ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního senátu)
22. září 2015(*)
„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vůči Íránu s cílem zabránit šíření jaderných zbraní – Zmrazení finančních prostředků – Nesprávné posouzení – Povinnost uvést odůvodnění – Právo na obhajobu – Právo na účinnou soudní ochranu – Proporcionalita“
Ve věci T‑161/13,
First Islamic Investment Bank Ltd, se sídlem v Labuanu (Malajsie), zastoupená B. Mettetalem a C. Wucher-Northem, advokáty,
žalobkyně,
proti
Radě Evropské unie, zastoupené Á. de Elera-San Miguel Hurtadem a M. Bishopem, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na částečné zrušení rozhodnutí Rady 2012/829/SZBP ze dne 21. prosince 2012, kterým se mění rozhodnutí 2010/413/SZBP o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 356, s. 71), a prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1264/2012 ze dne 21. prosince 2012, kterým se provádí nařízení (EU) č. 267/2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 356, s. 55), a návrh na zrušení rozhodnutí Rady zachovat omezující opatření, která se týkají žalobkyně,
TRIBUNÁL (první senát),
ve složení H. Kanninen, předseda, I. Pelikánová (zpravodajka) a E. Buttigieg, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: L. Grzegorczyk, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 10. prosince 2014,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Žalobkyně, First Islamic Investment Bank Ltd, je malajsijská banka.
2 Projednávaná věc spadá do rámce režimu omezujících opatření zavedeného za účelem vytvoření tlaku na Íránskou islámskou republiku k tomu, aby ukončila jaderné činnosti představující riziko šíření jaderných zbraní a vývoj nosičů jaderných zbraní (dále jen „šíření jaderných zbraní“).
3 Rozhodnutím Rady 2012/829/SZBP ze dne 21. prosince 2012, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. L 356, s. 71), byl název žalobkyně zařazen na seznam subjektů zapojených do šíření jaderných zbraní obsažený v příloze II rozhodnutí Rady 2010/413/SZBP ze dne 26. července 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP (Úř. věst. L 195, s. 39).
4 Prováděcím nařízením Rady (EU) č. 1264/2012 ze dne 21. prosince 2012, kterým se provádí nařízení č. 267/2012 (Úř. věst. L 356, s. 55), byl následně název žalobkyně zařazen na seznam obsažený v příloze IX nařízení Rady (EU) č. 267/2012 ze dne 23. března 2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení (EU) č. 961/2010 (Úř. věst. L 88, s. 1).
5 V důsledku zařazení názvu žalobkyně na seznam obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413 a na seznam obsažený v příloze IX nařízení č. 267/2012 došlo ke zmrazení jejích finančních prostředků a hospodářských zdrojů.
6 Co se týče žalobkyně, jsou rozhodnutí 2012/829 a prováděcí nařízení č. 1264/2012 odůvodněna takto:
„First Islamic Investment Bank (FIIB) napomáhá označeným subjektům při porušování nařízení EU o Íránu a poskytuje finanční podporu íránské vládě. Je součástí Sorinet Group, kterou vlastní a provozuje Babak Zanjani. Je využívána k tokům plateb souvisejících s íránskou ropou.“
7 Dne 22. prosince 2012 zveřejnila Rada Evropské unie v Úředním věstníku Evropské unie oznámení pro osoby a subjekty, na něž se vztahují omezující opatření stanovená v rozhodnutí 2012/829 a v prováděcím nařízení č. 1264/2012 (Úř. věst. C 398, s. 8).
8 Dopisem ze dne 3. ledna 2013 uvědomila Rada žalobkyni o zařazení jejího názvu na seznam obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413 a na seznam obsažený v příloze IX nařízení č. 267/2012.
9 Dopisem ze dne 25. ledna 2013 žalobkyně zpochybnila opodstatněnost zařazení svého názvu a požádala Radu o přezkoumání. Svou žádost zopakovala v dopise ze dne 25. února 2013, v němž rovněž požádala o přístup k informacím a důkazům, z nichž uvedené zařazení vychází.
10 Dopisem ze dne 14. března 2014 Rada odpověděla na žádost žalobkyně o přezkoumání. Při této příležitosti upřesnila, že důvody zařazení žalobkyně na seznam obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413 a na seznam obsažený v příloze IX nařízení č. 267/2012 jsou správné, a uvedené zařazení tedy musí být zachováno.
11 Dne 15. března 2014 zveřejnila Rada oznámení pro osoby a subjekty, na něž se vztahují omezující opatření stanovená v rozhodnutí 2010/413 a v nařízení č. 267/2012 (Úř. věst. C 77, s. 1). Podle tohoto oznámení se měla uvedená opatření, včetně opatření týkajících se žalobkyně, nadále uplatňovat.
