ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE (druhého senátu)
21. listopadu 2013(*)
„Veřejná služba – Smluvní zaměstnanec – Smlouva na dobu neurčitou – Výpověď – Pracovní místo vyžadující osvědčení o bezpečnostní prověrce – Osvědčení zamítnuté vnitrostátním bezpečnostním orgánem – Rozhodnutí změněné odvolacím orgánem – Závěry vnitrostátního bezpečnostního orgánu a odvolacího orgánu, které nezavazují OOUPS“
Ve věci F‑122/12,
jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a,
Bruno Arguelles Arias, bývalý smluvní zaměstnanec Rady Evropské unie, s bydlištěm v Awans (Belgie), zastoupený J. Lecuyerem, advokátem,
žalobce,
proti
Radě Evropské unie, zastoupené M. Bauerem a A. Bischem, jako zmocněnci,
žalované,
SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (druhý senát),
ve složení M. I. Rofes i Pujol (zpravodajka), předsedkyně, R. Barents a K. Bradley, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: W. Hakenberg,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 5. září 2013,
vydává tento
Rozsudek
1 Žalobou došlou kanceláři Soudu dne 22. října 2012 se B. Arguelles Arias domáhá v podstatě zrušení rozhodnutí orgánu oprávněného k uzavírání pracovních smluv (dále jen „OOUPS“) Rady Evropské unie ze dne 12. ledna 2012, doručeného dne 16. ledna 2012, kterým se vypovídá jeho smlouva smluvního zaměstnance s účinností k 31. květnu 2012, jakož i odškodnění za údajně vzniklou majetkovou a nemajetkovou újmu, oceněné prozatímně na 160 181,85 eur a 25 000 eur.
Právní rámec
2 Článek 3a pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie (dále jen „PŘOZ“) stanoví:
„1. ‚Smluvními zaměstnanci‘ se pro účely tohoto řádu rozumějí zaměstnanci, kteří nejsou zařazeni na pracovní místo uvedené v seznamu pracovních míst přiloženém k oddílu rozpočtu uvedeného orgánu a kteří jsou přijati k výkonu činnosti na plný nebo zkrácený úvazek:
a) v orgánu, kde vykonávají manuální nebo podpůrné správně-technické činnosti,
[…]“
3 Na základě článku 119 se na smluvní zaměstnance použijí obdobně články 47 až 50a PŘOZ týkající se podmínek pracovního poměru dočasných zaměstnanců.
4 Článek 47 PŘOZ stanoví následující:
„S výjimkou zániku pracovního poměru smrtí, pracovní poměr dočasných zaměstnanců zaniká:
[…]
c) pokud je smlouva uzavřena na dobu neurčitou:
i) na konci výpovědní doby sjednané ve smlouvě; délka výpovědní doby nesmí být kratší než jeden měsíc za každý dokončený rok služby, přičemž nejkratší výpovědní doba činí tři měsíce a nejdelší deset měsíců. [...]
[…]“
5 Rozhodnutím ze dne 16. června 2011 Rada na základě článku 110 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“), čl. 79 odst. 2 a čl. 85 odst. 2 PŘOZ přijala obecná prováděcí ustanovení týkající se podmínek pracovního poměru a služby smluvních zaměstnanců v generálním sekretariátu Rady (dále jen „OPU“), která se použijí na smluvní zaměstnance zaměstnané zejména na základě článku 3a PŘOZ.
6 Na základě článku 5 OPU týkajícího se osvědčení o bezpečnostní prověrce:
„1. Má-li [generální sekretariát Rady] za to, že povaha úkolů svěřených smluvnímu zaměstnanci vyžaduje zvláštní obezřetnost v oblasti bezpečnosti, vyžaduje se osvědčení o bezpečnostní prověrce v souladu s rozhodnutím, kterým se přijímají bezpečnostní předpisy Rady [...].
2. OOUPS je oprávněn vypovědět smlouvu:
a) v případě, že se zaměstnanec odmítne podrobit bezpečnostnímu šetření;
b) v případě, že zaměstnanci není po skončení šetření poskytnuto osvědčení o bezpečnostní prověrce;
c) v případě, že je zaměstnanci odebráno osvědčení o bezpečnostní prověrce.
3. V případech stanovených [pod] písm. b) a c) odst. 2 bude OOUPS povinen nejdříve ověřit, zda je možné s přihlédnutím k důvodu neposkytnutí bezpečnostní prověrky převést smluvního zaměstnance na jiné pracovní místo, pro které není osvědčení o bezpečnostní prověrce vyžadováno.
[…]“
7 Článek 8 OPU týkající se funkčních skupin stanoví:
„Smluvní zaměstnanci [uvedení v článku] 3a [PŘOZ] jsou zaměstnáni [generálním sekretariátem Rady] za účelem výkonu funkcí na pracovním místě, které není uvedeno v seznamu pracovních míst, k výkonu manuální nebo podpůrné správně-technické činnosti ve funkční skupině I.“
8 Dne 31. března 2011 Rada přijala rozhodnutí 2011/292/EU o bezpečnostních pravidlech na ochranu utajovaných informací EU (Úř. věst. L 141, s. 17), které zavedlo komplexní bezpečnostní systém ochrany utajovaných informací vztahující se na Radu, její generální sekretariát (dále jen „generální sekretariát“) a členské státy.
9 Článek 2 odst. 1 rozhodnutí 2011/292 zní následovně:
„ ‚Utajovanými informacemi Evropské unie (EU)‘ […] se rozumějí jakékoli informace nebo materiály označené stupněm utajení [Unie], jejichž neoprávněné vyzrazení by mohlo různou měrou poškodit zájmy Evropské unie nebo jednoho či více členských států.“
10 Z článku 2 odst. 2 rozhodnutí 2011/292 vyplývá, že utajované informace Unie jsou utajovány jedním z následujících stupňů utajení: „très secret UE / EU top secret“, „secret UE / EU secret“, „confidentiel UE / EU confidential“, „restreint UE / EU restricted“.
11 Článek 7 rozhodnutí 2011/292, týkající se personální bezpečnosti, stanoví:
„1. Personální bezpečností se rozumí uplatňování opatření, jež zajistí, že přístup k [utajovaným informacím Unie] je umožněn pouze osobám, které:
– […]
– jsou případně bezpečnostně prověřeny pro odpovídající stupeň utajení a
– […]
2. Bezpečnostní prověrka slouží k tomu, aby určila, zda může být určitá osoba s přihlédnutím ke své loajalitě, důvěryhodnosti a spolehlivosti oprávněna k přístupu k [utajovaným informacím Unie].
[…]“
12 Článek 15 rozhodnutí 2011/292, týkající se organizace bezpečnosti v rámci Rady, stanoví následující:
„[…]
2. Bezpečnostním orgánem [generálního sekretariátu] je generální tajemník Rady. Generální tajemník Rady v této funkci:
[…]
c) před umožněním přístupu k informacím se stupněm utajení CONFIDENTIEL UE / EU CONFIDENTIAL nebo vyšším úředníkům a ostatním zaměstnancům generálního sekretariátu Rady vydává v souladu s čl. 7 odst. 3 těmto úředníkům a zaměstnancům [osvědčení o bezpečnostní prověrce personálu] [Unie];
[…]“
13 Příloha I rozhodnutí 2011/292 stanoví prováděcí pravidla k článku 7 tohoto rozhodnutí.
14 Hlava II přílohy I rozhodnutí 2011/292, nadepsaná „O[právnění k přístupu k utajovaným informacím Unie]“, stanoví:
„3. Určitou osobu lze oprávnit k přístupu k utajovaným informacím se stupněm utajení CONFIDENTIEL UE / EU CONFIDENTIAL nebo vyšším pouze v případě, že:
[…]
b) je tato osoba držitelem [osvědčení o bezpečnostní prověrce personálu] pro odpovídající stupeň utajení nebo je jinak řádně oprávněna z titulu své funkce v souladu s vnitrostátními právními předpisy; […]
[…]
4. Každý členský stát a [generální sekretariát] určí ve svých strukturách pracovní místa, která vyžadují přístup k informacím se stupněm utajení CONFIDENTIEL UE / EU CONFIDENTIAL nebo vyšším, a tedy bezpečnostní prověrku pro odpovídající stupeň utajení“.
15 Hlava III přílohy I rozhodnutí 2011/292, nadepsaná „P[odmínky pro vydání osvědčení o bezpečnostní prověrce personálu]“, stanoví následující:
„5. Poté, co vnitrostátní bezpečnostní orgány nebo jiné příslušné vnitrostátní orgány obdrží žádost se všemi náležitostmi, odpovídají za zajištění toho, že budou provedena bezpečnostní šetření týkající se státních příslušníků daného členského státu, kteří žádají o přístup k informacím se stupněm utajení CONFIDENTIEL UE / EU CONFIDENTIAL nebo vyšším. Pravidla upravující toto šetření musí být v souladu s vnitrostátními právními předpisy.
[…]
Bezpečnostní prověrky personálu v [generálním sekretariátu]
17. V případě úředníků a ostatních zaměstnanců [generálního sekretariátu] předá bezpečnostní orgán [generálního sekretariátu] vyplněný bezpečnostní dotazník personálu [vnitrostátnímu bezpečnostnímu orgánu] členského státu, jehož je dotyčná osoba státním příslušníkem, a požádá o provedení bezpečnostního šetření pro stupeň utajení [utajovaných informací Unie], k nimž bude dotyčná osoba potřebovat přístup.
18. Pokud [generální tajemník Rady] zjistí v souvislosti s osobou, která požádala o vydání [osvědčení o bezpečnostní prověrce personálu] [Unie], informace významné pro bezpečnostní šetření, oznámí tuto skutečnost postupem podle příslušných pravidel a předpisů příslušnému [vnitrostátnímu bezpečnostnímu orgánu].
