ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního senátu)
30. září 2015(*)
„Institucionální právo – Evropská občanská iniciativa – Hospodářská a měnová politika – Nesplácení veřejného dluhu – Zakotvení zásady ,stavu nouze‘ – Odmítnutí registrace – Pravomoci Komise – Povinnost uvést odůvodnění“
Ve věci T‑450/12,
Alexios Anagnostakis, s bydlištěm v Aténách (Řecko), zastoupený A. Anagnostakisem, advokátem,
žalobce,
proti
Evropské komisi, zastoupené H. Krämerem a M. Konstantinidisem, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise C (2012) 6289 final ze dne 6. září 2012, kterým se zamítá žádost o registraci evropské občanské iniciativy „Milion podpisů pro solidární Evropu“ podaná Komisi dne 13. července 2012,
TRIBUNÁL (první senát),
ve složení H. Kanninen, předseda, I. Pelikánová a E. Buttigieg (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: S. Spyropoulos, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 5. května 2015,
vydává tento
Rozsudek
Právní rámec
1 Článek 2 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 211/2011 ze dne 16. února 2011 o občanské iniciativě (Úř. věst. L 65, s. 1), které bylo přijato na základě čl. 24 prvního pododstavce SFEU, stanoví:
„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:
1) ,občanskou iniciativou‘ iniciativa předložená Komisi v souladu s tímto nařízením, která Komisi vyzývá, aby v rámci svých pravomocí předložila vhodný návrh k otázkám, k nimž je podle mínění občanů nezbytné přijetí právního aktu Unie pro účely provedení Smluv, a kterou podpořil nejméně jeden milion způsobilých podepsaných osob pocházejících alespoň z jedné čtvrtiny všech členských států;
[…]“
2 Podle čl. 4 odst. 2 a 3 nařízení č. 211/2011:
„2. Do dvou měsíců od obdržení informací uvedených v příloze II Komise zaregistruje navrhovanou občanskou iniciativu pod individuálním registračním číslem a zašle organizátorům potvrzení, jsou-li splněny tyto podmínky:
[…]
b) navrhovaná občanská iniciativa nespadá zjevně mimo rámec pravomocí Komise na předložení návrhu právního aktu Unie pro účely provedení Smluv;
[…]
3. Komise odmítne registraci, pokud podmínky stanovené v odstavci 2 nejsou splněny.
Pokud Komise navrhovanou občanskou iniciativu odmítne zaregistrovat, vyrozumí organizátory o důvodech tohoto odmítnutí a o veškerých možných soudních i mimosoudních opravných prostředcích, které mají k dispozici.“
Skutečnosti předcházející sporu
3 Žalobce, Alexios Anagnostakis, je iniciátorem návrhu evropské občanské iniciativy nazvané „Milion podpisů pro solidární Evropu“ (dále jen „navrhovaná EOI“), který dne 13. července 2012 předal Evropské komisi a jehož předmětem je zakotvit v legislativě Evropské unie „zásadu stavu nouze, podle níž, je-li finanční a politická existence určitého státu ohrožena splácením nemorálního dluhu, je odmítnutí splácet tento dluh nezbytné a odůvodněné“. Navrhovaná EOI odkazuje na „hospodářskou a měnovou politiku (články 119 [SFEU] až 144 SFEU)“ jakožto právní základ pro její přijetí.
4 Rozhodnutím ze dne 6. září 2012 (dále jen „napadené rozhodnutí“) Komise odmítla navrhovanou EOI zaregistrovat s odůvodněním, že zjevně nespadá do pravomocí, které jí za účelem provedení Smluv umožňují předložit návrh právního aktu Unie.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
5 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 11. října 2012 podal žalobce projednávanou žalobu.
6 Žalobce navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí;
– nařídil Komisi, aby občanskou iniciativu zaregistrovala;
– nařídil všechna další opatření, která jsou právně nezbytná.
7 Žalobce, ač nevznesl formální návrhové žádání stran nákladů řízení, v replice navrhuje, aby v případě zamítnutí žaloby byla každému účastníkovi řízení uložena povinnost nést vlastní náklady řízení s přihlédnutím k jeho finanční situaci.
8 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
9 V rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991 byli účastníci řízení vyzváni, aby písemně odpověděli na otázku a předložili kopii návrhu EOI. Žalobce a Komise odpověděli ve stanovených lhůtách.
