ROZSUDEK TRIBUNÁLU (sedmého senátu)
12. září 2019(*)
„EFRR – ESF – Snížení finanční pomoci – Veřejné zakázky – Článek 99 odst. 1 písm. a) nařízení (ES) č. 1083/2006 – Článek 16 písm. b) směrnice 2004/18/ES – Zvláštní vyloučení – Veřejné zakázky na služby týkající se nabývání, přípravy, výroby nebo společné výroby programového vybavení určeného pro vysílání vysílacími společnostmi“
Ve věci T‑629/17,
Česká republika, zastoupená M. Smolkem, J. Vláčilem a T. Müllerem, jako zmocněnci,
žalobkyně,
podporovaná
Polskou republikou, zastoupenou B. Majczynou a K. Rudzińskou, jako zmocněnci,
vedlejší účastnicí,
proti
Evropské komisi, zastoupené P. Arenasem a P. Ondrůškem, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na základě článku 263 SFEU znějící na zrušení prováděcího rozhodnutí Komise C(2017) 4682 final ze dne 6. července 2017, kterým se ruší část pomoci Evropského sociálního fondu pro operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost v rámci cílů „Konvergence“ a „Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost“ v České republice a část pomoci Evropského fondu pro regionální rozvoj pro operační programy Výzkum a vývoj pro inovace v rámci cíle „Konvergence“ v České republice a Technická pomoc v rámci cílů „Konvergence“ a „Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost“ v České republice,
TRIBUNÁL (sedmý senát),
ve složení V. Tomljenović, předsedkyně, A. Marcoulli (zpravodajka) a A. Kornezov, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: F. Oller, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 14. února 2019,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Rozhodnutím C(2007) 5113 ze dne 12. října 2007, rozhodnutím C(2007) 6920 ze dne 27. prosince 2007 a rozhodnutím C(2008) 5344 ze dne 25. září 2008 přijala Komise Evropských společenství postupně operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost, operační program Výzkum a vývoj pro inovace a operační program Technická pomoc, které Česká republika předložila na základě článku 32 nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 ze dne 11. července 2006 o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1260/1999 (Úř. věst. 2006, L 210, s. 25).
2 Ve dnech 14. až 16. dubna 2014 provedla Komise audit veřejných zakázek na vysílací služby spolufinancované Českou republikou s využitím prostředků z Evropského fondu pro regionální rozvoj (EFRR) a Evropského sociálního fondu (ESF) mimo jiné v rámci shora uvedených operačních programů. Ve zprávě z auditu Komise uvedla, že čtyři z těchto veřejných zakázek byly zadány přímo bez oznámení o zahájení zadávacího řízení. Komise přitom dospěla k závěru, že takové přímé zadání zakázky není přípustné, neboť na tyto zakázky nelze aplikovat výjimku uvedenou v čl. 16 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby (Úř. věst. 2004, L 134, s. 114; Zvl. vyd. 06/07, s. 132). Dotčené čtyři zakázky byly konkrétně zadány Ministerstvem pro místní rozvoj a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, zatímco dle názoru Komise se výjimka upravená shora uvedeným ustanovením vztahuje pouze na veřejné zadavatele, kteří jsou vysílacími společnostmi.
3 Dopisem ze dne 17. června 2016 zahájila Komise řízení o finančních opravách, oznámila České republice své předběžné závěry a vyzvala ji, aby do dvou měsíců předložila své připomínky.
4 Dopisem ze dne 17. srpna 2016 předložila Česká republika Komisi své připomínky, přičemž uvedla, že s jejími předběžnými závěry nesouhlasí, protože se výjimka upravená v čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 vztahuje nejen na vysílací společnosti, ale na jakéhokoli veřejného zadavatele.
5 Dopisem ze dne 18. listopadu 2016 pozvala Komise Českou republiku ke slyšení. Slyšení, které se konalo dne 26. ledna 2017, se týkalo výkladu čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18. Dopisem ze dne 6. dubna 2017 zaslala Komise České republice zápis ze slyšení.
6 Dne 6. července 2017 přijala Komise rozhodnutí C(2017) 4682 final, kterým se ruší část pomoci ESF pro operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost v rámci cílů „Konvergence“ a „Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost“ v České republice a část pomoci EFRR pro operační programy Výzkum a vývoj pro inovace v rámci cíle „Konvergence“ v České republice a Technická pomoc v rámci cílů „Konvergence“ a „Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost“ v České republice (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím přijala Komise vůči České republice finanční opravy.
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
7 Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 18. září 2017 podala Česká republika projednávanou žalobu.
8 Dne 30. listopadu 2017 předložila Komise soudní kanceláři Tribunálu žalobní odpověď.
9 Česká republika předložila dne 30. ledna 2018 repliku a Komise předložila dne 28. března 2018 dupliku.
10 Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 20. prosince 2017 předložila Polská republika návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání České republiky. Rozhodnutím ze dne 22. února 2018 předsedkyně sedmého senátu Tribunálu toto vedlejší účastenství povolila. Polská republika předložila svůj spis vedlejší účastnice dne 27. dubna 2018 a hlavní účastnice řízení k němu podaly vyjádření ve stanovené lhůtě.
11 Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 22. června 2018 požádala Česká republika o konání jednání.
12 Česká republika, podporovaná Polskou republikou, navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí,
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
13 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu jako neopodstatněnou,
– uložil České republice náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
14 Na podporu žaloby předkládá Česká republika jediný žalobní důvod, vycházející z porušení čl. 99 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1083/2006 ve spojení s čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18. Česká republika konkrétně uvádí, že přímé zadání veřejných zakázek uvedených v bodě 2 výše je v souladu s čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18, a že finanční opravy přijaté Komisí proto nejsou oprávněné.
Právní rámec
15 Vzhledem k tomu, že se argumenty účastnic řízení vztahují k výkladu ustanovení uvedených v bodě 14 výše, je za okolností projednávané věci třeba nejprve připomenout jejich obsah.
