null
STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
JULIANE KOKOTT
přednesené dne 11. července 2024(1)
Věc C‑318/24 PPU [Breian](i)
Direcţia Naţională Anticorupţie – Serviciul Teritorial Braşov (Národní ředitelství pro boj proti korupci – územní pracoviště v Brašově, Rumunsko)
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Curtea de Apel Braşov (odvolací soud v Brašově, Rumunsko)]
„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Justiční spolupráce v trestních věcech – Evropský zatýkací rozkaz – Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV – Odmítnutí předání vyžádaných osob – Překážka věci pravomocně rozsouzené založená rozhodnutím o odmítnutí – Vzájemné uznávání a vzájemná důvěra – Systémové nebo celoplošné nedostatky soudnictví vystavujícího členského státu – Služební slib rumunských soudců – Povinnost obrátit se kvůli slučitelnosti pravomocného rozhodnutí o odmítnutí s unijním právem na Soudní dvůr – Rozhodnutí Commission for the Control of Interpol’s Files (Komise pro kontrolu spisů Interpolu, CCF) – Práva vystavujícího justičního orgánu na účast na řízení před vykonávajícím justičním orgánem – Předložení věci Komisi – Spolupráce justičních orgánů – Vyšší standard ochrany vyžadovaný členským státem“
I. Úvod
1. Projednávaná věc se týká evropského zatýkacího rozkazu vydaného na základě rámcového rozhodnutí 2002/584(2) za účelem výkonu trestu odnětí svobody v Rumunsku. Vykonávající justiční orgán ve Francii však pravomocně odmítl předání vyžádané osoby (dále jen „odsouzený“). Má za to, že se v Rumunsku vyskytují systémové nebo celoplošné nedostatky, pokud jde o služební slib soudců, a zejména má pochybnosti o tom, zda dva ze tří soudců, kteří uložili daný trest odnětí svobody, tento slib skutečně složili.
2. Nyní rumunský soud, který je příslušný pro výkon daného trestu odnětí svobody, předkládá Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce za účelem objasnění významu rozhodnutí o odmítnutí pro evropský zatýkací rozkaz. V této souvislosti se jedná především o účinky překážky věci pravomocně rozsouzené založené rozhodnutím o odmítnutí ve vztahu k ostatním členským státům a o pochybnosti týkající se služebního slibu. Mimoto se předkládající soud táže, jaký význam má rozhodnutí Interpolu, na které se odvolal vykonávající francouzský justiční orgán, jakož i na to, zda se sám může účastnit řízení před vykonávajícím justičním orgánem, nebo zda se alespoň může obrátit na Komisi.
3. V mezičase se otázkou, zda je odsouzeného třeba předat do Rumunska, zabývá další vykonávající justiční orgán na Maltě, kde byl odsouzený znovu zatčen. Vzhledem k tomu, že prvostupňový maltský orgán odmítl zatýkací rozkaz vykonat z důvodů pochybností o vězeňských podmínkách v Rumunsku, předložil rumunský soud Soudnímu dvoru další otázku. Tato otázka se týká jednak spolupráce s maltským soudem a jednak standardu ochrany základních práv uplatněného maltským soudem.
II. Právní rámec
A. Mezinárodní právo
4. Podle čl. 2 odst. 1 Ústavy Interpolu (Constitution of Interpol) přijaté v roce 1956 a naposledy pozměněné v roce 2003 je jedním z cílů Interpolu
„zajistit a prohloubit co možná nejširší vzájemnou pomoc mezi všemi úřady kriminální policie v mezích stanovených právními předpisy existujícími v různých zemích a v duchu Všeobecné deklarace lidských práv“.
5. Článek 5 Ústavy Interpolu jako složku Interpolu uvádí Commission for the Control of Interpol’s Files (Komise pro kontrolu spisů Interpolu, dále jen „CCF“).
6. Podle článku 36 Ústavy Interpolu je CCF nezávislý orgán, který má zajistit, že při zpracování osobních údajů ze strany Interpolu budou dodržena příslušná pravidla (první pododstavec). Za tímto účelem zejména rozhoduje o stížnostech týkající se jejich uplatňování (třetí pododstavec).
7. CCF má vlastní statut (Statute of the Commission for the Control of Interpol’s Files), který podrobně stanoví její úkoly a pravomoci. Podle statutu může zejména nařídit výmaz osobních údajů z informačního systému Interpolu [čl. 3 odst. 1 písm. c)].
B. Unijní právo
8. Článek 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 definuje evropský zatýkací rozkaz a stanoví povinnost členských států vykonat ho:
„1. Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené s odnětím osobní svobody.
2. Členské státy vykonají evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.
3. Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 [SEU].“
9. Rozhodnutí o předání, jakož i vztahy mezi vystavujícím a vykonávajícím justičním orgánem jsou upraveny v článku 15 rámcového rozhodnutí 2002/584:
„1. Vykonávající justiční orgán rozhodne o předání osoby ve lhůtách a za podmínek stanovených v tomto rámcovém rozhodnutí.
2. Považuje-li vykonávající justiční orgán informace, které mu sdělil vystavující členský stát, za nedostatečné pro to, aby mohl rozhodnout o předání, požádá o neprodlené poskytnutí potřebných doplňujících informací, zejména s ohledem na články 3 až 5 a článek 8, a může stanovit lhůtu, ve které mají být tyto informace dodány, přičemž vezme v úvahu nutnost dodržet lhůty stanovené v článku 17.
3. Vystavující justiční orgán může kdykoli doručit vykonávajícímu justičnímu orgánu dodatečné užitečné informace.“
III. Skutkový stav a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce
10. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody. Rumunské soudy odsouzenému uložily několikaletý trest odnětí svobody. Vzhledem k tomu, že opustil Rumunsko, vydal předkládající soud evropský zatýkací rozkaz.
11. Následně byl odsouzený nejprve dopaden ve Francii. Podle žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce však tamní příslušný soud rozhodnutím, které v mezidobí nabylo právní moci, odmítl jeho vydání do Rumunska. Rumunské soudnictví podle něj trpí systémovými nedostatky, které se v projednávaném případě projevily zejména tím, že soudkyně, která se podílela na vydání odsuzujícího rozsudku soudu posledního stupně, složila služební slib pouze jako státní zástupkyně a nelze doložit vykonání slibu ze strany dalšího zúčastněného soudce. Má za to, že z tohoto důvodu hrozí skutečné riziko, že odsuzující rozsudek nebyl spravedlivě vydán nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem, ve smyslu čl. 47 druhého pododstavce Listiny.
12. Podle žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se francouzský soud kromě toho odvolal na CCF, která na základě stížnosti odsouzeného projevila vážné pochybnosti ohledně existence politických prvků a dodržování lidských práv v rumunském trestním řízení, které vedlo k jeho odsouzení. CCF proto rozhodla, že ze spisů Interpolu budou odstraněny údaje o odsouzeném.
13. Později, dne 29. dubna 2024, byl odsouzený na základě téhož evropského zatýkacího rozkazu zatčen na Maltě. Vykonávající maltský justiční orgán si následně od předkládajícího soudu vyžádal další informace a uvedl, že vyžádaná osoba se odvolává na rozhodnutí francouzského vykonávajícího justičního orgánu.
14. Curtea de Apel Braşov (odvolací soud v Brašově, Rumunsko) proto dne 30. dubna 2024 Soudnímu dvoru předložil následující otázky:
„1) Musí být čl. 15 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 vykládán v tom smyslu, že pravomocný rozsudek o rozhodnutí vykonávajícího justičního orgánu o odmítnutí předání vyžádané osoby má vůči jinému vykonávajícímu justičnímu orgánu jiného členského státu účinky překážky věci pravomocně rozsouzené, anebo má být vykládán v tom smyslu, že nebrání (opakovanému) podání žádosti o předání na základě téhož evropského zatýkacího rozkazu, pokud byly odstraněny skutečnosti bránící výkonu předchozího evropského zatýkacího rozkazu, nebo pokud rozhodnutí o odmítnutí vykonat tento evropský zatýkací rozkaz nebylo v souladu s unijním právem, za předpokladu, že výkon nového evropského zatýkacího rozkazu nevede k porušení čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 a nové podání žádosti o předání je přiměřené ve smyslu výkladu rámcového rozhodnutí 2002/584 provedeného rozsudkem ze dne 31. ledna 2023 (Puig Gordi a další, C‑158/21, bod 141, a odpověď na šestou předběžnou otázku)?
