ROZSUDEK SOUDU (pátého senátu)
27. září 2007 (*)
„Mimosmluvní odpovědnost – Mléko – Doplňková dávka – Referenční množství – Nařízení (EHS) č. 2187/93 – Náhrada škody producentům – Přerušení promlčecí lhůty“
Ve spojených věcech T‑8/95 a T‑9/95,
Wilhelm Pelle, s bydlištěm v Kluse-Ahlen (Německo),
Ernst-Reinhard Konrad, s bydlištěm v Löllbach (Německo),
zastoupení B. Meisterernstem, M. Düsingem, D. Manstettenem, F. Schulzem a W. Haneklausem, advokáty,
žalobci,
proti
Radě Evropské unie, původně zastoupené A. Brautigamem a A.-M. Colaert, poté A.-M. Colaert, jako zmocněnci,
a
Komisi Evropských společenství, zastoupené původně D. Booßem a M. Niejahrem, jako zmocněnci, poté T. van Rijnem a M. Niejahrem, původně ve spolupráci s H.-J. Rabem, G. Berrischem a M. Núñez-Müllerem,
žalovaným,
jejichž předmětem jsou návrhy na náhradu škody podle článku 178 Smlouvy o ES (nyní článek 235 ES) a článku 215 druhého pododstavce Smlouvy o ES (nyní článek 288 druhý pododstavec ES), která údajně vznikla žalobcům v důsledku použití nařízení Rady (EHS) č. 857/84 ze dne 31. března 1984, kterým se stanoví prováděcí pravidla pro dávku uvedenou v článku 5c nařízení (EHS) č. 804/68 v odvětví mléka a mléčných výrobků (Úř. věst. L 90, s. 13), ve znění nařízení Komise (EHS) č. 1371/84 ze dne 16. května 1984, kterým se stanoví prováděcí pravidla pro doplňkovou dávku uvedenou v článku 5c nařízení č. 804/68 (Úř. věst. L 132, s. 11),
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (pátý senát),
ve složení M. Vilaras, předseda, M. E. Martins Ribeiro a K. Jürimäe, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: J. Plingers, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 23. ledna 2007,
vydává tento
Rozsudek
Právní rámec
Úprava referenčních množství
1 Nařízení Rady (EHS) č. 1078/77 ze dne 17. května 1977, kterým se zavádí režim prémií za neuvedení mléka a mléčných výrobků na trh a za přeměnu stád dojnic (Úř. věst. L 131, s. 1), upravovalo vyplacení prémie za neuvedení na trh nebo prémie za přeměnu producentům, kteří se zavázali neuvádět na trh mléko a mléčné výrobky v průběhu období neuvádění na trh v délce pěti let, nebo neuvádět na trh mléko a mléčné výrobky a přeměnit svá stáda dojnic na masná stáda v průběhu období přeměny v délce čtyř let.
2 Producenti mléka, kteří přijali závazek na základě nařízení č. 1078/77, jsou společně nazýváni „producenti SLOM“, přičemž uvedený akronym pochází z nizozemského výrazu „slachten en omschakelen“ (porazit a přeměnit) popisujícího jejich povinnosti v rámci režimu neuvádění na trh nebo přeměny.
3 Nařízení Rady (EHS) č. 856/84 ze dne 31. března 1984, kterým se mění nařízení (EHS) č. 804/68 o společné organizaci trhu s mlékem a mléčnými výrobky (Úř. věst. L 90, s. 10), a nařízení Rady (EHS) č. 857/84 ze dne 31. března 1984, kterým se stanoví prováděcí pravidla pro dávku uvedenou v článku 5c nařízení (EHS) č. 804/68 v odvětví mléka a mléčných výrobků (Úř. věst. L 90, s. 13), zavedla od 1. dubna 1984 doplňkovou dávku vybíranou z množství dodaného mléka, které překročilo referenční množství určené pro každého odběratele v rámci celkového zaručeného množství každého členského státu. Referenční množství nepodléhající doplňkové dávce odpovídalo množství mléka nebo ekvivalentu mléka buď dodaného producentem, nebo odebraného mlékárnou, podle vzorce zvoleného státem během referenčního roku, což byl v případě Spolkové republiky Německo rok 1983.
4 Prováděcí pravidla pro doplňkovou dávku uvedenou v článku 5c nařízení Rady (EHS) č. 804/68 ze dne 27. června 1968 o společné organizaci trhu s mlékem a mléčnými výrobky (Úř. věst. L 148, s. 13) byla stanovena nařízením Komise (EHS) č. 1371/84 ze dne 16. května 1984 (Úř. věst. L 132, s. 11).
5 Producenti, kteří nedodávali mléko v průběhu referenčního roku stanoveného dotyčným členským státem na základě závazku podle nařízení č. 1078/77, byli vyloučeni z přidělení referenčního množství.
6 Rozsudky ze dne 28. dubna 1988, Mulder (120/86, Recueil, s. 2321, dále jen „rozsudek Mulder I“) a Von Deetzen (170/86, Recueil, s. 2355) Soudní dvůr prohlásil za neplatné nařízení č. 857/84, ve znění nařízení Komise (EHS) č. 1371/84, v rozsahu, v němž nestanovilo přidělení referenčního množství producentům, kteří na základě plnění závazku podle nařízení č. 1078/77 nedodávali mléko v průběhu referenčního roku stanoveného dotyčným členským státem.
7 V návaznosti na rozsudky Mulder I a Von Deetzen, uvedené výše v bodě 6, přijala Rada dne 20. března 1989 nařízení (EHS) č. 764/89, kterým se mění nařízení č. 857/84 (Úř. věst. L 84, s. 2), jež vstoupilo v platnost dne 29. března 1989, aby bylo možné přidělit kategorii producentů, na něž se vztahovaly tyto rozsudky, zvláštní referenční množství představující 60 % jejich produkce během dvanácti měsíců předcházejících jejich závazku neuvádět na trh nebo závazku přeměny na základě nařízení č. 1078/77.
8 Producenti, kteří přijali závazek neuvádět na trh nebo závazek přeměny a kteří na základě nařízení č. 764/89 obdrželi referenční množství zvané „zvláštní“, se nazývají „producenti SLOM I“.
Režim náhrady škody a režim promlčení
9 Mezitímním rozsudkem ze dne 19. května 1992, Mulder a další v. Rada a Komise (C‑104/89 a C‑37/90, Recueil, s. I‑3061, dále jen „rozsudek Mulder II“) Soudní dvůr určil, že Společenství je odpovědné za škodu utrpěnou některými producenty mléka, kteří přijali závazky podle nařízení č. 1078/77 a následně jim bylo bráněno uvádět mléko na trh z důvodu použití nařízení č. 857/84, ve znění nařízení č. 1371/84. Ohledně částek, které mají být zaplaceny, vyzval Soudní dvůr účastníky řízení, aby dosáhli vzájemné dohody.
10 V návaznosti na tento rozsudek zveřejnily Rada a Komise v Úředním věstníku Evropských společenství ze dne 5. srpna 1992 sdělení 92/C 198/04 (Úř. věst. C 198, s. 4, dále jen „sdělení z 5. srpna 1992“). Toto sdělení uvádí:
„V návaznosti na [rozsudek Mulder II, uvedený výše v bodě 9] […] považují orgány Společenství za nezbytné sdělit zúčastněným následující:
1) Soudní dvůr uznal, že mimosmluvní odpovědnost Společenství podle článku [288 ES] je založena vůči každému takovému producentovi, jaký je definován v čl. 12 [bodě] c) nařízení (EHS) č. 857/84, který utrpěl škodu, jež má být nahrazena ve smyslu výše uvedeného rozsudku, z toho důvodu, že v důsledku své účasti na režimu stanoveném nařízením (EHS) č. 1078/77 nemohl zavčas získat kvótu na mléko, a který skutečně odpovídá kritériím a podmínkám vyplývajícím z tohoto rozsudku.
