ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního senátu)
29. dubna 2015 (*)
„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření vůči Íránu s cílem zamezit šíření jaderných zbraní – Zmrazení finančních prostředků – Žaloba na neplatnost – Lhůta k podání žaloby – Přípustnost – Námitka protiprávnosti – Nesprávné právní posouzení – Přiměřenost – Právo na vlastnictví – Pravomoc Rady – Povinnost (uvést) odůvodnění – Právo na obhajobu – Přezkum přijatých omezujících opatření – Právo na účinnou soudní ochranu – Nesprávné skutkové posouzení“
Ve věci T‑10/13,
Bank of Industry and Mine, se sídlem v Teheránu (Írán), zastoupená E. Glaserem a S. Perrotet, advokáty,
žalobkyně,
proti
Radě Evropské unie, zastoupené V. Piessevauxem a M. Bishopem, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na částečné zrušení článku 1 bodu 8 rozhodnutí Rady 2012/635/SZBP ze dne 15. října 2012, kterým se mění rozhodnutí 2010/413/SZBP o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 282, s. 58), a dále návrh na zrušení rozhodnutí 2012/635, prováděcího nařízení Rady (EU) č. 945/2012 ze dne 15. října 2012, kterým se provádí nařízení (EU) č. 267/2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 282, s. 16), a rozhodnutí oznámeného dopisem Rady ze dne 14. března 2014, pokud se jedná o zápis jména žalobkyně do přílohy II rozhodnutí Rady 2010/413/SZBP ze dne 26. července 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP (Úř. věst. L 195, s. 39), a do přílohy IX nařízení Rady (EU) č. 267/2012 ze dne 23. března 2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení (EU) č. 961/2010 (Úř. věst. L 88, s. 1),
TRIBUNÁL (první senát),
ve složení H. Kanninen, předseda, I. Pelikánová (zpravodajka) a E. Buttigieg, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: S. Bukšek Tomac, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 12. září 2014,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Žalobkyně, Bank of Industry and Mine, je íránská banka vlastněná Íránským státem, která poskytuje bankovní služby podnikům v těžebním a průmyslovém odvětví.
2 Tato věc spadá do rámce omezujících opatření zavedených za účelem vyvinutí tlaku na Íránskou islámskou republiku k tomu, aby ukončila jaderné činnosti, které představují riziko šíření jaderných zbraní, a vývoj nosičů jaderných zbraní (dále jen „šíření jaderných zbraní“).
3 Dne 26. července 2010 přijala Rada Evropské unie rozhodnutí 2010/413/SZBP o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP (Úř. věst. L 195, s. 39). Příloha II tohoto rozhodnutí obsahuje seznam osob a subjektů – odlišných od osob a subjektů určených Radou bezpečnosti Organizace spojených národů uvedených v příloze I – jejichž finanční prostředky se zmrazují.
4 Dne 23. ledna 2012 přijala Rada rozhodnutí 2012/35/SZBP, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. L 19, s. 22). Článek 1 bod 7 tohoto rozhodnutí zavedl nové ustanovení čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 upravující zmrazení finančních prostředků „jiných osob a subjektů, které nejsou uvedeny v příloze I a které poskytují podporu íránské vládě, a osob a subjektů, které jsou s nimi spojeny, jak jsou uvedeny v příloze II“.
5 Dne 23. března 2012 přijala Rada nařízení (EU) č. 267/2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení (EU) č. 961/2010 (Úř. věst. L 88, s. 1). Článek 23 odst. 2 písm. d) tohoto nařízení upravuje za účelem provedení čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 zmrazení finančních prostředků osob, subjektů a orgánů uvedených v příloze IX, které byly uznány „jako další osoby, subjekty nebo orgány, které poskytují íránské vládě podporu, například finanční, logistickou či materiální pomoc, nebo osoby a subjekty, které jsou s nimi [ní] spojeny“.
6 Dne 15. října 2012 přijala Rada rozhodnutí 2012/635/SZBP o změně rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. L 282, s. 58).
7 Článek 1 bod 8 rozhodnutí 2012/635 pozměnil čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413, který se nyní vztahuje na „jiné osoby a subjekty, které nejsou uvedeny v příloze I a které poskytují podporu íránské vládě, a osoby a subjekty, které jsou vlastněny nebo ovládány [a subjekty, které jsou jimi vlastněny nebo ovládány, nebo osoby a subjekty, které jsou s nimi spojeny], jak jsou uvedeny v příloze II “.
8 Na základě článku 2 rozhodnutí 2012/635 bylo jméno žalobkyně zapsáno na seznam přílohy II rozhodnutí 2010/413.
9 Dne 15. října 2012 přijala proto Rada prováděcí nařízení (EU) č. 945/2012 o provedení nařízení č. 267/2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 282, s. 16). Na základě článku 1 prováděcího nařízení č. 945/2012 bylo zapsáno jméno žalobkyně do přílohy IX nařízení č. 267/2012.
10 V rozhodnutí 2012/635 a prováděcím nařízení č. 945/2012 bylo v případě žalobkyně použito následující odůvodnění:
„Státem vlastněná společnost poskytující finanční podporu vládě Íránu.“
11 Rozhodnutí 2012/635 a prováděcí nařízení č. 945/2012 byla žalobkyni oznámena dopisem ze dne 16. října 2012, v němž byla Radou upozorněna na možnost podat připomínky a požádat ji o přehodnocení jejího stanoviska.
12 Dopisem ze dne 8. ledna 2013 zpochybnila žalobkyně svůj zápis na seznamy subjektů, na které se vztahují omezující opatření, a požádala Radu o jeho přehodnocení. Požádala rovněž o předání celého spisu, na jehož základě bylo přijato rozhodnutí 2012/635 a prováděcí nařízení č. 945/2012.
13 Rada odpověděla dopisem ze dne 10. června 2013, k němuž bylo připojeno několik dokumentů. Rada uvedla, že nemá k dispozici žádné další dokumenty ani informace týkající se žalobkyně.
14 Dopisem ze dne 14. března 2014 informovala Rada žalobkyni, že po přehodnocení ponechala její jméno na seznamu obsaženém v příloze II rozhodnutí 2010/413 a na seznamu obsaženém v příloze IX nařízení č. 267/2012. V této souvislosti uvedla, že žalobkyně je vlastněná Íránským státem, že íránské vládě plynou v důsledku toho zisky, jež žalobkyně vytváří, a že boj proti šíření jaderných zbraní odůvodňuje zmrazení finančních prostředků subjektů, které poskytují uvedené vládě finanční podporu.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
15 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 9. ledna 2013 podala žalobkyně projednávanou žalobu.
16 Při změně složení senátů Tribunálu byla soudkyně zpravodajka přidělena k prvnímu senátu, kterému byla tudíž přidělena tato věc.
17 Dopisem ze dne 16. dubna 2014 pozměnila žalobkyně v návaznosti na dopis Rady ze dne 14. března 2014 svá návrhová žádání.
18 V rámci organizačních procesních opatření podle článku 64 jednacího řádu Tribunálu byly účastnice řízení dopisem ze dne 10. července 2014 vyzvány, aby písemně odpověděly na některé otázky. Rada předložila svou odpověď dne 27. července a žalobkyně dne 15. srpna 2014.
19 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na písemné a ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání, které se konalo dne 12. září 2014.
20 S ohledem na vysvětlení poskytnutá v jejích odpovědích ze dne 15. srpna 2014 žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil článek 1 bod 8 rozhodnutí 2012/635 v části, v níž toto ustanovení pozměnilo čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413;
– zrušil rozhodnutí 2012/635, prováděcí nařízení č. 945/2012 a rozhodnutí oznámené dopisem ze dne 14. března 2014 v rozsahu, v němž se tyto akty týkají jejího zápisu na seznam v příloze II rozhodnutí 2010/413 a na seznam v příloze IX nařízení č. 267/212;
– uložil Radě náhradu nákladů řízení.
21 Rada navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zamítl;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
22 Žalobkyně uvádí na podporu své žaloby šest žalobních důvodů. První žalobní důvod vychází z protiprávnosti čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 a čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012. Druhý žalobní důvod se týká nedostatečné pravomoci Rady k přijetí rozhodnutí 2012/635 a prováděcího nařízení č. 945/2012 a chybějícího právního základu posledně uvedeného aktu. Předmětem třetího žalobního důvodu je porušení povinnosti uvést odůvodnění, práva žalobkyně na obhajobu, povinnosti Rady přezkoumat přijatá omezující opatření a práva žalobkyně na účinný soudní přezkum. Čtvrtý žalobní důvod vychází z nesprávného právního posouzení a porušení zásady proporcionality v souvislosti s pojmem podpora íránské vládě. Předmětem pátého žalobního důvodu je nesprávné posouzení skutkového stavu. Šestý žalobní důvod pak vychází z porušení zásady proporcionality.
23 Rada zpochybňuje opodstatněnost žalobních důvodů žalobkyně. Tvrdí mimo jiné, že žaloba je z několika důvodů nepřípustná.
24 Před zkoumáním námitky nepřípustnosti vznesené Radou a žalobních důvodů předložených žalobkyní je třeba posoudit pravomoc Tribunálu k rozhodnutí o první části návrhových žádání žalobkyně.
K pravomoci Tribunálu
25 V prvním bodě návrhových žádání požaduje žalobkyně zrušení článku 1 bodu 8 rozhodnutí 2012/635 v rozsahu, v němž toto ustanovení pozměnilo čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413.
26 Znění článku 1 bod 8 rozhodnutí 2012/635, na nějž se zaměřuje první bod návrhových žádání žalobkyně, je následující:
„Článek 20 [rozhodnutí 2010/413] se mění takto:
a) v odstavci 1 se písmena b) a c) nahrazují tímto:
[…]
c) jinými osobami a subjekty, které nejsou uvedeny v příloze I a které poskytují podporu íránské vládě, a subjekty, které jsou vlastněny nebo ovládány [a subjekty, které jsou jimi vlastněny nebo ovládány, nebo osobami a subjekty, které jsou s nimi spojeny], jak jsou uvedeny v příloze II.
