ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pléna)

10. července 2003(*)

Evropská centrální banka (ECB) – Rozhodnutí 1999/726/ES o předcházení podvodům ─ Ochrana finančních zájmů Společenství ─ Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) ─ Nařízení (ES) č. 1073/1999 ─ Použitelnost na ECB ─ Námitka protiprávnosti ─ Přípustnost ─ Nezávislost ECB ─ Článek 108 ES ─ Právní základ ─ Článek 280 ES ─ Konzultace ECB ─ Článek 105 odstavec 4 ES ─ Proporcionalita

Ve věci C‑11/00,

Komise Evropských společenství, původně zastoupená C. W. A. Timmermansem, H. P. Hartvigem a U. Wölkerem, poté J. L. Dewostem, H. P. Hartvigem a U. Wölkerem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalobkyně,

podporovaná

Nizozemským královstvím, původně zastoupeným M. A. Fierstrou, poté J. van Bakel, jako zmocněnci,

Evropským parlamentem, zastoupeným J. Schoem a H. Duintjer Tebbensem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

Radou Evropské unie, zastoupenou J. Aussant, jakož i F. van Craeyenestem a F. Antonem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

vedlejšími účastníky řízení,

proti

Evropské centrální bance, zastoupené A. Sáinzem de Vicuña a C. Zilioli, jako zmocněnci, ve spolupráci s A. Dashwoodem, barrister, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalované,

jejímž předmětem je zrušení rozhodnutí Evropské centrální banky 1999/726/ES ze dne 7. října 1999 o předcházení podvodům (ECB/1999/5) (Úř. věst. L 291, s. 36),

SOUDNÍ DVŮR,

ve složení G. C. Rodríguez Iglesias, předseda, J. P. Puissochet, M. Wathelet a R. Schintgen, předsedové senátů, C. Gulmann, D. A. O. Edward, A. La Pergola (zpravodaj), P. Jann a V. Skouris, F. Macken a N. Colneric, S. von Bahr a A. Rosas, soudci,

generální advokát: F. G. Jacobs,

vedoucí soudní kanceláře: R. Grass,

s přihlédnutím ke zprávě k jednání,

po vyslechnutí řečí účastníků řízení na jednání konaném dne 3. července 2002, během kterého byla Komise zastoupená M. Petitem, jako zmocněncem, Nizozemské království N. Belem, jako zmocněncem, Parlament J. Schoem a H. Duintjer Tebbensem, Rada J. Aussant, jakož i F. van Craeyenestem a F. Antonem, a Evropská centrální banka A. Sáinzem de Vicuña a C. Zilioli, ve spolupráci s A. Dashwoodem,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 3. října 2002,

vydává tento

Rozsudek

1        Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 14. ledna 2000 podala Komise Evropských společenství na základě článku 230 ES žalobu na zrušení rozhodnutí Evropské centrální banky 1999/726/ES ze dne 7. října 1999 o předcházení podvodům (ECB/1999/5) (Úř. věst. L 291, s. 36, dále jen „napadené rozhodnutí“).

2        Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 7. září 2000, bylo Nizozemskému království, Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie povoleno vstoupit do řízení na podporu návrhových žádání Komise.

 Právní rámec

 Primární právo

3        Článek 2 ES stanoví:

„Posláním Společenství je vytvořením společného trhu a hospodářské a měnové unie a prováděním společných politik nebo činností uvedených v článcích 3 a 4 podporovat harmonický, vyvážený a udržitelný rozvoj hospodářských činností, vysokou úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany, rovné zacházení pro muže a ženy, trvalý a neinflační růst, vysoký stupeň konkurenceschopnosti a konvergence hospodářské výkonnosti, vysokou úroveň ochrany a zlepšování kvality životního prostředí, zvyšování životní úrovně a kvality života, hospodářskou a sociální soudržnost a solidaritu mezi členskými státy.“

4        Článek 4 ES stanoví:

„1. Činnosti členských států a Společenství ve smyslu článku 2 zahrnují za podmínek a v harmonogramu stanoveném touto smlouvou zavedení hospodářské politiky, která je založena na úzké koordinaci hospodářských politik členských států na vnitřním trhu a na vymezení společných cílů a která je prováděna v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží.

2. Souběžně s tím zahrnují tyto činnosti za podmínek, v harmonogramu a v souladu s postupy stanovenými v této smlouvě neodvolatelné stanovení měnových kurzů vedoucí k zavedení jednotné měny – ECU, jakož i vymezení a provádění jednotné měnové a devizové politiky, jejímž prvořadým cílem je udržet cenovou stabilitu, a aniž je dotčen tento cíl, podporovat obecnou hospodářskou politiku ve Společenství v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží.

3. Tyto činnosti členských států a Společenství zahrnují dodržování následujících hlavních zásad: stabilní ceny, zdravé veřejné finance a měnové podmínky a trvale udržitelná platební bilance.“

5        Článek 8 stanoví:

„Postupy stanovenými v této smlouvě se zřizují Evropský systém centrálních bank, dále jen ‚ESCB‘, a Evropská centrální banka, dále jen ‚ECB‘, které jednají v mezích působnosti svěřené jim touto smlouvou a statutem ESCB a ECB, dále jen ‚statut ESCB‘, připojeným k této smlouvě.“

6        Článek 105 odst. 1 až 4 stanoví:

„1. Prvořadým cílem ESCB je udržovat cenovou stabilitu. Aniž je dotčen cíl cenové stability, podporuje ESCB obecné hospodářské politiky ve Společenství se záměrem přispět k dosažení cílů Společenství, jak jsou vymezeny v článku 2. ESCB jedná ve shodě se zásadami stanovenými v článku 4 a v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží, čímž podporuje efektivní umisťování zdrojů.

2. ESCB plní tyto základní úkoly:

–        vymezuje a provádí měnovou politiku Společenství,

–        provádí devizové operace v souladu s článkem 111,

–        drží a spravuje oficiální devizové rezervy členských států,

–        podporuje plynulé fungování platebních systémů.

[…]

4. ECB je konzultována:

–                 ke všem návrhům aktů Společenství v oblasti její působnosti,

[…]“

7        Článek 108 ES stanoví:

„Při výkonu pravomocí a plnění úkolů a povinností svěřených jim touto smlouvou a statutem ESCB nesmějí ECB, žádná národní centrální banka ani žádný člen jejich rozhodovacích orgánů vyžadovat ani přijímat pokyny od orgánů či institucí Společenství, od žádné vlády členského státu ani od jakéhokoli jiného subjektu. Orgány a instituce Společenství a vlády členských států se zavazují zachovávat tuto zásadu a nesnažit se ovlivňovat členy rozhodovacích orgánů ECB či národních centrálních bank při plnění jejich úkolů.“

8        Podle čl. 280 odst. 1 a 4 ES:

„1. Společenství a členské státy bojují proti podvodům a jiným protiprávním jednáním ohrožujícím finanční zájmy Společenství opatřeními přijatými podle tohoto článku, která mají odstrašující účinek a mohou poskytnout v členských státech účinnou ochranu.

[…]

4. K zajištění účinné a rovnocenné ochrany v členských státech přijímá Rada postupem podle článku 251 po konzultaci s Účetním dvorem opatření nezbytná k předcházení a potírání podvodů ohrožujících finanční zájmy Společenství. Použití trestního práva členských států a organizace soudnictví nejsou těmito opatřeními dotčeny.“

9        Článek 287 ES stanoví:

„Členové orgánů Společenství, členové výborů, jakož i úředníci a jiní zaměstnanci Společenství jsou povinni, a to i po skončení svých funkcí, nevyzrazovat takové informace, které jsou profesním tajemstvím, zejména údaje o podnicích, o jejich obchodních stycích nebo o struktuře jejich nákladů.“

10      Statut ESCB je předmětem protokolu připojenému ke Smlouvě o ES. Jeho čl. 12 odst. 3 stanoví:

„Rada guvernérů přijme jednací řád upravující vnitřní organizaci ECB a jejích rozhodovacích orgánů.“

11      Článek 27 statutu ESCB, který je nazván „Audit účetnictví“, stanoví:

„27.1 Účetnictví ECB a národních centrálních bank ověřují nezávislí externí auditoři doporučení Radou guvernérů a schválení Radou. Auditoři jsou oprávněni zkoumat veškeré účetnictví ECB a národních centrálních bank a obdržet veškeré informace o provedených operacích.

27.2 Článek 284 této smlouvy se vztahuje výlučně na zkoumání výkonnosti správy ECB.“

12      Článek 36 odst. 1 statutu ESCB uvádí:

„Na návrh Výkonné rady přijme Rada guvernérů pracovní řád pro zaměstnance ECB.“

 Sekundární právo

13      Evropský úřad pro boj proti podvodům (dále jen „OLAF“) byl zřízen rozhodnutím Komise 1999/352/ES, ESUO, Euratom ze dne 28. dubna 1999 (Úř. věst. L 136, s. 20; Zvl. vyd. 01/03, s. 110), přijatým na základě článků 162 Smlouvy o ES (nyní článek 218 ES), 16 Smlouvy o ESUO a 131 ESUO.

14      Článek 2 rozhodnutí 1999/352, jenž vymezuje úkoly OLAF, ve svém prvním odstavci stanoví:

„[OLAF] vykonává pravomoci Komise, pokud jde o provádění vnějších správních vyšetřování za účelem posílení boje proti podvodům, korupci a veškeré jiné protiprávní činnosti poškozující finanční zájmy Společenství, jakož i proti jakýmkoli jiným činům nebo jednání hospodářských subjektů porušujícím předpisy Společenství.

[OLAF] je pověřen prováděním vnitřních správních vyšetřování za účelem

a)      boje proti podvodům, korupci a veškeré jiné protiprávní činnosti poškozující finanční zájmy Společenství;

b)      vyšetřování závažných činů souvisejících s výkonem odborné činnosti, které mohou představovat porušení povinností úředníky a zaměstnanci Společenství, jež může vést k disciplinárnímu a popřípadě i trestnímu řízení, nebo porušení obdobných povinností členy orgánů a institucí, řídicími [řídícími] pracovníky nebo zaměstnanci orgánů, institucí a jiných subjektů, na které se nevztahuje služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství.

[OLAF] vykonává související pravomoci Komise ve smyslu předpisů přijatých na základě Smluv a za omezení a podmínek v nich stanovených.

Komise nebo jiné orgány, instituce a subjekty mohou [OLAF] pověřit vyšetřováním v jiných oblastech.“

15      Článek 3 rozhodnutí 1999/352 stanoví:

„[OLAF] vykonává vyšetřovací pravomoci podle čl. 2 odst. 1 naprosto nezávisle. Při výkonu této pravomoci nesmí ředitel úřadu ani vyžadovat, ani přijímat pokyny od Komise, žádné vlády nebo jiného orgánu, instituce nebo subjektu.“

16      Článek 4 rozhodnutí 1999/352 stanoví:

„Zřizuje se dozorčí výbor, jehož složení a pravomoci stanoví právní předpisy Společenství. Tento výbor vykonává pravidelnou kontrolu toho, jak [OLAF] plní svou vyšetřovací funkci.“

17      Článek 5 rozhodnutí 1999/352 stanoví:

„1.      V čele [OLAF] stojí ředitel jmenovaný Komisí v součinnosti s Evropským parlamentem a Radou na dobu pěti let a může být jmenován na jedno další funkční období. […]

2. Komise vykonává vůči řediteli pravomoci orgánu oprávněného ke jmenování. Opatření podle článků 87, 88 a 90 služebního řádu úředníků Evropských společenství se přijímají po konzultaci s dozorčím výborem odůvodněným rozhodnutím Komise. Rozhodnutí se sdělují pro informaci Evropskému parlamentu a Radě.“

18      Článek 6 rozhodnutí 1999/352 stanoví:

„1.      Ředitel [OLAF] vykonává vůči zaměstnancům [OLAF] pravomoci, které propůjčuje služební řád úředníků Evropských společenství orgánu oprávněnému ke jmenování a které pracovní řád ostatních zaměstnanců Společenství svěřuje orgánu pověřenému uzavírat pracovní smlouvy. […]

2. Po konzultaci s dozorčím výborem ředitel zašle včas generálnímu řediteli pro rozpočet předběžný návrh rozpočtu, který pak bude zapsán do zvláštní kapitoly souhrnného rozpočtu [týkající se OLAF].

3.       Ředitel je schvalující osobou pro účely zvláštní kapitoly v části A rozpočtu týkající se [OLAF] a zvláštní kapitoly týkající se boje proti podvodům v části B. […]

4. Rozhodnutí Komise týkající se vnitřní organizace se vztahují na [OLAF], pokud jsou slučitelná s právními předpisy Společenství týkajícími se [OLAF], s tímto rozhodnutím a předpisy, které je provádějí.“

19      Podle článku 7 rozhodnutí 1999/352, toto rozhodnutí „nabývá účinku dnem vstupu v platnost nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) o vyšetřování prováděném [OLAF]“.

