USNESENÍ SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (prvního senátu)
27. března 2007
Věc F-87/06
Thierry Manté
v.
Rada Evropské unie
„Úředníci – Odměna – Příspěvek na zařízení – Dočasně přidělený národní expert jmenovaný úředníkem – Vrácení přeplatků – Zjevná nepřípustnost“
Předmět: Žaloba, podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou se T. Manté, bývalý dočasně přidělený národní expert, který se stal úředníkem Evropských společenství, domáhá jednak zrušení rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování ze dne 22. srpna 2005, kterým mu bylo odmítnuto poskytnout příspěvek na zařízení a nařízeno vrátit částky vyplacené z tohoto titulu, přijatého společně s rozhodnutím téhož orgánu přijatým dne 17. října 2005, kterým byla zamítnuta jeho žádost o přehodnocení výše uvedeného rozhodnutí ze dne 22. srpna 2005, a rozhodnutím ze dne 10. května 2006, kterým byla zamítnuta jeho stížnost, a jednak náhrady újmy, kterou údajně utrpěl.
Rozhodnutí: Žaloba se odmítá jako zjevně nepřípustná. Rada Evropské unie ponese, vedle vlastních nákladů řízení, polovinu nákladů řízení vynaložených T. Mantém.
Shrnutí
Řízení – Rozhodnutí přijaté prostřednictvím odůvodněného usnesení – Podmínky – Žaloba zjevně nepřípustná nebo zjevně postrádající jakékoli právní opodstatnění
(Jednací řád Soudu prvního stupně, článek 111; služební řád, články 90 a 91; rozhodnutí Rady 2004/752, čl. 3 odst. 4)
V případě zjevně nepřípustné žaloby se možnost rozhodnout, bez pokračování v řízení, prostřednictvím odůvodněného usnesení, stanovená článkem 111 jednacího řádu Soudu prvního stupně, použije nejen na případy, ve kterých je porušení pravidel v oblasti přípustnosti natolik zjevné a očividné, že na podporu přípustnosti nelze uplatnit žádný vážný argument, ale rovněž na případy, ve kterých se po seznámení se se spisem cítí být soudní kolegium dostatečně seznámeno s případem prostřednictvím písemností ve spise a je zcela přesvědčeno o nepřípustnosti žaloby, zejména z důvodu, že žaloba nerespektuje požadavky zakotvené ustálenou judikaturou, a navíc se domnívá, že jednání by nemohlo přinést v tomto ohledu žádný nový poznatek. Za takového předpokladu nejenže zamítnutí žaloby prostřednictvím odůvodněného usnesení přispívá k hospodárnosti řízení, ale rovněž šetří náklady, které by účastníkům řízení jednání přineslo.
Tak je tomu tehdy, pokud žalobce v rozporu s ustálenou judikaturu, podle které musí úředník v případě aktu, který nepříznivě zasahuje do jeho právního postavení, využít možnosti podat stížnost stanovené v čl. 90 odst. 2 služebního řádu, předložil pouhou žádost o přezkum aktu zjevně představujícího akt, který nepříznivě zasahuje do jeho právního postavení, a poté stížnost na odpověď správních orgánů na tuto žádost, přičemž nedodrží lhůty pro podání stížnosti a žaloby stanovené články 90 a 91 služebního řádu.
Navíc účinkem údaje uvedeného v rozhodnutí o zamítnutí žádosti, kterou žalobce podal proti aktu, který nepříznivě zasahuje do jeho právního postavení, podle kterého mohlo být toto rozhodnutí napadeno stížností, nemůže nicméně být to, že by bylo možné ve prospěch žalobce uplatnit judikaturu týkající se omluvitelného omylu, jelikož podmínka pro použití této judikatury týkající se požadavku připustitelného zmatení úředníka, který prokázal veškerou řádnou péči vyžadovanou od obvykle informované osoby, není v projednávaném případě splněna. Žalobce se totiž rozhodl reagovat na akt, který nepříznivě zasahuje do jeho právního postavení, prostřednictvím podání žádosti ze své vlastní vůle, a nikoliv z důvodu jednání orgánu, které ho mohlo vést k omylu. Za takových okolností může být žalobcem uplatňována judikatura týkající se omluvitelného omylu pouze tehdy, pokud žalobce, mající pochybnosti ohledně bezvadnosti řízení zahájeného podáním žádosti a chystající se podat stížnost v předepsané lhůtě tří měsíců od aktu, který nepříznivě zasahuje do jeho právního postavení, od tohoto podání ustoupil z důvodu, že ho výše uvedený údaj přesvědčil o bezvadnosti jeho původního postupu.
(viz body 15, 16, 19, 20 a 23 až 26)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 7. června 1991, Weyrich v. Komise, T‑14/91, Recueil, s. II‑235, body 32 a 34; 1. dubna 2003, Mascetti v. Komise, T‑11/01, Recueil FP, s. I‑A‑117 a II‑579, bod 33
Soud pro veřejnou službu: 28. června 2006, Le Maire v. Komise, F‑27/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑47 a II‑A‑1‑159, bod 36