[…]“
27 V této souvislosti je nutné připomenout, že jak čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413, tak článek 1 bod 8 rozhodnutí 2012/635, jsou ustanoveními přijatými na základě článku 29 SEU, které je ustanovením upravujícím společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (dále jen „SZBP“) ve smyslu článku 275 SFEU. Podle článku 275 druhého pododstavce SFEU ve spojení s čl. 256 odst. 1 SFEU má přitom Tribunál pravomoc rozhodovat pouze o žalobách podaných za podmínek stanovených v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU, které se týkají přezkumu legality rozhodnutí, jimiž se stanoví omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám, přijatých Radou na základě hlavy V kapitoly 2 Smlouvy o EU. Ohledně aktů přijatých na základě ustanovení týkajících se SZBP Soudní dvůr zdůraznil, že právě individuální povaha těchto aktů umožňuje přístup k unijnímu soudu v souladu s čl. 275 druhým pododstavcem SFEU a čl. 263 čtvrtým pododstavcem SFEU (viz obdobně rozsudek ze dne 4. června 2014, Sina Bank v. Rada, T‑67/12, EU:T:2014:348, bod 38 a citovaná judikatura).
28 Omezující opatření upravená v čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413, ve znění článku 1 bodu 8 rozhodnutí 2012/635, jsou opatřeními s obecnou působností, jelikož se použijí na situace, které jsou objektivně určeny jako situace související s podporou íránské vlády, a vůči obecně a abstraktně vymezeným kategoriím osob, jimiž jsou „osoby a subjekty […], jak jsou uvedeny v příloze II [rozhodnutí 2010/413]“. Toto ustanovení tedy nelze kvalifikovat jako „rozhodnutí, jímž se stanoví omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám“ ve smyslu článku 275 druhého pododstavce SFEU (viz obdobně rozsudek Sina Bank v. Rada, bod 27 výše, EU:T:2014:348, bod 39).
29 Na tento závěr nemá vliv skutečnost, že jméno žalobkyně bylo převzato do přílohy II rozhodnutí 2010/413. Okolnost, že byl na žalobkyni uplatněn čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413, ve znění článku 1 bodu 8 rozhodnutí 2012/635, nemění jeho právní povahu aktu s obecnou působností (viz obdobně rozsudek Sina Bank v. Rada, bod 27 výše, EU:T:2014:348, bod 39).
30 Návrhové žádání znějící na zrušení článku l bodu 8 rozhodnutí 2012/635 nesplňuje tedy v části, v níž pozměnil čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413, podmínky ustanovení, která v článku 275 druhého pododstavce SFEU upravují pravomoc Tribunálu. Toto návrhové žádání musí být proto odmítnuto z důvodu, že bylo předloženo soudu, který nemá k jeho projednání pravomoc (viz obdobně rozsudek Sina Bank v. Rada, bod 27 výše, EU:T:2014:348, bod 40).
K přípustnosti
K dodržení lhůty pro podání žaloby stran rozhodnutí 2012/635 a prováděcího nařízení č. 945/2012
31 Podle článku 263 šestého pododstavce SFEU musí být žaloba na neplatnost podána ve lhůtě dvou měsíců, a to podle okolností ode dne vyhlášení aktu, ode dne jeho oznámení navrhovateli nebo ode dne, kdy se o něm navrhovatel dozvěděl.
32 V souladu s čl. 102 odst. 2 jednacího řádu se tato lhůta prodlužuje o jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti.
33 Pokud jde o akty, jimiž byla přijata nebo zachována omezující opatření vztahující se na osobu nebo subjekt, začíná lhůta pro podání žaloby na neplatnost pro tyto osoby a subjekty plynout ode dne, kdy jim uvedené akty byly povinně sděleny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. dubna 2013, Gbagbo a další v. Rada, C‑478/11 P až C‑482/11 P, Sb. rozh., EU:C:2013:258, body 55 a 59).
34 Článek 24 odst. 3 rozhodnutí 2010/413 a čl. 46 odst. 3 nařízení č. 267/2012 stanoví, že je-li známa adresa uvedené osoby nebo subjektu, sdělí jim Rada dotyčné akty přímo.
35 V projednávaném případě Rada tvrdí, že dopis ze dne 16. října 2012, jímž Rada žalobkyni oznámila rozhodnutí 2012/635 a prováděcí nařízení č. 945/2012, byl dotyčné předán dne 28. října 2012. Své tvrzení Rada dokládá dodejkou k tomuto dopisu, jakož i snímkem obrazovky webových stránek íránské pošty, které jí na její žádost předala belgická pošta.
36 Rada má tedy za to, že lhůta pro podání žaloby v délce dvou měsíců a deseti dnů uplynula dne 7. ledna 2013, což znamená, že projednávaná žaloba byla dne 9. ledna 2013 podána po lhůtě, a musí být proto Tribunálem považována za nepřípustnou.
37 Žalobkyně namítá, že při odesílání dopisu ze dne 16. října 2012 Rada uvedla chybné číslo popisné, a že uvedený dopis byl proto předán dne 28. října 2012 třetímu subjektu, který sídlí na této adrese. Tento subjekt zaslal dopis ze dne 16. října 2012 obyčejnou poštou žalobkyni, která jej obdržela dne 31. října 2012. Na podporu svých tvrzení předložila žalobkyně na jednání kopii dopisu ze dne 16. října 2012 s interním razítkem ze dne 31. října 2012, jakož i prohlášení ředitele íránské pošty potvrzující okolnosti, za kterých byl dopis ze dne 16. října 2012 doručen na místo určení.
38 Žalobkyně má za to, že žaloba byla za těchto okolností podána ve lhůtě.
39 Úvodem je třeba uvést, že pokud se Rada dovolává opožděnosti žaloby, musí prokázat datum, kdy byl dopis ze dne 16. října 2012 předán žalobkyni (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. června 1980, Belfiore v. Komise, 108/79, Recueil, EU:C:1980:146, bod 7).
40 V této souvislosti vyplývá z informací předložených Radou, že dopis ze dne 16. října 2012 byl žalobkyni zaslán doporučeným dopisem s dodejkou na adresu „č. 2817 Firouzeh Tower (above park junction) Valiaar St. Tehran IRAN“, a předán proti podpisu dne 28. října 2012.
41 Jak ovšem tvrdí žalobkyně, číslo popisné uvedené Radou na adrese bylo nesprávné, jelikož žalobkyně sídlí na čísle 2917 Valiaar St., a nikoli na čísle 2817. Potvrzení o převzetí navíc neumožňuje identifikovat osobu nebo subjekt, jimž byl dopis íránskou poštou skutečně předán.
42 Radě se tedy nepodařilo z pohledu práva dostatečně prokázat, že dopis ze dne 16. října 2012 byl žalobkyni předán dne 28. října 2012.
43 Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše v bodě 39, musí pochybnost ohledně data předání dopisu ze dne 16. října 2012 vyplývající z nepředložení spolehlivého důkazu prokazujícího toto datum svědčit za těchto okolností ve prospěch žalobkyně. Její tvrzení, že jí byl uvedený dopis předán až dne 31. října 2012 poté, co jí byl zaslán třetím subjektem, informace předložené Radou nevyvracejí, a je podpořeno důkazy, které žalobkyně předložila na jednání.
44 Za datum sdělení dopisu ze dne 16. října 2012 žalobkyni je tedy třeba považovat 31. říjen 2012.
45 Lhůta pro podání žaloby namířené proti rozhodnutí 2012/635 a prováděcímu nařízení č. 945/2012 uplynula dne 10. ledna 2013, což znamená, že žaloba byla dne 9. ledna 2013 podána ve lhůtě.
46 Námitku nepřípustnosti vznesenou Radou je tedy třeba zamítnout.
K námitce nepřípustnosti žaloby vycházející ze skutečnosti, že se prostřednictvím všech žalobních důvodů předložených na její podporu žalobkyně dovolává ochrany a záruk spjatých se základními právy
47 Rada zpochybňuje přípustnost žaloby a tvrdí, že jakožto íránský veřejnoprávní subjekt není žalobkyně oprávněna dovolávat se porušení základních práv.
48 Je přitom třeba uvést, že v rozsahu, v němž má Tribunál pravomoc rozhodnout o projednávané žalobě, spadá tato žaloba pod čl. 275 druhý pododstavec SFEU a žalobkyně je oprávněna napadnout u unijního soudu svůj zápis na seznam uvedený ve sporných aktech, jelikož tento zápis se jí ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU bezprostředně a osobně dotýká (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. listopadu 2013, Rada v. Manufacturing Support & Procurement Kala Naft, C‑348/12 P, Sb. rozh., EU:C:2013:776, bod 50).
49 Argumenty týkající se možnosti žalobkyně dovolávat se ochrany a záruk spojených se základními právy proto nesouvisí s přípustností žaloby či žalobního důvodu, nýbrž s meritem sporu (v tomto smyslu viz rozsudek Rada v. Manufacturing Support & Procurement Kala Naft, bod 48 výše, EU:C:2013:776, bod 51).
50 Námitka nepřípustnosti vznesená Radou musí být proto zamítnuta jako neopodstatněná. Tímto zamítnutím není vzhledem k důvodům na obranu vzneseným Radou dotčena možnost ověřit, zda je žalobkyně oprávněna dovolávat se ochrany a záruk spjatých se základními právy, což bude provedeno níže v bodech 53 až 58.
K věci samé
51 Úvodem je třeba ověřit, zda má žalobkyně možnost dovolávat se ochrany a záruk spjatých se základními právy, což Rada zpochybňuje.
52 Vzhledem k propojenosti argumentů žalobkyně je třeba se prvním a čtvrtým žalobním důvodem zabývat společně; tyto se týkají legality a výkladu ustanovení upravujících kritérium, které bylo použito ve vztahu k žalobkyni, přičemž obě otázky jsou úzce spjaté. Ostatní žalobní důvody budou posouzeny v pořadí, v jakém byly předloženy v bodě 22 výše.
