ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého senátu)
17. prosince 2014 (*)
„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření namířená proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu – Zmrazení finančních prostředků – Skutkový základ rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků – Odkaz na teroristické činy – Nezbytnost rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu společného postoje 2001/931 – Povinnost uvést odůvodnění – Změna účinků zrušení v čase“
Ve věci T‑400/10,
Hamás, se sídlem v Dauhá (Katar), zastoupený L. Glock, advokátkou,
žalobce,
proti
Radě Evropské unie, původně zastoupené B. Driessenem a R. Szostakem, poté B. Driessenem a G. Étiennem, jako zmocněnci,
žalované,
podporované
Evropskou komisí, původně zastoupenou M. Konstantinidisem a É. Cujo, poté M. Konstantinidisem a F. Castillo de la Torrem, jako zmocněnci,
vedlejší účastnicí,
jejímž původním předmětem je návrh na zrušení oznámení Rady určeného osobám, skupinám a subjektům uvedeným na seznamu stanoveném v čl. 2 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu (Úř. věst. 2010, C 188, s. 13), rozhodnutí Rady 2010/386/SZBP ze dne 12. července 2010, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu (Úř. věst. L 178, s. 28), jakož i prováděcího nařízení Rady (EU) č. 610/2010 ze dne 12. července 2010, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení Rady (EU) č. 1285/2009 (Úř. věst. L 178, s. 1), v rozsahu, v němž se tyto akty týkají žalobce,
TRIBUNÁL (druhý senát),
ve složení N. J. Forwood, předseda, F. Dehousse (zpravodaj) a J. Schwarcz, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: C. Kristensen, rada,
po jednání konaném dne 28. února 2014 a po ukončení ústní části řízení dne 9. dubna 2014,
s přihlédnutím k rozhodnutí ze dne 15. října 2014 o znovuotevření ústní části řízení a po jejím ukončení dne 20. listopadu 2014,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Dne 27. prosince 2001 přijala Rada Evropské unie společný postoj 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu (Úř. věst. L 344, s. 93), nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu (Úř. věst. L 344, s. 70; Zvl. vyd. 18/01, s. 207), jakož i rozhodnutí 2001/927/ES, kterým se stanoví seznam podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 (Úř. věst. L 344, s. 83).
2 „Hamás-Izz al-Din al-Qassem (teroristické křídlo Hamásu)“ bylo vedeno na seznamech připojených ke společnému postoji 2001/931 a k rozhodnutí 2001/927.
3 Tyto dva nástroje byly pravidelně aktualizovány na základě čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 a čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001, přičemž „Hamás-Izz al-Din al-Qassem (teroristické křídlo Hamásu)“ zůstalo zapsáno na seznamech. Od 12. září 2003 je subjektem zapsaným na seznamech „Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem)“.
4 Dne 12. července 2010 přijala Rada rozhodnutí 2010/386/SZBP, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP (Úř. věst. L 178, s. 28), jakož i prováděcí nařízení (EU) č. 610/2010, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení (EU) č. 1285/2009 (Úř. věst. L 178, s. 1) (dále jen společně „akty Rady z července 2010“).
5 „Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem)“ byl nadále zapsán na seznamech obsažených v těchto aktech.
6 Dne 13. července 2010 zveřejnila Rada v Úředním věstníku Evropské unie oznámení určené osobám, skupinám a subjektům uvedeným na seznamu stanoveném v čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 (Úř. věst. C 188, s. 13, dále jen „oznámení z července 2010“).
Řízení a nový vývoj v průběhu řízení
7 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 12. září 2010 podal Hamás projednávanou žalobu.
8 Žalobce v žalobě navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil oznámení z července 2010 a akty Rady z července 2010;
– uložil Radě náhradu nákladů řízení.
9 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 21. prosince 2010 podala Evropská komise návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Rady. Předseda druhého senátu Tribunálu této žádosti vyhověl usnesením ze dne 7. února 2011.
10 Dne 31. ledna 2011 přijala Rada rozhodnutí 2011/70/SZBP, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931 (Úř. věst. L 28, s. 57) a kterým ponechala žalobce na seznamu, a prováděcí nařízení (EU) č. 83/2011, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení č. 610/2010 (Úř. věst. L 28, s. 14) (dále jen společně „akty Rady z ledna 2011“).
11 Dne 2. února 2011 zveřejnila Rada v Úředním věstníku Evropské unie oznámení určené osobám, skupinám a subjektům uvedeným na seznamu stanoveném v čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 (Úř. věst. 2011, C 33, s. 14).
12 Dopisem ze dne 2. února 2011, doručeným žalobci dne 7. února 2011, zaslala Rada posledně uvedené odůvodnění jeho ponechání na seznamu.
13 Dopisem ze dne 17. února 2011, došlým kanceláři Tribunálu téhož dne, žalobce poukázal na akty Rady z ledna 2011 a dopis ze dne 2. února 2011. Uvedl, že trvá na důvodech své žaloby proti těmto aktům a že rozvíjí výhrady vůči odůvodnění svého ponechání na seznamu oznámenému dopisem ze dne 2. února 2011.
14 Dopisem ze dne 30. května 2011 informovala Rada žalobce o svém úmyslu ponechat jej při příštím novém přezkoumání omezujících opatření na seznamu osob, skupin a subjektů, na které se vztahují omezující opatření stanovená nařízením č. 2580/2001.
15 Po vyslechnutí ostatních účastníků řízení Tribunál dopisem soudní kanceláře ze dne 15. června 2011 povolil, aby žalobce v replice upravil žalobní důvody a návrhová žádání své žaloby, pokud jde o akty Rady z ledna 2011, případně ve světle odůvodnění obsaženého v dopise ze dne 2. února 2011. Tribunál naproti tomu nepovolil, aby žalobce upravil svá návrhová žádání, pokud jde o dopis ze dne 2. února 2011.
16 Lhůta pro podání repliky byla stanovena na 27. července 2011.
17 Dne 18. července 2011 přijala Rada rozhodnutí 2011/430/SZBP, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931 (Úř. věst. L 188, s. 47) a kterým ponechala žalobce na seznamu, a prováděcí nařízení (EU) č. 687/2011, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušují prováděcí nařízení č. 610/2010 a č. 83/2011 (Úř. věst. L 188, s. 2) (dále jen společně „akty Rady z července 2011“).
18 Dne 19. července 2011 zveřejnila Rada v Úředním věstníku Evropské unie oznámení určené osobám, skupinám a subjektům zařazeným na seznam uvedený v čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 (Úř. věst. 2011, C 212, s. 20).
19 Dopisem ze dne 19. července 2011 zaslala Rada žalobci odůvodnění jeho ponechání na seznamu.
20 Dopisem ze dne 27. července 2011 poukázal žalobce na akty Rady z července 2011 a dopis ze dne 19. července 2011 jako na akty, které nahrazují původně napadené akty. Podotkl, že zveřejnění nebo oznámení těchto aktů má za následek běh nové dvouměsíční lhůty pro podání žaloby. Uvedl důvody, proč nepodal repliku.
21 Dopis ze dne 27. července 2011 byl založen do spisu jako žádost o prodloužení lhůty pro podání repliky.
22 Dopisy soudní kanceláře ze dne 16. září 2011 informoval Tribunál účastníky řízení o svém rozhodnutí nevyhovět této žádosti o prodloužení a stanovil lhůtu, ve které Komise musela předložit spis vedlejšího účastníka, na 2. listopad 2011.
23 Dne 28. září 2011 předložil žalobce kanceláři Tribunálu doplňující spis. V tomto spisu žalobce uvedl, že „rozšiřuje svá návrhová žádání znějící na zrušení na [akty Rady z července 2011]“.
24 Žalobce rovněž uvedl, že s ohledem na původní žalobu, dopis ze dne 17. února 2011 a doplňující spis je třeba projednávanou žalobu napříště považovat za žalobu směřující proti aktům Rady z července 2010, z ledna 2011 a z července 2011. Žalobce dodal, že rovněž trvá na návrhových žádáních uplatněných proti oznámení z července 2010, a upřesnil, že návrhy na zrušení se týkají dotčených aktů pouze v rozsahu, v němž se jí týkají.