2) Lze čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 ve spojení s čl. 47 druhým pododstavcem Listiny vykládat v tom smyslu, že vykonávající justiční orgán nesmí odmítnout vykonat evropský zatýkací rozkaz, jestliže v rámci přezkumu povinnosti dodržovat lidská práva v řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu, pokud jde o právo na spravedlivý proces z hlediska požadavku na soud zřízený zákonem, který je stanoven v čl. 47 druhém pododstavci Listiny, byly zjištěny nesrovnalosti při skládání slibu členy soudního senátu, který vydal odsuzující rozsudek, aniž byly vzneseny pochybnosti ohledně ovlivňování procesu jmenování soudců ze strany jiných složek státní moci?
3) Lze čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 ve spojení s čl. 47 druhým pododstavcem Listiny vykládat v tom smyslu, že v situaci, kdy osoba, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, tvrdí, že její předání vystavujícímu členskému státu by vedlo k nedodržení jejího práva na spravedlivý proces, nemůže existence rozhodnutí CCF, které se přímo týká situace této osoby, sama o sobě odůvodnit odmítnutí vykonávajícího justičního orgánu vykonat dotčený evropský zatýkací rozkaz, ale že tento justiční orgán může toto rozhodnutí spolu s dalšími skutečnostmi zohlednit za účelem posouzení existence systémových či celoplošných nedostatků ve fungování soudního systému tohoto členského státu nebo nedostatků ovlivňujících soudní ochranu objektivně určitelné skupiny osob, k níž patří i uvedená osoba?
4) Lze rámcové rozhodnutí 2002/584 vykládat v tom smyslu, že nebrání opětovnému podání žádosti o předání osoby vyžádané na základě téhož evropského zatýkacího rozkazu, jehož výkon byl původně odmítnut vykonávajícím soudem členského státu, k jinému vykonávajícímu soudu jiného členského státu, pokud vystavující justiční orgán ať již s ohledem na rozhodovací praxi Soudního dvora, nebo pouze na základě skutečnosti, že Soudnímu dvoru byla předložena předběžná otázka týkající se výkladu unijního práva použitelného v této věci, sám konstatuje, že předchozí rozhodnutí o odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu nebylo v souladu s unijním právem?
5) Umožňují zásada vzájemného uznávání stanovená v čl. 1 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 a zásady vzájemné důvěry a loajální spolupráce zakotvené v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci SEU, ve spojení s potřebou zajistit účinnou soudní ochranu práv osob zúčastněných na řízení, to vše s ohledem na články 15 a 19 rámcového rozhodnutí 2002/584, aby se justiční orgány vystavujícího členského státu [vystavující soud (zastoupený) přímým zástupcem nebo na výzvu tohoto soudu jinými justičními orgány, jako je styčný soudce, národní člen Eurojustu nebo státní zástupce vystavujícího členského státu] na základě zásady rovnocennosti a v souladu s ní prostřednictvím předkládání návrhů, důkazů a [účasti] na soudních jednáních přímo účastnily soudního řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu vedeného vykonávajícím justičním orgánem, jakož i využily opravného prostředku proti rozhodnutí o odmítnutí předání – pokud je opravný prostředek stanoven a je v tomto případě v souladu s vnitrostátním právem vykonávajícího členského státu?
6) Lze čl. 17 odst. 1 SEU týkající se úkolů Komise vykládat ve světle rámcového rozhodnutí 2002/584 v tom smyslu, že úkoly Komise spočívající v podpoře obecného zájmu Unie přijímáním vhodných podnětů za tímto účelem a v zajištění dohledu nad uplatňováním unijního práva mohou být v oblasti evropského zatýkacího rozkazu vykonávány i na žádost justičního orgánu, který vystavil evropský zatýkací rozkaz, pokud má tento justiční orgán za to, že odmítnutí vykonávajícího justičního orgánu vykonat evropský zatýkací rozkaz by vážně ohrozilo zásady vzájemné důvěry a loajální spolupráce, aby Komise zcela nezávisle přijala opatření, která v souladu s těmito úkoly považuje za nezbytná?“
15. Pátý senát Soudního dvora dne 16. května 2024 rozhodl, že tuto žádost o rozhodnutí o předběžné otázce projedná v naléhavém řízení o předběžné otázce podle článku 23a statutu Soudního dvora a článku 107 a následujících jednacího řádu. Současně požádal předkládající soud o podrobnější vysvětlení týkající se řízení, které je u něj vedeno.
16. Dne 20. května 2024 odmítl maltský soud, který je příslušný v prvním stupni, předání odsouzeného do Rumunska, protože vzhledem k vězeňským podmínkám v Rumunsku a informacím, které měl k dispozici, nebyl s to dospět k závěru, že je ve vztahu k odsouzenému dodržen zákaz nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu stanovený v článku 4 Listiny. Z tohoto důvodu předkládající soud Soudnímu dvoru společně s informacemi, které si Soudní dvůr vyžádal, dne 22. května 2024 předložil další otázku:
„7) Musí být čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 ve spojení s článkem 4 Listiny týkajícím se zákazu nelidského či ponižujícího zacházení, vykládán v tom smyslu, že vykonávající justiční orgán nemůže při přezkumu vězeňských podmínek ve vystavujícím členském státě odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu na základě informací, se kterými nebyl seznámen vystavující justiční orgán a k nimž neměl tento orgán možnost poskytnout doplňující informace ve smyslu čl. 15 odst. 2 a 3 rámcového rozhodnutí, a dále vykonávající justiční orgán nemůže uplatnit vyšší standard, než je standard stanovený v Listině, aniž konkrétně uvede pravidla, na která odkazuje, zejména pokud jde o takové požadavky ve vězeňské oblasti, jako jsou stanovení ‚konkrétního postupu výkonu trestu‘, ‚konkrétních kritérií pro stanovení určitého režimu výkonu‘ a záruky v oblasti zákazu diskriminace z důvodu ‚zvláště jedinečné a zranitelné situace‘?“
17. Maltské státní zastupitelství v mezidobí proti rozhodnutí o odmítnutí předání podalo opravný prostředek, který byl úspěšný, v důsledku čehož je daná věc opět projednávána soudem prvního stupně a odsouzený se nadále nachází ve vazbě. Prvoinstanční soud podle posledních informací mezitím nařídil předání, odsouzený se však proti tomu odvolal.
18. Písemná vyjádření předložili Parchetul de pe lângă Înalta Curte de Casaţie şi Justiţie – Direcţia Naţională Anticorupţie (Státní zastupitelství při Nejvyšším kasačním a soudním dvoru – Národní ředitelství pro boj proti korupci, Rumunsko), odsouzený, Rumunsko, Francouzská republika, Republika Malta, jakož i Evropská komise. Jednání konaného dne 24. června 2024 se účastnili odsouzený, Rumunsko, Irsko a Komise.
IV. Právní analýza
19. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla podána v reakci na rozhodnutí francouzského a maltského soudu nevykonat sporný evropský zatýkací rozkaz. Nejprve je nutno vypořádat se s otázkou přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a její naléhavosti (viz oddíl A). Z věcného hlediska vyvolává překážka věci pravomocně rozsouzené založená francouzským rozhodnutím otázky týkající se jejích účinků v jiných členských státech (viz oddíl B) a nutnosti podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce za účelem posouzení její slučitelnosti s unijním právem (viz oddíl C). Předkládající soud se současně táže, zda výtky francouzského soudu ohledně služebního slibu rumunských soudců, kteří vydali odsuzující rozsudek, mohou odůvodnit odmítnutí předání (viz oddíl D). Mimoto se táže na význam závěrů orgánu Interpolu (viz oddíl E), jakož i na to, zda se sám může přímo účastnit řízení před vykonávajícím justičním orgánem (viz oddíl F) nebo zda se může obrátit na Komisi (viz oddíl G). A konečně vede maltské rozhodnutí o odmítnutí k otázkám ohledně spolupráce mezi vystavujícím a vykonávajícím justičním orgánem, jakož i standardu základních práv, který je třeba uplatnit (viz oddíl H).