Právní otázky
10 Na podporu žaloby žalobce tvrdí, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení, když odmítla zaregistrovat navrhovanou EOI na základě čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011, který podřizuje registraci navrhované iniciativy podmínce, že tato nespadá zjevně mimo rámec pravomocí Komise na předložení návrhu právního aktu Unie pro účely provedení Smluv. Žalobce v této souvislosti uvádí, že došlo k porušení čl. 122 odst. 1 SFEU, čl. 122 odst. 2 SFEU, čl. 136 odst. 1 písm. b) SFEU a pravidel mezinárodního práva. Podle žalobce tyto různé normy opravňují Komisi předložit návrh právního aktu Unie, který by umožňoval dosáhnout cíle sledovaného navrhovanou EOI.
K přípustnosti druhého a třetího bodu návrhového žádání
11 Druhým a třetím bodem návrhového žádání žalobce navrhuje, aby Tribunál nařídil Komisi, aby navrhovanou EOI zaregistrovala, a aby nařídil všechna další opatření, která jsou právně nezbytná.
12 Z ustálené judikatury přitom vyplývá, že Tribunál nemůže ukládat příkazy orgánům nebo tyto orgány nahrazovat v rámci přezkumu legality, který se opírá o článek 263 SFEU. Toto omezení přezkumu legality se použije ve všech oblastech sporů, k jejichž rozhodnutí je Tribunál příslušný (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. července 2001, Mattila v. Rada a Komise, T‑204/99, Recueil, EU:T:2001:190, bod 26, potvrzený na základě kasačního opravného prostředku rozsudkem ze dne 22. ledna 2004, Mattila v. Rada a Komise, C‑353/01 P, Recueil, EU:C:2004:42, bod 15, a rozsudek ze dne 8. října 2008, Agrar-Invest-Tatschl v. Komise, T‑51/07, Sb. rozh., EU:T:2008:420, body 27 a 28), a tedy i v souvislosti s evropskou občanskou iniciativou.
13 Není proto přípustné, aby se žalobce u Tribunálu domáhal, aby Komisi nařídil zaregistrovat navrhovanou EOI a aby nařídil další opatření.
K věci samé
Úvodní poznámky
14 Předmětem navrhované EOI je, aby byla do legislativy Unie zakotvena zásada stavu nouze, která by opravňovala stát nesplácet svůj veřejný dluh, pokud je tímto splácením ohrozena jeho finanční a politická existence.
15 Z článku 5 odst. 2 SEU a z čl. 13 odst. 2 SEU vyplývá, že podle zásady svěření pravomocí jedná Unie pouze v mezích pravomocí svěřených jí ve Smlouvách členskými státy pro dosažení cílů stanovených ve Smlouvách a každý orgán jedná v mezích působnosti svěřené mu Smlouvami a v souladu s postupy, podmínkami a cíli v nich stanovenými.
16 Článek 11 odst. 4 SEU uvádí, že občané Unie se mohou za určitých podmínek ujmout iniciativy a vyzvat Komisi, aby v rámci svých pravomocí předložila vhodný návrh k otázkám, k nimž je podle mínění těchto občanů nezbytné přijetí právního aktu Unie pro účely provedení Smluv.
17 Podle čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011 Komise odmítne zaregistrovat navrhovanou občanskou iniciativu, pokud iniciativa spadá „zjevně mimo rámec pravomocí Komise na předložení návrhu právního aktu Unie pro účely provedení Smluv“.
18 Podle napadeného rozhodnutí navrhovaná EOI spadá zjevně mimo rámec uvedených pravomocí Komise. Na základě čl. 4 odst. 2 písm. b) a odst. 3 nařízení č. 211/2011 Komise tedy odmítla navrhovanou EOI zaregistrovat.
19 Na základě projednávané žaloby má Tribunál ověřit, zda, jak tvrdí žalobce, Komise nebyla na základě čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011 oprávněna platně odmítnout registraci navrhované EOI.
20 Kromě toho, vzhledem ke stručnému odůvodnění napadeného rozhodnutí se Tribunál rozhodl nejprve přezkoumat, zda toto rozhodnutí splňuje požadavek uvést odůvodnění.
K odůvodnění napadeného rozhodnutí
21 Je třeba připomenout, že neexistence či nedostatek odůvodnění spadá pod porušení podstatných formálních náležitostí ve smyslu článku 263 SFEU a představuje nepominutelný důvod, který může, nebo dokonce musí být uplatněn unijním soudem i bez návrhu.
22 Podle ustálené judikatury povinnost odůvodnit individuální rozhodnutí stanovená v článku 296 SFEU má za cíl poskytnout zúčastněné osobě dostatečné informace pro zjištění, zda je rozhodnutí opodstatněné, nebo zda je případně stiženo vadou, která umožňuje napadnout jeho platnost, a umožnit unijnímu soudu přezkum legality tohoto rozhodnutí (rozsudky ze dne 18. září 1995, Tiercé Ladbroke v. Komise, T‑471/93, Recueil, EU:T:1995:167, bod 29, a ze dne 27. září 2012, J v. Parlament, T‑160/10, EU:T:2012:503, bod 20).
23 Článek 4 odst. 3 druhý pododstavec nařízení č. 211/2011, podle něhož Komise vyrozumí organizátory o důvodech odmítnutí, představuje zvláštní vyjádření uvedené povinnosti uvést odůvodnění v oblasti evropské občanské iniciativy.
24 Podle rovněž ustálené judikatury musí být odůvodnění vyžadované článkem 296 SFEU přizpůsobeno povaze dotčeného aktu. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu a povaze dovolávaných důvodů. Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 296 SFEU, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext (usnesení ze dne 14. listopadu 2013, J v. Parlament, C‑550/12 P, EU:C:2013:760, bod 19).
25 V této souvislosti je třeba uvést, že v projednávaném případě skutečnost, že navrhovaná EOI nebyla zaregistrována, je způsobilá ovlivnit samotnou efektivitu práva občanů předložit občanskou iniciativu, které je zakotveno v čl. 24 prvním pododstavci SFEU. Proto musí takovéto rozhodnutí jasně uvádět důvody uvedeného odmítnutí.
26 Občanovi, který navrhovanou občanskou iniciativu předložil, musí být umožněno pochopit důvody, proč tato navrhovaná iniciativa nebyla Komisí zaregistrována. Je povinností Komise, které byla navrhovaná občanská iniciativa předložena, posoudit, ale i odůvodnit své odmítavé rozhodnutí a zohlednit přitom jeho dopad na účinný výkon práva zakotveného ve Smlouvě. Vyplývá to ze samotné povahy tohoto práva, které má posilovat občanství Unie a podílem občanů na demokratickém životě Unie zvyšovat demokratické fungování Unie, jak je uvedeno v prvním bodě odůvodnění nařízení č. 211/2011 (obdobně viz rozsudek J v. Parlament, bod 22 výše, EU:T:2012:503, bod 22).
27 Podle napadeného rozhodnutí předmět navrhované EOI, tedy zakotvení zásady stavu nouze do legislativy Unie, tak jak je navrhuje žalobce, zjevně nespadá do rámce pravomocí Komise na předložení návrhu právního aktu Unie pro účely provedení Smluv. V napadeném rozhodnutí se uvádí, „po podrobném přezkoumání ustanovení Smlouvy uvedených v navrhované iniciativě (články 119 [SFEU] až 144 [SFEU] a všech dalších možných právních základů Komise odmítá tuto navrhovanou občanskou iniciativu zaregistrovat s odůvodněním, že tato zjevně nespadá do pravomocí umožňujících Komisi předložit návrh na přijetí právního aktu Unie pro účely provedení Smluv.“ V napadeném rozhodnutí Komise upřesňuje, že „zejména čl. 136 odst. 1 SFEU může sloužit jako právní základ pouze, pokud je předmětem opatření posílení rozpočtové kázně členských států a pokud se tato opatření na to omezují a pokud mají za cíl zajištění řádného fungování hospodářské a měnové unie“. Komise dodává, že „v každém případě čl. 136 odst. 1 SFEU Unii neopravňuje […] nahrazovat členské státy ve výkonu jejich rozpočtové suverenity a funkcích spojených se státními příjmy a výdaji“.
28 Je nesporné, že Komise odůvodnila odmítnutí zaregistrovat navrhovanou EOI nesplněním podmínky stanovené v čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011. Kromě toho Komise jasně uvedla, že ani ustanovení týkající se hospodářské a měnové politiky uvedená žalobcem, to znamená články 119 SFEU až 144 SFEU, ani žádný jiný právní základ neopravňují tento orgán předložit Radě Evropské unie návrh aktu umožňujícího dosažení cíle sledovaného navrhovanou EOI. V této souvislosti napadené rozhodnutí odkazuje zejména na čl. 136 odst. 1 SFEU a vysvětluje důvody, proč má za to, že se uvedená navrhovaná iniciativa nemůže o tento právní základ opírat.
29 Komise v napadeném rozhodnutí uvedla důvody, které podle tohoto orgánu odůvodňují odmítnutí registrace navrhované EOI.
30 Kromě toho, jak bylo uvedeno výše, rozsah povinnosti uvést odůvodnění závisí na povaze dotčeného aktu a na kontextu, v němž byl přijat. V projednávaném případě není navrhovaná EOI jasná a přesná, pokud jde o údajný právní základ pro pravomoc Komise k předložení návrhu právního aktu Unie pro účely provedení Smluv.
31 Jak Komise správně uvedla v odpovědi na otázku položenou Tribunálem, navrhovaná EOI neobsahovala žádné argumenty k vazbě mezi dvaceti šesti články Smlouvy o FEU týkajícími se hospodářské a měnové politiky Unie, na které jako celek navrhovaná iniciativa odkazovala, a obsahem uvedené navrhované iniciativy. Teprve v žalobě se žalobce dovolával článků 122 SFEU a 136 SFEU jako zvláštního základu pravomoci Komise pro účely předložení návrhu takového právního aktu Unie, o jaký usiluje navrhovaná EOI. Komisi proto nelze vytýkat, že v napadeném rozhodnutí neprovedla podrobnou analýzu různých ustanovení Smlouvy o FEU, kterých se jako celku dovolávala navrhovaná EOI, a že se omezila na konstatování irelevantnosti uvedených ustanovení a zaměřila se přitom na ta z nich, která považovala za nejméně irelevantní, a uvedla důvody, proč tato ustanovení nemohou sloužit jako právní základ.
32 Za těchto podmínek obsahuje napadené rozhodnutí vzhledem k svému kontextu dostatečné množství informací, které žalobci umožňují seznámit se s důvody pro odmítnutí registrace navrhované EOI a unijnímu soudu provést jeho přezkum.
33 Pokud žalobce v tomto kontextu uvádí, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je v každém případě nesprávné, je třeba připomenout, že povinnost uvést odůvodnění rozhodnutí představuje podstatnou formální náležitost, kterou je třeba odlišovat od otázky opodstatněnosti odůvodnění, která zapadá do rámce meritorní legality sporného aktu (viz rozsudek ze dne 10. července 2008, Bertelsmann a Sony Corporation of America v. Impala, C‑413/06 P, Sb. rozh., EU:C:2008:392, body 166 a 181 a citovaná judikatura).
34 Je tudíž třeba dospět k závěru, že Komise při přijetí napadeného rozhodnutí dodržela povinnost uvést odůvodnění.
K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011
35 Žalobce se domnívá, že Komise nesprávně dospěla k závěru, že podmínka uvedená v čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011 nebyla splněna. Uvedený orgán totiž dospěl k tomuto závěru za porušení čl. 122 odst. 1 a 2 SFEU a čl. 136 odst. 1 písm. b) SFEU, jakož i pravidel mezinárodního práva.
– K části žalobního důvodu vycházející z porušení čl. 122 odst. 1 SFEU
36 Žalobce tvrdí, že zakotvení zásady stavu nouze, tak jak ji chápe on, spadá pod „opatření přiměřená hospodářské situaci“, která je Rada oprávněna přijmout podle čl. 122 odst. 1 SFEU. Uvedené opatření by přispělo k ozdravení členských států dotčených nepřiměřeným dluhovým zatížením a nacházejícím se ve stavu hospodářské nouze. Podle žalobce nemůže být splácení veřejného dluhu požadováno, pokud vede k tomu, že by obyvatelstvo přišlo o zdroje nezbytné pro uspokojení jeho základních potřeb.
37 Žalobce dodává, že ustanovení čl. 122 odst. 1 SFEU se vztahuje na všechna opatření přiměřená hospodářské situaci, která se – na rozdíl od názoru zastávaného Komisí – tedy nemusí týkat pouze obtíží, kterým členský stát může být vystaven při zásobování se energetickými produkty.
38 Podle žalobce je cílem čl. 122 odst. 1 SFEU zakotvit institucionální solidaritu vyplývající z morálního a právního závazku členských států vzájemně se podporovat a pomáhat si. Uvedená solidarita se musí uplatnit ve všech případech, v nichž členský stát čelí obtížím, zejména hospodářské povahy, které by mohly mít dopad na jeho existenci a jeho fungování.
39 Komise argumentaci žalobce zpochybňuje.
40 Článek 122 odst. 1 SFEU uvádí, že Rada na návrh Komise může rozhodnout v duchu solidarity mezi členskými státy o opatřeních přiměřených hospodářské situaci, zejména když vzniknou závažné obtíže v zásobování určitými produkty, především v oblasti energetiky.
41 Úvodem je třeba uvést, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 27. listopadu 2012, Pringle (C‑370/12, Sb. rozh., EU:C:2012:756, body 115 a 116) rozhodl, že čl. 122 odst. 1 SFEU není vhodným právním základem pro případnou finanční pomoc Unie prostřednictvím zavedení mechanismu financování členských států, které se potýkají se závažnými potížemi s financováním nebo kterým takové potíže hrozí.
42 Kromě toho je sice pravda, jak tvrdí žalobce, že ze znění tohoto ustanovení nevyplývá, že se nutně omezuje na přijetí opatření Radou pouze v případě, když vzniknou závažné obtíže v zásobování určitými produkty, především v oblasti energetiky, avšak duch solidarity mezi členskými státy, kterým se musí řídit přijetí opatření přiměřených hospodářské situaci Radou ve smyslu čl. 122 odst. 1 SFEU, naznačuje, že tato opatření jsou založena na pomoci mezi členskými státy.
43 Za těchto podmínek uvedené ustanovení v žádném případě nemůže představovat náležitý právní základ pro přijetí zásady stavu nouze do legislativy Unie, tak jak ji chápe žalobce, podle níž by členský stát byl oprávněn jednostranně rozhodnout nesplácet celý svůj dluh nebo jeho část z toho důvodu, že čelí vážným problémům s financováním.
44 Z těchto důvodů musí být první část žalobního důvodu zamítnuta.
– K části žalobního důvodu vycházející z porušení čl. 122 odst. 2 SFEU
45 Žalobce tvrdí, že odepsání nebo dočasné pozastavení splácení – na základě zásady stavu nouze – dluhu členských států nacházejících se v situaci hospodářské nouze z důvodů okolností, které nemohou ovlivnit, může být kvalifikováno jako finanční pomoc ve smyslu čl. 122 odst. 2 SFEU. Podle žalobce totiž ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že takováto finanční pomoc může být poskytnuta buď na dobu určitou, nebo obecnějším způsobem formou možnosti získat podporu, a že tedy není omezena na přijetí opatření ad hoc, jak nesprávně tvrdí Komise. Uvedené ustanovení konečně nestanoví, že takováto pomoc má být nutně financována z rozpočtu Unie.
46 Komise argumentaci žalobce zpochybňuje.
47 Článek 122 odst. 2 SFEU stanoví, že nastanou-li členskému státu z důvodu přírodních pohrom nebo mimořádných událostí, které nemůže ovlivnit, obtíže nebo je-li z téhož důvodu vážně ohrožen závažnými obtížemi, může Rada na návrh Komise poskytnout dotyčnému členskému státu za určitých podmínek finanční pomoc Unie.
48 Bylo již rozhodnuto, že toto ustanovení dovoluje Unii poskytnout za určitých podmínek cílenou finanční pomoc členskému státu. Toto ustanovení naproti tomu nemůže odůvodnit legislativní zavedení mechanismu prominutí dluhu, jak si přeje žalobce, a to ani z důvodu obecné a trvalé povahy takovéhoto mechanismu (v tomto smyslu viz rozsudek Pringle, bod 41 výše, EU:C:2012:756, body 65, 104 a 131).