K možnosti žalobkyně dovolávat se ochrany a záruk spjatých se základními právy
53 Podle judikatury neobsahuje Listina základních práv Evropské unie ani primární právo Unie ustanovení vylučující právnické osoby, které jsou odnoží státu, z nároku na ochranu základních práv. Ustanovení uvedené Listiny, která jsou z hlediska žalobních důvodů uplatněných žalobkyní relevantní, a zejména její články 17, 41 a 47, naopak zaručují práva „každému“ a tento výraz zahrnuje i takové právnické osoby, jako je žalobkyně (rozsudek ze dne 6. září 2013, Bank Melli Iran v. Rada, T‑35/10 a T‑7/11, Sb. rozh., EU:T:2013:397, bod 65).
54 Rada však v této souvislosti poukazuje na článek 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), podle kterého jsou stížnosti předložené Evropskému soudu pro lidská práva vládními organizacemi nepřípustné.
55 Článek 34 EÚLP je však procesním ustanovením, které se nevztahuje na řízení před unijním soudem. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva dále platí, že cílem tohoto ustanovení je zabránit tomu, aby stát, který je smluvní stranou EÚLP, byl před uvedeným soudem zároveň žalobcem a žalovaným (v tomto smyslu viz rozsudek ESLP, Plavební společnost Islámské republiky Írán v. Turecko, 13. prosince 2007, Recueil des arrêts et décisions, 2007-V, bod 81). Tyto vývody nejsou v projednávaném případě použitelné (rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 53 výše, EU:T:2013:397, bod 67).
56 Rada rovněž tvrdí, že pravidlo, na něž odkazuje, je odůvodněno tím, že stát ručí za dodržování základních práv na svém území, ale tato práva mu nemohou svědčit.
57 I za předpokladu, že by se toto odůvodnění uplatnilo ve vnitrostátní situaci, je nicméně skutečnost, že stát ručí za dodržování základních práv na vlastním území, irelevantní pro rozsah práv, jež mohou právnickým osobám, které jsou odnoží téhož státu, svědčit na území třetích států (rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 53 výše, EU:T:2013:397, bod 69).
58 S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že unijní právo neobsahuje pravidlo, jež by právnickým osobám, které jsou odnoží třetího státu, znemožňovalo dovolávat se ve svůj prospěch ochrany a záruk spojených se základními právy. I za předpokladu, že žalobkyně je jakožto veřejnoprávní subjekt odnoží Íránského státu, může se dovolávat těchto práv u unijního soudu, pokud jsou slučitelná s jejím postavením právnické osoby (v tomto smyslu viz rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 53 výše, EU:T:2013:397, bod 70).
K prvnímu a čtvrtému žalobnímu důvodu, které vycházejí z protiprávnosti čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 a čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012, jakož i nesprávného právního posouzení a porušení zásady proporcionality v souvislosti s pojmem podpora íránskému státu
59 Žalobkyně v rámci prvního žalobního důvodu tvrdí, že ustanovení, na kterých jsou založena omezující opatření, jež se na ni vztahují, tedy čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413, ve znění rozhodnutí 2012/35 a rozhodnutí 2012/635, a čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012 porušují zásady proporcionality a právní jistoty, jakož i právo na vlastnictví, jelikož k vymezení osob a subjektů, na něž se mohou omezující opatření vztahovat, používají neurčitá, vágní a nesrozumitelná kritéria.
60 Zaprvé kritérium „podpora íránské vládě“ upravené v čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413, ve znění rozhodnutí 2012/35 a rozhodnutí 2012/635, a v čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012 (dále jen „sporné kritérium“) je podle názoru žalobkyně obzvláště vágní.
61 Zadruhé totéž lze podle názoru žalobkyně konstatovat v případě pojmu „spojení“ použitého v uvedených ustanoveních.
62 Zatřetí žalobkyně tvrdí, že ustanovení čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 je nesrozumitelné, pokud jde o pojem podpory poskytované jiným subjektům než íránské vládě.
63 Článek 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 a čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012 jsou tedy podle tvrzení žalobkyně obzvláště vágní, což znamená, že jsou protiprávní, a musí být tedy na základě článku 277 SFEU určeno, že jsou nepoužitelné.
64 V rámci čtvrtého žalobního důvodu žalobkyně uvádí, že sporné kritérium, za předpokladu, že je legální, se týká pouze případu, kdy je dotyčnou osobou nebo dotyčným subjektem poskytována specifická pomoc související s činnostmi spočívajícími v šíření jaderných zbraní. Uvedený pojem by se tedy měl vztahovat pouze na přímou podporu šíření jaderných zbraní nebo podporu vládě při provádění íránského jaderného programu.
65 Žalobkyně poukazuje v tomto ohledu na cíle, jimiž jsou vedena předmětná omezující opatření, které podle jejího názoru tkví pouze v zamezení šíření jaderných zbraní a které nemají ovlivňovat oblasti s ním nesouvisející.
66 Žalobkyně z toho vyvozuje, že se Rada dopustila nesprávného právního posouzení a porušila zásadu proporcionality, jelikož použila výklad, který odporuje spornému kritériu. Upřesňuje, že tento výklad přiznává Radě mimořádnou a svévolnou pravomoc, jež jí především umožňuje zmrazit finanční prostředky každého subjektu, který vlastní íránská vláda nebo který s touto vládou udržuje vztahy.
67 Rada tvrdí, že první a čtvrtý žalobní důvod jsou nepřípustné podle čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu. Tyto důvody si totiž protiřečí, jelikož žalobkyně se dovolává vágnosti sporného kritéria a zároveň tvrdí, že se toto kritérium vztahuje pouze na podporu související s šířením jaderných zbraní.
68 Rada rovněž zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyně.
69 Nejprve je třeba zamítnout námitku nepřípustnosti vznesenou Radou. Z písemností žalobkyně zaprvé vyplývá, že čtvrtý žalobní důvod je předložen pro případ, že Tribunál zamítne první žalobní důvod. Zadruhé Rada byla ve své žalobní odpovědi s to na oba žalobní důvody odpovědět a rovněž Tribunál je schopen posoudit jejich podloženost.
70 Ve věci samé je třeba připomenout, že čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413, naposledy pozměněného rozhodnutím 2012/635, stanoví, že se zmrazují veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje vlastněné „jinými osobami a subjekty, které nejsou uvedeny v příloze I a které poskytují podporu íránské vládě, a osobami a subjekty, které jsou vlastněny nebo ovládány [a subjekty, které jsou jimi vlastněny nebo ovládány, nebo osobami a subjekty, které jsou s nimi spojeny], jak jsou uvedeny v příloze II“. Článek 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012 se vztahuje na „další osoby, subjekty nebo orgány, které poskytují íránské vládě podporu, například finanční, logistickou či materiální pomoc, nebo osoby a subjekty, které jsou s nimi [s ní] spojeny“.
71 Žalobkyně byla Radou v odůvodnění napadených aktů označena jako „[s]tátem vlastněná společnost poskytující finanční podporu vládě Íránu“.
72 Toto odůvodnění znamená, že je nejprve třeba odmítnout jako irelevantní argumenty žalobkyně vycházející z údajně vágního pojmu „spojení“ a údajné nesrozumitelnosti čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413, pokud jde o pojem podpory poskytované jiným subjektům, než je íránská vláda (viz body 61 a 62 výše). Z odůvodnění připomenutého v předcházejícím bodě totiž vyplývá, že žalobkyně podle názoru Rady poskytuje spíše pomoc či podporu přímo íránské vládě, než že by s ní byla nějak „spojena“ nebo poskytovala pomoc jiným subjektům, než je tato vláda. I za předpokladu, že jsou argumenty žalobkyně týkající se pojmu „spojení“ a případu podpory poskytované jiným subjektům, než je íránská vláda, opodstatněné, neodůvodňují za těchto okolností zrušení napadených aktů v části, která se týká zápisu žalobkyně.
73 Je tedy třeba zkoumat pouze argumenty týkající se údajně vágního charakteru sporného kritéria a výkladu tohoto kritéria, který je třeba zvolit.
74 V této souvislosti je třeba uvést, že unijní soudy musí v souladu s pravomocemi, které jim jsou na základě Smlouvy svěřeny, zajišťovat v zásadě úplný přezkum legality všech unijních aktů z hlediska základních práv, která jsou součástí unijního právního řádu. Tento požadavek je výslovně uvedený v článku 275 druhém pododstavci SFEU (viz rozsudky ze dne 28. listopadu 2013, Rada v. Fulmen a Mahmoudian, C‑280/12 P, Sb. rozh., EU:C:2013:775, bod 58 a citovaná judikatura, a Rada v. Manufacturing Support & Procurement Kala Naft, bod 48 výše, EU:C:2013:776, bod 65 a citovaná judikatura).
75 To nemění nic na tom, že Rada má při obecném a abstraktním vymezování právních kritérií a podmínek pro přijetí omezujících opatření širokou posuzovací pravomoc. Taková pravidla obecné povahy definující tato kritéria a tyto podmínky, jako jsou ustanovení rozhodnutí 2010/413 a nařízení č. 267/2012 upravující sporné kritérium a jichž se týká první a čtvrtý žalobní důvod, podléhají omezenému soudnímu přezkumu, v jehož rámci se ověřuje pouze to, zda byla dodržena procesní pravidla a pravidla týkající se odůvodnění, věcná správnost skutkových zjištění, jakož i neexistence zjevně nesprávného posouzení nebo zneužití pravomoci. Tento omezený přezkum se použije zejména na posouzení úvah o účelnosti, na kterých jsou taková opatření založena (v tomto smyslu viz obdobně rozsudky ze dne 9. července 2009, Melli Bank v. Rada, T‑246/08 a T‑332/08, Sb. rozh., EU:T:2009:266, body 44 a 45, a ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, T‑390/08, Sb. rozh., EU:T:2009:401, body 35 a 36).
76 Je třeba připustit, že sporné kritérium přiznává Radě svou velmi širokou formulací posuzovací pravomoc. Tato pravomoc však je, byť žalobkyně tvrdí opak, slučitelná se zásadami proporcionality a právní jistoty, jakož i s jejím právem na vlastnictví, a nesvěřuje Radě mimořádnou nebo svévolnou pravomoc.