16 Článek 99 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1083/2006 stanoví:
„1. Komise může provést finanční opravy zrušením celého příspěvku Společenství na operační program nebo jeho části, jestliže po provedení nezbytných šetření dojde k závěru, že
a) v řídicím a kontrolním systému programu se vyskytují závažné nedostatky, které ohrožují příspěvek Společenství již vyplacený na program […]“
17 Článek 16 písm. b) směrnice 2004/18 stanoví:
„Tato směrnice se nevztahuje na veřejné zakázky na služby, které se týkají:
[…]
b) nabývání, přípravy, výroby nebo společné výroby programového vybavení určeného pro vysílání vysílacími společnostmi a zakázek na vysílací čas […]“
18 V bodě 25 odůvodnění směrnice 2004/18 se v tomto ohledu uvádí:
„Zadávání veřejných zakázek na určité audiovizuální služby v oblasti vysílání by mělo brát v úvahu význam kulturních a sociálních aspektů, což činí použití pravidel pro zadávání zakázek nevhodným. Z tohoto důvodu je třeba stanovit výjimku pro veřejné zakázky na služby, jejichž cílem je nákup, příprava, výroba nebo společná výroba hotových programů, a jiné přípravné [služby], jako jsou služby týkající se scénářů nebo uměleckých představení nezbytných pro výrobu programu, a pro zakázky týkající se vysílacích časů. Tato výjimka by se však neměla vztahovat na dodávku technického zařízení nezbytného pro výrobu, společnou výrobu či vysílání těchto programů. ‚Vysíláním‘ se rozumí přenos a šíření prostřednictvím jakékoli formy elektronické sítě.“
Argumenty účastnic řízení
19 Česká republika zdůrazňuje, že se projednávaná věc týká jediné otázky, a sice zda se výjimka upravená v čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 vztahuje na každého veřejného zadavatele, jak tvrdí Česká republika, nebo pouze na veřejné zadavatele, kteří jsou vysílacími společnostmi, jak tvrdí Komise. Na základě „gramatického výkladu“ tohoto ustanovení, zejména při jeho skutečně poctivém čtení, a to i v dalších jazykových zněních, jmenovitě ve znění německém, dále na základě systematického výkladu a na základě účelu tohoto ustanovení Česká republika tvrdí, že se předmětná výjimka týká pouze obsahu veřejné zakázky a neomezuje se jen na veřejné zadavatele, kteří jsou vysílacími společnostmi. Jinými slovy, předmětná výjimka podle ní směřuje k vyloučení určitých zakázek v závislosti na jejich předmětu, nikoli na povaze veřejného zadavatele. Česká republika tedy tvrdí, že ačkoli se toto ustanovení „může zdát v některých jazykových zněních nejednoznačným“ a „mnohá další jazyková znění – například české, slovenské, anglické, francouzské, polské, rumunské, maďarské, řecké či litevské a další – sice teoreticky připouštějí výklad zastávaný Komisí“, z jeho systematického a teleologického výkladu vyplývá, že se výjimka dle tohoto ustanovení „použije na jakékoliv veřejné zakázky týkající se nákupu, přípravy či výroby programového materiálu určeného pro vysílání, bez omezení na konkrétní osobu veřejného zadavatele“.
20 Česká republika dodává, že její výklad nezbavuje výraz „vysílacími společnostmi“, obsažený v předmětném ustanovení, jeho užitečného účinku, neboť je třeba tento výraz chápat jako „kritérium vymezující blíže vlastnost ‚programového vybavení určeného k vysílání‘ “, a to v tom smyslu, že umožňuje odlišit programové vybavení, na které se výjimka vztahuje (programové vybavení určené pro vysílání vysílacími společnostmi), od programového vybavení, na které se výjimka nevztahuje (programové vybavení určené pro jakékoli jiné vysílání, jako je vysílání určité korporace pro soukromoprávní účely nebo pro vnitřní potřebu). Podle České republiky zbavuje výjimku jejího užitečného účinku naopak výklad Komise, a to tím, že ji omezuje pouze na některé veřejné zadavatele, což podle České republiky nedává smysl ani z hlediska rovného zacházení s různými veřejnými zadavateli. Česká republika rovněž nesouhlasí s tím, že by byl v projednávané věci relevantní rozsudek ze dne 13. prosince 2007, Bayerischer Rundfunk a další (C‑337/06, EU:C:2007:786). Dále tvrdí, že nová směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU ze dne 26. února 2014 o zadávání veřejných zakázek a o zrušení směrnice 2004/18/ES (Úř. věst. 2014, L 94, s. 65) nepotvrzuje výklad Komise.
21 Polská republika, která do řízení vstoupila jako vedlejší účastnice na podporu České republiky, souhlasí s jejím postojem, podle něhož jsou adresáty čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 všichni veřejní zadavatelé. To je podle Polské republiky potvrzeno „jazykovým výkladem“ uvedeného ustanovení, a to i v jiných jazykových zněních, jeho umístěním ve směrnici 2004/18 a současným kontextem využívání možnosti šíření programového vybavení, zejména na internetu, ze strany veřejných zadavatelů, kteří nejsou vysílacími společnostmi. Podle ní je to rovněž potvrzeno funkčními úvahami vyplývajícími z toho, že tyto dvě výjimky upravené v daném ustanovení pro programové vybavení a vysílací čas se týkají dvou po sobě jdoucích souvisejících etap zakázky, a mají tedy stejné adresáty, jimiž jsou všichni veřejní zadavatelé, na něž se směrnice vztahuje.
22 Komise souhlasí s Českou republikou, že se projednávaná věc týká výkladu čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18, přesněji řečeno otázky, zda se výjimka upravená v tomto ustanovení vztahuje na zakázky vysílacích společností, nebo na zakázky jakéhokoli veřejného zadavatele. Komise v této souvislosti s argumenty České republiky a Polské republiky po meritorní stránce nesouhlasí.
