USNESENÍ TRIBUNÁLU (desátého senátu)
15. prosince 2023(*)
„Žaloba na neplatnost – Článek 42 odst. 1 a 2 nařízení (EU) 2017/1939 – Rozhodnutí stálé komory Úřadu evropského veřejného žalobce podat obžalobu – Procesní úkon Úřadu evropského veřejného žalobce – Nedostatek pravomoci“
Ve věci T‑103/23,
Victor-Constantin Stan, s bydlištěm v Bukurešti (Rumunsko), zástupci: A. Şandru a V. Costa Ramos, avocats,
žalobce,
proti
Úřadu evropského veřejného žalobce, zástupci: L. De Matteis, F.-R. Radu a E. Farhat, jako zmocněnci,
žalovanému,
TRIBUNÁL (desátý senát),
ve složení: O. Porchia (zpravodajka), předsedkyně, M. Jaeger a P. Nihoul, soudci,
za soudní kancelář: V. Di Bucci, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení, zejména k:
– žalobě podané kanceláři Tribunálu dne 23. února 2023,
– námitce nepřípustnosti vznesené Úřadem evropského veřejného žalobce samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 31. května 2023,
– vyjádření žalobce k námitce nepřípustnosti došlé kanceláři Tribunálu dne 17. července 2023,
– návrhům Rady Evropské unie, Evropské komise a Evropského parlamentu na vstup vedlejšího účastníka do řízení došlým kanceláři Tribunálu dne 3., 14. a 22. června 2023,
vydává toto
Usnesení
1 Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobce, Victor-Constantin Stan, domáhá zrušení rozhodnutí stálé komory č. 4 Úřadu evropského veřejného žalobce ze dne 9. prosince 2022, kterým tato komora rozhodla o podání obžaloby ve věci týkající se žalobce (dále jen „napadené rozhodnutí“).
Skutečnosti předcházející sporu
2 Dne 22. prosince 2021 přijalo Direcția Națională Anticorupție Serviciul Teritorial Timişoara (Národní protikorupční ředitelství, místní oddělení v Temešváru, Rumunsko) oznámení dvou osob týkající se možného spáchání trestných činů.
3 Rozhodnutím ze dne 20. ledna 2022 požádal evropský pověřený žalobce, který případ v Rumunsku projednává, o evokaci věci zaregistrované Národním protikorupčním ředitelstvím, místním oddělením v Temešváru.
4 Dne 27. ledna 2022 zahájil evropský pověřený žalobce, který případ v Rumunsku projednává, vyšetřování. Podle jeho názoru se od roku 2018 několik osob dopustilo trestných činů, které jim umožnily nezákonně získat finanční prostředky z rozpočtu Evropské unie a rumunského státního rozpočtu.
5 Dne 28. června 2022 byl žalobce na základě usnesení ze dne 27. června 2022 obviněn z jednání, jehož se dopustil jako spolupachatel, spočívajícím v nezákonném získání rumunských rozpočtových prostředků, které je trestné podle článku 306 rumunského trestního zákoníku. Podle evropského pověřeného žalobce, který případ v Rumunsku projednává, žalobce v období od 27. prosince 2018 do 31. srpna 2021 předložil Agenția pentru Întreprinderi Mici și Mijlocii, Atragere de Investiții și Promovarea Exportului Timișoara (Agentura pro malé a střední podniky, podporu investic a vývozu v Temešváru, Rumunsko) nepravdivé, nepřesné a neúplné dokumenty týkající se projektů předložených šesti společnostmi s cílem získat finanční prostředky z rumunského státního rozpočtu.
6 Dne 9. prosince 2022 přijala stálá komora č. 4 Úřadu evropského veřejného žalobce napadené rozhodnutí, kterým rozhodla o podání obžaloby ve věci týkající se mimo jiné žalobce a odložila případ v části týkající se úplatkářství a padělání, která se žalobce netýká.
7 Dne 19. prosince 2022 podal evropský pověřený žalobce, který případ v Rumunsku projednává, obžalobu a žalobce byl souzen před Tribunalul Bucureşti (soud prvního stupně v Bukurešti, Rumunsko) pro trestný čin nezákonného získání rozpočtových prostředků.