77 Zaprvé zásada právní jistoty, která představuje obecnou zásadu unijního práva a která zejména vyžaduje, aby unijní pravidla byla jasná a přesná a její účinky byly předvídatelné, zejména pokud mohou vyvolat nepříznivé důsledky pro jednotlivce a podniky (rozsudek ze dne 18. listopadu 2008, Förster, C‑158/07, Sb. rozh., EU:C:2008:630, bod 67), je zajisté použitelná na taková omezující opatření, jako jsou opatření dotčená v projednávaném případě, jež se značně dotýkají práv a svobod dotyčných osob a subjektů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2014, National Iranian Oil Company v. Rada, T‑578/12, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2014:678, body 112, 113, 116 a 117).
78 Zadruhé sporné kritérium je součástí právního rámce, který je jasně vymezen cíli sledovanými právními předpisy upravujícími omezující opatření přijatá vůči Íránu. V této souvislosti bod 13 odůvodnění rozhodnutí 2012/35, kterým bylo toto kritérium vloženo do čl. 20 odst. 1 rozhodnutí 2010/413, výslovně stanoví, že zmrazení finančních prostředků se musí vztahovat na osoby a subjekty „poskytující íránské vládě podporu, která jí umožňuje provádět jaderné činnosti potenciálně ohrožující nešíření nebo vedoucí k vývoji nosičů jaderných zbraní, a především na osoby a subjekty poskytující íránské vládě finanční, logistickou či materiální pomoc“. Rovněž čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012 uvádí, že tato podpora může být „materiální, logistická nebo finanční“ (rozsudek National Iranian Oil Company v. Rada, bod 77 výše, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2014:678, bod 118).
79 Sporné kritérium se tedy netýká jakékoli formy podpory íránské vládě, ale forem podpory, které svým kvantitativním nebo kvalitativním významem přispívají k vyvíjení íránských jaderných aktivit. Podle výkladu podaného v rámci přezkumu unijním soudem z hlediska cíle, jímž je vyvinout tlak na íránskou vládu, aby ukončila činnosti představující riziko šíření jaderných zbraní, tak sporné kritérium definuje objektivně vymezenou kategorii osob a subjektů, jejichž finanční prostředky mohou být zmrazeny (rozsudek National Iranian Oil Company v. Rada, bod 77 výše, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2014:678, bod 119).
80 S ohledem na účel opatření spočívajících ve zmrazení finančních prostředků zmíněného výše v bodě 79 vyplývá jednoznačně ze sporného kritéria, že toto kritérium se cíleně a selektivně vztahuje na vlastní činnosti dotyčné osoby nebo dotyčného subjektu, které sice jako takové nemají přímou či nepřímou souvislost s šířením jaderných zbraní, avšak mohou napomáhat je podporovat poskytováním zdrojů nebo nástrojů materiálního, finančního nebo logistického charakteru íránské vládě, které jí umožňují šířit jaderné zbraně (rozsudek National Iranian Oil Company v. Rada, bod 77 výše, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2014:678, bod 120).
81 Toto konstatování také znamená, že je třeba zamítnout argumenty žalobkyně uvedené v rámci čtvrtého žalobního důvodu, podle něhož se sporné kritérium může vztahovat pouze na přímou podporu šíření jaderných zbraní nebo na podporu poskytovanou vládě při uskutečňování íránského jaderného programu.
82 V této souvislosti žalobkyně zaměňuje sporné kritérium, které je v projednávaném případě jediné relevantní, a kritérium týkající se poskytování „podpory jaderným činnostem Íránu, jež by mohly ohrozit nešíření, nebo vývoji nosičů jaderných zbraní“ uvedené v čl. 20 odst. 1 písm. b) rozhodnutí 2010/413 a v čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 267/2012 a zahrnující určitý stupeň vazby na íránské jaderné činnosti (v tomto smyslu viz rozsudek National Iranian Oil Company v. Rada, bod 77 výše, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2014:678, bod 139).
83 Jak bylo totiž uvedeno v bod 78. výše, z bodu 13 odůvodnění rozhodnutí 2012/35 vyplývá, pokud jde o sporné kritérium, že opatření k zmrazení finančních prostředků by se měla vztahovat na osoby a subjekty poskytující íránské vládě podporu, která jí umožňuje provádět činnosti spočívající v šíření jaderných zbraní. Souvislost mezi poskytováním podpory íránské vládě a činnostmi spočívajícími v šíření jaderných zbraní je tedy výslovně uvedena v příslušných právních předpisech, přičemž cílem sporného kritéria je zbavit íránskou vládu zdrojů jejích příjmů a donutit ji tak, aby z důvodu nedostatečných finančních prostředků ukončila vývoj svého programu šíření jaderných zbraní (rozsudek National Iranian Oil Company v. Rada, bod 77 výše, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2014:678, bod 140).
84 Sporné kritérium se může na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, použít na každý subjekt poskytující podporu zejména ve formě finanční pomoci íránské vládě. Toto kritérium se naopak nevztahuje na veškeré subjekty vlastněné íránskou vládou nebo subjekty, které s ní udržují vztahy, ba dokonce ani na všechny íránské daňové poplatníky.
85 Zatřetí je třeba připomenout, že posuzovací pravomoc daná Radě sporným kritériem je vyvážena povinností uvést odůvodnění a zesílenými procesními právy zaručenými judikaturou (rozsudek National Iranian Oil Company v. Rada, bod 77 výše, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2014:678, bod 122; rovněž obdobně viz rozsudky ze dne 21. listopadu 1991, Technische Universität München, C‑269/90, Recueil, EU:C:1991:438, bod 14 a ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, Sb. rozh., EU:C:2013:518, bod 114).
86 V projednávaném případě žalobkyně v rámci třetího žalobního důvodu zpochybňuje, že Rada tyto záruky zachovala, přičemž opodstatněností jejích argumentů se bude Tribunál zabývat níže v bodech 121 až169.
87 Vzhledem k tomu, co bylo popsáno v bodech 74 až 85 výše, je třeba konstatovat, že sporné kritérium omezuje posuzovací pravomoc Rady tím, že zavádí objektivní kritéria a zaručuje míru předvídatelnosti požadovanou unijním právem (rozsudek National Iranian Oil Company v. Rada, bod 77 výše, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2014:678, bod 123; viz rovněž obdobně rozsudek ze dne 22. května 2008, Evonik Degussa v. Komise, C‑266/06 P, EU:C:2008:295, bod 58).
88 Uvedené kritérium je tedy slučitelné se zásadou právní jistoty a nelze je považovat za arbitrární.
89 Pokud je navíc přijetí opatření spočívajících ve zmrazení finančních prostředků na základě sporného kritéria upraveno v relevantních ustanoveních rozhodnutí 2010/413 a nařízení č. 267/2012, je zásah do práva na vlastnictví vyplývající z uplatňování tohoto kritéria v souladu s ustanovením čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv, který stanoví, že každé omezení výkonu práv a svobod uznaných uvedenou Listinou musí být stanoveno zákonem (rozsudek National Iranian Oil Company v. Rada, bod 77 výše, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2014:678, bod 124).
90 Podle judikatury je na základě zásady proporcionality, která je součástí obecných zásad unijního práva, legalita zákazu hospodářské činnosti podřízena podmínce, že zakazující opatření budou přiměřená a nezbytná k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi několika přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit to nejméně omezující a způsobené nepříznivé následky nesmí být nepřiměřené sledovaným cílům (rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 53 výše, EU:T:2013:397, bod 179 a citovaná judikatura).
91 Vzhledem k prvořadému významu zachování míru a mezinárodní bezpečnosti mohla Rada, aniž tím překročila meze své posuzovací pravomoci, dospět v projednávaném případě k závěru, že zásahy do práva na vlastnictví, které vyplývají z aplikace sporného kritéria, jsou přiměřené a nezbytné k vyvinutí tlaku na íránskou vládu za účelem donutit ji ukončit její činnosti spočívající v šíření jaderných zbraní (viz obdobně rozsudek ze dne 13. března 2012, Melli Bank v. Rada, C‑380/09 P, Sb. rozh., EU:C:2012:137, bod 61).
92 Sporné kritérium, jak je vyloženo výše v bodech 76 až84, je tedy slučitelné se zásadou proporcionality a nepřiznává Radě mimořádně širokou pravomoc.
93 S ohledem na výše uvedené je třeba zamítnout první žalobní důvod jako zčásti irelevantní a zčásti neopodstatněný a čtvrtý žalobní důvod jako neopodstatněný.
Ke druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nedostatečné pravomoci Rady přijmout rozhodnutí 2012/635 a prováděcí nařízení č. 945/2012 a chybějícího právního základu tohoto nařízení
94 Žalobkyně tvrdí, že Rada neměla pravomoc přijmout rozhodnutí 2012/635 a prováděcí nařízení č. 945/2012. V této souvislosti připomíná, že podle čl. 215 odst. 2 SFEU mohou být omezující opatření přijata Radou na společný návrh vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a Komise.
95 V projednávaném případě bylo přitom rozhodnutí 2012/635 přijato pouze Radou, takže požadavek uložený čl. 215 odst. 2 SFEU nebyl podle tvrzení žalobkyně dodržen. K tomu dodává, že článek 215 SFEU nerozlišuje v této souvislosti mezi opatřeními přijatými v rámci SZBP a jinými opatřeními, a vztahuje se tedy na taková rozhodnutí přijatá na základě článku 29 SEU, jako je rozhodnutí 2012/635.
96 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že v rozsahu, v němž prováděcí nařízení č. 945/2012 provádí rozhodnutí 2012/635, je zbaveno právního základu a je stiženo vadou spočívající v nedostatku pravomoci.
97 Zatřetí je čl. 46 odst. 2 nařízení č. 267/2012 údajně v rozporu s čl. 215 odst. 2 SFEU, jelikož přiznává Radě, která jedná sama, pravomoc pozměnit přílohu IX, jež obsahuje seznam osob, subjektů a orgánů, vůči nimž musí být uložena omezující opatření. Článek 46 odst. 2 nařízení č. 267/2012 se tedy nemůže na základě článku 277 SFEU na žalobkyni použít, což podle jejího názoru znamená, že prováděcí nařízení č. 945/2012 přijaté na jeho základě je zbaveno právního základu a je z tohoto důvodu stiženo vadou spočívající v nedostatku pravomoci.