2) Orgány se zavazují vzdát se vůči každému producentovi uvedenému v bodě 1 až do uplynutí lhůty uvedené v bodě 3 vznesení námitky promlčení, vyplývající z ustanovení článku 43 statutu Soudního dvora (nyní článek 46 statutu Soudního dvora), pokud nárok na náhradu škody nebyl dosud promlčen k datu zveřejnění tohoto sdělení v Úředním věstníku Evropských společenství nebo k datu, kdy se producent již obrátil na jeden z orgánů.
3) Za účelem zajištění plného účinku [rozsudku Mulder II, uvedeného výše v bodě 9,] orgány přijmou praktická prováděcí pravidla pro poskytnutí náhrady škody dotyčným osobám zahrnující otázku úroků.
Orgány upřesní, u kterých úřadů a v jaké lhůtě musí být žádosti podány. Producentům se zaručuje, že možnost uplatnit jejich nároky nebude dotčena, i pokud je před začátkem této lhůty neuplatní u orgánů Společenství nebo vnitrostátních orgánů.“ (neoficiální překlad)
11 V návaznosti na sdělení z 5. srpna 1992 Rada přijala nařízení (EHS) č. 2187/93 ze dne 22. července 1993 o nabídce náhrady škody některým producentům mléka nebo mléčných výrobků, kteří byli dočasně omezeni ve výkonu své činnosti (Úř. věst. L 196, s. 6). Toto nařízení stanovilo ve prospěch producentů, kteří obdrželi konečné zvláštní referenční množství, nabídku paušální náhrady škody utrpěné v rámci uplatnění právní úpravy zmíněné v rozsudku Mulder II, uvedeném výše v bodě 9.
12 Článek 10 odst. 2 nařízení č. 2187/93 stanoví:
„Producent podává svoji žádost [o náhradu škody] u příslušného [vnitrostátního] orgánu. Žádost producenta musí být příslušnému orgánu doručena nejpozději dne 30. září 1993, jinak bude odmítnuta.
Promlčecí lhůta podle článku 43 statutu Soudního dvora začíná znovu běžet u všech producentů od data uvedeného v prvním pododstavci, jestliže žádost podle uvedeného pododstavce nebyla podána před tímto datem, ledaže promlčení bylo přerušeno žalobou podanou u Soudního dvora v souladu s článkem 43 jeho Statutu.“ (neoficiální překlad).
13 Článek 14 první pododstavec nařízení č. 2187/93 stanoví:
„Příslušný orgán uvedený v článku 10 učiní producentovi, jménem a na účet Rady a Komise, nejpozději ve lhůtě čtyř měsíců od přijetí žádosti, nabídku na náhradu škody […]“ (neoficiální překlad)
14 Článek 14 třetí pododstavec nařízení č. 2187/93 stanoví:
„Nepřijetí nabídky ve lhůtě dvou měsíců od jejího obdržení má za následek, že již není do budoucna pro dotčené orgány Společenství závazná.“ (neoficiální překlad)
15 Článek 43 [nyní článek 46] statutu Soudního dvora stanoví:
„Nároky vůči Společenství z mimosmluvní odpovědnosti se promlčují za pět let ode dne, kdy nastala skutečnost, na níž se zakládají. Promlčení se přerušuje buď podáním žaloby u Soudního dvora, nebo předběžnou žádostí, kterou poškozený předloží příslušnému orgánu Společenství. V naposledy uvedeném případě musí být žaloba podána ve lhůtě dvou měsíců stanovené v článku 230 [ES] […]; podle okolností se použije čl. 232 druhý pododstavec [ES].“
Skutkový základ sporu
16 Žalobci jsou producenty mléka v Německu. V rámci nařízení č. 1078/77 přijali závazek neuvádět na trh, který u žalobce ve věci T‑8/95 skončil dne 1. března 1985 a u žalobce ve věci T‑9/95 dne 30. června 1984. Jako producenti SLOM I obdrželi zvláštní referenční množství na základě nařízení č. 764/89.
17 Dopisem ze dne 23. prosince 1991 zaslaným žalovaným orgánům uplatnil žalobce ve věci T‑8/95 své nároky na náhradu škody vůči Společenství. Žalobce ve věci T‑9/95 učinil totéž dopisem ze dne 4. prosince 1990. Rada v dopisech ze dne 13. ledna 1992 (věc T‑8/95) a ze dne 20. prosince 1990 (věc T‑9/95) a Komise v dopisech ze dne 16. ledna 1992 (věc T‑8/95) a ze dne 19. prosince 1990 (věc T‑9/95) odmítly žalobce odškodnit. V těchto dopisech žalované orgány prohlásily, že jsou připraveny vzdát se práva uplatnit promlčení až do uplynutí tříměsíční lhůty po zveřejnění rozsudku Mulder II, uvedeného výše v bodě 9, v Úředním věstníku Evropských společenství. Toto vzdání se práva uplatnit promlčení, omezené na určitou dobu, se však vztahovalo pouze na žádosti, které k datu výše uvedených dopisů nebyly ještě promlčeny.
18 V návaznosti na přijetí nařízení č. 2187/93 podali žalobci u příslušného německého orgánu žádosti o náhradu škody na základě čl. 10 odst. 2 prvního pododstavce uvedeného nařízení.
19 Dopisy ze dne 17. prosince 1993 (věc T‑8/95) a ze dne 2. prosince 1993 (věc T‑9/95) předložil německý orgán žalobcům na základě článku 14 prvního pododstavce nařízení č. 2187/93 jménem a na účet Společenství nabídky na paušální náhradu škody.
20 Žalobci nechali uplynout dvouměsíční lhůtu stanovenou v článku 14 třetím pododstavci nařízení č. 2187/93. Nabídky na náhradu škody uvedené v předchozím bodě tak byly mlčky odmítnuty.
Řízení
21 Žaloby byly podány kanceláři Soudu dne 23. ledna 1995.
22 Usnesením prvního senátu ze dne 3. července 1995 Soud přerušil řízení až do vyhlášení rozsudku Soudního dvora ve věci Mulder a další v. Rada a Komise (C‑104/89 a C‑37/90). Vydáním rozsudku Soudního dvora ze dne 27. ledna 2000, Mulder a další v. Rada a Komise (C‑104/89 a C‑37/90, Recueil, s. I‑203) bylo přerušení řízení ukončeno.
23 Usnesením předsedy prvního senátu ze dne 6. července 1995 byly věci T‑366/94, T‑3/95, T‑7/95, T‑8/95, T‑9/95, T‑14/95, T‑16/95, T‑20/95, T‑22/95, T‑100/95, T‑120/95 a T‑124/95 spojeny. Věci T‑366/94, T‑3/95, T‑7/95, T‑14/95, T‑16/95, T‑20/95, T‑22/95, T‑100/95, T‑120/95 a T‑124/95 byly mezitím vyškrtnuty z rejstříku Soudu.
24 Usnesením čtvrtého senátu ze dne 10. dubna 2000 Soud přerušil řízení do vyhlášení rozsudku Soudu ve věci Rudolph v. Rada a Komise (T‑187/94). Vydáním rozsudku Soudu ze dne 7. února 2002, Rudolph v. Rada a Komise (T‑187/94, Recueil, s. II‑367) bylo přerušení řízení ukončeno.
25 Rozhodnutím pléna ze dne 2. července 2003 Soud rozhodl projednávané věci předat senátu složenému ze tří soudců, v daném případě prvnímu senátu.
