Language of document : ECLI:EU:C:2020:322

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

MANUELA CAMPOS SÁNCHEZ-BORDONY

přednesené dne 30. dubna 2020(1)

Věc C287/19

DenizBank AG

proti

Verein für Konsumenteninformation

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko)]

„Řízení o předběžné otázce – Ochrana spotřebitele – Platební služby na vnitřním trhu – Zneužívající ujednání – Změna podmínek rámcové smlouvy – Přezkum transparentnosti – Platnost ujednání, která obsahují fikci souhlasu a prostřednictvím kterých je na uživatele platební služby přeneseno riziko odpovědnosti za neautorizované platby – Výjimka pro platební prostředky pro platby částek nízké hodnoty – Personalizovaná platební karta s funkcí komunikace v blízkém poli (NFC) – Anonymní platební prostředky – Platební prostředky bez možnosti blokace“






1.        Technologické inovace mají v současné době nesmírný vliv na platební služby na vnitřním trhu. Dokládá to přijetí směrnice 2007/64/ES(2) a její nahrazení, již po nemnoha letech, směrnicí (EU) 2015/2366(3). Tato aktualizace byla nevyhnutelná s ohledem na nové platební systémy, rostoucí objem elektronických plateb i nárůst bezpečnostních rizik s nimi spojených.

2.        Jednou z těchto inovací, která se rozšířila velmi rychle, je tzv. funkce komunikace v blízkém poli (Near Field Communication, dále jen „NFC“) zabudovaná do některých platebních karet(4). S touto funkcí je možné provádět platby malých částek anonymně a bez nutnosti silného ověření.

3.        Bankovní instituce, které vydávají karty s funkcí NFC, usilují o urychlení jejich masového rozšíření, usnadňujícího jejich správu, nicméně institucemi stanovované podmínky jejich používání mohou poškozovat práva spotřebitelů. Z otázek předkládajícího soudu je citelné napětí mezi těmito dvěma cíli.

I.      Právní rámec

A.      Unijní právo. Směrnice 2015/2366

4.        Její odůvodnění obsahuje mimo jiné následující body:

„(6)      […] Měly by být zaručeny rovné podmínky pro provozování činnosti jak stávajících, tak i nových hráčů na trhu, aby tržní podíl nových způsobů platby vzrostl a zároveň byla při použití těchto platebních služeb v celé Unii zaručena vysoká úroveň ochrany spotřebitele. Tím by měl být zefektivněn celý platební systém a zajištěn větší výběr a větší transparentnost platebních služeb, přičemž by zároveň měla být posílena důvěra spotřebitelů v harmonizovaný trh plateb.

[…]

(63)      Za účelem zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele by členské státy měly mít možnost v zájmu spotřebitele zachovat nebo zavést omezení či zákazy týkající se jednostranných změn podmínek rámcové smlouvy, například pokud neexistuje oprávněný důvod k této změně.

[…]

(91)      Poskytovatelé platebních služeb jsou odpovědní za bezpečnostní opatření. Tato opatření musí být úměrná příslušným bezpečnostním rizikům. Poskytovatelé platebních služeb by měli vytvořit rámec pro zmírnění rizik a zachování účinných postupů pro řízení incidentů. Měl by být zřízen mechanismus pravidelného podávání zpráv, který zajistí, že budou poskytovatelé platebních služeb příslušným orgánům pravidelně poskytovat aktuální hodnocení svých bezpečnostních rizik a informace o opatřeních přijatých v reakci na tato rizika. Aby se zajistilo, že škody vzniklé uživatelům, jiným poskytovatelům platebních služeb nebo platebním systémům, jako je vážné narušení platebního systému, budou minimální, je zásadní, aby poskytovatelé platebních služeb měli dále povinnost oznámit jakýkoliv závažný bezpečnostní incident bez zbytečného odkladu příslušným orgánům. Měla by být stanovena koordinační úloha orgánu EBA.

[…]

(96)      Tato bezpečnostní opatření by měla být slučitelná s mírou rizika spojeného s danou platební službou. Proto by měly být v regulačních technických normách uvedeny výjimky z uplatňování bezpečnostních požadavků, aby byl možný rozvoj uživatelsky vstřícných a dostupných způsobů platby pro platby s nízkým rizikem, jako jsou například bezkontaktní platby velmi malých částek v místě prodeje, ať již s použitím mobilního telefonu či jinak. […]“

5.        Článek 4 bod 14 stanoví, že „platebním prostředkem“ se rozumí „jakékoli personalizované zařízení nebo soubor postupů sjednaný mezi uživatelem platebních služeb a poskytovatelem platebních služeb, které jsou používány k iniciování platebního příkazu“.

6.        Hlava III upravuje „Transparentnost podmínek platebních služeb a požadavky na informace o platebních službách“. Její kapitola 3, která upravuje „[r]ámcové smlouvy“, obsahuje články 52 a 54.

7.        Článek 52 („Informace a podmínky“) stanoví:

„Členské státy zajistí, aby uživateli platebních služeb byly poskytnuty tyto informace a podmínky:

[…]

6)      týkající se změn a vypovězení rámcové smlouvy:

a)      bylo-li tak dohodnuto, informace o tom, že změny podmínek podle článku 54 se považují uživatelem platebních služeb za přijaté, pokud uživatel platebních služeb poskytovateli platebních služeb před navrhovaným dnem jejich účinnosti neoznámí, že tyto změny nepřijímá;

b)      doba trvání rámcové smlouvy;

c)      právo uživatele platebních služeb vypovědět rámcovou smlouvu a všechny dohody týkající se vypovězení podle čl. 54 odst. 1 a článku 55;

[…]“

8.        Článek 54 („Změny podmínek rámcové smlouvy“) stanoví:

„1.      Veškeré změny rámcové smlouvy, jakož i informací a podmínek uvedených v článku 52 navrhne poskytovatel platebních služeb způsobem stanoveným v čl. 51 odst. 1, a to nejpozději dva měsíce před navrhovaným dnem použitelnosti těchto změn. Uživatel platebních služeb může tyto změny rámcové smlouvy před navrhovaným dnem jejich vstupu v platnost přijmout, nebo odmítnout.

Připadá-li to v úvahu podle čl. 52 bodu 6 písm. a), informuje poskytovatel platebních služeb uživatele platebních služeb o tom, že změny podmínek se považují uživatelem platebních služeb za přijaté, pokud uživatel platebních služeb poskytovateli platebních služeb před navrhovaným dnem jejich vstupu v platnost neoznámí, že tyto změny nepřijímá. Poskytovatel platebních služeb rovněž informuje uživatele platebních služeb, že pokud uživatel platebních služeb uvedené změny odmítne, má právo kdykoli do dne uplatnění změn rámcovou smlouvu bezplatně ukončit.

