ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu)
10. února 2011(*)
„Volný pohyb služeb – Vysílání pracovníků – Akt o přistoupení z roku 2003 – Přechodná opatření – Přístup polských státních příslušníků na pracovní trh států, které již byly v době přistoupení Polské republiky členy Unie – Požadavek pracovního povolení pro poskytování pracovní síly – Směrnice 96/71/ES – Článek 1 odst. 3“
Ve spojených věcech C‑307/09 až C‑309/09,
jejichž předmětem jsou žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podané rozhodnutími Raad van State (Nizozemsko) ze dne 29. července 2009, došlými Soudnímu dvoru dne 3. srpna 2009, v řízeních
Vicoplus SC PUH (C‑307/09),
BAM Vermeer Contracting sp. Zoo (C‑308/09),
Olbek Industrial Services sp. zoo (C‑309/09)
proti
Minister van Sociale Zaken en Werkgelegenheid,
SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),
ve složení J. N. Cunha Rodrigues, předseda senátu, A. Arabadžev, A. Rosas, U. Lõhmus (zpravodaj) a A. Ó Caoimh, soudci,
generální advokát: Y. Bot,
vedoucí soudní kanceláře: M. Ferreira, vrchní rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 8. července 2010,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za Vicoplus SC PUH E. Vliegenbergem, advocaat,
– za BAM Vermeer Contracting sp. zoo a Olbek Industrial Services sp. zoo M. Lewandowskim, advocaat,
– za nizozemskou vládu C. Wissels a B. Koopman, jako zmocněnkyněmi,
– za českou vládu M. Smolkem a T. Müllerem, jako zmocněnci,
– za dánskou vládu C. Vangem, jako zmocněncem,
– za německou vládu M. Lummou, N. Graf Vitzthumem a J. Möllerem, jako zmocněnci,
– za rakouskou vládu E. Riedlem a G. Hessem, jako zmocněnci,
– za polskou vládu M. Dowgielewiczem, jakož i J. Faldyga a K. Majcher, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi J. Enegrenem, I. Rogalskim, W. Wilsem a E. Traversou, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 9. září 2010,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu článků 56 SFEU a 57 SFEU, jakož i čl. 1 odst. 3 písm. c) směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (Úř. věst. 1997, L 18, s. 1).
2 Tyto žádosti byly předloženy v rámci sporů mezi polskými společnostmi Vicoplus SC PUH (dále jen „Vicoplus“), BAM Vermeer Contracting sp. zoo (dále jen „BAM Vermeer“) a Olbek Industrial Services sp. zoo (dále jen „Olbek“), na jedné straně, a Minister van Sociale Zaken en Werkgelegenheid (ministr sociálních věcí a práce), na straně druhé, ve věci pokut, které byly těmto společnostem uloženy za vyslání polských pracovníků, kteří neměli pracovní povolení, do Nizozemska.
Právní rámec
Právo Unie
Akt o přistoupení z roku 2003
3 Článek 24 Aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie (Úř. věst. 2003, L 236, s. 33, dále jen „akt o přistoupení z roku 2003“) stanoví seznam opatření uvedených v přílohách V až XIV tohoto aktu, které se za podmínek stanovených v těchto přílohách uplatňují ve vztahu k novým členským státům.
4 Příloha XII aktu o přistoupení z roku 2003 má název „Seznam uvedený v článku 24 aktu o přistoupení: Polsko“. Kapitola 2 této přílohy, nadepsaná „Volný pohyb osob“, stanoví ve svých odstavcích 1, 2, 5 a 13 následující:
„1. [Články 45 SFEU a 56 první pododstavec SFEU] se ve vztahu k volnému pohybu pracovníků a volnému pohybu služeb, zahrnujícímu dočasný pohyb pracovníků vymezený v článku 1 směrnice 96/71/ES, mezi Polskem na jedné straně a Belgií, Českou republikou, Dánskem, Německem, Estonskem, Řeckem, Španělskem, Francií, Irskem, Itálií, Lotyšskem, Litvou, Lucemburskem, Maďarskem, Nizozemskem, Rakouskem, Portugalskem, Slovinskem, Slovenskem, Finskem, Švédskem a Spojeným královstvím na straně druhé, použijí v plném rozsahu pouze za podmínek přechodných ustanovení uvedených v odstavcích 2 až 14.