26 Poté, co se změnilo složení senátů Soudu, byl soudce zpravodaj přidělen k pátému senátu. Projednávané věci byly tedy přiděleny pátému senátu.
27 Písemnou otázkou ze dne 20. září 2006 byli účastníci řízení vyzváni, aby zaujali stanovisko k dopadu rozsudku Soudního dvora ze dne 28. října 2004, Van den Berg v. Rada a Komise (C‑164/01 P, Sb. rozh. s. I‑10225, dále jen „rozsudek Van den Berg“) na počítání promlčecí lhůty v projednávaných věcech. Účastníci řízení odpověděli na tuto otázku ve lhůtách, které jim byly stanoveny.
28 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Soudu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 23. ledna 2007.
Návrhy účastníků řízení
29 Ve věci T‑8/95 žalobce navrhuje, aby Soud:
– uložil žalovaným orgánům společně a nerozdílně povinnost zaplatit žalobci náhradu škody SLOM I za období od 2. března 1985 do 29. března 1989 ve výši 81 159,764 německých marek (DEM), navýšenou o úroky z prodlení ve výši 8 % ročně od 19. května 1992;
– uložil žalovaným orgánům společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení.
30 V téže věci žalobce ve své replice upřesňuje, že uplatňuje nároky na náhradu škody za období od 31. prosince 1986 do 29. března 1989.
31 Ve věci T‑9/95 žalobce navrhuje, aby Soud:
– uložil žalovaným orgánům společně a nerozdílně povinnost zaplatit žalobci náhradu škody SLOM I za období od 1. července 1984 do 29. března 1989 ve výši 83 670,155 DEM, navýšenou o úroky z prodlení ve výši 8 % ročně od 19. května 1992;
– uložil žalovaným orgánům společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení.
32 V téže věci žalobce ve své replice upřesňuje, že uplatňuje nároky na náhradu škody za období od 7. prosince 1985 do 29. března 1989.
33 U obou věcí žalobci navíc požadují, aby Soud spojil předložené věci s věcí Hülseberg a další v. Rada a Komise (T‑77/93) a aby Soud přerušil řízení až do vyhlášení rozsudku v této věci. Tato posledně uvedená věc však byla usnesením ze dne 4. února 1997 vyškrtnuta z rejstříku Soudu.
34 Ve věcech T‑8/95 a T‑9/95 žalované orgány navrhují, aby Soud:
– prohlásil žalobu za nepřípustnou;
– podpůrně, zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
Argumenty účastníků řízení
35 Žalobci odkazují na rozsudek Mulder II, uvedený výše v bodě 9, a tvrdí, že mají jako producenti SLOM I nárok na náhradu škody. Skutečnost, že vnitrostátní orgány předložily nabídku na náhradu škody podle čl. 14 prvního pododstavce nařízení č. 2187/93, potvrzuje odpovědnost Společenství. Odmítnutí této nabídky ze strany žalobců nemá žádný vliv na jejich nároky na náhradu škody.
36 Pokud jde o škodu, která jim údajně vznikla, žalobci tvrdí, že v rámci jejich podniku nebyla z důvodu nedostatku místa možná alternativní produkce, takže utrpěná škoda je značně vyšší než odškodnění, které stanoví nařízení č. 2187/93.
37 Podle žalobců nejsou navíc jejich žádosti promlčeny. Za tím účelem v první řadě tvrdí, odkazujíc při tom na podmínky promlčení stanovené v článku 43 statutu Soudního dvora, že o nich, jako pouhých občanech, nelze mít za to, že si museli být před vydáním rozsudku Mulder II, uvedeného výše v bodě 9, dne 19. května 1992 vědomi skutečnosti, že byly splněny podmínky pro podání žaloby na náhradu škody.
38 Zadruhé žalobci tvrdí, že z čl. 10 odst. 2 nařízení č. 2187/93 vyplývá, že pětiletá promlčecí lhůta stanovená v článku 43 statutu Soudního dvora začala u všech producentů mléka, kteří před uvedeným datem nepředložili žádost nebo nepodali žalobu, znovu běžet od 30. září 1993. Promlčecí lhůta tak uplynula až v roce 1998, takže žaloby podané dne 23. ledna 1995 nebyly podány opožděně.
39 Zatřetí žalobci uplatňují, že dvouměsíční lhůta stanovená v článku 43 třetí větě statutu Soudního dvora se použije pouze v případě zamítavého rozhodnutí orgánu rozhodujícího o předběžné žádosti. Podle žalobců nabídka na náhradu škody, která jim byla učiněna podle čl. 14 prvního pododstavce nařízení č. 2187/93, nepředstavuje takové rozhodnutí. Jejich předběžné žádosti ze dne 23. prosince 1991 (věc T‑8/95) a ze dne 4. prosince 1990 (věc T‑9/95) tedy doposud nebyly předmětem zamítavého rozhodnutí přijatého žalovanými orgány. Krom toho žádost podaná podle čl. 10 odst. 2 prvního pododstavce nařízení č. 2187/93 nepředstavuje předběžnou žádost ve smyslu článku 43 statutu Soudního dvora, a v důsledku toho ani nabídka na základě čl. 14 prvního pododstavce nařízení č. 2187/93 ani uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené ve třetím pododstavci tohoto ustanovení nepředstavují zamítavé rozhodnutí ve smyslu článku 43 statutu Soudního dvora. Dvouměsíční lhůta stanovená v článku 43 statutu Soudního dvora pro podání žaloby se tedy nepoužije.
40 Začtvrté žalobci podpůrně tvrdí, že se dopustili omluvitelného omylu ohledně data počátku běhu lhůty pro podání žaloby. Žalované orgány totiž jednaly takovým způsobem, že jejich jednání samo o sobě nebo rozhodujícím způsobem mohlo vyvolat u žalobců, kteří jednali v dobré víře a prokázali veškerou řádnou péči požadovanou od běžně informovaného podnikatele, pochopitelný zmatek (rozsudek Soudu ze dne 29. května 1991, Bayer v. Komise, T‑12/90, Recueil, s. II‑219, bod 29, a usnesení Soudu ze dne 29. září 1999, Evans a další v. Komise, T‑148/98 a T‑162/98, Recueil, s. II‑2837, bod 31).
41 Tvrdí, že žalované orgány požadovaly od poškozených producentů mléka, aby nepodávali žádost o náhradu škody ani žalobu na náhradu škody, přičemž se odvolávaly na přijetí systému paušální náhrady škody. K tomu došlo přijetím sdělení ze dne 5. srpna 1992 a nařízení č. 2187/93. Žalované orgány věděly, že ke škodám často došlo v letech 1984 a 1985, avšak několikrát prohlásily, že se vzdávají práva uplatnit námitku promlčení. Podle názoru žalobců mohl proto běžně informovaný subjekt věřit a očekávat, že odložení uplatnění jeho nároků na náhradu škody nezpůsobí prekluzi práva podat žalobu.
42 Krom toho, jelikož znění čl. 10 odst. 2 druhého pododstavce nařízení č. 2187/93 uvádí, že nová pětiletá lhůta začíná znovu běžet od 30. září 1993, nemohl běžně informovaný subjekt předvídat vývoj judikatury uvedené v rozsudku Soudu ze dne 25. listopadu 1998, Steffens v. Rada a Komise (T‑222/97, Recueil, s. II‑4175).
43 Zapáté v souladu se zásadami evropského smluvního práva (Principles of European Contract Law, Parts 1 and 2, O. Lando a H. Beale (ed.), 2000; ZEuP 1995, s. 8644, a ZEuP 2000, s. 675) se již Společenství nemůže oprávněně dovolávat promlčení, jelikož přijetím nařízení č. 2187/93 uznalo v zásadě existenci nároku poškozených producentů mléka na náhradu škody.