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
12 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 14. března 2013 podala žalobkyně projednávanou žalobu.
13 Při změně složení senátů Tribunálu byla soudkyně zpravodajka přidělena k prvnímu senátu, kterému byla tudíž tato věc dne 23. září 2013 přidělena.
14 Dne 25. května 2014 žalobkyně změnila svá návrhová žádání v tom smyslu, že navrhla zrušení rozhodnutí Rady zachovat omezující opatření, která se na ni vztahují (dále jen „rozhodnutí o zachování“), uvedeného v oznámení ze dne 15. března 2014.
15 V rámci organizačních procesních opatření podle článku 64 jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991 byly účastnice řízení dopisem ze dne 23. října 2014 vyzvány, aby odpověděly písemně na určité otázky a předložily určité dokumenty. Rada a žalobkyně předložily odpovědi dne 12. listopadu 2014.
16 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 10. prosince 2014. Na jednání byla žalobkyně vyzvána, aby Tribunálu předala kopii dopisu Rady ze dne 14. března 2014 za účelem jejího založení do spisu. Rada sdělila, že k předmětnému dopisu nemá žádné připomínky.
17 Žalobkyně vyhověla výzvě Tribunálu formulované při jednání ve stanovené lhůtě.
18 Dne 22. prosince 2014 ukončil předseda prvního senátu Tribunálu ústní část řízení.
19 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil bod I přílohy rozhodnutí 2012/829 v rozsahu, v němž se jí týká;
– zrušil bod I přílohy prováděcího nařízení č. 1264/2012 v rozsahu, v němž se jí týká;
– zrušil rozhodnutí o zachování;
– uložil Radě náhradu nákladů řízení.
20 Rada navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zamítl;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
K přípustnosti
21 Rada tvrdí, že žaloba je nepřípustná, jelikož byla podána po lhůtě. Z rozsudku ze dne 23. dubna 2013, Gbagbo a další v. Rada (C‑478/11 P až C‑482/11 P, Sb. rozh., EU:C:2013:258), totiž vyplývá, že lhůta pro podání žaloby proti aktům, kterými se stanoví individuální restriktivní opatření, uvedená v článku 263 SFEU, začíná plynout od zveřejnění oznámení v Úředním věstníku, které se považuje za sdělení předmětných aktů dotčeným osobám a subjektům. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě bylo oznámení týkající se zařazení názvu žalobkyně na předmětné seznamy zveřejněno v Úředním věstníku dne 22. prosince 2012, dvouměsíční lhůta stanovená v článku 263 SFEU prodloužená o jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti podle čl. 102 odst. 2 jednacího řádu ze dne 2. května 1991 uplynula dne 4. března 2013, tedy 10 dní před podáním žaloby, ke kterému došlo dne 14. března 2013.
22 Žalobkyně zejména odpovídá, že řešení přijaté v rozsudku Gbagbo a další v. Rada, bod 21 výše (EU:C:2013:258), není použitelné, jelikož v projednávaném případě následovalo po zveřejnění v Úředním věstníku individuální oznámení napadených aktů žalobkyni.
23 Podle čl. 263 šestého pododstavce SFEU musí být žaloba na neplatnost podána ve lhůtě dvou měsíců, a to podle okolností ode dne vyhlášení příslušného aktu, ode dne jeho oznámení navrhovateli nebo ode dne, kdy se o něm navrhovatel dozvěděl.
24 V souladu s čl. 102 odst. 2 jednacího řádu ze dne 2. května 1991 se lhůta pro podání žaloby prodlužuje o jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti.
25 Pokud jde o akty, jimiž byla přijata nebo zachována omezující opatření vztahující se na osobu nebo subjekt, začíná lhůta pro podání žaloby na neplatnost plynout ode dne, kdy této osobě nebo subjektu byly uvedené akty povinně sděleny (v tomto smyslu viz rozsudek ze Gbagbo a další v. Rada, bod 21 výše, EU:C:2013:258, body 55 a 59).
26 Článek 24 odst. 3 rozhodnutí 2010/413 a čl. 46 odst. 3 nařízení č. 267/2012 stanoví, že je-li známa adresa uvedené osoby nebo subjektu, sdělí jim Rada dotyčné akty přímo.
27 V projednávaném případě musela být adresa žalobkyně Radě známa, jelikož ji uvedla v rozhodnutí 2012/829 a v prováděcím nařízení č. 1264/2012.
28 Lhůta pro podání žaloby proti oběma těmto aktům tedy plyne ode dne jejich individuálního oznámení žalobkyni, to znamená ode dne, kdy jí byl doručen dopis Rady ze dne 3. ledna 2013.
