ROZSUDEK SOUDU (třetího rozšířeného senátu)

6. března 2002 (*)

„Státní podpory ─ Pojem ,státní podpora‘ ─ Daňová opatření ─ Selektivní charakter ─ Odůvodnění vycházející z povahy nebo uspořádání daňové soustavy ─ Slučitelnost podpory se společným trhem“

Ve spojených věcech T‑127/99, T‑129/99 a T‑148/99,

Territorio Histórico de Álava ─ Diputación Foral de Álava, zastoupené A. Creus Carrerasem a B. Uriarte Valientem, advokáty,

         žalobce ve věci T‑127/99,

Comunidad Autónoma del País Vasco,

Gasteizko Industria Lurra, SA, se sídlem ve Vitoria (Španělsko),

zastoupené F. Pombo Garcíou, E. Garayar Gutiérrezem a J. Alonso Berberenou, advokáty, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

         žalobci ve věci T‑129/99,

Daewoo Electronics Manufacturing España, SA, se sídlem ve Vitoria, zastoupená A. Creus Carrerasem a B. Uriarte Valientem, advokáty,

žalobkyně ve věci T‑148/99,

proti

Komisi Evropských společenství, zastoupené F. Santaolallem, G. Rozetem a G. Valero Jordanou, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalované,

podporované

Asociación Nacional de Fabricantes de Electrodomésticos de Línea Blanca (ANFEL), se sídlem v Madridu (Španělsko), zastoupeným M. Muñizem a M. Cortés Muleirem, advokáty, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

         vedlejším účastníkem,

a

Conseil européen de la construction d'appareils domestiques (CECED), zastoupeným A. González Martínezem, advokátem, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

vedlejším účastníkem ve věci T‑148/99,

jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise 1999/718/ES ze dne 24. února 1999 o státní podpoře, kterou Španělsko poskytlo Daewoo Electronics Manufacturing España SA (Demesa) (Úř. věst. L 292, s. 1),

SOUD PRVNÍHO STUPNĚ
EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (třetí rozšířený senát),

ve složení J. Azizi, předseda, K. Lenaerts, V. Tiili, R. M. Moura Ramos a M. Jaeger, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: J. Plingers, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 26. června 2001,

vydává tento

Rozsudek

 Právní rámec

 Maximální výše podpory přípustná v Baskicku

1        Podle španělské mapy regionálních podpor navržené Komisí (Úř. věst. 1996, C 25, s. 3) je horní hranicí použitelnou na tyto regionální podpory v Baskicku 25 % čistého ekvivalentu dotace (ESN).

 Program regionálních podpor Ekimen samosprávného společenství Baskicka

2        Rozhodnutím ze dne 12. prosince 1996 [SG (96) D/11028 (státní podpora N 529/96)], jehož oznámení bylo zveřejněno (Úř. věst. 1997, C 189, s. 7), schválila Komise program regionálních podpor Ekimen samosprávného společenství Baskicka, který jí Španělsko oznámilo ve fázi návrhu dne 28. června 1996. Tento program byl zaveden nařízením č. 289/1996 ze dne 17. prosince 1996 (dále jen „nařízení Ekimen“), zveřejněným v Boletin Oficial del País Vasco č. 246 ze dne 23. prosince 1996, s. 20138.

3        Tento program se vztahoval na období mezi roky 1996 a 1998. Jeho cílem byla podpora regionálního rozvoje a vytváření pracovních míst v samosprávném společenství Baskicka (článek 1 nařízení Ekimen). Podpory mohly být poskytnuty ve formě dotace nebo půjčky se sníženou sazbou za účelem budování nových zařízení či rozšiřování nebo modernizace existujících infrastruktur (článek 9 nařízení Ekimen). Přípustné náklady zahrnovaly pozemky, budovy a zařízení [čl. 7 písm. a) nařízení Ekimen].

4        Průmyslové podniky zejména mohly využívat podpor (článek 3 nařízení Ekimen). Za tímto účelem článek 5 nařízení Ekimen stanovil, že investice musejí splňovat následující podmínky:

–        investiční projekt musí být životaschopný z technického, hospodářského i finančního hlediska a musí být úspěšně dokončen ve lhůtě tří let od data poskytnutí podpory;

–        výše investice musí být vyšší než 360 milionů španělských peset (ESP);

–        projekt musí umožnit vytvoření alespoň 30 pracovních míst;

–        jak investice, tak vytvoření pracovních míst, které je třeba zohlednit, musí provést jediná právní entita, a v případě podniků, které disponují několika výrobními středisky, jediné z těchto středisek, ledaže je řádně prokázáno, že jde o jediný investiční projekt;

–        nejméně 30 % investice musí být financováno prostřednictvím vlastních zdrojů podniku příjemce.

5        Podle článku 10 nařízení Ekimen podpory poskytnuté na základě tohoto programu podpor nemohly přesahovat 25 % investice (viz dále bod 112).

 Daňová zvýhodnění platná na historickém území Álava

6        Daňový rámec platný v Baskicku vychází z režimu hospodářské dohody stanovené španělským zákonem č. 12/1981 ze dne 13. května 1981, který byl později změněn zákonem č. 38/1997 ze dne 4. srpna 1997. Na základě těchto právních předpisů může Diputación Foral de Álava za určitých podmínek uspořádat daňový režim použitelný na jeho území.

7        Z tohoto důvodu Diputación Foral de Álava přijal různá opatření daňových podpor, zejména ve formě slevy na dani ve výši 45 % a snížení daňového základu pro korporační daň.

 Sleva na dani ve výši 45 %

8        Šesté doplňující ustanovení Norma Foral č. 22/1994 ze dne 20. prosince 1994 o plnění rozpočtu Territorio Histórico de Álava za rok 1995 [Boletín Oficial del Territorio Histórico de Álava (dále jen „BOTHA“) č. 5 ze dne 13. ledna 1995] zní následovně:

„Na investice do nového hmotného investičního majetku uskutečněné mezi 1. lednem a 31. prosincem 1995, které přesahují 2,5 miliardy ESP, se podle dohody s Diputación Foral de Álava vztahuje sleva na dani ve výši 45 % z částky investice určené Diputación Foral de Álava uplatnitelná na konečnou částku daně, která má být zaplacena.

Odečet daně, který není uplatněn z důvodu nedostatečného daňového základu, může být uplatněn v devíti letech, které následují po roce, během kterého byla uzavřena dohoda s Diputación Foral de Álava.

Tato dohoda s Diputación Foral de Álava stanoví lhůty a omezení uplatnitelné pro každý případ.

Zvýhodnění uznaná na základě tohoto ustanovení budou neslučitelná s jakýmkoli jiným daňovým zvýhodněním existujícím z důvodu týchž investic.

Diputación Foral de Álava rovněž určí trvání investičního procesu, který bude moci zahrnovat investice realizované během fáze přípravy projektu, který je základem investic.“

9        Platnost tohoto ustanovení byla prodloužena pro rok 1996 pátým doplňujícím ustanovením Norma Foral č. 33/1995 ze dne 20. prosince 1995 (BOTHA č. 4 ze dne 10. ledna 1996), ve znění bodu 2.11 jediného odchylného ustanovení Norma Foral č. 24/1996 ze dne 5. července 1996 (BOTHA č. 90 ze dne 9. srpna 1996). Pro rok 1997 bylo daňové opatření prodlouženo sedmým doplňujícím ustanovením Norma Foral č. 31/1996 ze dne 18. prosince 1996 (BOTHA č. 148 ze dne 30. prosince 1996). Sleva na dani ve výši 45 % z částky investic byla zachována ve změněné formě pro rok 1998 jedenáctým doplňujícím ustanovením Norma Foral č. 33/1997 ze dne 19. prosince 1997 (BOTHA č. 150 ze dne 31. prosince 1997) a pro rok 1999 sedmým doplňujícím ustanovením Norma Foral č. 36/1998 ze dne 17. prosince 1998 (BOTHA č. 149 ze dne 30. prosince 1998).

 Snížení daňového základu pro korporační daň

10      Článek 26 Norma Foral č. 24/1996 ze dne 5. července 1996, uvedeného v předcházejícím bodě, stanoví následující:

„1. Na podniky, které zahajují svou činnost, se vztahuje snížení o 99, 75, 50, respektive 25 % z kladného daňového základu odpovídajícího jejich hospodářskému výsledku před vyrovnáním se záporným daňovým základem předchozích zdaňovacích období v průběhu čtyř po sobě následujících zdaňovacích období počínaje prvním zdaňovacím obdobím, ve kterém během čtyř let následujících po zahájení své činnosti vykazují kladný daňový základ.

[...]

2. Aby poplatníci mohli tohoto snížení využít, musejí splnit následující podmínky:

a)      zahájit svou činnost se splaceným kapitálem ve výši alespoň 20 milionů ESP;

b)      [...]

c)      [...]

d)       nevykonávat novou činnost již dříve, ať již přímo, či nepřímo, pod jiným názvem;

e)       vykonávat novou činnost v provozovně nebo zařízení, kde není vykonávána žádná jiná činnost jinými fyzickými nebo právnickými osobami;

f)       během prvních dvou let činnosti investovat alespoň 80 milionů ESP do hmotného investičního majetku, přičemž se rozumí, že všechny investice musí být určeny na majetek určený pro výkon této činnosti, s výjimkou těch částí majetku, které jsou pronajaty nebo postoupeny k užívání třetím osobám. Za tímto účelem se za investice do hmotného investičního majetku považuje též majetek nabytý finančním pronájmem, pokud se nabyvatel zaváže využít kupní opci;

g)       během šesti měsíců od zahájení své činnosti vytvořit alespoň deset pracovních míst a od té doby až do konce zdaňovacího období, kdy zanikne jejich nárok na snížení daňového základu, takový roční průměrný počet pracovních míst udržet;

h)      [...]

i)       mít podnikatelský plán alespoň na pět let.

3. [...]

4. Minimální částka investic uvedená v odst. 2 písm. f) výše, jakož i počet pracovních míst uvedený v odst. 2 písm. g) jsou neslučitelné s jakýmkoliv jiným daňovým zvýhodněním zavedeným pro tyto investice nebo toto vytváření pracovních míst.

5. O snížení zavedené tímto ustanovením se žádá u finančního úřadu, který po ověření dodržení původně požadovaných podmínek případně oznámí svůj prozatímní souhlas žádající společnosti, přičemž uvedený souhlas musí formálně potvrdit Diputación Foral de Álava.

[...]“

 Skutkový základ sporu

11      Dne 13. března 1996 baskické orgány a Daewoo Electronics Co. Ltd (dále jen „Daewoo Electronics“) podepsaly dohodu o spolupráci, kterou se Daewoo Electronics zavázala vybudovat v Baskicku továrnu na výrobu chladniček. Baskické orgány se ze své strany zavázaly podpořit tento projekt poskytnutím dotací.

12      Podle této dohody na výše uvedený projekt mohla být poskytnuta dotace, která mohla dosáhnout až 25 % investic do hmotného investičního majetku a zřizovacích výdajů na založení, jakož i jakákoli jiná veřejná podpora k dispozici pro subjekty, které chtějí investovat v Baskicku v oblastech životního prostředí, výzkumu a rozvoje a úspor energie.

13      Podnik vytvořený Daewoo Electronics musel vypracovat podnikatelský plán, jehož schválení baskickými orgány představovalo předběžnou podmínku pro uskutečnění dohody. Tento plán týkající se období mezi roky 1996 a 2001 byl baskickým orgánům předložen v září 1996. Plán předpokládal investici ve výši 11 835 600 000 ESP a vytvoření 745 pracovních míst. Prodeje měly být zahájeny v roce 1997 hlavně na španělském, francouzském a italském trhu a následně se v roce 1998 rozšířit na německý a britský trh. Podstatná část obratu měla být na začátku realizována na španělském trhu. Vývozy se měly ročně zvyšovat tak, aby po třech až čtyřech letech představovaly 60 % celkového obratu.

14      Dne 7. října 1996 byla založena podle španělského práva společnost Daewoo Electronics Manufacturing España, SA (dále jen „Demesa“), 100 % dceřiná společnost Daewoo Electronics.

15      Dopisem ze dne 10. října 1996 zaslal podnik Gasteizko Industria Lurra, SA (dále jen „Gasteizko Industria“), náležející do veřejného sektoru, Demesa nabídku týkající se prodeje zasíťovaného pozemku o rozloze 100 000 m² nacházejícího se ve Vitoria-Gasteiz v průmyslové oblasti Júndiz za cenu 4 125 ESP/m². Demesa tuto nabídku přijala v listopadu 1996.

16      Přibližně v měsíci listopadu 1996 zahájila Demesa stavební práce na své továrně na výrobu chladniček.

17      Dne 24. prosince 1996 rozhodla rada baskické vlády o tom, že na základě nařízení Ekimen (viz výše body 2 až 5) Demesa poskytne dotaci odpovídající 25 % hrubého ekvivalentu dotace (ESB) celkové částky předpokládané investice, a sice 2 958 900 000 ESP.

18      Na základě souhlasu Diputación Foral de Álava č. 737/1997 ze dne 21. října 1997 získala žalobkyně slevu na dani ve výši 45 % uvedenou v bodech 8 a 9 výše.

19      Dne 30. prosince 1997, kdy byl podepsán notářský zápis obsahující kupní smlouvu, Demesa vyplatila Gasteizko Industria kupní cenu za pozemek, která byla stanovena v nabídce ze dne 10. října 1996 (viz výše bod 15).

20      Dne 30. prosince 1997 byl rovněž vyhotoven notářský zápis obsahující kupní smlouvu týkající se tohoto pozemku.

 Správní řízení

21      Dopisem ze dne 11. června 1996 obdržela Komise od Asociacíon Nacional de Fabricantes de Electrodomésticos de Línea Blanca (ANFEL) stížnost, podle níž Španělsko údajně poskytlo Demesa podporu ve formě dotací a daňových zvýhodnění přesahujících horní hranice použitelné na regionální podpory v Baskicku. Komise v této věci rovněž obdržela stížnost od Conseil européen de la construction d'appareils domestiques (CECED) a od Associazione Nazionale Industria Elettrotecniche ed Elettroniche (ANIE).

22      Dopisem ze dne 26. června 1996 zaslala Komise španělským orgánům žádost o informace.

23      Dopisem ze dne 16. září 1996 předaly španělské orgány Komisi určité informace. Dopisem ze dne 11. února 1997 sdělily baskické orgány Komisi doplňující informace.

24      Dopisem ze dne 16. prosince 1997 informovala Komise španělské orgány o svém rozhodnutí zejména „zahájit řízení stanovené v čl. 93 odst. 2 Smlouvy z důvodu případného překročení horní hranice podpory stanovené na 25 % ESN použitelné v regionu v důsledku toho, že byly Demesa poskytnuty [...] podpory ve formě:

–        daňových opatření v rámci daňového režimu provincie Álava (Norma Foral č. 24/1996 ze dne 5. července 1996 o korporační dani),

–        slevy na dani spočívající ve snížení částky dlužné v souvislosti s korporační daní o 45 % [šesté doplňující ustanovení Norma Foral č. 22/1994 ze dne 20. prosince 1994 o plnění rozpočtu provincie Álava za rok 1995, jehož platnost byla prodloužena Norma Foral č. 33/1995 ze dne 20. prosince 1995 (páté doplňující ustanovení), Norma Foral č. 24/1996 ze dne 5. července 1996 (odchylné ustanovení, bod 2.11), a Norma Foral č. 31/1996 ze dne 18. prosince 1996 (sedmé doplňující ustanovení)],

–        toho, že Demesa od roku 1996 bezplatně užívala parcelu o rozloze 500 000 metrů čtverečních v průmyslové oblasti Júndiz, jakož i případné kupní ceny, která neodpovídá tržním cenám“.

25      Komise vyzvala zúčastněné strany, aby k údajným podporám podaly své připomínky (Úř. věst. 1998, C 103, s. 3). Španělské orgány podaly své připomínky dopisy ze dne 23. ledna a 6. března 1998. Komise obdržela připomínky od zúčastněných stran a předala je španělským orgánům, které jí zaslaly své poznámky k těmto připomínkám dopisem ze dne 20. října 1998.

26      Dopisem ze dne 4. června 1998 informovala Komise španělské orgány o svém rozhodnutí rozšířit probíhající řízení na podporu poskytnutou Demesa v rámci programu Ekimen, pokud jde o část, na kterou se nevztahuje obecné pravidlo čl. 10 odst. 1 nařízení Ekimen schvalující výši podpory rovnající se 10 % přípustných skutečných nákladů (viz níže pod 112).

27      Komise vyzvala zúčastněné strany, aby k tomu podaly své připomínky (Úř. věst. 1998, C 266, s. 6). Španělské orgány podaly své připomínky dopisy ze dne 22. a 24. července 1998. Komise předala připomínky ostatních zúčastněných stran španělským orgánům, které na tyto připomínky reagovaly dopisem ze dne 3. prosince 1998.

28      Mezi útvary Komise a zástupci baskických orgánů proběhla dne 29. října 1998 schůzka v Bruselu a dne 15. prosince 1998 schůzka ve Vitoria-Gasteiz.

29      Dne 24. února 1999 přijala Komise rozhodnutí 1999/718/ES o státní podpoře, kterou Španělsko poskytlo Daewoo Electronics Manufacturing España SA (Demesa) (Úř. věst. L 292, s. 1, dále jen „napadené rozhodnutí“).

30      Toto rozhodnutí obsahuje zejména následující ustanovení:

„Článek 1

Státní podpory, které Španělsko poskytlo [Demesa], a sice:

a)      zvýhodnění, vyčíslené na 184 075,79 eur, odpovídající odložení platby ceny za pozemek po dobu devíti měsíců od okamžiku, kdy [Demesa] obsadila pozemek v průmyslové oblasti Júndiz (Vitoria-Gasteiz) za účelem provedení navrhované stavby, do okamžiku uhrazení ceny;

b)      zvýhodnění, vyčíslené na 213 960,31 eur, odpovídající rozdílu mezi tržní cenou a cenou, kterou [Demesa] zaplatila za pozemek v průmyslové oblasti Júndiz (Vitoria-Gasteiz);

c)      poskytnutí dotace přesahující maximální povolenou dotaci ve výši 20 % přípustných nákladů, na něž se vztahuje režim podpor Ekimen, o pět procentních bodů, a to proto, že z uvedených nákladů byla vyloučena zařízení oceněná na 1 803 036,31 eur v rámci auditu, který regionální orgány přiložily jako přílohu dopisu Španělska ze dne 24. července 1998;

d)      poskytnutí slevy na dani ve výši odpovídající 45 % investičních nákladů určených Diputación Foral de Álava v jeho rozhodnutí (souhlas) 737/1997 ze dne 21. října 1997;

e)      snížení daňového základu pro nově založené podniky stanovené v článku 26 Norma Foral č. 24/1996 ze dne 5. července 1996,

jsou neslučitelné se společným trhem.