Úvodní poznámky k předmětu sporu
23 Úvodem je třeba poznamenat, jak vyplývá z čl. 9 odst. 5 nařízení č. 1083/2006 ve spojení s bodem 22 jeho odůvodnění, že se z EFRR, ESF a Fondu soudržnosti financují pouze operace, které jsou v souladu se Smlouvou a s akty přijatými na jejím základě. Z toho vyplývá, že Unie má prostřednictvím těchto fondů financovat jen operace prováděné v plném souladu s unijním právem, včetně pravidel použitelných v oblasti veřejných zakázek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. prosince 2017, Compania Naţională de Administrare a Infrastructurii Rutiere, C‑408/16, EU:C:2017:940, body 54 a 57).
24 V projednávané věci je třeba předeslat – jak výslovně vyplývá z argumentů účastnic řízení a jak se na tom rovněž výslovně shodují – že se v rámci posuzovaného sporu rozcházejí pouze ve výkladu výjimky týkající se „nabývání, přípravy, výroby nebo společné výroby programového vybavení určeného pro vysílání vysílacími společnostmi“ (dále jen „sporná výjimka“), která je stanovena v čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18, a v otázce, zda Česká republika z hlediska takového výkladu uvedené ustanovení porušila. Mezi účastnicemi řízení naproti tomu nepanují rozpory o věcné správnosti skutkových zjištění Komise – tj. přímé zadání čtyř veřejných zakázek českými veřejnými zadavateli, kteří nejsou vysílacími společnostmi – ani o možnosti uplatnit finanční opravy v případě, že by se prokázalo porušení čl. 16 písm. a) směrnice 2004/18, ani o výši finančních oprav přijatých Komisí, tj. finanční oprava ve výši 100 % za každou zpochybněnou smlouvu.
25 Jak vyplývá z argumentů uvedených na podporu jediného žalobního důvodu, předmět projednávaného sporu je tedy omezen pouze na otázku, zda přímé zadání určitých veřejných zakázek na programové vybavení veřejnými zadavateli, kteří nejsou vysílacími společnostmi, spadá do působnosti sporné výjimky stanovené v čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18, a zda tedy Komise, která se domnívala, že tomu tak není, postupovala správně, když v napadeném rozhodnutí přijala vůči České republice finanční opravy.
K výkladu čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 použitému Komisí v napadeném rozhodnutí
26 Na úvod je nutné připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je třeba pro výklad takových ustanovení unijního práva, jako je v projednávané věci čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18, vzít v úvahu nejen jejich znění, ale i cíle sledované právní úpravou, jejíž jsou součástí, a jejich kontext (viz rozsudek ze dne 14. června 2017, Menini a Rampanelli, C‑75/16, EU:C:2017:457, bod 47 a citovaná judikatura)
27 Pokud jde o cíle právní úpravy, jejíž součástí je předmětné ustanovení, a o její kontext, je třeba na prvním místě připomenout, že cílem směrnic v oblasti zadávání veřejných zakázek je vyloučit riziko, že při zadávání zakázky veřejnými zadavateli budou upřednostněni tuzemští uchazeči nebo zájemci, a zároveň možnost, že subjekt financovaný nebo kontrolovaný státem, územně správními celky nebo jinými veřejnoprávními subjekty se nechá vést jinými než hospodářskými úvahami (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. října 2000, University of Cambridge, C‑380/98, EU:C:2000:529, bod 17).
28 Pokud jde konkrétně o veřejné zakázky na služby, má unijní právo v oblasti veřejných zakázek za cíl zajistit volný pohyb služeb a otevření se nenarušené a co nejširší možné hospodářské soutěži v členských státech (rozsudek ze dne 11. prosince 2014, Azienda sanitaria locale n. 5 „Spezzino“ a další, C‑113/13, EU:C:2014:2440, bod 51; v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. prosince 2014, Data Medical Service, C‑568/13, EU:C:2014:2466, bod 34).
29 Z judikatury vyplývá, že výjimky z věcné působnosti unijního práva v oblasti veřejných zakázek musí být vykládány striktně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. prosince 2017, Compania Naţională de Administrare a Infrastructurii Rutiere, C408/16, EU:C:2017:940, bod 45).
30 V projednávané věci je třeba poukázat na to, že článek 16 směrnice 2004/18 pod nadpisem „Zvláštní vyloučení“ stanoví výjimky z věcné působnosti této směrnice. V souladu s judikaturou připomenutou v bodě 29 výše proto takové výjimky, včetně výjimky stanovené v čl. 16 písm. b) uvedené směrnice, musí být vykládány striktně.
31 Co se týče na druhém místě konkrétně sporné výjimky upravené v čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18, je třeba zaprvé uvést, že bod 25 jejího odůvodnění objasňuje, že se tato výjimka vztahuje na určité zakázky, v jejichž případě jsou pravidla zadávání zakázek nevhodná, neboť při jejich zadávání musí být umožněno brát v úvahu význam kulturních a sociálních aspektů.
32 Zadruhé je třeba poukázat na to, že podobná výjimka byla stanovena ve směrnici Rady 92/50/EHS ze dne 18. června 1992 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na služby (Úř. věst. 1992, L 209, s. 1; Zvl. vyd. 06/01, s. 322).
33 Konkrétně čl. 1 písm. a) bod iv) směrnice 92/50 stanovil:
„Pro účely této směrnice:
a) ‚veřejnými zakázkami na služby‘ se rozumí zakázky sjednané písemně úplatnou smlouvou mezi poskytovatelem služeb a zadavatelem, s výjimkou:
[…]
iv) smluv za účelem koupě, vývoje, výroby nebo účasti na výrobě programového materiálu vysílacími společnostmi a smluv na poskytnutí vysílacího času […]“
34 Soudní dvůr, který byl žádán o výklad čl. 1 písm. a) bodu iv) směrnice 92/50, zaprvé uvedl, že toto ustanovení bylo převzato v totožném znění do čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 (rozsudek ze dne 13. prosince 2007, Bayerischer Rundfunk a další, C‑337/06, EU:C:2007:786, body 7 a 8). K tomu dodal, že příslušná ustanovení směrnice 2004/18 a zásady, na nichž jsou tato ustanovení založena, mají totožný obsah jako odpovídající ustanovení a zásady předcházejících směrnic a že směrnice 2004/18 představuje přepracování již existujících ustanovení. Soudní dvůr uvedl, že tudíž neexistuje důvod, který by mohl ospravedlnit jiný přístup podle této nové směrnice (rozsudek ze dne 13. prosince 2007, Bayerischer Rundfunk a další, C‑337/06, EU:C:2007:786, bod 30).