2. Odchylně od článků 1 až 6 nařízení (EHS) č. 1612/68 [nařízení Rady ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2)] budou stávající členské státy do konce období dvou let po dni přistoupení uplatňovat národní opatření nebo opatření, která vyplývají z dvoustranných dohod, upravující přístup polských státních příslušníků na jejich trhy práce. Stávající členské státy mohou tato opatření dále uplatňovat do konce období pěti let po dni přistoupení Polska.
[…]
5. Členský stát, který na konci období pěti let uvedeného v odstavci 2 zachovává národní opatření nebo opatření, která vyplývají z dvoustranných dohod, může v případě vážných narušení trhu práce nebo nebezpečí takových narušení po oznámení Komisi dále uplatňovat tato opatření do konce období sedmi let po dni přistoupení. Nebude-li takové oznámení učiněno, uplatňují se články 1 až 6 nařízení (EHS) č. 1612/68.
[…]
13. S cílem čelit vážným narušením trhu práce nebo nebezpečí takových narušení v určitých citlivých odvětvích služeb, která mohou vzniknout v některých oblastech při nadnárodním poskytování služeb definovaném v článku 1 směrnice 96/71/ES, se mohou Německo a Rakousko po dobu, kdy uplatňují na základě výše uvedených přechodných ustanovení na volný pohyb polských pracovníků národní opatření nebo opatření, která vyplývají z dvoustranných dohod, po oznámení Komisi odchýlit od článku [56 prvního pododstavce SFEU] s cílem omezit v rámci poskytování služeb společnostmi usazenými v Polsku dočasný pohyb pracovníků, jejichž právo na přístup k zaměstnání v Německu nebo Rakousku podléhá národním opatřením.
[…]“
Směrnice 96/71
5 Článek 1 směrnice 96/71, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví:
„1. Tato směrnice se vztahuje na podniky usazené v některém členském státě, které vysílají v rámci nadnárodního poskytování služeb v souladu s odstavcem 3 pracovníky na území jiného členského státu.
[...]
3. Tato směrnice se použije, pokud podniky uvedené v odstavci 1 učiní některé z následujících nadnárodních opatření:
a) vyšlou pracovníka na území členského státu na vlastní účet a pod svým vedením na základě smlouvy uzavřené mezi podnikem pracovníky vysílajícím a stranou, pro kterou jsou služby určeny, činnou v tomto členském státě, jestliže po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi vysílajícím podnikem a pracovníkem,
nebo
b) vyšlou pracovníka do provozovny nebo podniku náležejícího ke skupině podniků na území členského státu, jestliže po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi vysílajícím podnikem a pracovníkem,
nebo
c) jako podnik pro dočasnou práci či podnik poskytující pracovníky vyšlou pracovníka do podniku, který jej využije, se sídlem nebo vykonávajícího činnost na území některého členského státu, jestliže po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi podnikem pro dočasnou práci či podnikem poskytujícím pracovníky na straně jedné a pracovníkem na straně druhé.
[…]“
Směrnice 91/383/EHS
6 Článek 1 směrnice Rady 91/383/EHS ze dne 25. června 1991, kterou se doplňují opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zaměstnanců v pracovním poměru na dobu určitou nebo v dočasném pracovním poměru (Úř. věst. L 206, s. 19; Zvl. vyd. 05/01, s. 418), stanoví následující:
„Tato směrnice se vztahuje na:
[…]
2) dočasné pracovní poměry mezi podnikem pro dočasnou práci, který je zaměstnavatelem, a zaměstnancem, který je přidělen k výkonu práce pro podnik nebo závod využívající služeb podniku pro dočasnou práci a který podléhá jejich kontrole.“
Vnitrostátní právo
7 Podle čl. 2 odst. 1 zákona o zaměstnávání cizinců (Wet arbeid vreemdelingen, Stb. 1994, č. 959) se zaměstnavateli zakazuje poskytnout v Nizozemsku práci cizímu státnímu příslušníkovi bez pracovního povolení.