Článek 2

1.      Španělsko přijme veškerá nezbytná opatření k tomu, aby:

a)      příjemci navrátili podpory uvedené v bodech a), b) a c) článku 1, které jim byly poskytnuty protiprávně;

b)      byla odstraněna zvýhodnění poskytnutá podporami uvedenými v bodech d) a e) článku 1, které byly příjemci poskytnuty protiprávně.

2.      Navrácení podpory se uskuteční podle postupů vnitrostátního práva. Částky, které budou navráceny, budou navýšeny o úroky za dobu ode dne, kdy byly poskytnuty příjemci, až do jejich skutečného navrácení. Úroky se vypočítají na základě referenční sazby použité pro výpočet ekvivalentu dotace v rámci regionálních podpor.

Článek 3

Španělsko informuje Komisi ve lhůtě dvou měsíců ode dne oznámení tohoto rozhodnutí o opatřeních, která přijme k dosažení souladu s tímto rozhodnutím.

Článek 4

Toto rozhodnutí je určeno Španělskému království.“ (neoficiální překlad)

 Řízení

31      Návrhy došlými kanceláři Soudu dne 25. května, 26. května a 18. června 1999 podali žalobci ve věcech T‑127/99, T‑129/99 a T‑148/99 projednávané žaloby na neplatnost napadeného rozhodnutí.

32      Podáními došlými kanceláři Soudu dne 17. listopadu 1999 podalo ANFEL návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání Komise ve věcech T‑127/99 a T‑129/99.

33      Podáními došlými kanceláři Soudu dne 13. prosince 1999 podala ANFEL a CECED návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání Komise ve věci T‑148/99.

34      Usnesením předsedy třetího rozšířeného senátu Soudu ze dne 25. února 2000 bylo těmto návrhům na vstup vedlejšího účastníka do řízení vyhověno.

35      ANFEL a CECED předložila své spisy vedlejšího účastníka dne 12. dubna 2000, k nimž dotyční hlavní účastníci řízení předložili svá vyjádření.

36      Usnesením ze dne 5. června 2001 byly věci T‑127/99, T‑129/99 a T‑148/99 spojeny pro účely ústní části řízení a rozsudku.

37      Na základě zprávy soudce zpravodaje Soud rozhodl o zahájení ústní části řízení.

38      Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Soudu byly vyslechnuty na jednání, které se konalo dne 26. června 2001.

 Návrhová žádání účastníků řízení

39      Žalobce ve věci T‑127/99 navrhuje, aby Soud:

–        prohlásil žalobu za přípustnou a opodstatněnou a zrušil čl. 1 písm. d) a e) a čl. 2 odst. 1 písm. b) a odst. 2 napadeného rozhodnutí;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

40      Ve věci T‑129/99 žalobci navrhují, aby Soud:

–        zrušil napadené rozhodnutí;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení;

–        uložil ANFEL náhradu nákladů řízení týkajících se vedlejšího účastenství.

41      Žalobkyně ve věci T‑148/99 navrhuje, aby Soud:

–        prohlásil žalobu za přípustnou a opodstatněnou;

–        zrušil napadené rozhodnutí;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

42      Žalobci ve věcech T‑127/99 a T‑148/99 rovněž žádají Soud, aby Komisi uložil povinnost předložit její interní dokumenty týkající se přijetí napadeného rozhodnutí. Ve věci T‑129/99 žádají žalobci předložení celého správního spisu vztahujícího se k napadenému rozhodnutí.

43      Ve věci T‑127/99 a ve věci T‑148/99 Komise navrhuje, aby Soud:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

44      Ve věci T‑129/99 Komise navrhuje, aby Soud:

–        prohlásil žalobu za nepřípustnou, pokud jde o čl. 1 písm. d) a e) napadeného rozhodnutí, a podpůrně ji ohledně těchto bodů zamítl jako neopodstatněnou;

–        zamítl žalobu, pokud jde o čl. 1 písm. a) až c) napadeného rozhodnutí;

–        uložil žalobcům náhradu nákladů řízení.

45      Komise se krom toho domnívá, že žádosti žalobců ve věcech T‑127/99, T‑129/99 a T‑148/99 týkající se předložení určitých dokumentů či celého spisu musejí být zamítnuty.

46      Ve svých návrhových žádáních, tak jak byla upřesněna na jednání, ANFEL ve všech třech věcech a CECED ve věci T‑148/99 navrhují, aby Soud:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobcům náhradu nákladů řízení.

 K částečné nepřípustnosti žaloby ve věci T‑129/99

47      Komise tvrdí, že žaloba ve věci T‑129/99 je nepřípustná v rozsahu, v němž žalobci usilují o zrušení čl. 1 písm. d) a e) napadeného rozhodnutí. Žalobci totiž nejsou těmito ustanoveními bezprostředně a osobně dotčeni ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES.

48      Žalobci ve věci T‑129/99 namítají, že napadené rozhodnutí musí být považováno za nedělitelný celek. Krom toho tvrdí, že Komise daňové podpory uvedené v čl. 1 písm. d) a e) a daňové podpory, kterých se týká čl. 1 písm. a) až c), globalizovala a na tomto základě dospěla k závěru, že celková částka podpor poskytnutých Demesa ve značné míře přesahuje maximální výši podpory přípustné v Baskicku. Konečně samosprávné společenství Baskicka má na základě španělského práva pravomoci v daňových oblastech, kterých se týká čl. 1 písm. d) a e) napadeného rozhodnutí. Je tedy třeba přiznat mu aktivní legitimaci, pokud jde o tato ustanovení uvedeného rozhodnutí.

49      Soud nejprve konstatuje, že žalobcům ve věci T‑129/99, a to samosprávnému společenství Baskicka a Gasteizko Industria, napadené rozhodnutí určeno není. Je tedy třeba přezkoumat, zda tito účastníci řízení mohou být pokládáni za subjekty, které jsou napadeným rozhodnutím bezprostředně a osobně dotčeny ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES.

50      V tomto ohledu je třeba jednak uvést, že se čl. 1 písm. a) a b) napadeného rozhodnutí vztahuje na podpory, které Gasteizko Industria údajně poskytla Demesa, a jednak, že se čl. 1 písm. c) napadeného rozhodnutí týká podpory, kterou samosprávné společenství Baskicka údajně poskytlo témuž podniku. Předmětná ustanovení napadeného rozhodnutí se nejen dotýkají aktů, které žalobci ve věci T‑129/99 vydali, ale navíc brání těmto žalobcům v tom, aby vykonávali, jak zamýšlejí, své vlastní pravomoci, kterých požívají přímo na základě vnitrostátního španělského práva (viz v tomto smyslu rozsudky Soudu ze dne 30. dubna 1998, Vlaams Gewest v. Komise, T‑214/95, Recueil, s. II‑717, body 29 a 30, a ze dne 15. června 1999, Regione Autonoma Friuli-Venezia Giulia v. Komise, T‑288/97, Recueil, s. II‑1871, bod 31).

51      Z toho vyplývá, že Gasteizko Industria je bezprostředně a osobně dotčena čl. 1 písm. a) a b) napadeného rozhodnutí a že samosprávné společenství Baskicka je bezprostředně a osobně dotčeno čl. 1 písm. c) napadeného rozhodnutí.

52      Jelikož jde o jednu a tutéž žalobu, lze tedy již na tomto místě konstatovat, že žaloba ve věci T‑129/99 je přípustná v rozsahu, v němž směřuje ke zrušení čl. 1 písm. a) až c) napadeného rozhodnutí (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 24. března 1993, CIRFS a další v. Komise, C‑313/90, Recueil, s. I‑1125, bod 31).

53      Pokud jde o opatření uvedená v čl. 1 písm. d) a e) napadeného rozhodnutí, a sice slevu na dani a snížení daňového základu, mezi účastníky řízení je nesporné, že tato opatření nebyla zavedena žádným ze žalobců ve věci T‑129/99.

54      Žalobci v této věci však tvrdí, že jsou bezprostředně a osobně dotčeni rovněž těmito ustanoveními napadeného rozhodnutí. Za tímto účelem odkazují nejprve na vlastní daňové pravomoci samosprávného společenství Baskicka.

55      Tento argument však nemůže obstát, jelikož samosprávné společenství Baskicka neprokázalo, že mu čl. 1 písm. d) a e) napadeného rozhodnutí brání v tom, aby vykonávalo podle vlastního uvážení své vlastní daňové pravomoci (rozsudek Vlaams Gewest v. Komise, citovaný v bodě 50 výše, bod 29).

56      Žalobci nemohou argumentovat ani údajnou nedělitelností napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí je totiž třeba analyzovat jako soubor rozhodnutí týkajících se různých podpor, které odlišné veřejné entity poskytly témuž podniku.

57      A dále na rozdíl od toho, co tvrdí žalobci, Komise v napadeném rozhodnutí pro posouzení, zda zvýhodnění poskytnutá Demesa na základě programu Ekimen přesahují povolenou horní hranici uvedenou v rozhodnutí ze dne 12. prosince 1996 (viz výše bod 2), nezohlednila údajné podpory uvedené v čl. 1 písm. d) a e) napadeného rozhodnutí. Krom toho v napadeném rozhodnutí Komise nezaložila své posouzení, podle něhož jsou údajné podpory, kterých se týká napadené rozhodnutí, neslučitelné se společným trhem, ani na konstatování, že všechna různá zvýhodnění, kterých Demesa využila, přesahují dohromady horní hranici 25 % ESN stanovenou pro Baskicko (viz výše bod 1).

58      Je tedy třeba dospět k závěru, že žaloba ve věci T‑129/99 je nepřípustná v rozsahu, v němž směřuje ke zrušení čl. 1 písm. d) a e) napadeného rozhodnutí, a v důsledku toho rovněž v rozsahu, v němž směřuje ke zrušení čl. 2 odst. 1 písm. b) napadeného rozhodnutí.

 K věci samé

59      V návrzích týkajících se projednávaných žalob lze rozeznat tři společné žalobní důvody. První z nich vychází z porušení čl. 92 odst. 1 Smlouvy o ES (nyní, po změně, čl. 87 odst. 1 ES). Druhý vychází z porušení zásad ochrany legitimního očekávání a právní jistoty a třetí z porušení článku 190 Smlouvy o ES (nyní článek 253 ES).

60      Ve věcech T‑129/99 a T‑148/99 uplatňují žalobci rovněž žalobní důvod vycházející z porušení práva na obhajobu. Krom toho uplatňují žalobci ve věci T‑129/99 žalobní důvod vycházející z porušení čl. 92 odst. 3 Smlouvy.

I –  K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 92 odst. 1 Smlouvy

61      Tento žalobní důvod zahrnuje šest částí. Prvních pět částí se vztahuje na jednotlivé údajné prvky podpory uvedené ve výroku napadeného rozhodnutí [čl. 1 písm. a) až e)]. Šestá část se týká případných narušení hospodářské soutěže a ovlivnění obchodu uvnitř Společenství ve smyslu čl. 92 odst. 1 Smlouvy.

62      Soud nejprve přezkoumá část žalobního důvodu vztahující se k údajnému prvku podpory uvedenému v čl. 1 písm. b) napadeného rozhodnutí a následně posoudí legalitu ostatních bodů článku 1 napadeného rozhodnutí.

 K první části, vztahující se ke kupní ceně za pozemek o rozloze 100 000 m² uvedené v čl. 1 písm. b) napadeného rozhodnutí

63      V napadeném rozhodnutí Komise ohodnotila tržní cenu pozemku o rozloze 100 000 m², který Gasteizko Industria prodala Demesa (bod V.2.2 poslední pododstavec napadeného rozhodnutí), na 4 481 ESP/m². Jednalo se o zasíťovanou parcelu s přípojkami vody, plynu, elektřiny a odpadu.

64      Cena 4 481 ESP/m², kterou uvedla Komise, je cena, kterou zmiňuje posudek Price Waterhouse z ledna 1997 (bod V.2.2 sedmý pododstavec napadeného rozhodnutí). „Tento dokument“ totiž „bere v úvahu jednotkovou cenu za investičně připravený metr čtvereční ve výši 4 481 ESP za metr čtvereční pro pozemky o rozloze 50 000 metrů čtverečních, nacházející se v téže oblasti, jako je oblast, kterou obsadila Demesa“ (bod III.2.1 čtvrtý pododstavec napadeného rozhodnutí).

65      Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise hodnověrnost ocenění Price Waterhouse ověřila na základě tří dalších posudků.

66      Komise odkazuje nejprve na ocenění dvou odborníků v oblasti nemovitostí ze dne 13. ledna a 6. února 1998, která v průběhu správního řízení předložily regionální baskické orgány. Napadené rozhodnutí v tomto ohledu uvádí:

„První ocenění uvádí, [...] že prodejní cena investičně připraveného pozemku o rozloze větší než 10 000 m² by se měla pohybovat v rozmezí 4 000 až 4 500 ESP/m². Druhé ocenění, založené na reálných údajích, a sice na prodejních cenách investičně připravených pozemků s podobnými vlastnostmi, které byly prodány v předcházejících měsících, uvádí cenu 5 000 ESP/m² za dva pozemky o rozloze přibližně 33 000 m² a 50 000 m², které tedy ve značné míře přesahují rozlohu 10 000 m², a dospívá k závěru, že na trhu neexistují údaje, na které by bylo možné odkázat, pokud jde o investičně připravené pozemky o rozloze 100 000 m², takže se zdá, že cena mezi 4 000 ESP/m² a 4 800 ESP/m² je za daných okolností odůvodněná s ohledem na náklady na investiční přípravu, které mohou být vynaloženy v případě velkých pozemků, přičemž zdůrazňuje politickou povahu tohoto typu prodeje, to znamená nezbytně ovlivněnou hledisky nikoli hospodářské povahy.“ (bod V.2.2 pátý pododstavec napadeného rozhodnutí)

67      Komise vycházela také z auditu IDOM z července 1998. Napadené rozhodnutí vysvětluje, že tento audit „uvádí, že cena za jeden m² investičně nepřipraveného pozemku v téže oblasti se pohybuje okolo 5 000 ESP/m². Cena, kterou zaplatila Demesa, je odůvodněna slevou nabídnutou z důvodu velikosti pozemku. Ve svých závěrech však auditor na ceně 5 000 ESP/m² trvá a upozorňuje na rozdíl mezi jeho oceněním a cenou 4 125 ESP/m² stanovenou regionálními orgány“ (bod V.2.2 šestý pododstavec napadeného rozhodnutí).

68      Komise dochází k závěru, že „průměr ocenění [obsažených ve třech výše uvedených posudcích] se podstatně neliší od průměrné jednotkové ceny 4 481 ESP/investičně připravený m², kterou v lednu 1997 vyčíslila Price Waterhouse, která zahrnuje náklady na investiční přípravu“ (bod V.2.2 sedmý pododstavec napadeného rozhodnutí). Tato cena tedy podle Komise představuje tržní cenu.

69      Komise dodává:

„Vzhledem k tomu, že Demesa zaplatila 4 125 ESP/m², bylo této společnosti přiznáno zvýhodnění odpovídající rozdílu mezi těmito dvěma číselnými údaji (356 ESP/m²), a sice 213 960,31 eur (35 600 000 ESP).“ (bod V.2.2 poslední pododstavec napadeného rozhodnutí)

70      Za těchto podmínek Komise v bodě 1 písm. b) napadeného rozhodnutí kvalifikovala „zvýhodnění, vyčíslené na 213 960,31 eur, odpovídající rozdílu mezi tržní cenou a cenou, kterou [Demesa] zaplatila za pozemek v průmyslové oblasti Júndiz (Vitoria-Gasteiz)“ jako státní podporu.

71      Žalobci ve věcech T‑129/99 a T‑148/99 uvádějí, že Komise porušila čl. 92 odst. 1 Smlouvy, když měla za to, že kupní cena ve výši 4 125 ESP/m² neodpovídá tržní ceně. Tvrdí, že Komise v napadeném rozhodnutí tržní cenu stanovila svévolně. Komise totiž vycházela z ceny 4 481 ESP/m² stanovené auditorskou společností Price Waterhouse za pozemek o rozloze 50 000 m², zatímco všechny posudky nezávislých odborníků, které jí byly zaslány v průběhu správního řízení, zahrnují reálnou prodejní cenu 4 125 ESP/m² do rozmezí tržních cen.

72      V tomto ohledu Soud připomíná, že takový prodej majetku veřejným orgánem, jaký byl uskutečněn prostřednictvím Gasteizko Industria, za preferenčních podmínek může představovat státní podporu (rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1996, SFEI a další, C‑39/94, Recueil, s. I‑3547, bod 59).

73      Pro posouzení, zda v projednávaném případě Demesa při koupi pozemku o rozloze 100 000 m² obdržela státní podporu, je třeba přezkoumat, zda tento podnik koupil předmětný pozemek za cenu, kterou by za běžných tržních podmínek získat nemohl (rozsudky Soudního dvora ze dne 29. dubna 1999, Španělsko v. Komise, C‑342/96, Recueil, s. I‑2459, bod 41, a ze dne 29. června 1999, DM Transport, C‑256/97, Recueil, s. I‑3913, bod 22).

74      Z napadeného rozhodnutí (viz výše body 63 až 70) vyplývá, že Komise přisoudila rozhodující význam ceně 4 481 ESP/m² uvedené v posudku Price Waterhouse. Komise totiž za účelem posouzení, zda cena, kterou Demesa za pozemek o rozloze 100 000 m² skutečně zaplatila, obsahuje prvek podpory, srovnala kupní cenu pouze s cenou, která vyplývá z posudku Price Waterhouse. Ceny stanovené ve třech ostatních posudcích uvedených v napadeném rozhodnutí, a to posudcích ze dne 13. ledna a 6. února 1998 a posudku IDOM z července 1998 byly použity pouze za účelem ověření hodnověrnosti ceny, kterou uvedla Price Waterhouse.

75      K posouzení legality čl. 1 písm. b) napadeného rozhodnutí je tedy třeba přezkoumat, zda Komise mohla posudku Price Waterhouse takový rozhodující význam rozumně přisoudit.

76      Za tímto účelem je třeba konstatovat, že v napadeném rozhodnutí Komise uvádí, „že hodnota obou ocenění [a sice ocenění ze dne 13. ledna a 6. února 1998] a auditu [IDOM], které byly provedeny a posteriori, nemůže být stejná jako hodnota ocenění ex ante“ (bod V.2.2 třetí pododstavec napadeného rozhodnutí).