Návrhová žádání účastníků řízení
8 Žalobce navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí, jakož i následné akty;
– podpůrně prohlásil za nepoužitelná ustanovení jednacího řádu Úřadu evropského veřejného žalobce, která jsou v rozporu s nařízením Rady (EU) 2017/1939 ze dne 12. října 2017, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce (Úř. věst. 2017, L 283, s. 1).
9 Ve své námitce nepřípustnosti Úřad evropského veřejného žalobce (dále jen „Úřad“) navrhuje, aby Tribunál:
– odmítl žalobu jako nepřípustnou;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
10 V odpovědi na námitku nepřípustnosti žalobce navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl námitku nepřípustnosti vznesenou Úřadem;
– podpůrně si vyhradil rozhodnutí až do rozhodnutí ve věci samé.
Právní otázky
11 Podle čl. 130 odst. 1 a 7 jednacího řádu Tribunálu může Tribunál, požaduje-li to žalovaný, vydat rozhodnutí o nepřípustnosti žaloby, nedostatku pravomoci nebo nepříslušnosti, aniž by se zabýval věcí samou. Vzhledem k tomu, že Úřad v projednávané věci navrhl, aby bylo vydáno rozhodnutí o nepřípustnosti žaloby, Tribunál, který považuje věc za dostatečně objasněnou písemnostmi ve spise, o tomto návrhu rozhodne, aniž by pokračoval v řízení.
12 Úřad vznáší tři námitky nepřípustnosti. Zaprvé tvrdí, že Tribunál nemá pravomoc rozhodovat o návrhových žádáních směřujících ke zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu, že článek 263 SFEU se v projednávané věci na jeho procesní úkony nepoužije. Zadruhé tvrdí, že žalobce nemá aktivní legitimaci. Zatřetí má za to, že jelikož je žaloba v původním řízení nepřípustná, musí být námitka protiprávnosti vznesená žalobcem v souladu s článkem 277 SFEU odmítnuta jako nepřípustná.
13 Pokud jde o první námitku nepřípustnosti, Úřad tvrdí, že projednávaná žaloba podaná na základě článku 263 SFEU je nepřípustná z důvodu, že napadené rozhodnutí podléhá soudnímu přezkumu pouze za podmínek stanovených v článku 42 nařízení 2017/1939, které nejsou v projednávaném případě splněny.
14 V tomto ohledu Úřad tvrdí, že se článek 263 SFEU nevztahuje na jeho procesní úkony. Podle čl. 86 odst. 3 SFEU představuje článek 42 nařízení 2017/1939 lex specialis ve vztahu k článku 263 SFEU. Rámec soudního přezkumu procesních úkonů Úřadu stanovený v tomto článku 42 spočívá na několika pilířích, které společně tvoří systém, který zaručuje plné dodržování procesních záruk zakotvených v Listině základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).
15 Prvním pilířem je podle názoru Úřadu čl. 42 odst. 1 nařízení 2017/1939, podle něhož soudní přezkum procesních úkonů Úřadu, které mají mít právní účinky vůči třetím osobám, spadá do pravomoci příslušného vnitrostátního soudu v souladu s požadavky a postupy stanovenými vnitrostátním právem. Podle Úřadu je svěření této pravomoci vnitrostátním soudům přímým a přirozeným důsledkem toho, že případy, které Úřad posuzuje, jsou předkládány příslušnému vnitrostátnímu soudu. Kromě toho jsou podle stávajícího právního rámce k souběžnému uplatňování vnitrostátního a unijního práva příslušné pouze vnitrostátní soudy. Úřad při vyšetřování a trestním stíhání uplatňuje jak unijní, tak vnitrostátní právo. Svěření soudního přezkumu procesních úkonů Úřadu vnitrostátnímu soudu, který je příslušný k uplatňování vnitrostátního práva i unijního práva, zaručuje právo na účinnou právní ochranu osob, které jsou Úřadem vyšetřovány. Nařízení 2017/1939 tedy umožňuje se částečně odchýlit od zásad unijního práva týkajících se výlučné pravomoci Soudního dvora Evropské unie přezkoumávat akty přijaté orgány, institucemi a jinými subjekty Unie, která je zakotvena mimo jiné v rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Berlusconi a Fininvest (C‑219/17, EU:C:2018:1023), jelikož umožňuje vnitrostátním soudům přezkoumávat akty Úřadu a prohlásit je za neplatné, pokud porušují vnitrostátní právo.
