USNESENÍ TRIBUNÁLU (prvního senátu)
28. února 2012 (*)
„Celní unie – Dovoz barevných televizních přijímačů sestavených v Turecku – Vybírání dovozního cla po propuštění zboží – Žádost o dodatečné nezaúčtování a prominutí cla – Článek 220 odst. 2 písm. b) a článek 239 nařízení (EHS) č. 2913/92 – Zamítavé rozhodnutí Komise – Rozhodnutí vnitrostátního soudu o zrušení rozhodnutí vnitrostátních orgánů o dodatečném zaúčtování cla – Nevydání rozhodnutí ve věci samé“
Ve věci T‑153/10,
Schneider España de Informática, SA, se sídlem v Torrejón de Ardoz (Španělsko), zastoupená P. De Baere a P. Muñiz, advokáty,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zastoupené R. Lyalem a L. Bouyon, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise C (2010) 22 final ze dne 18. ledna 2010, jímž se stanoví, že dodatečné zúčtování dovozního cla je oprávněné a že prominutí cla v jednotlivém případě není odůvodněné (věc REM 02/08),
TRIBUNÁL (první senát),
ve složení J. Azizi, předseda, E. Cremona a S. Frimodt Nielsen (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
vydává toto
Usnesení
Skutečnosti předcházející sporu
1 V letech 1999, 2000 a 2001 žalobkyně, Schneider España de Informática SA, dovezla do Španělska barevné televizní přijímače, u nichž jako zemi původu deklarovala Turecko, s cílem uvést je do volného oběhu.
2 Dne 28. srpna 2002 španělské celní orgány žalobkyni oznámily, že dodatečně prověří dovozy specifikované v bodě 1.
3 Společná delegace Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) a zástupců některých členských států, jež v Turecku působila v období od 29. dubna do 2. května 2003, dospěla k závěru, že turecký dodavatel žalobkyně zabudoval do žalobkyní dovážených televizorů katodové trubice původem z Číny nebo Jižní Koreje. Takovéto dovozy podléhaly antidumpingovým clům podle nařízení Rady (ES) č. 710/95 ze dne 27. března 1995 o uložení konečného antidumpingového cla a o konečném výběru prozatímně uloženého cla na dovozy barevných televizních přijímačů pocházejících z Malajsie, Čínské lidové republiky, Korejské republiky, Singapuru a Thajska (Úř. věst. L 73, s. 3), ve znění nařízení Rady (ES) č. 2584/98 ze dne 27. listopadu 1998 (Úř. věst. L 324, s. 1).
4 Na základě tohoto vyšetřování španělské celní orgány třemi rozhodnutími ze dne 23. června 2004 (dále jen „rozhodnutí o dodatečném zaúčtování“) konstatovaly celní dluh vyplývající z nezaplacení antidumpingového cla při dovozech uvedených v bodě 1 a uložily žalobkyni povinnost zaplatit dlužné clo v celkové výši 51 639,89 eur, navýšené o úrok ve výši 10 008,97 eur, a rovněž doměřenou částku daně z přidané hodnoty v celkové částce 8 263,38 eur navýšenou o úrok ve výši 1 601,44 eur (dále jen „předmětné clo“).
5 Žalobkyně požádala dopisem ze dne 18. května 2005 na základě čl. 220 odst. 2 písm. b) nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 300, dále jen „celní kodex Společenství“), o dodatečné nezaúčtování tohoto celního dluhu, jakož i o jeho prominutí na základě čl. 239 téhož nařízení. Tuto žádost (dále jen „žádost žalobkyně“) Komisi předalo Španělské království dopisem ze dne 17. března 2008.
6 Žalobkyně souběžně se svou žádostí zahájila řízení před vnitrostátními soudními a správními orgány s cílem dosáhnout zrušení rozhodnutí o dodatečném zaúčtování.
7 Dne 21. listopadu 2008 Tribunal Económico‑Administrativo Regional de Madrid (regionální finanční orgán v Madridu, Španělsko) zamítl návrh žalobkyně. Ta následně toto rozhodnutí napadla u Tribunal Superior de Justicia de Madrid (Vrchní soud v Madridu).
8 Evropská komise žádost předloženou Španělským královstvím zamítla svým rozhodnutím C (2010) 22 final ze dne 18. ledna 2010, jímž se stanoví, že dodatečné zúčtování dovozního cla je oprávněné a že prominutí cla v jednotlivém případě není odůvodněno (věc REM 02/08) (dále jen „napadené rozhodnutí“).