77      Soud však připomíná, že dopisem ze dne 10. října 1996 Gasteizko Industria zaslala Demesa nabídku prodeje pozemku o rozloze 100 000 m² v průmyslové oblasti Júndiz za cenu 4 125 ESP/m². Ze spisu krom toho vyplývá, že Demesa v listopadu 1996 tuto nabídku ústně přijala. Je tedy nutno konstatovat, že všechna čtyři ocenění uvedená v napadeném rozhodnutí, včetně ocenění Price Waterhouse, časově následují po dohodě o prodeji. Třebaže ze sdělení Komise týkajícího se prvků státní podpory obsažených v prodejích pozemků a budov orgány veřejné správy (Úř. věst. 1997, C 209, s. 3) vyplývá, že prodejní cena, která odpovídá ceně ohodnocené nezávislým odborníkem před prodejem, neobsahuje prvky podpory, tedy Komise nemohla rozumně vycházet z data vyhotovení posudku Price Waterhouse (leden 1997), aby tomuto posudku přisoudila rozhodující význam.

78      V návaznosti na písemnou otázku Soudu uvedla Komise, že ocenění Price Waterhouse, účetního revizora prodávající realitní společnosti, je jediným přijatelným oceněním, jelikož bylo provedeno za cílem určení peněžité hodnoty portfolia nemovitostí této posledně uvedené společnosti. Krom toho jde o jediné ocenění, které bylo provedeno před rozhodnutím o zahájení řízení na základě čl. 93 odst. 2 Smlouvy o ES (nyní čl. 88 odst. 2 ES). Komise krom toho zpochybňuje hodnověrnost posudků ze dne 13. ledna a 6. února 1998, jelikož se první posudek nezakládá na reálných tržních údajích a jelikož druhý posudek cenu snížil na základě politických kritérií.

79      Soud má nejprve za to, že skutečnost, že ocenění ze dne 13. ledna a 6. února 1998 a posudek IDOM časově následují po zahájení řízení, neumožňuje v projednávaném případě přisoudit převládající význam posudku Price Waterhouse z ledna 1997. Všechny čtyři posudky, včetně posudku Price Waterhouse, byly totiž vyhotoveny v době, kdy Komise již zahájila šetření týkající se údajných podpor poskytnutých Demesa. První žádost o informace v této věci totiž pochází z června 1996.

80      Dále je třeba konstatovat, že žádný ze čtyř posudků uvedených v napadeném rozhodnutí není založen přímo na prodejích pozemků o rozloze 100 000 m². Jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí, na trhu totiž neexistují „údaje, na které by bylo možné odkázat, pokud jde o investičně připravené pozemky o rozloze 100 000 m²“ (bod V.2.2 pátý pododstavec).

81      Odborníci, kteří vypracovali posudek ze dne 6. února 1998 a audit IDOM, se nicméně na základě disponibilních údajů snažili poskytnout ocenění prodejní ceny pozemku takové rozlohy. Posudek ze dne 13. ledna 1998 obecným způsobem obsahuje ocenění pro jakýkoli pozemek, jehož rozloha je větší než 10 000 m².

82      Naproti tomu posudek Price Waterhouse uvádí ocenění ceny pozemku o rozloze 55 481 m² a nezohledňuje skutečnou rozlohu pozemku, který Demesa koupila.

83      Za těchto podmínek je třeba mít za to, že Komise tím, že v napadeném rozhodnutí jako rozhodnou referenční cenu zohlednila cenu uvedenou v posudku Price Waterhouse, jednala svévolně.

84      Skutečnost, že Komise cenu, kterou uvedla Price Waterhouse, ověřila tak, že ji srovnala s průměrem cen uvedených ve třech jiných posudcích, a sice posudcích ze dne 13. ledna a 6. února 1998 a auditu IDOM, tento závěr nemůže vyvrátit.

85      Jednak měla Komise přezkoumat, zda kupní cena zaplacená Demesa je tržní cenou. S cenami uvedenými v různých odborných posudcích, které měla Komise v průběhu správního řízení k dispozici, tedy měla za účelem posouzení, zda se cena zaplacená Demesa od cen uvedených v těchto posudcích liší natolik, že je třeba dospět k závěru o existenci státní podpory, porovnat kupní cenu, kterou Demesa skutečně zaplatila, a nikoli cenu určenou Price Waterhouse.

86      Kromě toho je třeba konstatovat, že v napadeném rozhodnutí (bod V.2.2 sedmý pododstavec) spočívá výpočet průměru hodnot obsažených v posudcích ze dne 13. ledna a 6. února 1998 a v auditu IDOM na jejich nesprávném výkladu.

87      V tomto ohledu je třeba uvést, že Komise v návaznosti na písemnou otázku Soudu vysvětlila, že průměrnou hodnotu ocenění, kterou uvádí v napadeném rozhodnutí (bod V.2.2 sedmý pododstavec), vypočítala následujícím způsobem:

„Minimální hodnoty činily [...]: 4 000 ESP/m² (Agence Luis Perales [posudek ze dne 13. ledna 1998]), 4 000 ESP/m² (Agence Juan Calvo [posudek ze dne 6. února 1998)] a 5 000 ESP/m² (IDOM). Průměrná minimální hodnota, která z toho vyplývá, je 4 333 ESP/m². Maximální hodnoty činily: 4 500 ESP/m² (Agence Luis Perales [posudek ze dne 13. ledna 1998]) a 4 800 ESP/m² (Agence Juan Calvo [posudek ze dne 6. února 1998]). Průměrná maximální hodnota, která z toho vyplývá, je tedy 4 650 ESP/m². V důsledku toho je průměrná hodnota vyplývající ze tří ocenění 4 491 ESP/m².“

88      Zaprvé je třeba konstatovat, že se Komise dopustila skutkového omylu, když měla za to, že z auditu IDOM vyplývá minimální hodnota pozemku, který koupila Demesa, ve výši 5 000 ESP/m². Audit IDOM sice uvádí pro investičně nepřipravený pozemek číselný údaj „přibližně 5 000 ESP/m²“ („entorno a las 5 000 pesetas“). Audit však také potvrzuje, že konečná cena, kterou Demesa získala, a sice 4 125 ESP/m², je tržní cenou, na kterou byla použita běžná sleva, která zohledňuje rozlohu pozemku („el precio final obtenido por Demesa es un precio de mercado con un descuento normal, teniendo en cuenta el tamaño de la superficie comprada“). Krom toho, i když konečné závěry uvádějí ještě jednou cenu 5 000 ESP/m², potvrzují rovněž, že podle ověření uskutečněných IDOM byla investice Demesa realizována podle aktuálních tržních cen („la inversión realizada por Demesa se ajusta a los precios de mercado actuales, tras las comprobaciones efectuadas por IDOM“). Z auditu IDOM tedy vyplývá, že i když za běžnou lze považovat cenu 5 000 ESP/m², cena, kterou zaplatila Demesa, je tržní cenou, zohlední-li se rozloha pozemku.

89      Zadruhé je třeba konstatovat, že z posudků ze dne 13. ledna a 6. února 1998 rovněž vyplývá, že cena 4 125 ESP/m² je tržní cenou. První posudek totiž uvádí, že tržní cena pozemku o rozloze větší než 10 000 m² se pohybuje v rozmezí mezi 4 000 a 4 500 ESP/m². Druhý posudek uvádí tržní cenu pohybující se mezi 4 000 a 4 800 ESP/m². Komise však tím, že vypočítala jediný průměr hodnot uvedených v různých posudcích, nesprávně vyložila posudky ze dne 13. ledna a 6. února 1998. Jelikož se totiž cena, kterou zaplatila Demesa, a sice 4 125 ESP/m², pokaždé přibližuje k minimální hodnotě rozmezí uvedeného v posudcích ze dne 13. ledna a 6. února 1998, Komise tím, že vypočítala jediný průměr hodnot, nezbytně na základě posudků ze dne 13. ledna a 6. února 1998 použila údajnou tržní cenu vyšší, než je cena, kterou zaplatila Demesa, zatímco tytéž posudky potvrzují, že cena 4 125 ESP/m² je tržní cenou.

90      Na základě všeho předcházejícího je třeba dospět k závěru, že přístup Komise v napadeném rozhodnutí za účelem posouzení, zda cena 4 125 ESP/m², kterou Demesa zaplatila za pozemek o rozloze 100 000 m², obsahuje prvek státní podpory, je svévolný. Komise se krom toho ve svých výpočtech dopustila skutkových omylů.

91      Za těchto podmínek Komise porušila čl. 92 odst. 1 Smlouvy tím, že v napadeném rozhodnutí měla za to, že rozdíl mezi cenou 4 481 ESP/m² uvedenou Price Waterhouse a cenou 4 125 ESP/m² představuje státní podporu.

92      První část projednávaného žalobního důvodu je tedy opodstatněná. Článek 1 písm. b) napadeného rozhodnutí tudíž musí být ve věcech T‑129/99 a T‑148/99 zrušen. V týchž věcech je třeba rovněž zrušit čl. 2 odst. 1 písm. a) napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž Španělskému království ukládá, aby zajistilo, že Demesa navrátí údajnou podporu uvedenou v čl. 1 písm. b) napadeného rozhodnutí.

 Ke druhé části, vztahující se k odložení platby kupní ceny za pozemek uvedenému v čl. 1 písm. a) napadeného rozhodnutí

93      V článku 1 písm. a) napadeného rozhodnutí Komise kvalifikuje jako státní podporu „zvýhodnění, vyčíslené na 184 075,79 eur, odpovídající odložení platby ceny za pozemek po dobu devíti měsíců od okamžiku, kdy [Demesa] obsadila pozemek [o rozloze 100 000 m², který jí prodal Gasteizko Industria, veřejný podnik] v průmyslové oblasti Júndiz (Vitoria-Gasteiz) za účelem provedení navrhované stavby, do okamžiku uhrazení ceny“.

94      Vzhledem k tomu, že výrok aktu je neoddělitelný od jeho odůvodnění, musí být vykládán se zohledněním důvodů, které vedly k jeho přijetí (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. května 1997, TWD v. Komise, C‑355/95 P, Recueil, s. I‑2549, bod 21).

95      Z důvodů napadeného rozhodnutí přitom vyplývá, že prvek podpory uvedený v čl. 1 písm. a) napadeného rozhodnutí je zvýhodněním, které údajně Demesa využila v důsledku bezplatného užívání pozemku o rozloze 100 000 m² po dobu nejméně devíti měsíců z důvodu odložení uzavření kupní smlouvy formou notářského zápisu, a tedy platby kupní ceny za pozemek.

96      Bod V.2.1 napadeného rozhodnutí, který odkazuje na čl. 1 písm. a) výroku, je totiž nazván „bezplatné užívání pozemku o rozloze 100 000 m²“. V tomto bodě Komise uvádí, že „nebyl předložen důkaz o tom, že Demesa během období, kdy [...] tento podnik obsadil pozemek za účelem provedení stavby továrny, až do okamžiku skutečného zaplacení kupní ceny nesla sebemenší náklady“ (bod V.2.1 druhý pododstavec). Komise dodává, že „Demesa přinejmenším během období mezi únorem 1997 a říjnem 1997 obsadila pozemek [o rozloze 100 000 m², který jí prodal Gasteizko Industria, veřejný podnik], aby postavila či nechala postavit továrnu, aniž by zaplatila cenu za tento pozemek a nesla sebemenší náklady v souvislosti s tímto obsazením“ (bod V.2.1 pátý pododstavec). Dále Komise uvádí:

„Demesa užívala pozemek, aniž by musela hradit finanční protiplnění, které prodávající společnosti mohla vyžadovat.“ (bod V.2.1 sedmý pododstavec)

97      Soud připomíná, že dopisem ze dne 10. října 1996 zaslala Gasteizko Industria Demesa nabídku týkající se prodeje pozemku o rozloze 100 000 m² v průmyslové oblasti Júndiz za cenu 4 125 ESP/m² a že tuto nabídku Demesa v listopadu 1996 ústně přijala. Sjednaná kupní cena za pozemek byla uhrazena dne 30. prosince 1997 v den, kdy byla podepsána kupní smlouva uzavřená formou notářského zápisu.

98      V odpovědi na písemnou otázku Soudu uznala Demesa, že práce za účelem výstavby továrny na dotyčném pozemku zahájila přibližně v měsíci listopadu 1996.

99      Vzhledem k tomu, že k platbě kupní ceny došlo až 30. prosince 1997, mohla Komise v napadeném rozhodnutí oprávněně konstatovat, že Demesa obsadila bezplatně pozemek o rozloze 100 000 m² přinejmenším po dobu devíti měsíců.

100    Komise však z tohoto obsazení nemůže automaticky vyvozovat, že Gasteizko Industria poskytla Demesa státní podporu. Bylo by tomu tak jedině tehdy, kdyby chování Gasteizko Industria neodpovídalo běžnému chování soukromého podniku (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 3. října 1991, Itálie v. Komise, C‑261/89, Recueil, s. I‑4437, bod 8).

101    V tomto ohledu přitom žalobci ve věcech T‑129/99 a T‑148/99 za účelem odůvodnění odložení uzavření kupní smlouvy formou notářského zápisu, a v důsledku toho platby kupní ceny, odkazují na článek 1502 španělského občanského zákoníků. Toto ustanovení uvádí:

„Jestliže jsou držba či vlastnictví kupujícího, co se týče nabytého majetku, narušeny, nebo se kupující oprávněně obává takového narušení z důvodu žaloby na vydání či hypotéční žaloby, má právo pozastavit platbu ceny až do okamžiku, kdy prodávající narušení či nebezpečí narušení odstraní [...]“

102    Žalobci tvrdí, že v projednávaném případě byly podmínky pro použití článku 1502 španělského občanského zákoníku splněny. Jednak musela Gasteizko Industria parcelu o rozloze 100 000 m² oddělit od dvou pozemků větší rozlohy. Kromě toho skupina zemědělců požadovala uplatnění ústní dohody uzavřené s Gasteizko Industria, která jim přiznává právo obdělávat pozemek. Tito zemědělci předložili věc soudu v Vitoria-Gasteiz a toto řízení bylo ukončeno až 4. listopadu 1997. Zvýhodnění vyplývající z obsazení pozemku před zaplacením kupní ceny nelze kvalifikovat jako státní podporu, jelikož vyplývá z použití obecných pravidel systému španělského občanského práva.

103    V odpovědi na tuto argumentaci, která byla rovněž přednesena baskickými orgány v průběhu správního řízení, Komise v napadeném rozhodnutí uvádí, že „nebyl předložen důkaz o tom, že Demesa během období, kdy [...] tento podnik obsadil pozemek za účelem provedení stavby továrny, až do okamžiku skutečného zaplacení kupní ceny nesla sebemenší náklady“ (bod V.2.1 druhý pododstavec; viz rovněž bod V.2.1 sedmý pododstavec).

104    Z napadeného rozhodnutí tak vyplývá, že Komise vyvodila existenci státní podpory ve smyslu čl. 92 odst. 1 Smlouvy přímo ze svého zjištění, podle něhož Demesa bezplatně obsadila pozemek o rozloze 100 000 m² po dobu přinejmenším devíti měsíců, aniž by přezkoumala otázku, zda chování Gasteizko Industria mohlo odpovídat chování soukromého subjektu.

105    V návaznosti na vysvětlení poskytnutá během správního řízení uvádějící důvody odložení uzavření kupní smlouvy formou notářského zápisu a platby kupní ceny do 30. prosince 1997 přitom Komise měla přezkoumat, zda soukromý subjekt mohl platbu kupní ceny vyžadovat před tímto datem, a v případě, že by tomu tak nebylo, zda mohl vyžadovat platbu odměny za období obsazení pozemku před zaplacením kupní ceny za tento pozemek.

106    Vzhledem k tomu, že takový přezkum neprovedla, je třeba konstatovat, že Komise neprokázala právně dostačujícím způsobem, že Demesa obdržela státní podporu ve smyslu čl. 92 odst. 1 Smlouvy v důsledku toho, že bezplatně obsadila pozemek o rozloze 100 000 m² před tím, než dne 30. prosince 1997 došlo k zaplacení kupní ceny.

107    Z toho vyplývá, že druhá část projednávaného žalobního důvodu je opodstatněná.

108    Za těchto podmínek je třeba ve věcech T‑129/99 a T‑148/99 zrušit čl. 1 písm. a) napadeného rozhodnutí. V týchž věcech je třeba rovněž zrušit čl. 2 odst. 1 písm. a) napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž Španělskému království ukládá, aby zajistilo, že Demesa navrátí podporu uvedenou v čl. 1 písm. a) napadeného rozhodnutí.

 Ke třetí části, vztahující se k údajnému překročení horní hranice stanovené v nařízení Ekimen, uvedenému v čl. 1 písm. c) napadeného rozhodnutí

109    V článku 1 písm. c) napadeného rozhodnutí Komise kvalifikuje jako státní podporu neslučitelnou se společným trhem „poskytnutí dotace přesahující maximální povolenou dotaci ve výši 20 % přípustných nákladů, na něž se vztahuje režim podpor Ekimen, o pět procentních bodů, a to proto, že z uvedených nákladů byla vyloučena zařízení oceněná na 1 803 036,31 eur v rámci auditu, který regionální orgány přiložily jako přílohu dopisu Španělska ze dne 24. července 1998“.

110    Argumenty uplatněné žalobci ve věcech T‑129/99 a T‑148/99 se vztahují jednak k maximální výši dotace povolené podle programu Ekimen, a jednak k vyloučení nákladů za určitá zařízení z nákladů přípustných na základě režimu podpor Ekimen.

 Maximální výše dotace povolená podle programu Ekimen

111    Rozhodnutím rady vlády samosprávného společenství Baskicka ze dne 24. prosince 1996 byla Demesa v rámci programu Ekimen poskytnuta dotace odpovídající 25 % investic do hmotného investičního majetku.

112    Článek 10 nařízení Ekimen zněl v té době následujícím způsobem:

„Podpory poskytnuté ve formě nevratných dotací, které nemohou přesáhnout 25 % přípustných investic, jsou upraveny podle následujících kritérií:

1.      Z investic považovaných za přípustné bude obecně poskytnuta dotace ve výši 10 %.

2.      Krom toho, co se týče strategických projektů a projektů, na jejichž základě bude vytvořen významný počet pracovních míst, a sice minimálně 50 pracovních míst pro investici alespoň 750 milionů [ESP], bude předcházející procentuální sazba navýšena o pět bodů.

3.      Krom toho podnikům, jejichž projekt je realizován v oblasti preferenčního zájmu na základě ustanovení článku 4 tohoto nařízení, bude poskytnuta dodatečná dotace ve výši 5 % z investic považovaných za přípustné.

