STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
ATHANASIA RANTOSE
přednesené dne 9. září 2021(1)(i)
Věc C‑581/20
Skarb Państwa Rzeczypospolitej Polskiej reprezentowany przez Generalnego Dyrektora Dróg Krajowych i Autostrad
proti
TOTO SpA – Costruzioni Generali,
Vianini Lavori SpA
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Varchoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud, Bulharsko)]
„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost a uznávání rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Nařízení (EU) č. 1215/2012 – Pojem ‚občanské a obchodní věci‘ – Předběžná nebo zajišťovací opatření – Smlouva o výstavbě veřejné silnice“
1. V roce 2015 podniky, kterým byla v Polsku zadána veřejná zakázka na výstavbu dálničního úseku, předložily polskému veřejnému zadavateli za účelem zajištění závazků převzatých ve smlouvě o veřejné zakázce záruky sjednané s bulharskou pojišťovnou.
2. O několik let později podaly tyto podniky bezúspěšný návrh na nařízení opatření, kterým měl polský soud předběžně a za účelem zajištění zabránit veřejnému zadavateli ve využití těchto záruk. Podobný návrh podaly u bulharských soudů, které jej v prvním stupni zamítly a v odvolacím řízení mu vyhověly.
3. Polský veřejný zadavatel podal k Varchoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud, Bulharsko) kasační opravný prostředek. V řízení o něm je třeba mimo jiné určit, zda s ohledem na článek 35 nařízení (EU) č. 1215/2012(2) mají bulharské soudy mezinárodní příslušnost k přijetí navrhovaných předběžných a zajišťovacích opatření(3).
4. Pokud je mi známo, Soudní dvůr o uvedeném článku rozhodoval zatím jen jednou(4). V rozsudcích vydaných k dřívějším instrumentům(5) byly sice pochybnosti předkládajícího soudu diskutovány, ale ne vyřešeny.
5. Na pokyn Soudního dvora se toto stanovisko bude týkat jen druhé předběžné otázky. Pro účely odpovědi bude nutné podrobně prozkoumat podstatu vztahu mezi dvěma soudy různých členských států – a sice soudem, který rozhoduje ve věci samé, a soudem, který rozhoduje výlučně o předběžných a zajišťovacích opatřeních – v přeshraničních případech, ve kterých má článek 35 zabránit tomu, aby „účastníkům řízení vznikla újma vyplývající z délky lhůt inherentních jakémukoli mezinárodnímu řízení“(6).
I. Právní rámec
A. Nařízení č. 1215/2012
6. V bodě 33 odůvodnění se uvádí:
„Pokud předběžná nebo zajišťovací opatření nařídil soud příslušný k rozhodování ve věci samé, měl by být podle tohoto nařízení zajištěn jejich volný pohyb. Předběžná nebo zajišťovací opatření, jež byla nařízena, aniž by byl žalovaný předvolán k soudu, by však podle tohoto nařízení neměla být uznána a vykonána, ledaže bylo uvedené rozhodnutí o opatření před jeho výkonem doručeno žalovanému. Nemělo by to bránit tomu, aby byla tato opatření [uznána a] vykonána podle vnitrostátního práva. Byla-li však tato předběžná nebo zajišťovací opatření nařízena soudem členského státu, který není příslušný rozhodovat ve věci samé, účinky těchto opatření by měly být podle tohoto nařízení omezeny pouze na území tohoto členského státu.“
7. Článek 2 stanoví:
„Pro účely tohoto nařízení se:
a) ‚rozhodnutím‘ rozumí každé rozhodnutí vydané soudem členského státu bez ohledu na to, je-li označeno jako rozsudek, usnesení, příkaz či nařízení výkonu rozhodnutí, jakož i rozhodnutí o nákladech řízení vydané soudním úředníkem.
Pro účely kapitoly III se ‚rozhodnutím‘ rozumí předběžná nebo zajišťovací opatření nařízená soudem, který je podle tohoto nařízení příslušný rozhodovat ve věci samé. Tento pojem nezahrnuje předběžná nebo zajišťovací opatření, jež byla nařízena uvedeným soudem, aniž by byl žalovaný předvolán k soudu, ledaže bylo rozhodnutí obsahující uvedené opatření před jeho výkonem doručeno žalovanému;
[…]“
8. Článek 29, který je zařazen do oddílu nadepsaného „Překážka litispendence a související řízení“, stanoví:
„1. Aniž je dotčeno ustanovení čl. 31 odst. 2, je-li u soudů různých členských států zahájeno řízení v téže věci mezi týmiž stranami, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, bez návrhu řízení do doby, dokud se neurčí jako příslušný ten soud, u něhož bylo řízení zahájeno jako první.