98 Rada zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyně.
– K podmínkám přijetí rozhodnutí 2012/635
99 Stran rozhodnutí 2012/635 je třeba uvést, že v souladu s tím, co tvrdí Rada, není toto rozhodnutí založeno na článku 215 SFEU, ale pouze na článku 29 SEU, který je obsažený v kapitole 2 hlavy V Smlouvy o EU věnované SZBP a jenž opravňuje Radu, aby sama přijala rozhodnutí, která jsou v něm uvedena.
100 V této souvislosti čl. 215 odst. 2 SFEU uvádí, že „[p]okud tak stanoví rozhodnutí přijaté podle hlavy V kapitoly 2 Smlouvy o Evropské unii, může Rada postupem uvedeným v odstavci 1 přijmout omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám a skupinám nebo nestátním subjektům“.
101 Předchozí přijetí takového rozhodnutí podle kapitoly 2 hlavy V Smlouvy o EU, jakým je v projednávaném případě rozhodnutí 2012/635 přijaté podle článku 29 SEU, představuje tedy nezbytnou podmínku k tomu, aby Rada mohla přijmout omezující opatření na základě pravomocí, které jí jsou svěřeny ustanovením čl. 215 odst. 2 SFEU. Toto konstatování však neznamená, že by přijetí takového rozhodnutí, jako je rozhodnutí 2012/635, podléhalo procesním požadavkům podle čl. 215 odst. 2 SFEU, a nikoli požadavkům zakotveným samotným článkem 29 SEU.
102 Za těchto okolností je třeba první argument žalobkyně odmítnout, jelikož Rada má na základě článku 29 SEU pravomoc sama přijmout rozhodnutí 2012/635.
103 V důsledku toho musí být rovněž odmítnut druhý argument žalobkyně vycházející z nesprávné premisy, že Rada neměla pravomoc přijmout rozhodnutí 2012/635.
– Ke slučitelnosti čl. 46 odst. 2 nařízení č. 267/2012 s článkem 215 SFEU
104 Rada tvrdí, že čl. 46 odst. 2 nařízení č. 267/2012, který ji opravňuje pozměnit přílohu IX tohoto nařízení obsahující seznam osob, subjektů a orgánů, na něž se mají vztahovat omezující opatření, byl přijat na základě čl. 291 odst. 2 SFEU, podle něhož platí, že „[j]sou-li pro provedení aktů Unie nezbytné jednotné podmínky, svěří tyto akty prováděcí pravomoci Komisi nebo ve zvláštních náležitě odůvodněných případech a v případech uvedených v článcích 24 [SEU] a 26 [SEU] Radě“.
105 Úvodem je v této souvislosti třeba poukázat na to, že článek 215 SFEU ani žádné jiné ustanovení primárního práva nebrání tomu, aby nařízení přijaté na základě článku 215 SFEU svěřilo za podmínek stanovených v čl. 291 odst. 2 SFEU prováděcí pravomoci Komisi nebo Radě, existuje-li nezbytnost jednotných podmínek k provedení některých omezujících opatření upravených tímto nařízením. Z článku 215 SFEU především nevyplývá, že individuální omezující opatření musejí být přijata postupem upraveným v čl. 215 odst. 1 SFEU. Jelikož tedy není nijak omezena možnost svěřit orgánu prováděcí pravomoci, nelze v oblasti omezujících opatření založených na článku 215 SFEU vyloučit použití ustanovení čl. 291 odst. 2 SFEU (rozsudek National Iranian Oil Company v. Rada, bod 77 výše, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2014:678, bod 54).
106 Postup upravený v čl. 215 odst. 1 SFEU, kterým Rada rozhoduje na společný návrh vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a Komise, se může pro účely přijetí pouhých prováděcích opatření jevit také jako nevhodný. Článek 291 odst. 2 SFEU naopak umožňuje použít efektivnější postup k přijetí prováděcích opatření, který je přizpůsobený typu opatření, jež má být provedeno, a schopnosti každého orgánu jednat. Úvahy, které vedly autory Smlouvy o FEU, aby v čl. 291 odst. 2 SFEU umožnil přiznat prováděcí pravomoci, se tedy uplatní jak v případě provádění aktů založených na článku 215 SFEU, tak i v souvislosti s prováděním jiných právně závazných aktů (rozsudek National Iranian Oil Company v. Rada, bod 77 výše, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2014:678, bod 55).
107 Je proto třeba dospět k závěru, že Rada byla oprávněna upravit prováděcí pravomoci v souladu s ustanoveními čl. 291 odst. 2 SFEU k přijetí individuálních opatření spočívajících ve zmrazení finančních prostředků, kterými se provádí čl. 23 odst. 2 nařízení č. 267/2012 (rozsudek National Iranian Oil Company v. Rada, bod 77 výše, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2014:678, bod 56).
108 Je však nutné ještě ověřit, zda Rada dodržela podmínky stanovené v čl. 291 odst. 2 SFEU, když předmětné prováděcí pravomoci vyhradila pro sebe, a nikoli pro Komisi.
109 V této souvislosti je třeba připomenout, že taková nařízení, jako je nařízení č. 267/2012, která upravují omezující opatření na základě článku 215 SFEU, mají v oblasti působnosti Smlouvy o FEU provést v rámci SZBP rozhodnutí přijatá podle článku 29 SEU. Nařízením č. 267/2012 jsou tedy sledovány cíle a prováděny akce Unie v oblasti SZBP (v tomto smyslu viz rozsudek National Iranian Oil Company v. Rada, bod 77 výše, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2014:678, bod 60).
110 Konkrétně jsou omezující opatření přijatá na základě čl. 23 odst. 2 nařízení č. 267/2012, jejichž cílem je vyvinout tlak na Íránskou islámskou republiku, aby ukončila šíření jaderných zbraní, z důvodu jejich účelu, povahy a předmětu svázána úžeji s prováděním SZBP než s výkonem pravomocí svěřených Unii Smlouvou o FEU (v tomto smyslu viz rozsudek National Iranian Oil Company v. Rada, bod 77 výše, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2014:678, body 66 a 67).
111 V rámci Smlouvy o EU přitom z čl. 24 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 29 SEU a čl. 31 odst. 1 SEU vyplývá, že je obecně úkolem Rady vykonávat rozhodovací pravomoc v oblasti SZBP, a to na základě jednomyslného rozhodování (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. července 2012, Parlament v. Rada, C‑130/10, Sb. rozh., EU:C:2012:472, bod 47).
112 Je to především Rada, která jedná sama a která rozhoduje o zápisu jména osoby nebo subjektu do přílohy II rozhodnutí 2010/413. Právě tento zápis je přitom v rámci působnosti Smlouvy o FEU proveden prostřednictvím přijetí opatření spočívajícího ve zmrazení finančních prostředků na základě čl. 23 odst. 2 nařízení č. 267/2012.
113 Vzhledem ke zvláštnostem opatření přijatých na základě čl. 23 odst. 2 nařízení č. 267/2012, nezbytnosti zajistit soulad mezi seznamem obsaženým v příloze II rozhodnutí 2010/413 a seznamem v příloze IX nařízení č. 267/2012, jakož i ke skutečnosti, že Komise nemá přístup k údajům informačních služeb členských států, které se mohou jevit jako nezbytné pro realizaci uvedených opatření, mohla Rada za těchto okolností oprávněně dospět k závěru, že provedení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 267/2012 týkajícího se zmrazení finančních prostředků představuje zvláštní případ ve smyslu čl. 291 odst. 2 SFEU, a byla tedy oprávněna vyhradit si v čl. 46 odst. 2 uvedeného nařízení pravomoc k jeho provedení (v tomto smyslu viz rozsudek National Iranian Oil Company v. Rada, bod 77 výše, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2014:678, body 68 až 73).
114 Pokud jde o otázku, zda byla náležitě odůvodněna existence zvláštního případu, je třeba poukázat na to, že Rada v nařízení č. 267/2012 výslovně neprohlásila, že si vyhrazuje prováděcí pravomoc, a to z důvodů shrnutých v bodě 113 výše. To však nemění nic na tom, že odůvodnění toho, že si Rada v čl. 46 odst. 2 nařízení č. 267/2012 vyhradila prováděcí pravomoci, vyplývá z výkladu bodů odůvodnění a ustanovení uvedeného nařízení ve spojení s relevantními ustanoveními Smlouvy o EU a Smlouvy o FEU upravujícími zmrazení finančních prostředků (rozsudek National Iranian Oil Company v. Rada, bod 77 výše, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2014:678, bod 77).
115 Zaprvé totiž Rada v bodě 28 odůvodnění nařízení č. 267/2012 výslovně odkázala na výkon své pravomoci ohledně „určení osob, na něž se vztahují opatření týkající se zmrazení [finančních prostředků]“, jakož i na vlastní účast na přezkumu rozhodnutí o zápisu v závislosti na připomínkách nebo nových důkazech, které získá od dotčených osob (rozsudek National Iranian Oil Company v. Rada, bod 77 výše, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2014:678, bod 78).
116 Zadruhé ustanovení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 267/2012 ve spojení s bodem 14 odůvodnění tohoto nařízení umožňují pochopit, že provedení opatření spočívajících ve zmrazení finančních prostředků vůči osobám nebo subjektům spadá spíše do oblasti, v níž Rada vykonává činnost v rámci SZBP, a nikoli pod opatření hospodářské povahy, jež jsou běžně přijímána v oblasti Smlouvy o FEU (rozsudek National Iranian Oil Company v. Rada, bod 77 výše, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2014:678, body 79 a 80).
117 Zatřetí paralelismus mezi omezujícími opatřeními přijímanými na základě rozhodnutí 2010/413 a omezujícími opatřeními přijímanými podle nařízení č. 267/2012 je vysvětlen v bodě 11 odůvodnění a následujících, z nichž vyplývá, že uvedené nařízení provádí změny rozhodnutí 2010/413, jež zavedlo rozhodnutí 2012/35. Stejně tak nezbytnost zajistit soulad mezi seznamem obsaženým v příloze II rozhodnutí 2010/413 a seznamem obsaženým v příloze IX nařízení č. 267/2012 vyplývá z výkladu bodů odůvodnění prováděcích nařízení pozměňujících uvedenou přílohu IX a zejména z bodu 2 odůvodnění prováděcího nařízení č. 945/2012, který výslovně odkazuje na rozhodnutí 2012/635 (rozsudek National Iranian Oil Company v. Rada, bod 77 výše, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2014:678, bod 81).
118 Specifické důvody pro přiznání prováděcích pravomocí Radě v čl. 46 odst. 2 nařízení č. 267/2012 vyplývají za těchto podmínek z relevantních ustanovení a kontextu tohoto nařízení dostatečně srozumitelně (rozsudek National Iranian Oil Company v. Rada, bod 77 výše, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2014:678, bod 82).
119 Je tedy třeba dospět k závěru, že požadavky stanovené v čl. 291 odst. 2 SFEU k tomu, aby prováděcí pravomoci mohly být svěřeny Radě, byly v případě čl. 46 odst. 2 nařízení č. 267/2012 splněny, což znamená, že Radě nelze vytýkat žádné porušení článku 215 SFEU.
120 Vzhledem k tomuto konstatování je třeba odmítnout třetí argument žalobkyně a zamítnout tak v plném rozsahu druhý žalobní důvod.
Ke třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění, práv žalobkyně na obhajobu, včetně jejího práva na přístup ke spisu, porušení povinnosti Rady přezkoumávat přijatá omezující opatření a práva žalobkyně na účinnou soudní ochranu
121 Žalobkyně tvrdí, že při přijetí napadených aktů porušila Rada povinnost uvést odůvodnění, její práva na obhajobu včetně jejího práva na přístup ke spisu, povinnost přezkoumávat přijatá omezující opatření a její právo na účinnou soudní ochranu.
– K povinnosti uvést odůvodnění
122 Podle ustálené judikatury je cílem povinnosti uvést odůvodnění aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení osoby, jež je logickým důsledkem zásady dodržování práva na obhajobu, zaprvé poskytnout dotyčné osobě dostatečné informace pro zjištění, zda je akt opodstatněný, nebo je případně stižen vadou, která umožňuje napadnout jeho platnost před soudem Unie, a zadruhé umožnit tomuto soudu provést přezkum legality tohoto aktu (viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Rada v. Bamba, C‑417/11 P, Sb. rozh., EU:C:2012:718, bod 49 a citovaná judikatura).
123 Z odůvodnění vyžadovaného článkem 296 SFEU musejí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, aby se tak dotčená osoba mohla seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a aby příslušný soud mohl provést přezkum (viz rozsudek Rada v. Bamba, bod 122 výše, EU:C:2012:718, bod 50 a citovaná judikatura).
124 Vzhledem k tomu, že dotčená osoba nemá právo na slyšení před přijetím původního rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků, je dodržování povinnosti uvést odůvodnění o to důležitější, že představuje jedinou záruku umožňující dotčené osobě – přinejmenším po přijetí tohoto rozhodnutí – uplatnit účelně procesní prostředky, které má k dispozici, k napadení legality uvedeného rozhodnutí (viz rozsudek Rada v. Bamba, bod 122 výše, EU:C:2012:718, bod 51 a citovaná judikatura).
125 Odůvodnění aktu Rady, kterým se ukládá opatření k zmrazení finančních prostředků, tedy musí identifikovat specifické a konkrétní důvody, na základě kterých Rada při výkonu své diskreční posuzovací pravomoci dospěla k závěru, že se takové opatření musí uplatnit na dotyčnou osobu (viz rozsudek Rada v. Bamba, bod 122 výše, EU:C:2012:718, bod 52 a citovaná judikatura).
126 Odůvodnění požadované článkem 296 SFEU musí být nicméně přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a kontextu, ve kterém byl přijat. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze tvrzených důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož dostatečnost odůvodnění musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale i na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla, jimiž se řídí dotčená oblast (viz rozsudek Rada v. Bamba, bod 122 výše, EU:C:2012:718, bod 53 a citovaná judikatura).
127 Konkrétně je akt nepříznivě zasahující do právního postavení dostatečně odůvodněn, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou zúčastněné osobě známy a které jí umožňují pochopit dosah opatření, jež vůči ní bylo přijato (viz rozsudek Rada v. Bamba, bod 122 výše, EU:C:2012:718, bod 54 a citovaná judikatura).
128 V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, že rozhodnutí 2012/635 a prováděcí nařízení č. 945/2012 nejsou, pokud jde o její zápis na seznam, dostatečně právně odůvodněna.
129 Podle názoru žalobkyně totiž Rada z řady kritérií upravených v článku 20 rozhodnutí 2010/413 a článku 23 nařízení č. 267/2012 neurčila to, o něž se opřela při přijímání omezujících opatření, jimiž je dotčena.
130 Žalobkyně dále tvrdí, že Rada neupřesnila podmínky, povahu ani rozsah finanční podpory, kterou měla žalobkyně údajně poskytnout íránské vládě. Konkrétně Rada neurčila konkrétní finanční operace, jež mohou odůvodnit přijetí opatření vůči žalobkyni, ani souvislost mezi těmito operacemi a šířením jaderných zbraní. Toto nedostatečné odůvodnění nelze podle jejího názoru zhojit tvrzením Rady, jež později uvedla ve své žalobní odpovědi, že zmrazení jejích finančních prostředků je odůvodněno tím, že jakožto veřejnoprávní podnik vyplácí svému akcionáři dividendy.
131 Rada zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyně.
132 Úvodem je třeba připomenout, že žalobkyně byla identifikována jako „[s]tátem vlastněná společnost poskytující finanční podporu vládě Íránu“.
133 Zaprvé z podaného odůvodnění výslovně vyplývá, že se na žalobkyni vztahovala omezující opatření na základě sporného kritéria.
134 Zadruhé, je zajisté pravda, že odůvodnění, které se jí týká, neupřesňuje podmínky a rozsah podpory, kterou žalobkyně údajně poskytovala íránské vládě, jelikož jedinou informací, kterou Rada uvedla, bylo, že tato podpora má finanční povahu.
135 Nicméně navzdory stručnosti odůvodnění poskytnutého žalobkyni byla tato schopna pochopit podstatu skutečností, které proti ní Rada použila, a odpovídajícím způsobem se hájit.
136 V rámci čtvrtého žalobního důvodu totiž žalobkyně výslovně odkázala na případ „jiné fyzické nebo právnické osoby než je stát“, která financuje „svými daněmi, nebo pokud se případně jedná o veřejnoprávní podnik, dividendami vyplácenými akcionáři, rozpočet, v němž se převedené částky rozpouštějí v mase příjmů a nejsou z povahy věci určeny na pokrytí konkrétního závazku, především pak státní činnosti považované za protiprávní“, aby tvrdila, že v takovém případě se pojem podpora íránské vládě nepoužije.
137 Žalobkyně tedy byla schopna v odůvodnění jejího zápisu na seznam rozpoznat, že Rada při něm vycházela ze skutečnosti, že žalobkyně jakožto státní podnik poskytovala finanční podporu íránské vládě prostřednictvím převodů svých finančních prostředků. Žalobkyně byla rovněž s to napadnout relevanci a existenci této skutečnosti.
138 Odůvodnění podané Radou umožňuje také Tribunálu přezkoumat legalitu napadených aktů.
139 Za těchto okolností je odůvodnění obsažené v rozhodnutí 2012/635 a prováděcím nařízení č. 945/2012, třebaže je obzvláště stručné, dostatečné.
140 Zatřetí toto konstatování znamená, že informace poskytnuté Radou v její žalobní odpovědi nepředstavují odůvodnění a posteriori, které by Tribunál nemohl vzít v úvahu, ani neprokazují nedostatečnost poskytnutého odůvodnění. Tyto informace pouze vysvětlují a upřesňují podstatnou skutečnost, kterou Rada zohlednila a již žalobkyně identifikovala v odůvodnění rozhodnutí 2012/635 a prováděcího nařízení č. 945/2012.
141 S ohledem na výše uvedené musí být výtka týkající se porušení povinnosti uvést odůvodnění zamítnuta.
– K přístupu ke spisu
142 Žalobkyně tvrdí, že jí byl přístup ke spisu umožněn až po uplynutí lhůty, kterou měla k požádání o přezkum opatření, jež se na ni vztahují. Takové opožděné zpřístupnění není podle jejího názoru slučitelné se zásadou dodržení práva na obhajobu.
143 Rada opodstatněnost argumentů žalobkyně zpochybňuje.
144 Podle ustálené judikatury platí, že byly-li sděleny dostatečně přesné informace umožňující dotyčnému subjektu účelně vyjádřit stanovisko ke skutečnostem zohledněným Radou v jeho neprospěch, nezahrnuje zásada dodržování práva na obhajobu povinnost Rady poskytnout z vlastního podnětu přístup k dokumentům obsaženým v jejím spise. Rada je povinna poskytnout přístup ke všem nedůvěrným správním dokumentům týkajícím se dotčeného opatření pouze na žádost dotyčné osoby (viz rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 53 výše, EU:T:2013:397, bod 84 a citovaná judikatura).
145 V projednávaném případě požádala žalobkyně o přístup ke spisu dne 8. ledna 2013, tedy den před podáním své žaloby dne 9. ledna 2013. Rada na žádost odpověděla dne 10. června 2013.
146 Úvodem je třeba uvést, že za těchto okolností nelze Radě vytýkat, že na žádost o přístup ke spisu nereagovala před podáním žaloby, jelikož mezidobí v délce jednoho dne mezi žádostí a podáním žaloby je příliš krátké.