9 V napadeném rozhodnutí Komise nejprve konstatovala, že v daném případě celní orgány ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu Společenství nijak nepochybily a že žalobkyně neprokázala náležitou péči požadovanou týmž ustanovením. Komise dále dospěla k závěru, že zvláštní podmínky ve smyslu čl. 239 celního kodexu Společenství nebyly dány.
10 Dne 3. května 2010 španělské celní orgány žádost žalobkyně zamítly, a to na základě čl. 869 a násl. a čl. 908 odst. 2 nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, jímž se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 253, s. 1; Zvl. vyd. 02/06, s. 3, dále jen „prováděcí nařízení“), ve znění nařízení Komise (ES) č. 1335/2003 ze dne 25. července 2003 (Úř. věst. L 187, s. 16; Zvl. vyd. 02/13, s. 463), a v souladu s napadeným rozhodnutím.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
11 Žalobkyně podala projednávanou žalobu návrhem zapsaným v kanceláři Tribunálu dne 6. dubna 2010.
12 Samostatným podáním zapsaným v kanceláři Tribunálu téhož dne žalobkyně navrhla, aby Tribunál Komisi procesním opatřením uložil povinnost předložit úplný opis 28 dokumentů. Komise se k tomuto v poskytnuté lhůtě vyjádřila v tom smyslu, že s návrhem nesouhlasí.
13 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
14 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zamítl;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
15 Dopisem zapsaným v kanceláři Tribunálu dne 21. září 2011 žalobkyně Tribunálu poskytla kopii rozsudku č. 178/11 Tribunal Superior de Justicia de Madrid ze dne 16. března 2011 (dále jen „rozsudek Tribunal Superior de Justicia de Madrid“). Na základě tohoto rozsudku Tribunal Superior de Justicia de Madrid, proti němuž není přípustný opravný prostředek, byla rozhodnutí o dodatečném zaúčtování zrušena z toho důvodu, že lhůta podle čl. 221 odst. 3 celního kodexu Společenství v době jejich doručení žalobkyni již uplynula. Žalobkyně v průvodním dopise k tomuto rozsudku předloženému Tribunálu uvedla, že v důsledku tohoto zrušení již není nadále možné požadovat po ní uhrazení předmětných cel. Navrhuje však, aby Tribunál o žalobě meritorně rozhodl, a v případě, že dopěje k závěru, že takovéto rozhodnutí již není zapotřebí, aby žádnému z účastníků řízení neukládal povinnost nahradit náklady řízení.
16 K dotazu Tribunálu Komise uvedla, že daná žaloba je v důsledku rozsudku Tribunal Superior de Justicia de Madrid nadále bezpředmětná. Žalobkyně se ke stanovisku Komise vyjádřila ve stanovené lhůtě.
Právní otázky
17 Podle článku 113 svého jednacího řádu může Tribunál kdykoliv bez návrhu po vyslechnutí účastníků řízení rozhodnout, že se žaloba stala bezpředmětnou a že ve věci již není namístě rozhodovat. Pokud Tribunál nerozhodne jinak, je v souladu s čl. 114 odst. 3 jednacího řádu následující řízení ústní.
18 Po slyšení účastníků řízení (viz body 15 a 16 výše) pokládá Tribunál projednávanou věc na základě obsahu spisu za dostatečně objasněnou k tomu, aby rozhodl bez pokračování v řízení.
19 Předmětnou žalobou se žalobkyně domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, jímž Komise zamítla její žádost o dodatečné nezaúčtování a prominutí celního dluhu, který měla uhradit na základě rozhodnutí o dodatečném zaúčtování. Je tedy zapotřebí určit, zda může zrušení napadeného rozhodnutí – vzhledem ke zrušení rozhodnutí o dodatečném zaúčtování – ještě zlepšit právní postavení žalobkyně. Pokud by takovýto právní zájem nebyl dán, bylo skutečně namístě zvážit, zda předmětná žaloba není bezpředmětnou, takže již o ní není třeba meritorně rozhodnout.
20 Požadavek, aby si žaloba zachovala svůj předmět, je totiž nezbytnou podmínkou k tomu, aby soud mohl v dané věci plnit svoji funkci, závisející na možnosti konkrétního přínosu, jenž může žalobci plynout z rozhodnutí, kterým se končí řízení (v tomto smyslu viz usnesení Soudního dvora ze dne 11. října 2007, Wilfer v. OHIM, C‑301/05 P, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 19 a citovaná judikatura).