25 Komise dne 28. října 2011 předložila spis vedlejšího účastníka.
26 Dopisem ze dne 15. listopadu 2011 informovala Rada žalobcova právního poradce o svém úmyslu ponechat žalobce při příštím novém přezkoumání omezujících opatření na seznamu osob, skupin a subjektů, na které se vztahují omezující opatření stanovená nařízením č. 2580/2001.
27 Rozhodnutím Tribunálu ze dne 8. prosince 2011 byl doplňující spis založen do spisu.
28 Dopisem ze dne 20. prosince 2011 Tribunál účastníky řízení informoval, že s ohledem na to, že před předložením doplňujícího spisu uplynula lhůta pro podání žaloby na neplatnost aktů Rady z ledna 2011, bude úprava návrhových žádání žaloby podané proti těmto aktům, která je sama o sobě přípustná, jelikož o ni bylo již požádáno a byla právně dostačujícím způsobem provedena dopisem žalobce ze dne 17. února 2011, zkoumána pouze s přihlédnutím k žalobním důvodům a argumentům předloženým tímto účastníkem řízení před uplynutím lhůty pro podání žaloby na neplatnost těchto aktů, a sice k žalobním důvodům a argumentům předloženým v návrhu na zahájení řízení.
29 Tribunál stanovil Radě a Komisi lhůtu pro předložení jejich vyjádření k úpravě návrhových žádání proti aktům Rady z ledna 2011 na 17. února 2012, a týmž účastníkům řízení lhůtu pro předložení vyjádření k doplňujícímu spisu na 5. březen 2012, prodlouženou do 3. dubna 2012.
30 Dne 22. prosince 2011 přijala Rada rozhodnutí 2011/872/SZBP, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje společného postoje 2001/931 a kterým se zrušuje rozhodnutí 2011/430 (Úř. věst. L 343, s. 54), jímž ponechala žalobce na seznamu, a prováděcí nařízení (EU) č. 1375/2011, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a zrušuje prováděcí nařízení č. 687/2011 (Úř. věst. L 343, s. 10) (dále jen společně „akty Rady z prosince 2011“).
31 Dne 23. prosince 2011 zveřejnila Rada v Úředním věstníku Evropské unie oznámení určené osobám, skupinám a subjektům zařazeným na seznam uvedený v čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 (Úř. věst. 2011, C 377, s. 17).
32 Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 1. února 2012 upravil žalobce svá návrhová žádání proti aktům Rady z prosince 2011.
33 Podáními došlými kanceláři Tribunálu ve dnech 13. a 16. února 2012 předložily Komise a Rada na výzvu Tribunálu vyjádření k úpravě návrhových žádání proti aktům Rady z ledna 2011.
34 Podáními došlými kanceláři Tribunálu dne 3. dubna 2012 předložily Rada a Komise na výzvu Tribunálu vyjádření k doplňujícímu spisu.
35 Dne 25. června 2012 přijala Rada rozhodnutí 2012/333/SZBP, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931 a kterým se zrušuje rozhodnutí 2011/872 (Úř. věst. L 165, s. 72), jímž ponechala žalobce na seznamu, a prováděcí nařízení (EU) č. 542/2012, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení č. 1375/2011 (Úř. věst. L 165, s. 12) (dále jen společně „akty Rady z června 2012“).
36 Dne 26. června 2012 zveřejnila Rada v Úředním věstníku Evropské unie oznámení určené osobám, skupinám a subjektům zařazeným na seznam uvedený v čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 (Úř. věst. 2012, C 186, s. 1).
37 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 28. června 2012 předložil žalobce na výzvu Tribunálu vyjádření k vyjádřením Rady a Komise ze dne 3. dubna 2012.
38 Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 10. července 2012 upravil žalobce svá návrhová žádání proti aktům Rady z června 2012.
39 Podáními došlými kanceláři Tribunálu ve dnech 20. a 23. července 2012 předložily Komise a Rada na výzvu Tribunálu svá vyjádření k úpravě návrhových žádání proti aktům Rady z června 2012.
40 Podáními došlými kanceláři Tribunálu ve dnech 5. a 6. září 2012 odpověděly Komise a Rada na výzvu Tribunálu na vyjádření žalobce ze dne 28. června 2012.
41 Dne 10. prosince 2012 přijala Rada rozhodnutí 2012/765/SZBP, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931 a kterým se zrušuje rozhodnutí 2012/333 (Úř. věst. L 337, s. 50), jímž ponechala žalobce na seznamu, a prováděcí nařízení (EU) č. 1169/2012, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení č. 542/2012 (Úř. věst. L 337, s. 2) (dále jen společně „akty Rady z prosince 2012“).
42 Dne 11. prosince 2012 zveřejnila Rada v Úředním věstníku Evropské unie oznámení určené osobám, skupinám a subjektům zařazeným na seznam uvedený v čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 (Úř. věst. 2012, C 380, s. 6).
43 Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 11. února 2013 upravil žalobce svá návrhová žádání proti aktům Rady z prosince 2012.
44 Podáními došlými kanceláři Tribunálu ve dnech 11. a 13. března 2013 předložily Komise a Rada na výzvu Tribunálu vyjádření k úpravě návrhových žádání proti aktům Rady z prosince 2012.
45 Dne 25. července 2013 přijala Rada rozhodnutí 2013/395/SZBP, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931 a kterým se zrušuje rozhodnutí 2012/765 (Úř. věst. L 201, s. 57), jímž ponechala žalobce na seznamu, a prováděcí nařízení (EU) č. 714/2013, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení č. 1169/2012 (Úř. věst. L 201, s. 10) (dále jen společně „akty Rady z července 2013“).
46 Dopisem ze dne 24. září 2013 upravil žalobce svá návrhová žádání proti aktům Rady z července 2013.
47 Dopisem ze dne 4. října 2013 vyzval Tribunál Radu, která této výzvě vyhověla podáním ze dne 28. října 2013, aby předložila některé dokumenty, a položil některé otázky účastníkům řízení za účelem jednání.
48 Podáními došlými kanceláři Tribunálu ve dnech 28. a 30. října 2013 předložily Rada a Komise na výzvu Tribunálu vyjádření k úpravě návrhových žádání proti aktům Rady z července 2013.
49 Dne 10. února 2014 přijala Rada rozhodnutí 2014/72/SZBP, kterým se aktualizuje a mění seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931 a kterým se zrušuje rozhodnutí 2013/395 (Úř. věst. L 40, s. 56), jímž ponechala žalobce na seznamu, a prováděcí nařízení (EU) č. 125/2014, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení č. 714/2013 (Úř. věst. L 40, s. 9) (dále jen společně „akty Rady z února 2014“).
50 Dne 28. února 2014 upravil žalobce návrhová žádání proti aktům Rady z února 2014.
51 Podáními došlými kanceláři Tribunálu ve dnech 4. a 5. března 2014 předložily Komise a Rada na výzvu Tribunálu vyjádření k úpravě návrhových žádání proti aktům Rady z února 2014.
52 Dne 22. července 2014 přijala Rada rozhodnutí 2014/483/SZBP, kterým se aktualizuje a mění seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931 a kterým se zrušuje rozhodnutí 2014/72 (Úř. věst. L 217, s. 35), jímž ponechala žalobce na seznamu, a prováděcí nařízení (EU) č. 790/2014, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení č. 125/2014 (Úř. věst. L 217, s. 1) (dále jen společně „akty Rady z července 2014“; akty Rady z července 2010, z ledna, z července a prosince 2011, z června a z prosince 2012, z července 2013, jakož i z února a z července 2014 jsou dále společně označovány jako „akty Rady od července 2010 do července 2014“).
