CURIA - Documents

Home > Search form > List of results > Documents

Start printing

Language of document : ECLI:EU:T:2019:81

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (třetího rozšířeného senátu)

12. února 2019 (*)

„Mimosmluvní odpovědnost – Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Rozhodnutí konstatující porušení článku 101 SFEU – Pokuty – Rozsudek částečně rušící rozhodnutí – Vrácení jistiny pokuty – Úroky z prodlení – Dostatečně závažné porušení právní normy, která přiznává práva jednotlivcům – Příčinná souvislost – Škoda – Článek 266 SFEU – Článek 90 odst. 4 písm. a) druhá věta nařízení v přenesené pravomoci (EU) č. 1268/2012“

Ve věci T‑201/17,

Printeos, SA, se sídlem v Alcalá de Henares (Španělsko), zastoupená H. Brokelmannem a P. Martínez-Lage Sobredo, avocats,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené F. Dintilhacem a F. Jimeno Fernándezem, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh založený na článku 268 SFEU, žádající náhradu škody vyplývající z odmítnutí Komise zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z jistiny pokuty vrácené žalobkyni po zrušení rozhodnutí C(2014) 9295 final ze dne 10. prosince 2014 v řízení podle článku 101 [SFEU] a článku 53 Dohody o EHP (AT.39780 – Obálky), rozsudkem ze dne 13. prosince 2016, Printeos a další v. Komise (T‑95/15, EU:T:2016:722), a podpůrně návrh založený na článku 263 SFEU a žádající o zrušení rozhodnutí Komise ze dne 26. ledna 2017 o zamítnutí uvedeného vrácení,

TRIBUNÁL (třetí rozšířený senát),

ve složení S. Frimodt Nielsen, předseda, V. Kreuschitz (zpravodaj), I. S. Forrester, N. Półtorak a E. Perillo, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, vrchní rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 3. července 2018,

vydává tento

Rozsudek

Skutečnosti předcházející sporu

1 Rozhodnutím C(2014) 9295 final ze dne 10. prosince 2014 v řízení podle článku 101 [SFEU] a článku 53 Dohody o EHP (AT.39780 – Obálky) (dále jen „rozhodnutí z roku 2014“) Evropská komise konstatovala, že zejména žalobkyně, Printeos SA, porušila článek 101 SFEU a článek 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP) tím, že se v období od 8. října 2003 do 22. dubna 2008 podílela na kartelové dohodě uzavřené a prováděné na evropském trhu standardních katalogových a speciálně potištěných obálek, včetně Dánska, Německa, Francie, Švédska, Spojeného království a Norska. Toto rozhodnutí bylo přijato v rámci postupu při narovnání na základě článku 10a nařízení Komise (ES) č. 773/2004 ze dne 7. dubna 2004 o vedení řízení Komise podle článků [101 a 102 SFEU] (Úř. věst. 2004, L 123, s. 18; Zvl. vyd. 08/03, s. 81) a oznámení Komise o postupu při narovnání s cílem přijmout rozhodnutí podle článků 7 a 23 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 v případech kartelů (Úř. věst. 2008, C 167, s. 1).

2 S ohledem na protiprávní jednání konstatované v čl. 1 odst. 5 rozhodnutí z roku 2014 Komise uložila žalobkyni, společně a nerozdílně s několika jejími dceřinými společnostmi, pokutu ve výši 4 729 000 eur [čl. 2 odst. 1 písm. e) uvedeného rozhodnutí].

3 Podle čl. 2 odst. 2 tohoto rozhodnutí měla být pokuta zaplacena ve lhůtě tří měsíců od jeho oznámení.

4 Článek 2 odst. 3 rozhodnutí z roku 2014 stanoví toto:

„Po uplynutí této lhůty jsou automaticky splatné úroky podle sazby použité E[vropskou centrální bankou, (ECB)] pro její hlavní refinanční operace k prvnímu dni měsíce, v němž bylo toto rozhodnutí přijato, zvýšené o 3,5 procentního bodu.

Pokud podnik uvedený v článku 1 podá žalobu, zaplatí tento podnik částku pokuty ke dni splatnosti buď složením přijatelné finanční jistoty, nebo prozatímním zaplacením částky pokuty v souladu s článkem 90 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 1268/2012 [ze dne 29. října 2012 o prováděcích pravidlech k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie (Úř. věst. 2012, L 362, s. 1)].“ (neoficiální překlad)

5 Článek 2 odst. 3 první pododstavec rozhodnutí z roku 2014 vychází z článku 83 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012, který pod nadpisem „Úroky z prodlení“ stanoví mimo jiné toto:

„1. [… n]abíhají z pohledávky, jež není ke dni uplynutí lhůty uvedené v čl. 80 odst. 3 písm. b) uhrazena, úroky z prodlení v souladu s odstavci 2 a 3 tohoto článku.

2. V případě pohledávek, jež nejsou uhrazeny ke dni uplynutí lhůty uvedené v čl. 80 odst. 3 písm. b), se jako úroková sazba použije sazba, kterou uplatňuje Evropská centrální banka na své hlavní refinanční operace, zveřejněná v řadě C Úředního věstníku Evropské unie a platná v první kalendářní den měsíce splatnosti, zvýšená o:

[…]

b) tři a půl procentních bodů ve všech ostatních případech.

[…]

4. V případě pokut platí, že složí-li dlužník finanční jistotu, kterou účetní akceptuje namísto platby, použije se ode dne uplynutí lhůty uvedené v čl. 80 odst. 3 písm. b) úroková sazba uvedená v odstavci 2 tohoto článku, která je platná v první den měsíce, v němž bylo rozhodnutí o uložení pokuty přijato, zvýšená pouze o jeden a půl procentního bodu.“

6 Článek 83 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 vychází z čl. 78 odst. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012 ze dne 25. října 2012, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie a o zrušení nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 (Úř. věst. 2012, L 298, s. 1, dále jen „finanční nařízení“), který zmocňuje Komisi přijímat akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 210 téhož nařízení, pokud jde o stanovení podrobných pravidel týkajících se mimo jiné úroků z prodlení.

7 Článek 90 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012, uvedený v čl. 2 odst. 3 druhém pododstavci rozhodnutí z roku 2014 (viz bod 4 výše) stanoví mimo jiné toto:

„1. Je-li u Soudního dvora Evropské unie podána žaloba proti rozhodnutí Komise o uložení pokuty nebo jiných sankcí podle Smlouvy o fungování EU nebo Smlouvy o Euratomu, dlužník až do okamžiku vyčerpání všech opravných prostředků buď předběžně uhradí příslušnou částku na bankovní účet určený účetním, nebo složí finanční jistotu, kterou účetní akceptuje. Jistota je nezávislá na povinnosti zaplatit pokutu, penále nebo jinou sankci a propadá po první výzvě. Tato jistota musí krýt jistinu a splatný úrok stanovený v čl. 83 odst. 4 [finančního nařízení].