16 Úřad dodává, že pokud je jeho procesní úkon, který vnitrostátní soud přezkoumává, považován za úkon odporující ustanovení unijního práva, čl. 42 odst. 2 písm. a) nařízení 2017/1939 ukládá vnitrostátním soudům, aby v souladu s článkem 267 SFEU požádaly o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se platnosti uvedeného aktu. Mimoto čl. 42 odst. 3 nařízení 2017/1939 stanoví výjimku z pravidla zakotveného v odstavci 1 tohoto článku, která se vztahuje na jakoukoli zbývající situaci, kdy proti rozhodnutí Úřadu o odložení případu nelze podat na vnitrostátní úrovni opravný prostředek, a uplatní se pouze v případě, že je soudní přezkum požadován na základě unijního práva.
17 Úřad dále upřesňuje, že v případě uvedeném v čl. 42 odst. 8 nařízení 2017/1939 týkajícím se jeho opatření, jež nejsou považovány za procesní úkony, které mají mít právní účinky vůči třetím osobám, musí být splněny všechny podmínky pro podání žaloby podle článku 263 SFEU, aby byla žaloba přípustná.
18 A konečně Úřad zdůrazňuje důsledky, které má pro jeho činnost i pro činnost Soudního dvora Evropské unie přípustnost žalob na neplatnost podaných proti jiným procesním úkonům Úřadu než těm, které jsou stanoveny jako výjimka v čl. 42 odst. 3 nařízení 2017/1939. Zaprvé by se vyšetřování Úřadu zpozdila a Soudní dvůr Evropské unie by se změnil na odvolací soud pro velké množství trestních věcí. Zadruhé prohlásit uvedené žaloby na neplatnost za přípustné by bylo v rozporu s ustanoveními článku 86 SFEU a nařízení 2017/1939.
19 Žalobce tvrdí, že jeho žaloba je přípustná. Podle jeho názoru je přístup zastávaný Úřadem v rozporu s unijním právem. Článek 42 nařízení 2017/1939 nesplňuje požadavky práva na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces stanovené v článku 47 Listiny a zasahuje do pravomoci Soudního dvora Evropské unie, upravené článkem 19 SEU, zajistit dodržování práva při výkladu a provádění Smluv Unie a respektovat autonomii právního systému Unie.
20 V prvé řadě žalobce zdůrazňuje, že soudní přezkum je mechanismem, který zaručuje dodržování práva na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces. Zásada efektivity, která je úzce spjata s dodržováním práva na účinnou právní ochranu, vyžaduje, aby jednotlivci měli přístup k přiměřeným a účinným prostředkům nápravy za účelem ochrany svých práv a svobod podle unijního práva. Toho lze dosáhnout pouze výkladem článku 42 nařízení 2017/1939 tak, že umožňuje fyzickým osobám podat žalobu na neplatnost proti rozhodnutím Úřadu k Soudnímu dvoru Evropské unie. Stejně tak vnitrostátní soudy nemají „pravomoc nebo schopnost konstatovat, že rozhodnutí stálé komory“ Úřadu je v rozporu s unijním právem, takže dodržování práva jednotlivců na účinnou právní ochranu závisí na vůli těchto soudů využít mechanismu řízení o předběžné otázce. Pravomoc vnitrostátních soudů se omezuje na posouzení, zda výtky vznesené žalobcem vyvolávají dostatečné pochybnosti o platnosti dotčeného opatření k tomu, aby mohla být předložena žádost o rozhodnutí o předběžné otázce navrhovaná žalobcem. Jednotlivcům tedy není řízení o předběžné otázce volně dostupné. Odmítnutí vnitrostátního soudu vyhovět návrhu obžalovaného, aby byla předložena žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, vede ke značnému riziku, že unijní právo nebude použito nebo bude použito nesprávně.