8 Článek 1e odst. 1 prováděcí vyhlášky k Wav (Besluit uitvoering Wav, Stb. 1995, č. 406), ve znění vyhlášky ze dne 10. listopadu 2005 (Stb. 2005, č. 577, dále jen „prováděcí vyhláška“), zní takto:
„Zákaz uvedený v čl. 2 odst. 1 Wav se nepoužije na cizího státního příslušníka, který v rámci nadnárodního poskytování služeb dočasně vykonává práci v Nizozemsku pro zaměstnavatele, který má své sídlo v jiném členském státě Evropské unie, než je Nizozemsko, pokud
a) cizí státní příslušník má právo vykonávat práci jako zaměstnanec tohoto zaměstnavatele ve státě, ve kterém má zaměstnavatel sídlo,
b) zaměstnavatel oznámil pracovní činnost v Nizozemsku před jejím zahájením Ústřední organizaci pro práci a příjmy a
c) nejedná se o službu, která spočívá v poskytování pracovní síly.“
9 Podle předkládajícího soudu byla povinnost získat pracovní povolení, uložená čl. 2 odst. 1 Wav jakožto dočasné omezení volného pohybu polských pracovníků uvedené v příloze XII aktu o přistoupení z roku 2003, zachována až do 1. května 2007.
Spory v původním řízení a předběžné otázky
10 Pokud jde o věc C‑307/09, z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že při kontrole provedené úřadem inspekce práce bylo zjištěno, že tři polští státní příslušníci ve službách společnosti Vicoplus pracovali u nizozemské společnosti Maris, která se zabývá revizemi čerpadel pro jiné podniky. Podle smlouvy uzavřené mezi společností Maris a jinou společností měla být pracovní činnost těchto osob prováděna v období od 15. srpna do 30. listopadu 2005.
11 Skutkový stav věci C‑308/09 byl vylíčen ve zprávě úřadu inspekce práce ze dne 31. července 2006, podle níž dva polští státní příslušníci pracovali od 10. ledna 2006 jako montéři v autodílně nizozemské společnosti Flevoservice en Flevowash BV. Tito nastoupili do pracovního poměru u společnosti BAM Vermeer, která s uvedenou společností uzavřela smlouvu o opravě a úpravě nákladních automobilů a přívěsů.
12 Co se týče věci C‑309/09, předkládací rozhodnutí uvádí, že společnost, jejíž právní nástupkyní je společnost Olbek, uzavřela dne 15. listopadu 2005 smlouvu s nizozemskou společností HTG Nederveen BV za tím účelem, aby posledně uvedené společnosti poskytla zaměstnance k provádění služeb spočívajících v nakládání s odpady po dobu několika měsíců. Prohlídka kanceláří společnosti HTG Nederveen BV provedená inspekcí práce umožnila konstatovat, že tyto služby byly prováděny zejména 20 polskými státními příslušníky.
13 Ve všech třech výše uvedených věcech byly žalobkyním v původním řízení uloženy pokuty za porušení čl. 2 odst. 1 Wav, jelikož vyslaly polské pracovníky do Nizozemska, aniž pro ně získaly pracovní povolení.
14 Státní tajemník pro sociální věci a práci ve věci C‑307/09 a Minister van Sociale Zaken en Werkgelegenheid ve věcech C‑308/09 a C‑309/09 měli za to, že poskytování služeb ze strany společností Vicoplus, BAM Vermeer a Olbek spočívalo v poskytování pracovní síly ve smyslu čl. 1e odst. 1 písm. c) prováděcí vyhlášky.
15 Poté, co Rechtbank’s-Gravenhage zamítl žaloby podané proti těmto rozhodnutím žalobkyněmi v původním řízení, podaly tyto odvolání k Raad van State.