2. S cílem zajistit bezpečnost a likvidnost těchto předběžně přijatých částek a generovat z nich kladný výnos Komise tyto částky investuje do finančních aktiv.

[…]

4. Poté, co jsou vyčerpány všechny opravné prostředky, a v případě, že byla pokuta či sankce zrušena či snížena, je přijato některé z těchto opatření:

a) částky vybrané neoprávněně se spolu s naběhlými úroky vyplatí dotyčné třetí osobě. Je-li za příslušné období dosažen celkově záporný výnos, je předmětem vrácení nominální hodnota neoprávněně vybraných částek;

b) pokud byla složena finanční jistota, je tato jistota odpovídajícím způsobem uvolněna.“

8 Článek 90 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 je založen na čl. 83 odst. 4 finančního nařízení, kterým se Komise zmocňuje přijímat akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 210 téhož nařízení, pokud jde o stanovení podrobných pravidel týkajících se částek vybraných prostřednictvím pokut, sankcí a úroků.

9 Rozhodnutí z roku 2014 bylo žalobkyni oznámeno dne 11. prosince 2014.

10 E-mailem ze dne 16. února 2015 připomněla Komise žalobkyni, že uložená pokuta musí být zaplacena do tří měsíců od oznámení tohoto rozhodnutí a že v případě, že se rozhodne podat žalobu na neplatnost k Tribunálu, musí buď poskytnout dostatečnou bankovní záruku, nebo provést předběžnou platbu pokuty.

11 Tento e-mail byl doplněn poznámkou nazvanou „Information Note on Provisionally Paid or Guaranteed Fines“ (Informační poznámka k předběžně placeným pokutám nebo jistotám) ze dne 20. července 2002. V této poznámce bylo mimo jiné uvedeno, že:

„Podle článku 85a nařízení [Komise] (ES, Euratom) č. 2342/2002 [ze dne 23. prosince 2002 o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. 2002, L 357, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 145)] účetní předběžně vybere částky pokuty, které jsou předmětem žaloby k Soudnímu dvoru Evropské unie, od dotčené společnosti nebo ji požádá o poskytnutí jistoty. Po vyčerpání všech opravných prostředků jsou prozatímně vybrané částky a získané úroky zapsány do rozpočtu nebo plně či částečně vráceny dotyčnému podniku.

[…]

V případě pokut uložených Komisí od roku 2010 bude Komise investovat částky předběžně zaplacené do fondu sestávajícího z portfolia aktiv, jehož vystavení rizikům bude omezeno na vysoce kvalitní státní úvěry zbytkové doby trvání maximálně [dvou] let a který bude spravován službami Komise.

Pokud Soudní dvůr zcela nebo zčásti zruší pokutu, vrátí Komise zcela nebo částečně zrušenou částku, zvýšenou o zaručenou výnosnost.

Tato zaručená výnosnost je založena na výkonnosti specifického referenčního rámce měřeného délkou trvání investice. […]“

12 Podle článku 85a nařízení č. 2342/2002 zejména:

„1. Pokud byla Soudnímu dvoru Společenství předložena žaloba proti rozhodnutí Komise o uložení pokuty, penále nebo jiné sankce podle Smlouvy o ES nebo o Euratomu a do okamžiku vyčerpání všech právních prostředků, inkasuje účetní od dlužníka příslušnou sumu průběžně nebo ho požádá o složení finanční jistoty. Požadovaná jistota je nezávislá na povinnosti zaplatit pokutu, penále nebo jinou sankci, a propadá po první výzvě. Tato jistota musí krýt hlavní pohledávku a splatný úrok stanovený v čl. 86 odst. 5 [téhož nařízení].

2. Poté, co jsou vyčerpány všechny právní prostředky, zanesou se prozatímně vybrané částky a příslušné úroky do rozpočtu nebo jsou vyplaceny dlužníkovi. V případě finanční jistoty by tato měla propadnout nebo být uvolněna.“

13 V souladu s čl. 290 prvním pododstavcem nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 byl od 1. ledna 2013 článek 85a nařízení č. 2342/2002 zrušen a nahrazen článkem 90 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 (viz bod 7 výše).

14 Žalobou došlou kanceláři Tribunálu dne 20. února 2015 žalobkyně podala žalobu na základě článku 263 SFEU, kterou se domáhala částečného zrušení sporného rozhodnutí z roku 2014.

15 Dne 9. března 2015 žalobkyně předběžně zaplatila pokutu, která jí byla uložena v uvedeném rozhodnutí.

16 Dne 10. března 2015 zástupci žalobkyně informovali Komisi o podání uvedené žaloby a o předběžném zaplacení pokuty.

17 V souladu s čl. 90 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 byla částka pokuty předběžně zaplacené žalobkyní zaplacena do fondu finančních aktiv zřízeného na základě rozhodnutí Komise C(2009) 4264 final ze dne 15. června 2009 o snižování rizik při správě pokut, které byly předběžně vybrány, a spravovaného generálním ředitelstvím (GŘ) pro „Hospodářské a finanční záležitosti“ (dále jen „fond BUFI“). Toto rozhodnutí bylo založeno na článku 74 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. 2002, L 248, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 74), nahrazeném článkem 83 finančního nařízení.

18 Rozsudkem ze dne 13. prosince 2016, Printeos a další v. Komise (T‑95/15, EU:T:2016:722, dále jen „rozsudek Printeos“), Tribunál konstatoval, že Komise porušila svou povinnost uvést odůvodnění ve smyslu čl. 296 druhého pododstavce SFEU, a v důsledku toho zrušil čl. 2 odst. 1 písm. e) rozhodnutí z roku 2014. Tento rozsudek nabyl právní moci.

19 E-mailem ze dne 14. prosince 2016 Komise informovala žalobkyni o svém záměru vrátit žalobkyni částku pokuty zaplacené předběžně a předala jí k tomu potřebné formuláře.

20 E-mailem ze dne 15. prosince 2016 zástupci žalobkyně zaslali Komisi vyplněné formuláře.

21 E-mailem ze dne 26. ledna 2017 Komise oznámila zástupcům žalobkyně, že vrátí pokutu během následujícího týdne.

22 Zástupci žalobkyně téhož dne odpověděli Komisi, že rozumějí a požadují, aby vrácení pokuty zahrnovalo úroky z této částky od data zaplacení pokuty žalobkyní, tedy dne 9. března 2015, se sazbou používanou ECB na její hlavní refinanční operace (dále jen „sazba refinancování ECB“) navýšené o 3,5 procentního bodu, tedy s úrokovou sazbou stanovenou v čl. 2 odst. 3 rozhodnutí z roku 2014 v případě opožděné platby (tedy po uplynutí lhůty uvedené v čl. 2 odst. 2 uvedeného rozhodnutí).

23 Ve dvou e-mailech z téhož dne (dále společně jen „sporný e-mail“) odpověděla Komise zástupcům žalobkyně takto:

„Jak je vysvětleno v [informační] poznámce, která vám byla zaslána dne 16. února 2015, pokuty, které byly předběžně zaplaceny, jsou investovány ve fondu. V případě zrušení pokuty ji Komise vrátí, zvýšenou o zaručenou výnosnost na základě výkonnosti referenčního indexu. Vzhledem k tomu, že výkonnost byla záporná, bude vám vrácena pouze jistina.

