Věc T-95/03

Asociación de Empresarios de Estaciones de Servicio de la Comunidad Autónoma de Madrid a Federación Catalana de Estaciones de Servicio

v.

Komise Evropských společenství

„Státní podpory – Právní předpisy, které stanoví naléhavá opatření k posílení hospodářské soutěže v oblasti maloobchodní distribuce ropných produktů – Rozhodnutí nevznášet námitky – Přípustnost – Právnické osoby – Akt, který se jich osobně dotýká – Zjevně nesprávné posouzení – Povinnost uvést odůvodnění – Povinnost zahájit formální vyšetřovací řízení – Přiměřená lhůta“

Shrnutí rozsudku

1.      Žaloba na neplatnost – Fyzické nebo právnické osoby – Akty týkající se jich bezprostředně a osobně

(Článek 88 odst. 2 a 3 ES a čl. 230 čtvrtý pododstavec ES)

2.      Podpory poskytované státy – Pojem

(Článek 87 odst. 1 ES)

3.      Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Rozsah

(Článek 253 ES)

4.      Podpory poskytované státy – Přezkum Komisí

(Článek 88 odst. 3 ES)

5.      Podpory poskytované státy – Přezkum Komisí –Předběžná fáze a kontradiktorní fáze

(Článek 87 odst. 1 ES a čl. 88 odst. 2 a 3 ES; nařízení Rady č. 659/1999, čl. 4 odst. 4)

1.      Jestliže, aniž bylo zahájeno formální vyšetřovací řízení stanovené v čl. 88 odst. 2 ES, Komise rozhodnutím přijatým na základě odstavce 3 téhož článku konstatuje, že podpora je slučitelná se společným trhem, nositelé procesních záruk stanovených v odstavci 2 tohoto článku se mohou domoci jejich dodržení pouze tehdy, pokud mají možnost zpochybnit rozhodnutí založené na odstavci 3 před soudem Společenství.

Soud Společenství proto prohlásí za přípustnou žalobu směřující ke zrušení rozhodnutí založeného na čl. 88 odst. 3 ES podanou zúčastněnou stranou ve smyslu čl. 88 odst. 2 ES, pokud původce této žaloby jejím podáním směřuje k zajištění ochrany procesních práv, kterých požívá na základě tohoto posledně uvedeného ustanovení.

Naproti tomu, pokud žalobce zpochybní opodstatněnost rozhodnutí o posouzení podpory jako takové, pouhá skutečnost, že může být považován za zúčastněnou stranu ve smyslu čl. 88 odst. 2 ES, nemůže stačit pro uznání přípustnosti žaloby. Musí v tom případě prokázat, že má zvláštní postavení ve smyslu rozsudku Plaumann v. Komise, 25/62. Tak by tomu bylo zejména v případě, kdy by postavení žalobce na trhu bylo podstatně zasaženo podporou, která je předmětem dotčeného rozhodnutí.

(viz body 45–46, 48)

2.      Vnitrostátní právní úprava, jejímž účelem je usnadnit vstup hypermarketů na trh distribuce ropných produktů odstraněním určitých omezení urbanistické povahy a zjednodušením správních postupů souvisejících se zřízením čerpací stanice, aniž by tím však byli vlastníci hypermarketů osvobozeni od jakékoliv povinnosti převodu ve prospěch státu stanovené platnými právními předpisy nebo vyplývající z obecné správní praxe místních orgánů, nevede k žádnému přímému nebo nepřímému převodu veřejných prostředků, a nelze ji tedy považovat za státní podporu.

Státní opatření, které nevede k přímému nebo nepřímému převodu státních prostředků, totiž nelze kvalifikovat jako státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, a to i když splňuje ostatní podmínky stanovené tímto ustanovením.

(viz body 87, 91, 104)

3.      Povinnost uvést odůvodnění představuje podstatnou formální náležitost, která musí být odlišena od otázky opodstatněnosti odůvodnění, jež spadá do legality merita sporného aktu.

Odůvodnění požadované článkem 253 ES musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musejí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu. Otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 253 ES, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho text, ale také s ohledem na jeho celkovou souvislost, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast. Pokud jde konkrétněji o rozhodnutí Komise, které dochází k závěru o neexistenci státní podpory uváděné stěžovatelem, je Komise povinna dostatečně objasnit stěžovateli důvody, proč skutkové a právní poznatky uplatňované ve stížnosti nepostačují k prokázání existence státní podpory. Komise však není povinna vyjádřit se ke skutečnostem, které jsou zjevně irelevantní, nemají žádný nebo mají jednoznačně druhořadý význam.

(viz body 107–108)

4.      V případě, kdy státní opatření, která jsou sporná z hlediska zákazu státních podpor, nebyla dotyčným státem oznámena, není Komise povinna přezkoumat tato opatření ve stanovené lhůtě. Nicméně v případě, že jí třetí zúčastněné osoby předloží stížnosti týkající se státních opatření, která nebyla oznámena, je Komise povinna v zájmu řádného uplatňování základních pravidel Smlouvy týkajících se státních podpor provést v rámci předběžného šetření podle čl. 88 odst. 3 ES pečlivý a nestranný přezkum těchto stížností. Z toho zejména vyplývá, že Komise nesmí donekonečna prodlužovat předběžné zkoumání státních opatření, která jsou předmětem stížnosti, protože účelem tohoto zkoumání je pouze umožnit Komisi utvořit si prvotní stanovisko ohledně kvalifikace opatření předložených jí k posouzení a jejich slučitelnosti se společným trhem.

Přiměřenost délky trvání předběžného zkoumání je třeba posoudit v závislosti na okolnostech každé věci, a zejména na jejím kontextu, na jednotlivých procesních fázích, kterými Komise musí projít, na složitosti věci, jakož i na významu věci pro jednotlivé dotčené účastníky řízení.

Nicméně, i když dodržení přiměřené lhůty při vedení správních řízení představuje obecnou zásadu práva Společenství, která je použitelná v rámci řízení o přezkumu státní podpory a jejíž dodržování zajišťuje soud Společenství, samotná skutečnost, že Komise přijala rozhodnutí po uplynutí takové lhůty, nemůže vést k protiprávnosti rozhodnutí, které bylo přijato po ukončení předběžného zkoumání prováděného na základě čl. 88 odst. 3 ES.

(viz body 121–122, 130)

5.      Z článku 4 odst. 4 nařízení č. 659/1999 a z judikatury vyplývá, že Komise je povinna zahájit postup podle čl. 88 odst. 2 ES, pokud jí první šetření neumožnilo překonat veškeré obtíže vyvolané otázkou, zda státní opatření, které jí bylo předloženo k přezkoumání, představuje podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, přičemž toto platí přinejmenším tehdy, pokud Komise při tomto prvním zkoumání nenabyla přesvědčení, že dotyčné opatření je, i za předpokladu, že představuje podporu, v každém případě slučitelné se společným trhem.

Uplynutí doby značně přesahující dobu obvykle potřebnou k prvnímu zkoumání prováděnému v rámci ustanovení čl. 88 odst. 3 ES přitom může vést spolu s dalšími skutečnostmi k uznání toho, že Komise narazila při posuzování na závažné obtíže vyžadující, aby byl zahájen postup podle čl. 88 odst. 2 ES.

Nicméně okolnost, že Komise projeví na základě informací, které má k dispozici, pochybnosti o povaze státního opatření jakožto státní podpory, ačkoliv po sdělení dodatečných informací stěžovateli již tytéž výhrady nevyjádří, neumožňuje učinit závěr, že narazila na závažné obtíže. I když totiž Komise nedisponuje žádnou diskreční pravomocí, pokud jde o rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení, zjistí-li existenci takových obtíží, má nicméně při vyšetřování a přezkumu okolností věci za účelem zjištění, zda vyvolávají závažné obtíže, určitý prostor pro uvážení. V souladu s účelem čl. 88 odst. 3 ES a povinností řádné správy, která jí přísluší, může Komise zejména zahájit jednání se stěžovateli za účelem překonání případných obtíží v průběhu předběžného řízení. Tato možnost přitom předpokládá, že Komise může změnit své stanovisko podle výsledku zahájeného jednání, aniž by tato změna musela být a priori vykládána jako důkaz existence závažných obtíží.

Navíc vzhledem k tomu, že Komise nemá povinnost zahájit kontradiktorní jednání se stěžovateli, a že tedy není povinna sdělit jim, na jakém právním základě ve vnitrostátním právu hodlá založit své rozhodnutí, neznamená ani samotná neexistence takového sdělení, že Komise narazila na obtíže tohoto druhu.

(viz body 134–135, 139–140)