Věc T‑103/23
Victor-Constantin Stan
v.
Úřad evropského veřejného žalobce
Usnesení Tribunálu (desátého senátu) ze dne 15. prosince 2023
„Žaloba na neplatnost – Článek 42 odst. 1 a 2 nařízení (EU) 2017/1939 – Rozhodnutí stálé komory Úřadu evropského veřejného žalobce podat obžalobu – Procesní úkon Úřadu evropského veřejného žalobce – Nedostatek pravomoci“
1. Právo Evropské unie – Výklad – Metody – Zákaz výkladu unijního práva contra legem
(viz bod 30)
2. Žaloba na neplatnost – Pravomoc unijního soudu – Rozsah – Pravomoc Tribunálu rozhodovat o procesních úkonech Úřadu evropského veřejného žalobce – Vyloučení
(Článek 263 SFEU; nařízení Rady 2017/1939, čl. 42 odst. 1 a 2)
(viz body 31, 36)
Shrnutí
Poté, co dne 22. prosince 2021 přijalo Direcția Națională Anticorupție Serviciul Teritorial Timişoara (Národní protikorupční ředitelství, místní oddělení v Temešváru, Rumunsko) oznámení dvou osob o možném spáchání trestných činů, zahájil v lednu 2022 evropský pověřený žalobce v Rumunsku (dále jen „žalobce“) vyšetřování z důvodu, že se několik osob od roku 2018 dopustilo trestných činů, které jim umožnily nezákonně získat finanční prostředky z rozpočtu Evropské unie a rumunského státního rozpočtu.
V rámci tohoto vyšetřování a po vydání usnesení žalobce byl Victor-Constantin Stan obviněn z jednání, jehož se dopustil jako spolupachatel, spočívajícím v nezákonném získání rumunských rozpočtových prostředků, které je trestné podle rumunského trestního zákoníku. Podle žalobce předkládal V.-C. Stan po několik let rumunským orgánům nepravdivé, nepřesné a neúplné dokumenty týkající se projektů předložených šesti společnostmi s cílem získat finanční prostředky z rumunského státního rozpočtu.
V prosinci 2022 rozhodl Úřad evropského veřejného žalobce (dále jen „Úřad“) o podání obžaloby ve věci týkající se mimo jiné V.-C. Stana a odložil případ v části pojednávající o úplatkářství a padělání, která se ho netýkala (dále jen „napadené rozhodnutí“)(1).
Victor-Constantin Stan podal k Tribunálu žalobu, ve které se mimo jiné domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a navrhoval, aby Tribunál prohlásil, že má pravomoc tuto žalobu projednat. Za tímto účelem zejména tvrdil, že nařízení 2017/1939 o zřízení Úřadu(2), které a priori stanoví výlučnou pravomoc vnitrostátních soudů pro přezkum platnosti procesních úkonů Úřadu, nesplňuje požadavky na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, jak je stanoveno v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie.
Úřad na svou obranu vznesl námitky nepřípustnosti, zejména z důvodu, že Tribunál nemá pravomoc rozhodovat o návrhových žádáních směřujících ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť článek 263 SFEU se v projednávané věci na procesní úkony Úřadu nepoužije.
Tribunál, jemuž byla tato žaloba a tyto námitky nepřípustnosti předloženy, rozhodoval o dosud neřešené otázce rozdělení pravomocí mezi unijními a vnitrostátními soudy, pokud jde o soudní přezkum procesních úkonů Úřadu, žalobu zamítl pro nedostatek pravomoci k jejímu projednání.
Závěry Tribunálu
Tribunál nejprve připomíná, že soudní přezkum procesních úkonů Úřadu je stanoven v článku 42 nařízení 2017/1939. Tento článek stanoví, že procesní úkony Úřadu, které mají mít právní účinky vůči třetím osobám, podléhají přezkumu příslušnými vnitrostátními soudy v souladu s požadavky a postupy stanovenými vnitrostátním právem(3). Kromě toho upřesňuje, že Soudní dvůr má v souladu s článkem 267 SFEU pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách(4), jež se týkají zaprvé platnosti procesních úkonů Úřadu, pokud je otázka platnosti vznesena u kteréhokoli soudu členského státu přímo na základě unijního práva, zadruhé výkladu nebo platnosti ustanovení unijního práva, včetně nařízení o zřízení Úřadu, a zatřetí výkladu článků 22 a 25 tohoto nařízení, ve vztahu k jakémukoli sporu o příslušnost mezi Úřadem a příslušnými vnitrostátními orgány.