49 Kromě toho bylo rozhodnuto, že předmětem článku 122 SFEU je pouze finanční pomoc poskytovaná Unií, nikoli členskými státy (rozsudek Pringle, 41 výše, EU:C:2012:756, bod 118). Přijetí zásady stavu nouze, jak ji chápe žalobce, i pokud by, jak tvrdí žalobce, takováto zásada mohla spadat pod pojem „finanční pomoc“ ve smyslu uvedeného ustanovení, nemůže spadat pod opatření pomoci schválená Unií na základě použití výše uvedeného ustanovení zejména proto, že by se přijetí takovéto zásady nevztahovalo pouze na dluh členského státu vůči Unii, ale i na dluhy vzešlé ze smluv uzavřených uvedeným státem s jinými právnickými nebo fyzickými osobami, veřejnými či soukromými, přestože se dotčené ustanovení na tuto situaci zjevně nevztahuje.
50 Z toho vyplývá, že přijetí zásady stavu nouze, podle které by členský stát byl oprávněn nesplácet celý dluh nebo jeho část, zjevně nespadá mezi opatření finanční pomoci, která je Rada oprávněna přijímat na základě čl. 122 odst. 2 SFEU.
51 Ani druhou část žalobního důvodu tedy nelze přijmout.
– K části žalobního důvodu vycházející z porušení čl. 136 odst. 1 písm. b) SFEU
52 Žalobce tvrdí, že Komise nesprávně uvedla, že čl. 136 odst. 1 SFEU může sloužit jako právní základ pouze, pokud se opatření týkají posílení „rozpočtové kázně“, a dále nemůže opravňovat Unii nahrazovat členské státy ve výkonu jejich rozpočtové suverenity a funkcích spojených se státními příjmy a výdaji.
53 Žalobce má za to, že zásada stavu nouze spadá mezi směry hospodářské politiky ve smyslu čl. 136 odst. 1 písm. b) SFEU, neboť takováto zásada se podílí na koordinaci a harmonizaci hospodářských politik členských států vůči státům, které se nacházejí ve stavu nouze, a sleduje rovněž cíle slučitelné s hodnotami Unie, jako je blaho lidí, svoboda, bezpečnost a spravedlnost, hospodářská soudržnost a solidarita mezi členskými státy.
54 Opatření, která je na základě výše uvedených ustanovení Rada oprávněna přijmout postupem stanoveným v článcích 122 SFEU až 126 SFEU, pokud jde o členské státy eurozóny, nemohou být omezena pouze na opatření zaměřená na posílení rozpočtové kázně. Žádné omezení při uplatnění uvedených opatření nemůže vycházet ani z údajného ohrožení „rozpočtové suverenity“ členských států, protože takové omezení by bylo v přímém rozporu s možností přijímat opatření týkající se rozpočtové kázně a bylo by kromě toho v rozporu s doložkou solidarity zakotvenou v článku 222 SFEU, který upravuje zejména společnou akci členských států v případě pohromy způsobené člověkem, jak je tomu v případě Řecka.
55 Komise argumentaci žalobce zpochybňuje.
56 Článek 136 odst. 1 SFEU stanoví, že „k zajištění řádného fungování hospodářské a měnové unie“ a v souladu s příslušnými ustanoveními Smluv přijme Rada některým z příslušných postupů uvedených v článcích 121 SFEU a 126 SFEU, s výjimkou postupu podle čl. 126 odst. 14 SFEU, opatření týkající se členských států, jejichž měnou je euro, k „posílení koordinace jejich rozpočtové kázně a dohledu nad ní“ [čl. 136 odst. 1 písm. a) SFEU] a k „vypracování směrů hospodářské politiky pro tyto státy, přičemž se dbá na to, aby byly slučitelné se směry přijímanými pro celou Unii a byl nad nimi zajištěn dohled“ [čl. 136 odst. 1 písm. b) SFEU].
57 Nic přitom neumožňuje dospět k závěru, a žalobce to nijak neprokázal, že přijetí zásady stavu nouze, která by opravňovala členský stát jednostranně rozhodnout o zrušení veřejného dluhu, by mělo za cíl posílení koordinace rozpočtové kázně nebo by spadalo pod směry hospodářské politiky, které je Rada oprávněna vypracovat pro účely řádného fungování hospodářské a měnové unie.