Pro vaši informaci přikládám výpočet výstupní částky, ověřený [společností] D.“

24 Podle – nezpochybněných – výkazů Komise byla kumulativní výnosnost fondu BUFI záporná v roce 2015 (–0,09 %) a v roce 2016 (–0,265 %). Stejně tak sazba vkladové facility ECB (ECB deposit facility rate) byla záporná od 5. června 2014, totiž –0,10 od června 2014, –0,20 od září 2014, –0,30 od prosince 2015 a –0,40 od března 2016. Konečně sazba refinancování ECB činila 0,05 % od 9. března 2015 a 0 % od 16. března 2016.

25 E-mailem ze dne 27. ledna 2017 zástupci žalobkyně odpověděli, že podle článku 266 SFEU je Komise povinna přijmout veškerá opatření nezbytná k provedení rozsudku Printeos. Ve své argumentaci v podstatě připomenuli rozsudek ze dne 10. října 2001 ve věci Corus UK v. Komise (T‑171/99, EU:T:2001:249, body 50 až 53, dále jen „rozsudek Corus“), že v případě aktu, který již byl proveden, tato povinnost může znamenat uvedení žalobce do situace, ve které se nacházel před přijetím tohoto aktu (zásada restitutio in integrum). V případě zrušení nebo snížení pokuty uložené podniku za porušení pravidel hospodářské soutěže je tak Komise povinna vrátit pokutu, kterou tento podnik zaplatil neoprávněně, zahrnující nejen částku jistiny uvedené pokuty, ale také úroky z této částky.

26 Dne 1. února 2017 obdržela žalobkyně na svém bankovním účtu převod od Komise ve výši 4 729 000 eur, což odpovídá výši pokuty, kterou předběžně zaplatila dne 9. března 2015.

27 E-mailem ze dne 3. února 2017 zamítla Komise argumenty žalobkyně zejména na základě čl. 90 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012. Kromě toho uvedla toto:

„Především volba provést předběžnou platbu spíše než finanční jistotu je rozhodnutí Vašeho klienta. Navíc si byl Váš klient plně vědom, že částka předběžné platby bude investována do fondu. Funkce tohoto fondu a pojem zaručené výnosnosti byly podrobně vysvětleny v ‚informační poznámce‘, která Vám byla zaslána dne 16. února 2015.

Vzhledem k tomu, že je celková výnosnost dosažená za uplynulé období mezi 10. březnem 2015 a 25. lednem 2017 záporná, zaručená výnosnost činí 0 euro a Vašemu klientovi byla vrácena pouze jistina.“

Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

28 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 31. března 2017 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

29 Na návrh soudce zpravodaje Tribunál (třetí senát) rozhodl o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 89 jednacího řádu Tribunálu položil účastnicím řízení písemné dotazy, pokud jde o dopad na rozhodnutí věci zejména rozsudku ze dne 12. února 2015, Komise v. IPK International (C‑336/13 P, EU:C:2015:83, dále jen „rozsudek IPK“), a vyzvala je, aby na ně odpověděly částečně písemně a částečně na jednání. Účastnice řízení předložily své odpovědi na písemné otázky Tribunálu ve stanovených lhůtách.

30 Na návrh třetího senátu rozhodl Tribunál podle článku 28 jednacího řádu předat věc rozšířenému senátu.

31 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na písemné a ústní otázky Tribunálu (třetího rozšířeného senátu) byly vyslechnuty na jednání konaném dne 3. července 2018.

32 V odpovědi na ústní otázky Tribunálu žalobkyně zaprvé uvedla, že si již nepřeje zachovat čl. 266 první pododstavec SFEU jako hlavní právní základ, ve smyslu samostatného procesního prostředku, první části návrhových žádání své žaloby, a zadruhé potvrdila, že pojmy „vyrovnávací úroky“, které jsou v ní uvedeny, mají být chápány jako odkaz na „úroky z prodlení“ ve smyslu bodu 30 rozsudku IPK, což bylo zaznamenáno v zápisu z jednání.

33 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

– uložil Komisi zaplatit náhradu ve výši 184 592,95 eura, která odpovídá úrokům z prodlení vypočteným z částky 4 729 000 eur v sazbě ECB pro její operace refinancování, zvýšené o dva procentní body, plus 2 procentní body za období od 9. března 2015 do 1. února 2017 (dále jen „referenční období“), nebo v takové úrokové sazbě, kterou Tribunál uzná za vhodnou;

– uložil Komisi zaplatit úroky z prodlení z částky požadované v předcházející odrážce, za období od 1. února 2017 do data, kdy Komise skutečně uhradí uvedenou částku vyplývající z rozsudku, kterým bude vyhověno projednávané žalobě, v úrokové sazbě ECB pro její operace refinancování, zvýšené o tři a půl procentního bodu, nebo v takové úrokové sazbě, kterou Tribunál uzná za vhodnou;

– podpůrně zrušil sporný e-mail;

– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

34 Na jednání žalobkyně požádala o rozšíření zvýšení sazby ECB pro její operace refinancování na 3,5 procentního bodu, jak je uvedeno výše v bodě 33 první odrážce.

35 Komise navrhuje, aby Tribunál:

– zamítnul návrh na náhradu jako neopodstatněný;

– prohlásil návrh na zrušení sporného e-mailu za nepřípustný, nebo podpůrně jej zamítnul jako neopodstatněný;

– prohlásil za nepřípustnou námitku protiprávnosti čl. 90 odst. 4 písm. a) nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 (dále jen „sporné ustanovení“) nebo ji podpůrně zamítnul jako neopodstatněnou;

– pokud by bylo považováno za vhodné poskytnout žalobkyni náhradu nebo úroky, provedl výpočet na základě kritérií uvedených v bodech 65 až 78 žalobní odpovědi;

– každopádně uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení, nebo podpůrně, pokud by žalobkyni byla přiznána náhrada, uložil účastnicím řízení, aby každá z nich hradila vlastní náklady řízení.

Právní otázky

K předmětu sporu

36 Žalobkyně, po odstoupení od prvního bodu návrhových žádání své žaloby v rozsahu, v němž vycházel z čl. 266 prvního pododstavce SFEU jakožto samostatný procesní prostředek (viz bod 32 výše), požaduje na základě čl. 266 druhého pododstavce SFEU ve spojení s čl. 340 druhým pododstavcem SFEU a čl. 41 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) přiznání náhrady rovnající se výši úroků z prodlení, které jí Komise měla vyplatit podle rozsudku ve věci Printeos při vrácení jistiny pokuty, kterou bez právního důvodu zaplatila podle čl. 2 odst. 1 písm. e) rozhodnutí z roku 2014, zrušeného uvedeným rozsudkem.