147 Dále je třeba poukázat na to, že dopis ze dne 16. října 2012, kterým Rada sdělila žalobkyni rozhodnutí 2012/635 a prováděcí nařízení č. 945/2012, ani tyto samotné akty a ani oznámení určené osobě, na kterou se vztahují omezující opatření upravená v rozhodnutí 2010/413 provedeném rozhodnutím 2012/635 a v nařízení č. 267/2012 provedeném nařízením č. 945/2012 (Úř. věst. C 312, s. 21), neupravují lhůtu, v níž musejí subjekty, vůči nimž byla přijata omezující opatření, podat své připomínky. Tvrzení, že žalobkyně získala přístup ke spisu až po uplynutí takové lhůty, není za těchto okolností zjevně skutkově podložené.
148 Konečně je třeba uvést, že doba na poskytnutí odpovědi, která přesáhla pět měsíců, je nepřiměřeně dlouhá.
149 V této souvislosti odkazuje Rada na nezbytnost získat před sdělením dotyčných dokumentů souhlas členského státu. Tento argument však nelze použít s ohledem na judikaturu, podle které musí Rada, má-li v úmyslu přijmout vůči určitému subjektu omezující opatření na základě skutečností poskytnutých členským státem, před přijetím uvedených opatření zajistit, že dané skutečnosti mohou být dotyčnému subjektu oznámeny včas, aby mohl účelně vyjádřit své stanovisko [rozsudek ze dne 6. září 2013, Persia International Bank v. Rada, T‑493/10, Sb. rozh. (Výňatky), EU:T:2013:398, bod 84].
150 To nemění nic na tom, že žalobkyně nepředložila konkrétní argumenty umožňující prokázat, že nepřiměřeně dlouhá doba, v níž jí byla poskytnuta odpověď, skutečně ztížila její obranu.
151 Podle judikatury představuje opožděné sdělení dokumentu, z něhož Rada vycházela při přijetí omezujících opatření vztahujících se na určitý subjekt nebo při ponechání těchto opatření v platnosti, porušení práva na obhajobu odůvodňující zrušení dříve přijatých aktů jen v případě, že se prokáže, že by dotčená omezující opatření nemohla být legitimně přijata nebo ponechána v platnosti, pokud by dokument sdělený opožděně musel být vyloučen z důkazů zohledněných v neprospěch onoho subjektu (rozsudek Persia International Bank v. Rada, bod 149 výše, EU:T:2013:398, bod 85).
152 V projednávaném případě přitom z analýzy provedené níže v bodech 170 až 189 vyplývá, že omezující opatření vztahující se na žalobkyni jsou opodstatněná i bez dokumentů, které Rada předala ve své odpovědi ze dne 10. června 2013. Porušení povinnosti přiznat včas přístup ke spisu neodůvodňuje za těchto okolností zrušení napadených aktů.
153 Z výše uvedeného vyplývá, že tato výtka musí být zamítnuta.
– K povinnosti každoročního přezkumu přijatých omezujících opatření
154 Ve svých pozměněných návrhových žádáních ze dne 16. dubna 2014 žalobkyně uvádí, že Rada nesplnila povinnost provádět každoroční přezkum přijatých omezujících opatření, jelikož jí sdělila ponechání uvedených opatření v platnosti až dne 14. března 2014.
155 Podle čl. 26 odst. 3 rozhodnutí 2010/413 platí, že „[o]patření podle čl. 19 odst. 1 [písm.] b) a c) a čl. 20 odst. 1 [písm.] b) a c) se pravidelně přezkoumají, a to alespoň každých 12 měsíců“.
156 Stejně tak čl. 46 odst. 6 nařízení č. 267/2012 stanoví, že „[s]eznam uvedený v příloze IX se pravidelně a alespoň jednou za 12 měsíců přezkoumává“.
157 Rada tedy skutečně měla povinnost přezkoumat ve lhůtě dvanácti měsíců od přijetí rozhodnutí 2012/635 a prováděcího nařízení č. 945/2012 omezující opatření týkající se žalobkyně.
158 V této souvislosti Rada uvádí, že zápis žalobkyně na seznam přezkoumala dvakrát, a to když přijala rozhodnutí Rady 2013/270/SZBP ze dne 6. června 2013, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. L 156, s. 10), a prováděcí nařízení Rady (EU) č. 522/2013 ze dne 6. června 2013, kterým se provádí nařízení č. 267/2012 (Úř. věst. L 156, s. 3), a dále rozhodnutí Rady 2013/661/SZBP ze dne 15. listopadu 2013, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. L 306, s. 18), a prováděcí nařízení Rady (EU) č. 1154/2013 ze dne 15. listopadu 2013, kterým se provádí nařízení č. 267/2012 (Úř. věst. L 306, s. 3).
159 Je však třeba uvést, že žádný z aktů citovaných Radou nenaznačuje, že by pravidelně přezkoumávala všechny zápisy na seznamy v příloze II rozhodnutí 2010/413 a v příloze IX nařízení č. 267/2012. Uvedené akty se ani konkrétně netýkají zápisu žalobkyně.
160 Za těchto okolností je nutné dospět k závěru, že Rada nepřezkoumala omezující opatření týkající se žalobkyně ve lhůtě stanovené rozhodnutím 2010/413 a nařízením č. 267/2012.
161 S ohledem na uvedené je třeba zkoumat, zda toto porušení povinnosti přezkumu přijatých omezujících opatření odůvodňuje zrušení napadených aktů.
162 V této souvislosti je nezbytné uvést, že cílem dotyčné povinnosti je zajistit pravidelné ověřování toho, že přijatá omezující opatření jsou i nadále důvodná.
163 V projednávaném případě není přitom sporné, že v době, kdy žalobkyně tuto výtku ve své změně návrhových žádání ze dne 16. dubna 2014 vznesla, Rada již dotyčné ověření provedla a svůj závěr sdělila žalobkyni v dopise ze dne 14. března 2014.
164 Za těchto okolností byl cíl ustanovení upravujících pravidelný přezkum omezujících opatření, byť opožděně, splněn a porušení lhůty pro přezkum Radou nemá tedy nepříznivé účinky na situaci žalobkyně.
165 Aniž je dotčeno právo žalobkyně požadovat náhradu škody, kterou údajně utrpěla z důvodu nedodržení lhůty k přezkumu na základě článku 340 SFEU, nemůže se dovolávat předmětného opoždění k tomu, aby dosáhla zrušení omezujících opatření, která se jí dotýkají, a jež byla přijata nebo zachována napadenými akty.
166 Tuto výtku je tedy třeba zamítnout.
– K dalším tvrzeným porušením
167 Žalobkyně tvrdí, že nedostatečné odůvodnění rozhodnutí 2012/635 a prováděcího nařízení č. 945/2012 znamená porušení jejích práv na obhajobu včetně práva na přezkum přijatých omezujících opatření a jejího práva na účinnou soudní ochranu. Vzhledem k vágnímu charakteru podaného odůvodnění se totiž od ní nepožaduje, aby na svoji obranu vyvrátila podložená právní a skutková tvrzení Rady, ale aby předložila důkaz o opaku dokládající, že nepodporovala íránskou vládu či íránský jaderný program.
168 Jak přitom vyplývá z bodů 122 až 141 výše, jsou rozhodnutí 2012/635 a prováděcí nařízení č. 945/2012 dostatečně právně odůvodněná, což znamená, že tato výtka spočívá na chybném předpokladu.
169 Tato výtka musí být tedy zamítnuta a spolu s ní i v plném rozsahu třetí žalobní důvod.
K pátému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného skutkového posouzení
170 Jak bylo připomenuto v bodě 74 výše, unijní soudy musí v souladu s pravomocemi, které jim jsou na základě Smlouvy o FEU svěřeny, zajišťovat v zásadě úplný přezkum legality všech unijních aktů z hlediska základních práv, která jsou nedílnou součástí unijního právního řádu. Tento požadavek je výslovně uveden v článku 275 druhém pododstavci SFEU (viz rozsudky Rada v. Fulmen a Mahmoudian, bod 74 výše, EU:C:2013:775, bod 58 a citovaná judikatura, a Rada v. Manufacturing Support & Procurement Kala Naft, bod 74 výše, EU:C:2013:776, bod 65 a citovaná judikatura).
171 Mezi tato základní práva patří zejména právo na účinnou soudní ochranu (viz rozsudek Rada v. Fulmen a Mahmoudian, bod 74 výše, EU:C:2013:775, bod 59 a citovaná judikatura).
172 Účinnost soudní kontroly zaručená v článku 47 Listiny základních práv vyžaduje mimo jiné, aby se unijní soud ujistil o tom, zda se rozhodnutí, které se dotyčné osoby nebo subjektu osobně dotýká, opírá o dostatečně pevný skutkový základ. Je proto třeba ověřit skutečnosti uváděné v odůvodnění, o něž se uvedené rozhodnutí opírá, tak, aby se soudní přezkum neomezoval na abstraktní posouzení pravděpodobnosti uváděných důvodů, ale aby se zaměřil na otázku, zda jsou tyto důvody, nebo alespoň jeden z nich, který sám o sobě postačuje k odůvodnění tohoto rozhodnutí, podložené (viz rozsudek Rada v. Fulmen a Mahmoudian, bod 74 výše, EU:C:2013:775, bod 64 a citovaná judikatura).
173 V případě zpochybnění legality je totiž úkolem příslušného unijního orgánu, aby prokázal, že jsou důvody uplatňované vůči dotyčné osobě podložené, přičemž tato osoba není povinna předložit důkazy o opaku svědčící o tom, že uvedené důvody podložené nejsou (viz rozsudek Rada v. Fulmen a Mahmoudian, bod 74 výše, EU:C:2013:775, bod 66 a citovaná judikatura).
174 V projednávaném případě je tedy třeba ověřit, zda Rada při přijetí napadených aktů dospěla oprávněně k závěru, že se na žalobkyni jakožto na subjekt poskytující podporu finanční povahy íránské vládě mohla vztahovat omezující opatření.
175 Žalobkyně zaprvé opakuje, že kritérium podpory íránské vládě se vztahuje pouze na případ, kdy dotyčný subjekt poskytuje specifickou pomoc související s šířením jaderných zbraní. Žalobkyně přitom takovou pomoc neposkytuje, jelikož její činnost je zaměřena na soukromé podniky.