21 Tento právní zájem žalobce na dosažení soudního rozhodnutí je určován vzhledem k rozsahu pravomocí soudu s ohledem na druh řízení, v němž je rozhodováno (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 24. listopadu 2005, Itálie v. Komise, C‑138/03, C‑324/03 a C‑431/03, Sb. rozh. s. I‑10043, bod 25).
22 Z tohoto důvodu musí být otázka, zda si žaloba zachovává svůj význam, posuzována společně s otázkou právního zájmu žalobce na jejím podání. Zatímco absence zájmu na podání žaloby má za následek její odmítnutí pro nepřípustnost, což je posuzováno k datu jejího podání (rozsudek Soudního dvora ze dne 18. dubna 2002, Španělsko v. Rada, C‑61/96, C‑132/97, C‑45/98, C‑27/99, C‑81/00 a C‑22/01, Recueil, s. I‑3439, bod 23), tak to v případě, že se žaloba v průběhu řízení stane bezpředmětnou – v důsledku čehož zamýšlené soudní rozhodnutí nemůže být žalobci ku prospěchu – vede k tomu, že v dané věci již není důvodné rozhodnout ve věci samé (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 15. února 2005, Komise v. Tetra Laval, C‑13/03 P, Sb. rozh. s. I‑1113, bod 23; ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise, C‑362/05 P, Sb. rozh. s. I‑4333, bod 42, a usnesení Tribunálu ze dne 26. června 2008, Gibtelecom v. Komise, T‑433/03, T‑434/03, T‑367/04 a T‑244/05, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 48 a citovaná judikatura).
23 Skutečnost, že žaloba se stala bezpředmětnou, lze případně též konstatovat z moci úřední (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 3. prosince 2009, Hassan a Ayadi v. Rada a Komise, C‑399/06 P a C‑403/06 P, Sb. rozh. s. I‑11393, bod 58, a citovaná judikatura). V takovém případě soud, který v dané věci rozhoduje, o ní nesmí meritorně rozhodnout, aniž má prostor pro uvážení ohledně důsledků, jež takový závěr může mít (v tomto smyslu viz rozsudek Wunenburger v. Komise, bod 22 výše, bod 39).
24 Za účelem zjištění, zda předmětná žaloba je bezpředmětná či nikoli, je nejprve zapotřebí zkoumat vztah, jenž je dán mezi rozhodnutími vnitrostátních celních orgánů o existenci celního dluhu dovozce, v daném případě rozhodnutí o dodatečném zaúčtování, na jedné straně a rozhodnutími, jimiž se Komise vyjadřuje k uplatnění čl. 220 odst. 2 písm. b) a čl. 239 celního kodexu Společenství na situaci tohoto dovozce, jako je napadené rozhodnutí, na straně druhé.
25 Články 201 až 205 celního kodexu Společenství v tomto ohledu upřesňují podmínky vzniku celního dluhu při dovozu. V daném případě je třeba mít na paměti, že uvedením televizorů specifikovaných výše v bodě 1 do volného oběhu na území Španělska vznikl žalobkyni k datu přijetí španělskými celními orgány celních prohlášení podaných žalobkyní při těchto dovozech na základě čl. 201 celního kodexu Společenství celní dluh.
26 Na základě článků 217 až 221 téhož kodexu jsou vnitrostátní celní orgány povinné zaúčtovat výši odvodů odpovídajících jednotlivým celním dluhům a sdělit svá rozhodnutí dovozcům, kteří řádně nedeklarovali clo, jež měli odvést (čl. 221 odst. 2 celního kodexu Společenství). V daném případě španělské celní orgány v rozhodnutích o dodatečném zaúčtování (viz bod 4 výše) po žalobkyni požadovaly zaplacení předmětných cel, tj. zaplacení antidumpingových cel, která žalobkyně nepřiznala v celních prohlášeních podaných při dovozech blíže specifikovaných v bodě 1 výše.
27 Ačkoli byl celní dluh prokázán v souladu se zákonem a výše vymahatelného cla z něho vyplývajícího přesně vyčíslena, může být dovozce v případech podle čl. 220 odst. 2 písm. b) a čl. 239 celního kodexu Společenství osvobozen od povinnosti je uhradit.
