ROZSUDEK TRIBUNÁLU (pátého senátu)
11. června 2019 (*)
„Výzkum a technický rozvoj – Rámcový program pro výzkum a inovace (2014-2020) – Výzvy k předkládání návrhů a souvisejících činností v rámci pracovního programu ERV na rok 2016 – Rozhodnutí ERCEA o zamítnutí žádosti jako nezpůsobilé – Správní stížnost ke Komisi – Implicitní zamítavé rozhodnutí – Částečná nepřípustnost – Výslovné zamítavé rozhodnutí – Právo na účinnou soudní ochranu“
Ve věci T‑478/16,
Regine Frank, s bydlištěm v Bonnu (Německo), zastoupená S. Conradem, advokátem,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zastoupené R. Lyalem, L. Mantlem a B. Conte, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU a znějící na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 17. června 2016 a rozhodnutí Komise ze dne 16. září 2016, kterými byla nejprve implicitně a poté výslovně zamítnuta správní stížnost podaná žalobkyní na základě čl. 22 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 58/2003 ze dne 19. prosince 2002, kterým se stanoví statut výkonných agentur pověřených některými úkoly správy programů Společenství (Úř. věst. 2003, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 235),
TRIBUNÁL (pátý senát),
ve složení D. Gratsias, předseda, I. Labucka (zpravodajka) a I. Ulloa Rubio, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: N. Schall, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 31. ledna 2019,
vydává tento
Rozsudek
I. Právní rámec
1 Rámcový program pro výzkum a inovace Horizont 2020 (dále jen „rámcový program Horizont 2020“) byl zaveden na základě článků 173 a 182 SFEU nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1290/2013 ze dne 11. prosince 2013, kterým se stanoví pravidla pro účast a šíření výsledků programu „Horizont 2020 – rámcový program pro výzkum a inovace (2014–2020)“ a zrušuje nařízení (ES) č. 1906/2006 (Úř. věst. 2013, L 347, s. 81), a nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1291/2013 ze dne 11. prosince 2013, kterým se zavádí Horizont 2020 – rámcový program pro výzkum a inovace (2014–2020) a zrušuje rozhodnutí č. 1982/2006/ES (Úř. věst. 2013, L 347, s. 104).
2 Evropská komise svěřila určité úkoly při správě rámcového programu Horizont 2020 Výkonné agentuře Evropské rady pro výzkum (ERCEA), v souladu s článkem 6 nařízení Rady (ES) č. 58/2003 ze dne 19. prosince 2002, kterým se stanoví statut výkonných agentur pověřených některými úkoly správy programů Společenství (Úř. věst. 2003, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 235).
3 Mezi úkoly, které Komise svěřila ERCEA, patří úkoly související s financováním projektů v rámci oblasti „Vynikající věda“, což je oblast stanovená rozhodnutím Rady 2013/743/EU ze dne 3. prosince 2013, o zavedení zvláštního programu, kterým se provádí rámcový program Horizont 2020 (2014–2020), a o zrušení rozhodnutí 2006/971/ES, 2006/972/ES, 2006/973/ES, 2006/974/ES a 2006/975/ES (Úř. věst. 2013, L 347, s. 965).
4 Pro rok 2016 byly kritéria výběru a postupy hodnocení žádostí o granty stanoveny v pracovním programu Evropské rady pro výzkum (ERV).
5 Postup předkládání a hodnocení žádostí o granty je stanoven rozhodnutím Komise C(2014) 2454 ze dne 15. dubna 2014 o pravidlech ERV pro předkládání návrhů a související postupy hodnocení, výběru a udělování v rámci specifického programu provádění rámcového programu Horizont 2020, ve znění rozhodnutí Komise C(2015) 4975 ze dne 23. července 2015 (dále jen „pravidla ERV pro předkládání a hodnocení“).
6 Postup předkládání a hodnocení žádostí o granty je podrobně upraven v bodech 2.1 až 2.5 pravidel ERV pro předkládání a hodnocení.
7 Podle bodu 2.2 pravidel ERV pro předkládání a hodnocení musí být žádosti o grant podány vedoucím výzkumným pracovníkem jménem hostitelské instituce. Hostitelská instituce je jak formálním žadatelem, tak smluvním partnerem ERCEA v uzavírané grantové smlouvě.
8 K tomu, aby byla žádost přípustná, musí k ní být přiložen, při podání nebo nejpozději do uplynutí lhůty pro předložení žádostí o grant, mimo jiné zavazující dopis hostitelské instituce. Neúplné návrhy musí být prohlášeny za nezpůsobilé.