[…]“

9.        V kapitole 1 („Společná ustanovení“) hlavy IV („Práva a povinnosti v souvislosti s poskytováním a užíváním platebních služeb“) článek 63 („Výjimka pro platební prostředky pro platby malých částek a elektronické peníze“) stanoví:

„1.      V případě platebních prostředků, které se podle rámcové smlouvy týkají výlučně jednotlivých platebních transakcí nepřekračujících 30 EUR nebo které buď mají výdajový limit 150 EUR, nebo uchovávají peněžní prostředky, jež nikdy nepřekročí částku 150 EUR, se poskytovatelé platebních služeb mohou se svými uživateli platebních služeb dohodnout, že:

a)      ustanovení čl. 69 odst. 1 písm. b), čl. 70 odst. 1 písm. c) a d), jakož i čl. 74 odst. 3 se nepoužijí, pokud platební prostředek nemůže být zablokován nebo nelze zabránit jeho dalšímu použití;

b)      ustanovení článků 72 a 73 a čl. 74 odst. 1 a 3 se nepoužijí, pokud se platební prostředek používá anonymně nebo pokud poskytovatel platebních služeb není z jiných důvodů, které jsou dány povahou platebního prostředku, schopen prokázat, zda platební transakce byla autorizována;

[…]“

B.      Vnitrostátní právní předpisy. Zahlungsdienstegesetz 2018(5)

10.      Ustanovení § 4 bodu 14 definuje „platební prostředek“ stejně jako odpovídající článek směrnice 2015/2366.

11.      V souvislosti se změnami rámcových smluv přebírá § 48 odst. 1 bod 6 obsah čl. 52 bodu 6 směrnice 2015/2366.

12.      V souvislosti se změnami podmínek rámcových smluv je § 50 odst. 1 formulován obdobně jako čl. 54 odst. 1 směrnice 2015/2366.

13.      Totéž platí i o § 57 odst. 1 ZaDiG a čl. 63 odst. 1 směrnice 2015/2366 v souvislosti s výjimkou týkající se platebních prostředků pro platby malých částek a elektronických peněz.

II.    Spor v původním řízení a předběžné otázky

14.      Verein für Konsumenteninformation (dále jen „VKI“) je spolek, který je podle rakouského zákona aktivně legitimován k ochraně zájmů spotřebitelů.

15.      DenizBank AG je bankovní instituce působící v Rakousku. V obchodním styku se svými klienty používá všeobecné obchodní podmínky a smluvní formuláře, mimo jiných služeb, pro používání platebních karet se zabudovanou funkcí NFC. Tato funkce se automaticky aktivuje, jakmile klient kartu použije poprvé.

16.      Po přiblížení těchto karet k prodejnímu terminálu lze v provozovnách, které jsou vybaveny zařízením způsobilým navázat bezdrátové spojení, platit částky až do výše 25 eur bez zadání osobního identifikačního čísla (dále jen „kód PIN“). Zaplacení vyšších částek vyžaduje ověření prostřednictvím kódu PIN.

17.      Všeobecné obchodní podmínky, které DenizBank používá ve svých smlouvách, obsahují mimo jiné tato ujednání:

„Ujednání 14:

Změny obchodních podmínek: Změny těchto obchodních podmínek se klientovi navrhnou nejpozději dva měsíce před navrhovaným dnem nabytí jejich účinnosti. Pokud klient společnosti DenizBank AG před navrhovaným dnem nabytí účinnosti změn neoznámí, že je odmítá, má se za to, že klient tyto změny přijímá a předmětné změny se považují za dohodnuté. Výše uvedený návrh na změnu se klientovi oznámí v listinné podobě nebo, pokud s tím souhlasí, na jiném trvalém nosiči dat. Společnost DenizBank AG ve svém návrhu změn uvede a klienta upozorní, že jeho mlčení je ve výše uvedeném smyslu považováno za přijetí změn. Mimoto společnost DenizBank AG na svých internetových stránkách zveřejní srovnání ustanovení dotčených změnou obchodních podmínek a toto srovnání rovněž zašle klientovi. Ve vztahu k podnikatelům je dostačující zpřístupnění návrhu změn způsobem, který byl s daným podnikatelem dohodnut. V případě takové zamýšlené změny obchodních podmínek má klient, který je spotřebitelem, před nabytím účinnosti příslušných změn právo bezúplatně s okamžitou účinností vypovědět své rámcové smlouvy o platebních službách (zejména smlouvu o běžném účtu). Na tuto skutečnost společnost DenizBank AG rovněž upozorní ve svém návrhu na změnu, který předloží klientovi.

Ujednání 15:

Neprokázání autorizace: Vzhledem k tomu, že účel drobných plateb bez zadání osobního kódu spočívá ve zjednodušeném vypořádání platebních transakcí, které se uskutečňuje bez autorizace, nemusí společnost DenizBank AG prokázat, že platební transakce byla autorizována, přesně zaznamenána a zaúčtována a že nebyla ovlivněna technickým selháním nebo jinou chybou.

Ujednání 16:

Vyloučení odpovědnosti za neautorizované platby: Vzhledem k tomu, že při používání platebních karet pro drobné platby bez zadání osobního kódu společnost DenizBank AG nemůže prokázat, že platební transakce byla autorizována držitelem platební karty, není společnost DenizBank AG v případě neautorizované platební transakce povinna vrátit plátci částku neautorizované platební transakce a uvést platební účet, z něhož byla částka odepsána, do stavu, v němž by byl, kdyby k neautorizované platební transakci nedošlo. Další nároky vůči společnosti DenizBank AG jsou – pokud se zakládají na lehké nedbalosti společnosti DenizBank AG – rovněž vyloučeny.

Ujednání 17:

Upozornění: Riziko zneužití platební karty pro drobné platby bez zadání osobního kódu nese majitel účtu.

Ujednání 18:

Nemožnost blokace drobných plateb při pozbytí platební karty: Zablokování platební karty pro drobné platby není technicky možné. V případě pozbytí (např. ztráta, odcizení) platební karty lze i po zablokování dle bodu 2.7 nadále provádět drobné platby bez zadání osobního kódu až do částky ve výši 75,00 EUR. Tyto částky se nevracejí. Vzhledem k tomu, že se jedná o drobné platby ve smyslu § 33 ZaDiG, že jsou možné jen jednotlivé platební transakce do výše maximálně 25,00 EUR a že neexistuje možnost zablokovat platební kartu pro drobné platby bez zadání osobního kódu, nepoužije se ustanovení § 44 odst. 3 ZaDiG.

Ujednání 19:

Pokud pro drobné platby není v bodě 3 výslovně stanovena zvláštní úprava, vztahují se na ně rovněž ustanovení bodu 2 (Karetní služby).“

18.      Dne 9. srpna 2016 podal VKI k Handelsgericht Wien (obchodní soud ve Vídni, Rakousko) proti DenizBank žalobu na zdržení se jednání.

19.      Uvedený soud rozsudkem ze dne 28. dubna 2017 žalobě v části týkající se ujednání 14 až 19 vyhověl. Podle jeho názoru je ujednání 14 zjevně zneužívající a nejsou splněny podmínky pro použití výjimky pro platební prostředky pro platby malých částek, jelikož platební kartu lze používat i pro jiné platby. Doplňkovou funkci bezkontaktní platby bez ověření vůbec nelze považovat za platební prostředek.

20.      Na základě odvolání proti uvedenému rozsudku rozhodl Oberlandesgericht (vrchní zemský soud ve Vídni, Rakousko) rozsudkem ze dne 20. listopadu 2017 tak, že právní názor prvostupňového soudu částečně potvrdil.

21.      Odvolací soud dospěl k názoru, že vezme-li se v úvahu pouze funkce bezkontaktní platby, nejedná se o používání platebního prostředku, nýbrž je nutno posuzovat tuto transakci spíše jako MOTO transakci s kreditní kartou. Nasvědčuje tomu okolnost, že u malých částek se platební funkce NFC, kterou lze iniciovat bez zadání kódu PIN, na rozdíl od „elektronické peněženky“ aktivuje automaticky. Platební karta používaná pro transakce NFC kromě toho není anonymní, nýbrž je personalizovaná a zabezpečená kódem PIN.