29 V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že pokud se Rada dovolává opožděnosti žaloby, musí prokázat datum, kdy byl dopis ze dne 3. ledna 2013 oznámen žalobkyni (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. června 1980, Belfiore v. Komise, 108/79, Recueil, EU:C:1980:146, bod 7).
30 K prokázání data dotčeného oznámení předložila Rada skutečnosti, z nichž vyplývá, že dopis ze dne 3. ledna 2013 zaslala na tři adresy žalobkyně včetně adresy uvedené v žalobě. Předložila rovněž doručenku od jednoho ze tří dopisů, s datem 4. ledna 2013. Za těchto okolností předpokládá, že i když jí doručenky v případě ostatních dvou dopisů nebyly vráceny, byly tyto dopisy adresátovi doručeny „ve stejný den nebo v nejbližší době“.
31 Žalobkyně tvrdí, že dopis ze dne 3. ledna 2013 jí byl doručen jako obyčejná zásilka, a že tudíž není schopna určit přesné datum jeho oznámení.
32 Je třeba poukázat na to, že i když doručenka předložená Radou uvádí datum 4. ledna 2013, nepředstavuje dostatečný důkaz toho, že toto datum je datem skutečného oznámení dopisu ze dne 3. ledna 2013 žalobkyni.
33 Vzhledem k uspořádání jednotlivých kolonek na doručence se totiž zdá, že uvedené datum není datem pokusu o předání dopisu adresátovi, nýbrž datem jeho podání na poštu. Je tomu tak tím spíše, že je mimořádně nepravděpodobné, aby dopis datovaný 3. ledna 2013 v Bruselu (Belgie) mohl být předán belgické poště, dopraven do Malajsie a doručen malajsijskou poštou na místo určení během jednoho dne.
34 A dále se doručenka předložená Radou každopádně týká jiné adresy, než je uvedena žalobkyní v žalobě, a dokládá neúspěšný pokus o doručení, jelikož malajsijská pošta uvedla, že adresát „nebyl zastižen“.
35 Za těchto okolností je třeba konstatovat, že Radě se nepodařilo prokázat, ke kterému dni byl dopis ze dne 3. ledna 2013 oznámen žalobkyni.
36 Kromě toho je třeba uvést, že pokud je datum 4. ledna 2013, kterého se dovolává Rada, považováno za začátek plynutí lhůty pro podání žaloby, uplynula tato lhůta dne 14. března 2013, což znamená, že žaloba podaná téhož dne byla v každém případě podána ve lhůtě.
37 Námitku nepřípustnosti vznesenou Radou je tedy třeba zamítnout.
K věci samé
38 Na podporu svých návrhových žádání uvádí žalobkyně tři důvody, přičemž první vychází z nesprávného posouzení, druhý z porušení povinnosti uvést odůvodnění a jejího práva na obhajobu a na účinnou soudní ochranu a třetí z porušení zásady proporcionality.
39 Rada zpochybňuje opodstatněnost žalobních důvodů žalobkyně.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného posouzení
40 Žalobkyně tvrdí, že Rada se dopustila nesprávného posouzení, když přijala vůči ní namířená omezující opatření, a zpochybňuje opodstatněnost vůči ní uplatněných důvodů.
41 Rada zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyně.
42 Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, soudní kontrola aktu, kterým se stanoví omezující opatření vůči osobě nebo subjektu, vyžaduje mimo jiné, aby se unijní soud ujistil o tom, zda se předmětný akt opírá o dostatečně pevný skutkový základ. Je proto třeba ověřit skutečnosti uváděné v odůvodnění, o něž se uvedený akt opírá, tak aby se soudní přezkum neomezoval na abstraktní posouzení pravděpodobnosti uváděných důvodů, ale aby se zaměřil na otázku, zda jsou tyto důvody, nebo alespoň jeden z nich, který sám o sobě postačuje k odůvodnění tohoto aktu, podložené (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. listopadu 2013, Rada v. Fulmen a Mahmoudian, C‑280/12 P, Sb. rozh., EU:C:2013:775, body 58, 59 a 64 a citovaná judikatura).
43 Unijní soud musí v rámci tohoto přezkumu za tímto účelem případně vyzvat příslušný unijní orgán, aby předložil důvěrné i nedůvěrné informace a důkazy, které jsou pro takový přezkum relevantní (viz rozsudek Rada v. Fulmen a Mahmoudian, bod 42 výše, EU:C:2013:775, bod 65 a citovaná judikatura).
44 V případě zpochybnění legality je totiž úkolem příslušného unijního orgánu, aby prokázal, že jsou důvody uplatňované vůči dotyčné osobě podložené, přičemž tato osoba není povinna předložit důkazy o opaku svědčící o tom, že uvedené důvody podložené nejsou (viz rozsudek Rada v. Fulmen a Mahmoudian, bod 42 výše, EU:C:2013:775, bod 66 a citovaná judikatura).