53 Dne 21. září 2014 upravil žalobce svá návrhová žádání proti aktům Rady z července 2014.
54 Podáními došlými kanceláři Tribunálu ve dnech 23. října a 4. listopadu 2014 předložily Rada a Komise na výzvu Tribunálu svá vyjádření k úpravě návrhových žádání proti aktům Rady z července 2014.
Návrhová žádání účastníků řízení
55 Z výše uvedených skutkových okolností vyplývá, že projednávanou žalobou žalobce navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil oznámení z července 2010 a akty Rady od července 2010 do července 2014 v rozsahu, v němž se jej týkají (dále jen „napadené akty“);
– uložil Radě náhradu nákladů řízení.
56 Rada, podporovaná Komisí, navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
Úvodní úvahy k předmětu žaloby, jakož i k dosahu a přípustnosti vyjádření žalobce ze dne 28. června 2012
K předmětu žaloby
57 Jak vyplývá z vylíčení skutkových okolností, akty Rady z července 2010 byly zrušeny a poté nahrazeny akty Rady z ledna, z července a z prosince 2011, z června a z prosince 2012, z července 2013, z února a z července 2014.
58 Žalobce poté postupně upravil svá původní návrhová žádání tak, že jeho žaloba zní na zrušení těchto jednotlivých aktů v rozsahu, v němž se jej týkají. Žalobce kromě toho výslovně trvá na svých návrhových žádáních znějících na zrušení zrušených aktů.
59 V souladu s ustálenou judikaturou v oblasti žalob směřujících proti postupným opatřením směřujícím ke zmrazení finančních prostředků přijatým na základě nařízení č. 2580/2001 má žalobce nadále zájem na zrušení rozhodnutí, kterým se ukládají omezující opatření, jež byla zrušena a nahrazena pozdějším omezujícím rozhodnutím, jelikož zrušení aktu orgánem není uznáním jeho protiprávnosti a vytváří účinek ex nunc, na rozdíl od zrušujícího rozsudku, na základě kterého je zrušený akt se zpětným účinkem vyřazen z právního řádu a má se o něm za to, že nikdy neexistoval (rozsudek ze dne 12. prosince 2006, Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada, T‑228/02, dále jen „rozsudek OMPI T‑228/02“, Sb. rozh., EU:T:2006:384, bod 35; viz též rozsudek ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, dále jen „rozsudek PMOI T‑256/07“, Sb. rozh., EU:T:2008:461, body 45 až 48 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 30. září 2009, Sison v. Rada, T‑341/07, dále jen „rozsudek Sison T‑341/07“, Sb. rozh., EU:T:2009:372, body 47 a 48).
60 Z toho plyne, že projednávaná žaloba na neplatnost si zachovává svůj předmět s ohledem na napadené akty, které předcházely aktům Rady z července 2014.
K dosahu a přípustnosti vyjádření žalobce ze dne 28. června 2012
61 Dne 28. června 2012 předložil žalobce v odpovědi na výzvu Tribunálu vyjádření k vyjádřením Rady a Komise ze dne 3. dubna 2012 k doplňujícímu spisu.
62 Jelikož žalobce nadepsal své vyjádření „replika“, Rada ve vyjádření ze dne 6. září 2012 namítla, že žalobce nemůže být oprávněn podat repliku týkající se celé věci, jak byla původně zahájena podáním žaloby.
63 Rada měla za to, že výměna spisů týkajících se merita věci měla skončit podáním doplňujícího spisu žalobcem a podáním vyjádření k tomuto spisu Radou.
64 Je třeba poukázat na to, že vyjádření žalobce ze dne 28. června 2012 předložené na výzvu Tribunálu zajisté nemůže v projednávané věci představovat repliku ve smyslu čl. 47 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu.
65 Jak bylo totiž uvedeno v bodech 20 až 22 výše, žalobce nepodal v projednávané věci repliku ve stanovených lhůtách a žádost o prodloužení lhůty pro podání repliky, kterou Tribunál vyvodil z dopisu žalobce ze dne 27. července 2011, byla zamítnuta.
66 Nic to nemění na tom, že ač vyjádření ze dne 28. června 2012 nemůže být zohledněno v projednávané žalobě v rozsahu, v němž směřuje ke zrušení aktů Rady z července 2010 a z ledna 2011 (viz v posledně uvedeném ohledu bod 28 výše), je přípustné v rámci návrhu na zrušení aktů Rady z července 2011 (podaného předložením doplňujícího spisu) v rozsahu, v němž odpovídá na vyjádření Rady k novým důvodům v doplňujícím spisu směřujícím proti aktům z července 2011, jakož i v rámci návrhů na zrušení pozdějších aktů Rady.
67 Ostatně právě proto, že Tribunál považoval za nezbytné umožnit žalobci, aby v tomto rámci odpověděl na vyjádření Rady ze dne 3. dubna 2012 k doplňujícímu spisu, vyzval žalobce, aby předložil vyjádření.
68 Konečně ze samotného znění tohoto vyjádření ze dne 28. června 2012 (viz bod 1 tohoto vyjádření) vyplývá, že toto vyjádření má za cíl pouze odpovědět na vyjádření Rady ze dne 3. dubna 2012 k doplňujícímu spisu.
69 S ohledem na tato upřesnění ohledně dosahu vyjádření ze dne 28. června 2012 je třeba zamítnout námitky Rady týkající se přípustnosti uvedeného vyjádření.
K přípustnosti žaloby v rozsahu, v němž se týká zrušení oznámení z července 2010
70 Rada, podporovaná Komisí, namítá, že žaloba, pokud jde o oznámení z července 2010, je nepřípustná, jelikož toto oznámení je aktem, který není napadnutelný.
71 V souladu s čl. 263 odst. 1 SFEU jsou akty, které mohou být předmětem žaloby, akty, „které mají právní účinky vůči třetím osobám“.
72 Podle ustálené judikatury platí, že ačkoli pro určení, zda napadená opatření představují akty ve smyslu článku 263 SFEU, je třeba se zaměřit na jejich obsah, akty nebo rozhodnutími, které mohou být předmětem žaloby na neplatnost, mohou být pouze opatření s právně závaznými účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení [viz usnesení ze dne 14. května 2012, Sepracor Pharmaceuticals (Ireland) v. Komise, C‑477/11 P, EU:C:2012:292, body 50 a 51 a citovaná judikatura].
73 V projednávaném případě byl žalobce ponechán na seznamu Evropské unie týkajícím se zmrazení finančních prostředků (dále jen „seznam týkající se zmrazení finančních prostředků“) akty Rady z července 2010.
74 Jediným účelem oznámení z července 2010 zveřejněného v Úředním věstníku Evropské unie v den po přijetí těchto aktů bylo pokusit se informovat osoby, skupiny a subjekty, jejichž finanční prostředky zůstaly na základě těchto aktů zmrazeny, o možnostech, které jim byly nabídnuty, požádat příslušné vnitrostátní orgány o povolení používat zmrazené finanční prostředky pro určité potřeby, požádat Radu o odůvodnění jejich ponechání na seznamu týkajícím se zmrazení finančních prostředků, požádat Radu o nové přezkoumání jejího rozhodnutí o ponechání na seznamu a konečně podat žalobu k unijnímu soudu.
75 Oznámení z července 2010 přitom nevytvořilo právně závazné účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení.
76 Vzhledem k tomu, že toto oznámení není napadnutelným aktem, musí být projednávaná žaloba odmítnuta jako nepřípustná v rozsahu, v němž směřuje k jeho zrušení.
K návrhu na zrušení aktů Rady od července 2010 do července 2014
77 Na podporu svého návrhu na zrušení aktů Rady z července 2010 a z ledna 2011 se žalobce v žalobě dovolává čtyř žalobních důvodů vycházejících v podstatě zaprvé z porušení práva na obhajobu, zadruhé ze zjevně nesprávného posouzení, zatřetí z porušení práva na vlastnictví a začtvrté z porušení povinnosti uvést odůvodnění.