2. V případech uvedených v odstavci 1 a na žádost soudu, u něhož bylo zahájeno řízení, jakýkoli jiný soud, u něhož bylo zahájeno řízení v téže věci, neprodleně informuje prvně uvedený soud o dni, kdy u něj bylo zahájeno řízení podle článku 32.
3. Jakmile je určen jako příslušný ten soud, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, prohlásí se soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, za nepříslušný ve prospěch prvního soudu.“
9. Článek 35 („Předběžná nebo zajišťovací opatření“) zní:
„Předběžná nebo zajišťovací opatření, která jsou upravena právem jednoho členského státu, je možné u soudů tohoto členského státu navrhnout i tehdy, kdy je pro rozhodnutí ve věci samé příslušný soud jiného členského státu.“
10. Článek 36, který je zařazen do oddílu nadepsaného „Uznávání“, stanoví:
„1. Rozhodnutí vydaná v některém členském státě jsou v ostatních členských státech uznávána, aniž je vyžadováno zvláštní řízení.
[…]“
11. Článek 42 odst. 2 zní:
„Pro výkon rozhodnutí v některém členském státě, které bylo vydáno v jiném členském státě a které nařizuje předběžné nebo zajišťovací opatření, předloží navrhovatel orgánu příslušnému pro výkon:
a) vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro ověření jeho pravosti;
b) osvědčení vydané podle článku 53 obsahující popis opatření a osvědčující, že:
i) soud měl příslušnost rozhodnout ve věci samé,
ii) rozhodnutí je vykonatelné v členském státě původu, případně s uvedením toho, za jakých podmínek, a
c) doklad o doručení rozhodnutí, pokud je opatření nařizováno bez předvolání žalovaného k soudu.“
12. Článek 45 odst. 1 písm. c) stanoví:
„1. Na návrh kterékoli dotčené strany se uznání rozhodnutí odepře:
c) je-li rozhodnutí neslučitelné s rozhodnutím vydaným v dožádaném členském státě mezi týmiž stranami“.
B. Vnitrostátní právo Graždanski Procesualen Kodeks(7)
13. V projednávané věci jsou relevantní článek 18 (soudní imunita), články 389 až 396 (nařízení předběžných opatření), články 397 až 403 (zajišťovací opatření) a články 274 až 280 (opravné prostředky proti usnesením).
14. Vzhledem k tomu, že se moje stanovisko soustředí výhradně na výklad článku 35 nařízení č. 1215/2012, není nezbytné tyto články citovat.
II. Skutkový stav, spory a předběžné otázky
15. Smlouvou ze dne 30. července 2015 zadala Skarb Państwa Rzeczypospolitej Polskiej reprezentowany przez Generalnego Dyrektora Dróg Krajowych i Autostrad (dále jen „polská Státní pokladna“) společnostem TOTO SpA – Costruzioni Generali a Vianini Lavori SpA, jednajícím jako konsorcium registrované v Itálii, výstavbu rychlostní silnice S‑5 Poznaň – Vratislav, úsek Poznaň A2, Gluchowo – Wronczyn.
16. Podle ujednání 20.6 smlouvy se strany dohodly, že soudy příslušnými pro rozhodování ve sporech mezi nimi budou soudy v místě sídla veřejného zadavatele (tedy polské soudy)(8).
17. V téže smlouvě byla vystavena záruka č. 02900100000348 k zajištění splnění smluvních závazků(9) a záruka č. 02900100000818 k zajištění úhrady případné „smluvní pokuty“ po dokončení stavebních prací(10). Obě záruky poskytla bulharská pojišťovna Evroins AD a obě se řídí polským hmotným právem.
18. Společnosti, kterým byla zakázka zadána, podaly k Sądu Okręgowemu w Warszawie (krajský soud ve Varšavě, Polsko) proti polské Státní pokladně negativní určovací žaloby. Jimi se domáhají určení, že žalovaná Státní pokladna není oprávněna požadovat zaplacení sjednané smluvní pokuty, jelikož nebyly splněny příslušné podmínky nebo žalovaná nemá nárok na zaplacení smluvní pokuty z důvodu jí tvrzeného prodlení s plněním smlouvy(11).
19. Navrhly také, aby soud „nařídil předběžné opatření a uložil žalované, aby zejména nečerpala záruky č. 02900100000348 a č. 02900100000818 zřízené pojišťovnou Euroins AD“(12).
20. Usnesením ze dne 7. června 2019 Sąd Okręgowy w Warszawie (krajský soud ve Varšavě) návrh na nařízení předběžných a zajišťovacích opatření zamítl(13).
