null
STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
LAILY MEDINA
přednesené dne 7. března 2024(1)
Spojené věci C‑771/22 a C‑45/23
Bundesarbeitskammer
proti
HDI Global SE
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Bezirksgericht für Handelssachen Wien (Okresní soud pro obchodní věci ve Vídni, Rakousko)]
a
A,
B,
C,
D
proti
MS Amlin Insurance SE
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Nederlandstalige Ondernemingsrechtbank Brussel (nizozemskojazyčný obchodní soud v Bruselu, Belgie)]
„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Ochrana spotřebitele – Souborné služby pro cesty a spojené cestovní služby – Směrnice (EU) 2015/2302 – Nevyhnutelné a mimořádné okolnosti – Pandemie covidu-19 – Platební neschopnost pořadatele – Článek 17 odst. 1 – Ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty v době před platební neschopností – Záruka vrácení veškerých plateb uskutečněných cestujícími nebo v jejich prospěch – Rozsah ochrany v případě platební neschopnosti“
I. Úvod
1. Odvětví cestování a cestovního ruchu bylo jedním z odvětví, jež byla zasažena pandemií covidu-19, neboť dopad na celé odvětví cestovního ruchu byl bezprecedentní(2). Rozšíření pandemie vedlo k hromadnému rušení souborných služeb pro cesty, přičemž nebyly prováděny žádné nové rezervace. To pořadatelům souborných služeb pro cesty, kteří čelili velkému počtu žádostí o vrácení plateb, způsobilo vážné problémy s likviditou. V této souvislosti v projednávané věci vyvstává otázka rozsahu ochrany cestujících pro případ platební neschopnosti pořadatelů podle čl. 17 odst. 1 směrnice (EU) 2015/2302(3).
II. Právní rámec
Unijní právo
2. V bodech 39 a 40 odůvodnění směrnice 2015/2302 je uvedeno:
„(39) Členské státy by měly zajistit, aby cestující, kteří si zakoupí souborné služby, byli plně chráněni proti platební neschopnosti pořadatele. Členské státy, v nichž jsou pořadatelé usazeni, by měly zajistit, aby tito pořadatelé poskytli záruku, že v případě jejich platební neschopnosti budou vráceny veškeré platby již provedené cestujícími nebo v jejich prospěch, a pokud souborné služby zahrnují přepravu osob, že bude zajištěna repatriace cestujících. Nicméně by měla existovat možnost nabídnout cestujícím pokračování poskytování souborných služeb. Členské státy si mohou samy zvolit, jakým způsobem má být poskytnuta ochrana pro případ platební neschopnosti, měly by však zajistit, aby tato ochrana byla účinná. Účinností je myšleno, že ochrana by měla být k dispozici, jakmile v důsledku platební neschopnosti pořadatele cestovní služby nejsou nebo nebudou poskytnuty nebo budou poskytnuty pouze částečně nebo jakmile poskytovatelé služeb požadují zaplacení po cestujících. Členské státy by měly mít možnost požadovat, aby pořadatelé cestujícím vystavili osvědčení dokládající přímý nárok vůči poskytovateli ochrany pro případ platební neschopnosti.
(40) Aby byla ochrana proti platební neschopnosti účinná, měla by pokrývat předvídatelné množství plateb zasažených platební neschopností pořadatele a ve vhodných případech i předvídatelné náklady na repatriaci. To znamená, že by ochrana měla být dostatečně vysoká, aby pokryla všechny předvídatelné platby uskutečněné cestujícími nebo v jejich prospěch v rámci souborných služeb v hlavní sezóně, přičemž se zohlední období mezi obdržením takových plateb a dokončením cest či pobytů, jakož i případné předvídatelné náklady na repatriaci. [...] Nemělo by však být třeba, aby účinná ochrana proti platební neschopnosti zohledňovala velmi vzdálená rizika, jako je například platební neschopnost vyhlášená několika největšími pořadateli zároveň, pokud by zohlednění takových rizik mělo nepřiměřený vliv na náklady na tuto ochranu, a tím by bránilo její účinnosti. V takových případech může být záruka pro náhradu uskutečněných plateb omezena.“
3. V článku 12 směrnice 2015/2302, nadepsaném „Ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty a právo na odstoupení před zahájením poskytování souborných služeb pro cesty“, je stanoveno:
„1. Členské státy zajistí, aby cestující mohl smlouvu o souborných službách pro cesty před zahájením poskytování souborných služeb kdykoli ukončit. Ukončí-li cestující smlouvu o souborných službách pro cesty podle tohoto odstavce, může po něm být požadováno zaplacení přiměřeného a zdůvodnitelného storno poplatku pořadateli. […]
2. Bez ohledu na odstavec 1 má cestující právo ukončit smlouvu o souborných službách pro cesty před zahájením poskytování souborných služeb bez zaplacení storno poplatku, jestliže v destinaci nebo jejím bezprostředním okolí nastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které mají výrazný dopad na poskytování souborných služeb nebo na přepravu osob do destinace. V případě ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty podle tohoto odstavce má cestující nárok na vrácení veškerých uskutečněných plateb ve prospěch souborných služeb, avšak nemá nárok na dodatečné odškodnění.
3. Pořadatel může smlouvu o souborných službách pro cesty ukončit a vrátit cestujícímu veškeré platby uskutečněné ve prospěch souborných služeb, avšak není povinen poskytnout dodatečné odškodnění, jestliže:
[...]
(b) mu v plnění smlouvy brání nevyhnutelné a mimořádné okolnosti a o ukončení smlouvy uvědomí cestujícího bez zbytečného odkladu ještě před zahájením poskytování souborných služeb.
4. Pořadatel vrátí veškeré platby podle odstavců 2 a 3, nebo v případě použití odstavce 1 vrátí veškeré platby uskutečněné cestujícím nebo v jeho prospěch na souborné služby, snížené o přiměřené storno poplatky. Tyto platby musí být cestujícímu vráceny bez zbytečného prodlení a v každém případě do 14 dnů po ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty.
[...]“
4. V článku 17 směrnice 2015/2302, nadepsaném „Účinek a rozsah ochrany pro případ platební neschopnosti“, je stanoveno:
„1. Členské státy zajistí, aby pořadatelé usazení na jejich území poskytli záruku vrácení veškerých plateb uskutečněných cestujícími nebo v jejich prospěch, nejsou-li příslušné služby poskytnuty v důsledku platební neschopnosti pořadatele. Je-li součástí smlouvy o souborných službách pro cesty i přeprava osob, poskytnou pořadatelé záruku rovněž pro repatriaci cestujících. Lze nabídnout pokračování souborných služeb.
[...]
2. Záruka uvedená v odstavci 1 musí být účinná a musí se vztahovat na důvodně předvídatelné náklady. Musí se vztahovat na částky plateb uskutečněné cestujícími nebo v jejich prospěch za souborné služby, přičemž se zohlední období mezi obdržením záloh a konečných plateb a dokončením souborných služeb, jakož i odhadované náklady na repatriaci v případě platební neschopnosti pořadatele.
[...]
5. Uskutečněné platby za cestovní služby, jež nebyly poskytnuty, musí být na žádost cestujícího bez zbytečného prodlení vráceny.“
Vnitrostátní právo
Rakouské právo
5. Ustanovení § 3 Verordnung der Bundesministerin für Digitalisierung und Wirtschaftsstandort über Pauschalreisen und verbundene Reiseleistungen (nařízení spolkové ministryně pro digitalizaci a hospodářství o souborných službách pro cesty a spojených cestovních službách, dále jen „nařízení o souborných službách pro cesty“), stanoví:
„(1) Osoby oprávněné k poskytování cestovních služeb jsou povinny zajistit, aby cestujícímu byla poskytnuta náhrada za:
1. již uskutečněné platby (zálohy a doplatky), pokud nejsou cestovní služby zcela nebo zčásti poskytnuty v důsledku platební neschopnosti osoby oprávněné pořádat cestovní služby nebo pokud poskytovatel služeb po cestujícím požaduje jejich zaplacení,
[...]“
Belgické právo
6. V první větě článku 54 Loi relative à la vente de voyages à forfait, de prestations de voyage liées et de services de voyage (belgický zákon o prodeji souborných cestovních služeb, spojených cestovních služeb a cestovních služeb) ze dne 21. listopadu 2017 (Moniteur belge č. 2017014061 ze dne 1. prosince 2017, s. 106673) (dále jen „zákon o souborných cestovních službách“) je stanoveno:
„Pořadatelé a prodejci usazení v Belgii poskytnou záruku vrácení veškerých plateb uskutečněných cestujícími nebo v jejich prospěch, nejsou-li příslušné služby poskytnuty v důsledku platební neschopnosti pořadatele.“
7. Arrêté Royal relatif à la protection contre l’insolvabilité lors de la vente de voyages à forfait, de prestations de voyage liées et de services de voyage (královský výnos o ochraně před platební neschopností při prodeji souborných cestovních služeb, spojených cestovních služeb a cestovních služeb) ze dne 29. května 2018 (Moniteur belge č. 2018012508 ze dne 11. června 2018, s. 48438) (dále jen „královská vyhláška“) definuje způsob, jakým má být poskytnuta záruka podle článku 54 zákona o souborných službách pro cesty.