20      Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 ze dne 25. května 1999 o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) (Úř. věst. L 136, s. 1; Zvl. vyd. 01/03, s. 91) bylo přijato na základě článku 280 ES.

21      První čtyři body odůvodnění tohoto nařízení stanoví:

„(1)      vzhledem k tomu, že orgány a členské státy přikládají velký význam ochraně finančních zájmů Společenství a boji proti podvodům a jakékoli jiné nedovolené činnosti poškozující finanční zájmy Společenství […];

(2)       vzhledem k tomu, že ochrana finančních zájmů Společenství se týká nejen řízení rozpočtových prostředků, ale i všech opatření, která mají nebo mohou mít vliv na jeho majetek;

(3)      vzhledem k tomu, že je nezbytné k uskutečnění těchto cílů použít všechny dostupné prostředky, především v souvislosti s úkolem vyšetřování probíhajícího na úrovni Společenství […];

(4)      vzhledem k tomu, že Komise za účelem posílení prostředků pro boj proti podvodům a při zachování zásady samostatnosti vnitřní organizace každého orgánu zřídila […] v rámci svých vlastních oddělení [OLAF], úřad pověřený správním vyšetřováním podvodů; že poskytla [OLAF] úplnou nezávislost při plnění jeho vyšetřovací funkce.“

22      Sedmý bod odůvodnění nařízení č. 1073/1999 upřesňuje, že „s ohledem na nutnost posílení boje proti podvodům, úplatkářství a jakýmkoli jiným nedovoleným činnostem poškozujícím finanční zájmy Společenství musí mít [OLAF] možnost provádět vnitřní vyšetřování ve všech orgánech, subjektech, úřadech a agenturách založených Smlouvami a Euratomu nebo na jejich základě“.

23      Desátý bod odůvodnění téhož nařízení uvádí, že vyšetřování prováděná [OLAF] „musí být prováděna v souladu se Smlouvou, a zejména s Protokolem o výsadách a imunitách Evropských společenství, a při dodržování služebního řádu úředníků a pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropských společenství, […] označené [tímto nařízením] jako „pracovní řády“, jakož i při plném dodržování lidských práv a základních svobod, zejména zásady spravedlnosti, práva osob na vyjádření se ke skutečnostem, které se jich týkají, a zásady, že závěry vyšetřování mohou být založeny pouze na skutečnostech s důkazní hodnotou“. Uvedené nařízení dále upřesňuje, že „orgány, subjekty, úřady a agentury musí za tímto účelem stanovit podmínky, za kterých jsou tato vnitřní vyšetřování prováděna“.

24      Ve dvanáctém bodu odůvodnění nařízení č. 1073/1999 se uvádí, že „za účelem zajištění nezávislosti [OLAF] při plnění úkolů, které mu byly svěřeny tímto nařízením, musí být jeho řediteli dána pravomoc zahájit vyšetřování z vlastního podnětu“.

25      Podle osmnáctého bodu odůvodnění tohoto nařízení, „správní vyšetřování musí řídit ředitel [OLAF] zcela nezávisle na orgánech, subjektech, úřadech a agenturách a na dozorčím výboru“.

26      Dvacátý první bod odůvodnění nařízení č. 1073/1999 upřesňuje, že „pověření nezávislého [Evropského úřadu pro boj proti podvodům] vedením vnějších správních vyšetřování v této oblasti je plně v souladu se zásadou subsidiarity uvedenou v článku 5 Smlouvy o ES“ a že činnost tohoto [Evropského úřadu pro boj proti podvodům] může zdokonalit boj proti podvodům, úplatkářství a ostatním nedovoleným činnostem poškozujícím finanční zájmy Společenství, a že je tedy v souladu se zásadou proporcionality“.

27      Článek 1 nařízení č. 1073/1999 stanoví:

„1.      Za účelem posílení boje proti podvodům, úplatkářství a jakékoli jiné nedovolené činnosti poškozující finanční zájmy Evropského společenství vykonává [OLAF] pravomoci týkající se vyšetřování svěřené Komisi právem Společenství a dohodami platnými v těchto oblastech.

[…]

3. V rámci orgánů, subjektů, úřadů a agentur založených Smlouvami nebo na jejich základě ([…] označovaných [tímto nařízením] jako ‚orgány, subjekty, úřady a agentury‘) provádí [OLAF] správní vyšetřování za účelem:

–        boje proti podvodům, úplatkářství a jakékoli jiné nedovolené činnosti poškozující finanční zájmy Evropského společenství,

–        vyhledávání závažných skutečností souvisejících s výkonem odborných činností, které by mohly znamenat zanedbání povinností ze strany úředníků a zaměstnanců Společenství a mohly by vést k disciplinárnímu, popřípadě trestnímu stíhání, nebo zanedbání obdobných povinností členy orgánů a subjektů, řídícími pracovníky úřadů a agentur nebo zaměstnanci orgánů, subjektů, úřadů a agentur, na které se nevztahuje služební řád úředníků ani pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství.“

28      Článek 2 nařízení č. 1073/1999 stanoví:

„Ve smyslu tohoto nařízení se ‚správním vyšetřováním‘ ([…] označovaným [tímto nařízením] jako ‚vyšetřování‘) rozumějí všechny inspekce, kontroly a jiná opatření prováděné zaměstnanci [OLAF] při výkonu jejich funkcí podle článků 3 a 4, za účelem dosažení cílů uvedených v článku 1 a případně označení kontrolovaných činností za nedovolené. Těmito vyšetřováními nejsou dotčeny pravomoci členských států zahájit trestní stíhání.“

29      Článek 4 nařízení č. 1073/1999, nazvaný „Vnitřní vyšetřování“, stanoví:

„1. V oblastech uvedených v článku 1 provádí [OLAF] správní vyšetřování uvnitř orgánů, subjektů, úřadů a agentur, […] označované [tímto nařízením] jako ‚vnitřní vyšetřování‘.

Tato vnitřní vyšetřování se provádějí při dodržování pravidel Smluv, zejména Protokolu o výsadách a imunitách Evropských společenství, a s patřičným ohledem na pracovní řády za podmínek a způsobem stanoveným tímto nařízením a rozhodnutími přijatými každým orgánem, subjektem, úřadem a agenturou. Orgány se navzájem konzultují, pokud jde o pravidla, která budou těmito rozhodnutími stanovena.

2. Pokud jsou splněny podmínky uvedené v odstavci 1:

–        má [OLAF] právo na okamžitý a neohlášený přístup k informacím orgánů, subjektů, úřadů a agentur a do jejich prostor. [OLAF] má možnost kontrolovat účetnictví orgánů, subjektů, úřadů a agentur. [OLAF] může pořizovat kopie a získávat výtahy z každého dokumentu a z obsahu každého nosiče informací, které jsou v držení orgánů, subjektů, úřadů a agentur, a v případě potřeby si ponechat tyto dokumenty nebo informace, hrozí-li nebezpečí jejich zmizení,

–        [OLAF] může požadovat ústní informace od členů orgánů a subjektů, od vedoucích pracovníků úřadů a agentur a od zaměstnanců orgánů, subjektů, úřadů a agentur.

[…]

4. Orgány, subjekty, úřady a agentury jsou informovány, pokud zaměstnanci [OLAF] provádějí v jejich prostorách vyšetřování nebo nahlížejí do dokumentů nebo žádají informace, které tyto orgány, subjekty, úřady a agentury mají v držení.

5. Pokud se při vyšetřování zjistí možnost osobní účasti člena, vedoucího pracovníka, úředníka nebo zaměstnance v dané záležitosti, je o tom informován orgán, subjekt, úřad nebo agentura, ke kterému patří.

V případech, kdy je za účelem vyšetřování vyžadováno naprosté utajení nebo kdy je třeba použít vyšetřovací prostředky spadající do pravomoci vnitrostátního soudního orgánu, může být tato informace pozdržena.

6. Aniž jsou dotčena pravidla stanovená Smlouvami, zejména Protokolem o výsadách a imunitách Evropských společenství, a ustanovení pracovních řádů, obsahuje rozhodnutí přijaté každým orgánem, subjektem, úřadem a agenturou podle odstavce 1 zejména pravidla týkající se

a)      povinnosti členů, úředníků a zaměstnanců orgánů a subjektů, jakož i vedoucích pracovníků, úředníků a zaměstnanců úřadů a agentur spolupracovat se zaměstnanci [OLAF] a poskytovat jim informace;

b)      postupů, které musí dodržovat zaměstnanci [OLAF] při provádění vnitřního vyšetřování, jakož i zaručení práv osob, kterých se vnitřní vyšetřování týká.“

30      Článek 5 druhý pododstavec nařízení č. 1073/1999 stanoví:

„Vnitřní vyšetřování je zahájeno rozhodnutím ředitele [OLAF], který jedná buď z vlastního podnětu, nebo na žádost orgánu, subjektu, úřadu nebo agentury, ve kterých má vyšetřování probíhat.“

31      Pod názvem „Postup při vyšetřování“ článek 6 tohoto nařízení uvádí:

„1.      Vyšetřování řídí ředitel [OLAF].

2. Zaměstnanci [OLAF] provádějí své úkoly po předložení písemného oprávnění, ve kterém je uvedena jejich totožnost a jejich zmocnění.

3. Zaměstnanci [OLAF], kteří mají provádět vyšetřování, musí být pro každý zákrok vybaveni písemným pověřením vydaným ředitelem, ve kterém je uveden předmět vyšetřování.

4. Zaměstnanci [OLAF] se při kontrolách a inspekcích na místě chovají podle pravidel a zvyklostí zavedených pro úředníky dotyčného členského státu, podle pracovních řádů a rozhodnutí uvedených v čl. 4 odst. 1 druhém pododstavci.

5.       Vyšetřování probíhá bez přerušení po dobu, která je přiměřená okolnostem a složitosti případu.

6. Členské státy zajistí, aby jejich příslušné orgány v souladu s vnitrostátními předpisy poskytovaly zaměstnancům [OLAF] při plnění jejich úkolů nezbytnou pomoc. Orgány a subjekty zajistí, aby jejich členové a jejich zaměstnanci poskytovali zaměstnancům [OLAF] nezbytnou pomoc při plnění jejich úkolů; úřady a agentury zajistí totéž v případě svých vedoucích pracovníků a zaměstnanců.“

32      Článek 7 nařízení č. 1073/1999, nazvaný „Povinnost informovat [OLAF]“, stanoví:

„1. Orgány, subjekty, úřady a agentury sdělí neprodleně [OLAF] veškeré informace týkající se možných případů podvodů a úplatkářství nebo jakékoli jiné nedovolené činnosti.

2. Orgány, subjekty, úřady a agentury a v rozsahu umožněném vnitrostátními právními předpisy členské státy předají na žádost [OLAF] nebo z vlastního podnětu všechny dokumenty a informace, které mají v držení a které souvisejí s právě probíhajícím vnitřním vyšetřováním.

[…]

3. Orgány, subjekty, úřady a agentury a v rozsahu umožněném vnitrostátními právními předpisy členské státy předají [OLAF] všechny další dokumenty a informace, které považují za významné, které mají v držení a které se týkají boje proti podvodům, úplatkářství a všem dalším nedovoleným činnostem poškozujícím finanční zájmy Společenství.“

33      Článek 8 téhož nařízení, nazvaný „Důvěrnost a ochrana údajů“, ve svých odstavcích 2 a 4 stanoví:

„2. Na informace sdělené nebo získané v rámci vnitřního vyšetřování v jakékoli formě se vztahuje služební tajemství a jsou chráněny podle předpisů použitelných pro orgány Evropských společenství.

Tyto informace nemohou být sděleny jiným osobám než těm, které se s nimi mají seznámit ze své funkce v rámci orgánů Evropských společenství nebo členských států, a nemohou být použity k jiným účelům než k boji proti podvodům, úplatkářství a jakékoli jiné nedovolené činnosti.

[…]

4. Ředitel [OLAF] a členové dozorčího výboru uvedeného v článku 11 zajistí, aby se používal tento článek a články 286 a 287 Smlouvy o ES.“

34      Článek 9 uvedeného nařízení stanoví:

„1. Po skončení vyšetřování vypracuje [OLAF] pod vedením ředitele zprávu, která obsahuje především zjištěné skutečnosti, popřípadě finanční škody a závěry vyšetřování včetně doporučení ředitele [OLAF] k přijetí dalších opatření.

2. Tyto zprávy jsou vypracovány s ohledem na procesní požadavky stanovené právními předpisy dotyčného členského státu. Takto vypracované zprávy představují stejným způsobem a za stejných podmínek jako úřední zprávy vypracované vnitrostátními správními kontrolory důkazy přípustné ve správním nebo soudním řízení členského státu, pokud je jejich použití nezbytné. Vztahují se na ně stejná pravidla hodnocení, jako tomu je u úředních zpráv vypracovaných vnitrostátními správními kontrolory, a mají stejnou hodnotu jako tyto zprávy.