58 Jak Soudní dvůr uvedl v rozsudku Pringle, bod 41 výše (EU:C:2012:756, body 51 a 64), úloha Unie v oblasti hospodářské politiky je omezena na přijímání koordinačních opatření. Přijetí legislativního aktu povolujícího nesplácení dluhu členským státem, které zdaleka nespadá pod pojem „směr hospodářské politiky“ ve smyslu čl. 136 odst. 1 písm. b) SFEU, který je ustanovením, o něž se opírá tato část žalobního důvodu, by tedy ve skutečnosti mělo za účinek nahrazení svobodné vůle smluvních stran legislativním mechanismem jednostranného odpuštění veřejného dluhu, což toto ustanovení zjevně nepovoluje.
59 Z toho vyplývá, že Komise právem dospěla k závěru, že návrh zakotvit zásadu stavu nouze, tak jak ji zformuloval žalobce, zjevně nespadá pod ustanovení čl. 136 odst. 1 SFEU.
60 Na rozdíl od toho, co v této souvislosti tvrdí žalobce, odmítnutí začlenit takovouto zásadu do ustanovení unijního práva rovněž není v rozporu s doložkou solidarity definovanou v článku 222 SFEU, podle kterého „pokud je některý členský stát cílem teroristického útoku nebo obětí přírodní nebo člověkem způsobené pohromy, jednají Unie a její členské státy společně v duchu solidarity“, a to ani v rozsahu, v němž se tato doložka solidarity zjevně nevztahuje na hospodářskou a měnovou politiku ani na hospodářskou situaci či rozpočtové potíže členských států.
61 Ani tato část žalobního důvodu proto není opodstatněná.
– K části žalobního důvodu vycházející z porušení pravidel mezinárodního práva
62 Žalobce tvrdí, že zásada stavu nouze byla uznána judikaturou Stálého mezinárodního soudního dvora jako pravidlo mezinárodního práva, které odůvodňuje zastavení plateb souvisejících se splácením dluhu, tedy jednostranné odepsání části dluhu, zejména z důvodů hospodářského rázu a vnější a vnitřní bezpečnosti státu. Komise nebyla oprávněna odmítnout začlenění tohoto pravidla do unijního právního řádu.
63 Kromě toho Tribunál v usnesení ze dne 19. září 2012, Řecko v. Komise (T‑52/12 R, Sb. rozh., EU:T:2012:447, bod 54), uznal existenci takovéto zásady ve zvláštní situaci, v níž se nachází Řecká republika, když prohlásil, že z důvodu výjimečných okolností týkajících se hospodářské a sociální situace tohoto členského státu je třeba upřednostnit zájmy státu a obyvatelstva před vrácením podpor, které byly podle Komise poskytnuty protiprávně.
64 Komise argumentaci žalobce zpochybňuje.
65 I kdyby existovalo pravidlo mezinárodního práva zakotvující zásadu stavu nouze, podle které je členský stát ve výjimečných situacích oprávněn nesplácet veřejný dluh, pouhá existence takovéto zásady mezinárodního práva v každém případě nestačí pro odůvodnění legislativní iniciativy Komise, protože ve Smlouvách v této souvislosti žádná pravomoc stanovena nebyla, jak vyplývá z přezkumu jednotlivých ustanovení Smlouvy, kterých se žalobce v rámci této žaloby dovolával.
66 Čtvrtá část žalobního důvodu musí být proto rovněž zamítnuta, a v důsledku toho i tento žalobní důvod jako celek.
67 Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám musí být žaloba zamítnuta v plném rozsahu.
K nákladům řízení
68 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
69 Podle čl. 135 odst. 1 jednacího řádu může Tribunál v souladu s požadavky ekvity výjimečně rozhodnout, že účastník řízení, který neměl úspěch ve věci, ponese vlastní náklady řízení a nahradí pouze část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení, nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží.
70 Vzhledem k tomu, že Komise požadovala, aby žalobce nesl náklady řízení a žalobce neměl úspěch ve věci, je důvodné mu uložit náhradu nákladů řízení. V rozsahu, v němž žalobce namítá existenci výjimečných důvodů, proč není schopen nahradit všechny náklady řízení, stačí uvést, že toto tvrzení v každém případě nebylo doloženo žádným konkrétním důkazem.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (první senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Alexiosi Anagnostakisovi se ukládá náhrada nákladů řízení.
Kanninen | Pelikánová | Buttigieg |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 30. září 2015.
Podpisy