null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MANUELA CAMPOS SÁNCHEZ-BORDONY
přednesené dne 18. dubna 2024(1)
Věc C‑157/23
Ford Italia SpA
proti
ZP,
Stracciari SpA
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie)]
„Řízení o předběžné otázce – Odpovědnost za vadné výrobky – Směrnice 85/374/EHS – Článek 3 odst. 1 – Pojem ‚výrobce‘ – Rozšíření odpovědnosti dodavatele – Název, ochranná známka nebo jiný rozlišovací znak dodavatele umístěný na výrobku, který se částečně shoduje se znakem výrobce – Článek 3 odst. 3 – Zproštění odpovědnosti dodavatele – Určení výrobce – Vnitrostátní předpis, který ukládá dodavateli povinnost navrhnout vstup výrobce do probíhajícího řízení“
1. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká odpovědnosti hospodářských subjektů (výrobce a dodavatele) za škodu způsobenou v důsledku dopravní nehody v Itálii, při níž selhal airbag ve vozidle značky Ford.
2. V původním řízení není jasné, zda má být na základě článku 3 směrnice 85/374/EHS(2) tato odpovědnost přičtena výrobci vozidla v Německu (Ford Werke Aktiengesellschaft, dále jen „Ford WAG“) nebo jeho dodavateli v Itálii (Ford Italia SpA, dále jen „Ford Italia“).
I. Právní rámec
A. Unijní právo. Směrnice 85/374
3. Článek 1 stanoví:
„Výrobce je odpovědný za škodu způsobenou vadou jeho výrobku.“
4. Článek 3 stanoví:
„1. ‚Výrobcem‘ se rozumí výrobce konečného výrobku, výrobce každé suroviny nebo výrobce součásti a každá osoba, která uvedením svého názvu, ochranné známky nebo jiného rozlišovacího znaku na výrobku vystupuje jako jeho výrobce.
[…]
3. Pokud nelze určit výrobce výrobku, považuje se každý dodavatel výrobku za výrobce, pokud v přiměřené lhůtě neuvědomí poškozenou osobu o totožnosti výrobce nebo osoby, která mu výrobek dodala. […]“.
5. Článek 5 stanoví:
„Pokud jsou v důsledku ustanovení této směrnice za stejnou škodu odpovědné dvě nebo více osob, jsou odpovědné společně a nerozdílně, aniž jsou dotčena ustanovení vnitrostátních právních předpisů o právu na odškodnění nebo postih.“
B. Italské právo. Decreto del Presidente della Repubblica ze dne 24. května 1988, č. 224(3)
6. Článek 3 odst. 1 v zásadě stanoví, že výrobcem je výrobce konečného výrobku, výrobce jedné z jeho součástí nebo výrobce suroviny. Podle odstavce 3 je výrobcem také osoba, která jako výrobce vystupuje tím, že na výrobku nebo jeho obalu uvede svůj název, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak.
7. Článek 4, který se týká odpovědnosti dodavatele, stanoví v odstavci 1, že pokud nelze určit výrobce, nese stejnou odpovědnost dodavatel, který výrobek dodal v rámci obchodní činnosti, pokud do tří měsíců od žádosti neinformuje poškozenou osobu o totožnosti a adrese výrobce nebo osoby, která mu výrobek dodala.
8. Tentýž článek 4 odst. 5 stanoví, že třetí osoba určená jako výrobce nebo dodavatel může být předvolána k soudnímu jednání podle článku 106 občanského soudního řádu, přičemž pokud se určená osoba dostaví k jednání a určení nezpochybní, žalovaný dodavatel může být odpovědnosti zproštěn.
II. Skutkový stav, spor a předběžná otázka
9. Dne 4. července 2001 zakoupil ZP automobil „Ford Mondeo“ od společnosti Stracciari, která má sídlo v Itálii a je prodejcem značky „Ford“.
10. Vozidlo bylo vyrobeno společností Ford WAG se sídlem v Německu, která své vozy distribuuje v Itálii prostřednictvím společnosti Ford Italia. Společnost Ford Italia je dovozcem uvnitř Společenství a dodala vozidlo prodejci vozů Ford (Stracciari).