9 Aby mohla být předložená žádost o grant posouzena, musí rovněž splňovat všechna pravidla způsobilosti a přípustnosti stanovená v pracovním programu ERV 2016.
10 Podle pracovního programu ERV 2016 to platí mimo jiné pro zařazení žádosti podané v roce 2014 nebo 2015 do kategorie C, které brání podání nové žádosti o grant v rámci pracovního programu EVR 2016 (dále jen „ustanovení o překážce“).
11 Žadatelé jsou podle čl. 20 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1290/2013 informováni o výsledku vědeckého posouzení jejich žádosti nejpozději do pěti měsíců od uplynutí lhůty pro podání úplných návrhů.
12 Podle článku 16 nařízení č. 1290/2013 může být hodnocení žádosti přezkoumáno.
13 Na základě článku 17 nařízení č. 1290/2013 může každý žadatel podat stížnost týkající se jeho zapojení do rámcového programu Horizont 2020.
14 U zamítavých rozhodnutí výkonných agentur umožňuje čl. 22 odst. 1 až 5 nařízení č. 58/2003 přezkoumání legality Komisí:
„1. Každý úkon výkonné agentury, který poškozuje třetí osobu, může být napaden u Komise kteroukoli osobou dotčenou přímo nebo individuálně, anebo členským státem stížností k přezkoumání jeho legality.
Správní stížnost se podává Komisi ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se dotčená osoba nebo dotčený členský stát dozvědí o napadeném úkonu.
Po vyslechnutí argumentů dotčené osoby nebo dotčeného členského státu a argumentů výkonné agentury rozhodne Komise o správní stížnosti ve lhůtě dvou měsíců ode dne podání stížnosti. Aniž je dotčena povinnost Komise písemně odpovědět a uvést odůvodnění svého rozhodnutí, neodpoví-li Komise ve stanovené lhůtě, považuje se stížnost za zamítnutou.
[…]
5. Proti výslovnému nebo konkludentnímu [zamítavému] rozhodnutí Komise o stížnosti lze podat žalobu k Soudnímu dvoru podle článku [263 SFEU].“
II. Skutečnosti předcházející sporu
15 Dne 1. srpna 2015 zveřejnila Komise v Úředním věstníku Evropské unie oznámení nazvané „Výzvy k předkládání návrhů a souvisejících činností v rámci pracovního programu Evropské rady pro výzkum na rok 2016 spadajících pod program Horizont 2020 – rámcový program pro výzkum a inovace (2014–2020)“ (Úř. věst. 2015, C 253, s. 12).
16 Dne 17. listopadu 2015 podala žalobkyně, Regine Franck, prostřednictvím elektronického systému pro výměnu informací poskytnutého k dispozici účastníkům v rámci rámcového programu Horizont 2020, k ERCEA žádost o grant na projekt týkající se přenosu světla v kvazikrystalech a neperiodických strukturách (dále jen „žádost o grant“).
17 Žádost o grant podala žalobkyně jménem Technické univerzity v Kaiserslauternu (dále jen „Univerzita“).
18 Téhož dne Univerzita vzala žádost o grant zpět, jelikož žalobkyně nebyla oprávněna podat takovou žádost na rok 2016 a Univerzita nebyla ochotna dát na své půdě prostor projektu žalobkyně.
19 Téhož dne žalobkyně podala žádost o grant podruhé, přičemž Univerzita ji znovu vzala zpět, načež ji žalobkyně podala potřetí.
20 Dne 30. listopadu 2015 zaslala Univerzita agentuře ERCEA dopis, kterým jí sdělila, že u projektu žalobkyně nebude hostitelskou institucí. Univerzita rovněž uvedla, že žalobkyně použila bez jejího svolení u výzvy k předkládání návrhů na rok 2016 zavazující dopis vydaný Univerzitou pro výzvu k předkládání návrhů na rok 2015.
21 Dopisem ze dne 18. března 2016 informovala ERCEA žalobkyni o zamítnutí její žádosti o grant z důvodu, že není způsobilá, a o možnosti podat opravný prostředek (dále jen „zamítavé rozhodnutí ERCEA“).
22 Dopisem ze dne 16. dubna 2016 podala žalobkyně žádost o přezkum hodnocení ve smyslu článku 16 nařízení č. 1290/2013, kterou ERCEA překvalifikovala na žádost o přezkum způsobilosti k účasti v rámcovém programu Horizont 2020 ve smyslu článku 17 téhož nařízení.
23 Dopisem ze dne 17. dubna 2016 žalobkyně napadla na základě článku 22 nařízení č. 58/2003 u Komise legalitu rozhodnutí ERCEA (dále jen „správní stížnost“).