45 Je třeba připomenout, že Rada uplatnila vůči žalobkyni následující důvody:
„First Islamic Investment Bank (FIIB) napomáhá označeným subjektům při porušování nařízení EU o Íránu a poskytuje finanční podporu íránské vládě. Je součástí Sorinet Group, kterou vlastní a provozuje Babak Zanjani. Je využívána k tokům plateb souvisejících s íránskou ropou.“
46 Zaprvé má žalobkyně za to, že Rada neprokázala, že žalobkyně porušila unijní právní úpravu a poskytovala podporu íránské vládě. V této souvislosti upřesňuje, že vzhledem k tomu, že je vlastněna tádžickou společností Arzish, není spojena s íránskou vládou a nikdy neuskutečňovala transakce s íránskými společnostmi, ani transakce související s údajnými platbami za íránskou surovou ropu.
47 V tomto ohledu je třeba uvést, že Rada ve svých písemnostech ani v rámci ústní části řízení nepředložila konkrétní tvrzení či důkazy k prokázání opodstatněnosti důvodů, podle nichž žalobkyně pomáhá třetím subjektům porušovat platnou právní úpravu nebo podporuje íránskou vládu tím, že zprostředkovává platby související s íránskou ropou. Za těchto okolností nemohou tyto důvody, jejichž opodstatněnost žalobkyně zpochybňuje, odůvodnit vůči ní namířená omezující opatření.
48 Zadruhé žalobkyně popírá, že by ji vlastnila či ovládala údajná Sorinet Group. Komise v této souvislosti neprokázala ani existenci této skupiny, ani skutečnost, že by nad žalobkyní vykonávala kontrolu.
49 Rada odpovídá, že ze skutečností v příloze žalobní odpovědi vyplývá, že žalobkyni prostřednictvím Sorinet Group ovládá Babak Zanjani, který poskytuje podporu íránské vládě.
50 Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 a čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012 je třeba zmrazit finanční prostředky a hospodářské zdroje, které patří osobám a subjektům, které poskytují podporu íránské vládě, jakož i subjektům, které jsou jimi vlastněny či ovládány.
51 Rozhodnutím 2012/829 a prováděcím nařízením č. 1264/2012 bylo jméno B. Zanjaniho zařazeno na seznam obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413 a na seznam obsažený v příloze IX nařízení č. 267/2012, zejména z toho důvodu, že poskytuje podporu íránské vládě.
52 Odůvodnění, podle něhož je žalobkyně „součástí Sorinet Group, kterou vlastní a provozuje Babak Zanjani“, odkazuje na skutečnost, že je jím vlastněna nebo je jím ovládána podle kritéria připomenutého v bodě 50 výše.
53 Za těchto okolností je třeba přezkoumat skutečnosti předložené Radou a ověřit, zda umožňují učinit závěr, že žalobkyně byla v okamžiku přijetí napadených aktů vlastněna či ovládána B. Zanjanim.
54 Zaprvé ze zprávy tádžické tiskové agentury vyplývá, že Arzish, mateřská společnost žalobkyně, byla v roce 2011 přeměněna na banku s názvem Kont Bank Investment.
55 Zadruhé podle informace z internetové stránky společnosti Kont Bank Investment ji vlastní turecká společnost Kont Kozmetik ve Diş Ticaret Limited Şirketi.
56 Zatřetí z informace na internetové stránce společnosti Kont Kozmetik ve Diş Ticaret Limited Şirketi vyplývá, že je součástí Kont Group, která zahrnuje společnosti působící v oblasti turismu a finančních služeb.
57 Začtvrté informace na internetové stránce společnosti Sorinet Group upřesňuje, že ji vede B. Zanjani a označuje žalobkyni, její mateřskou společnost Kont Bank Investment, jakož i jiné členy Kont Group za součást Sorinet Group.
58 Za těchto okolností je třeba konstatovat, že skutečnosti předložené Radou ukazují přinejmenším na vztah kontroly mezi B. Zanjanim a žalobkyní, a to prostřednictvím společností Kont Kozmetik ve Diş Ticaret Limited Şirketi a Kont Bank Investment.
59 Nadto vzhledem k tomu, že tyto skutečnosti pocházejí z internetových stránek tiskové agentury a samotných dotčených společností, je třeba jim přiznat dostatečnou důkazní hodnotu.
60 Žalobkyně dále v tomto ohledu tvrdí, že Rada neprokázala existenci subjektu s názvem Sorinet Group.
61 S ohledem na skutečnosti předložené Radou je však třeba konstatovat, že předmětný název je skutečně veřejně používán k označení jednotlivých společností ovládaných nebo vlastněných B. Zanjanim. Kromě toho, i kdyby tento název neodpovídal konkrétní a určité právní struktuře, je tato skutečnost irelevantní pokud jde o existenci vztahu mezi B. Zanjanim a žalobkyní, jak vyplývá z bodů 53 až 59 výše.