35 Soudní dvůr zadruhé uvedl, že podle čl. 1 písm. a) bodu iv) směrnice 92/50 se tato směrnice nepoužije na veřejné zakázky, jejichž předmětem jsou služby, které se týkají vlastní funkce vysílacích subjektů, a to tvorby a realizace programů, z důvodů kulturní a společenské povahy – uvedených v jedenáctém bodě odůvodnění směrnice 92/50 a výslovněji v bodě 25 odůvodnění směrnice 2004/18 – pro něž je takové použití nevhodné (rozsudek ze dne 13. prosince 2007, Bayerischer Rundfunk a další, C‑337/06, EU:C:2007:786, bod 62).
36 Soudní dvůr následně uvedl, že se v tomto ustanovení odráží snaha, aby bylo zaručeno plnění poslání veřejné služby veřejnoprávních vysílacích subjektů v naprosté nezávislosti a nestrannosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze 13. prosince 2007, Bayerischer Rundfunk a další, C‑337/06, EU:C:2007:786, bod 63).
37 Soudní dvůr uzavřel, že jelikož uvedené ustanovení představuje výjimku z působnosti směrnice, a tato výjimka tudíž musí být vykládána restriktivně, jsou z působnosti směrnice vyloučeny pouze veřejné zakázky, jejichž předmětem jsou služby uvedené v tomto ustanovení. Naproti tomu unijním pravidlům plně podléhají veřejné zakázky na služby, které nemají vztah k činnostem, které spadají pod plnění vlastního poslání veřejné služby veřejnoprávních vysílacích subjektů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 2007, Bayerischer Rundfunk a další, C‑337/06, EU:C:2007:786, bod 64). Soudní dvůr uvedl, že se tyto úvahy uplatní pouze tehdy, pokud je v konkrétním případě zakázka zadána subjektem považovaným za „zadavatele“ ve smyslu směrnice (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 2007, Bayerischer Rundfunk a další, C‑337/06, EU:C:2007:786, bod 66).
38 Z bodů 7, 8, 30, 62 až 64 a 66 rozsudku ze dne 13. prosince 2007, Bayerischer Rundfunk a další (C‑337/06, EU:C:2007:786), připomenutých v bodech 34 až 37 výše, tedy vyplývá, že výjimka, která byla stanovena v čl. 1 písm. a) bodě iv) směrnice 92/50 a v totožném znění převzata do čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18, se vztahuje na veřejné zakázky na služby, které se týkají vlastní funkce veřejnoprávních vysílacích subjektů, a to za tím účelem, aby byla těmto subjektům zaručena možnost plnit jejich poslání veřejné služby v naprosté nezávislosti a nestrannosti, a že se naopak nevztahuje na veřejné zakázky na služby, které nemají vztah k plnění poslání veřejné služby veřejnoprávními vysílacími subjekty.
39 Z výše uvedeného vyplývá, že základ sporné výjimky stanovené v čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 spočívá v poslání veřejné služby veřejnoprávních vysílacích subjektů. Z toho plyne, že se na veřejné zadavatele, kteří takové poslání veřejné služby neplní, tato výjimka nevztahuje. Vzhledem k tomu, že je toto poslání veřejné služby vlastní veřejnoprávním vysílacím subjektům, nevztahuje se sporná výjimka na veřejné zadavatele, kteří veřejnoprávními vysílacími subjekty nejsou. Úkolem těchto ostatních veřejných zadavatelů totiž není plnit v naprosté nezávislosti a nestrannosti poslání veřejné služby veřejnoprávních vysílacích subjektů, jejichž vlastní funkce zahrnuje tvorbu a realizaci programů, v jejichž případě je použití unijních pravidel v oblasti veřejných zakázek nevhodné z důvodů kulturního a sociálního rázu.
40 Takový výklad je ostatně v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 29 výše, podle níž musí být výjimky z věcné působnosti směrnic v oblasti veřejných zakázek, jako je sporná výjimka stanovená v čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18, vykládány restriktivně. Jak správně uvádí Komise, nic totiž neodůvodňuje, aby veřejný zadavatel, který není veřejnoprávním vysílacím subjektem, měl být ve smyslu uvedeného ustanovení oprávněn zadávat přímo takové veřejné zakázky týkající se „nabývání, přípravy, výroby nebo společné výroby programového vybavení určeného pro vysílání“, jako jsou televizní reklamy.
41 Pokud jde o znění čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18, je nutno konstatovat, že nevyvrací výklad podaný v bodě 39 výše. Z hlediska doslovného znění se totiž výraz „vysílacími společnostmi“ obsažený ve formulaci sporné výjimky může potenciálně vztahovat k „nabývání, přípravě, výrobě nebo společné výrobě programového vybavení“ i k „vysílání“, a může se tedy týkat jak veřejného zadavatele, tak způsobu vysílání. Česká republika to sama výslovně uznává ve svých písemnostech, a to v souvislosti s velkým počtem jazykových znění (české, řecké, anglické, francouzské, litevské, maďarské, polské, rumunské a slovenské), která uvádí jako příklad. Jak navíc Česká republika s politováním uvedla na jednání, v některých jazykových zněních uvedeného ustanovení, například ve znění bulharském a slovinském, dokonce chybí slova „určeného pro vysílání“. Za těchto okolností nelze doslovným výkladem tohoto ustanovení dosáhnout jiného výkladu, než jaký vyplývá ze zohlednění cílů sledovaných právní úpravou, jejíž je dané ustanovení součástí, a z jejího kontextu.
42 Z toho plyne, že v projednávané věci Komise v napadeném rozhodnutí neporušila čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18, když měla za to, že se sporná výjimka nepoužije na veřejné zadavatele, kteří nejsou vysílacími společnostmi.