37 Žalobkyně uvádí, že zejména sporné ustanovení se nevztahuje na náhradu škody podle čl. 266 druhého pododstavce SFEU a čl. 340 druhého pododstavce SFEU. I za předpokladu, že by tomu tak bylo, je v rozporu s článkem 266 SFEU, článkem 340 SFEU, čl. 41 odst. 3 Listiny a článkem 47 Listiny, což je porušení, kterého se žalobkyně dovolává v rámci námitky protiprávnosti ve smyslu článku 277 SFEU.

38 Podpůrně žalobkyně žádá podle článku 263 SFEU o zrušení sporného e-mailu, který je založen na zrušeném a nepoužitelném právním základě a každopádně porušuje článek 266 SFEU, článek 340 SFEU, jakož i čl. 41 odst. 3 Listiny a článek 47 Listiny.

K hlavnímu nároku na náhradu škody na základě prvního bodu návrhových žádání

Připomenutí argumentů účastnic řízení

39 Podle žalobkyně ji Komise protiprávně nezaplatila úroky z prodlení z jistiny pokuty, která byla předběžně zaplacena. Zaplacení uvedených úroků je nepostradatelnou součástí jejího navrácení do situace, v níž by se nacházela, kdyby nebylo přijato rozhodnutí z roku 2014 (rozsudek Corus, bod 54). Nepožívání jistiny pokuty zaplacené bez právního důvodu způsobilo škodu, kterou žalobkyně utrpěla, neboť musela využít jiných zdrojů financování a nést náklady tří bankovních půjček uzavřených během referenčního období, a vychází z dostatečně závažného porušení právních pravidel, kterými jsou přiznána práva jednotlivcům, přičitatelného zejména bodu 92 odůvodnění rozhodnutí z roku 2014. Nedostatečnost odůvodnění, kterou je stižen tento bod odůvodnění, či dokonce jeho nepravdivost, konstatovaná v bodě 54 rozsudku Printeos, svědčí o úmyslné, zjevné, závažné a neomluvitelné povaze porušení unijního práva Komisí, což se rovná zneužití pravomoci. To potvrzuje zejména bod 16 odůvodnění rozhodnutí Komise C(2017) 4112 final ze dne 16. června 2017, kterým se mění rozhodnutí z roku 2014 (dále jen „rozhodnutí z roku 2017“), když připouští, že „všechny podniky, s výjimkou společnosti Hamelin, měly velmi vysoké individuální poměry výrobek/obrat“. Povinnost uvést odůvodnění ve smyslu čl. 296 druhého pododstavce SFEU a čl. 41 odst. 2 písm. c) Listiny je totiž základním právem zajišťujícím účinný výkon jiného základního práva, a sice práva na účinnou soudní ochranu ve smyslu článku 47 Listiny. Stejně tak nezaplacení úroků z jistiny pokuty zaplacené bez právního důvodu je dostatečně závažným porušením čl. 266 prvního pododstavce SFEU [usnesení ze dne 21. března 2006, Holcim (Francie) v. Komise, T‑86/03, nezveřejněno, EU:T:2006:90, bod 32, dále jen „usnesení Holcim“], které přiznává subjektivní právo, aby povinnosti plynoucí z rozsudků Tribunálu byly správně a v plném rozsahu plněny, aniž by Komise v tomto ohledu měla prostor pro uvážení. Tato protiprávnost nemůže být opravena právními pravidly uplatněnými ve sporném e-mailu.

40 V tomto ohledu na jedné straně žalobkyně uvádí, že článek 85a nařízení č. 2342/2002 byl zrušen k 1. lednu 2013, dni vstupu nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 v platnost. Nařízení č. 2342/2002 proto nebylo platné ani dne 16. února 2015, kdy Komise zaslala informace o předběžné platbě pokuty, ani dne 1. února 2017, kdy vrátila jistinu pokuty, ani dne 26. ledna 2017, když poslala sporný e-mail. Komise však nemůže a posteriori napravit neexistenci právního základu ani své opomenutí zaplatit splatné úroky tím, že poprvé v e-mailu ze dne 3. února 2017 odkáže na článek 90 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012. Na druhé straně, v případě, že by měl být učiněn závěr, že tento článek je přesto relevantním právním základem, dovolává se žalobkyně na základě článku 277 SFEU protiprávnosti sporného ustanovení z hlediska článku 266 SFEU, článku 340 SFEU, jakož i čl. 41 odst. 3 a článku 47 Listiny, jelikož toto ustanovení stanoví možnost nezaplatit úroky.

41 Zaprvé žalobkyně v podstatě uvádí, že sporné ustanovení porušuje článek 266 první pododstavec SFEU a konkrétně zásadu restitutio in integrum uznanou v rozsudcích IPK a Corus (body 54 a 57), podle které je Komise povinna uhradit nejen jistinu pokuty zaplacené bez právního důvodu, ale také úroky z této částky během období, kdy byl žalobce zbaven užívání této částky. Tento požadavek primárního práva má přednost před případně protichůdným pravidlem sekundárního práva. Zadruhé sporné ustanovení porušuje článek 47 Listiny, jelikož soudní ochrana podle článku 263 SFEU není účinná, jestliže dotyčný podnik po tom, co unijní soud zruší rozhodnutí o uložení pokuty za porušení unijních pravidel hospodářské soutěže, nemohl získat úroky z pokuty, která byla zaplacena bez právního důvodu. Od podávání opravního prostředku proti rozhodnutím o uložení sankce by tak bylo odrazováno. Zatřetí napadené ustanovení je rovněž v rozporu s čl. 41 odst. 3 Listiny a s čl. 340 druhým pododstavcem SFEU, jelikož Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 13. července 2006, Manfredi (C‑295/04 až C‑298/04, EU:C:2006:461, bod 95), rozhodl, že na základě práva každého jednotlivce požadovat náhradu za způsobenou škodu mohou osoby, které utrpěly škodu, požadovat nejen náhradu skutečné škody (damnum emergens) a ušlého zisku (lucrum cessans), ale také zaplacení úroků. Uvedené ustanovení tedy není použitelné v projednávané věci ani nemůže napravit neexistenci právního základu, který by Komisi opravňoval k odmítnutí platit úroky.

42 Komise odpovídá, že v rozsudku Printeos se Tribunál omezil na konstatování nedostatečného odůvodnění, jímž je stižen bod 92 odůvodnění rozhodnutí z roku 2014, aniž by však rozhodl ve věci samé, tedy o účasti žalobkyně na porušení článku 101 SFEU. Argument, podle kterého jsou dotčené důvody nepravdivé, je tedy irelevantní a Komise byla oprávněna přijmout rozhodnutí C(2017) 4112 final ukládající stejnou pokutu jako pokutu uloženou v rozhodnutí z roku 2014. Každopádně takový nedostatek odůvodnění není dostatečně závažným porušením pravidla unijního práva. Kromě toho byly podmínky splacení pokuty stanoveny v rozhodnutí z roku 2014, s odkazem na sporné ustanovení, bez jakéhokoli protestu ze strany žalobkyně.

