Language of document : ECLI:EU:T:2019:502

Spojené věci T244/16 a T285/17

Viktor Fedorovyč Janukovyč

v.

Rada Evropské unie

 Rozsudek Tribunálu (šestého senátu) ze dne 11. července 2019

„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vzhledem k situaci na Ukrajině – Zmrazení finančních prostředků – Seznam osob, subjektů a orgánů, jimž se zmrazují finanční prostředky a hospodářské zdroje – Ponechání jména žalobce na seznamu – Povinnost Rady ověřit, zda bylo rozhodnutí orgánu třetího státu přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu“

1.      Soudní řízení – Návrh na zahájení řízení – Formální náležitosti – Stručný popis dovolávaných žalobních důvodů – Obecný odkaz na další písemnosti připojené k žalobě – Nepřípustnost

[Statut Soudního dvora, článek 21; jednací řád Tribunálu, čl. 76 odst. 1 písm. d)]

(viz body 56, 57)

2.      Evropská unie – Soudní přezkum legality aktů orgánů – Omezující opatření přijatá vzhledem k situaci na Ukrajině – Zmrazení finančních prostředků náležejících osobám podílejícím se na zneužívání státních prostředků a fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům nebo orgánům, které jsou s nimi spojeny – Rozsah přezkumu

[Článek 275 druhý pododstavec SFEU; Listina základních práv Evropské unie, článek 47; rozhodnutí Rady (SZBP) 2016/318 a 2017/381; nařízení Rady 2016/311 a 2017/374]

(viz body 73, 74)

3.      Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vzhledem k situaci na Ukrajině – Rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků – Přijetí nebo ponechání v platnosti na základě soudního řízení vedeného orgány třetího státu v oblasti zneužívání státních prostředků – Přípustnost – Podmínka – Vnitrostátní rozhodnutí přijaté při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu – Povinnost Rady provést ověření – Povinnost uvést odůvodnění – Rozsah – Třetí stát, který přistoupil k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv – Neexistence vlivu

[Rozhodnutí Rady (SZBP) 2016/318 a 2017/381; nařízení Rady 2016/311 a 2017/374]

(viz body 75–80, 85–87, 91–95)


Shrnutí

V rozsudcích Janukovyč v. Rada (T‑244/16 a T‑285/17) a Klymenko v. Rada (T‑274/18), vydaných dne 11. července 2019, zrušil Tribunál řadu aktů Rady(1) týkajících se omezujících opatření přijatých vzhledem k situaci na Ukrajině, jimiž byla prodloužena platnost seznamu osob, subjektů a orgánů, na které se vztahují tato omezující opatření(2), a to v rozsahu, v němž byla na uvedeném seznamu ponechána jména žalobců, jimiž jsou bývalý ukrajinský prezident a bývalý ukrajinský ministr příjmů a daní. O zařazení na seznam bylo rozhodnuto z důvodu, že vůči těmto osobám bylo vedeno přípravné trestní řízení na Ukrajině pro trestné činy v souvislosti se zneužitím ukrajinských státních prostředků a jejich nezákonným převodem do zahraničí, a o ponechání na seznamu bylo rozhodnuto z důvodu, že orgány uvedené země vedly vůči žalobcům trestní řízení z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku.

Tribunál s poukazem na zásady vytyčené judikaturou vycházející z rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada(3), v obou těchto věcech nejprve připomíná, že unijní soudy musí zajišťovat přezkum legality všech unijních aktů z hlediska základních práv. I když se Rada může při přijetí nebo zachování omezujících opatření opírat o rozhodnutí třetího státu, musí sama ověřit, že takové rozhodnutí bylo přijato zejména při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu v uvedeném státě. V této souvislosti Tribunál upřesňuje, že ačkoli skutečnost, že dotčený třetí stát přistoupil k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“), s sebou nese přezkum prováděný Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „ESLP“) v oblasti základních práv, která jsou zaručena v EÚLP, nemůže taková okolnost učinit nadbytečným požadavek ověření připomenutý výše. Aby Rada splnila svou povinnost uvést odůvodnění, musí mimoto v aktech ukládajících omezující opatření zmínit, že ověřila, že rozhodnutí třetího státu, o něž opírá tato opatření, bylo přijato při dodržení uvedených práv. Kromě toho je Rada povinna provést uvedené ověření nezávisle na jakémkoliv důkazu poskytnutém žalobci.

Tribunál dále podotýká, že i když Rada tvrdí, že na Ukrajině proběhl během trestních řízení soudní přezkum a řada soudních rozhodnutí přijatých v tomto kontextu dokazuje, že Rada mohla ověřit dodržení předmětných práv, nejsou takováto rozhodnutí sama o sobě způsobilá prokázat, že rozhodnutí ukrajinských orgánů zahájit a vést trestní řízení, o něž se opírá ponechání omezujících opatření v platnosti, bylo přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu. Všechna soudní rozhodnutí zmíněná Radou totiž spadají do rámce trestních řízení, kterými bylo odůvodněno zařazení jmen žalobců na seznam a jejich ponechání na tomto seznamu, a mají ve vztahu k nim jen vedlejší charakter, neboť mají buď zajišťovací, nebo procesní povahu.