19. Příslušný [vnitrostátní bezpečnostní orgán] informuje po skončení bezpečnostního šetření bezpečnostní orgán [generálního sekretariátu] o výsledku šetření standardní formou stanovenou pro korespondenci Bezpečnostním výborem.
a) V případech, kdy bezpečnostní šetření dojde k závěru, že nejsou známy žádné negativní skutečnosti, které by zpochybnily loajalitu, důvěryhodnost a spolehlivost určité osoby, může orgán [generálního sekretariátu Rady] oprávněný ke jmenování […] vydat dotyčné osobě [osvědčení o bezpečnostní prověrce personálu] [Unie] a oprávnit ji k přístupu k [utajovaným informacím Unie] až do odpovídajícího stupně utajení a do konkrétně stanoveného data.
b) Pokud nelze v rámci bezpečnostního šetření dojít k závěru, že nejsou známy tyto negativní skutečnosti, orgán [generálního sekretariátu] oprávněný ke jmenování uvědomí dotyčnou osobu, která může tento orgán požádat o slyšení. Orgán oprávněný ke jmenování může požádat příslušný vnitrostátní bezpečnostní orgán, aby v souladu s vnitrostátními právními předpisy poskytl veškerá další možná upřesnění. Je-li výsledek potvrzen, nelze osvědčení o bezpečnostní prověrce personálu [Unie] vydat.
20. Bezpečnostní šetření spolu se získanými výsledky podléhají příslušným právním předpisům platným v daném členském státě, včetně předpisů týkajících se opravných prostředků. Rozhodnutí [orgánu oprávněného ke jmenování] [generálního sekretariátu] podléhají opravným prostředkům v souladu se služebním řádem […] a [PŘOZ] […].
[…]“
16 Belgický zákon o utajení a bezpečnostních prověrkách, osvědčení a posudcích ze dne 11. prosince 1998 (Moniteur belge ze dne 7. května 1999, s. 15752), ve znění zákona ze dne 3. května 2005 (Moniteur Belge ze dne 27. května 2005, s. 24993, dále jen „zákon o bezpečnostní prověrce“), stanoví:
„[…]
Článek 12. Tento zákon se použije v případě, že v zájmu obrany celistvosti národního území, vojenských obranných plánů, plnění poslání vojenských sil, vnitřní bezpečnosti státu, a to i v oblasti jaderné energetiky, a trvalosti demokratického a ústavního pořádku, vnější bezpečnosti státu a mezinárodních vztahů, vědeckého nebo hospodářského potenciálu země nebo jakéhokoliv jiného základního zájmu státu, bezpečnosti belgických státních příslušníků v zahraničí nebo fungování rozhodovacích orgánů státu nebo na základě smluv zavazujících Belgii orgán příslušný k úpravě přístupu k zaměstnání, funkci nebo platové třídě, informacím, dokumentům nebo údajům, utajovaným materiálům nebo podkladům, prostorám, budovám nebo lokalitám nebo k vypisování veřejných zakázek, ukládá povinnost osvědčení o bezpečnostní prověrce.
[…]
Článek 22. Po skončení bezpečnostního šetření rozhodne bezpečnostní orgán odůvodněným rozhodnutím ve lhůtě stanovené králem o poskytnutí vyžadovaného osvědčení o bezpečnostní prověrce na základě zprávy o šetření, která je mu předložena informační a bezpečnostní službou, která šetření provedla.
Považuje-li to bezpečnostní orgán za užitečné pro přezkum zprávy o šetření, vyžádá si od této služby, aby mu předala kopii celého vyšetřovacího spisu. Může si od této služby rovněž vyžádat předání všech doplňujících informací, které považuje za užitečné pro přezkum zprávy o šetření.
Rozhodnutí se prostřednictvím bezpečnostního úředníka oznámí ve lhůtě stanovené králem fyzické nebo právnické osobě, pro kterou je osvědčení vyžadováno.
[…]“
17 Zákon ze dne 11. prosince 1998, kterým se zřizuje odvolací orgán v oblasti bezpečnostních prověrek, osvědčení a posudků (Moniteur belge ze dne 7. května 1999, s. 15758), ve znění zákona ze dne 3. května 2005 (Moniteur belge ze dne 27. května 2005, s. 24989, dále jen „zákon, kterým se zřizuje odvolací orgán“), stanoví:
„[…]
Článek 4.
[1]. Je-li v souladu s článkem 22 zákona [o bezpečnostní prověrce] odmítnuto poskytnutí vyžadovaného osvědčení o bezpečnostní prověrce, […] je osoba, pro kterou je osvědčení vyžadováno, oprávněna ve lhůtě 30 dnů od […] doručení rozhodnutí […] podat odvolání […] k odvolacímu orgánu.
[…]
Článek 6. […]
Odvolatel je vyslechnut odvolacím orgánem na žádost tohoto orgánu nebo na vlastní žádost. Je oprávněn využít služeb advokáta.
[…]
Článek 9. […]
Rozhodnutí odvolacího orgánu se odůvodňují. Doručují se doporučeným dopisem odvolateli, bezpečnostnímu orgánu a případně informační a bezpečnostní službě, která provedla šetření nebo která vedla spis za účelem ověření bezpečnosti. Od okamžiku jejich doručení jsou přímo vykonatelná.
[…]
Proti rozhodnutím odvolacího orgánu není možné podat opravný prostředek.
[…]
Článek 11. Je-li odvolání podáno proti rozhodnutí o zamítnutí poskytnutí […] bezpečnostního osvědčení, může odvolací orgán, domnívá-li se po slyšení odvolatele nebo jeho advokáta, že důvody dovolávané na podporu napadeného rozhodnutí nejsou opodstatněné a náležité, uložit orgánu, aby bezpečnostní osvědčení poskytl.
[…]
Článek 12. […]
[6] Rozhodnutí odvolacího orgánu jsou plně vykonatelná od okamžiku jejich doručení a není možné je napadnout opravným prostředkem.
[7] Řízení před odvolacím orgánem nemá odkladný účinek.
[…]“
Skutkový základ sporu
18 Žalobce byl zaměstnán Radou jako smluvní zaměstnanec ve smyslu článku 3a PŘOZ v rámci funkční skupiny I platové třídy 1 platového stupně 1 v období od 1. října 2007 do 30. září 2010. Byl přidělen ke generálnímu ředitelství (GŘ) pro personál a administrativu ředitelství „Konference, organizování a infrastruktura“, odboru „Konference“, službě „Zřízenci“ generálního sekretariátu k výkonu funkcí zaměstnance pověřeného manuální nebo administrativní podporou ve smyslu čl. 80 odst. 2 PŘOZ.
19 Článek 7 pracovní smlouvy žalobce stanovil, že „[z]aměstnanec, který bude pověřen výkonem činností v odvětví činnosti, které vyžaduje vysoký stupeň důvěrnosti, se podrobí bezpečnostnímu šetření v souladu s [r]ozhodnutím Rady [2001/264/ES] ze dne 19. března 2001, [kterým se přijímají bezpečnostní předpisy Rady (Úř. věst. L 101, s. 1; Zvl. vyd. 01/03, s. 263)]“.
20 Zejména ze sdělení generálního sekretariátu personálu č. 58/09 ze dne 11. března 2009, kterým byla zrušena a nahrazena sdělení personálu č. 14/09 a č. 91/05, vyplývá, že všichni zaměstnanci Rady přidělení ke GŘ pro personál a administrativu ředitelství „Konference, organizování a infrastruktura“ mohou potřebovat přístup k utajovaným informacím Unie a že minimální stupeň osvědčení o bezpečnostní prověrce, kterým musejí disponovat, je buď „[secret] EU / EU secret“ pro některý obsluhující personál („commis de salle“), nebo „[confidentiel] UE / EU confidential“ pro všechny ostatní.
21 Rada a žalobce uzavřeli dohodu o prodloužení jeho pracovní smlouvy na nové období tří let od 1. října 2010 do 30. září 2013. Bylo zahájeno řízení o žádosti o bezpečnostní prověrku. Žalobce vyplnil příslušný formulář dne 8. prosince 2010 a následujícího dne byla podána žádost.
22 Počínaje 16. květnem 2011 byl žalobce přidělen ke GŘ pro personál a administrativu ředitelství „Protokol a [k]onference“, odboru „Operace / [t]echnické záležitosti“, službě „Recepce a sály“. Po přijetí OPU Radou dne 16. června 2011 byla žalobcova pracovní smlouva smluvního zaměstnance prodloužena dne 1. října 2011 na dobu neurčitou dodatkem č. 1 k dohodě o prodloužení uvedené smlouvy.
23 Dopisem ze dne 17. listopadu 2011 informoval předseda belgického vnitrostátního bezpečnostního orgánu (dále jen „VBO“) bezpečnostního úředníka Rady o tom, že po přezkumu spisu žalobce byla žádost o osvědčení o bezpečnostní prověrce pro stupeň „secret“ zamítnuta.
24 Dne 5. prosince 2011 si bezpečnostní úředník Rady předvolal žalobce ke schůzce, na které mu oficiálně sdělil rozhodnutí o zamítnutí osvědčení o bezpečnostní prověrce. Z dokumentů přiložených Radou v příloze k její odpovědi na organizační procesní opatření vyplývá, že téhož dne podepsal žalobce kopii dopisu předsedy VBO ze dne 17. listopadu 2011 s uvedením „seznámen“.
25 Rovněž dne 5. prosince 2011 se vedoucí odboru žalobce, informovaný o rozhodnutí VBO, sešel s žalobcem. Na žádost Soudu uvedený vedoucí odboru při jednání upřesnil, že hlavním účelem schůzky bylo informovat žalobce, že bude přeložen ze služby „Recepce a sály“ do služby „Zřízenci (huissiers d’étage) v budově Justus Lipsius“, pro kterou byla vyžadována bezpečnostní prověrka pro nižší stupeň. Vedoucí odboru žalobce dodal, že toto opatření bylo přijato s okamžitým účinkem na základě povinnosti obezřetnosti, kterou je vázán generální sekretariát.