22.      Proti rozsudku ze dne 20. listopadu 2017 podaly VKI i DenizBank kasační opravné prostředky k Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko), jenž Soudnímu dvoru pokládá tyto předběžné otázky:

„1)      Musí být čl. 52 bod 6 písm. a) ve spojení s čl. 54 odst. 1 směrnice (EU) 2015/2366 (‚směrnice o platebních službách‘), podle nichž se má za to, že uživatel platebních služeb navrhované změny smluvních podmínek přijímá, pokud uživatel platebních služeb poskytovateli platebních služeb před navrhovaným dnem jejich účinnosti neoznámí, že tyto změny nepřijímá, vykládány v tom smyslu, že i se spotřebiteli lze fikci souhlasu bez jakéhokoli omezení sjednat pro všechny možné smluvní podmínky?

2)      a)      Musí být čl. 4 bod 14 směrnice o platebních službách vykládán v tom smyslu, že se v případě funkce NFC personalizované multifunkční platební karty, kterou jsou prováděny platby malých částek k tíži příslušného účtu klienta, jedná o platební prostředek?

2)      b)      V případě kladné odpovědi na otázku 2 písm. a):

Musí být čl. 63 odst. 1 písm. b) směrnice o platebních službách, který upravuje výjimku pro platby malých částek a elektronické peníze, vykládán v tom smyslu, že bezkontaktní platbu malé částky za použití funkce NFC personalizované multifunkční platební karty je třeba považovat za anonymní použití platebního prostředku ve smyslu příslušné výjimky?

3)      Musí být čl. 63 odst. 1 písm. b)[(6)] směrnice o platebních službách vykládán v tom smyslu, že se poskytovatel platebních služeb může této výjimky dovolávat pouze tehdy, pokud platební prostředek s ohledem na objektivní stav techniky prokazatelně nelze zablokovat nebo pokud nelze zabránit jeho dalšímu používání?“

23.      I když ratione temporis se na skutkové okolnosti vztahuje směrnice 2007/64, Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) na žádost Soudního dvora vysvětlil, že při rozhodování o žalobách na zdržení se jednání týkajících se platnosti smluvních ujednání („Klauselprozess“) musí použít i směrnici 2015/2366 platnou v okamžiku vyhlášení rozsudku. Vzhledem k tomu, že obsah daných ustanovení obou směrnic je z hlediska projednávaného sporu prakticky totožný(7), budu analyzovat ustanovení směrnice 2015/2366, na která odkazuje předkládající soud.

24.      Písemná vyjádření předložily VKI, DenizBank a Komise, jakož i portugalská a česká vláda. Dne 13. února 2020 se konalo jednání, kterého se zúčastnily VKI, DenizBank a Komise.

III. Posouzení

25.      Všechny čtyři otázky předkládajícího soudu lze po seskupení některých z nich analyzovat v pozměněném pořadí. Proto

–      nejprve budu posuzovat, zda funkce NFC platebních karet může být kvalifikována jako platební prostředek [písm. a) druhé předběžné otázky];

–      se dále budu zabývat používáním karet s funkcí NFC jako anonymních platebních prostředků bez možnosti zablokování [písm. b) druhé předběžné otázky a třetí předběžná otázka], a

–      nakonec se pozastavím u možností konkludentní změny ujednání rámcové smlouvy (první předběžná otázka).

26.      DenizBank navrhla časové omezení účinků rozsudku, kdyby ten nebyl nakloněn jejím tvrzením, nicméně k takovému rozhodnutí, které nežádá ani předkládající soud, ani ostatní zúčastněné osoby, není podle mě důvod. DenizBank navíc vznáší jen obecné argumenty o možném finančním dopadu rozsudku, avšak nepředkládá žádné konkrétní důkazy na podporu odůvodnění tohoto výjimečného návrhového žádání dobrou vírou zúčastněných kruhů a rizikem závažných obtíží, jak vyžaduje judikatura Soudního dvora(8).

A.      Funkce NFC personalizovaných platebních karet jakožto platební prostředek [písmeno a) druhé předběžné otázky]

27.      Předkládající soud se táže, zda „se v případě funkce NFC personalizovaných multifunkčních karet […] jedná o platební prostředek“ ve smyslu čl. 4 bodu 14 směrnice 2015/2366.

28.      Podle citovaného ustanovení se platebním prostředkem rozumí „jakékoli personalizované zařízení nebo soubor postupů sjednaný mezi uživatelem platebních služeb a poskytovatelem platebních služeb, které jsou používány k iniciování platebního příkazu“.

29.      Soudní dvůr v rozsudku T‑Mobile Austria(9) uvedl, že platební prostředky mohou být:

–      personalizované, tedy takové, které poskytovateli platebních služeb umožňují ověřit, zda byl platební příkaz zadán uživatelem, který k tomu byl oprávněn, a

–      anonymní, resp. nepersonalizované, v případě kterých nejsou poskytovatelé platebních služeb povinni prokazovat autorizaci transakce.

30.      Existence nepersonalizovaných platebních prostředků implikuje, že pojem definovaný v čl. 4 bodě 14 směrnice 2015/2366 může zahrnovat soubor nepersonalizovaných postupů dohodnutých mezi uživatelem a poskytovatelem platebních služeb a používaný uživatelem, aby tento dal podnět k platebnímu příkazu(10).

31.      V témže rozsudku Soudní dvůr vyjasnil pochybnosti plynoucí z rozdílného užití přídavného jména „personalizované“ v různých jazykových verzích čl. 4 bodu 23 směrnice 2007/64(11), jehož znění je prakticky totožné se zněním nynějšího čl. 4 bodu 14 směrnice 2015/2366.

32.      Definici platebního prostředku, která pojem „personalizovaný“ používá pro popis zařízení i pro popis souboru postupů, obsahuje jen německá verze(12). S ohledem na ostatní verze a na cíle směrnice 2015/2366 se nelze než shodnout na tom, že definice platebních prostředků připouští personalizované i nepersonalizované, resp. anonymní platební prostředky(13).

33.      Směrnice 2015/2366, jak podotýká portugalská vláda, bezpochyby neřadí platební karty výslovně mezi platební prostředky. Její příloha I bod 3 písm. b) nicméně za platební službu považuje „provádění platebních transakcí prostřednictvím platební karty nebo podobného prostředku“.

34.      Kromě toho se podle čl. 2 bodu 15 nařízení (EU) 2015/751(14) „platební kartou“ rozumí „kategorie platebního prostředku, která plátci umožňuje iniciovat transakci uskutečněnou debetní nebo kreditní kartou“.

35.      Podle čl. 2 bodu 7 téhož nařízení se „karetní platební transakcí“ rozumí „služba založená na infrastruktuře a obchodních pravidlech schématu platebních karet a používaná k provedení platební transakce pomocí karty nebo telekomunikačního, digitálního či informačně-technologického zařízení nebo softwaru, je-li jejím výsledkem transakce uskutečněná debetní nebo kreditní kartou. Karetními platebními transakcemi nejsou transakce založené na jiných druzích platebních služeb“.

36.      Z citovaných ustanovení směrnice 2015/2366 a nařízení 2015/751 (které jsou úzce propojeny) vyplývá, že platební karty jsou platebními prostředky ve smyslu řečené směrnice. Proto takové multifunkční platební karty, jaké vydává DenizBank, mohou být považovány za platební prostředky, na které se vztahuje směrnice 2015/2366.

37.      Karty tohoto typu mají dvojí povahu, resp. plní dvě funkce:

–      Na jedné straně jsou vázány na určitého a jednoznačně identifikovatelného klienta, takže je lze používat jako personalizované platební prostředky, když klient bankovní instituce zmocní tuto instituci k provedení platby ve prospěch příjemce zadáním kódu PIN nebo svým podpisem. Toto použití platební karty jako personalizovaného platebního prostředku lze navíc stanovit jako jediné možné pro všechny platební transakce. To, že se na platební karty s touto jedinou funkcí vztahuje režim zavedený směrnicí 2015/2366 a její prováděcí předpisy, považuji za naprosto nezpochybnitelné.