V rozsudku Klymenko v. Rada (T‑274/18) Tribunál zvláště zdůrazňuje, že Rada nevysvětluje, jak lze na základě existence těchto rozhodnutí mít za to, že byla zaručena ochrana předmětných práv, když se ukrajinské trestní řízení, které bylo základem omezujících opatření dotčených v roce 2014, ještě nacházelo v přípravném stadiu. Tribunál v této souvislosti odkazuje na EÚLP(4) a Listinu základních práv(5), z nichž vyplývá, že zásada práva na účinnou soudní ochranu zahrnuje zejména právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Tribunál zdůrazňuje, že ESLP již uvedl, že porušení této zásady může být konstatováno mimo jiné tehdy, vyznačuje-li se trestní řízení nacházející se ve stadiu vyšetřování četnými fázemi nečinnosti, jež jsou přičitatelné orgánům příslušným k vedení tohoto vyšetřování. Tribunál také připomíná, že jsou-li vůči určité osobě uplatňována omezující opatření po dobu několika let, a to z důvodu existence téhož trestního řízení vedeného v dotyčném třetím státě, je Rada povinna se hlouběji zabývat otázkou případného porušení základních práv této osoby ze strany orgánů. Rada tedy měla přinejmenším uvést důvody, proč se mohla domnívat, že tato práva byla respektována, pokud jde o otázku, zda byla žalobcova záležitost projednána v přiměřené lhůtě.

Ještě před rozhodnutím ve věci samé Tribunál mimoto v téže věci zamítl námitku nepřípustnosti, kterou Rada vznesla na základě toho, že se žalobce tím, že vycházel z rozsudku Azarov, dovolával nového žalobního důvodu. Tribunál v této souvislosti zaprvé uvádí, že Soudní dvůr nejprve zrušil rozsudek ze dne 7. července 2017, Azarov v. Rada(6), a poté měl za to, že řízení dovoluje ve věci rozhodnout, a sporné akty zrušil, když konstatoval porušení povinnosti uvést odůvodnění, jež je důvodem založeným na veřejném pořádku, který může být jako takový uplatněn kdykoli. Zadruhé Tribunál podotýká, že argumenty, jež žalobce vyvozuje z rozsudku Azarov, mají úzkou souvislost s některými body žaloby, a jsou tudíž rovněž přípustné. Zatřetí Tribunál poznamenává, že jelikož Soudní dvůr vyvrátil judikaturu Tribunálu existující v okamžiku, kdy žalobce podával žalobu, představuje rozsudek Azarov právní skutečnost odůvodňující předložení nového důvodu nebo nové výtky.


1      V daném případě bylo ve věcech T‑244/16 a T‑285/17 navrhováno zrušení rozhodnutí Rady (SZBP) 2016/318 ze dne 4. března 2016 (Úř. věst. 2016, L 60, s. 76) a prováděcího nařízení Rady (EU) 2016/311 ze dne 4. března 2016 (Úř. věst. 2016, L 60, s. 1), rozhodnutí Rady (SZBP) 2017/381 ze dne 3. března 2017 (Úř. věst. 2017, L 58, s. 34) a prováděcího nařízení Rady (EU) 2017/374 ze dne 3. března 2017 (Úř. věst. 2017, L 58, s. 1) a ve věci T‑274/18 bylo navrhováno zrušení rozhodnutí Rady (SZBP) 2018/333 ze dne 5. března 2018 (Úř. věst. 2018, L 63, s. 48) a prováděcího nařízení Rady (EU) 2018/326 ze dne 5. března 2018 (Úř. věst. 2018, L 63, s. 5).


2      A sice osoby, subjekty a orgány, na něž se vztahuje článek 1 rozhodnutí Rady 2014/119/SZBP ze dne 5. března 2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 66, s. 26), ve znění rozhodnutí Rady (SZBP) 2015/143 ze dne 29. ledna 2015 (Úř. věst. 2015, L 24, s. 16), jakož i článek 2 nařízení Rady (EU) č. 208/2014 ze dne 5. března 2014 (Úř. věst. 2014, L 66, s. 1), ve znění nařízení Rady (EU) 2015/138 ze dne 29. ledna 2015 (Úř. věst. 2015, L 24, s. 1).


3      Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17, EU:C:2018:1031).


4      Článek 6 odst. 1.


5      Článek 47.


6      Rozsudek Tribunálu ze dne 7. července 2017, Azarov v. Rada (T‑215/15, EU:T:2017:479).