8. Článek 12 odst. 1 královské vyhlášky stanoví:
„V případě platební neschopnosti pořadatele poskytuje pojistná smlouva tyto záruky:
1 pokračování souborných služeb pro cesty, je-li to možné;
2 vrácení všech plateb uskutečněných v době uzavření smlouvy s podnikatelem;
3 vrácení plateb za souborné služby pro cesty, které nemohou být z důvodu platební neschopnosti podnikatele poskytnuty;
4 repatriaci cestujících, pokud již bylo plnění smlouvy s podnikatelem zahájeno [...]“
9. Článek 13 věta první královského výnosu stanoví:
„Vrácení se týká všech plateb, které příjemce uhradil pořadateli v souvislosti se smlouvou o souborných službách pro cesty, v rozsahu, v němž nebyla smlouva splněna v důsledku platební neschopnosti pořadatele, nebo všech plateb uhrazených za cestovní služby, které nebyly v důsledku platební neschopnosti pořadatele poskytnuty“.
III. Spory v původních řízeních a žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce
Věc C‑771/22
10. Rakouský spotřebitel dne 3. března 2020 uzavřel s pořadatelem, společností Flamenco Sprachreisen GmbH (dále jen „Flamenco“), smlouvu o souborných službách pro cesty na zájezd do Španělska. Cesta se měla uskutečnit v době od 3. května 2020 do 2. června 2020. Spotřebitel cenu zájezdu v plné výši uhradil dne 9. března 2020.
11. Dne 16. března 2020 spotřebitel smlouvu o souborných službách pro cesty ukončil z důvodu nevyhnutelných a mimořádných okolností souvisejících s epidemií covidu-19. Právo na ukončení smlouvy nebylo v původním řízení zpochybněno.
12. Dne 20. května 2020 Landesgericht Linz (zemský soud v Linci, Rakousko) zahájil insolvenční řízení vůči společnosti Flamenco. Společnost Flamenco ukončila činnost. Po konečném rozvrhu bylo insolvenční řízení pravomocným usnesením ze dne 9. června 2022 ukončeno.
13. Insolvenční správce smlouvu o souborných službách pro cesty formálně ukončil dne 8. června 2020.
14. Spotřebitel svou pohledávku na vrácení plateb za souborné služby vůči společnosti Flamenco postoupil na Bundesarbeitskammer (Spolková komora pracovníků a zaměstnanců, Rakousko), která je žalobkyní v původním řízení.
15. Žalobkyně podala žalobu proti společnosti HDI Global SE, pojistiteli společnosti Flamenco. Společnost HDI Global namítla, že není povinna vrátit spotřebiteli platbu, neboť platební neschopnost nebyla příčinou neposkytnutí cestovních služeb. Žalobkyně tvrdí, že existence takové příčinné souvislosti není podle čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 vyžadována.
16. Předkládající soud uvádí, že jak ze znění čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302, tak z vnitrostátního prováděcího ustanovení vyplývá, že mezi platební neschopností a neposkytnutím cestovních služeb musí existovat příčinná souvislost. To by znamenalo, že se ochrana pro případ platební neschopnosti nevztahuje na nároky na vrácení plateb, pokud jsou souborné služby ukončeny před tím, než se pořadatel ocitne v platební neschopnosti. Předkládající soud nicméně připomíná, že bod 39 odůvodnění směrnice 2015/2302 naznačuje něco jiného, neboť vyžaduje, aby členské státy poskytly záruku vrácení „vešker[ých] plat[eb] již proveden[ých] cestujícími nebo v jejich prospěch“. Výklad, podle kterého se čl. 17 odst. 1 vztahuje na vrácení veškerých uskutečněných plateb, je podpořen vysokou úrovní ochrany spotřebitele podle čl. 114 odst. 3 SFEU a článku 169 SFEU, jakož i podle článku 38 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).
17. Předkládající soud se rovněž zabývá tím, zda je pro výklad čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 relevantní skutečnost, že se pořadatel ocitnul v platební neschopnosti v době, kdy se měla cesta uskutečnit, nebo skutečnost, že důvodem ukončení smlouvy a nepřímo i platební neschopnosti je stejná výjimečná okolnost, a to pandemie covidu-19.
18. Bezirksgericht für Handelsachen Wien (Okresní soud pro obchodní věci ve Vídni, Rakousko), který má za to, že řešení sporu, který mu byl předložen, závisí na výkladu směrnice 2015/2302, rozhodl, že přeruší řízení a položí Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být článek 17 [směrnice 2015/2302] vykládán v tom smyslu, že na platby cestujícího, které pořadateli uhradil před zahájením cesty nebo pobytu, se vztahuje ochrana pouze v případě, že se cesta nebo pobyt neuskuteční v důsledku platební neschopnosti, nebo se ochrana vztahuje i na platby, které byly pořadateli uhrazeny před zahájením insolvenčního řízení, pokud cestující smlouvu před vznikem platební neschopnosti ukončí z důvodu mimořádných okolností ve smyslu článku 12 uvedené směrnice 2015/2302?
2) Musí být článek 17 [směrnice 2015/2302] vykládán v tom smyslu, že na platby cestujícího, které pořadateli uhradil před zahájením cesty nebo pobytu, se vztahuje ochrana, pokud cestující smlouvu o cestě nebo pobytu z důvodu mimořádných okolností ve smyslu článku 12 výše uvedené směrnice ukončí ještě před vznikem platební neschopnosti, avšak platební neschopnost by nastala v průběhu rezervované cesty nebo pobytu?
3) Musí být článek 17 [směrnice 2015/2302] vykládán v tom smyslu, že na platby cestujícího, které pořadateli uhradil před zahájením cesty nebo pobytu, se vztahuje ochrana, pokud cestující smlouvu o cestě nebo pobytu z důvodu mimořádných okolností ve smyslu článku 12 výše uvedené směrnice ukončí ještě před vznikem platební neschopnosti a pořadatel se ocitl v platební neschopnosti z důvodu těchto mimořádných okolností?“
19. Písemná vyjádření předložili účastníci původního řízení, jakož i řecká vláda a Evropská komise. Tito zúčastnění přednesli ústní vyjádření na jednání, které se konalo dne 7. prosince 2023.
Věc C‑45/23
20. Žalobci jsou spotřebitelé, přičemž žalovaná – společnost MS Amlin Insurance SE – je insolvenční pojišťovna společnosti Exclusive Destinations NV, jež je pořadatelem zájezdu.
21. Dne 13. listopadu 2019 uzavřel žalobce 1 prostřednictvím prodejce smlouvu o souborných službách pro cesty se společností Exclusive Destinations. Zájezd byl naplánován na březen 2020.
22. Zájezd byl z důvodu pandemie covidu-19 přeložen na listopad 2020 a byla stanovena vyšší cena. Původní cena již byla pořadateli zaplacena.
23. V říjnu 2020 prodejce na žádost spotřebitelů pořadateli oznámil rozhodnutí spotřebitelů smlouvu ukončit a obdržet zpět celou uhrazenou částku. Pořadatel potvrdil, že za tímto účelem učiní nezbytné kroky.