16 Tento soud uvádí, že je nesporné, že povinnost uvedená v čl. 1e odst. 1 prováděcí vyhlášky získat pracovní povolení pro poskytování pracovní síly představuje omezení volného pohybu služeb. Tvrdí však, že z rozsudků ze dne 27. března 1990, Rush Portuguesa (C‑113/89, Recueil, s. I‑1417); ze dne 9. srpna 1994, Vander Elst (C‑43/93, Recueil, s. I‑3803); ze dne 21. října 2004, Komise v. Lucembursko (C‑445/03, Sb. rozh. s. I‑10191); ze dne 19. ledna 2006, Komise v. Německo (C‑244/04, Sb. rozh. s. I‑885); jakož i ze dne 21. září 2006, Komise v. Rakousko (C‑168/04, Sb. rozh. s. I‑9041) vyplývá, že takové omezení může být odůvodněno zejména cílem obecného zájmu spočívajícím v ochraně vnitrostátního pracovního trhu především proti obcházením omezení volného pohybu pracovníků.
17 V této souvislosti předkládající soud vysvětluje, že zachování uvedené povinnosti získat pracovní povolení je odůvodněno především výše uvedeným rozsudkem Rush Portuguesa, ale poukazuje na to, že Soudní dvůr nepřevzal do svých pozdějších výše uvedených rozsudků úvahy uvedené v bodě 16 tohoto rozsudku. Podle předkládajícího soudu proto vyvstává otázka, zda právo Unie v současné době brání tomu, aby za okolností věcí v původním řízení bylo poskytování pracovní síly vázáno na získání pracovního povolení.
18 Předkládající soud si proto klade otázku, zda pracovní povolení požadované na základě čl. 2 odst. 1 Wav pro služby spočívající v poskytování pracovní síly je za účelem ochrany vnitrostátního pracovního trhu, pokud jde o volný pohyb pracovníků, s ohledem na články 56 SFEU a 57 SFEU a rovněž vzhledem k výhradě formulované ve druhém odstavci kapitoly 2 přílohy XII aktu o přistoupení z roku 2003 přiměřeným opatřením. Pokud tomu tak je, táže se předkládající soud na rozsah pojmu „poskytování pracovní síly“ a obzvláště na význam, který je třeba přiznat povaze hlavní činnosti, kterou dotyčný poskytovatel služeb vykonává ve svém členském státě usazení.
19 Za těchto podmínek se Raad van State rozhodl ve všech probíhajících věcech přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky, které znějí ve všech těchto věcech totožně:
„1) Je nutno články [56 SFEU] a [57 SFEU] vykládat v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava obsažená v článku 2 [Wav] ve spojení s čl. 1e odst. 1 návětím a písm. c) prováděcí vyhlášky, podle které je pro vyslání pracovníků ve smyslu čl. 1 odst. 3 návětí a písm. c) směrnice 96/71/ES nezbytné získat pracovní povolení?
2) Na základě jakých kritérií je třeba určit, zda se jedná o vyslání pracovníků ve smyslu čl. 1 odst. 3 návětí a písm. c) směrnice 96/71/ES?“
20 Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 2. října 2009 byly věci C‑307/09 až C‑309/09 spojeny pro účely písemné a ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku.
K předběžným otázkám
K první otázce
21 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda články 56 SFEU a 57 SFEU brání právní úpravě členského státu, která vysílání pracovníků, kteří jsou státními příslušníky jiného členského státu, ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. c) směrnice 96/71, na území prvně uvedeného členského státu, podřizuje požadavku získání pracovního povolení.
22 Je třeba připomenout, že okolnost, že vnitrostátní soud formuloval předběžnou otázku po formální stránce tak, že odkázal na určitá ustanovení práva Unie, nebrání tomu, aby Soudní dvůr tomuto soudu poskytl veškeré prvky výkladu, které mohou být pro rozsouzení věci, jež mu byla předložena, užitečné, ať již na ně posledně uvedený v položených otázkách odkázal, či nikoli. V tomto ohledu přísluší Soudnímu dvoru, aby ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem, zejména z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky práva Unie, které je s přihlédnutím k předmětu sporu třeba vyložit (viz zejména rozsudek ze dne 27. října 2009, ČEZ, C‑115/08, Sb. rozh. s. I‑10265, bod 81 a citovaná judikatura).