43 Komise podpůrně připomíná, že žaloby podané u unijních soudů nemají podle článku 278 SFEU odkladný účinek. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nepožadovala odklad výkonu rozhodnutí z roku 2014, toto rozhodnutí představuje vykonatelný titul, který odůvodňuje předběžné zaplacení pokuty navzdory žalobě na neplatnost podané proti tomuto rozhodnutí. V projednávaném případě jí nebyla způsobena žádná újma, jelikož jistina pokuty jí byla vrácena, i když výnosnost fondu byla záporná. Mimoto ze strany Komise nedošlo k neuhrazení, zejména proto, že pečlivě vrátila uvedenou jistinu předtím, než se rozsudek Printeos stal pravomocným.

44 Komise tvrdí, že v rámci soudních sporů o náhradu škody je cílem kompenzačních úroků hlavně nahradit škodu způsobenou měnovým znehodnocením, ke kterému došlo po škodné události až do vyplacení náhrady a co možná nejvíce obnovit majetek poškozeného (zásada restitutio in integrum). Poskytnutí kompenzačních úroků tedy podléhá splnění podmínek mimosmluvní odpovědnosti, k čemuž v projednávané věci nedošlo. Každopádně by se tyto úroky měly vypočítat na základě skutečně utrpěné škody, která je obecně určena zohledněním míry inflace zjištěné pro dotyčné období Eurostatem v členském státě, v němž je žalobce usazen. V projednávaném případě byla během referenčního období od 13. března 2015 do 1. února 2017 míra inflace ve Španělsku 0 %. I kdyby měl být výpočet kompenzačních úroků proveden na základě sazby refinancování ECB (viz bod 24 výše), a nikoli míry inflace, použitelná sazba refinancování by nebyla 0,05 %, platná od 9. března 2015, ale sazba platná v průběhu referenčního období, která by byla stanovena ve výši 0 % od 16. března 2016. Zvýšení o 2 procentní body je vyloučeno, neboť kompenzační úroky nemají za cíl ukládat dlužníkovi větší zátěž, aby se zabránilo nebo omezilo zpoždění při plnění jeho platebního závazku, což je předmětem úroků z prodlení. Komise zpochybňuje, že žalobkyně utrpěla jakoukoli škodu v důsledku předběžného zaplacení pokuty a použití zdrojů financování, které způsobují náklady. Pokud jde o úroky z prodlení uložené v důsledku zpoždění při plnění povinnosti zaplatit určitou částku, v podstatě uvádí, že tyto úroky musí být vypočítány od data rozsudku prohlašujícího tuto povinnost až do data jejich úplného zaplacení. Na rozdíl od kompenzačních úroků je úrokovou sazbou použitelnou na uvedené úroky z prodlení sazba refinancování ECB zvýšená o 2 procentní body. Zvýšení o 3,5 % inflačního bodu požadované obdobně na úrokovou sazbu uplatňovanou v případě nezaplacení pokuty v rozhodnutí z roku 2014 nelze tedy přiznat.

45 Komise se domnívá, že námitka protiprávnosti vznesená proti spornému ustanovení je nepřípustná a každopádně neopodstatněná. Přípustnost takové námitky závisí na přípustnosti hlavní části žaloby. V projednávaném případě není sporný e-mail napadnutelným aktem. Jedná se pouze o akt čistě potvrzující čl. 2 odst. 3 druhý pododstavec rozhodnutí z roku 2014, který stanoví uplatnění sporného ustanovení v případě, že se žalobkyně rozhodne pro předběžnou platbu pokuty. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nezpochybnila tento článek ve své žalobě proti uvedenému rozhodnutí, uznala jeho konečnou povahu, což s sebou nese nepřípustnost její žaloby na neplatnost, a tudíž nepřípustnost námitky protiprávnosti.

46 Ve věci samé Komise zaprvé připomíná, že sporné ustanovení nahradilo článek 85a nařízení č. 2342/2002 tím, že upřesnilo podmínky pro vrácení předběžné platby v případě záporných úroků. Podle tohoto ustanovení, jestliže se příjemce pokuty rozhodne, jako v projednávaném případě, předběžně zaplatit pokutu namísto složení jistoty, jsou zaplacené částky investovány do finančních aktiv určených mimo jiné ke generování kladného výnosu, o čemž by byla žalobkyně „kdykoli“ informována. V případě, že unijní soudce zruší rozhodnutí o uložení pokuty, stanoví v souladu s judikaturou vrácení jistiny a příslušejících úroků. Tyto úroky mají kompenzační povahu k napravení nedostupnosti předběžně zaplacené částky od data platby až po vrácení jistiny, jakož i k náhradě škody, která by mohla být způsobena. V zájmu adresáta sporné ustanovení zajišťuje, že v případě záporného úroku obdrží přinejmenším celou částku jistiny, takže náklady záporné výnosnosti během referenčního období nese Komise.

47 Zadruhé se Komise domnívá, že sporné ustanovení je v souladu s článkem 266 SFEU a se zásadou restitutio in integrum. Tato zásada nevyžaduje umělé vrácení úroků ve všech případech, ale pouze za zvláštních okolností, které v projednávaném případě nejsou dány, vzhledem k makroekonomické situaci, ve které dotyčná investice vyvolala záporný úrok. Ve stadiu vyhlášení rozsudku Corus a usnesení Holcim zvláštní pravidla, podobně jako sporné ustanovení, ještě chyběla a Soudní dvůr nemohl vzít v úvahu současnou hospodářskou konjunkturu, charakterizovanou nízkou, ba zápornou úrokovou sazbou, neboť před hospodářskou krizí roku 2008 bylo možné v ekonomickém kontextu zemí Evropské unie těžko předvídat záporné úrokové sazby. Právo na obdržení kladných úroků je v rozporu s ekonomickou realitou, pokud by existovalo v kontextu, kdy jsou úrokové sazby negativní, a mohlo by vést k neoprávněnému obohacení. V projednávaném případě je sporné ustanovení pro žalobkyni dokonce příznivé, neboť bez takového zvláštního pravidla by měla být z jistiny v okamžiku jejího vrácení odečtena záporná výnosnost uvedená v bodě 24.

48 Zatřetí Komise popírá, že sporné ustanovení porušuje čl. 340 druhý pododstavec SFEU, čl. 41 odst. 3 a článek 47 Listiny, jelikož žalobkyně nevysvětluje důvody, ze kterých se domnívá, že uvedené ustanovení ohrožuje výkon jejího práva na náhradu nebo jejího práva na úroky a nebyla schopna uplatnit své právo na účinnou soudní ochranu. Rovněž není oprávněna tvrdit, že nezaplacení úroků adresáty rozhodnutí v oblasti hospodářské soutěže odrazuje od podání žaloby na neplatnost k Tribunálu, jelikož úhrada úroků (záporných nebo kladných) je akcesorická ve vztahu k návrhu na zrušení jistiny pokuty a nepředvídatelná ve stadiu podání žaloby.