24 Dopisem ze dne 24. května 2016 informovala ERCEA žalobkyni, že přezkoumání způsobilosti její žádosti o grant vedlo ke stejnému výsledku.
25 Dopisem ze dne 3. června 2016 se Komise dotázala žalobkyně, zda na své správní stížnosti trvá.
26 Dne 17. června 2016 byla správní stížnost, vzhledem k tomu, že na ni Komise neodpověděla ve lhůtě dvou měsíců stanovené v čl. 22 odst. 1 třetím pododstavci nařízení č. 58/2003, Komisí implicitně zamítnuta (dále jen „implicitní zamítavé rozhodnutí“).
27 Dopisem ze dne 25. června 2016 žalobkyně Komisi sdělila, že na správní stížnosti trvá.
28 Dopisem ze dne 10. srpna 2016 se žalobkyně dotázala na stav vyřizování její správní stížnosti.
29 Dopisem z téhož dne Komise odpověděla, že rozhodnutí o uvedené stížnosti bude vydáno během září.
30 Dopisem ze dne 30. září 2016 Komise oznámila své rozhodnutí ze dne 16. září 2016, kterým byla zamítnuta správní stížnost podle článku 22 nařízení č. 58/2003 z toho důvodu, že žádost o grant bez platného zavazujícího dopisu je nepřípustná (dále jen „výslovné zamítavé rozhodnutí“).
31 Dopisem ze dne 9. října 2016 zaslala žalobkyně Komisi novou stížnost.
32 Dopisem ze dne 28. října 2016 sdělila Komise žalobkyni, že řízení podle článku 22 nařízení č. 58/2003 bylo ukončeno a že výslovné zamítavé rozhodnutí lze napadnout v rámci žaloby na neplatnost podané k Tribunálu.
III. Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
33 Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 26. srpna 2016 požádala žalobkyně o bezplatnou právní pomoc podle ustanovení článku 147 jednacího řádu Tribunálu.
34 Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 26. října 2016 podala žalobkyně projednávanou žalobu.
35 Usnesením ze dne 16. února 2017 byla žalobkyni přiznána bezplatná právní pomoc.
36 Dopisem ze dne 3. května 2017 se soudní kancelář Tribunálu v souladu s článkem 106 jednacího řádu dotázala účastnic řízení, zda si přejí být vyslechnuty.
37 Dopisem ze dne 6. června 2017 požádala žalobkyně, aby byla vyslechnuta na jednání.
38 Komise ve stanovené lhůtě neodpověděla.
39 Účastnice řízení byly předvolány na jednání, které se konalo dne 26. ledna 2018.
40 Na jednání podala žalobkyně návrh na vyloučení soudců pátého senátu Tribunálu a vedoucí soudní kanceláře (dále jen „návrh na vyloučení“).
41 Z protokolu z jednání vyplývá následující:
„Zástupce žalobkyně podal návrh na vyloučení pátého senátu, přičemž upřesnil, že se s odůvodněním uvedené žádosti neztotožňuje. Žalovaná se k předmětu žádosti nevyjádřila. Se souhlasem předsedy, za přítomnosti a pod kontrolou zástupce žalobkyně, podala R. Frank vyjádření na podporu odůvodnění návrhu na vyloučení.“
42 Rozhodnutím ze dne 26. února 2018 místopředseda Tribunálu žádost o vyloučení zamítl.
43 Dopisem ze dne 5. března 2018 sdělil zástupce žalobkyně soudní kanceláři Tribunálu, že již nesouhlasí se zastupováním žalobkyně, jelikož ta bez jeho souhlasu a vědomí předala kanceláři Tribunálu a některým jeho členům různé dokumenty a e-maily a dále podala na jednání návrh na vyloučení, se kterým se on neztotožňuje. Zdůraznil rovněž, že již nemůže zastupovat žalobkyni zcela nezávisle, ve smyslu čl. 19 třetího pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, a podotkl, že sama žalobkyně písemně sdělila Tribunálu, že k němu již nemá důvěru.
44 Rozhodnutím ze dne 14. března 2018 poskytl Tribunál žalobkyni lhůtu do 16. května 2018, aby oznámila soudní kanceláři Tribunálu totožnost svého nového zástupce.
45 Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 23. května 2018 požádala žalobkyně o přiznání bezplatné právní pomoci na základě ustanovení článku 147 jednacího řádu.
46 Tato žádost byla podána za účelem podání opravného prostředku proti rozhodnutí místopředsedy Tribunálu ze dne 26. února 2018, kterým byl zamítnut návrh na vyloučení.