21. Dne 31. července 2019 společnosti, kterým byla zakázka zadána, znovu navrhly nařízení těchto opatření, tentokrát u Sofijski gradski sad (městský soud v Sofii, Bulharsko), aby podpořily žaloby podané k Sądu Okręgowemu w Warszawie (krajský soud ve Varšavě).
22. Tento návrh byl v prvním stupni zamítnut, ale Sofijski apelativen sad (odvolací soud v Sofii, Bulharsko) mu v odvolacím řízení vyhověl. Posledně uvedený soud – po složení jistoty – nařídil obstavení pohledávky polské Státní pokladny ze záruk č. 02900100000348 a č. 02900100000818, které zřídila pojišťovna Evroins AD.
23. Polská Státní pokladna podala kasační opravný prostředek k Varchoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud, Bulharsko). V rámci tohoto opravného prostředku předložila také evropský platební rozkaz vydaný na základě nařízení (ES) č. 1896/2006(14), formulář E(15).
24. Společnosti, kterým byla zakázka zadána a které proti platebnímu rozkazu podaly odpor prostřednictvím formuláře F podle nařízení č. 1896/2006, předložily tento formulář v kasační odpovědi.
25. V tomto kontextu předkládá Varchoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud) Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být článek 1 [nařízení č. 1215/2012] vykládán v tom smyslu, že takové řízení, jako je řízení popsané v tomto předkládacím usnesení, musí být zcela nebo zčásti považováno za věc občanskou nebo obchodní ve smyslu čl. 1 odst. 1 tohoto nařízení?
2) Je třeba po uplatnění práva podat návrh na předběžná nebo zajišťovací opatření, o němž již soud příslušný rozhodovat ve věci samé rozhodl, považovat soud, jemuž byl předložen návrh na předběžná opatření na témž základě a u něhož bylo zahájeno řízení na základě článku 35 [nařízení č. 1215/2012], od okamžiku předložení důkazů o tom, že soud rozhodující ve věci samé vydal v tomto ohledu rozhodnutí, za nepříslušný?
3) Jestliže z odpovědí na první dvě předběžné otázky vyplyne, že soud, kterému byl předložen návrh na základě článku 35 [nařízení č. 1215/2012], je příslušný, musí být podmínky pro nařízení zajišťovacích opatření podle článku 35 [nařízení č. 1215/2012] vykládány autonomně? Musí být upuštěno od použití ustanovení, které v takovém případě, jako je projednávaný případ, nepřipouští nařízení zajišťovacího opatření vůči veřejnému orgánu?“
III. Řízení před Soudním dvorem
26. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 5. listopadu 2020. Žádost o projednání věci v souladu s článkem 105 jednacího řádu Soudního dvora byla zamítnuta.
27. Písemná vyjádření předložily společnosti TOTO – Costruzioni Generali a Vianini Lavori, Polská republika a Evropská komise. Tytéž subjekty se, stejně jako polská Státní pokladna, zúčastnily jednání konaného dne 15. července 2021.
IV. Analýza
28. Jak jsem již předeslal, mé stanovisko se omezí na druhou předběžnou otázku. Podstatou této otázky je vztah mezi soudy různých členských států, u nichž byly postupně podány návrhy na nařízení předběžných a zajišťovacích opatření podle nařízení č. 1215/2012.
29. Pro účely odpovědi na tuto otázku je třeba vyložit článek 35 nařízení č. 1215/2012, což umožní určit, zda soud (v projednávané věci bulharský), který není příslušný rozhodovat ve věci samé, může nařídit předběžná nebo zajišťovací opatření, když soud rozhodující ve věci samé (v projednávané věci polský) již o totožném návrhu rozhodl.
30. Než navrhnu odpověď na tuto otázku, popíšu několik obecných aspektů nařízení č. 1215/2012, které mohou přispět k diskusi.
A. Úvodní poznámky: předběžná nebo zajišťovací opatření v nařízení č. 1215/2012
1. Režim mezinárodní soudní příslušnosti a pohyb rozhodnutí o předběžných nebo zajišťovacích opatřeních
31. Podle nařízení č. 1215/2012 se lze předběžných a zajišťovacích opatření ve sporech spadajících do jeho oblasti působnosti domáhat dvěma způsoby:
– zaprvé nařízení přiznává mezinárodní soudní příslušnost soudům, které jsou podle oddílů 1 až 6 kapitoly II příslušné i pro rozhodnutí ve věci samé(16). Příslušnost těchto soudů je nezávislá na existenci určité vazby mezi předmětem opatření a sudištěm(17). Kromě toho se – s výjimkou, kterou popíšu níže – na opatření nařízené soudem příslušným pro spor v hlavním řízení vztahuje režim uznávání a výkonu podle nařízení č. 1215/2012;
– zadruhé podle článku 35 téhož nařízení rozhodují o předběžných a zajišťovacích opatřeních týkajících se určitého sporu soudy, které v tomto sporu nejsou příslušné rozhodovat ve věci samé.