K podmínkám vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie

49 Podle ustálené judikatury je vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU vázán na splnění souboru podmínek, a sice protiprávnosti jednání vytýkaného unijnímu orgánu, skutečné existence škody a existence příčinné souvislosti mezi jednáním orgánu a uplatňovanou škodou (viz rozsudek ze dne 20. září 2016, Ledra Advertising a další v. Komise a ECB, C‑8/15 P až C‑10/15 P, EU:C:2016:701, bod 64 a citovaná judikatura).

50 Co se týče první podmínky, ustálená judikatura požaduje, aby bylo prokázáno dostatečně závažné porušení právní normy přiznávající práva jednotlivcům (viz rozsudky ze dne 20. září 2016, Ledra Advertising a další v. Komise a ECB, C‑8/15 P až C‑10/15 P, EU:C:2016:701, bod 65 a citovaná judikatura, a ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada, C‑45/15 P, EU:C:2017:402, bod 29 a citovaná judikatura).

51 Rovněž bylo upřesněno, že takové porušení je prokázáno, pokud znamená zjevné a závažné porušení ze strany dotyčného orgánu, pokud jde o meze stanovené pro jeho posuzovací pravomoc, přičemž skutečnosti, ke kterým je třeba v tomto ohledu přihlédnout, jsou zejména stupeň jasnosti a přesnosti porušeného pravidla, jakož i rozsah prostoru pro uvážení, který toto pravidlo ponechává unijnímu orgánu (viz rozsudek ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada, C‑45/15 P, EU:C:2017:402, bod 30 a citovaná judikatura). Pokud tento orgán disponuje pouze značně omezeným, nebo dokonce nedisponuje žádným prostorem pro uvážení, prosté porušení unijního práva může postačovat k prokázání existence dostatečně závažného porušení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. července 2003, Komise v. Fresh Marine, C‑472/00 P, EU:C:2003:399, bod 26 a citovaná judikatura, a ze dne 4. dubna 2017, Veřejný ochránce práv v. Staelen, C‑337/15 P, EU:C:2017:256, bod 39).

52 V projednávaném případě se účastnice řízení neshodnou v otázce, zda je nezaplacení úroků z jistiny pokuty vrácené žalobkyni založeno na dostatečně závažném porušení právní normy, která má za cíl přiznat práva jednotlivcům.

53 Na podporu svého návrhu na náhradu škody žalobkyně uplatňuje na jedné straně porušení povinnosti uvést odůvodnění ve smyslu čl. 296 druhého pododstavce SFEU a čl. 41 odst. 2 písm. c) Listiny, kterým je stižen zejména bod 92 odůvodnění rozhodnutí z roku 2014, který vedl Tribunál ke zrušení tohoto rozhodnutí, pokud jde o ni, ve věci Printeos, a na druhé straně porušení čl. 266 prvního pododstavce SFEU, přiznávajícího subjektivní právo na úplné a správné splnění povinností plynoucích z uvedeného rozsudku, přičemž Komise nemá zatím účelem žádný prostor pro uvážení, včetně toho, co se týče poskytnutí úroků z prodlení.

54 Tribunál považuje za vhodné přezkoumat zaprvé existenci dostatečně závažného porušení čl. 266 prvního pododstavce SFEU.

K existenci dostatečně závažného porušení čl. 266 prvního pododstavce SFEU

55 Podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU je orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný, povinen přijmout opatření vyplývající z rozsudku, kterým byl tento akt prohlášen za neplatný od počátku. Je třeba konstatovat, že tento článek představuje právní normu, jejímž předmětem je přiznat práva jednotlivcům, ve smyslu judikatury citované v bodě 50 výše. Stanoví totiž absolutní a bezpodmínečnou povinnost orgánu, který zrušený akt přijal, přijmout v zájmu úspěšného žalobce opatření vyplývající ze zrušujícího rozsudku, čemuž odpovídá právo žalobce na plné dodržování této povinnosti.

56 V případě zrušení rozhodnutí o uložení pokuty, jako je tomu v projednávané věci, nebo rozhodnutí o vydání bezdůvodného obohacení, tak judikatura uznala podle tohoto pravidla právo žalobce na navrácení do situace, v níž byl před tímto rozhodnutím, což zahrnuje zejména vrácení jistiny, zaplacené bez právního důvodu v důsledku zrušeného rozhodnutí, jakož i zaplacení úroků z prodlení (viz v tomto smyslu rozsudky IPK, bod 29, a Corus, body 50, 52 a 53, usnesení Holcim, body 30 a 31, a stanovisko generálního advokáta Y. Bota ve věci Komise v. IPK International, C‑336/13 P, EU:C:2014:2170, body 78 a 79). Soudní dvůr v tomto ohledu zdůraznil, že úhrada úroků z prodlení je opatřením vyplývajícím ze zrušujícího rozsudku ve smyslu čl. 266 prvního pododstavce SFEU, neboť slouží k paušální náhradě ztráty požitků plynoucích z pohledávky a k přimění dlužníka, aby co nejrychleji splnil povinnosti vyplývající ze zrušujícího rozsudku (rozsudek IPK, body 29 a 30).

57 V projednávaném případě se Komise za účelem výkonu rozsudku Printeos a k odůvodnění svého rozhodnutí neposkytnout žalobkyni úroky opírá zejména o sporné ustanovení.

58 V tomto kontextu výhrada žalobkyně, podle které Komise nesprávně použila článek 85a nařízení č. 2341/2002 namísto sporného ustanovení, které jej nahradilo (viz bod 40 výše), nemůže být přijata. Jak uvádí Komise, čl. 2 odst. 3 druhý pododstavec rozhodnutí z roku 2014, který žalobkyní nebyl v rámci věci T‑95/15 zpochybněn, a stal se tudíž konečným, výslovně odkazuje na článek 90 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012, pokud jde o možnost dotyčného podniku předběžně zaplatit částku pokuty. Toto posouzení nezpochybňuje skutečnost, že informační poznámka zaslaná žalobkyni e-mailem ze dne 16. února 2015 stále nesprávně odkazovala, jak uznává sama Komise, na čl. 85a nařízení č. 2341/2002. Mimoto žalobkyně nezpochybňuje, že v projednávaném případě během referenčního období výnosnost investice jistiny pokuty do fondu BUFI nepřinesla žádný úrok, ale byla záporná, a že Komise tedy splnila kritéria pro použití sporného ustanovení.

59 S ohledem na judikaturu citovanou v bodě 56 výše je tedy třeba zkoumat, zda v projednávaném případě nezaplacení úroků z prodlení ze strany Komise a provedení sporného ustanovení představují opatření vyplývající z rozsudku Printeos v souladu s požadavky plynoucími z čl. 266 prvního pododstavce SFEU.

K použitelnosti sporného ustanovení a k povinnosti zaplatit úroky z prodlení podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU

60 Jak Komise uznala na jednání, je sporné ustanovení s ohledem na svůj regulační rámec a jasné znění, s výslovným odkazem na opravné prostředky a zejména na situaci, ve které byla pokuta uložená rozhodnutím zrušena, určeno k provedení požadavků čl. 266 prvního pododstavce SFEU. Stejně tak ve svých písemnostech Komise potvrdila, že sporné ustanovení bylo přijato s cílem uvést právní úpravu do souladu s požadavky uznanými judikaturou, a sice požadavky vyplývajícími z rozsudku Corus a z usnesení Holcim.