A. Přípustnost a naléhavost
20. Na první pohled by bylo možno pochybovat o tom, zda je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce skutečně relevantní pro rozhodnutí v dané věci, tedy zda je přípustná. Vyvstává otázka, zda je naléhavá ve smyslu podmínek pro projednání věci v naléhavém řízení o předběžné otázce.
21. Předkládající rumunský soud vydal evropský zatýkací rozkaz, jehož výkon je v současné době posuzován na Maltě. O tom, zda, a popřípadě jak dlouho tam odsouzený zůstane ve vazbě, tedy nerozhoduje předkládající, nýbrž maltský soud. Rozhodnutí o vazbě vydané předkládajícím soudem přichází v úvahu pouze pro budoucnost, pokud bude odsouzený předán z Malty do Rumunska.
22. Pokud jde o relevanci pro rozhodnutí v dané věci, proto vyvstává otázka, zda předkládající soud skutečně musí vydat rozhodnutí, které vyžaduje, aby Soudní dvůr odpověděl na předložené otázky.
23. Soudní dvůr však již upřesnil, že za zaručení základních práv vyžádané osoby je v rámci řízení o evropském zatýkacím rozkazu v prvé řadě odpovědný vystavující členský stát. Vzhledem k tomu, že vydání takového rozkazu může vést k jejímu zatčení, musí vystavující justiční orgán v zájmu zaručení těchto práv mít možnost předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku za účelem určení, zda musí evropský zatýkací rozkaz ponechat v platnosti či jej zrušit, respektive vzít zpět(3).
24. V zájmu respektování zásad vzájemné důvěry a loajální spolupráce vystavující justiční orgán zejména nesmí ponechat v platnosti evropský zatýkací rozkaz, jehož výkon by měl být odmítnut, aby nedošlo k porušení čl. 47 druhého pododstavce Listiny(4).
25. Právě tato otázka vyvstává v tomto řízení: Vzhledem k námitkám, se kterými francouzský a prvostupňový maltský soud odmítly vykonat daný evropský zatýkací rozkaz, musí předkládající rumunský soud rozhodnout, zda zatýkací rozkaz ponechá v platnosti a bude od nyní příslušného maltského soudu požadovat, aby jej vykonal, nebo zda ho zruší, resp. vezme zpět. Za účelem přijetí tohoto rozhodnutí předložil Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Žádost je tedy v zásadě relevantní pro rozhodnutí v dané věci. Případnými pochybnostmi o relevanci jednotlivých otázek pro rozhodnutí se budu zabývat zvlášť u daných otázek.
26. Pokud jde o naléhavost, je pravda, že předkládající rumunský soud v současnosti o vazbě odsouzeného nerozhoduje sám, protože odsouzený se nachází ve vazbě na Maltě. Ve vazbě je však držen pouze na základě evropského zatýkacího rozkazu, o jehož další existenci musí na základě odpovědí na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce rozhodnout předkládající soud. Dokud trvá vazba na Maltě, je tedy žádost naléhavá a je správně projednávána v naléhavém řízení o předběžné otázce.
B. Účinky pravomocného rozhodnutí o odmítnutí předání v jiném členském státě
27. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, jaký význam má odmítnutí předání ze strany soudů jednoho členského státu (v projednávané věci Francie) pro výkon evropského zatýkacího rozkazu v jiném členském státě (v projednávané věci Malta).) Přísně vzato není daná otázka v této podobě z hlediska předkládajícího soudu relevantní pro jeho rozhodnutí, neboť tento soud nemusí rozhodnout přímo o výkonu zatýkacího rozkazu. Toto rozhodnutí naopak přísluší soudům jiného členského státu, v projednávané věci tedy Malty.
28. Soudní dvůr již nicméně odpověděl na otázky vystavujícího soudu týkající se pravomocí vykonávajícího soudu v jiném členském státě(5). Tento postup lze vysvětlit tím, že předkládající soud se tázal, zda může s ohledem na rozhodnutí vykonávajícího soudu dotyčné evropské zatýkací rozkazy ponechat v platnosti, nebo zda je musí zrušit(6).
29. Skutečnost, že tato otázka je relevantní pro rozhodnutí v projednávané věci, je ještě jasnější, pokud se otázka přeformuluje v tom smyslu, zda již pravomocné rozhodnutí o odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu vydaného v jednom členském státě vylučuje jeho výkon ve všech ostatních členských státech dokonce i v případě, že se ukáže, že důvody pro odmítnutí nejsou slučitelné s unijním právem. Pokud by pravomocné rozhodnutí o odmítnutí mělo tento účinek, byl by zatýkací rozkaz bezpředmětný a předkládající soud by ho musel zrušit.
30. Je pravda, že zásada překážky věci pravomocně rozsouzené má jak v unijním právu, tak ve vnitrostátních právních řádech značný význam. Za účelem zajištění jak stability práva a právních vztahů, tak řádného výkonu spravedlnosti je tedy důležité, aby soudní rozhodnutí, která se po vyčerpání možných opravných prostředků nebo po uplynutí lhůt stanovených pro tyto opravné prostředky stala konečnými, již nemohla být napadena(7).
31. V tomto smyslu lze rozhodnutí Soudního dvora týkající se opětovného vydání evropského zatýkacího rozkazu(8) chápat tak, že pravomocné rozhodnutí o odmítnutí předání – ať již slučitelné s unijním právem, či nikoli – by přinejmenším v členském státě, ve kterém bylo o odmítnutí rozhodnuto, mohlo bránit výkonu původního zatýkacího rozkazu.
32. Rámcové rozhodnutí 2002/584 však nestanoví, že pravomocné rozhodnutí o odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu v jednom členském státě brání výkonu v jiném členském státě. Toto odmítnutí zejména nelze stavět na roveň pravomocnému odsouzení ve smyslu zásady ne bis in idem zakotvené v čl. 3 bodu 2 rámcového rozhodnutí, která brání tomu, aby bylo proti této osobě pro tentýž skutek vedeno trestní stíhání ve vystavujícím státě nebo aby bylo zahájeno trestní stíhání v jakémkoli jiném státě(9).
33. Normativní obsah ustanovení o odmítnutí předání obsažených v článcích 3, 4 a 4a rámcového rozhodnutí 2002/584 potvrzuje, že odmítnutí předání v jednom členském státě nemusí bránit předání ze strany jiných členských států.
34. Články 4 a 4a rámcového rozhodnutí 2002/584 z různých důvodů umožňují odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, avšak neukládají povinnost učinit tak. Pokud členský stát na tomto základě odmítne předání, nemůže toto rozhodnutí již s ohledem na svou povahu mít závazný účinek pro soudy jiných členských států, neboť tyto soudy nejsou povinny řídit se při výkonu této pravomoci vzorem jiných členských států.
35. Naproti tomu článek 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 sice obsahuje důvody povinného odmítnutí, avšak přinejmenším důvody uvedené v čl. 3 bodě 1 a 3 závisí na právní úpravě příslušného vykonávajícího státu. Ani tato rozhodnutí nemohou mít pro jiné členské státy závazný účinek, neboť v těchto státech platí jiná právní úprava.
36. Jinak je tomu v případě odmítnutí podle čl. 3 bodu 2 rámcového rozhodnutí 2002/584, ve kterém je v souvislosti s evropským zatýkacím rozkazem stanovena zásada ne bis in idem zakotvená v článku 50 Listiny. Pokud soud členského státu postupuje v souladu s touto zásadou a předání správně odmítne, protože o daném skutku již bylo rozhodnuto rozsudkem vydaným v jiném členském státě, musí předání odmítnout i soudy ostatních členských států.
37. Obdobně by tomu tak mělo být i při odmítnutí z důvodu, že hrozí skutečné nebezpečí, že kvůli předání nebo v jeho důsledku dojde k porušení základních práv zakotvených v unijním právu, která je třeba dodržovat při uplatňování rámcového rozhodnutí 2002/584(10). Soudní dvůr uznal, že hrozí-li toto nebezpečí, může vykonávající justiční orgán ve výjimečných případech na základě čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 upustit od výkonu evropského zatýkacího rozkazu(11). Já bych dokonce zašla ještě o něco dále: Vykonávající justiční orgán v tomto případě zatýkací rozkaz nesmí vykonat, neboť jinak by byl srozuměn s porušením základních práv(12).