–      Na druhé straně mohou mít dodatečnou funkci, a sice NFC, jako je tomu u karet vydávaných DenizBank. Funkce NFC těchto – kreditních i debetních – karet umožňuje uhrazení nákupu za pomoci technologie radiofrekvenční identifikace zabudované do samotné karty. Klienti provádějí platbu tak, že kartu přiblíží k prodejnímu terminálu, takže není nutné jí vsouvat do čtečky. Bezdrátová komunikace mezi kartou s funkcí NFC a prodejním terminálem je pro schválení transakce dostatečná bez ohledu na to, kdo má v daném okamžiku tuto kartu v držení, neboť není nutné zadání kódu PIN ani vlastnoruční podpis držitele karty(15). V takovém případě jde o nepersonalizovaný, resp. anonymní platební postup.

38.      Funkce NFC personalizované multifunkční platební karty spadá do kategorie anonymního platebního prostředku, jelikož představuje soubor nepersonalizovaných postupů sjednaný mezi poskytovatelem platebních služeb a uživatelem, který je používá k iniciování platebního příkazu, ve smyslu čl. 4 bodu 14 směrnice 2015/2366.

39.      Provedení platby vyžaduje, jak jsem již uvedl, jen mít v držení kartu s funkcí NFC. Použít ji tedy může kterákoli třetí, i neoprávněná osoba. Toto značné riziko je důvodem, proč je funkce NFC zabudovaná do karty použitelná jen pro platby malých částek a s nízkou maximální prahovou hodnotou (v projednávané věci 25 eur).

40.      Anonymní platební prostředky tedy podle mého názoru představují soubor nepersonalizovaných postupů „sjednaný“ mezi poskytovatelem platebních služeb a uživatelem. Předkládající soud musí ověřit, zda v projednávané věci došlo k takovému sjednání, neboť VKI tvrdí, že DenizBank aktivuje funkci NFC personalizované multifunkční platební karty automaticky, i bez souhlasu uživatele(16).

41.      Zařazení funkce NFC personalizované multifunkční platební karty mezi anonymní platební prostředky je řešení, které nejlépe odpovídá teleologickému(17) výkladu čl. 4 bodu 14 směrnice 2015/2366 i jejím cílům uvedeným v bodech 5 a 6 jejího odůvodnění.

42.      Pro kvalifikování karet s funkcí NFC jako platebních prostředků, na které se vztahuje směrnice 2015/2366, hovoří totiž vysoká úroveň ochrany spotřebitelů (uživatelů těchto karet) a podpora spravedlivé a transparentní soutěže mezi finančními institucemi, které tyto karty vydávají. Takové kvalifikování umožní využívat záruk, které samotná směrnice zavádí s cílem zvýšit důvěru spotřebitelů v harmonizovaný trh plateb.

43.      Týž závěr vyplývá i z článku 11 nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2018/389(18), který upravuje „bezkontaktní platby v místě prodeje“ jakožto prostředek usnadňující rozvoj uživatelsky přívětivých platebních služeb s nízkým rizikem(19).

44.      Podle citovaného ustanovení je poskytovatelům platebních služeb umožněno neuplatňovat silné ověření klienta(20), pokud plátce iniciuje bezkontaktní elektronickou platební transakci, při které jsou splněny tyto podmínky:

a)      částka transakce nepřesáhne 50 eur a

b)      kumulativní částka předchozích transakcí ode dne posledního uplatnění silného ověření klienta nepřesáhne 150 eur, nebo

c)      počet po sobě následujících bezkontaktních elektronických platebních transakcí ode dne posledního uplatnění silného ověření nepřesáhne pět.

45.      Úhrady prováděné anonymními platebními prostředky (jako je platební karta s funkcí NFC) v důsledku své vlastní povahy nepodléhají povinnosti silného ověření klienta(21), přičemž toto osvobození(22) se vztahuje i na jiné prostředky(23).

46.      Česká vláda nicméně tvrdí, že platebním prostředkem je samotná personalizovaná multifunkční platební karta, a má za to, že funkce NFC je jen jednou z možností použití takové karty. Tato karta pak není anonymním platebním prostředkem, jen ji lze prostě použít pro méně bezpečné placení malých částek s tím, že ověření probíhá prostřednictvím technologie NFC (a tedy není nezbytné, aby držitel karty použil bezpečnostní prvek, jako je jeho podpis nebo kód PIN).

47.      S tímto argumentem se neztotožňuji. Mám totiž za to, jak jsem již uvedl, že karty takového typu, jaké vydává DenizBank, jsou nosičem dvou odlišných platebních prostředků, a sice:

–      personalizovaného zařízení, které vyžaduje použití jednoho nebo dvou bezpečnostních prvků (silné ověření) a které je vyhrazeno pro platby částek od určité výše, a

–      souboru postupů k provádění plateb malých částek bez použití těchto bezpečnostních prvků a s využitím funkce NFC.

48.      Podporou pro názor, že tyto dvě funkce téže platební karty mají být považovány za dva různé platební prostředky, je zásada technologické neutrality, ze které vycházejí různá ustanovení směrnice 2015/2366 a na kterou odkazuje bod 21 jejího odůvodnění(24).

49.      K tradičnímu prostředku (tradiční personalizované platební kartě)(25) byl totiž připojen další, a sice funkce NFC, která představuje odlišný platební prostředek s odlišným právním režimem. Fyzický nosič je sice týž (karta vydaná bankovní institucí), avšak na tomto nosiči jsou nyní uloženy dva rozdílné platební prostředky.

50.      Tento výklad, opakuji, nejlépe odpovídá zásadě technologické neutrality podle směrnice 2015/2366, jejíž ustanovení nesmí bránit postupnému rozvoji nových platebních prostředků a služeb díky technologickému pokroku. Nic nemá bránit tomu, aby na kartě vedle personalizované funkce a funkce NFC, které již může mít, přibyly v budoucnu další platební prostředky.

51.      Funkci NFC personalizované multifunkční platební karty je tedy třeba kvalifikovat jako platební prostředek ve smyslu čl. 4 bodu 14 směrnice 2015/2366.

B.      Používání karet s funkcí NFC jako anonymních platebních prostředků bez možnosti blokace [písm. b) druhé předběžné otázky a třetí předběžná otázka]

52.      Předkládající soud se táže, zda při provádění bezkontaktních plateb malých částek kartou s funkci NFC dochází – pro účely výjimky stanovené v čl. 63 odst. 1 písm. b) směrnice 2015/2366 – k tomu, že „se platební prostředek používá anonymně“.

53.      V rámci třetí předběžné otázky se dále táže, zda se na tyto případy vztahuje čl. 63 odst. 1 písm. a) téže směrnice, ve kterém je zavedena další výjimka podobná výše zmíněné (a nikoli s ní totožná), když „platební prostředek nemůže být zablokován nebo nelze zabránit jeho dalšímu použití“.

54.      Článek 63 směrnice 2015/2366 stanoví řadu výjimek pro platební prostředky pro platby malých částek (a pro elektronické peníze, což je v projednávané věci irelevantní), na jejichž základě se neuplatní některá „práva a povinnosti v souvislosti s poskytováním a užíváním platebních služeb“ upravená v hlavě IV této směrnice.

55.      Článek 63 odst. 1 se zaměřuje na několik zcela konkrétních platebních prostředků, a sice na ty, „které se podle rámcové smlouvy týkají výlučně jednotlivých platebních transakcí nepřekračujících 30 EUR nebo které buď mají výdajový limit 150 EUR, nebo uchovávají peněžní prostředky, jež nikdy nepřekročí částku 150 EUR“.

56.      V těchto případech se poskytovatelé platebních služeb mohou se svými uživateli dohodnout na neuplatňování některých práv nebo některých povinností upravených v jiných ustanoveních směrnice 2015/2366:

–      když platební prostředek „nemůže být zablokován nebo nelze zabránit jeho dalšímu použití“ [odst. 1 písm. a)], mohou smluvní strany upustit od použití čl. 69 odst. 1 písm. b)(26), čl. 70 odst. 1 písm. c) a d)(27), jakož i čl. 74 odst. 3(28);

–      když se platební prostředek „používá anonymně nebo […] poskytovatel platebních služeb není z jiných důvodů, které jsou dány povahou platebního prostředku, schopen prokázat, zda platební transakce byla autorizována“ [odst. 1 písm. b)], mohou smluvní strany upustit od použití článku 72(29), článku 73(30) a čl. 74 odst. 1 a 3(31).

1.      Povinnosti instituce, která kartu vydala, když karty nemohou být zablokovány ani nelze zabránit jejich dalšímu použití

57.      První výjimka [čl. 63 odst. 1 písm. a)] zavádí režim „zmírněné“ odpovědnosti bankovní instituce, která platební kartu vydala.

58.      Pokud nelze tuto kartu zablokovat nebo nelze zabránit jejímu „dalšímu použití“ (například v případech neobvyklého používání v důsledku ztráty, odcizení, zneužití nebo neautorizovaného použití), může se bankovní instituce se svými klienty dohodnout, že neponese obecné povinnosti stanovené ve směrnici s cílem umožnit zablokování karty a její další používání v případě neobvyklého použití.

59.      Jak správně poznamenává předkládající soud, bankovní instituce, která vydá kartu s funkcí NFC, se této výjimky může dovolávat jen tehdy, když prokáže, že zablokování této karty nebo zabránění jejímu dalšímu použití není za shora popsaných okolností technicky proveditelné. Břemeno prokázání této nemožnosti tedy nese ona, neboť výjimka musí být vykládána striktně.

60.      Stejně správně předkládající soud dodává, že kdyby bankovní instituce nemusela nemožnost zablokovat kartu prokazovat, postačilo by k poškození zájmů spotřebitelů a přenesení rizika plynoucího z neautorizovaných plateb na ně, aby na trh uváděla technicky podřadné karty (bez jakékoli blokace).

61.      S těmito závěry se ztotožňuji, neboť jinak by zproštění odpovědnosti bylo ve střetu se smyslem bodu 91 odůvodnění(32) a článku 73 směrnice 2015/2366, kde je poskytovateli platebních služeb uložena povinnost zajistit bezpečnost plateb a odpovědnost (třebaže poněkud omezená) za neautorizované platební transakce.

62.      Ověření přísluší předkládajícímu soudu, nicméně vše nasvědčuje tomu, že za současného stavu techniky může bankovní instituce personalizovanou multifunkční platební kartu zablokovat(33). V některých ustanoveních směrnice (mj. v článcích 69, 70 a 74) je tato možnost považována za samozřejmost. Zabudování funkce NFC do těchto karet tedy podle všeho nebrání jejich zablokování.

63.      Je-li tomu tak, pak by takové ujednání rámcové smlouvy, které – stejně jako ujednání vypracované společností DenizBank (ujednání 18) – stanoví, že „[z]ablokování platební karty pro drobné platby není technicky možné“ (a které upírá vrácení určitých neoprávněně zaplacených částek v případě ztráty nebo odcizení této karty), bylo v rozporu s čl. 63 odst. 1 písm. a) směrnice 2015/2366.

2.      Odpovědnost vydávající instituce v případech, kdy se platební prostředek používá anonymně

64.      Předkládající soud se táže, zda použití funkce NFC personalizované multifunkční platební karty může spadat pod „anonymní použití“, kterému odpovídá výjimka stanovená v čl. 63 odst. 1 písm. b) směrnice 2015/2366.

65.      Připomínám, že toto ustanovení zavádí režim zmírněné odpovědnosti poskytovatele služby v případech, kdy se platební prostředek používá anonymně nebo kdy „poskytovatel platebních služeb není z jiných důvodů, které jsou dány povahou platebního prostředku, schopen prokázat, zda platební transakce byla autorizována“.

66.      Jak poznamenává předkládající soud a Komise, oběma hypotézám je společná nemožnost prokázat, kdo vlastně autorizoval platební transakci. To bylo možná důvodem, proč se Soudní dvůr v rozsudku T‑Mobile Austria zabýval výjimkou upravenou v čl. 53 odst. 1 písm. b) směrnice 2007/64 v obecné rovině a bez rozlišení obou výše zmíněných okolností(34).

67.      Argumenty, které jsem rozvedl výše(35), mě vedly k návrhu zařadit funkci NFC personalizované multifunkční platební karty mezi anonymní platební prostředky. K tomu nyní dodávám, že je třeba rozlišovat mezi identifikováním držitele karty (které je možné vždy, neboť karta je personalizovaná) a autorizováním platby zadané osobou, která má kartu v držení (a která nemusí být pravým držitelem – v případech ztráty, odcizení, prolomení ochrany nebo zneužití).

68.      Podmínkou pro autorizace plateb za pomoci funkce NFC personalizované platební karty je jen prosté ověření (jež se prokazuje pouhým držením karty), a nikoli silné ověření (jež by vyžadovalo zadání kódu PIN nebo podpis). Tyto autorizace plateb je tedy třeba považovat za anonymní, neboť instituce, která kartu vydala, nemůže prokázat, zda platba byla vskutku autorizována držitelem karty, a nikoli třetí osobou, která ji mohla odcizit, zneužít nebo prolomit její ochranu.

69.      Anonymnost funkce NFC personalizované platební karty má výhody i nevýhody:

–      na jedné straně umožňuje rychlejší zpracování plateb a podporuje rozvoj nových platebních prostředků a služeb v souladu s cíli směrnice 2015/2366(36);

–      na straně druhé generuje riziko zneužití karty, nad kterou její držitel i bankovní instituce, která ji vydala, přestanou mít kontrolu. Aby toto riziko bylo co nejmenší, umožňuje funkce NFC, jak jsem již zdůraznil, jen platby malých částek (do 30 eur) a vždy s maximální prahovou hodnotou (150 eur).

70.      V těchto mezích spočívá vyvážené řešení zvolené ve směrnici 2015/2366 v tom, že pokud držitel personalizované platební karty přijme zabudování funkce NFC do této karty, platí výjimka podle čl. 63 odst. 1 písm. b) směrnice 2015/2366. Smluvní podmínky, do kterých je tato výjimka převzata – jako je tomu podle všeho v případě ujednání 15, 16 a 17 rámcové smlouvy DenizBank – tak jsou v souladu s touto směrnicí.

71.      Bezkontaktní platbu malé částky prostřednictvím funkce NFC proto lze kvalifikovat jako „anonymní“ použití personalizované multifunkční platební karty ve smyslu čl. 63 odst. 1 písm. b) směrnice 2015/2366.

C.      První předběžná otázka: konkludentní změna ujednání rámcové smlouvy

72.      Předkládající soud se táže, zda z čl. 52 bodu 6 písm. a) ve spojení s čl. 54 odst. 1 směrnice 2015/2366 vyplývá, že uživatel souhlasí se změnou smluvních povinností navrženou poskytovatelem platebních služeb, když ji prostě neodmítne.