4.      Konečně může být procentuální sazba předmětem dodatečného navýšení až o 5 bodů v závislosti na následujících kritériích:

–        úrovni začlenění projektu do baskického průmyslového sektoru,

–        lokalizaci do strategického sektoru Baskicka,

–        počtu vytvořených pracovních míst.“

113    V rozhodnutí ze dne 12. prosince 1996, kterým se schvalují prvky podpory obsažené v programu Ekimen (viz výše bod 2), Komise uvedla následující:

„Komise konstatuje, že nevratná dotace, která, vyjádřená v [ESB], nesmí překročit 25 %, bude vyplacena následovně: a) část ve výši 10 % obecně; b) část ve výši 5 % pro strategické projekty či projekty vytvářející pracovní místa; c) část ve výši 5 % pro projekty nacházející se v prioritních oblastech a d) část ve výši 5 % pro projekty, které ve značné míře přispívají k regionálnímu rozvoji či k vytváření pracovních míst.“

114    V napadeném rozhodnutí Komise tvrdí, že dotace odpovídající 25 % nákladů na investice do hmotného investičního majetku poskytnutá Demesa na základě nařízení Ekimen nedodržuje podmínky programu Ekimen tak, jak jej schválila. Uvádí, že „na základě správného použití programu Ekimen měla být poskytnuta maximální nevratná dotace ve výši 20 % [ESB], vypočítaná z celkové částky přípustných nákladů“ (bod V.2.3 třetí pododstavec napadeného rozhodnutí). „Komise má“ totiž „za to, že investiční projekt Demesa splňuje kritérium článku 10.1 nařízení (10 % obecně), jakož i kritérium článku 10.4 (dodatečné navýšení o 5 %)“ (bod V.2.3, osmý pododstavec napadeného rozhodnutí). Naproti tomu kritérium článku 10.3 nařízení Ekimen splněno není, jelikož „Vitoria-Gasteiz, město, v němž jsou investice Demesa lokalizovány, není ,prioritní oblastí‘ ve smyslu programu Ekimen“ (bod V.2.3 devátý pododstavec napadeného rozhodnutí). Konečně, „pokud jde o kritérium článku 10.2 nařízení, Komise má za to, že přiznání dvou částí dotace ve výši 5 % na základě uvedeného článku představuje nesprávné použití režimu Ekimen podle výkladu učiněného Komisí v [rozhodnutí ze dne 12. prosince 1996]“ (bod V.2.3 desátý pododstavec napadeného rozhodnutí). V rámci projektu tedy nemohou být přiznány dvě dodatečné části dotace ve výši 5 % z titulu „strategického projektu“ a „projektu, na jehož základě bude vytvořen významný počet pracovních míst“. Podle Komise na základě čl. 10 bodu 2 nařízení Ekimen totiž může být poskytnuto pouze jediné navýšení o 5 %.

115    Žalobci ve věcech T‑129/99 a T‑148/99 tvrdí, že Demesa obdržela dotaci ve výši 25 % ESB, kterou jí poskytla baskická vláda, oprávněně: 10 % na základě čl. 10 bodu 1 nařízení Ekimen; 5 % jakožto strategický projekt a 5 % jakožto projekt vytvářející pracovní místa na základě čl. 10 bodu 2; 5 % v souladu s kritérii stanovenými v čl. 10 bodu 4. Demesa tedy měla na základě čl. 10 bodu 2 nařízení Ekimen nárok na dvě navýšení dotace o 5 %, první z důvodu, že investice je strategickým projektem a druhé v důsledku toho, že jde o projekt, který podstatně přispívá k vytvoření pracovních míst, a sice projekt, který s sebou nese vytvoření minimálně 50 pracovních míst a investici ve výši 750 milionů ESP. V rozhodnutí ze dne 12. prosince 1996 o schválení programu Ekimen Komise neprávem konstatovala, že čl. 10 bod 2 nařízení Ekimen povoluje dotaci ve výši 5 % pro strategické projekty „nebo“ projekty vytvářející pracovní místa.

116    Žalobci tvrdí, že se Komise ve svém rozhodnutí ze dne 12. prosince 1996, kterým se schvaluje režim Ekimen, dopustila chyby v psaní. Je třeba mít za to, že Komise schválila režim tak, jak jí byl oznámen. V každém případě Komise nemá pravomoc k tomu, aby oznámený režim podpory jednostranně změnila. Pokud by u ní program Ekimen vyvolal problémy, mohla zahájit vyšetřovací řízení upravené v čl. 93 odst. 2 Smlouvy a podmínit své rozhodnutí o schválení, což však neučinila.

117    Soud nejprve konstatuje, že je mezi účastníky řízení nesporné, že Demesa obdržela dotaci ve výši 25 % ESB na základě programu Ekimen, a sice 10 % podle čl. 10 bodu 1 nařízení, dvakrát 5 % podle čl. 10 bodu 2 nařízení a 5 % podle čl. 10 bodu 4 nařízení. Dvojí použití čl. 10 bodu 2 nařízení však Komise v napadeném rozhodnutí odmítá.

118    Soud dále konstatuje, že čl. 10 bod 2 nařízení Ekimen umožňuje pouze jediné navýšení dotace, která může být poskytnuta na investiční projekt na základě dotyčného režimu podpory, o 5 %.

119    V tomto ohledu je třeba uvést, že článek 10 nařízení Ekimen, který zakotvuje zásadu maximální dotace ve výši 25 %, obsahuje čtyři body, z nichž první uvádí dotaci ve výši 10 % a tři další uvádějí pokaždé navýšení o 5 % (viz výše bod 112). Aby maximální výše dotace nebyla překročena, může být na základě bodů 2 až 4 článku 10 nařízení pokaždé poskytnuto pouze jediné navýšení o 5 %.

120    Krom toho je třeba konstatovat, že baskická vláda v připomínkách, které Komisi předložilo dne 23. ledna 1998 stálé zastoupení Španělska, uvedla, že investiční projekt, který splňuje všechna kritéria uvedená v čl. 10 bodech 1, 2 a 3 nařízení Ekimen, musí imperativně získat hrubou dotaci ve výši 20 %. Kdyby byl výklad čl. 10 bodu 2 nařízení Ekimen, který uvádějí žalobci, správný, projekt, který by splňoval všechna kritéria čl. 10 bodů 1 až 3, by musel získat hrubou dotaci ve výši 25 %, což bylo právě zpochybněno.

121    Jelikož čl. 10 bod 2 nařízení Ekimen umožňuje pouze jediné navýšení dotace o 5 %, je třeba dospět k závěru, že výklad tohoto ustanovení učiněný Komisí v rozhodnutí ze dne 12. prosince 1996 [„[dodatečná] část dotace ve výši 5 % pro strategické projekty nebo projekty vytvářející pracovní místa“ (zvýraznění doplněno)] a v napadeném rozhodnutí je správný.

122    V důsledku toho může být na základě investičního projektu Demesa poskytnuta pouze jediná část dodatečné podpory ve výši 5 % podle čl. 10 bodu 2 nařízení Ekimen, tak jak bylo schváleno Komisí v rozhodnutí ze dne 12. prosince 1996.

123    Žalobci ve věcech T‑129/99 a T‑148/99 ještě uvádějí, že samosprávné společenství Baskicka je jediným orgánem, který může podat závazný výklad svých vlastních předpisů.

124    Tento argument je třeba odmítnout. Pouze Komise má totiž pravomoc schvalovat státní podpory, které spadají do působnosti čl. 92 odst. 1 Smlouvy. Jelikož jsou státní podpory na základě tohoto ustanovení v zásadě zakázány, vnitrostátní právní úprava obsahující prvky podpory je legální pouze v rozsahu, v jakém byly prvky podpory schváleny Komisí. Z rozhodnutí ze dne 12. prosince 1996 (viz bod 113 výše) přitom vyplývá, že výklad čl. 10 bodu 2 nařízení Ekimen, který podává samosprávné společenství Baskicka, neodpovídá povolení poskytnutému v tomto rozhodnutí. Krom toho z analýzy, která byla učiněna výše, vyplývá, že výklad nařízení Ekimen učiněný Komisi v rozhodnutí ze dne 12. prosince 1996 a v napadeném rozhodnutí je zcela v souladu se zněním a duchem nařízení Ekimen.

125    Závěrem žalobci ve věcech T‑129/99 a T‑148/99 uvádějí, že Komise v červenci 1999 schválila nové nařízení Ekimen (nařízení č. 241/1999 ze dne 8. června 1999 o změně programu Ekimen týkajícího se finanční podpory produktivních průmyslových investic, které vytvářejí pracovní místa), které stanoví, že pokud jde o „strategické projekty a investiční projekty, které podstatně přispívají k vytvoření pracovních míst a které vytvoří minimálně 50 pracovních míst a realizují investice ve výši 750 milionů ESP, bude předcházející procentuální sazba v každém jednotlivém případě navýšena o 5 bodů“.

126    Tento argument však pro posouzení legality napadeného rozhodnutí postrádá relevanci, jelikož ke schválení Komise z července 1999 došlo až po přijetí napadeného rozhodnutí a navíc se týká nového legislativního předpisu (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 12. prosince 2000, Alitalia v. Komise, T‑296/97, Recueil, s. II‑3871, bod 86).

127    Ze všeho předcházejícího vyplývá, že Komise měla správně v napadeném rozhodnutí za to, že maximální dotace povolená na základě režimu Ekimen – tak jak jej schválila v rozhodnutí ze dne 12. prosince 1996 – je 20 % ESB. Komise tedy podporu poskytnutou Demesa, která o pět bodů přesahuje tuto horní hranici, správně kvalifikovala jako novou podporu ve smyslu čl. 92 odst. 1 Smlouvy (bod V.2.3, čtrnáctý pododstavec napadeného rozhodnutí).

128    Vytýkaná skutečnost vztahující se k maximální výši dotace povolené podle programu Ekimen tedy musí být zamítnuta.

 Přípustné náklady v rámci programu Ekimen

129    V napadeném rozhodnutí Komise konstatuje, že „podle článku 7 [nařízení Ekimen] na hmotný investiční majetek postoupený třetím osobám nelze poskytnout dotaci. Podle auditu [předloženého baskickou vládou] byla přitom část výrobních zařízení, která Demesa koupila (v hodnotě 300 milionů ESP = 1 803 036,31 EUR), instalována ve třetích podnicích. V důsledku toho na tato zařízení nelze poskytnout dotace z programu Ekimen a jejich financování představuje rovněž podporu ve smyslu čl. 92 odst. 1 Smlouvy“ (bod V.2.3 poslední pododstavec).

130    Žalobci ve věcech T‑129/99 a T‑148/99 poznamenávají, že článek 7 nařízení Ekimen dotaci na aktiva postoupená třetím osobám nezakazuje, ale omezuje se na to, že stanoví, že „[dotace může být poskytnuta] zpravidla [pouze na aktiva, která] nebyla postoupena třetím osobám za protiplnění či bez něj“. V každém případě výrobní zařízení (formy a razidla), která Komise v bodě V.2.3 posledním pododstavci napadeného rozhodnutí ocenila na 300 milionů ESP (1 803 036,31 eur), byla svěřena čtyřem společnostem, které z důvodů účinnosti žalobkyně pověřila výrobou části finálního výrobku. Vlastnictví těchto aktiv však přísluší výlučně Demesa a užívání těchto aktiv je vyhrazeno výlučně Demesa. Tato aktiva tedy nebyla „postoupena“.

131    Soud nejprve konstatuje, že rozhodnutí ze dne 12. prosince 1996, kterým se schvaluje program Ekimen (viz výše bod 2), neobsahuje žádný zvláštní odkaz na čl. 7 písm. d) nařízení Ekimen.

132    Mezi účastníky řízení je nesporné, že toto ustanovení, které automaticky nevylučuje poskytnutí dotací pro aktiva postoupená třetím osobám, musí být vykládáno v tom smyslu, že směřuje k zabránění zneužití. Cílem čl. 7 písm. d) nařízení Ekimen je totiž zabránit tomu, aby podpory, které byly poskytnuty podnikům na základě nařízení Ekimen, byly převedeny na podniky, které nesplňují podmínky uvedeného nařízení. Takové nebezpečí zneužití může existovat nejen tehdy, když podnik, který využil dotaci na základě nařízení Ekimen, postoupí vlastnictví k majetku, jehož pořizovací náklady byly zohledněny pro určení celkové výše podpory, ale rovněž tehdy, když je předmětné aktivum dáno k dispozici jinému podniku za výhodných podmínek. Z hospodářského hlediska totiž pro posouzení, zda byl prvek podpory převeden z jednoho podniku na druhý, není právní režim převodu určující.

133    S ohledem na účel čl. 7 písm. d) nařízení Ekimen je třeba nicméně mít za to, že v případě neexistence nebezpečí zneužití souvisejícího s převodem předmětné podpory náklady na pořízení majetku, i když je později „postoupen“, zůstávají přípustnými náklady na základě programu regionálních podpor Ekimen, tak jak byl schválen Komisí v rozhodnutí ze dne 12. prosince 1996 (viz výše bod 2).

134    Je tedy třeba přezkoumat, zda Komise v napadeném rozhodnutí dostatečně prokázala, že v projednávaném případě nezpochybněný převod určitého majetku na čtyři společnosti zahrnuje nebezpečí zneužití související s převodem prvků podpory.

135    V tomto ohledu je nutno konstatovat, že Komise v napadeném rozhodnutí neprovedla žádnou analýzu za účelem zjištění, zda převodem určitého majetku, na který byly Demesa poskytnuty podpory na základě programu Ekimen, bylo čtyřem dotyčným společnostem poskytnuto zvýhodnění, které by za běžných tržních podmínek nezískaly (viz v tomto smyslu rozsudek SFEI a další, citovaný v bodě 72 výše, bod 60, a rozsudek Španělsko v. Komise, citovaný v bodě 73 výše, bod 41).

136    Krom toho je třeba konstatovat, že Komise v průběhu správního řízení tuto skutečnost nikdy nezkoumala. Ve sdělení týkajícím se projednávané věci, které bylo zveřejněno v Úředním věstníku ze dne 25. srpna 1998 (C 266, s. 6), totiž Komise ani nenaznačila, že má v úmyslu nezohlednit určité náklady související s majetkem, který byl postoupen na třetí osoby, jako přípustné náklady.

137    Při neexistenci jakéhokoli důkazu o nebezpečí zneužití souvisejícím s převodem prvků podpory je třeba dospět k závěru, že Komise neprokázala, že na majetek „postoupený“ na třetí osoby, oceněný na 1 803 036,31 eur, nemůže být poskytnuta dotace na základě nařízení Ekimen. V důsledku toho Komise tím, že měla za to, že dotace, kterou obdržela Demesa na financování předmětného majetku, představuje novou podporu, na kterou se nevztahuje rozhodnutí ze dne 12. prosince 1996, kterým se schvaluje nařízení Ekimen, porušila čl. 92 odst. 1 Smlouvy.

138    Ve věcech T‑129/99 a T‑148/99 je tedy třeba čl. 1 písm. c) napadeného rozhodnutí zrušit v rozsahu, v němž zařízení oceněná na 1 803 036,31 eur vylučuje z přípustných nákladů na základě režimu podpor Ekimen. V týchž věcech je třeba rovněž zrušit čl. 2 odst. 1 písm. a) napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž Španělskému království ukládá, aby zajistilo, že Demesa navrátí podpory, které obdržela na základě nařízení Ekimen na financování majetku oceněného na 1 803 036,31 eur, který byl „postoupen“ na třetí osoby.

 Ke čtvrté části, vztahující se ke slevě na dani uvedené v čl. 1 písm. d) napadeného rozhodnutí

139    V článku 1 písm. d) napadeného rozhodnutí Komise kvalifikuje „poskytnutí slevy na dani ve výši odpovídající 45 % investičních nákladů určených Diputación Foral de Álava v jeho rozhodnutí (souhlas) 737/1997 ze dne 21. října 1997“ jako státní podporu.

140    V rámci této časti žalobci ve věcech T‑127/99 a T‑148/99 odkazují nejprve na historická práva Territorio Histórico de Álava v daňové oblasti. Dále zpochybňují specifičnost dotčeného daňového opatření. Tvrdí, že šesté doplňující ustanovení Norma Foral č. 22/1994 ze dne 20. prosince 1994, které použil Diputación Foral, představuje obecné daňové opatření, které svědčí stejným způsobem všem daňovým poplatníkům, kteří realizují investice ve výši 2,5 miliardy ESP. Titíž žalobci ještě poznamenávají, že i kdyby toto daňové opatření mělo specifický charakter, je odůvodněno povahou a uspořádáním dotyčné daňové soustavy. Nakonec zdůrazňují, že kdyby bylo dané daňové opatření kvalifikováno jako státní podpora ve smyslu čl. 92 odst. 1 Smlouvy, muselo by být považováno za existující podporu.

 K historickým právům Territorio Histórico de Álava v daňové oblasti

141    Žalobci ve věcech T‑127/99 a T‑148/99 uvádějí, že Komise ve svém posouzení slevy na dani z hlediska čl. 92 odst. 1 Smlouvy nezohlednila historická práva Territorio Histórico de Álava v daňové oblasti. Za tímto účelem připomínají, že Territorio Histórico de Álava má několik set let daňovou autonomii, která je uznána a chráněna ústavou španělského státu.

142    Soud uvádí, že skutečnost, že v projednávaném případě byla sleva na dani poskytnuta na základě právních předpisů přijatých Territorio Histórico de Álava, a nikoli španělským státem, je pro použití čl. 92 odst. 1 Smlouvy irelevantní. Toto ustanovení se totiž v důsledku toho, že zmiňuje podpory poskytované „v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků“, týká veškerých podpor financovaných z veřejných prostředků. Z toho vyplývá, že opatření přijatá vnitrostátními entitami (decentralizovanými, federovanými, regionálními či jinými) členských států bez ohledu na právní statut a označení těchto entit spadají stejně jako opatření přijatá federální či centrální mocí do působnosti čl. 92 odst. 1 Smlouvy, jsou-li splněny podmínky tohoto ustanovení (rozsudek Soudního dvora ze dne 14. října 1987, Německo v. Komise, 248/84, Recueil, s. 4013, bod 17).

143    Legalita napadeného rozhodnutí tedy argumenty, které žalobci vyvozují z historických práv Territorio Histórico de Álava v daňové oblasti, dotčena být nemůže.