24. Rozsudkem ze dne 8. prosince 2020 vyhlásil Ondernemingsrechtbank Gent (Obchodní soud v Gentu, Belgie) platební neschopnost pořadatele.
25. Dne 9. prosince 2020 vrátil prodejce spotřebitelům část ceny zájezdu, kterou dosud neuhradil pořadateli.
26. Dne 22. ledna 2021 byla společnosti MS Amlin Insurance doručena formální výzva, aby vrátila celou cenu souborných služeb. Žalovaná nárok odmítla, protože důvodem zrušení smlouvy nebyla platební neschopnost pořadatele Exclusive Destinations.
27. Spotřebitelé se domáhají vrácení zaplacené ceny u předkládajícího soudu. Na podporu svého nároku uvádějí, že všeobecné podmínky pojistné smlouvy mezi MS Amlin Insurance a Exclusive Destinations jasně upravují vrácení částek zaplacených pojištěnému pořadateli při uzavření smlouvy nebo po tomto datu cestujícím.
28. Společnosti MS Amlin Insurance popírá, že by se na situaci žalobců vztahovala pojistná smlouva, protože pojištění se na náhrady související s cestou vztahuje pouze tehdy, když se cesta nemůže uskutečnit kvůli platební neschopnosti pořadatele.
29. Předkládající soud má za to, že záruka upravená v čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 je stanovena pouze pro případ, že dotčené služby nejsou poskytnuty v důsledku platební neschopnosti pořadatele. Podle jeho názoru směrnice 2015/2302 nestanoví žádnou záruku pro případ, kdy služby nejsou poskytnuty z jiného důvodu, než je platební neschopnost pořadatele, jako je tomu v případě ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty cestujícím z důvodu nevyhnutelných a mimořádných okolností podle čl. 12 odst. 1 směrnice 2015/2302.
30. Předkládající soud konstatuje, že znění článku 54 belgického zákona o souborných cestovních službách, kterým se provádí směrnice 2015/2302, v podstatě odpovídá znění čl. 17 odst. 1 této směrnice, ale nestanoví širší ochranu.
31. S ohledem na znění směrnice 2015/2302 a její vnitrostátní provedení se předkládající soud domnívá, že na nárok spotřebitele v původním řízení se pojištění nevztahuje a že by měl být za obvyklých okolností zamítnut.
32. Předkládající soud má však pochybnosti o tom, zda je takový výsledek slučitelný s cílem zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitele a zda by mohl zakládat nerovné zacházení.
33. Předkládající soud zejména připomíná, že v souvislosti se směrnicí Rady 90/314/EHS(4) Soudní dvůr rozhodl, že účelem záruky vrácení plateb uskutečněných spotřebiteli je chránit je před finančními riziky vyplývajícími z platební neschopnosti nebo úpadku pořadatele zájezdu(5).
34. Zadruhé předkládající soud poznamenává, že v případě platební neschopnosti existují v zásadě dvě kategorie cestujících, kteří nesou finanční riziko spojené se zaplacenou cenou. Do první kategorie patří cestující, jejichž zájezd se nemůže uskutečnit v důsledku platební neschopnosti pořadatele. Tito cestující finanční ztrátu utrpí, protože přijdou o zaplacenou cenu zájezdu. Do druhé kategorie patří cestující, kteří mají na vrácení celé zaplacené ceny zájezdu nárok na základě ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty z důvodu nevyhnutelných a mimořádných okolností. Tito cestující finanční ztrátu utrpí také v případě, že se pořadatel do platební neschopnosti dostane po ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty, ale před tím, než je cestujícímu cena cesty vrácena.
35. Předkládající soud zdůrazňuje, že obě kategorie cestujících nesou stejné finanční riziko. Uznává, že situace těchto dvou kategorií cestujících se v jiných ohledech liší. Platební neschopnost pořadatele například trvale znemožňuje plnění smlouvy o souborných službách pro cesty, zatímco nevyhnutelné a mimořádné okolnosti jsou zpravidla přechodné povahy. První kategorie cestujících má navíc v době, kdy se pořadatel ocitne v platební neschopnosti, uzavřenou smlouvu o souborných službách, zatímco druhá kategorie cestujících smlouvu vypověděla ještě před tím, než se pořadatel ocitl v platební neschopnosti. Předkládající soud se však táže, do jaké míry jsou tyto faktory způsobilé odůvodnit rozdílné zacházení.
36. Vzhledem k tomu, že měl Nederlandstalige ondernemingsrechtbank Brussel (nizozemskojazyčný obchodní soud v Bruselu, Belgie) za to, že vyřešení sporu, který mu byl předložen, závisí na výkladu směrnice 2015/2302, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Musí být čl. 17 odst. 1 [směrnice 2015/2302] vykládán v tom smyslu, že v něm stanovená záruka vrácení veškerých plateb uskutečněných cestujícími nebo v jejich prospěch platí rovněž tehdy, když cestující ukončí smlouvu o souborných službách pro cesty z důvodu nevyhnutelných a mimořádných okolností ve smyslu čl. 12 odst. 2 této směrnice a pořadatel se po ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty z tohoto důvodu, avšak před skutečným vrácením těchto částek cestujícímu ocitne v platební neschopnosti, čímž cestující utrpí finanční ztrátu a v případě platební neschopnosti pořadatele proto nese hospodářské riziko?“
37. Písemná vyjádření předložili účastníci původního řízení, belgická, dánská a řecká vláda, Rada Evropské unie, Evropský parlament a Komise. S výjimkou dánské vlády se všichni zúčastnění rovněž vyjádřili na jednání, které se konalo dne 7. října 2023.
38. Rozhodnutím Soudního dvora ze dne 24. října 2023 byly věci C‑771/22 a C‑45/23 pro účely ústní části řízení a rozsudku spojeny.
IV. Právní analýza
K první otázce položené ve věci C‑771/22 a jediné otázce položené ve věci C‑45/23
39. Podstatou otázek předkládajících soudů, které je třeba posuzovat společně, je stanovení rozsahu ochrany v případě platební neschopnosti týkající se vrácení všech plateb uskutečněných cestujícími podle čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302.
40. Podstatou první otázky předkládajícího soudu ve věci C‑771/22 a jediné otázky předkládajícího soudu ve věci C‑45/23 je, zda se záruka vrácení plateb vztahuje pouze na platby uskutečněné cestujícími nebo v jejich prospěch, pokud se cesta nebo dovolená neuskutečnily v důsledku platební neschopnosti pořadatele, nebo také na platby uskutečněné cestujícími, kteří smlouvu ukončili z důvodu nevyhnutelných a mimořádných okolností ve smyslu čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 před platební neschopností pořadatele, nebo v jejich prospěch.
41. Úvodem je třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou je při výkladu ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí, a případně i historii jeho vzniku(6).
42. Podle ustálené judikatury Soudního dvora přitom výsledkem výkladu ustanovení unijního práva rovněž nemůže být odstranění jakéhokoli užitečného účinku jasného a přesného znění tohoto ustanovení. Proto se Soudní dvůr v případě, kdy smysl ustanovení unijního práva jednoznačně vyplývá ze samotného znění tohoto ustanovení, nemůže od tohoto výkladu odchýlit(7).
43. Konečně, pokud předkládající soud ve věci C‑45/23 zpochybňuje platnost čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302, je třeba připomenout, že podle obecné výkladové zásady musí být unijní akt vykládán v co největším možném rozsahu způsobem, který nezpochybní jeho platnost, a v souladu s veškerým primárním právem, mimo jiné i s ustanoveními Listiny. Je-li tedy možný více než jeden výklad znění sekundárního unijního práva, je třeba dát přednost výkladu, v rámci něhož je ustanovení v souladu s primárním právem, před výkladem, který vede ke zjištění, že ustanovení je s tímto právem neslučitelné(8).
44. Proto je třeba nejprve ověřit, zda znění čl. 17 odst. 1 umožňuje více než jeden výklad.
a) Lze znění čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 vykládat více než jedním způsobem?
45. Článek 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 stanoví, že pořadatelé poskytují záruku vrácení všech plateb uskutečněných cestujícími nebo v jejich prospěch, „nejsou-li příslušné služby poskytnuty v důsledku platební neschopnosti pořadatele“.