32. Pro tento druhý případ stanovil Soudní dvůr k tomu, aby soud, který není příslušný pro rozhodnutí ve věci samé, mohl přesto být příslušný pro rozhodnutí o předběžném opatření, určité požadavky(18):
– předběžnými nebo zajišťovacími opatřeními je třeba rozumět opatření, která jsou „určena k zachování faktického nebo právního stavu za účelem ochrany nároků, jejichž uznání je ostatně požadováno po soudu rozhodujícím ve věci samé“(19);
– nelze nařídit opatření, která svými účinky de facto nahrazují řízení ve věci samé, to znamená, která ve stadiu předběžného projednání žaloby slouží k obcházení pravidel pro určení příslušnosti(20), a
– musí existovat skutečná vazba mezi soudem, který není příslušný pro rozhodnutí ve věci samé, a navrhovaným opatřením. Nařízení takového opatření „vyžaduje […] zvláštní opatrnost a důkladnou znalost konkrétních okolností, za kterých má opatření vyvolávat navrhované účinky“(21).
33. Tyto podmínky vyplývají ze skutečnosti, že článek 35 nařízení č. 1215/2021 přiznává navrhovateli předběžných nebo zajišťovacích opatření výhodu, která může zhoršit postavení protistrany, protože stanoví odchylku od režimu příslušnosti stanoveného samotným nařízením. Jejich výklad musí proto být restriktivní(22).
34. Kromě toho by článek 35 mohl zavedením dalšího sudiště rovněž podporovat strategie forum shopping(23) a zneužívání(24).
35. Pravomoc soudu, který nařizuje předběžná a zajišťovací opatření podle článku 35, je nařízením č. 1215/2012 navíc značně omezena, protože účinky těchto opatření jsou omezeny na území jeho vlastního členského státu(25).
36. Nelze přitom zapomínat, že přípustnost předběžných a zajišťovacích opatření, o nichž by měl rozhodovat jiný soud než ten, který rozhoduje nebo bude rozhodovat(26) ve věci samé, je reakcí na snadno pochopitelné praktické potřeby, jež jsou specifické pro předběžná a zajišťovací opatření(27).
37. Toto ustanovení umožňuje dotyčné straně domoci se předběžného nebo zajišťovacího opatření v členském státě, ve kterém se nachází majetek nebo osoba, vůči nimž má být toto opatření vykonáno. Tím se eliminují nevýhody spojené s povinností vést nejprve soudní řízení v zahraničí a poté nechávat uznat rozhodnutí vydané zahraničním soudem(28).
38. Taková možnost je potřebná tím spíše, že pro předběžná nebo zajišťovací opatření, která byla soudem rozhodujícím ve věci samé nařízena inaudita parte (čímž je zachován jejich účinek překvapení), v zásadě neplatí(29) volný pohyb(30) mezi členskými státy na základě nařízení č. 1215/2012(31).
39. Vyloučení volného pohybu opatření tohoto typu vyplývá z definice „rozhodnutí“ uvedené v čl. 2 písm. a) druhém pododstavci nařízení č. 1215/2012. V praxi se projevuje požadavkem čl. 42 odst. 2 téhož nařízení, podle kterého výkon předběžného nebo zajišťovacího opatření, jež v některém členském státě nařídil soud rozhodující v hlavním řízení, v jiném členském státě podléhá předložení osvědčení vydaného podle článku 53. Toto osvědčení obsahuje konkrétní údaje, kterými se dokládá postavení soudu a skutečnost, že žalovaný byl předvolán k soudu, a pokud nebyl, že mu opatření bylo doručeno.
2. Vztah mezi sudišti
40. Mezi sudišti, která má navrhovatel předběžného nebo zajišťovacího opatření k dispozici a mezi kterými si může vybírat, neexistuje formální hierarchie. Je proto možné, že bude probíhat více řízení o předběžných nebo zajišťovacích opatřeních, přičemž pro takové situace normotvůrce výslovně nestanovil určité řešení.
a) Pluralita řízení o předběžných nebo zajišťovacích opatřeních
41. Pro předběžná a zajišťovací opatření stanoví nařízení č. 1215/2012 zvláštní pravidlo (článek 35). Bylo by možné říci, že jím doplňuje přirozenou pravomoc soudu příslušného pro rozhodnutí ve věci samé k jejich přijetí. Zároveň otevírá prostor pro totožná řízení před různými soudy a riziko vzájemně neslučitelných rozhodnutí.