61 Sporné ustanovení je tudíž třeba vykládat ve světle požadavků čl. 266 prvního pododstavce SFEU, pokud to dovoluje jeho znění. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že předpis unijního sekundárního práva musí být v nejvyšší možné míře vykládán v souladu s ustanoveními Smluv a obecnými zásadami unijního práva. Naproti tomu takový přístup nemůže vést k nepřípustnému výkladu uvedeného textu contra legem, pokud je jeho význam jasný a jednoznačný a nelze u něj takový výklad učinit [viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 28. února 2017, Yingli Energy (Čína) a další v. Rada, T‑160/14, nezveřejněný, EU:T:2017:125, body 151 a 152 a citovaná judikatura; viz též v tomto smyslu a obdobně rozsudek ze dne 29. června 2017, Popławski, C‑579/15, EU:C:2017:503, bod 33 a citovaná judikatura]. Proto ve vztahu k ustanovení, jehož smysl je jasný a jednoznačný, přísluší Tribunálu, je-li vznesena námitka protiprávnosti ve smyslu článku 277 SFEU, pouze přezkoumat jeho soulad s ustanoveními Smlouvy a s obecnými zásadami unijního práva.

62 Nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 neupřesňuje význam pojmů „spolu s naběhlými úroky“ použitých ve sporném ustanovení. Zejména tyto úroky nekvalifikuje jako „z prodlení“, podobně jako úroky, na které se vztahuje článek 83. Stejně tak čl. 83 odst. 4 finančního nařízení, jakožto právní základ sporného ustanovení, se omezuje na uvedení rovněž nejednoznačných pojmů „z nich plynoucí úroky“. Naproti tomu čl. 78 odst. 4 téhož finančního nařízení týkající se konstatování pohledávek Unie vůči dlužníkovi výslovně odkazuje na pojem „úroky z prodlení“. Mimoto v odpovědi na písemné a ústní otázky Tribunálu v tomto ohledu Komise v podstatě tvrdila, že „z nich plynoucí úroky“ v tomto smyslu nepředstavují úroky z prodlení ani kompenzační úroky, ale úroky sui generis, týkající se výhradně výnosnosti nebo ziskovosti, které by bylo možno dosáhnout uložením jistiny na účet nebo investováním do finančních aktiv.

63 V tomto ohledu se Komise v podstatě domnívá, že sporné ustanovení a ostatní ustanovení nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 obsahují komplexní právní úpravu úroků, které mají být poskytnuty v případě splacení dluhu v důsledku zrušení rozhodnutí o uložení pokuty, které jí v zásadě brání v přiznání úroků, pokud nejsou splněny podmínky sporného ustanovení, jako v projednávaném případě. Naproti tomu, nezávisle na použití uvedeného ustanovení, Komise nevylučuje ani možnost platit kompenzační úroky s cílem nahradit ztrátu, ani zaplatit úroky z prodlení v případě opožděného vrácení jistiny pokuty. Každopádně se Komise domnívá, že v projednávaném případě nebyla v prodlení s platbou, která by mohla odůvodnit přiznání takových úroků z prodlení, ale trvá na okamžitosti a pečlivosti svého vrácení jistiny pokuty žalobkyni ještě předtím, než rozsudek Printeos nabyl právní moci, vylučujíc tak opožděnou platbu.

64 Jak však uznala judikatura uvedená v bodě 56 výše, povinnost, která vyplývá přímo z čl. 266 prvního pododstavce SFEU, zaplatit úroky z prodlení v návaznosti na rozsudek, který se zpětným účinkem zrušuje rozhodnutí, jímž se nařizuje vydání bezdůvodného obohacení nebo ukládá pokuta, má za cíl zejména paušálně nahradit ztrátu požitků plynoucích z dotčené pohledávky. V tomto ohledu judikatura bere v úvahu skutečnost, že zrušením ex tunc uvedeného rozhodnutí tato pohledávka existuje od té doby, kdy jeho adresát bez právního důvodu zaplatil požadovanou částku, takže od tohoto okamžiku se autor tohoto rozhodnutí, jakožto dlužník, nutně nachází v prodlení s platbou (viz v tomto smyslu rozsudky IPK, body 30 a 76, a Corus, body 50 až 54). Je třeba uvést, že tato judikatura nerozlišuje mezi situací po zrušení rozhodnutí nařizujícího vydání bezdůvodného obohacení nebo situací po zrušení rozhodnutí, kterým se ukládá pokuta, ale uplatní se na jakoukoli pohledávku vzniklou v návaznosti na zpětné zrušení opatření přijatého orgánem, aniž by tím byla dotčena působnost sporného ustanovení a jeho použitelnost v projednávaném případě.

65 Komise tedy nesprávně tvrdí, že od 9. března 2015, dne, kdy žalobkyně bez právního důvodu předběžně zaplatila jistinu uložené pokuty, nebyla v prodlení s platbou, a proto neměla povinnost zaplatit úroky z prodlení. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí z roku 2014 bylo zrušeno se zpětným účinkem, nacházela se Komise od uvedeného předběžného zaplacení nutně v prodlení s vrácením této jistiny. Proto byla povinna zaplatit úroky z prodlení podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU za účelem splnění zásady restitutio in integrum a paušálního odškodnění žalobkyně za ztrátu požitků z uvedené částky.

66 Z toho také vyplývá, že Komise se mylně domnívala, že sporné ustanovení jí brání ve splnění své absolutní a bezpodmínečné povinnosti zaplatit úroky z prodlení podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU. Každopádně toto ustanovení nemůže ovlivnit tuto povinnost ani vyloučit takové zaplacení s tím, že slova „naběhlé úroky“, která jsou v něm uvedena, nemohou být kvalifikována jako „úroky z prodlení“ nebo jako paušální náhrada ve smyslu judikatury uvedené v bodě 64 výše, ale jako výlučně označující reálnou kladnou výnosnost investice dotčené částky.

67 V důsledku toho žalobkyně právem tvrdí, že na základě rozsudku Printeos a bez ohledu na sporné ustanovení byla Komise podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU, jak je vykládán judikaturou, z titulu opatření vyplývajícího z uvedeného rozsudku povinna nejen vrátit jistinu pokuty, ale i zaplatit úroky z prodlení za účelem paušálního nahrazení ztráty požitků z uvedené částky během referenčního období, a neměla v tomto ohledu prostor pro uvážení.

68 V tomto ohledu je třeba zamítnout argumentaci Komise vycházející z případného bezdůvodného obohacení žalobkyně z důvodu záporné výnosnosti jistiny pokuty během referenčního období nebo dokonce nadměrné náhrady z důvodu vrácení nominální hodnoty uvedené částky, neboť toto chápání je v přímém rozporu s logikou paušální náhrady prostřednictvím úroků z prodlení, zdůrazněnou judikaturou.