47 Usnesením ze dne 29. června 2018, Frank v. Komise (T‑478/16, nezveřejněné, EU:T:2018:417), předseda pátého senátu Tribunálu rozhodl o postoupení věci Soudnímu dvoru v souladu s čl. 54 druhým pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie.
48 Usnesením ze dne 22. listopadu 2018 Soudní dvůr žádost o bezplatnou právní pomoc zamítl.
49 Dne 6. prosince 2018 rozhodl Tribunál o pokračování jednání v projednávané věci a nařídil jej na 31. ledna 2019.
50 Vzhledem k tomu, že žalobkyně nesdělila Tribunálu jméno svého nového zástupce, bylo předvolání na jednání konané dne 31. ledna 2019 doručeno Sebastianu Conradovi.
51 Dne 20. prosince 2018 sdělil S. Conrad soudní kanceláři Tribunálu, že žalobkyni na tomto jednání zastupovat nebude.
52 Na jednání dne 31. ledna 2019 předseda pátého senátu Tribunálu v souladu s čl. 108 odst. 1 jednacího řádu konstatoval, že účastnice řízení byly řádně předvolány.
53 Vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyla na tomto jednání zastoupena advokátem, požádala osobně o použití čl. 148 odst. 5 jednacího řádu.
54 Komise Tribunálu sdělila, že odkazuje na své písemnosti.
55 Po skončení jednání dne 31. ledna 2019 byla ústní část řízení v projednávané věci ukončena a byla zahájena porada ve věci.
56 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil implicitní zamítavé rozhodnutí a výslovné zamítavé rozhodnutí;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
57 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zamítl jako neopodstatněnou;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
IV. Právní otázky
58 Na jednání a v návaznosti na zjištění Tribunálu, že žalobkyně, která byla řádně předvolána ve smyslu čl. 108 odst. 1 jednacího řádu, není zastoupena, požádala žalobkyně osobně o použití čl. 148 odst. 5 uvedeného řádu.
A. K použití čl. 148 odst. 5 jednacího řádu
59 Článek 147 odst. 1 až 3 jednacího řádu zní:
„1. O bezplatnou právní pomoc lze žádat před podáním žaloby, nebo dokud řízení o ní probíhá.
2. Žádost o bezplatnou právní pomoc musí být sepsána na formuláři zveřejněném v Úředním věstníku Evropské unie a dostupném na internetových stránkách Soudního dvora Evropské unie. Aniž je dotčen článek 74, musí být tento formulář podepsán žadatelem nebo, je-li zastoupen, advokátem. K žádosti o bezplatnou právní pomoc předložené jinak než na uvedeném formuláři se nepřihlédne.
3. K žádosti o bezplatnou právní pomoc se přikládají všechny informace a doklady umožňující zhodnotit hospodářskou situaci žadatele, například osvědčení příslušného vnitrostátního orgánu potvrzující tuto hospodářskou situaci.“
60 Článek 148 odst. 4 jednacího řádu stanoví, že „[v] usnesení o poskytnutí bezplatné právní pomoci může být určen advokát, který bude zastupovat dotyčnou osobu, byl-li tento advokát navržen žadatelem v žádosti o bezplatnou právní pomoc a souhlasil-li se zastupováním žadatele před Tribunálem“.
61 A konečně čl. 148 odst. 5 jednacího řádu stanoví, že „[n]ezvolila-li si dotyčná osoba advokáta sama v žádosti o bezplatnou právní pomoc nebo v návaznosti na usnesení o poskytnutí bezplatné právní pomoci nebo není-li namístě přijmout její volbu, vedoucí soudní kanceláře zašle usnesení o poskytnutí bezplatné právní pomoci a kopii žádosti příslušnému orgánu dotčeného členského státu uvedenému v doplňkovém řádu k jednacímu řádu Soudního dvora“.
62 Je zde třeba uvést, že žalobkyni byla v návaznosti na její žádost ze dne 26. srpna 2016 usnesením předsedy pátého senátu Tribunálu ze dne 16. února 2017 přiznána bezplatná právní pomoc.
63 V uvedeném usnesení určil Tribunál advokáta, kterého navrhla žalobkyně, k jejímu zastupování v projednávané věci po celé řízení. Tribunál se tedy rozhodl přiznat žalobkyni nárok na bezplatnou právní pomoc, přičemž přijal její volbu zástupce.
64 Dne 5. března 2018 však Tribunálem určený advokát uvedenému soudu sdělil, že již nesouhlasí se zastupováním žalobkyně. Tribunál následně informoval žalobkyni, že musí pověřit jiného advokáta, aby ji zastupoval na jednání dne 31. ledna 2019. Ke dni konání jednání žalobkyně této výzvě ze strany Tribunálu nevyhověla. V tomto kontextu žalobkyně na jednání dne 31. ledna 2019 požádala osobně o použití čl. 148 odst. 5 jednacího řádu.
