Language of document : ECLI:EU:C:2016:559

Věc C‑196/15

Granarolo SpA

v.

Ambrosi Emmi France SA

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná cour d’appel de Paris)

„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v občanských a obchodních věcech – Nařízení (ES) č. 44/2001 – Článek 5 body 1 a 3 – Příslušný soud – Pojmy ‚smlouva nebo nároky ze smlouvy‘ a ,věci týkající se deliktní odpovědnosti‘ – Náhlé přerušení zavedených dlouhodobých obchodních vztahů – Žaloba na náhradu škody – Pojmy ,prodej zboží‘ a ,poskytování služeb‘ “

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 14. července 2016

1.        Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Nařízení č. 44/2001 – Zvláštní příslušnost – Příslušnost ve věcech týkajících se protiprávního jednání či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání (deliktní a kvazideliktní odpovědnost) – Pojem – Žaloba na náhradu škody způsobené náhlým přerušením zavedených dlouhodobých obchodních vztahů – Vyloučení – Podmínka – Existence tacitního smluvního vztahu – Posouzení vnitrostátním soudem – Kritéria pro posouzení

(Nařízení Rady č. 44/2001, čl. 5 bod 3)

2.        Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Nařízení č. 44/2001 – Zvláštní příslušnost – Článek 5 bod 1 písm. b) – Zavedené dlouhodobé obchodní vztahy – Možnost je kvalifikovat buď jako smlouvu o prodeji zboží nebo jako smlouvu o poskytování služeb podle závazku typického pro dotčenou smlouvu – Posouzení vnitrostátním soudem

[Nařízení Rady č. 44/2001, čl. 5 bod 1 písm. b)]

1.        Článek 5 bod 3 nařízení č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že žaloba na náhradu škody založená na náhlém přerušení zavedených dlouhodobých obchodních vztahů, nespadá do oblasti deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu tohoto nařízení, pokud mezi stranami existoval tacitní smluvní vztah, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, nezávisle na kvalifikaci tohoto vztahu podle vnitrostátního práva. Důkaz existence takového tacitního smluvního vztahu se musí zakládat na souboru shodujících se okolností, mezi které mohou patřit existence zavedených dlouhodobých obchodních vztahů, dobrá víra smluvních stran, pravidelnost operací a jejich vývoj v čase vyjádřený v množství a v hodnotě, případné dohody o účtovaných cenách nebo o poskytovaných slevách, jakož i vzájemná korespondence.

(viz body 22, 25, 26, 28, výrok 1)

2.        Článek 5 bod 1 písm. b) nařízení č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že zavedené dlouhodobé obchodní vztahy musejí být kvalifikovány jako „smlouva o prodeji zboží“, jestliže je závazkem typickým pro dotčenou smlouvu dodání zboží, nebo jako „smlouva o poskytování služeb“, pokud je tímto závazkem poskytování služeb, což přísluší určit předkládajícímu soudu.

V prvním z uvedených případů se kvalifikace jako prodej zboží může vztahovat na dlouhodobý obchodní vztah mezi dvěma hospodářskými subjekty v případě, že se tento vztah omezuje na po sobě jdoucí smlouvy, kdy předmětem každé z nich je dodání a odběr zboží. Tato kvalifikace naproti tomu neodpovídá struktuře typické distribuční smlouvy, pro kterou je charakteristická rámcová dohoda, jejímž předmětem je závazek spočívající v dodání a zásobování sjednaný do budoucna dvěma hospodářskými subjekty.

V druhém případě, pokud jde o kvalifikaci jako poskytování služeb, pojem služeb ve smyslu uvedeného ustanovení implikuje přinejmenším to, že strana, která je poskytuje, vykonává určitou činnost za úplatu. Co se týče prvního kritéria této definice, tedy existence činnosti, v případě smlouvy, jejímž předmětem je distribuce výrobků jedné smluvní strany druhou smluvní stranou, odpovídá toto kritérium charakteristickému plnění poskytovanému smluvní stranou, která se zajišťováním takové distribuce podílí na rozvoji šíření dotyčného zboží zejména díky skutečnosti, kterou musí ověřit vnitrostátní soud, že distributor může nabízet zákazníkům služby a výhody, které nemůže poskytovat pouhý prodejce, a získat tak pro zboží dodavatele větší podíl na místním trhu. Stran kritéria úplaty poskytované jako protiplnění za určitou činnost, nelze ji chápat v úzkém smyslu slova jako zaplacení peněžní částky. V této souvislosti je nutno vzít v úvahu zejména skutečnost, že distribuční smlouva vychází zpravidla z výběru distributorů dodavatelem, který může přiznat distributorům konkurenční výhodu spočívající v tom, že pouze oni budou mít právo prodávat zboží dodavatele na vymezeném území nebo přinejmenším že toto právo bude mít omezený počet distributorů. Distribuční smlouva upravuje navíc často pomoc poskytovanou distributorům v oblasti přístupu k reklamním nosičům, předávání know-how prostřednictvím školení nebo též výhodnější způsoby placení. Existenci těchto skutečností musí ověřit soud rozhodující ve věci samé.

(viz body 35, 37–41, 44, výrok 2)