28 Tak tomu je především v případě, kdy částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, kterou osoba povinná zaplatit clo nemohla rozumným způsobem zjistit, a pakliže tato osoba jednala v dobré víře a dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se celního prohlášení. Takovéto okolnosti odůvodňují dodatečné nezaúčtování neodvedeného cla [čl. 220 odst. 2 písm. b) první pododstavec celního kodexu Společenství].
29 Dále je tomu tak v případě, že povinný prokáže existenci výjimečné situace a absenci hrubé nedbalosti a podvodu na své straně, čímž ospravedlní prominutí celního dluhu, a popřípadě též vrácení již zaplacené částky (čl. 239 celního kodexu Společenství). Článek 239 celního kodexu představuje obecnou klauzuli o ekvitě (viz obdobně při výkladu čl. 13 nařízení Rady (EHS) č. 1430/79 ze dne 2. července 1979 o vrácení nebo prominutí dovozního cla nebo vývozního cla (Úř. věst. L 175, s. 1), rozsudek Soudního dvora ze dne 15. prosince 1983, Papierfabrik Schoellershammer v. Komise, 283/82, Recueil, s. 4219, bod 7). Aby toho mohl využít, musí povinný prokázat, že se oproti jiným hospodářským subjektům vykonávajícími tutéž činnost nachází ve výjimečné situaci a že při vynaložení přiměřené péče nemohl odhalit chyby při používání celních předpisů (viz obdobně rozsudek Tribunálu ze dne 10. května 2001, Kaufring a další v. Komise, T‑186/97, T‑187/97, T‑190/97 až T‑192/97, T‑210/97, T‑211/97, T‑216/97 až T‑218/97, T‑279/97, T‑280/97, T‑293/97 a T‑147/99, Recueil, s. II‑1337, body 217 až 219 a citovaná judikatura).
30 Z toho vyplývá, že okolnosti vzaté v úvahu při aplikaci čl. 220 odst. 2 písm. b) a čl. 239 celního kodexu Společenství nesouvisí s otázkou, zda byl celní dluh zjištěn v souladu se zákonem a zda clo uložené dovozci bylo přesně vyčísleno, a že rozhodnutí přijatá na základě těchto článků v zásadě nemají za cíl ani za důsledek řešení této otázky (v tomto smyslu viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 14. května 1996, Faroe Seafood a další, C‑153/94 a C‑204/94, Recueil, s. I‑2465, body 66 až 68, a ze dne 24. září 1998, Sportgoods, C‑413/96, Recueil, s. I‑5285, body 41 až 43; rozsudek Tribunálu ze dne 16. července 1998, Kia Motors a Broekman Motorships v. Komise, T‑195/97, Recueil, s. II‑2907, bod 36, a ze dne 11. července 2002, Hyper v. Komise, T‑205/99, Recueil, s. II‑3141, body 98 a 99 a citovaná judikatura).
31 V daném případě žalobkyně podala španělským celním orgánům žádost o použití čl. 220 odst. 2 písm. b) a čl. 239 celního kodexu Společenství za účelem následného zproštění povinnosti zaplatit předmětné clo (viz bod 5 výše). Tato žádost žalobkyně byla na základě čl. 871 odst. 1 a čl. 905 odst. 1 prováděcího nařízení – vzhledem k tomu, že v ní bylo na jedné straně namítáno pochybení Komise ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu Společenství a porušení povinností ze strany Komise, a na druhé straně pak skutečnost, že okolnosti daného případu souvisely s výsledkem komunitárního vyšetřování (viz bod 3 výše) – postoupena španělskými orgány Komisi, která přijala napadené rozhodnutí.
32 Nicméně vzhledem k tomu, že taková rozhodnutí, přijatá na základě čl. 220 odst. 2 písm. b) a čl. 239 celního kodexu Společenství, jako bylo napadené rozhodnutí, předpokládají existenci celního dluhu a řeší otázku, zda navzdory ní nemusí být dovozci uloženo uhrazení nezaplaceného cla, mají vliv na právní postavení daného dovozce pouze potud, pokud mu bylo zaplacení cla, které je po něm požadováno, podle zákona uloženo. Z článku 871 odst. 6 odrážka čtvrtá a z čl. 905 odst. 6 odrážka čtvrtá prováděcího nařízení skutečně vyplývá, že není-li celní dluh prokázána, má Komise povinnost postoupit věc celnímu orgánu a dále o ní nerozhodovat. Na správní řízení vedené Komisí se pak pohlíží, jako by nikdy nezačalo.