44 V odpovědi na písemnou otázku Soudu (viz bod 27 uvedený výše) uplatnili žalobci ve svých dopisech ze dne 5. října 2006, že výše v bodě 27 uvedený rozsudek Van den Berg musí být vykládán v tom smyslu, že doba, která uplynula od přerušení promlčecí lhůty až do 30. září 1993, nemůže být zohledněna při výpočtu pětileté promlčecí lhůty. Použití zásad uvedených v tomto rozsudku vede ke konstatování, že nároky na náhradu škody žalobců jsou promlčeny pouze částečně.
45 Žalované orgány nepopírají, že žalobci patří mezi producenty, kteří v zásadě mají v důsledku rozsudku Mulder II, uvedeného výše v bodě 9, nárok na náhradu škody vyplývající z jejich dočasného vyloučení z produkce mléka. Tvrdí však, že z rozsudku Soudu Steffens v. Rada a Komise, uvedeného výše v bodě 42, rozsudku Rudolph v. Rada a Komise, uvedeného výše v bodě 24, a z rozsudku ze dne 7. února 2002, Kustermann v. Rada a Komise (T‑201/94, Recueil, s. II‑415) vyplývá, že nároky žalobců na náhradu škody jsou zcela promlčeny. V důsledku toho jsou projednávané žaloby nepřípustné.
46 Žalované orgány připomínají, že pětiletá promlčecí lhůta podle článku 43 statutu Soudního dvora počíná běžet, jakmile jsou splněny všechny podmínky, na kterých závisí povinnost Společenství nahradit škodu. V případě, jako je projednávaný případ, kdy odpovědnost vyplývá z normativního aktu, je třeba, aby vznikly škodlivé účinky takového aktu (rozsudek Steffens v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 42, bod 31). V tomto ohledu upřesňují, že u producentů SLOM I byly uvedené podmínky splněny v době, kdy jim nařízení č. 857/84 poprvé znemožnilo obnovit produkci mléka, tedy dnem následujícím po skončení jejich závazku neuvádět na trh nebo závazku přeměny, nejdříve však 1. dubna 1984 (rozsudky Soudu ze dne 16. dubna 1997, Saint a Murray v. Rada a Komise, T‑554/93, Recueil, s. II‑563, bod 87, a Hartmann v. Rada a Komise, T‑20/94, Recueil, s. II‑595, body 2 a 130). Jelikož závazky neuvádět na trh nebo závazky přeměny skončily u žalobce ve věci T‑8/95 dne 1. března 1985 a u žalobce ve věci T‑9/95 dne 30. června 1984, promlčecí lhůta začala běžet dne 2. března 1985 ve věci T‑8/95 a dne 1. července 1984 ve věci T‑9/95.
47 Škody, které způsobilo Společenství producentům mléka, nicméně vznikaly nově každodenně tak dlouho, dokud nebylo producentům přiděleno referenční množství. V projednávaném případě nemohli producenti SLOM I, jako jsou žalobci, produkovat mléko až do dne, kdy vstoupilo v platnost nařízení č. 764/89, tedy 29. března 1989.
48 Za účelem posouzení, u kterých škod vzniklých mezi 2. březnem 1985 a 29. březnem 1989 (věc T‑8/95) nebo mezi 1. červencem 1984 a 29. březnem 1989 (věc T‑9/95) jsou nároky na náhradu škody případně promlčeny, připomínají žalované orgány, že se ve svých odpovědích na žádosti o náhradu škody žalobců ve věcech T‑8/95 a T‑9/95, datované 23. prosince 1991 (ve věci T‑8/95) a 4. prosince 1990 (ve věci T‑9/95), vzdaly práva uplatnění námitky z důvodu promlčení, a to až do uplynutí tříměsíční lhůty od zveřejnění rozsudku Mulder II, uvedeného výše v bodě 9, v Úředním věstníku. Jelikož rozsudek byl zveřejněn v Úředním věstníku dne 17. června 1992, skončila doba platnosti tohoto vzdání se práva uplatnit promlčení dne 17. září 1992. Mezitím se však ve sdělení ze dne 5. srpna 1992 žalované orgány zavázaly u všech producentů SLOM dotčených rozsudkem Mulder II, uvedeným výše v bodě 9, vzdát práva uplatnění námitky z důvodu promlčení až do přijetí praktických prováděcích pravidel pro jejich odškodnění. U producentů, jako jsou žalobci, u kterých žalované orgány prohlásily, že nebudou uplatňovat promlčení až do 17. září 1992, tak byla doba platnosti tohoto vzdání se práva uplatnění promlčení prodloužena až do přijetí praktických prováděcích pravidel pro jejich odškodnění. Praktická prováděcí pravidla uvedená ve sdělení ze dne 5. srpna 1992 byla přijata nařízením č. 2187/93.
49 Žalované orgány trvají navíc na tom, že žalobci ani nepřijali nabídku na náhradu škody, která jim byla učiněna na základě článku 14 prvního pododstavce nařízení č. 2187/93, ve dvouměsíční lhůtě uvedené ve třetím pododstavci tohoto ustanovení, ani nepodali žalobu na náhradu škody ve lhůtě dvou měsíců po uplynutí této lhůty. Za těchto podmínek nebyla promlčecí lhůta stanovená v článku 43 statutu Soudního dvora přerušena sdělením z 5. srpna 1992 a v důsledku toho ani žádostmi, které žalobci zaslali v dopisech ze dne 23. prosince 1991 (věc T‑8/95) a ze dne 4. prosince 1990 (věc T‑9/95) (rozsudek Hartmann v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 46, bod 137; rozsudek Steffens v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 42, body 37 až 40; rozsudek Rudolph v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 24, body 60 až 64, rozsudek Kustermann v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 45, body 72 až 76). Promlčecí lhůta byla přerušena až podáním žalob dne 23. ledna 1995.
50 Podle žalovaných orgánů z toho vyplývá, že nároky žalobců na náhradu škody, které vznikly více než pět let před přerušením promlčecí lhůty, jsou promlčeny. Vzhledem k tomu, že promlčecí lhůta byla přerušena až dne 23. ledna 1995 podáním žalob, všechny nároky vzniklé před 23. lednem 1990 jsou promlčeny. Jelikož žalobci mohou nárokovat náhradu škody pouze za období od 2. března 1985 (věc T‑8/95) nebo od 1. července 1984 (věc T‑9/95) do 29. března 1989, jsou v důsledku toho jejich nároky v plném rozsahu promlčeny. Žaloby je tedy třeba odmítnout jako nepřípustné.
51 Ve svých duplikách žalované orgány na prvním místě dodávají, že výklad čl. 10 odst. 2 nařízení č. 2187/93, podle něhož dne 30. září 1993 počala běžet nová pětiletá promlčecí lhůta, je neslučitelný s článkem 43 statutu Soudního dvora.
52 Zadruhé argument žalobců vycházející z dvouměsíční lhůty uvedené v článku 43 třetí větě statutu Soudního dvora nijak nevysvětluje, proč by měla být žalobcům v případě odmítnutí nabídky na náhradu škody poskytnuta nová promlčecí lhůta. Komise v tomto ohledu připomíná, že z rozsudku Steffens v. Rada a Komise, uvedeného výše v bodě 42 (bod 40), vyplývá, že vzdání se práva na uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaných orgánů představuje jednostranný úkon, který na konci lhůty pro přijetí nabídky na náhradu škody pozbyl účinnosti.
53 Zatřetí, žalované orgány se domnívají, že omyl, kterého se dopustili žalobci ohledně počátku běhu promlčecí lhůty, není omluvitelný. Žalobci se totiž dopustili nedbalosti.