21 Kromě toho existují rozdíly, pokud jde o „míru, v níž vnitrostátní soudy jednotlivých členských států skutečně využívají možnosti předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce“, což by mohlo vést k diskriminačním situacím mezi státními příslušníky různých členských států. Podle žalobce lze mít za to, že nedochází ke skutečnému soudnímu přezkumu úkonů učiněných Úřadem v průběhu trestních stíhání vedených evropskými pověřenými žalobci v Rumunsku.
22 Žalobce tvrdí, že čl. 42 odst. 1 nařízení 2017/1939 „nepřípustně tříští pravomoc“ Soudního dvora Evropské unie. Soudní dvůr totiž připomněl, že „soudní přezkum v členských státech musí být prováděn v souladu s unijním právem a že [jeho] pravomoc [...] nemůže být obcházena nebo vyloučena pravidly sekundárního práva“. Podle žalobce může navíc výhradní využívání vnitrostátních soudů k získání soudní ochrany unijního práva vést k nesoudržnému výkladu a k porušení harmonizovaných zásad unijního právního rámce. Má za to, že vynětí úkonů Úřadu z pravomoci unijních soudů by znamenalo, že by byl zbaven možnosti podat prostředek nápravy, která je podle článku 47 Listiny jeho právem.
23 Ve druhé řadě žalobce tvrdí, že odkaz v čl. 86 odst. 2 SFEU na trestní stíhání před vnitrostátními soudy je výjimkou, jež svědčí Úřadu a jež se týká pouze stadia obžaloby, ale kterou nelze vykládat široce a nelze ji chápat tak, že má takový dosah, že by vylučovala zvláštní pravomoc svěřenou unijním soudům. Žalobce dodává, že z doslovného a teleologického výkladu čl. 86 odst. 3 SFEU vyplývá, že toto ustanovení výslovně nestanoví možnost odchýlit se od pravomoci Soudního dvora Evropské unie, pokud jde o soudní přezkum úkonů Úřadu, ani implicitně tuto pravomoc omezit. Článek 42 nařízení 2017/1939 je třeba vykládat ve spojení a v kombinaci s ostatními pravidly a zásadami Unie v soudních věcech, které zohledňují právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces.
24 Ve třetí řadě žalobce tvrdí, že podmínky přípustnosti žaloby na neplatnost stanovené v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU jsou v projednávané věci splněny. Zaprvé má totiž napadené rozhodnutí z podstaty přímý účinek na právní postavení žalobce, zadruhé se uvedené rozhodnutí žalobce bezprostředně dotýká, a konkrétně se dotýká jeho právního postavení, zatřetí žalobce má oprávněný zájem na zrušení tohoto rozhodnutí a začtvrté byla dodržena dvouměsíční lhůta pro podání žaloby proti napadenému rozhodnutí.
25 Úvodem je třeba připomenout, že mechanismus stanovený normotvůrcem k zajištění přezkumu procesních úkonů Úřadu je mechanismem sui generis (obdobně viz usnesení ze dne 13. června 2022, Mendes de Almeida v. Rada, T‑334/21, EU:T:2022:375, bod 40, a ze dne 25. října 2022, WO v. Úřad, T‑603/21, nezveřejněné, EU:T:2022:683, bod 36). Podle bodu 88 odůvodnění nařízení 2017/1939 je cílem tohoto mechanismu zajistit účinné opravné prostředky v souladu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU.