26 Žalobce podal dne 8. prosince 2011 odvolání k belgickému odvolacímu orgánu v oblasti bezpečnostních prověrek, osvědčení a posudků (dále jen „odvolací orgán“).
27 Na základě čl. 5 odst. 3 OPU, který ukládá OOUPS před výpovědí smlouvy ověřit, zda je možné s přihlédnutím k důvodu neposkytnutí osvědčení o bezpečnostní prověrce převést smluvního zaměstnance na jiné pracovní místo, pro které není osvědčení o bezpečnostní prověrce vyžadováno, zpracoval dne 11. ledna 2012 odbor „Poradci ředitelství“ GŘ pro personál a administrativu sdělení (dále jen „sdělení ze dne 11. ledna 2012“). V tomto sdělení byl přijat závěr, že dotčeného zaměstnance nelze převést na jakékoliv jiné pracovní místo s přihlédnutím k jeho profilu, výběrovému řízení, v rámci kterého byl přijat, a sice výběr smluvních zaměstnanců na pracovní místo zřízence, skutečnostem tvrzeným VBO, jakož i povinnosti Rady jednat se zvláštní obezřetností v oblasti bezpečnosti.
28 Vedoucí odboru „Individuální práva“ předvolal žalobce ke schůzce dne 16. ledna 2012 a do vlastních rukou mu předal sdělení ze dne 11. ledna 2012, když jej informoval o rozhodnutí OOUPS vypovědět jeho smlouvu s účinností k 31. květnu 2012 po uplynutí čtyřměsíční výpovědní doby, která začne plynout 1. února 2012 (dále jen „sporné rozhodnutí“). Z odůvodnění sporného rozhodnutí vyplývá, že se toto rozhodnutí opírá o čl. 5 odst. 2 písm. b) OPU, který stanoví možnost OOUPS vypovědět smlouvu v případě, že zaměstnanci není po skončení šetření poskytnuto osvědčení o bezpečnostní prověrce. Tímto rozhodnutím byl žalobce vyzván, aby vyčerpal svou dovolenou před zahájením výpovědní doby, a od 16. ledna 2012 byl postaven mimo službu.
29 Žádost žalobce ze dne 17. ledna 2012, kterou se domáhal, aby jednak jeho situace byla zachována až do ukončení odvolacího řízení, které zahájil, a jednak jeho propuštění nebylo realizováno, dokud odvolací orgán nevydá své rozhodnutí, byla zamítnuta Radou dopisem ze dne 26. ledna 2012. Zamítnutí vycházelo zejména zaprvé ze skutečnosti, že žalobce nemohl zůstat na svém pracovním místě bez osvědčení o bezpečnostní prověrce; zadruhé z okolnosti, že řízení před odvolacím orgánem nemělo odkladný účinek; zatřetí ze skutečností, které odůvodňovaly rozhodnutí VBO, a začtvrté z povinnosti generálního tajemníka Rady zajistit loajalitu, důvěryhodnost a spolehlivost všech osob oprávněných k přístupu k utajovaným informacím Unie.
30 Dne 8. března 2012 změnil odvolací orgán rozhodnutí VBO a uložil mu, aby žalobci poskytl osvědčení o bezpečnostní prověrce pro stupeň „secret“. Rozhodnutí uvedeného orgánu zní následovně:
„[…] Ve svém odvolání a při jednání […], [odvolatel] zpochybňuje skutečnosti, které odůvodnily rozhodnutí, s výjimkou odsouzení policejním soudem za dopravní přestupky. Prohlašuje, že nebyl nikdy odsouzen za skutky uvedené ve spise a že má čistý trestní rejstřík s výjimkou dopravních přestupků. Předkládá v tomto ohledu kopie protokolů z různých soudních spisů uvedených v rozhodnutí. Ve spise týkajícím se nejzávažnějších skutků […] sama [s]polková policie dospívá ve stručném protokolu k závěru, že uvedené skutky týkající se [odvolatele] nejsou prokázány a že hrál pouze okrajovou roli. Pokud jde o ostatní uvedené protokoly, prohlašuje, že nebyl nikdy stíhán před trestním soudem, když odkazuje na svůj trestní rejstřík.
[…]
[Odvolatel] nepopírá, že má nějaké dluhy, ale v malé výši. […].
Odvolací orgán může pouze konstatovat, že dotyčný je znám z důvodu minulých skutků policii, že nebyl za tyto skutky nikdy stíhán a že neexistují značné dluhy, které by mohly pro dotyčného představovat nebezpečí korupce.“
[…]
31 Dne 30. března 2012 podal žalobce proti spornému rozhodnutí stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu.
32 V Radě bylo konáno jednání dne 24. května 2012 za účelem přezkumu stížnosti žalobce a rozhodnutí, jak s ní naložit; tohoto jednání se účastnil žalobce i jeho advokát. Z dopisu Rady ze dne 11. června 2012, zaslaného advokátovi žalobce, vyplývá, že při uvedeném jednání bylo dohodnuto, že žalobcův advokát zašle Radě kopii dokumentů předložených před odvolacím orgánem, které mohou prokazovat, že se žalobce nijak neúčastnil, ani nepřímo, skutků uvedených v rozhodnutí VBO o zamítnutí poskytnout mu osvědčení o bezpečnostní prověrce a v rozhodnutí odvolacího orgánu, kterým bylo uvedené zamítavé rozhodnutí zrušeno.
33 Dne 12. června 2012 odpověděl žalobcův advokát na dopis Rady ze dne 11. června 2012 mimo jiné takto:
„Oproti tomu, co jsem se domníval, Vám již nemohu předat kopii dokumentů předložených odvolacímu orgánu v oblasti osvědčení. Tyto dokumenty jsou důvěrné a nemohou být předloženy k přezkumu Rady. Spadají do soukromí mého klienta a Rada […] není oprávněna je přezkoumat.“
34 Rada stížnost žalobce rozhodnutím ze dne 20. července 2012 zamítla. Zamítnutí je především založeno na skutečnosti, že pracovní místo zastávané žalobcem vyžaduje přístup k utajovaným informacím Unie, což je důvod, proč nemůže vykonávat své funkce, aniž by byl držitelem osvědčení o bezpečnostní prověrce; na povinnosti obezřetnosti generálního tajemníka Rady, který musí zajistit loajalitu, důvěryhodnost a spolehlivost všech osob oprávněných k přístupu k utajovaným informacím Unie, jakož i na skutečnostech, které odůvodňovaly rozhodnutí VBO ze dne 17. listopadu 2011. Rozhodnutí Rady podpůrně připomíná, že znění rozhodnutí odvolacího orgánu nemůže znovu nastolit vztah zvláštní důvěry ztracený mezi žalobcem a jeho orgánem, neboť i okrajová role u skutků takové závažnosti, jakož i existence dluhů stačí ke zpochybnění loajality, důvěryhodnosti a nezranitelnosti vyžadované ze strany žalobce v rámci výkonu jeho funkcí, jakož i podmínek týkajících se morální stránky vyžadovaných pro výkon těchto funkcí v rámci generálního sekretariátu.
Návrhová žádání účastníků řízení
35 Žalobce navrhuje, aby Soud:
– zrušil sporné rozhodnutí a případně zrušil rozhodnutí o zamítnutí jeho stížnosti proti tomuto rozhodnutí;
– uložil Radě povinnost k náhradě jeho majetkové újmy oceněné prozatímně na částku 160 181,85 eur;
– uložil Radě povinnost k náhradě jeho nemajetkové újmy oceněné prozatímně na částku 25 000 eur;
– uložil Radě náhradu nákladů řízení.
36 Rada navrhuje, aby Soud:
– zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
K prvnímu bodu návrhových žádání, směřujícímu ke zrušení sporného rozhodnutí a případně ke zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti
37 Z článků 90 a 91 služebního řádu podle ustálené judikatury vyplývá, že žaloba podaná osobou, na kterou se vztahuje služební řád, proti rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování (dále jen „OOJ“) nebo proti nečinnosti tohoto orgánu spočívající v nepřijetí opatření stanoveného služebním řádem je přípustná pouze tehdy, pokud se dotčená osoba dříve obrátila na OOJ se stížností a pokud tato stížnost byla předmětem výslovného nebo implicitního zamítnutí. Podle článku 117 PŘOZ platí tato judikatura obdobně i pro žalobu podanou zaměstnancem proti rozhodnutí OOUPS nebo proti nečinnosti tohoto orgánu spočívající v nepřijetí opatření stanoveného PŘOZ.
38 Správní stížnost a její výslovné nebo implicitní zamítnutí tak tvoří nedílnou součást komplexního řízení a je jen jedním z předpokladů, které musí být splněny před podáním žaloby. Za těchto podmínek je žalobou, i když formálně směřující proti zamítnutí stížnosti, předložen soudu akt nepříznivě zasahující do právního postavení, proti němuž byla stížnost podána, ledaže je dopad zamítnutí stížnosti odlišný od dopadu aktu napadeného touto stížností. Opakovaně bylo judikováno, že výslovné rozhodnutí o zamítnutí stížnosti nemusí mít vzhledem ke svému obsahu potvrzující povahu vůči aktu napadenému žalobcem. O tento případ se jedná tehdy, když rozhodnutí o zamítnutí stížnosti obsahuje přezkum situace žalobce v závislosti na nových právních a skutkových okolnostech nebo když upravuje či doplňuje původní rozhodnutí. V těchto případech představuje zamítnutí stížnosti akt podléhající přezkumu soudu, který jej vezme v úvahu při posuzování legality napadeného aktu, či jej dokonce vyhodnotí jako akt nepříznivě zasahující do právního postavení nahrazující původní akt (rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 21. září 2011, Adjemian a další v. Komise, T‑325/09 P, bod 32).
39 Vzhledem k tomu, že ze systematiky služebního řádu nebo PŘOZ plyne, že dotčená osoba musí podat stížnost proti rozhodnutí, jež napadá, a žalobu proti rozhodnutí, jímž byla stížnost zamítnuta, rozhodl Soudní dvůr Evropské unie, že byla-li stížnost i žaloba podána ve lhůtách stanovených články 90 a 91 služebního řádu, je žaloba přípustná bez ohledu na to, zda směřuje jen proti rozhodnutí napadenému stížností nebo proti rozhodnutí o zamítnutí stížnosti anebo proti oběma těmto rozhodnutím současně. V souladu se zásadou hospodárnosti řízení však může soud rozhodnout, že shledá-li, že návrhová žádání směřující proti rozhodnutí o zamítnutí stížnosti nemají samostatný obsah a ve skutečnosti splývají s návrhovými žádáními směřujícími proti rozhodnutí napadenému stížností, není třeba rozhodovat zvlášť o návrhových žádáních směřujících proti rozhodnutí o zamítnutí stížnosti (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 17. ledna 1989, Vainker v. Parlament, 293/87, body 7 a 8). Tak tomu může být zejména tehdy, když soud konstatuje, že rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, například proto, že je implicitní, jen potvrzuje rozhodnutí napadené stížností, takže zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti by nemělo na právní postavení dotčené osoby jiný dopad než zrušení rozhodnutí napadeného stížností (výše uvedený rozsudek Adjemian a další v. Komise, bod 33).
40 V projednávané věci byla smlouva na dobu neurčitou žalobce vypovězena v lednu 2012 s účinností k 31. květnu téhož roku s přihlédnutím k závěrům šetření vedeného VBO, jehož výsledky byly známy v listopadu 2011. Rozhodnutí odvolacího orgánu, kterým bylo změněno rozhodnutí VBO, pochází ze dne 8. března 2012, a stížnost žalobce, kterou zpochybňuje sporné rozhodnutí, pochází ze dne 30. března 2012. Z bodu 32 tohoto rozsudku vyplývá, že v květnu 2012 Rada zorganizovala jednání za přítomnosti žalobce a že dne 11. června Rada požádala advokáta žalobce o předložení doplňujících dokumentů, což advokát odmítl.
41 Za těchto okolností obsahuje rozhodnutí ze dne 20. června 2012 o zamítnutí stížnosti přezkum situace žalobce v závislosti na nových právních a skutkových okolnostech, v projednávané věci rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 8. března 2012 a odmítnutí žalobce poskytnout dokumenty vyžádané Radou. Z toho vyplývá, že rozhodnutí o zamítnutí stížnosti představuje akt, který podléhá přezkumu Soudu, který jej zohlední při posuzování legality sporného rozhodnutí.
42 Žalobce předkládá pět žalobních důvodů na podporu svých návrhových žádání směřujících ke zrušení sporného rozhodnutí. První žalobní důvod vychází z porušení rozhodnutí 2011/292 a OPU, jakož i zákona o bezpečnostní prověrce a zákona, kterým se zřizuje odvolací orgán, a jejich prováděcí královské vyhlášky. Druhý žalobní důvod je založen na nedostatku odůvodnění aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení žalobce. Třetí žalobní důvod vychází z porušení práva na obhajobu, nedodržení zásady kontradiktornosti a práva být předem vyslechnut. Čtvrtý žalobní důvod vychází ze zjevně nesprávného posouzení. Pátý žalobní důvod vychází z nepřiměřené povahy propuštění a nedodržení povinnosti OOUPS přezkoumat případné nové přidělení nebo zachování v původní funkci. Soud přezkoumá žalobní důvody v tomto pořadí.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 7 rozhodnutí 2011/292 a jeho přílohy I, zejména bodu 20, OPU, jakož i zákona o bezpečnostní prověrce, zákona, kterým se zřizuje odvolací orgán, a jejich prováděcích královských vyhlášek
43 Žalobce dělí tento důvod na dvě části: první část se týká nedostatku právního základu propuštění, které bylo protiprávní. Druhá část se týká překročení pravomoci Radou tím, že se snažila nahradit svým posouzením posouzení VBO a odvolacího orgánu.
– Argumenty účastníků řízení k první části prvního žalobního důvodu
44 Žalobce se domnívá, že jeho propuštění je v rozporu s článkem 7 rozhodnutí 2011/292 a jeho přílohou I, zejména bodem 20, zákonem o bezpečnostní prověrce, zákonem, kterým se zřizuje odvolací orgán, a jejich prováděcími královskými vyhláškami, jakož i s OPU.
45 Tvrdí, že zákonodárce stanovil odvolání v rámci bezpečnostní prověrky, takže skutečnost, že podání odvolání nemá odkladný účinek, je irelevantní. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci mohlo být rozhodnutí VBO změněno v odvolacím řízení, Rada nemohla provést sporné rozhodnutí, aniž by vyčkala výsledku řízení. Jelikož žalobce obdržel v projednávané věci svou bezpečnostní prověrku, výpověď jeho smlouvy postrádá právní základ, a je tudíž protiprávní.
46 Žalobce dodává, že čl. 5 odst. 2 písm. b) OPU umožňuje orgánu vypovědět smlouvu zaměstnanci, kterému byla zamítnuta bezpečnostní prověrka, ale neobsahuje v tomto smyslu povinnost, na rozdíl od toho, co se snaží tvrdit Rada.
47 Rada navrhuje zamítnutí první části prvního žalobního důvodu.
– Závěry Soudu
48 Úvodem Soud připomíná, že podle čl. 35 odst. 1 písm. e) jednacího řádu musí žaloba obsahovat popis žalobních důvodů a uplatňovaných právních a skutkových argumentů.
49 Za účelem zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti je třeba totiž pro to, aby byl žalobní důvod nebo jeho část přípustný, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, o které se žalobce opírá, vyplývaly uceleně a srozumitelně z textu samotné žaloby, aby umožnily žalovanému připravit jeho obranu a Soudu rozhodnout o žalobě případně i bez dalších informací (rozsudek Soudu ze dne 10. listopadu 2011, Merhzaoui v. Rada, F‑18/09, body 42 a 43).
50 Je sice pravda, že v rámci první části prvního žalobního důvodu žalobce Radě vytýká, že přijetím sporného rozhodnutí porušila článek 7 rozhodnutí 2011/292, zákon o bezpečnostní prověrce, zákon, kterým se zřizuje odvolací orgán, a jejich prováděcí královské vyhlášky; avšak nic to nemění na tom, že tyto důvody jsou pouze uvedeny a nejsou podpořeny žádnou argumentací, což je v rozporu s pravidlem stanoveným v čl. 35 odst. 1 písm. e) jednacího řádu. Musí být tudíž odmítnuty jako nepřípustné.
51 Vzhledem k tomu, že žalobce neuvádí, jakým způsobem byla ustanovení bodu 20 přílohy I rozhodnutí 2011/292 v projednávané věci porušena, je třeba důvod týkající se údajného porušení uvedených ustanovení rovněž odmítnout jako nepřípustný. Je třeba ostatně konstatovat, že jediným účelem těchto ustanovení je určit použitelné právní předpisy jednak, pokud jde o bezpečnostní šetření vedená členskými státy, včetně těch předpisů, které se použijí na odvolání proti výsledkům, a sice právní předpisy platné v daném členském státě, a jednak pokud jde o odvolání podaná proti rozhodnutím OOJ nebo OOUPS generálního sekretariátu, v projednávané věci služební řád.
52 V rámci první části prvního žalobního důvodu zbývá tedy přezkoumat, jak tvrdí žalobce, zda sporné rozhodnutí bylo zaprvé přijato v rozporu s ustanoveními čl. 5 odst. 2 písm. b) OPU, která stanoví pouze možnost, a nikoliv povinnost OOUPS vypovědět smlouvu zaměstnance v případě, že mu nebylo po skončení šetření poskytnuto osvědčení o bezpečnostní prověrce, a zadruhé postrádá právní základ, jelikož odvolací orgán uložil VBO, aby žalobci poskytl osvědčení o bezpečnostní prověrce pro stupeň „secret“.
53 Z článku 7 odst. 1 rozhodnutí 2011/292 především vyplývá, že personální bezpečností se rozumí uplatňování opatření, jež zajistí, že přístup k utajovaným informacím Unie je umožněn pouze osobám, které je potřebují znát, jsou bezpečnostně prověřeny pro odpovídající stupeň utajení a byly poučeny o svých povinnostech.
54 Dále podle čl. 15 odst. 2 písm. c) rozhodnutí 2011/292 je bezpečnostním orgánem generálního sekretariátu generální tajemník Rady a v rámci tohoto postavení před umožněním přístupu k informacím se stupněm utajení „confidentiel UE / EU confidential“ nebo vyšším vydává úředníkům a ostatním zaměstnancům generálního sekretariátu Rady v souladu s čl. 7 odst. 3 osvědčení o bezpečnostní prověrce personálu EU.
55 A konečně osvědčení o bezpečnostní prověrce personálu EU pro přístup k utajovaným informacím EU je definováno v dodatku A rozhodnutí 2011/292 jako „osvědčení vydané [OOJ] [generálního sekretariátu] přijaté v souladu s tímto rozhodnutím po skončení bezpečnostního šetření vedeného příslušnými orgány členského státu, kterým se osvědčuje, že určité osobě může být za podmínky, že byla zjištěna její potřeba znát [utajované informace Unie], umožněn přístup k utajovaným informacím EU až do konkrétního stupně utajení […] a do konkrétního data; osoba odpovídající tomuto popisu se označuje za osobu, která je ‚bezpečnostně prověřena‘ “.
56 Z výše uvedených ustanovení tedy vyplývá, že rozhodnout o poskytnutí nebo o zamítnutí osvědčení o bezpečnostní prověrce Unie členům personálu generálního sekretariátu je oprávněn pouze generální tajemník Rady.
57 Je sice pravda, že na základě přílohy I hlavy III bodu 5 rozhodnutí 2011/292 za zajištění toho, že budou provedena bezpečnostní šetření týkající se státních příslušníků daného členského státu, odpovídají vnitrostátní bezpečnostní orgány nebo jiné příslušné vnitrostátní orgány, neboť tyto orgány mohou lépe než generální tajemník Rady získat přístup k informacím v jednotlivých členských státech.
58 Nic to však nemění na skutečnosti, že podle přílohy I hlavy III bodu 19 písm. a) rozhodnutí 2011/292 v případech, kdy bezpečnostní šetření dojde k závěru, že nejsou známy žádné negativní skutečnosti, které by zpochybnily loajalitu, důvěryhodnost a spolehlivost určité osoby, může OOJ nebo OOUPS generálního sekretariátu, pokud jde o zaměstnance, vydat dotyčné osobě osvědčení o bezpečnostní prověrce personálu Unie a oprávnit ji k přístupu k utajovaným informacím Unie až do odpovídajícího stupně utajení a do konkrétně stanoveného data.
59 Ze znění ustanovení uvedeného v předchozím bodě vyplývá, že OOJ nebo OOUPS generálního sekretariátu, pokud jde o zaměstnance, není vázán závěry bezpečnostního šetření vedeného vnitrostátními orgány, a dokonce ani závěry odvolacího orgánu, a třebaže je výsledek pro dotyčnou osobu příznivý, nemá povinnost jí poskytnout osvědčení o bezpečnostní prověrce personálu Unie a zachovává si možnost jej odmítnout.
60 Vzhledem k tomu, že účelem bezpečnostní prověrky, kterým je, jak je definováno v čl. 7 odst. 2 rozhodnutí 2011/292, určit, zda může být určitá osoba s přihlédnutím ke své loajalitě, důvěryhodnosti a spolehlivosti oprávněna k přístupu k utajovaným informacím Unie, mohl mít OOUPS s přihlédnutím k nepříznivým informacím o žalobci získaným po skončení šetření vedeného VBO a sdělených Radě dopisem ze dne 17. listopadu 2011 pochybnosti ohledně zejména neexistence rizika zranitelnosti žalobce, a rozhodnout, že není namístě mu poskytnout osvědčení o bezpečnostní prověrce, které potřeboval.
61 V projednávané věci je nesporné, že žalobce v generálním sekretariátu zastával pracovní místo, pro které bylo vyžadováno osvědčení o bezpečnostní prověrce. Poté, co OOUPS přezkoumal na základě čl. 5 odst. 3 OPU, zda bylo možné žalobce převést na jiné pracovní místo, pro které nebylo potřeba osvědčení o bezpečnostní prověrce, a dospěl na základě sdělení ze dne 11. ledna 2012, jehož obsah je reprodukován v bodě 27 tohoto rozsudku, k závěru, že takové převedení není možné, mohl rozhodnout o výpovědi smlouvy žalobce po uplynutí výpovědní doby čtyř měsíců v souladu s čl. 47 písm. c) bodem i) PŘOZ, aniž porušil čl. 5 odst. 2 písm. b) OPU.
62 Toto zjištění není vyvráceno argumentem žalobce, podle kterého odvolací orgán uložil VBO, aby žalobci poskytl osvědčení o bezpečnostní prověrce pro stupeň „secret“, což je okolnost, která podle žalobce mohla zbavit rozhodnutí o výpovědi jeho smlouvy smluvního zaměstnance právního základu.
63 Ze znění přílohy I hlavy III bodu 20 rozhodnutí 2011/292 totiž vyplývá, že bezpečnostní šetření spolu se získanými výsledky podléhají příslušným právním předpisům platným v daném členském státě, včetně předpisů týkajících se opravných prostředků. V belgickém právu čl. 11 první pododstavec zákona, kterým se zřizuje odvolací orgán, stanoví, že odvolací orgán může, domnívá-li se po slyšení odvolatele nebo jeho advokáta, že důvody dovolávané na podporu rozhodnutí o zamítnutí poskytnutí osvědčení o bezpečnostní prověrce nejsou opodstatněné a náležité, uložit vnitrostátnímu bezpečnostnímu orgánu, aby bezpečnostní osvědčení poskytl.
64 V projednávané věci bylo o poskytnutí osvědčení o bezpečnostní prověrce pro stupeň „secret“ žalobci VBO v návaznosti na rozhodnutí odvolacího orgánu rozhodnuto na základě zákona o bezpečnostní prověrce a platí pro přístup k informacím, které spadají do působnosti tohoto zákona, jakož i pro přístup k utajovaným informacím Unie, pokud jde o personál členských států uvedený v čl. 14 odst. 3 rozhodnutí 2011/292.
65 Avšak, jak vyplývá z bodů 56 a 59 tohoto rozsudku, pokud jde o přístup personálu generálního sekretariátu k utajovaným informacím Unie, jediným oprávněným k rozhodnutí o poskytnutí nebo o odmítnutí osvědčení o bezpečnostní prověrce personálu EU je po skončení bezpečnostního šetření vnitrostátními orgány OOJ nebo OOUPS, pokud jde o zaměstnance, aniž je vázán závěry uvedeného šetření, v projednávané věci závěry odvolacího orgánu.
66 Proto je třeba první část prvního žalobního důvodu zamítnout.
– Argumenty žalobce k druhé části prvního žalobního důvodu
67 Žalobce tvrdí, že se Rada snaží nahradit posouzení VBO a odvolacího orgánu svým vlastním posouzením, když používá pojem „vztah důvěry“. Tím se dopustila překročení pravomoci. Odvolací orgán si totiž uvědomil chyby, kterých se dopustil VBO v tom smyslu, že žalobce nedlužil žádnou částku a že předložením výpisu ze svého trestního rejstříku žalobce prokázal, že závěry VBO byly chybné. Vzhledem k tomu, že žalobci bylo poskytnuto osvědčení o bezpečnostní prověrce, bylo povinností Rady toto rozhodnutí respektovat.
– Závěry Soudu
68 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že bezpečnostní prověrka slouží k tomu, aby určila, zda může být určitá osoba s přihlédnutím ke své loajalitě, důvěryhodnosti a spolehlivosti oprávněna k přístupu k utajovaným informacím Unie, a dále že seznam kritérií, která je třeba použít v průběhu šetření, který je uveden v příloze I hlavě III bodě 8 rozhodnutí 2011/292, není taxativní. Mimoto kritéria uvedená v daném bodě 8 písm. a) až k) jsou doplněna v bodech 9 a 10 o finanční situaci a zdravotní stav dotyčné osoby a povahu, chování a situaci manžela nebo manželky, osoby žijící ve společné domácnosti nebo blízkého člena rodiny jakožto kritéria, která je rovněž možné vzít v úvahu.
69 Soud uvádí, že při přijetí sporného rozhodnutí měla Rada k dispozici pouze závěry VBO a že s přihlédnutím k nepříznivým informacím o žalobci prokázaným bezpečnostním šetřením nebyla zejména prokázána neexistence rizika zranitelnosti žalobce. Jak vyplývá z bodu 61 tohoto rozsudku, OOUPS proto mohl v lednu 2012 nevydat žalobci osvědčení o bezpečnostní prověrce personálu Unie a rozhodnout o výpovědi jeho smlouvy.
70 S přihlédnutím k rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 8. března 2012 Rada v rámci stížnosti žalobce přezkoumala možnost poskytnout mu osvědčení o bezpečnostní prověrce personálu Unie a za tímto účelem zejména svolala jednání konané dne 24. května 2012 za přítomnosti žalobce a jeho advokáta a požádala jej o kopii dokumentů předložených odvolacímu orgánu, jejichž předložení bylo zprvu tímto advokátem akceptováno a následně jejich předání odmítnuto z důvodu, že jsou důvěrné a spadají do soukromí jeho klienta.
71 Je sice pravda, že odvolací orgán změnil rozhodnutí VBO příznivým způsobem pro žalobce, to však nemění nic na tom, že konečné zjištění výše uvedeného orgánu, a sice že „dotyčný je znám z důvodu minulých skutků policii, že nebyl za tyto skutky nikdy stíhán a že neexistují značné dluhy, které by mohly pro dotyčného představovat nebezpečí korupce“, musí být vyváženo ostatními, méně pozitivními zjištěními v témže rozhodnutí, podle kterých „[odvolatel] nepopírá, že má nějaké dluhy“ nebo „[v]e spise týkajícím se nejzávažnějších skutků […] sama [s]polková policie dospívá ve stručném protokolu k závěru, že uvedené skutky týkající se [odvolatele] nejsou prokázány a že hrál pouze okrajovou roli“.
72 Při jednání se ukázalo, že závěr, podle kterého žalobce hrál „okrajovou roli“ týkající se nejzávažnějších skutků obsažených v rozhodnutí VBO, byl vyložen Radou v tom smyslu, že se žalobce účastnil těchto nejzávažnějších skutků, byť okrajově, či že dokonce navštěvoval pochybné kruhy, což je s přihlédnutím k povinnosti obezřetnosti Rady samo o sobě důvodem pro to, aby mu nevydala osvědčení o bezpečnostní prověrce. Naopak žalobce prohlásil, že z uvedeného závěru vyplývá, že byl pouze vyslýchán spolkovou policií jako svědek v řízení vedeném proti třetím osobám a že z protokolů z těchto výslechů nijak nevyplývá, že by jakýmkoliv způsobem přispěl ke skutkům, které byly předmětem stíhání.
73 S ohledem na tuto informaci poskytnutou žalobcem, která nebyla ve spise, se Soud jednak dotázal Rady, zda by byla ochotna přezkoumat sporné rozhodnutí s přihlédnutím k protokolům z výše uvedených výslechů, předloženým před odvolacím orgánem, které měl žalobce zaslat Radě, protože k nim jinak Rada neměla přístup. Kromě toho se Soud dotázal žalobce, zda je nyní připraven tyto protokoly Radě poskytnout, což odmítl učinit v květnu 2012. Rada odpověděla kladně, avšak žalobce zopakoval své odmítnutí a uvedl, že se již nezajímá o možnost svého opětovného začlenění na své bývalé pracovní místo v Radě a svou žalobou se nyní domáhá pouze náhrady majetkové a nemajetkové újmy.