33 Rozhodnutí týkající se zjištění celního dluhu a výpočtu výše cla přitom mohou být u vnitrostátních správních a soudních orgánů napadána podle čl. 243 celního kodexu Společenství. V daném případě žalobkyně těchto prostředků nápravy využila k tomu, aby rozhodnutí o dodatečném zaúčtování zpochybnila u španělských správních a soudních orgánů a dosáhla zrušení těchto rozhodnutí z důvodu uplynutí lhůty podle čl. 221 odst. 3 celního kodexu Společenství v době jejich doručení (viz body 6, 7 a 15 výše).
34 Proto má zrušení rozhodnutí o dodatečném zaúčtování má za následek – jak se shodli účastnící řízení – že uhrazení předmětného cla již nemůže být po žalobkyni požadováno. Napadené rozhodnutí se tím pádem stává bezpředmětným a nemůže ovlivnit právní postavení žalobkyně. Ta proto nemůže mít z jeho zrušení jakýkoli prospěch.
35 Je však přesto třeba dále zkoumat tvrzení žalobkyně, podle nichž si tato žaloba navzdory tomu, co bylo právě řečeno v bodě 34 výše, zachovává význam, jenž odůvodňuje, aby Tribunál v dané věci rozhodl.
36 Žalobkyně v prvé řadě tvrdí, že ačkoliv zrušení napadeného rozhodnutí nemůže ovlivnit její právní postavení v případě zaplacení celního dluhu, které jí bylo uloženo rozhodnutími o dodatečném zaúčtování, rozsudek Tribunálu, jímž by bylo rozhodnuto o legalitě napadeného rozhodnutí, by přesto mohl mít vliv ve vztahu k jiným dovozcům, pokud jde o situace, o kterých Komise v souladu s čl. 905 odst. 2 prováděcího nařízení nerozhodla, ale v těchto jiných případech, které považovala za srovnatelné, odkázala vnitrostátní celní orgány na napadené rozhodnutí.
37 V tomto ohledu je třeba poznamenat, že na základě čl. 874, 875 a 908 prováděcího nařízení jsou taková rozhodnutí Komise, jimiž jsou prováděny čl. 220 odst. 2 písm. b) a čl. 239 celního kodexu Společenství, jako je napadené rozhodnutí, dotčenému členskému státu ohlášena a ostatním členským státům jsou dána na vědomí, a ty pak mají povinnost rozhodovat o žádostech hospodářských subjektů v souladu s rozhodnutími přijatými Komisí, ať už se tato vyjadřovala přímo k situaci daného žadatele o dodatečné nezaúčtování nebo prominutí cla, o níž vnitrostátní celní orgány rozhodují, nebo k jiným případům, jež jsou po právní i skutkové stránce srovnatelné.
38 Tvrzení žalobkyně, že účinky napadeného rozhodnutí se mohou vztahovat i k jiným dovozcům, je tedy opodstatněné. Žalobkyně navíc předložila důkazy o řízeních týkajících se jiných dovozců, v nichž Komise odkázala vnitrostátní orgány na napadené rozhodnutí. Tato okolnost nicméně nestačí k prokázání toho, že si předmětná žaloba zachovává svůj význam.
39 Navíc je otázka, zda si žaloba zachovává svůj význam, podle ustálené judikatury (viz body 20 až 22 výše) posuzována ve vztahu k právnímu zájmu žalobce na soudním rozhodnutí v dané věci, s ohledem na zvolený druh řízení. Předmětný právní zájem je v zásadě stejný jako zájem, jehož existenci musí žalobce prokázat v případě přípustnosti jeho žaloby (viz rozsudek Wunenburger v. Komise, bod 22 výše, bod 42 a citovaná judikatura).
40 Podle ustálené judikatury se tedy zájem na podání žaloby musí vztahovat přímo k osobě žalobce a ten nemůže podat žalobu na zrušení v zájmu třetích osob nebo zákonnosti obecně (viz rozsudek Tribunálu ze dne 27. ledna 2000, BEUC v. Komise, T‑256/97, Recueil, s. II‑101, bod 33 a citovaná judikatura). Tento vlastní právní zájem navíc musí být dostatečně přímý (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 31. března 1998, Francie a další v. Komise, C‑68/94 a C‑30/95, Recueil, s. I‑1375, bod 67). Pouhá skutečnost, že je dán zájem třetích osob na tom, aby žalobce dosáhl rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí, proto za daných okolností nepostačuje k vyvození závěru, že se předmětná žaloba nestala bezpředmětnou.