46. Předkládající soudy se v obou věcech domnívají, že znění čl. 17 odst. 1 vyžaduje příčinnou souvislost mezi platební neschopností a neposkytnutím služeb, což znamená, že pokrytí nároků na vrácení plateb je podmíněno tím, že služby nebyly poskytnuty z důvodu platební neschopnosti. Důsledkem této příčinné souvislosti nebo podmíněnosti by zřejmě bylo vyloučení (nezpochybňovaných) nevypořádaných nároků na vrácení, které vznikly v důsledku ukončení smlouvy v době před platební neschopností, z rozsahu uvedené záruky.
47. Zúčastnění se v písemných vyjádřeních rozcházejí v názoru na otázku, zda čl. 17 odst. 1 nevypořádané nároky jasně vylučuje, nebo zda může být vykládán více způsoby. Společnost HDI Global, společnost MS Amlin Insurance, belgická a dánská vláda a Komise se domnívají, že znění čl. 17 odst. 1 vyžaduje jasnou příčinnou souvislost mezi platební neschopností a neplněním smlouvy (nebo jejím nedodržením). Bundesarbeitskammer, A a řecká vláda jsou opačného názoru. Parlament uvedl, že čl. 17 odst. 1 lze ve světle zásady rovného zacházení vykládat tak, že se vztahuje na nároky všech cestujících, takže otázka platnosti vůbec nevzniká. Rada k tomuto aspektu žádný postoj nezaujala.
48. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že výraz „nejsou-li příslušné služby poskytnuty v důsledku platební neschopnosti pořadatele“ – a zejména výraz „v důsledku“ – by na první pohled mohl být vykládán tak, že záruka vrácení peněz vyžaduje příčinnou souvislost mezi neposkytnutím plnění a platební neschopností. Stejným způsobem lze vykládat i francouzské znění tohoto ustanovení(9), jakož i další jazyková znění(10), neboť všechna kladou důraz na to, že neplnění smlouvy musí být přímým důsledkem platební neschopnosti.
49. Otázku výkladu tohoto ustanovení by bylo možné vyřešit, pokud by se ve vztahu k významu pojmu „příslušné služby“ postupovalo v souladu s argumentem Bundesarbeitskammer, který při slyšení podpořila i řecká vláda. Podle Bundesarbeitskammer a řecké vlády by měl být pojem „příslušné služby“ chápán široce a zahrnovat veškeré závazky pořadatele související s cestovní smlouvou, včetně vrácení peněz.
50. Nejsem přesvědčena, že by pojem „služby“ měl být chápán tak, že zahrnuje nárok na vrácení plateb. Zaprvé po právní stránce je vrácení plateb nárokem cestujícího vůči pořadateli. Nárok cestujícího na vrácení plateb nelze považovat za „službu“, která má být poskytnuta.
51. Zadruhé z kontextu, jehož je čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 součástí, jasně vyplývá, že „příslušnými službami“ se rozumí „cestovní služby“. „Cestovní služby“ jsou definovány v čl. 3 odst. 1 jako přeprava osob, ubytování, pronájem automobilů a jakékoli jiné služby cestovního ruchu, které nejsou z podstaty součástí jiné cestovní služby. Článek 17 odst. 5 stanoví, že uskutečněné platby za „cestovní služby“, které nebyly poskytnuty, musí být bez zbytečného prodlení vráceny. Bod 39 odůvodnění rovněž odkazuje na „cestovní služby [které] nejsou nebo nebudou poskytnuty“. Ustanovení čl. 19 odst. 1, které upravuje požadavky na ochranu pro případ platební neschopnosti v případě spojených cestovních služeb, odkazuje na neposkytnutí „cestovní služby“. Obecně řečeno, čl. 13 odst. 1, který upravuje odpovědnost za poskytování souborných služeb, odkazuje na poskytování „cestovních služeb“ zahrnutých ve smlouvě o souborných službách pro cesty. Z toho vyplývá, že v kontextu směrnice 2015/2302 je pojem „služby“ třeba chápat v kontextu smlouvy o souborných službách pro cesty zahrnující cestovní služby.
52. Ačkoliv právní nárok na vrácení plateb nelze považovat za „relevantní službu“, je třeba konstatovat, že s plněním cestovní smlouvy z podstaty souvisí. To by mohlo naznačovat, že důsledky pro pojistné krytí nároku na vrácení plateb nelze rozlišovat podle toho, zda příslušný nárok vznikl z důvodu ukončení cestovní smlouvy nebo z důvodu neposkytnutí cestovních služeb.
53. Dále je třeba zdůraznit, že čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 lze jednoduše chápat tak, jak v podstatě uvedla Bundesarbeitskammer, že znamená, že platba zaplacená za cestovní služby, které již byly částečně poskytnuty, se v případě platební neschopnosti nevrací.
54. Ustanovení čl. 17 odst. 1 uvedené směrnice lze rovněž chápat tak, že stanoví pojistné krytí ve všech situacích, kdy cestující zaplatili cenu, aniž od pořadatele obdrželi služby, a to kvůli jeho platební neschopnosti.
55. Z takového pohledu je čl. 17 odst. 1 ustanovením, které zvyšuje účinnost ochrany v případě platební neschopnosti tím, že zahrnuje všechny situace, kdy cestovní služby nebyly poskytnuty v důsledku platební neschopnosti pořadatele, avšak neznamenalo to vyloučení (nezpochybňovaných) nevypořádaných nároků na vrácení plateb.
56. Tento druhý výklad čl. 17 odst. 1 uvedené směrnice podporuje i bod 39 jejího odůvodnění. Podle tohoto bodu odůvodnění musí členské státy zajistit, aby cestující, kteří si zakoupí souborné služby, byli proti platební neschopnosti pořadatele plně chráněni a aby pořadatelé poskytli záruku vrácení všech plateb již provedených cestujícími nebo v jejich prospěch. Tento bod odůvodnění rovněž uvádí, že členské státy musí zajistit, aby ochrana byla účinná.
57. Je rovněž třeba poznamenat, že znění ustanovení čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 se podobá pojmům používaným v judikatuře Soudního dvora v souvislosti s výkladem „předchůdce“ tohoto ustanovení, tedy článku 7 směrnice 90/314. Rozsudek ve věci Verein fur Konsumenteninformation(11) se konkrétně týkal otázky, zda má být posledně uvedené ustanovení vykládáno tak, že se vztahuje na situaci, kdy hoteliér nutí turistu zaplatit za poskytnuté ubytování s tvrzením, že v danou chvíli již insolventní pořadatel cesty mu tuto částku nikdy nezaplatí. Soudní dvůr rozhodl, že článek 7 směrnice 90/314 se na takovou situaci vztahuje s ohledem na svůj účel, kterým je ochrana spotřebitelů před riziky vyplývajícími z platební neschopnosti pořadatele. Soudní dvůr dospěl k závěru, že částky, které cestující pořadateli zájezdu zaplatil, musí být vráceny, neboť „v důsledku své platební neschopnosti mu pořadatel zájezdu neposkytl sjednané služby“(12). Z této judikatury vyplývá, že situace spadající do působnosti článku 7 směrnice 90/314 je třeba chápat široce.
58. Výraz „v důsledku platební neschopnosti pořadatele“, který je v současnosti použit v čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302, lze chápat jako odraz rozsudku ve věci Verein fur Konsumenteninformation. Znění uvedeného čl. 17 odst. 1 by mohlo být chápáno tak, že místo toho, aby ze záruky pro případ platební neschopnosti vylučovalo nevypořádané nároky na vrácení plateb, zahrnuje všechny rizikové situace vyplývající z platební neschopnosti pořadatele.
59. Vlády, které Soudnímu dvoru předložily písemná vyjádření, vyjádřily k významu znění čl. 17 odst. 1 rozdílné názory. Zatímco belgická vláda měla za to, že toto ustanovení se na nevypořádané nároky na vrácení plateb nevztahuje, řecká vláda(13) zastávala opačný názor. Dánská vláda uvedla, že unijní právo v tomto ohledu není harmonizováno a členské státy by měly mít i nadále pravomoc stanovit vyšší úroveň ochrany (jako je tomu v Dánsku)(14). Rozdílné pohledy vlád členských států ukazují přinejmenším to, že nelze mít za to, že by znění čl. 17 odst. 1 nevypořádané nároky na vrácení plateb jednoznačně vylučovalo(15).