65 V rámci žádosti o bezplatnou právní pomoc stanoví čl. 148 odst. 5 jednacího řádu podmínky, za jakých může být advokát pověřen, z iniciativy vedoucího soudní kanceláře Tribunálu, zastupováním účastníka řízení před Tribunálem.
66 Z článku 148 odst. 5 jednacího řádu vyplývá, že vedoucí soudní kanceláře Tribunálu zašle příslušnému vnitrostátnímu orgánu akty uvedené v tomto ustanovení buď v případě, že si dotyčná osoba v žádosti o bezplatnou právní pomoc nebo po vyhovění této žádosti nezvolila advokáta sama, nebo v případě, že Tribunál volbu dotyčné osoby nepřijme.
67 Z toho plyne, že v případě, kdy si dotyčná osoba zvolila advokáta sama, zaprvé použití čl. 148 odst. 5 jednacího řádu k nahrazení uvedeného advokáta jiným vyžaduje podání nové žádosti o bezplatnou právní pomoc v souladu s formálními podmínkami stanovenými v čl. 147 odst. 2 jednacího řádu, spolu s doklady požadovanými podle čl. 147 odst. 3 jednacího řádu, za účelem posouzení, zda hmotněprávní podmínky jsou stále splněny. Zadruhé lze takové nahrazení provést na základě čl. 148 odst. 5 jednacího řádu pouze tehdy, pokud je nezbytné kvůli objektivním okolnostem, které jsou nezávislé na jednání nebo vůli dotyčné osoby, jako je úmrtí advokáta nebo jeho odchod do důchodu či neplnění profesních nebo etických povinností z jeho strany.
68 Bezplatná právní pomoc totiž představuje výhodu poskytnutou zdarma dotyčné osobě za účelem účinného uplatnění jejího práva na soudní ochranu. Je tedy věcí uvedené dotyčné osoby, aby této výhody využila způsobem, který respektuje roli, kterou soudní systém Unie přiznává funkci advokáta. Ten je osobou přispívající k výkonu spravedlnosti, jež je povolána poskytnout zcela nezávisle a ve vyšším zájmu spravedlnosti právní pomoc, kterou klient potřebuje [usnesení ze dne 17. května 2017, Olivetel v. EUIPO – Polyrack Electronic Aufbausysteme (POLY RACK), T‑28/17, nezveřejněné, EU:T:2017:404, bod 11]. To, že se advokát vzdá zastupování strany sporu s poukazem na jednání této strany, které může drasticky omezovat poslání zástupce, jak je definováno výše, nelze považovat za platný důvod, který by mohl odůvodnit použití čl. 148 odst. 5 jednacího řádu.
69 Jak bylo uvedeno v bodech 62 a 63 výše, žalobkyně ve své žádosti o bezplatnou právní pomoc podané dne 26. srpna 2016 navrhla jména S. Conrada jako zastupujícího advokáta, přičemž její volba byla přijata usnesením ze dne 16. února 2017.
70 Je tedy nutné konstatovat, že čl. 148 odst. 5 jednacího řádu by se mohl v projednávaném případě použít pouze v návaznosti na novou žádost o bezplatnou právní pomoc podanou v souladu s čl. 147 odst. 2 a 3 jednacího řádu.
71 Žalobkyně však takovou žádost soudní kanceláři Tribunálu nepodala. Nadto každopádně, vzhledem k závěrům uvedeným v bodě 68 výše, nelze mít za to, že okolnosti popsané S. Conradem (viz bod 43 výše) odůvodňují použití čl. 148 odst. 5 jednacího řádu. V této souvislosti skutečnost, že žalobkyně poukazuje na ztrátu důvěry vůči S. Conradovi, nestačí sama o sobě k použití čl. 148 odst. 5 jednacího řádu, jelikož jí nic nebránilo, aby svým zastupováním pověřila jiného advokáta.
72 Vzhledem k tomu, že účastnice řízení platně předložily v průběhu písemné části řízení svá vyjádření a ústní část řízení byla ukončena, má Tribunál za to, že projednávaná věc byla na základě písemností ve spise dostatečně objasněna, aby mohl rozhodnout.
B. K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení
73 Žalobkyně požaduje svou žalobou zrušení implicitního zamítavého rozhodnutí a výslovného zamítavého rozhodnutí.
1. K návrhovému žádání namířenému proti implicitnímu zamítavému rozhodnutí
74 Je třeba připomenout, že podle čl. 22 odst. 1 a 5 nařízení č. 58/2003 rozhodne Komise o správní stížnosti ve lhůtě dvou měsíců ode dne jejího podání. Aniž je dotčena povinnost Komise písemně odpovědět a uvést odůvodnění svého rozhodnutí, neodpoví-li Komise ve stanovené lhůtě, považuje se stížnost za zamítnutou.
75 V projednávaném případě Komise o správní stížnosti podané žalobkyní dne 17. dubna 2016 ve lhůtě dvou měsíců nerozhodla.
76 Neexistence odpovědi Komise ke dni 17. června 2016 tedy znamená implicitní zamítavé rozhodnutí správní stížnosti, což je rozhodnutí, proti kterému lze podat žalobu na neplatnost k Tribunálu v souladu s čl. 22 odst. 5 nařízení č. 58/2003.
77 Nicméně dne 16. září 2016, to znamená před podáním žaloby v projednávané věci, Komise přijala rozhodnutí, kterým byla správní stížnost zamítnuta výslovně a jež bylo oznámeno žalobkyni dne 30. září 2016.
78 Přijetím výslovného zamítavého rozhodnutí tak Komise zrušila své implicitní zamítavé rozhodnutí (viz obdobně rozsudek ze dne 10. prosince 2010, Ryanair v. Komise, T‑494/08 až T‑500/08 a T‑509/08, EU:T:2010:511, bod 45).
79 Je-li přitom akt zrušen svým autorem, přestává být zcela součástí právního řádu Unie (viz usnesení ze dne 12. ledna 2011, Terezakis v. Komise, T‑411/09, EU:T:2011:4, bod 16 a citovaná judikatura).
80 V rozsahu, v němž žaloba navrhuje zrušení implicitního zamítavého rozhodnutí, tedy musí být odmítnuta jako nepřípustná.
2. K návrhovému žádání namířenému proti výslovnému zamítavému rozhodnutí
81 Na podporu své žaloby uvádí žalobkyně v zásadě dva důvody vycházející zaprvé z porušení jejího práva na účinnou soudní ochranu a zadruhé z nesprávných právních posouzení.
a) K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva žalobkyně na účinnou soudní ochranu
82 V rámci prvního žalobního důvodu žalobkyně v podstatě tvrdí, že opožděné vyřízení její správní stížnosti Komisí porušuje její právo na účinnou soudní ochranu.
83 Vytýká Komisi, že nerozhodla o správní stížnosti ve lhůtě stanovené v čl. 22 odst. 1 třetím pododstavci nařízení č. 58/2003. Dodržení uvedené lhůty má podle ní velký význam, jelikož opožděné rozhodnutí může uvést příjemce v omyl, zejména pokud jde o lhůtu, kterou je třeba dodržet při podání žaloby.
84 Domnívá se, že tak je tomu i tehdy, když Komise oznámí, že chce o správní stížnosti rozhodnout výslovně v okamžiku, kdy lhůta pro podání žaloby proti implicitnímu rozhodnutí již začala běžet.
85 V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že podle čl. 22 odst. 1 a 5 nařízení č. 58/2003 rozhodne Komise o správní stížnosti ve lhůtě dvou měsíců ode dne jejího podání. Aniž je dotčena povinnost Komise písemně odpovědět a uvést odůvodnění svého rozhodnutí, neodpoví-li Komise ve stanovené lhůtě, považuje se stížnost za zamítnutou. Proti výslovnému nebo implicitnímu zamítavému rozhodnutí Komise o stížnosti lze podat žalobu k Soudnímu dvoru podle článku 263 SFEU.
86 Zadruhé žádná právní zásada nezbavuje správu její pravomoci odpovědět na žádost, a to ani po lhůtě k tomuto účelu stanovené. Mechanismus implicitního zamítavého rozhodnutí byl zaveden proto, aby bylo možné čelit riziku, že se správa rozhodne na žádost neodpovědět a unikne tak jakémukoliv soudnímu přezkumu, a nikoliv proto, aby se rozhodnutí přijatá se zpožděním stala protiprávními. Správa je naopak v zásadě povinna poskytnout, a to i se zpožděním, odůvodněnou odpověď na veškeré žádosti adresátů veřejné správy. Takovéto řešení je v souladu s funkcí mechanismu implicitního zamítavého rozhodnutí, která spočívá v tom, že adresáti veřejné správy mají možnost napadnout nečinnost správy za účelem získání její odůvodněné odpovědi (viz obdobně rozsudek ze dne 19. ledna 2010, Co-Frutta v. Komise, T‑355/04 a T‑446/04, EU:T:2010:15, bod 59).
87 Zatřetí požadavek soudního přezkumu představuje obecnou zásadu unijního práva, která vyplývá z ústavních tradic společných členským státům a která byla rovněž zakotvena v článcích 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950. Právo na účinný procesní prostředek bylo mimoto znovu stvrzeno článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie.
88 V projednávaném případě však Komise nemohla přijetím výslovného zamítavého rozhodnutí porušit právo žalobkyně na účinnou soudní ochranu, a to přestože k přijetí rozhodnutí došlo po lhůtě dvou měsíců, kterou stanoví čl. 22 odst. 1 třetí pododstavec nařízení č. 58/2003 Komisi pro rozhodnutí o správní stížnosti.
89 Výslovné zamítavé rozhodnutí totiž informuje žalobkyni o možnosti požadovat zrušení uvedeného rozhodnutí v rámci žaloby na neplatnost na základě článku 263 SFEU, podané v požadované lhůtě, jelikož žaloba byla podána dne 26. října 2016, tedy méně než dva měsíce po oznámení výslovného zamítavého rozhodnutí dne 30. září 2016.
90 První žalobní důvod je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněný.
b) Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávných právních posouzení
91 Druhý žalobní důvod sestává ze dvou částí.
1) K první části, vycházející z protiprávního uplatnění ustanovení o překážce
92 V rámci první části žalobkyně v podstatě tvrdí, že výslovné zamítavé rozhodnutí musí být zrušeno, jelikož Komise nenapravila protiprávnost, kterou je stiženo zamítavé rozhodnutí ERCEA, která založila zamítnutí žádosti o grant zejména na zařazení předchozí žádosti o grant v rámci výzvy k předkládání návrhů na rok 2015 do kategorie C, ačkoliv toto zařazení bylo předmětem žaloby projednávané Tribunálem.
93 V tomto ohledu je třeba připomenout, že i když zamítavé rozhodnutí ERCEA bylo založeno na několika důvodech, a sice v prvé řadě na chybějícím platném zavazujícím dopisu hostitelské instituce a podpůrně na ustanovení o překážce, výslovné zamítavé rozhodnutí je založeno pouze na prvním z těchto důvodů.
94 I kdyby tedy byl druhý z těchto důvodů zamítavého rozhodnutí ERCEA nesprávný, nic to nemění na tom, že nepředstavuje důvod napadeného rozhodnutí, takže první část druhého žalobního důvodu musí být zamítnuta jako irelevantní.
2) Ke druhé části, vycházející z nesprávného posouzení způsobilosti žádosti o grant
95 V rámci druhé části poukazuje žalobkyně na to, že hostitelská instituce ani zavazující dopis nebyly k podání její žádosti o grant nezbytné.
96 Zaprvé tvrdí, že předložila platný zavazující dopis, jelikož nic v dopise Univerzity ze dne 30. ledna 2015, připojeném k žádosti o grant, neumožňuje učinit závěr, že se dopis týká pouze výzvy k předkládání návrhů na rok 2015.
97 V projednávané věci však ze zavazujícího dopisu Univerzity ze dne 30. ledna 2015, konkrétně z jeho předmětu, jasně vyplývá, že Univerzita se zavázala jako hostitelská instituce pouze pro výzvy k předkládání návrhů na rok 2015.
98 Každopádně, jak Komise správně uvádí, Univerzita dvakrát vzala žádost o grant zpět a uvedla, že u projektu žalobkyně nebude hostitelskou institucí (viz body 18 až 20 výše).
99 Argument žalobkyně je tedy třeba odmítnout.
100 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že Univerzita nebyla oprávněna vzít jednostranně svůj souhlas zpět po uplynutí lhůty k předkládání žádostí o grant. Má za to, že pravidla ERV pro předkládání a hodnocení s takovou možností nepočítají.
101 Taková argumentace však vychází z nesprávného předpokladu, a sice že Univerzita vyjádřila s žádostí o grant souhlas.
102 Žalobkyně totiž podala žádost o grant bez platného zavazujícího dopisu ze strany Univerzity, která nadto dopisem ze dne 30. listopadu 2015 informovala ERCEA, že u projektu žalobkyně nebude hostitelskou institucí.
103 Vzhledem k neexistenci platného závazku a – a fortiori – k tomu, že Univerzita vzala žádost o grant dvakrát zpět, nemůže žalobkyně platně tvrdit, že Univerzita nemohla vzít zpět svůj souhlas po uplynutí lhůty k předložení žádosti o grant.