[…]

4. Zpráva vypracovaná po skončení vnitřního vyšetřování a jakýkoli jiný s ním související dokument jsou předány dotčenému orgánu, subjektu, úřadu nebo agentuře. Orgán, subjekt, úřad nebo agentura musí vyvodit z vyšetřování důsledky, zejména disciplinární nebo právní, a uvědomit o nich ředitele [OLAF] ve lhůtě, kterou ředitel v závěrech své zprávy stanoví.“

35      Článek 11 nařízení č. 1073/1999 stanoví:

„1. Dozorčí výbor posiluje nezávislost [OLAF] pravidelnou kontrolou provádění jeho vyšetřovací funkce.

[…]

2. Skládá se z pěti nezávislých osob nepatřících k [OLAF], které jsou ve svých zemích kvalifikovány k vysokým funkcím souvisejícím s oblastmi činnosti úřadu. Tyto osoby jmenuje vzájemnou dohodou Evropský parlament, Rada a Komise.

[…]

5. Při plnění svých úkolů nesmějí požadovat ani přijímat pokyny od žádné vlády ani orgánu, subjektu, úřadu nebo agentury.

[...]

7. Ředitel předá dozorčímu výboru každý rok program činností [OLAF] uvedených v článku 1 tohoto nařízení. Pravidelně informuje výbor o činnostech [OLAF], o jeho vyšetřováních, jejich výsledcích a o důsledcích, které z nich byly vyvozeny. Pokud vyšetřování trvá déle než devět měsíců, informuje ředitel dozorčí výbor o důvodech, které brání uzavřít vyšetřování, a o odhadované době potřebné k jeho dokončení. Ředitel informuje výbor o případech, ve kterých orgán, subjekt, úřad nebo agentura nepostupovaly v souladu s jeho doporučeními. Ředitel informuje výbor o případech vyžadujících předání informací soudním orgánům členského státu.

8. Dozorčí výbor vydává nejméně jednu zprávu o činnosti ročně, kterou zašle orgánům. Výbor může předkládat zprávy o výsledcích vyšetřování [OLAF] a následných opatřeních přijatých na jejich základě Evropskému parlamentu, Radě, Komisi a Účetnímu dvoru.“

36      Článek 12 nařízení č. 1073/1999 je věnován řediteli OLAF. Krom toho, že opakuje určitá upřesnění obsažená v rozhodnutí 1999/352, uvádí ve svém odstavci 3 následující:

„Ředitel nesmí vyžadovat ani přijímat při plnění svých úkolů týkajících se zahájení a provádění vnějších a vnitřních vyšetřování a vypracování zpráv z těchto vyšetřování pokyny od žádné vlády ani orgánu, subjektu, úřadu nebo agentury. Pokud se ředitel domnívá, že opatření přijaté Komisí ohrožuje jeho nezávislost, má právo proti němu podat žalobu k Soudnímu dvoru.

Ředitel pravidelně podává zprávu Evropskému parlamentu, Radě, Komisi a Účetnímu dvoru o výsledcích vyšetřování prováděných [OLAF] při zachování jejich důvěrnosti, zachování zákonných práv dotčených osob a v případě potřeby při dodržení vnitrostátních předpisů použitelných v řízení před soudem.

Výše uvedené orgány zajišťují dodržování důvěrnosti vyšetřování prováděných [OLAF], zachování zákonných práv osob dotčených osob a v případě potřeby dodržení vnitrostátních předpisů vztahujících se na soudní řízení.“

37      Článek 14 téhož nařízení stanoví:

„Až do změny pracovních řádů může každý úředník nebo jiný zaměstnanec Evropských společenství podat řediteli [OLAF] stížnost podle tohoto článku na činnost, která mu způsobila újmu a které se dopustí [OLAF] při vnitřním vyšetřování podle čl. 90 odst. 2 pracovních řádů. Článek 91 pracovních řádů se vztahuje na rozhodnutí přijatá s ohledem na tyto stížnosti.

Tato ustanovení se vztahují obdobně na zaměstnance orgánů, subjektů, úřadů a agentur, na které se nevztahují pracovní řády.“

38      Dne 25. května 1999 uzavřely Parlament, Rada a Komise meziinstitucionální dohodu o vnitřních vyšetřováních prováděných Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) (Úř. věst. L 136, s. 15, dále jen „meziinstitucionální dohoda“). Touto dohodou se výše uvedené orgány shodly „přijmout společná pravidla skládající se z prováděcích opatření potřebných k zajištění řádného provádění vyšetřování [OLAF] v rámci těchto orgánů“ a též „vypracovat takováto pravidla a učinit je okamžitě použitelnými přijetím vnitřního rozhodnutí podle vzoru připojeného k této dohodě a dodržet tento vzor s výjimkou případů, kdy je odchylka z hlediska jejich vlastních zvláštních požadavků technicky nezbytná“.

39      Meziinstitucionální dohoda upřesňuje, že „[o]statní orgány a subjekty, úřady a agentury zřízené Smlouvou o ES nebo Smlouvou o Euratomu nebo na jejich základě se vyzývají, aby přistoupily k této dohodě prohlášením určeným společně předsedům signatářských orgánů“.

 Napadené rozhodnutí

40      Napadené rozhodnutí bylo přijato radou guvernérů ECB na základě čl. 12 odst. 3 statutu ESCB.

41      Prvních osm bodů odůvodnění napadeného rozhodnutí zní následovně:

„(1)  vzhledem k tomu, že ECB spolu s orgány Evropských společenství a s členskými státy přikládá velký význam ochraně finančních zájmů Společenství a úsilí vynakládanému na boj proti podvodům a jiným protiprávním činnostem poškozujícím finanční zájmy Společenství;

(2)      vzhledem k tomu, že zasedání Evropské rady v Kolíně [nad Rýnem] v červnu 1999 označilo za nanejvýš žádoucí, aby se ECB připojila k orgánům Evropského společenství v úsilí vynakládaném na boj proti podvodům v Evropské unii;

(3)      vzhledem k tomu, že ECB přikládá velký význam ochraně svých vlastních finančních zájmů a úsilí vynakládanému na boj proti podvodům a jiným protiprávním činnostem poškozujícím její finanční zájmy;

(4)      vzhledem k tomu, že k dosažení těchto cílů musí být plně nasazeny všechny dostupné prostředky, zejména v rámci vyšetřovacích povinností převedených na ECB a orgány Evropských společenství při zachování současné dělby a vyváženosti odpovědností mezi ECB a orgány Evropských společenství;

(5)      vzhledem k tomu, že orgány Evropských společenství a členské státy přijaly opatření k boji proti podvodům a jiným protiprávním činnostem poškozujícím finanční zájmy Společenství na základě článku 280 Smlouvy o založení Evropského společenství;

(6)      vzhledem k tomu, že nezávislost ECB je stanovena Smlouvou a statutem [ESCB]; v souladu se Smlouvou a [tímto] statutem má ECB svůj vlastní rozpočet a své vlastní finanční prostředky, oddělené od rozpočtu a finančních prostředků Evropských společenství;

(7)      vzhledem k tomu, že k posílení nástrojů použitelných pro boj proti podvodům, rozhodnutím [1999/352 zřídila Komise jako jedno ze svých oddělení [OLAF] s odpovědností za provádění správního vyšetřování za tímto účelem;

(8)      vzhledem k tomu, že boj proti podvodům a jiným protiprávním činnostem poškozujícím finanční zájmy ECB je hlavní funkcí ředitelství interního auditu [dále jen ‚Ř-IA‘]a toto ředitelství zodpovídá za provádění správního vyšetřování v ECB za tímto účelem.“

42      Desátý bod odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že „s cílem zvyšovat a posilovat nezávislost činnosti [Ř-IA] v boji proti podvodům a jiným protiprávním činnostem poškozujícím finanční zájmy ECB by toto ředitelství mělo podávat zprávy o těchto záležitostech výboru pro boj proti podvodům, složenému z vysoce kvalifikovaných externích, nezávislých osob“.

43      Článek 2 napadeného rozhodnutí, nazvaný „Odpovědnost za podávání zpráv o záležitostech podvodů“, stanoví:

„[Ř-IA] odpovídá, v souladu s tímto rozhodnutím a s postupy platnými v ECB, za vyšetřování a podávání zpráv o všech záležitostech týkajících se prevence a odhalování podvodů a jiných protiprávních činností poškozujících finanční zájmy ECB a o dodržování příslušných interních norem a/nebo kodexů jednání ECB.“

44      Článek 1 odst. 1 a 2 napadeného rozhodnutí zřizuje výbor pro boj proti podvodům (dále jen „výbor ECB pro boj proti podvodům“), jenž je určen k posílení nezávislosti Ř-IA při činnostech upravených v článku 2 tohoto rozhodnutí a odpovídá za pravidelné monitorování a za plnění uvedených činností.

45      Jak uvádí čl. 1 odst. 3 až 5 napadeného rozhodnutí výbor ECB pro boj proti podvodům je složen ze tří externích nezávislých osob, které jsou jmenovány Radou guvernérů ECB na tři roky a kterým je při výkonu svých povinností zakázáno žádat a přijímat instrukce od orgánů ECB, orgánů nebo subjektů Evropských společenství, vlád nebo jakýchkoli orgánů či subjektů.

46      Aby byla zajištěna schopnost Ř-IA působit efektivně a s požadovanou úrovní nezávislosti, článek 3 napadeného rozhodnutí stanoví, že jeho ředitel podává zprávy o případech podvodů výboru ECB pro boj proti podvodům. Krom toho čl. 1 odst. 7 uvedeného rozhodnutí stanoví, že ředitel Ř-IA předkládá každý rok uvedenému výboru program činnosti Ř-IA a že Ř-IA pravidelně informuje uvedený výbor o této své činnosti, zejména o svých vyšetřováních, o jejich výsledcích a opatřeních přijatých v této souvislosti. Totéž ustanovení ještě uvádí, že ředitel Ř-IA informuje výbor ECB pro boj proti podvodům o případech, u nichž orgány ECB nesplnily jeho doporučení, a o případech, o nichž je třeba předat informace soudním orgánům členského státu.

47      Podle čl. 1 odst. 8 napadeného rozhodnutí výbor ECB pro boj proti podvodům předkládá zprávy o výsledcích šetření Ř-IA a o příslušných přijatých opatřeních Radě guvernérů, externím auditorům ECB a Účetnímu dvoru a též jim nejméně jednou ročně podává zprávu o své činnosti. Podle čl. 1 odst. 10 uvedeného rozhodnutí tento výbor může informovat příslušný národní soudní orgán, jestliže existují dostatečné skutečnosti nasvědčují tomu, že došlo k porušení vnitrostátních trestně právních předpisů.

48      Článek 4 napadeného rozhodnutí zejména stanoví povinnost Ř-IA informovat osoby, jež jsou předmětem vyšetřování, a poskytnout jim možnost vyjádřit svá stanoviska ke všem skutečnostem, jež se jich týkají, před tím, než jsou vyvozeny jakékoli závěry týkající se jmenovitě těchto osob. Článek 5 první pododstavec uvedeného rozhodnutí upřesňuje, že činnosti Ř-IA se „provádějí s výhradou Smluv, zejména článku 6 Smlouvy o Evropské unii, podle Protokolu o výsadách a imunitách Evropských společenství, s řádným ohledem na pracovní řád zaměstnanců [ECB]“.

49      Článek 5 druhý pododstavec napadeného rozhodnutí stanoví:

„Zaměstnanci ECB musí, a každá jiná osoba může, informovat výbor pro boj proti podvodům nebo [Ř-IA] o každém podvodu nebo nedovolené činnosti poškozující finanční zájmy ECB. Zaměstnanci ECB nesmějí být v žádném případě vystaveni nespravedlivému nebo diskriminačnímu zacházení v důsledku toho, že se zúčastnili činnosti výboru pro boj proti podvodům nebo [Ř-IA] uvedené v tomto rozhodnutí.“

50      Článek 6 téhož rozhodnutí stanoví, že každý zaměstnanec ECB může podat výkonné radě nebo výboru ECB pro boj proti podvodům stížnost na jednání nebo opomenutí, jehož se dopustí Ř-IA při činnostech uvedených v tomto rozhodnutí a které pro něj mělo nepříznivé důsledky.

51      Článek 1 odst. 9 napadeného rozhodnutí praví:

„Výbor pro boj proti podvodům je pověřen stykem s dozorčím výborem [OLAF], uvedeným v článku 11 nařízení […] č. 1073/1999 […]. Tyto vztahy se řídí zásadami stanovenými rozhodnutím ECB.“

 Žaloba

52      Ve své žalobě Komise navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu, že toto rozhodnutí porušuje nařízení č. 1073/1999, zejména pak článek 4 uvedeného nařízení.

53      V první řadě tvrdí, že z osmého bodu odůvodnění a z článku 2 napadeného rozhodnutí vyplývá, že podle tohoto rozhodnutí správní vyšetřování v rámci ECB v oblasti boje proti podvodu jsou ve výlučné pravomoci Ř-IA. To podle ní popírá jak vyšetřovací pravomoci přenesené na OLAF nařízením č. 1073/1999, tak použitelnost uvedeného nařízení na ECB, a odráží tezi, kterou zastávala ECB po celou dobu přípravných prací na tomto nařízení. Odůvodnění napadeného rozhodnutí tak podle ní výslovně rozlišuje mezi pravidly přijatými na základě článku 280 ES a pravidly týkajícími se ECB, přičemž odkazuje na nezávislost ECB a na skutečnost, že ECB má vlastní rozpočet a finanční zdroje.