60. Bez ohledu na znění týkající se příčinné souvislosti je v čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 obsažen ještě jeden výraz, který může vést k různým výkladům. Toto ustanovení se týká „platební neschopnosti pořadatele“. V bodě 39 jejího odůvodnění se však v anglickém znění hovoří o „problémech pořadatele s likviditou“. Jak zdůraznila Bundesarbeitskammer, pokud by měl být pojem „platební neschopnost pořadatele“ chápán striktně jako formální zahájení insolvenčního řízení, znamenalo by to, že nároky na vrácení plateb za neposkytnuté služby, které vznikly v krátké době před datem platební neschopnosti vzniklé z důvodu problémů s likviditou, nejsou zárukou kryty.
61. Vzhledem k výše uvedenému se domnívám, že ze stávajícího znění čl. 17 odst. 1 není zcela zřejmé, že by nároky cestujících na vrácení plateb, které vznikly před platební neschopností pořadatele, byly vyloučeny z působnosti ochrany poskytované tímto ustanovením(16).
b) Historie vzniku čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302: otázka existence legislativního záměru snížit ochranu spotřebitele
62. Podle ustálené judikatury může historie vzniku ustanovení unijního práva rovněž poskytnout informace relevantní pro jeho výklad(17).
63. V písemných i ústních vyjádřeních Komise předložila argumenty týkající se historie vzniku čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302, které podle jejího názoru vedou k závěru, že unijní normotvůrce měl v úmyslu ze záruky vyloučit nároky na náhradu, které vznikly před tím, než se pořadatel ocitl v platební neschopnosti. Pro správné posouzení stanoviska Komise je užitečné stručně shrnout historii vzniku čl. 17 odst. 1, a to počínaje předchůdcem tohoto ustanovení.
64. Podle článku 7 směrnice 90/314 byli organizátoři (pořadatelé) povinni předložit „dostatečné záruky pro zajištění vrácení vložených prostředků a pro návrat spotřebitele v případě platební neschopnosti nebo úpadku“. Podle ustálené judikatury Soudního od vydání rozsudku ve věci Dillenkofer(18) bylo toto ustanovení „určeno k ochraně všech práv spotřebitelů v tomto ustanovení uvedených, a tedy k ochraně spotřebitelů před všemi riziky, která jsou v něm definována a která vyplývají z platební neschopnosti organizátorů zájezdů“(19). Tato rizika jsou „smlouvě uzavřené mezi kupujícím a organizátorem souborných služeb pro cesty, pobyty a zájezdy vlastní“ a „vyplývají ze zálohové platby ceny zájezdu“(20).
65. Komise zdůraznila, že celkovým cílem jejího návrhu na zrušení směrnice 90/314(21) bylo dosáhnout vysoké úrovně ochrany spotřebitele zakotvené v článku 169 SFEU. Pokud jde o ochranu pro případ platební neschopnosti, tato instituce vysvětlila, že záměrem návrhu bylo zachovat stejnou úroveň ochrany. Bod 34 odůvodnění a článek 15 návrhu Komise tedy vycházely ze stávající úrovně ochrany(22).
66. Komise však vysvětlila, že v průběhu legislativního procesu došlo, pokud jde o rozsah ochrany pro případ platební neschopnosti, ke změně přístupu.
67. V tomto ohledu Komise odkazuje na odůvodnění postoje Rady v prvním čtení legislativního návrhu(23). V bodě 15 tohoto dokumentu Rada uvedla, že text (upravující ochranu v případě platební neschopnosti) stanoví, že „ochrana v případě platební neschopnosti by měla poskytovat přiměřené krytí za všech pravděpodobných okolností a odrážet úroveň finančního rizika, které představuje činnost obchodníka, ale že tato odpovědnost by neměla být neomezená“. Na stejném místě se uvádí, že „odpovědnost systému ochrany pro případ platební neschopnosti by se měla vztahovat pouze na okolnosti, které odrážejí běžné posouzení rizika“ a že „účinná ochrana pro případ platební neschopnosti by neměla brát v úvahu velmi vzdálená rizika [...]“.
68. Podle Komise se znění čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 v podobě, ve které bylo nakonec normotvůrcem přijato, od znění článku 7 směrnice 90/314 a od článku 15 návrhu Komise „značně odchyluje“.
69. Výše uvedené faktory vedou Komisi k názoru, že čl. 17 odst. 1 uvedené směrnice vyžaduje příčinnou souvislost mezi platební neschopností a neposkytnutím cestovních služeb, čímž jsou nevypořádané nároky na vrácení plateb vyloučeny.
70. Z restriktivního chápání působnosti čl. 17 odst. 1 ze strany Komise vychází i doporučení (EU) 2020/648(24). Podle bodů odůvodnění tohoto doporučení „[p]okud se pořadatelé [...] ocitnou v platební neschopnosti, hrozí, že mnoho cestujících neobdrží vůbec žádnou náhradu, neboť jejich nároky vůči pořadatelům a dopravcům nejsou chráněny“(25). Aby byli cestující před tímto rizikem chráněni, Komise doporučila, aby se na poukázky vztahovala ochrana proti platební neschopnosti(26).
71. Prezentace historie vzniku čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 ze strany Komise vyvolává určité pochybnosti o jeho významu. Tato prezentace však sama o sobě nevede k závěru, že existoval jasný úmysl normotvůrce odchýlit se od předchozí úrovně ochrany a od judikatury Soudního dvora a vyloučit nároky cestujících na vrácení plateb, které existovaly v době před platební neschopností.
72. Na rozdíl od tvrzení Komise Parlament uvedl, že znění směrnice 2015/2302 má zajistit kontinuitu mezi článkem 7 směrnice 90/314 a článkem 17 směrnice 2015/2302. Cílem posledně uvedeného ustanovení je nadále zajišťovat vysokou a jednotnou úroveň ochrany cestujících ve smyslu „rozšíření a posílení“ této ochrany.
73. Parlament zejména připomíná, že podle judikatury Soudního dvora k článku 7 směrnice 90/314 bylo toto ustanovení vykládáno tak, že ukládá „povinnost dosáhnout výsledku, a sice cestujícím čerpajícím souborné služby v případě platební neschopnosti pořadatele cesty zaručit vrácení zaplacených plateb a jejich repatriaci“(27). Tato povinnost dosáhnout výsledku byla jasná již v době přijetí směrnice 2015/2302 a v tomto ohledu nebylo třeba odstraňovat žádné nejasnosti ani mezery(28).
74. Parlament dále poznamenává, že „žádné ustanovení ani bod odůvodnění“ této směrnice neobsahuje náznak, že by unijní normotvůrce tuto povinnost dosáhnout výsledku ve vztahu k ochraně cestujících zamýšlel ovlivnit. Uvádí, že by bylo v rozporu s logikou a ustálenou judikaturou domnívat se, že ochrana poskytovaná podle čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 se neuplatní, pokud cestující využil práva zakotveného v čl. 12 odst. 2 uvedené směrnice smlouvu ukončit.
75. Parlament v ústních vyjádřeních rovněž zaujal stanovisko k relevantnosti odůvodnění Rady. Parlament uvedl, že z tohoto odůvodnění lze pouze vyvodit, že úpravy návrhu Komise měly za cíl objasnit způsob, jakým členské státy měly mechanismy pro případ platební neschopnosti zavést. Tyto úpravy se týkaly především výpočtu rizika na základě faktorů, jako je obrat, zálohy nebo sezónní výkyvy. Parlament dále uvedl, že záměr normotvůrce zajistit, aby účinná ochrana proti platební neschopnosti nemusela zohledňovat velmi vzdálená rizika, jenž je vyjádřen v závěrečné části bodu 40 odůvodnění směrnice 2015/2302, se netýká žádného ustanovení, které by omezovalo ochranu cestujícího v případě ukončení smlouvy v době před platební neschopností.
76. Pokud jde o Radu, ta v písemných vyjádřeních nezaujala stanovisko ani k výkladu čl. 17 odst. 1, ani konkrétně k otázce, zda měl unijní normotvůrce v úmyslu vyloučit některé nároky cestujících z ochrany proti platební neschopnosti.