43 Ostatní argumenty České republiky ani argumenty Polské republiky tento závěr nezpochybňují.
44 Zaprvé Česká republika zpochybňuje relevantnost rozsudku ze dne 13. prosince 2007, Bayerischer Rundfunk a další (C‑337/06, EU:C:2007:786). Tvrdí, že se uvedený rozsudek týká jiných právních otázek, než které jsou nastoleny v projednávané věci, a že z téhož rozsudku každopádně vyplývá, že Soudní dvůr předmětnou výjimku vztáhl na všechny veřejné zadavatele, a nikoli pouze na vysílací společnosti. Česká republika dodává, že se uvedený rozsudek týká směrnice 92/50, kde znění předmětné výjimky není totožné s jejím zněním ve sporném ustanovení.
45 Úvahy Soudního dvora v rozsudku ze dne 13. prosince 2007, Bayerischer Rundfunk a další (C‑337/06, EU:C:2007:786), však v rámci projednávané věci na rozdíl od toho, co tvrdí Česká republika, relevantní jsou.
46 V tomto ohledu je třeba nejprve poukázat na to, že je sice pravda, že ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 13. prosince 2007, Bayerischer Rundfunk a další (C‑337/06, EU:C:2007:786), byly Soudnímu dvoru v rámci řízení o předběžné otázce předloženy jiné právní otázky, než je otázka nastolená v projednávané věci, avšak k zodpovězení uvedených otázek, a zejména otázky, které veřejné zakázky na služby spadají do působnosti výjimky zakotvené v čl. 1 písm. a) bodě iv) směrnice 92/50, Soudní dvůr ozřejmil cíl uvedeného ustanovení, jak byl připomenut v bodech 35 až 37 výše. Konkrétně v bodě 64 uvedeného rozsudku Soudní dvůr nejen uvedl veřejné zakázky, na které se vztahuje výjimka, ale navíc také vyjasnil, které veřejné zakázky podléhají unijním pravidlům.
47 Je pravda, že Soudní dvůr následně v bodě 66 rozsudku ze dne 13. prosince 2007, Bayerischer Rundfunk a další (C‑337/06, EU:C:2007:786), upřesnil, že se předmětná výjimka použije pouze tehdy, pokud se v konkrétním případě jedná o zakázku zadanou subjektem, který je veřejným zadavatelem ve smyslu směrnice. To však neznamená, že by se předmětná výjimka uplatnila na všechny veřejné zadavatele, nýbrž že se uplatní pouze na vysílací společnosti, které jsou veřejnými zadavateli.
48 Konečně je třeba připomenout, že ačkoli se znění čl. 1 písm. a) bodu iv) směrnice 92/50 v určitých formulačních aspektech liší od znění čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18, Soudní dvůr v bodech 8 a 30 rozsudku ze dne 13. prosince 2007, Bayerischer Rundfunk a další (C‑337/06, EU:C:2007:786), výslovně uvedl, že první z těchto ustanovení bylo „převzato v totožném znění“ do druhého z nich a že při výkladu příslušných ustanovení neexistuje důvod, který by mohl ospravedlnit jiný přístup podle směrnice 2004/18.
49 Pokud jde dále o slova „určeného pro vysílání“, která jsou obsažena v čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 a nebyla uvedena v čl. 1 písm. a) bodě iv) směrnice 92/50, je na prvním místě patrné – jak Komise zdůraznila na jednání a jak vyplývá z přípravných prací, jež vedly k přijetí čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 – že doplnění těchto slov odpovídá záměru normotvůrce poukázat výslovně na veřejné zakázky na služby zadávané vysílacími společnostmi v souvislosti s programovým vybavením určeným pro vysílání v jakékoli síti elektronických komunikací, včetně internetu, což se jeví být v souladu s duchem poslední věty bodu 25 odůvodnění uvedené směrnice. Polská republika ostatně ve svém spisu vedlejší účastnice rovněž zmínila nutnost „vykládat [dotčené ustanovení] ve světle současného kontextu využívání možnosti šíření programového vybavení ze strany veřejných zadavatelů“, neboť „ve smyslu bodu 25 odůvodnění směrnice 2004/18 by ‚vysílání‘ mělo být chápáno široce jako přenos a šíření prostřednictvím jakékoli formy elektronické sítě, a tudíž také zahrnovat přenos přes internet“. Nelze tedy mít za to, že by toto doplnění odpovídalo záměru normotvůrce rozšířit působnost sporné výjimky na zakázky zadávané jakýmkoli veřejným zadavatelem v souvislosti s programovým vybavením určeným pro vysílání vysílacími společnostmi.
50 Na druhém místě je třeba uvést, že na služby, které jsou předmětem zakázek uvedených v čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18, se vztahuje rovněž výjimka uvedená v poznámce pod čarou 3 přílohy II B téže směrnice, ve znění této přílohy podle nařízení Komise (ES) č. 213/2008 ze dne 28. listopadu 2007 (Úř. věst. 2008, L 74, s. 1). I tato výjimka se totiž týká „smluv za účelem koupě, vývoje, výroby nebo účasti na výrobě programového materiálu vysílacími společnostmi a smluv na poskytnutí vysílacího času“, jejichž zadávání nespadá do působnosti směrnice v souladu s jejím čl. 1 odst. 2 písm. d). Přitom je nutno konstatovat, že slova „určeného pro vysílání“ nejsou uvedena ani ve znění výjimky obsažené v příloze II B směrnice. Z důvodů vnitřní soudržnosti směrnice je třeba vycházet z toho, že výjimka zakotvená v čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 a výjimka uvedená v poznámce pod čarou 3 přílohy II B směrnice mají stejnou působnost, a tato slova tudíž nelze vykládat v tom smyslu, že působnost sporné výjimky rozšiřují.
51 Ostatně na rozdíl od toho, co v podstatě uvádí Česká republika, má znění výjimky uvedené v poznámce pod čarou 3 přílohy II B směrnice 2004/18 naprosto stejnou normativní hodnotu jako znění výjimky uvedené v čl. 16 písm. b) téže směrnice, neboť obě tato znění jsou součástí normativního textu této směrnice.