Uvedený článek 42 dále výslovně omezuje pravomoc unijních soudů v oblasti přezkumu legality podle článku 263 SFEU na určité druhy rozhodnutí Úřadu(5), jako jsou rozhodnutí o odložení případu, pokud jsou zpochybněna přímo na základě unijního práva, rozhodnutí, která se týkají ochrany údajů subjektů údajů, jakož i rozhodnutí, která nejsou procesními úkony, jako jsou rozhodnutí týkající se práva veřejnosti na přístup k dokumentům, rozhodnutí o odvolání evropských pověřených žalobců nebo jakákoli jiná správní rozhodnutí.
Dále pokud jde o možnost založit pravomoc Tribunálu na širokém výkladu článku 42 nařízení 2017/1939 nebo na výkladu konformním s tímto ustanovením, Tribunál připomíná ustálenou judikaturu, podle níž je použití širokého výkladu možné pouze tehdy, je-li tento výklad slučitelný se zněním dotčeného ustanovení, a že ani zásada výkladu konformního se závazným pravidlem vyšší právní síly nemůže sloužit jako základ pro výklad, který je contra legem.
V projednávané věci Tribunál konstatoval, pokud jde o soudní přezkum procesních úkonů Úřadu, že znění čl. 42 odst. 1 a 2 nařízení 2017/1939 je jednoznačné v tom, že tato ustanovení přiznávají vnitrostátním soudům výlučnou pravomoc k rozhodování o procesních úkonech Úřadu, které mají mít právní účinky vůči třetím osobám, kromě výjimek stanovených v odstavcích 3 a 8 tohoto článku. Soudní dvůr proto rozhoduje o platnosti těchto úkonů s ohledem na ustanovení unijního práva a o výkladu či platnosti ustanovení dotčeného nařízení pouze v rámci řízení o předběžné otázce.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Tribunál k závěru, že V.-C. Stan tím, že navrhoval, aby Tribunál zrušil napadené rozhodnutí, a v důsledku toho prohlásil, že má na základě výkladu nařízení o zřízení Úřadu pravomoc rozhodnout o právu na účinnou právní ochranu, navrhoval výklad contra legem, který tedy nelze přijmout.
Konečně i za předpokladu, že by se V.-C. Stan neomezil na snahu o široký výklad nařízení 2017/1939, když tvrdil, že Tribunál má v projednávané věci pravomoc, a že je jeho úmyslem zpochybnit napadené rozhodnutí tím, že prostřednictvím námitky protiprávnosti zpochybňuje platnost sporného nařízení s ohledem na článek 19 SEU, takové zpochybnění nelze z důvodu nedostatku pravomoci Tribunálu k rozhodnutí o žalobě v původním řízení připustit.
V tomto ohledu Tribunál poznamenal, že v rámci soudního přezkumu stanoveného nařízením 2017/1939 má Soudní dvůr na základě článku 267 SFEU zejména pravomoc rozhodovat o otázkách výkladu a platnosti procesních úkonů Úřadu a ustanovení unijního práva, včetně tohoto nařízení(6).
V projednávané věci může V.-C. Stan v zásadě napadnout u příslušných vnitrostátních soudů procesní úkony Úřadu, na které se vztahuje čl. 42 odst. 1 nařízení 2017/1939, a v této souvislosti namítat jejich protiprávnost. V takovém případě bude na Soudním dvoru, pokud mu vnitrostátní soud věc předloží, aby rozhodl o platnosti článku 42 nařízení 2017/1939, a případně jednacího řádu s ohledem na toto nařízení a další ustanovení unijního práva, kterých se V.-C. Stan ve své žalobě dovolává.