USNESENÍ SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(první senát)
25. listopadu 2009
Věc F-5/09
Ayo Soerensen Ferraresi
v.
Komise Evropských společenství
„Veřejná služba – Úředníci – Žaloba na náhradu škody – Přípustnost – Stížnost – Akt nepříznivě zasahující do právního postavení “
Předmět: Žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou se A. Soerensen Ferraresi domáhá, aby byla Komisi uložena náhrada fyzické, morální a finanční újmy, kterou žalobkyně utrpěla a jejíž výše může být určena na základě znaleckého posudku nebo na základě spravedlivého posouzení.
Rozhodnutí: Žaloba se odmítá jako zjevně nepřípustná. Žalobkyni se ukládá náhrada nákladů řízení.
Shrnutí
1. Řízení – Přípustnost žaloby – Podání námitky nepřípustnosti
(Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, články 76 a 78)
2. Úředníci – Žaloba – Návrh na náhradu škody způsobené jednáním, které nemá povahu rozhodnutí
(Služební řád úředníků, články 90 a 91)
3. Úředníci – Žaloba – Lhůty – Návrh na náhradu škody podaný proti orgánu – Dodržení přiměřené lhůty
(Statut Soudního dvora, článek 46; Služební řád úředníků, čl. 90 odst. 1)
4. Úředníci – Žaloba – Žaloba na neplatnost nepodaná ve lhůtě – Žaloba na náhradu škody – Opětovný běh lhůt stanovených v článcích 90 a 91 služebního řádu – Neexistence
(Služební řád úředníků, článek 90 a 91)
5. Úředníci – Žaloba – Žaloba na náhradu škody – Autonomie ve vztahu k žalobě na neplatnost
(Služební řád úředníků, článek 90 a 91)
1. I když byla žalovanou vznesena námitka nepřípustnosti samostatným podáním na základě článku 78 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu a k uvedené námitce bylo žalobkyní předloženo vyjádření, může Soud, pokud považuje žalobu za zjevně nepřípustnou, i tak vydat usnesení na základě článku 76 uvedeného jednacího řádu.
(viz bod 14)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 30. října 2008, Ortega Serrano v. Komise, F‑48/08 a F‑48/08 AJ, Sb. VS s. I‑A‑1‑0000 a II‑A‑1‑0000, bod 23, který je předmětem kasačního opravného prostředku projednávaného před Soudem prvního stupně, věc T‑583/08 P
2. Psychické obtěžování představuje jednání, které nemá povahu rozhodnutí. Je tedy věcí úředníka, který se hodlá domoci náhrady za újmu způsobenou tímto jednáním, které nemá povahu rozhodnutí, aby podal žádost ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu. Teprve explicitní či implicitní zamítnutí této žádosti představuje rozhodnutí nepříznivě zasahující do právního postavení, proti kterému lze podat stížnost, a teprve po explicitním či implicitním zamítnutí této stížnosti může být Soudu pro veřejnou službu podána žaloba na náhradu škody.
(viz body 22, 26 a 27)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 25. září 1991, Marcato v. Komise, T‑5/90, Recueil, s. II‑731, body 49 a 50; 28. června 1996, Y v. Soudní dvůr, T‑500/93, Recueil FP, s. I‑A‑335 a II‑977, body 64 a 66
Soud pro veřejnou službu: 1. února 2007, Rossi Ferreras v. Komise, F‑42/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑0000 a II‑A‑1‑0000, body 58 až 61
3. Návrhová žádání směřující k náhradě újmy způsobené jednáním, které nemá povahu rozhodnutí, musí být předložena v přiměřené lhůtě od okamžiku, kdy se žalobkyně dozvěděla o situaci, která je předmětem její stížnosti, a to i přesto, že čl. 90 odst. 1 služebního řádu nestanoví žádnou lhůtu pro podání návrhu na náhradu škody. Dodržení přiměřené lhůty je totiž vyžadováno ve všech případech, kdy v případě mlčení právních předpisů zásady právní jistoty či ochrany legitimního očekávání brání tomu, aby orgány Společenství a fyzické nebo právnické osoby jednaly bez jakéhokoliv časového omezení, čímž by byla ohrožena zejména stabilita založených právních vztahů. V případě žalob na náhradu škody, které mohou vést k finančnímu zatížení Společenství, je dodržení přiměřené lhůty pro předložení návrhu na náhradu škody vedeno rovněž snahou o ochranu veřejných financí, která je konkrétně v souvislosti se žalobami v oblasti mimosmluvní odpovědnosti vyjádřena v promlčecí době pěti let stanovené článkem 46 statutu Soudního dvora.
Přiměřenost lhůty je třeba posoudit v závislosti na zvláštních okolnostech konkrétní věci, a zejména na důležitosti sporu pro dotyčného, složitosti věci a chování všech zúčastněných stran.
(viz body 35, 37 a 38)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 5. října 2004, Sanders a další v. Komise, T‑45/01, Sb. rozh. s. II‑3315, body 59 a 67 in fine; 5. října 2004, Eagle a další v. Komise, T‑144/02, Sb. rozh. s. II‑3381, body 65 a 66
Soud pro veřejnou službu: 4. listopadu 2008, Marcuccio v. Komise, F‑87/07, Sb. VS s. I‑A‑1‑0000 a II‑A‑1‑0000, bod 27, který je předmětem kasačního opravného prostředku projednávaného před Soudem prvního stupně, věc T‑16/09 P
4. Úředník, který nepodal ve lhůtách stanovených v článcích 90 a 91 služebního řádu žalobu na neplatnost proti aktu, o němž tvrdí, že nepříznivě zasahuje do jeho právního postavení, nemůže prostřednictvím návrhu na náhradu škody způsobené tímto aktem toto opomenutí napravit, a domoci se tak nového běhu lhůt pro podání žaloby.
(viz bod 27)
5. S ohledem na autonomii žaloby na náhradu škody ve vztahu k žalobě na neplatnost je žaloba podaná úředníkem samostatně, která směřuje k náhradě újmy způsobené v důsledku protiprávnosti aktu, jenž nepříznivě zasahuje do právního postavení, přípustná, pokud proti tomuto aktu úředník podal ve lhůtě žalobu na neplatnost. I když si úředník zvolí tento postup, musí uvedenou žalobu na náhradu škody podat v přiměřené lhůtě.
(viz bod 36)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 1. února 2007, Tsarnavas v. Komise, F‑125/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑0000 a II‑A‑1‑0000, body 76 až 78