54      Odlišná a výlučná povaha pravidel zavedených napadeným rozhodnutím, které se liší od pravidel vycházejících z nařízení č. 1073/1999, podle Komise rovněž vyplývá z toho, že jediný styčný bod mezi těmito dvěma soubory pravidel spočívá v čl. 1 odst. 9 napadeného rozhodnutí, jenž stanoví, že výbor ECB pro boj proti podvodům odpovídá za styky s dozorčím výborem OLAF podle zásad stanovených rozhodnutím ECB.

55      Zadruhé Komise tvrdí, že s ohledem na přístup přijatý ECB, napadené rozhodnutí neobsahuje žádné prováděcí ustanovení k čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1073/1999, ale naopak stanoví, že zaměstnanci ECB musí v případě podvodu informovat Ř-IA, a nikoli OLAF.

 Žalobní důvody uplatněné ECB

56      ECB zaprvé tvrdí, že napadené rozhodnutí není v rozporu s nařízením č. 1073/1999. Vzhledem k tomu, že uvedené rozhodnutí není v žádném případě protiprávní ve smyslu článku 230 ES, je třeba zamítnout žalobu nezávisle na tom, zda nařízení č. 1073/1999 je, či není použitelné na ECB.

57      Zadruhé ECB tvrdí, že nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že se na ECB nevztahuje. Pokud Soudní dvůr nepřijme tento výklad, měl by rozhodnout, že uvedené nařízení je protiprávním z důvodu, že bylo přijato v rozporu s články 105 odst. 4 ES, 108 ES a 280 ES, jakož i se zásadou proporcionality, a následně prohlásit nařízení za nepoužitelné v souladu s ustanoveními článku 241 ES.

58      Je vhodné nejdříve přezkoumat otázku použitelnosti nařízení č. 1073/1999 a pouze tehdy, když Soudní dvůr dospěje k závěru, že toto nařízení je nepoužitelné, bude třeba přezkoumat, zda napadené rozhodnutí porušuje ustanovení uvedeného nařízení.

 K použitelnosti nařízení č. 1073/1999

59      Má-li být určeno, že nařízení č. 1073/1999 je nepoužitelné, jak tvrdí ECB, je třeba nejprve prověřit, zda uvedené nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že se nevztahuje na ECB, a dospěje-li Soudní dvůr ke kladnému závěru, ověřit, zda může podle článku 241 ES být rozhodnuto o nepoužitelnosti tohoto nařízení z důvodu jeho případné protiprávnosti.

 Působnost nařízení č. 1073/1999

60      ECB tvrdí, že nařízení č. 1073/1999 by mělo být vykládáno v tom smyslu, že ECB nespadá do působnosti tohoto nařízení. V tomto ohledu též uplatňuje, že výraz „subjekty, úřady a agentury založené Smlouvami nebo na jejich základě“, jenž se vyskytuje v čl. 1 odst. 3 uvedeného nařízení, není příliš přesný, a proto může být chápán – zejména tehdy, byl-li za právní základ tohoto nařízen zvolen čl. 280 odst. 4 ES – tak, že nezahrnuje „instituce“, jejichž finanční zájmy jsou odlišné od finančních zájmů Evropského společenství a jejichž rozpočet je oddělen od rozpočtu Evropského společenství.

61      Podle ECB je takovýto výklad jediným výkladem, který umožňuje zachovat legalitu uvedeného nařízení, takže by měl být v souladu s judikaturou Soudního dvora upřednostněn (rozsudek ze dne 29. června 1995, Španělsko v. Komise, C‑135/93, Recueil, s. I‑1651, bod 37).

62      Tuto argumentaci nelze přijmout.

63      Jak správně tvrdí Komise i vedlejší účastníci, je třeba mít za to, že výraz „orgány, subjekty, úřady a agentury založené Smlouvami nebo na jejich základě “, jenž se vyskytuje v čl. 1 odst. 3 nařízení č. 1073/1999, musí být vykládán v tom smyslu, že zahrnuje i ECB.

64      K tomu postačuje uvést, že nehledě na zvláštnosti postavení ECB v právním řádu Společenství, ECB byla zřízena Smlouvou o ES, jak vyplývá ze samotného znění článku 8 ES.

65      Z preambule ani z ustanovení nařízení č. 1073/1999 nevyplývá, že by zákonodárce Společenství měl v úmyslu odlišit orgány, subjekty, úřady nebo agentury založené Smlouvami nebo na jejich základě, zejména tak, že by vyloučil ty subjekty, úřady a agentury, které mají k dispozici jiné zdroje než rozpočet Společenství.

66      Sedmý bod odůvodnění nařízení č. 1073/1999 naopak výslovně zdůrazňuje nutnost rozšířit možnost provádět vnitřní vyšetřování OLAF ve „všech“ uvedených orgánech, subjektech, úřadech a agenturách.

67      Podle zřejmého znění nařízení č. 1073/1999 tedy není žádných pochyb, že uvedené nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že se použije na ECB bez ohledu na to, zda tato okolnost může mít vliv na legalitu uvedeného nařízení.

 Námitka protiprávnosti nařízení č. 1073/1999 vznesená ECB

68      Vzhledem k učiněnému závěru, že ECB spadá do působnosti nařízení č. 1073/1999, je třeba prověřit, zda platí, jak tvrdí ECB, že uvedené nařízení musí být v důsledku zahrnutí ECB do své působnosti prohlášeno za nepoužitelné podle článku 241 ES.

69      V tomto ohledu ECB zaprvé tvrdí, že nařízení č. 1073/1999 nemůže být přijato na základě článku 280 ES, takže při jeho přijímání došlo k překročení pravomoci. Zadruhé se domnívá, že při přijetí uvedeného nařízení došlo k porušení podstatných formálních náležitostí, neboť v tomto případě nebyla dodržena povinnost stanovená v čl. 105 odst. 4 ES konzultovat předem ECB. ECB zatřetí tvrdí, že její zahrnutí do působnosti nařízení č. 1073/1999 porušuje Smlouvu o ES tím, že zasahuje do nezávislosti ECB, která je zakotvena v článku 108 ES. Začtvrté, toto nařízení porušuje zásadu proporcionality, neboť jeho použitelnost na ECB není přiměřená dosažení cílů sledovaných uvedeným nařízením a překračuje meze toho, co je pro tyto účely nezbytné.

70      Komise a vedlejší účastníci popírají, že nařízení č. 1073/1999 je stiženo vadou spočívají v jeho protiprávnosti. Komise v úvodu dále tvrdí, že se ECB nemůže dovolávat nepoužitelnosti uvedeného nařízení s poukazem na článek 241 ES.

71      Za těchto okolností je vhodné určit, zda je přípustné, aby se ECB dovolávala v rámci stávajícího řízení protiprávnosti nařízení č. 1073/1999, a to ještě před tím, než bude zkoumána, bude-li tato námitka připuštěna, případná opodstatněnost takto vznesené námitky.

 K přípustnosti námitky protiprávnosti

72      Komise tvrdí, že žalovaná se nemůže dovolávat případné protiprávnosti nařízení č. 1073/1999 na základě článku 241 ES v rámci stávajícího řízení, neboť nenapadla nařízení podle článku 230 ES v předepsané lhůtě dvou měsíců, již stanoví posledně uvedené ustanovení.

73      ECB má za to, že podmínky požadované v článku 241 ES jsou v tomto případě splněny, neboť nařízení č. 1073/1999 bylo přijato společně Parlamentem a Radou, došlo k porušení podstatných formálních náležitostí, vedlo ke zneužití pravomoci a je v rozporu se Smlouvou o ES, jakož i se zásadou proporcionality. ECB dodává, že důvodem, proč nepodala žalobu na neplatnost tohoto nařízení, bylo přesvědčení, že se na ni toto nařízení nemůže použít vzhledem k výběru článku 280 ES jakožto právního základu uvedeného nařízení a vzhledem ke skutečnosti, že nebyla před přijetím tohoto nařízení konzultována.

74      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury se rozhodnutí přijaté orgány Společenství, které nebylo napadeno jeho adresátem ve lhůtě stanovené v článku 230 pátém pododstavci ES, stává vůči němu konečným (viz naposledy rozsudek ze dne 22. října 2002, National Farmer’s Union, C‑241/01, Recueil, s. I‑9079, bod 34 a citovaná judikatura).

75      Soudní dvůr krom toho rovněž judikoval, že obecná zásada, kterou článek 241 ES vyjadřuje a která má zaručit, že každý má nebo měl možnost napadnout protiprávnost aktu Společenství, který je základem rozhodnutí vydaného vůči němu, nijak nebrání tomu, aby se nařízení stalo konečným vůči jednotlivci, ve vztahu k němuž je třeba je považovat za individuální rozhodnutí a jenž by byl nepochybně mohl požadovat jeho zrušení na základě článku 230 ES, což tomuto jednotlivci brání namítat před vnitrostátním soudem protiprávnost tohoto nařízení. Soudní dvůr byl toho názoru, že se tento závěr použije na nařízení zavádějící antidumpingová cla z důvodu jejich dvojí povahy coby aktů normativní povahy a aktů, které se mohou bezprostředně a osobně dotýkat určitých hospodářských subjektů (viz rozsudek ze dne 15. února 2001, Nachi Europe, C‑239/99, Recueil, s. I‑1197, bod 37).

76      Vzpomínané zásady se žádným způsobem nedotýkají ustanovení článku 241 ES, který stanoví, že každý účastník řízení se může ve sporu, jenž se týká nařízení ve smyslu tohoto ustanovení, domáhat z důvodů stanovených v čl. 230 druhém pododstavci před Soudním dvorem nepoužitelnosti tohoto nařízení.

77      V tomto případě však Soudní dvůr konstatuje, že normativní povaha nařízení č.1073/1999 nebyla žádnou ze stran zpochybněna, a zvláště pak nebylo namítáno, že by uvedené nařízení mělo být považováno za rozhodnutí, ani to, že by ECB byla v takovém případě jeho adresátem.

78      Za těchto okolností nemůže být ECB odepřeno právo, aby se domáhala v rámci stávajícího řízení možné protiprávnosti nařízení č. 1073/1999 na základě článku 241 ES, takže žalobní důvod spočívající v nepřípustnosti námitky protiprávnosti musí být zamítnut.

 K žalobnímu důvodu spočívajícímu v nedostatku právního základu

79      Na podporu své námitky protiprávnosti ECB uvádí, že nařízení č. 1073/1999 musí být prohlášeno za nepoužitelné z toho důvodu, že nemohlo být přijato na základě článku 280 ES.

80      Jednak výraz „finanční zájmy Společenství“, jenž se vyskytuje v tomto ustanovení, se týká výdajů a příjmů rozpočtu Společenství. Vylučuje tedy, aby na základě uvedeného článku byla přijímána opatření k boji proti podvodům v rámci ECB, neboť ta má své vlastní finanční zdroje.

81      Krom toho pak v obecnější rovině podle ní platí, že článek 280 ES nepřipouští přijetí opatření určených k boji proti podvodům v rámci orgánů, subjektů, úřadů nebo agentur založených Smlouvami nebo na jejich základě.

 K pojmu „ohrožující finanční zájmy Společenství“

–        Argumenty ECB

82      Podle ECB článek 280 ES povoluje přijetí opatření proti podvodům pouze tehdy, pokud je jejich cílem ochrana rozpočtu Společenství. To je podepřeno zejména skutečností, že uvedené ustanovení se vyskytuje v hlavě II páté části Smlouvy o ES, jejíž název je „Finanční ustanovení“, která se celkově zabývá různými aspekty skladby, přípravy, přijímání a plnění rozpočtu Společenství a financování výdajů z vlastních zdrojů.

83      Z toho vyplývá, že ustanovení Společenství přijatá na základě článku 280 ES s cílem bojovat proti podvodům se na ECB nepoužijí, neboť ta má vlastní rozpočet, jenž je oddělený od rozpočtu Evropského společenství a odráží její finanční nezávislost.

84      Zdroje ECB pocházejí, jak plyne z článků 28 až 30 statutu ESCB, výhradně z akcionářských příspěvků pocházejících od národních centrálních bank (dále jen „NCB“) a ze zisku vytvořeného v rámci operací ECB nebo NCB a rozděleného v souladu s články 32 a 33 téhož statutu. ECB nezískává žádné zdroje z rozpočtu Společenství a neexistuje žádný mechanismus vyrovnání případného schodku ECB z uvedeného rozpočtu, schodek je podle čl. 33 odst. 2 statutu ESCB vyrovnáván ze všeobecného rezervního fondu ECB a – je-li to nezbytné – prostřednictvím NCB.

85      ECB dodává, že pátá část Smlouvy o ES, do níž patří článek 280 ES, pojednává podle svého názvu o „[o]rgánech Společenství“ a nezahrnuje kapitolu o ECB. Finance ECB jsou upraveny v kapitole IV statutu ESCB, nazvané „Finanční ustanovení ESCB“.

86      Finanční nezávislost ECB je ještě posílena tím, že přijímání jejího rozpočtu a ročních účetních závěrek podléhá výlučné pravomoci jejích řídících orgánů, jak vyplývá z čl. 26 odst. 2 statutu ESCB a z článku 15 a čl.16 odst. jednacího řádu ECB, ve znění změny z 22. dubna 1999 (Úř. věst. L 125, s. 34).

87      Jakékoli vztahy, které mohou existovat mezi rozpočtem Společenství a ECB, jsou vzhledem k úkolům ECB příliš podružné na to, aby odůvodňovaly podřízení ECB opatřením přijatým na základě čl. 280 odst. 4 ES. Konkrétně pak daň Společenství z příjmů zaměstnanců, kterou ECB odvádí do rozpočtu Společenství, představuje méně než 3 % rozpočtu ECB.

88      Krom toho je podle ní tento výklad zastávaný ECB v souladu s dřívější legislativní praxí, která uznala paralelu mezi „finančními zájmy Společenství“ na jedné straně a všeobecným rozpočtem Evropských společenství a rozpočty jimi řízenými na straně druhé. V tomto ohledu ECB odkazuje zejména na definici „nesrovnalostí“ obsaženou v čl. 1 odst. 2 nařízení Rady (ES, EURATOM) č. 2988/95 ze dne 18. prosince 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství (Úř. věst. L 312, s. 1; Zvl. vyd. 01/01, s. 340) a na pojem „podvod poškozující finanční zájmy Evropských společenství“, jak je upraven v článku 1 Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, přijaté aktem Rady 95/C 316/03 ze dne 26. července 1995 (Úř. věst. C 316, s. 49).

–        Závěry Soudního dvora

89      V rozporu s tím, co tvrdí ECB v prvním žalobním důvodu, výraz „finanční zájmy Společenství“, jenž se vyskytuje v článku 280 ES, musí být vykládán v tom smyslu, že zahrnuje nejen příjmy a výdaje rozpočtu Společenství, ale v zásadě též příjmy a výdaje rozpočtů jiných subjektů, úřadů nebo agentur založených Smlouvou o ES.

90      Mezi důvody svědčící pro tento závěr patří v první řadě skutečnost, kterou generální advokát zdůraznil v bodě 117 svého stanoviska, že zmíněný výraz je vlastní článku 280 ES a liší se od terminologie užívané v jiných ustanoveních hlavy II páté části Smlouvy o ES, v níž se soustavně používá výraz „rozpočet“ Evropského společenství. Totéž platí pro okolnost, již vyzdvihla nizozemská vláda, že výraz „finanční zájmy Společenství“ se jeví jako širší než „ příjmy a […] výdaje Společenství“ vyskytující se zejména v článku 268 ES.

91      Zadruhé, samotná skutečnost, že subjekty, úřady nebo agentury odvozují svoji existenci od Smlouvy o ES, nasvědčuje tomu, že byly vytvořeny za účelem přispívat k uskutečňování cílů Evropského společenství a zasazuje je do rámce Společenství, takže prostředky, kterými disponují na základě uvedené Smlouvy představují pro Společenství ze své povahy vlastní a přímý finanční zájem.

92      Pokud jde konkrétně o ECB, je v tomto ohledu nutné konstatovat, jak vyplývá z čl. 8 ES a čl. 107 odst. 2 ES, že byla zřízena Smlouvou o ES a byla jí nadána právní subjektivitou. Jak dále vyplývá ze znění čl. 4 odst. 2 a čl. 105 odst. 1 ES, prvořadým cílem ESCB, v jehož středu se nachází ECB, je udržovat cenovou stabilitu a aniž je dotčen tento cíl, podporovat obecné hospodářské politiky v Evropském společenství se záměrem přispět k dosažení cílů Společenství vymezených v článku 2 ES, mezi něž patří zejména vytvoření hospodářské a měnové unie nebo též podpora trvalého a neinflačního růstu. Z toho vyplývá, že ECB je zasazena na základě Smlouvy o ES do rámce Společenství.

93      I některá další ustanovení Společenství potvrzují, že zdroje ECB a jejich využití představují z pohledu Evropských společenství a jeho cílů zjevný finanční zájem.

94      Mezi tato ustanoveními patří zejména článek 27 statutu ESCB, který ve svém odstavci 1 upřesňuje, že externí auditoři, kteří jsou povoláni ověřovat účetnictví ECB, musí být schváleni Radou a ve svém druhém odstavci, že pravomoc Účetního dvora zahrnuje zkoumání výkonnosti správy ECB. Stejně tak tomu je i u čl. 28 odst. 1 a čl. 30 odst. 4 uvedeného statutu, které stanoví, že kapitál ECB může být zvýšen Radou guvernérů ECB v mezích a za podmínek, které stanoví Rada, a že ECB může podle článku vyzvat ke složení dalších devizových rezerv. Konečně, čl. 107 odst. 5 ES opravňuje Radu ke změnám některých ustanovení statutu ESCB, mezi něž patří i některé články hlavy VI uvedeného statutu, nazvané „Finanční ustanovení ESCB“.

95      Z předcházejících úvah vychází, že pojem „finanční zájmy Společenství“ vyskytující se v článku 280 ES není omezen striktně vzato pouze na samotný rozpočet Evropského společenství, ale že zahrnuje též zdroje a výdaje ECB [viz obdobně k použitelnosti článku 179 Smlouvy o ES (nyní článek 236 ES) na Evropskou investiční banku rozsudek ze dne 15. června 1976, Mills v. EIB, 110/75, Recueil, s. 955, bod 14].

96      Tento závěr nemůže zpochybnit pouhá okolnost, byť by se její pravdivost potvrdila, že určitá legislativní praxe – navíc předcházející vložení odstavců 1 a 4 článku 280 ES do Smlouvy – přiřadila výrazu „finanční zájmy Společenství“ odlišný význam.

97      Z toho vyplývá, že skutečnost, že nařízení č. 1073/1999 se týká též ECB, která byla založená Smlouvou o ES a která na základě uvedené Smlouvy disponuje vlastními zdroji, které jsou oddělené od zdrojů rozpočtu Společenství, nemůže být důvodem pro nepoužitelnost uvedeného nařízení na základě článku 241 ES.

 K možnosti přijmout opatření proti podvodům týkající se orgánů, subjektů, úřadů nebo agentur založených Smlouvami nebo na jejich základě

98      S ohledem na znění čl. 280 odst. 4 ES, který stanoví, že Evropské společenství přijímá opatření „k zajištění účinné a rovnocenné ochrany v členských státech“ a že tato opatření se nemohou dotýkat „použití trestního práva členských států a organizace soudnictví“, má ECB za to, že pravomoci zákonodárce Společenství se omezují na přijímání opatření určených ke zlepšení mechanismu boje proti podvodům na úrovni členských států. Podle ECB je vyloučeno, aby na tomto základě byla přijata opatření určena k boji proti podvodům nebo nesrovnalostem, k nimž dochází v orgánech, subjektech, úřadech nebo agenturách založených Smlouvami nebo na jejich základě.

99      Této tezi nelze přisvědčit.

100    Je třeba zdůraznit, že autoři Amsterodamské smlouvy tím, že vložili do článku 280 ES upřesňující ustanovení zapracovaná do jeho odstavců 1 a 4, projevili jednoznačný zájem bojovat proti podvodům a nesrovnalostem ohrožujícím finanční zájmy Evropského společenství, zejména tím, že Evropskému společenství byl po vzoru členských států svěřen vlastní úkol „bojovat“ proti těmto podvodům a nesrovnalostem přijetím opatření, která „mají odstrašující účinek“, a poskytují „v členských státech účinnou ochranu“.

101    V tomto ohledu skutečnost, že čl. 280 odst. 1 ES upřesňuje, že uvedená opatření jsou přijata podle tohoto článku, v žádném případě neznamená, že rozsah pravomocí Společenství v této oblasti má být určen pouze podle jeho zbývajících odstavců, zejména pak podle odstavce 4.

102    Článek 280 odst. 4 ES musí být vykládán v tom smyslu, že doplňuje definici pravomoci Společenství a upřesňuje některé podmínky jejího výkonu. Toto ustanovení upravuje procesní podmínky předcházející přijetí opatření Společenství a rovněž upřesňuje, že činnost Evropského společenství se zaměřuje jak na předcházení podvodům, tak na jejich potírání. Dále uvádí, že pravomoc Společenství má určité meze v tom směru, že přijatá opatření se nemohou dotýkat použití trestního práva členských států a organizace soudnictví.

103    V tomto kontextu skutečnost, že čl. 280 odst. 4 ES odkazuje zejména na nutnost přispívat k účinné a rovnocenné ochraně v členských státech, nemůže, jak správně uvedl generální advokát v bodě 108 svého stanoviska, být vykládán tak, že autoři Amsterodamské smlouvy implicitně zamýšleli stanovit pro činnost Evropského společenství tak zásadní dodatečné omezení, jakým by byl zákaz boje proti podvodům a jiným nesrovnalostem ohrožujícím jeho finanční zájmy přijetím legislativních opatření vztahující se na orgány, subjekty, úřady nebo agentury založené Smlouvami nebo na jejich základě.

104    Kromě okolnosti, že ze znění článku 280 ES takovéto omezení pravomoci Společenství nevyplývá, je třeba dále přisvědčit správnému názoru Komise a všech vedlejších účastníků řízení, kteří poukazují na to, že takovýto výklad by byl naprosto slučitelný s cíli sledovanými tímto ustanovením. Je totiž nesporné, že k tomu, aby se ochrana finančních zájmů Evropského společenství zefektivnila, je nezbytné, aby k odrazování od podvodů a ostatních protiprávních jednání a boji proti nim docházelo na všech úrovních, na kterých mohou být tyto zájmy takovýmito jevy dotčeny. Navíc může často docházet k tomu, že do potíraného jednání budou zároveň zapojeni pachatelé na různých úrovních.

105    Z předcházejících úvah vyplývá, že žalobní důvod ECB spočívající v údajném nedostatku právního základu nařízení č. 1073/1999 musí být zamítnut, a že uvedené nařízení proto nemůže být z tohoto důvodu prohlášeno za nepoužitelné na základě článku 241 ES.

 K žalobnímu důvodu vycházejícímu z opomenutí konzultovat ECB

106    Ve svém druhém žalobním důvodu ECB tvrdí, že nařízení č. 1073/1999 musí být prohlášeno za nepoužitelné z důvodu, že bylo v rozporu s čl. 105 odst. 4 ES přijato bez předchozí konzultace ECB.

107    Podle ECB uvedené nařízení zasahuje do její pravomoci ke vnitřní organizaci, která vyplývá zaprvé ze zásady implicitních pravomocí, dále z čl. 12 odst. 3 statutu ESCB, v němž je stanoveno, že Rada guvernérů přijme jednací řád ECB, z článku 36 uvedeného statutu, který svěřuje Radě guvernérů pravomoc přijmout pracovní řád pro zaměstnance ECB, a konečně z institucionální nezávislosti, kterou ECB požívá a kterou potvrzuje skutečnost, že má podle Smlouvy o ES vlastní řídící orgány. ECB konkrétně tvrdí, že v důsledku nařízení č. 1073/1999 je ohrožena vnitřní struktura ECB a její zaměstnanci.

108    ECB tvrdí, že tato pravomoc k vlastní vnitřní organizaci představuje „oblast její působnosti“ ve smyslu čl. 105 odst. 4 ES, tudíž měla být konzultována před přijetím nařízení č. 1073/1999, jak vyžaduje toto ustanovení.

109    Komise zejména namítá, že čl. 105 odst. 4 ES se nevztahuje na jakékoli akty přijaté zákonodárcem Společenství, které mohou mít dopady na ECB, nýbrž právě na akty, které se týkají základních otázek podléhajících odpovědnosti ECB, zejména v oblasti měnové politiky. Rada obdobně tvrdí, že v tomto případě nelze použít čl. 105 odst. 4 ES, neboť nařízení č. 1073/1999 nikterak nezasahuje do úkolů ECB, ale výhradně do jejího administrativního řízení.

110    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že cílem čl. 105 odst. 4 ES, který je součástí kapitoly 2, věnované měnové politice, části třetí, hlavy VII Smlouvy o ES, a povinnosti konzultovat ECB, kterou stanoví toto ustanovení pro případ, že je přijímán akt v oblasti její působnosti, je, jak uvedl generální advokát v bodě 140 svého stanoviska, především zajistit, aby autor takovéhoto aktu tento akt přijal až poté, co se vyjádří organizace, která díky zvláštním úkolům, které vykonává v rámci Společenství v dané oblasti, a díky své vysoké odborné úrovni může obzvláště vhodným způsobem přispět k zamýšlenému legislativnímu procesu.

111    To však není případ oblasti boje proti podvodům ohrožujícím finanční zájmy Společenství, tedy oblasti, ve které nebyly ECB svěřeny žádné zvláštní úkoly. Navíc skutečnost, že nařízení č. 1073/1999 se může dotýkat vnitřní organizace ECB, neznamená, že by s ECB mělo být zacházeno jinak než s jinými orgány, subjekty, úřady nebo agenturami založenými Smlouvami.

112    Z toho vyplývá, že žalobní důvod ECB vycházející z toho, že nebyla konzultována před přijetím nařízení č. 1073/1999, musí být zamítnut, a uvedené nařízení tudíž nemůže být z tohoto důvodu prohlášeno za nepoužitelné na základě článku 241 ES.

 K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení nezávislosti ECB

 Argumenty účastníků řízení

113    Ve svém třetím žalobním důvodu ECB tvrdí, že nařízení č. 1073/1999 musí být prohlášeno za nepoužitelné z důvodu, že systém správního vyšetřování, který upravuje, není v souladu se zárukou nezávislosti, kterou ECB požívá podle článku 108 ES.

114    Podle ECB se zmíněná záruka nevztahuje pouze na plnění základních úkolů ESCB vyjmenovaných v čl. 105 odst. 2 ES, ale obecněji na výkon veškerých ostatních pravomocí podle Smlouvy o ES, tj. zejména pravomocí, které jí svěřuje čl. 12 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 statutu ESCB, které se týkají její vnitřní organizace a podmínek pro zaměstnávání pracovníků, tedy pravomocí, které podle jejího názoru zahrnují i přijímání opatření proti podvodům.

115    Tento závěr je podle ní správný zaprvé s ohledem na zprávu o konvergenci vypracovanou v roce 1998 Evropským měnovým institutem podle článku 109 J Smlouvy o ES (nyní článek 121 ES), z níž vyplývá, že nezávislost NCB, a tudíž i ECB je musí být schopna chránit před „veškerým zdroji vnějšího vlivu“.

116    Dále je třeba zohlednit skutečnost, které se ECB dovolávala již na podporu svého žalobního důvodu vycházejícího z údajného nedostatku právního základu nařízení č. 1073/1999, že ECB je finančně nezávislá, což souvisí se skutečností, že má k dispozici a spravuje svůj vlastní rozpočet, který je oddělený od rozpočtu Evropského společenství.

117    Podle ní je rovněž významné, že členové rozhodovacích orgánů ECB mají zvláštní status, který umožňuje zaručit jejich nezávislost. V tomto ohledu ECB odkazuje na čl. 112 odst. 2 písm. b) ES, který určuje způsob jmenování členů Výkonné rady ECB a upřesňuje, že jejich funkční období je osmileté a nemohou být opětovně jmenováni. ECB také poukazuje ne čl. 11 odst. 4 statutu ESCB, který stanoví, že člen Výkonné rady může být odvolán Soudním dvorem pouze na žádost Rady guvernérů nebo Výkonné rady ECB. Zároveň zmiňuje čl. 14 odst. 2 statutu ESCB, který stanoví, že guvernér některé z NCB, který byl odvolán z funkce, může podat proti tomuto rozhodnutí žalobu k Soudnímu dvoru.

118    Co se týče pravidel stanovených nařízením č. 1073/1999, ECB tvrdí, že pokud by byla OLAF svěřena pravomoc provádět vnitřní vyšetřování v ECB, byla by tím porušena její nezávislost, neboť jak výkonem výše zmíněné pravomoci, tak pouhou hrozbou jejího výkonu může být vyvíjen nátlak na členy Rady guvernérů nebo Výkonné rady ECB, čímž může být ohrožena jejich rozhodovací nezávislost.

119    Přestože ECB připouští, že pravděpodobnost, že k takovémuto nátlaku v praxi někdy dojde, nebo že by mohl mít jakýkoli vliv na rozhodování v rámci ECB, je „extrémně malá“, má za to, že nutnost chránit naprostou důvěru neustále fluktuujících finančních trhů předpokládá, že bude předcházeno všem situacím, které mohou byť jen svou formou nebo zdáním, které vzbuzují, vyvolat obavu, že by pravomoci OLAF mohly poskytnout Komisi možnost ovlivňovat ECB.

120    ECB v tomto ohledu zdůrazňuje, že OLAF je vnitřní útvar Komise, jenž si zachovává s Komisí určité vazby, zejména pak rozpočtové, a jeho zaměstnanci, kteří podléhají služebnímu řádu úředníků Evropských společenství, jsou závislí na Komisi v záležitostech svého kariérního postupu.

121    ECB též zpochybňuje záruky výkonu působnosti OLAF. Konkrétně ECB pochybuje o tom, zda čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1073/1999 může zabránit OLAF provádět vyšetřování v případech, kdy k tomu nemá dostačující důvody. Uvádí též, že povinnost OLAF dodržovat základní práva nevyplývá z normativního textu nařízení, ale pouze z jeho preambule.

122    Komise má zaprvé za to, že ECB je nedílnou součástí Evropského společenství. Připomíná, že ECB požívá v souladu s článkem 291 ES výsady a imunity nezbytné k plnění svého poslání za podmínek stanovených v Protokolu o výsadách a imunitách Evropských společenství a že odměny zaměstnanců ECB podléhají dani Společenství. Komise rovněž uvádí, že ECB podléhá soudní kontrole Soudního dvora a, pokud jde o výkonnost její správy, kontrole Účetního dvora v souladu s čl. 27 odst. 2 statutu ESCB. Dále uvádí, že ECB má povinnost předkládat výroční zprávu o činnosti ESCB a o měnové politice krom jiných i Parlamentu, jehož příslušné výbory mohou zejména konzultovat prezidenta ECB a další členy Výkonné rady ECB, jak stanoví čl. 113 odst. 3 ES.

123    Komise je toho názoru, že ECB stejně jako měnová politika, ve vztahu k níž má ECB zvláštní pravomoci, přispívají k uskutečňování obecných cílů Evropského společenství, jak potvrzuje čl. 105 odst. 1 ES.

124    Komise dále tvrdí, že různá ustanovení Smlouvy o ES dokazují, že ECB nestojí mimo působnost zákonodárce Společenství. Zmiňuje tak čl. 107 odst. 5 ES, který stanoví, že různé články statutu ESCB mohou být pozměněny Radou se souhlasem Parlamentu. Komise v tomto ohledu zdůrazňuje, že čl. 36 odst. 1 statutu ESCB, jenž stanoví, že Rada guvernérů přijme pracovní řád pro zaměstnance ECB, patří mezi ustanovení, která mohou být pozměněna Radou, což podle ní potvrzuje to, že ani v oblasti vnitřních záležitostí ECB není zaručena absolutní nezávislost na zákonodárci Společenství.

125    Komise též poukazuje na čl. 107 odst. 6 a čl. 110 odst. 1 první odrážku a odst. 3 ES, z nichž podle ní vyplývá, že některá ustanovení statutu ESCB vyžadují, aby Rada přijala doplňující opatření. Odkazuje dále na čl. 105 odst. 6 ES, podle kterého může Rada svěřit ECB zvláštní úkoly týkající se dohledu nad finančními institucemi.

126    Podle Komise je třeba na základě výše uvedeného učinit závěr, že nezávislost, kterou požívá ECB a kterou článek 108 ES zamýšlí chránit, je striktně funkční a omezená na plnění těchto zvláštních úkolů na základě Smlouvy o ES a statutu ESCB. Důsledkem této nezávislosti podle Komise není vynětí ECB z ustanovení uvedené Smlouvy.

127    Situace ECB je v tomto ohledu srovnatelná se situací Evropské investiční banky, k níž podle názoru Komise Soudní dvůr již judikoval, že uznání její funkční a institucionální autonomie nemá za následek její úplné oddělení od Společenství a vynětí ze všech pravidel práva Společenství (rozsudek ze dne 3. března 1988, Komise v. EIB, 85/86, Recueil, s. 1281 a ze dne 2. prosince 1992, SGEEM a Etroy v. EIB, C‑370/89, Recueil, s. I‑6211).

128    V daném případě však ECB podle Komise neprokázala, jak by mohlo nařízení přijaté zákonodárcem Společenství v oblasti boje proti podvodům v praxi zabránit plnění jejích zvláštních úkolů. Nezávislost ECB není nijak dotčena skutečností, že nezávislé orgány, jako je OLAF, mohou v ECB provádět správní šetření namířená proti podvodům, která slouží k tomu, aby zjistila skutečnosti, z nichž pak ECB nebo vnitrostátní orgány vyvodí příslušné důsledky.

129    Konečně nařízení č. 1073/1999 nabízí veškeré záruky požadované v oblasti ochrany základních práv, jak vyplývá zejména z jeho čl. 4 odst. 1 a 6, čl. 6 odst. 3 a článku 14.

 Závěry Soudního dvora

130    Má-li být možné rozhodnout o tomto žalobním důvodu uplatněném ECB, je třeba předeslat, že autoři Smlouvy o ES měli zjevně v úmyslu zaručit ECB možnost nezávislého plnění úkolů, které jí byly svěřeny touto Smlouvou.

131    Nejzřetelnější projev tohoto úmyslu lze nalézt v článku 108 ES, jenž ECB a členům jejích rozhodovacích orgánů jednak výslovně zakazuje vyžadovat nebo přijímat při výkonu pravomocí a plnění úkolů a povinností svěřených ECB Smlouvou o ES a statutem ESCB pokyny od orgánů či institucí Společenství, vlád členských států, jakož i od jakéhokoli jiného subjektu, a jednak uvedeným orgánům a institucím Společenství, jakož i vládám zakazuje snahu o ovlivňování členů rozhodovacích orgánů ECB při plnění jejích úkolů.

132    Je třeba též zdůraznit, že ECB má právní subjektivitu, vlastní zdroje, rozpočet, a vlastní rozhodovací orgány a požívá výsad a imunit nezbytných k plnění svého poslání, a dále, že člena Výkonné rady ECB může z jeho funkce odvolat pouze Soudní dvůr na žádost Rady guvernérů nebo Výkonné rady za podmínek stanovených v čl. 11 odst. 4 statutu ESCB. Tyto faktory bezpochyby přispívají k upevnění nezávislosti zakotvené v článku 108 ES.

133    Je však třeba konstatovat, že i orgány Společenství, zejména Parlament, Komise nebo samotný Soudní dvůr požívají nezávislosti a záruk, které jsou v řadě ohledů srovnatelné s nezávislostí a zárukami poskytnutými ECB. V tomto směru lze odkázat například na čl. 213 odst. 2 ES, který uvádí, že členové Komise vykonávají svou funkci zcela nezávisle a v obecném zájmu Společenství. Toto ustanovení uvádí slovy blízkými těm, která byla použita v článku 108 ES, že členové Komise při plnění svých úkolů nevyžadují ani nepřijímají pokyny od žádné vlády ani jiného subjektu, nebo též, že každý členský stát se zavazuje k tomu, že se zdrží snah ovlivňovat členy Komise při plnění jejich úkolů.

134    Jak vyplývá ze samotného znění článku 108 ES, vnějšími vlivy, před nimiž se toto ustanovení snaží chránit ECB a její rozhodovací orgány, jsou ty vlivy, které mohou zasahovat do plnění „úkolů“, které Smlouva o ES a statut ESCB svěřily ECB. Jak generální advokát uvedl v bodech 150 a 155 svého stanoviska, podstatou článku 108 ES je chránit ECB před veškerými politickými tlaky, aby mohla účinně naplňovat cíle, které se vážou k jejím úkolům, díky nezávislému výkonu zvláštních pravomocí, kterými je za tímto účelem nadána Smlouvou o ES, a statutem ESCB.

135    Naproti tomu, jak správně tvrdí Komise a vedlejší účastníci, uznání takovéto nezávislosti ECB nemá za následek úplně oddělení ECB od Evropského společenství a její vynětí ze všech pravidel práva Společenství. Ve skutečnosti z čl. 105 odst. 1 ES vyplývá, že ECB má přispívat k dosažení cílů Evropského společenství, a článek 8 ES uvádí, že ECB jedná v mezích působnosti svěřené jí Smlouvou o ES a statutem ESCB. Dále, jak připomněla Komise, ECB podléhá za podmínek stanovených touto Smlouvou a uvedeným statutem různým kontrolám ze strany Společenství, zejména kontrole ze strany Soudního dvora a Účetního dvora. Konečně je zřejmé, že autoři Smlouvy o ES neměli nikterak v úmyslu vyjmout ECB ze všech forem legislativních zásahů zákonodárce Společenství, jak dokazují zejména čl. 105 odst. 6 ES, čl. 107 odst. 5 a 6 ES a čl. 110 odst. 1 první odrážka a odst. 3, na něž poukazuje Komise.

136    Z výše uvedeného vyplývá, že zákonodárci Společenství a priori nic nebrání v tom, aby na základě své pravomoci podle Smlouvy o ES a za podmínek stanovených v této Smlouvě přijal legislativní opatření, která lze použít na ECB.

137    Navíc je nutné konstatovat, jak zdůraznili Komise i generální advokát v bodě 160 svého stanoviska, že ECB neprokázala, čím by mohla skutečnost, že je ECB podrobena takovým opatřením přijatým zákonodárcem Společenství v oblasti boje proti podvodům a jiným protiprávním jednáním ohrožujícím finanční zájmy Evropského společenství, jako jsou opatření stanovená v nařízení č. 1073/1999, ohrozit její schopnost nezávisle plnit své zvláštní úkoly, které jí byly svěřeny Smlouvou o ES.

138    V tomto ohledu je vhodné nejdříve konstatovat, že skutečnost, že OLAF byl zřízen Komisí a je začleněn do její správní a rozpočtové struktury za podmínek stanovených rozhodnutím 1999/352, ani skutečnost, že zákonodárce Společenství svěřil vnějšímu orgánu odlišnému od ECB vyšetřovací pravomoci za podmínek stanovených v nařízení č. 1073/1999, neporušují nezávislost ECB.

139    Jak vyplývá zejména ze čtvrtého, desátého, dvanáctého a osmnáctého bodu odůvodnění a z článku 4, čl. 5 druhého pododstavce, článků 6, 11 a 12 nařízení č. 1073/1999, pravidla zavedená tímto nařízením odrážejí nepochybný úmysl zákonodárce Společenství, podmínit svěření pravomocí, kterými je nadán OLAF, jednak zárukami, které mají zajistit přísné dodržování nezávislosti tohoto úřadu, zejména pak ve vztahu ke Komisi, a jednak požadavkem na plné dodržování práva Společenství, zejména pak protokolu o výsadách a imunitách Evropských společenství, lidských práv a základních svobod, jakož i služebního řádu úředníků Evropských společenství a pracovního řád jejich ostatních zaměstnanců.

140    Z ustanovení nařízení č. 1073/1999 vyplývá, že výkon uvedených pravomocí podléhá nejrůznějším pravidlům a specifickým zárukám, přičemž je jednoznačně vymezen i jejich předmět. Článek 2 nařízení č. 1073/1999 v tomto ohledu stanoví, že správní vyšetřování OLAF jsou vedena za účelem dosažení cílů uvedených v článku 1 a případně za účelem označení kontrolovaných činností za nedovolené. Přesný výčet prostředků, kterými OLAF disponuje při naplňování těchto cílů, je uveden zejména v článcích 4, 7 a 9 uvedeného nařízení.

141    Rada proto oprávněně poukázala na to, že cílem pravidel pro vyšetřování zavedených nařízením č. 1073/1999 je právě umožnit ověření podezření ohledně podvodného jednání, korupce nebo jiných protiprávních jednání poškozujících finanční zájmy Evropského společenství, aniž by se však uvedená pravidla podobala formám kontroly, které mohou být, jako například finanční kontrola, systematické povahy. Na rozdíl od toho, co v tomto ohledu tvrdila ECB, rozhodnutí ředitele OLAF zahájit vyšetřování, ostatně stejně jako rozhodnutí orgánu, subjektu, úřadu nebo agentury založené Smlouvami nebo na jejich základě, jímž žádají o zahájení takovéhoto vyšetřování, nemůže být přijato, neexistuje-li dostatečně závažné podezření. Krom toho, jak připomněla samotná ECB, ze znění čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1073/1999 vyplývá, že písemné pověření, kterým musí být vybaveni vyšetřovatelé OLAF, povinně uvádí předmět vyšetřování.

142    Pokud jde o případně nedostatky v použití ustanovení tohoto nařízení, postačuje uvést, že tyto nedostatky nemohou zpochybnit jeho legalitu.

143    Zadruhé je třeba v souladu s tvrzením Komise, nizozemské vlády a závěrem generálního advokáta z bodu 167 jeho stanoviska učinit závěr, že vnitřní vyšetřování, k nimž může OLAF přikročit, musí být, jak vyplývá z čl. 4 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 1073/1999, rovněž prováděno za podmínek a způsobem stanoveným rozhodnutími přijímanými každým orgánem, subjektem, úřadem a agenturou, takže nelze vyloučit, že případné zvláštnosti spojené s plněním úkolů ECB budou v případě potřeby zohledněny při přijímání takovéhoto rozhodnutí, přičemž bude na ECB, aby prokázala nutnost omezení, která z tohoto důvodu stanoví.

144    I když je možné, že některé hospodářské subjekty mohou vyjadřovat svoji nespokojenost s tím, že takovému úřadu, jakým je OLAF, byly přiznány vyšetřovací pravomoci vůči ECB, s poukazem na to, že těmto subjektům nebyla známa přesná povaha uvedených pravomocí či existence různých záruk, jimž zákonodárce Společenství podmínil jejich přiznání, zejména pak těch, které zaručují nezávislost OLAF, nelze s úspěchem tvrdit, že takováto okolnost, která pramení výlučně z nedostatku informací nebo z chybného vnímání skutečnosti dotčenými subjekty, měla ten následek, že nařízení č. 1076/1999 narušuje nezávislost ECB.

145    Z výše uvedeného vyplývá, že důvod uplatněný ECB vycházející z údajného narušení její nezávislosti musí být zamítnut, a že nařízení č. 1073/1999 proto nelze na základě článku 241 ES prohlásit z takovéhoto důvodu za nepoužitelné.

 K důvodu vycházejícímu z porušení zásady proporcionality

 Argumenty ECB

146    Ve svém čtvrté žalobním důvodu ECB tvrdí, že nařízení č. 1073/1999 musí být prohlášeno na neplatné z důvodu, že porušuje zásadu proporcionality.

147    ECB zaprvé tvrdí, že vzhledem k různým jiným přiměřeným kontrolním mechanismům sloužícím k předcházení a zamezení podvodům v ECB není nutné rozšiřovat na ni působnost právní úpravy vyšetřování obsažené v tomto nařízení.

148    V této souvislosti ECB odkazuje na článek 27 statutu ESCB, který stanoví, že jednak účetnictví ECB ověřují nezávislí externí auditoři doporučení Radou guvernérů ECB a schválení Radou, a jednak výkonnost správy ECB zkoumá Účetní dvůr.

149    Krom toho Rada guvernérů ECB na základě pravomoci v oblasti autonomní vnitřní organizace ECB údajně vytvořila další dvě kontrolní úrovně, a sice Ř-IA a Výbor ECB pro boj proti podvodům.

150    ECB tvrdí, že z napadeného rozhodnutí a úředního oběžníku 8/99 ze dne 12. října 1999 týkajícího se auditorské charty ECB vyplývá jednak to, že Ř-IA, které je podle ní na vysoké odborné úrovni, byla svěřena odpovědnost za neomezené vyšetřování a podávání zpráv o případech podvodného jednání, a jednak to, že za fungování tohoto útvar je přímo odpovědný předseda ECB a tento útvar je ve svém fungování plně nezávislý.

151    Podle vysvětlení, které poskytla ECB, má Ř-IA mimo jiné povinnost dodržovat několik mezinárodně uznávaných standardů auditu, mezi něž patří i standardy pro profesionální praxi interního auditu sestavené Institutem interních auditorů, jakož i kodex mezinárodních standardů auditu a mezinárodní auditorské směrnice přijaté Mezinárodní federací účetních (IFAC), které – jak tvrdí ECB – stanoví pro auditory metodologii, podle které se mají zejména soustředit na riziko podvodů, jakož i přispívat k předcházení těmto podvodům a k jejich odhalování.

152    ECB zadruhé tvrdí, že její četná rozhodnutí a operace vyžadují zachování mimořádně vysokého stupně utajení. To je nutné především při přijímání rozhodnutí ECB, jimiž se stanoví úrokové sazby pro operace měnové politiky, u technický aspektů výroby bankovek a při zásazích určených k ovlivňování směnného kurzu.

153    ECB z toho dovozuje, že kdyby se na ni vztahovalo nařízení č. 1073/1999, byla by nucena vyloučit z oblasti, v níž vede vyšetřování OLAF, veškeré činnosti související se základními úkoly, jejichž výčet je uveden v čl. 105 odst. 2 ES, jejichž kontrola by pak měla být svěřena pouze Ř-IA, takže OLAF by měl pouze okrajovou úlohu, která by tím pádem nebyla odpovídající cílům sledovaným uvedeným nařízením.

154    Zatřetí, ECB tvrdí, že je pro ni příznačný velmi decentralizovaný způsob fungování, který počítá s řadou zásahů NCB. Vzhledem k této decentralizaci, může vést okolnost, že se pravomoci k vnitřnímu vyšetřování, které byly svěřeny OLAF, týkají pouze ECB, a nikoli NCB, k tomu, že se uvedené pravomoci stanou neefektivními pro boj proti podvodům, neboť OLAF podle ní nebude schopen pokračovat ve svých vyšetřováních v NCB.

155    Naopak z vysvětlení, které podala ECB, vyplývá, že koordinace funkcí interního auditu ECB a NCB byla předmětem několika opatření přijatých Radou guvernérů ECB, které tak podle ní umožňují provádění společných auditů v těchto různých oblastech.

 Závěry Soudního dvora

156    Úvodem je třeba připomenout, že zásada proporcionality, jež je jednou z obecných právních zásad Společenství, vyžaduje, aby prostředky zavedené ustanovením Společenství byly způsobilé k uskutečnění sledovaného cíle a nepřekračovaly meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné [viz zejména rozsudky ze dne 18. listopadu 1987, Maizena, 137/85, Recueil, s. 4587, bod 15, a ze dne 10. prosince 2002, British American Tobacco (Investments) a Imperial Tobacco, C‑491/01, Recueil, s. I‑11453, bod 122].

157    Pokud jde o soudní přezkum podmínek uvedených v předchozím bodu, je třeba zdůraznit, že v takové oblasti, jaká je předmětem této věci, je třeba uznat širokou posuzovací pravomoc zákonodárce Společenství, takže legalitu takovéhoto opatření přijatého v předmětné oblasti může ovlivnit pouze zjevně nepřiměřená povaha opatření ve vztahu k cíli, který příslušný orgán zamýšlí sledovat [viz v tomto smyslu výše citovaný rozsudek British American Tobacco (Investments) a Imperial Tobacco, bod 123 a citovaná judikatura].

158    ECB zaprvé neprokázala, že by se zákonodárce Společenství dopustil zjevně nesprávného posouzení. Mohl mít totiž za to, že i přes skutečnost, že jednotlivé orgány, subjekty, úřady nebo agentury založené Smlouvami nebo na jejich základě mají vlastní kontrolní mechanismy, mezi něž patří i mechanismy, na něž poukazuje ECB, je nezbytné v zájmu posílení prevence a potírání podvodů, korupce a jiných protiprávních jednání, které poškozují finanční zájmy Evropského společenství, vytvořit kontrolní specializovaný mechanismus, který bude soustředěn v rukách jediného orgánu a zároveň bude nezávisle a jednotně používán ve vztahu k uvedeným orgánům, subjektům, úřadům nebo agenturám.

159    K tomu je třeba jednak uvést, že vyšetřovací funkce svěřená OLAF se svojí zvláštní povahou a předmětem, o nichž bylo pojednáno v bodě 141 tohoto rozsudku, liší od obecných kontrolních úkolů, jaké byly svěřeny například Účetnímu dvoru, pokud jde o přezkum výkonnosti správy ECB, a nezávislým externím auditorům, pokud jde o ověřování účetnictví ECB.

160    Pokud jde dále o úkoly svěřené napadeným rozhodnutím Ř-IA a Výboru ECB pro boj proti podvodům, zákonodárce Společenství mohl mít za to, že různé kontrolní mechanismy, které by byly přijaty na úrovni orgánů, subjektů, úřadů nebo agentur založených Smlouvami nebo na jejich základě a jejichž existence i podrobná úprava by byly ponechány na uvážení každého z nich, nejsou s ohledem na sledované cíle řešením, jehož míra efektivity by odpovídala míře efektivity, kterou, jak se zdá, by mohla nabízet právní úprava, která má za cíl centralizovat vyšetřovací funkci v jediné specializované a nezávislé instituci. K posledně uvedenému je třeba připomenout, že cílem nařízení č. 1073/199 je zejména svěřit OLAF vyšetřovací funkci, kterou bude vykonávat jak uvnitř uvedených orgánů, subjektů, úřadů nebo agentur prostřednictvím tzv. „vnitřních“ vyšetřování“, tak vně těchto orgánů, subjektů, úřadů nebo agentur prostřednictvím vyšetřování označovaných jako „vnější“.

161    Pokud jde zadruhé o okolnost, že ESCB funguje, jak tvrdí ECB, v řadě ohledů decentralizovaně, nezdá se, že by tato okolnost mohla způsobit naprostou neúčinnost vyšetřování vedených OLAF v ECB a předávání informací OLAF ze strany ECB podle nařízení č. 1073/1999, a to nezávisle na výsledcích, které by mimoto mohly přinést kontroly vykonávané vhodnými způsoby v NCB. Každopádně ECB neuvedla, jak upozornil generální advokát v bodě 187 svého stanoviska, přesné důvody, které by umožňovaly učinit závěru o takovéto neúčinnosti, pokud jde o uvedená vyšetřování a předávání informací.

162    I když je zatřetí nepochybné, že v případě určitého typu citlivých informací týkajících se činností ECB musí existovat možnost jejich utajení, aby nebyly ohroženy úkoly, které ECB svěřuje Smlouva o ES, je třeba připomenout, že nařízení č. 1073/1999 v tomto ohledu výslovně stanovilo, jak vyplývá z jeho čl. 4 odst. 1 druhého pododstavce, že interní vyšetřování OLAF se provádí za podmínek a způsobem stanoveným tímto nařízením a rozhodnutími přijatými každým orgánem, subjektem, úřadem a agenturou. Jak bylo uvedeno v bodě 143 tohoto rozsudku, nelze proto vyloučit, že při přijímání rozhodnutí ve smyslu, čl. 4 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 1073/199 budou případně zohledněny některé zvláštnosti spojené s plněním úkolů ECB, přičemž je na ECB, aby prokázala nezbytnost omezení, která z tohoto důvodu stanoví.

163    Takovéto zvláštnosti naproti tomu nejsou zjevně takové povahy, že by jejich případné zohlednění mohlo, jak tvrdí ECB, vést k tomu, že se pravomoci OLAF stanou zcela neúčinnými, neboť bude vyloučen přístup OLAF ke většině dokumentů ECB. Jak uvedl generální advokát v bodě 185 svého stanoviska, je třeba navíc zohlednit skutečnost, že podle článku 8 nařízení č. 1073/1999 a článku 287 ES se na informace sdělené nebo získané v rámci vnitřního vyšetřování v jakékoli formě vztahuje služební tajemství, takže jejich případné sdělení a použití podléhá velmi přísným podmínkám.

164    Z toho vyplývá, že žalobní důvod vycházející z údajného porušení zásady proporcionality tím, že na ECB bylo uplatněno nařízení č. 1073/1999, musí být zamítnut, takže uvedené nařízení nelze na základě takovéhoto žalobního důvodu prohlásit podle článku 241 ES za nepoužitelné.

165    Vzhledem k tomu, že všechny čtyři žalobní důvody, které ECB předložila na základě článku 241 ES byly zamítnuty, je třeba učinit závěr, že nařízení č. 1073/1999 se na ECB vztahuje. Je proto třeba přezkoumat, zda napadené rozhodnutí musí být zrušeno z důvodu, že porušuje, jak tvrdí Komise, ustanovení tohoto nařízení, což ECB naopak popírá.

 K porušení nařízení č. 1073/1999

166    ECB zpochybňuje opodstatněnost argumentů, které Komise uvádí na podporu své žaloby a které byly vyloženy v bodech 52 až 55 tohoto rozsudku. Tvrdí, že napadené rozhodnutí žádným způsobem neporušuje ustanovení nařízení č. 1073/1999, takže by žaloba měla být zamítnuta.

167    ECB tvrdí, že vyšetřovací pravomoci svěřené Ř-IA jsou staršího data, než je napadené rozhodnutí, které bylo v tomto ohledu čistě deklaratorní povahy, jak ostatně potvrzuje mimo jiné i použití přítomného času v osmém bodu odůvodnění a článku 2 rozhodnutí, v nichž se uvádí, že Ř-IA je pověřeno prováděním správního vyšetřování pro účely boje proti podvodům a jiným nedovoleným činnostem poškozujícím finanční zájmy ECB. Jediný nový prvek, který napadené rozhodnutí podle ECB přineslo, je posílení nezávislosti Ř-IA díky vytvoření Výboru ECB pro boj proti podvodům. ECB tak přijetím vnitřního organizačního opatření pouze vyhověla imperativu bojovat proti podvodům, a to způsobem, který nejlépe odpovídá jejím úkolům.

168    ECB je toho názoru, že vzhledem k tomu, že nařízení č. 1073/199 nelze vykládat tak, že brání ECB v posilování jejích stávajících mechanismů určených k boji proti podvodům, neboť OLAF nemá v této oblasti výlučnou pravomoc, napadené rozhodnutí neporušuje uvedené nařízení. Nevylučuje úplně úlohu OLAF, takže oba dané kontrolní mechanismy podle ní mohou existovat vedle sebe.

169    ECB dále tvrdí, že nařízení č. 1073/1999 jí neukládá povinnost přijmout rozhodnutí ve smyslu jeho čl. 4 odst. 1 druhého pododstavce a odstavce 6, jak o tom svědčí znění uvedeného pododstavce, který od dotčených orgánů, subjektů, úřadů a agentur vyžaduje pouze, aby se „navzájem konzultovaly, pokud jde o pravidla, která budou těmito rozhodnutími stanovena“. Uvedené orgány, subjekty, úřady a agentury mají i nadále možnost takovéto rozhodnutí nepřijmout a opřít se o Smlouvy, obecné zásady práva Společenství, jejich statuty a samotné nařízení č. 1073/1999. ECB dále tvrdí, že pro případné přijetí takového rozhodnutí není stanovena žádná lhůta.

170    Navíc přijetím napadeného rozhodnutí neměla ECB v žádném případě v úmyslu naplnit ustanovení čl. 4 odst. 1 druhého pododstavce a odstavce 6 nařízení č. 1073/1999.

171    Závěrem ECB tvrdí, že otázku, zda mohla porušit povinnost jednat vyplývající ze Smlouvy o ES tím, že nenaplnila uvedená ustanovení, nelze řešit v rámci žaloby založené na článku 230 ES, nýbrž by bylo nutné podat žalobu na základě článku 232 ES.

 Závěry Soudního dvora

172    Je třeba dát Komisi za pravdu v tom, že napadené rozhodnutí je třeba vykládat se zřetelem na jeho odůvodnění.

173    Nelze přitom než dospět k závěru, že vysvětlení uvedená v tomto odůvodnění, jimiž je zdůvodněno přijetí opatření obsažených v napadeném rozhodnutí, vyjadřují úmysl ECB zavést pravidla, která budou odlišná a výlučná ve vztahu k pravidlům upraveným v nařízení č. 1073/1999, a to především z toho důvodu, že ECB zastává názor, že se na ni uvedené nařízené nemůže vztahovat.

174    Ze spojení prvního, třetího a osmého bodu odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž jednoznačně vyplývá, že tímto rozhodnutím má být Ř-IA svěřen výkon vyšetřovací činnosti, která je specifickým způsobem přenesena na ECB. Rovněž z nich vyplývá, že přijetí toto rozhodnutí bylo mimo jiné vedeno tím, že ECB disponuje vlastním rozpočtem a vlastními finančními zdroji, které odpovídají jejím vlastním finančním zájmům, které stojí vedle finančních zájmů Evropského společenství, a že v boji proti podvodům je třeba zachovat současnou dělbu a rovnováhu odpovědnosti nastolenou mezi orgány Evropského společenství a ECB a rovněž zohlednit její nezávislost.

175    Tyto důvody, které ostatně tvoří i samotný základ argumentů předložených ECB v rámci tohoto řízení, kterými se snaží dokázat nepoužitelnost nařízení č. 1073/1999, zjevně odráží rozhodnutí ECB považovat uvedené nařízení za nařízení, které se na ni nevztahuje, jakož i odmítnutí přijmout rozhodnutí ve smyslu čl. 4 odst. 1 druhého pododstavce a odstavce 6 uvedeného nařízení, a nikoli, jak uvádí ECB, pouhou snahu posílit mechanismy určené k boji proti podvodům, které byly zavedeny na základě její autonomní pravomoci k vnitřní organizaci.

176    Ve prospěch toho závěru svědčí i výroková část napadeného rozhodnutí.

177    V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že ze srovnání odůvodnění a ustanovení nařízení č. 1073/1999 na jedné straně s odůvodněním a ustanoveními napadeného rozhodnutí na straně druhé vyplývá, že, jak uvedl generální advokát v bodě 87 svého stanoviska, pravidla, která stanoví toto rozhodnutí, z velké části napodobují pravidla zavedená uvedeným nařízením.

178    Tato okolnost, jakož i skutečnost, že napadené rozhodnutí, i přestože neobsahuje odkaz na pravomoci OLAF a případnou operativní spolupráci s tímto úřadem, zakotvuje ve svém čl. 1 odst. 9 zásadu, že Výbor ECB pro boj proti podvodům odpovídá za styky s dozorčím výborem OLAF, odráží rozhodnutí neřídit se pravidly upravenými nařízením č. 1073/1999.

179    Je-li na upřesnění uvedené v čl. 2 napadeného nařízení, podle něhož Ř-IA odpovídá za vyšetřování a podávání zpráv o všech záležitostech týkajících se prevence a odhalování podvodů a jiných protiprávních činností, nahlíženo ve světle výše uvedených úvah, musí být toto upřesnění vykládáno, jak vysvětluje generální advokát v bodě 77 svého stanoviska, v tom smyslu, že jeho cílem je přiznat Ř-IA monopol na takovéto vyšetřování a zprávy.

180    Dále článek 5 napadeného rozhodnutí vykládaný s ohledem na tytéž úvahy odráží rozhodnutí ECB vyloučit povinnost jejího personálu spolupracovat se zástupci OLAF a jeho informační povinnost vůči nim, která je upravena v čl. 4 odst. 6 písm. a) nařízení č. 1073/1999. Uvedený článek 5 ukládá zaměstnancům ECB povinnost informovat Výbor ECB pro boj proti podvodům a Ř-IA o každém podvodu nebo protiprávní činnosti, která poškozuje finanční zájmy ECB, a zakazuje, aby zaměstnanci byli z tohoto důvodu vystaveni nespravedlivému nebo diskriminačnímu zacházení.

181    Z výše uvedeného vyplývá, že přijetím napadeného rozhodnutí – které se zakládá na chybném předpokladu, že nařízení č. 1073/1999 se na ECB nevztahuje, a které tedy odráží úmysl ECB upravit si pro sebe výlučným způsobem organizování boje proti podvodům – ECB vyloučila použití pravidel zavedených uvedeným nařízením a namísto toho, aby přijala rozhodnutí ve smyslu čl. 4 odst. 1 druhého pododstavce a odstavce 6, nahradila toto rozhodnutí zavedením svých vlastních odlišných pravidel.

182    ECB tím, že vyloučila použití nařízení č. 1073/1999, a tím, že odmítla přizpůsobit své vnitřní postupy tak, aby vyhovovaly požadavkům jím stanoveným, porušila toto nařízení, zejména pak jeho článek 4, přičemž překročila rozsah své organizační autonomie, kterou si zachovává v oblasti boje proti podvodům.

183    Ačkoli ECB tvrdí opak, není pochyb o tom, že čl. 4 odst. 1 druhý pododstavec a odstavec 6 nařízení 1073/1999 ukládá orgánům, subjektům, úřadům a agenturám založeným Smlouvami nebo na jejich základě povinnost přijmout rozhodnutí, na něž tato ustanovení odkazují. Jiný závěr, jak vysvětlil generální advokát v bodech 90, 91 a 94 svého stanoviska, není s ohledem na znění uvedených ustanovení a desátého bodu odvodnění nařízení č. 1073/1999 možný.

184    Pokud jde o skutečnost, že v těchto ustanoveních nebyla stanovena žádná lhůta pro přijetí takovéhoto rozhodnutí, postačuje uvést, že tato okolnost nemá žádný vliv na závěr učiněný v bodě 181 tohoto rozsudku.

185    Krom toho tato žaloba, která usiluje o zrušení napadeného rozhodnutí na základě žalobních důvodů vycházejících z porušení nařízení č. 1073/1999 a kterým bylo vyhověno v bodě 181 tohoto rozsudku, nemůže být, ačkoli ECB banka tvrdí opak, zaměňována za jinou žalobu, která by mohla být případně podána na ECB na základě článku 232 ES za účelem určení, že ECB nepřijala požadované rozhodnutí ve smyslu čl. 4 odst. 1 druhého pododstavce a odstavce 6 nařízení č. 1073/1999.

186    Z výše uvedených úvah vyplývá, že žalobě Komise musí být vyhověno a že napadené rozhodnutí musí být zrušeno.

 K nákladům řízení

187    Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a ECB neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení. Podle čl. 69. odst. 4 téhož pododstavce ponesou Nizozemské království, Parlament a Rada své vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí 1999/726/ES Evropské centrální banky ze dne 1999 o předcházení podvodům (ECB/1999/5) se zrušuje.

2)      Evropské centrální bance se ukládá náhrada nákladů řízení.

3)      Nizozemské království, Evropský parlament a Rada Evropské Unie ponesou své vlastní náklady řízení.

Rodríguez Iglesias Puissochet Wathelet

Schintgen Gulmann Edward

La Pergola Jann Skouris

Macken       Colneric

von Bahr       Rosas

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 10. července 2003.

Vedoucí soudní kanceláře       Předseda

R. Grass       G. C. Rodríguez Iglesias

* Jednací jazyk: francouzština