Language of document : ECLI:EU:T:2021:411

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního senátu)

7. července 2021(*)

„Mimosmluvní odpovědnost – Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vůči Íránu – Seznam osob a subjektů, jimž se zmrazují finanční prostředky a hospodářské zdroje – Pravomoc Tribunálu – Promlčení – Dostatečně závažné porušení právní normy, která přiznává práva jednotlivcům“

Ve věci T‑455/17,

Naser Bateni, s bydlištěm v Hamburku (Německo), zastoupený M. Schlingmannem, advokátem,

žalobce,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené J.-P. Hixem a M. Bishopem, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Evropskou komisí, zastoupenou C. Hödlmayrem, J. Roberti di Sarsinou a M. Kellerbauerem, jako zmocněnci,

vedlejší účastnicí,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě článků 268 a 340 SFEU a znějící na náhradu újmy, která žalobci údajně vznikla tím, že jeho jméno bylo zařazeno na seznamy obsažené zaprvé v příloze II rozhodnutí Rady 2010/413/SZBP ze dne 26. července 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP (Úř. věst. 2010, L 195, s. 39), a to rozhodnutím Rady 2011/783/SZBP ze dne 1. prosince 2011, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. 2011, L 319, s. 71), a v příloze VIII nařízení Rady (EU) č. 961/2010 ze dne 25. října 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení (ES) č. 423/2007 (Úř. věst. 2010, L 281, s. 1), a to prováděcím nařízením Rady (EU) č. 1245/2011 ze dne 1. prosince 2011, kterým se provádí nařízení č. 961/2010 (Úř. věst. 2011, L 319, s. 11), zadruhé v příloze IX nařízení Rady (EU) č. 267/2012 ze dne 23. března 2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení č. 961/2010 (Úř. věst. 2012, L 88, s. 1) a zatřetí v příloze rozhodnutí Rady 2013/661/SZBP ze dne 15. listopadu 2013, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. 2013, L 306, s. 18), a v příloze prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1154/2013 ze dne 15. listopadu 2013, kterým se provádí nařízení č. 267/2012 (Úř. věst. 2013, L 306, s. 3),

TRIBUNÁL (první senát),

ve složení H. Kanninen, předseda, M. Jaeger a O. Porchia (zpravodajka), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: B. Lefebvre, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 20. listopadu 2020,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Žalobce Naser Bateni je íránský státní příslušník, který od března 2008 pobývá v Německu, kde v roce 2009 založil HTTS Hanseatic Trade Trust & Shipping GmbH (dále jen „HTTS“), jež je společností založenou podle německého práva a vykonává činnosti zástupce rejdařské společnosti a technické správy plavidel.

2        Projednávaná věc spadá do rámce omezujících opatření zavedených za účelem vyvinutí tlaku na Íránskou islámskou republiku, aby ukončila jaderné činnosti, které představují riziko šíření jaderných zbraní, a vývoj nosičů jaderných zbraní. Jedná se zejména o opatření přijatá vůči Islamic Republic of Iran Shipping Lines (dále jen „IRISL“), se kterou žalobce a společnost HTTS udržují podle Rady Evropské unie vztahy.

3        V rámci mezinárodního práva přijala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů (dále jen „Rada bezpečnosti“) dne 23. prosince 2006 rezoluci 1737 (2006), v níž vyjádřila závažné znepokojení ohledně íránského programu šíření jaderných zbraní a snažila se vyvinout tlak na tento stát, aby „omezil“ program a „pozastavil“ některé jeho části s cílem zachovat mezinárodní mír a bezpečnost.

4        Dne 24. března 2007 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 1747 (2007). Rada bezpečnosti v bodě 5 této rezoluce uvádí, že rozhodla, že „Írán nesmí přímo nebo nepřímo poskytovat, prodávat nebo přepravovat ze svého území nebo prostřednictvím svých státních příslušníků nebo plavidel plujících pod jeho vlajkou či jeho letadel žádnou zbraň nebo související materiál a že všechny státy musí zakázat, aby jejich státní příslušníci pořizovali toto zboží od Íránu nebo aby bylo toto zboží pořizováno od Íránu prostřednictvím lodí plujících pod jejich vlajkou nebo jejich letadel, ať již toto zboží pochází z íránského území, či nikoliv“.

5        Dne 3. března 2008 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 1803 (2008). Rada bezpečnosti v bodě 11 této rezoluce vyzvala všechny státy, aby „prováděly […] inspekce nákladu letadel a plavidel směřujících do Íránu a z něj, jejichž vlastníkem či provozovatelem jsou společnosti Iran Air Cargo a [IRISL], pokud existují dostatečné důvody domnívat se, že příslušné letadlo či plavidlo převáží zboží zakázané uvedenou rezolucí a rezolucemi 1737 (2006) nebo 1747 (2007)“.

6        Rezolucí 1929 (2010) ze dne 9. června 2010 zavedla Rada bezpečnosti řadu dalších opatření vůči společnosti IRISL. Zejména na základě bodů 14 až 22 této rezoluce byla opatření spočívající ve zmrazení majetku, která jsou uvedena v rezoluci 1737 (2006), rozšířena „na „subjekty [IRISL], které jsou uvedeny v příloze III, a na jakoukoliv osobu či subjekt jednající jejich jménem nebo pod jejich vedením, a na subjekty, které jsou těmito osobami nebo subjekty vlastněny nebo ovládány, a to i nedovolenými prostředky, nebo na osoby a subjekty, o kterých Rada [bezpečnosti] nebo [Výbor pro sankce Rady bezpečnosti OSN] rozhodly, že jim napomáhaly vyhýbat se sankcím plynoucím z [těchto] rezolucí či porušovat jejich ustanovení“.

7        V rámci Evropské unie byly přijaty společný postoj Rady 2007/140/SZBP ze dne 27. února 2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. 2007, L 61, s. 49) a nařízení Rady (ES) č. 423/2007 ze dne 19. dubna 2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. 2007, L 103, s. 1).

8        Dne 17. června 2010 Evropská rada za účelem zajištění souladu s rezolucí 1929 (2010) přijala „prohlášení o Iránu“ [Příloha II závěrů Evropské rady ze dne 17. června 2010 (dokument EUCO 3/10)] a vyzvala Radu, aby přijala opatření k provedení opatření uvedených v této rezoluci a doprovodná opatření s cílem napomoci prostřednictvím jednání k vyřešení všech existujících obav týkajících se vývoje íránského programu šíření jaderných zbraní. Tato opatření se měla zaměřit na několik klíčových odvětví íránského hospodářství, zejména na „íránské odvětví dopravy, včetně IRISL a jejích dceřiných společností“.

9        Rozhodnutím 2010/413/SZBP ze dne 26. července 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP (Úř. věst. 2010, L 195, s. 39) Rada provedla „prohlášení o Íránu“ přijaté Evropskou radou. V příloze II tohoto rozhodnutí jsou uvedeny osoby a subjekty, jejichž majetek je zmrazen a které jsou jiné než osoby a subjekty určené Radou bezpečnosti nebo Výborem pro sankce Rady bezpečnosti zřízeným rezolucí 1737 (2006).

10      Rozhodnutím 2010/413 zařadila Rada jméno HTTS na seznam subjektů obsažený v příloze II tohoto rozhodnutí z důvodu, že „jedná jménem [na účet] [Hafize Darya Shipping Lines] v Evropě“. Na seznam byla zařazena rovněž jména IRISL a řady dalších íránských rejdařských společností, a sice IRISL Europe GmbH, Hafize Darya Shipping Lines (dále jen „HDSL“) a Safiran Pyam Darya Shipping Lines (dále jen „SAPID“).

11      Jména IRISL, IRISL Europe, HDSL, SAPID a HTTS byla prováděcím nařízením Rady (EU) č. 668/2010 ze dne 26. července 2010, kterým se provádí čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007 (Úř. věst. 2010, L 195, s. 25), odpovídajícím způsobem zařazena na seznam obsažený v příloze V nařízení č. 423/2007.

12      Dne 8. října 2010 podaly IRISL a 17 dalších společností, včetně IRISL Europe, HDSL a SAPID, k Tribunálu žalobu znějící na zrušení zařazení jejich jmen na seznamy uvedené v příloze II rozhodnutí 2010/413 a v příloze V nařízení č. 423/2007, ve znění prováděcího nařízení č. 668/2010. Tato žaloba byla zapsána v rejstříku soudní kanceláře Tribunálu pod číslem T‑489/10.

13      Rozhodnutím Rady 2010/644/SZBP ze dne 25. října 2010, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. 2010, L 281, s. 81), bylo jméno HTTS ponecháno na seznamu obsaženém v příloze II rozhodnutí 2010/413 z důvodu, že je „[v]lastněna IRISL nebo jedná jejím jménem [na její účet]“.