26 Pokud jde o procesní úkony Úřadu, jejich soudní přezkum je upraven v článku 42 nařízení 2017/1939. Konkrétně odstavec 1 tohoto článku zejména stanoví, že procesní úkony Úřadu, které mají mít právní účinky vůči třetím osobám, podléhají přezkumu příslušnými vnitrostátními soudy v souladu s požadavky a postupy stanovenými vnitrostátním právem. Odstavec 2 téhož článku upřesňuje, že Soudní dvůr má v souladu s článkem 267 SFEU pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se platnosti procesních úkonů Úřadu, pokud je otázka platnosti vznesena u kteréhokoli soudu členského státu přímo na základě unijního práva, o výkladu nebo platnosti ustanovení unijního práva, včetně nařízení 2017/1939, a výkladu článků 22 a 25 uvedeného nařízení, ve vztahu k jakémukoli sporu o příslušnost mezi Úřadem a příslušnými vnitrostátními orgány.
27 Článek 42 nařízení 2017/1939 výslovně stanoví pravomoc unijního soudu podle článku 263 SFEU pouze v případě rozhodnutí Úřadu o odložení případu, pokud jsou zpochybněna přímo na základě unijního práva, jakož i rozhodnutí Úřadu, která se týkají práv subjektů údajů podle kapitoly VIII nařízení 2017/1939, a rozhodnutí Úřadu, která nejsou procesními úkony, jako jsou rozhodnutí Úřadu týkající se práva veřejnosti na přístup k dokumentům, rozhodnutí o odvolání evropských pověřených žalobců přijatá podle čl. 17 odst. 3 tohoto nařízení nebo jakákoli jiná správní rozhodnutí.
28 V projednávaném případě je třeba zdůraznit, že napadené rozhodnutí představuje pro žalobce procesní úkon Úřadu, který nespadá pod rozhodnutí uvedená v čl. 42 odst. 3 a 8 nařízení 2017/1939. Naproti tomu část napadeného rozhodnutí týkající se úplatkářství a padělání, kterou se případ odkládá, se žalobce netýká.
29 Žalobce má přitom za to, že Tribunál by měl na základě výkladu článku 42 nařízení 2017/1939 prohlásit, že má pravomoc vyhovět požadavkům zejména práva na účinnou právní ochranu a na spravedlivý proces a nezasahovat do pravomoci Soudního dvora Evropské unie zajistit dodržování práva při výkladu a provádění Smluv a respektování autonomie právního systému Unie.
30 Pokud jde o výklad článku 42 nařízení 2017/1939, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je použití širokého výkladu možné pouze tehdy, je-li tento výklad slučitelný se zněním dotčeného ustanovení, a že ani zásada výkladu konformního se závazným pravidlem vyšší právní síly nemůže sloužit jako základ pro výklad, který je contra legem (obdobně viz rozsudky ze dne 19. září 2019, Rajonna prokuratura Lom, C‑467/18, EU:C:2019:765, bod 61, a ze dne 5. října 2020, Brown v. Komise, T‑18/19, EU:T:2020:465, bod 111).
31 Pokud jde o čl. 42 odst. 1 a 2 nařízení 2017/1939, nelze zpochybnit, že znění těchto ustanovení je jednoznačné v tom, že přiznává vnitrostátním soudům výlučnou pravomoc k rozhodování o procesních úkonech Úřadu, které mají mít právní účinky vůči třetím osobám, kromě výjimek stanovených v odstavci 3 tohoto článku a určitých rozhodnutí Úřadu uvedených v odstavci 8 téhož článku, a že Soudní dvůr rozhoduje o platnosti těchto aktů s ohledem na ustanovení unijního práva a o výkladu či platnosti ustanovení nařízení 2017/1939 pouze v rámci řízení o předběžné otázce.
32 Žalobce tím, že navrhuje, aby Tribunál zrušil napadené rozhodnutí, a v důsledku toho prohlásil, že má na základě výkladu článku 42 nařízení 2017/1939 pravomoc rozhodnout o právu na účinnou právní ochranu, navrhuje výklad contra legem, který tedy nelze přijmout.
33 V této souvislosti je třeba upřesnit, že i za předpokladu, že se žalobce neomezuje na snahu o široký výklad článku 42 nařízení 2017/1939, když tvrdí, že Tribunál má v projednávané věci pravomoc, a že je jeho úmyslem zpochybnit napadené rozhodnutí tím, že prostřednictvím námitky protiprávnosti zpochybňuje platnost uvedeného článku s ohledem na článek 19 SEU, je třeba uvést, že z důvodu nedostatku pravomoci Tribunálu k rozhodnutí o žalobě v původním řízení nelze takové zpochybnění připustit.