62 S ohledem na vše výše uvedené je třeba konstatovat, že Rada správně dospěla k závěru, že žalobkyně je vlastněna B. Zanjanim nebo je jím ovládána. Vzhledem k tomu, že z bodů 50 až 53 výše vyplývá, že tento důvod je sám o sobě dostačující k odůvodnění omezujících opatření namířených vůči žalobkyni, je třeba první žalobní důvod zamítnout.
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění a práv žalobkyně na obhajobu a na účinnou soudní ochranu
63 Žalobkyně tvrdí, že Rada porušila povinnost uvést odůvodnění a její práva na obhajobu a na účinnou soudní ochranu.
64 Zaprvé upřesňuje, že jsou vůči ní uplatněné důvody příliš stručné, aby splňovaly povinnost uvést odůvodnění, takže je nemožné určit, zda vůči ní namířená omezující opatření jsou odůvodněná. Konkrétně Rada podle žalobkyně neuvedla specifické situace, kdy porušila platnou právní úpravu nebo poskytla podporu iránské vládě, ani neupřesnila povahu jejího údajného vztahu k Sorinet Group.
65 Zadruhé žalobkyně neobdržela od Rady důkazy či dokumenty podporující vůči ní uplatněná tvrzení, a to navzdory jejím výslovným žádostem.
66 Zatřetí výše uvedená porušení implikují rovněž porušení jejího práva na účinnou soudní ochranu.
67 Rada zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyně, přičemž připouští, že její žádost o přístup ke spisu je vyřizována.
68 Na úvod je třeba poukázat na to, že výtka žalobkyně, že Rada porušila její právo na účinnou soudní ochranu, se neopírá o konkrétní argumenty, ale pouze odkazuje na argumenty uvedené v rámci jiných výtek. Za těchto okolností není namístě přezkoumávat výtku vycházející z porušení práva na účinnou soudní ochranu samostatně.
69 Zaprvé, co se týče povinnosti uvést odůvodnění, podle ustálené judikatury je cílem povinnosti uvést odůvodnění aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení osoby, jež je logickým důsledkem zásady dodržování práva na obhajobu, poskytnout dotyčné osobě dostatečné informace pro zjištění, zda je akt opodstatněný, nebo je případně stižen vadou, která umožňuje napadnout jeho platnost před unijním soudem, a umožnit tomuto soudu vykonat přezkum legality tohoto aktu (viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Rada v. Bamba, C‑417/11 P, Sb. rozh., EU:C:2012:718, bod 49 a citovaná judikatura).
70 Z odůvodnění vyžadovaného článkem 296 SFEU musí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, aby se dotčená osoba mohla seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonat přezkum (viz rozsudek Rada v. Bamba, bod 69 výše, EU:C:2012:718, bod 50 a citovaná judikatura).
71 Vzhledem k tomu, že dotčená osoba nemá právo na slyšení před přijetím původního rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků, je dodržení povinnosti uvést odůvodnění o to důležitější, že představuje jedinou záruku umožňující dotčené osobě – přinejmenším po přijetí tohoto rozhodnutí – uplatnit účelně procesní prostředky, které má k dispozici, k napadení legality uvedeného rozhodnutí (viz rozsudek Rada v. Bamba, bod 69 výše, EU:C:2012:718, bod 51 a citovaná judikatura).
72 Odůvodnění aktu Rady, kterým se ukládá opatření, jímž se zmrazují finanční prostředky, tedy musí identifikovat specifické a konkrétní důvody, proč Rada při výkonu diskreční posuzovací pravomoci dospěla k závěru, že se takové opatření musí uplatnit na dotyčnou osobu (viz rozsudek Rada v. Bamba, bod 69 výše, EU:C:2012:718, bod 52 a citovaná judikatura).
73 Odůvodnění požadované článkem 296 SFEU musí být nicméně přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a kontextu, ve kterém byl přijat. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož dostatečnost odůvodnění musí být posuzována nejen s ohledem na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz rozsudek Rada v. Bamba, bod 69 výše, EU:C:2012:718, bod 53 a citovaná judikatura).
74 Konkrétně akt nepříznivě zasahující do právního postavení osoby je dostatečně odůvodněn, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou zúčastněné osobě známy a umožňují jí pochopit dosah opatření, které vůči ní bylo přijato (viz rozsudek Rada v. Bamba, bod 69 výše, EU:C:2012:718, bod 54 a citovaná judikatura).
