ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (devátého senátu)
25. dubna 2024(*)
„Řízení o předběžné otázce – Ochrana spotřebitelů – Směrnice 93/13/EHS – Zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách – Smlouva o hypotečním úvěru – Ujednání o úhradě poplatků souvisejících se smlouvou, které nese spotřebitel – Pravomocné soudní rozhodnutí, které konstatuje zneužívající povahu tohoto ujednání a toto ujednání zrušuje – Žaloba na vrácení částek zaplacených na základě zneužívajícího ujednání – Počátek běhu promlčecí lhůty“
Ve věci C‑561/21,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) ze dne 22. července 2021, došlým Soudnímu dvoru dne 10. září 2021, v řízení
GP,
BG
proti
Banco Santander SA,
SOUDNÍ DVŮR (devátý senát),
ve složení: O. Spineanu-Matei, předsedkyně senátu, S. Rodin (zpravodaj) a L. S. Rossi, soudci,
generální advokát: A. M. Collins,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za Banco Santander SA: M. Á. Cepero Aránguez a M. García-Villarrubia Bernabé, abogados,
– za španělskou vládu: A. Ballesteros Panizo a A. Pérez-Zurita Gutiérrez, jako zmocněnci,
– za italskou vládu: G. Palmieri, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s G. Rocchittou, avvocato dello Stato,
– za polskou vládu: B. Majczyna a S. Żyrek, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi: J. Baquero Cruz a N. Ruiz García, jako zmocněnci,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, a oprava Úř. věst. 2016, L 303, s. 26).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi GP a BG, dvěma spotřebiteli, a Banco Santander SA, úvěrovou institucí, ve věci návrhu na vrácení částek zaplacených na základě smluvního ujednání, jehož zneužívající povaha byla určena pravomocným soudním rozhodnutím.
Právní rámec
Unijní právo
3 Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13 stanoví:
„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“
4 Článek 7 odst. 1 uvedené směrnice zní takto:
„Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“
Španělské právo
5 Código Civil (občanský zákoník), ve znění použitelném na skutkové okolnosti věci v původním řízení, v článku 1303 stanoví:
„Nestanoví-li následující články jinak, v případě určení neplatnosti určitého závazku si smluvní strany vzájemně vrátí dosud poskytnutá plnění, která byla předmětem smlouvy, spolu s jejich plody, a cenu včetně úroků.“
6 Článek 1896 první pododstavec občanského zákoníku stanoví:
„Příjemce bezdůvodné platby, pokud nejednal v dobré víře, je povinen zaplatit zákonný úrok, jde-li o jistinu, nebo plody, které získal či měl získat, pokud z obdrženého plnění plynou.“
7 Článek 1964 uvedeného zákoníku ve znění použitelném na spor v původním řízení stanoví:
„V případě žaloby o plnění ze zástavního práva dochází k promlčení po uplynutí dvaceti let a v případě osobních žalob nepodléhajících zvláštní lhůtě dochází k promlčení po uplynutí patnácti let.“
8 Článek 1969 téhož občanského zákoníku zní takto:
„Nestanoví-li zvláštní předpis jinak, promlčecí lhůta u všech typů žalob běží ode dne, kdy mohou být podány.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
9 Dne 29. června 1999 žalobci v původním řízení, v postavení spotřebitelů, uzavřeli se společností Banco Santander, S. A., smlouvu o hypotečním úvěru obsahující ujednání, které jim ukládalo zaplacení veškerých poplatků spojených s uzavřením smlouvy (dále jen „ujednání o poplatcích“).
10 Dne 28. října 2017 podali žalobci v původním řízení žalobu znějící na zrušení ujednání o poplatcích a vrácení částek uhrazených na jeho základě.
11 Soud prvního stupně prohlásil ujednání o poplatcích za neplatné a uložil společnosti Banco Santander vyplatit žalobcům v původním řízení částky, které zaplatili z titulu notářských poplatků, registračních poplatků a poplatků za správu, jakož i zákonné úroky z těchto částek ode dne, kdy byly zaplaceny.
12 Audiencia Provincial de Barcelona (Provinciální soud v Barceloně, Španělsko) částečně vyhověl odvolání podanému společností Banco Santander proti rozhodnutí vydanému v prvním stupni, přičemž uvedený soud prohlásil, že nárok týkající se částek zaplacených na základě ujednání o poplatcích je promlčený. Odvolací soud měl totiž za to, že počátek běhu promlčecí lhůty pro podání žaloby na vrácení uvedených částek odpovídá datu, kdy žalobci v původním řízení uskutečnili neoprávněné požadované platby, tj. v okamžiku uzavření smlouvy o hypotečním úvěru v roce 1999, a že od uvedeného okamžiku uplynulo více než patnáct let.
13 Žalobci v původním řízení podali proti uvedenému rozsudku Audiencia Provincial de Barcelona (Provinciální soud v Barceloně) kasační opravný prostředek k Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko), který je předkládajícím soudem. Na podporu žaloby tvrdí, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že počátek běhu promlčecí lhůty pro podání žaloby na vrácení částek zaplacených na základě zneužívajícího ujednání nemůže být stanoven na den uzavření smlouvy, která obsahovala toto ujednání.
14 Předkládající soud má pochybnosti o počátku běhu promlčecí lhůty v případě žaloby na vrácení částek zaplacených na základě zneužívajícího ujednání v kontextu směrnice 93/13.
15 Podle uvedeného soudu se zdá, že pokud by počátek běhu této lhůty odpovídal datu soudního rozhodnutí konstatujícího zneužívající povahu dotčeného smluvního ujednání a jeho neplatnost, bylo by to neslučitelné se zásadou právní jistoty, neboť v praxi by toto řešení propůjčovalo žalobě o vrácení plnění nepromlčitelnou povahu. Vzhledem k tomu, že promlčecí lhůta pro podání takové žaloby nemůže z povahy věci začít běžet, dokud nebylo vyhověno žalobě na neplatnost takového ujednání, přičemž tato posledně uvedená žaloba je podle vnitrostátního práva nepromlčitelná, jelikož se jedná o absolutní neplatnost, nemusí tedy promlčecí lhůta pro podání žaloby na vrácení nikdy začít běžet. Nadto by zásada právní jistoty byla vážně narušena, pokud by se objevily žaloby týkající se splněných a možná po dlouhá desetiletí ukončených smluv.
16 V tomto ohledu si předkládající soud klade otázku, zda by počátek běhu promlčecí lhůty pro podání žaloby na vrácení neměl být stanoven na den, k němuž vydal několik jednotných rozsudků, v nichž konstatoval zneužívající povahu ujednání ukládajících spotřebiteli zaplacení veškerých poplatků souvisejících s úvěrovou smlouvou a rozhodl o způsobu, jakým mají být takové poplatky rozděleny po zrušení takového ujednání. Bylo by rovněž možné stanovit tento počátek běhu lhůty na den rozhodnutí Soudního dvora, kterým byl podán výklad směrnice 93/13 v tom smyslu, že uvedená směrnice nebrání tomu, aby taková žaloba na vrácení podléhala promlčecí lhůtě, je-li dodržena zásada efektivity. Předkládající soud má však pochybnosti o tom, zda průměrný, přiměřeně pozorný a obezřetný spotřebitel může znát jeho judikaturu, nebo judikaturu Soudního dvora v této oblasti.
17 Za těchto podmínek se Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je v souladu se zásadou právní jistoty takový výklad čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 [směrnice 93/13], podle kterého promlčecí lhůta pro podání žaloby na vrácení částek zaplacených na základě zneužívajícího ujednání nezačíná plynout dříve, než byla pravomocným rozsudkem určena neplatnost uvedeného ujednání?
2) Není-li takový výklad v souladu se zásadou právní jistoty, brání [čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1] směrnice [93/13] výkladu, podle kterého začíná promlčecí lhůta [pro podání žaloby na vrácení částek zaplacených na základě zneužívajícího ujednání] běžet ode dne vydání rozsudků Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko), jimiž byla vytvořena judikatura k restitučním účinkům [vyplývajícím ze zrušení takové ho ujednání] (rozsudky ze dne 23. ledna 2019)?
3) Pokud [čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice [93/13] brání takovému výkladu, brání rovněž výkladu, podle kterého začíná promlčecí lhůta [pro podání žaloby na vrácení částek zaplacených na základě zneužívajícího ujednání] běžet dnem vydání rozsudků [Soudního dvora], jimiž rozhodl, že žaloba na vrácení může podléhat promlčecí lhůtě (zejména [rozsudek ze dne 9. července 2020, Raiffeisen Bank a BRD Groupe Société Générale (C‑698/18 a C‑699/18, EU:C:2020:537)], nebo [rozsudek ze dne 16. července 2020, Caixabank a Banco Bilbao Vizcaya Argentaria (C‑224/19 a C‑259/19, EU:C:2020:578)], který potvrzuje předchozí rozsudek)?“
K předběžným otázkám
18 Úvodem je třeba připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že smluvní ujednání, které je prohlášeno za zneužívající, musí být v zásadě považováno za ujednání, které nikdy neexistovalo, takže nemůže mít účinky vůči spotřebiteli. Důsledkem soudního rozhodnutí o zneužívající povaze takového ujednání musí být tudíž v zásadě obnovení právní a faktické situace spotřebitele, ve které by se nacházel, kdyby uvedené ujednání nebylo sjednáno [rozsudky ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 61, jakož i ze dne 15. června 2023, Bank M. (Důsledky zrušení smlouvy), C‑520/21, EU:C:2023:478, bod 57]
19 Z toho vyplývá, že povinnost vnitrostátního soudu neaplikovat zneužívající smluvní ujednání, které ukládá uhrazení částek, jež se ukázaly jako bezdůvodné, s sebou v zásadě nese odpovídající restituční účinek vztahující se k těmto částkám [rozsudky ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 62, jakož i ze dne 15. června 2023, Bank M. (Důsledky zrušení smlouvy), C‑520/21, EU:C:2023:478, bod 58]
20 Neexistence takové restitučního účinku by totiž mohla zpochybnit odrazující účinek, který se má podle čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 ve spojení s čl. 7 odst. 1 této směrnice pojit k rozhodnutím o zneužívající povaze ujednání obsažených ve smlouvách uzavřených prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem [rozsudky ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 63, jakož i ze dne 15. června 2023, Bank M. (Důsledky zrušení smlouvy), C‑520/21, EU:C:2023:478, bod 58]
21 Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13 zajisté vyžaduje, aby členské státy stanovily, že zneužívající ujednání nejsou „podle jejich vnitrostátních právních předpisů“ pro spotřebitele závazná (rozsudky ze dne 6. října 2009, Asturcom Telecomunicaciones, C‑40/08, EU:C:2009:615, bod 57, a ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 64).
22 Úprava ochrany, kterou spotřebitelům zaručuje směrnice 93/13, vnitrostátním právem však nemůže měnit rozsah, a tudíž podstatu této ochrany, a tím dokonce zpochybnit zvýšení účinnosti uvedené ochrany přijetím jednotných pravidel o zneužívajících ujednáních, které bylo cílem unijního normotvůrce, jak uvádí desátý bod odůvodnění směrnice 93/13 [rozsudky ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 65, jakož i ze dne 15. června 2023, Bank M. (Důsledky zrušení smlouvy), C‑520/21, EU:C:2023:478, bod 60].
23 Platí tudíž, že i když je na členských státech, aby prostřednictvím svého vnitrostátního práva vymezily podmínky, za kterých se určuje zneužívající povaha ujednání obsaženého ve smlouvě a platí konkrétní právní účinky tohoto rozhodnutí, nic to nemění na tom, že takové rozhodnutí musí umožňovat obnovení právní a faktické situace, ve které by se spotřebitel nacházel, kdyby toto zneužívající ujednání nebylo sjednáno, zejména prostřednictvím nároku na vrácení prospěchu, který k jeho tíži neoprávněně získal prodávající nebo poskytovatel na základě uvedeného zneužívajícího ujednání [rozsudky ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 66, jakož i ze dne 15. června 2023, Bank M. (Důsledky zrušení smlouvy), C‑520/21, EU:C:2023:478, bod 61].
K první otázce
24 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13, jakož i zásada právní jistoty musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby promlčecí lhůta pro podání žaloby na vrácení poplatků, které spotřebitel uhradil v okamžiku uzavření smlouvy s prodávajícím nebo poskytovatelem, na základě smluvního ujednání, jehož zneužívající povaha byla určena pravomocným soudním rozhodnutím vydaným po uhrazení těchto poplatků, začala běžet ode dne tohoto rozhodnutí.
25 Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že v případě neexistence specifické unijní právní úpravy v dané oblasti je na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby na základě zásady procesní autonomie upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která právním subjektům vyplývají z unijního práva, přičemž tyto podmínky nesmějí být méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), ani upravené takovým způsobem, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) (rozsudek ze dne 22. dubna 2021, Profi Credit Slovakia, C‑485/19, EU:C:2021:313, bod 52 a citovaná judikatura).
26 Pokud jde o zásadu efektivity, o kterou jako jedinou se v tomto řízení jedná, je třeba uvést, že každý případ, v němž vyvstává otázka, zda vnitrostátní procesní ustanovení znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje použití unijního práva, je třeba analyzovat s přihlédnutím k úloze tohoto ustanovení v rámci řízení jako celku, jeho průběhu a jeho zvláštnostem u různých vnitrostátních orgánů. Z tohoto hlediska je třeba případně zohlednit základní zásady vnitrostátního právního systému, jako například ochranu práva na procesní obranu, zásadu právní jistoty a řádný průběh řízení (rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance, C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 28 a citovaná judikatura).
27 Kromě toho Soudní dvůr uvedl, že povinnost členských států zajistit účinnost práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, s sebou nese zejména pro práva vyplývající ze směrnice 93/13 požadavek účinné soudní ochrany zakotvený rovněž v článku 47 Listiny základních práv, který platí mimo jiné při stanovení procesních podmínek týkajících se žalob založených na takových právech (rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance, C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 29 a citovaná judikatura).
28 Pokud jde o analýzu charakteristik promlčecí lhůty, jako je promlčecí lhůta dotčená ve věci v původním řízení, Soudní dvůr upřesnil, že tato analýza se musí týkat délky takové lhůty a podmínek jejího použití, včetně podmínek pro zahájení běhu této lhůty (rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance, C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 30 a citovaná judikatura).
29 Ačkoli Soudní dvůr rozhodl, že návrh podaný spotřebitelem k určení zneužívající povahy ujednání obsaženého ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem nemůže podléhat žádné promlčecí lhůtě (rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance, C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 38 a citovaná judikatura), upřesnil, že čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví promlčecí lhůtu pro právo takového spotřebitele podat žalobu k uplatnění restitučních účinků tohoto určení, s výhradou, že jsou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance (C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 39 a citovaná judikatura).
30 Je tedy třeba mít za to, že námitka promlčení směřující proti návrhům restituční povahy, které spotřebitelé podali za účelem uplatnění práv, která jim vyplývají ze směrnice 93/13, není sama o sobě v rozporu se zásadou efektivity, pokud její použití v praxi neznemožňuje nebo nadměrně neztěžuje výkon práv přiznaných touto směrnicí (rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance, C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 40 a citovaná judikatura).
31 Pokud jde o délku promlčecí lhůty pro podání žaloby spotřebitele, kterou se domáhá vrácení částek bezdůvodně uhrazených na základě zneužívajících ujednání ve smyslu směrnice 93/13, je třeba uvést, že Soudní dvůr již měl příležitost rozhodnout, zejména v rozsudcích ze dne 9. července 2020, Raiffeisen Bank a BRD Groupe Société Générale (C‑698/18 a C‑699/18, EU:C:2020:537, body 62 a 64), ze dne 16. července 2020, Caixabank a Banco Bilbao Vizcaya Argentaria (C‑224/19 a C‑259/19, EU:C:2020:578, bod 87), a ze dne 8. září 2022, D. B. P. a další (Zástavní smlouva v cizí měně) (C‑80/21 až C‑82/21, EU:C:2022:646, bod 92), o slučitelnosti se zásadou efektivity promlčecích lhůt v délce tří, pěti a deseti let, které byly namítány proti žalobám směřujícím k uplatnění restitučních účinků konstatování zneužívající povahy smluvního ujednání, přičemž tyto lhůty jsou za předpokladu, že jsou stanoveny a známy předem, dostačující k tomu, aby umožnily dotčenému spotřebiteli připravit a podat účinný prostředek nápravy.
32 Je tudíž třeba mít za to, že pokud je taková patnáctiletá promlčecí lhůta, jako je lhůta dotčená ve věci v původním řízení, která je namítána vůči návrhu spotřebitele na vrácení částek bezdůvodně zaplacených na základě zneužívajících ujednání ve smyslu směrnice 93/13, stanovena a známa dopředu, nejeví se, že by v praxi znemožňovala nebo nadměrně ztěžovala výkon práv přiznaných směrnicí 93/13. Lhůta takové délky je totiž v zásadě z věcného hlediska dostatečná k tomu, aby spotřebiteli umožnila připravit a podat účinný prostředek nápravy k uplatnění práv, která pro něj vyplývají z této směrnice, a to zejména formou restitučních nároků založených na zneužívající povaze určitého smluvního ujednání [obdobně viz rozsudek ze dne 8. září 2022, D. B. P. a další (Zástavní smlouva v cizí měně), C‑80/21 až C‑82/21, EU:C:2022:646, bod 93].
33 Je ovšem třeba zohlednit nerovné postavení, v němž se spotřebitel vůči prodávajícímu nebo poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti nachází, což ho vede k tomu, že přistupuje na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah. Stejně tak je třeba připomenout, že spotřebitelé mohou nevědět o zneužívající povaze ujednání obsaženého ve smlouvě o hypotečním úvěru nebo si neuvědomují rozsah svých práv plynoucích ze směrnice 93/13 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance, C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 45 a citovaná judikatura).
34 V této souvislosti Soudní dvůr rozhodl, že použití promlčecí doby, která začíná běžet od uzavření smlouvy, může, pokud se spotřebitel může domáhat vrácení částek uhrazených na základě smluvního ujednání prohlášeného za zneužívající pouze během určené lhůty po podpisu smlouvy, bez ohledu na to, zda si byl nebo mohl být rozumně vědom zneužívající povahy tohoto ujednání, nadměrně ztížit výkon práv tohoto spotřebitele přiznaných směrnicí 93/13, a porušit tak zásadu efektivity vykládanou ve spojení se zásadou právní jistoty (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2020, Caixabank a Banco Bilbao Vizcaya Argentaria, C‑224/19 a C‑259/19, EU:C:2020:578, bod 91; obdobně viz rovněž rozsudek ze dne 22. dubna 2021, Profi Credit Slovakia, C‑485/19, EU:C:2021:313, bod 63).
35 Naproti tomu za okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, v okamžiku, kdy se rozhodnutí, které určuje zneužívající povahu dotčeného smluvního ujednání a jeho neplatnost z téhož důvodu, stalo pravomocným, je spotřebitel jednoznačně obeznámen s protiprávností daného ujednání. Od tohoto data je tedy uvedený spotřebitel v zásadě schopen účinně uplatnit práva, která mu přiznává směrnice 93/13, a může tedy začít běžet promlčecí lhůta pro podání restituční žaloby, jejímž hlavním cílem je obnovení právní a faktické situace spotřebitele, ve které by se nacházel, kdyby uvedené ujednání nebylo sjednáno, jak vyplývá z bodů 18 a 23 tohoto rozsudku.
36 V tomto okamžiku se totiž vzhledem k tomu, že jde o soudní rozhodnutí, které nabylo právní moci a je určeno dotyčnému spotřebiteli, může tento spotřebitel seznámit se zneužívající povahou uvedeného ujednání a sám posoudit vhodnost podání žaloby na vrácení částek zaplacených na základě tohoto ujednání ve lhůtě stanovené vnitrostátním právem, nebo pokud tak stanoví vnitrostátní procesní právo, konečné soudní rozhodnutí o neplatnosti zneužívajícího ujednání umožňuje soudu vyhovět žalobě na vrácení, která je jejím důsledkem.
37 Promlčecí lhůta, která začíná běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, které prohlašuje zneužívající povahu smluvního ujednání a toto ujednání zrušuje, může být slučitelná se zásadou efektivity pouze tehdy, pokud měl spotřebitel možnost seznámit se se svými právy před tím, než tato lhůta začne běžet nebo uplyne (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance, C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 46 a citovaná judikatura).
38 Je však třeba upřesnit, že i když, jak vyplývá z judikatury připomenuté v bodě 34 tohoto rozsudku, směrnice 93/13 brání tomu, aby promlčecí lhůta pro podání žaloby na vrácení částek zaplacených spotřebitelem na základě zneužívajícího smluvního ujednání mohla začít běžet nezávisle na otázce, zda tento spotřebitel věděl nebo mohl rozumně vědět o zneužívající povaze tohoto ujednání, nebrání tato směrnice tomu, aby měl prodávající nebo poskytovatel možnost prokázat, že uvedený spotřebitel o této skutečnosti věděl nebo mohl rozumně vědět před vydáním rozsudku, který prohlašuje neplatnost uvedeného ujednání.
39 Konečně v rozsahu, v němž si předkládající soud klade otázku, zda stanovení počátku běhu této promlčecí lhůty v takovém okamžiku nemůže být v rozporu se zásadou právní jistoty, jelikož staví prodávajícího nebo poskytovatele do stavu nejistoty, pokud jde o datum počátku běhu uvedené lhůty, je třeba připomenout, že účelem promlčecích lhůt je skutečně zaručit právní jistotu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. července 2020, Raiffeisen Bank a BRD Groupe Société Générale, C‑698/18 a C‑699/18, EU:C:2020:537, bod 81 a citovaná judikatura).
40 Jak však v podstatě zdůraznila polská vláda ve svém písemném vyjádření, prodávající nebo poskytovatel tím, že do spotřebitelské smlouvy vložil zneužívající ujednání, sám vytváří situaci, kterou směrnice 93/13 zakazuje a snaží se jí předcházet, čímž využívá svého nadřazeného postavení k tomu, aby spotřebitelům jednostranně vnutil smluvní závazky, které nejsou v souladu s požadavky dobré víry stanovenými touto směrnicí, a vytváří tak významnou nerovnováhu ve smluvních právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitelů.
41 V každém případě, jak vyplývá z bodu 38 tohoto rozsudku, prodávající nebo poskytovatel má možnost prokázat, že spotřebitel věděl nebo mohl rozumně vědět o zneužívající povaze dotčeného ujednání před vydáním rozsudku, který prohlašuje neplatnost uvedeného ujednání, a to předložením konkrétních důkazů týkajících se jeho vztahů s tímto spotřebitelem v souladu s použitelným vnitrostátním režimem dokazování.
42 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13, jakož i zásada právní jistoty, musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby promlčecí lhůta pro podání žaloby na vrácení poplatků, které spotřebitel uhradil na základě smluvního ujednání, jehož zneužívající povaha byla určena pravomocným soudním rozhodnutím vydaným po zaplacení těchto poplatků, začala běžet ode dne, kdy uvedené rozhodnutí nabylo právní moci, s výhradou, že prodávající nebo poskytovatel má možnost prokázat, že uvedený spotřebitel věděl nebo mohl rozumně vědět o zneužívající povaze uvedeného ujednání před vydáním uvedeného rozhodnutí.
K druhé otázce
43 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu, ve světle informací uvedených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, je, zda ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby promlčecí lhůta pro podání žaloby na vrácení poplatků, které spotřebitel zaplatil na základě ujednání smlouvy uzavřené s prodávajícím nebo poskytovatelem, jehož zneužívající povaha byla určena pravomocným soudním rozhodnutím vydaným po zaplacení uvedených poplatků, začala běžet od dřívějšího data, k němuž nejvyšší vnitrostátní soud vydal v jiných věcech rozsudky, kterými prohlásil za zneužívající standardizovaná ujednání odpovídající uvedenému ujednání dané smlouvy.
44 Ačkoli předkládající soud pokládá tuto otázku pro případ, že by stanovení počátku běhu této promlčecí lhůty na den pravomocného soudního rozhodnutí, kterým byla konstatována zneužívající povaha dotčeného smluvního ujednání a kterým bylo toto ujednání zrušeno, nebylo v souladu s čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13, je na ni nicméně třeba ve světle odpovědi na první otázku odpovědět. Vzhledem k tomu, že odpověď na první otázku vyhrazuje prodávajícímu nebo poskytovateli možnost prokázat, že spotřebitel před vydáním daného rozhodnutí věděl nebo mohl rozumně vědět o zneužívající povaze dotčeného ujednání, je třeba poskytnout předkládajícímu soudu v tomto ohledu určitá výkladová vodítka, která se jeví jako užitečná pro vyřešení sporu, který mu byl předložen.
45 Ve světle judikatury citované úvodem a v kontextu odpovědi Soudního dvora na první otázku nemůže být v zásadě se zásadou efektivity slučitelné stanovit počátek běhu promlčecí lhůty pro žalobu na vrácení poplatků zaplacených na základě smluvního ujednání, jehož zneužívající povaha byla později určena soudem, na den, kdy nejvyšší vnitrostátní soud vydal rozsudky prohlašující standardizovaná ujednání odpovídající tomuto smluvnímu ujednání za zneužívající.
46 Jak vyplývá z judikatury připomenuté v bodech 18 a 23 tohoto rozsudku, směrnice 93/13 má za cíl umožnit obnovení právní a faktické situace, ve které by se spotřebitel nacházel, kdyby toto zneužívající ujednání nebylo sjednáno, zejména prostřednictvím nároku na vrácení prospěchu, který k jeho tíži neoprávněně získal prodávající nebo poskytovatel na základě uvedeného zneužívajícího ujednání.
47 Stanovení počátku běhu promlčecí lhůty u žaloby na vrácení poplatků zaplacených spotřebitelem na základě zneužívajícího smluvního ujednání na den, kdy nejvyšší vnitrostátní soud vydal rozsudky prohlašující standardizovaná ujednání odpovídající ujednání obsaženému ve sporné smlouvě za zneužívající, přitom v mnoha případech umožňuje prodávajícímu nebo poskytovateli ponechat si částky neoprávněně získané v neprospěch spotřebitele na základě zneužívajícího ujednání, což by bylo neslučitelné s požadavkem vyplývajícím z judikatury připomenuté v bodě 34 tohoto rozsudku, podle níž tento výchozí bod nelze stanovit nezávisle na otázce, zda uvedený spotřebitel věděl nebo mohl rozumně vědět o zneužívající povaze posledně uvedeného ujednání zakládajícího restituční nárok, a aniž by byla prodávajícímu nebo poskytovateli uložena povinnost řádné péče a poučení vůči spotřebiteli, čímž by se zvýraznilo jeho nerovné postavení, které má směrnice zhojit.
48 Kromě toho při neexistenci informační povinnosti prodávajícího nebo poskytovatele v tomto ohledu nelze předpokládat, že spotřebitel může rozumně vědět, že ujednání obsažené v jeho smlouvě má význam rovnocenný standardizovanému ujednání, jehož zneužívající povaha byla určena nejvyšším vnitrostátním soudem.
49 Ačkoli judikatura nejvyššího soudu členského státu může – pokud je dostačujícím způsobem zveřejněna – umožnit spotřebiteli seznámit se se zneužívající povahou vzorového ujednání obsaženého v jeho smlouvě s prodávajícím nebo poskytovatelem, nelze od tohoto spotřebitele, jehož má směrnice 93/13 chránit s ohledem na jeho nerovné postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, očekávat že podnikne kroky, které spadají do oblasti právních rešerší [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. července 2023, Banco Santander (Odkaz na oficiální index), C‑265/22, EU:C:2023:578, bod 60].
50 Kromě toho je třeba v tomto ohledu zdůraznit, že taková vnitrostátní judikatura nutně neumožňuje ipso facto prohlásit za zneužívající všechna ujednání tohoto druhu obsažená ve všech smlouvách mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem v tomto členském státu. Pokud nejvyšší vnitrostátní soud prohlásil standardizované ujednání za zneužívající, je ještě třeba v každém jednotlivém případě určit, do jaké míry je ujednání obsažené v konkrétní smlouvě rovnocenné tomuto standardizovanému ujednání a musí být stejně jako posledně uvedené ujednání považováno za zneužívající.
51 V souladu s čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13 musí být totiž posouzení zneužívající povahy ujednání ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, jenž má určit, zda dané ujednání způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran smlouvy v neprospěch spotřebitele, provedeno s ohledem zejména na všechny okolnosti v době uzavření smlouvy, které provázely její uzavření. Takové posuzování případ od případu se jeví o to důležitější, že zneužívající povaha ujednání může vyplývat z nedostatku transparentnosti tohoto ujednání. Zneužívající povahu konkrétního smluvního ujednání tak nelze v zásadě předpokládat, neboť taková kvalifikace může záviset na konkrétních okolnostech uzavření každé smlouvy a zejména na konkrétních informacích, které jednotlivý prodávající nebo poskytovatel poskytne jednotlivému spotřebiteli.
52 Z těchto úvah vyplývá, že od průměrného přiměřeně pozorného a obezřetného spotřebitele nelze požadovat nejen to, aby se z vlastního podnětu pravidelně informoval o rozhodnutích nejvyššího vnitrostátního soudu týkajících se standardizovaných ujednání obsažených ve smlouvách stejné povahy, které mohl uzavřít s prodávajícími nebo poskytovateli, ale ani to, aby na základě rozsudku nejvyššího vnitrostátního soudu určil, zda je takové ujednání, jako je ujednání vložené do konkrétní smlouvy, zneužívající.
53 Navíc by bylo v rozporu se směrnicí 93/13, kdyby měl prodávající nebo poskytovatel prospěch ze své pasivity vůči této protiprávnosti zjištěné nejvyšším vnitrostátním soudem. Za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, má totiž prodávající nebo poskytovatel jakožto bankovní instituce v zásadě k dispozici právní službu specializovanou v dané oblasti, která vypracovala smlouvu dotčenou v této věci a je schopna sledovat vývoj judikatury uvedeného soudu a vyvodit z ní závěry týkající se smluv, které tato instituce již uzavřela. Taková bankovní instituce má rovněž v zásadě k dispozici oddělení péče o zákazníky, které má všechny nezbytné informace, aby mohlo snadno kontaktovat dotčené zákazníky.
54 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby promlčecí lhůta pro podání žaloby na vrácení poplatků, které spotřebitel uhradil na základě ujednání smlouvy uzavřené s prodávajícím nebo poskytovatelem, jehož zneužívající povaha byla určena pravomocným soudním rozhodnutím vydaným po zaplacení uvedených poplatků, začala běžet od dřívějšího data, k němuž nejvyšší vnitrostátní soud vydal v jiných věcech rozsudky, kterými prohlásil za zneužívající standardizovaná ujednání odpovídající uvedenému ujednání dané smlouvy.
K třetí otázce
55 Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby promlčecí lhůta pro podání žaloby na vrácení nákladů, které spotřebitel uhradil na základě ujednání smlouvy uzavřené s prodávajícím nebo poskytovatelem, jehož zneužívající povaha byla prohlášena pravomocným soudním rozhodnutím, začala běžet ode dne, kdy Soudní dvůr vydal některé rozsudky v zásadě potvrzující soulad s unijním právem promlčecích lhůt pro žaloby na vrácení za podmínky dodržení zásady rovnocennosti a zásady efektivity.
56 Podobně jako druhá otázka, musí být třetí otázka zodpovězena kladně, jelikož výchozí bod zamýšlený v této otázce je podobný výchozímu bodu uvedenému ve druhé otázce.
57 Důvody uvedené v bodech 47 a 48 tohoto rozsudku, které vedou k závěru, že vydání rozsudků nejvyššího vnitrostátního soudu, které konstatují zneužívající povahu některých standardizovaných ujednání, nemůže samo o sobě znamenat, že spotřebitel věděl nebo mohl rozumně vědět o zneužívající povaze podobného ujednání smlouvy, kterou uzavřel s prodávajícím nebo poskytovatelem, totiž platí mutatis mutandis pro rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce týkající se výkladu unijního práva.
58 Kromě toho je třeba uvést, že i když jsou rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce týkající se výkladu unijního práva zveřejňována tak, aby byla snadno přístupná, a to i pro spotřebitele, Soudní dvůr se v nich nevyjadřuje ke zneužívající povaze konkrétních ujednání a systematicky ponechává konkrétní přezkum těchto ujednání na posouzení vnitrostátního soudu, neboť tento přezkum v zásadě nespadá do pravomoci Soudního dvora (mimo jiné viz rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus, C‑421/14, EU:C:2017:60, bod 57 a citovaná judikatura).
59 Z toho vyplývá, že spotřebitel, i kdyby se jej přímo týkalo původní řízení, nemůže z takového rozhodnutí Soudního dvora vyvodit žádný jistý závěr, pokud jde o zneužívající povahu smluvního ujednání obsaženého ve smlouvě, kterou uzavřel s prodávajícím nebo poskytovatelem, takže rozsudky Soudního dvora citované předkládajícím soudem nelze považovat za zdroj informací o zneužívající povaze konkrétního smluvního ujednání pro průměrného spotřebitele.
60 V každém případě v rozsudcích ze dne 9. července 2020, Raiffeisen Bank a BRD Groupe Société Générale (C‑698/18 a C‑699/18, EU:C:2020:537), a ze dne 16. července 2020, Caixabank a Banco Bilbao Vizcaya Argentaria (C‑224/19 a C‑259/19, EU:C:2020:578), které předkládající soud konkrétně zmínil ve třetí otázce, se Soudní dvůr omezil na konstatování, že směrnice 93/13 v zásadě nebrání tomu, aby podání žaloby k dovolání se restitučních účinků prohlášení neplatnosti zneužívajícího smluvního ujednání podléhalo promlčecí lhůtě za předpokladu, že uvedená lhůta není méně příznivá než lhůta pro obdobné žaloby podle vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti) a že v praxi neznemožňuje nebo nadměrně neztěžuje výkon práv spotřebitele přiznaných unijním řádem, zejména směrnicí 93/13 (zásada efektivity). Kromě toho v prvním z uvedených rozsudků Soudní dvůr rozhodl, že uvedená směrnice brání promlčecí lhůtě tří let, která počíná běžet ode dne úplného splnění této smlouvy, pokud se předpokládá, bez potřeby ověření, že k tomuto datu spotřebitel věděl o zneužívající povaze dotčeného ujednání, nebo pokud u obdobných žalob, které se zakládají na určitých ustanoveních vnitrostátního práva, stejná lhůta začíná běžet až ode dne soudního určení důvodu těchto žalob.
61 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby promlčecí lhůta pro podání žaloby na vrácení nákladů, které spotřebitel uhradil na základě ujednání smlouvy uzavřené s prodávajícím nebo poskytovatelem, jehož zneužívající povaha byla prohlášena pravomocným soudním rozhodnutím, začala běžet ode dne, kdy Soudní dvůr vydal některé rozsudky v zásadě potvrzující soulad s unijním právem promlčecích lhůt pro žaloby na vrácení, pokud tyto lhůty dodržují zásadu rovnocennosti a zásadu efektivity.
K nákladům řízení
62 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (devátý senát) rozhodl takto:
1) ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách, jakož i zásada právní jistoty,
musí být vykládány v tom smyslu, že
nebrání tomu, aby promlčecí lhůta pro podání žaloby na vrácení poplatků, které spotřebitel uhradil na základě smluvního ujednání, jehož zneužívající povaha byla určena pravomocným soudním rozhodnutím vydaným po zaplacení těchto poplatků, začala běžet ode dne, kdy uvedené rozhodnutí nabylo právní moci, s výhradou, že prodávající nebo poskytovatel má možnost prokázat, že uvedený spotřebitel věděl nebo mohl rozumně vědět o zneužívající povaze uvedeného ujednání před vydáním uvedeného rozhodnutí
2) Ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13
musí být vykládány v tom smyslu, že
brání tomu, aby promlčecí lhůta pro podání žaloby na vrácení poplatků, které spotřebitel uhradil na základě ujednání smlouvy uzavřené s prodávajícím nebo poskytovatelem, jehož zneužívající povaha byla určena pravomocným soudním rozhodnutím vydaným po zaplacení uvedených poplatků, začala běžet od dřívějšího data, k němuž nejvyšší vnitrostátní soud vydal v jiných věcech rozsudky, kterými prohlásil za zneužívající standardizovaná ujednání odpovídající uvedenému ujednání dané smlouvy.
3) Ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13
musí být vykládány v tom smyslu, že
brání tomu, aby promlčecí lhůta pro podání žaloby na vrácení nákladů, které spotřebitel uhradil na základě ujednání smlouvy uzavřené s prodávajícím nebo poskytovatelem, jehož zneužívající povaha byla prohlášena pravomocným soudním rozhodnutím, začala běžet ode dne, kdy Soudní dvůr vydal některé rozsudky v zásadě potvrzující soulad s unijním právem promlčecích lhůt pro žaloby na vrácení, pokud tyto lhůty dodržují zásadu rovnocennosti a zásadu efektivity.
Podpisy