54 Začtvrté, pokud jde o uplatněné použití zásad evropského smluvního práva, žalované orgány se domnívají, že se v projednávaném případě nepoužijí. Komise v tomto ohledu zdůrazňuje, že mezi žalovanými orgány a žalobci neexistuje žádný smluvní vztah.
55 V odpovědi na písemnou otázku Soudu (viz bod 27 výše) žalované orgány ve svých dopisech ze dne 5. října 2006 namítají, že rozsudek Van den Berg, uvedený výše v bodě 27, není pro účely výpočtu promlčecí lhůty v projednávaném případě relevantní. Komise v tomto ohledu upřesňuje, že rozsudek Van den Berg, uvedený výše v bodě 27 (bod 100), se výslovně týká případu, kdy chybí žádost ve smyslu čl. 10 odst. 2 nařízení č. 2187/93. Jelikož producenti v předložených věcech takovou žádost podali, nelze na ně řešení přijaté v rozsudku Van den Berg, uvedeném výše v bodě 27, použít, a je namístě vypočítat promlčecí lhůtu pouze podle judikatury Soudu, uvedené výše v bodě 49.
56 Komise dodává, že pokud by měl být použit přístup přijatý v uvedeném rozsudku Van den Berg, výše v bodě 27, bylo by třeba vzít pro účely výpočtu promlčecí lhůty v úvahu přerušení promlčecí lhůty, která začala běžet dnem odeslání odpovědi Komise na předběžnou žádost žalobců ze dne 23. prosince 1991 ve věci T‑8/95 a ze dne 4. prosince 1990 ve věci T‑9/95. Počáteční datum pro přerušení promlčecí lhůty by tak bylo 16. leden 1992 ve věci T‑8/95 a 19. prosinec 1990 ve věci T‑9/95. Na jednání však Komise uznala, že počáteční datum pro přerušení promlčecí lhůty by mohlo být rovněž stanoveno ke dni, kdy žalované orgány obdržely předběžnou žádost žalobců, tedy dne 31. prosince 1991 ve věci T‑8/95 a dne 7. prosince 1990 ve věci T‑9/95. Konečné datum pro přerušení promlčecí lhůty ve smyslu rozsudku Van den Berg, uvedeného výše v bodě 27, je tedy buď 30. září 1993 u obou věcí, nebo den, kdy uplynula lhůta pro přijetí nabídky na náhradu škody učiněné na základě čl. 14 prvního pododstavce nařízení č. 2187/93. Na základě obou těchto posledních případů a s ohledem na den obdržení odpovědi Komise na předběžnou žádost žalobců jako počáteční den přerušení promlčecí lhůty, jsou všechny nároky na náhradu škody, které vznikly před 5. květnem 1988 nebo před 18. prosincem 1987, ve věci T‑8/95 promlčeny. Stejně je tomu ve věci T‑9/95 u nároků na náhradu škody vzniklých před 12. dubnem 1987 nebo 8. prosincem 1986.
Posouzení Soudu
57 Z rozsudku Mulder II, uvedeného výše v bodě 9, vyplývá, že Společenství nese odpovědnost vůči každému producentovi, kterému vznikla škoda, kterou je třeba nahradit, z toho důvodu, že mu bylo na základě nařízení č. 857/84 zabráněno produkovat mléko (rozsudek Hartmann v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 46, bod 71, a rozsudek Rudolph v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 24, bod 45).
58 Je nesporné, že žalobci jsou v situaci producentů, na které se vztahuje rozsudek Mulder II, uvedený výše v bodě 9.
59 Z toho vyplývá, že žalobci mají nárok na náhradu škody ze strany žalovaných orgánů, pokud nejsou jejich nároky promlčeny.
60 Je tedy třeba přezkoumat, zda a v jakém rozsahu jsou předložené nároky promlčeny.
61 Je třeba připomenout, že promlčecí lhůta stanovená v článku 43 statutu Soudního dvora nemůže začít běžet předtím, než jsou splněny všechny podmínky pro vznik povinnosti náhrady škody a zejména, pokud jde o případy, kdy odpovědnost vyplývá z normativního aktu, předtím, než vznikly škodlivé účinky plynoucí z tohoto aktu. Těmito podmínkami jsou existence protiprávního jednání orgánů Společenství, skutečná existence tvrzené škody a existence příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a uplatňovanou škodou (výše v bodě 46 uvedený rozsudek Hartmann v. Rada a Komise, bod 107).
62 Navíc je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury vzniká škoda spojená s nemožností využít referenční množství dnem, kdy by dotyčný producent, po skončení závazku neuvádět na trh, mohl obnovit dodávky mléka, aniž by musel uhradit doplňkovou dávku, pokud by mu nebylo přidělení takového množství zamítnuto. Podmínky pro podání žaloby na náhradu škody proti Společenství byly tedy splněny k tomuto datu (usnesení Soudu ze dne 19. září 2001, Jestädt v. Rada a Komise, T‑332/99, Recueil, s. II‑2561, bod 41; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek Saint a Murray v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 46, bod 87, a rozsudek Hartmann v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 46, bod 130).
63 V důsledku toho začala v projednávaných věcech promlčecí lhůta běžet 2. března 1985 ve věci T‑8/95 a 1. července 1984 ve věci T‑9/95, tedy den po skončení závazků žalobců neuvádět na trh. Od těchto dat totiž začalo nařízení č. 857/84, ve znění nařízení č. 1371/84, vytvářet vůči žalobcům škodlivé účinky, jelikož jim zabránilo obnovit uvádění mléka na trh (viz v tomto smyslu rozsudek Hartmann v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 46, bod 130, a rozsudek Rudolph v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 24, bod 50; usnesení Jestädt v. Rada a Komise, uvedené výše v bodě 62, bod 42).
64 Skutečnost, že žalobci před vyhlášením rozsudku Mulder II, uvedeného výše v bodě 9, nevěděli o tom, že byly splněny podmínky pro podání žaloby na náhradu škody proti Společenství, nemá vliv na počáteční okamžik pro výpočet promlčecí lhůty, jelikož v projednávaném případě nemohli žalobci ve věcech T‑8/95 a T‑9/95 pochybovat o tom, že skutečnost, že jim je od 2. března 1985 (ve věci T‑8/95) nebo od 1. července 1984 (ve věci T‑9/95) zabráněno dodávat mléko, je důsledkem použití nařízení č. 857/84, ve znění nařízení č. 1371/84 (viz v tomto smyslu rozsudek Saint a Murray v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 46, bod 85, a rozsudek Hartmann v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 46, bod 112).
65 Pro účely určení doby, během které docházelo ke škodám, je třeba konstatovat, že k nim nedošlo jednorázově. Škoda trvala po určité období, dokud žalobci neměli možnost získat referenční množství, v projednávaném případě tedy až do 28. března 1989, dne před vstupem v platnost nařízení č. 764/89, které, jelikož umožnilo přidělení zvláštních referenčních množství producentům SLOM I, ukončilo škodu vznikající žalobcům. Jedná se o trvající škodu, každodenně obnovovanou (viz v tomto smyslu rozsudek Hartmann v. Rada a Komise, výše v bodě 46 uvedený, body 132 a 140; rozsudek Kustermann v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 45, body 63 a 77, a rozsudek Rudolph v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 24, bod 65).
66 V důsledku toho zahrnuje období, během kterého utrpěli žalobci škodu z důvodu použití nařízení č. 857/84, ve znění nařízení č. 1371/84, u žalobce ve věci T‑8/95 dobu mezi 2. březnem 1985 a 28. březnem 1989, a u žalobce ve věci T‑9/95 dobu mezi 1. červencem 1984 a 28. březnem 1989.