75 V projednávaném případě je třeba připomenout, že Rada uvedla v souvislosti s žalobkyní následující odůvodnění:
„First Islamic Investment Bank (FIIB) napomáhá označeným subjektům při porušování nařízení EU o Íránu a poskytuje finanční podporu íránské vládě. Je součástí Sorinet Group, kterou vlastní a provozuje Babak Zanjani. Je využívána k tokům plateb souvisejících s íránskou ropou.“
76 Je třeba rovněž připomenout, že v bodě 47 výše bylo konstatováno, že důvody, podle nichž žalobkyně pomáhá třetím subjektům porušovat platnou právní úpravu, podporuje íránskou vládu nebo zprostředkovává platby související s íránskou ropou, nemohou odůvodnit vůči ní namířená omezující opatření. Za těchto okolností již není namístě ověřovat, zda Rada splnila v případě těchto tvrzení povinnost uvést odůvodnění.
77 Co se týče důvodu týkajícího se vztahu mezi žalobkyní a B. Zanjanim, je poskytnuté odůvodnění dostačující, jelikož Rada identifikovala skupinu, jejímž prostřednictvím má být žalobkyně vlastněna nebo ovládána. Jak ukazuje argumentace žalobkyně v rámci prvního žalobního důvodu, měla možnost napadnout opodstatněnost tohoto tvrzení, když zpochybnila existenci Sorinet Group a poukázala na to, že ji vlastní tádžická společnost. Tribunál byl rovněž schopen rozhodnout o opodstatněnosti uvedeného důvodu.
78 Výtku vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění je tedy třeba zamítnout v rozsahu, v němž se vztahuje na důvod týkající se vztahu mezi žalobkyní a B. Zanjanim.
79 Zadruhé, pokud jde o přístup ke spisu, je třeba připomenout, že byly-li sděleny dostatečně přesné informace umožňující dotyčnému subjektu účelně vyjádřit stanovisko ke skutečnostem zohledněným Radou v jeho neprospěch, nezahrnuje zásada dodržování práva na obhajobu povinnost Rady poskytnout z vlastního podnětu přístup k dokumentům obsaženým v jejím spise. Rada je povinna poskytnout přístup ke všem nedůvěrným správním dokumentům týkajícím se dotčeného opatření pouze na žádost dotyčné osoby (viz rozsudek ze dne 6. září 2013, Bank Melli Iran v. Rada, T‑35/10 a T‑7/11, Sb. rozh., EU:T:2013:397, bod 84 a citovaná judikatura).
80 V tomto ohledu je vzhledem k neexistenci přesné lhůty stanovené použitelnou právní úpravou třeba mít za to, že Rada je povinna umožnit přístup k předmětným dokumentům v přiměřené lhůtě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. září 2013, Bank Kargoshaei a další v. Rada, T‑8/11, EU:T:2013:470, bod 93). Při přezkumu přiměřenosti lhůty, která uplynula, je však třeba zohlednit skutečnost, že vzhledem k tomu, že dotčená osoba nebo subjekt nemá právo na slyšení před původním zařazením svého jména na seznamy osob a subjektů, na které se vztahují omezující opatření, přístup ke spisu uvedený v bodě 79 výše představuje pro tuto osobu nebo tento subjekt první příležitost seznámit se s dokumenty použitými Radou na podporu uvedeného zařazení, a má tedy pro jejich obhajobu obzvláštní význam.
81 V projednávaném případě požádala žalobkyně o přístup ke spisu dne 25. února 2013.
82 Je pravda, že Rada připojila ke své žalobní odpovědi, doručené dne 4. června 2013, dokumenty týkající se vztahů mezi žalobkyní a B. Zanjanim, které byly v rámci tohoto řízení předány žalobkyni. Rada však netvrdí, že předání těchto dokumentů představuje odpověď na žádost žalobkyně o přístup ke spisu. Podobně dopis Rady ze dne 14. března 2014 představuje odpověď na žádost žalobkyně o přezkoumání, nikoliv na její žádost o přístup ke spisu.
83 Proto, a vzhledem k odpovědi Rady na ústní otázku Tribunálu, je třeba mít za to, že Rada na žádost žalobkyně o přístup ke spisu ke dni jednání konaného 10. prosince 2014, tedy více než 19 měsíců po jejím podání, neodpověděla. Za těchto okolností je třeba učinit závěr, že Rada v tomto ohledu porušila právo žalobkyně na obhajobu.
84 Pokud jde o důsledky tohoto porušení, je třeba připomenout, že podle judikatury neoznámení či opožděné oznámení dokumentu, z něhož Rada vycházela při přijímání omezujících opatření vztahujících se na určitý subjekt nebo při ponechání těchto opatření v platnosti, představuje porušení práva na obhajobu odůvodňující zrušení předmětných aktů jen v případě, že se prokáže, že by dotčená omezující opatření nemohla být legitimně přijata nebo ponechána v platnosti, pokud by neoznámený dokument musel být vyloučen z důkazů zohledněných v neprospěch onoho subjektu [rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 79 výše, EU:T:2013:397, bod 100, a ze dne 6. září 2013, Persia International Bank v. Rada, T‑493/10, Sb. rozh. (Výňatky), EU:T:2013:398, bod 85].
85 V projednávaném případě se přijetí rozhodnutí 2012/829 a prováděcího nařízení č. 1264/2012 na jedné straně neopírá o žádný jiný dokument oznámený žalobkyni v přiměřené lhůtě po tomto přijetí. Nezpřístupnění spisu tedy znamená, že rozhodnutí 2012/829 a prováděcí nařízení č. 1264/2012 je třeba zrušit.
86 Na druhé straně před přijetím rozhodnutí o zachování byly žalobkyni předány dokumenty obsažené v příloze žalobní odpovědi, které se týkají vztahu mezi žalobkyní a B. Zanjanim. Jak přitom vyplývá z bodů 48 až 62 výše, tyto dokumenty prokazují právně dostačujícím způsobem opodstatněnost důvodu, který sám o sobě odůvodňuje omezující opatření namířená vůči žalobkyni.
87 Porušení práva žalobkyně na přístup ke spisu tedy neodůvodňuje zrušení rozhodnutí o zachování.
88 Vzhledem ke všemu výše uvedenému je třeba přijmout druhý žalobní důvod v rozsahu, v němž se týká rozhodnutí 2012/829 a prováděcího nařízení č. 1264/2012, a zamítnout jej v rozsahu, v němž se týká rozhodnutí o zachování.
Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady proporcionality
89 Žalobkyně tvrdí, že vůči ní namířená omezující opatření porušují zásadu proporcionality. Dovolává se v tomto ohledu zaprvé rozsudku ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise (C‑402/05 P a C‑415/05 P, Sb. rozh., EU:C:2008:461), z něhož vyplývá, že porušení uvedené zásady vyplývá z porušení jejích procesních práv, napadeného v rámci druhého žalobního důvodu.
90 Zadruhé omezující opatření mají podle názoru žalobkyně značný dopad na její činnost a pověst, jelikož jí brání provozovat hospodářskou činnost, čímž jí vzniká újma. Takové důsledky jsou přitom nepřiměřené, jelikož předmětná opatření nemají logickou souvislost s cílem sledovaným Radou, neboť ta neidentifikovala ani neprokázala žádnou odsouzeníhodnou činnost, na které by se žalobkyně podílela.
91 Rada zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyně.
92 Úvodem je třeba poukázat na to, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí 2012/829 a prováděcí nařízení č. 1264/2012 byla v rámci druhého žalobního důvodu zrušena, je třeba přezkoumat tento žalobní důvod pouze v rozsahu, v němž se týká rozhodnutí o zachování.
93 V souvislosti s prvním argumentem žalobkyně z bodů 84, 86 a 87 výše vyplývá, že porušení práva na přístup ke spisu konstatované Tribunálem neodůvodňuje zrušení rozhodnutí o zachování. Za těchto okolností nemůže ani teze, kterou hájí žalobkyně, že porušení jejích procesních práv s sebou nese porušení zásady proporcionality, vést ke zrušení uvedeného rozhodnutí.
94 Pokud jde o druhý argument žalobkyně, je třeba připomenout, že podle zásady proporcionality, která je součástí obecných zásad unijního práva, je legalita zákazu hospodářské činnosti podmíněna tím, že opatření stanovící zákaz jsou přiměřená a nezbytná k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi několika přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit opatření nejméně omezující a dbát na to, aby způsobené nepříznivé následky nebyly nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (viz rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 79 výše, EU:T:2013:397, bod 179 a citovaná judikatura).
95 V projednávané věci zaprvé z přezkumu provedeného v bodech 48 až 62 výše vyplývá, že Rada správně dospěla k závěru, že žalobkyně je subjekt ovládaný B. Zanjanim, který byl uznán za osobu poskytující podporu íránské vládě. Za těchto okolností odpovídá přijetí omezujících opatření namířených vůči žalobkyni cíli sledovanému Radou, a sice zbavit íránskou vládu zdrojů jejích příjmů a donutit ji, aby z důvodu nedostatečných finančních prostředků ukončila vývoj svého programu šíření jaderných zbraní.
96 Zadruhé, ačkoliv žalobkyně tvrdí, že opatření mají značný dopad na její činnost a pověst, jelikož jí brání provozovat hospodářskou činnost, neuvedla konkrétní skutečnosti týkající se omezení nebo újmy, kterou skutečně utrpěla. Existence značné újmy je dokonce nepravděpodobná, vzhledem k tomu, že jediným akcionářem žalobkyně je tádžická společnost a podle vlastního vyjádření se žalobkyně zaměřuje na investiční projekty v Malajsii.