104 Zatřetí se žalobkyně dovolává práva podat žádost jako jednotlivec.
105 Je pravda, že z poznámky pod čarou č. 15 pravidel ERV pro předkládání a hodnocení vyplývá, že „[v]ýjimečně může hlavní výzkumný pracovník sám jednat jako žádající právní subjekt, pokud jedná jako právnická osoba nezávisle“.
106 V projednávaném případě je však třeba konstatovat, že žalobkyně použila při podání své žádosti o grant identifikační číslo Univerzity.
107 Kromě toho, žalobkyně sice požádala o osobní identifikační číslo, ale tato žádost byla podána až po uplynutí lhůty k předložení žádosti o grant, takže toto číslo nemohlo být k tomuto účelu použito.
108 Žádost o grant tedy byla podána jménem Univerzity, a nikoliv jménem žalobkyně, takže ta musela před podáním žádosti získat souhlas Univerzity.
109 Argument žalobkyně je tedy třeba odmítnout.
110 Začtvrté žalobkyně tvrdí, že ERCEA měla povinnost ji požádat v souvislosti s její žádostí o grant o vysvětlení, v souladu s bodem 2.3 pravidel ERV pro předkládání a hodnocení, a poskytnout jí možnost najít jinou hostitelskou instituci, pokud se ukázalo, s ohledem na dopis Univerzity ze dne 30. listopadu 2015, že její zavazující dopis se nevztahuje na výzvy k předkládání návrhů na rok 2016. Automatické zamítnutí žádosti o grant není podle žalobkyně v souladu s procesními ustanoveními v pracovním programu ERV 2016.
111 V tomto ohledu je pravda, že z čl. 96 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 966/2012 ze dne 25. října 2012, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie a kterým se zrušuje nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 (Úř. věst. 2012, L 248, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 74), na nějž odkazuje bod 2.3 pravidel ERV pro předkládání a hodnocení, vyplývá, že „[p]okud žadatel nebo uchazeč v důsledku zjevné administrativní chyby opomene předložit průkazní materiály nebo poskytnout vyjádření, hodnotící výbor nebo případně příslušná schvalující osoba jej požádá, kromě řádně odůvodněných případů, aby poskytl chybějící informace či podal vysvětlení k podkladům“, a že „[t]yto informace či vysvětlení nesmějí podstatně měnit návrh či podmínky nabídkového řízení“.
112 A dále, článek 56a vzorové grantové dohody ERV, na který žalobkyně v podstatě odkazuje v replice, počítá s případem změny hostitelské instituce během období financování.
113 Nicméně v projednávaném případě nemůže žalobkyně vytýkat ERCEA, že jí neumožnila změnit hostitelskou instituci ode dne 30. listopadu 2015.
114 Totožnost hostitelské instituce je totiž v rámci žádosti o grant zásadní prvek, a nemůže být nahrazena nebo doplněna, jinak dojde k podstatné změně této žádosti. Z toho plyne, že tato záležitost nespadá pod pojem „zjevná administrativní chyba“, a je tedy mimo působnost bodu 2.3 pravidel ERV pro předkládání a hodnocení.
115 Kromě toho případ uvedený v článku 56a vzorové grantové dohody ERV se netýká změny hostitelské instituce během procesu posuzování žádostí o grant, ale změny během období, na něž se vztahuje grant.
116 Žalobkyně tedy nemůže ERCEA vytýkat, že jí neumožnila najít novou hostitelskou instituci, takže druhou část druhého žalobního důvodu je třeba zamítnout.
117 Z výše uvedeného vyplývá, že žalobu je třeba odmítnout jako nepřípustnou v rozsahu, v němž směřuje ke zrušení implicitního zamítavého rozhodnutí spočívajícího v neexistenci odpovědi Komise na správní stížnost podanou žalobkyní, a zamítnout jako neopodstatněnou v rozsahu, v němž směřuje ke zrušení rozhodnutí Komise ze dne 16. září 2016.
K nákladům řízení
118 Podle čl. 149 odst. 5 jednacího řádu, nemá-li příjemce bezplatné právní pomoci ve sporu úspěch, může Tribunál v souladu s požadavky ekvity určit v rámci rozhodování o nákladech řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí, že některý nebo někteří z účastníků řízení ponesou vlastní náklady řízení, nebo že tyto náklady ponese zcela nebo zčásti pokladna Tribunálu z titulu bezplatné právní pomoci.
119 Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je žalobkyně příjemcem bezplatné právní pomoci a neměla ve sporu úspěch, v souladu s požadavky ekvity ponese každý z účastníků tohoto řízení vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (pátý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady řízení.
Gratsias | Labucka | Ulloa Rubio |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 11. června 2019.
Podpisy.