74 Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že s přihlédnutím k dokumentaci, kterou měl OOUPS k dispozici, a k postoji žalobce jako jediné osoby, která mohla Radě poskytnout dokumentaci předloženou před odvolacím orgánem, jednal OOUPS generálního sekretariátu v rámci svých pravomocí a nenahradil posouzení odvolacího orgánu tím, že odmítl přezkoumat sporné rozhodnutí v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti.
75 Z toho vyplývá, že druhá část prvního žalobního důvodu musí být zamítnuta, a s ní tedy i celý žalobní důvod.
K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nedostatku odůvodnění aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení
– Argumenty účastníků řízení
76 Žalobce tvrdí, že sporné rozhodnutí není odůvodněné a neodkazuje na žádný dokument, který by umožňoval pochopit důvod jeho propuštění. Rada tak nerespektovala povinnost odůvodnit svá rozhodnutí, kterou jí ukládá článek 41 Listiny základních práv Evropské unie.
77 Rada navrhuje žalobní důvod zamítnout.
– Závěry Soudu
78 Pokud jde o povinnost odůvodnit rozhodnutí, která nepříznivě zasahují do právního postavení, Soud připomíná, že k zárukám přiznaným unijním právem ve správním řízení patří mimo jiné zásada řádné správy zakotvená v článku 41 Listiny, ke které se váže zejména „povinnost správy odůvodnit svá rozhodnutí“ (rozsudek Soudu ze dne 11. července 2013, Tzirani v. Komise, F‑46/11, bod 136 a citovaná judikatura).
79 Mimoto povinnost odůvodnit rozhodnutí, která nepříznivě zasahují do právního postavení, představuje základní zásadu unijního práva, od níž se lze odchýlit pouze z naléhavých důvodů (výše uvedený rozsudek Tzirani v. Komise, bod 137 a citovaná judikatura).
80 Z ustálené judikatury kromě toho vyplývá, že z odůvodnění vyžadovaného článkem 296 SFEU musí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy autora aktu (výše uvedený rozsudek Tzirani v. Komise, bod 138 a citovaná judikatura).
81 Povinnost odůvodnit akt nepříznivě zasahující do něčího právního postavení, jak je stanovena čl. 25 druhým pododstavcem služebního řádu, má za cíl jednak poskytnout dotčené osobě dostatečné informace pro zjištění, zda je akt opodstatněný, nebo zda je případně stižen vadou, která umožňuje napadnout jeho platnost před soudem Unie, a jednak umožnit soudu vykonat přezkum legality tohoto aktu. Odůvodnění tudíž musí být dotyčné osobě v zásadě sděleno současně s aktem, který nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení, a jeho neexistence nemůže být zhojena skutečností, že se dotyčná osoba dozví důvody aktu v průběhu řízení před unijním soudem (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 7. prosince 2011, HTTS v. Rada, T‑562/10, bod 32).
82 Je třeba poznamenat, že neexistuje žádný naléhavý důvod, který by umožňoval, aby smluvní zaměstnanci byli vyloučeni z ochrany před neodůvodněným propuštěním, zvláště jsou-li vázáni smlouvou na dobu neurčitou, nebo pokud jsou vázáni smlouvou na dobu určitou, jsou-li propuštěni před uplynutím doby, na jakou byla smlouva sjednána. K tomu, aby byla ochrana v tomto smyslu zaručena dostatečným způsobem, je přitom důležité jednak to, aby dotčeným osobám bylo umožněno, aby se ujistily o tom, zda jejich oprávněné zájmy byly respektovány, či porušeny, a mohly zvážit, zda je vhodné věc předložit soudu, a jednak to, aby soudu bylo umožněno vykonávat jeho přezkum, což znamená, že musí být uznána povinnost příslušného orgánu uvést odůvodnění (v tomto smyslu viz rozsudek Soudu ze dne 24. dubna 2008, Longinidis v. Cedefop, F‑74/06, bod 49).
83 Z judikatury rovněž vyplývá, že rozsah povinnosti uvést odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který může mít osoba, které je akt určen, na získání těchto vysvětlení. Pro posouzení dostatečnosti odůvodnění je třeba jej umístit do kontextu přijetí napadeného aktu (výše uvedený rozsudek Longinidis v. Cedefop, bod 50 a citovaná judikatura).
84 Při propouštění zaměstnance přijatého na základě smlouvy na dobu neurčitou je kladen zvláštní důraz na to, aby důvody takového opatření byly zpravidla písemně jasně uvedeny nejlépe přímo v samotném textu předmětného rozhodnutí. Pouze tímto aktem, jehož legalita je posuzována k datu, ke kterému byl vydán, se totiž naplňuje rozhodnutí orgánu. Nicméně povinnost uvést odůvodnění propuštění lze též považovat za splněnou, pokud dotčená osoba byla s těmito důvody řádně seznámena během pohovoru se svými nadřízenými a rozhodnutí OOUPS bylo přijato v krátké době po těchto pohovorech. OOUPS případně může toto odůvodnění doplnit i ve stadiu odpovědi na stížnost podanou dotčenou osobou (výše uvedený rozsudek Longinidis v. Cedefop, bod 51).
85 V projednávané věci je třeba uvést, zaprvé že je sporné rozhodnutí založeno na ustanoveních čl. 5 odst. 2 písm. b) OPU, která stanoví možnost OOUPS vypovědět smlouvu zaměstnance v případě, že mu po skončení šetření nebylo poskytnuto osvědčení o bezpečnostní prověrce, zadruhé že žalobce věděl o nepříznivém výsledku bezpečnostního šetření vedeného VBO, které se jej týkalo, neboť 8. prosince 2011 zpochybnil jeho závěry před odvolacím orgánem, a zatřetí že se žalobce dne 5. prosince 2011 setkal nejprve s bezpečnostním úředníkem Rady a jeho vedoucím odboru, který jej informoval, že bude přidělen na pracovní místo, které vyžaduje osvědčení o bezpečnostní prověrce pro nižší stupeň, a že dne 16. ledna 2012 se žalobce setkal s vedoucím odboru „Individuální práva“, který mu předal rozhodnutí o výpovědi jeho smlouvy. Žalobce tedy musel znát důvody, které vedly OOUPS generálního sekretariátu k přijetí sporného rozhodnutí.
86 Toto zjištění je potvrzeno zněním dopisu, který žalobce zaslal Radě dne 17. ledna 2012 a ve kterém orgánu vytýká, že před výpovědí smlouvy nepočkal na ukončení řízení před odvolacím orgánem. Rada na tento dopis odpověděla dopisem ze dne 16. ledna 2012, ve kterém odmítla argumenty žalobce.
87 A konečně odpověď na stížnost, ve které bylo sporné rozhodnutí přezkoumáno nejen vzhledem k závěrům VBO, ale rovněž s přihlédnutím k rozhodnutí odvolacího orgánu, umožnila žalobci posoudit, zda je uvedené rozhodnutí opodstatněné a zda je účelné podat žalobu k Soudu.
88 Z výše uvedeného vyplývá, že druhý žalobní důvod není opodstatněný.
K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na obhajobu, nedodržení zásady kontradiktornosti a práva být předem vyslechnut
– Argumenty účastníků řízení
89 Žalobce tvrdí, že jeho právo být vyslechnut ve smyslu čl. 41 odst. 2 Listiny bylo porušeno, neboť nebyl před 12. lednem 2012, datem sporného rozhodnutí, vyslechnut.
90 Rada navrhuje žalobní důvod zamítnout. Žalobce byl totiž vyslechnut několikrát svými nadřízenými před tím, než mu bylo doručeno rozhodnutí o výpovědi jeho smlouvy. Rada uvádí jednání žalobce dne 5. prosince 2011 s bezpečnostním úředníkem Rady a s vedoucím jeho odboru, jakož i dne 16. ledna 2012 s vedoucím odboru „Individuální práva“.
– Závěry Soudu
91 Podle ustálené judikatury je dodržování práva na obhajobu v každém řízení zahájeném vůči osobě, které může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do jejího právního postavení, základní unijní právní zásadou a musí být zajištěno i při neexistenci jakéhokoliv předpisu týkajícího se dotčeného řízení. Tato zásada, která odpovídá požadavkům řádné správy, vyžaduje, aby dotčená osoba mohla účinně vyjádřit svoje stanovisko ke skutečnostem, které mohou být v přijímaném aktu použity v její neprospěch [rozsudek Soudu prvního stupně (nyní Tribunálu) ze dne 8. března 2005, Vlachaki v. Komise, T‑277/03, bod 64].
92 V projednávané věci Rada neprokázala například prostřednictvím předvolání ze strany nadřízených žalobce, že byl žalobce před přijetím sporného rozhodnutí vyslechnut.
93 Naproti tomu žalobce vložil do spisu dopis VBO ze dne 17. listopadu 2011 adresovaný bezpečnostnímu úředníkovi Rady, který představuje důkaz, že byl včas informován o rozhodnutí VBO, a že tedy mohl účinně vyjádřit své stanovisko před přijetím sporného rozhodnutí.
94 V tomto dopisu je totiž adresát žádán, aby informoval dotčenou osobu zaprvé o rozhodnutí VBO, zadruhé o možnosti dotčené osoby podat odvolání proti rozhodnutí a zatřetí, aby poslal VBO kopii podepsaného a datovaného dopisu. Je přitom nesporné, že k tomuto sdělení došlo, protože Rada vložila do spisu v odpověď na organizační procesní opatření nařízená Soudem kopii výše uvedeného dopisu, podepsanou žalobcem dne 5. prosince 2011 s uvedením ručně psané poznámky „seznámen“, a jelikož žalobce podal dne 8. prosince 2011 odvolání k odvolacímu orgánu.
95 Kromě toho na základě přílohy I hlavy III bodu 19 písm. b) rozhodnutí 2011/292 mohl žalobce požádat OOUPS, aby byl vyslechnut. Rada ve svých písemnostech tvrdí, že tato informace mu byla sdělena bezpečnostním úředníkem, když mu dne 5. prosince 2011 sdělil závěry šetření VBO, což bylo samotným uvedeným úředníkem potvrzeno při jednání v odpověď na otázky Soudu. Ve své písemné odpovědi na organizační procesní opatření nařízená Soudem žalobce tvrdil, že tento krok nemohl včas učinit před ukončením své smlouvy, a při jednání uvedl, že s přihlédnutím k závěrům šetření VBO se chtěl soustředit na odvolání před odvolacím orgánem, když věřil, že bude-li rozhodnutí VBO změněno, bude Rada povinna změnit své rozhodnutí o ukončení jeho smlouvy.
96 Je třeba dále přezkoumat v rozsahu, v němž bylo sporné rozhodnutí předmětem přezkumu OOUPS s přihlédnutím k rozhodnutí odvolacího orgánu, zda bylo před přijetím rozhodnutí o zamítnutí stížnosti dodrženo právo žalobce na obhajobu.
97 V tomto ohledu, jak vyplývá z bodu 32 tohoto rozsudku, Rada uspořádala jednání za přítomnosti žalobce a jeho advokáta za účelem přezkumu stížnosti a rozhodnutí, jak s ní naložit, a dopisem ze dne 11. června 2012 bylo žalobci umožněno poskytnout Radě protokoly z různých soudních spisů uvedené v rozhodnutí VBO, jakož i stručný protokol spolkové policie, které předložil před odvolacím orgánem a které mohly prokázat, jak tvrdil při jednání, že byl vyslechnut pouze jako svědek, a nebyl tedy osobně účasten na nejzávažnějších skutcích reprodukovaných v závěrech šetření vedeného VBO. Je přitom nesporné, že žalobce poté, co zprvu s předáním těchto dokumentů Radě souhlasil, tak následně odmítl učinit.
98 Takové jednání žalobce při přezkumu jeho stížnosti ze dne 30. března 2012 Radou, kterou se domáhal zrušení sporného rozhodnutí s přihlédnutím ke změně rozhodnutí VBO odvolacím orgánem dne 8. března 2012, se zdá být neslučitelné s respektováním základní povinnosti loajality a spolupráce vůči orgánu, který jej zaměstnává, kterou mají všichni úředníci na základě článku 11 služebního řádu, jenž se použije obdobně na smluvní zaměstnance na základě článku 81 PŘOZ. Tato povinnost loajality a spolupráce není uložena jen při plnění zvláštních úkolů svěřených zaměstnanci, ale vztahuje se rovněž na veškeré vztahy mezi zaměstnancem a orgánem, ke kterému patří (v tomto smyslu viz rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 26. listopadu 1991, Williams v. Účetní dvůr, T‑146/89, bod 72).
99 V důsledku toho Soud konstatuje, že i když Rada před přijetím sporného rozhodnutí neuspořádala schůzku mezi OOUPS a žalobcem věnovanou výlučně k získání vyjádření žalobce ohledně plánované výpovědi jeho smlouvy, okolnosti, za nichž bylo přijato a sděleno uvedené rozhodnutí a které provázely postup Rady při vyřizování stížnosti, při kterém bylo sporné rozhodnutí přezkoumáno OOUPS s přihlédnutím k novým právním a skutkovým okolnostem, umožnily žalobci účinně vyjádřit své stanovisko ke skutečnostem použitým v jeho neprospěch.
100 Třetí žalobní důvod tedy musí být zamítnut.
Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení
– Argumenty účastníků řízení
101 Na podporu tohoto důvodu žalobce tvrdí, že se Rada dopustila zjevně nesprávného posouzení, když mu dala výpověď, aniž přihlédla k možnosti změny rozhodnutí VBO. Rada měla zachovat situaci žalobce až do ukončení odvolacího řízení před odvolacím orgánem. Mimoto se Rada dopustila závažného zjevně nesprávného posouzení, když se domnívala, že výpověď byla povinná, zatímco podle čl. 5 odst. 2 písm. b) OPU se jedná pouze o možnost, kterou měla k dispozici.
102 Rada navrhuje žalobní důvod zamítnout.
– Závěry Soudu
103 Z článku 47 písm. c) PŘOZ, který se použije obdobně na smluvní zaměstnance na základě článku 119 PŘOZ, vyplývá, že výpověď smlouvy na dobu neurčitou spadá do posuzovací pravomoci příslušného orgánu, pokud je učiněna při dodržení výpovědní doby sjednané touto smlouvu a v souladu s ustanoveními uvedeného článku. Soud není oprávněn přezkoumat opodstatněnost takového posouzení, ledaže lze prokázat existenci zjevného pochybení nebo zneužití pravomoci (v tomto smyslu viz rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 14. července 1997, B v. Parlament, T‑123/95, bod 70).
104 Je věcí Soudu, aby v rámci žalobních důvodů předložených žalobcem přezkoumal, zda se Rada nedopustila zjevného pochybení při posouzení skutečností, které použila k přijetí sporného rozhodnutí. Přitom v kontextu široké posuzovací pravomoci přiznané administrativě, jako je tomu v projednávaném sporu, stanovení, že se administrativa dopustila zjevného pochybení při posouzení skutečností, které mohly odůvodnit zrušení rozhodnutí přijatého na základě tohoto posouzení, předpokládá, že důkazy, které přísluší předložit žalobci, jsou dostatečné k tomu, aby byla posouzení administrativy zbavena přesvědčivosti (rozsudek Soudu ze dne 19. února 2013, BB v. Komise, F‑17/11, bod 60).
105 Pokud jde o definici pojmu „zjevně nesprávné posouzení“, pak je sice pravda, že OOUPS disponuje prostorem pro volné uvážení, avšak Soud již upřesnil, že nesprávnost je zjevná tehdy, je-li snadno postřehnutelná a může být očividně odhalena (rozsudek Soudu ze dne 24. března 2011, Canga Fano v. Rada, F‑104/09, bod 35). S přihlédnutím k této definici je třeba přezkoumat, zda je sporné rozhodnutí stiženo zjevnou vadou.
106 V tomto ohledu Soud zaprvé konstatuje, že s přihlédnutím k závěrům šetření vedeného VBO nemohl žalobce dále zastávat své pracovní místo. Zadruhé ze sdělení ze dne 11. ledna 2012, jehož obsah je reprodukován v bodě 27 tohoto rozsudku, vyplývá, že se ukázalo nemožným převést žalobce na jiné pracovní místo. Zatřetí ze znění čl. 12 odst. 7 zákona, kterým se zřizuje odvolací orgán, vyplývá, že řízení před odvolacím orgánem nemá odkladný účinek. Začtvrté, jelikož generální tajemník Rady nebyl vázán závěry šetření vedeného VBO, nebyl vázán ani rozhodnutím odvolacího orgánu, jehož rozhodnutí jsou závazná pouze v rámci působnosti zákona o bezpečnostní prověrce a nemohou zpochybnit legalitu sporného rozhodnutí. Za těchto podmínek se Rada nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když rozhodla provést sporné rozhodnutí, aniž počkala na ukončení odvolacího řízení.
107 Je třeba dodat, že tvrzení žalobce, podle kterého se Rada dopustila závažného zjevně nesprávného posouzení, když rozhodla, že propuštění bylo povinné na základě čl. 5 odst. 2 písm. b) OPU, vychází z chybného výkladu písemností ve spise. Zaprvé totiž OOUPS před rozhodnutím o výpovědi žalobcovy smlouvy přezkoumal, zda mohl být žalobce převeden na jiné pracovní místo, pro které nebylo osvědčení o bezpečnostní prověrce personálu Unie vyžadováno. Zadruhé s přihlédnutím k závěrům odvolacího orgánu OOUPS předvolal žalobce ke schůzce v květnu 2012, které se účastnil žalobce se svým advokátem, a dal mu příležitost prokázat, že pro něj nepříznivé informace získané v průběhu šetření vedeného VBO nemají žádný základ.
108 Z toho vyplývá, že čtvrtý žalobní důvod musí být rovněž zamítnut.
K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nepřiměřenosti propuštění a nedodržení povinnosti OOUPS přezkoumat případné nové přidělení nebo zachování v původní funkci
– Argumenty účastníků řízení
109 Žalobce tvrdí, že jeho poslední hodnotící posudek je důkazem o jeho znamenitém profilu, neboť byl jedním z nejlepších členů obsluhujícího personálu, když bylo třináct hodnotících kritérií ohodnoceno jako „dobrý“ nebo „velmi dobrý“, stejně jako jeho jazykové znalosti.
110 S přihlédnutím k rozhodnutí odvolacího orgánu, který uložil VBO poskytnout žalobci osvědčení o bezpečnostní prověrce, měla Rada přehodnotit sporné rozhodnutí, neboť žalobce vykazuje všechny záruky pro zachování svého pracovního místa nebo přinejmenším pro to, aby byl znovu začleněn do své bývalé funkce zřízence, protože toto pracovní místo nevyžadovalo osvědčení ani neukládalo bezpečnostní prověrku.
111 Rada navrhuje žalobní důvod zamítnout.
– Závěry Soudu
112 Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury povinnost jednat s náležitou péčí, jakož i zásada řádné správy implikují zejména to, že pokud příslušný orgán rozhoduje o situaci úředníka nebo zaměstnance, a to i v rámci výkonu široké posuzovací pravomoci, vezme v úvahu veškeré skutečnosti, které mohou ovlivnit jeho rozhodnutí, tedy nejen služební zájem, ale i zájem dotyčného úředníka či zaměstnance. Přezkum unijního soudu se nicméně právě s ohledem na rozsah posuzovací pravomoci, kterou jsou nadány orgány při posuzování služebního zájmu, musí omezit na otázku, zda příslušný orgán jednal v rozumných mezích a nepoužil svou posuzovací pravomoc nesprávným způsobem (rozsudek Soudu ze dne 13. června 2012, Macchia v. Komise, F‑63/11, bod 50 a citovaná judikatura, který je předmětem řízení o kasačním opravném prostředku probíhajícího před Tribunálem Evropské unie, věc T‑368/12 P).
113 Pokud jde o rozhodnutí, zda bylo namístě propustit žalobce, byl OOUPS povinen přezkoumat nejen zjevný zájem žalobce na pokračování pracovního poměru mezi ním a orgánem, ale rovněž zájem služby, definovaný potřebou Rady, která zodpovídá za správu utajovaných informací Unie, zajistit loajalitu, důvěryhodnost a spolehlivost personálu, který zaměstnává.
114 Pokud jde o vyvážení zájmů dotčených v projednávané věci, ze sdělení ze dne 11. ledna 2012, jehož obsah je reprodukován v bodě 27 tohoto rozsudku, vyplývá, že na základě čl. 5 odst. 3 OPU generální tajemník Rady přezkoumal možnost převést žalobce na jiné pracovní místo. Žalobce však nebyl převeden z důvodu svého profilu, výběrového řízení, v rámci kterého byl přijat, nepříznivých informací, které se ho týkaly a vyšly najevo po skončení bezpečnostního šetření VBO, a povinnosti Rady jednat se zvláštní obezřetností v oblasti bezpečnosti.
115 V tomto ohledu nelze přijmout výklad žalobce ohledně sdělení ze dne 11. ledna 2012, podle kterého byl s přihlédnutím ke svému poslednímu hodnotícímu posudku jeho profil dostatečný pro to, aby zůstal ve své funkci člena obsluhujícího personálu nebo přinejmenším ve své bývalé funkci zřízence „huissier d’étage“ (distributor pošty).
116 Pokud jde o možnost zůstat na pracovním místě nebo být znovu přidělen do bývalé funkce, z čl. 7 odst. 3 rozhodnutí 2011/292, ve spojení se sdělením personálu č. 58/09, jehož obsah je pro účely věci reprodukován v bodě 20 tohoto rozsudku, totiž vyplývá, že z důvodu svých pravomocí mohou všichni členové obsluhujícího personálu generálního sekretariátu potřebovat přístup k utajovaným informacím Unie pro stupeň „[confidentiel] UE / EU confidential“ nebo „[secret] UE / EU secret“, a musejí tedy mít osvědčení o bezpečnostní prověrce. Vzhledem k tomu, že žalobce neměl osvědčení o bezpečnostní prověrce, nemohl vykonávat úkoly, pro které byl zaměstnán v roce 2007, které byly stejné povahy jako ty, které vykonával před výpovědí své smlouvy, ke spokojenosti svých nadřízených, jak vyplývá z jeho posledního hodnotícího posudku.
117 Pokud jde o možnost žalobce být převeden na jiné pracovní místo, musel OOUPS před přijetím sporného rozhodnutí zohlednit požadavky případného pracovního místa z hlediska kvalifikace a potenciálu žalobce. Vzhledem k tomu, že žalobce byl zaměstnán na základě výběrového řízení smluvních zaměstnanců na pracovní místo zřízence k výkonu funkcí manuální nebo administrativní podpory, což odpovídá funkční skupině I, mohl být žalobce převeden pouze na jiné pracovní místo se stejnými charakteristikami, kterým muselo být na základě článku 8 OPU jedno z pracovních míst neuvedených na seznamu pracovních míst. Ze sdělení personálu č. 58/09 přitom vyplývá, že k výkonu úkolů na pracovních místech s těmito charakteristikami musí být personál bezpečnostně prověřen pro stupeň alespoň „[c]onfidentiel UE / EU confidential“.
118 Argument žalobce, že i přes skutečnost, že mu nebylo poskytnuto osvědčení o bezpečnostní prověrce personálu Unie, mohl stejně jako jiní kolegové zastávat pracovní místo zřízence, nemůže být rovněž přijat. Je totiž sice pravda, že Rada při jednání uvedla, že ze 120 osob, které byly začleněny do služby zřízenců, z nichž 88 na pracovní místa členů obsluhujícího personálu, 3 nemají osvědčení o bezpečnostní prověrce, avšak to nemění nic na tom, že podle údajů poskytnutých při jednání vedoucím odboru žalobce se tyto tři osoby, kterým byla poskytnuta výjimka přiznaná generálním tajemníkem Rady, vyznačovaly vždy bezúhonností, měly věk blízký důchodovému věku, byly přiděleny do necitlivých odvětví a jsou vyloučeny z mobility. Rada dodala, že v každém případě v dotčeném útvaru nebyl žádný smluvní zaměstnanec, který by neměl osvědčení o bezpečnostní prověrce.
119 Pokud jde o zohlednění důvodů, které vedly OOUPS k nevydání osvědčení o bezpečnostní prověrce personálu Unie žalobci, stačí konstatovat, že skutečnosti, jimiž bylo odůvodněno rozhodnutí VBO, mohly oprávněně s ohledem na povinnost obezřetnosti Rady odůvodňovat obavy OOUPS ohledně možného rizika zranitelnosti u žalobce.
120 Výklad žalobce, podle kterého byly nepříznivé informace, které se jej týkaly, vzešlé z bezpečnostního šetření vedeného VBO, zneplatněny odvolacím orgánem, nemůže být přijat.
121 V tomto ohledu totiž stačí konstatovat, že jelikož Rada nemohla mít k dispozici kopii protokolů ze slyšení předložených před odvolacím orgánem, odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 8. března 2012 nemohlo rozptýlit nejistotu, kterou vyvolaly u Rady závěry rozhodnutí VBO ohledně možné zranitelnosti žalobce.
122 Za těchto podmínek platí, že i když odvolací orgán uložil VBO, aby poskytl žalobci osvědčení o bezpečnostní prověrce pro stupeň „secret“, mohl OOUPS, aniž by porušil své povinnosti jakožto zaměstnavatel vůči žalobci, rozhodnout, jednak že žalobce nemohl být oprávněn k přístupu k utajovaným informacím Unie, jednak – jelikož neměl k dispozici pracovní místo, na které by zaměstnanec mohl být převeden – rozvázat jeho smlouvu a nakonec s přihlédnutím k rozhodnutí odvolacího orgánu zamítnout stížnost podanou proti spornému rozhodnutí.
123 Je tedy třeba zamítnout rovněž pátý žalobní důvod, a v důsledku toho v plném rozsahu první bod návrhových žádání směřující ke zrušení sporného rozhodnutí a případně ke zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti.
K druhému a třetímu bodu návrhových žádání, směřujícím k náhradě majetkové a nemajetkové újmy
Argumenty účastníků řízení
124 Žalobce tvrdí, že majetkovou újmu, kterou mu způsobilo sporné rozhodnutí, lze nahradit tak, že mu Rada zaplatí částku 160 181,85 eur, zvýšenou o úroky, s výhradou zvýšení nebo snížení v průběhu řízení.
125 Pokud jde o nemajetkovou újmu, domnívá se, že pouhé zrušení sporného rozhodnutí nestačí k její náhradě, a domáhá se, aby byla Radě uložena povinnost zaplatit částku 25 000 eur stanovenou dle zásad spravedlivého posouzení, s výhradou zvýšení či snížení v průběhu řízení.
126 Rada navrhuje návrhová žádání na náhradu škody zamítnout.
Závěry Soudu
127 Podle ustálené judikatury má-li újma, které se žalobce dovolává, svůj původ v přijetí rozhodnutí, které je předmětem návrhových žádání směřujících ke zrušení, vede zamítnutí těchto návrhových žádání směřujících ke zrušení z podstaty věci k zamítnutí návrhových žádání na náhradu škody, neboť tato žádání jsou s nimi úzce spojena (rozsudek Soudu ze dne 29. září 2011, Heath v. ECB, F‑121/10, bod 129).
128 Naopak, nemá-li újma svůj původ v přijetí rozhodnutí, nebo pokud nejsou návrhová žádání směřující ke zrušení zamítnuta, vznik odpovědnosti administrativy předpokládá, že žalobce prokáže existenci pochybení, skutečné škody a příčinné souvislosti mezi jednáním a dovolávanou škodou. Vzhledem k tomu, že tyto podmínky musí být splněny kumulativně, skutečnost, že jedna z nich splněna není, stačí k zamítnutí žaloby na náhradu škody (výše uvedený rozsudek BB v. Komise, bod 82 a citovaná judikatura).
129 V projednávané věci je třeba uvést, že majetková a nemajetková újma, kterých se žalobce dovolává, mají svůj původ v rozhodování Rady, která vypověděla jeho smlouvu na dobu neurčitou. Vzhledem k tomu, že návrhová žádání směřující ke zrušení sporného rozhodnutí byla zamítnuta, aniž by Soud konstatoval pochybení v rozhodování OOUPS, je třeba návrhová žádání na náhradu škody žalobce zamítnout.
130 Z výše uvedeného vyplývá, že žaloba musí být zamítnuta v plném rozsahu.
K nákladům řízení
131 Podle čl. 87 odst. 1 jednacího řádu, s výhradou ostatních ustanovení osmé kapitoly druhé hlavy uvedeného řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle druhého odstavce tohoto článku může Soud v souladu s požadavky ekvity rozhodnout, že se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží pouze částečná náhrada nákladů řízení nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží.
132 Z důvodů uvedených v tomto rozsudku vyplývá, že žalobce neměl ve věci úspěch. Rada kromě toho ve svých návrhových žádáních výslovně požadovala, aby byla žalobci uložena náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že okolnosti projednávané věci neodůvodňují použití ustanovení čl. 87 odst. 2 jednacího řádu, musí žalobce nést vlastní náklady řízení a nahradit náklady vynaložené Radou.
Z těchto důvodů
SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (druhý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Bruno Arguelles Arias ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou Evropské unie.
Rofes i Pujol | Barents | Bradley |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 21. listopadu 2013.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předsedkyně |
W. Hakenberg | | M. I. Rofes i Pujol |