78 Na podporu svého návrhu na zrušení aktů Rady z července a z prosince 2011, z června a z prosince 2012, z července 2013, jakož i z února a z července 2014 (dále jen společně „akty Rady od července 2011 do července 2014“) se žalobce v doplňujícím spise a v pozdějších úpravách návrhových žádání dovolává osmi žalobních důvodů směřujících ke zrušení, které vycházejí zaprvé z porušení čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, zadruhé z chyb týkajících se věcné správnosti skutkových zjištění, zatřetí z nesprávného posouzení, pokud jde o teroristickou povahu žalobce, začtvrté z nedostatečného zohlednění vývoje situace „z důvodu uplynutí času“, zapáté z porušení zásady nevměšování, zašesté z porušení povinnosti uvést odůvodnění, zasedmé z porušení jeho práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu a zaosmé z porušení práva na vlastnictví.
79 Je třeba začít zkoumáním čtvrtého a šestého žalobního důvodu směřujících ke zrušení aktů Rady od července 2011 do července 2014, jež jsou posuzovány společně, a vycházejících z nedostatečného zohlednění vývoje situace „z důvodu uplynutí času“ a z porušení povinnosti uvést odůvodnění.
80 Žalobce uvádí, že zmrazení finančních prostředků musí spočívat na specifických a konkrétních důvodech, které prokazují, že toto opatření je stále nutné. Rada má povinnost věnovat zcela zvláštní pozornost řízením zahájeným na vnitrostátní úrovni. V projednávaném případě přitom Rada pouze citovala řadu skutečností a tvrdila, že vnitrostátní rozhodnutí jsou stále v platnosti. Z odůvodnění aktů Rady od července 2011 do července 2014 nevyplývá, že se tento orgán skutečně zajímal o vnitrostátní řízení stran opatření přijatých proti žalobci. Žalobce tedy Radě vytýká, že nedostatečně zohlednila vývoj situace „z důvodu uplynutí času“.
81 Podle žalobce měla Rada v odůvodnění svých aktů uvést skutečnosti prokazující existenci závažných důkazů nebo stop na základě vnitrostátních rozhodnutí. Odůvodnění zaslané žalobci však neobsahuje žádnou informaci v tomto ohledu. Odůvodnění aktů Rady od července 2011 do července 2014 se nemohlo omezovat na zmínku, že existují vnitrostátní rozhodnutí, nýbrž mělo navíc uvádět relevantní informace, které Rada z těchto rozhodnutí vyvodila, aby podložila vlastní rozhodnutí. Rada však neuvedla žádné skutečnosti, které by byly žalobci v těchto vnitrostátních rozhodnutích vytýkány.
82 Rada popírá, že by nedostatečně zohlednila vývoj situace „z důvodu uplynutí času“. Od prvního zápisu žalobce na seznam týkající se zmrazení finančních prostředků v roce 2003 byl žalobce na tomto seznamu ponechán v návaznosti na pravidelná přezkoumání Rady na základě opatření přijatých americkými orgány a orgány Spojeného království.
83 Rada má za to, že odůvodnění, vykládané ve spojení s akty Rady od července 2011 do července 2014, uvádí přesvědčivé důkazy, které splňují povinnost uvést odůvodnění.
84 Zaprvé je třeba připomenout, že Rada po přijetí rozhodnutí o zápisu osoby nebo skupiny na seznam týkající se zmrazení finančních prostředků na základě rozhodnutí příslušných vnitrostátních orgánů musí pravidelně, nejméně však jednou za šest měsíců, zjišťovat, zda trvají důvody pro ponechání dotyčné osoby na sporném seznamu.
85 Ověření existence rozhodnutí vnitrostátního orgánu odpovídajícího definici čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 je základní předchozí podmínkou pro přijetí původního rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků Radou, kdežto ověření důsledků tohoto rozhodnutí, k nimž došlo na vnitrostátní úrovni, je nevyhnutelným v souvislosti s přijetím následného rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků (rozsudky OMPI T‑228/02, bod 59 výše, EU:T:2006:384, bod 117, a ze dne 11. července 2007, Sison v. Rada, T‑47/03, EU:T:2007:207, bod 164). Otázkou významnou při přezkumu, zda má být osoba ponechána na sporném seznamu, je, zda od zápisu jména této osoby na zmíněný seznam nebo od předchozího přezkumu se skutková situace změnila tak, že již neumožňuje dospět k témuž závěru o účasti dotčené osoby na teroristických činnostech (rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, C‑539/10 P a C‑550/10 P, Sb. rozh., EU:C:2012:711, bod 82).
86 Zadruhé je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí z odůvodnění vyžadovaného článkem 296 SFEU, jež musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a kontextu, ve kterém byl přijat, jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat přezkum legality. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání vysvětlení (viz rozsudek OMPI T‑228/02, bod 59 výše, EU:T:2006:384, bod 141 a citovaná judikatura).
87 V souvislosti s přijetím rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků na základě nařízení č. 2580/2001 musí být odůvodnění tohoto rozhodnutí posuzováno především s ohledem na zákonné podmínky použití tohoto nařízení na konkrétní případ, tak jak jsou vyjádřeny v jeho čl. 2 odst. 3 a odkazem buď v čl. 1 odst. 4, nebo v čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 podle toho, zda se jedná o původní rozhodnutí, nebo o následné rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků (rozsudek OMPI T‑228/02, bod 59 výše, EU:T:2006:384, bod 142).
88 V tomto ohledu nemůže Tribunál připustit, že by odůvodnění mohlo spočívat pouze v obecné a stereotypní formulaci, převzaté ze znění čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a čl. 1 odst. 4 nebo 6 společného postoje 2001/931. V souladu se zásadami připomenutými výše je Rada povinna uvést skutkové a právní okolnosti, na kterých závisí právní odůvodnění jejího rozhodnutí, a úvahy, které ji vedly k jeho přijetí. Odůvodnění takového opatření tedy musí uvádět specifické a konkrétní důvody, na základě kterých se Rada domnívá, že relevantní právní úprava je použitelná na dotyčnou osobu (viz rozsudek OMPI T‑228/02, bod 59 výše, EU:T:2006:384, bod 143 a citovaná judikatura).
89 Proto se jak odůvodnění původního rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků, tak následná rozhodnutí musí týkat nejen zákonných podmínek použití nařízení č. 2580/2001, zejména existence vnitrostátního rozhodnutí přijatého příslušným orgánem, ale rovněž specifických a konkrétních důvodů, na základě kterých se Rada při výkonu diskreční posuzovací pravomoci domnívá, že dotyčná osoba musí být předmětem opatření směřujícího ke zmrazení finančních prostředků (rozsudek Sison T‑341/07, bod 59 výše, EU:T:2009:372, bod 60).
90 Zatřetí Tribunál o jím vykonávaném přezkumu rozhodl, že Rada má širokou posuzovací pravomoc, pokud jde o skutečnosti, které musí být zohledněny za účelem přijetí opatření hospodářských a finančních sankcí na základě článků 75 SFEU, 215 SFEU a 352 SFEU, v souladu se společným postojem přijatým v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Tato posuzovací pravomoc se týká zejména úvah o účelnosti, na kterých jsou taková rozhodnutí založena (viz rozsudek Sison, T‑341/07, bod 59 výše, EU:T:2009:372, bod 97 a citovaná judikatura). Nicméně i když Tribunál přiznává Radě v dané oblasti posuzovací pravomoc, neznamená to, že se musí zdržet přezkumu výkladu příslušných údajů tímto orgánem. Unijní soud totiž musí ověřit nejen věcnou správnost dovolávaných důkazních materiálů, jejich věrohodnost a soudržnost, ale musí rovněž přezkoumat, zda tyto skutečnosti představují všechny rozhodné údaje, jež musí být při posuzování situace vzaty v úvahu, a zda o ně lze opřít vyvozené závěry. Nicméně v rámci tohoto přezkumu mu nepřísluší nahradit posouzení Rady o účelnosti vlastním posouzením (viz rozsudek Sison T‑341/07, bod 59 výše, EU:T:2009:372, bod 98 a citovaná judikatura).
91 Pokud jde začtvrté o právní a skutkový základ rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků v oblasti terorismu, je třeba připomenout, že podle čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 musí být seznam týkající se zmrazení finančních prostředků vypracován na základě přesných informací nebo materiálů v příslušném spise, ze kterých vyplývá, že příslušný orgán přijal na základě závažných a věrohodných důkazů nebo stop rozhodnutí ve vztahu k této osobě, skupině nebo subjektu, které se týká zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání za teroristický čin, pokus o spáchání teroristického činu, účast na něm nebo napomáhání k jeho spáchání nebo odsouzení za takové činy.
92 Soudní dvůr v rozsudku Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, bod 85 výše (EU:C:2012:711), připomněl, že z odkazu v čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 na rozhodnutí „příslušného orgánu“, jakož i ze zmínky o „přesných informacích“ a „závažných a věrohodných důkazech nebo stopách“, vyplývá, že toto ustanovení má za cíl chránit dotčené osoby tím, že zajistí, že k jejich zařazení Radou na sporný seznam dojde pouze na dostatečně pevném skutkovém základě, a že zmíněný společný postoj chce dosažení tohoto cíle zajistit tím, že stanoví požadavek rozhodnutí přijatého vnitrostátním orgánem (bod 68 rozsudku). Soudní dvůr totiž uvedl, že Unie nemá prostředky k tomu, aby mohla sama provádět šetření ohledně účasti určité osoby na teroristických činech (bod 69 rozsudku).
93 Odůvodnění, na kterém Rada založila své akty od července 2011 do července 2014, je třeba přezkoumat ve světle výše uvedených úvah.
94 Odůvodnění aktů Rady od července 2011 do července 2014 začíná pododstavcem, v němž Rada popisuje žalobce jako „skupin[u] zapojen[ou] do teroristických činů, která od roku 1988 pravidelně vede útoky proti izraelským cílům, včetně únosů, útoků proti civilistům za použití bodných a střelných zbraní, sebevražedných bombových útoků v hromadné dopravě a na veřejných místech, přičemž se tato organizace hlásí k odpovědnosti za tyto činy“. Rada uvádí, že „[h]nutí Hamás podniklo útoky jak na ,Zelené linii‘ Izraele, tak na okupovaných územích“ a že „[v] březnu roku 2005 vyhlásil Hamás období klidu („tahdia“), během kterého došlo k poklesu jeho činnosti“. Rada dále uvádí, že „[n]icméně dne 21. září 2005 hnutí Hamás uneslo a poté zabilo izraelského občana [a že] [n]a videozáznamu prohlášení se Hamás přihlásil k tomuto únosu a označil jej za pokus o vyjednání propuštění palestinských vězňů držených Izraelem“. Rada uvádí, že „[r]adikální příslušníci hnutí Hamás se podíleli na odpalování raket z pásma Gazy do jižní části Izraele [a že] [p]ro účely páchání teroristických činů proti civilním osobám v Izraeli rekrutoval Hamás sebevražedné atentátníky tím, že nabízel podporu jejich rodinám“. Rada uvádí, že „[v] červnu roku 2006 byl Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem) zapojen do operace vedoucí k únosu izraelského vojáka Gilada Šalita“ (první pododstavce odůvodnění aktů Rady od července 2011 do července 2014). V odůvodnění prováděcího nařízení č. 1375/2011 ze dne 22. prosince 2011 Rada uvádí, že „[p]o pěti letech v zajetí Hamás dne [11]. října 2011 [Gilada Šalita] propustil v rámci jednání o výměně vězňů s Izraelem“.
95 Poté Rada uvádí seznam „teroristických činností“, které Hamás podle jejího názoru nedávno uskutečňoval od ledna 2010 (druhé pododstavce odůvodnění aktů Rady od července 2011 do července 2014).
96 Rada poté, co učinila závěr, že „[n]a tyto činy se vztahuje ustanovení čl. 1 odst. 3 písm. a), b), c), d), f) a g) společného postoje 2001/931[...], přičemž tyto činy byly spáchány s cíli uvedenými v čl. 1 odst. 3 bodu i), ii) a iii) tohoto postoje“ a že na „hnutí Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din-al-Qassem) se vztahuje čl. 2 odst. 3 bod ii) nařízení č. 2580/2001“ (třetí a čtvrté pododstavce odůvodnění aktů Rady od července 2011 do července 2014), odkazuje na rozhodnutí, která – jak vyplývá z odůvodnění a ze spisu – americké orgány a orgány Spojeného království přijaly v roce 2001 vůči žalobci (páté až sedmé pododstavce odůvodnění aktů Rady od července 2011 do července 2014). V odůvodnění prováděcího nařízení č. 790/2014 ze dne 22. července 2014 Rada poprvé odkazuje na americké rozhodnutí ze dne 18. července 2012.
97 Těmito rozhodnutími uváděnými Radou jsou rozhodnutí Secretary of State for the Home Departement (ministr vnitra, Spojené království) ze dne 29. března 2001 a rozhodnutí vlády Spojených států přijatá na základě oddílu 219 US Immigration and Nationality Act (zákon Spojených států o přistěhovalectví a státní příslušnosti, dále jen „INA“) a prováděcího nařízení 13224.
98 Pokud jde o tato rozhodnutí, Rada odkazuje na skutečnost, že v případě rozhodnutí Spojeného království je toto rozhodnutí pravidelně přezkoumáváno národní vládní komisí a v případě amerických rozhodnutí mohou být tato rozhodnutí správně a soudně přezkoumána.
99 Rada z těchto úvah vyvozuje, že „[r]ozhodnutí týkající se hnutí Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem) byla tudíž přijata příslušnými orgány ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931“ (osmé pododstavce odůvodnění aktů Rady od července 2011 do července 2014).
100 Konečně Rada „bere na vědomí, že výše uvedená rozhodnutí […] zůstávají nadále v platnosti, a shledává, že důvody pro zařazení hnutí Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem) na seznam [týkající se zmrazení finančních prostředků] jsou i nadále oprávněné“ (deváté pododstavce odůvodnění aktů Rady od července 2011 do července 2014). Rada dospívá k závěru, že žalobce musí být na tomto seznamu nadále veden (desáté pododstavce odůvodnění aktů Rady od července 2011 do července 2014).
101 Především a nehledě na otázku, zda jsou závěry uvedené v bodě 99 výše správné, je třeba poznamenat, že ačkoli seznam násilných činů v období po roce 2004, a konkrétně v období let 2010–2011, vypracovaný Radou v prvních a druhých pododstavcích odůvodnění aktů Rady od července 2011 do července 2014 hraje rozhodující úlohu při posouzení účelnosti zachovat zmrazení finančních prostředků žalobce, neboť tento seznam je základem pro konstatování Rady o existenci teroristických činů spáchaných žalobkyní během tohoto období, žádný z těchto činů nebyl ve vnitrostátních rozhodnutích z roku 2001 dovolávaných v pátých a šestých pododstavcích uvedených odůvodnění přezkoumán.
102 Ke všem těmto činům totiž došlo až po těchto vnitrostátních rozhodnutích, a nemohly být tudíž v těchto rozhodnutích přezkoumány.
103 I když odůvodnění aktů Rady od července 2011 do července 2014 uvádějí, že vnitrostátní rozhodnutí, na která odkazují, jsou stále v platnosti, neobsahují žádný odkaz na novější vnitrostátní rozhodnutí a tím spíše ani odůvodnění takových rozhodnutí, kromě aktů Rady z července 2014, které poprvé zmiňují americké rozhodnutí ze dne 18. července 2012.
104 Rada vůči výhradám žalobce v tomto ohledu nepředkládá žádné novější rozhodnutí amerických orgánů nebo orgánů Spojeného království, ve vztahu ke kterému by prokázala, že ho měla k dispozici při přijímání svých aktů od července 2011 do července 2014 a ze kterého by konkrétně vyplývalo, že činy po roce 2004 uvedené v odůvodnění tyto orgány skutečně přezkoumaly a rozhodly o nich.
105 Pokud tak jde o řízení ve Spojeném království, Rada nepředkládá žádné rozhodnutí po roce 2001.
106 Pokud jde o americká rozhodnutí přijatá na základě oddílu 219 INA, Rada nepředkládá žádné rozhodnutí po roce 2003. Co se týče rozhodnutí ze dne 18. července 2012, přijatého na základě oddílu 219 INA a poprvé zmíněného v odůvodnění aktů Rady z července 2014, Rada nepředkládá žádnou skutečnost, která by umožnila seznámit se s konkrétními důvody pro vypracování seznamu násilných činů uvedeného v odůvodnění těchto aktů. Obecněji, a pokud jde o důvody označení učiněného na základě oddílu 219 INA, Rada předkládá pouze jeden dokument z roku 1997. Pokud jde o americká rozhodnutí přijatá na základě prováděcího nařízení 13224, Rada předkládá u Tribunálu pouze rozhodnutí ze dne 31. října 2001. Rada nepředkládá žádné novější rozhodnutí vlády Spojených států na základě tohoto nařízení. Co se týče důvodů označení, Rada předkládá dokument bez data, který vydalo americké ministerstvo financí a který zmiňuje Hamás s poukazem na činy, z nichž poslední se udály v červnu 2003.
107 Pokud jde o vnitrostátní rozhodnutí, na něž bylo poprvé odkázáno na jednání, představují – kromě skutečnosti, že nebyla předložena – nepřípustný pokus o opožděné odůvodnění (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. listopadu 2013, North Drilling v. Rada, T‑552/12, EU:T:2013:590, bod 26, a ze dne 12. prosince 2013, Nabipour a další v. Rada, T‑58/12, EU:T:2013:640, body 36 až 39). Je třeba ostatně poukázat na to, že tato rozhodnutí nejsou zmíněna v odůvodnění aktů Rady z července 2014, které byly přijaty po jednání.
108 Rada naproti tomu v doplňujícím spisu tvrdí, že za účelem konstatování, že se žalobce pravidelně hlásí k odpovědnosti za teroristické činy, stačí čerpat informace z tisku.
109 Tato úvaha, spolu se skutečností, že v odůvodnění aktů Rady od července 2011 do července 2014 chybí jakýkoli odkaz na rozhodnutí příslušných orgánů, která jsou novější než vytýkané činy a odkazují na uvedené činy, jasně svědčí o tom, že se Rada ve snaze přičíst žalobci teroristické činy v období po roce 2004 neopírala o posouzení obsažená v rozhodnutích příslušných orgánů, nýbrž o informace, které získala z tisku.
110 Jak však vyplývá z úvah připomenutých v bodech 91 a 92 výše, společný postoj 2001/931 za účelem ochrany dotyčných osob a s ohledem na neexistenci vlastních unijních prostředků vyšetřování vyžaduje, aby skutkový základ unijního rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků v oblasti terorismu spočíval nikoli na informacích, které Rada čerpala z tisku nebo z internetu, nýbrž na informacích, které byly konkrétně přezkoumány a potvrzeny v rozhodnutích příslušných vnitrostátních orgánů ve smyslu společného postoje 2001/931.
111 Pouze na takovémto věrohodném skutkovém základě poté Radě přísluší, aby využila široké posuzovací pravomoci, kterou má v rámci přijímání rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků na unijní úrovni, zejména co se týče úvah účelnosti, na nichž jsou taková rozhodnutí založena.
112 Z výše uvedených úvah vyplývá, že Rada nedodržela tyto požadavky společného postoje 2001/931.
113 Odůvodnění aktů Rady od července 2011 do července 2014 ostatně odhaluje sled úvah Rady, jenž je v rozporu s tím, co vyžaduje tento společný postoj.
114 Namísto toho, aby Rada vzala za skutkový základ svého posouzení rozhodnutí přijatá příslušnými orgány, které zohlednily konkrétní činy a jednaly na jejich základě, poté ověřila, že uvedené činy jsou skutečně „teroristickými činy“ a dotyčná skupina skutečně „skupinou“ ve smyslu definic společného postoje 2001/931, aby se konečně na tomto základě a na základě své široké posuzovací pravomoci rozhodla případně přijmout rozhodnutí na unijní úrovni, postupovala v odůvodnění svých aktů od července 2011 do července 2014 opačně.
115 Rada začíná posouzeními, která jsou ve skutečnosti vlastními posouzeními, když kvalifikuje žalobce jako teroristickou organizaci již v první větě odůvodnění – což uzavírá otázku, o které mají tato odůvodnění pojednávat – a přičítá mu řadu násilných činů na základě informací v tisku a na internetu (první a druhé pododstavce odůvodnění aktů Rady od července 2011 do července 2014).
116 K tomuto je třeba poznamenat, že okolnost, že se jedná o opětovné přezkoumání seznamu týkajícího se zmrazení finančních prostředků, které tedy následuje po předchozích přezkoumáních, nemůže odůvodnit tuto automatickou kvalifikaci. I když nelze ponechat bez povšimnutí minulost, opětovný přezkum opatření ke zmrazení finančních prostředků již pojmově zahrnuje možnost, že osoba nebo dotyčná skupina již není teroristická v okamžiku, kdy Rada rozhoduje. Rada tedy může učinit závěr až na konci tohoto opětovného přezkoumání.
117 Rada dále konstatuje, že činy, které žalobci přičítá, spadají do definice teroristického činu ve smyslu společného postoje 2001/931 a že žalobce je skupinou ve smyslu tohoto společného postoje (třetí a čtvrté pododstavce odůvodnění aktů Rady od července 2011 do července 2014).
118 Teprve po těchto zjištěních Rada uvádí rozhodnutí vnitrostátních orgánů, která jsou však – alespoň pokud jde o akty Rady od července 2011 do února 2014, starší než vytýkané činy.
119 Rada se v odůvodnění těchto aktů nesnaží doložit, že případná pozdější vnitrostátní přezkumná rozhodnutí nebo jiná rozhodnutí příslušných orgánů skutečně přezkoumala a konstatovala existenci konkrétních činů uvedených na začátku uvedeného odůvodnění. Rada v odůvodnění aktů Rady od července 2011 do února 2014 pouze cituje původní vnitrostátní rozhodnutí a bez dalšího uvádí, že jsou stále v platnosti. Až v odůvodnění aktů Rady z července 2014 Rada zmiňuje americké rozhodnutí, které bylo vydáno po činech konkrétně přičítaných žalobci, avšak ani v tomto odůvodnění nedokládá, že toto rozhodnutí skutečně přezkoumalo a konstatovalo existenci konkrétních činů uvedených na začátku uvedeného odůvodnění.
120 Projednávaná věc, podobně jako věc, v níž byl vydán rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada (T‑208/11 a T‑508/11, Sb. rozh., EU:T:2014:885), se tedy podstatně odlišuje od jiných věcí, ve kterých byla zahájena soudní řízení týkající se opatření ke zmrazení finančních prostředků v oblasti terorismu před Tribunálem po přijetí společného postoje 2001/931 (věci Al-Aqsa v. Rada, Sison v. Rada a People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada).
121 Zatímco v prvně uvedených věcech, jež byly předmětem unijního soudního řízení v oblasti terorismu, byla skutkovým základem nařízení Rady rozhodnutí příslušných vnitrostátních orgánů, v projednávaném případě se Rada již neopírá o činy, které byly nejprve posouzeny vnitrostátními orgány, nýbrž sama vznáší nezávislé faktické obvinění na základě tisku nebo internetu. Rada tak vykonává úlohu „příslušného orgánu“ ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, což však – jak v podstatě uvedl Soudní dvůr – nespadá do její pravomoci podle tohoto společného postoje, ani k tomu nemá prostředky.
122 Ve věci, v níž byl vydán rozsudek PMOI T‑256/07, bod 59 výše (EU:T:2008:461, bod 90), tak činy uvedené v odůvodnění zmrazení finančních prostředků, které Rada předala People’s Mojahedin Organization of Iran (dále jen „PMOI“), neposuzovala sama Rada, nýbrž příslušný vnitrostátní orgán. Jak vyplývá z bodu 90 rozsudku PMOI T‑256/07, bod 59 výše (EU:T:2008:461), odůvodnění ze dne 30. ledna 2007 předané dotyčné skupině PMOI zmiňovalo teroristické činy, za které byla PMOI shledána odpovědná, a uvádělo, že „z důvodu těchto činů přijal příslušný vnitrostátní orgán rozhodnutí“. Činy uváděné v odůvodnění Rady ze dne 30. ledna 2007 předaném PMOI byly tedy přezkoumány a potvrzeny vůči této skupině příslušným vnitrostátním orgánem. Na rozdíl od projednávaného případu nevyplýval jejich soupis z nezávislého posouzení Radou.
123 Stejně tak ve věci T‑348/07, Al-Aqsa v. Rada, měl Tribunál k dispozici znění rozhodnutí příslušných orgánů dovolávaných v odůvodnění napadených nařízení a podrobně je analyzoval. Došel k závěru, že se Rada nedopustila žádného zjevně nesprávného posouzení, když učinila závěr, že žalobce věděl, že finanční prostředky, které získávala, budou použity pro účely terorismu (rozsudek ze dne 9. září 2010, Al-Aqsa v. Rada, T‑348/07, Sb. rozh., EU:T:2010:373, body 121 až 133). Skutkovým základem, na kterém Rada pracovala, byl tedy podle závěrů Tribunálu zcela solidní skutkový základ vyplývající přímo ze zjištění příslušných vnitrostátních orgánů. V rozsudku ze dne 11. července 2007, Al-Aqsa v. Rada (T‑327/03, EU:T:2007:211), z odůvodnění (body 17 až 20 rozsudku) rovněž jasně vyplývá, že posouzení, která tvoří základ unijního opatření ke zmrazení finančních prostředků, vycházejí ze skutkových zjištění, jež neučinila sama Rada, nýbrž byla obsažena v rozhodnutích příslušných vnitrostátních orgánů.
124 I ve věci T‑341/07, Sison v. Rada, vycházela posouzení, která tvořila základ opatření ke zmrazení finančních prostředků, ze skutkových zjištění, jež neučinila sama Rada, nýbrž byla obsažena v pravomocných rozhodnutích, která přijaly příslušné vnitrostátní orgány [Raad van State (státní rada, Nizozemsko) a arrondissementsrechtbank te ‘s-Gravenhage (obvodní soud v Haagu, Nizozemsko] (rozsudek Sison T‑341/07, bod 59 výše, EU:T:2009:372, body 1, 88, 100 až 105).
125 Je třeba dodat, že věcné odůvodnění aktů Rady od července 2011 do července 2014, tedy seznam činů, které Rada v projednávaném případě přičítá žalobci, zajisté nepředstavuje pravomocný závěr soudu. Nic to však nemění na tom, že toto věcné odůvodnění dotčených aktů hrálo rozhodující úlohu, když Rada posuzovala účelnost ponechání žalobce na seznamu týkajícím se zmrazení finančních prostředků, a že Rada, která zdaleka neprokázala, že toto odůvodnění vycházelo z rozhodnutí příslušných orgánů, ve skutečnosti potvrzuje, že se opírala o informace z tisku.
126 Tribunál dochází k závěru, že tento přístup je v rozporu s dvoustupňovým systémem zavedeným společným postojem 2001/931 v oblasti terorismu.
127 I když, jak uvedl Soudní dvůr, podstatnou otázkou při opětovném přezkoumání je, zda se od doby, kdy byla dotyčná osoba zapsána na seznam týkající se zmrazení finančních prostředků, nebo od doby předchozího opětovného přezkumu faktická situace změnila natolik, že již neumožňuje učinit stejný závěr o zapojení této osoby do teroristických činností (rozsudek Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, bod 85 výše, EU:C:2012:711, bod 82), s tím důsledkem, že Rada může případně v rámci široké posuzovací pravomoci rozhodnout o ponechání osoby na seznamu týkajícím se zmrazení finančních prostředků, pokud se faktická situace nezměnila, nic to nemění na tom, že každý nový teroristický čin, který Rada vloží do svého odůvodnění během tohoto opětovného přezkoumání, aby odůvodnila ponechání dotyčné osoby na seznamu týkajícím se zmrazení finančních prostředků, musí být ve dvoustupňovém rozhodovacím systému společného postoje 2001/931 a z důvodu neexistence vyšetřovacích prostředků, kterými by disponovala Rada, předmětem přezkumu a rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu tohoto společného postoje (rozsudek LTTE v. Rada, bod 120 výše, EU:T:2014:885, bod 204).
128 Rada a Komise marně tvrdí, že neexistence odkazu v odůvodnění aktů Rady od července 2011 do července 2014 na konkrétní rozhodnutí příslušných orgánů, která konkrétně přezkoumala a konstatovala činy uváděné na začátku uvedeného odůvodnění, je přičitatelná žalobci, který podle Rady a Komise mohl a měl zpochybnit omezující opatření, která byla vůči němu přijata na vnitrostátní úrovni.
129 Povinnost Rady založit rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků v oblasti terorismu na skutkovém základě vycházejícím z rozhodnutí příslušných orgánů přímo vyplývá z dvoustupňového systému zavedeného společným postojem 2001/931, jak byl potvrzen rozsudkem Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, bod 85 výše (EU:C:2012:711, body 68 a 69).
130 Tato povinnost tudíž není podmíněna chováním dotyčné osoby nebo skupiny. Rada musí na základě povinnosti uvést odůvodnění, jež je podstatnou formální náležitostí, v odůvodnění svých rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků uvést rozhodnutí příslušných vnitrostátních orgánů, která konkrétně přezkoumala a konstatovala teroristické činy a která použije jako skutkový základ pro vlastní rozhodnutí.
131 Dále argument Rady a Komise v konečném důsledku pouze potvrzuje závěr, který byl již učiněn v bodě 109 výše, podle kterého se Rada ve skutečnosti opřela nikoli o posouzení obsažená v rozhodnutích příslušných orgánů, nýbrž o informace, které čerpala z tisku a internetu. V tomto ohledu je paradoxní, že Rada žalobci vytýká, že na vnitrostátní úrovni nezpochybnila faktická obvinění, která sama není s to spojit s žádným konkrétním rozhodnutím příslušného orgánu.
132 Konečně je třeba poukázat na to, že závěry uvedené výše nepřekračují rozsah omezeného přezkumu příslušejícího Tribunálu a spočívajícího – aniž je zpochybněna široká posuzovací pravomoc Rady – v přezkumu dodržení postupu a věcné správnosti skutkových okolností. Tribunál tak ostatně v rozsudku Sison, T‑341/07, bod 59 výše (EU:T:2009:372), považoval za nezbytné ověřit – a mohl učinit závěr – že skutková tvrzení uplatněná proti J. M. Sisonovi uvedená v odůvodnění jeho ponechání na seznamu týkajícím se zmrazení finančních prostředků byla řádně podložena skutkovými zjištěními učiněnými v rozhodnutích nizozemských orgánů (Raad van State a arrondissementsrechtbank te ‘s-Gravenhage), na která se odvolávala Rada v tomtéž odůvodnění (rozsudek Sison T‑341/07, bod 59 výše, EU:T:2009:372, body 87 a 88).
133 Naopak v projednávaném případě Tribunál v odůvodnění aktů Rady od července 2011 do července 2014 postrádá odkazy na rozhodnutí příslušného orgánu, na jehož základě by mohl spojit skutkové okolnosti uplatňované Radou proti žalobci.
134 Mimoto je třeba poukázat na to, že Tribunál v rozsudku Sison, T‑341/07, bod 59 výše (EU:T:2009:372) sice učinil závěr, že skutečnosti uvedené v odůvodnění aktů Rady opravdu vycházely ze dvou nizozemských rozhodnutí dovolávaných v tomto odůvodnění, avšak poté odepřel těmto nizozemským rozhodnutím povahu rozhodnutí příslušných orgánů z důvodu, že nesměřovala k uložení preventivního nebo represivního opatření dotyčné osobě na základě boje proti terorismu (rozsudek Sison T‑341/07, bod 59 výše, EU:T:2009:372, body 107 až 115).
135 Jestliže Tribunál mohl odmítnout skutková zjištění, byť byla učiněna příslušnými orgány, z důvodu, že rozhodnutí těchto orgánů nebyla „odsouzením, nebo zahájením vyšetřování nebo trestního stíhání“, lze z toho usuzovat, že v projednávaném případě nelze přiznat článkům v tisku – v každém případě nezmíněným v odůvodnění aktů Rady od července 2011 do července 2014 – procesní a důkazní povahu, kterou společný postoj 2001/931 vyhrazuje pouze rozhodnutím příslušných orgánů.
136 Tribunál konečně považuje za vhodné zdůraznit význam záruk skýtaných základními právy v tomto kontextu (viz stanovisko Francie v. People’s Mojahedin Organization of Iran, C‑27/09 P, Sb. rozh., EU:C:2011:482, body 235 až 238).
137 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba učinit závěr, že Rada tím, že přijala akty od července 2011 do července 2014 za výše uvedených podmínek, porušila jak článek 1 společného postoje 2001/931, tak povinnost uvést odůvodnění.
138 Rada nicméně tvrdí, že zapojení žalobce do terorismu je v rámci projednávané žaloby každopádně prokázáno. V této souvislosti odkazuje na pasáže žaloby, ve kterých žalobce uvádí, že od svého postupu spočívajícího v ušetření civilního obyvatelstva upustil jen dočasně po „masakru v Jeskyni patriarchů“, který spáchal Izraelec dne 25. února 1994, a ve kterých uvádí, že páchání sebevražedných atentátů je pouze přechodné. Rada dodává, že žalobce nepopírá svou odpovědnost za únos vojáka Gilada Šalita a za smrt izraelských vojáků.
139 Je nutno konstatovat, že tímto Rada v podstatě u Tribunálu nahrazuje odůvodnění svých aktů od července 2011 do července 2014 žalobním důvodem, kterým omezuje původní odůvodnění těchto aktů na několik skutkových okolností, které podle Rady žalobce u Tribunálu připustil.
140 Tribunál nicméně nemůže za okolností projednávaného případu sám provést posouzení, jehož provedení přísluší Radě jednomyslným rozhodnutím.
141 Vzhledem k výše uvedeným úvahám, ze kterých vyplývá, že Rada porušila jak článek 1 společného postoje 2001/931, tak – při neexistenci odkazu v odůvodnění na rozhodnutí příslušných orgánů týkající se činů přičítaných žalobci – povinnost uvést odůvodnění, je třeba v rozsahu, v němž se týkají žalobce, zrušit akty Rady od července 2011 do července 2014, jakož i akty Rady z července 2010 a z ledna 2011, které nesporně rovněž neobsahují odkaz na rozhodnutí příslušných orgánů týkající se činů přičítaných žalobci, a jsou tudíž stiženy stejnou vadou spočívající v porušení povinnosti uvést odůvodnění.
142 Tribunál zdůrazňuje, že tato zrušení, ke kterým dochází ze základních procesních důvodů, nemají za následek žádné meritorní posouzení otázky kvalifikace žalobce jako teroristické skupiny ve smyslu společného postoje 2001/931.
143 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba projednávané žalobě vyhovět a zrušit napadené akty, vyjma oznámení z července 2010, ve vztahu ke kterému je třeba žalobu odmítnout (viz bod 76 výše).
144 Pokud jde o účinky těchto zrušení v čase, je třeba, aniž je nezbytné rozhodovat o povaze napadených aktů s ohledem na čl. 60 druhý pododstavec statutu Soudního dvora Evropské unie, poukázat na to, že čl. 264 druhý pododstavec SFEU umožňuje, aby unijní soud uvedl, považuje-li to za nezbytné, ty účinky aktu, jejž zrušuje, které musí být nadále považovány za zachované.
145 Za okolností projednávaného případu dochází Tribunál k závěru, že za účelem zamezení riziku vážného a nenapravitelného zásahu do účinnosti omezujících opatření a s přihlédnutím k významnému dopadu dotčených omezujících opatření na práva a svobody žalobce je na základě článku 264 SFEU důvodné pozastavit účinek tohoto rozsudku vůči aktům Rady z července 2014 po dobu tří měsíců od vyhlášení tohoto rozsudku, nebo bude-li podán kasační opravný prostředek ve lhůtě uvedené v čl. 56 prvním pododstavci statutu Soudního dvora, do rozhodnutí Soudního dvora o tomto kasačním opravném prostředku.
K nákladům řízení
146 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval náhradu nákladů řízení a Rada neměla v podstatné části ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
147 Podle čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce jednacího řádu nesou členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, vlastní náklady řízení. Komise tedy musí nést vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů,
TRIBUNÁL (druhý senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Rady 2010/386/SZBP ze dne 12. července 2010, 2011/70/SZBP ze dne 31. ledna 2011 a 2011/430/SZBP ze dne 18. července 2011, kterými se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, rozhodnutí Rady 2011/872/SZBP ze dne 22. prosince 2011, 2012/333/SZBP ze dne 25. června 2012, 2012/765/SZBP ze dne 10. prosince 2012, 2013/395/SZBP ze dne 25. července 2013, 2014/72/SZBP ze dne 10. února 2014 a 2014/483/SZBP ze dne 22. července 2014, kterými se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, a zrušují rozhodnutí 2011/430, 2011/872, 2012/333, 2012/765, 2013/395 a 2014/72, se zrušují v rozsahu, v němž se týkají Hamásu (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem).
2) Prováděcí nařízení Rady (EU) č. 610/2010 ze dne 12. července 2010, č. 83/2011 ze dne 31. ledna 2011, č. 687/2011 ze dne 18. července 2011, č. 1375/2011 ze dne 22. prosince 2011, č. 542/2012 ze dne 25. června 2012, č. 1169/2012 ze dne 10. prosince 2012, č. 714/2013 ze dne 25. července 2013, č. 125/2014 ze dne 10. února 2014 a č. 790/2014 ze dne 22. července 2014, kterými se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterými se zrušují prováděcí nařízení (EU) č. 1285/2009, č. 610/2010, č. 83/2011, č. 687/2011, č. 1375/2011, č. 542/2012, č. 1169/2012, č. 714/2013 a č. 125/2014, se zrušují v rozsahu, v němž se týkají Hamásu (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem).
3) Účinky rozhodnutí 2014/483 a prováděcího nařízení č. 790/2014 zůstávají zachovány po dobu tří měsíců od vyhlášení tohoto rozsudku, nebo bude-li podán kasační opravný prostředek ve lhůtě uvedené v čl. 56 prvním pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie, do rozhodnutí Soudního dvora o tomto kasačním opravném prostředku.
4) Ve zbývající části se žaloba zamítá.
5) Rada Evropské unie ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení Hamásu.
6) Evropská komise ponese vlastní náklady řízení.
Forwood | Dehousse | Schwarcz |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 17. prosince 2014.
Podpisy.
Obsah
Skutečnosti předcházející sporu
Řízení a nový vývoj v průběhu řízení
Návrhová žádání účastníků řízení
Právní otázky
Úvodní úvahy k předmětu žaloby, jakož i k dosahu a přípustnosti vyjádření žalobce ze dne 28. června 2012
K předmětu žaloby
K dosahu a přípustnosti vyjádření žalobce ze dne 28. června 2012
K přípustnosti žaloby v rozsahu, v němž se týká zrušení oznámení z července 2010
K návrhu na zrušení aktů Rady od července 2010 do července 2014
K nákladům řízení