67 Pro účely posouzení, u kterých škod utrpěných v průběhu dob zmíněných v předchozím bodě jsou žádosti o náhradu škody promlčené, je třeba připomenout, že v souladu s článkem 43 statutu Soudního dvora se promlčecí lhůta přerušuje buď podáním žaloby u Soudního dvora, nebo předložením předběžné žádosti příslušnému orgánu Společenství, přičemž však v tomto naposledy uvedeném případě dochází k přerušení pouze tehdy, pokud je po předložení žádosti podána žaloba ve lhůtě stanovené podle článku 230 ES, případně článku 232 ES (rozsudek Soudního dvora ze dne 5. dubna 1973, Giordano v. Komise, 11/72, Recueil, s. 417, bod 6; rozsudek Steffens v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 42, body 35 a 42, a rozsudek Kustermann v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 45, bod 67).
68 V projednávaném případě je nutno nejprve konstatovat, že žalobci podali předběžnou žádost ve smyslu článku 43 statutu Soudního dvora prostřednictvím dopisů ze dne 23. prosince 1991 (věc T‑8/95) a ze dne 4. prosince 1990 (věc T‑9/95), a že Rada tuto předběžnou žádost zamítla dopisy ze dne 13. ledna 1992 (věc T‑8/95) a ze dne 20. prosince 1990 (věc T‑9/95). Komise učinila totéž v dopisech ze dne 16. ledna 1992 (věc T‑8/95) a ze dne 19. prosince 1990 (věc T‑9/95).
69 Dále je nutno konstatovat, že žalované orgány v dopisech uvedených v předchozím bodu prohlásily, že jsou připraveny vzdát se vůči žalobcům práva na uplatnění námitky promlčení až do uplynutí tříměsíční lhůty po zveřejnění rozsudku Mulder II, uvedeného výše v bodě 9, v Úředním věstníku. Před uplynutím doby platnosti tohoto vzdání se práva na uplatnění námitky promlčení však byla tato doba prodloužena sdělením z 5. srpna 1992. V uvedeném sdělení se totiž žalované orgány zavázaly u všech producentů splňujících podmínky vyplývající z rozsudku Mulder II, uvedeného výše v bodě 9, jejichž nároky na náhradu škody nebyly ještě k 5. srpnu 1992 promlčeny, vzdát se práva na uplatnění námitky promlčení vyplývajícího z článku 43 statutu Soudního dvora až do okamžiku, kdy budou stanovena praktická prováděcí pravidla pro odškodnění dotyčných producentů (rozsudek Saint a Murray v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 46, bod 90).
70 Tato pravidla byla přijata nařízením č. 2187/93. Podle druhého pododstavce čl. 10 odst. 2 tohoto nařízení skončilo omezení práva uplatnit námitku promlčení, které si orgány samy stanovily, u producentů, kteří nepředložili žádost o náhradu škody podle nařízení, dne 30. září 1993 (rozsudek Hartmann v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 46, bod 137, a rozsudek Saint a Murray v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 46, bod 91). Naopak u producentů, kteří předložili žádost podle prvního pododstavce čl. 10 odst. 2 nařízení č. 2187/93, skončilo toto omezení, které si orgány samy stanovily, uplynutím lhůty pro přijetí nabídky na náhradu škody podle článku 14 prvního pododstavce nařízení č. 2187/93 (rozsudek Hartmann v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 46, bod 137; rozsudek Saint a Murray v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 46, bod 91; rozsudek Steffens v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 42, bod 40, a rozsudek ze dne 7. února 2002, Schulte v. Rada a Komise, T‑261/94, Recueil, s. II‑441, bod 67). Tato posledně uvedená lhůta uplynula v souladu s článkem 14 třetím pododstavcem nařízení č. 2187/93 dva měsíce po obdržení nabídky na náhradu škody, která sama o sobě musela být podle článku 14 prvního pododstavce uvedeného nařízení učiněna v čtyřměsíční lhůtě po obdržení žádosti.
71 Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobci, nezpůsobilo sdělení z 5. srpna 1992 běh nové pětileté promlčecí lhůty počítané od 30. září 1993 (rozsudek Van den Berg, uvedený výše v bodě 27, bod 100; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek Steffens v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 42, bod 36).
72 Vzdání se práva na uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaných orgánů, jež je zmíněno ve sdělení z 5. srpna 1992 a v předchozí korespondenci, která následovala po předběžných žádostech o náhradu škody, má nicméně vliv na výpočet promlčecí lhůty.
73 V tomto ohledu vyplývá z rozsudku Van den Berg, uvedeného výše v bodě 27, že přerušení promlčecí lhůty vyplývající z jednostranného vzdání se práva na uplatnění námitky promlčení ze strany orgánů, uvedeného ve sdělení z 5. srpna 1992 a případně rovněž v předchozí korespondenci, zůstává zachováno bez ohledu na okamžik, ve kterém žalobce podal žalobu na náhradu škody k Soudu (rozsudek Van den Berg, uvedený výše v bodě 27, body 100 a 101).
74 Pokud jde o otázku, zda se v tomto případě použije řešení přijaté v rozsudku Van den Berg, uvedeném výše v bodě 27, zdůraznily žalované orgány, že na rozdíl od žalobce ve věci, ve které byl vydán tento rozsudek, předložili žalobci v těchto věcech žádost ve smyslu čl. 10 odst. 2 prvního pododstavce nařízení č. 2187/93. Z toho podle žalovaných orgánů vyplývá, že přístup přijatý Soudním dvorem v rozsudku Van den Berg, uvedeném výše v bodě 27, nelze jednoduše na projednávané věci použít.
75 V tomto ohledu je namístě poznamenat, že z ustálené judikatury vyplývá, že skutečnost, že orgánu Společenství byla zaslána žádost o náhradu škody, má za důsledek pouze odložení uplynutí lhůty pěti let, a nikoli zkrácení pětileté promlčecí lhůty, stanovené v článku 43 statutu Soudního dvora (rozsudek Giordano v. Komise, uvedený výše v bodě 67, body 6 a 7, a rozsudek Soudu ze dne 18. září 1995, Nölle v. Rada a Komise, T‑167/94, Recueil, s. II‑2589, bod 30). Z toho plyne, že pro účely výpočtu promlčecí lhůty nemůže být situace producenta mléka, jakými jsou žalobci v projednávaných věcech, který podal žádost o náhradu škody podle čl. 10 odst. 2 prvního pododstavce nařízení č. 2187/93, méně příznivá než situace producenta, který takovou žádost o náhradu škody nepodal.
76 Za těchto podmínek je nutné se domnívat, že Soudní dvůr nechtěl ve svém rozsudku Van den Berg, uvedeném výše v bodě 27, omezit výhodu bezpodmínečného přerušení promlčecí lhůty vyplývajícího z jednostranného vzdání se práva ze strany žalovaných orgánů pouze na kategorii producentů mléka, kteří nepodali žádost ve smyslu čl. 10 odst. 2 prvního pododstavce nařízení č. 2187/93. Je totiž nutno mít za to, že Soudní dvůr odkázal na tuto neexistenci žádosti v bodě 100 svého rozsudku pouze pro účely stanovení konečného data přerušení promlčecí lhůty vyplývajícího z tohoto vzdání se práva, jenž se liší v závislosti tom, zda taková žádost podle čl. 10 odst. 2 prvního pododstavce nařízení č. 2187/93 byla podána, či nikoli (viz bod 70 výše).
77 Žalované orgány ještě při jednání zdůraznily, že žalobce ve věci, ve které byl vydán rozsudek Van den Berg, uvedený výše v bodě 27, nemohl podat žádost podle čl. 10 odst. 2 prvního pododstavce nařízení č. 2187/93, jelikož jeho situace nespadala do oblasti působnosti tohoto nařízení. Přitom Soudní dvůr podle žalovaných orgánů rozhodl v rozsudku Van den Berg, uvedeném výše v bodě 27, že u žalobce v této posledně uvedené věci byl běh promlčecí lhůty přerušen až do 30. září 1993, jelikož nebyl v postavení, které by mu umožňovalo předvídat, že se na jeho situaci nevztahuje nařízení č. 2187/93.
78 Tato okolnost však není takové povahy, aby odůvodnila nepoužitelnost řešení použitého v rozsudku Van den Berg, uvedeném výše v bodě 27, na situaci žalobců v projednávaných věcech. Podobně jako žalobce ve věci, ve které byl vydán tento rozsudek, totiž ani žalobci v projednávaných věcech nemohli předvídat oblast působnosti nařízení č. 2187/93 před jeho přijetím.
79 Musí být proto stanoveno, podle rozsudku Van den Berg, uvedeného výše v bodě 27, u jakých škod vzniklých mezi 2. březnem 1985 a 28. březnem 1989 (věc T‑8/95) nebo mezi 1. červencem 1984 a 28. březnem 1989 (věc T‑9/95) byly žádosti o náhradu škody v okamžiku podání žalob, tedy dne 23. ledna 1995, promlčeny.
80 Zaprvé je třeba za tímto účelem konstatovat, že žalobci zaslali žalovaným orgánům předběžnou žádost, kterou byla přerušena pětiletá promlčecí lhůta v okamžiku, kdy tuto žádost obdržel jeden z obou orgánů. Z článku 43 statutu Soudního dvora a z judikatury totiž vyplývá, že pro přerušení promlčecí lhůty je rozhodující datum obdržení žádosti, a nikoli, jak tvrdily žalované orgány, datum, kdy dotyčný orgán na tuto žádost odpověděl (viz v tomto smyslu rozsudek Van den Berg, uvedený výše v bodě 27, bod 101, a rozsudek Hartmann v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 46, bod 139).
81 Žalobce ve věci T‑8/95 učinil tuto žádost dopisem ze dne 23. prosince 1991 určeným žalovaným orgánům. Rada obdržela tento dopis dne 31. prosince 1991. Datum, kdy dopis obdržela Komise, nelze s jistotou zjistit. Při jednání se však účastníci řízení shodli na skutečnosti, že se lze domnívat, že tento dopis došel Komisi rovněž 31. prosince 1991. Za těchto podmínek byl v době přijetí předběžné žádosti promlčen nárok na náhradu škody za období před 31. prosincem 1986 (viz v tomto smyslu rozsudek Hartmann v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 46, body 139 a 140). Krom toho je třeba konstatovat, že sám žalobce ve věci T‑8/95 ve své replice upřesnil, že uplatňuje nárok na náhradu škody za období od 31. prosince 1986 do 29. března 1989.
82 Ve věci T‑9/95 zaslal žalobce předběžnou žádost žalovaným orgánům dopisem ze dne 4. prosince 1990. Tento dopis byl doručen Radě dne 7. prosince 1990. Datum, kdy dopis obdržela Komise, nelze s jistotou zjistit. Při jednání se však účastníci řízení shodli na skutečnosti, že se lze domnívat, že tento dopis došel Komisi rovněž 7. prosince 1990. Za těchto podmínek byl v době přijetí předběžné žádosti promlčen nárok na náhradu škody za období před 7. prosincem 1985 (viz v tomto smyslu rozsudek Hartmann v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 46, body 139 a 140). Krom toho je třeba konstatovat, že sám žalobce ve věci T‑9/95 ve své replice upřesnil, že uplatňuje nárok na náhradu škody za období od 7. prosince 1985 do 29. března 1989.
83 Zadruhé v souladu s řešením přijatým v rozsudku Van den Berg, uvedeném výše v bodě 27 (body 100 a 101) je třeba pro účely počítání promlčecí lhůty odhlédnout od doby mezi 31. prosincem 1991 (věc T‑8/95) a 7. prosincem 1990 (věc T‑9/95) na jedné straně, a datem skončení závazku žalovaných orgánů vzdát se práva na uplatnění námitky promlčení na straně druhé.
84 Nicméně na rozdíl od věci, ve které byl vydán rozsudek Van den Berg, uvedený výše v bodě 27, podali žalobci žádost podle čl. 10 odst. 2 prvního pododstavce nařízení č. 2187/93 a obdrželi nabídku podle čl. 14 prvního pododstavce uvedeného nařízení, kterou mlčky odmítli, jelikož nechali uplynout lhůtu stanovenou pro přijetí nabídky. Za těchto podmínek je namístě vzít v úvahu, pro účely stanovení konce doby, po kterou byla přerušena promlčecí lhůta, uplynutí lhůty pro přijetí nabídky na náhradu škody, která byla učiněna na základě čl. 14 prvního pododstavce nařízení č. 2187/93 (rozsudek Hartmann v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 46, bod 137; rozsudek Saint a Murray v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 46, bod 91; rozsudek Steffens v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 42, bod 40, a rozsudek Schulte v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 70, bod 67).
85 Je nutno konstatovat, že nabídka na náhradu škody podle čl. 14 prvního pododstavce nařízení č. 2187/93 byla učiněna žalobci ve věci T‑8/95 dopisem ze dne 17. prosince 1993, který mu došel 18. prosince 1993. Datum doručení nabídky na náhradu škody učiněné žalobci ve věci T‑9/95 dopisem ze dne 2. prosince 1993 nelze s jistotou zjistit. Při jednání se však účastníci řízení shodli na skutečnosti, že žalobce ve věci T‑9/95 obdržel tuto nabídku na náhradu škody dne 3. prosince 1993.
86 Vzhledem k tomu, že v souladu s čl. 14 třetím pododstavcem nařízení č. 2187/93 činila lhůta pro přijetí nabídky podle čl. 14 prvního pododstavce uvedeného nařízení dva měsíce po obdržení nabídky, je třeba dospět k závěru, že doba mezi 31. prosincem 1991 a 18. únorem 1994 ve věci T‑8/95 a doba mezi 7. prosincem 1990 a 3. únorem 1994 ve věci T‑9/95 nemůže být zohledněna pro účely výpočtu pětileté promlčecí lhůty.
87 Při jednání tvrdili žalobci v odpovědi na otázku Soudu, že je namístě prodloužit dobu přerušení promlčecí lhůty o další dva měsíce v souladu se zásadami vytyčenými v rozsudku Rudolph v. Rada a Komise, uvedeném výše v bodě 24, a rozsudku Kustermann v. Rada a Komise uvedeném výše v bodě 45.
88 Je třeba nicméně poukázat na to, že v těchto rozsudcích chtěl Soud zmírnit důsledky svého přístupu, podle kterého se účinky přerušení promlčecí lhůty považují za zaniklé, pokud nebyla u Soudu podána žaloba na náhradu škody ve lhůtě ponechané žalovaným orgánům ke vzdání se práva na uplatnění námitky promlčení. V souladu s tím Soud v těchto rozsudcích rozhodl, že producenti, kteří z důvodu závazku orgánů učinit producentům nabídku na náhradu škody, vyčkávali s podáním žaloby na náhradu škody k Soudu, kterou pak podali ve lhůtě dvou měsíců po uplynutí lhůty pro přijetí nabídky stanovené v čl. 14 třetím pododstavci nařízení č. 2187/93, mají nadále prospěch ze závazku orgánů vzdát se práva na uplatnění námitky promlčení (rozsudek Kustermann v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 45, bod 76, a rozsudek Rudolph v. Rada a Komise, uvedený výše v bodě 24, bod 64).
89 Nicméně s ohledem na skutečnost, že v souladu s rozsudkem Van den Berg, uvedeným výše v bodě 27, zůstává přerušení promlčecí lhůty vyplývající z jednostranného vzdání se práva na uplatnění námitky promlčení ze strany orgánů zachováno bez ohledu na okamžik, ve kterém žalobce podal žalobu, není namístě použít v projednávaných věcech judikaturu citovanou v předchozím bodě.
90 S ohledem na vše, co bylo uvedeno výše, je nutno konstatovat, pokud jde o věc T‑8/95, že doba, během níž byla promlčecí lhůta přerušena, je období od 31. prosince 1991 do 18. února 1994. Jedná se o dobu dvou let, jednoho měsíce a osmnácti dnů. Při připočtení této doby k době pěti let předcházející podání žaloby dne 23. ledna 1995 je nutno konstatovat, že nároky žalobce ve věci T‑8/95 na náhradu škody jsou promlčeny za období před 5. prosincem 1987. Jelikož škoda způsobená žalobci byla ukončena dne 28. března 1989 (viz bod 65 výše), musí být žalobci ve věci T‑8/95 nahrazena škoda způsobená v důsledku použití nařízení č. 857/94, ve znění nařízení č. 1371/84, za období mezi 5. prosincem 1987 a 28. březnem 1989.
91 Ve věci T‑9/95 je dobou, ke které nebude moci být přihlédnuto pro účely výpočtu promlčecí lhůty, doba mezi 7. prosincem 1990 a 3. únorem 1994. Jedná se o dobu tří let, jednoho měsíce a dvaceti šesti dnů. Po připočtení této doby k době pěti let předcházející podání žaloby dne 23. ledna 1995 je nutno konstatovat, že nároky žalobce ve věci T‑9/95 na náhradu škody jsou promlčeny za období před 27. listopadem 1986. Jelikož škoda způsobená žalobci skončila 28. března 1989 (viz bod 65 výše), musí být žalobci ve věci T‑9/95 nahrazena škoda způsobená v důsledku použití nařízení č. 857/84, ve znění nařízení č. 1371/84, za období mezi 27. listopadem 1986 a 28. březnem 1989.
92 Jelikož jsou žádosti o náhradu škody částečně promlčeny, je namístě ještě posoudit podpůrný argument žalobců, podle kterého se dopustili omluvitelného omylu ohledně počátku běhu promlčecí lhůty.
93 Je důležité připomenout, že, jak vyplývá z judikatury, pojem „omluvitelný omyl“ musí být vykládán restriktivně a může se vztahovat pouze na výjimečné okolnosti, kdy dotyčné orgány zejména jednaly takovým způsobem, že jejich jednání samo o sobě nebo rozhodujícím způsobem mohlo vyvolat u procesního subjektu, který jednal v dobré víře a prokázal veškerou řádnou péči požadovanou od běžně informovaného subjektu, přípustný zmatek. V takovém případě se totiž správní orgán nemůže dovolávat vlastního nedodržení zásad právní jistoty a legitimního očekávání, jež bylo původem omylu procesního subjektu (rozsudek Bayer v. Komise, uvedený výše v bodě 40, bod 29, potvrzený rozsudkem Soudního dvora ze dne 15. prosince 1994, Bayer v. Komise, C‑195/91 P, Recueil, s. I‑5619, bod 26; usnesení Soudu ze dne 19. září 2005, Air Bourbon v. Komise, T‑321/04, Sb. rozh. s. II‑3469, bod 38).
94 I když v projednávaném případě chtěly žalované orgány omezit počet žalob tím, že ve sdělení z 5. srpna 1992 uvedly, že se dočasně vzdávají vznesení námitky promlčení, nezasáhly nikdy do svobody dotyčných hospodářských subjektů podat žalobu na náhradu škody u soudů Společenství. Argument žalobců, podle kterého žalované orgány požadovaly, aby poškození producenti mléka nepodali žalobu, musí být proto odmítnut.
95 Krom toho žalované orgány nikdy nepřispěly ke zmatení ohledně doby trvání jejich závazku nevznést námitku promlčení podle článku 43 statutu Soudního dvora. Ve svém sdělení z 5. srpna 1992 totiž oznámily, že vzdání se práva na uplatnění námitky promlčení je platné až do okamžiku přijetí praktických prováděcích pravidel pro odškodnění dotyčných producentů.
96 Podpůrný argument žalobců proto nelze přijmout.
97 Konečně argument týkající se zásad evropského smluvního práva je nerelevantní, jelikož žaloba se vztahuje na náhradu mimosmluvní škody.
98 Pokud jde o výši náhrady škody, která má být zaplacena žalovanými orgány, je namístě poznamenat, že žalované orgány nepovažovaly za nutné posoudit tuto otázku během písemné části řízení, jelikož se domnívaly, že žaloby jsou zcela promlčeny, a jelikož žalobci každopádně uvedli, že jsou připraveni dosáhnout dohody na základě zásad nařízení č. 2187/93. Při jednání vyzvali Soud, pro případ, že dospěje k názoru, že žaloby nejsou zcela promlčeny, aby v mezitímním rozsudku určil doby, které nebyly promlčeny, aby účastníci řízení mohli nalézt shodu ohledně výše náhrady škody.
99 Za těchto podmínek Soud vyzývá účastníky řízení, aby dospěli ve lhůtě šesti měsíců k dohodě ohledně výše náhrady škody, která má být žalobcům zaplacena žalovanými orgány. Nebude-li dohody dosaženo, předloží účastníci řízení Soudu ve stejné lhůtě své vyčíslené návrhy.
K nákladům řízení
100 Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno v bodě 99 tohoto rozsudku, musí být o nákladech řízení rozhodnuto později.
Z těchto důvodů
SOUD (pátý senát)
rozhodl takto:
1) Rada a Komise mají povinnost nahradit škodu vzniklou Wilhelmu Pellemu a Ernstu-Reinhardu Konradovi v důsledku použití nařízení Rady (EHS) č. 857/84 ze dne 31. března 1984, kterým se stanoví prováděcí pravidla pro dávku uvedenou v článku 5c nařízení (EHS) č. 804/68 v odvětví mléka a mléčných výrobků, ve znění nařízení Komise (EHS) č. 1371/84 ze dne 16. května 1984, kterým se stanoví prováděcí pravidla pro doplňkovou dávku uvedenou v článku 5c nařízení č. 804/68, v rozsahu, v jakém tato nařízení nestanovila přidělení referenčního množství producentům, kteří na základě závazku přijatého podle nařízení Rady (EHS) č. 1078/77 ze dne 17. května 1977, kterým se zavádí režim prémií za neuvedení mléka a mléčných výrobků na trh a za přeměnu stád dojnic, nedodávali mléko v průběhu referenčního roku stanoveného dotyčným členským státem.
2) Wilhelmu Pellemu, žalobci ve věci T‑8/95, musí být nahrazeny škody, které mu vznikly v důsledku použití nařízení č. 857/84 za období, které započalo 5. prosince 1987 a skončilo 28. března 1989.
3) Ernstu-Reinhardu Konradovi, žalobci ve věci T‑9/95, musí být nahrazeny škody, které mu vznikly v důsledku použití nařízení č. 857/84 za období, které započalo 27. listopadu 1986 a skončilo 28. března 1989.
4) Účastníci řízení předloží Soudu ve lhůtě šesti měsíců ode dne vydání tohoto rozsudku částky stanovené společnou dohodou, které mají být zaplaceny.
5) Nebude-li dohody dosaženo, předloží účastníci řízení Soudu ve stejné lhůtě své vyčíslené návrhy.
6) O nákladech řízení bude rozhodnuto později.
Vilaras | Martins Ribeiro | Jürimäe |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 27. září 2007.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |