ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého senátu)
5. února 2018(*)
„Přístup k dokumentům – Nařízení (ES) č. 1049/2001 – Seznam položek tvořících obsah spisu Komise v řízení podle článku 101 SFEU – Odepření přístupu – Povinnost uvést odůvodnění – Povinnost poučení o opravných prostředcích – Výjimka týkající se ochrany cílů vyšetřování – Obecná domněnka důvěrnosti“
Ve věci T‑611/15,
Edeka-Handelsgesellschaft Hessenring mbH, se sídlem v Melsungenu (Německo), zastoupená E. Wagnerem a H. Hoffmeyerem, advokáty,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, původně zastoupené F. Clotuche-Duvieusart, L. Wildpanner a A. Buchetem, poté F. Clotuche-Duvieusart, A. Buchetem a F. Erlbacherem a nyní F. Clotuche-Duvieusart a A. Buchetem, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh založený na článku 263 SFEU znějící na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 3. září 2015, kterým byl žalobkyni odepřen přístup k nedůvěrnému znění rozhodnutí Komise ze dne 4. prosince 2013 v řízení podle článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP [věc AT.39914 – Euro Interest Rate Derivatives (EIRD) – řízení o narovnání] a k seznamu položek tvořících obsah správního spisu v tomto řízení, a dále návrh založený na článku 265 SFEU znějící na určení, že Komise v rozporu s právem nevytvořila nedůvěrné znění rozhodnutí C(2013) 8512 final a seznamu položek tvořících obsah spisu tohoto řízení,
TRIBUNÁL (druhý senát),
ve složení M. Prek, předseda, F. Schalin a J. Costeira (zpravodajka), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Žalobkyně, Edeka-Handelsgesellschaft Hessenring mbH, je společnost působící především ve spolkové zemi Hesensko (Německo), zejména v odvětví velkoobchodního a maloobchodního prodeje potravin.
2 V rámci řízení podle článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP), které se týkalo zejména šetření kartelových dohod mezi bankami v odvětví úrokových derivátů v eurech (Euro Interest Rate Derivatives, EIRD) (dále jen „řízení EIRD“), přijala Komise dne 4. prosince 2013 rozhodnutí, kterým uložila pokutu čtyřem bankám, které s ní spolupracovaly v rámci řízení o narovnání a dosáhly tím snížení výše své pokuty (dále jen „rozhodnutí EIRD“). V okamžiku podání žaloby v projednávané věci stále ještě probíhalo šetření Komise v rámci uvedeného řízení.
3 Dopisem ze dne 3. prosince 2014 požádala Edeka Verband kaufmännischer Genossenschaften eV (dále jen „Edeka Verband“) na účet žalobkyně o přístup ke spisu Komise v řízení EIRD, v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43). Tato žádost byla zaevidována Komisí pod značkou GESTDEM 2015/429 (dále jen „první řízení“).
4 Dopisem ze dne 12. března 2015 potvrdila Edeka Verband svoji žádost o přístup ke všem dokumentům, které byly vyhotoveny od roku 2006 a obsahují informace o tom, jak členové kartelu manipulovali sazbu Euribor.
5 Dopisem ze dne 31. března 2015 generální ředitelství (GŘ) Komise pro hospodářskou soutěž zamítlo žádost o přístup k dokumentům podanou společností Edeka Verband (dále jen „původní rozhodnutí v prvním řízení“) na základě čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážky a čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 a obecné domněnky důvěrnosti v souvislosti s výjimkou stanovenou v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce téhož nařízení. Komise odepřela rovněž částečný přístup k požadovaným dokumentům.
6 Dopisem ze dne 8. dubna 2015 společnost Edeka Verband požádala generální sekretariát Komise o přezkum původního rozhodnutí v prvním řízení. Zejména uvedla, že odepření částečného přístupu je nepřiměřené a že GŘ pro hospodářskou soutěž mělo umožnit alespoň přístup k seznamu položek tvořících obsah spisu Komise v řízení EIRD (dále jen „obsah“).
7 Rozhodnutím ze dne 27. dubna 2015 generální tajemník Komise potvrdil původní rozhodnutí v prvním řízení (dále jen „potvrzující rozhodnutí v prvním řízení“).Odepření přístupu k dokumentům ve spise v řízení EIRD včetně obsahu bylo v podstatě založeno zaprvé na výjimkách stanovených v čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážce a čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci nařízení č. 1049/2001, a to za účelem ochrany obchodních zájmů dotčených společností, cílů vyšetřování a rozhodovacího procesu orgánu. Zveřejnění těchto dokumentů by totiž mohlo ohrozit probíhající vyšetřování a porušovat pravidla důvěrnosti, právo na obhajobu a obchodní zájmy stran, jichž se týkalo šetření.Odepření přístupu k dokumentům bylo zadruhé založeno na obecné domněnce důvěrnosti, vycházející z čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001, a na konzistentním výkladu a použití různých pravidel a cílů stanovených v nařízení č. 1049/2001 a v nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 a 102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205) a nařízení Komise (ES) č. 773/2004 ze dne 7. dubna 2004 o vedení řízení Komise podle článků [101 a 102 SFEU] (Úř. věst. 2004, L 123, s. 18; Zvl. vyd. 08/03, s. 81). Tato domněnka bránila v úplném i částečném přístupu k požadovaným dokumentům, včetně jejich obsahu. Odepření přístupu k dokumentům se zatřetí zakládalo na neexistenci převažujícího veřejného zájmu na jejich zpřístupnění ve smyslu nařízení č. 1049/2001, přičemž tento převažující zájem nemůže odpovídat zájmu žalobkyně na podání žaloby na náhradu škody. Pokud jde konkrétně o obsah, bylo upřesněno, že je součástí spisu ve věci, která není uzavřena, a tudíž se na tento dokument vztahuje obecná domněnka důvěrnosti, která brání jeho úplnému i částečnému zpřístupnění.
8 Dopisem ze dne 13. července 2015 podal právní zástupce žalobkyně jejím jménem a na její účet žádost o přístup k rozhodnutí EIRD a k obsahu. Tato žádost byla zaevidována Komisí pod značkou GESTDEM 2015/4023 (dále jen „druhé řízení“).
9 Dopisem ze dne 29. července 2015 GŘ Komise pro hospodářskou soutěž odpovědělo, že žádost o přístup byla již dříve na účet žalobkyně podána společností Edeka Verband a na oba požadované dokumenty, a sice rozhodnutí EIRD a obsah, se již vztahovala tato první žádost, a tudíž i potvrzující rozhodnutí v prvním řízení (dále jen „původní rozhodnutí ve druhém řízení“). V témže rozhodnutí mělo GŘ pro hospodářskou soutěž v podstatě za to, že oba požadované dokumenty patří do souboru dokumentů, k nimž byl přístup odepřen již v prvním řízení, a tedy že argumenty pro zamítnutí předchozí žádosti, uvedené v původním rozhodnutí a v potvrzujícím rozhodnutí v prvním řízení se uplatní mutatis mutandis i na tuto druhou žádost.
10 Dopisem ze dne 10. srpna 2015 žalobkyně požádala generální sekretariát Komise o přezkum původního rozhodnutí ve druhém řízení.
11 Dopisem ze dne 3. září 2015 generální tajemník Komise potvrdil původní rozhodnutí ve druhém řízení (dále jen „napadené rozhodnutí“). V bodě 1 napadeného rozhodnutí nejprve připomněl, že původní a potvrzující rozhodnutí v prvním řízení odepřela přístup ke všem dokumentům týkajícím se řízení EIRD na základě výjimek stanovených v čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážce a čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci nařízení č. 1049/2001, týkajících se ochrany obchodních zájmů fyzických a právnických osob, cílů inspekce, vyšetřování a auditu a rozhodovacího procesu orgánu. Generální tajemník Komise dále v bodě 2 napadeného rozhodnutí připomněl, že původní rozhodnutí ve druhém řízení upřesnilo, že dokumenty požadované žalobkyní, tj. nedůvěrné znění rozhodnutí EIRD a obsah, patří do souboru dokumentů týkajících se řízení EIRD, k nimž byl přístup odepřen již v prvním řízení, ve kterém Edeka Verband jednala na účet žalobkyně. Navíc připomněl, že Komise ještě nedokončila přípravu nedůvěrného znění rozhodnutí EIRD a řízení EIRD pokračuje s účastníky, kteří nesouhlasili s narovnáním. A konečně, v bodě 3 napadeného rozhodnutí měl generální tajemník Komise za to, že zaprvé stále není k dispozici nedůvěrné znění rozhodnutí EIRD, a není tedy možné vyhovět žádosti o přístup k neexistujícímu dokumentu, zadruhé že žádosti o přístup k obsahu se týkalo již první řízení, v jehož rámci se již žalobkyně mohla v původním a potvrzujícím rozhodnutí seznámit s podrobným vysvětlením důvodů odepření přístupu, a zatřetí že napadené rozhodnutí pouze potvrdilo odepření přístupu z prvního řízení, které se stalo konečným, neboť ve stanovené lhůtě nebyl podán žádný opravný prostředek.
Řízení, skutečnosti nastalé po podání žaloby a návrhová žádání účastnic řízení
12 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 2. listopadu 2015 podala žalobkyně projednávanou žalobu.
13 Žalobkyně v žalobě navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí,
– podpůrně, zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž Komise odepřela přístup k části rozhodnutí EIRD nebo obsahu jejího spisu týkajícího se řízení EIRD, u nichž společnosti dotčené uvedeným rozhodnutím neuplatnily nebo přestaly uplatňovat důvěrnost,
– ještě podpůrněji, určil, že Komise protiprávně nevypracovala a nepředala jí nedůvěrné znění rozhodnutí EIRD nebo obsahu týkajícího se řízení EIRD,
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
14 Dne 18. ledna 2016 vznesla Komise námitku nepřípustnosti podle čl. 130 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu.
15 Dne 1. března 2016 předložila žalobkyně vyjádření k námitce nepřípustnosti vznesené Komisí.
16 Usnesením ze dne 26. října 2016, Edeka-Handelsgesellschaft Hessenring v. Komise (T‑611/15, nezveřejněné, EU:T:2016:643), byla žaloba pro nečinnost odmítnuta jako nepřípustná a námitka nepřípustnosti vznesená Komisí byla ve zbývající části zamítnuta. O nákladech řízení mělo být rozhodnuto později.
17 Dne 28. října 2016 zveřejnila Komise na svých internetových stránkách předběžné nedůvěrné znění rozhodnutí EIRD.
18 Dne 8. prosince 2016 doručila Komise kanceláři Tribunálu žalobní odpověď.
19 Dne 23. ledna 2017 žalobkyně podala samostatným podáním návrh na nevydání rozhodnutí v části věci podle čl. 130 odst. 2 jednacího řádu.
20 Dne 23. ledna 2017 žalobkyně rovněž doručila kanceláři Tribunálu repliku, ve které upřesnila, že trvá na bodu návrhových žádání směřujícím ke zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž odpírá přístup k obsahu.
21 Dne 2. února 2017 přidělil předseda Tribunálu projednávanou věc jinému soudci zpravodaji.
22 Dne 10. března 2017 Komise předložila vyjádření k žalobkyní podanému návrhu na nevydání rozhodnutí v části věci.
23 Dne 10. března 2017 Komise rovněž doručila kanceláři Tribunálu dupliku.
24 Usnesením ze dne 22. června 2017, Edeka-Handelsgesellschaft Hessenring v. Komise (T‑611/15, nezveřejněné, EU:T:2017:440), bylo rozhodnuto, že již není namístě rozhodnout o bodu návrhových žádání směřujícím ke zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž odpírá přístup k nedůvěrnému znění rozhodnutí EIRD. O nákladech řízení mělo být rozhodnuto později.
25 Tribunál (druhý senát) podle čl. 106 odst. 3 jednacího řádu rozhodl, že žalobu projedná bez ústní části řízení.
Právní otázky
26 Úvodem je třeba připomenout, že v návaznosti na usnesení uvedená v bodech 16 a 24 výše je předmět žaloby omezen na bod návrhových žádání směřující ke zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž odepřelo přístup k obsahu.
27 Na podporu žaloby uplatňuje žalobkyně devět žalobních důvodů, vycházejících: v případě prvního z nich z porušení povinnosti uvést odůvodnění; v případě druhého z porušení povinnosti informovat ji o opravných prostředcích, kterých může využít; v případě třetího z porušení čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001; v případě čtvrtého z porušení čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001; v případě pátého z porušení čl. 4 odst. 3 prvního pododstavce nařízení č. 1049/2001; v případě šestého z porušení čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001; v případě sedmého z porušení základního práva na přístup k dokumentům; v případě osmého z porušení základního práva na přístup k dokumentům a zásady proporcionality a v případě devátého z nich z porušení článku 101 SFEU.