41 Na druhé straně je pravda, že žalobkyně ve své odpovědi k námitkám Komise ohledně dopisu zmíněného v bodě 15 výše upřesnila, že neměla v úmyslu za účelem prokázání skutečnosti, že se žaloba nestala bezpředmětnou, zaštiťovat vlastním zájmem ostatních dovozců. Soudní dvůr každopádně ve věci Wunenburger v. Komise, bod 22 výše (body 50 až 52) rozhodl, že žalobce mohl mít nadále právní zájem na zrušení aktu instituce nebo unijního orgánu za účelem, aby bylo možné se v budoucnu vyhnout opakování se protiprávnosti, jíž je tento údajně zatížen, avšak pouze pokud se může tvrzená protiprávnost opakovat nezávisle na okolnostech případu, z něhož vzešel předmětný návrh žalobce.
42 První ze tří žalobních důvodů žalobkyně se však týká výtek procesního charakteru, které se jí týkají osobně, a dva zbývající žalobní důvody pochybení, jichž se Komise dopustila při použití čl. 220 odst. 2 písm. b), čl. 236 a čl. 239 celního kodexu Společenství na skutkový stav daného případu. Napadené rozhodnutí se týká použití čl. 220 odst. 2 písm. b) a čl. 239 celního kodexu Společenství na konkrétní situaci žalobkyně za daných skutkových okolností. Žalobkyní tvrzená protiprávnost tak není takového charakteru, aby se mohla v budoucnu opakovat nezávisle na okolnostech daného případu.
43 V tomto ohledu samotná okolnost, že Komise vycházela z toho, že ostatní dovozci se mohli dostat do podobné situace, tento závěr nevyvrací. Ti by totiž mohli zpochybnit závěry Komise obsažené v napadeném rozhodnutí pouze v návaznosti na vnitrostátní rozhodnutí přijaté podle čl. 874, 875 a 908 prováděcího nařízení (viz bod 37 výše) a s ohledem na jejich konkrétní situaci. Přitom na podporu žalob, které ostatní dovozci mohou podat u vnitrostátních soudů proti rozhodnutím, která se jich týkají, mohou tito případně zpochybnit legalitu napadeného rozhodnutí a požádat Soudní dvůr, aby rozhodl o předběžné otázce směřující k posouzení jeho platnosti (v tomto smyslu viz rozsudek Hyper v. Komise, bod 30 výše, bod 98).
44 Námitka žalobkyně, že ostatní dovozci nemají možnost zpochybnit napadené rozhodnutí přímou žalobou k soudům Evropské unie, se týká užití podmínek přípustnosti uvedených v čl. 263 SFEU, jež v tomto případě není předmětem řízení. V každém případě – i kdybychom připustili, že jiní dovozci by nemohli být považováni za bezprostředně a osobně dotčené napadeným rozhodnutím – by taková okolnost neměla vliv na posouzení otázky, zda má žalobkyně stále osobní zájem na jeho zrušení (viz bod 40 výše).
45 Z toho vyplývá, že první argument žalobkyně musí být odmítnut.
46 Zadruhé žalobkyně uvádí, že předmětné řízení dospělo do stádia, které umožňuje, aby již bylo rozhodnuto ve věci samé, zatímco ostatní řízení, v nichž může být legalita napadeného rozhodnutí zpochybněna, teprve probíhají.
47 Tyto důvody, které souvisejí s hospodárností řízení, by ovšem vyžadovaly, aby v daném případě bylo provedeno posouzení účelnosti. Na základě ustálené judikatury (viz vod 23 výše) přitom platí, že v případě, že se žaloba stane bezpředmětnou, je soud v dané věci rozhodující povinen zdržet se rozhodování ve věci samé, aniž by mu byl dán prostor pro uvážení ohledně možných důsledků tohoto postupu.
48 Druhý argument žalobkyně proto musí být odmítnut jako bezpředmětný.
49 Zatřetí žalobkyně uvádí, že z napadeného rozhodnutí nadále plynou důsledky pro její právní postavení, a to navzdory zániku celního dluhu.