14      Dne 1. prosince 2011 Rada přijala rozhodnutí 2011/783/SZBP, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. 2011, L 319, s. 71). Na základě rozhodnutí 2011/783 bylo jméno žalobce zařazeno na seznam osob obsažený v tabulce III přílohy II rozhodnutí 2010/413.

15      V souladu s rozhodnutím 2011/783 změnilo prováděcí nařízení (EU) č. 1245/2011 ze dne 1. prosince 2011, kterým se provádí nařízení č. 961/2010 (Úř. věst. 2011, L 319, s. 11), přílohu VIII nařízení Rady (EU) č. 961/2010 ze dne 25. října 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení č. 423/2007 (Úř. věst. 2010, L 281, s. 1) tak, že na seznam obsažený v této příloze bylo doplněno mimo jiné jméno žalobce.

16      Z rozhodnutí 2011/783 a z prováděcího nařízení č. 1245/2011, kterými bylo jméno žalobce zařazeno na seznam obsažený v příloze VIII nařízení č. 961/2010 (dále jen „první zařazení“), vyplývá, že jako důvod pro zařazení žalobce na seznam bylo uvedeno následující: „[b]ývalý jednatel společnosti IRISL, ředitel společnosti […] [HTTS], na niž se vztahují sankce [U]nie“, a „[ř]editel krycí společnosti NHL Basic Ltd“.

17      Dne 23. března 2012 přijala Rada nařízení (EU) č. 267/2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení č. 961/2010 (Úř. věst. 2012, L 88, s. 1) v návaznosti na přijetí rozhodnutí Rady 2012/35/SZBP ze dne 23. ledna 2012, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. 2012, L 19, s. 22). Na základě čl. 23 odst. 2 písm. e) nařízení č. 267/2012 byla jména žalobce a společnosti HTTS zařazena na seznam obsažený v příloze IX posledně uvedeného nařízení v podstatě ze stejných důvodů, jaké byly uvedeny při prvním zařazení na seznam, s výjimkou odkazu na jeho funkci ředitele krycí společnosti NHL Basic Ltd (dále jen, pokud jde o žalobce, „druhé zařazení“).

18      Rozsudkem ze dne 12. června 2013, HTTS v. Rada (T‑128/12 a T‑182/12, nezveřejněný, EU:T:2013:312), Tribunál zrušil rozhodnutí 2012/35 a nařízení č. 267/2012 v rozsahu, v němž se týkají společnosti HTTS.

19      V rozsudku ze dne 6. září 2013, Bateni v. Rada (T‑42/12 a T‑181/12, nezveřejněný, EU:T:2013:409), Tribunál vyhověl žalobě na neplatnost, kterou žalobce podal proti druhému zařazení na seznam, a s účinností od 16. listopadu 2013 zrušil zařazení jeho jména na seznam v rozsahu, v němž se prováděcí nařízení č. 1245/2011 týkalo žalobce.

20      V rozsudku ze dne 16. září 2013, Islamic Republic of Iran Shipping Lines a další v. Rada (T‑489/10, EU:T:2013:453), Tribunál vyhověl žalobě, kterou IRISL a další rejdařské společnosti, včetně IRISL Europe, HDSL a SAPID, podaly proti rozhodnutí 2010/644, prováděcímu nařízení č. 668/2010, nařízení č. 961/2010 a nařízení č. 267/2012 v rozsahu, v němž se jich tyto akty týkaly.

21      Dne 10. října 2013 přijala Rada rozhodnutí 2013/497/SZBP, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. 2013, L 272, s. 46), a nařízení (EU) č. 971/2013, kterým se mění nařízení č. 267/2012 (Úř. věst. 2013, L 272, s. 1). Podle bodů 2 odůvodnění rozhodnutí 2013/497 a nařízení č. 971/2013 směřují tyto akty tomu, aby byla kritéria pro zařazení na seznam, pokud jde o osoby a subjekty napomáhající určeným osobám nebo subjektům vyhnout se ustanovením příslušných rezolucí Rady bezpečnosti nebo rozhodnutí 2010/413 a nařízení č. 267/2012, nebo je porušovat, pozměněna tak, aby se dotčená omezující opatření vztahovala i osoby nebo subjekty vyhýbající se uvedeným ustanovením nebo je porušující.

22      Rozhodnutí 2013/497 mimo jiné v čl. 20 odst. 1 písm. b) rozhodnutí 2010/413 zavedlo novou podmínku zařazení, která se týká „osob[…] a subjekt[ů], které […] poskytují pojištění nebo jiné podstatné služby [IRISL] [nebo subjektům, které jsou jí vlastněny nebo ovládány nebo které jednají na její účet] […]“. V důsledku toho bylo stejné kritérium vloženo nařízením čl. 971/2013 do čl. 23 odst. 2 písm. e) nařízení č. 267/2012.

23      Po vyhlášení rozsudků uvedených v bodech 18 až 20 výše byla jména žalobce a společnosti HTTS Radou na seznamy opětovně zařazena. Dne 15. listopadu 2013 totiž Rada přijala rozhodnutí 2013/661/SZBP, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. 2013, L 306, s. 18). Téhož dne přijala prováděcí nařízení (EU) č. 1154/2013, kterým se provádí nařízení č. 267/2012 (Úř. věst. 2012, L 306, s. 3). Rozhodnutím 2013/661 a tímto prováděcím nařízením byla uvedená jména opětovně zařazena na seznamy obsažené v příloze II rozhodnutí 2010/413 a v příloze IX nařízení č. 267/2012 (dále jen společně, pokud se týkají žalobce, „třetí zařazení“).

24      Třetí zařazení na seznamy bylo odůvodněno tím, že žalobce jednal na účet společnosti IRISL. Do roku 2008 byl ředitelem IRISL, následně pak generálním ředitelem IRISL Europe. Je generálním ředitelem společnosti [HTTS], která jakožto zástupce poskytuje klíčové služby společnostem [SAPID] a [HDSL], což jsou [subjekty] určené [jako] subjekty jednající jménem [na účet] IRISL“.

25      V rozsudku ze dne 18. září 2015, HTTS a Bateni v. Rada (T‑45/14, nezveřejněný, EU:T:2015:650), Tribunál vyhověl žalobě na neplatnost podané žalobcem proti třetímu zařazení na seznamy a společností HTTS proti nařízení č. 1154/2013 v rozsahu, v němž se jí týká.

26      Dopisem ze dne 23. března 2017 žalobce zaslal Radě žádost o náhradu újmy, kterou údajně utrpěl v důsledku omezujících opatření, která vůči němu byla přijata.

27      Rada dopisem ze dne 15. května 2017 tuto žádost zamítla.

28      Současně byla žaloba, kterou se společnost HTTS domáhala, aby byla Radě uložena povinnost zaplatit jí náhradu majetkové a nemajetkové újmy ve výši 2 516 221,50 eura, kterou utrpěla v důsledku omezujících opatření, jež byla vůči ní přijata, zamítnuta rozsudkem ze dne 13. prosince 2017, HTTS v. Rada (T‑692/15, EU:T:2017:890). Uvedený rozsudek poté Soudní dvůr zrušil rozsudkem ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada (C‑123/18 P, EU:C:2019:694). Soudní dvůr na základě čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie vrátil věc zpět Tribunálu, u kterého byla zapsána pod číslem T‑692/15 RENV, HTTS v. Rada, a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

29      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 14. července 2017 podal žalobce projednávanou žalobu. Věc byla přidělena třetímu senátu Tribunálu.

30      Dne 10. listopadu 2017 předložila Rada žalobní odpověď.

31      Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 20. října 2017 podala Evropská komise návrh na vstup do řízení v postavení vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Rady.

32      Dne 26. října 2017 předložila Rada vyjádření k návrhu Komise na vstup do řízení v postavení vedlejší účastnice. Dne 9. listopadu 2017 předložil žalobce vyjádření k návrhu Komise na vstup do řízení v postavení vedlejší účastnice.

33      Rozhodnutím předsedy třetího senátu Tribunálu ze dne 17. listopadu 2017 bylo povoleno vedlejší účastenství Komise v tomto sporu.

34      Komise předložila spis vedlejší účastnice dne 8. ledna 2018 a hlavní účastníci řízení se k němu ve stanovených lhůtách vyjádřili.

35      Dne 9. února 2018 předložil žalobce repliku a dne 23. března 2018 předložila Rada dupliku.

36      Dopisem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 18. dubna 2018 požádal žalobce o konání jednání podle čl. 106 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu.

37      Na návrh soudce zpravodaje přijal Tribunál (třetí senát) první organizační procesní opatření, které spočívalo ve vyslechnutí účastníků řízení k případnému přerušení řízení do doby, než bude vydáno rozhodnutí Soudního dvora, jímž bude ukončeno řízení ve věci C‑123/18 P. Hlavní účastníci řízení se k tomu vyjádřili ve stanovené lhůtě.

38      Rozhodnutím ze dne 12. června 2018 rozhodl předseda třetího senátu Tribunálu přerušit řízení v projednávané věci.

39      Po vyhlášení rozsudku ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada (C‑123/18 P, EU:C:2019:694), přijal Tribunál (třetí senát) na návrh soudkyně zpravodajky druhé organizační procesní opatření, které spočívalo ve vyslechnutí účastníků řízení k důsledkům, které vyvozují z uvedeného rozsudku pro projednávanou věc. Hlavní účastníci řízení se k tomu vyjádřili ve stanovené lhůtě.

40      Vzhledem k tomu, že se změnilo složení Tribunálu, přidělil předseda Tribunálu na základě čl. 27 odst. 5 jednacího řádu věc jinému soudci zpravodaji, který byl přidělen k prvnímu senátu v novém složení, jemuž byla tudíž projednávaná věc přidělena.

41      Tribunál na návrh soudkyně zpravodajky vyhověl žádosti žalobce o konání jednání a zahájil ústní část řízení.

42      Rozhodnutím ze dne 30. června 2020 předseda prvního senátu po vyslechnutí účastníků řízení rozhodl, že projednávaná věc bude na základě čl. 68 odst. 1 jednacího řádu spojena s věcí T‑692/15 RENV, HTTS v. Rada, pro účely ústní části řízení.

43      Po několikerém odročení jednání v důsledku zdravotní krize související s nemocí COVID-19 byly řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Tribunálem vyslechnuty na jednání, které se dne 20. listopadu 2020 konalo se souhlasem žalobce prostřednictvím videokonference.

44      Žalobce navrhuje, aby Tribunál:

–        uložil Radě náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 eur, kterou utrpěl z důvodu zařazení jeho jména:

–        rozhodnutím 2011/783 do tabulky III přílohy II rozhodnutí 2010/413 a prováděcím nařízením č. 1245/2011 do tabulky III přílohy VIII nařízení č. 961/2010;

–        do tabulky III přílohy IX nařízení č. 267/2012;

–        do tabulky III přílohy rozhodnutí 2013/661 a do tabulky III přílohy prováděcího nařízení č. 1154/2013 (dále společně jen „sporné seznamy“);

–        uložil Radě zaplacení úroků z prodlení vypočtených na základě sazby stanovené Evropskou centrální bankou (ECB) pro hlavní refinanční operace, navýšené o dva procentní body, a to od 24. března 2017 do úplného zaplacení částky 250 000 eur;

–        uložil Radě náhradu nákladů řízení.

45      Rada navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

46      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

 K pravomoci Tribunálu

47      Rada v žalobní odpovědi uvádí, že Tribunál nemá pravomoc rozhodovat o žalobě na náhradu škody ve vztahu k rozhodnutím 2011/783 a 2013/661, která byla přijata v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP).

48      V tomto ohledu je třeba připomenout, že zásada účinné soudní ochrany osob nebo subjektů, na které se vztahují omezující opatření, k tomu, aby byla tato ochrana úplná, vyžaduje, aby Soudní dvůr Evropské unie mohl rozhodnout o žalobě na náhradu škody podané těmito osobami nebo subjekty, jež směřuje k získání náhrady újmy způsobené omezujícími opatřeními stanovenými rozhodnutími SZBP (rozsudek ze dne 6. října 2020, Bank Refah Kargaran v. Rada, C‑134/19 P, EU:C:2020:793, bod 43).

49      Je třeba tudíž konstatovat, že Tribunál má pravomoc rozhodovat o žalobě na náhradu škody v rozsahu, v němž směřuje k získání náhrady újmy, která údajně vznikla z důvodu omezujících opatření přijatých vůči fyzickým nebo právnickým osobám a stanovených rozhodnutími SZBP (rozsudek ze dne 6. října 2020, Bank Refah Kargaran v. Rada, C‑134/19 P, EU:C:2020:793, bod 44).

50      V projednávané věci je třeba uvést, že jak žalobce potvrdil na jednání, projednávaná žaloba na náhradu škody směřuje k získání náhrady nemajetkové újmy způsobené přijetím prováděcího nařízení č. 1245/2011, nařízení č. 267/2012 a prováděcího nařízení č. 1154/2013. Žalobce mimoto odkazuje na rozhodnutí 2011/783 a 2013/661 pouze v rozsahu, v němž představovala základ a nezbytnou podmínku pro tato nařízení.

51      Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že Tribunál má pravomoc rozhodnout o návrhu žalobce na náhradu újmy.

 K promlčení nároku na náhradu újmy

52      Rada v žalobní odpovědi uvádí, že nárok na náhradu újmy je částečně promlčený.

53      Rada v tomto ohledu tvrdí, že práva, kterých se žalobce dovolává, vycházejí z aktů Rady ze dne 1. prosince 2011, 23. března 2012 a 15. listopadu 2013 a že u nároků založených na těchto aktech začala promlčecí lhůta běžet k těmto příslušným datům.

54      Rada má za to, že běh promlčecí lhůty byl přerušen až dne 23. března 2017, kdy jí žalobce zaslal žádost o náhradu újmy způsobené přijetím dotčených opatření.

55      Případné újmy plynoucí ze skutečností, které nastaly více než pět let před 23. březnem 2017, jsou proto podle jejího názoru promlčeny, což platí zejména pro žádost o náhradu újmy v rozsahu, v němž vychází z prováděcího nařízení č. 1245/2011, které bylo zrušeno nařízením č. 267/2012.

56      Rada dodává, že žalobce buď utrpěl újmu před 23. březnem 2012, a jeho žádost o náhradu týkající se uvedené újmy je tedy promlčena, nebo ji utrpěl po 23. březnu 2012, kdy bylo nařízením č. 267/2012 zrušeno první zařazení na seznam.

57      Žalobce nejprve uvádí, že podle článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie musí být promlčecí lhůta určena v závislosti na vzniku újmy, a nikoli na vzniku skutečnosti, která vedla k podání žádosti o náhradu újmy. Nemajetková újma plynoucí z prvního zařazení na seznam byla přitom poprvé způsobena v dubnu 2012.

58      Žalobce dále tvrdí, že poškození dobrého jména je průběžně vznikající újmou, ke které docházelo od dubna 2012 do data zrušení třetího zařazení.

59      Žalobce se dovolává rozsudku ze dne 7. června 2017, Guardian Europe v. Evropská unie (T‑673/15, EU:T:2017:377), zejména jeho bodů 39 až 42, na podporu tvrzení, že v případě průběžně vznikající újmy se promlčení uvedené v článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie uplatní v závislosti na datu úkonu, který přerušuje běh promlčecí lhůty, na období předcházející o více než pět let tomuto datu, aniž jsou tím dotčeny případné nároky vzniklé během následujících období, a to bez ohledu na datum, kdy nastala skutečnost, která vedla k podání žádosti o náhradu újmy.

60      Žalobce konečně uvádí, že újmy, o jejichž náhradu žádá, mají sice původ v každém z protiprávních omezujících opatření přijatých Radou, ale že tyto újmy vznikaly postupně, především od dubna 2012.

61      Podle článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie, který se na řízení před Tribunálem použije na základě čl. 53 prvního pododstavce uvedeného statutu, se v tomto ohledu nároky vůči Unii z mimosmluvní odpovědnosti promlčují za pět let ode dne, kdy nastala skutečnost, na níž se zakládají.

62      Je třeba připomenout, že promlčecí lhůta stanovená v článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie má zajistit ochranu práv poškozené osoby, která musí mít dostatek času, aby mohla shromáždit patřičné informace za účelem případného podání žaloby, a vyloučit možnost poškozené osoby neomezeně odkládat uplatnění nároku na náhradu škody. Tato lhůta tedy v konečném důsledku chrání jak poškozenou osobu, tak osobu odpovědnou za škodu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Evropaïki Dynamiki v. Komise, C‑469/11 P, EU:C:2012:705, body 33 a 53 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada, C‑123/18 P, EU:C:2019:694, bod 49).

63      Podle judikatury začne tato lhůta běžet, jakmile jsou splněny podmínky, na které je vázána povinnost náhrady škody, a zejména – pokud jde o případy, kdy odpovědnost vyplývá z přijetí normativního aktu – nemůže tato promlčecí lhůta začít běžet dříve, než nastanou škodlivé účinky tohoto aktu. Toto řešení, použité na spory vzniklé z individuálních aktů, znamená, že promlčecí lhůta začíná běžet od okamžiku, kdy se účinky rozhodnutí projeví vůči osobám, které jsou jím dotčeny [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. dubna 2007, Holcim (Deutschland) v. Komise, C‑282/05 P, EU:C:2007:226, body 29 a 30].

64      V projednávaném případě žalobce tvrdí, že nemajetková újma, o jejíž náhradu žádá, byla způsobena provedením prvního až třetího zařazení na seznamy a první zařazení vůči němu zakládalo účinky pouze od 1. prosince 2011 do 22. března 2012.

65      Pokud jde o první zařazení na seznam, je třeba uvést, že první úkon přerušující běh promlčecí lhůty, tedy žádost o náhradu újmy, kterou žalobce zaslal Radě, byl učiněn až dne 23. března 2017, tedy více než pět let po přijetí prováděcího nařízení č. 1245/2011 a každopádně poté, co toto prováděcí nařízení začalo dne 1. prosince 2011 zakládat účinky, jak byly uznány žalobcem stran jeho nemajetkové újmy.

66      Žalobce také upřesňuje, že i když újmy, o jejichž náhradu žádá, byly způsobeny každým z protiprávních omezujících opatření přijatých Radou, vznikaly pouze postupně, a to především od dubna 2012.

67      Je přitom třeba souhlasně s Radou uvést, že první zařazení na seznam přestalo k tomuto datu zakládat účinky, neboť dne 23. března 2012 bylo provedeno druhé zařazení, kterým bylo první zařazení zrušeno.

68      Je třeba dodat, že ani argument žalobce týkající se existence průběžně vznikající újmy způsobené prvním zařazením na seznam, která se projevila až v dubnu 2012 a měla účinky po celou dobu, po kterou se na žalobce vztahovala dotčená omezující opatření, nemůže ve vztahu k tomuto zařazení obstát.

69      V tomto ohledu je třeba uvést, že na rozdíl od věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 7. června 2017, Guardian Europe v. Evropská unie (T‑673/15, EU:T:2017:377), kterého se žalobce dovolává k odůvodnění existence průběžně vznikající újmy, není v projednávané věci údajná nemajetková újma způsobena – dle vlastních slov žalobce – jediným protiprávním úkonem, ale třemi různými úkony, a to prvním, druhým a třetím zařazením na seznamy. Žalobce mimoto sám tvrdí, že újma, o jejíž náhradu žádá, vznikla až v dubnu 2012, tedy po datu, ke kterému bylo první zařazení na seznam zrušeno.

70      Nárok na náhradu škody uplatněný žalobcem musí být v rozsahu, v němž směřuje k náhradě nemajetkové újmy, která byla údajně způsobena prvním zařazením na seznam, za těchto podmínek považován za promlčený, a tudíž nepřípustný.

71      Pokud jde o druhé a třetí zařazení na seznamy (dále společně jen „sporná zařazení“), je třeba připomenout, že žalobce zaslal Radě žádost o náhradu újmy faxem dne 23. března 2017, tedy pět let po provedení druhého zařazení, a že poté podal žalobu na náhradu škody dne 14. července 2017, tedy do dvou měsíců po obdržení dopisu Rady ze dne 15. května 2017, kterým byla jeho žádost zamítnuta. Na tuto žalobu na náhradu škody tak musí být v rozsahu, v němž směřuje k náhradě nemajetkové újmy, která byla způsobena těmito zařazeními na seznamy, nahlíženo tak, že byla podána ve lhůtě stanovené v článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie.

 K údajnému dostatečně závažnému porušení právních norem, jejichž cílem je přiznat práva jednotlivcům

72      Na podporu existence dostatečně závažného porušení právních norem, jejichž cílem je přiznat práva jednotlivcům, žalobce uvádí, že Rada se tím, že nesplnila svoji povinnost ověřit skutkové okolnosti a poskytnout důkazy na podporu důvodů přijetí omezujících opatření, dopustila dostatečně závažného porušení hmotněprávních podmínek zařazení na seznam (první výtka), že se dopustila dostatečně závažného porušení práva na účinnou soudní ochranu (druhá výtka) a že se dopustila dostatečně závažného porušení práva na respektování soukromého a rodinného života, práva na ochranu osobních údajů a svobody podnikání a práva na vlastnictví (třetí výtka).

73      Pokud jde o první výtku, žalobce uplatňuje čtyři argumenty.

74      Žalobce zaprvé tvrdí, že Tribunál měl v rozsudku ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada (T‑384/11, EU:T:2014:986), který byl potvrzen rozsudkem ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada (C‑45/15 P, EU:C:2017:402), za to, že neoprávněné zařazení osoby na seznam při neexistenci dostatečného skutkového základu je dostatečně závažným porušením právních norem, jejichž cílem je přiznat práva jednotlivcům, jelikož Rada nemá prostor pro uvážení stran této povinnosti, a že pravidlo, které stanoví uvedenou povinnost, nepředstavuje zvláště složitou situaci. Žalobce dodává, že uvedené pravidlo bylo zakotveno před provedením sporných zařazení na seznamy, a to rozsudkem ze dne 12. prosince 2006, Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada (T‑228/02, EU:T:2006:384), a rozsudkem ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada (T‑390/08, EU:T:2009:401), a že v projednávaném případě stejně jako ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada (T‑384/11, EU:T:2014:986), Rada nesplnila povinnost ověřit skutkové okolnosti a poskytnout důkazy na podporu důvodů přijetí omezujících opatření, která jsou vůči němu namířena.

75      Zadruhé žalobce s odkazem na rozsudek ze dne 6. září 2013, Bateni v. Rada (T‑42/12 a T‑181/12, nezveřejněný, EU:T:2013:409), a rozsudek ze dne 18. září 2015, HTTS a Bateni v. Rada (T‑45/14, nezveřejněný, EU:T:2015:650), které se týkají sporných zařazení na seznamy, uvádí, že v rámci řízení, které vedlo ke zrušení prvního zařazení, Rada prohlásila, že při druhém zařazení neměla k dispozici informace poskytnuté Spolkovou republikou Německo ani článek z New York Times ze dne 7. června 2010 (rozsudek ze dne 6. září 2013, Bateni v. Rada, T‑42/12 et T‑181/12, nezveřejněný, EU:T:2013:409, bod 52), a že osoby a subjekty zařazuje na sankční seznamy na žádost členských států Unie, aniž provádí jakékoli ověření.

76      Žalobce mimoto zdůrazňuje, že Tribunál v rozsudku ze dne 6. září 2013, Bateni v. Rada (T‑42/12 a T‑181/12, nezveřejněný, EU:T:2013:409), konstatoval, že se Rada dopustila „zjevně nesprávného posouzení“, a v rozsudku ze dne 18. září 2015, HTTS a Bateni v. Rada (T‑45/14, nezveřejněný, EU:T:2015:650), měl za to, že se jednání Rady vyznačuje „nedostatkem náležité péče“.

77      Žalobce kromě toho tvrdí, že Tribunál v bodech 47 a 48 rozsudku ze dne 6. září 2013, Bateni v. Rada (T‑42/12 a T‑181/12, nezveřejněný, EU:T:2013:409), výslovně uvedl, že napadené akty ani dopis, který Rada dne 23. března 2012 zaslala žalobci, aby mu vysvětlila důvody ponechání jeho jména na seznamu osob obviněných z podpory šíření jaderných zbraní v Íránu, neobsahují žádné informace o povaze údajného ovládání společnosti HTTS ze strany společnosti IRISL nebo o činnostech společnosti HTTS vykonávaných na účet společnosti IRISL, které by mohly odůvodnit druhé zařazení na seznam.

78      Konečně pokud jde o třetí zařazení, žalobce tvrdí, že Rada předložila několik dokumentů, avšak tyto dokumenty, označené jako „důkazy“, nebyly způsobilé prokázat vazbu mezi žalobcem a společností IRSL, jakož i společností IRISL Europe, která by mohla odůvodnit přijetí omezujících opatření vůči žalobci. V tomto ohledu dále uvádí, že ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada (C‑45/15 P, EU:C:2017:402), bylo konstatováno, že porušení unijního práva je zjevně závažné, pokud přetrvávalo navzdory vyhlášení rozsudku konstatujícího protiprávnost, a že tato zásada musí být uplatněna na porušení, k němuž došlo provedením třetího zařazení bez ohledu na zrušení druhého zařazení rozsudkem ze dne 6. září 2013, Bateni v. Rada (T‑42/12 a T‑181/12, nezveřejněný, EU:T:2013:409).

79      Zatřetí žalobce tvrdí, že neexistovaly žádné zvláštní obtíže, které by mohly Radě bránit, aby uznala, že dřívější činnost sama o sobě neodůvodňuje uložení omezujících opatření vůči určité osobě, a že Rada tedy neměla v tomto ohledu žádný prostor pro uvážení nebo měla nanejvýš velmi omezený prostor pro uvážení.

80      Začtvrté Rada podle žalobce při třetím zařazení nezohlednila skutečnost, že Tribunál v rozsudku ze dne 16. září 2013, Islamic Republic of Iran Shipping Lines a další v. Rada (T‑489/10, EU:T:2013:453), zrušil zařazení jména společnosti IRISL a ostatních společností, na které bylo odkazováno, zejména SAPID a HDSL, a že v důsledku toho byly poskytnuté „důkazy“ od počátku zcela irelevantní.

81      Pokud jde o druhou a třetí výtku, žalobce tvrdí, že porušení povinnosti předložit důkazy o existenci vazby mezi ním a společností IRISL vede v důsledku toho k dostatečně závažnému porušení práva na soudní ochranu, jakož i k porušení práva na respektování soukromého a rodinného života, práva na ochranu osobních údajů, svobody podnikání a práva na vlastnictví.

82      Rada a Komise zpochybňují všechny argumenty žalobce.

 Připomenutí judikatury v oblasti mimosmluvní odpovědnosti Unie

83      Je třeba připomenout, že žaloba na náhradu škody je samostatným prostředkem nápravy, který nesměřuje ke zrušení daného opatření, ale k získání náhrady škody způsobené orgánem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. prosince 1971, Zuckerfabrik Schöppenstedt v. Rada, 5/71, EU:C:1971:116, bod 3), a že žaloba na neplatnost nepředstavuje předchozí podmínku pro podání žaloby na náhradu škody k Tribunálu.

84      Z judikatury Soudního dvora mimoto vyplývá, že vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie je vázán na splnění souboru podmínek, kterými jsou dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům, skutečná existence škody a existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti ze strany původce jednání a škodou způsobenou poškozeným osobám (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. dubna 2012, Artegodan v. Komise, C‑221/10 P, EU:C:2012:216, bod 80 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada, C‑123/18 P, EU:C:2019:694, bod 32).

85      Podle ustálené judikatury jsou podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU kumulativní (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. prosince 2010, Fahas v. Rada, T‑49/07, EU:T:2010:499, bod 93, a usnesení ze dne 17. února 2012, Dagher v. Rada, T‑218/11, nezveřejněné, EU:T:2012:82, bod 34). Z toho plyne, že není-li jedna z těchto podmínek splněna, musí být žaloba v plném rozsahu zamítnuta, aniž je nutné zkoumat ostatní podmínky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. září 1999, Lucaccioni v. Komise, C‑257/98 P, EU:C:1999:402, bod 14, a rozsudek ze dne 26. října 2011, Dufour v. ECB, T‑436/09, EU:T:2011:634, bod 193).

86      Z ustálené judikatury vyplývá, že určení protiprávnosti unijního právního aktu, například v rámci žaloby na neplatnost, nepostačuje – i když je tato protiprávnost politováníhodná – k tomu, aby bylo možné učinit závěr, že je z tohoto důvodu automaticky založena mimosmluvní odpovědnost Unie na základě protiprávního jednání některého z jejích orgánů. Aby mohlo být uznáno, že je tato podmínka splněna, judikatura vyžaduje, aby žalobce prokázal, že se dotyčný orgán dopustil nikoli pouhé protiprávnosti, ale dostatečně závažného porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům (viz rozsudek ze dne 5. června 2019, Bank Saderat v. Rada, T‑433/15, nezveřejněný, EU:T:2019:374, bod 48 a citovaná judikatura).

87      Kromě toho je prokázání dostatečně závažného porušení práva zejména v oblasti omezujících opatření nezbytné zejména k předejití tomu, že poslání, které má dotyčný orgán plnit ve všeobecném zájmu Unie a jejích členských států, bude ohroženo tím, že tento orgán bude nakonec muset nahradit újmu, která mohla dotyčným osobám případně vzniknout, aniž přitom budou jednotlivci zatíženi majetkovými či nemajetkovými důsledky závažných a neomluvitelných nesplnění povinnosti dotyčným orgánem (rozsudek ze dne 5. června 2019, Bank Saderat v. Rada, T‑433/15, nezveřejněný, EU:T:2019:374, bod 49).

88      V souladu s cíli vnější činnosti Unie, které jsou uvedeny v článku 21 SEU, je totiž širší cíl zachování mezinárodního míru a bezpečnosti takové povahy, že odůvodňuje i významné negativní následky, které pro určité hospodářské subjekty vyplývají z rozhodnutí provádějících akty přijaté Unií za účelem dosažení tohoto základního cíle (rozsudek ze dne 5. června 2019, Bank Saderat v. Rada, T‑433/15, nezveřejněný, EU:T:2019:374, bod 50).

 Připomenutí zásad zakotvených v rozsudku ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada (C123/18 P)

89      Soudní dvůr v bodě 33 rozsudku ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada (C‑123/18 P, EU:C:2019:694), připomněl, že k dostatečně závažnému porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům, dojde, překročí-li dotyčný orgán zjevně a závažným způsobem meze, kterými je ohraničena jeho posuzovací pravomoc, přičemž skutečnostmi, ke kterým je třeba v tomto ohledu přihlédnout, jsou zejména složitost situací, které bylo třeba vyřešit, stupeň jasnosti a přesnosti porušené normy, jakož i rozsah prostoru pro uvážení, který tato norma unijnímu orgánu ponechává.

90      V tomto ohledu Soudní dvůr zaprvé v bodě 34 rozsudku ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada (C‑123/18 P, EU:C:2019:694), zdůraznil, že požadavek dostatečně závažného porušení normy unijního práva vyplývá z nutnosti vyvážit ochranu jednotlivců před protiprávním jednáním orgánů na straně jedné a prostor pro uvážení, který musí být přiznán těmto orgánům, aby nebyla paralyzována jejich činnost, na straně druhé. Toto vyvažování je o to důležitější v oblasti omezujících opatření, v níž se Rada, pokud jde o dostupnost informací, často potýká s obtížemi, v jejichž důsledku je posuzování, k němuž musí přistoupit, obzvlášť náročné.

91      Zadruhé Soudní dvůr v bodě 43 rozsudku ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada (C‑123/18 P, EU:C:2019:694), uvedl, že odpovědnost Unie může vzniknout pouze tehdy, je-li zjištěno pochybení, kterého by se za obdobných okolností nedopustila běžně obezřetná a s řádnou péčí postupující správa.

92      Zatřetí měl Soudní dvůr v bodech 44 a 46 rozsudku ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada (C‑123/18 P, EU:C:2019:694), za to, že všechna kritéria, která je třeba zohlednit při posouzení, zda došlo k dostatečně závažnému porušení normy unijního práva, se vztahují k datu, kdy dotyčný orgán přijal předmětné rozhodnutí nebo kdy přistoupil k předmětnému jednání, a že z toho vyplývá, že existence dostatečně závažného porušení normy unijního práva musí být nutně posuzována podle okolností, za kterých dotyčný orgán jednal k tomuto konkrétnímu datu.

93      Začtvrté Soudní dvůr v bodě 41 rozsudku ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada (C‑123/18 P, EU:C:2019:694), judikoval, že pokud je nařízení, kterým bylo přijato omezující opatření, zrušeno rozsudkem Tribunálu, který zakládá překážku věci rozsouzené, je třeba konstatovat, že ve vztahu k tomuto nařízení je první část první podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie, a sice porušení normy unijního práva, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům, splněna, pokud jde o uvedené nařízení.

94      Zapáté Soudní dvůr v bodech 77 až 79 rozsudku ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada (C‑123/18 P, EU:C:2019:694), konstatoval, že pro účely přijetí opatření je nutné považovat jednání určité entity ovládané osobou nebo subjektem a jednání na účet takové osoby nebo subjektu za rovnocenné. Uvedl, že tento závěr podporuje analýza cíle tohoto ustanovení, které má umožnit Radě přijmout účinná opatření vůči osobám zapojeným do šíření jaderných zbraní a zabránit tomu, aby se taková opatření obcházela. Soudní dvůr mimoto upřesnil, že uvedený závěr dále potvrzuje i analýza kontextu čl. 16 odst. 2 písm. d) nařízení č. 961/2010.

 Závěry Tribunálu

95      Právě ve světle zásad připomenutých v bodech 83 až 94 výše je třeba ověřit, zda jsou v projednávaném případě splněny podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie.

96      Na úvod je třeba poznamenat, že s přihlédnutím k tomu, co bylo připomenuto v bodě 93 výše, musí být vzhledem k tomu, že sporná zařazení na seznamy byla zrušena rozsudkem ze dne 6. září 2013, Bateni v. Rada (T‑42/12 a T‑181/12, nezveřejněný, EU:T:2013:409), a rozsudkem ze dne 18. září 2015, HTTS a Bateni v. Rada (T‑45/14, nezveřejněný, EU:T:2015:650), které zakládají překážku věci pravomocně rozsouzené, první část první podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie, a sice porušení normy unijního práva, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům, považována za splněnou, pokud jde o tato zařazení. Nyní je tudíž důležité ověřit, zda skutečnosti předložené žalobcem umožňují prokázat, že uvedená zařazení představují dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům.

–       K první výtce, vycházející z dostatečně závažného porušení hmotněprávních podmínek zařazení na seznam při porušení povinnosti ověřit skutkové okolnosti a poskytnout důkazy na podporu důvodů přijetí omezujících opatření

97      Tribunál má ověřit, zda se Rada dopustila dostatečně závažného porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům, když provedla sporná zařazení výlučně s ohledem na důkazy, které měla k dispozici v době provedení těchto zařazení.

98      Na úvod je třeba připomenout, jakými informacemi Rada disponovala ke dni, kdy provedla první zařazení na seznam, jelikož toto zařazení je součástí kontextu, ve kterém byla provedena sporná zařazení. Rada zejména uvedla, že první zařazení bylo založeno na skutečnosti, že žalobce byl ředitelem IRISL až do roku 2008, než se usadil v Evropě a založil společnost HTTS. Rovněž uvedla, že posledně uvedená společnost má sídlo v Hamburku (Německo), Schottweg 7, a že IRISL Europe, evropská dceřiná společnost IRISL, má sídlo v Hamburku, Schottweg 5. Je třeba souhlasně s Radou uvést, že k datu provedení prvního zařazení měla totiž k dispozici informace týkající se adresy společnosti HTTS, jak to vplývá z identifikačních údajů týkajících se podniků zařazených na seznam obsažený v příloze V nařízení č. 423/2007, ve znění vyplývajícím z části III bodu 1 písm. d) a j) přílohy prováděcího nařízení č. 668/2010.

99      Rada dále uvedla, že má k dispozici také rezoluce 1803 (2008) a 1929 (2010) o IRISL, jakož i zprávu výboru pro sankce Rady bezpečnosti, ve které je konstatováno, že se tato společnost dopustila tří zjevných porušení zbrojního embarga uvaleného rezolucí 1747 (2007). Jak Rada správně uvádí, důkaz o tom, že tyto dokumenty skutečně měla k dispozici, vyplývá ze skutečnosti, že jsou uvedeny v odůvodnění týkajícím se zařazení IRISL do přílohy II části III rozhodnutí 2010/413 a do části III přílohy prováděcího nařízení č. 668/2010.

100    Kromě toho nebyla zpochybněna věcná existence všech tří porušení zbrojního embarga, která byla konstatována v dané zprávě, stejně jako obsah uvedené zprávy, z níž vyplývá, že společnost IRISL zahájila činnosti s cílem obejít přijatá opatření převedením svých činností na jiné podniky a že se její sídlo v Evropě nacházelo v blízkosti sídla HTTS, společnosti založené a vedené žalobcem. Jak v podstatě uvedla Rada, jednalo se zde o skutečnosti hovořící pro první zařazení na seznam, jelikož toto zařazení bylo přímým důsledkem zařazení společnosti IRISL a ostatně i společnosti HDSL, přičemž posledně uvedená společnost, na jejíž účet žalobkyně jednala, byla zařazena do přílohy II části III rozhodnutí 2010/413, jakož i do části III přílohy prováděcího nařízení č. 668/2010 jako společnost, která sama jedná na účet IRISL.

101    Je třeba ostatně uvést, že zeměpisná blízkost sídla IRISL Europe a sídla HTTS nebyla žalobcem zpochybněna. Žalobce na jednání stran této blízkosti dokonce uznal, že v době, kdy došlo ke sporným zařazením, mohla společnost HTTS využívat zaměstnance společnosti IRISL Europe, která jí dala k dispozici část svého personálu.

102    Rada konečně tvrdila, aniž žalobce zpochybnil věcnou správnost skutkových zjištění, že v době prvního zařazení na seznam byla společnost HTTS, jejímž byl žalobce ředitelem, činná jako zástupkyně rejdařské společnosti HDSL, která byla považována za úzce propojenou se společností IRISL a jejíž jméno bylo dne 26. července 2010 rovněž zařazeno na seznamy subjektů podezřelých z usnadňování šíření jaderných zbraní v Íránu z důvodu, že „[j]edná jménem [na účet] společnosti IRISL, [a to tím, že] přepravuje kontejnery plavidly patřícími IRISL“, a že N. Bateni byl ředitelem společnosti IRISL až do roku 2008, než se usadil v Evropě a založil společnost HTTS.

103    S přihlédnutím k tomuto kontextu je třeba zkoumat skutečnosti, které byly základem pro druhé zařazení. Rada upřesnila, že toto zařazení vycházelo především z konkrétní a nezpochybněné okolnosti, že žalobce byl ředitelem společnosti IRISL až do roku 2008 a ředitelem společnosti HTTS v době prvního zařazení. Rada uvedla, že to ostatně zjevně vyplývá z dopisu ze dne 17. ledna 2012, kterým žalobce zpochybnil důvody prvního zařazení.

104    Pokud jde o třetí zařazení, Rada upřesnila, že dokumenty uvedené v přílohách A.3 a A.5 žaloby byly před přijetím tohoto opatření rovněž k dispozici a byly předány žalobci. Jednalo se zejména o veřejný zdroj tvořený článkem v New York Times ze dne 7. června 2010, který byl nadepsán „Companies Linked to IRISL“ a obsahoval seznam 66 podniků, včetně společností HTTS a HDSL, které měly vazbu na společnost IRISL a na které tato společnost převedla plavidla, a o dokumenty dokládající skutečnost, že žalobce byl ředitelem společnosti IRISL Europe od roku 2009 a ředitelem společnosti HTTS od roku 2010.

105    Z příloh A.3 a A.5 žaloby kromě toho vyplývá, že Rada před provedením třetího zařazení poskytla žalobci soubor informací umožňujících doložit, že žalobce byl ředitelem společnosti IRISL až do roku 2008 a poté ředitelem společnosti IRISL Europe a že společnost HTTS byla evropským zástupcem společností SAPID a HDSL pro poskytování klíčových služeb lodního makléře.

106    Rada navíc uvedla, že při třetím zařazení zohlednila závěrečnou zprávu ze dne 12. června 2012, kterou vypracovala skupina odborníků zřízená rezolucí 1929 (2010), jakož i závěrečnou zprávu uvedené skupiny odborníků ze dne 5. června 2013, z níž vyplývá, že IRISL převedla plavidla na dvě propojené společnosti, a sice HDSL a SAPID. IRISL a s ní propojené společnosti mimoto provedly od roku 2008 řadu změn ohledně skutečného a registrovaného vlastníka plavidel a u plavidel, jejichž skutečným vlastníkem byla společnost IRISL a společnosti propojené se společností IRISL, byly neustále měněny název, vlajka a registrovaný vlastník. Je třeba zdůraznit, že pokud jde o dostupnost těchto závěrečných zpráv skupiny odborníků OSN, je nesporné, že představují skutečnosti uznané na mezinárodní úrovni.

107    Rada dále upřesnila, že při třetím zařazení měla k dispozici zdroj informací veřejné povahy, zejména zprávu Iran Watch ze dne 2. srpna 2012, jakož i prohlášení, která Spolková republika Německo učinila v rámci řízení, v němž byl vydán rozsudek ze dne 6. září 2013, Bateni v. Rada (T‑42/12 a T‑181/12, nezveřejněný, EU:T:2013:409). Z uvedených prohlášení Spolkové republiky Německo vyplývá zaprvé, že společnost HTTS udržovala vztahy se společností HDSL, která byla založena na jaře roku 2009 v souvislosti s privatizací společnosti IRISL, zadruhé, že na konci listopadu roku 2009 společnost HDSL převzala flotilu kontejnerových lodí společnosti IRISL a současně byla založena společnost HTTS pouze s cílem obcházet omezující opatření přijatá vůči společnosti IRISL, zatřetí, že společnost HTTS je zástupkyní společnosti HDSL v Evropě, zatímco IRISL Europe zůstává zástupkyní společnosti IRISL pro zbývající část flotily této společnosti, a začtvrté, že společnost HTTS vykonává veškerou činnost pro společnost IRISL.

108    V tomto ohledu je třeba upřesnit, že uvedená prohlášení měla Rada při třetím zařazení k dispozici, jelikož odkaz na tato prohlášení je uveden v rozsudku ze dne 12. června 2013, HTTS v. Rada (T‑128/12 a T‑182/12, nezveřejněný, EU:T:2013:312), jak vyplývá z bodu 53 uvedeného rozsudku, a že posledně uvedený rozsudek byl vydán před tímto zařazením.

109    Rada konečně v odpověď na žádost, kterou jí Tribunál adresoval na jednání, stran třetího zařazení upřesnila, že skutečnosti uvedené v přílohách A 3 a A 5 žaloby a citované v bodech 104 a 105 výše měla k dispozici při provedení tohoto zařazení a byly Tribunálem zohledněny v řízení, v němž byl vydán rozsudek ze dne 18. září 2015, HTTS a Bateni v. Rada (T‑45/14, nezveřejněný, EU:T:2015:650).

110    Z výše uvedeného vyplývá, že Rada v rámci tohoto řízení poskytla důkaz, že při přijetí dotčených omezujících opatření měla k dispozici všechny indicie a neprovedla sporná zařazení bez jakéhokoli důkazu.

111    Argument žalobce, že důkaz o závažném a zjevném porušení v projednávané věci vyplývá přímo jednak z prohlášení učiněných Radou v řízení, v němž byl vydán rozsudek ze dne 6. září 2013, Bateni v. Rada (T‑42/12 a T‑181/12, nezveřejněný, EU:T:2013:409), a jednak z uvedeného rozsudku a z rozsudku ze dne 18. září 2015, HTTS a Bateni v. Rada (T‑45/14, nezveřejněný, EU:T:2015:650), nemůže mimoto prokázat, že Rada dostatečně závažně porušila právní normu, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům.

112    Pokud jde totiž o prohlášení učiněná Radou během řízení, v němž byl vydán rozsudek ze dne 6. září 2013, Bateni v. Rada (T‑42/12 a T‑181/12, nezveřejněný, EU:T:2013:409), je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, Rada v rámci tohoto řízení neuznala, že zařadila jméno žalobce na sporné seznamy pouze na základě informací pocházejících od členských států, aniž měla jakýkoli důkaz. Rada pouze uvedla, že byla členským státem informována o tom, že žalobce je ředitelem společnosti IRISL Europe, což je okolnost, která nebyla uvedena v odůvodnění druhého zařazení, a kterou tedy Tribunál v rámci žaloby podané proti tomuto zařazení neanalyzoval. Kromě toho je sice pravda, že Rada na jednání ve věci, v níž byl vydán daný rozsudek, prohlásila, že v okamžiku provedení druhého zařazení nedisponovala ani informacemi poskytnutými Spolkovou republikou Německo, ani článkem v New York Times ze dne 7. června 2010, avšak uvedené zařazení podle všeho nebylo založeno pouze na těchto dvou skutečnostech, ale na větším počtu nepřímých důkazů. Tento závěr je podpořen skutečnostmi uvedenými v bodech 98 až 103 výše.

113    Pokud jde o rozsudek ze dne 6. září 2013, Bateni v. Rada (T‑42/12 a T‑181/12, nezveřejněný, EU:T:2013:409), ve kterém měl Tribunál za to, že se Rada dopustila „zjevně nesprávného posouzení“, jakož i o rozsudek ze dne 18. září 2015, HTTS a Bateni v. Rada (T‑45/14, nezveřejněný, EU:T:2015:650), je třeba nejprve upřesnit, že zjevně nesprávné posouzení jakožto důvod uplatněný na podporu žaloby na neplatnost musí být odlišeno od zjevného a závažného překročení mezí posuzovací pravomoci, které je v rámci žaloby na náhradu škody uplatňováno za účelem určení dostatečně závažného porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům.

114    Dále, jak vyplývá z bodu 44 rozsudku ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada (C‑123/18 P, EU:C:2019:694), a jak je upřesněno v bodě 92 výše, musí se všechna kritéria, která je třeba zohlednit při posuzování, zda došlo k dostatečně závažnému porušení právní normy, vztahovat k datu, kdy dotyčný orgán přijal předmětné rozhodnutí nebo kdy přistoupil k předmětnému jednání.

115    Argumenty žalobce týkající se rozsudku ze dne 6. září 2013, Bateni v. Rada (T‑42/12 a T‑181/12, nezveřejněný, EU:T:2013:409), a rozsudku ze dne 18. září 2015, HTTS a Bateni v. Rada (T‑45/14, nezveřejněný, EU:T:2015:650), tudíž nemohou být vzaty v úvahu jako informace dostupné k datu sporných zařazení za účelem posouzení, zda se Rada v souvislosti s uvedeným zařazením dopustila závažného a zjevného porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům.

116    Pokud jde konečně o argument vycházející z toho, že k třetímu zařazení došlo po vydání rozsudku ze dne 6. září 2013, Bateni v. Rada (T‑42/12 a T‑181/12, nezveřejněný, EU:T:2013:409), a že na základě rozsudku ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada (T‑384/11, EU:T:2014:986), takové zařazení představuje závažné a zjevné porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům, je třeba uvést, že mezi datem vydání uvedeného rozsudku a datem třetího zařazení bylo nové kritérium zařazení – širší než kritérium týkající se právnických osob, subjektů nebo orgánů vlastněných nebo ovládaných společností IRISL nebo jednajících na její účet – zavedeno rozhodnutím 2013/497 v čl. 20 odst. 1 písm. b) rozhodnutí 2010/413 a nařízením č. 971/2013 v čl. 23 odst. 2 písm. e) nařízení č. 267/2012. Vzhledem k tomu, že toto nové kritérium uvádí také „osob[y] a subjekt[y], které [IRISL] poskytují pojištění nebo jiné podstatné služby [nebo subjekty, které jsou jí vlastněny nebo ovládány nebo jednají na její účet]“, neomezuje se tedy pouze na osoby vlastněné nebo ovládané IRISL nebo jednající na její účet, ale zahrnuje také osoby poskytující služby subjektům, které jsou vlastněny nebo ovládány touto společností nebo jednají na její účet.

117    Rada se tak při třetím zařazení žalobce na sporné seznamy neomezila na zopakování odůvodnění poskytnutého při druhém zařazení. Třetí zařazení bylo totiž odůvodněno zejména tím, že žalobce je generálním ředitelem společnosti HTTS, která jakožto generální zástupce poskytuje klíčové služby společnostem SAPID a HDSL. Toto nové zařazení žalobce na seznam tak bylo založeno na novém kritériu zařazení, tedy poskytování klíčových služeb subjektům jednajícím na účet společnosti IRISL.

118    Pokud jde o argument žalobce vycházející ze skutečnosti, že jednání Rady v projednávané věci bylo totožné s jednáním ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada (T‑384/11, EU:T:2014:986), je třeba upřesnit, že i když Tribunál v uvedeném rozsudku dospěl k závěru, že se Rada dopustila protiprávnosti, protože neměla prostor pro uvážení, bylo to dáno tím, že k datu přijetí dotčených opatření neměla k dispozici informace ani důkazy na podporu důvodů přijetí uvedených omezujících opatření vůči žalobkyni, a že tudíž porušila povinnost, která již k datu přijetí těchto opatření vyplývala z ustálené judikatury Soudního dvora a ve vztahu k níž Rada neměla žádný prostor pro uvážení (viz rozsudek ze dne 5. června 2019, Bank Saderat v. Rada, T‑433/15, nezveřejněný, EU:T:2019:374, bod 69 a citovaná judikatura).

119    Předmětem projednávané věci přitom není otázka, zda Rada splnila povinnost předložit důkazy na podporu sporných zařazení. V projednávané věci je totiž třeba určit, zda se Rada tím, že provedla uvedená zařazení na základě skutečností, které měla k dispozici k datu provedení těchto zařazení, zejména skutečností uvedených v bodech 98 až 109 výše, dopustila dostatečně závažného porušení, které je způsobilé založit mimosmluvní odpovědnost Unie. V tomto ohledu je třeba vzít v úvahu prostor, jejž měla Rada při posuzování nepřímých důkazů použitých na podporu dotčených omezujících opatření.

120    V tomto ohledu je třeba v odpověď na argument žalobce vycházející z toho, že při provedení sporných zařazení neexistovaly žádné zvláštní obtíže, které by Radě bránily, aby uznala, že dřívější činnost nemůže sama o sobě odůvodnit uložení omezujících opatření vůči určité osobě, a že Rada tedy neměla v tomto ohledu žádný prostor pro uvážení nebo měla nanejvýš velmi omezený prostor pro uvážení, připomenout, že druhé zařazení bylo založeno na skutečnosti, že žalobce byl ředitelem společnosti HTTS, která byla sankcionována jako společnost jednající na účet společnosti IRISL, a jednatelem společnosti IRISL, a že třetí zařazení bylo založeno na skutečnosti, že žalobce jednal na účet společnosti IRISL, byl ředitelem společnosti IRISL až do roku 2008, poté generálním ředitelem společnosti IRISL Europe a nakonec generálním ředitelem společnosti HTTS, která jakožto generální zástupce poskytovala klíčové služby společnostem SAPID a HDSL, které byly obě označeny jako subjekty jednající na účet společnosti IRISL.

121    Sporná zařazení byla tedy založena jak na osobní vazbě mezi žalobcem a společností IRISL, tak na skutečnosti, že žalobce zastával vedoucí funkci ve společnosti údajně ovládané nebo vlastněné společností IRISL, tedy HTTS, která poskytovala klíčové služby jiným společnostem údajně ovládaným nebo vlastněným společností IRISL, tedy společnostem HDSL a SAPID.

122    Každopádně pokud jde o otázku, zda dřívější činnost určité osoby může dostatečně odůvodnit přijetí omezujících opatření vůči této osobě, nebo zda musí existovat další nepřímé důkazy, je třeba uvést, že odkaz na činnost vykonávanou v minulosti může být podle okolností dostatečným odůvodněním přijetí omezujícího opatření (obdobně viz rozsudek ze dne 28. července 2016, Tomana a další v. Rada a Komise, C‑330/15 P, nezveřejněný, EU:C:2016:601, bod 86).

123    Navíc je třeba dodat, že k datu provedení sporných zařazení pojem společnost „vlastněná nebo ovládaná jiným subjektem“, pokud jde o omezující opatření, ponechával rovněž Radě prostor pro uvážení. Ostatně i když Soudní dvůr v rozsudku ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada (C‑123/18 P, EU:C:2019:694), upřesnil obsah výrazů „vlastněný“ a „ovládaný“, je třeba uvést, že v bodě 70 daného rozsudku potvrdil to, co Tribunál připomněl v rozsudku ze dne 13. prosince 2017, HTTS v. Rada (T‑692/15, EU:T:2017:890), a sice že pojem „společnost vlastněná nebo ovládaná“ nemá v oblasti omezujících opatření stejný dosah, jaký má obecně v právu obchodních společností, jde-li o identifikaci obchodní odpovědnosti společnosti, která právně podléhá rozhodovací kontrole jiné obchodní entity. Soudní dvůr upřednostnil dosti širokou definici pojmu „kontrola“ v oblasti omezujících opatření a nevymezil výrazy „vlastněný“ a „ovládaný“ striktně, jak v podstatě vyplývá z bodů 74 a 75 rozsudku ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada (C‑123/18 P, EU:C:2019:694).

124    Je tedy třeba mít souhlasně s Radou a Komisí za to, že ke dni provedení sporných zařazení mohla existovat nejistota ohledně přesného obsahu pojmu „společnost vlastněná nebo ovládaná jiným subjektem“, a že Rada proto měla určitý prostor pro posouzení skutečností, které jsou způsobilé prokázat, že společnost HTTS, jejímž byl žalobce ředitelem, byla vlastněna nebo ovládána společností, která se účastní jaderných aktivit Íránu, je s nimi přímo spojena nebo je podporuje.

125    Nakonec žalobce uplatnil argument, podle kterého Rada při třetím zařazení nezohlednila skutečnost, že Tribunál rozsudkem ze dne 16. září 2013, Islamic Republic of Iran Shipping Lines a další v. Rada (T‑489/10, EU:T:2013:453), zrušil zařazení společnosti IRISL a ostatních společností, na které bylo odkazováno, zejména SAPID a HDSL, na seznam, a že v důsledku toho byly poskytnuté „důkazy“ od počátku zcela irelevantní. V tomto ohledu, jak Soudní dvůr uvedl v bodě 48 rozsudku ze dne 31. ledna 2019, Islamic Republic of Iran Shipping Lines a další v. Rada (C‑225/17 P, EU:C:2019:82), věcná existence tří porušení embarga zavedeného rezolucí 1747 (2007) nebyla rozsudkem ze dne 16. září 2013, Islamic Republic of Iran Shipping Lines a další v. Rada (T‑489/10, EU:T:2013:453), zpochybněna. V bodě 66 uvedeného rozsudku měl Tribunál za to, že „se jeví jako důvodná úvaha, že skutečnost, že IRISL byla zapojena do tří incidentů týkajících se přepravy vojenského materiálu v rozporu se zákazem stanoveným v odstavci 5 rezoluce 1747 (2007), zvyšuje riziko, že byla rovněž zapojena do incidentů týkajících se přepravy materiálu souvisejícího se šířením jaderných zbraní“.

126    Ze zrušení zařazení jmen společností IRISL, SAPID a HDSL na seznam po provedení druhého a třetího zařazení tudíž nevyplývá, že se Rada dopustila porušení hmotněprávních podmínek pro zařazení na seznam, které může založit mimosmluvní odpovědnost Unie.

127    Z výše uvedeného vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce v rámci první výtky, měla Rada k datu provedení druhého a třetího zařazení k dispozici informace, které lze považovat za nepřímé důkazy o tom, že žalobce měl vazby na IRISL a mohl jednat na účet IRISL v Evropě a také jednat v rámci HTTS v zájmu IRISL.

128    I když se Rada při druhém a třetím zařazení dopustila zjevně nesprávného posouzení, když vycházela z uvedených okolností, nelze mít tedy za těchto podmínek za to, že toto pochybení bylo zjevné a neomluvitelné a že by se jej běžně obezřetná a s řádnou péčí postupující správa za obdobných okolností nedopustila (obdobně viz rozsudek ze dne 5. června 2019, Bank Saderat v. Rada, T‑433/15, nezveřejněný, EU:T:2019:374, bod 73).

129    Je tudíž třeba mít za to, že se Rada k datu provedení sporných zařazení neodchýlila od jednání běžně obezřetné a s řádnou péčí postupující správy.

130    Z toho plyne, že první výtka vycházející z toho, že Rada na základě dostatečných důkazů neprokázala, že byl žalobce ovládán společností IRISL, musí být zamítnuta.

–       K druhé výtce, vycházející z dostatečně závažného porušení základního práva na účinnou soudní ochranu

131    Pokud jde o druhou výtku, ze spisu vyplývá, že žalobce obdržel informace nezbytné k pochopení důvodů přijetí omezujících opatření vůči němu a mohl uplatnit protiprávnost omezujících opatření, která se na něj vztahovala, a dosáhnout jejich zrušení.

132    Navíc je třeba připomenout, že vzhledem k tomu, že žalobce podal žalobu proti omezujícím opatřením, která se na něj vztahovala, a Tribunál tato opatření zrušil, nemůže se v projednávané věci dovolávat existence dostatečně závažného porušení svého práva na účinnou soudní ochranu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. prosince 2018, Bank Refah Kargaran v. Rada, T‑552/15, nezveřejněný, EU:T:2018:897, bod 51).

133    Druhá výtka musí být tedy zamítnuta jako neopodstatněná.

–       K třetí výtce, vycházející z dostatečně závažného porušení práva na respektování soukromého a rodinného života, práva na ochranu osobních údajů, jakož i svobody podnikání a práva na vlastnictví

134    Pokud jde o třetí výtku, je třeba souhlasně s Radou uvést, že argumenty žalobce nejsou podloženy důkazy, a nesplňují tedy požadavky stanovené v čl. 76 písm. d) jednacího řádu.

135    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 76 písm. d) jednacího řádu musí žaloba obsahovat mimo jiné stručný popis žalobních důvodů. Na základě ustálené judikatury musí být navíc tento popis dostatečně jasný a přesný, aby žalovanému umožnil připravit si obranu a Tribunálu umožnil rozhodnout o žalobě případně i bez dalších informací. K tomu, aby byla žaloba přípustná, je totiž třeba, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na nichž je založena, vyplývaly přinejmenším stručně, avšak uceleně a srozumitelně z textu samotné žaloby, a to za účelem zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti. Podle ustálené judikatury rovněž platí, že každý žalobní důvod, který není dostatečně popsán v návrhu na zahájení řízení, musí být považován za nepřípustný. Obdobné požadavky platí i pro výtky uváděné na podporu žalobního důvodu. Touto nepominutelnou podmínkou řízení se musí unijní soud zabývat i bez návrhu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. května 2016, Itálie v. Komise, T‑384/14, nezveřejněný, EU:T:2016:298, bod 38 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 12. února 2020, Kampete v. Rada, T‑164/18, nezveřejněný, EU:T:2020:54, bod 112).

136    V projednávané věci je přitom třeba uvést, že žalobce v žalobě pouze připomíná obsah uplatněných zásad, aniž předkládá jakýkoli důkaz na podporu existence závažných porušení práva na respektování soukromého a rodinného života, práva na ochranu osobních údajů, jakož i svobody podnikání a práva na vlastnictví. Žalobce ostatně na jednání v odpověď na otázku položenou Tribunálem upřesnil, že otázky, kterými se zabýval v části věnované existenci nemajetkové újmy způsobené přijetím omezujících opatření vůči němu, nemohou být použity při prokazování existence dostatečně závažného porušení uvedených základních práv.

137    Z výše uvedeného tudíž vyplývá, že žalobce právně dostačujícím způsobem neformuloval argument směřující k uplatnění údajného závažného porušení výše uvedených základních práv.

138    Třetí výtku je proto třeba odmítnout jako nepřípustnou.

139    Z výše uvedeného vyplývá, že žalobu je třeba zamítnout v plném rozsahu, aniž je třeba zkoumat, zda jsou splněny ostatní podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie.

 K nákladům řízení

140    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

141    Mimoto podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení.

142    Vzhledem k tomu, že žalobce neměl ve věci úspěch a Rada požadovala náhradu nákladů řízení, je důvodné žalobci uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou. Komise ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (první senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zčásti odmítá jako nepřípustná a zčásti zamítá jako neopodstatněná.

2)      Naser Bateni ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou Evropské unie.

3)      Evropská komise ponese vlastní náklady řízení.

Kanninen

Jaeger

Porchia

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 7. července 2021.

Podpisy.


*      Jednací jazyk: němčina.