28 S ohledem na žalobní důvody a argumenty uplatněné žalobkyní Tribunál považuje za vhodné je sloučit a přeformulovat.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti odůvodnění
29 V rámci prvního žalobního důvodu žalobkyně v podstatě tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje povinnost uvést odůvodnění zakotvenou v čl. 296 druhém pododstavci SFEU a v čl. 8 odst. 1 druhé větě nařízení č. 1049/2001. Podle žalobkyně napadené rozhodnutí neobsahuje důvody pro odepření přístupu k požadovanému dokumentu, ale pouze odkazuje na skutečnost, že žalobkyně již obdržela podrobné vysvětlení těchto důvodů v původním rozhodnutí v prvním řízení, v potvrzujícím rozhodnutí v prvním řízení a v původním rozhodnutí ve druhém řízení. Odkaz na důvody uvedené v daných rozhodnutích je nedostatečný. Jednalo se totiž o různá řízení, vedená s různými právnickými osobami, tudíž by měla být posuzována samostatně, jako plyne již z usnesení ze dne 26. října 2016, Edeka-Handelsgesellschaft Hessenring v. Komise (T‑611/15, nezveřejněné, EU:T:2016:643). Dále podle žalobkyně měly být důvody odmítnutí uvedeny v samotném napadeném rozhodnutí, s ohledem na základní právo, které vyplývá z povinností uvést odůvodnění, která je součástí základního práva na řádnou správu, jakož i základního práva na účinnou soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 SEU ve spojení s čl. 41 odst. 2 písm. c) a čl. 47 prvním pododstavcem Listiny základních práv Evropské unie, jelikož v opačném případě by žalobkyni nebylo umožněno využít svého práva na soudní ochranu za co nejlepších podmínek a soudu Evropské unie provést přezkum. Napadené rozhodnutí navíc neobsahuje žádný samostatný důvod pro zamítnutí týkající se žádosti o přístup k obsahu.
30 Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.
31 Podle ustálené judikatury musí být odůvodnění vyžadované článkem 296 SFEU přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl provést přezkum. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze tvrzených důvodů a zájmu, který mohou na získání těchto vysvětlení mít osoby, jimž je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká. Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky uvedeného článku 296 SFEU, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz rozsudek ze dne 7. července 2011, Valero Jordana v. Komise, T‑161/04, nezveřejněný, EU:T:2011:337, bod 48 a citovaná judikatura).
32 Z judikatury rovněž vyplývá, že odůvodnění prostřednictvím odkazu lze připustit [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. listopadu 1998, Parlament v. Gaspari, C‑316/97 P, EU:C:1998:558, bod 27; ze dne 11. května 2000, Pipeaux v. Parlament, T‑34/99, EU:T:2000:125, bod 18, a ze dne 12. května 2016, Zuffa v. EUIPO (ULTIMATE FIGHTING CHAMPIONSHIP), T‑590/14, nezveřejněný, EU:T:2016:295, bod 43 a citovaná judikatura]. Kromě toho judikatura již měla za to, že odkaz v aktu na jiný akt musí být posuzován z hlediska článku 296 SFEU a neporušuje povinnost odůvodnění uloženou orgánům Evropské unie (rozsudek ze dne 30. března 2000, Kish Glass v. Komise, T‑65/96, EU:T:2000:93, bod 51).
33 V projednávaném případě je třeba, jak vyplývá z bodu 11 výše, zaprvé konstatovat, že napadené rozhodnutí tvrdí, že na žádost o přístup k obsahu se vztahovalo již první řízení, v němž „Edeka Verband jednala na účet žalobkyně“, a že tedy napadené rozhodnutí pouze potvrzovalo odepření přístupu v prvním řízení. Zadruhé napadené rozhodnutí vychází z toho, že odepření přístupu v prvním řízení bylo založeno na výjimkách stanovených v čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážce a v čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001. Zatřetí napadené rozhodnutí zdůrazňuje, že bylo třeba uvést odkaz na původní a potvrzující rozhodnutí v prvním řízení s upřesněním, že v uvedených rozhodnutích se již žalobkyni dostalo podrobného vysvětlení důvodů pro odepření.
34 Navíc, jak vyplývá z bodu 7 výše, zaprvé potvrzující rozhodnutí v prvním řízení, na něhož napadené rozhodnutí odkazuje, upřesňuje, že odepření přístupu k dokumentům ze spisu k řízení EIRD, včetně k obsahu, bylo založeno na výjimkách stanovených v čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážce a v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci nařízení č. 1049/2001. Zadruhé potvrzující rozhodnutí v prvním řízení tvrdí, že neomezený i částečný přístup k dokumentům byly odepřeny na základě obecné domněnky důvěrnosti, která vychází z čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001, a na základě konzistentního výkladu a použití různých pravidel a cílů stanovených v nařízení č. 1049/2001 a v nařízeních č. 1/2003 a 773/2004. Zatřetí, potvrzující rozhodnutí v prvním řízení zdůrazňuje, že odepření přístupu k dokumentům bylo založeno na neexistenci převažujícího veřejného zájmu na jejich zpřístupnění ve smyslu nařízení č. 1049/2001, kterým nemůže být zájem žalobkyně na podání žaloby na náhradu škody.
35 Z toho vyplývá, že napadené rozhodnutí samo obsahuje důvody uvedené v bodě 33 výše a dále že odkazuje na důvody připomenuté v bodě 34 výše, obsažené v potvrzujícím rozhodnutí v prvním řízení.
36 K odkazu na odůvodnění potvrzujícího rozhodnutí v prvním řízení je třeba uvést, že v projednávané věci sice napadené rozhodnutí ve vztahu k žalobkyni nepředstavuje rozhodnutí čistě potvrzující akt potvrzující rozhodnutí, jak již bylo upřesněno v bodě 61 usnesení ze dne 26. října 2016, Edeka-Handelsgesellschaft Hessenring v. Komise (T‑611/15, nezveřejněné, EU:T:2016:643).
37 Ze spisu však vyplývá, že původní a potvrzující rozhodnutí v původním řízení byla přijata v kontextu, který byl žalobkyni znám. Žalobkyně totiž v žádosti o přístup připomněla průběh tohoto prvního řízení. Kromě toho není v projednávaném případě zpochybňováno, že potvrzující rozhodnutí v prvním řízení bylo oznámeno žalobkyni před podáním její žádosti o přístup, které se týká druhé řízení (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 26. října 2016, Edeka-Handelsgesellschaft Hessenring v. Komise, T‑611/15, nezveřejněné, EU:T:2016:643, bod 52).
38 Nezávisle na autonomní povaze prvního a druhého řízení tudíž odkaz napadeného rozhodnutí na důvody uvedené v potvrzujícím rozhodnutí v prvním řízení nemůže za okolností projednávané věci porušovat povinnost uvést odůvodnění.
39 Kromě toho dostatečnost takového odůvodnění prostřednictvím odkazu je potvrzena obsahem žaloby. Argumentace žalobkyně v rámci projednávané žaloby se totiž týká odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i odůvodnění potvrzujícího rozhodnutí v prvním řízení, na které odkazuje napadené rozhodnutí.
40 Mimoto na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, napadené rozhodnutí obsahuje důvody odepření týkající se specificky žádosti o přístup k obsahu. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že v bodech 2 a 3 napadeného rozhodnutí Komise tvrdí, že obsah byl součástí souboru dokumentů týkajících se řízení EIRD, k nimž byl přístup odepřen již v prvním řízení, ve kterém Edeka Verband jednala podle Komise na účet žalobkyně. A dále se žalobkyně již mohla v potvrzujícím rozhodnutí v prvním řízení seznámit s podrobným vysvětlením důvodů odepření přístupu k obsahu (viz body 7 a 11 výše).
41 Odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně odůvodnění prostřednictvím odkazu, je každopádně dostatečné k tomu, aby žalobkyně byla s to seznámit se s důvody odepření přístupu, které byly vůči ní uplatněny, a užitečně je zpochybnit před unijním soudem. Jelikož odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy nemůže být překážkou práva žalobkyně na opravný prostředek a přezkumu, který musí Tribunál vykonávat na napadeném rozhodnutí, nemohlo být přijato v rozporu se základním právem představovaným povinností uvést odůvodnění, jakožto součástí základního práva na řádnou správu a základního práva na účinnou soudní ochranu.
42 Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí splňuje požadavky na odůvodnění stanovené v čl. 296 druhém pododstavci SFEU a v čl. 8 odst. 1 druhé větě nařízení č. 1049/2001.
43 První žalobní důvod tedy musí být zamítnut jako neopodstatněný.
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z povinnosti informovat žalobkyni o opravných prostředcích, které měla k dispozici
44 Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí neobsahuje žádnou informaci o opravných prostředcích, kterých by mohla využít, což porušuje právo na účinnou soudní ochranu, zakotvenou v čl. 6 odst. 1 SEU ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv, a právo na informace o opravných prostředcích, stanovené v čl. 8 odst. 1 třetí větě nařízení č. 1049/2001. Informace poskytnuté v tomto ohledu v prvním řízení navíc nemohly být zohledněny pro analýzu legality napadeného rozhodnutí, vzhledem k tomu, že žadatelé a adresáti rozhodnutí byly v obou řízeních odlišní.
45 Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.
46 Úvodem je třeba připomenout, že čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1049/2001 výslovně ukládá dotčenému orgánu, který zcela či částečně zamítne žádost o přístup k požadovanému dokumentu, aby „inform[oval] žadatele o opravných prostředcích, které může použít, zejména o soudním řízení proti orgánu nebo o možnosti podat stížnost veřejnému ochránci práv za podmínek uvedených v článcích [263 a 228 SFEU]“.
47 V projednávaném případě je třeba konstatovat, že na rozdíl od potvrzujícího rozhodnutí v prvním řízení neobsahuje napadené rozhodnutí žádnou informaci o opravných prostředcích, kterých by mohla žalobkyně využít. Komise si totiž napadené rozhodnutí vyložila jako rozhodnutí čistě potvrzující odepření přístupu v prvním řízení, a proto tedy žádný opravný prostředek nemůže být použit (viz bod 11 výše).
48 Jak přitom vyplývá z bodu 61 usnesení ze dne 26. října 2016, Edeka-Handelsgesellschaft Hessenring v. Komise (T‑611/15, nezveřejněné, EU:T:2016:643), napadené rozhodnutí není ve vztahu k žalobkyni aktem, který by pouze potvrzoval potvrzující rozhodnutí v prvním řízení, a může tudíž být předmětem opravného prostředku podle článku 263 SFEU.
49 Nicméně za okolností projednávané věci a zejména s ohledem na odkaz na odůvodnění uvedené v potvrzujícím rozhodnutí v prvním řízení učiněný v napadeném rozhodnutí nelze mít za to, že porušení povinnosti Komisi připomenout opravné prostředky ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1049/2001 v napadeném rozhodnutí by představovalo protiprávnost, která by mohla vést ke zrušení uvedeného rozhodnutí v tomto ohledu. V každém případě je totiž třeba konstatovat, že i přes nedostatek informací o dostupných opravných prostředcích proti napadenému rozhodnutí se s nimi žalobkyně mohla seznámit a podat projednávanou žalobu na neplatnost.
50 Z toho vyplývá, že v projednávaném případě opomenutí informovat žalobkyni o opravných prostředcích, kterých by mohla využít, nemůže představovat porušení podstatných procesních náležitostí, které by mohlo mít za následek zrušení napadeného rozhodnutí, jelikož takové opomenutí nemá žádný dopad na právní situaci žalobkyně.
51 Druhý žalobní důvod tudíž musí být zamítnut jako irelevantní.
Ke třetímu, čtvrtému a devátému důvodu, vycházejícím z porušení čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážky nařízení č. 1049/2001 a článku 101 SFEU
52 S ohledem na argumenty uplatněné žalobkyní je třeba třetí, čtvrtý a devátý žalobní důvod spojit a následně rozdělit na dvě části. První část vychází z neexistence obecné domněnky důvěrnosti a z porušení čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážky nařízení č. 1049/2001. Druhá část vychází z existence převažujícího zájmu na zpřístupnění požadovaného dokumentu a z porušení článku 101 SFEU.
K první části třetího, čtvrtého a devátého žalobního důvodu, vycházející z neexistence obecné domněnky důvěrnosti a z porušení čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážky nařízení č. 1049/2001
53 Žalobkyně v podstatě tvrdí, že napadené rozhodnutí tím, že jí zcela odepřelo přístup k obsahu, nerespektovalo výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážce nařízení č. 1049/2001, jelikož ty musí být vykládány striktně. V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že obecná domněnka důvěrnosti není v projednávaném případě použitelná, jelikož žádost o přístup se netýkala všech dokumentů ze spisu, ale pouze jednoho konkrétně určeného dokumentu. Dále obsah svou povahou není součástí dokumentů ze spisu týkajícího se řízení ve věci kartelových dohod, u nichž byla zavedena obecná domněnka důvěrnosti, ale je naopak dokumentem, u něhož je třeba „případ od případu zvážit jednotlivé zájmy odůvodňující zpřístupnění či ochranu dotčených dokumentů“. Vzhledem k tomu, že obsah je pouze seznamem dokumentů obsažených ve spise, přístup k takovému dokumentu nemůže ohrozit zájmy chráněné ustanovením čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážky nařízení č. 1049/2001. A konečně, Komise neuvedla důvody, proč je odepření přístupu k obsahu nezbytné k ochraně zájmů, jichž se týkají výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážce nařízení č. 1049/2001.
54 Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.
55 Úvodem je třeba připomenout právní úpravu použitelnou v projednávaném případě, jakož i zásady zakotvené v judikatuře, které byly formulovány v oblasti přístupu k dokumentům.
56 Podle čl. 15 odst. 3 SFEU a článku 42 Listiny základních práv má každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se statutárním sídlem v členském státě právo na přístup k dokumentům unijních orgánů, institucí a subjektů, aniž jsou dotčeny zásady a podmínky stanovené nařízeními v souladu s čl. 15 odst. 3 druhým pododstavcem SFEU.
57 Na uvedeném základě je cílem nařízení č. 1049/2001 poskytnout veřejnosti právo na co nejširší přístup k dokumentům orgánů, které – jak plyne zejména z režimu výjimek stanovených v jeho článku 4 – podléhá určitým omezením založeným na důvodech veřejného či soukromého zájmu (viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C‑365/12 P, EU:C:2014:112, bod 61 a citovaná judikatura).
58 Konkrétně nařízení č. 1049/2001 v článku 4 stanoví režim výjimek, který orgánům umožňuje odepřít přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení jednoho ze zájmů chráněných uvedeným článkem (rozsudek ze dne 21. září 2010, Švédsko a další v. API a Komise, C‑514/07 P, C‑528/07 P a C‑532/07 P, EU:C:2010:541, bod 71).
59 Avšak vzhledem k tomu, že se takové výjimky odchylují od zásady co nejširšího zpřístupnění dokumentů veřejnosti, musí být vykládány a používány striktně (viz rozsudek ze dne 21. července 2011, Švédsko v. MyTravel a Komise, C‑506/08 P, EU:C:2011:496, bod 75 a citovaná judikatura).
60 K odůvodnění odepření přístupu k dokumentu, jehož zpřístupnění bylo požadováno, tedy v zásadě nestačí, že daný dokument spadá pod činnost uvedenou v čl. 4 odst. 2 a 3 nařízení č. 1049/2001. Dotyčný orgán musí rovněž poskytnout vysvětlení, co se týče otázky, jak by přístup k uvedenému dokumentu mohl konkrétně a skutečně poškodit zájem chráněný výjimkou stanovenou v uvedeném článku (rozsudky ze dne 1. července 2008, Švédsko a Turco v. Rada, C‑39/05 P a C‑52/05 P, EU:C:2008:374, bod 49, a ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C‑365/12 P, EU:C:2014:112, bod 64).
61 Soudní dvůr nicméně uznal, že dotčený orgán může použít obecné domněnky uplatnitelné na určité kategorie dokumentů vzhledem k tomu, že na žádosti o zpřístupnění týkající se dokumentů téže povahy lze použít podobné obecné úvahy (rozsudek ze dne 1. července 2008, Švédsko a Turco v. Rada, C‑39/05 P a C‑52/05 P, EU:C:2008:374, bod 50).
62 Pokud jde zejména o přístup k dokumentům figurujícím ve správním spisu k řízení podle článku 101 SFEU, unijní soud měl za to, že Komise měla bez provedení konkrétního a individuálního přezkumu každého z uvedených dokumentů právo předpokládat, že jejich zpřístupnění by v zásadě ohrozilo ochranu cílů inspekce a vyšetřování i ochranu obchodních zájmů podniků-účastníků uvedeného řízení, které jsou v takovém kontextu úzce spojeny (viz rozsudky ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C‑365/12 P, EU:C:2014:112, body 79 a 93 a citovaná judikatura, a ze dne 13. září 2013, Nizozemsko v. Komise, T‑380/08, EU:T:2013:480, bod 42 a citovaná judikatura).
63 Uznání takové obecné domněnky nicméně nevylučuje možnost prokázat, že se na daný dokument, jehož zpřístupnění je požadováno, tato domněnka nevztahuje nebo že existuje převažující veřejný zájem odůvodňující zpřístupnění tohoto dokumentu podle čl. 4 odst. 2 in fine nařízení č. 1049/2001 (viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C‑365/12 P, EU:C:2014:112, bod 100 a citovaná judikatura).
64 Úvodem je rovněž třeba uvést, že v projednávaném případě je dokumentem, k němuž byl odepřen přístup, seznam položek tvořících obsah správního spisu Komise v řízení EIRD, které je řízením podle článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP.
65 Ze spisu navíc vyplývá, že v okamžiku podání žádosti žalobkyně o přístup nebylo ještě řízení EIRD skončeno (viz body 2, 8 a 11 výše).
66 Kromě toho se napadené rozhodnutí skutečně zakládá na domněnce, že zpřístupnění obsahu by v zásadě zasahovalo do ochrany cílů vyšetřování, chráněných výjimkou stanovenou v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001 (viz body 7 a 11 výše).
67 Opodstatněnost argumentů žalobkyně je třeba zkoumat ve světle těchto úvodních úvah.
68 Zaprvé je třeba odmítnout argument žalobkyně, že obecná domněnka důvěrnosti není v projednávaném případě použitelná vzhledem k tomu, že žádost o přístup se týkala pouze jediného dokumentu.
69 V tomto ohledu je třeba uvést, že věc, v níž Soudní dvůr uznal existenci obecné domněnky důvěrnosti dokumentů ve správním spisu týkajícím se řízení podle článku 101 SFEU, se skutečně vyznačovala tím, že dotčená žádost o přístup se netýkala jen jednoho dokumentu, ale celého souboru dokumentů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C‑365/12 P, EU:C:2014:112, bod 69). Stejně tak se velká část věcí, v nichž judikatura připustila uplatnění obecné domněnky důvěrnosti, rovněž týkala žádostí o přístup k souboru dokumentů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C‑365/12 P, EU:C:2014:112, bod 67 a citovaná judikatura).
70 Nicméně na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně opírajíc se o rozsudek ze dne 7. července 2015, Axa Versicherung v. Komise (T‑677/13, EU:T:2015:473), z judikatury Soudního dvora nevyplývá, že obecná domněnka odepření přístupu se použije pouze v případě, že se žádost o přístup týká celého spisu, jak již Soudní dvůr zdůraznil v bodě 41 rozsudku ze dne 14. července 2016, Sea Handling v. Komise (C‑271/15 P, nezveřejněný, EU:C:2016:557).
71 Soudní dvůr a Tribunál navíc již připustily použití obecné domněnky důvěrnosti nezávislé na množství dokumentů, jichž se týkal žádost o přístup, a to i v případě, že byl předmětem žádosti pouze jeden dokument (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. července 2016, Sea Handling v. Komise, C‑271/15 P, nezveřejněný, EU:C:2016:557, bod 41; ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise, T‑306/12, EU:T:2014:816, body 74 a 75, a ze dne 25. října 2013, Beninca v. Komise, T‑561/12, nezveřejněný, EU:T:2013:558, body 1, 24 a 32).
72 Pro uplatnění obecné domněnky o odepření přístupu je totiž určující kvalitativní kritérium, tj. skutečnost, že se dokumenty vážou k témuž řízení, a nikoli kvantitativní kritérium, tj. velký či malý počet dokumentů, kterých se žádost o přístup týká (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise, T‑306/12, EU:T:2014:816, bod 75 a citovaná judikatura).
73 Judikatura uvedená v bodech 70 až 72 výše se sice týkala žádostí o přístup k dokumentům týkajícím se řízení odlišných od řízení v projednávané věci. Nicméně zásada vyplývající z uvedené judikatury, a sice že obecná domněnka důvěrnosti může být použitelná bez ohledu na množství dokumentů, kterých se týká žádost o přístup, a to i když je předmětem žádosti jediný dokument, se obdobně použije i v projednávaném případě.
74 Nezávisle na množství dokumentů, které jsou předmětem žádosti o přístup, totiž přístup k dokumentům týkajícím se řízení podle článku 101 SFEU nemůže být poskytnut bez zohlednění týchž přísných pravidel pro nakládání s informacemi získanými či vytvořenými v rámci takového řízení, stanovených v nařízeních č. 1/2003 a č. 773/2004.
75 Zadruhé je třeba odmítnout argument žalobkyně, podle kterého se na obsah nemůže vztahovat obecná domněnka důvěrnosti, a to z důvodu zvláštní povahy tohoto dokumentu.
76 Obsah je sice dokumentem se zvláštními vlastnostmi v tom smyslu, že nemá samostatnou náplň, neboť je pouze shrnutím obsahu spisu. Je však zaprvé dokumentem organizujícím spis týkající se dotčeného řízení, a je tak součástí souboru s řízením souvisejících dokumentů. Zadruhé je dokumentem představujícím seznam všech dokumentů obsažených ve spise, označuje je a identifikuje. Zatřetí vzhledem k tomu, že obsah odkazuje na každý jednotlivý dokument ve spise, je odrazem všech dokumentů ve spise, jakož i určitých informací týkajících se náplně uvedených dokumentů. Začtvrté, jak tvrdí Komise, obsah umožňuje seznámit se se všemi kroky podniknutými Komisí v řízení týkajícím se kartelových dohod. Seznam položek tvořících obsah spisu ve věci kartelových dohod tedy může obsahovat relevantní a konkrétní informace o obsahu spisu.
77 Z toho vyplývá, že na rozdíl od tvrzení žalobkyně zveřejnění prvků uvedených v obsahu může stejně jako zpřístupnění samotných dokumentů ohrožovat zájmy chráněné výjimkami stanovenými v čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážce nařízení č. 1049/2001 v rozsahu, v němž by vedlo k vyzrazení citlivých obchodních informací nebo informací týkajících se probíhajícího šetření třetí osobě. Mimoto argument žalobkyně založený na rozsudku ze dne 15. prosince 2011, CDC Hydrogene Peroxide v. Komise (T‑437/08, EU:T:2011:752), nemůže obstát, jelikož uvedený rozsudek předchází rozsudku ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW (C‑365/12 P, EU:C:2014:112), kterým byla uznána obecná domněnka důvěrnosti pro dokumenty obsažené ve správním spise týkajícím se řízení podle článku 101 SFEU (viz bod 62 výše).
78 Navíc je třeba uvést, že důvody, které vedly Soudní dvůr k tomu, že v rozsudku ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW (C‑365/12 P, EU:C:2014:112), uznal takovou obecnou domněnku důvěrnosti, se použijí rovněž pro obsah takového spisu.
79 V tomto ohledu je třeba především připomenout, že Soudní dvůr uvedl, že pokud se dokumenty, kterých se týká žádost o přístup, vztahují ke zvláštní oblasti unijního práva, jako je tomu v případě řízení podle článku 101 SFEU, nemohou být výjimky z práva na přístup k dokumentům, které jsou uvedeny zejména v článku 4 nařízení č. 1049/2001, vykládány bez zohlednění zvláštních pravidel, která upravují přístup k těmto dokumentům (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C‑365/12 P, EU:C:2014:112, bod 83).
80 A dále měl Soudní dvůr za to, že v rámci řízení podle článku 101 SFEU omezují určitá ustanovení nařízení č. 1/2003 a č. 773/2004 použití dokumentů uvedených ve spise týkajícím se daného řízení, jelikož ta stanoví, že účastníci řízení podle článku 101 SFEU nemají neomezený přístup k dokumentům obsaženým ve spise Komise a že třetí osoby, s výjimkou stěžovatelů, nemají v rámci takového řízení právo na přístup k dokumentům ve spise Komise (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C‑365/12 P, EU:C:2014:112, body 86 a 87).
81 Navíc měl Soudní dvůr za to, že umožnění obecného přístupu na základě nařízení č. 1049/2001 k dokumentům obsaženým ve spise týkajícím se použití článku 101 SFEU by mohlo ohrozit rovnováhu, kterou chtěl v nařízeních č. 1/2003 a č. 773/2004 unijní zákonodárce zajistit mezi povinností dotčených podniků sdělit Komisi případně citlivé obchodní informace, aby mohla odhalit existenci kartelové dohody a posoudit její slučitelnost s uvedeným článkem, a zárukou zvýšené ochrany spojenou s informacemi takto předanými Komisi z důvodu profesního a obchodního tajemství (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C‑365/12 P, EU:C:2014:112, bod 90 a citovaná judikatura).
82 A konečně, Soudní dvůr zdůraznil, že právo nahlížet do správního spisu v rámci řízení podle článku 101 SFEU a právo na přístup k dokumentům podle nařízení č. 1049/2001 se sice po právní stránce liší. To však nic nemění na tom, že z funkčního hlediska vedou dle Soudního dvora ke srovnatelné situaci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C‑365/12 P, EU:C:2014:112, bod 89 a citovaná judikatura).
83 Z uvedené judikatury vyplývá, že obecná domněnka důvěrnosti vztahující se na dokumenty obsažené ve správním spise týkajícím se řízení podle čl. 101 SFEU se v zásadě opírá o výklad výjimek z práva na přístup k dokumentům uvedených v článku 4 nařízení č. 1049/2001, který zohledňuje přísná pravidla pro nakládání s informacemi získanými či vytvořenými v rámci takového řízení, stanovená v nařízeních č. 1/2003 a 773/2004.
84 Jinými slovy, tato domněnka vychází z předpokladu, že předmětné řízení stanoví zvláštní režim pro přístup k dokumentům. Existence takového režimu umožňuje domnívat se, že zpřístupnění takových dokumentů by mohlo v zásadě narušit cíl sledovaný řízením, jehož jsou součástí (v tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta P. Cruze Villalóna ve věci Rada v. Access Info Europe, C‑280/11 P, EU:C:2013:325, bod 75).
85 Jak tvrdí Komise, to, že dokument, o jehož zpřístupnění je žádáno, je součástí správního spisu týkajícího se řízení podle článku 101 SFEU, v daném případě postačuje k uplatnění obecné domněnky důvěrnosti dokumentů týkajících se takového řízení, a to nezávisle na množství dokumentů dotčených žádostí (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 14. července 2016, Sea Handling v. Komise, C‑271/15 P, nezveřejněný, EU:C:2016:557, bod 41).
86 V napadeném rozhodnutí tudíž bylo právem poukázáno na to, že se na obsah vztahuje obecná domněnka důvěrnosti použitelná na dokumenty obsažené ve správním spise týkajícím se řízení podle článku 101 SFEU.