73.      Předkládající soud dodává, že kdyby byl připuštěn tento výklad, mohla by bankovní instituce „se spotřebiteli […] fikci souhlasu bez jakéhokoli omezení sjednat pro všechny možné smluvní podmínky“.

74.      Podle čl. 52 bodu 6 písm. a) směrnice 2015/2366 platí, že „bylo-li tak dohodnuto, […] změny podmínek podle článku 54 se považují uživatelem platebních služeb za přijaté, pokud uživatel platebních služeb poskytovateli platebních služeb před navrhovaným dnem jejich účinnosti neoznámí, že tyto změny nepřijímá“(37).

75.      Povinnost poskytnout spotřebiteli předsmluvní informace je jedním ze základů unijní právní úpravy ochrany spotřebitele. V kontextu uzavírání velkého množství smluv, kdy je zřetelná nerovnováha mezi poskytovatelem platebních služeb a spotřebiteli, pomáhají předsmluvní informace spotřebitelům činit informovaná rozhodnutí. Chrání také jejich smluvní autonomii, umožňuje jim posoudit aktuální nabídky na trhu a podporuje transparentnost při plnění smluv(38).

76.      Směrnice 2015/2366 reflektuje tuto tendenci jak ve svém odůvodnění (zejména v jeho bodě 59)(39), tak v článcích 51 až 54(40).

77.      Článek 51 upravuje formu a postup poskytování předsmluvních informací uživateli platební služby. V článku 52 je uveden obsah těchto podrobných a přesných informací, které poskytovatel musí uživateli poskytnout(41).

78.      Součástí těchto informací jsou informace týkající se změn rámcové smlouvy, upravené ve shora ocitovaném čl. 52 bodě 6 písm. a) směrnice. Poskytovatel platební služby může pro změnu smluvních podmínek dohodnout s jejím uživatelem jako výjimku konkludentní souhlas („bylo-li tak dohodnuto“).

79.      Ujednání 14 rámcové smlouvy DenizBank s jejími klienty přejímá tuto možnost. Upravuje konkludentní přijetí změn navržených (a oznámených) institucí s upozorněním, že pokud klient neoznámí, že tyto změny odmítá, má se za to, že je přijímá(42).

80.      Podle DenizBank se konkludentní přijetí, dovolené článkem 52 bodem 6 písm. a) směrnice 2015/2366, vztahuje na jakýkoli druh změn smluv. Podle jejího názoru je nerealistické a velmi obtížně proveditelné, aby uživatelé platebních služeb přijímali změny takové smlouvy, jako je smlouva upravující právní režim personalizované multifunkční platební karty, výslovně.

81.      Konkludentní přijímání změn je podle DenizBank mechanismus nezbytný pro bankovní obchodní model. Jeho fungování by nemělo poškozovat zájmy spotřebitelů, protože jim umožňuje snadnější a rychlejší přístup ke zdokonalením jejich platebních prostředků či k využívání technologických inovací, jako tomu bylo u funkce NFC zabudované do karet.

82.      Jsem toho názoru, že možnost konkludentně přijmout změnu smluvních podmínek, stanovená v čl. 52 bodě 6 písm. a) směrnice 2015/2366, bylo-li tak dohodnuto mezi uživatelem a poskytovatelem platební služby, musí být vykládána restriktivně, je-li obsah změny nepříznivý pro klienta.

83.      Tato možnost je v každém případě výjimkou z obecné zásady, že změny rámcové smlouvy vyžadují, stejně jako původní podmínky, výslovný souhlas uživatele.

84.      Tento striktní výklad potvrzují cíle směrnice 2015/2366 (mezi nimiž vyniká ochrana spotřebitele) a systematické zařazení jejího čl. 52 bodu 6 písm. a) mezi normy upravující předsmluvní informace, které poskytovatel platební služby musí v každém případě poskytnout uživateli, aby vyvážil jeho nevýhodné postavení. Informační nerovnováha, o které jsem hovořil výše, existuje jak při vyjadřování prvotního souhlasu s uzavřením rámcové smlouvy, tak při přijímání jejích pozdějších změn.

85.      Ztotožňuji se s předkládajícím soudem a Komisí v tom, že se případné konkludentní přijetí nemůže vztahovat na všechny podmínky rámcové smlouvy. To by prakticky znamenalo přiznat poskytovateli platebních služeb téměř neomezenou a fakticky jednostrannou moc měnit tuto smlouvu, neboť ze zkušeností vyplývá, že většina spotřebitelů nepodrobuje návrhy na změnu podmínek svých smluv žádnému kritickému posuzování, zejména pokud jsou odborně či právně složitější.

86.      Na jednání DenizBank připustila, že ve své bankovní praxi nevyužívá konkludentní přijetí u podstatných změn smluvních podmínek. Neobjasnila ovšem přesvědčivě, proč této praxi nepřizpůsobila ujednání 14 rámcové smlouvy a neomezila jeho účinnost na méně důležité změny smluvního vztahu.

87.      Možnost konkludentního přijetí změn by podle mého názoru mohla platit jen pro nepodstatné změny ujednání rámcové smlouvy, jsou-li dodrženy záruky stanovené směrnicí 2015/2366(43).

88.      Jak jsem vysvětlil výše, zabudováním funkce NFC pro bezkontaktní platby malých částek do personalizované multifunkční platební karty je tato karta doplněna o nový platební prostředek. V téže míře se proto jedná buď o novou službu, která by měla být předmětem nové připojené smlouvy, nebo o podstatnou změnu podmínek dřívější rámcové smlouvy(44) (tj. smlouvy, která upravovala vztahy mezi institucí, která vydala kartu, a spotřebitelem).

89.      V obou případech (nové smlouvy i objektivní novace podstatné náležitosti dřívější smlouvy) bude spotřebitel poté, co obdrží informace o výhodách i rizicích spojených s funkcí NFC jeho karty, muset poskytnout svůj jednoznačný a výslovný souhlas s tímto platebním prostředkem, což je neslučitelné s konkludentním přijetím.

IV.    Závěry

90.      S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) takto:

„1)      Funkce komunikace v blízkém poli (NFC) personalizované multifunkční platební karty musí být kvalifikována jako platební prostředek ve smyslu čl. 4 bodu 14 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2366 ze dne 25. listopadu 2015 o platebních službách na vnitřním trhu.

2)      Bezkontaktní platba malé částky prostřednictvím funkce NFC personalizované multifunkční platební karty je ‚anonymním‘ použitím ve smyslu čl. 63 odst. 1 písm. b) směrnice 2015/2366.

3)      Bankovní instituce, která vydá personalizovanou multifunkční platební kartu doplněnou o funkci NFC, se může dovolávat výjimky stanovené v čl. 63 odst. 1 písm. a) směrnice 2015/2366 jen tehdy, když prokáže, že zablokování této karty nebo zabránění jejímu dalšímu použití v případě ztráty, odcizení, zneužití nebo neautorizovaného použití není technicky proveditelné.

4)      Možnost konkludentního přijetí změn podmínek rámcové smlouvy, kterou připouští čl. 52 bod 6 písm. a) směrnice 2015/2366 v případě dohody mezi uživatelem a poskytovatelem platební služby, musí být vykládána striktně a nemůže se vztahovat na takové změny podstatných náležitostí této rámcové smlouvy, jako jsou změny související se zabudováním funkce NFC do platební karty.“


1–      Původní jazyk: španělština.


2–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 13. listopadu 2007 o platebních službách na vnitřním trhu, kterou se mění směrnice 97/7/ES, 2002/65/ES, 2005/60/ES a 2006/48/ES a zrušuje směrnice 97/5/ES (Úř. věst. 2007, L 319, s. 1).