77. Na jednání Soudní dvůr Komisi a Radu vyzval, aby prozkoumaly možný důvod změny znění čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 v průběhu legislativního procesu. V tomto ohledu Komise uvedla, že v čl. 12 odst. 2 uvedené směrnice bylo zavedeno nové právo cestujícího ukončit smlouvu v případě nevyhnutelných a mimořádných okolností, kdežto odpovídající právo na vrácení plateb nebylo do působnosti ochrany poskytované článkem 17 odst. 2 uvedené směrnice zahrnuto. Podle názoru Komise ke snížení úrovně ochrany spotřebitele ve srovnání s úrovní ochrany, kterou poskytovala předchozí směrnice, nedošlo, neboť vyloučení z ochrany proti platební neschopnosti se týká nároku vyplývajícího z uplatnění dříve neexistujícího práva.
78. V odpovědi na tutéž otázku Rada uvedla, že pokud by Soudní dvůr měl za to, že by čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 měl být vykládán v tom smyslu, že z ochrany pro případ platební neschopnosti vylučuje nároky cestujících na vrácení plateb, které vznikly před tím, než se pořadatel ocitl v platební neschopnosti, bylo by možné mít za to, že normotvůrce přijal politické rozhodnutí zavést zvláštní režim ochrany. Rada však výslovně nepotvrdila, že by existoval legislativní záměr vyloučit určité kategorie nároků.
79. Postoj, který obhajuje Komise, chápu tak, že existuje jakási „vyvažující“ logika, která vysvětluje, proč podle ní čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 nevypořádané nároky na vrácení plateb vylučuje. Protiváhou nově uznaného práva cestujících ukončit smlouvu je omezení ochrany tohoto práva v případě platební neschopnosti. Podle argumentace Komise díky tomu, že právo ukončit smlouvu je nové, nedochází ve srovnání se zavedenou úrovní ochrany podle unijního práva ke snížení úrovně ochrany spotřebitele.
80. Tento postoj je problematický, neboť se opírá o domněnky. Komise na jednání uvedla, že právě to „považuje“ za důvod odlišnosti mezi zněním svého návrhu a nakonec přijatým zněním směrnice.
81. Navíc myšlenka, že normotvůrce zamýšlel vytvořit jakési „poloviční právo“, a to právo na vrácení plateb po ukončení smlouvy podle čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302, ale bez odpovídající ochrany pro případ platební neschopnosti, není vyjádřena v bodech odůvodnění ani v dokumentech, z nichž Komise vycházela. Jak v podstatě poznamenal Parlament, odůvodnění Rady, kterého se dovolávala Komise, se týká otázky omezení záruky v případě velmi vzdálených rizik, která je upravena v jiném ustanovení, a to v čl. 17 odst. 2 uvedené směrnice.
82. Podle mého názoru existuje také nesoulad v argumentaci týkající se úrovně ochrany spotřebitele. Je pravda, že podle směrnice 90/314 neměl cestující právo na ukončení smlouvy v případě nevyhnutelných a mimořádných okolností. Pokud by však měl být čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 vykládán tak, že vylučuje nároky cestujících, které vznikly v době před platební neschopností, nemělo by se toto vyloučení vztahovat pouze na pohledávky vzniklé v důsledku uplatnění práva na ukončení smlouvy v případě nevyhnutelných a mimořádných okolností, ale i na nároky na vrácení plateb vyplývající z práva na ukončení smlouvy ze strany pořadatele nebo cestujícího za jiných okolností stanovených ve směrnici 2015/2302. Cestující má například právo na vrácení plateb v případě ukončení smlouvy ze strany pořadatele podle čl. 12 odst. 3 směrnice 2015/2302 nebo v případě ukončení smlouvy podle čl. 11 odst. 5 této směrnice. Toto právo na vrácení plateb existovalo již podle směrnice 90/314(29). Pokud by se mělo za to, že příslušné nároky na vrácení plateb by již ochranou proti platební neschopnosti kryty nebyly, v takových situacích by se úroveň ochrany spotřebitele oproti předchozímu režimu snížila.
83. S ohledem na to, že jeden ze spolunormotvůrců, a sice Parlament, zaujal pevné stanovisko, že normotvůrce neměl v úmyslu snížit rozsah ochrany proti platební neschopnosti podle čl. 17 odst. 1, nelze v žádném případě rozpoznat jasný legislativní záměr směřující k opaku(30).
84. S ohledem na výše uvedené je třeba dále posoudit kontext, v němž je toto ustanovení obsaženo, a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí, a následně přistoupit k výkladu, jenž je v souladu s unijním primárním právem jako celkem.
c) Kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 součástí
85. S ohledem na kontext, jehož je čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 součástí, je třeba zdůraznit, že první část první věty stanoví, že záruka se týká vrácení „všech plateb uskutečněných cestujícími nebo v jejich prospěch“. Článek 17 odst. 5 stanoví, že „[u]skutečněné platby za cestovní služby, jež nebyly poskytnuty, musí být na žádost cestujícího bez zbytečného prodlení vráceny“. V bodě 39 odůvodnění, v němž jsou vysvětleny důvody pro přijetí tohoto ustanovení, se uvádí, že cestující jsou „plně chráněni proti platební neschopnosti pořadatele“ a že pořadatelé musí zajistit, aby poskytli záruku, že budou vráceny „veškeré platby již provedené“. Podle téhož bodu odůvodnění je „[ú]činností [...] myšleno, že ochrana by měla být k dispozici, jakmile v důsledku platební neschopnosti pořadatele cestovní služby nejsou [...] poskytnuty [...]“.
86. Jak bylo uvedeno výše(31), „aktivace“ ochrany pro případ platební neschopnosti, nejsou-li příslušné služby poskytnuty v důsledku platební neschopnosti poskytovatele, má být spojena s účinností takové ochrany pro případ platební neschopnosti. Článek 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 proto nelze vykládat tak, že by určitá kategorie nároků na vrácení plateb byla z působnosti ochrany pro případ platební neschopnosti vyloučena.
87. Je třeba rovněž zdůraznit, že oblast působnosti čl. 17 odst. 2 směrnice 2015/2302 je jiná než u čl. 17 odst. 1 této směrnice, neboť upravuje omezení záruky vrácení plateb. Příslušné omezení se týká pokrytí „důvodně předvídateln[ých] náklad[ů]“. Bod 40 odůvodnění objasňuje, že by však „[n]emělo [...] být třeba, aby účinná ochrana proti platební neschopnosti zohledňovala velmi vzdálená rizika, jako je například platební neschopnost vyhlášená několika největšími pořadateli zároveň, pokud by zohlednění takových rizik mělo nepřiměřený vliv na náklady na tuto ochranu, a tím by bránilo její účinnosti“.
88. Situaci, kdy cestující uplatní výhradně právo na ukončení smlouvy podle čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302, a s tím související povinnost pořadatele vrátit veškeré uskutečněné platby podle čl. 12 odst. 4 však nelze považovat za „velmi vzdálené riziko“, jež by vylučovalo uplatnění záruky na zálohové platby.
89. V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 uznává právo ukončit smlouvu v případě nevyhnutelných a mimořádných okolností. Cestující mají odpovídající právo na vrácení všech uskutečněných plateb. Jak vyplývá z čl. 23 odst. 2 a 3 směrnice 2015/2302, toto právo má kogentní povahu(32). Ustanovení čl. 17 odst. 1 uvedené směrnice musí být vykládáno tak, aby byla zajištěna plná účinnost práva na ukončení smlouvy a vrácení všech plateb podle jejího čl. 12 odst. 2, a nikoliv způsobem, který by účinnost tohoto práva omezoval. Pokud by cestující měl ztratit výhodu ochrany pro případ platební neschopnosti jen proto, že ukončil smlouvu v době před platební neschopností, mohlo by to cestující odrazovat od uplatňování jejich práv. Jak v podstatě poznamenal Parlament, pokud by se připustilo, že ochrana pro případ platební neschopnosti se nevztahuje na ty cestující, kteří uplatnili právo přiznané uvedenou směrnicí, její čl. 12 odst. 2 by byl zbaven svého užitečného účinku.