87 Zatřetí je třeba odmítnout argument žalobkyně, podle kterého Komise v projednávaném případě neuvedla důvody, proč by zpřístupnění požadovaného dokumentu mohlo poškodit zájmy, jež jsou chráněny výjimkami stanovenými v čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážce nařízení č. 1049/2001.
88 Jak totiž tvrdí Komise, v případě, že se uplatní obecná domněnka odepření přístupu, musí dotyčný orgán pouze upřesnit, na jakých obecných úvahách zakládá domněnku, že zpřístupnění dotčených dokumentů by poškodilo některý ze zájmů chráněných výjimkami stanovenými v článku 4 nařízení č. 1049/2001, a není povinen provést konkrétní přezkum obsahu každého z těchto dokumentů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 2010, Švédsko a další v. API a Komise, C‑514/07 P, C‑528/07 P a C‑532/07 P, EU:C:2010:541, bod 76).
89 V projednávaném případě je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí upřesnilo, že uplatněná obecná domněnka důvěrnosti vycházela z ochrany cílů vyšetřování sledovaných v rámci řízení EIRD, v souladu s výjimkou stanovenou v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001, a dále z výkladu pravidel uvedeného nařízení v souladu se zvláštními pravidly stanovenými nařízeními č. 1/2003 a č. 773/2004. Komise mimoto upřesnila, že obsah je součástí správního spisu v řízení EIRD, které ještě nebylo ukončeno, a že zveřejnění požadovaných dokumentů, včetně obsahu, by mohlo ohrozit probíhající vyšetřování a porušovat pravidla důvěrnosti, právo na obhajobu a obchodní zájmy stran, jichž se týká šetření (viz body 7 a 11 výše).
90 Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí tím, že bylo založeno na domněnce, že zpřístupnění obsahu by v zásadě zasahovalo do ochrany cílů vyšetřování, chráněných výjimkou stanovenou v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001, neporušilo ustanovení uvedeného článku.
91 Z toho vyplývá, že první část třetího, čtvrtého a devátého žalobního důvodu musí být zamítnuta jako neopodstatněná.
Ke druhé části třetího, čtvrtého a devátého žalobního důvodu, vycházející z existence převažujícího zájmu odůvodňujícího zpřístupnění požadovaného dokumentu a z porušení článku 101 SFEU
92 V rámci druhé části třetího, čtvrtého a devátého žalobního důvodu žalobkyně zaprvé v podstatě tvrdí, že existuje převažující veřejný zájem na zpřístupnění obsahu za účelem vyhodnocení „možnosti podání žaloby na náhradu škody způsobené kartelovou dohodou“. Žaloby na náhradu škody způsobené kartelovou dohodou představují převažující veřejný zájem, jelikož posilují „operativnost unijních pravidel hospodářské soutěže“ a přispívají „tak k zachování účinné hospodářské soutěže v Unii“. A dále pouze seznámení se s obsahem umožní žalobkyni udělat si názor na to, zda v něm vyjmenované dokumenty mohou být nezbytné k podepření případné žaloby na náhradu škody. Zadruhé žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje čl. 101 SFEU, jelikož odepření přístupu k obsahu ji v praxi znemožňuje účinné využití práva na náhradu škody, které jí uvedený článek přiznává.
93 Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.
94 Úvodem je třeba připomenout, že jak plyne z judikatury uvedené v bodě 63 výše, uznání obecné domněnky důvěrnosti nevylučuje možnost prokázat, že se na daný dokument, jehož zpřístupnění je požadováno, tato domněnka nevztahuje nebo že existuje převažující veřejný zájem odůvodňující zpřístupnění daného dokumentu podle čl. 4 odst. 2 in fine nařízení č. 1049/2001.
95 V tomto ohledu je třeba uvést, že každý má právo domáhat se náhrady škody, která mu byla způsobena porušením článku 101 SFEU. Takové právo totiž posiluje operativnost unijních pravidel hospodářské soutěže, a přispívá tak k zachování účinné hospodářské soutěže v Unii (viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C‑365/12 P, EU:C:2014:112, bod 104 a citovaná judikatura).
96 Podle judikatury nicméně musí osoba, která tvrdí, že je dán převažující veřejný zájem, uvést konkrétní okolnosti odůvodňující zpřístupnění dotčených dokumentů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. června 2010, Komise v. Technische Glaswerk Ilmenau, C‑139/07 P, EU:C:2010:376, bod 62). Pouhá obecná tvrzení nejsou s to prokázat, že by měl převažující veřejný zájem převážit nad důvody pro odepření přístupu k předmětným dokumentům (viz rozsudek ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise, T‑669/11, EU:T:2014:814, bod 92 a citovaná judikatura).
97 Zejména je na každém, kdo chce obdržet náhradu škody utrpěné z důvodu porušení článku 101 SFEU, aby prokázal, že je pro něj nezbytné nahlédnout do některého z dokumentů obsažených ve spise Komise, aby tato mohla případ od případu provést zvážení zájmů odůvodňujících zpřístupnění takových dokumentů a jejich ochranu, při zohlednění všech relevantních okolností věci (viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C‑365/12 P, EU:C:2014:112, bod 107 a citovaná judikatura).
98 Pokud taková nezbytnost neexistuje, nemůže zájem na získání náhrady škody způsobené porušením článku 101 SFEU představovat převažující veřejný zájem ve smyslu čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 (viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW, C‑365/12 P, EU:C:2014:112, bod 108 a citovaná judikatura).
99 Mimoto zájem, který je vyvolán pouze újmou soukromé společnosti v rámci porušení článku 101 SFEU, nelze považovat za „veřejný“ (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. července 2016, Sea Handling v. Komise, C‑271/15 P, nezveřejněný, EU:C:2016:557, body 97 a 98, a ze dne 20. března 2014, Reagens v. Komise, T‑181/10, nezveřejněný, EU:T:2014:139, bod 142).
100 V projednávané věci je třeba uvést, že v napadeném rozhodnutí měla Komise za to, že je třeba předpokládat, že zpřístupnění obsahu by mohlo porušit ochranu cílů vyšetřování podle čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001. A dále měla Komise za to, že žádný převažující veřejný zájem ve smyslu čl. 4 odst. 2 in fine uvedeného nařízení nemůže odůvodnit zpřístupnění obsahu, jelikož tento zájem nemůže být představován zájmem žalobkyně podat žalobu na náhradu škody (viz body 7 a 11 výše).
101 Argumenty žalobkyně toto posouzení nemohou zpochybnit.
102 Zaprvé je třeba uvést, že žalobkyně se omezila na tvrzení, že přístup k obsahu by jí umožnil „udělat si názor na to, zda v něm vyjmenované dokumenty mohou být nezbytné k podepření případné žaloby na náhradu škody“. Tento velmi obecný argument přitom nestačí k prokázání toho, jakým způsobem odepření přístupu k obsahu brání žalobkyni účinně uplatnit své právo na náhradu škody. Žalobkyně tak svůj závěr, podle kterého je přístup k obsahu nezbytný pro to, aby mohla takovou žalobu na náhradu škody podat, nijak nepodložila.