23 Předkládající soud uvádí, že Nizozemské království tím, že až do 1. května 2007 ponechalo v platnosti povinnost získat pracovní povolení uvedené v čl. 2 odst. 1 Wav pro polské státní příslušníky, kteří zamýšlejí pracovat v tomto členském státě, použilo odchylku týkající se volného pohybu pracovníků upravenou ve druhém odstavci kapitoly 2 přílohy XII aktu o přistoupení z roku 2003. Tento soud se nicméně táže, jak vyplývá z bodů 16 až 18 tohoto rozsudku, zda zachování takové povinnosti podle čl. 1e odst. 1 písm. c) prováděcí vyhlášky pro služby spočívající v poskytování polských pracovníků na území Nizozemského království může být s ohledem na tuto odchylku odůvodněno.
24 V této souvislosti je nutno uvést, že pokud je vnitrostátní právní úprava odůvodněná na základě některého z přechodných opatření uvedených v článku 24 aktu o přistoupení z roku 2003, v projednávaném případě na základě přechodného opatření stanoveného ve druhém odstavci kapitoly 2 přílohy XII tohoto aktu, není se třeba dále zabývat otázkou slučitelnosti této právní úpravy s články 56 SFEU a 57 SFEU (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 5. října 2006, Valeško, C‑140/05, Sb. rozh. s. I‑10025, bod 74).
25 Je tedy třeba posoudit, zda taková právní úprava, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, spadá do působnosti uvedeného přechodného opatření.
26 Zaprvé je nutno připomenout, že druhý odstavec kapitoly 2 přílohy XII aktu o přistoupení z roku 2003 je odchylkou od volného pohybu pracovníků tím, že představuje přechodnou výjimku z použití článků 1 až 6 nařízení č. 1612/68 na polské státní příslušníky. Toto ustanovení totiž uvádí, že členské státy na období dvou let od 1. května 2004, tedy data přistoupení tohoto státu k Unii, budou uplatňovat národní opatření nebo opatření, která vyplývají z dvoustranných dohod, upravující přístup polských státních příslušníků na jejich trhy práce. Uvedené ustanovení rovněž stanoví, že členské státy mohou tato opatření nadále uplatňovat do konce období pěti let po dni přistoupení Polské republiky k Unii.
27 Zadruhé z judikatury Soudního dvora vyplývá, že činnost spočívající v tom, že podnik poskytuje za úplatu pracovní sílu, která zůstává ve službách uvedeného podniku, aniž je se společností, která ji využívá, uzavřena jakákoli pracovní smlouva, je podnikatelskou činností, která splňuje podmínky stanovené v čl. 57 prvním pododstavci SFEU, a musí být tudíž považována za službu ve smyslu tohoto ustanovení (viz rozsudek ze dne 17. prosince 1981, Webb, 279/80, Recueil, s. 3305, bod 9, a usnesení ze dne 16. června 2010, RANI Slovakia, C‑298/09, bod 36).
28 Soudní dvůr nicméně uznal, že tato činnost může mít dopad na pracovní trh členského státu, v němž sídlí strana, pro kterou jsou služby určeny. Pracovníci zaměstnaní podniky poskytujícími pracovní sílu mohou případně spadat pod ustanovení článků 45 SFEU až 48 SFEU a pod nařízení Unie přijatá k jejich provedení (viz výše uvedený rozsudek Webb, bod 10).
29 Dále pak z důvodu zvláštní povahy pracovních vztahů příznačných pro poskytování pracovní síly ovlivňuje výkon této činnosti přímo jak vztahy na trhu práce, tak oprávněné zájmy dotyčných pracovníků (výše uvedený rozsudek Webb, bod 18).
30 V této souvislosti Soudní dvůr v bodě 16 výše uvedeného rozsudku Rush Portuguesa konstatoval, že podnik poskytující pracovní sílu, přestože jde o poskytovatele služeb ve smyslu Smlouvy FEU, vykonává činnosti, které mají právě za cíl zpřístupnit pracovníkům pracovní trh hostitelského členského státu.
31 Toto konstatování je odůvodněno skutečností, že pracovník vyslaný ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. c) směrnice 96/71 je během doby svého poskytnutí typicky přidělen na pracovní místo v podniku, který jej využije, jež by bylo jinak obsazeno zaměstnancem tohoto podniku.
32 Z toho vyplývá, že taková právní úprava členského státu, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, musí být považována za opatření upravující přístup polských státních příslušníků na trh práce tohoto členského státu ve smyslu kapitoly 2 odst. 2 přílohy XII aktu o přistoupení z roku 2003.
33 Z tohoto důvodu je tato právní úprava, která během přechodného období upraveného v kapitole 2 odst. 2 přílohy XII aktu o přistoupení z roku 2003 nadále podřizuje vysílání, ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. c) směrnice 96/71, polských státních příslušníků na území tohoto státu požadavku získání pracovního povolení, slučitelná s články 56 SFEU a 57 SFEU.
34 Tento závěr je nutno učinit i vzhledem k účelu uvedeného ustanovení, jehož cílem je zabránit tomu, aby v důsledku přistoupení nových členských států k Unii nedocházelo k narušením pracovního trhu starých členských států, způsobeným bezprostředním přílivem zvýšeného počtu pracovníků, kteří jsou státními příslušníky uvedených nových států (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 27. září 1989, Lopes da Veiga, 9/88, Recueil, s. 2989, bod 10, a výše uvedený rozsudek Rush Portuguesa, bod 13). Tento účel vyplývá především z kapitoly 2 odst. 5 přílohy XII aktu o přistoupení z roku 2003, jelikož tento odstavec upravuje možnost, aby členský stát v případě vážných narušení trhu práce nebo nebezpečí takových narušení prodloužil až do konce období sedmi let po dni přistoupení Polské republiky opatření uvedená v odst. 2 této druhé kapitoly.
35 Jak uvedl generální advokát v bodě 51 svého stanoviska, zdá se nepřirozené rozlišovat mezi přílivem pracovníků na pracovní trh určitého členského státu v závislosti na tom, zda k němu získají přístup prostřednictvím poskytnutí pracovní síly nebo přímo a nezávisle, neboť v obou těchto případech je tento potenciálně významný pohyb pracovníků způsobilý tento pracovní trh narušit. Vyloučení poskytování pracovní síly z působnosti kapitoly 2 odst. 2 přílohy XII aktu o přistoupení z roku 2003 by tudíž mohlo zbavit toto ustanovení ve velké části jeho užitečného účinku.
36 Závěr uvedený v bodě 33 tohoto rozsudku ostatně odpovídá tomu, co Soudní dvůr konstatoval ve výše uvedeném rozsudku Rush Portuguesa ohledně článku 216 aktu o podmínkách přistoupení Španělského království a Portugalské republiky a o úpravách smluv (Úř. věst. 1985, L 302, s. 23). Soudní dvůr totiž nejprve v bodě 14 tohoto rozsudku uvedl, že se uvedený článek použije zejména v případě, kdy se jedná o přístup portugalských pracovníků na trh práce jiných členských států, aby poté v bodě 16 tohoto rozsudku dospěl k závěru, že tento článek brání poskytování pracovníků pocházejících z Portugalska podnikem, který je poskytovatelem služeb.
37 V této souvislosti je nutno uvést, že ačkoli podle předkládajícího soudu neodkázal Soudní dvůr výslovně ve svých pozdějších rozsudcích na bod 16 výše uvedeného rozsudku Rush Portuguesa, odvolal se nicméně na bod 17 stejného rozsudku, který vysvětluje důsledek plynoucí z uvedeného bodu 16, tedy že členský stát musí mít možnost ověřit, zda určité poskytování služeb není ve skutečnosti poskytováním pracovní síly, na kterou se nevztahuje volný pohyb pracovníků, avšak s výhradou, že tento stát dodrží meze stanovené právem Unie (viz výše uvedené rozsudky Komise v. Lucembursko, bod 39, jakož i Komise v. Rakousko, bod 56).
38 Kapitola 2 odst. 1 přílohy XII aktu o přistoupení z roku 2003 sice poukazuje na přechodná opatření, která se týkají nejen volného pohybu pracovníků, ale i volného pohybu služeb, zahrnujícího dočasný pohyb pracovníků, tak jak je definován v článku 1 směrnice 96/71. Odstavec 13 této kapitoly přitom umožňuje pouze Spolkové republice Německo a Rakouské republice, aby se za podmínek v něm uvedených odchýlily od článku 56 SFEU, pokud jde o nadnárodní poskytování služeb, tak jak jsou zde definována.
39 V této souvislosti je třeba konstatovat, že článek 1 směrnice 96/71 stanoví dva případy spočívající v nadnárodním poskytování pracovní síly. Na jedné straně totiž odst. 3 písm. c) tohoto článku zahrnuje vyslání pracovníka podnikem usazeným v určitém členském státě, bez ohledu na to, zda jde o podnik pro dočasnou práci nebo podnik poskytující pracovníka do podniku, který jej využije, se sídlem nebo vykonávajícího činnost na území jiného členského státu. Na druhé straně pak písm. b) stejného odstavce upravuje vyslání pracovníka podniku náležejícího ke skupině podniků na území určitého členského státu do provozovny nebo podniku náležejícího ke stejné skupině.
40 Jak nicméně poznamenala dánská a německá vláda, kapitola 2 odst. 13 přílohy XII aktu o přistoupení z roku 2003 je výsledkem jednání zahájených Spolkovou republikou Německo a Rakouskou republikou za účelem úpravy přechodného režimu pro veškerá poskytování služeb uvedená v čl. 1 odst. 3 směrnice 96/71. Nelze mít přitom za to, že tento výsledek vedl k vyloučení možnosti, aby ostatní státy, které již byly v době přistoupení Polské republiky členy Unie, použily svá národní opatření ohledně vysílání pracovníků ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. c) směrnice 96/71, kteří mají polskou státní příslušnost. Takový důsledek by porušil účel druhého odstavce uvedené kapitoly, tak jak je popsán v bodě 34 tohoto rozsudku.
41 Vzhledem k výše uvedeným úvahám je na první otázku třeba odpovědět tak, že články 56 SFEU a 57 SFEU nebrání tomu, aby členský stát během přechodného období, upraveného v kapitole 2 odst. 2 přílohy XII aktu o přistoupení z roku 2003, podřizoval vysílání pracovníků – polských státních příslušníků – ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. c) směrnice 96/71, na své území požadavku získání pracovního povolení.
Ke druhé otázce
42 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu jsou kritéria umožňující určit, zda poskytovaná služba představuje poskytování pracovníků ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. c) směrnice 96/71.
43 Zaprvé, jak bylo připomenuto v bodě 27 tohoto rozsudku, z bodu 9 výše uvedeného rozsudku Webb vyplývá, že poskytování pracovní síly je poskytováním služeb za úplatu ve smyslu čl. 57 prvního pododstavce SFEU, v jehož rámci zůstává poskytovaný pracovník ve službách poskytovatele, aniž je se společností, která jej využívá, uzavřena jakákoli pracovní smlouva.
44 V této souvislosti je třeba uvést, že čl. 1 odst. 3 písm. c) směrnice 96/71 rovněž stanoví, že mezi podnikem pro dočasnou práci nebo podnikem, který pracovníka poskytuje, a pracovníkem musí během doby, po kterou je vyslán, existovat pracovněprávní vztah.
45 Zadruhé je nutno rozlišovat poskytování pracovní síly od dočasného vyslání pracovníků do jiného členského státu za účelem provedení prací v rámci poskytování služeb jejich zaměstnavatele (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Rush Portuguesa, bod 15), přičemž vyslání pro tyto účely je ostatně uvedeno v čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice 96/71.
46 Jak uvedl generální advokát v bodě 65 svého stanoviska, představuje vyslání pracovníků jejich zaměstnavatelem do jiného členského státu v posledně uvedeném případě doplněk k poskytování služeb ze strany uvedeného zaměstnavatele v tomto státě. V důsledku toho je třeba mít za to, že se jedná o vyslání ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. c) směrnice 96/71 tehdy, pokud na rozdíl od dočasného vyslání, tak jak je popsáno v předchozím bodě, představuje vyslání pracovníků do jiného členského státu samotný předmět nadnárodního poskytování služeb.
47 Zatřetí, jak poukazují všechny vlády, které předložily vyjádření Soudnímu dvoru, jakož i Komise, pracuje pracovník vyslaný ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. c) směrnice 96/71 pod dohledem a vedením podniku, který jej využívá. To je logický důsledek skutečnosti, že takový pracovník nevykonává svou práci v rámci poskytování služeb prováděného jeho zaměstnavatelem v hostitelském členském státě.
48 Tento charakteristický znak je rovněž zmíněn v čl. 1 odst. 2 směrnice 91/383, který stanoví, že zaměstnanec podniku pro dočasnou práci je poskytován za účelem výkonu práce pro podnik nebo závod využívající služeb podniku pro dočasnou práci a podléhá jejich kontrole.
49 Naproti tomu skutečnost, že se pracovník při skončení vyslání vrátí do členského státu svého původu, nemůže vyloučit to, že tento pracovník byl v hostitelském členském státě předmětem poskytnutí. Ačkoli totiž platí, že se pracovník vyslaný pro účely výkonu prací v rámci poskytování služeb svého zaměstnavatele ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice 96/71 obvykle vrátí po provedení těchto služeb do státu svého původu (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Rush Portuguesa, bod 15, a Vander Elst, bod 21), nic nebrání tomu, aby pracovník vyslaný ve smyslu bodu c) tohoto odstavce opustil hostitelský členský stát a rovněž se vrátil do členského státu svého původu poté, co vykonal svou práci pro podnik, který jej využil.
50 Stejně tak platí, že ačkoli chybějící propojení mezi úkoly vykonanými pracovníkem v hostitelském členském státě a hlavní činností jeho zaměstnavatele by mohlo naznačovat, že tento pracovník byl svým zaměstnavatelem poskytnut, nelze nicméně vyloučit zejména to, že uvedený pracovník vykonává poskytování služeb pro svého zaměstnavatele, které spadá do oblasti jeho sekundární či nové činnosti. Naopak skutečnost, že uvedené úkoly odpovídají hlavní činnosti zaměstnavatele vyslaného pracovníka, nemůže vyloučit, že tento pracovník byl poskytnut, přičemž k tomu může dojít zejména u takového vyslání v rámci skupiny podniků, jako je vyslání uvedené v čl. 1 odst. 3 písm. b) směrnice 96/71.
51 V důsledku toho je třeba na druhou položenou otázku odpovědět tak, že vysílání pracovníků ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. c) směrnice 96/71 je poskytováním služeb za úplatu, v jehož rámci zůstává vyslaný pracovník ve službách podniku, který je poskytovatelem, aniž je s podnikem, který jej využívá, uzavřena jakákoli pracovní smlouva. Pro vysílání pracovníků je charakteristická okolnost, že vyslání pracovníka do hostitelského členského státu představuje samotný předmět poskytování služeb, které provádí podnik, který je poskytovatelem, a že tento pracovník plní své úkoly pod dohledem a vedením podniku, který jej využívá.
K nákladům řízení
52 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:
1) Články 56 SFEU a 57 SFEU nebrání tomu, aby členský stát během přechodného období, upraveného v kapitole 2 odst. 2 přílohy XII Aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie, podřizoval vysílání pracovníků – polských státních příslušníků – ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. c) směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb, na své území požadavku získání pracovního povolení.
2) Vysílání pracovníků ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. c) směrnice 96/71 je poskytováním služeb za úplatu, v jehož rámci zůstává vyslaný pracovník ve službách podniku, který je poskytovatelem, aniž je s podnikem, který jej využívá, uzavřena jakákoli pracovní smlouva. Pro vysílání pracovníků je charakteristická okolnost, že vyslání pracovníka do hostitelského členského státu představuje samotný předmět poskytování služeb, které provádí podnik, který je poskytovatelem, a že tento pracovník plní své úkoly pod dohledem a vedením podniku, který jej využívá.
Podpisy.