176 V tomto ohledu postačí odkázat na body 74 až 93 výše, z nichž vyplývá, že kritérium podpory íránské vládě se může uplatnit rovněž v případě subjektů, které samy nejsou zapojeny do šíření jaderných zbraní.
177 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že neposkytuje finanční podporu íránské vládě, byť odůvodnění napadených aktů uvádí opak.
178 Žalobkyně v této souvislosti nejprve uvádí, že jejím posláním není vyplácet dividendy íránské vládě.
179 Dále připouští, že kromě daně z příjmu odvádí do státního rozpočtu, který podléhá íránskému ministerstvu financí, část svých zisků. Upřesňuje však, že tato povinnost, jež je uložena všem íránským veřejnoprávním podnikům článkem 17 zákona o rozpočtu pro íránský rok 1389 (dále jen „článek 17“), nemůže představovat finanční podporu íránské vládě ve smyslu sporného kritéria, jelikož nepředstavuje dividendu, ale je spíše daní či parafiskálním poplatkem.
180 Konečně žalobkyně tvrdí, že částky, které odvádí do státního rozpočtu podle článku 17, nejsou íránskou vládou volně využívány, ale jsou určeny na činnosti ve veřejném zájmu a k plnění úkolů veřejné služby ve prospěch íránského obyvatelstva. V této souvislosti žalobkyně dodává, že tyto částky jsou spolu s dalšími státními zdroji především reinvestovány v rámci zvyšování jejího kapitálu.
181 Úvodem je třeba poznamenat, že okolnost, že posláním žalobkyně není vyplácet dividendy íránské vládě, i kdyby byla prokázána, neznamená, že skutečně neposkytuje této vládě finanční podporu.
182 Jak vyplývá v této souvislosti z informací poskytnutých samotnou žalobkyní, převedla tato za finanční roky 1387 až 1391 íránského kalendáře (od 20. března 2008 do 20. března 2013, dále jen „rozhodná doba“) na základě povinnosti upravené v článku 17 do státního rozpočtu celkovou částku ve výši 1 687 181 milionů rialů.
183 Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, nelze tyto částky považovat za daně nebo parafiskální poplatky, které by z tohoto důvodu nebylo možné kvalifikovat jako finanční podporu, na kterou se vztahuje sporné kritérium. Jak totiž připouští samotná žalobkyně, povinnost upravená v článku 17 se uplatní vedle daně z příjmu. Tato povinnost se navíc vztahuje pouze na íránské veřejnoprávní podniky, a nelze ji tedy považovat za součást íránského všeobecného daňového či parafiskálního režimu.
184 Žalobkyně nijak nedoložila svá tvrzení ohledně údajného rozpočtového určení částek odvedených na základě povinnosti upravené v článku 17 v rámci rozpočtu. Vymezení tvrzeného určení, jak je popisuje žalobkyně, je každopádně natolik obecné, že se může a priori použít na jakýkoli výdaj státu. Toto určení, i kdyby bylo prokázáno, za těchto okolností neznamená, že částky odvedené za rozhodné období na základě povinnosti upravené v článku 17 nepředstavují finanční podporu íránské vládě ve smyslu sporného kritéria.
185 V této souvislosti vyplývá z dokumentů předložených žalobkyní v odpovědi na otázku Tribunálu také to, že v roce 2012 byl její kapitál navýšen o 1 054 102 milionů rialů. Tato částka je přitom značně nižší než celková částka 1 687 181 milionů rialů odvedená žalobkyní za rozhodné období do státního rozpočtu na základě povinnosti upravené v článku 17. Zvýšení kapitálu žalobkyně neumožňuje mít za těchto okolností za to, že během uvedené doby neposkytovala finanční podporu íránské vládě.
186 Vzhledem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že žalobkyně v rozhodném období převedla značné částky ve prospěch íránského státního rozpočtu, které představují finanční podporu íránské vládě. Rada tedy oprávněně přijala omezující opatření postihující žalobkyni jakožto subjekt, který poskytoval podporu uvedené vládě.
187 Žalobkyně v tomto ohledu ještě tvrdí, že Rada v rozporu s tím, co je vyžadováno judikaturou citovanou v bodě 173 výše, nepodložila svá tvrzení žádnými důkazy.
188 Z posouzení, jež je obsahem bodů 175 až 186 výše vyplývá, že žalobkyně ve skutečnosti nezpochybňuje existenci podstatné skutkové okolnosti odůvodňující omezující opatření, která se na ni vztahují, a sice skutečnost, že v rozhodném období odvedla do íránského státního rozpočtu část svých zisků. Jelikož takové zpochybnění chybí, nebyla Rada povinna, jak vyplývá z judikatury citované v bodě 172 výše, tuto okolnost doložit.
189 S ohledem na výše uvedené je třeba pátý žalobní důvod zamítnout.
K šestému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady proporcionality
190 Žalobkyně tvrdí, že přijetí omezujících opatření, která se na ni vztahují, představuje nelegitimní zásah do jejího práva na vlastnictví a svobody podnikání, a tedy porušení zásady proporcionality.
191 Na úvod žalobkyně poznamenává, že porušení jejích procesních práv popsané v rámci třetího žalobního důvodu implikuje podle judikatury porušení jejího práva na vlastnictví a zásady proporcionality.
192 Dále uvádí, že jelikož není zapojena do šíření jaderných zbraní, neodpovídají omezující opatření, jež se na ni vztahují, obecnému cíli sledovanému napadenými akty, a sice boji proti uvedenému šíření.
193 Konečně žalobkyně tvrdí, že předmětná opatření působí jí samotné i jejím zaměstnancům obzvláště závažnou újmu, která je nepřiměřená účelu sledovanému Radou. V tomto ohledu dodává, že na rozdíl od toho, co tvrdí Rada, mají předmětná omezující opatření dopad nejen na finanční prostředky vlastněné v rámci Unie, ale také na finanční prostředky vlastněné v Íránu, jelikož brání veškerým převodům finančních prostředků z Íránu do Unie a mají odrazující účinek na íránské subjekty, které by s ní případně chtěly uzavírat smlouvy.
194 Úvodem je třeba uvést, že jak vyplývá z bodů 121 až 169 výše, nejsou napadené akty stiženy vadou spočívající v porušení procesních práv žalobkyně, jež by odůvodňovalo jejich zrušení. Tvrzení žalobkyně, že porušení jejích procesních práv vede k porušení práva na vlastnictví a zásady proporcionality, nemůže tedy uspět.
195 Stran ostatních výtek již bylo v bodě 90 připomenuto, že podle zásady proporcionality, která je součástí obecných zásad unijního práva, podléhá legalita zákazu hospodářské činnosti podmínce, aby zákaz byl přiměřený a nezbytný k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi několika přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit opatření nejméně omezující a dbát na to, aby způsobené nepříznivé následky nebyly nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (viz rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 53 výše, EU:T:2013:397, bod 179 a citovaná judikatura).
196 Jak přitom vyplývá z bodů 59 až 93 výše, přijetí omezujících opatření vůči subjektům poskytujícím finanční podporu íránské vládě má za cíl připravit tuto vládu o jejich příjmy, aby byla donucena ukončit šíření jaderných zbraní v důsledku chybějících finančních prostředků. Omezující opatření, která se vztahují na žalobkyni, přitom odpovídají cíli sledovanému Radou, bez ohledu na skutečnost, že samotná žalobkyně není zapojena do šíření jaderných zbraní.
197 Pokud jde dále o škodu způsobenou žalobkyni, je zajisté pravda, že její právo na vlastnictví a svoboda podnikání jsou předmětnými omezujícími opatřeními značně omezeny, jelikož nemůže disponovat především finančními prostředky, které se nacházejí v Unii nebo které patří jejím občanům, ani převádět své finanční prostředky do Unie s výjimkou zvláštních povolení. Omezující opatření vztahující se na žalobkyni mohou rovněž vůči ní vzbuzovat u obchodních partnerů jistou nedůvěru.
198 Z judikatury nicméně vyplývá, že základní práva, jichž se dovolává žalobkyně, tedy právo na vlastnictví a svoboda výkonu výdělečné činnosti, nejsou absolutními výsadami a jejich výkon může být předmětem omezení odůvodněných cíli obecného zájmu sledovanými Unií. Každé hospodářské nebo finanční omezující opatření obnáší tedy z povahy věci účinky, které mají dopad na právo na vlastnictví a svobodu výkonu profesních činností a způsobují tak škody stranám, jejichž odpovědnost za situaci, která vedla k přijetí dotčených opatření, nebyla prokázána. Význam cílů sledovaných spornou právní úpravou je způsobilý odůvodnit i značně negativní následky pro různé subjekty (v tomto smyslu viz rozsudek Melli Bank v. Rada, bod 75 výše, EU:T:2009:266, bod 111 a citovaná judikatura).
199 Vzhledem k prvořadému významu zachování míru a mezinárodní bezpečnosti nejsou nepříznivé důsledky způsobené v projednávaném případě žalobkyni nepřiměřené ve vztahu ke sledovaným cílům. Je tomu tím spíše proto, že se zmrazení finančních prostředků týká pouze části aktiv žalobkyně. Dále pak proto, že rozhodnutí 2010/413 a nařízení č. 267/2012 upravují určité výjimky umožňující zejména subjektům, na které se vztahují opatření spočívající ve zmrazení finančních prostředků, čelit podstatným výdajům. Konečně je třeba poznamenat, že Rada netvrdí, že sama žalobkyně je zapojena do šíření jaderných zbraní. Není tedy osobně spojována s jednáními, jež vykazují riziko pro mír a mezinárodní bezpečnost, takže míra nedůvěry vůči ní vyvolaná je z tohoto důvodu nízká.
200 Za těchto okolností je třeba šestý žalobní důvod, a tudíž i žalobu v plném rozsahu zamítnout.
K nákladům řízení
201 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Rada požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedené náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (první senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Bank of Industry and Mine se ukládá náhrada nákladů řízení.
Kanninen | Pelikánová | Buttigieg |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 29. dubna 2015.
Podpisy.