 Ke specifičnosti slevy na dani

–       Úvodní poznámky

144    Je třeba připomenout, že čl. 92 odst. 1 Smlouvy vyžaduje, aby opatření pro to, aby mohlo být kvalifikováno jako státní podpora, zvýhodňovalo „určité podniky nebo určitá odvětví výroby“. Specifičnost nebo selektivita opatření tedy představuje jeden z charakteristických rysů pojmu „státní podpora“ (rozsudek Soudního dvora ze dne 1. prosince 1998, Ecotrade, C‑200/97, Recueil, s. I‑7907, bod 40; rozsudek Soudu ze dne 29. září 2000, CETM v. Komise, T‑55/99, Recueil, s. II‑3207, bod 39).

145    V napadeném rozhodnutí (bod V.2.4.1) přitom Komise uvádí, že specifický charakter Norma Foral č. 22/1994 zavádějícího slevu na dani ve výši 45 % z částky investice vyplývá ze čtyř skutečností, a sice z diskreční pravomoci, kterou má Diputación Foral „pro určení, jaké investice do hmotného investičního majetku ve výši přesahující 2,5 miliardy ESP mohou využít slevy na dani, pro rozhodnutí, na jakou část investic se může použít snížení o 45 % a pro stanovení lhůt a horních hranic použitelných v každém jednotlivém případě“ (bod V.2.4.1 čtrnáctý pododstavec), z minimální částky investice (2,5 miliardy ESP), která de facto omezuje použití slevy na dani na velké investory, aniž by toto omezení bylo odůvodněno povahou nebo uspořádáním daňové soustavy, od níž se odchyluje (bod V.2.4.1 šestnáctý pododstavec), z dočasného charakteru slevy na dani, který ponechává „její poskytnutí určitým podnikům na volném uvážení orgánů“ (bod V.2.4.1 sedmnáctý pododstavec) a z „úzké podobnosti mezi [daňovým] opatřením a režimem Ekimen, jak z hlediska příslušných cílů (financování nových investic), tak z hlediska zeměpisného rozsahu (samosprávné společenství v jednom případě, provincie v druhém), přičemž však tento režim Ekimen španělské orgány považovaly za regionální podporu, která byla jako taková oznámena“ (bod V.2.4.1 osmnáctý pododstavec).

146    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobci, tedy Komise v napadeném rozhodnutí nevycházela z konstatování, že se dotčené daňové opatření použije pouze na část španělského území, a sice Álava, aby dospěla k závěru o selektivitě opatření. Žalobci tedy nemohou tvrdit, že napadené rozhodnutí zpochybňuje normativní pravomoc Territorio Histórico de Álava k přijímání daňových opatření obecné povahy.

147    Ve světle argumentů uplatněných žalobci je třeba přezkoumat, zda skutečnosti, ze kterých Komise skutečně vycházela v napadeném rozhodnutí, umožňují dospět k závěru, že sleva na dani zavedená Norma Foral č. 22/1994 představuje specifické opatření zvýhodňující „určité podniky nebo určitá odvětví výroby“ ve smyslu čl. 92 odst. 1 Smlouvy.

–       K údajné diskreční pravomoci Diputación Foral

148    Žalobci ve věcech T 127/99 a T 148/99 uvádějí, že Diputación Foral de Álava nemá žádnou diskreční pravomoc, ať už na úrovni výběru podniků, kterým bude poskytnuta sleva na dani, na úrovni úpravy rozsahu zvýhodnění či co se týče období použitelnosti daňového opatření. Diputación Foral musí uplatnit slevu na dani jednotným a automatickým způsobem poté, co se ujistí o tom, že podnik, kterému je sleva na dani poskytnuta, splňuje požadované podmínky upravené v příslušných právních předpisech. Žalobci, odkazujíce na potvrzení generálního finančního ředitele Álava, zdůrazňují, že žádnému podniku, který splňuje tyto podmínky upravené v příslušných právních předpisech, nebylo poskytnutí sporného opatření odmítnuto.

149    Soud připomíná, že opatření čistě obecné působnosti nespadají pod čl. 92 odst. 1 Smlouvy. Judikatura již nicméně uvedla, že i zásahy, které jsou na první pohled použitelné na všechny podniky, mohou vykazovat určitou selektivitu, a tudíž být považovány za opatření určená ke zvýhodnění určitých podniků nebo určitých odvětví výroby. Tak je tomu zejména v případě, kdy má správní orgán, který má uplatnit obecné pravidlo, diskreční pravomoc, pokud jde o použití aktu (rozsudek Soudního dvora ze dne 26. září 1996, Francie v. Komise, C‑241/94, Recueil, s. I‑4551, body 23 a 24, rozsudek Ecotrade, citovaný v bodě 144 výše, bod 40, a rozsudek ze dne 17. června 1999, Piaggio, C‑295/97, Recueil, s. I‑3735, bod 39; stanovisko generálního advokáta La Pergoly předcházející rozsudku Španělsko v. Komise, citovanému v bodě 73 výše, Recueil, s. I‑2461, bod 8). Soudní dvůr tak ve svém výše citovaném rozsudku Francie v. Komise (body 23 a 24) rozhodl, že systém účasti francouzského zaměstnaneckého fondu jako doplněk sociálních plánů podniků nacházejících se v obtížné situaci „může způsobit, že se určité podniky budou nacházet ve výhodnější situaci než jiné podniky, a naplnit tak podmínky podpory“ ve smyslu čl. 92 odst. 1 Smlouvy, neboť předmětný fond „má [na základě právních předpisů týkajících se účasti státu jako doplněk sociálních plánů] diskreční pravomoc, která mu umožňuje upravit finanční zásah v závislosti na různých hlediscích, jako je například výběr příjemců, výše finančního zásahu a podmínky zásahu“.

150    Přitom je třeba konstatovat, že na základě ustanovení Norma Foral č. 22/1994 má Diputación Foral de Álava určitou diskreční pravomoc, pokud jde o použití slevy na dani. Z Norma Foral č. 22/1994 (viz výše bod 8) totiž vyplývá, že sleva na dani se rovná 45 % „z částky investice určené Diputación Foral de Álava“. Norma Foral č. 22/1994, která Diputación Foral umožňuje stanovit částku přípustné investice, přitom zároveň umožňuje Diputación Foral upravit výši finančního zásahu. Krom toho je třeba konstatovat, že podle Norma Foral č. 22/1994 je Diputación Foral oprávněn stanovit „lhůty a omezení uplatnitelné pro každý případ“.

151    Ustanovení Norma Foral č. 22/1994 týkající se slevy na dani přiznávají Diputación Foral de Álava diskreční pravomoc, čímž mohou způsobit, že se určité podniky budou nacházet ve výhodnější situaci, než je situace jiných podniků. V důsledku toho musí být dotčené daňové opatření považováno za opatření, které splňuje podmínku specifičnosti.

152    Žalobci ve věcech T‑129/99 a T‑148/99 nemohou argumentovat tím, že žádnému podniku, který splňuje požadované podmínky upravené v příslušných právních předpisech, nebylo odmítnuto poskytnutí slevy na dani. Takové tvrzení totiž neprokazuje, že Diputación Foral všechny žádosti schválil za stejných podmínek.

153    Dotyční žalobci ještě dodávají, že diskreční pravomoc, kterou má Diputación Foral de Álava, nemůže být v žádném případě považována za pravomoc přijímat svévolná rozhodnutí. Svévolné chování orgánů veřejné moci je totiž zakázáno článkem 9 španělské ústavy.

154    Jak však zdůrazňuje Komise, pro to, aby byla vyloučena kvalifikace opatření jako obecného opatření, není nezbytné zjišťovat, zda má chování daňové správy svévolný charakter. Stačí prokázat, jak bylo učiněno v projednávaném případě, že uvedená správa má diskreční posuzovací pravomoc, která jí umožní zejména upravit výši nebo podmínky poskytnutí předmětného daňového zvýhodnění v závislosti na charakteristických rysech investičních projektů, které jsou předloženy k jejímu posouzení.

–       K minimální částce investice

155    V napadeném rozhodnutí je uvedeno (bod V.2.4.1 šestnáctý pododstavec) následující:

„Komise se domnívá, že minimální částka investice (2,5 miliardy ESP), která umožní poskytnutí uvedené slevy na dani, je dostatečně vysoká pro to, aby byla de facto omezena použitelnost slevy na dani pouze na investice zahrnující mobilizaci významných finančních zdrojů a že není odůvodněna povahou nebo uspořádáním daňové soustavy, od níž se odchyluje. Skutečnost, že přístup ke slevě na dani mohou mít pouze velcí investoři, této slevě na dani přiznává specifický charakter, který vede k tomu, že je třeba ji považovat za státní podporu ve smyslu čl. 92 odst. 1 Smlouvy.“

156    Žalobci ve věcech T‑127/99 a T‑148/99 uvádějí, že požadavek minimální investice ve výši 2,5 miliardy ESP je objektivní podmínkou, která mezi hospodářskými subjekty či odvětvími nevytváří žádnou diskriminaci. Připomínají, že obecně je daňová zátěž v Baskicku vyšší než daňová zátěž, která existuje ve zbývající části Španělska. Všechny daňové systémy obsahují opatření, jejichž poskytnutí nebo dodržení je podmíněno kvantitativním kritériem. Krom toho sama Komise v několika směrnicích, doporučeních nebo sděleních v daňové oblasti použila kvantitativní kritéria. Kvantitativní kritérium je nejobjektivnějším prostředkem pro omezení působnosti daného daňového opatření. V projednávaném případě požadavek týkající se částky investice nezvýhodňuje žádný podnik ani žádné konkrétní odvětví. Krom toho Komise neuvedla úroveň, pod kterou nesmí být požadavek tohoto typu považován za selektivní prvek. Mimoto, kdyby zpochybňované opatření bylo považováno za opatření, které přiznává zvýhodnění velkým podnikům, bylo by třeba přihlédnout k existenci mnoha programů Společenství týkajících se podpory malým a středním podnikům, jakož i k pružnějším podmínkám uplatnění, kterých tyto malé a střední podniky využívají, pokud jde o právní úpravu týkající se státních podpor.

157    Soud konstatuje, že baskické orgány tím, že použití slevy na dani omezily na investice do nového hmotného investičního majetku, které přesahují 2,5 miliardy ESP, předmětné daňové zvýhodnění vyhradily de facto pro podniky, které mají významné finanční zdroje. Komise tedy mohla dospět správně k závěru, že sleva na dani upravená v Norma Foral č. 22/1994 je předurčena k tomu, aby se použila selektivně na „určité podniky“ ve smyslu čl. 92 odst. 1 Smlouvy.

158    I za předpokladu, že obecně je v Baskicku daňová zátěž vyšší než daňová zátěž ve zbývající části Španělska, nic to nemění na tom, že Norma Foral č. 22/1994 vyhrazuje dotčené daňové zvýhodnění pro určité podniky, na něž se vztahuje baskický daňový režim.

159    Krom toho ani skutečnost, že daňové režimy často obsahují zvýhodnění ve prospěch malých a středních podniků nebo že Komise v několika směrnicích, doporučeních nebo sděleních používá kvantitativní kritéria, neumožňuje dospět k závěru, že Norma Foral č. 22/1994, který zavádí daňové zvýhodnění pouze pro podniky, které mají významné finanční zdroje, nespadá do působnosti čl. 92 odst. 1 Smlouvy. Za tímto účelem je třeba zdůraznit, že ani selektivní opatření ve prospěch malých a středních podniků neunikají tomu, že budou kvalifikovány jako státní podpora (viz zásady Společenství pro státní podpory malým a středním podnikům, Úř. věst. 1996, C 213, s. 4).

160    Ze všeho předcházejícího vyplývá, že Norma Foral č. 22/1994, který zavádí slevu na dani, představuje zvýhodnění ve prospěch „určitých podniků“ ve smyslu čl. 92 odst. 1 Smlouvy. Za těchto podmínek již není třeba dále přezkoumávat, zda dočasný charakter Norma Foral č. 22/1994 a údajná podobnost mezi slevou na dani a režimem Ekimen mohou přezkoumávanému opatření také propůjčit specifický charakter.

161    Je tedy třeba dospět k závěru, že sleva na dani stanovená v Norma Foral č. 22/1994 představuje státní podporu ve smyslu čl. 92 odst. 1 Smlouvy, ledaže by toto opatření bylo odůvodněno povahou nebo uspořádáním daňové soustavy, což bude přezkoumáno níže v bodech 162 až 170.

 K povaze nebo uspořádání daňové soustavy

162    Žalobci ve věcech T‑127/99 a T‑148/99 tvrdí, že sleva na dani zavedená Norma Foral č. 22/1994 je odůvodněna povahou a uspořádáním daňové soustavy, jelikož splňuje objektivní jednotně použitelná kritéria a slouží k uskutečnění cíle sledovaného daňovými ustanoveními, která ji zavádějí. Tito žalobci za tímto účelem odkazují na judikaturu Soudního dvora a Soudu (rozsudky Soudního dvora ze dne 2. července 1974, Itálie v. Komise, 173/73, Recueil, s. 709, bod 27, a ze dne 17. června 1999, Belgie v. Komise, C‑75/97, Recueil, s. I‑3671, bod 34; rozsudek CETM v. Komise, citovaný v bodě 144 výše, bod 52) a na rozhodnutí Komise 96/369/ES ze dne 13. března 1996 o daňové podpoře v oblasti odepisování pro německé letecké společnosti (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 146, s. 42).

163    Soud připomíná, že i když dotčené daňové opatření určuje svou působnost na základě objektivních kritérií, nic to nemění na tom, že má selektivní charakter (viz výše body 144 až 161). Jak poznamenávají žalobci, selektivní charakter opatření však může být za určitých podmínek odůvodněn „povahou nebo uspořádáním soustavy“. Pokud tomu tak je, čl. 92 odst. 1 Smlouvy se na opatření nevztahuje (rozsudek ze dne 2. července 1974, Itálie v. Komise, citovaný v bodě 162 výše, bod 27; rozsudek Belgie v. Komise, citovaný v bodě 162 výše, bod 34, a rozsudek CETM v. Komise, citovaný v bodě 144 výše, bod 52).

164    Je však třeba zdůraznit, že odůvodnění založené na povaze nebo uspořádání daňové soustavy odkazuje na soudržnost specifického daňového opatření s vnitřní logikou celé daňové soustavy (viz v tomto smyslu rozsudek Belgie v. Komise, citovaný v bodě 162 výše, bod 39, a stanovisko generálního advokáta La Pergoly v rámci tohoto rozsudku, Recueil, s. I‑3675, bod 8; viz rovněž stanovisko generálního advokáta Ruiz-Jaraba Colomera předcházející rozsudku Soudního dvora ze dne 19. května 1999, Itálie v. Komise, C‑6/97, Recueil, s. I‑2981, I‑2983, bod 27). Na specifické daňové opatření, které je odůvodněno vnitřní logikou daňové soustavy ─ jako je tomu u progresivity daně, která je odůvodněna redistribuční logikou této daně ─ se tak čl. 92 odst. 1 Smlouvy nevztahuje.

165    Žalobci ve věcech T‑127/99 a T‑148/99 tvrdí, že sleva na dani uvedená v čl. 1 písm. d) napadeného rozhodnutí vyplývá z povahy a uspořádání španělské daňové soustavy. Sleva na dani vychází za zásad progresivity a účinnosti vybírání daně.

166    Sleva na dani zavedená Norma Foral č. 22/1994 však tím, že stanoví minimální částku investice na 2,5 miliardy ESP, zvýhodňuje pouze podniky, které mají významné finanční prostředky. Opatření tak porušuje zásady progresivity a redistribuce, které jsou španělské daňové soustavě vlastní. Krom toho dotyční žalobci nijak neprokázali, jak předmětné opatření může přispět k účinnosti vybírání daně.

167    Ve zbývající části se žalobci omezují na tvrzení, že účelem slevy na dani je podporovat hospodářský rozvoj Baskicka, které se nachází v členském státě Evropské unie, v němž je nejvyšší míra nezaměstnanosti. Odkazují tak na cíle hospodářské politiky, které nesouvisejí s dotyčnou daňovou soustavou.

168    Pokud by se však mělo za to, že důvody týkající se vytváření nebo zachování pracovních míst mohou způsobit to, že se na specifická ustanovení čl. 92 odst. 1 Smlouvy vztahovat nebude, pak by toto ustanovení postrádalo užitečný účinek. Státní podpory jsou totiž ve většině případů poskytovány za účelem vytváření nebo zachování pracovních míst. V souladu s ustálenou judikaturou je tedy třeba konstatovat, že cíl sledovaný dotčeným opatřením neumožňuje, aby toto opatření nemohlo být kvalifikováno jakožto státní podpora ve smyslu čl. 92 odst. 1 Smlouvy (rozsudek Francie v. Komise, citovaný v bodě 149 výše, bod 20, rozsudek Belgie v. Komise, citovaný v bodě 162 výše, bod 25, a rozsudek CETM v. Komise, citovaný v bodě 144 výše, bod 53).

169    Z toho vyplývá, že argumentace žalobců ve věcech T‑127/99 a T‑148/99 založená na povaze a uspořádání španělské daňové soustavy musí být odmítnuta.

170    Ze všeho předcházejícího vyplývá, že Komise v napadeném rozhodnutí mohla mít právem za to, že sleva na dani odpovídající 45 % částky investice představuje státní podporu ve smyslu čl. 92 odst. 1 Smlouvy.

 K údajnému charakteru dotčené podpory jako existující podpory

171    Žalobci uvádějí, že za předpokladu, že by sleva na dani upravená v Norma Foral č. 22/1994 představovala státní podporu ve smyslu čl. 92 odst. 1 Smlouvy, měla by být kvalifikována jako existující podpora, jelikož původ dotčeného daňového zvýhodnění časově předchází přistoupení Španělska k Evropskému společenství. Sleva na dani totiž byla zavedena rozhodnutím Juntas Generales de Álava ze dne 30. července 1984 a její platnost byla následně prodloužena následujícími Normas Forales, a sice Norma Foral č. 28/1988 ze dne 18. července 1988, Norma Foral č. 9/1990 ze dne 14. února 1990, Norma Foral č. 18/1993 ze dne 5. července 1993 a Norma Foral č. 22/1994 ze dne 20. prosince 1994.

172    Soud připomíná, že Smlouva zavádí odlišná řízení podle toho, zda jsou podpory existující, či nové. Zatímco nové podpory musejí být v souladu s čl. 93 odst. 3 Smlouvy Komisi oznámeny předem a nemohou být provedeny dříve, než je v řízení vydáno konečné rozhodnutí, existující podpory mohou být v souladu s čl. 93 odst. 1 Smlouvy řádně uskutečňovány, dokud Komise nekonstatovala jejich neslučitelnost (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. března 1994, Banco Exterior de España, C‑387/92, Recueil, s. I‑877, bod 20). Existující podpory tedy mohou být předmětem případně pouze rozhodnutí o neslučitelnosti, které vyvolává účinky do budoucnosti.