38. Pokud je správně konstatováno, že hrozí skutečné nebezpečí porušení základních práv zakotvených v unijním právu ze strany vykonávajícího justičního orgánu členského státu, tedy v praxi žádný vykonávající justiční orgán jiného členského státu daný zatýkací rozkaz nemůže vykonat. Tak tomu však není v důsledku překážky věci pravomocně rozsouzené založené konstatováním prvního vykonávajícího justičního orgánu, nýbrž v důsledku nebezpečí porušení základních práv.
39. Ve prospěch tohoto názoru hovoří i skutečnost, že pokud jde o řízení týkající se evropského zatýkacího rozkazu, je za zaručení základních práv v prvé řadě odpovědný vystavující členský stát(13). Soudy tohoto členského státu mají k trestnímu a vykonávacímu řízení nejbližší vztah, a mohou tedy nejlépe posoudit, zda jsou dodržována základní práva. S tímto pojetím by bylo v rozporu, pokud by vykonávající justiční orgán v jiném členském státě mohl s konečnou platností a závazně pro všechny členské státy konstatovat, že výkonu zatýkacího rozkazu brání základní práva.
40. Tento závazný účinek v jiných členských státech nemohou pravomocnému rozhodnutí vykonávajícího justičního orgánu propůjčit ani zásady vzájemné důvěry a vzájemného uznávání zmíněné v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Tyto zásady naopak tomuto účinku brání. Odmítnutím výkonu evropského zatýkacího rozkazu totiž vykonávající justiční orgán odepírá uznání, které je v čl. 1 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 stanoveno jako pravidlo a od kterého se lze odchýlit pouze ve výjimečných případech, které musí být vykládány restriktivně(14). Zároveň tím vykonávající justiční orgán dává najevo, že k vystavujícímu justičnímu orgánu právě nechová důvěru, pokud jde o dodržování základních práv.
41. Pokud vykonávající justiční orgán pravomocně odmítne vykonat evropský zatýkací rozkaz, není tedy možné, aby jeho rozhodnutím byly vázány justiční orgány jiných členských států(15).
42. Nicméně důvody, o které vykonávající justiční orgán opírá své odmítnutí, musí být náležitě zohledněny při dalším rozhodování o daném zatýkacím rozkazu, a to zejména pokud má vykonávající justiční orgán obavy z porušení základních práv(16). Tato okolnost je nejen dalším vyjádřením zásady vzájemné důvěry, tentokrát mezi vykonávajícími justičními orgány, ale i nutným důsledkem vázanosti základními právy zakotvenými v unijním právu.
43. Jak již rozhodl Soudní dvůr, znamená to však rovněž, že tyto pochybnosti musí vzít na vědomí vystavující justiční orgán a musí v jejich světle ověřit, zda může evropský zatýkací rozkaz ponechat v platnosti, či zda jej musí vzít zpět(17).
44. Na první otázku je tedy třeba odpovědět tak, že pravomocné rozhodnutí o odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu vydané v některém členském státě nebrání vykonávajícím justičním orgánům jiných členských států v tom, aby daný zatýkací rozkaz vykonaly. Vystavující justiční orgán a v případě posuzování tohoto zatýkacího rozkazu i ostatní vykonávající justiční orgány však musí ověřit, zda bylo odmítnutí výkonu správně založeno na důvodech, které brání výkonu zatýkacího rozkazu v jiných členských státech.
C. Povinnost vystavujícího justičního orgánu předložit v případě pravomocného rozhodnutí o odmítnutí výkonu žádost o rozhodnutí o předběžné otázce?
45. Čtvrtá otázka úzce souvisí s odpovědí na první otázku a s ověřením, zda vykonávající justiční orgán postupoval správně, když odmítl předání vyžádané osoby, jehož potřeba popřípadě vyplývá z odpovědi na tuto otázku. Jejím cílem totiž je objasnit, zda je vystavující justiční orgán oprávněn soulad odmítnutí předání s unijním právem přezkoumat sám, nebo zda je v této souvislosti povinen předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.
46. Podle článku 267 SFEU mohou soudy členských států Soudnímu dvoru položit otázky týkající se výkladu unijního práva, pokud je zodpovězení těchto otázek nezbytné pro vyřešení sporu, který jim byl předložen. Pochybnosti o tom, zda je odmítnutí předání ze strany vykonávajícího justičního orgánu slučitelné s unijním právem, které jsou relevantní pro rozhodnutí dané věci, tedy vystavující justiční orgán zpravidla opravňují k podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.
47. Pouze v případě, že taková otázka vyvstane při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud podle čl. 267 třetího pododstavce SFEU povinen obrátit se na Soudní dvůr. Kromě toho jsou podle ustálené judikatury všechny soudy členských států povinny předložit Soudnímu dvoru otázky týkající se pochybností o platnosti ustanovení unijního práva, která jsou relevantní pro rozhodnutí v projednávané věci(18).
48. V projednávané věci však nic nenasvědčuje tomu, že rozhodnutí předkládajícího soudu o evropském zatýkacím rozkazu nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva(19). Nejde ani o neplatnost ustanovení unijního práva.
49. Smyslem dané otázky je spíše to, zda okolnost, že vykonávající justiční orgán pravomocně odmítl předání vyžádané osoby, představuje další případ, kdy jsou soudy, jejichž rozhodnutí lze napadnout opravnými prostředky, povinny předložit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Podle předkládajícího soudu ve prospěch tohoto závěru hovoří význam zásady překážky věci pravomocně rozsouzené.
50. Jak již bylo uvedeno, překážce věci pravomocně rozsouzené vzhledem k zásadám právní jistoty a ochrany legitimního očekávání v unijním právu skutečně náleží obzvláštní význam(20).
51. Povinnost obrátit se na Soudní dvůr je nicméně odůvodněna pouze tehdy, pokud by existovala významná rizika ohrožující jednotné uplatňování unijního práva, a tedy i právní jistotu(21). Je třeba mít za to, že o taková rizika se jedná v případě, že soudy rozhodují v posledním stupni, neboť pak by v tomto členském státě mohla vzniknout vnitrostátní judikatura, která nebude v souladu s pravidly unijního práva(22). Rovněž odlišným přístupem soudů členských států, pokud jde o platnost aktů Unie, by mohla být ohrožena samotná celistvost právního řádu Unie a dotčen základní požadavek právní jistoty(23).
52. Je pravda, že pokud vystavující justiční orgán, jehož rozhodnutí lze napadnout opravným prostředkem, rozporuje pravomocné závěry vykonávajícího justičního orgánu ohledně výkladu unijního práva, není unijní právo v podobě rámcového rozhodnutí 2002/584 v rámci Unie uplatňováno jednotně. Tento rozpor má však stejnou povahu jako jakýkoli jiný rozpor mezi soudními rozhodnutími, která lze napadnout opravnými prostředky.
53. Právní moc rozhodnutí vykonávajícího justičního orgánu o odmítnutí na tom nic nemění. Právní moci totiž mohou nabýt i jiná rozporná rozhodnutí nižších soudů, pokud nejsou napadena. Ostatně již bylo konstatováno, že pravomocné rozhodnutí vykonávajícího justičního orgánu členského státu není závazné pro justiční orgány jiných členských států(24).
54. Vystavující justiční orgán je tedy oprávněn přezkoumat, zda je pravomocné odmítnutí předání ze strany vykonávajícího justičního orgánu slučitelné s unijním právem, i když se neobrátí na Soudní dvůr, pokud lze jeho rozhodnutí napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva.
D. Význam služebního slibu
55. Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda nesrovnalosti týkající se složení služebního slibu soudců, kteří vynesli odsuzující trestní rozsudek, opravňují vykonávající justiční orgán k tomu, aby na základě čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 a čl. 47 druhého pododstavce Listiny odmítl vykonat evropský zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu tohoto rozsudku.
56. Jak již bylo řečeno, čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 ukládá vykonávajícímu justičnímu orgánu povinnost odmítnout výkon zatýkacího rozkazu, pokud hrozí skutečné nebezpečí porušení základních práv(25).
57. Vykonávající justiční orgán v této souvislosti musí v rámci dvoufázového přezkumu posoudit, zda takové nebezpečí skutečně hrozí(26). Za tím účelem musí v rámci první fáze zjistit, zda existují objektivní, spolehlivé, přesné a řádně aktualizované údaje, které naznačují, že ve vystavujícím členském státě vzhledem k systémovým či celoplošným nedostatkům skutečně hrozí nebezpečí porušování základních práv(27). V rámci druhé fáze musí vykonávající justiční orgán konkrétně a přesně prozkoumat, zda je dotčená osoba vystavena skutečnému nebezpečí porušení těchto základních práv(28).
58. Ve věci v původním řízení vykonávající justiční orgán, tedy francouzský soud, předání odmítl, protože měl za to, že z informací poskytnutých vystavujícím rumunským justičním orgánem vyplývá, že v Rumunsku není zaručeno, že bude v každém případě prokázáno, že rumunští soudci složili služební slib. Konkrétní riziko porušení základních práv vykonávající justiční orgán odůvodnil tím, že v případě jednoho ze tří soudců, kteří se podíleli na vydání předmětného odsuzujícího rozsudku, nelze prokázat, že složil slib. Další soudkyně složila služební slib pouze jako státní zástupkyně. Francouzský soud na základě toho zřejmě usoudil, že hrozí nebezpečí, že odsouzený vykoná trest, který nebyl uložen nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem, ve smyslu čl. 47 druhého pododstavce Listiny.
59. Opravdu však uvedené skutečnosti představují skutečné nebezpečí porušení čl. 47 druhého pododstavce Listiny?
1. Požadavky stanovené v čl. 47 druhém pododstavci Listiny
60. Záruky přístupu k nezávislému, nestrannému a předem zákonem zřízenému soudu, zakotvené v čl. 47 druhém pododstavci Listiny, a zejména záruky, které vymezují tento pojem, jakož i složení soudu, jsou samotným základem práva na spravedlivý proces(29).
61. Vzhledem k tomu, že čl. 47 druhý pododstavec první věta Listiny odpovídá čl. 6 odst. 1 první větě EÚLP, jsou jeho smysl a rozsah na základě čl. 52 odst. 3 Listiny stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Soudní dvůr musí tudíž dbát na to, aby jím podaný výklad čl. 47 druhého pododstavce Listiny zajišťoval úroveň ochrany, která bude v souladu s úrovní, jež je zaručena článkem 6 EÚLP, tak jak jej vykládá ESLP(30).
62. Odkaz na zákon uvedený v čl. 47 druhém pododstavci Listiny a čl. 6 odst. 1 EÚLP odráží zejména zásadu právního státu a týká se nejen právního základu pro samotnou existenci soudu, ale také složení senátu v každé věci, jakož i všech ostatních ustanovení vnitrostátního práva, jejichž nedodržení vede k pochybení týkajícímu se účasti jednoho nebo více soudců na přezkumu věci(31). Přezkum dodržování těchto záruk je nezbytný pro důvěru, kterou musí soudy v demokratické společnosti vzbuzovat u jednotlivců(32).
63. Ne všechna pochybení však mohou touto důvěrou otřást tím, že vyvolají pochybnosti o povaze soudního kolegia jakožto „nezávislého a nestranného soudu, předem zřízeného zákonem“ ve smyslu unijního práva(33). Rozhodující je spíše povaha a závažnost porušení a to, zda se jedná o základní pravidla, která jsou nedílnou součástí zřízení a fungování tohoto soudního systému(34).
64. Jmenování soudců přezkoumává i ESLP, a to při uplatňování čl. 6 odst. 1 EÚLP. Zpravidla ovšem kritizuje pouze zjevná porušení platných vnitrostátních pravidel o jmenování soudců(35). EÚLP považuje další prověřování za nutné pouze v případě, že uplatnění platných pravidel vede k důsledkům, které jsou neslučitelné s předmětem (object) nebo cílem (purpose) dotyčného lidského práva(36). V obou případech je pro porušení čl. 6 odst. 1 EÚLP v souvislosti se jmenováním soudců zpravidla vyžadováno závažné porušení použitelných pravidel, zejména nezákonné ovlivňování(37). V této souvislosti má zvláštní význam kontrola procesu jmenování ze strany vnitrostátních soudů, a to přinejmenším pokud tyto soudy účinným způsobem zaručí dodržování čl. 6 odst. 1 EÚLP(38).
65. Příslušná judikatura Soudního dvora a ESLP se vztahuje na porušování pravidel, která se týkají nezávislosti a nestrannosti soudů ve vztahu k ostatním složkám státní moci. Že by tomu tak bylo v případě porušení týkajících se služebního slibu, se na první pohled jeví spíše jako nepravděpodobné.
66. Služební slib však nepředstavuje pouhou formalitu, nýbrž především uznání zvlášť důležitých služebních povinností. Rumunští soudci slibují, že budou dbát ústavy a zákonů země, hájit základní práva a svobody osob a plnit povinnosti se ctí, svědomitě a bez předpojatosti(39). Porušení pravidel, která mohou vzbudit oprávněné pochybnosti o zákonném výkonu funkce soudů, nejsou, pokud jde o spravedlivý proces, bezvýznamná.
67. Natolik závažné porušení pravidel o složení soudu, aby vyvolalo oprávněné pochybnosti o tom, zda daný soud splňuje požadavky stanovené v čl. 47 druhém pododstavci Listiny či čl. 6 odst. 1 EÚLP, může spočívat zejména v odmítnutí složit služební slib povinně vyžadovaný ve vnitrostátním právu. Takové odmítnutí totiž může ukazovat na to, že dotyčná osoba není připravena dostát služebním povinnostem(40). V takovém případě by měla být vyloučena z výkonu funkce soudce.
68. Je nicméně sporné, zda předmětné výtky představují dostatečně závažná porušení, zejména pokud jsou posuzována z hlediska dvoufázového přezkumu, který je podmínkou odmítnutí předání podle čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584.
69. Je tomu tak v případě jak protokolu o služebním slibu jednoho ze soudců, který již nelze dohledat, tak soudkyně, která složila služební slib pouze jako státní zástupkyně.
2. Chybějící protokol
70. Francouzský soud považuje za systémový či celoplošný nedostatek skutečnost, že v první fázi přezkumu je třeba konstatovat, že protokoly o složení slibu, k němuž ze strany rumunských soudců došlo před dubnem 2014, nebyly uchovávány v jejich osobním spisu, nýbrž pouze u soudu, u kterého složili slib.
71. Je pravda, že tato praxe se v projednávané věci skutečně ukázala jako problematická, neboť jeden ze tří soudců, kteří rozhodli o trestu odnětí svobody uloženém odsouzenému, podle žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce svůj slib složil před 26 lety, avšak dotyčný protokol se již nepodařilo dohledat.
72. Nicméně lze pochybovat již o tom, zda lze dřívější rumunskou právní úpravu vůbec považovat za nedostatek, nemluvě o tom, zda představuje systémové či celoplošné riziko porušení čl. 47 druhého pododstavce Listiny. Ve skutečnosti se totiž týká nikoli složení slibu jako takového, nýbrž pouze jeho prokázání.
73. Otázka prokázání složení slibu není upravena ani v čl. 47 druhém pododstavci Listiny či čl. 6 odst. 1 EÚLP, ani v jiném ustanovení unijního práva. V zásadě tedy spadá do procesní autonomie členských států(41). Je pravda, že tato autonomie je omezena zásadami rovnocennosti a efektivity, avšak není zřejmé, že by rumunská právní úprava tyto zásady porušovala.
74. Sice si lze představit účinnější opatření k zajištění prokazatelnosti složení slibu, zásada efektivity však nevyžaduje právní úpravu, která je nejúčinnější, nýbrž pouze zakazuje praktické znemožnění nebo nadměrné ztížení výkonu práv přiznaných unijním právem(42) – v projednávané věci práva na soud zřízený zákonem.
75. Jak uvádí Rumunsko, protokol o složení slibu nicméně není jediným prostředkem, jak v případě pochybností dokázat složení slibu. Zpravidla již lze mít za to, že soudce, který vykonává svou funkci, rovněž složil služební slib, pokud je vyžadován(43). Je totiž třeba vycházet z předpokladu, že soudní správa a samotný soudce si byli před zahájením výkonu funkce jisti, že daný soudce složil služební slib. K vyvrácení této domněnky je zapotřebí důvodných pochybností. V tomto ohledu nemůže postačovat, že již nelze dohledat protokol o složení slibu.
76. Vzhledem k neexistenci zvláštních ustanovení unijního práva o prokázání složení slibu tedy ani Soudní dvůr, ani soudy jiných členských států nejsou při výkonu evropského zatýkacího rozkazu oprávněny považovat dřívější rumunskou praxi za systémový či celoplošný nedostatek.
77. V souladu s tím, pokud jde o tohoto soudce, ani nelze konstatovat, že bylo porušeno právo odsouzeného na projednání jeho věci před soudem zřízeným zákonem ve smyslu čl. 47 druhého pododstavce Listiny.
3. Služební slib složený v postavení státní zástupkyně
78. Pokud jde o soudkyni, která svůj služební slib složila jako státní zástupkyně, v jejím případě se rumunská praxe, kterou francouzský soud identifikoval jako systémový či celoplošný nedostatek, neprojevila, neboť protokol o tom, že složila slib, byl nalezen.
79. Francouzský soud naopak kritizuje skutečnost, že svůj služební slib nesložila jako soudkyně, nýbrž jako státní zástupkyně.
80. Dokonce i v případě, že by tento postup byl v souladu s obecnou rumunskou praxí, z pohledu unijního práva by v něm nespočíval systémový či celoplošný nedostatek. Otázka, zda a za jakých podmínek je třeba složit služební slib, totiž rovněž spadá do procesní autonomie členských států.
81. Služební slib státních zástupců ostatně podle použitelných rumunských pravidel podle všeho odpovídá služebnímu slibu soudců(44). Kromě toho rumunské právo stanovilo a stanoví, že soudci a státní zástupci při změně zastávané funkce nemusí znovu skládat služební slib(45). To by mohlo zahrnovat přechod jak mezi různými soudy nebo soudními kolegii, tak ze státního zastupitelství na soud (a obráceně), neboť postavení soudců a státních zástupců bylo přinejmenším od roku 1992 upraveno ve stejných zákonech. Podle žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ostatně již rumunský soud ve věci v původním řízení zamítl kasační opravný prostředek podaný z důvodu, že soudkyně dotčená v projednávané věci opětovně nesložila slib(46). Je tedy třeba mít za to, že tato praxe podle rumunského práva každopádně nepředstavuje závažné porušení.
82. Ani slib složený touto druhou soudkyní tedy nezakládá riziko, že odsouzený musí vykonat trest, který nebyl uložen soudem zřízeným zákonem ve smyslu čl. 47 druhého pododstavce Listiny.
4. Dílčí závěry
83. Článek 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 ani čl. 47 druhý pododstavec Listiny tedy vykonávajícímu justičnímu orgánu neumožňují, aby odmítl předání odsouzené osoby za účelem výkonu trestu odnětí svobody uloženého v Rumunsku pouze proto, že nelze dohledat protokol o složení slibu soudce, který se podílel na vydání odsuzujícího rozsudku, a že další zúčastněná soudkyně složila svůj služební slib jako státní zástupkyně.
E. Rozhodnutí CCF
84. Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, jaký význam má rozhodnutí CCF působící při Interpolu, které nastolilo závažné pochybnosti ohledně politických prvků v obecném kontextu perzekuce odsouzených a dodržování lidských práv v trestním řízení.
85. Rámcové rozhodnutí 2002/584 na taková rozhodnutí výslovně neodkazuje. Soudní dvůr však již rozhodl, že indicie nasvědčující existenci systémových nebo celoplošných nedostatků mohou mimo jiné vyplývat z rozhodnutí, zpráv a jiných dokumentů vydaných orgány Rady Evropy nebo v rámci systému Organizace spojených národů(47).
86. Uvedené rozhodnutí sice nepochází od žádné z těchto organizací, avšak Interpol má jako zdroj informací podobné postavení.
87. V této organizaci je zastoupeno 196 států. Nebyla sice založena na základě formální mezinárodní smlouvy, má však Ústavu, která byla přijata valným shromážděním členů, tedy zástupci zúčastněných států a v anglickém jazyce je označována jako Constitution.
88. Unie s Interpolem již dlouho a intenzivně spolupracuje, jak Komise uvádí v doporučení o uzavření dohody o spolupráci s Interpolem, ve kterém Interpol označuje za klíčového partnera Unie(48). Proto Rada Komisi zmocnila k zahájení jednání o dohodě o spolupráci(49). S Interpolem spolupracuje i Organizace spojených národů(50).
89. Podle čl. 5 šesté odrážky Ústavy Interpolu je CCF složkou této organizace. Článek 36 třetí pododstavec stanoví, že CCF zpracovává dotazy týkající se informací obsažených ve spisech Interpolu. To podle statutu CCF prakticky znamená, že má jakožto nezávislý orgán právní ochrany vyřizovat stížnosti hledaných osob a zajišťovat přitom zejména dodržování lidských práv.
90. CCF tedy – stejně jako v projednávané věci – může vydávat rozhodnutí týkající se osob, které jsou ze stejného důvodu hledány prostřednictvím Interpolu i pomocí evropského zatýkacího rozkazu. Na rozdíl od dokumentů, kterými se Soudní dvůr zabýval doposud, je tedy takové rozhodnutí relevantní, nejen pokud jde o závěr o systémových či celoplošných nedostatcích ve vystavujícím členském státě(51), ale i pokud jde o to, zda se vyžádaná osoba má obávat konkrétního porušení svých lidských práv.
91. Nicméně ani z rámcového rozhodnutí 2002/584, ani z jiných ustanovení unijního práva včetně základních práv zakotvených v unijním právu nebo z pravidel Interpolu nevyplývá, že by rozhodnutí CCF bylo pro vykonávající nebo vystavující justiční orgán závazné. Tyto justiční orgány naopak musí samy ověřit, zda z informací obsažených v rozhodnutí vyplývá, že výkon evropského zatýkacího rozkazu je třeba odmítnout.
92. Rozhodnutí CCF samo o sobě zpravidla ještě vykonávajícímu justičnímu orgánu neumožňuje odmítnout předání vyžádané osoby. Povinnost loajální spolupráce zakotvená v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci SEU(52) naopak vyžaduje, aby byla vystavujícímu justičnímu orgánu poskytnuta alespoň příležitost vyjádřit se k rozhodnutí CCF(53).
93. Článek 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 a čl. 47 druhý pododstavec Listiny tedy musí být vykládány v tom smyslu, že vystavující i vykonávající justiční orgán musí v případě indicií nasvědčujících skutečnému nebezpečí porušení základních práv vyžádané osoby zakotvených v unijním právu hrozícímu v důsledku výkonu evropského zatýkacího rozkazu, které vyplývají z rozhodnutí Commission for the Control of Interpol’s Files (Komise pro kontrolu spisů Interpolu), ověřit, zda je i nadále možné zatýkací rozkaz vykonat.
F. Účast vystavujícího justičního orgánu na řízení před vykonávajícím soudním orgánem
94. Podstatou páté otázky předkládajícího soudu je, zda se jakožto vystavující justiční orgán může na základě rámcového rozhodnutí 2002/584 a zásad vzájemného uznávání, vzájemné důvěry a loajální spolupráce, jakož i účinné právní ochrany přímo účastnit jednání před vykonávajícím justičním orgánem, a zejména činit v tomto řízení procesní úkony.
95. Tato otázka je projevem nespokojenosti předkládajícího soudu se spoluprací s francouzským soudem, a zejména se skutečností, že rozhodnutí francouzského soudu o odmítnutí nabylo právní moci, protože francouzské státní zastupitelství sice podalo opravný prostředek, ale neodůvodnilo ho ve stanovené lhůtě. Předkládající soud na tom však ani pomocí odpovědi na tuto otázku nemůže nic změnit. Z tohoto důvodu tato otázka, pokud jde o francouzské odmítnutí výkonu, není relevantní pro rozhodnutí v dané věci.
96. Naproti tomu, pokud jde o jiná řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu, zejména řízení vedené na Maltě, může být odpověď Soudního dvora naprosto relevantní, protože předkládající soud by ještě mohl uplatnit případná práva na účast na řízení uznaná Soudním dvorem. Z tohoto důvodu je na danou otázku třeba odpovědět.
97. Předkládající soud správně uvádí, že rámcové rozhodnutí 2002/584 tuto účast na řízení nevylučuje. Nicméně ji ani nevyžaduje, nýbrž se omezuje na to, že ukládá vzájemné uznávání evropských zatýkacích rozkazů a tím i vzájemnou důvěru v trestní řízení, na nichž se tyto zatýkací rozkazy zakládají. Jako nástroje spolupráce kromě vystavení zatýkacího rozkazu a poskytnutí údajů podle článku 8 upravuje zejména v čl. 15 odst. 2 a 3 žádosti o informace a předávání informací.
98. Možnost širší účasti vystavujícího justičního orgánu na řízení před vykonávajícím justičním orgánem tedy spadá do procesní autonomie členských států.
99. Omezuje ji především zásada efektivity, kterou předkládající soud nadnesl prostřednictvím odkazu na účinnou právní ochranu. Je sice pravda, že lze pochybovat o tom, zda skutečně existuje nějaké právo přiznané unijním právem, jehož uplatnění by vyžadovalo účast vystavujícího justičního orgánu na řízení před vykonávajícím justičním orgánem. Existuje však alespoň povinnost vykonat evropský zatýkací rozkaz, která vyplývá z unijního práva a je stanovena v čl. 1 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584. Přímá účast vystavujícího justičního orgánu na řízení by mohla přispět k vymožení tohoto závazku, a to přinejmenším pokud by se podařilo překonat praktické obtíže, které jsou s ní spojeny.
100. Obdobně jako v případě prokázání složení slibu(54) však zásada efektivity ani za účelem vymáhání závazků nevyžaduje přijetí procesních pravidel, která by tomuto vymáhání zvlášť účinně napomáhala, nýbrž pouze zakazuje pravidla, která ho prakticky znemožňují nebo nadměrně ztěžují.
101. Přinejmenším unijní normotvůrce měl, pokud jde o pravidla stanovená rámcovým rozhodnutím 2002/584 ohledně spolupráce justičních orgánů, zjevně za to, že tato pravidla postačují k účinnému vymáhání evropských zatýkacích rozkazů. Jinak by stanovil podrobnější pravidla.
102. Tato domněnka unijního normotvůrce je oprávněná, neboť zúčastněné justiční orgány musí při provádění rámcového rozhodnutí v každém případě dodržovat povinnost loajální spolupráce zakotvenou v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci SEU(55). Musí si tedy podle svých možností vzájemně pomáhat a poskytovat si dostatek příležitostí k předání potřebných informací. Je tudíž třeba vyloučit, aby bylo vymáhání evropského zatýkacího rozkazu bez práv vystavujícího justičního orgánu na účast na řízení vedeném vykonávajícím justičním orgánem prakticky nemožné nebo nadměrně ztížené.
103. Rámcové rozhodnutí 2002/584 ani základní zásada loajální spolupráce zakotvená v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci SEU tedy nezakládají žádná práva vystavujícího justičního orgánu na účast na řízení před vykonávajícím justičním orgánem překračující rámec článku 8 a čl. 15 odst. 2 a 3 rámcového rozhodnutí.
G. Předložení věci Komisi
104. Podstatou šesté otázky je, zda se předkládající soud jako vystavující justiční orgán může v případě, že má za to, že odmítnutí předání ze strany vykonávajícího justičního orgánu závažným způsobem porušuje zásady vzájemné důvěry a loajální spolupráce, obrátit na Komisi. I tato otázka pramení z nespokojenosti předkládajícího soudu s průběhem řízení ve Francii. Na rozdíl od páté otázky však není relevantní pro soudní rozhodnutí, a proto je nepřípustná.
105. Vyřešení otázky, zda si předkládající soud může na chování vykonávajícího justičního orgánu stěžovat u Komise, totiž není rozhodnutí, které soud činí v rámci probíhajícího soudního řízení. Předkládají soud ani nikterak netvrdí, že Komisi v řízení o vymáhání evropského zatýkacího rozkazu přímo náleží nějaká role.
106. Předmětem uvedené otázky je spíše kontrola uplatňování rámcového rozhodnutí ze strany Komise podle čl. 17 odst. 1 třetí věty SEU. Ani tato kontrola však nezakládá účast Komise na řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu. Je pravda, že nejsilnější kontrolní nástroj Komise, řízení o nesplnění povinnosti podle článků 258 a 260 SFEU, může vést ke konstatování, že se členský stát prostřednictvím svých soudů v souvislosti s výkonem evropského zatýkacího rozkazu dopustil porušení unijního práva. Nejpozději od uplynutí přechodné lhůty podle čl. 10 odst. 3 protokolu č. 36 o přechodných ustanoveních je totiž třeba mít za to, že Komise je oprávněna zahájit řízení o nesplnění povinnosti i v případě porušení rámcového rozhodnutí, a to tím spíše, že již dosáhla příslušných rozsudků(56). Toto konstatování však, pokud jde o samotné řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu, nemá žádný přímý konstitutivní účinek.
107. Proto na tuto otázku není třeba odpovědět.
H. Odmítnutí předání ze strany Malty
108. Sedmá otázka se týká odmítnutí předání odsouzeného ze strany maltského soudu, ke kterému došlo z důvodu pochybností ohledně vězeňských podmínek v Rumunsku.
109. Podle ustálené judikatury totiž vykonávající justiční orgán musí předání odložit, pokud vyžádaná osoba bude ve vystavujícím členském státě vzhledem k vězeňským podmínkám, které lze očekávat, vystavena skutečnému nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny(57).
110. Předkládající soud se táže, zda vykonávající orgán může podle čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 a článku 4 Listiny odmítnutí založit na informacích, ke kterým se předtím nemohl vyjádřit vystavující justiční orgán (viz bod 1) a zda lze odmítnutí založit na vyšších standardech ochrany, než je Listina (viz bod 2).
1. Spolupráce soudů
111. Prostřednictvím první části sedmé otázky předkládající soud kritizuje dva závěry maltského soudu, k nimž si tento soud nevyžádal žádné další informace. Maltský soud naopak vycházel z vlastního vyhledávání na internetu a považoval stanovisko rumunského soudu k ujištění rumunské vězeňské správy, že dotčená osoba nebude vystavena nelidskému či ponižujícímu zacházení, za nedostatečné.
112. Vyhledávání na internetu v zásadě může vést k indiciím nasvědčujícím systémovým nebo celoplošným nedostatkům v členských státech. Na internetu lze například poměrně snadno nalézt již uvedené dokumenty pocházející od mezinárodních organizací(58).
113. Soudní dvůr však již správně zdůraznil, že vykonávající justiční orgán nemůže závěry, které nezbytně spočívají na analýze práva vystavujícího členského státu, učinit, i když předtím nepožádá vystavující justiční orgán o informace týkající se těchto pravidel, neboť jinak by porušil zásadu loajální spolupráce(59). V opačném případě jsou namístě obavy z nedorozumění a omylů ohledně obsahu nebo použitelnosti nalezených ustanovení. Stejně tomu musí být v případě skutkových informací o uplatňování vnitrostátního práva.
114. Z tohoto důvodu může vykonávající justiční orgán výsledky vlastního vyhledávání nebo i tvrzení vyžádané osoby použít pouze poté, co vystavujícímu justičnímu orgánu poskytl příležitost k vyjádření. Vykonávající justiční orgán může v zájmu urychleného rozhodnutí za tímto účelem stanovit krátké lhůty.
115. Otázka ujištění(60) vychází z judikatury Soudního dvora. Podle této judikatury je ujištění poskytnuté příslušnými orgány vystavujícího členského státu, že dotčená osoba nebude vystavena nelidskému nebo ponižujícímu zacházení z důvodu konkrétních a přesných podmínek uvěznění bez ohledu na to, ve kterém zařízení ve vystavujícím členském státě bude umístěna, je skutečností, kterou vykonávající justiční orgán nemůže ignorovat(61). Vykonávající justiční orgán musí s ohledem na vzájemnou důvěru, která musí panovat mezi justičními orgány členských států a na které se zakládá režim evropského zatýkacího rozkazu, takové ujištění, pokud ho vydal, nebo alespoň schválil vystavující justiční orgán, považovat za důvěryhodné, přinejmenším pokud neexistují konkrétní skutečnosti umožňující se domnívat, že podmínky uvěznění v určitém vězeňském zařízení jsou v rozporu s článkem 4 Listiny(62). Naopak ujištění poskytnutá jinými orgány musí, pokud jde o jejich důvěryhodnost, důkladně prověřit(63).
116. Podle informací, které poskytl předkládající soud, hodlal prostřednictvím sdělení určeného maltskému soudu vyjádřit, že ujištění ve smyslu této judikatury schválil. Ve sdělení proto výslovně odkázal na příslušnou pasáž jednoho z relevantních rozsudků(64).
117. Již s ohledem na tento odkaz je překvapivé, že maltský soud bez dalšího ověřovacího dotazu dospěl k závěru, že vystavující justiční orgán ujištění neschválil.
118. Avšak maltský soud se zřejmě stal obětí problému s překladem. Závěr o tom, že vystavující justiční orgán ujištění neschválil, založil na skutečnosti, že rumunský soud v anglickém překladu svého sdělení vyjádřil své stanovisko pomocí slovesa to approve místo pomocí slovesa to endorse. Ve skutečnosti je v anglickém znění relevantních rozsudků Soudního dvora použito sloveso to endorse(65). Francouzské znění, na kterém se po poradě usnesl Soudní dvůr, ovšem používá sloveso approuver a rumunský překlad sloveso aproba. Pokud se rumunský soud ve svém prohlášení řídil rumunským překladem judikatury a použil sloveso aproba, je nasnadě, že v anglickém překladu prohlášení bylo použito sloveso to approve, přestože tím nebylo míněno nic jiného než schválení ve smyslu judikatury Soudního dvora.
119. Problémy s překladem skutečně často mohou ovlivnit výklad i uplatňování judikatury Soudního dvora. Formálně je závazné pouze znění rozsudku v jednacím jazyce; v případě obou relevantních rozsudků(66) je to německé znění. Soudci Soudního dvora však společně neprodiskutovali či neodsouhlasili ani toto znění, ani anglickou, maltskou nebo rumunskou verzi. Skutečně důvěryhodné je proto pouze francouzské znění, protože Soudní dvůr se na rozsudku po poradě usnesl a sepsal ho v tomto jazyce.
120. V případě spolupráce justičních orgánů související s evropským zatýkacím rozkazem rovněž musí být prohlášení jednoho orgánu často přeloženo, než ho může použít druhý justiční orgán. Tak mohou vznikat další chyby.
121. Z tohoto důvodu nemohou zúčastněné justiční orgány klást na používání určitých pojmů přepjaté požadavky. V případě pochybností ohledně významu údajů, které jsou relevantní pro rozhodnutí, naopak musí ve smyslu loajální spolupráce položit upřesňující dotazy.
2. Použitelné standardy základních práv
122. Ohledně vyššího standardu základních práv zmíněného ve druhé části sedmé otázky Soudní dvůr již několikrát konstatoval, že členské státy nemohou od jiného členského státu požadovat vyšší vnitrostátní úroveň ochrany základních práv, než jakou zaručuje unijní právo(67).
123. Soudní dvůr zejména rozhodl, že je sice na členských státech, zda pro vězeňský systém stanoví minimální požadavky na vězeňské podmínky, které budou vyšší než požadavky vyplývající z článku 4 Listiny a článku 3 EÚLP, tak jak je vykládán Evropským soudem pro lidská práva, avšak členský stát může jakožto vykonávající členský stát podmínit předání osoby, které se týká evropský zatýkací rozkaz, do vystavujícího členského státu pouze dodržením těchto posledně uvedených požadavků, a nikoli dodržením požadavků vyplývajících z jeho vnitrostátního práva. Opačné řešení by totiž narušilo jednotnost standardu ochrany základních práv stanovených unijním právem, a ve svém důsledku by bylo v rozporu se zásadami vzájemné důvěry a vzájemného uznávání, které má rámcové rozhodnutí 2002/584 posilovat, a ohrožovalo by tak účinnost tohoto rámcového rozhodnutí(68).
124. Pro úplnost je třeba poznamenat, že aby se zabránilo porušení článku 4 Listiny v důsledku odnětí svobody, musí být zohledněny konkrétní okolnosti související s osobou odsouzeného, které zdůraznil maltský soud, například jeho věk. Toto riziko je totiž třeba posoudit s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, jako je doba trvání daného stavu, jeho účinky na tělesný a dušení stav, jakož i někdy pohlaví, věk a zdravotní stav dotčené osoby(69). S cíli a funkcí řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu jako neodkladné záležitosti ve smyslu čl. 17 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 je neslučitelné, aby vykonávající justiční orgán před předáním požadoval jistotu o tom, že tyto okolnosti budou zohledněny po celou dobu odnětí svobody(70). S výhradou konkrétních skutečností nasvědčujících tomu, že bude porušeno základní právo vyžádané osoby zakotvené v článku 4 Listiny, musí vykonávající justiční orgán naopak důvěřovat příslušným justičním orgánům vystavujícího členského státu.
3. Dílčí závěry
125. Článek 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 ve spojení s článkem 4 Listiny týkajícím se zákazu nelidského či ponižujícího zacházení tedy musí být vykládány v tom smyslu, že vykonávající justiční orgán nemůže odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu na základě informací o vězeňských podmínkách ve vystavujícím členském státě, ke kterým se nemohl vyjádřit vystavující justiční orgán, a v případě pochybností ohledně dosahu prohlášení tohoto orgánu mu musí položit upřesňující dotazy. Vykonávající justiční orgán při ochraně základních práv zakotvených v unijním právu nemůže uplatnit vyšší standard, než je standard vyplývající z unijního práva, a zejména Listiny.
V. Závěry
126. Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Curtea de Apel Braşov (odvolací soud v Brašově, Rumunsko), odpověděl následovně:
„1) Pravomocné rozhodnutí o odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu podle rámcového rozhodnutí 2002/584/SVV o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299/SVV vydané v některém členském státě nebrání vykonávajícím justičním orgánům jiných členských států v tom, aby daný zatýkací rozkaz vykonaly. Vystavující justiční orgán, a v případě posuzování tohoto zatýkacího rozkazu i ostatní vykonávající justiční orgány však musí ověřit, zda bylo odmítnutí výkonu správně založeno na důvodech, které brání výkonu zatýkacího rozkazu v jiných členských státech.
2) Vystavující justiční orgán je oprávněn přezkoumat, zda je odmítnutí předání ze strany vykonávajícího justičního orgánu slučitelné s unijním právem, i když se neobrátí na Soudní dvůr, pokud lze jeho rozhodnutí napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva.
3) Článek 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 ani čl. 47 druhý pododstavec Listiny základních práv Evropské unie vykonávajícímu justičnímu orgánu neumožňují, aby odmítl předání odsouzené osoby za účelem výkonu trestu odnětí svobody uloženého v Rumunsku pouze proto, že nelze dohledat protokol o složení slibu soudce, který se podílel na vydání odsuzujícího rozsudku, a že další zúčastněná soudkyně složila svůj služební slib jako státní zástupkyně.
4) Článek 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 a čl. 47 druhý pododstavec Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že vystavující i vykonávající justiční orgán musí v případě indicií nasvědčujících skutečnému nebezpečí porušení základních práv vyžádané osoby zakotvených v unijním právu hrozícímu v důsledku výkonu evropského zatýkacího rozkazu, které vyplývají z rozhodnutí Commission for the Control of Interpol’s Files (Komise pro kontrolu spisů Interpolu), ověřit, zda je i nadále možné zatýkací rozkaz vykonat.
5) Rámcové rozhodnutí 2002/584 ani zásada loajální spolupráce zakotvená v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci SEU nezakládají žádná práva vystavujícího justičního orgánu na účast na řízení před vykonávajícím justičním orgánem překračující rámec článku 8 a čl. 15 odst. 2 a 3 rámcového rozhodnutí.
6) Článek 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 ve spojení s článkem 4 Listiny týkajícím se zákazu nelidského či ponižujícího zacházení musí být vykládány v tom smyslu, že vykonávající justiční orgán nemůže odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu na základě informací o vězeňských podmínkách ve vystavujícím členském státě, ke kterým se nemohl vyjádřit vystavující justiční orgán, a v případě pochybností ohledně dosahu prohlášení tohoto orgánu mu musí položit upřesňující dotazy. Vykonávající justiční orgán při ochraně základních práv zakotvených v unijním právu ani nemůže uplatnit vyšší standard, než je standard vyplývající z unijního práva, a zejména Listiny.“