízení týkající se nesporných peněžních nároků v přeshraničních případech a snížit náklady na ně. Jak uvádějí osmý, desátý a dvacátý devátý bod odůvodnění uvedeného nařízení, přestože toto nařízení nenahrazuje ani neharmonizuje vnitrostátní mechanismy vymáhání nesporných nároků, zavádí za účelem dosažení tohoto cíle jednotný nástroj vymáhání takových nároků zaručující rovné podmínky věřitelům i dlužníkům v celé Unii“.

27.      Stanovený cíl evokuje bez možné pochybnosti právní nástroj, který má zabránit jakémukoli zpochybnění merita věci a jakýmkoli prodlením vzniklým obecně řízeními klasického soudního charakteru. Toto řízení by ostatně mohlo podle volného uvážení členských států probíhat před správním orgánem.

28.      Jeví se totiž, že k dosažení sledovaného cíle čl. 5 odst. 3 tohoto nařízení vymezuje výraz „soud“ autonomně jako „jakýkoli orgán v členském státě, který je příslušný k řízení o evropském platebním rozkazu nebo k jakýmkoli jiným souvisejícím záležitostem“(8). To jasně vylučuje, že by řízení bylo vyhrazeno soudním orgánům, ať již činným v obecném soudnictví či soudnictví správním, pokud jde členské státy, ve kterých posledně uvedené orgány existují.

29.      Z tohoto hlediska systém zavedený uvedeným nařízením vykazuje následující charakteristické rysy.

30.      Předně tento systém není kontradiktorní. Vydání evropského platebního rozkazu nebo zamítnutí návrhu totiž provádí příslušný vnitrostátní orgán, aniž by u něj proběhla diskuze(9), přičemž však tento orgán může požádat žalobce o vysvětlení či odůvodnění, což lze chápat pouze jako snahu o ověření, že uplatněný nárok odpovídá – přinejmenším prima facie – kvalifikaci jako „nesporný nárok“. Dlužník v této fázi není nikterak vyslýchán a nemůže uplatnit žádný argument.

31.      Dále se dlužník „objeví“ až ve fázi výkonu evropského platebního rozkazu, když je tento platební rozkaz vydán. Žalovaný se o usnesení o vydání evropského platebního rozkazu ve skutečnosti dozví až prostřednictvím jeho oznámení, po němž má lhůtu 30 dnů k podání odporu proti tomuto usnesení(10). Odpor se podává buď prostřednictvím vzorového formuláře, který musí být připojen k oznámenému usnesení, nebo bez specifické formy(11). Tento odpor sám o sobě způsobí, že je řízení o evropském platebním rozkazu ukončeno(12). Orgán ve smyslu čl. 5 odst. 3 tohoto nařízení jej již nevede. Řízení ve věci tak může pokračovat pouze podle pravidel běžného občanského řízení, které je napříště jediné, které lze použít(13).

32.      Tyto zásady fungování stačí samy o sobě k odůvodnění toho, že se u běžného občanského soudu zahájí zcela nové řízení, v rámci kterého je vše třeba provést od začátku, a to i v případě, že orgán příslušný v oblasti vydávání evropského platebního rozkazu je rovněž orgánem příslušným k rozhodování o věci samé.

33.      Uvádím ostatně, že o takový případ nejde ve věci v původním řízení, neboť orgánem příslušným na základě čl. 5 odst. 3 nařízení č. 1896/2006 je Bezirksgericht für Handelssachen Wien a soudem, který určil k projednání merita věci, je Landesgericht Innsbruck.

34.      Bez ohledu na to zůstává otázkou, zda skutečnost, že byl proti evropskému platebnímu rozkazu podán odpor, a to nikoli zasláním vzorového formuláře, ale podrobným dokumentem, měla za následek rozšíření příslušnosti soudu, který měl meritum věci projednat, přičemž by tak uvedený odpor představoval účast v řízení ve smyslu článku 24 nařízení č. 44/2001.

35.      Oproti tvrzení uvedenému ve prospěch kladné odpovědi na tuto otázku lze namítnout několik argumentů.

36.      Kladná odpověď by byla uznáním toho, že řízení o evropském platebním rozkazu a běžné vnitrostátní občanské soudní řízení ve skutečnosti představují jedno a totéž řízení a že toto jediné řízení bylo fakticky zahájeno před orgánem příslušným v oblasti evropského platebního rozkazu. Takové chápání by totiž bylo možné pouze tehdy, pokud by se výraz „pokračuje řízení před“ uvedený v čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1896/2006 vykládal tak, že znamená, že řízení po podání odporu proti evropskému platebnímu rozkazu je týmž řízením jako řízení, které bylo zahájeno před orgánem, kterému byla věc předložena jako prvnímu, neboť procesní okolnosti, které nastaly v této fázi, následně zavazují soud, který rozhoduje o meritu věci.

37.      Pak je ovšem nutno konstatovat, že žalovaný, v tomto případě dlužník, by neměl žádnou možnost namítnout nepříslušnost soudu, neboť se vůbec neúčastní začátku řízení, jak jsem uvedl v bodech 30 a 31 tohoto stanoviska.

38.      Toto znevýhodnění by bylo možné napravit tím, že by se mělo za to, že pro dlužníka řízení začíná v okamžiku, kdy je mu oznámeno usnesení o evropském platebním rozkazu. V tomto případě by se však jednalo o rozdílné zacházení, které by podle mého názoru znamenalo, že posledně uvedený výklad musí být zcela zavržen.

39.      Odpor podaný prostřednictvím vzorového formuláře by totiž ponechal nedotčenu otázku namítnutí nepříslušnosti, kterou měl projednat pouze soud rozhodující ve věci samé. Naproti tomu odpor podaný na volném papíře, k němuž jsou doplněny některé argumenty, případně kompletní argumentace, by bylo možné považovat za účast v řízení, a tedy implicitní přijetí příslušnosti, zatímco nařízení, které přijímá tuto formu volného vyjádření, ukládá pro jeho platnost pouze jedinou podmínku: odpor musí být jasně vyjádřen.

40.      Dlužník by jinak neměl žádný procesní prostředek proti nesprávnému posouzení, co se týče příslušnosti orgánu rozhodujícího ve věci evropského platebního rozkazu, jak tomu podle předkládajícího soudu bylo v projednávané věci. V takovém případě by se dlužník musel případně spolehnout pouze na pravomoc vnitrostátního soudu, že i bez návrhu vznese vlastní nepříslušnost v rámci běžného občanského soudního řízení.

41.      Jak by bylo možné odůvodnit, že by takový důsledek mohl být výsledkem řízení o evropském platebním rozkazu, v rámci něhož není možné podat žádný opravný prostředek? V tomto ohledu žalobkyně na jednání tvrdila, že i přes implicitní přijetí příslušnosti soudu rozhodujícího ve věci samé vyplývající ze samotného odporu podaného proti návrhu na vydání evropského platebního rozkazu bylo ještě možné vznést nepříslušnost běžného občanského soudu před tímto soudem. Pokud by bylo třeba toto připustit, není mi jasné, proč by tedy bylo třeba odpor považovat za účast v řízení se souvisejícími právními důsledky.

42.      Od jaké úrovně přesnosti argumentace je třeba mít za to, že odpor podaný v této formě lze považovat za účast v řízení? Nevyvolávalo by to nepřesnost, zdroj právní nejistoty, která by byla v rozporu s cílem sledovaným evropským zákonodárcem, kterým je právě – jak připomínám – usnadnit řízení o evropském platebním rozkazu?

43.      Podle ustálené judikatury zásada právní jistoty vyžaduje, aby unijní právní předpisy byly určité a aby jejich použití bylo pro jednotlivce předvídatelné. Tato zásada tedy předpokládá, že akt unijního práva – a v projednávané věci relevantní ustanovení nařízení č. 1896/2006 a č. 44/2001 – jehož důsledkem je vyvolat právní účinky vůči jednotlivcům, bude jasný a přesný, aby posledně uvedení mohli znát přesně okamžik, kdy tento akt začíná vyvolávat tyto účinky.

44.      Připustit, že by odpor proti návrhu na vydání evropského platebního rozkazu bylo možné považovat za účast v řízení ve smyslu článku 24 nařízení č. 44/2001 podle toho, zda je v něm uvedeno odůvodnění týkající se merita věci, či nikoli, by přitom znamenalo právě to, že by byla vytvořena právní nejistota v rozsahu, v němž by bylo potřeba pokaždé posuzovat, zda je odůvodnění obsáhlé, či nikoli a zda lze obsáhlost explicitně či implicitně považovat za postoj, pokud jde o příslušnost soudu, u kterého probíhá běžné občanské soudní řízení, kterému – jak připomínám – v této fázi ještě věc ani nebyla předložena.

45.      Výsledkem toho by bylo zavést komplexnost tam, kde je cílem nařízení č. 1896/2006 právě zjednodušení řízení o evropském platebním rozkazu.

46.      Jak by bylo možné připustit jednotnost řízení mezi řízením o evropském platebním rozkazu a běžným občanským soudním řízením, když například orgánem příslušným v oblasti evropského platebního rozkazu je správní soud a orgánem příslušným rozhodovat ve věci samé je jiný než správní soud? Nebo dokonce jestliže tento orgán není vůbec soudem? Jak by potom bylo možné odůvodnit, že okolnost, ke které před takovým orgánem dojde, by mohla mít následně takové důsledky? Připomínám jen, jaký význam mají pravidla týkající se příslušnosti v rámci průběhu soudního řízení.

47.      Konečně se jeví, že výklad článku 16 nařízení č. 1896/2006 ve spojení s výkladem dvacátého třetího bodu odůvodnění tohoto nařízení stačí k tomu, aby na základě něj bylo možno rozhodnout. Článek 16 odst. 1 tohoto nařízení totiž ve skutečnosti neukládá žádnou zvláštní formu odporu. Je v něm uvedeno, že „[…] může žalovaný podat odpor […] za použití vzorového formuláře“. Odstavec 3 tohoto ustanovení dále stanoví, že žalovaný nemusí uvádět důvody odporu.

48.      Není tedy zakázáno, aby dlužník uváděl důvody svého odporu, avšak nemůže to v žádném případě vůči němu vyvolávat zvláštní a nepříznivé právní důsledky, které nejsou výslovně stanoveny v uvedeném nařízení, a to z jednoduchého důvodu, že v této fázi je nutno zjistit pouze to, zda je nárok sporný, či nikoli. Důvod je zcela nadbytečný. V tomto ohledu je významná pouze okolnost, zda je nárok sporný.

49.      Znění dvacátého třetího bodu odůvodnění nařízení č. 1896/2006 to potvrzuje, když stanoví, že „[k] podání odporu může žalovaný použít vzorového formuláře uvedeného v tomto nařízení. Soudy by však měly zohledňovat i jiné písemné formy odporu, jsou‑li jasně vyjádřeny [je‑li jasně vyjádřen]“. Odpor obsahující argumenty je jasně vyjádřeným odporem v písemné formě. Je tedy platný a nemá jiný účinek, než že vyvolává tytéž důsledky jako odpor vypracovaný ve formě vzorového formuláře, a sice zrušení evropského platebního rozkazu. Doplnění jiných důsledků by znamenalo jít nikoli nad rámec, ale proti vůli zákonodárce.

50.      S ohledem na všechny tyto důvody se domnívám, že čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1896/2006 musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že je proti návrhu na vydání evropského platebního rozkazu podán odpor, nelze považovat za účast, ve smyslu článku 24 nařízení č. 44/2001, v běžném občanském soudním řízení, které následuje po řízení o evropském platebním rozkazu. Skutečnost, že osoba, která proti tomuto návrhu na vydání evropského platebního rozkazu podala odpor, v rámci tohoto odporu uplatnila argumenty týkající se věci samé, v tomto ohledu nemá žádný dopad.

IV – Závěry

51.      S ohledem na všechny předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Oberster Gerichtshof odpověděl takto:

„Článek 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu, ve znění nařízení Komise (EU) č. 936/2012 ze dne 4. prosince 2012, musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že je proti návrhu na vydání evropského platebního rozkazu podán odpor, nelze považovat za účast, ve smyslu článku 24 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, v běžném občanském soudním řízení, které následuje po řízení o evropském platebním rozkazu. Skutečnost, že osoba, která proti tomuto návrhu na vydání evropského platebního rozkazu podala odpor, v rámci tohoto odporu uplatnila argumenty týkající se věci samé, v tomto ohledu nemá žádný dopad.“


1 –       Původní jazyk: francouzština.


2 –      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu (Úř. věst. L 399, s. 1), ve znění nařízení Komise (EU) č. 936/2012 ze dne 4. prosince 2012 (Úř. věst. L 283, s. 1, dále jen „nařízení č. 1896/2006“).


3 –      Nařízení Rady ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42, a oprava Úř. věst. 2008, L 269, s. 14).


4 –      Viz zejména čtvrtý, devátý a dvacátý devátý bod odůvodnění uvedeného nařízení.


5 –      Kurziva provedena autorem tohoto stanoviska.


6 –      Viz čtvrtý bod odůvodnění tohoto nařízení.


7 – C‑215/11.


8 –      Viz rovněž šestnáctý bod odůvodnění uvedeného nařízení, který stanoví, že by nemělo být nutné, aby posouzení návrhu na evropský platební rozkaz prováděl soudce.


9 –      V souladu s čl. 5 odst. 3, čl. 7 odst. 3 a články 8 až 12 nařízení č. 1896/2006 totiž návrh na vydání evropského platebního rozkazu podává žalobce, který návrh podává u příslušného vnitrostátního orgánu. Tento orgán návrh posoudí pouze na základě informací poskytnutých žalobcem a buď jej zamítne, nebo vydá platební rozkaz.


10 –      Viz čl. 16 odst. 2 tohoto nařízení.


11 –      Viz článek 7 uvedeného nařízení, jakož i dvacátý třetí bod jeho odůvodnění.


12 –      Viz dvacátý čtvrtý bod odůvodnění nařízení č. 1896/2006.


13 –      Viz čl. 17 odst. 1 a 2 uvedeného nařízení, jakož i dvacátý čtvrtý bod jeho odůvodnění.