3–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 25. listopadu 2015 o platebních službách na vnitřním trhu, o změně směrnice 2002/65/ES, 2009/110/ES, 2013/36/EU a nařízení (EU) č. 1093/2010 a o zrušení směrnice 2007/64/ES (Úř. věst. 2015, L 337, s. 35; oprava Úř. věst. 2018, L 102, s. 97). Účinky zrušení směrnice 2007/64 nastaly k 13. únoru 2018.


4–      Zabudování technologie NFC do bezkontaktních (contactless) karet umožňuje po přiblížení karty ke kompatibilnímu terminálu navázat mezi nimi bezdrátové spojení bez nutnosti jakéhokoli dalšího úkonu. NFC je technologie vysokofrekvenční bezdrátové komunikace na velmi krátkou vzdálenost, která umožňuje téměř bezprostřední přenos dat mezi zařízeními. Má mnohostranné využití, například v kreditních nebo debetních kartách a stále častěji v mobilních telefonech. Standardy NFC zahrnují protokoly přenosu a formáty výměny dat založené především na normě ISO 14443, spravované společně Mezinárodní organizací pro normalizaci (ISO) a Mezinárodní elektrotechnickou komisí (IEC).


5–      Zákon o platebních službách z roku 2018 (dále jen „ZaDiG“), kterým byla směrnice 2015/2366 provedena do rakouského práva.


6–      Předkládající soud později tuto otázku opravil v tom smyslu, že měl na mysli písmeno a), a nikoli písmeno b) čl. 63 odst. 1 směrnice 2015/2366.


7–      Na jednání Komise zdůraznila, že směrnice 2015/2366 klade mnohem větší důraz na ochranu spotřebitele platebních služeb než směrnice 2007/64.


8–      Podle ustálené judikatury mohou okolnosti jen zcela výjimečně přimět Soudní dvůr k tomu, aby na základě obecné zásady právní jistoty, která je vlastní unijnímu právnímu řádu, omezil možnost všech zúčastněných osob dovolávat se ustanovení, jehož výklad podal, za účelem zpochybnění právních vztahů založených v dobré víře. Aby bylo možné o takovém omezení rozhodnout, je nezbytné, aby byla splněna dvě podstatná kritéria, a to dobrá víra zúčastněných kruhů a riziko závažných obtíží (viz zejména rozsudky ze dne 27. února 2014, Transportes Jordi Besora, C‑82/12, EU:C:2014:108, bod 41; ze dne 19. dubna 2018, Oftalma Hospital, C‑65/17, EU:C:2018:263, bod 57, a ze dne 3. října 2019, Schuch-Ghannadan, C‑274/18, EU:C:2019:828, body 60 až 62).


9–      Rozsudek ze dne 9. dubna 2014 (C‑616/11, EU:C:2014:242; dále jen rozsudek „T‑Mobile Austria“, body 33 a 34).


10–      Tamtéž, bod 35.


11–      Soudní dvůr konstatoval, že ve všech jazykových verzích se slovo „personalizované“ váže k syntagmatu „jakékoli zařízení“. Ve francouzské jazykové verzi („tout dispositif personnalisé et/ou ensemble de procédures“), která se shoduje například se španělskou, italskou, maďarskou, portugalskou a rumunskou verzí, se ovšem přídavné jméno „personalizované“ neváže k syntagmatu „soubor postupů“. Naopak v německé verzi („jedes personalisierte Instrument und/oder jeden personalisierten Verfahrensablauf“) se přívlastek „personalizované“ k syntagmatu „soubor postupů“ váže. Anglická verze [„any personalised device(s) and/or set of procedures“], která se shoduje například s dánskou, řeckou, nizozemskou, finskou a švédskou verzí, může být vykládána oběma způsoby (rozsudek T‑Mobile Austria, bod 31, jakož i stanovisko generálního advokáta M. Watheleta v téže věci, přednesené dne 19. dubna 2014, EU:C:2013:691, bod 36).


12–      Je možné, že se doktrinální debata k této otázce v Rakousku z velké části opírá o německou verzi čl. 4 bodu 23 směrnice 2007/64 („jedes personalisierte Instrument und/oder jeden personalisierten Verfahrensablauf“).


13–      Rozsudek T‑Mobile Austria, bod 35 in fine: „[…] pojem ‚platební prostředek‘, definovaný v čl. 4 bodě 23 téže směrnice, může zahrnovat soubor nepersonalizovaných postupů dohodnutých mezi uživatelem a poskytovatelem platebních služeb a používaný uživatelem, aby dal podnět k platebnímu příkazu“.


14–      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 29. dubna 2015 o mezibankovních poplatcích za karetní platební transakce (Úř. věst. 2015, L 123, s. 1).


15–      Stran používání bezkontaktních platebních prostředků odkazuji na analýzu Evropské centrální banky Card payments in Europe – current landscape and future prospects: a Eurosystem perspective, 2019, dostupnou na adrese https://www.ecb.europa.eu/pub/pubbydate/2019/html/ecb.cardpaymentsineu_currentlandscapeandfutureprospects201904~30d4de2fc4.en.html#toc1, a na analýzu European Cards Stakeholders Group, Feasibility Study on the development of open specifications for a card and mobile contactless payment application, 2017, https://www.ecb.europa.eu/paym/groups/erpb/shared/pdf/7th-ERPB-meeting/Annex_to_Stat_past_ERPB_Recommendations_ECSG_Interim_Report_contatless_feasibility_study_and_progress_indicators.pdf?115946678f056d5ccc9eba5f72cb4a88.


16–      Na jednání DenizBank toto tvrzení VKI nevyvrátila. Potvrdila, že v některých případech si uživatel, který kartu obdrží poštou (což je u ní, podle jejích vlastních slov, obvyklý způsob doručování), nemusí být vědom toho, že tato karta má již aktivovanou funkci NFC.


17–      Soudní dvůr uplatnil teleologický výklad u jiných pojmů směrnice 2007/64, která předcházela směrnici 2015/2366. Viz rozsudky ze dne 25. ledna 2017, BAWAG (C‑375/15, EU:C:2017:38, body 40 až 45), v souvislosti s pojmem „trvanlivé médium“ ve smyslu čl. 4 bodu 25 směrnice 2007/64; ze dne 22. března 2018, Rasool (C‑568/16, EU:C:2018:211, body 30 až 39), v souvislosti s pojmem „platební služba“ ve smyslu čl. 4 bodu 3, a ze dne 4. října 2018, ING-DiBa Direktbank Austria (C‑191/17, EU:C:2018:809), v souvislosti s pojmem „platební účet“ ve smyslu čl. 4 bodu 14.


18–      Nařízení Komise v přenesené pravomoci ze dne 27. listopadu 2017, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2366, pokud jde o regulační technické normy týkající se silného ověření klienta a společných a bezpečných otevřených standardů komunikace (Úř. věst. 2018, L 69, s. 23).


19–      Bod 11 odůvodnění nařízení v přenesené pravomoci 2018/389.


20–      Podle čl. 4 bodu 30 směrnice 2015/2366 se „silným ověřením klienta“ rozumí „ověření založené na použití dvou nebo více navzájem nezávislých prvků z kategorie znalost (to, co ví pouze uživatel), držení (to, co drží pouze uživatel) a inherence (to, čím uživatel je), kdy nesplněním jednoho z nich není ovlivněna spolehlivost ostatních; postup je navržen tak, aby byla chráněna důvěrnost ověřovacích údajů“. Toto silné ověření, zavedené s cílem zajistit vyšší bezpečnost elektronických platebních služeb pro spotřebitele a lepší respektování jejich osobních údajů, se projevuje v neposlední řadě používáním alespoň dvou z těchto bezpečnostních prvků: něco, co ví pouze uživatel, jako například heslo nebo číselný kód; něco, co patří uživateli, jako například mobilní telefon; a něco, co je inherentní uživateli, jako například hlas nebo otisk prstu.