34 Pokud jde obecně o požadavky na účinnou soudní ochranu, je nutné uvést, že v rámci soudního přezkumu stanoveného nařízením 2017/1939 má Soudní dvůr na základě článku 267 SFEU zejména pravomoc rozhodovat o otázkách výkladu a platnosti procesních úkonů Úřadu a ustanovení unijního práva, včetně uvedeného nařízení, jak potvrzuje čl. 42 odst. 2 tohoto nařízení.
35 V projednávané věci je třeba uvést, že žalobce může v zásadě napadnout u příslušných vnitrostátních soudů procesní úkony Úřadu, na které se vztahuje čl. 42 odst. 1 nařízení 2017/1939, a v této souvislosti namítat jejich protiprávnost. Bude na Soudním dvoru, aby v případě, že mu vnitrostátní soud věc předloží, rozhodl o platnosti uvedeného článku 42, a případně jednacího řádu s ohledem na nařízení 2017/1939 a další ustanovení unijního práva, kterých se žalobce ve své žalobě dovolává.
36 S ohledem na výše uvedené je třeba vyhovět prvnímu důvodu nepřípustnosti vznesenému Úřadem, a v důsledku toho i námitce nepřípustnosti, kterou Úřad vznáší, a tedy odmítnout projednávanou žalobu z důvodu nedostatku pravomoci Tribunálu o ní rozhodnout, aniž je třeba rozhodnout o návrhových žádáních týkajících se ustanovení jednacího řádu Úřadu, která se týkají merita sporu.
37 Článek 144 odst. 3 jednacího řádu stanoví, že vznese-li žalovaný námitku nepřípustnosti, nedostatku pravomoci nebo nepříslušnosti podle čl. 130 odst. 1 uvedeného jednacího řádu, rozhodne se o návrhu na vstup vedlejšího účastníka do řízení až po zamítnutí námitky nebo po rozhodnutí o jejím přezkoumání spolu s věcí samou. Kromě toho se podle čl. 142 odst. 2 téhož jednacího řádu vedlejší účastenství stává bezpředmětným, mimo jiné je-li žaloba prohlášena za nepřípustnou. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byla žaloba odmítnuta v plném rozsahu z důvodu nedostatku pravomoci Tribunálu, není důvodné rozhodnout o návrzích Rady Evropské unie, Evropské komise a Evropského parlamentu na vstup vedlejšího účastníka do řízení.
K nákladům řízení
38 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Úřad požadoval náhradu nákladů řízení a žalobce neměl ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit, že ponese vlastní náklady a nahradí náklady řízení vynaložené Úřadem s výjimkou nákladů řízení souvisejících s návrhy na vstup vedlejšího účastníka do řízení.
39 Podle čl. 144 odst. 10 jednacího řádu platí, že skončí-li hlavní řízení před rozhodnutím o návrhu na vstup vedlejšího účastníka do řízení, ponesou navrhovatel i hlavní účastníci řízení vlastní náklady řízení související s návrhem na vstup vedlejšího účastníka do řízení. Žalobce, Úřad, Rada, Komise a Parlament proto ponesou vlastní náklady řízení související s návrhy na vstup vedlejšího účastníka do řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (desátý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se odmítá.
2) O návrzích na vstup vedlejšího účastníka do řízení podaných Radou Evropské unie, Evropskou komisí a Evropským parlamentem není důvodné rozhodnout.
3) Victor-Constantin Stan ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Úřadem evropského veřejného žalobce s výjimkou nákladů řízení souvisejících s návrhy na vstup vedlejšího účastníka do řízení.
4) Victor-Constantin Stan, Úřad evropského veřejného žalobce, Rada, Komise a Parlament ponesou vlastní náklady řízení související s návrhy na vstup vedlejšího účastníka do řízení.
V Lucemburku dne 15. prosince 2023.
vedoucí soudní kanceláře | | předsedkyně |