42. Zásada priority, která v oddíle nařízení č. 1215/2012 nadepsaném „Překážka litispendence a související řízení“ upravuje pluralitu řízení v téže věci mezi týmiž stranami ve smyslu článku 29 téhož nařízení, se může podle mého názoru vztahovat i na tu fázi těchto řízení, ve které se rozhoduje o zajišťovacích opatřeních(32).
43. Podle této zásady soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, „přeruší […] bez návrhu řízení do doby, dokud se neurčí jako příslušný ten soud, u něhož bylo řízení zahájeno jako první“. Poté, co se soud, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, určí jako příslušný, prohlásí se soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, za nepříslušný ve prospěch prvního soudu(33).
44. Jak jsem vysvětlil, koexistence návrhů na předběžná nebo zajišťovací opatření podaných k soudu příslušnému pro rozhodnutí ve věci samé a k soudu, který pro rozhodnutí ve věci samé příslušný není (ale u něhož bylo zahájeno řízení podle článku 35 nařízení č. 1215/2012), umožňuje dotčenému účastníkovi řízení zabránit prodlením, ke kterým při přebírání opatření nařízeného v jednom členském státě do jiného členského státu obvykle dochází.
45. Z tohoto hlediska by bylo možné považovat za paradoxní, kdyby osoba, která navrhuje předběžné nebo zajišťovací opatření u druhého soudu právě proto, aby zabránila průtahům u prvního soudu, musela podle pravidla překážky litispendence podat takový návrh výlučně ve státě, ve kterém je vedeno hlavní řízení, a to jen proto, že návrh na toto opatření tam byl podán dříve(34).
46. Alternativně si lze v případě předběžných nebo zajišťovacích opatření představit nepoužití obecného pravidla překážky litispendence (článek 29 nařízení č. 1215/2012) a zabývat se otázkou dvou neslučitelných rozhodnutí, kdyby byla vydána, později ve fázi jejich uznání a výkonu(35).
47. Domnívám se ovšem, že takové řešení by nemuselo být v souladu s tímto nařízením.
48. I když Soudní dvůr o této otázce zatím nerozhodoval, v souvislosti s článkem 24 Bruselské úmluvy se vyslovil proti „vzniku příslušnosti více soudů pro týž právní vztah, což je v rozporu s cíli úmluvy“(36).
49. Za současných okolností postačí konstatovat, že výjimky z pravidla litispendence jsou stanoveny v samotném nařízení a žádná z nich neodpovídá právě popsané(37). Návrhy na změnu tohoto stavu vznesené v souvislosti s článkem 35 nařízení č. 1215/2012 neprošly, což jen podporuje argument proti tomu, aby v nyní platném systému docházelo u návrhů na předběžná a zajišťovací opatření ke zvláštnímu zacházení s litispendencí(38).
50. Mám proto celkově za to, že na návrhy na předběžná nebo zajišťovací opatření se pravidlo překážky litispendence uvedené v článku 29 nařízení č. 1215/2012 vztahuje. Z toho vyplývají dva důsledky, a sice že a) priorita svědčí soudu, u něhož byl návrh na zajišťovací opatření podán dříve, jakmile se prohlásí za příslušný, a že b) od téhož okamžiku se soud, u něhož by návrh na zajišťovací opatření byl podán později, musí prohlásit za nepříslušný ve prospěch prvního soudu.
b) Neslučitelnost předběžných nebo zajišťovacích opatření různých soudů
51. Případem, kdy předběžná nebo zajišťovací opatření nařídily dva soudy (jeden příslušný podle článku 24 Bruselské úmluvy a druhý na základě volby stran pro řešení sporů ve věci samé), se Soudní dvůr zabýval v rozsudku Italian Leather(39), a to v souvislosti s čl. 27 odst. 3 uvedené úmluvy.
52. V uvedeném rozsudku Soudní dvůr:
– upřesnil, že neslučitelnost, která brání uznání zahraničního rozhodnutí, se týká právních účinků rozhodnutí, a nikoli existence různých právních rámců v členských státech nebo odlišného posouzení téže podmínky příslušnými orgány(40);
– potvrdil, že k neslučitelnosti dochází tehdy, když důsledky dotčených rozhodnutí – kdyby byla vydána současně v jednom členském státě – narušují společenský pořádek tohoto státu(41), a
– uvedl, že za těchto podmínek a s ohledem na kogentní povahu důvodu pro odepření uznání stanoveného v čl. 27 odst. 3 Bruselské úmluvy musí dožádaný orgán odepřít uznání zahraničního rozhodnutí(42).
53. V důsledku totožnosti čl. 27 odst. 3 Bruselské úmluvy se stávajícím čl. 45 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1215/2012(43) lze dospět k závěru, že stejné řešení musí platit i na základě posledně uvedeného ustanovení.
B. Odpověď na druhou předběžnou otázku
54. Pochybnosti předkládajícího soudu, které určují jeho druhou předběžnou otázku, jakož i argumenty zúčastněných stran k nim se zakládají na několika důvodech, které zanalyzuji v tomto pořadí:
– nejprve rozeberu dopad smluvní doložky o volbě soudu ve prospěch polských soudů;
– poté se budu zabývat skutečnou vazbou navrhovaných opatření k bulharskému území;
– nakonec se vyjádřím k významu polského soudního rozhodnutí, kterým byl zamítnut návrh na předběžná a zajišťovací opatření, pro bulharský soud.
1. Je doložka o volbě soudu překážkou pro nařízení opatření bulharskými soudy?
55. Příslušnost soudu, před nímž probíhá hlavní řízení, k nařízení předběžných nebo zajišťovacích opatření nezávisí na zvláštním vztahu mezi předmětem opatření a místem soudu; postačí, aby nastaly okolnosti, které podle nařízení č. 1215/2012 odůvodňují určení příslušnosti ve věci samé.
56. Jednou z takových okolností je dohoda stran o volbě příslušného soudu prostřednictvím doložky zakládající výlučnou příslušnost na základě článku 25 nařízení č. 1215/2012.
57. Vzhledem k tomu, že jejím základem je autonomie vůle, je ovšem legitimní pochybovat o tom, že by se každá dohoda o příslušnosti měla automaticky vztahovat i na předběžná nebo zajišťovací opatření. Jinými slovy si lze klást otázku, zda volba soudu systematicky vylučuje možnost nabízenou článkem 35 nařízení č. 1215/2012.
58. Soudní dvůr o tomto problému ještě nerozhodoval. Rozsudek Italian Leather každopádně upřesňuje, že příslušnost podle článku 35 může existovat souběžně s příslušností jiného soudu, který si strany zvolí k vydání konečného rozhodnutí ve sporu.
59. Domnívám se, že strany mohou (přinejmenším nenacházím důvody, proč by nemohly) dohodou prorogovat nebo derogovat mezinárodní soudní příslušnost pro předběžnou ochranu, pokud jejich situace spadá do působnosti nařízení č. 1215/2012. Otázka, na jaké spory se vztahuje dohoda o volbě soudu a na jaké nikoli, je otázkou výkladu dohody, kterou uzavřely.
60. Je proto žádoucí, aby strany výslovně vyjádřily úmysl vztáhnout doložku i na předběžnou ochranu. Není-li vůle jasná, bylo by možné se domnívat(44), že obecně formulovaná doložka o volbě soudu rozšiřuje příslušnost zvoleného soudu i na nařízení předběžných nebo zajišťovacích opatření.
61. Tento závěr by naproti tomu neplatil pro vyloučení přístupu ke kterémukoli soudu jiného členského státu, než který byl zvolen dohodou(45), protože vyloučení použitelnosti článku 35 nařízení č. 1215/2012 presumovat nelze.
62. V projednávané věci vložily strany do smlouvy ujednání, které jako soud příslušný pro rozhodování jejich sporů označuje obecně polské soudy, protože v Polsku má sídlo veřejný zadavatel(46).
63. Předkládající soud nezpochybňuje výlučnou příslušnost polských soudů ve věci samé, ale pokládá za sporné, zda je výlučná i pro předběžnou ochranu.
64. Polská vláda a společnosti, kterým byla zakázka zadána, se podle jejich vyjádření neshodují v otázce dosahu smluvní volby soudu(47). Já osobně souhlasím s Komisí, podle které otázka, zda tato volba zahrnuje zajišťovací opatření, potažmo vylučuje příslušnost soudů kteréhokoli jiného státu, je věcí výkladu, který bude muset provést předkládající soud(48).
65. V této souvislosti bude nutné zohlednit – aby stranám byla zachována předvídatelnost – že „[d]oložka o příslušnosti se může týkat pouze již vzniklého nebo budoucího sporu z určitého právního vztahu, což omezuje rozsah dohody o příslušnosti pouze na spory z právního vztahu, v rámci kterého byla tato doložka uzavřena“(49).
66. Doložka o příslušnosti se tedy neuplatní, když „poškozený podnik nemohl takový spor rozumně předvídat v okamžiku, kdy s uvedenou doložkou souhlasil“(50).
67. S výhradou, že rozhodnutí přísluší, jak jsem již uvedl, předkládajícímu soudu, mám za to, že strany, které podepsaly ujednání dohodnuté v této věci, mohly rozumně předvídat, že jedna z nich případně navrhne předběžné nebo zajišťovací opatření, aby zabránila výkonu záruk. U veřejných zakázek nejsou spory o výkonu záruk veřejnými zadavateli neobvyklé.
2. Skutečná vazba
68. Kdyby se dospělo k závěru, že doložka o příslušnosti nemá účinky na předběžnou ochranu, takže polské soudy nemají výlučnou příslušnost, neznamenalo by to ještě, že jeho přímým důsledkem je potvrzení příslušnosti bulharských soudů coby soudů, u nichž má být podán návrh podle článku 35 nařízení č. 1215/2012.
69. V takovém případě by totiž příslušnost bulharských soudů závisela především na ustanoveních příslušných vnitrostátních právních předpisů. Kromě toho by musela existovat skutečná vazba mezi předmětem předběžného nebo zajišťovacího opatření a místní příslušností členského státu (Bulharska).
70. Existence skutečné vazby v projednávaném sporu byla zpochybněna, a to ze dvou důvodů:
– jednak proto, že majetek nacházející se na bulharském území a vůči kterému má být opatření vykonáno, je movitý,
– a jednak proto, že sporná záruka má být fakticky vyplacena polské Státní pokladně na polském území a v souvislosti s nesrovnalostmi při plnění smlouvy na stavební práce uzavřené a prováděné v Polsku(51).
71. Požadavek skutečné vazby přímo souvisí s ratiem legis článku 35 nařízení č. 1215/2012, a sice aby opatření bylo nařízeno i provedeno v témže členském státě. Skutečná vazba se tedy konkretizuje v aktivech, na která míří předběžné a zajišťovací opatření.
72. Místo vyplacení samotné záruky je naproti tomu irelevantní.
73. V tomto sporu bylo cílem předběžných a zajišťovacích opatření, jak bylo již uvedeno, zajistit návrhy na určení neexistence nároku polské Státní pokladny na vyplacení zajištěných částek. Bulharský odvolací soud v rámci výkonu těchto opatření nařídil obstavení pohledávky polského veřejného zadavatele vůči bulharské pojišťovně Evroins AD.
74. Skutečná vazba mezi bulharskými soudy a předběžnými a zajišťovacími opatřeními závisí v konečném důsledku na tom, zda je uvedená pohledávka považována za nacházející se v Bulharsku(52), což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.
3. Rozhodnutí vydané v Polsku jako překážka nařízení zajišťovacích opatření bulharskými soudy
75. Musí se bulharský soud prohlásit za nepříslušný k nařízení navrhovaného předběžného a zajišťovacího opatření, když byl totožný návrh(53) podán k (polskému) soudu, který rozhoduje ve věci samé v hlavním řízení a který návrh na jeho nařízení zamítl?
76. K odpovědi lze přistoupit ze dvou hledisek, a sice podle toho, zda je rozhodnutí polského soudu o zamítnutí návrhu na nařízení předběžných a zajišťovacích opatření konečné, či nikoli. Vzhledem k tomu, že na základě předložených informací nelze s jistotou určit povahu tohoto rozhodnutí, rozeberu obě možnosti.
a) Rozhodnutí, které je konečné, a jeho případné uznání
77. Podle nařízení č. 1215/2012 lze řízení ve věci samé nebo řízení o předběžném opatření zahájené v jednom členském státě ukončit, je-li příslušným procesním prostředkem namítnuto, že rozhodnutí přijaté v jiném státě je konečné(54).
78. Z vyjádření zúčastněných stran vyvozuji, že otázka, zda polské rozhodnutí zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené(55), je sporná a objasnit ji musí předkládající soud. V každém případě spíše než o překážce věci pravomocně rozsouzené (tento pojem je v souvislosti s rozhodnutími zajišťovací povahy problematický) budu raději hovořit o tom, zda je soudní rozhodnutí konečné, tedy ukončující a proti kterému již nelze podat opravný prostředek.
79. Potvrdí-li se, že zajišťovací rozhodnutí je v Polsku konečné, bude moci vyvolat účinky i v Bulharsku a bránit (dokud se skutkové okolnosti nezmění)(56) nařízení jiného opatření v téže věci mezi týmiž stranami.
80. Varchoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud) má rovněž pochybnosti o okamžiku, kdy musí z existence zahraničního rozhodnutí vyvodit normativní důsledky. Konkrétně se táže, zda se musí prohlásit za nepříslušný v okamžiku, kdy jsou předloženy důkazy o takovém rozhodnutí.