97 Každopádně nelze vyloučit, že právo žalobkyně vlastnit majetek a její svoboda vykonávat hospodářskou činnost jsou dotčenými omezujícími opatřeními do jisté míry omezeny, jelikož zejména nemůže disponovat případnými finančními prostředky nacházejícími se na území Unie nebo v držení jejích občanů, ani převádět finanční prostředky do Unie, ledaže k tomu má zvláštní povolení. Omezující opatření namířená vůči žalobkyni mohou případně rovněž vzbuzovat u jejích zákazníků a obchodních partnerů vůči ní určitou nedůvěru.
98 Z judikatury však vyplývá, že základní práva, která žalobkyně uplatňuje, a sice právo vlastnit majetek a právo vykonávat hospodářskou činnost, nejsou absolutními výsadami a jejich výkon může být předmětem omezení odůvodněných cíli obecného zájmu, které Unie sleduje. Každé omezující opatření hospodářského nebo finančního charakteru zahrnuje již pojmově účinky, které se dotýkají vlastnických práv a svobodného výkonu výdělečných činností, a tím způsobuje újmy stranám, jejichž odpovědnost za situaci, jež vedla k přijetí dotčených opatření, nebyla prokázána. Důležitost cílů sledovaných spornou právní úpravou může odůvodňovat negativní důsledky, jakkoliv značné, pro určité subjekty (viz rozsudek ze dne 9. července 2009, Melli Bank v. Rada, T‑246/08 a T‑332/08, Sb. rozh., EU:T:2009:266, bod 111 a citovaná judikatura).
99 V projednávaném případě nejsou vzhledem k prvořadému významu zachování míru a mezinárodní bezpečnosti nepříznivé následky způsobené žalobkyni nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům. Je tomu tak tím spíše, že se týkají nanejvýš části aktiv žalobkyně a rozhodnutí 2010/413 a nařízení č. 267/2012 stanovují určité výjimky umožňující zejména subjektům, kterých se opatření směřující ke zmrazení finančních prostředků týkají, pokrýt základní výdaje.
100 Za těchto okolností je třeba třetí žalobní důvod zamítnout.
101 S ohledem na vše výše uvedené je třeba zrušit rozhodnutí 2012/829 a prováděcí nařízení č. 1264/2012 a zamítnout žalobu v rozsahu, v němž směřuje proti rozhodnutí o zachování.
102 Kromě toho je třeba uvést, že rozhodnutí o zachování není pouze potvrzujícím aktem, nýbrž představuje samostatné rozhodnutí, přijaté Radou po pravidelném přezkoumání podle čl. 26 odst. 3 rozhodnutí 2010/413 a čl. 46 odst. 6 nařízení č. 267/2012. Za těchto okolností, ačkoliv zrušení rozhodnutí 2012/829 a prováděcího nařízení č. 1264/2012 znamená zrušení zařazení názvu žalobkyně na seznam obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413 a na seznam obsažený v příloze IX nařízení č. 267/2012 pro období předcházející přijetí rozhodnutí o zachování, nemůže naopak zpochybnit legalitu tohoto zařazení pro období po uvedeném přijetí.
K nákladům řízení
103 Podle čl. 134 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu ponese každý z účastníků řízení vlastní náklady řízení, pokud měli ve věci částečně úspěch i neúspěch. Jeví-li se to však vzhledem k okolnostem v projednávané věci jako odůvodněné, může Tribunál rozhodnout, že účastník řízení ponese vlastní náklady řízení a nahradí část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení. V projednávaném případě je důvodné rozhodnout, že každý účastník řízení ponese polovinu vlastních nákladů řízení a nahradí polovinu nákladů řízení druhého účastníka řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (první senát)
rozhodl takto:
1) Zrušují se, v rozsahu, v němž se týkají First Islamic Investment Bank Ltd:
– bod I přílohy rozhodnutí Rady 2012/829/SZBP ze dne 21. prosince 2012, kterým se mění rozhodnutí 2010/413/SZBP o omezujících opatřeních vůči Íránu;
– bod I přílohy prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1264/2012 ze dne 21. prosince 2012, kterým se provádí nařízení (EU) č. 267/2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu.
2) Ve zbývající části se žaloba zamítá.
3) First Islamic Investment Bank ponese polovinu vlastních nákladů řízení a nahradí polovinu nákladů řízení Rady Evropské unie. Rada ponese polovinu vlastních nákladů řízení a nahradí polovinu nákladů řízení First Islamic Investment Bank.
Kanninen | Pelikánová | Buttigieg |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 22. září 2015.
Podpisy.