103 Za těchto okolností nemůže zájem na získání náhrady škody případně způsobené porušením článku 101 SFEU představovat převažující veřejný zájem ve smyslu čl. 4 odst. 2 in fine nařízení č. 1049/2001.
104 Zadruhé, jak tvrdí Komise, napadené rozhodnutí nemůže představovat porušení článku 101 SFEU, neboť uvedené rozhodnutí není založeno na tomto ustanovení, ale na ustanoveních nařízení č. 1049/2001.
105 Žalobkyně tedy neprokázala, že by dokument, jehož zpřístupnění je požadováno, nespadal do působnosti obecné domněnky důvěrnosti ani že by existoval převažující veřejný zájem odůvodňující zpřístupnění tohoto dokumentu.
106 Z toho vyplývá, že druhá část třetího, čtvrtého a devátého žalobního důvodu musí být zamítnuta. Třetí, čtvrtý a devátý žalobní důvod tudíž musí být zamítnuty v plném rozsahu.
K sedmému a osmému žalobnímu důvodu, vycházejícím z porušení základního práva na přístup k dokumentům a zásady proporcionality
107 Žalobkyně tvrdí, že výjimky stanovené článkem 4 nařízení č. 1049/2001 se na projednávaný případ neuplatní, a že v důsledku toho napadené rozhodnutí porušilo základní právo na přístup k dokumentům, stanovené ustanovením čl. 6 odst. 1 SEU ve spojení s článkem 42 Listiny základních práv, čl. 15 odst. 3 SFEU a čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1049/2001. Dále se žalobkyně dovolává porušení základního práva na přístup k dokumentům a zásady proporcionality, jelikož Komise odepřela přístup dokonce i k části obsahu, které se netýkala žádná žádost o zachování důvěrnosti.
108 Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.
109 Pokud jde o údajné porušení základního práva na přístup k dokumentům, stačí uvést, že jak bylo připomenuto v bodech 57 a 58 výše, toto právo podléhá určitým omezením založeným na důvodech veřejného či soukromého zájmu, jak mimo jiné vyplývá zejména z režimu výjimek stanoveného článkem 4 nařízení č. 1049/2001. V projednávaném případě přitom, jak vyplývá z bodu 90 výše, přístup k požadovanému dokumentu podléhal omezením vycházejícím z důvodů veřejného zájmu, na něž se vztahuje obecná domněnka důvěrnosti založená zejména na výjimce stanovené v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001.
110 Pokud jde o argument vycházející z porušení zásady proporcionality v důsledku odepření částečného přístupu k požadovanému dokumentu, stačí připomenout, že na dokumenty patřící do spisu EIRD se nevztahuje povinnost úplného nebo částečného zveřejnění obsahu, jelikož se na ně vztahuje obecná domněnka důvěrnosti uvedená v bodě 78 výše (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. června 2012, Komise v. Éditions Odile Jacob, C‑404/10 P, EU:C:2012:393, bod 133, a ze dne 14. července 2016, Sea Handling v. Komise, C‑271/15 P, nezveřejněný, EU:C:2016:557, bod 63).
111 Z toho vyplývá, že napadené rozhodnutí nemůže být považováno za přijaté v rozporu se základním právem na přístup k dokumentům a se zásadou proporcionality.
112 Sedmý a osmý žalobní důvod tudíž musí být zamítnuty jako neopodstatněné.
K pátému a šestému žalobnímu důvodu, vycházejícím z porušení čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001
113 Podstatou pátého a šestého žalobního důvodu je, že obsah není dokumentem, kterého by se měly týkat výjimky stanovené v čl. 4 odst. 3 prvním a druhém pododstavci nařízení č. 1049/2001, a že tudíž napadené rozhodnutí porušilo tuto zvláštní úpravu.
114 Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.
115 V tomto ohledu zaprvé stačí konstatovat, že napadené rozhodnutí není na výjimce stanovené v čl. 4 odst. 3 druhém pododstavci nařízení č. 1049/2001 založeno. Argument žalobkyně vycházející z porušení uvedeného ustanovení je tudíž irelevantní.
116 Zadruhé, jak tvrdí Komise, se žalobkyně omezuje na tvrzení, že na dotčený dokument se nevztahuje výjimka stanovená v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci nařízení č. 1049/2001, avšak toto tvrzení neupřesňuje. Žalobkyně totiž neprokázala, proč by obsah nemohl být považován za „dokument, který orgán vypracoval k vnitřnímu použití“.
117 Každopádně, případná nesprávná právní nebo věcná posouzení, kterých se Komise měla dopustit v rámci uplatnění výjimek stanovených v čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001, by neměla v projednávané věci vliv na legalitu napadeného rozhodnutí, jelikož bylo konstatováno, že Komise byla oprávněna předpokládat, že na obsah se vztahuje výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce téhož nařízení.
118 Z toho vyplývá, že nelze mít v žádném případě za to, že napadené rozhodnutí bylo přijato v rozporu s čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001.
119 Pátý a šestý žalobní důvod tudíž musí být zamítnuty, první jako irelevantní a druhý jako neopodstatněný.
120 Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že žaloba musí být zamítnuta.
K nákladům řízení
121 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle článku 137 téhož řádu platí, že není-li vydáno rozhodnutí ve věci samé, rozhodne o nákladech řízení Tribunál dle volného uvážení.
122 V projednávané věci je nevydání rozhodnutí v části věci důsledkem toho, že Komise po podání žaloby na svých internetových stránkách zveřejnila předběžné nedůvěrné znění rozhodnutí EIRD. Toto zveřejnění však není odpovědí na žádost žalobkyně o přístup, ale je splněním povinnosti zveřejnění, kterou Komisi ukládá článek 30 nařízení č. 1/2003. Mimoto, jak plyne ze spisu, uvedené nedůvěrné znění rozhodnutí EIRD v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí ještě neexistovalo.
123 S ohledem na tyto okolnosti a na to, že žaloba pro nečinnost byla odmítnuta jako nepřípustná a návrhová žádání žalobkyně znějící na zrušení neměla ve zbývající části úspěch, je důvodné rozhodnout, že žalobkyně ponese kromě vlastních nákladů řízení i náklady řízení vynaložené Komisí, včetně nákladů, o kterých bylo rozhodnuto usneseními uvedenými v bodech 16 a 24 výše, v souladu návrhovými žádáními Komise.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (druhý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Společnosti Edeka-Handelsgesellschaft Hessenring mbH se ukládá náhrada nákladů řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 5. února 2018.
Podpisy.