69 Za těchto okolností, s ohledem na absolutní a bezpodmínečnou povinnost uloženou Komisi článkem 266 prvním pododstavcem SFEU zaplatit takové úroky, aniž by měla v tomto ohledu prostor pro uvážení, je třeba konstatovat existenci dostatečně závažného porušení této právní normy, které může založit mimosmluvní odpovědnost Unie ve smyslu čl. 266 druhého pododstavce SFEU ve spojení s čl. 340 druhým pododstavcem SFEU. Za těchto okolností není třeba rozhodnout o ostatních výhradách vznesených žalobkyní v tomto smyslu ani o námitce protiprávnosti směřující proti spornému ustanovení.

K příčinné souvislosti a ke škodě, která má být nahrazena

70 Je třeba připomenout, že podmínka týkající se příčinné souvislosti stanovená v čl. 340 druhém pododstavci SFEU se týká existence dostatečně přímé příčinné souvislosti mezi vytýkaným protiprávním jednáním a tvrzenou škodou (viz rozsudky ze dne 18. března 2010, Trubowest Handel a Makarov v. Rada a Komise, C‑419/08 P, EU:C:2010:147, bod 53 a citovaná judikatura, a ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada, C‑45/15 P, EU:C:2017:402, bod 61 a citovaná judikatura).

71 V projednávaném případě nedodržení ze strany Komise její povinnosti přiznat úroky z prodlení podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU představuje dostatečně přímou příčinnou souvislost se škodou, kterou žalobkyně utrpěla. Tato škoda je rovna ztrátě uvedených úroků z prodlení během referenčního období, které představují paušální náhradu za ztrátu požitků z jistiny pokuty během téhož období a odpovídají sazbě refinancování ECB zvýšené, jak bylo požadováno v projednávaném případě, o 2 procentní body (viz bod 74 níže).

72 V tomto ohledu nemůže Komise žalobkyni vytýkat, že si svobodně zvolila předběžné zaplacení pokuty namísto bankovní záruky, což by ostatně rovněž vedlo k finančním nákladům, ačkoli znala nebo musela znát podmínky vrácení stanovené sporným ustanovením na základě případného zrušujícího rozsudku. Jak Komise sama uznává, podle článku 278 SFEU, při neexistenci odkladného účinku žaloby směřující proti rozhodnutí, kterým se ukládá pokuta, představující vykonatelný titul, představuje předběžné zaplacení pokuty zásadní a primární povinnost dotyčného podniku, která navíc v projednávaném případě byla požadována podle čl. 2 odst. 2 rozhodnutí z roku 2014. Z toho vyplývá, že volba žalobkyně zaplatit pokutu předběžně, je logickým důsledkem tohoto rozhodnutí a nemůže narušit příčinnou souvislost mezi zjištěnou protiprávností a utrpenou újmou.

73 Pokud jde o výši částky náhrady škody, je třeba konstatovat, že Komise v projednávané věci nezpochybnila hlavní částku náhrady ve výši 184 592,95 eura jako částku, kterou žalobkyně požaduje jako kompenzaci vzniklých a nezaplacených úroků z prodlení od 9. března 2015, ale pouze jejich zvýšení o 3,5 procentního bodu namísto 2 procentních bodů vzhledem k sazbě refinancování ECB (viz bod 44 výše). Za těchto okolností je třeba se domnívat, že v projednávaném případě je požadovaná hlavní částka v projednávaném případě nahraditelná.

74 Avšak s ohledem na tento spor a okolnost, že se žalobkyně v prvním bodě návrhových žádání žaloby omezila na žádost o náhradu, jejíž částka zahrnuje úroky z prodlení v sazbě refinancování ECB, zvýšené jen o 2 procentní body, zásada ne ultra petita Tribunálu zakazuje, aby rozhodl nad rámec tohoto návrhu (viz obdobně rozsudek ze dne 19. května 1992, Mulder a další v. Rada a Komise, C‑104/89 a C‑37/90, EU:C:1992:217, bod 35). V tomto ohledu je žádost žalobkyně, předložená na jednání, o rozšíření zvýšení na 3,5 procentního bodu – podobně jako její žádost učiněná v e-mailu ze dne 26. ledna 2017 (viz bod 22 výše) – opožděná a je v rozporu se zásadou neměnnosti návrhových žádání účastníků řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, HX v. Rada, C‑423/16 P, EU:C:2017:848, bod 18). Konečně žalobkyně pouze podpůrně, tedy v případě zamítnutí hlavního návrhu, žádala o to, aby ji byla přiznána úroková sazba, kterou by Tribunál považoval za přiměřenou.

75 Proto je třeba tuto žádost o zvýšení zamítnout a stanovit částku náhrady na 184 592,95 eura.

Žádost o přiznání úroků z prodlení z titulu druhého bodu návrhových žádání

76 Vzhledem k tomu, že žalobkyně v rámci svého druhého bodu návrhových žádání požadovala přiznání úroků z prodlení z částky náhrady, jak je uvedena v bodě 75 výše, je třeba poskytnout úroky z prodlení od data vyhlášení tohoto rozsudku až do úplného zaplacení Komisí a – jak bylo požadováno – v sazbě refinancování ECB, zvýšené o 3,5 procentního bodu, obdobně jako v čl. 83 odst. 2 písm. b) nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 10. ledna 2017, Gascogne Sack Deutschland a Gascogne v. Evropská unie, T‑577/14, EU:T:2017:1, body 178 a 179).

77 Naproti tomu je třeba tuto žádost zamítnout v rozsahu, v němž směřuje k přiznání úhrady úroků z prodlení od 1. února 2017.

78 Vzhledem ke všem předcházejícím úvahám je třeba vyhovět návrhu na náhradu škody, jak je uveden v prvním bodě návrhových žádání, aniž by bylo třeba rozhodnout o podpůrném návrhu na zrušení sporného e-mailu.

K nákladům řízení

79 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (třetí rozšířený senát)

rozhodl takto:

1) Evropská unie, zastoupená Evropskou komisí, je povinna nahradit škodu, kterou utrpěla společnost Printeos, SA z důvodu nezaplacení této společnosti částky 184 592,95 eura, která jí náležela z titulu úroků z prodlení vzniklých v období od 9. března 2015 do 1. února 2017 podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU, v rámci výkonu rozsudku ze dne 13. prosince 2016, Printeos a další v. Komise (T‑95/15).

2) Náhrada podle bodu 1 se zvyšuje o úroky z prodlení od vyhlášení tohoto rozsudku až do úplného zaplacení v sazbě stanovené Evropskou centrální bankou (ECB) pro její hlavní refinanční operace, zvýšené o 3,5 procentního bodu.

3) Ve zbývající části se žaloba zamítá.

4) Komisi se ukládá náhrada nákladů řízení.

Frimodt NielsenKreuschitzForrester

PółtorakPerillo

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 12. února 2019.

Podpisy.

Obsah