173    Podle ustálené judikatury existujícími podporami jsou podpory zavedené před vstupem Smlouvy nebo přistoupením dotyčného členského státu k Evropským společenstvím v platnost a podpory, které byly uskutečněny řádně za podmínek upravených v čl. 93 odst. 3 Smlouvy (rozsudek Piaggio, citovaný v bodě 149 výše, bod 48). Naproti tomu za nové podpory podléhající povinnosti oznámení stanovené v čl. 93 odst. 3 Smlouvy musejí být pokládána opatření, která směřují k zavedení nebo ke změně podpor, přičemž je třeba upřesnit, že se změny mohou týkat buď existujících podpor, nebo původních plánů oznámených Komisi (rozsudky Soudního dvora ze dne 9. října 1984, Heineken Brouwerijen, 91/83 a 127/83, Recueil, s. 3435, body 17 a 18, a ze dne 9. srpna 1994, Namur-Les assurances du crédit, C‑44/93, Recueil, s. I‑3829, bod 13).

174    Není přitom zpochybňováno, že podpora uvedená v čl. 1 písm. d) napadeného rozhodnutí byla poskytnuta na základě právního nástroje přijatého v okamžiku, kdy již Španělsko bylo členským státem, a sice Norma Foral č. 22/1994 ze dne 20. prosince 1994.

175    Krom toho je třeba zdůraznit, že na historickém území Álava jsou právními nástroji týkajícími se slevy na dani zákony s omezenou časovou působností. I když tedy, jak tvrdí žalobci, daňové zvýhodnění stanovené v Norma Foral č. 22/1994 představovalo pouze „prodloužení platnosti“ daňového opatření, které již bylo zavedeno v roce 1984, nic to nemění na tom, že z důvodu změny trvání dotčené podpory musí být tato podpora rovněž považována za novou podporu.

176    Je tedy třeba dospět k závěru, že podpora uvedená v čl. 1 písm. d) napadeného rozhodnutí představuje novou podporu, která měla být Komisi oznámena na základě čl. 93 odst. 3 Smlouvy a která nemohla být provedena dříve, než Komise přijme konečně rozhodnutí týkající se dotyčného opatření.

177    Ze všeho předcházejícího vyplývá, že čtvrtou část projednávaného žalobního důvodu nelze přijmout.

 K páté části, vztahující se ke snížení daňového základu uvedenému v čl. 1 písm. e) napadeného rozhodnutí

178    Komise v čl. 1 písm. e) napadeného rozhodnutí konstatuje, že Španělsko poskytlo Demesa „snížení daňového základu pro nově založené podniky stanovené v článku 26 Norma Foral č. 24/1996 ze dne 5. července 1996“ a že toto zvýhodnění musí být kvalifikováno jako státní podpora neslučitelná se společným trhem.

179    Žalobci ve věcech T‑127/99 a T‑148/99 uvádějí, že čl. 1 písm. e) napadeného rozhodnutí je založen na nesprávném posouzení skutkového stavu. Podle těchto žalobců totiž Demesa snížení daňového základu stanovené v článku 26 Norma Foral č. 24/1996 nikdy nevyužila.

180    Komise namítá, že kvalifikace snížení daňového základu stanoveného v článku 26 Norma Foral č. 24/1996 jako prvku podpory nezávisí na tom, zda jej ten, jemuž je opatření určeno, skutečně využil, či nikoli, nýbrž závisí na splnění kritérií vymezených v článku 92 Smlouvy.

181    Podle Komise se uskutečnění státní podpory musí chápat nikoli jako poskytnutí této podpory příjemcům, ale jako přijetí legislativního mechanismu, který umožní takové poskytnutí bez jiných formalit. Daňové opatření uvedené v čl. 1 písm. e) napadeného rozhodnutí je tedy protiprávní podporou.

182    Okolnost, že žalobkyně svého práva na snížení daňového základu ještě nevyužila, nemůže, ať je k tomu jakýkoli důvod, zakrýt skutečnost, že od začátku své činnosti takové právo má.

183    Soud připomíná, že v souladu s čl. 93 odst. 3 Smlouvy musejí být nové podpory oznámeny Komisi. Na základě téhož ustanovení tyto podpory nemohou být provedeny dříve, než Komise přijme konečné rozhodnutí týkající se jejich slučitelnosti se společným trhem.

184    Článek 93 odst. 3 Smlouvy nijak nerozlišuje mezi individuálními podporami a obecnými režimy podpory.

185    Z toho vyplývá, že jestliže členský stát nebo regionální či místní orgán členského státu zavede legislativní nebo administrativní mechanismus obsahující obecný režim podpory, tento obecný režim podpory musí být imperativně oznámen Komisi.

186    Pokud by se v takovém kontextu rozhodnutí, kterého se týká projednávaná žaloba, týkalo obecně údajného režimu podpory zavedeného článkem 26 Norma Foral č. 24/1996, otázka, zda Demesa či jiné podniky skutečně tohoto ustanovení využily, by pro posouzení legality rozhodnutí postrádala relevanci.

187    Napadené rozhodnutí se však netýká obecně údajného režimu podpory zavedeného článkem 26 Norma Foral č. 24/1996. Týká se totiž pouze individuálních podpor, které údajně Demesa obdržela.

188    Komise totiž ve výroku napadeného rozhodnutí konstatuje, že Španělsko „poskytlo [Demesa]“ různá opatření podpory (článek 1 napadeného rozhodnutí), a zejména „snížení daňového základu pro nově založené podniky stanovené v článku 26 Norma Foral [č.] 24/1996 ze dne 5. července 1996“ [čl. 1 písm. e)]. Článek 2 písm. b) napadeného rozhodnutí Španělsko zavazuje k tomu, aby přijalo veškerá nezbytná opatření k tomu, aby „byla odstraněna zvýhodnění poskytnutá [snížením daňového základu], kter[á] byl[a] příjemci poskytnut[a] protiprávně.“

189    Napadené rozhodnutí tedy konstatuje, že Demesa bylo poskytnuto snížení daňového základu stanovené v článku 26 Norma Foral č. 24/1996. Toto konstatování vytýká jak španělským orgánům, že poskytly individuální podporu v rozporu s ustanoveními Smlouvy, tak Demesa, že obdržela protiprávní podporu, které se krom toho týká příkaz uložený Španělsku v čl. 2 odst. 1 písm. b) napadeného rozhodnutí, aby zajistilo její navrácení.

190    Žalobci ve věcech T‑127/99 a T‑148/99 přitom zpochybňují faktickou správnost tohoto konstatování.

191    Je nutno konstatovat, že napadené rozhodnutí neobsahuje žádnou skutečnost, která by mohla prokázat, že orgány Álava poskytly ve prospěch Demesa zvýhodnění stanovené v článku 26 Norma Foral č. 24/1996.

192    V tomto ohledu je třeba uvést, že z čl. 26 odst. 5 Norma Foral č. 24/1996 (viz výše bod 10) vyplývá, že k tomu, aby podnik mohl využít snížení daňového základu, musí předtím u finančního úřadu podat žádost. Tento finanční úřad na základě tohoto ustanovení poskytne „případně svůj souhlas, přičemž uvedený souhlas musí formálně potvrdit Diputación Foral de Álava.“

193    V průběhu správního řízení baskická vláda v dopise, který stálé zastoupení Španělska předalo Komisi dne 6. března 1998, potvrdila, že „kdyby o to Demesa požádala, snížení daňového základu stanovená v článku 26 Norma Foral týkajícího se daní by se na ní v souladu s tímto ustanovením vztahovala“ (kurziva doplněna).

194    Komise však nezkoumala skutečnost, zda Demesa skutečně ve smyslu čl. 26 odst. 5 Norma Foral č. 24/1996 žádost podala. Neověřila ani to, zda orgány Álava poskytly souhlas stanovený v tomtéž ustanovení.

195    Krom toho v rámci řízení před Soudem účastníci řízení ve věcech T‑127/99 a T‑148/99 uvedli, aniž by jim v tom Komise odporovala, že v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí již Demesa nemohla využít snížení daňového základu stanovené v článku 26 Norma Foral č. 24/1996. Za tímto účelem odkazují na článek 25 předpisu o korporační dani (Reglamento del Impuesto sobre Sociedades), na základě něhož podnik, který chce využít snížení daňového základu, musí podat žádost ve lhůtě tří měsíců od zahájení činnosti.

196    Ze všeho předcházejícího vyplývá, že se Komise dopustila skutkového omylu, když v napadeném rozhodnutí konstatovala, že Demesa bylo poskytnuto snížení daňového základu stanovené v článku 26 Norma Foral č. 24/1996.

197    Z toho vyplývá, že čl. 1 písm. e) napadeného rozhodnutí musí být ve věcech T‑127/99 a T‑148/99 zrušen. V týchž věcech je třeba rovněž zrušit čl. 2 odst. 1 písm. b) napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž Španělskému království ukládá, aby odstranilo zvýhodnění poskytnutá Demesa údajnou podporou uvedenou v čl. 1 písm. e) napadeného rozhodnutí.

 K šesté části, vycházející z neexistence narušení hospodářské soutěže a účinku na obchod uvnitř Společenství, jakož i z chybějícího odůvodnění ohledně těchto skutečností

198    Tato část žalobního důvodu byla uplatněna ve věci T‑148/99 a v rámci porušení článku 190 Smlouvy rovněž ve věci T‑127/99.

199    Žalobkyně ve věci T‑148/99 uvádí, že opatření, kterým hospodářská soutěž není dotčena skutečně a ve znatelném rozsahu, nepředstavuje státní podporu zakázanou čl. 92 odst. 1 Smlouvy. Za tímto účelem odkazuje na judikaturu Soudního dvora (rozsudky Soudního dvora ze dne 25. června 1970, Francie v. Komise, 47/69, Recueil, s. 487, bod 16, Německo v. Komise, citovaný v bodě 142 výše, bod 18, a ze dne 2. února 1988, Van der Kooy a další, 67/85, 68/85 a 70/85, Recueil, s. 219, bod 58), na sdělení Komise o pravidle de minimis pro státní podpory (Úř. věst. 1996, C 68, s. 9) a na publikaci Komise „Vysvětlení pravidel použitelných na státní podpory, Situace v prosinci 1996“, Právo hospodářské soutěže v Evropských společenstvích, svazek II B. Komise přitom dostatečně nepřezkoumala otázku, zda opatření, kterých Demesa využila, způsobila ve znatelném rozsahu narušení hospodářské soutěže, které ovlivnilo obchod uvnitř Společenství ve smyslu čl. 92 odst. 1 Smlouvy. Žalobce ve věci T‑127/99 má za to, že Komise neprovedla konkrétní přezkum týkající se účinků sporných opatření na hospodářskou soutěž a na obchod uvnitř Společenství.

200    Žalobci ve věcech T‑127/99 a T‑148/99 uvádějí, že pokud jde o tyto skutečnosti, napadené rozhodnutí je odůvodněno nedostatečně.

201    Soud připomíná, že na základě čl. 92 odst. 1 Smlouvy jsou se společným trhem neslučitelné pouze státní podpory, které „ovlivňují obchod mezi členskými státy“ a které „narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž“. Třebaže v určitých případech může vyplynout ze samotných okolností, za kterých byla podpora poskytnuta, že může ovlivnit obchod mezi členskými státy a narušuje nebo může narušit hospodářskou soutěž, přísluší Komisi přinejmenším, aby tyto okolnosti uvedla v odůvodnění svého rozhodnutí (rozsudek Soudního dvora ze dne 19. října 2000, Itálie a Sardegna Lines v. Komise, C‑15/98 a C‑105/99, Recueil, s. I‑8855, bod 66 a citované odkazy).

202    V bodě V.1 napadeného rozhodnutí Komise uvádí, proč má za to, že podpory, které Demesa obdržela, narušují hospodářskou soutěž a obchod mezi členskými státy. Nejprve uvádí, že podle podnikatelského plánu Demesa bude tato společnost vyrábět 600 000 kombinovaných spotřebičů chladnička/mraznička za rok (bod V.1, první pododstavec). Uvádí, že trh s chladničkami a mrazničkami je v západní Evropě nasycen (bod V.1 čtvrtý pododstavec napadeného rozhodnutí). Pro rok 1997 je nadměrná výrobní kapacita na tomto trhu odhadována na přibližně 5 000 000 jednotek (bod V.1 šestý pododstavec). S ohledem na to, že Demesa „bude mít nejpozději v roce 1999 roční výrobní kapacitu 600 000 jednotek, z nichž 30 % bude prodáno na španělském trhu a 70 % na jiných trzích (původně Francie a Spojené království)“ ( bod V.1, první pododstavec napadeného rozhodnutí), a že „je obchod uvnitř Společenství významný“, Komise dospívá k závěru, že „jakékoli opatření podpory nezbytně ovlivní obchod a hospodářskou soutěž“ (bod V.1, poslední pododstavec napadeného rozhodnutí).

203    Z toho vyplývá, že napadené rozhodnutí uvádí dostatečné důvody, pro které má Komise za to, že zpochybňovaná opatření narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž a ovlivňují obchod uvnitř Společenství. Tato část napadeného rozhodnutí tedy splňuje požadavky článku 190 Smlouvy.

204    Pokud jde o opodstatněnost posouzení Komise, podle kterého podpory, kterých Demesa využila, narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž a ovlivňují obchod uvnitř Společenství ve smyslu čl. 92 odst. 1 Smlouvy, je třeba připomenout, že z judikatury (rozsudky Soudního dvora ze dne 17. září 1980, Philip Morris v. Komise, 730/79, Recueil, s. 2671, body 11 a 12, ze dne 13. března 1985, Nizozemsko a Leeuwarder Papierwarenfabriek v. Komise, 296/82 a 318/82, Recueil, s. 809, a Belgie v. Komise, citovaný v bodě 162 výše, body 47 a 48; rozsudek Vlaams Gewest v. Komise, citovaný v bodě 50 výše, body 48 až 50) vyplývá, že jakékoli poskytnutí podpor podniku, který vykonává svou činnost na trhu Společenství, může způsobit narušení hospodářské soutěže a ovlivnit obchod mezi členskými státy.

205    Bylo přitom již konstatováno, že Komise mohla dospět správně k závěru, že Demesa využila různých prvků státní podpory. Krom toho nebylo zpochybněno, že Demesa ve svém podnikatelském plánu zamýšlí vyrábět 600 000 kombinovaných spotřebičů chladnička/mraznička ročně. Není ani zpochybňováno, že na trhu Společenství působí i jiní výrobci chladniček a mrazniček a že podnikatelský plán Demesa stanoví, že tato společnost vyveze velkou část své produkce do jiných členských států, zejména do Francie a Spojeného království.

206    Krom toho podnikatelský plán Demesa zdůrazňuje existenci „vnitřního trhu s převažující nabídkou“.

207    Za těchto podmínek mohla Komise dospět správně k závěru, že podpory poskytnuté Demesa „ovlivňují obchod mezi členskými státy“ a „narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž“ ve smyslu čl. 92 odst. 1 Smlouvy.

208    I když Komise ve své publikaci „Vysvětlení pravidel použitelných na státní podpory“ uvedené v bodě 199 výše uznala, že „podpora musí mít znatelný účinek na hospodářskou soutěž“, aby se na ni vztahoval čl. 92 odst. 1 Smlouvy, nic to nemění na tom, že Komise, odkazujíc na své sdělení o pravidle de minimis pro státní podpory uvedené v bodě 199 výše, stanovila tuto prahovou hodnotu na úrovni podpory ve výši 100 000 eur, což je hodnota, která byla v projednávaném případě zjevně překročena (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 19. září 2000, Německo v. Komise, C‑156/98, Recueil, s. I‑6857, body 39 až 41).

209    Pokud jde o argument žalobců ve věcech T‑127/99 a T‑148/99, podle něhož byla hospodářská soutěž posílena příchodem nového výrobce chladniček/mrazniček na španělský trh, je třeba uvést, že založení nového podniku má vždy účinek na strukturu hospodářské soutěže. V projednávaném případě však skutečnost, že baskické orgány poskytly různé podpory subjektu, který vstoupil na trh, může na dotčeném trhu hospodářskou soutěž narušit.

210    V průběhu písemné části řízení žalobkyně ve věci T‑148/99 uvedla, že je její produkce určena hlavně pro třetí země, a sice severní Afriku a arabské země. Zvýhodnění, která jí byla poskytnuta, tedy nemohou ovlivnit obchod a narušit hospodářskou soutěž na trhu Společenství.

211    Z podnikatelského plánu Demesa ze září 1996 nicméně vyplývá, že se v té době předpokládalo, že podnik vyveze 60 až 65 % své produkce zvláště do Francie a Spojeného království. Na jednání žalobkyně ve věci T‑148/99 uvedla, že se vývozy vyvíjely jinak, než jak původně podnikatelský plán předpokládal.

212    V tomto ohledu Soud připomíná, že v rámci žaloby na neplatnost podané na základě článku 230 ES je třeba legalitu aktu Společenství posuzovat v závislosti na skutkovém a právním stavu, který existoval v době, kdy byl akt přijat (rozsudek Alitalia v. Komise, citovaný v bodě 126 výše, bod 86).

213    Vzhledem k tomu, že Demesa v průběhu správního řízení nijak nereagovala, mohla přitom Komise za účelem posouzení účinků podpor poskytnutých Demesa na obchod mezi členskými státy a na hospodářskou soutěž v napadeném rozhodnutí rozumně vycházet z podnikatelského plánu Demesa.

214    V každém případě žalobkyně ve věci T‑148/99 nezpochybňuje, že se velká část její produkce prodá na španělském trhu. Na jednání uvedla, že jde o 50 až 60 %. Vzhledem k tomu, že dovozy chladniček/mrazniček představují 30 % španělského trhu (podle podnikatelského plánu Demesa), přitom produkce Demesa nezbytně ovlivnila příležitosti konkurenčních podniků usazených v jiných členských státech vyvážet jejich produkci na španělský trh. Krom toho, i když je velká část produkce Demesa určena pro třetí země, konkuruje Demesa přímo jiným společnostem usazeným ve Společenství, pokud jde o vývozy do těchto třetích zemí.

215    Zvýhodnění, která byla poskytnuta Demesa, tedy mohou ovlivnit obchod a narušit hospodářskou soutěž (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 8. března 1988, Exécutif régional wallon a Glaverbel v. Komise, 62/87 a 72/87, Recueil, s. 1573, bod 13, ze dne 13. července 1988, Francie v. Komise, 102/87, Recueil, s. 4067, bod 19, a Belgie v. Komise, citovaný v bodě 162 výše, bod 47).