90. Obecně řečeno, jiný výklad by cestující, kteří se před zahájením zájezdu rozhodnou ukončit smlouvu na základě čl. 12 odst. 1 směrnice 2015/2302 po té, co se dozvěděli o problémech s likviditou, postavil do méně výhodného postavení oproti cestujícím, kteří se rozhodnou takovou smlouvu neukončit. Za takové situace totiž někteří cestující mohou chtít raději zaplatit storno poplatek a obdržet náhradu zbývající částky podle čl. 12 odst. 4, než aby riskovali případnou repatriaci z důvodu platební neschopnosti, která by nastala během jejich cesty.
91. Dále je třeba poznamenat, že podle čl. 17 odst. 2 směrnice 2015/2302 se záruka vztahuje „na částky plateb uskutečněné cestujícími nebo v jejich prospěch za souborné služby“. Parametry pro výpočet krytí zahrnují „období mezi obdržením záloh a konečných plateb a dokončením souborných služeb“. Bod 40 odůvodnění upřesňuje, že „by ochrana měla být dostatečně vysoká, aby pokryla všechny předvídatelné platby uskutečněné cestujícími nebo v jejich prospěch v rámci souborných služeb v hlavní sezóně“(33). To podle téhož bodu odůvodnění bude obecně znamenat, že záruka musí pokrýt „dostatečně vysoké procento obratu pořadatele, co se týče souborných služeb“. Z článku 17 odst. 2 a bodu 40 odůvodnění uvedené směrnice vyplývá, že do výpočtu ochrany proti platební neschopnosti se zahrnují všechny platby provedené v souvislosti se soubornými službami, jak vyplývají z údajů o obratu(34). Naproti tomu právní důvod nároku na vrácení těchto plateb se pro výpočet potřebného krytí nejeví být relevantní.
92. Vyloučení nesplacených nároků z ochrany pro případ platební neschopnosti by konečně vyvolávalo vážný nesoulad mezi čl. 17 odst. 1 uvedené směrnice a předsmluvními informacemi, které musí být cestujícím poskytnuty prostřednictvím příslušných formulářů uvedených v části A nebo B její přílohy I. V těchto standardních informacích se uvádí, že „[o]citne-li se pořadatel, nebo v některých členských státech prodejce v platební neschopnosti, budou cestujícím vráceny peníze“(35). Je třeba poznamenat, že informace sdělené cestujícímu neobsahují žádnou výhradu v tom smyslu, že by ochrana proti platební neschopnosti byla vyloučena. Nelze připustit, jak v podstatě konstatovala Bundesarbeitskammer, že by normotvůrce uváděl cestujícího k nesprávnému chápání dokumentace tím, že by ve standardním formuláři pro informace vyvolával mylný dojem, že proti platební neschopnosti jsou chráněni všichni cestující, pokud by se ve skutečnosti tato ochrana vztahovala jen na některé z nich.
93. Pokud jde o specifický cíl čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302, účelem tohoto ustanovení je chránit cestující před riziky vyplývajícími z platební neschopnosti pořadatele. V rámci předchozí směrnice 90/314 Soudní dvůr v rozsudku ve věci Verein für Konsumenteninformation rozhodl, že rizika vyplývající z platební neschopnosti, která jsou smlouvě uzavřené mezi cestujícím a pořadatelem vlastní, vyplývají z platby ceny zájezdu předem(36). Soudní dvůr proto rozhodl, že výsledek stanovený v článku 7 této směrnice zahrnuje přiznání práv cestujícím čerpajícím souborné služby, která jim zaručují vrácení uskutečněných plateb. Riziko, které z platební neschopnosti plyne, se podle stávající směrnice nezměnilo. Proto musí být výsledkem uplatnění čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 rovněž přiznání práv cestujícím čerpajícím souborné služby, která zaručují vrácení uskutečněných plateb, včetně nároků, které existovaly v době před platební neschopností.
94. Výklad, podle něhož musí být proti platební neschopnosti plně chráněni všichni cestující, včetně těch, kteří ukončili smlouvu v době před platební neschopností pořadatele, potvrzuje i cíl směrnice 2015/2302, kterým je, jak je uvedeno v jejím článku 1, dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele. Cíl spočívající v zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele je zakotven také v primárním právu (článek 169 SFEU a článek 38 Listiny). Jiný výklad, jak poukázala řecká vláda, by znamenal, že cestující by nesl ekonomické riziko spojené s následnou platební neschopností pořadatele cesty.
95. S ohledem na výše uvedené skutečnosti kontext, jehož je čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 součástí, a cíle, které sleduje právní úprava, jejíž je součástí, podporují závěr, že ochrana pro případ platební neschopnosti se vztahuje i na nároky cestujících na vrácení plateb, které vznikly před tím, než se pořadatel ocitl v platební neschopnosti.
d) Výklad čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 s ohledem na zásadu rovného zacházení
96. Jak již bylo uvedeno výše(37), podle obecné interpretační zásady musí být unijní akt vykládán v co největším možném rozsahu způsobem, který nezpochybní jeho platnost. Stejně tak, pokud lze ustanovení unijního práva vykládat několika způsoby, je třeba upřednostnit takový výklad, který zajistí jeho užitečný účinek(38).
97. V tomto ohledu musí být všechny unijní akty vykládány v souladu s primárním právem jako celkem, včetně zásady rovného zacházení, která vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno(39).
98. S ohledem na cíl zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitele zakotvený v primárním právu(40) a konkrétní cíl článku 17 směrnice 2015/2302, kterým je ochrana cestujících před rizikem vyplývajícím z platební neschopnosti(41), je třeba situace, na které se toto ustanovení vztahuje, porovnat zejména s ohledem na ekonomické riziko, které cestující nesou.
99. V tomto případě je třeba porovnat situaci cestujících, kteří uplatňují nárok na vrácení plateb po ukončení cestovní smlouvy (z důvodu nevyhnutelných a mimořádných okolností), se situací cestujících, kteří uplatňují nárok na vrácení plateb z důvodu neposkytnutí cestovních služeb v důsledku platební neschopnosti pořadatele. Jak na jednání zdůraznila řecká vláda, obě kategorie cestujících jsou vystaveny stejnému finančnímu riziku souvisejícímu se zálohami, které zaplatili pořadateli, který se následně ocitl v platební neschopnosti.
100. Komise, Rada a belgická vláda, jakož podpůrně i Parlament, uvedly, že mezi těmito různými kategoriemi cestujících neexistuje nerovné zacházení, protože jejich situace není srovnatelná. Na jedné straně cestující, kteří ukončili smlouvu před vznikem platební neschopnosti, nemají smluvní nárok na poskytnutí cestovních služeb; mají pouze peněžitý nárok na vrácení plateb. Na druhou stranu cestující, kteří v době platební neschopnosti smlouvu neukončili, na plnění cestovních služeb nárok mají.
101. Rozdíl v právním vztahu smluvních stran v době platební neschopnosti, který popsaly Komise, Rada, Parlament a belgická vláda, však není vhodným srovnávacím měřítkem. Přes rozdílnost smluvních vztahů mají cestující obou kategorií stejný nárok na vrácení všech provedených plateb. Jak jsem již zdůraznila a jak uvedla řecká vláda, referenčním bodem pro srovnání je finanční riziko, které cestující nesou. Jelikož riziko související s tím, zda cestující, kteří smlouvu ukončili, a cestující, kteří ji v době platební neschopnosti ještě neukončili, skutečně získají všechny platby nazpět, je stejné, nelze s těmito riziky zacházet rozdílně, aniž by byla porušena zásada rovného zacházení. To platí a fortiori s ohledem na cíl směrnice 2015/2302, kterým je zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitele pro všechny cestující(42).
102. S ohledem na výše uvedené se domnívám, že čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 musí být ve světle zásady rovného zacházení vykládán v tom smyslu, že záruka vrácení plateb zahrnuje nárok na vrácení všech plateb uskutečněných cestujícími nebo v jejich prospěch, včetně těch cestujících, kteří smlouvu ukončí před tím, než se pořadatel ocitl v platební neschopnosti.
e) Zásada právní jistoty
103. Společnost HDI Global v ústních vyjádřeních uvedla, že při výpočtu rozsahu rizika pro účely stanovení pojistných podmínek(43) a výše pojistného, které mají pořadatelé platit, vycházela z příslušných právních předpisů. Vzhledem k tomu, že znění čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 podle názoru společnosti HDI Global příčinnou souvislost mezi platební neschopností a neposkytnutím cestovních služeb jasně vyžaduje, odchýlení se od tohoto výkladu by bylo v rozporu se zásadou právní jistoty, která je základní zásadou unijního práva.