52 Pokud jde zadruhé o argumenty vycházející z údajného doslovného výkladu čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18, je nutno konstatovat, že podle samotné České republiky ze znění tohoto ustanovení „není jasné, zda jsou vysílací společnosti zmíněny proto, že mají vysílat předmětný programový obsah, nebo že pouze ony mohou využít této výjimky. Tedy konkrétně, zda je fráze ‚určeného pro vysílání vysílacími společnostmi‘ vymezením vlastnosti ‚programového vybavení‘, nebo zda výraz ‚vysílacími společnostmi‘ stojí samostatně a je nutné ho vztáhnout k ‚nabývání, přípravě a výrobě nebo společné výrobě‘ coby vymezení subjektu, který smí využít této výjimky“. Tato tvrzení přitom konstatování učiněné v bodě 41 výše nevyvracejí, nýbrž ho naopak podporují.
53 Dále však Česká republika na podporu svého výkladu vychází z údajného „skutečně poctivého čtení tohoto ustanovení“ a z toho, že tento výklad „více odpovídá dikci výjimky“ a je „mnohem logičtější, […] zejména [z hlediska] použitého slovosledu“. Podle České republiky existuje „několik mnohem jednoznačnějších způsobů, jak by mohla být výjimka formulována“, kdyby měla být vykládána odlišně. Poukazuje také na další jazyková znění ustanovení, zejména na znění německé, které podle ní nepřipouští výklad navržený Komisí, a na „převažující podobu jazykového znění sporného ustanovení“. Podle České republiky výraz „vysílacími společnostmi“ blíže vymezuje vlastnost „programového vybavení určeného k vysílání“ v tom smyslu, že vymezuje „podobu vysílání, ke kterému je programové vybavení určeno“, a umožňuje tedy odlišit programové vybavení, na které se výjimka vztahuje, od jakéhokoli jiného programového vybavení. Stejně tak Polská republika tvrdí, že zmínka o vysílacích společnostech „upřesňuje předmět výjimky, tedy kategorii vyloučených služeb“.
54 V tomto ohledu je nejprve třeba s ohledem na konstatování učiněná v bodě 41 výše připomenout, že znění čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18 neumožňuje samo o sobě dospět k jednoznačnému výkladu tohoto ustanovení a že potenciálně připadá v úvahu více doslovných výkladů tohoto ustanovení.
55 Pokud se dále jedná konkrétně o německé jazykové znění, na něž poukazuje Česká republika, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury nemůže formulace použitá v jedné z jazykových verzí ustanovení unijního práva sloužit jako jediný základ pro výklad tohoto ustanovení ani jí nemůže být přiznána přednostní povaha vzhledem k jiným jazykovým verzím. Ustanovení unijního práva totiž musí být vykládána a používána jednotně na základě znění vypracovaných ve všech jazycích Unie (viz rozsudek ze dne 6. června 2018, Tarragó da Silveira, C‑250/17, EU:C:2018:398, bod 20 a citovaná judikatura). V případě rozdílů mezi různými jazykovými verzemi určitého ustanovení unijního práva, jako v případě dotčeného ustanovení, musí být toto ustanovení vykládáno podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jejíž je součástí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. července 2016, Ambisig, C‑46/15, EU:C:2016:530, bod 48 a citovaná judikatura). Totéž platí pro polské znění, na něž poukázala Polská republika, a to tím spíše že podle samotné České republiky toto jazykové znění připouští též výklad použitý Komisí (viz bod 41 výše).
56 S ohledem na nejednoznačnost různých jazykových verzí předmětného ustanovení a na judikaturu připomenutou v bodě 55 výše proto musí být argumenty vycházející ze znění uvedeného ustanovení, konkrétně v jediné jazykové verzi, odmítnuty jako neopodstatněné.
57 Je třeba ostatně uvést, že teze České republiky, podle níž se sporná výjimka vztahuje pouze na veřejné zakázky na služby týkající se programového vybavení určeného pro vysílání vysílacími společnostmi bez ohledu na veřejného zadavatele, nemá oporu ani v bodě 25 odůvodnění směrnice 2004/18 ani v judikatuře Soudního dvora. Ačkoli jsou ve zmíněném bodě odůvodnění objasněny důvody kulturního a sociálního rázu, které činí použití pravidel zadávání zakázek nevhodným v případě určitých zakázek na programové vybavení, není v něm totiž nijak zmíněna skutečnost, že by se mělo jednat o programové vybavení vysílané pouze vysílacími společnostmi. Ani v judikatuře Soudního dvora připomenuté v bodech 35 až 38 výše nebylo provedeno takovéto vymezení působnosti sporné výjimky, nýbrž v ní bylo pouze upřesněno, že se tato výjimka vztahuje na zakázky týkající se vlastní funkce vysílacích subjektů. Jak bylo dále uvedeno v bodě 49 výše, je patrné, že záměrem normotvůrce, který v čl. 16 písm. b) zmiňované směrnice doplnil slova „určeného pro vysílání“, je pouze výslovně poukázat na vysílání v jakékoli síti elektronických komunikací.
58 Pokud jde zatřetí o argumenty vycházející z údajného systematického výkladu uvedeného ustanovení, Česká republika tvrdí, že žádná z výjimek zakotvených v článku 16 směrnice 2004/18 není omezena osobou veřejného zadavatele, nýbrž že všechny výjimky jsou zaměřeny na obsah zakázky, a že sporná výjimka tedy není omezena pouze na veřejné zadavatele, kteří jsou vysílacími společnostmi. Také podle Polské republiky žádná z výjimek uvedených v tomto článku nezavádí „omezení osobní působnosti, naopak jsou všechna tato omezení striktně věcná“.
59 Přitom je nutno konstatovat, že takový argument není skutkově podložený. Výjimky stanovené v článku 16 směrnice 2004/18 se totiž vztahují na veřejné zakázky, „které se týkají“ určitých služeb. Některé služby jsou vymezeny jejich předmětem, jako jsou „rozhodčí a smírčí služby“ [písm. c)], zatímco jiné jsou vymezeny jejich poskytovatelem, jako jsou „služby centrálních bank“ [písm. d)], a další pak zároveň předmětem i podmínkami spojenými s jejich veřejným zadavatelem, jako jsou „služby ve výzkumu a vývoji jiné než ty, kde prospěch připadá výhradně veřejnému zadavateli“ [písm. f)]. Nic proto nevylučuje, aby byly zakázky týkající se „určitých audiovizuálních služeb v oblasti vysílání“ (ve smyslu bodu 25 odůvodnění směrnice 2004/18) vymezeny, jak je tomu v písmeni b), zároveň jejich předmětem („nabývání, příprava, výroba nebo společná výroba programového vybavení určeného pro vysílání“) a jejich veřejným zadavatelem („vysílacími společnostmi“).
60 Polská republika se mimoto opírá o skutečnost, že výjimka pro veřejné zakázky na „vysílací čas“, obsažená ve druhé části čl. 16 písm. b) směrnice 2004/18, není omezena výrazem „vysílacími společnostmi“. Polská republika uvádí, že jelikož jsou zakázky na programové vybavení a zakázky na vysílací čas zakázkami navzájem souvisejícími a týkají se týchž veřejných zadavatelů, nemůže takové omezení existovat ani pro jeden z těchto typů zakázek.
61 Ani tento argument přitom nemůže být přijat. Předně totiž nic nebrání tomu, aby bylo více zakázek uvedených v tomtéž písmeni článku 16 směrnice definováno různě, jmenovitě jejich předmětem, veřejným zadavatelem nebo poskytovatelem. Co se dále týče konkrétně zakázek uvedených v písmeni b), je třeba uvést, že i kdyby zakázky, jejichž předmětem je vysílací čas, mohly být zadávány jak vysílacími společnostmi, tak jinými veřejnými zadavateli, jak uvádí Polská republika, pak v případě zakázek týkajících se programového vybavení jsou naproti tomu vysílací společnosti uvedeny výslovně, jak vyplývá ze znění sporné výjimky, a účelem tohoto jejich výslovného uvedení je upřesnit, že těmito zakázkami jsou pouze zakázky zadávané vysílacími společnostmi, jak vyplývá z judikatury připomenuté v bodech 35 až 38 výše.
62 Pokud jde začtvrté o argumenty vycházející z údajného teleologického výkladu uvedeného ustanovení, Česká republika tvrdí, že bod 25 odůvodnění směrnice 2004/18, který objasňuje účel sporné výjimky, hovoří pouze o obsahu zakázky a vůbec nezmiňuje omezení pouze na určitou osobu veřejného zadavatele. Jinak řečeno, sporná výjimka podle ní směřuje k vyloučení určitých zakázek v závislosti na jejich předmětu, a nikoli na povaze veřejného zadavatele. Česká republika na jednání v podstatě dodala, že slova „příprava, výroba nebo společná výroba programového vybavení“, obsažená ve sporném ustanovení, míří na vysílací společnosti jakožto na poskytovatele, což podle ní dokládá, že sporná výjimka není omezena pouze na vysílací společnosti jakožto veřejné zadavatele.
63 Přitom je třeba připomenout, jak bylo zdůrazněno v bodě 38 výše, že Soudní dvůr již rozhodl, že cílem sporné výjimky je vynětí zakázek na služby týkající se vlastní funkce vysílacích subjektů, tj. tvorby a realizace programů, a to za tím účelem, aby byla těmto subjektům zaručena možnost plnit jejich poslání veřejné služby. Teleologický výklad předmětného ustanovení tedy jen potvrzuje to, že se uvedená výjimka týká pouze určitých zakázek zadávaných vysílacími společnostmi.
64 Ostatně vzhledem k tomu, že se tato vlastní funkce vysílacích společností týká tvorby a realizace programů, netýkají se zakázky, na něž se vztahuje sporná výjimka, jen nabývání programového vybavení, ale také jejich přípravy, výroby nebo společné výroby. Na rozdíl od argumentu České republiky uplatněného na jednání – za předpokladu, že by takový nový argument byl přípustný – se postavení vysílacích společností jakožto „veřejných zadavatelů“ vlivem těchto různých předmětů výjimky nepřeměňuje – pro účely zadávání těchto zakázek, a tudíž pro účely použití sporného ustanovení – na postavení „poskytovatelů“, neboť u těchto různých zakázek zůstávají veřejnými zadavateli. Takové rozlišování u postavení vysílací společnosti navíc nevyplývá ze znění sporného ustanovení ani ze znění bodu odůvodnění, který se k němu váže.
65 Polská republika tvrdí, že s ohledem na současný kontext využívání možností šíření programového vybavení se veřejnoprávní instituce při plnění veřejných úkolů v oblasti kultury a sociální politiky zabývají v různé míře vysílací činností, mimo jiné přes internet. Podle Polské republiky tedy „může o služby v oblasti tvorby programů určených pro vysílání jevit zájem mnoho veřejných zadavatelů, včetně veřejnoprávních subjektů jiných než veřejnoprávní rozhlas nebo veřejnoprávní televize“. Podle ní tedy nelze odůvodnit, aby spornou výjimku nemohli využívat všichni veřejní zadavatelé, neboť například výrobu materiálu o škodlivosti určité látky může zadat jak veřejnoprávní televize, tak ministerstvo zdravotnictví a oba tím budou usilovat o dosažení významného společenského cíle.
66 V tomto ohledu je však třeba připomenout, že cílem sporné výjimky není kdejaké poslání veřejné služby, nýbrž konkrétně poslání veřejné služby vlastní vysílacím společnostem. Proto skutečnost, že veřejnoprávní instituce plní poslání veřejné služby zejména v oblasti kulturní a sociální nebo svou činností usilují o dosažení významných společenských cílů, neznamená, že tyto instituce z těchto důvodů spadají do působnosti uvedené výjimky. Dále skutečnost, že tyto veřejnoprávní subjekty mohou mít zájem o služby spočívající v tvorbě programového vybavení určeného pro vysílání, sama o sobě neznamená, že by měly být vyňaty z uplatňování pravidel zadávání veřejných zakázek, pokud nejsou vysílacími společnostmi.