216    Žalobkyně ve věci T‑148/99 uvádí ještě skutečnost, že Komise účinky zpochybňovaných opatření na hospodářskou soutěž přezkoumala pouze na základě informací, které jí poskytli stěžovatelé v průběhu správního řízení. Na základě těchto údajů měla Komise v napadeném rozhodnutí nesprávně za to, že se španělský trh s mrazničkami nachází v situaci nadměrné kapacity. Žalobkyně ve věci T‑148/99, odkazujíc na zprávu Master Cadena ze dne 1. července 1998, uvádí, že se trh ve skutečnosti nacházel ve fázi expanze, která bezprostředně následovala po obecné krizi trhu s elektrickými spotřebiči.

217    Soud připomíná, že v projednávané věci Komise zahájila šetření poté, co obdržela několik stížností týkajících se podpor, které byly poskytnuty Demesa. Jelikož měla Komise vážné pochybnosti, co se týče slučitelnosti těchto podpor se společným trhem, zahájila řízení uvedené v čl. 93 odst. 2 Smlouvy, aby získala všechny informace nezbytné k tomu, aby mohla přijmout konečné rozhodnutí v této věci. Demesa, která v průběhu správního řízení nepovažovala za nezbytné podat připomínky, nemůže Komisi vytýkat, že v napadeném rozhodnutí vycházela z informací obsažených v uvedených stížnostech, přičemž tyto informace nebyly zpochybněny informacemi shromážděnými v návaznosti na její rozhodnutí zahájit řízení podle čl. 93 odst. 2 Smlouvy.

218    Pokud jde o zprávu Master Cadena, je třeba konstatovat, že obsahuje pouze údaje o prodeji vztahující se na Španělsko a neobsahuje informace ohledně výrobních kapacit. Krom toho je třeba konstatovat, že podnikatelský plán Demesa zmiňuje jako „slabinu“ existenci „vnitřního trhu s převažující nabídkou“.

219    V každém případě, i kdyby zpráva Master Cadena měla prokázat, že na trhu, na kterém působí Demesa, neexistuje nadměrná kapacita, čemuž tak není, touto situací nemůže být dotčen závěr Komise, podle kterého podpory, kterých Demesa využila, ovlivňují obchod a hospodářskou soutěž. Za tímto účelem je třeba připomenout, že taková významná podpora, jakou je podpora v projednávaném případě, která je poskytnuta podniku, aby mu bylo umožněno zahájit výrobu určitého výrobku v členském státě, má na konkurenčním trhu ten důsledek, že se příležitosti podniků usazených v jiných členských státech vyvážet své výrobky na trh tohoto členského státu snižují. Taková podpora tedy může ovlivnit obchod mezi členskými státy a narušit hospodářskou soutěž (viz v tomto smyslu rozsudky Exécutif régional wallon a Glaverbel v. Komise, citovaný v bodě 215 výše, bod 13, ze dne 13. července 1988, Francie v. Komise, citovaný v bodě 215 výše, bod 19, a Belgie v. Komise, citovaný v bodě 162 výše, bod 47).

220    Žalobci ve věcech T‑127/99 a T‑148/99 tvrdí, že Demesa je jediným podnikem, který se zabývá výlučně výrobou chladniček „no frost“. Komise v napadeném rozhodnutí měla tuto okolnost zohlednit. Žalobci ve věci T‑129/99 tvrdí, že trh s mrazničkami je odlišný od trhu s chladničkami.

221    I za předpokladu, že by trh s mrazničkami byl odlišný od trhu s chladničkami a Demesa se zabývala výlučně výrobou chladniček „no frost“, žalobci nevysvětlují, jak tyto skutečnosti mohou zpochybnit závěr Komise, podle něhož podpory poskytnuté Demesa ovlivňují obchod mezi členskými státy a narušují hospodářskou soutěž. Tento argument tedy musí být odmítnut.

222    Žalobkyně ve věci T‑148/99 uvádí, že Komise vůbec neprovedla přezkum trhu z vertikální perspektivy. Komise nepřezkoumala účinek, který zpochybňovaná opatření vyvolávají vůči dodavatelům a subdodavatelům, jakož i účinek uvedených opatření vůči spotřebitelům elektrických spotřebičů.

223    Jak však zdůrazňuje Komise, ověření slučitelnosti státní podpory se Smlouvou neobsahuje posouzení důvodů, které by mohly případně odůvodnit individuální výjimku pro protisoutěžní dohodu, jednání nebo rozhodnutí v souladu s čl. 85 odst. 3 Smlouvy o ES (nyní čl. 81 odst. 3 ES). Jelikož přitom Komise prokázala právně dostačujícím způsobem, že podpory poskytnuté Demesa narušují nebo mohou narušit (horizontální) hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 92 odst. 1 Smlouvy a že předmětné podpory mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy, jsou neslučitelné se společným trhem, ledaže by existovala výjimka.

224    Žalobci ve věcech T‑127/99 a T‑148/99 konečně poznamenávají, že Komise měla pro posouzení účinku zpochybňovaných opatření přezkoumat, jak reagoval trh, když se na něm objevila Demesa, a nikoli jak trh fungoval předtím.

225    Tento argument musí být rovněž odmítnut. Kdyby totiž Komise ve svém rozhodnutí měla prokázat skutečný účinek již poskytnutých podpor, vedlo by to ke zvýhodnění členských států, které podpory vyplácejí v rozporu s povinností oznámení uvedenou v čl. 93 odst. 3 Smlouvy na úkor těch, které podpory oznamují ve stadiu záměru (rozsudek Soudního dvora ze dne 14. února 1990, Francie v. Komise, C‑301/87, Recueil, s. I‑307, bod 33). Komise tedy aktualizované posouzení účinků neoznámených a uskutečněných podpor na hospodářskou soutěž a ovlivnění obchodu mezi členskými státy provádět nemusí (výše citovaný rozsudek Francie v. Komise, bod 33, a rozsudek Belgie v. Komise, citovaný v bodě 162 výše, bod 48).

226    Ze všeho předcházejícího vyplývá, že poslední část prvního žalobního důvodu musí být rovněž zamítnuta.

II –  Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásad ochrany legitimního očekávání a právní jistoty

227    Zaprvé, pokud jde o dotaci uvedenou v čl. 1 písm. c) napadeného rozhodnutí, žalobci ve věcech T‑129/99 a T‑148/99 uvádějí, že rozhodnutí ze dne 12. prosince 1996, které schválilo obecný režim podpory Ekimen ve znění, ve kterém jej vnitrostátní orgány oznámily Komisi, to znamená ve znění nařízení zveřejněného v Boletin Oficial del País Vasco, představuje zvláštní záruku slučitelnosti každé dotace schválené v rámci tohoto režimu se společným trhem. Žalobci trvají na tom, že Komise program Ekimen schválila krátce před tím, než se Demesa usadila na území Álava.

228    Soud připomíná, že jestliže se Komise má zabývat individuální podporou, která byla údajně poskytnuta na základě dříve schváleného režimu, nemůže tuto podporu bez dalšího zkoumat přímo ve vztahu ke Smlouvě. Před zahájením řízení se musí Komise nejprve omezit na to, že přezkoumá, zda podpora spadá do obecného režimu a zda splňuje podmínky stanovené v rozhodnutí o schválení tohoto režimu. Pokud by Komise tímto způsobem nepostupovala, mohla by v rámci přezkumu každé individuální podpory změnit své rozhodnutí o schválení režimu podpor, které již předpokládá přezkoumání s ohledem na článek 92 Smlouvy. Zásady ochrany legitimního očekávání a právní jistoty by tak byly ohroženy jak pro členské státy, tak pro hospodářské subjekty, neboť Komise by mohla kdykoli zpochybnit individuální podpory, které jsou striktně v souladu s rozhodnutím o schválení režimu podpor (rozsudek Soudního dvora ze dne 5. října 1994, Itálie v. Komise, C‑47/91, Recueil, s. I‑4635, bod 24; rozsudek Soudu ze dne 27. dubna 1995, AAC a další v. Komise, T‑442/93, Recueil, s. II‑1329, bod 86).

229    Komise však správně konstatovala, že se na individuální podporu poskytnutou na základě programu Ekimen její rozhodnutí ze dne 12. prosince 1996, kterým se schvaluje tento obecný režim podpory (viz výše bod 127), nevztahuje v plném rozsahu. Za těchto podmínek mohla mít za to, aniž by porušila zásady ochrany legitimního očekávání a právní jistoty, že dotace poskytnutá na základě programu Ekimen představuje novou podporu v rozsahu, v němž přesahuje horní hranici stanovenou v jejím rozhodnutí o schválení (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 5. října 1994, Itálie v. Komise, citovaný v bodě 228 výše, bod 26).

230    Žalobci nemohou tvrdit, že rozhodnutí ze dne 12. prosince 1996, kterým se schvaluje program Ekimen, a napadené rozhodnutí jsou založeny na nesprávném výkladu nařízení Ekimen. Výklad nařízení, který Komise podává v obou těchto rozhodnutích, je totiž slučitelný se zněním a duchem tohoto nařízení (viz výše body 118 až 124).

231    Konečně je třeba konstatovat, že žalobci neuvádějí žádnou skutečnost, která by mohla prokázat, že jim Komise poskytla konkrétní ujištění, která by u nich vyvolala podloženou naději, co se týče slučitelnosti prvku podpory, na který se nevztahuje rozhodnutí ze dne 12. prosince 1996, kterým se schvaluje program Ekimen, se společným trhem (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 31. března 1998, Preussag Stahl v. Komise, T‑129/96, Recueil, s. II‑609, bod 78).

232    Ze všeho předcházejícího vyplývá, že první argument musí být odmítnut.

233    Zadruhé, pokud jde o slevu na dani, žalobci ve věcech T‑127/99 a T‑148/99 uvádějí, že Komise dne 10. května 1993 přijala rozhodnutí 93/337/EHS o režimu daňových podpor investic v Baskicku (Úř. věst. L 134, s. 25), a zejména Norma Foral č. 28/1988, ve kterém prohlásila, že určitá daňová zvýhodnění stanovená v tomto Norma Foral, zejména sleva na dani pro realizované investice, představují podpory neslučitelné se společným trhem, neboť jsou v rozporu s článkem 52 Smlouvy o ES (nyní, po změně, článek 43 ES). Byla přijata ustanovení nezbytná pro přizpůsobení regionálních právních předpisů rozhodnutí 93/337 a Komise dopisem ze dne 3. února 1995 španělským orgánům oficiálně oznámila svůj souhlas s přijatým řešením. Vzhledem k tomu, že byla neslučitelnost odstraněna, měly jak španělské orgány, tak sama Komise za to, že problém související s těmito státními podporami byl vyřešen. Uvedení žalobci tvrdí, že z tohoto důvodu Komise nikdy nezahájila řízení týkající se státních podpor ani nevznesla námitku proti obdobným daňovým předpisům přijatým následovně. Podle uvedených žalobců z toho vyplývá, že Komise u Demesa, jakož i u všech subjektů podléhajících dotyčné regionální právní úpravě, založila legitimní očekávání, podle kterého byla daňová opatření přijatá Diputación Foral de Álava Komisí schválena v rozsahu, v němž neobsahují porušení článku 52 Smlouvy.

234    Soud však konstatuje, že i když měl být dopis Komise ze dne 3. února 1995 vykládán v tom smyslu, že konstatuje, že Norma Foral č. 28/1988 je napříště slučitelný se společným trhem, sleva na dani uvedená v čl. 1 písm. d) napadeného rozhodnutí nebyla zavedena tímto Norma Foral, a nevztahuje se tedy na ni rozhodnutí 93/337 ani dopis ze dne 3. února 1995. Sleva na dani v napadeném rozhodnutí byla totiž zavedena Norma Foral č. 22/1994. Tato sleva na dani tedy představuje novou podporu, která měla být oznámena Komisi v souladu s čl. 93 odst. 3 Smlouvy (viz v tomto smyslu rozsudek Namur-Les assurances du crédit, citovaný v bodě 173 výše, bod 13).

235    Není přitom zpochybňováno, že sleva na dani uvedená v napadeném rozhodnutí byla zavedena bez předchozího oznámení v rozporu s čl. 93 odst. 3 Smlouvy.

236    Tato zjištění stačí k odmítnutí projednávaného argumentu. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že uznání legitimního očekávání v zásadě předpokládá, že podpora byla poskytnuta při dodržení postupu upraveného v článku 93 Smlouvy, přičemž tomu tak v projednávaném případě nebylo. Má se totiž za to, že hospodářský subjekt a regionální orgán jednající s péčí řádného hospodáře musejí být běžně schopny ujistit se o tom, že byl tento postup dodržen (rozsudek Soudního dvora ze dne 20. září 1990, Komise v. Německo, C‑5/89, Recueil, s. I‑3437, bod 17; rozsudek Soudu ze dne 15. září 1998, BFM a EFIM v. Komise, T‑126/96 a T‑127/96, Recueil, s. II‑3437, bod 69).

237    Pro úplnost je třeba ještě konstatovat, že žalobci, kteří předložili projednávaný argument, vykládají rozhodnutí 93/337 nesprávně. V tomto rozhodnutí totiž Komise kvalifikovala dotčené podpory jako neslučitelné se společným trhem nejen proto, že jsou v rozporu s článkem 52 Smlouvy, ale také proto, že porušují různá pravidla v oblasti podpor, zejména pravidla v oblasti regionálních podpor, pravidla v oblasti sektorových podpor, pravidla v oblasti podpor malým a středním podnikům a pravidla týkající se kumulace podpor (bod V rozhodnutí 93/337). Pokud jde o dopis ze dne 3. února 1995, je třeba konstatovat, že Komise v něm pouze uvádí, že předmětný daňový režim již neporušuje článek 52 Smlouvy, aniž by se však vyjadřovala k otázce, zda předmětný režim dodržuje různá pravidla v oblasti podpor uvedená v rozhodnutí 93/337.

238    Z toho vyplývá, že Komise u žalobců nemohla založit legitimní očekávání, podle něhož se sleva na dani zavedená Norma Foral č. 22/1994 považuje za slučitelnou se společným trhem, i kdyby se ukázalo, že je obdobná slevě na dani zavedené daňovým opatřením, které je předmětem rozhodnutí Komise 93/337 a dopisu Komise ze dne 3. února 1995.

239    Ani druhý žalobní důvod tedy nelze přijmout.

III –  Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 190 Smlouvy

240    Žalobci ve věcech T‑127/99, T‑129/99 a T‑148/99 tvrdí, že posouzení jednotlivých opatření uvedených ve výroku napadeného rozhodnutí na základě čl. 92 odst. 1 Smlouvy je nedostatečně odůvodněno.

241    Úvodem je třeba připomenout, že odůvodnění vyžadované článkem 190 Smlouvy musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musejí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, za účelem obrany svých práv a příslušný soud Společenství mohl vykonávat svůj přezkum. Krom toho z judikatury vyplývá, že není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 190 Smlouvy, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (rozsudek Soudního dvora ze dne 29. února 1996, Belgie v. Komise, C‑56/93, Recueil, s. I‑723, bod 86 a citovaná judikatura).

242    Požadavek odůvodnění, který se použije při kvalifikaci opatření jako podpory, předpokládá, že budou uvedeny důvody, pro které Komise považuje dotčené opatření za opatření spadající do působnosti čl. 92 odst. 1 Smlouvy (rozsudky Soudu Vlaams Gewest v. Komise, citovaný v bodě 50 výše, bod 64, ze dne 30. dubna 1998, Cityflyer Express v. Komise, T‑16/96, Recueil, s. II‑757, bod 66, a CETM v. Komise, citovaný v bodě 144 výše, bod 59).

243    Zaprvé žalobci ve věcech T‑129/99 a T‑148/99 poznamenávají, že napadené rozhodnutí neposkytuje vymezení trhu, kterého se týká státní podpora údajně schválená pro Demesa. Napadené rozhodnutí neuvádí, zda je dotčeným trhem trh s elektrickými spotřebiči obecně, trh s bílým zbožím, trh s chladničkami či jiný trh. Žalobkyně ve věci T‑148/99 dodává, že vymezení dotčeného trhu je podmínkou nezbytnou pro posouzení účinku, který opatření způsobilé k tomu, aby bylo kvalifikováno jako státní podpora, může mít na hospodářskou soutěž.

244    Žalobci ve věcech T‑127/99 a T‑148/99 uvádějí, že Demesa je jediným podnikem, který se zabývá výlučně výrobou chladniček „no frost“. Napadené rozhodnutí však tuto okolnost nezohledňuje. Žalobci ve věci T‑129/99 tvrdí, že trh s mrazničkami je odlišný od trhu s chladničkami.

245    Soud konstatuje, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí (bod V.1) vyplývá, že Komise jako relevantní trh vymezila trh s chladničkami a mrazničkami v Evropě. Jedná se o jediný trh, jelikož „domácnosti mají sklon k tomu, že chladničky a mrazničky zvlášť nahrazují kombinovanými spotřebiči (chladnička/mraznička)“ (bod V.1 čtvrtý pododstavec napadeného rozhodnutí). Bod V.1 napadeného rozhodnutí obsahuje podrobný popis předmětného trhu, a splňuje tedy požadavky článku 190 Smlouvy.

246    Zadruhé žalobci ve věci T‑127/99 tvrdí, že Komise v napadeném rozhodnutí uvádí skutečnosti, které jí vedly k tomu, že považovala daňová opatření uvedená v čl. 1 písm. d) a e) za selektivní. Napadené rozhodnutí neuvádí, zda všechny skutečnosti uplatněné v souvislosti s mechanismem slevy na dani a snížením daňového základu přispívají k tomu, že je těmto opatřením přiznán selektivní charakter, či zda jediná z těchto skutečností stačí ke kvalifikaci opatření jakožto státní podpory ve smyslu čl. 92 odst. 1 Smlouvy.

247    Tento argument musí být rovněž odmítnut. Z napadeného rozhodnutí (bod V.2.4.1 dvanáctý až osmnáctý pododstavec a bod V.2.4.2 šestnáctý a sedmnáctý pododstavec) totiž vyplývá, že existence jediné skutečnosti charakterizující selektivitu opatření stačí k tomu, aby se dané opatření nekvalifikovalo jako obecné opatření.

248    Zatřetí žalobci ve věcech T‑127/99 a T‑148/99 uvádějí, že tvrzení Komise, podle nichž sporná daňová opatření nejsou odůvodněna povahou nebo uspořádáním soustavy, nejsou dostatečně odůvodněna. Komise totiž neprovedla žádný přezkum této otázky.