81. Odpověď je v zásadě kladná. Podle čl. 36 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 se k uznání rozhodnutí členského státu v jiném členském státě nevyžaduje žádné zvláštní řízení. Nicméně strana, která se jej dovolává, musí splnit formální požadavky stanovené článkem 37, a sice předložit ověřenou kopii daného rozhodnutí a osvědčení vystavené podle článku 53, jehož předložení nelze podle doslovného znění nařízení prominout(57). Soud nebo orgán může stranu, která se dovolává zahraničního rozhodnutí, požádat také o překlad nebo přepis tohoto rozhodnutí za podmínek stanovených v čl. 37 odst. 2.
82. Straně, pro kterou může mít uznání již vydaného rozhodnutí nepříznivé dopady, přísluší navrhnout jeho odepření z některého z důvodů uvedených v článku 45, považuje-li to za účelné. Takový návrh může být podle čl. 36 odst. 3 nařízení podán incidenčně.
83. Článku 45 odst. 1 písm. c) se nelze v tomto rámci dovolávat, neboť za okolností této věci v Bulharsku ještě neexistuje opatření, jehož účinky by byly neslučitelné s účinky polského rozhodnutí, takže argument proti uznání tohoto rozhodnutí nemůže obstát.
b) Rozhodnutí, které není konečné, a pravidlo překážky litispendence
84. Lze-li proti polskému rozhodnutí podat v Polsku odvolání, je pro účely nařízení č. 1215/2012 třeba mít za to, že řízení o zajišťovacích opatřeních v této zemi stále probíhá.
85. Za těchto okolností může dotčená osoba podat návrh na uznání opatření v Bulharsku(58). Nicméně v důsledku skutečnosti, že proti němu lze ještě podat opravný prostředek, může být takový návrh předčasný. Nařízení umožňuje dožádanému soudu přerušit řízení o uznání zahraničního rozhodnutí, pokud je napadeno v členském státě původu(59).
86. Vzhledem k tomu, že v Bulharsku byl podán totožný a pozdější návrh na předběžnou ochranu, o kterém dosud nebylo rozhodnuto, jeví se mi jako vhodnější pravidlo překážky litispendence, které soudu, u něhož bylo řízení zahájeno později, ukládá povinnosti z moci úřední.
87. Doklad o polském rozhodnutí prokazuje (nebo může prokazovat, splňuje-li podmínky stanovené rozhodným právem(60)) klíčové údaje uvedené v článku 29 nařízení č. 1215/2012:
– slouží k posouzení otázky, zda jsou obě řízení vedena v téže věci a mezi týmiž stranami;
– dokládá datum podání návrhu u soudu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, a
– osvědčuje, že se soud, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, prohlásil za příslušný k nařízení předběžného nebo zajišťovacího opatření nebo k zamítnutí návrhu na jejich nařízení(61).
88. Pokud se po ověření těchto otázek potvrdí, že u polského soudu bylo řízení zahájeno jako první a že řízení byla zahájena v téže věci mezi týmiž stranami, bulharský soud podle čl. 29 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 nesmí rozhodovat.
V. Závěry
89. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr na druhou předběžnou otázku Varchoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud, Bulharsko) odpověděl takto:
„1) Článek 35 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že soud, ke kterému byl podán návrh na předběžná nebo zajišťovací opatření, o něm nesmí rozhodovat, jestliže a) soud jiného členského státu, který rozhoduje ve věci samé, vydal konečné rozhodnutí o těchto opatřeních; b) se tohoto konečného rozhodnutí dovolává dotyčná osoba, která předloží dokumenty vyžadované nařízením č. 1215/2012 pro jeho uznání v členském státě, v němž řízení dosud neskončilo, a c) k oběma soudům byly podány návrhy na zahájení řízení v téže věci mezi týmiž stranami.
2) Není-li rozhodnutí vydané soudem příslušným pro rozhodnutí ve věci samé dosud konečné, prohlásí se soud, u kterého bylo později zahájeno řízení podle článku 35 nařízení č. 1215/2012 a který o návrhu na předběžná nebo zajišťovací opatření podaném na témže základě, v téže věci a mezi týmiž stranami dosud nerozhodl, na základě čl. 29 odst. 3 nařízení č. 1215/2012 za nepříslušný ve prospěch prvního soudu.“
i– Body 18 a 30 a poznámky pod čarou č. 9, 10, 13 a 57 tohoto znění byly po jeho prvním on‑line zpřístupnění předmětem jazykové úpravy.