67 Pokud jde zapáté o argument, že předmětné ustanovení nemůže být vykládáno způsobem, který by ho zbavil užitečného účinku, Česká republika tvrdí, že se účel uvedeného ustanovení týká veškerého programového materiálu určeného pro vysílání bez ohledu na osobu veřejného zadavatele, jelikož pro veškerý programový materiál k vysílání jsou relevantní kulturní a sociální aspekty. Podle České republiky tedy není důvod ho omezit pouze na některé veřejné zadavatele, neboť by tím byl zúžen jeho faktický dopad, a tedy také užitečný účinek.
68 V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že se účel sporné výjimky netýká „veškerého programového materiálu určeného pro vysílání“, nýbrž – jak bylo připomenuto v bodě 63 výše – služeb týkajících se vlastní funkce vysílacích subjektů. Proto jsou z působnosti směrnice vyloučeny pouze tyto služby, které jsou vymezeny jak jejich předmětem, tak jejich veřejným zadavatelem. Zadruhé údajná nutnost zaručit sporné výjimce užitečný účinek, na nějž poukazuje Česká republika, nemůže vést k rozšíření její působnosti, neboť coby výjimka z použití unijních pravidel v oblasti veřejných zakázek musí být v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 29 výše nutně předmětem striktního výkladu.
69 Pokud jde zašesté o argument, že výklad použitý v napadeném rozhodnutí nedává smysl ani z hlediska rovného zacházení s veřejnými zadavateli, Česká republika uvádí, že „jakýkoliv veřejný zadavatel se […] z hlediska účelu výjimky, tedy obsahu dotčených služeb a významu kulturních a sociálních aspektů výroby programového obsahu, nachází ve stejném postavení“.
70 V tomto ohledu je nutno připomenout, že se účel sporné výjimky netýká obsahu dotčených služeb, nýbrž poslání veřejné služby vlastního vysílacím společnostem. Proto se veřejní zadavatelé, kteří nejsou vysílacími společnostmi, nenacházejí ve vztahu k této výjimce ve stejné situaci jako veřejní zadavatelé, kteří jsou vysílacími společnostmi a takové poslání veřejné služby mají.
71 Pokud jde zasedmé o argument, že nová směrnice 2014/24 nepotvrzuje výklad Komise, Česká republika uvádí, že mimo skutečnost, že uvedená směrnice není na projednávaný případ použitelná z hlediska časové působnosti, i ona obsahuje výjimku pro výrobu programového materiálu, která není omezena na konkrétní osobu veřejného zadavatele. Podle České republiky totiž tato směrnice obsahuje výjimku pro „dodání programů, které jsou zadávány poskytovatelům audiovizuálních nebo rozhlasových mediálních služeb“.
72 V tomto ohledu je přitom zapotřebí poukázat na to, že čl. 10 písm. b) směrnice 2014/24 upravuje zvláštní výjimku pro veřejné zakázky na služby takto:
„Tato směrnice se nevztahuje na veřejné zakázky na služby, které se týkají:
[…]
b) pořízení, tvorby, produkce nebo koprodukce programového materiálu určeného pro audiovizuální mediální služby nebo rozhlasové mediální služby, které jsou zadávány poskytovateli audiovizuálních nebo rozhlasových mediálních služeb, nebo veřejných zakázek na vysílací čas nebo dodání programů, které jsou zadávány poskytovatelům audiovizuálních nebo rozhlasových mediálních služeb […]“.
73 Je nutno konstatovat, že v první části uvedené výjimky („pořízení, tvorba, produkce nebo koprodukce programového materiálu určeného pro audiovizuální mediální služby nebo rozhlasové mediální služby, které jsou zadávány poskytovateli audiovizuálních nebo rozhlasových mediálních služeb“) se objasňuje, že vyloučenými zakázkami jsou zakázky, které zadávají poskytovatelé audiovizuálních nebo rozhlasových mediálních služeb. Když se tato výjimka v její druhé části zmiňuje také o „zakázk[ách] na […] dodání programů, které jsou zadávány poskytovatelům audiovizuálních nebo rozhlasových mediálních služeb“, je patrné, že specifikuje pouze toho, komu jsou posledně uvedené zakázky zadávány. Nelze ji tedy vykládat v tom smyslu, že by se výjimka týkající se pořízení, tvorby, produkce nebo koprodukce programového materiálu vztahovala na zakázky zadávané veřejnými zadavateli, kteří nejsou poskytovateli audiovizuálních nebo rozhlasových mediálních služeb. Takovýto výklad je potvrzen bodem 23 odůvodnění této nové směrnice, ve kterém je objasněno, že se uvedená výjimka týká „zadávání veřejných zakázek na určité audiovizuální a rozhlasové mediální služby poskytovateli mediálních služeb“, či jinými slovy „veřejných zakázek na služby zadávaných samotnými poskytovateli mediálních služeb, jejichž cílem je nákup, příprava, výroba nebo společná výroba [jejichž cílem je pořízení, tvorba, produkce nebo koprodukce] hotových programů“. Proto je nutno odmítnout argument České republiky zakládající se na uvedené směrnici, která každopádně v souladu s jejím článkem 90 a v souladu s tím, co uvádí sama Česká republika, nebyla na skutkový stav, jehož se projednávaný spor týká, použitelná z hlediska časové působnosti.
74 Z výše uvedeného tedy vyplývá, že jediný předložený žalobní důvod je neopodstatněný a musí být zamítnut; žaloba tudíž musí být v plném rozsahu zamítnuta.
K nákladům řízení
75 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Česká republika neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedené náhradu nákladů řízení.
76 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu nesou členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, vlastní náklady řízení. Polská republika tedy ponese vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (sedmý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) České republice se ukládá náhrada nákladů řízení.
3) Polská republika ponese vlastní náklady řízení.
Tomljenović | Marcoulli | Kornezov |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 12. září 2019.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předsedkyně |