249    V tomto ohledu Soud konstatuje, že Komise v bodě V.2.4.2 sedmnáctém pododstavci napadeného rozhodnutí uvádí, že jelikož selektivní daňové opatření sleduje cíl průmyslové politiky, nemůže být toto opatření považováno za opatření, které je v souladu s povahou nebo uspořádáním předmětné daňové soustavy. Odůvodnění rozhodnutí tedy umožnilo žalobcům pochopit, proč má Komise za to, že daňová opatření uvedená v napadeném rozhodnutí nejsou odůvodněna povahou nebo uspořádáním dotčené daňové soustavy.

250    Krom toho, jak zdůrazňuje Komise, odůvodnění vycházející z povahy nebo uspořádání dotčené daňové soustavy představuje výjimku ze zásady zákazu státních podpor, a musí být tedy chápáno striktně. Jelikož španělské orgány během správního řízení nevznesly žádný argument týkající se souladu sporných opatření se zásadami upravujícími dotyčnou daňovou soustavu, nemusela Komise v tomto ohledu odůvodnit své rozhodnutí (viz v tomto smyslu stanovisko generálního advokáta Ruiz-Jaraba Colomera v rámci rozsudku ze dne 19. května 1999, Itálie v. Komise, citované v bodě 164 výše, bod 27).

251    Tento posledně uvedený argument tedy musí být rovněž odmítnut.

252    Ze všeho předcházejícího vyplývá, že ani třetí žalobní důvod nelze přijmout.

IV –  Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na obhajobu

253    Žalobkyně ve věci T‑148/99 poznamenává, že i když řízení na základě čl. 93 odst. 2 Smlouvy není řízením, které může vést k uložení sankcí, nic to nemění na tom, že může mít škodlivé hospodářské důsledky pro podniky, které jsou příjemci předmětných podpor. Tvrdí, odkazujíc na judikaturu (rozsudky Soudního dvora ze dne 13. února 1979, Hoffmann-La Roche v. Komise, 85/76, Recueil, s. 461, a ze dne 29. června 1994, Fiskano v. Komise, C‑135/92, Recueil, s. I‑2885; rozsudky Soudu ze dne 6. prosince 1994, Lisrestal a další v. Komise, T‑450/93, Recueil, s. II‑1177, a ze dne 19. června 1997, Air Inter v. Komise, T‑260/94, Recueil, s. II‑997), že jí Komise měla oznámit zahájení řízení na základě čl. 93 odst. 2 Smlouvy a že jí Komise měla v průběhu tohoto řízení stanovit lhůtu, aby se mohla včas vyjádřit ke skutečné existenci uvedených skutečností a uplatněných okolností, jakož i k dokumentům použitým Komisí pro založení a podpoření jejích argumentů, co se týče porušení práva Společenství. Domnívá se rovněž, že jí mělo být poskytnuto zvláštní slyšení.

254    V tomto ohledu Soud připomíná, že správní řízení v oblasti státní podpory se vede pouze proti dotyčnému členskému státu. V projednávaném případě je napadené rozhodnutí určeno Španělsku a není zpochybňováno, že jeho právo na obhajobu bylo v průběhu správního řízení dodrženo.

255    Takový příjemce podpory, jako je žalobkyně ve věci T‑148/99, se ve správním řízení v oblasti státní podpory považuje za „zúčastněnou stranu“ ve smyslu čl. 93 odst. 2 Smlouvy. „Zúčastněným stranám“ přitom nepřísluší právo uplatňované v rámci projednávaného žalobního důvodu. Zúčastněné strany se totiž nemohou domáhat práva na obhajobu přiznaného osobám, proti nimž se řízení vede, avšak mají pouze právo účasti ve správním řízení (rozsudek Soudu ze dne 25. června 1998, British Airways a další a British Midland Airways v. Komise, T‑371/94 a T‑394/94, Recueil, s. II‑2405, body 60 a 61). V tomto ohledu mají na základě čl. 93 odst. 2 Smlouvy právo podat připomínky během stadia přezkumu uvedeného v tomto ustanovení.

256    Je přitom nesporné, že Komise ve dvou sděleních, která byla zveřejněna v Úředním věstníku (viz výše body 25 a 27), vyzvala „zúčastněné strany“, aby podaly připomínky v souvislosti s opatřeními uvedenými v napadeném rozhodnutí.

257    Třebaže žalobkyně ve věci T‑148/99 na tato sdělení nereagovala, je třeba konstatovat, že byla stejně jako každá jiná zúčastněná strana vyzvána k tomu, aby podala připomínky v rámci správního řízení. Procesní práva, která žalobkyně ve věci T‑148/99 vyvozuje z čl. 93 odst. 2 Smlouvy, tedy byla dodržena.

258    Žalobci ve věci T‑129/99 uplatňují porušení svého práva na obhajobu související s tím, že Komise v průběhu správního řízení nijak nezmínila případné nedodržení čl. 7 písm. d) nařízení Ekimen.

259    Je třeba připomenout, že Komise měla v napadeném rozhodnutí za to, že na zařízení, která Demesa postoupila třetím osobám, nemohou být na základě čl. 7 písm. d) nařízení Ekiment poskytnuty dotace podle tohoto nařízení (bod V.2.3 poslední pododstavec napadeného rozhodnutí).

260    Vzhledem k tomu, že již bylo konstatováno, že čl. 1 písm. c) napadeného rozhodnutí musí být zrušen v rozsahu, v němž tato zařízení vylučuje z přípustných nákladů na základě režimu podpor Ekimen (viz výše bod 138), tento argument postrádá relevanci.

261    Ze všeho předcházejícího vyplývá, že čtvrtý žalobní důvod není opodstatněný.

V –  K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 92 odst. 3 Smlouvy

262    Zaprvé žalobci ve věci T‑129/99 tvrdí, že Komise nesprávně odmítla mít za to, že prvky uvedené v čl. 1 písm. a) až c) napadeného rozhodnutí jsou regionálními podporami ve smyslu čl. 92 odst. 3 písm. c) Smlouvy. Za tímto účelem zdůrazňují, že maximální výše podpory přípustná v Baskicku je 25 % ESN (bod II.3 třetí pododstavec napadeného rozhodnutí). Dotace ve výši 25 % ESB poskytnutá Demesa odpovídá výši 18,76 % vyjádřené v ESN (bod II.4 šestý pododstavec napadeného rozhodnutí). Za těchto podmínek dotace ve výši 20 % ESB, schválená Komisí v rámci programu Ekimen, odpovídá dotaci ve výši 15 % ESN, takže poskytnutí dodatečné dotace ve výši 10 % ESN mělo být schváleno v souladu s čl. 92 odst. 3 písm. c) Smlouvy.

263    Je nutno konstatovat, že Komise v napadeném rozhodnutí uznává, že „Vitoria Gasteiz se nachází v regionu, v němž mohou být poskytovány regionální podpory na základě [čl. 92 odst. 3 písm. c) Smlouvy]. Maximální výše podpory v Baskicku je 25 % [ESN] (35 % v případě [malých a středních podniků])“ (s. 20 druhý pododstavec napadeného rozhodnutí).

264    Horní hranice ve výši 25 % ESN stanovená Komisí pro Baskicko však pouze znamená, že Komise bude muset přijmout příznivé rozhodnutí týkající se baskických regionálních podpor, které spadají do působnosti čl. 92 odst. 3 písm. a) nebo c) Smlouvy, které dodržují tuto horní hranici. To proto ještě neznamená, že každá individuální podpora poskytnutá v Baskicku, která zůstává v rámci této horní hranice, je automaticky slučitelná se společným trhem.

265    Je třeba uvést, že jediným režimem regionální podpory schváleným Komisí, kterého Demesa využila v projednávaném případě, je režim podpory zavedený nařízením Ekimen. Část dotace přiznané Demesa na základě tohoto nařízení však „má charakter nové podpory vzhledem k tomu, že se na ni nevztahuje předtím schválený režim“ (bod V.2.3 čtrnáctý pododstavec napadeného rozhodnutí). Na ostatní podpory uvedené v napadeném rozhodnutí se nevztahuje žádný obecný režim regionální podpory schválený Komisí.

266    Za těchto podmínek je třeba mít za to, že Komise mohla v napadeném rozhodnutí (strana 20, třetí a čtvrtý pododstavec) správně konstatovat, že podpory, jejichž slučitelnost se společným trhem měla přezkoumat, mají charakter ad hoc.

267    Podpora ad hoc však nemůže vyloučit kvalifikaci této podpory jako regionální podpory na základě čl. 92 odst. 3 písm. a) nebo c) Smlouvy (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 14. září 1994, Španělsko v. Komise, C‑278/92 až C‑280/92, Recueil, s. I‑4103, bod 49).

268    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že žalobci ve věci T‑129/99 netvrdí, že podpora poskytnutá Demesa měla být předmětem výjimky stanovené v čl. 92 odst. 3 písm. a) Smlouvy. Podle těchto žalobců Komise nesprávně odmítla předmětné podpory považovat za regionální podpory spadající pod čl. 92 odst. 3 písm. c) Smlouvy.

269    V napadeném rozhodnutí měla Komise za to, že podpory poskytnuté Demesa nemohou být považovány za regionální podpory splňující podmínky stanovené v čl. 92 odst. 3 písm. c) Smlouvy z různých důvodů. Nejprve konstatovala, že na úrovni Společenství existuje nadměrná výrobní kapacita na trhu s chladničkami/mrazničkami, která způsobila restrukturalizaci, na základě níž dále došlo ke snížení kapacity nebo k převedením výroby, s nimiž byly spojeny značné ztráty pracovních míst v rámci Společenství. Podpory poskytnuté Demesa tak přispívají ke zhoršení situace (s. 20 pátý pododstavec napadeného rozhodnutí). V tomto hospodářském kontextu se Komise domnívá, že dotčené podpory nepovedou ─ vyjádřeno v čistých údajích ─ k vytváření pracovních míst ve Společenství, Španělsku ani v Baskicku a neposkytnou ani jiný hospodářský prospěch (s. 20 šestý pododstavec napadeného rozhodnutí). Komise dodává, že „skutečnost, že na trhu Společenství byl v průběhu rok 1998 konstatován určitý příznivý vývoj poptávky, nijak nemění to, že se toto odvětví i nadále přizpůsobuje nadměrné výrobní kapacitě Společenství tím, že ve velkém rozsahu ruší pracovní místa“ (s. 20 šestý pododstavec napadeného rozhodnutí). Odkazuje na to, že skupina MCC usazená v Baskicku zrušila 120 pracovních míst souvisejících s výrobou chladniček z důvodu špatné konjunktury (s. 20 šestý pododstavec napadeného rozhodnutí).

270    Žalobci ve věci T‑129/99 však zpochybňují analýzu, kterou Komise v tomto ohledu učinila v napadeném rozhodnutí a na níž byl založen její závěr prohlašující neslučitelnost podpor. Jednak analýza španělského trhu s elektrickými spotřebiči uvedená ve zprávě Master Cadena, předního distributora na tomto trhu ve Španělsku, ukazuje, že se trh se zbožím dlouhodobé spotřeby v roce 1997 v porovnání s rokem 1996 zvětšil o 5 %. Trh s bílým zbožím se tak zvětšil o 5,1 % a trh s chladničkami/mrazničkami o 3,8 %. Příchod Demesa na španělský trh tedy mohl být bez obtíží absorbován. Kromě toho z řady údajů předaných Komisi týkajících se trhu s chladničkami vyplývá, že s výjimkou Německa a Rakouska zaznamenal evropský trh mezi roky 1996 a 1997 ve většině evropských zemí významný nárůst řádově přibližně o 10 % a v Nizozemsku, Spojeném království, Španělsku a Norsku dokonce nárůst ještě větší. Roční průměrný nárůst trhu s chladničkami je 1,7 %. Trh silně expanduje ve Skandinávii a východní Evropě. Výroba chladniček se ve Španělsku mezi roky 1995 a 1997 zvýšila o 10 %.

271    Tyto informace se shodují s údaji poskytnutými Eurostatem a potvrzují, že výroba kombinovaných chladniček ve Španělsku podstatně vzrostla. Krom toho podle odhadů časopisu „Consumer Europe“ prodeje chladniček vyjádřené v počtu jednotek vzrostly mezi roky 1996 a 2001 o 10 %.

272    Na základě těchto různých skutečností žalobci ve věci T‑129/99 dospívají k závěru, že investice Demesa má pro Baskicko, které má vážné strukturální problémy týkající se pracovních míst a konkurenceschopnosti svých podniků, příznivý dopad a že zvýhodnění poskytnutá této společnosti neovlivňují obchod uvnitř Společenství v míře, která by byla v rozporu se společným zájmem ve smyslu čl. 92 odst. 3 písm. c) Smlouvy. V souladu s tímto ustanovením tedy podpory poskytnuté Demesa musí být prohlášeny za slučitelné se společným trhem.

273    V tomto ohledu Soud připomíná, že soudní přezkum rozhodnutí týkajícího se slučitelnosti podpory se společným trhem, které předpokládá komplexní hospodářské posouzení, se musí omezit na ověření dodržení procesních pravidel a pravidel týkajících se odůvodnění, věcné správnosti skutkových zjištění, na nichž se zakládá zpochybňovaná volba, neexistence zjevně nesprávného posouzení těchto skutkových zjištění nebo neexistence zneužití pravomoci. Soudu zejména nepřísluší, aby svým hospodářským posouzením nahrazoval posouzení orgánu, který rozhodnutí vydal (rozsudek ze dne 29. února 1996, Belgie v. Komise, citovaný v bodě 241 výše, bod 11; rozsudek Soudu ze dne 12. prosince 1996, AIUFFASS a AKT v. Komise, T‑380/94, Recueil, s. II‑2169, bod 56).

274    Je třeba konstatovat, že Komise svá tvrzení uvedená v bodě 269 výše založila na dokumentech, které byly v napadeném rozhodnutí (bod V.1) všechny identifikovány. Žalobci netvrdí, že Komise obsah těchto dokumentů zkreslila.

275    Krom toho je třeba konstatovat, že žádná skutečnost uplatněná žalobci ve věci T‑129/99 neodporuje tvrzení Komise, podle kterého se trh s chladničkami/mrazničkami ve Společenství vyznačuje nadměrnou výrobní kapacitou. Jednak je třeba připomenout, že nadměrnou kapacitu trhu potvrzuje podnikatelský plán Demesa (viz výše bod 218). Kromě toho konstatování, že se prodeje na trhu zvýšily, neznamená nezbytně odstranění nadměrných kapacit v Evropě. Komise konstatuje i v napadeném rozhodnutí, že „skutečnost, že na trhu Společenství byl v průběhu rok 1998 konstatován určitý příznivý vývoj poptávky, nijak nemění to, že se toto odvětví i nadále přizpůsobuje nadměrné výrobní kapacitě Společenství tím, že ve velkém rozsahu ruší pracovní místa“ (s. 20 šestý pododstavec napadeného rozhodnutí).

276    Uvedení žalobci nezpochybňují existenci rušení pracovních míst, ke kterému v předmětném odvětví dochází.

277    Je tedy třeba dospět k závěru, že tvrzení žalobců ve věci T‑129/99 nijak neprokazují, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že významné podpory poskytnuté Demesa v rámci instalace nových výrobních kapacit na trhu s chladničkami/mrazničkami jsou neslučitelné se společným trhem.

278    Ani pátý žalobní důvod tedy není opodstatněný.

 K žádosti směřující k předložení dokumentů týkajících se přijetí napadeného rozhodnutí

279    Žalobci ve věcech T‑127/99 a T‑148/99 žádají, aby bylo Komisi nařízeno předložit její interní dokumenty týkající se přijetí napadeného rozhodnutí. Ve věci T‑129/99 žalobci žádají předložení celého správního spisu vztahujícího se k napadenému rozhodnutí.

280    Je však třeba konstatovat, že žalobci neuvádějí žádnou indicii, která by mohla prokázat, že písemnosti, jejichž předložení se požaduje, jsou pro jejich argumentaci a pro přezkum legality napadeného rozhodnutí užitečné.

281    Za těchto podmínek musejí být žádosti směřující k předložení dokumentů zamítnuty (viz v tomto smyslu rozsudek Cityflyer Express v. Komise, citovaný v bodě 242 výše, body 102 až 106).

 K nákladům řízení

282    Podle čl. 87 odst. 3 jednacího řádu Soudu může Soud rozdělit náklady mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich nese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch. Vzhledem k tomu, že žalobci ani Komise částečně neměli ve věci úspěch, je důvodné rozhodnout, že každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení.

283    V souladu s čl. 87 odst. 4 posledním pododstavcem jednacího řádu je důvodné rozhodnout, že vedlejší účastníci ponesou vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

SOUD (třetí rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Ve věci T‑129/99 je žaloba nepřípustná v rozsahu, v němž se domáhá zrušení čl. 1 písm. d) a e) rozhodnutí Komise 1999/718/ES ze dne 24. února 1999 o státní podpoře, kterou Španělsko poskytlo Daewoo Electronics Manufacturing España SA (Demesa), a čl. 2 odst. 1 písm. b) téhož rozhodnutí.

2)      Ve věcech T‑129/99 a T‑148/99 se zrušuje čl. 1 písm. a) rozhodnutí 1999/718.

3)      Ve věcech T‑129/99 a T‑148/99 se zrušuje čl. 1 písm. b) rozhodnutí 1999/718.

4)      Ve věcech T‑129/99 a T‑148/99 se čl. 1 písm. c) rozhodnutí 1999/718 zrušuje v rozsahu, v němž zařízení oceněná na 1 803 036,31 eur vylučuje z přípustných nákladů, na které se vztahuje režim podpor Ekimen.

5)      Ve věcech T‑127/99 a T‑148/99 se zrušuje čl. 1 písm. e) rozhodnutí 1999/718.

6)      Ve věcech T‑129/99 a T‑148/99 se čl. 2 odst. 1 písm. a) rozhodnutí 1999/718 zrušuje v rozsahu, v němž odkazuje na čl. 1 písm. a) a b) téhož rozhodnutí, a v rozsahu, v němž Španělskému království ukládá, aby zajistilo, že Demesa navrátí podpory týkající se zrušené části čl. 1 písm. c) téhož rozhodnutí.

7)      Ve věcech T‑127/99 a T‑148/99 se čl. 2 odst. 1 písm. b) rozhodnutí 1999/718 zrušuje v rozsahu, v němž odkazuje na čl. 1 písm. e) téhož rozhodnutí.

8)      Ve zbývající části se žaloby zamítají.

9)      Každý účastník ponese vlastní náklady řízení.

Azizi Lenaerts Tiili

Moura Ramos       Jaeger

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 6. března 2002.

Vedoucí soudní kanceláře       Předseda

H. Jung        M. Jaeger

* Jednací jazyk: španělština.