Věc T-320/09

Planet AE

v.

Evropská komise

„Žaloba na neplatnost – Ochrana finančních zájmů Unie – Systém včasného varování (EWS) umožňující identifikovat míru rizika spojeného s konkrétním subjektem – Vyšetřování OLAF týkající se provádění veřejné zakázky na projekt modernizace institucí v Sýrii – Rozhodnutí týkající se žádosti o aktivaci výstrah W1a a W1b – Předmět sporu – Napadnutelné akty – Přípustnost“

Shrnutí usnesení

1.      Řízení – Návrh na zahájení řízení – Formální požadavky – Určení předmětu sporu

(Statut Soudního dvora, článek 21; jednací řád Tribunálu, článek 44)

2.      Žaloba na neplatnost – Akty napadnutelné žalobou – Pojem – Akty s právně závaznými účinky – Zpracování údajů správou pro čistě interní potřeby – Přípustnost – Podmínky

(Článek 230 ES; rozhodnutí Komise 2008/969)

3.      Žaloba na neplatnost – Žalobní důvody – Nedostatek pravomoci orgánu, který je původcem napadeného aktu – Důvod veřejného pořádku

(Článek 230 ES)

4.      Žaloba na neplatnost – Fyzické nebo právnické osoby – Akty s právně závaznými účinky – Akty, kterými se mění právní postavení žalobce – Výstraha v systému včasného varování pro používání schvalujícími osobami Komise a výkonnými agenturami – Žaloba subjektu, jehož se tato výstraha týká – Přípustnost

(Článek 230 ES; rozhodnutí Komise 2008/969)

1.      Podle článku 21 statutu Soudního dvora, jakož i článku 44 jednacího řádu Tribunálu musí návrh na zahájení řízení především uvádět předmět sporu a obsahovat návrhové žádání žalobce. Navíc musí být návrhové žádání vyjádřeno přesně a jednoznačně, protože jinak by byl Tribunál vystaven riziku, že rozhodne o návrhovém žádání jen částečně nebo rozhodne nad jeho rámec, a hrozilo by porušení práv žalovaného. Identifikace napadeného aktu však může implicitně vyplývat ze zmínek učiněných v žalobě a z celkové argumentace obsažené v žalobě. V případě žaloby formálně směřující proti aktu, který je součástí určitého souboru aktů tvořících jeden celek, lze mít v případě potřeby za to, že žaloba směřuje rovněž proti těmto ostatním aktům.

(viz body 22–23)

2.      Žalobu na neplatnost lze podat ve vztahu k veškerým opatřením přijatým orgány, která směřují k založení právních účinků, bez ohledu na jejich povahu nebo formu. Za napadnutelná ve smyslu článku 230 ES se konkrétně považují jakákoli opatření s právně závaznými účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení. Naproti tomu jsou nepřípustné žaloby směřující proti aktům, které jsou pouze interními administrativními opatřeními, a v důsledku toho nezakládají mimo správu žádné účinky.

V tomto ohledu skutečnost, že správa provádí zpracování údajů pro čistě interní potřeby, zejména prostřednictvím shromažďování, správy a využití takových údajů, nijak nevylučuje, že takové operace mohou zasahovat do práv dotčených subjektů. Zda k takovému zásahu dojde, totiž závisí na více faktorech, zejména na povaze zpracovávaných údajů, konkrétním účelu tohoto zpracování, přesných důsledcích, které může toto zpracování přinášet, a na souladu účelu a důsledků dotčeného zpracování s použitelnými ustanoveními, která vymezují působnost správy.

(viz body 37–39)

3.      Otázka pravomoci původce sporných aktů představuje otázku veřejného pořádku, kterou se soud musí zabývat i bez návrhu.

(viz bod 41)

4.      Vzhledem k vlastnímu cíli rozhodnutí 2008/969 o systému včasného varování pro používání schvalujícími osobami Komise a výkonnými agenturami, kterým je ochrana finančních zájmů Unie v rámci provádění rozpočtových opatření, se dopad výstrahy v systému včasného varování (EWS) týkající se určitého subjektu, a to dokonce i v kategorii W1, nemůže omezovat na interní sféru orgánů, institucí a jiných subjektů Unie a taková výstraha se nezbytně dotýká vztahů mezi dotyčnými schvalujícími osobami a tímto subjektem. Ze znění článku 16, jakož i ze systematiky tohoto rozhodnutí vyplývá, že zjištění, že byla aktivována výstraha W1, ve skutečnosti pro dotyčné schvalující osoby zakládá povinnost přijmout posílená monitorovací opatření.

Subjektů, které žádají o využití finančních prostředků Unie, se proto výstraha v EWS dotýká v rozsahu, v němž jsou tyto subjekty k tomu, aby mohly sledovat své finanční zájmy, povinny přizpůsobit se podmínkám nebo opatřením přijatým z důvodu zvýšené obezřetnosti, které byly konkrétně ve vztahu k nim stanoveny dotyčnými schvalujícími osobami. Tyto podmínky a opatření přijaté z obezřetnosti mohou být dány ve formě nových smluvních závazků a dosud neupravených zatížení hospodářské povahy, nebo také ve formě dopadů na vnitřní organizaci konsorcia, jehož jsou tyto subjekty součástí.

Odepřít za těchto podmínek žalobci možnost soudního přezkumu opodstatněnosti faktorů, na nichž se sporné akty zakládají, by nebylo slučitelné s Unií práva. To platí tím spíše, když rozhodnutí 2008/969 nestanoví žádné právo právnických a fyzických osob být informován, natož právo být vyslechnut, před jejich registrací v EWS prostřednictvím aktivace výstrah W1, W2, W3, W4 a W5b.

Nejenže tyto akty mají právní povahu napadnutelných aktů, ale jejich vydáním se rovněž ukončuje zvláštní postup, totiž zápis subjektu na seznam „upozornění“ bez toho, že by byl daný subjekt vyslechnut ohledně příčin uvedené registrace, který je odlišný od rozhodnutí, jimiž jsou plněny různé konkrétní požadavky stanovené v rozhodnutí 2008/969.

(viz body 44–45, 48, 51–53)