104. V tomto ohledu, jak bylo uvedeno výše(44), pokud by ze samotného znění čl. 17 odst. 1 uvedené směrnice bylo zcela zřejmé, že takovou příčinnou souvislost vyžaduje, Soudní dvůr by se od takového výkladu odchýlit nemohl. Jak však bylo prokázáno výše [pododdíl a)], znění čl. 17 odst. 1 uvedené směrnice nároky cestujících, kteří smlouvu ukončili z důvodu nevyhnutelných a mimořádných okolností, jednoznačně nevylučuje. Uvedené ustanovení je tedy třeba vyložit. V souladu s přístupem zaujatým v tomto stanovisku by takový výklad měl vést k závěru, že v případě platební neschopnosti musí být chráněny všechny uskutečněné platby.
105. Dále je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že výklad ustanovení unijního práva, který učiní Soudní dvůr při výkonu pravomoci, kterou mu přiznává článek 267 SFEU, objasňuje a upřesňuje význam a dosah tohoto ustanovení tak, jak musí být nebo mělo být chápáno a používáno od okamžiku jeho vstupu v platnost. Z toho vyplývá, že takto vyložené ustanovení může a musí být vnitrostátními soudy použito i na právní vztahy vzniklé a založené před rozsudkem, jímž je rozhodnuto o žádosti o výklad, pokud jsou splněny ostatní podmínky pro předložení sporu týkajícího se použití uvedeného ustanovení příslušným soudům(45).
106. Jen zcela výjimečně může Soudní dvůr na základě obecné zásady právní jistoty, která je vlastní unijnímu právnímu řádu, považovat za nutné omezit možnost všech zúčastněných osob dovolávat se ustanovení, jehož výklad podal, za účelem zpochybnění právních vztahů založených v dobré víře. Aby bylo možné o takovém omezení rozhodnout, je nezbytné, aby byla splněna dvě podstatná kritéria, a to dobrá víra zúčastněných a riziko závažných obtíží(46).
107. V projednávané věci však ani pojišťovny, které jsou účastnicemi původního řízení, ani belgická vláda Soudní dvůr nepožádaly, aby z důvodu právní jistoty účinky rozsudku, který má být vydán, časově omezil. I kdyby byla taková žádost podána, tito zúčastnění neuvedli žádné závažné hospodářské dopady takového druhu, které by odůvodňovaly časové omezení účinků budoucího rozsudku, pokud by se Soudní dvůr řídil výkladem navrženým v tomto stanovisku(47).
108. Je rovněž třeba poznamenat, že smlouvy dotčené ve věci v původním řízení byly uzavřeny před vydáním doporučení Komise 2020/648, což by mohlo naznačovat, že nároky cestujících, které vznikly v době před platební neschopností, nejsou chráněny. Pojišťovny, které jsou účastnicemi původního řízení, nemohly pojistné smlouvy navrhnout na základě výkladu uvedeného v tomto doporučení. Kromě toho, jak již bylo uvedeno výše, základem pro výpočet záruky je výše všech plateb uskutečněných cestujícími nebo v jejich prospěch v rámci souborných služeb v souladu s čl. 17 odst. 2 směrnice 2015/2302. Toto ustanovení dává pojišťovnám jasnou informaci o základu pro výpočet nezbytného krytí.
109. Pro úplnost lze poznamenat, že v souvislosti s vypuknutím pandemie covidu‑19 byla unijními právními předpisy zavedena zvláštní opatření, která členským státům umožnila na podporu pořadatelů cest a pojišťoven a na ochranu cestujících před důsledky platební neschopnosti pořadatelů cest využít plnou flexibilitu stanovenou v pravidlech státní podpory(48).
110. S ohledem na výše uvedené nebrání zásada právní jistoty výkladu, podle kterého se záruka podle čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 vztahuje na všechny platby, které cestující uskutečnili v době před vznikem platební neschopnosti.
111. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem musí být čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 s ohledem jeho znění, kontext a účel a s ohledem na zásadu rovného zacházení vykládán v tom smyslu, že záruka vrácení plateb se vztahuje nejen na platby, které byly uskutečněny cestujícími nebo v jejich prospěch, pokud se cesta nebo dovolená neuskutečnily v důsledku platební neschopnosti pořadatele, ale také na platby uskutečněné cestujícími, kteří smlouvu ukončili z důvodu nevyhnutelných a mimořádných okolností ve smyslu čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302 v době před platební neschopností pořadatele, nebo v prospěch takových cestujících.
Ke druhé a třetí otázce ve věci C‑771/22
112. Druhou a třetí otázku ve věci C‑771/22 předkládající soud pokládá pro případ záporné odpovědi na první otázku. Podstatou těchto otázek předkládajícího soudu, na které lze odpovědět společně, je, zda čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 musí být vykládán v tom smyslu, že se vztahuje na ty cestující, kteří smlouvu ukončili z důvodu nevyhnutelných a mimořádných okolností v době před vznikem platební neschopnosti pořadatele alespoň ve dvou následujících případech: zaprvé, pokud bylo insolvenční řízení zahájeno v době, kdy se měla cesta uskutečnit, a zadruhé mají-li ukončení smlouvy a platební neschopnost původ ve stejné mimořádné okolnosti.
113. Pokud se Soudní dvůr rozhodne uplatnit přístup uvedený v tomto stanovisku, na tyto otázky nebude třeba odpovídat. Pokud by se rozhodl jinak, moje odpověď na tyto otázky by byla záporná. Pokud se rozsah záruky podle čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 nevztahuje na nároky na vrácení plateb, které vznikly v době před vznikem platební neschopnosti, rozsah této záruky se v závislosti na okolnostech popsaných předkládajícím soudem nemůže lišit. Jak zdůraznila Komise, rozsah použití tohoto právního ustanovení se nemůže lišit v závislosti na datech, kdy se měla cesta uskutečnit, ani v závislosti na tom, zda okolnosti, které ukončení smlouvy údajně odůvodňují, vedly k platební neschopnosti pořadatele.
114. S ohledem na výše uvedené zastávám názor, že pro účely výkladu působnosti čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 není rozhodující, zda se cesta měla uskutečnit v době vzniku platební neschopnosti nebo po ní, ani zda je platební neschopnost způsobena stejnými nevyhnutelnými a mimořádnými okolnostmi, které cestující uvedl jako důvod pro ukončení smlouvy podle čl. 12 odst. 2 uvedené směrnice.
V. Závěry
115. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Bezirksgerich für Handelsachen Wien (Okresní soud pro obchodní věci ve Vídni, Rakousko) a Nederlandstalige Ondernemingsrechtbank Brussel (nizozemskojazyčný obchodní soud v Bruselu, Belgie) takto:
„Článek 17 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2302 ze dne 25. listopadu 2015 o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU a o zrušení směrnice Rady 90/314/EHS s ohledem na jeho znění, kontext a účel a s ohledem na zásadu rovného zacházení
musí být vykládán v tom smyslu, že záruka vrácení plateb se vztahuje nejen na platby uskutečněné cestujícími nebo v jejich prospěch, pokud se cesta nebo dovolená neuskutečnily v důsledku platební neschopnosti pořadatele, ale také na platby uskutečněné cestujícími, kteří smlouvu ukončili z důvodu nevyhnutelných a mimořádných okolností ve smyslu čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302, nebo ve prospěch takových cestujících.
Pro účely výkladu působnosti čl. 17 odst. 1 směrnice 2015/2302 není rozhodující, zda se cesta měla uskutečnit v době vzniku platební neschopnosti nebo po ní, ani zda je platební neschopnost způsobena stejnými nevyhnutelnými a mimořádnými okolnostmi, které cestující uvedl jako důvod pro ukončení smlouvy podle čl. 12 odst. 2 uvedené směrnice.“