21–      Bod 8 odůvodnění nařízení v přenesené pravomoci 2018/389.


22–      „Výjimky“ ze zásady silného ověření klienta stanoví nařízení v přenesené pravomoci 2018/389 – v rámci provádění článku 97 směrnice 2015/2366 – podle míry rizika, částky, opakování a způsobu platby použitého k provedení platební transakce.


23–      Články 10 až 18 nařízení v přenesené pravomoci 2018/389 stanoví další výjimky ze silného ověření, a sice pro informování o platebním účtu, terminály bez obsluhy pro jízdné a poplatky za parkování, důvěryhodné příjemce, opakující se transakce, úhrady mezi účty téže fyzické nebo právnické osoby, transakce týkající se malých částek, jakož i pro zabezpečené platební procesy a protokoly společností.


24–      „Definice platebních služeb by měla být z technologického hlediska neutrální a měla by zohledňovat rozvoj nových druhů platebních služeb a zároveň zajišťovat rovné provozní podmínky pro stávající a nové poskytovatele platebních služeb.“


25–      Platební karta může být nosičem dvou rozdílných funkcí i tehdy, když ji lze používat jako kreditní kartu nebo debetní kartu, takže tatáž platební karta nese dva personalizované platební prostředky.


26–      Povinnost uživatele oznámit poskytovateli platebních služeb ztrátu, odcizení, zneužití nebo neautorizované použití platebního prostředku.


27–      Povinnost poskytovatele platebních služeb zajistit uživateli dostupnost prostředků umožňujících požádat o odblokování platebního prostředku.


28–      Neexistence finanční odpovědnosti plátce po oznámení ztráty, odcizení nebo zneužití platebního prostředku.


29–      Povinnost poskytovatele platebních služeb prokázat ověření a provedení platebních transakcí.


30–      Odpovědnost poskytovatele platebních služeb za neautorizované platební transakce


31–      Odpovědnost plátce maximálně do výše 50 eur za ztráty plynoucí z veškerých neautorizovaných platebních transakcí v případě ztráty, odcizení nebo zneužití platebního prostředku, ledaže jednal podvodně nebo nesplnil povinnost používat prostředek náležitě a povinnost chránit bezpečnostní údaje (odstavec 1), a neexistence finanční odpovědnosti plátce po oznámení ztráty, odcizení nebo zneužití platebního prostředku (odstavec 3).


32–      „Poskytovatelé platebních služeb jsou odpovědní za bezpečnostní opatření. Tato opatření musí být úměrná příslušným bezpečnostním rizikům. Poskytovatelé platebních služeb by měli vytvořit rámec pro zmírnění rizik a zachování účinných postupů pro řízení incidentů. […]“


33–      DenizBank to připustila na jednání v odpovědi na vyjádření VKI. Tento spolek uvedl, že „téměř všechny rakouské banky, vyjma žalované, ve svých všeobecných obchodních připomínkách stanoví, že funkce NFC musí po oznámení blokace být a je […] zablokována“ (písemné vyjádření VKI, bod 5).


34–      Rozsudek T‑Mobile Austria, bod 34.


35–      Body 36 až 51 tohoto stanoviska.


36–      Viz body 15, 21 a 96 směrnice 2015/2366. Soudní dvůr v rozsudku ze dne 21. března 2019, Tecnoservice Int. (C‑245/18, EU:C:2019:242, bod 28), vychází z cílů automatického zpracování a rychlosti plateb ve smyslu bodů 40 a 43 odůvodnění směrnice 2007/64 a podal takový výklad čl. 74 odst. 2 této směrnice, který „omezuje odpovědnost jak poskytovatele platebních služeb plátce, tak i příjemce, čímž zprošťuje tyto poskytovatele povinnosti ověřit si, zda jedinečný identifikátor uvedený uživatelem platebních služeb souhlasí s osobou uvedenou jako příjemce“.


37–      V tomto případě má uživatel platebních služeb právo kdykoli do dne uplatnění změn rámcovou smlouvu bezplatně ukončit.


38–      Ve specializované literatuře se lze setkat s pochybnostmi o skutečné užitečnosti poskytování informací tohoto typu v odvětví finančnictví. Jako vhodné řešení se doporučuje regulovat smluvní podmínky ex ante spíše než rozšiřovat okruh samotných předběžných informací. Viz kupř. Alfaro, J.: „Poskytnutí informací prostším spotřebitelům, tedy spotřebitelům s nižším vzděláním, není těmto spotřebitelům ku prospěchu, protože jejich úsilí vyvinuté k porozumění, zpracování a pochopení důsledků poskytovaných informací je značné, a to natolik, že investování času a energie do pokusů o jejich pochopení, i když jim je banky poskytují samy od sebe, je neracionální, takže informace nevedou u těchto nezkušených spotřebitelů k ‚nejlepším rozhodnutím‘.“ Blog https://derechomercantilespana.blogspot.com, navštíven dne 25. listopadu 2018, No todos los prestatarios son iguales: lecciones para el legislador.


39–      Tato směrnice „by měla stanovit právo spotřebitele obdržet zdarma relevantní informace před tím, než bude zavázán jakoukoli smlouvou o platebních službách. Spotřebitel by měl mít možnost vyžádat si předběžné informace i rámcovou smlouvu zdarma na papíře kdykoliv po dobu trvání smluvního vztahu, aby mohl porovnat služby poskytovatelů platebních služeb a jejich podmínky a v případě jakéhokoliv sporu si ověřit svá smluvní práva a povinnosti, čímž by byla zachována vysoká úroveň ochrany spotřebitele“.


40–      Stejně tomu bylo u směrnice 2007/64, jak bylo zdůrazněno v rozsudku ze dne 25. ledna 2017, BAWAG (C‑375/15, EU:C:2017:38, bod 45).


41–      Informace se týkají mimo jiné použití platební služby; poplatků, úrokových sazeb a směnných kurzů; komunikace mezi stranami; ochranných a nápravných opatření; opravných prostředků, jakož i změn a vypovězení smlouvy.


42–      V tomto ujednání jsou upřesněny náležitosti oznámení návrhu, a sice v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči, jeho předstih přede dnem nabytí účinnosti, lhůta pro konkludentní souhlas, jakož i možnost uživatele odmítnout změnu a vypovědět rámcovou smlouvu.


43–      V předkládacím usnesení (s. 12) odkazuje předkládající soud na svou judikaturu, vyjádřenou v několika rozsudcích (1Ob 210/12g; 2Ob 131/12x; 8Ob 58/14h; 9Ob 26/15m; 10Ob 60/17x), k mezím konkludentního přijímání smluvních podmínek. Na jednání VKI zmínil i rozsudek Bundesgerichtshof (Nejvyšší soud, Německo) ze dne 11. října 2007 (III ZR 63/07), na který Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) sám odkázal v bodě 2.20 svého rozsudku ze dne 11. dubna 2013 (ECLI:OGH002:2013:0010OB00210.12G.0411.000), ve kterém potvrdil, že „fikce přijetí“ (konkludentní přijetí) se nemůže vztahovat na podstatné změny smlouvy.


44–      Podle čl. 4 bodu 21 směrnice 2015/2366 se rámcovou smlouvou rozumí „smlouva o platebních službách, kterou se řídí budoucí provádění jednotlivých a za sebou následujících platebních transakcí a která může obsahovat povinnosti a podmínky pro zřízení platebního účtu“.