11. Ford WAG a Ford Italia jsou součástí téže skupiny podniků.
12. Dne 27. prosince 2001 utrpěl ZP dopravní nehodu, při níž selhal airbag ve vozidle.
13. Dne 8. ledna 2004 podal ZP žalobu na náhradu škody u Tribunale di Bologna (soud prvního stupně v Boloni, Itálie). Žaloba směřovala proti společnosti Stracciari jakožto prodejci a proti společnosti Ford Italia.
14. Společnost Ford Italia se dostavila k řízení a uvedla, že vozidlo nevyrobila, a za výrobce označila společnost Ford WAG. Své tvrzení zdůvodnila tím, že jako dodavatel za reklamovanou vadu vozidla neodpovídá a výrobce je určen, proto je její odpovědnost vyloučena(4).
15. Dne 5. listopadu 2012 Tribunale di Bologna (soud prvního stupně v Boloni) rozhodl, že společnost Ford Italia nese mimosmluvní odpovědnost za škodu způsobenou vadným výrobkem.
16. Společnost Ford Italia podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání(5) k Corte d’appello di Bologna (odvolací soud v Boloni, Itálie), který je dne 21. prosince 2018 zamítl.
17. Společnost Ford Italia podala proti rozsudku v odvolacím řízení kasační opravný prostředek k Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie), který se na Soudní dvůr obrátil s následující předběžnou otázkou:
„Je v souladu s článkem 3 odst. 1 směrnice 85/374/EHS – a pokud nikoli, z jakého důvodu – výklad, který rozšiřuje odpovědnost výrobce na dodavatele, i když dodavatel fyzicky neuvedl na zboží svůj název, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak, jen proto, že dodavatel má název, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak, který je zcela nebo částečně shodný s názvem, ochrannou známkou nebo jiným rozlišovacím znakem výrobce?“
III. Řízení před Soudním dvorem
18. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 13. března 2023.
19. Písemná vyjádření předložily společnosti Stracciari(6) a Ford Italia a Evropská komise, které se zúčastnily ústního jednání konaného dne 8. února 2024.
IV. Posouzení
A. Úvodní poznámka
20. Pochybnosti předkládajícího soudu se týkají výkladu čl. 3 odst. 1 druhé věty směrnice 85/374, aby se objasnila odpovědnost za škodu způsobenou vadným výrobkem. Zejména chce vědět, zda lze takovou odpovědnost žádat po dodavateli, který k výrobku fyzicky nepřipojil svůj název, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak, ale jehož identifikační údaje se zcela nebo zčásti shodují s údaji výrobce.
21. Tento nepochybně úzce vymezený přístup k předběžné otázce znamená, že bude třeba se zabývat především pojmem zdánlivého výrobce (který jako takový vystupuje, když uvede svůj název na výrobku) ve vztahu k okolnostem případu.
22. Soudní dvůr však může předkládajícímu soudu poskytnout další nástroje k výkladu režimu odpovědnosti stanoveného směrnicí 85/374, pokud to v reakci na stanovisko zastávané společností Ford Italia na základě použití čl. 3 odst. 3 této směrnice bude považovat za vhodné.
23. V takovém případě bude nutné zabývat se nejen vymezením pojmu „výrobce“, ať už skutečného nebo zdánlivého (čl. 3 odst. 1 směrnice 85/374), ale také zproštěním odpovědnosti dodavatele, který určil skutečného výrobce (čl. 3 odst. 3 téže směrnice).
B. Úplná harmonizace režimu odpovědnosti stanoveného směrnicí 85/374
24. Podle ustálené judikatury „prostor pro uvážení, který mají členské státy při úpravě odpovědnosti za vadné výrobky, je v plném rozsahu vymezen samotnou směrnicí [85/374]“(7).
25. Na základě přezkumu znění, cíle a systematiky směrnice 85/374 „Soudní dvůr dospěl k závěru, že směrnice harmonizuje v otázkách, které upravuje, právní a správní předpisy členských států v plném rozsahu“(8).
26. To platí zejména pro „okruh odpovědných osob, na které má poškozená osoba právo podat žalobu na základě režimu odpovědnosti upraveného směrnicí 85/374, [který] je vymezen v článcích 1 a 3 této směrnice. S ohledem na skutečnost, že tato směrnice provádí úplnou harmonizaci otázek, které upravuje, musí být vymezení okruhu odpovědných osob provedené v uvedených článcích považováno za taxativní a nemůže podléhat stanovení dodatečných kritérií, která nevyplývají ze znění těchto článků“(9).
27. Vedle výrobce konečného výrobku „pouze v taxativně uvedených případech mohou být jiné osoby považovány za výrobce, tedy ten, kdo uvedením svého názvu, ochranné známky nebo jiného rozlišovacího znaku na výrobku, vystupuje jako jeho výrobce (čl. 3 odst. 1 směrnice), ten, kdo výrobek doveze do Společenství (čl. 3 odst. 2), a dodavatel výrobku, který, v případě, že výrobce nemůže být určen, neuvědomí v přiměřené lhůtě poškozenou osobu o totožnosti posledně uvedeného nebo osoby, která mu výrobek dodala (čl. 3 odst. 3)“(10).
C. Pojem zdánlivého výrobce: čl. 3 odst. 1 směrnice 85/374
28. V tomto sporu byla žaloba podána proti dodavateli vozidla (Ford Italia) jakožto výrobci. Údajná vada se týkala vozidla značky Ford, které bylo vyrobeno v Německu společností Ford WAG a dodáváno na území Itálie společností Ford Italia, dovozcem těchto vozidel uvnitř Společenství.
29. Vzhledem k tomu, že společnost Ford Italia vozidla nevyrábí, ale dováží je z jiného členského státu a distribuuje je v Itálii, mohla by být považována za výrobce ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 85/374, pouze pokud by byla zdánlivým výrobcem, tedy „osobou, která uvedením svého názvu, ochranné známky nebo jiného rozlišovacího znaku na výrobku vystupuje jako jeho výrobce“.
30. Předkládající soud chce vědět, jak přistoupit k situaci, kdy:
– dodavatel neuvedl fyzicky na výrobku svůj název, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak.
– zároveň se název dodavatele a výrobce shodují v tom, že oba používají rozlišovací znak „Ford“, který je uveden na vozidle a v názvu obou hospodářských subjektů.
31. Předkládající soud může při své odpovědi vycházet buď ze striktního, anebo širšího výkladu slovního spojení „uvedení svého názvu“. Oba jsou pro něj v zásadě přijatelné(11):
– druhý, širší výklad by ve světle vnitrostátní judikatury zohledňoval požadavek ochrany spotřebitele.
– první výklad je restriktivní a směřuje k vyváženému zohlednění zájmů různých subjektů zapojených do procesu výroby a distribuce výrobku.
32. Vysvětlení, která dále uvedu, zdůvodňují, proč se přikláním k širší výkladové linii uvedené předkládajícím soudem. Uznávám však, že existují rovněž silné argumenty ve prospěch jiného řešení(12).
33. Rozšíření pojmu výrobce tak, aby zahrnoval i zdánlivého výrobce, je v souladu se záměrem vyjádřeným ve čtvrtém bodě odůvodnění směrnice 85/374: „ochrana spotřebitele vyžaduje, aby […] odpovědnost [byla] rozšířena […] na osoby, které vystupují jako výrobci připojením svého názvu, ochranné známky nebo jiných rozlišovacích znaků […]“. S ohledem na tento záměr „unijní normotvůrce chtěl za účelem ochrany spotřebitele přijmout široké pojetí pojmu ‚výrobce‘ “(13).
34. Soudní dvůr se vyjádřil k odpovědnosti zdánlivého výrobce „bez zavinění“(14) v rozsudku Keskinäinen Vakuutusyhtiö Fennia, tedy ve věci, jež vykazovala do jisté míry podobnost s touto předběžnou otázkou(15).
35. V uvedené věci směřovala žaloba na náhradu škody způsobené vadným výrobkem (kávovar Phillips Saeco prodávaný ve Finsku) proti společnosti Koninklijke Philips, přestože výrobek byl vyroben v Rumunsku společností Saeco International Group SpA, dceřinou společností společnosti Koninklijke Philips.
36. Bylo tedy sporné, zda společnost Koninklijke Philips byla zdánlivým výrobcem, a to vzhledem k tomu, že „označení Philips a Saeco, která jsou ochrannými známkami zapsanými společností Koninklijke Philips, byla umístěna na uvedeném kávovaru a jeho obalu. Kromě toho byl tentýž kávovar opatřen označením CE, na němž byl uveden nápis Saeco, adresa v Itálii a poznámka „vyrobeno v Rumunsku“. Společnost Koninklijke Philips má ve Finsku dceřinou společnost, Philips Oy, která tam uvádí na trh domácí spotřebiče označené ochrannou známkou Philips, mimo jiné i dotčený kávovar“(16).
37. Z řady závěrů, k nimž Soudní dvůr v tomto rozsudku došel, lze zdůraznit zvláště tyto:
– „osoba, která vystupuje jako výrobce tím, že na […] výrobku uvede svůj název, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak, vyvolává dojem, že je zapojena do výrobního procesu nebo za něj přebírá odpovědnost. Používání těchto údajů pro tuto osobu tudíž znamená, že využívá své dobré jméno, aby tento výrobek učinila atraktivnější v očích spotřebitele, což odůvodňuje, aby na oplátku mohla být založena její odpovědnost za toto využití“(17);
– „jelikož několik osob může být považováno za výrobce a spotřebitel může uplatňovat svůj nárok vůči kterékoli z nich, není vyhledání jediné „nejvhodnější“ odpovědné osoby, vůči které by spotřebitel měl uplatnit svá práva, relevantní, na rozdíl od toho, co navrhuje předkládající soud“(18).
38. Jak jsem již předeslal, Corte di cassazione (Nejvyšší kasační soud) nyní vznáší úvahy o šíři slovního spojení „uvedení svého vlastního názvu“. Konkrétně chce vědět, zda toto slovní spojení: i) se týká výhradně skutečného připojení rozlišovacího prvku jinou osobou než výrobcem s úmyslem využít nejednoznačnosti; nebo ii) zahrnuje i pouhou neúmyslnou shodu identifikačních údajů.
39. Pro zodpovězení této otázky je třeba vzít v úvahu, jakým způsobem probíhá prezentace a prodej vadného výrobku. Z tohoto úhlu pohledu vše nasvědčuje tomu, že společnost Ford Italia dodává italským spotřebitelům vozidla opatřená rozlišovacím prvkem (Ford), jehož prestiž a pověst objektivně a oprávněně vytváří větší důvěru spotřebitelů. Dodavatel tak využívá dobré pověsti značky „Ford“, kterou za účelem prodeje vozidel zahrnuje do svého vlastního názvu společnosti (Ford Italia).
40. Ochrana veřejnosti je podle mého názoru důvodem – stejně jako v rozsudku ve věci Keskinäinen Vakuutusyhtiö Fennia – proč lze dodavatele v případě, kdy se jeho označení (Ford Italia) shoduje(19) s označením skutečného výrobce (Ford WGA) a s označením vozidla (Ford Mondeo), považovat za zdánlivého výrobce ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 85/374.
41. Je pravda, že dodavatel neuvádí fyzicky na výrobku svůj název, který je již z továrny součástí výrobku. Z pohledu spotřebitele se však domnívám, že vyskytuje-li se na vozidle a v názvu společnosti dodavatele stejný název (Ford), může mít kupující dojem(20), že dodavatel přebírá postavení (a odpovědnost) stanovené v čl. 3 odst. 1 směrnice 85/374. V takové situaci nelze po spotřebiteli požadovat, aby vlastními silami zjistil, kdo je skutečným výrobcem, odlišným od dodavatele, který se těmito prvky prezentuje.
42. V případech, jako je tento, je stěžejní trojí shoda názvu, tj. shoda názvu dodavatele (Ford Italia), názvu uvedeného na výrobku (Ford Mondeo) a názvu osoby, která výrobek vyrobila (Ford WGA). Tato shoda vede spotřebitele k domněnce, že kvalita vozidla se opírá o dodavatele, který se právě tím, že „využívá své dobré jméno, aby tento výrobek učinil[…] atraktivnější v očích spotřebitele“(21), prezentuje jako zdánlivý výrobce, a na oplátku přijímá odpovídající odpovědnost.
43. Z tohoto hlediska nepovažuji za příliš relevantní, zda se dodavatel snaží využít domnělé nejednoznačnosti, nebo zda si záměrně zvolil název, který mu umožňuje využít prestiže samotného rozlišovacího prvku skutečného výrobce (s nímž ho navíc pojí korporátní vazby).
44. Opakuji, že rozhodující je, že nese-li vozidlo distribuované dodavatelem rozlišovací znak, jež je charakteristický pro vozidlo i pro dodavatele („Ford“), vzniká ve vztahu ke kupujícímu (a veřejnosti obecně) stejná důvěra, jako kdyby výrobce, jehož název se shoduje s názvem dodavatele, prodával vozidlo přímo, bez zprostředkování ze strany jiného hospodářského subjektu.
45. V této souvislosti může spotřebitel bez dalšího zkoumání důvodně předpokládat, že své vozidlo kupuje od dodavatele, který vystupuje jako (zdánlivý) výrobce. Je proto „osvobozen od povinnosti určit skutečného výrobce, aby vůči němu mohl směřovat svůj nárok na náhradu škody“(22).
46. Lze namítnout, že tento výklad je příliš široký a jde nad rámec východisek článku 3 odst. 1 směrnice 85/374, který zdůrazňuje odpovědnost výrobce vadných výrobků, nikoli jejich distributora. Byť tato námitka má své odůvodnění, nedomnívám se, že by měla převážit nade mnou zastávaným dematerializovaným výkladem pojmu zdánlivý výrobce ve smyslu tohoto ustanovení.
47. Souhlasím proto s Komisí, že postavení zdánlivého výrobce nelze omezit na osobu, která fyzicky „uvede“ svůj rozlišovací znak na výrobku: toto postavení „může stejně tak vyplývat z pouhé spojitosti názvu dodavatele s názvem výrobku, zejména pokud – jako je tomu v tomto případě – taková spojitost není náhodná, ale vyplývá ze skutečnosti, že dodavatel prodává v Itálii vozidla Ford, která sám nakupuje od výrobce, společnosti Ford WAG“(23).
48. Na základě toho může osoba, které vznikla škoda v důsledku vadného výrobku, požadovat náhradu této škody jak po zdánlivém, tak po skutečném výrobci, neboť ti odpovídají společně a nerozdílně.
49. Z článku 5 a pátého bodu odůvodnění směrnice 85/347 konkrétně „vyplývá, že odpovědnost osoby, která vystupuje jako výrobce, je na stejné úrovni jako odpovědnost skutečného výrobce a že spotřebitel má možnost uplatňovat nárok na plnou náhradu škody od kterékoli z nich, jelikož jejich odpovědnost je společná a nerozdílná“(24).
50. Výše uvedené úvahy jsou o to významnější, že v projednávané věci jsou dodavatel a skutečný výrobce součástí téže skupiny podniků, kde první z nich je zapojen do distribučního řetězce vozidel vyrobených druhým z nich, přičemž oba nesou značku Ford.
51. Připomínám, že dodavatel vozidla (Ford Italia) je spojen s výrobcem (Ford WAG). Ford Italia je územní divizí výrobní a distribuční sítě vozidel Ford, která je řízena a koordinována mateřskou společností.
52. V tomto kontextu vede spotřebitele ke koupi vozidla od společnosti Ford Italia právě jistota jeho původu, tedy skutečnost, že se jedná o vozidlo uváděné na trh oficiálním dodavatelem, který před ním vystupuje jako osoba odpovědná za kvalitu výrobku (nebo alespoň u spotřebitele vyvolává takový dojem). Kupující se obrací na dodavatele v síti Ford, který funguje právě pod tímto názvem (Ford Italia).
53. Pokud jde o relevanci takových vazeb mezi výrobcem a dodavatelem, byť v jiném kontextu, Soudní dvůr v rozsudku O’Byrne uvedl následující:
– „Pokud je však jeden z článků distribučního řetězce úzce spojen s výrobcem, například v případě 100 % dceřiné společnosti posledně uvedeného, je namístě určit, zda toto spojení má za následek, že tato entita je ve skutečnosti zapojena do výrobního procesu dotyčného výrobku“(25).
– „Posouzení takového úzkého vztahu musí být provedeno nezávisle na tom, zda se jedná o odlišné právnické osoby, či nikoliv. Naproti tomu je relevantní otázka, zda se jedná o podniky vykonávající odlišné výrobní činnosti, nebo naopak o podniky, z nichž jeden, dceřiná společnost, jedná pouze jako distributor nebo jako uschovatel výrobku vyrobeného mateřskou společností. Vnitrostátním soudům přísluší určit, […] zda vazby mezi výrobcem a jinou entitou jsou natolik úzké, že pojem výrobce […] zahrnuje rovněž posledně uvedenou entitu […]“(26).
54. Ve věci O’Byrne bylo otázkou, zda došlo ve vztahu k článku 11 směrnice 85/374 k „uvedení [výrobku] do oběhu“, od něhož běží lhůta (deset let), v níž může poškozená osoba uplatnit svá práva.
55. Je pravda, že ve věci O’Byrne se Soudní dvůr zabýval vztahem mezi mateřskou a dceřinou společností proto, aby zjistil, kdy byl vadný výrobek uveden do oběhu. Podle mého názoru je však pro tuto žádost o rozhodnutí o předběžné otázce relevantní, že rozsudek O’Byrne vychází ze širokého výkladu pojmu výrobce, jenž zahrnuje propojené podniky, které jsou zapojeny do distribučního řetězce výrobku, bez ohledu na to, zda se jedná o samostatné právnické osoby(27).
56. Takto široký výklad by však nemohl vést k nerozlišovanému přičítání odpovědnosti za škodu, jež má původ ve vadném výrobku, kterémukoli účastníkovi výrobního a obchodního procesu výrobku. Toto nerozlišující rozšíření výkladu odmítl Soudní dvůr ve vztahu k dánskému právu v rozsudcích Skov a Bilka(28) a Komise v. Dánsko(29).
57. Z tohoto hlediska může analýza vazeb mezi společnostmi Ford WAG a Ford Italia, kterou musí provést předkládající soud, odhalit obzvláště úzkou souvislost, jež by mohla – spolu se shodou v použití společného názvu v označení obou subjektů i samotného vadného výrobku (Ford) – svědčit o vhodnosti použití čl. 3 odst. 1 druhé části souvětí směrnice 85/374.
58. Výše uvedené je odpovědí na doslovně chápanou otázku předkládajícího soudu: v této věci by zde byl zdánlivý výrobce (společnost Ford Italia), vůči němuž může poškozená osoba uplatňovat nárok na náhradu škody způsobené vadným výrobkem na základě čl. 3 odst. 1 směrnice 85/374.
D. Dopad článku 3 odst. 3 směrnice 85/374
59. V předchozích bodech jsem se zabýval výkladovými obtížemi, které vyvolává pojem zdánlivého výrobce, nyní přejdu k argumentům společnosti Ford Italia týkajících se použití čl. 3 odst. 3 směrnice 85/374, jehož zněním tato společnost argumentuje ve prospěch zproštění své odpovědnosti, na tento spor(30).
60. Před Soudním dvorem poukazuje společnost Ford Italia na to, že předkládající soud nezohlednil skutečnost, že „spotřebitel byl včas informován o totožnosti a adrese výrobce, a přesto vůči němu nepodnikl žádné kroky“(31).
61. Společnost Ford Italia z této okolnosti vyvozuje, že nešlo o „ochranu spotřebitele, který je bez vlastního zavinění dezorientován společným užíváním rozlišovacích znaků osobami působícími v rámci téže skupiny podniků, ale o spotřebitele, který odmítl se domáhat toho, aby soud předvolal výrobce uvnitř Společenství, jehož totožnost a sídlo jsou mu dobře známy […]“(32).
62. Článek 3 odst. 3 směrnice 85/374 vychází z hypotézy „pokud nelze určit výrobce výrobku“. V takovém případě „[se] považuje […] každý dodavatel výrobku za výrobce, pokud v přiměřené lhůtě neuvědomí poškozenou osobu o totožnosti výrobce nebo osoby, která mu výrobek dodala“.
63. Podle mého názoru podmínky pro použití čl. 3 odst. 3 směrnice 85/374 nejsou v tomto případě splněny: žádný „neznámý výrobce“ neexistoval, připustíme-li, že společnost Ford Italia byla zdánlivým výrobcem ve výše uvedeném smyslu. Předkládající soud navíc Soudní dvůr nijak nežádá o výklad tohoto ustanovení, čímž zdůrazňuje, že jej v daném sporu nepovažuje za relevantní(33).
64. Jak uvedla Komise na ústním jednání, čl. 3 odst. 3 směrnice 85/374 předpokládá, že výrobce (ať už skutečného nebo zdánlivého) nelze určit. Pojem výrobce uvedený v čl. 3 odst. 3 zahrnuje jak skutečného, tak zdánlivého výrobce: je-li kterýkoli z nich určen, stává se toto ustanovení nepoužitelným.
65. K dopadu čl. 3 odst. 3 směrnice 85/374 se v rámci odpovědi na předběžnou otázku vyjádřím podpůrně.
66. Toto ustanovení vyložil Soudní dvůr mimo jiné v rozsudku ze dne 2. prosince 2009(34) takto:
– „Toto ustanovení je třeba chápat jako ustanovení vztahující se na případ, kdy s ohledem na okolnosti projednávaného případu osoba, která utrpěla škodu v důsledku údajné vady výrobku, nemohla rozumně identifikovat výrobce tohoto výrobku před uplatněním svých práv vůči jeho dodavateli“(35).
– „V tomto případě z čl. 3 odst. 3 směrnice 85/374 vyplývá, že je třeba považovat dodavatele za „výrobce“, pokud v přiměřené lhůtě neuvědomil poškozenou osobu o totožnosti výrobce nebo svého vlastního dodavatele“(36).
– Přenos informací není bezpodmínečný: „pouhá skutečnost, že dodavatel dotčeného výrobku popírá, že je jeho výrobcem, nemůže postačovat v případě, že tento dodavatel nespojil toto popření s uvedením totožnosti výrobce […], k závěru, že uvedený dodavatel uvědomil poškozenou osobu o údaji stanoveném v čl. 3 odst. 3 směrnice 85/374, a tedy ani k vyloučení, že může být považován za ‚výrobce‘ na základě tohoto ustanovení“(37).
– A dále, „podmínka týkající se poskytnutí této informace v ‚přiměřené lhůtě‘ ve smyslu čl. 3 odst. 3 směrnice 85/374 předpokládá povinnost dodavatele, proti němuž je vedeno řízení u soudu poškozenou osobou, uvědomit poškozenou osobu z vlastního podnětu a řádným způsobem o totožnosti výrobce“(38).
67. Ustanovení čl. 3 odst. 3 směrnice 85/374 se tedy omezuje pouze na zproštění odpovědnosti dodavatele (pokud nelze určit výrobce výrobku), uvědomí-li sám dodavatel v přiměřené lhůtě poškozenou osobu o totožnosti výrobce.
68. Směrnice 85/374 nicméně neupřesňuje mechanismy (procesní či jiné), které mají být zavedeny za účelem poskytnutí těchto informací. V zásadě by tedy dodavatele zprostilo odpovědnosti, pokud by poškozené osobě v přiměřené lhůtě sdělil totožnost skutečného výrobce.
69. Dojde-li však ke sdělení informací v rámci již probíhajícího soudního řízení(39), směrnice 85/374 nebrání tomu, aby vnitrostátní právní úprava uložila jedné ze stran povinnost přizvat k jednání osobu, která se označuje za skutečného výrobce.
70. Opakuji, že se jedná o aspekt, jímž se čl. 3 odst. 3 směrnice 85/374 nezabývá, a který může členský stát zavést s cílem zajistit spolehlivé určení skutečného výrobce. Jde o procesní náležitost, která je součástí procesní autonomie členských států a není v jakémkoli rozporu se směrnicí 85/374.
71. Taková procesní náležitost může být odůvodněna ochranou zájmů spotřebitele, přičemž současně se určí, který konkrétní subjekt má postavení výrobce. Automatické zproštění odpovědnosti dodavatele, který určí skutečného výrobce, by mohlo spotřebitele přivést do nejisté situace: řízení, v němž k takovému určení dochází, by bylo ukončeno (pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného) a poškozená osoba by byla nucena zahájit nové řízení proti označenému výrobci, přičemž by zde však bylo riziko, že tento výrobce bude zase popírat, že je výrobcem.
72. Aby se spotřebitel vyhnul těmto dvěma krokům(40), může být rozumné, aby vnitrostátní zákonodárce stanovil, že celá věc bude vyřízena v rámci jednoho řízení, a za tímto účelem určil vhodný mechanismus pro vstup do řízení (předvolání). Stanovit způsob pro tento vstup do řízení přísluší opět vnitrostátním právním řádům každého členského státu(41).
73. Jakmile žalovaný dodavatel určí v průběhu řízení výrobce, může vnitrostátní právní řád: a) stanovit, že je na žalobci, aby učinil kroky ke vstupu výrobce do řízení, například formou rozšíření nebo doplnění žaloby; b) přenést toto břemeno na žalovaného, tj. vstup výrobce do řízení navrhne žalovaný.
74. Předkládajícímu soudu samozřejmě přísluší, aby pomocí vhodného výkladu svého vnitrostátního práva určil, které z výše uvedených řešení (či jaké jiné řešení) italský zákonodárce přijal. Jak vyplývá z předkládacího usnesení, odvolací soud vyložil čl. 4 odst. 5 nařízení prezidenta republiky č. 224 ze dne 24. května 1988 (které odkazuje na článek 106 občanského soudního řádu) způsobem, s nímž Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud) nesouzní(42).
75. Pokud by vnitrostátní předpisy stanovovaly, že poté, co dodavatel poskytne poškozené osobě v průběhu již zahájeného řízení informace, musí nutně následovat vstup skutečného výrobce do řízení, domnívám se, že nedochází k porušení čl. 3 odst. 3 směrnice 85/374, ani nejsou ohroženy zásady efektivity a rovnocennosti:
– Efektivita práv přiznaných směrnicí 85/374 není tímto řešením, které spíše přispívá k zajištění řádné rovnováhy zájmů, dotčena. Práva poškozené osoby i dodavatele jsou zajištěna, neboť soud má v jednom a tomtéž případě k dispozici všechny právní vztahy mezi všemi dotčenými stranami. Může tak v případě, že jsou informace pravdivé, zprostit odpovědnosti dodavatele a přiřknout ji skutečnému výrobci (který by byl procesním nástupcem původně žalovaného dodavatele).
– Pokud jde o zásadu rovnocennosti, zdá se, že italská procesněprávní úprava odpovědnosti výrobce vadných výrobků souzní s úpravou pro jiné případy vstupu do řízení dle článku 106 italského občanského soudního řádu(43) a vztahuje se na všechny vedlejší účastníky řízení v této oblasti.
76. Celkově vzato, rozhodnutí, na základě kterého by společnost Ford Italia musela snést negativní důsledky nedodržení svých případných procesních povinností – pokud je vnitrostátní právo ukládá – by nebylo v rozporu s čl. 3 odst. 3 směrnice 85/374(44).
V. Závěry
77. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie) následovně:
„Článek 3 odst. 1 směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky
musí být vykládán v tom smyslu, že
dodavatele vozidla, který sice fyzicky na vozidle neuvedl svůj název, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak, ale vystupuje před spotřebiteli jako výrobce, lze považovat za výrobce, pokud označení dodavatele v nejvýznamnějších znacích odpovídá názvu, ochranné známce nebo jinému rozlišovacímu znaku skutečného výrobce, oba subjekty jsou součástí téže skupiny podniků a údajně vadné vozidlo je opatřeno označením charakteristickým pro oba tyto subjekty“.