50 Na jednu stranu žalobkyně tvrdí, že španělské celní orgány přijaly rozhodnutí, které se jí týká, a to na základě napadeného rozhodnutí (viz bod 10 výše) a že řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí stále probíhá.
51 Prohlášení rozhodnutí o dodatečném nezaúčtování za neplatné má však za následek, že po žalobkyni již nemůže být nadále požadováno uhrazení předmětného cla, neboť zamítnutí její žádosti španělskými celními orgány nemá žádné důsledky na její právní postavení, takže se nemůže se dovolávat tohoto rozhodnutí na podporu svého tvrzení, že trvá její právní zájem na tom, aby Tribunál posoudil legalitu napadeného rozhodnutí.
52 Na druhou stranu žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí obsahuje hodnocení, která jsou jí ke škodě a mohla by jí být na překážku při získávání postavení oprávněného hospodářského subjektu podle čl. 5a celního kodexu Společenství v případě, že by hodlala o jeho udělení požádat.
53 Hodnocení chování žalobkyně je předmětem bodů 46 až 58 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Komise v podstatě uvedla, že otázka nepreferenčního původu žalobkyní dovezených barevných televizorů není složitá (body 48 až 54 odůvodnění), že žalobkyně má být považována za zkušeného dovozce (bod 55 odůvodnění), žalobkyně nemůže odůvodnit svůj postoj technickými obtížemi, jež mohly být odstraněny ve spolupráci s vnitrostátními celními orgány (bod 56 odůvodnění) a že za těchto okolností nelze dospět k závěru, že žalobkyně jednala s náležitou péčí (bod 57 odůvodnění).
54 Ačkoli žalobkyně tvrdí opak, předmětná část napadeného rozhodnutí nepoškozuje její image. Komise především nikdy – navzdory tvrzením žalobkyně – nezpochybnila její dobrou víru, ale omezila se na konstatování, že vzhledem ke stupni složitosti celních předpisů vztahujících se k danému případu, by se značně zkušený subjekt, jakým je žalobkyně, postupující s náležitou péčí měl vyvarovat chyby v prohlášení, jíž se žalobkyně dopustila. Komise tak v napadeném rozhodnutí nijak nehodnotila žalobkyni ani její chování, ale spíše se zaměřila na zkoumání toho, zda liberační důvody podle čl. 220 odst. 2 písm. b) a čl. 239 celního kodexu Společenství mohly být v případě žalobkyně naplněny, neboť od ní nemohlo být spravedlivě očekáváno, že se vyvaruje chyb v celním prohlášení, jichž se dopustila, nebo zda má být naopak za tyto chyby činěna právně odpovědnou.
55 K obtížím, jichž se žalobkyně obává v případě, že by chtěla získat postavení oprávněného hospodářského subjektu ve smyslu čl. 5a celního kodexu Společenství, je zapotřebí bez dalšího předeslat, že se jedná o argument ryze hypotetický. Každopádně je třeba v daném případě vyvozovat závěry z prohlášení Komise, podle něhož by zrušení napadeného rozhodnutí nemohlo nijak zlepšit právní postavení žalobkyně. Za těchto okolností napadené rozhodnutí nemůže samo o sobě vyloučit, že přechozí chování žalobkyně při dodržování celních požadavků bude hodnoceno jako „odpovídající“, což je podmínka uvedená v čl. 5a odst. 2 celního kodexu Společenství.
56 Třetí argument žalobkyně proto musí být také odmítnut.
57 Z výše uvedeného tedy vyplývá, že zrušení napadeného rozhodnutí by nemohlo nijak zlepšit právní postavení žalobkyně, v důsledku čehož se projednávaná žaloba stala bezpředmětnou. Není již tedy důvodné rozhodnout ve věci samé ani se dále zabývat návrhem žalobkyně na přijetí procesních opatření, který je rovněž bezpředmětný.
K nákladům řízení
58 Článek 87 odst. 6 jednacího řádu stanoví, že není-li vydáno rozhodnutí ve věci samé, rozhodne o nákladech řízení Tribunál dle volného uvážení.
59 Vzhledem k okolnostem případu Tribunál považuje za spravedlivé, aby každá ze stran nesla své vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (první senát)
rozhodl takto:
1) O projednávané žalobě již není namístě rozhodovat.
2) Každý z účastníků řízení ponese své vlastní náklady řízení.
V Lucemburku dne 28. února 2012.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |