ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého rozšířeného senátu)

14. prosince 2022(*)

„Subvence – Dovoz bionafty pocházející z Indonésie – Prováděcí nařízení (EU) 2019/2092 – Konečné vyrovnávací clo – Článek 3 bod 1 písm. a) nařízení (EU) 2016/1037 – Finanční příspěvek – Článek 3 bod 2 nařízení 2016/1037 – Výhoda – Článek 7 odst. 1 písm. a) nařízení 2016/1037 – Výpočet výše napadnutelných subvencí – Článek 3 bod 1 písm. a), iv) a bod 2 nařízení 2016/1037 – Jednání spočívající v ‚pověření‘ soukromého subjektu výkonem funkce představující poskytování finančního příspěvku nebo v ‚nařízení‘ jejího výkonu – Cena nižší než přiměřená – Příjmové či cenové podpory – Článek 28 odst. 5 nařízení 2016/1037 – Použití dostupných údajů – Článek 3 bod 2 a čl. 6 písm. d) nařízení 2016/1037 – Výhoda – Článek 8 odst. 8 nařízení 2016/1037 – Hrozba podstatné újmy výrobnímu odvětví Unie – Článek 8 odst. 5 a 6 nařízení 2016/1037 – Příčinná souvislost – Analýza přičtení újmy – Analýza nepřičtení újmy“

Ve věci T‑111/20,

PT Wilmar Bioenergi Indonesia, se sídlem v Medanu (Indonésie),

PT Wilmar Nabati Indonesia, se sídlem v Medanu,

PT Multi Nabati Sulawesi, se sídlem v Severní Sulawesi (Indonésie),

zastoupené P. Vander Schuerenem a T. Martin-Brieuem, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené P. Kienapfelem, G. Luengem a P. Němečkovou, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

European Biodiesel Board (EBB), se sídlem v Bruselu (Belgie), zastoupenou M.-S. Diblingem a L. Amielem, advokáty,

vedlejší účastnicí,

TRIBUNÁL (čtvrtý rozšířený senát),

ve složení S. Gervasoni (zpravodaj), předseda, L. Madise, P. Nihoul, R. Frendo a J. Martín y Pérez de Nanclares, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: I. Kurme, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

po jednání konaném dne 13. ledna 2022,

vydává tento

Rozsudek

1        Žalobou založenou na článku 263 SFEU se žalobkyně, společnosti PT Wilmar Bioenergi Indonesia, PT Wilmar Nabati Indonesia a PT Multi Nabati Sulawesi, domáhají zrušení prováděcího nařízení Komise (EU) 2019/2092 ze dne 28. listopadu 2019 o uložení konečného vyrovnávacího cla na dovoz bionafty pocházející z Indonésie (Úř. věst. 2019, L 317, s. 42, dále jen „napadené nařízení“) v rozsahu, v němž se jich toto nařízení týká.

 Skutečnosti předcházející sporu

2        Žalobkyně jsou indonéské společnosti, které vyrábějí a vyvážejí bionaftu.

3        Dne 19. listopadu 2013 přijala Rada Evropské unie prováděcí nařízení (EU) č. 1194/2013 o uložení konečného antidumpingového cla a o konečném výběru prozatímního cla uloženého na dovoz bionafty pocházející z Argentiny a Indonésie (Úř. věst. 2013, L 315, s. 2), kterým bylo žalobkyním uloženo konečné antidumpingové clo.

4        Dne 25. listopadu 2013 přijala Evropská komise nařízení (EU) č. 1198/2013 o zastavení antisubvenčního řízení týkajícího se dovozu bionafty pocházející z Argentiny a Indonésie a o zrušení nařízení (EU) č. 330/2013 o zavedení celní evidence těchto dovozů (Úř. věst. 2013, L 315, s. 67).

5        Dne 15. září 2016 Tribunál zrušil články 1 a 2 prováděcího nařízení č. 1194/2013 v rozsahu, v němž se týkalo prvních dvou žalobkyň (rozsudek ze dne 15. září 2016, PT Wilmar Bioenergi Indonesia a PT Wilmar Nabati Indonesia v. Rada, T‑139/14, nezveřejněný, EU:T:2016:499).

6        Dne 25. ledna 2018 vydala zvláštní skupina Světové obchodní organizace (WTO) na žádost Indonéské republiky zprávu týkající se antidumpingových opatření uložených prováděcím nařízením č. 1194/2013 na dovoz bionafty z Indonésie [zpráva zvláštní skupiny WTO nazvaná „Evropská unie – Antidumpingová opatření na bionaftu pocházející z Indonésie“ přijatá dne 25. ledna 2018 (WT/DS 480/R)]. Zvláštní skupina WTO dospěla k závěru, že Evropská unie jednala v rozporu s několika ustanoveními Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) a Dohody o provádění článku VI GATT (Úř. věst. 1994, L 336, s. 103), které jsou obsaženy v příloze 1A Dohody o zřízení WTO (Úř. věst. 1994, L 336, s. 3).

7        Dne 22. října 2018 podala organizace European Biodiesel Board (EBB) Komisi podnět podle článku 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1037 ze dne 8. června 2016 o ochraně před dovozem subvencovaných výrobků ze zemí, které nejsou členy Evropské unie (Úř. věst. 2016, L 176, s. 55), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/825 ze dne 30. května 2018 (Úř. věst. 2018, L 143, s. 1) (dále jen „základní nařízení“). Podle tohoto podnětu byl dovoz bionafty pocházející z Indonésie subvencován, a tím působil výrobnímu odvětví Unie újmu.

8        Oznámením zveřejněným v Úředním věstníku Evropské unie dne 6. prosince 2018 (Úř. věst. 2018, C 439, s. 16) zahájila Komise antisubvenční řízení týkající se dovozu bionafty pocházející z Indonésie.

9        Výrobkem, který je předmětem šetření, jsou „monoalkylestery mastných kyselin a/nebo parafínovaný plynový olej ze syntézy a/nebo hydrotermální úpravy, nefosilního původu, obecně známé jako ‚bionafta‘, buď v čisté formě, nebo obsažené ve směsi, pocházející z Indonésie“.

10      Bionafta vyráběná v Indonésii je primárně methylester z palmového oleje (dále jen „PME“), který je získáván ze surového palmového oleje (dále jen „CPO“). Bionaftou vyráběnou v Unii je především methylester z řepkového oleje (dále jen „RME“), bionafta se však vyrábí i z jiných surovin, včetně CPO.

11      PME i RME patří do kategorie monoalkylesterů mastných kyselin. Pojem „ester“ odkazuje na transesterifikaci rostlinných olejů, konkrétně smísení oleje s alkoholem, čímž vzniká bionafta a jako vedlejší produkt glycerin. Pojem „methyl“ odkazuje na methanol, nejběžněji používaný alkohol v daném procesu. Monoalkylestery mastných kyselin se nazývají rovněž „methylestery mastných kyselin“ (dále jen „FAME“). Ačkoliv jsou PME i RME monoalkylestery mastných kyselin, mají částečně odlišné fyzikální a chemické vlastnosti, a zejména mají odlišný bod ucpání filtru za studena. Bodem ucpání filtru za studena se rozumí teplota, při níž se může filtr paliva ucpat v důsledku krystalizace nebo zrosolovatění některých složek paliva. V případě RME může být bodem ucpání filtru za studena teplota –14 °C, zatímco u PME je to přibližně 13 °C. Trh často popisuje bionaftu s konkrétním bodem ucpání filtru za studena jako FAMEX, například FAME0 nebo FAME5.

12      Šetření subvencování a újmy se týkalo období od 1. října 2017 do 30. září 2018 (dále jen „období šetření“). Zkoumání trendů významných pro posouzení újmy zahrnovalo období od 1. ledna 2015 do konce období šetření. Komise případně posoudila i údaje po období šetření.

13      Dopisem ze dne 25. ledna 2019 předložila společnost PT Wilmar Bioenergi Indonesia odpovědi na antisubvenční dotazník, který jí Komise zaslala dne 19. prosince 2018. Komise provedla ve dnech 18. až 21. března 2019 inspekce na místě v prostorách žalobkyň v Indonésii.

14      Souběžně s tím žalobkyně podaly následující připomínky: dne 17. ledna 2019 k podnětu; dne 14. února 2019 k údajům předloženým organizací EBB a výrobci bionafty v Unii zařazenými do vzorku a k tvrzením o hrozbě újmy; dne 14. února 2019 k použitelnosti vyrovnávacích opatření na údajné programy subvencí a dne 19. června 2019 k tvrzením o hrozbě újmy uvedeným v připomínkách organizace EBB ze dne 29. dubna 2019 a k žádosti organizace EBB o celní evidenci dovozu.

15      Dne 12. srpna 2019 přijala Komise prováděcí nařízení (EU) 2019/1344 o uložení prozatímního vyrovnávacího cla na dovoz bionafty pocházející z Indonésie (Úř. věst. 2019, L 212, s. 1, dále jen „prozatímní nařízení“). Prozatímní vyrovnávací clo použitelné na společnosti PT Wilmar Bioenergi Indonesia a PT Wilmar Nabati Indonesia činilo 15,7 %. Prozatímní vyrovnávací clo použitelné na „[v]šechny ostatní společnosti“, které nejsou výslovně uvedeny v článku 1 prozatímního nařízení, činilo 18 %.

16      Dne 13. srpna 2019 sdělila Komise žalobkyním podstatné skutečnosti a úvahy, na jejichž základě přijala prozatímní nařízení.

17      Dne 28. srpna 2019 předložily žalobkyně své připomínky k prozatímnímu nařízení a k podstatným skutečnostem a úvahám, na jejichž základě bylo přijato.

18      Dne 4. října 2019 Komise sdělila podstatné skutečnosti a úvahy, na jejichž základě zamýšlela uložit konečné vyrovnávací clo na bionaftu pocházející z Indonésie. Žalobkyně k nim zaslaly své připomínky dne 14. října 2019.

19      Na konci antisubvenčního řízení přijala Komise napadené nařízení, v němž potvrdila závěry, k nimž dospěla v prozatímním nařízení. Měla za to, že indonéská vláda podporovala odvětví bionafty prostřednictvím subvencí ve smyslu čl. 3 odst. 1 základního nařízení. Komise zjistila, že tato podpora probíhala prostřednictvím určitých programů. Jednalo se zejména o skutečnost, že fond na podporu pěstování palmy olejné, veřejnoprávní organizace, vyplácel výrobcům bionafty, kteří dodávali bionaftu společnostem označeným jako „subjekty Petrofuel“, rozdíl mezi referenční cenou minerální nafty placenou těmito subjekty a referenční cenou bionafty stanovenou ministrem energetiky a nerostných zdrojů. Komise tak dospěla k závěru, že indonéská vláda pověřila producenty CPO, suroviny, kterou výrobci bionafty nakupují za účelem její přeměny na bionaftu, aby tuto surovinu poskytovali za cenu nižší než přiměřenou, nebo jim nařídila, aby tak činili, a to zejména prostřednictvím vývozních omezení a cenové kontroly prostřednictvím státem vlastněné skupiny společností PT Perkebunan Nusantara (dále jen „PTPN“).

20      Konečné vyrovnávací clo použitelné na společnosti PT Wilmar Bioenergi Indonesia a PT Wilmar Nabati Indonesia činilo 15,7 %. Konečné vyrovnávací clo použitelné na „[v]šechny ostatní společnosti“, které nejsou výslovně uvedeny v článku 1 napadeného nařízení, činilo 18 %.

 Návrhová žádání účastnic řízení

21      Žalobkyně navrhují, aby Tribunál:

–        zrušil napadené nařízení v rozsahu, v němž se jich týká;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

22      Komise podporovaná organizací EBB navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu jako nepřípustnou v rozsahu, v němž se týká společnosti PT Multi Nabati Sulawesi;

–        zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

23      Na podporu své žaloby žalobkyně uplatňují v podstatě čtyři žalobní důvody, z nichž:

–        první vychází z porušení čl. 3 bodu 1 písm. a), bodu 1 písm. a) bodu i) a bodu 2 a čl. 7 odst. 1 písm. a) základního nařízení a ze zjevně nesprávných posouzení, kterých se Komise dopustila tím, že dospěla k závěru, že platby získané z fondu na podporu pěstování palmy olejné představují napadnutelnou subvenci, a tím, že neupravila výhodu, kterou žalobkyně údajně obdržely, tak, aby zohlednila poskytnuté slevy a náklady na dopravu a úvěry vynaložené za účelem získání údajných subvencí;

–        druhý vychází z porušení čl. 3 bodu 1 písm. a) bodu iv), bodu 1 písm. b) a bodu 2, čl. 6 písm. d) a čl. 28 odst. 5 základního nařízení a ze zjevně nesprávných posouzení, kterých se Komise dopustila tím, že dospěla k závěru, že existuje vládní podpora poskytování CPO za cenu nižší než přiměřenou;

–        třetí vychází z porušení čl. 8 odst. 8 základního nařízení a ze zjevně nesprávného posouzení, kterého se Komise dopustila tím, že dospěla k závěru, že existovala hrozba podstatné újmy výrobnímu odvětví Unie;

–        čtvrtý vychází z porušení čl. 8 odst. 5 a 6 základního nařízení a ze zjevně nesprávného posouzení, kterého se Komise dopustila tím, že dospěla k závěru, že hrozilo, že dovoz z Indonésie způsobí újmu výrobnímu odvětví Unie, a tím, že ponechala bez povšimnutí dopad dovozu z Argentiny.

 K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 3 bodu 1 písm. a), bodu 1 písm. a) bodu i) a bodu 2 a čl. 7 odst. 1 písm. a) základního nařízení a ze zjevně nesprávných posouzení, kterých se Komise dopustila tím, že dospěla k závěru, že platby získané z fondu na podporu pěstování palmy olejné představují napadnutelnou subvenci, a tím, že neupravila výhodu, kterou žalobkyně údajně obdržely, tak aby zohlednila poskytnuté slevy a náklady na dopravu a úvěry vynaložené za účelem získání údajných subvencí

24      První žalobní důvod se skládá ze čtyř částí, se kterými Komise podporovaná organizací EBB nesouhlasí.

 K první části prvního žalobního důvodu vycházející z porušení čl. 3 bodu 1 písm. a) základního nařízení a ze zjevně nesprávného posouzení, kterého se Komise dopustila tím, že měla za to, že platby z fondu na podporu pěstování palmy olejné představují finanční příspěvek vlády nebo veřejnoprávního subjektu

25      V první části žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že platby provedené fondem na podporu pěstování palmy olejné nepředstavují finanční příspěvek vlády nebo veřejnoprávního subjektu.

26      Úvodem je třeba připomenout, že z judikatury vyplývá, že v oblasti společné obchodní politiky a obzvláště v oblasti obchodních ochranných opatření mají unijní orgány z důvodu složitosti hospodářských a politických situací, které musí zkoumat, širokou posuzovací pravomoc (viz rozsudek ze dne 18. října 2018, Gul Ahmed Textile Mills v. Rada, C‑100/17 P, EU:C:2018:842, bod 63 a citovaná judikatura).

27      Široká posuzovací pravomoc, kterou mají unijní orgány v oblasti obchodních ochranných opatření, zahrnuje rovněž určení, zda byl poskytnut finanční příspěvek ve smyslu čl. 3 bodu 1 základního nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. října 2012, Novatex v. Rada, T‑556/10, nezveřejněný, EU:T:2012:537, body 34 a 35).

28      V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že článek 3 základního nařízení stanoví, že se má za to, že subvence byla poskytnuta, jsou-li splněny podmínky stanovené v bodech 1 a 2 tohoto článku, konkrétně pokud některá vláda v zemi původu nebo vývozu poskytla „finanční příspěvek“ a pokud je tím poskytnuta „výhoda“.

29      Účelem čl. 3 bodu 1 písm. a) základního nařízení je vymezit pojem „finanční příspěvek“ tak, aby z něj byla vyloučena opatření vlády, která nespadají do některé z kategorií uvedených v tomto ustanovení. Právě z tohoto hlediska vyjmenovává čl. 3 bod 1 písm. a) v bodech i) až iii) základního nařízení konkrétní situace, na něž musí být nahlíženo tak, že představují finanční příspěvek vlády, a sice přímý nebo nepřímý převod peněžních prostředků, prominutí veřejných příjmů a dodání zboží či služeb nebo nákup zboží, zatímco bod 1 písm. a) bod iv) tohoto článku v druhé odrážce stanoví, že skutečnost, že vláda pověří soukromý subjekt výkonem jedné nebo více funkcí vyjmenovaných v bodech i), ii) a iii), nebo jejich výkon takovému subjektu nařídí, je třeba považovat za poskytnutí finančního příspěvku touto vládou ve smyslu čl. 3 bodu 1 písm. a) základního nařízení (rozsudek ze dne 10. dubna 2019, Jindal Saw a Jindal Saw Italia v. Komise, T‑300/16, EU:T:2019:235, bod 106).

30      Z článku 3 bodu 1 písm. a) základního nařízení, a zejména z formulace „finanční příspěvek vlády“, vyplývá, že finanční příspěvek musí být přičitatelný vládě. Toto ustanovení však neobsahuje žádné upřesnění o původu převedených prostředků. Tento článek tak ve svém bodě 1 písm. a) bodě i) zahrnuje pod pojem „finanční příspěvek“ „jednání vlády“, které zahrnuje přímý převod peněžních prostředků, aniž uvádí požadavky na původ těchto peněžních prostředků. Skutečnost, že původ finančních prostředků není pro kvalifikaci jednání vlády jako „finančního příspěvku vlády“ relevantní, jasně vyplývá ze situace, kterou upravuje čl. 3 bod 1 písm. a) bod iv) ve druhé odrážce, kdy vláda pověří soukromý subjekt výkonem jedné nebo více funkcí, jako je přímý převod finančních prostředků, nebo mu jejich výkon nařídí, aniž uvádí, jakého původu mají být použité finanční prostředky. Z těchto ustanovení vyplývá, že pojem „finanční příspěvek vlády“ zahrnuje všechny peněžní prostředky, které může vláda skutečně použít.

31      V projednávaném případě z bodů 30 až 33 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, a žalobkyně to nezpochybňují, že fond na podporu pěstování palmy olejné je veřejnoprávní subjekt. Tento subjekt slouží k podpoře nákupu bionafty ze strany subjektů určených státními orgány a pověřil agenturu, konkrétně agenturu pro správu fondu na podporu pěstování palmy olejné (dále jen „agentura pro správu fondu“) výběrem vývozních dávek uložených na výrobky z palmového oleje, které tvoří finanční prostředky fondu (body 41 až 43 odůvodnění prozatímního nařízení).

32      Z prozatímního nařízení vyplývá, že fond na podporu bionafty, který je součástí fondu na podporu pěstování palmy olejné, byl zaveden nařízením prezidenta č. 61/2015 (bod 40 odůvodnění) a že agentura pro správu fondu byla pověřena výběrem vývozních dávek uložených na výrobky z palmového oleje, které tvoří finanční prostředky fondu na podporu pěstování palmy olejné (body 41 a 42 odůvodnění). Podle čl. 1 odst. 4 nařízení prezidenta č. 61/2015 udělila indonéská vláda agentuře pro správu fondu právo využívat vývozní dávky a vývozní daně uložené na CPO a jeho deriváty, zatímco v čl. 18 odst. 1 nařízení prezidenta č. 66/2018 se výslovně uvádí, že „využití fondu […] má pokrýt rozdíl mezi tržním cenovým indexem nafty a tržním cenovým indexem bionafty“ (body 58 a 60 odůvodnění). Rozdíl mezi touto referenční cenou nafty a referenční cenou bionafty tak výrobcům bionafty hradí agentura pro správu fondu díky fondu na podporu pěstování palmy olejné (bod 47 odůvodnění).

33      Žalobkyně zaprvé tvrdí, že pro určení, zda byl poskytnut finanční příspěvek, je relevantní původ a povaha finančních prostředků, které agentura pro správu fondu používá pro platby výrobcům bionafty, konkrétně vývozních dávek placených vyvážejícími výrobci. Zadruhé, vývozní dávka je výslovně určena k financování fondu na podporu pěstování palmy olejné a indonéská vláda s ní nemůže nakládat jiným způsobem. Zatřetí, fond na podporu pěstování palmy olejné je financován dodavatelským řetězcem CPO ve prospěch téhož řetězce, a platby tedy neznamenají pro indonéskou vládu žádné náklady.

34      V tomto ohledu je třeba připomenout, jak bylo uvedeno výše v bodě 30, že čl. 3 bod 1 písm. a) základního nařízení neobsahuje žádné upřesnění o původu převedených prostředků, a zahrnuje tak všechny peněžní prostředky, které vláda může skutečně použít.

35      Výklad tohoto ustanovení navrhovaný žalobkyněmi, který zohledňuje původ prostředků vyplácených vládou jakožto finanční příspěvek a způsob, jakým s nimi může tato vláda nakládat podle vnitrostátní právní úpravy, je proto třeba odmítnout. Kromě toho skutečnost, že finanční prostředky, které má fond na podporu pěstování palmy olejné k dispozici, pocházejí z vývozní dávky placené vyvážejícími výrobci, neznamená, že když jsou tyto prostředky vypláceny výrobcům bionafty na pokrytí rozdílu mezi tržním cenovým indexem nafty a tržním cenovým indexem bionafty, nepředstavuje to náklady pro veřejnoprávní subjekt, který je vyplácí.

36      Zaprvé je třeba dodat, že tento závěr není zpochybněn rozsudkem ze dne 14. července 1988, Fediol v. Komise (188/85, EU:C:1988:400), kterého se žalobkyně dovolávají. Je pravda, že v této věci, jejímž předmětem je žaloba na neplatnost rozhodnutí Komise, kterým Komise ukončila antisubvenční řízení zahájené na základě podnětu žalobkyně, Soudní dvůr odmítl argument, podle kterého by pojem „subvence“ měl být chápán široce a podle kterého se jedná o subvenci, pokud je výsledkem všech přijatých opatření poskytnutí výhody jejich příjemcům. V tomtéž rozsudku však Soudní dvůr rozhodl, že pojem vývozní subvence uvedený v článku 3 nařízení Rady (EHS) č. 2176/84 ze dne 23. července 1984 o ochraně před dumpingovými nebo subvencovanými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského hospodářského společenství (Úř. věst. 1984, L 201, s. 1) byl unijním normotvůrcem pojat tak, že nutně zahrnuje finanční náklady, které přímo nebo nepřímo nesou veřejnoprávní subjekty, a že koncept nákladů zahrnuje nejen případ, kdy stát provede platbu finančních prostředků, ale také případ, kdy se vzdá vymáhání daňových pohledávek (rozsudek ze dne 14. července 1988, Fediol v. Komise, 188/85, EU:C:1988:400, bod 12). Tento rozsudek, který nezohledňuje původ použitých finančních prostředků, nevylučuje, aby platby prováděné v projednávaném případě agenturou pro správu fondu, financované z vývozních dávek vybraných tímto subjektem, představovaly finanční náklady nesené přímo veřejnoprávním subjektem.

37      Zadruhé, nemůže obstát argument žalobkyň vycházející ze zprávy odvolacího orgánu WTO pro řešení sporů nazvané „Spojené státy – Opatření ovlivňující obchod s velkými civilními letadly (Druhý podnět)“, přijaté dne 12. března 2012 (WT/DS 353/AB/R, bod 617) [dále jen „zpráva odvolacího orgánu ‚Spojené státy – Velká civilní letadla (2. podnět)‘ “].

38      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury nemohou výklady Dohody o subvencích a vyrovnávacích opatřeních obsažené v příloze 1 A Dohody o zřízení WTO (Úř. věst. 1994, L 336, s. 156; Zvl. vyd. 11/21, s. 80, dále jen „dohoda SCM“), které přijal tento orgán, vázat Tribunál při posuzování platnosti napadeného nařízení (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze de 1. března 2005, Van Parys, C‑377/02, EU:C:2005:121, bod 54, ze dne 10. dubna 2019, Jindal Saw a Jindal Saw Italia v. Komise, T‑300/16, EU:T:2019:235, bod 103, a ze dne 19. května 2021, China Chamber of Commerce for Import and Export of Machinery and Electronic Products a další v. Komise, T‑254/18, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2021:278, bod 419).

39      Soudní dvůr nicméně rovněž zdůrazňuje, že zásada obecného mezinárodního práva spočívající v dodržování smluvních závazků (pacta sunt servanda), zakotvená v článku 26 Vídeňské úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května 1969, znamená, že unijní soud musí pro účely výkladu a použití dohody SCM zohlednit výklad jednotlivých ustanovení této dohody, který provedl orgán WTO pro řešení sporů [obdobně viz rozsudek ze dne 20. ledna 2022, Komise v. Hubei Xinyegang Special Tube, C‑891/19 P, EU:C:2022:38, bod 32, a stanovisko generálního advokáta Pitruzzelly ve věci Komise v. Hubei Xinyegang Special Tube, C‑891/19 P, EU:C:2021:533, bod 24, se kterým se Soudní dvůr v uvedené věci ztotožnil; obdobně viz též rozsudek ze dne 6. října 2020, Komise v. Maďarsko (Vysokoškolské vzdělávání), C‑66/18, EU:C:2020:792, bod 92]. Nic tedy nebrání tomu, aby na něj Tribunál odkázal, jde-li o výklad ustanovení základního nařízení, která odpovídají ustanovením dohody SCM (rozsudek ze dne 10. dubna 2019, Jindal Saw a Jindal Saw Italia v. Komise, T‑300/16, EU:T:2019:235, bod 103).

40      V každém případě bod 617 zprávy odvolacího orgánu „Spojené státy – velká civilní letadla (2. podnět)“, na kterou žalobkyně odkazují, upřesňuje, že „přímý převod finančních prostředků obvykle zahrnuje financování poskytované příjemci vládou“. Je třeba konstatovat, že tato zpráva obsahuje závěr, že finanční příspěvek je poskytován „obvykle […] vládou“, ale na rozdíl od tvrzení žalobkyň nestanoví žádné požadavky na původ finančních prostředků, které má uvedená vláda k dispozici.

41      Vzhledem k tomu, že argumenty žalobkyň byly v plném rozsahu odmítnuty, musí být první část prvního žalobního důvodu zamítnuta.

 Ke druhé části prvního žalobního důvodu vycházející z porušení čl. 3 bodu 1 písm. a), bodu i) základního nařízení a ze zjevně nesprávného posouzení, kterého se Komise dopustila tím, že dospěla k závěru, že platby z fondu na podporu pěstování palmy olejné představují subvence

42      Ve druhé části prvního žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že platby prováděné fondem na podporu pěstování palmy olejné nepředstavují přímý převod finančních prostředků ve formě subvence, ale platbu za nákup bionafty.

43      Je třeba připomenout, jak je uvedeno výše v bodech 29 a 30, že čl. 3 bod 1 písm. a) základního nařízení uvádí konkrétní situace, kdy se má za to, že některá vláda poskytla finanční příspěvek, zejména přímý nebo nepřímý převod finančních prostředků, a že tento finanční příspěvek musí být přičitatelný vládě.

44      Kromě toho, aby bylo možné posoudit, zda přímý převod finančních prostředků představuje výhodu, která je subvencí ve smyslu článku 3 základního nařízení a která může odůvodnit uložení vyrovnávacího cla, musí být zohledněna neexistence protiplnění nebo rovnocenného protiplnění ze strany podniku, který převod přijímá.

45      Podle bodů 45 až 50 odůvodnění prozatímního nařízení (a rovněž podle bodu 37 odůvodnění napadeného nařízení) byl v projednávaném případě postup, který Komise kvalifikovala jako „přímý převod finančních prostředků“, následující:

„(45) Konkrétně, nařízení prezidenta č. 26/2016 v čl. 9 odst. 1 stanoví, že ‚generální ředitel [Generálního ředitelství pro nové obnovitelné zdroje energie a úspory energie] ustanoví subjekt Petrofuel, který bude pořizovat bionaftu ve smyslu článku 4 v rámci financování ze strany agentury pro správu fondu […], přičemž bude dodržovat politiku řídícího výboru agentury pro správu fondu […]‘, a v následujícím čl. 9 odst. 8 se stanoví, že ‚na základě schválení ministra podle odstavce 7 generální ředitel [Generálního ředitelství pro nové obnovitelné zdroje energie a úspory energie] jménem ministra určí: a) výrobce bionafty, kteří se budou podílet na pořizování bionafty, a b) objem bionafty přidělený každému výrobci bionafty‘. […]

(46) Výrobci bionafty, kteří se rozhodli zúčastnit a kterým byla přidělena kvóta podle uvedeného nařízení, mají povinnost prodat měsíčně stanovené množství bionafty tzv. subjektu ‚Petrofuel‘. Indonéská vláda dosud jako subjekt Petrofuel jmenovala:

a) PT Pertamina (dále jen ‚Pertamina‘), ropnou a plynárenskou společnost ve vlastnictví státu, a

b) PT AKR Corporindo Tbk (dále jen ‚AKR‘), soukromou ropnou a plynárenskou společnost.

(47) Fond [na podporu pěstování palmy olejné] předpokládá zvláštní mechanismus plateb, na jehož základě společnost Pertamina (a u určitých malých objemů společnost AKR) platí výrobcům bionafty referenční cenu nafty (na rozdíl od skutečné ceny bionafty, která by během období šetření byla vyšší), přičemž rozdíl mezi touto referenční cenou nafty a referenční cenou bionafty placenou výrobcům bionafty hradí agentura pro správu fondu z fondu [na podporu pěstování palmy olejné].

(48) Referenční cenu nafty a bionafty stanoví ministerstvo energetiky a nerostných zdrojů […] takto:

a) Referenční cena nafty je založena na cenách ropy vykazovaných společností Platts Singapore […] a nákladech na výrobu bionafty v Indonésii.

b) […] je referenční cena založena na ceně surového palmového oleje na domácím trhu, k níž jsou připočítány náklady na zpracování […].

(49) Konkrétně, každý výrobce bionafty – včetně všech vyvážejících výrobců – fakturuje společnosti Pertamina (nebo případně společnosti AKR) objem bionafty, který musí kupující použít v rámci povinnosti týkající se přimíchávání, [podle které mají hospodářské subjekty u řady použití, například veřejné dopravě, zákonnou povinnost používat jako palivo směs minerální nafty a bionafty, která obsahuje nejméně 20 % bionafty] a společnost Pertamina (nebo AKR) hradí výrobci referenční cenu nafty pro dané období. […]

(50) K získání úhrady cenového rozdílu mezi cenou, kterou hradí společnosti Pertamina a AKR (na základě referenční ceny nafty), a referenční cenou bionafty zašle výrobce bionafty agentuře pro správu fondu pro stejný objem další fakturu, k níž je připojen seznam dokumentů. Jakmile agentura pro správu fondu obdrží fakturu a ověří údaje, které jsou v ní obsaženy, zaplatí příslušnému výrobci bionafty rozdíl mezi referenční cenou nafty (hrazenou společnostmi Pertamina nebo případně AKR) a referenční cenou bionafty stanovenou pro dané období.“

46      Žalobkyně na prvním místě tvrdí, že Komise nesprávně kvalifikovala platby provedené fondem na podporu pěstování palmy olejné jako přímý převod peněžních prostředků, a nikoli jako platby provedené jako protiplnění za nákup bionafty. Zaprvé uvádějí, že systém plateb z fondu na podporu pěstování palmy olejné zahrnuje vzájemné povinnosti ze strany indonéské vlády a výrobců bionafty, konkrétně prodej bionafty za určitou cenu. Existence předběžných smluv mezi žalobkyněmi a fondem na podporu pěstování palmy olejné, jakož i skutečnost, že žalobkyně zasílaly za účelem obdržení plateb fondu faktury, by měly být v tomto smyslu zohledněny. Povaha fondu na podporu pěstování palmy olejné, jehož cílem je podpora nákupu a použití bionafty při plnění povinnosti zavedené indonéskou vládou v oblasti přimíchávání bionafty, měla být zohledněna při určování povahy dotčeného příspěvku. Zadruhé, většina nákupů bionafty od žalobkyň byla uskutečněna společností PT Pertamina (dále jen „Pertamina“), veřejnoprávním subjektem, který je součástí indonéské vlády. Zatřetí žalobkyně na základě těchto skutečností tvrdí, že Komise měla kvalifikovat platby provedené fondem na podporu pěstování palmy olejné jako součást nákupu zboží ve smyslu čl. 3 bodu 1 písm. a) bodu iii) základního nařízení.

47      V tomto ohledu je třeba poznamenat, že v bodě 38 odůvodnění napadeného nařízení Komise zjistila, že „vyplacení finančních prostředků z fondu [na podporu pěstování palmy olejné] ve prospěch výrobců bionafty nelze považovat za platby splatné na základě kupní smlouvy mezi indonéskou vládou a výrobci bionafty, nýbrž že se jedná o přímý převod finančních prostředků“.

48      Ze skutkových okolností případu, jak jsou uvedeny v bodech 45 až 50 odůvodnění prozatímního nařízení a v bodě 37 napadeného nařízení (viz výše bod 45) a které žalobkyně nezpochybňují, vyplývá, že v rámci systému vytvořeného nařízením prezidenta č. 26/2016 agentura pro správu fondu nezasahovala do transakce mezi výrobci bionafty a společnostmi Pertamina a PT AKR Corporindo Tbk (dále jen „AKR“). Generální ředitel Generálního ředitelství pro nové obnovitelné zdroje energie a úspory energie totiž určil jednak subjekty odpovědné za nákup bionafty (v souladu s politikou definovanou řídícím výborem agentury pro správu fondu) a jednak, jménem ministra, výrobce bionafty, kteří se podílejí na pořizování bionafty, a také objem bionafty přidělený každému výrobci. Referenční cenu nafty i bionafty stanovil ministr energetiky a nerostných zdrojů. Poté každý výrobce fakturoval společnosti Pertamina nebo AKR objem bionafty, který tyto podniky musely použít v rámci pověření k přimíchávání, a tyto podniky zaplatily výrobci referenční cenu nafty. Teprve po uzavření této transakce zaslali výrobci bionafty agentuře pro správu fondu dodatečnou fakturu na stejný objem bionafty, aby jim byl vyplacen rozdíl mezi referenční cenou nafty a referenční cenou bionafty, přičemž k této faktuře byla přiložena kopie rozhodnutí Generálního ředitelství pro nové obnovitelné zdroje energie a úspory energie, které potvrzovalo, že jsou oprávněni pořizovat bionaftu, a uvádělo příslušné přidělené kvóty bionafty, kopii kupní smlouvy na bionaftu uzavřené se společností Pertamina nebo AKR, osvědčení podepsané společností Pertamina nebo AKR a dotčeným výrobcem bionafty opatřené razítkem indonéské vlády a obsahující informace o místě dodání, objemu a druhu bionafty a výši nákladů na dopravu, jakož i kopii dohody uzavřené mezi agenturou pro správu fondu a dotčeným výrobcem bionafty.

49      Kromě toho měla Komise v bodech 67 a 69 odůvodnění napadeného nařízení rovněž za to, že referenční cena bionafty hrazené nezávislým dodavatelům neodráží poptávku a nabídku za běžných tržních podmínek bez zásahu vlády a že výše nákladů na přeměnu vypočítaná indonéskou vládou v rámci vzorce používaného k výpočtu referenční ceny bionafty je příliš vysoká. Komise se tak nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když v bodě 68 odůvodnění napadeného nařízení z této situace vyvodila, že bez těchto plateb by byly ceny bionafty v Indonésii nižší. Platby, které agentura pro správu fondu vyplácí výrobcům bionafty, nelze považovat za příplatek k ceně, na který by měli výrobci nárok za své dodávky společnosti Pertamina nebo AKR, jelikož jsou vypočítány na základě referenční ceny bionafty, která nevychází z běžných tržních podmínek.

50      Na základě těchto skutkových okolností a s ohledem na širokou posuzovací pravomoc, kterou Komisi přiznává judikatura citovaná výše v bodě 27 týkající se posuzování existence finančního příspěvku ve smyslu čl. 3 bodu 1 základního nařízení a výhody ve smyslu bodu 2 téhož ustanovení, se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když v bodě 37 odůvodnění napadeného nařízení měla za to, že finanční prostředky vyplacené fondem na podporu pěstování palmy olejné „[tudíž nejsou] protiplněním na základě smluvního vztahu (jako je nákup bionafty vládou za určitou cenu)“. Z prezentovaných skutečností totiž nevyplývá, že fond na podporu pěstování palmy olejné zasahoval do transakce mezi výrobci bionafty a „subjekty Petrofuel“, konkrétně společnostmi Pertamina a AKR, ani že uvedený fond získával jakékoli protiplnění za platby, které prováděl. Povaha transakce, na kterou žalobkyně kladly důraz při jednání, tak neumožňuje učinit závěr, že platby prováděné uvedeným fondem byly součástí systému vzájemných povinností.

51      Tento závěr nemůže být zpochybněn povahou fondu na podporu pěstování palmy olejné, který byl podle žalobkyň určen na podporu nákupu a používání bionafty pro plnění povinnosti zavedené indonéskou vládou v oblasti přimíchávání bionafty. V projednávaném případě totiž Komise v bodech 56 až 61 odůvodnění prozatímního nařízení a v bodě 30 odůvodnění napadeného nařízení správně zohlednila povahu a účel uvedeného fondu, když kvalifikovala platby prováděné tímto fondem jako „finanční příspěvek“.

52      Tento závěr navíc nemůže být zpochybněn ani odkazem žalobkyň na body 616 a 617 zprávy odvolacího orgánu „Spojené státy – Velká civilní letadla (2. podnět)“, kde je uvedeno, že „u takové transakce [daru] jsou příjemci poskytnuty peníze nebo jejich ekvivalent obvykle aniž se od příjemce vyžaduje nebo očekává, že dárci poskytne něco na oplátku“, že „přímý převod peněžních prostředků obvykle zahrnuje financování poskytované vládou příjemci“ a že „v určitých případech, jako jsou dary, neobsahuje převod peněžních prostředků vzájemnou povinnost ze strany příjemce“.

53      V tomto ohledu je třeba úvodem připomenout, že podle judikatury nemohou výklady dohody SCM, které přijal tento orgán, vázat Tribunál při posuzování platnosti napadeného nařízení (viz výše body 38 a 39).

54      Z výňatku citovaného žalobkyněmi ostatně vyplývá, že pojem přímého převodu finančních prostředků „obvykle“ zahrnuje financování poskytované „vládou“ a že v případě „daru“ „není převod finančních prostředků spojen se vzájemnou povinností“ a je prováděn „obvykle aniž se od [příjemce] vyžaduje nebo očekává, že dárci poskytne něco na oplátku“.

55      Co se týče argumentů žalobkyň uvedených výše v bodě 46, je třeba zaprvé uvést, jak vyplývá z výše uvedených bodů 48 a 49, že platby prováděné agenturou pro správu fondu výrobcům bionafty nelze považovat za cenový příplatek, na který mají výrobci nárok za své dodávky společnosti Pertamina nebo AKR, neboť jsou vypočteny na základě referenční ceny bionafty, která nevyplývá z běžných tržních podmínek. Tento argument žalobkyň je proto třeba zamítnout.

56      Zadruhé je třeba poznamenat, že z bodu 46 odůvodnění prozatímního nařízení vyplývá, že společnost Pertamina je vlastněná indonéským státem. I za předpokladu, že by společnost Pertamina byla veřejnoprávním subjektem, na rozdíl od závěrů Komise uvedených v bodech 48 a 49 odůvodnění napadeného nařízení, jedná se o subjekt oddělený od fondu na podporu pěstování palmy olejné a od agentury pro správu fondu a nic nenasvědčuje tomu, že by společnost Pertamina jednala jako kupující bionafty společně s fondem na podporu pěstování palmy olejné, jak tvrdí žalobkyně. Jak totiž Komise správně zdůrazňuje, společnost Pertamina nebyla agenturou, kterou vláda pověřila výkonem pouze určitých funkcí, ale ropnou a plynárenskou společností, která vykonávala stejné funkce jako soukromá ropná a plynárenská společnost AKR, jak vyplývá z bodu 46 odůvodnění prozatímního nařízení a z bodu 55 odůvodnění napadeného nařízení, což žalobkyně nezpochybňují.

57      S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba poznamenat, že i kdyby byla tvrzení žalobkyň, že společnost Pertamina je veřejnoprávním subjektem, správná, nesprávné posouzení této otázky Komisí by odůvodňovalo zrušení napadeného nařízení pouze tehdy, pokud by mohlo zpochybnit jeho legalitu tím, že vyvrátí celkovou analýzu orgánů týkající se existence subvence (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 25. října 2011, Transnational Company „Kazchrome“ a ENRC Marketing v. Rada, T‑192/08, EU:T:2011:619, bod 119), čemuž tak v projednávaném případě není.

58      Zatřetí, skutečnost, že dotčené platby nelze kvalifikovat jako protiplnění za nákup bionafty, znamená, že transakce, o kterou jde v projednávané věci, nemůže být kvalifikována jako „nákup“ zboží ze strany indonéské vlády, a tudíž nemůže spadat do působnosti čl. 3 bodu 1 písm. a) bodu iii) základního nařízení. Argumenty žalobkyň formulované v tomto smyslu je proto třeba odmítnout.

59      Žalobkyně na druhém místě předkládají řadu argumentů s cílem prokázat, že pokud má Tribunál za to, že společnost Pertamina není veřejnoprávním subjektem, přesto byla tato společnost indickou vládou „pověřena“ nebo jí byl touto vládou „nařízen“ nákup bionafty, a že výrobci bionafty byli „pověřeni“ nebo jim byl „nařízen“ prodej bionafty ve smyslu čl. 3 bodu 1 písm. a) bodu iv) základního nařízení.

60      V tomto ohledu je třeba konstatovat, že Komise považovala za „přímý převod peněžních prostředků“ nikoli platbu referenční ceny nafty společností Pertamina jako protihodnoty za nákup bionafty, ani prodej bionafty výrobci bionafty, nýbrž vyplácení rozdílu mezi referenční cenou nafty a referenční cenou bionafty stanovenou pro dané období dotčenému výrobci bionafty ze strany agentury pro správu fondu, která je veřejnoprávním subjektem. Článek 3 bod 1 písm. a) bod iv) základního nařízení, který se týká jednání soukromých subjektů (viz níže body 111 a 116), se proto nepoužije.

61      V důsledku toho musí být druhá část prvního žalobního důvodu v celém rozsahu zamítnuta.

 Ke třetí části prvního žalobního důvodu vycházející z porušení čl. 3 bodu 2 základního nařízení a ze zjevně nesprávného posouzení, kterého se Komise dopustila tím, že dospěla k závěru, že platby z fondu na podporu pěstování palmy olejné poskytují výhodu

62      Ve třetí části prvního žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že platby prováděné fondem na podporu pěstování palmy olejné neposkytují výrobcům bionafty výhodu.

63      V tomto ohledu je nutno poznamenat, že článek 3 základního nařízení stanoví, že se má za to, že subvence byla poskytnuta, pokud existuje „finanční příspěvek“ nebo „příjmová či cenová podpora“ ze strany vlády a je-li tím poskytnuta „výhoda“. Články 6 a 7 uvedeného nařízení stanoví podrobné podmínky pro výpočet „výhody“ poskytnuté příjemci. Podle judikatury se o výhodu pro příjemce jedná tehdy, jestliže na tom bude příjemce lépe než bez režimu subvence. Z článku 3 bodu 1 a 2 základního nařízení navíc vyplývá, že pouze v případě, kdy finanční příspěvek vlády skutečně poskytuje vyvážejícímu výrobci výhodu, se má za to, že tomuto vyvážejícímu výrobci byla poskytnuta subvence (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. dubna 2019, Jindal Saw a Jindal Saw Italia v. Komise, T‑300/16, EU:T:2019:235, body 195 a 210).

64      V prvním bodu této části žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise vycházela ze zjevně nesprávného hypotetického srovnávacího scénáře, když dospěla k závěru, že pokud by neexistoval fond na podporu pěstování palmy olejné a jeho platby, nemohli by výrobci bionafty prodávat svůj výrobek na indonéském trhu, a že ceny bionafty by byly nižší. Pokud by fond na podporu pěstování palmy olejné neexistoval, pověření k přimíchávání by nadále platilo, výrobci směsí by museli nakupovat bionaftu, aby splnili pověření k přimíchávání, a výrobci bionafty by si účtovali stejnou cenu, jakou by mohli získat na světovém trhu.

65      V projednávaném případě měla Komise v bodě 65 odůvodnění napadeného nařízení za to, že správným hypotetickým srovnávacím scénářem není ten, že by v případě neexistence fondu na podporu pěstování palmy olejné výrobci směsí platili referenční cenu bionafty. Komise zastává názor, že bez pověření k přimíchávání, bez fondu na podporu pěstování palmy olejné a bez jeho plateb by výrobci směsí neměli vůbec žádnou pobídku k nákupu bionafty a výrobci bionafty by neobdrželi dodatečné finanční prostředky odpovídající rozdílu mezi referenční cenou nafty a referenční cenou bionafty stanovenou indonéskou vládou.

66      Z prozatímního nařízení vyplývá, že pověření k přimíchávání bylo zavedeno nařízením ministerstva energetiky a nerostných zdrojů č. 12/2015 (bod 189 odůvodnění). V témže roce 2015 byl vytvořen fond na podporu bionafty, který je součástí fondu na podporu pěstování palmy olejné, a to nařízením prezidenta č. 61/2015 (bod 40 odůvodnění), a agentura pro správu fondu byla pověřena výběrem vývozních dávek z vývozu výrobků z palmového oleje tvořících finanční prostředky fondu na podporu pěstování palmy olejné (body 41 a 42 odůvodnění). Tímtéž ustanovením (čl. 1 odst. 4 nařízení prezidenta č. 61/2015) udělila indonéská vláda agentuře pro správu fondu právo využívat vývozní dávky a vývozní daně uložené na CPO a jeho deriváty a uložila jí povinnost pořizovat a používat bionaftu (bod 60 odůvodnění). Finanční prostředky na úhradu rozdílu mezi referenční cenou nafty a referenční cenou bionafty výrobcům bionafty pocházely z prostředků takto přidělených agentuře pro správu fondu.

67      Jeví se, že zavedení pověření k přimíchávání v systému vytvořeném indonéskou vládou záviselo na financování ze strany agentury pro správu fondu. Jedná se o komplexní systém zavedený indonéskou vládou k podpoře nákupů bionafty ze strany subjektů jmenovaných vládními orgány, jak vyplývá z nařízení prezidenta č. 24/2016 a č. 26/2016 (bod 44 odůvodnění prozatímního nařízení). Scénář existence pověření k přimíchávání bez financování ze strany agentury pro správu fondu je tedy čistě hypotetický a Komisi nelze vytýkat, že na něm svou analýzu nezaložila.

68      Komise se tedy nedopustila zjevně nesprávného posouzení ve smyslu judikatury citované výše v bodech 26 a 27, která se vztahuje i na určení existence výhody poskytnuté příjemci subvence, když pro účely určení existence výhody posoudila tento systém jako jeden celek.

69      Ve druhém bodu této části žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise neprávem dospěla k závěru, že bez fondu na podporu pěstování palmy olejné by byla referenční cena bionafty nižší.

70      Úvodem je třeba odmítnout argument Komise, že tento bod žalobního důvodu žalobkyň je irelevantní. Je pravda, že Komise ve svých písemnostech a rovněž na jednání správně poukázala na to, že čl. 3 bod 2 základního nařízení nevyžaduje přesný výpočet výše výhody, ale spíše určení existence výhody. Výpočet výhody spadá do působnosti článků 6 a 7 základního nařízení. Skutečnost, že referenční cena bionafty je vyšší než cena, která by vyplývala z běžných tržních podmínek, aniž je v této fázi analýzy nutné ji přesně vyčíslit, je však jedním z aspektů systému plateb z fondu na podporu pěstování palmy olejné, které podporují závěr o existenci výhody. Skutečnost, že při výpočtu výhody poskytnuté příjemci by případně mohla být zohledněna i výše plateb z fondu na podporu pěstování palmy olejné, neznamená, že pro určení existence takové výhody je tato výše a priori irelevantní.

71      Argument žalobkyň je tedy relevantní.

72      V projednávaném případě bod 69 odůvodnění napadeného nařízení uvádí následující:

„Komise zejména zjistila, že referenční ceny, které indonéská vláda používá ke stanovení výše grantu vyplaceného [fondem na podporu pěstování palmy olejné], neodrážejí tržní cenu, jelikož vzorec pro jejich výpočet se nezakládá na nezkreslené situaci na trhu. Důvodem je skutečnost, že na straně jedné je narušen celý trh, předcházející i navazující, a nemůže být proto reprezentativní pro obvyklé, konkurenční tržní podmínky. Komise se na druhou stranu domnívala, že výše nákladů na přeměnu vypočítaná indonéskou vládou v rámci vzorce používaného k výpočtu referenční ceny bionafty (průměrná cena surového palmového oleje na domácím trhu a poplatek za zpracování ve výši 100 USD za tunu, který se k ní připočítává) je příliš vysoká. Komise ověřila skutečné náklady na zpracování u některých vyvážejících výrobců a zjistila, že výpočet indonéské vlády tyto náklady nadhodnocuje. V období šetření činily skutečné náklady na zpracování v průměru 60 USD až 80 USD za tunu.“

73      Z bodu 69 odůvodnění napadeného nařízení tedy vyplývá, že Komise zohlednila dva prvky, aby dospěla k závěru o existenci výhody. Zaprvé dospěla k závěru, že je narušen celý indonéský trh, předcházející i navazující, a nemůže být proto reprezentativní pro obvyklé, konkurenční tržní podmínky, a zadruhé měla za to, že výše nákladů na přeměnu, konkrétně částka 100 amerických dolarů (USD) za tunu, používaná ve vzorci pro výpočet referenční ceny bionafty, je příliš vysoká ve srovnání se skutečnými náklady u některých vyvážejících výrobců, jež ověřila.

74      Žalobkyně předně tvrdí, že referenční cena bionafty nechránila výrobce bionafty před kolísáním trhu, protože se pohybovala v závislosti na kotacích CPO „náklady, pojištění a přepravné“ (CIF) v Rotterdamu (Nizozemsko).

75      V tomto ohledu je třeba poznamenat, že skutečnost, že se indonéská referenční cena bionafty pohybovala v závislosti na kotacích CPO podle CIF v Rotterdamu, pokud tomu tak skutečně bylo, neznamená, že představovala tržní cenu. Jak totiž Komise správně zdůrazňuje, skutečnost, že referenční cena bionafty sledovala výkyvy ostatních mezinárodních cen, nic nemění na tom, že tato referenční cena byla stanovena na základě domácí ceny CPO (viz bod 48 odůvodnění prozatímního nařízení), do které zasáhla indonéská vláda (viz níže bod 150). Kromě toho cena CIF v Rotterdamu týkající se CPO již zahrnuje cenu dopravy a pojištění, což není případ výrobku prodávaného na domácím trhu. Argument žalobkyň tedy nemůže sám o sobě zneplatnit závěry Komise.

76      Žalobkyně dále tvrdí, že referenční cena bionafty byla stanovena na základě nákladů na suroviny, k nimž byla připočtena přiměřená částka na pokrytí různých nákladů na zpracování. Komise však údajně nezohlednila, že tyto „náklady na zpracování“ se neomezují pouze na tyto náklady, ale zahrnují také přiměřenou částku na „prodejní, režijní a správní náklady a zisk“.

77      Z bodu 81 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, a žalobkyně to nezpochybnily, že výše nákladů na přeměnu je stanovena na 100 USD za tunu od 21. března 2016. To ukazuje, že tyto náklady nepodléhají změnám. Kromě toho není zřejmá souvislost mezi rozpočtovými položkami, jako jsou „prodejní, režijní a správní náklady a zisk“, a kategorií nákladů „náklady na přeměnu“. Proto nelze Komisi vytýkat, že ke skutečným nákladům vyvážejících výrobců na přeměnu, které podle bodu 69 odůvodnění napadeného nařízení činily v období šetření mezi 60 a 80 USD za tunu, nepřipočetla takové rozpočtové položky, které se nezdají být spojeny s přeměnou výrobku.

78      Z výše uvedeného vyplývá, že se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení ve smyslu judikatury citované výše v bodě 26, když dospěla k závěru, že indonéská referenční cena bionafty je příliš vysoká.

79      Ve třetím bodu této části žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že veškeré výhody vyplývající z plateb z fondu na podporu pěstování palmy olejné byly přeneseny na „subjekty Petrofuel“.

80      V tomto ohledu je třeba konstatovat, že argumenty žalobkyň zpochybňující existenci finančního příspěvku, který by jim poskytoval výhodu, byly odmítnuty v první, druhé a této části prvního žalobního důvodu. Je rovněž nesporné, že dotčené platby odpovídající rozdílu mezi referenční cenou nafty a referenční cenou bionafty byly vyplaceny agenturou pro správu fondu výrobcům bionafty, včetně žalobkyň. Žalobkyně nepředložily dostatečné důkazy svědčící o tom, že část těchto částek nebo výhod vyplývajících z jejich zaplacení byla převedena na společnosti AKR a Pertamina. K prokázání, že se unijní orgán dopustil zjevně nesprávného posouzení, které může odůvodnit zrušení aktu, se přitom takový důkaz vyžaduje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. září 2014, Gold East Paper a Gold Huasheng Paper v. Rada, T‑444/11, EU:T:2014:773, bod 62). Skutečnost, že z programu indonéské vlády mohly mít prospěch také společnosti AKR a Pertamina, neznamená, že výhoda poskytnutá příjemcům byla přenesena na tyto podniky. Kromě toho, i kdybychom předpokládali, že výrobci směsí měli výhodné podmínky pro nákup bionafty tím, že ji získávali za referenční cenu nafty, nikoli za referenční cenu bionafty, tato okolnost nevylučuje možnost, že v rámci téhož režimu měli výrobci bionafty jinou výhodu vyplývající z plateb prováděných agenturou pro správu fondu.

81      S ohledem na výše uvedené úvahy musí být třetí bod této části žalobního důvodu zamítnut.

82      Ve čtvrtém bodu této části žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise ve své analýze výhody nezohlednila skutečnost, že fond na podporu pěstování palmy olejné byl financován z vývozních dávek, které platili zejména výrobci bionafty. Účelem těchto dávek bylo financovat fond na podporu pěstování palmy olejné a bez uvedeného fondu a jeho plateb by neexistovaly.

83      Úvodem je třeba odmítnout argument Komise, že tento bod žalobního důvodu žalobkyň je irelevantní. Vzhledem k tomu, že vývozní dávky jsou součástí financování fondu na podporu pěstování palmy olejné, může mít jejich úloha v platebním systému uvedeného fondu vliv na existenci výhody pro příjemce. Skutečnost, že při výpočtu výhody pro příjemce by případně mohla být zohledněna i výše vývozních dávek, neznamená, že je a priori irelevantní pro určení existence takové výhody.

84      V projednávané věci z bodu 89 odůvodnění prozatímního nařízení jasně vyplývá, a žalobkyně to připouštějí, že vývozní dávka se vztahuje nejen na bionaftu, ale i „surový palmový olej a navazující produkty“, včetně bionafty. Z téhož bodu odůvodnění mimoto vyplývá, že vývozní dávka byla během období šetření výrazně vyšší u surového palmového oleje než u bionafty. Žalobkyně v této souvislosti nevysvětlují, jak by měla vývozní dávka týkající se několika výrobků kompenzovat subvenci na jeden z těchto výrobků, a tím zrušit výhodu pro příjemce této subvence.

85      Kromě toho, aniž je tím dotčena judikatura citovaná výše v bodech 38 a 39, nelze přijmout argumenty vyvozované žalobkyněmi ze zpráv orgánů WTO.

86      Zaprvé se žalobkyně odvolávají na zprávu zvláštní skupiny WTO nazvanou „Spojené státy – Opatření ovlivňující obchod s velkými civilními letadly – Druhý podnět (užití článku 21.5 ujednání o orgánu pro řešení sporů ze strany Evropské unie)“ a přijatou dne 9. června 2017 (WT/DS 353/RW). Tento spor se týkal toho, zda přímé převody finančních prostředků ze státu Jižní Karolína na společnost Boeing byly kompenzovány v podobě investice společnosti Boeing do nemovitostí v místě dotčeného projektu, nebo zda představovaly subvenci. Odvolací orgán shledal, že existence kompenzace poskytnuté společností Boeing nebyla prokázána, neboť z dohody uzavřené mezi státem Jižní Karolína a společností Boeing nevyplývá, že by státu Jižní Karolína byla vrácena zbytková hodnota nemovitostí. Tento spor se tedy netýkal otázky, zda vývozní dávky na řadu výrobků kompenzují subvenci, která je poskytována výrobcům jednoho z těchto výrobků, a argument žalobkyň vycházející z analýzy a contrario zprávy zvláštní skupiny musí být odmítnut.

87      Zadruhé se žalobkyně dovolávají zprávy odvolacího orgánu WTO nazvané „Spojené státy – Vyrovnávací opatření na některé za tepla válcované ploché výrobky z uhlíkové oceli z Indie“ přijaté dne 8. prosince 2014 (WT/DS 436/AB/R). Tento spor se týkal otázky, zda by náklady vynaložené příjemci určitých půjček měly být zohledněny při určování, zda tyto půjčky poskytly příjemcům výhodu. Tento spor se tedy netýkal otázky, zda vývozní dávky na řadu výrobků kompenzují subvenci, která je poskytována výrobcům jednoho z těchto výrobků, a argument per analogiam předložený žalobkyněmi musí být odmítnut.

88      Z těchto důvodů nelze přijmout argumenty žalobkyň, a proto musí být celá třetí část prvního žalobního důvodu zamítnuta.

 Ke čtvrté části prvního žalobního důvodu vycházející z porušení čl. 7 odst. 1 písm. a) základního nařízení a ze zjevně nesprávného posouzení, kterého se Komise dopustila tím, že neupravila výši subvence, aby zohlednila poskytnuté slevy a náklady na dopravu a úvěry

89      Ve čtvrté části prvního žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise měla při výpočtu výše napadnutelné subvence odečíst náklady na dopravu a úvěr, které žalobkyním vznikly.

90      Článek 7 odst. 1 základního nařízení stanoví následující:

„[…] Při určování [výše napadnutelných subvencí] mohou být z celkové výše subvence odečteny tyto prvky:

a)      poplatky za podání žádosti nebo jiné náklady, které byly nezbytně vynaloženy, aby vznikl nárok na poskytnutí subvence nebo aby byla získána;

b)      vývozní daně, cla nebo jiné poplatky, které byly uloženy na výrobky vyvážené do Unie zvláště k tomu účelu, aby se vyrovnala subvence.

Žádá-li účastník řízení o odpočet, musí prokázat, že je jeho žádost oprávněná.“

91      Úvodem je třeba zdůraznit, že z čl. 7 odst. 1 základního nařízení, a zejména z formulace „mohou být […] odečteny“, jasně vyplývá, že Komise má při uplatňování tohoto ustanovení široký prostor pro uvážení v souladu s judikaturou citovanou výše v bodě 26. Odpočet těchto prvků od výše napadnutelných subvencí vyžaduje, aby zúčastněný prokázal, že je jeho žádost o odpočet oprávněná. Po předložení tohoto důkazu musí Komise požadovaný odpočet provést.

92      Žalobkyně na prvním místě tvrdí, že Komise měla od výše napadnutelné subvence odečíst náklady na přepravu bionafty v rámci prodejů společnostem Pertamina a AKR, které bylo nutno vynaložit pro získání plateb z fondu na podporu pěstování palmy olejné. Žalobkyně mají za to, že Tribunál není při svém výkladu čl. 7 odst. 1 písm. a) základního nařízení vázán sdělením Komise o výpočtu výše subvencí v rámci antisubvenčních šetření (Úř. věst. 1998, C 394, s. 6, dále jen „pokyny pro výpočet výše subvencí“), které omezuje náklady na dopravu, které lze odečíst, na náklady, které jsou zaplaceny přímo vládě nebo veřejnoprávnímu subjektu.

93      V tomto ohledu je třeba uvést, že pokyny představují právní nástroj, který je při dodržování norem vyšší právní síly určený k upřesnění kritérií, jež Komise použije v rámci výkonu své posuzovací pravomoci při výpočtu výše napadnutelných subvencí (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 15. března 2006, Daiichi Pharmaceutical v. Komise, T‑26/02, EU:T:2006:75, bod 49). Z toho vyplývá, že při přijímání pokynů nemůže Komise pominout znění právního předpisu vyšší právní síly, jehož kritéria uplatňování upřesňuje.

94      Kromě toho se podle judikatury přijetím takových pravidel chování, jež mají mít externí účinky, jak je tomu v případě pokynů, které se vztahují na hospodářské subjekty, a zveřejněním oznámení, že je napříště použije na případy jimi dotčené, dotčený orgán omezuje při výkonu své posuzovací pravomoci a nemůže se od těchto pravidel odchýlit, pod hrozbou zrušení jeho rozhodnutí případně z důvodu porušení obecných právních zásad, jako je zásada rovného zacházení nebo ochrana legitimního očekávání. Nemůže tedy být vyloučeno, že taková obecně závazná pravidla chování mohou za určitých podmínek a v závislosti na jejich obsahu způsobovat právní následky (obdobně viz rozsudek ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, EU:C:2005:408, body 210 a 211).

95      Pokyny pro výpočet výše subvencí stanoví v části „G. Prvky odečitatelné od výše subvence“, že „jediné výdaje a náklady, které lze obvykle odečíst, jsou ty, které jsou zaplaceny přímo vládě během období šetření“, že „musí být prokázáno, že tyto platby jsou povinné pro získání subvence“ a že „platby soukromým osobám, jako jsou právníci nebo účetní, v souvislosti s žádostí o subvenci nejsou odečitatelné“.

96      Tato upřesnění jsou v souladu s předpisem vyšší právní síly, který mají ozřejmit. Zaprvé, upřesnění, že musí být prokázáno, že odečitatelné výdaje a náklady jsou „povinné pro získání subvence“, je v souladu s podmínkou stanovenou v čl. 7 odst. 1 písm. a) základního nařízení, a sice že odečitatelné náklady a výdaje musí být „nezbytně vynaloženy“, aby bylo možné subvenci získat. Zadruhé, s tímto ustanovením je v souladu i upřesnění, že „jediné výdaje a náklady, které lze obvykle odečíst, jsou ty, které jsou zaplaceny přímo vládě během období šetření“. S ohledem na široký prostor pro uvážení, který Komise v této oblasti má podle judikatury citované výše v bodě 91, Komise neomezila odečitatelné výdaje a náklady nesprávně, jak tvrdí žalobkyně, když v pokynech upřesnila, že „poplatky za podání žádosti nebo jiné náklady, které byly nezbytně vynaloženy, aby vznikl nárok na poskytnutí subvence“ uvedené v čl. 7 odst. 1 písm. a) základního nařízení jsou ty, „které jsou zaplaceny přímo vládě během období šetření“.

97      Komise proto v bodech 87 až 92 napadeného nařízení správně aplikovala pokyny pro výpočet výše subvencí na žádost o odpočet nákladů na dopravu.

98      V pojednávaném případě však žalobkyně zaprvé netvrdí, že výdaje na dopravu bionafty byly během období šetření zaplaceny přímo indonéské vládě. Zadruhé nelze přijmout jejich argument, že výdaje na dopravu byly nezbytné pro získání plateb z fondu na podporu pěstování palmy olejné a byly podmíněny dodávkou bionafty. Tyto náklady totiž souvisely výhradně s plněním kupní smlouvy mezi žalobkyněmi a společnostmi Pertamina nebo AKR. Skutečnost, že výrobci bionafty museli za účelem obdržení plateb od agentury pro správu fondu ke svým fakturám přiložit řadu podpůrných dokumentů, včetně informací o místě dodání, objemu a druhu dodané bionafty a výši výdajů na dopravu, neznamená, že tyto výdaje byly „povinné pro získání subvence“ ve smyslu pokynů pro výpočet výše subvencí, a nemění nic na tomto závěru.

99      Tyto argumenty je proto třeba odmítnout.

100    Žalobkyně na druhém místě tvrdí, že Komise měla od výše napadnutelné subvence odečíst náklady na úvěr týkající se plateb provedených fondem na podporu pěstování palmy olejné. Podle žalobkyň lze fondu na podporu pěstování palmy olejné fakturovat část ceny za prodej bionafty, která jim má být fondem vyplacena, až poté, co byla vystavena faktura společnosti Pertamina nebo společnosti AKR. Fond podrobuje poskytnuté údaje několikanásobné kontrole a žalobkyně obdrží platbu až několik měsíců po zaslání faktury společnostem Pertamina nebo AKR. Žalobkyně na jednání upřesnily, že náklady na úvěr byly způsobeny časovým odstupem mezi dodáním bionafty a platbami z fondu na podporu pěstování palmy olejné.

101    Je třeba konstatovat, že tyto náklady na úvěr, pokud by byly potvrzeny, vyplývají z postupu stanoveného indonéskou vládou a času potřebného ke zpracování podkladů předložených žalobkyněmi agentuře pro správu fondu v souladu s postupem popsaným v bodech 49 a 50 odůvodnění prozatímního nařízení. Z toho vyplývá, že se nejedná o „náklady, které byly nezbytně vynaloženy, aby vznikl nárok na poskytnutí subvence“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) základního nařízení. Tyto náklady nejsou ani „výdaje a náklady […] placené přímo vládě“ ve smyslu pokynů pro výpočet výše subvencí, neboť jakožto náklady související s časem potřebným ke zpracování podkladů ze strany fondu na podporu pěstování palmy olejné je nelze považovat za částky „placené přímo“ tomuto fondu. Žalobkyně se kromě toho odvolávají na dobu mezi dodáním bionafty a datem odeslání faktury společnostem Pertamina nebo AKR na jedné straně a datem proplacení na straně druhé. Rozhodným datem pro posouzení, zda náklady na úvěr nutně vznikly pro účely získání subvence, by přitom mělo být nikoli datum dodání bionafty nebo odeslání faktury společnostem Pertamina nebo AKR, ale pozdější datum odeslání faktury fondu, což je nezbytná formalita pro získání plateb z fondu. Žalobkyně tedy takovým argumentem neprokazují, že by jim vznikly náklady na úvěr pro účely vyplacení subvence z fondu.

102    Tento argument je proto třeba odmítnout.

103    Na třetím místě žalobkyně tvrdí, že jim rovněž vznikly „náklady vyplývající z uplatněného snížení“ za účelem získání plateb z fondu na podporu pěstování palmy olejné, které měla Komise odečíst od výše napadnutelné subvence.

104    Komise namítá, že žalobkyně během šetření netvrdily, že by výše subvence měla být upravena s ohledem na aktuální hodnotu bionafty prodávané společnostem Pertamina a AKR. Žalobkyně tvrdí, aniž uvádějí, že podaly v tomto smyslu žádost, že Komise měla k dispozici potřebné informace a v souladu se zásadou řádné správy měla hrát aktivnější úlohu a dospět k závěru, že důkazy předložené zúčastněnými stranami odůvodňují odpočet.

105    V tomto ohledu je nutno konstatovat, že z čl. 7 odst. 1 základního nařízení vyplývá, že žádá-li účastník řízení o odpočet, „musí prokázat, že je jeho žádost oprávněná“. Ze skutkových okolností projednávané věci uvedených výše v bodě 104 vyplývá, že žalobkyně takovou žádost nepodaly, ani v tomto ohledu neposkytly potřebné podrobnosti. V souvislosti s odpočtem nákladů od výše napadnutelných subvencí a s ohledem na široký prostor pro uvážení, který má Komise podle judikatury uvedené výše v bodě 91 k dispozici, však nelze Komisi vytýkat, že náklady neodečetla z vlastní iniciativy.

106    Ve světle výše uvedených úvah je třeba tento argument, a tedy i celou čtvrtou část prvního žalobního důvodu, zamítnout.

107    Vzhledem k tomu, že všechny argumenty uvedené v rámci prvního žalobního důvodu byly odmítnuty, musí být tento žalobní důvod zamítnut.

 Ke druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 3 bodu 1 písm. a) bodu iv), bodu 1 písm. b) a bodu 2, čl. 6 písm. d) a čl. 28 odst. 5 základního nařízení a ze zjevně nesprávných posouzení, kterých se Komise dopustila tím, že dospěla k závěru, že existuje vládní podpora poskytování CPO za cenu nižší než přiměřenou 

108    Druhý žalobní důvod se skládá ze tří částí, které Komise podporovaná EBB zpochybňuje.

 K první části druhého žalobního důvodu vycházející z porušení čl. 3 bodu 1 písm. a) bodu iv) a čl. 28 odst. 5 základního nařízení a ze zjevně nesprávného posouzení, kterého se Komise dopustila tím, že dospěla k závěru, že dodavatelé CPO byli pověřeni poskytovat CPO za cenu nižší než přiměřenou nebo že jim to bylo nařízeno

109    V rámci první části tohoto žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise dospěla neprávem k závěru, že indonéská vláda pověřila dodavatele CPO, nebo jim nařídila, aby poskytovali své výrobky za cenu nižší než přiměřenou jednak prostřednictvím vývozní daně a dávky a jednak prostřednictvím transparentního „stanovení cen“ PTPN, výrobcem CPO vlastněným ze 100 % indonéskou vládou. Žalobkyně rovněž tvrdí, že indonéští dodavatelé CPO nejsou vystaveni žádné formě hrozby nebo nucení, aby prodávali svůj výrobek na domácím trhu za nižší ceny.

110    Na úvod je třeba připomenout, že široká posuzovací pravomoc, kterou podle judikatury mají unijní orgány v oblasti obchodních ochranných opatření, zahrnuje rovněž určení, zda byl poskytnut finanční příspěvek ve smyslu čl. 3 bodu 1 základního nařízení (viz výše body 26 a 27).

111    Článek 3 základního nařízení stanoví, že se má za to, že subvence byla poskytnuta, pokud jsou splněny podmínky uvedené v bodech 1 a 2, konkrétně pokud některá vláda v zemi původu nebo vývozu poskytla „finanční příspěvek“ a pokud je tím příjemci poskytnuta „výhoda“. Podle čl. 3 bodu 1 písm. a) bodu iv) základního nařízení se o „finanční příspěvek“ jedná, pokud vláda „pověří soukromý subjekt výkonem jedné nebo více funkcí uvedených v bodech i), ii) a iii), které by jinak byly svěřeny vládě“, nebo „jejich výkon takovému subjektu nařídí a jejich výkon se v žádném smyslu neliší od jednání obvykle prováděného vládou“.

112    Pojmy „pověřit“ nebo „nařídit“ nejsou v základním nařízení definovány.

113    Podle ustálené judikatury musí být význam a dosah výrazů, které unijní právo nijak nedefinuje, určeny v souladu s jejich obvyklým smyslem v běžném jazyce, s přihlédnutím ke kontextu, ve kterém jsou použity, a cílům, které sleduje právní úprava, jejíž jsou součástí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. září 2014, Deckmyn a Vrijheidsfonds, C‑201/13, EU:C:2014:2132, bod 19, a ze dne 5. dubna 2017, Changshu City Standard Parts Factory a Ningbo Jinding Fastener v. Rada, C‑376/15 P a C‑377/15 P, EU:C:2017:269, bod 52).

114    V tomto ohledu je třeba poznamenat, že cílem článku 3 základního nařízení je definovat pojem „subvence“, která je napadnutelná.

115    Konkrétně účelem čl. 3 bodu 1 písm. a) základního nařízení je vymezit pojem „finanční příspěvek“ tak, aby z něj byla vyloučena opatření vlády, která nespadají do jedné z kategorií uvedených v tomto ustanovení. Právě z tohoto hlediska vyjmenovává čl. 3 bod 1 písm. a) body i) až iii) základního nařízení konkrétní situace, na něž musí být nahlíženo tak, že představují finanční příspěvek vlády, a sice přímý nebo nepřímý převod peněžních prostředků, prominutí veřejných příjmů nebo dodání zboží či poskytnutí služeb. Článek 3 bod 1 písm. a) bod iv) základního nařízení v druhé odrážce stanoví, že skutečnost, že vláda pověří soukromý subjekt výkonem jedné nebo více takto vyjmenovaných funkcí nebo mu takový výkon nařídí, je třeba považovat za poskytnutí finančního příspěvku touto vládou ve smyslu čl. 3 bodu 1 písm. a) základního nařízení (rozsudek ze dne 10. dubna 2019, Jindal Saw a Jindal Saw Italia v. Komise, T‑300/16, EU:T:2019:235, bod 106).

116    V tomto kontextu je čl. 3 bod 1 písm. a) bod iv) druhá odrážka základního nařízení v podstatě ustanovením zamezujícím obcházení, jehož účelem je zajistit, že vlády třetích zemí nebudou moci obcházet pravidla v oblasti subvencování tím, že by přijímaly opatření, jež by stricto sensu zdánlivě nespadala do působnosti čl. 3 bodu 1 písm. a) bodů i) až iii) tohoto nařízení, ale ve skutečnosti by měla rovnocenné účinky (rozsudek ze dne 10. dubna 2019, Jindal Saw a Jindal Saw Italia v. Komise, T‑300/16, EU:T:2019:235, bod 107). Stejným způsobem vykládá odvolací orgán WTO čl. 1.1 písm. a), 1, bod iv) dohody SCM, jehož obsah je podobný jako obsah čl. 3 bodu 1 písm. a) bodu iv) základního nařízení [viz zpráva odvolacího orgánu WTO nazvaná „Spojené státy – Šetření o uložení vyrovnávacího cla na čipy dynamické paměti (DRAM) s libovolným přístupem z Korey“, přijatá dne 27. června 2005 (WT/DS 296/AB/R, bod 113), dále jen „zpráva odvolacího orgánu ‚Spojené státy – DRAM‘ ”].

117    Podle obvyklého smyslu v běžném jazyce znamená výraz „pověřit“ „dát funkci nebo úřad, svěřit, delegovat, ustanovit“. Aby plně zaručila užitečný účinek čl. 3 bodu 1 písm. a) bodu iv) druhé odrážky základního nařízení, vyložila judikatura tento výraz jako „jakoukoli činnost vlády, která vede přímo nebo nepřímo k tomu, že soukromému subjektu bude svěřena odpovědnost za výkon funkce typu uvedeného v čl. 3 bodě 1 písm. a) bodech i) až iii) uvedeného nařízení“ (rozsudek ze dne 10. dubna 2019, Jindal Saw a Jindal Saw Itálie v. Komise, T‑300/16, EU:T:2019:235, bod 108). Z toho vyplývá, že výraz „nařídit“, který podle svého obvyklého smyslu v běžném jazyce znamená „přikázat, rozkázat, nadiktovat, uložit, předepsat, nakázat“ zahrnuje jakoukoli činnost vlády, která spočívá v přímém nebo nepřímém výkonu jejích pravomocí vůči soukromému subjektu s cílem přimět tento subjekt k výkonu funkce takového druhu, které jsou uvedeny v čl. 3 bodu 1 písm. a) bodech i) až iii) základního nařízení.

118    Kromě toho ze souřadicí spojky „nebo“ mezi slovy „pověřit“ a „nařídit“, která značí alternativu, jasně vyplývá, že tyto dvě činnosti mohou probíhat nezávisle na sobě, ale také společně. Z výkladu čl. 3 bodu 1 písm. a) bodu iv) druhé odrážky základního nařízení, který neomezuje povahu nebo předmět „pověření“ nebo „nařízení“, jakož i z judikatury citované výše v bodě 117, která bere v úvahu „jakoukoli činnost vlády“, navíc vyplývá, že tato činnost nemusí být nutně výsledkem přijatého aktu nebo opatření posuzovaného odděleně, ale může být také výsledkem kombinovaného účinku několika opatření.

119    Ve světle těchto úvah je třeba analyzovat závěr Komise, že indonéská vláda se prostřednictvím takových opatření, jako je vývozní daň a dávka, kontrola de facto domácích cen CPO prostřednictvím PTPN a poskytování subvencí výrobcům CPO, snažila získat od výrobců CPO dodávky tohoto výrobku na indonéský trh za cenu nižší než přiměřenou.

–       K vývozní dani a dávce

120    V rámci prvního bodu této části žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise dospěla neprávem k závěru, že vývozní daň, která byla během období šetření stanovena na nulu, a vývozní dávka, která je daní směřující k vytváření příjmů a která byla v prosinci 2018 stanovena na nulu, vedly k „pověření“ dodavatelů CPO nebo k nařízení těmto subjektům, aby dodávali své výrobky za cenu nižší než přiměřenou.

121    Z bodů 113 až 117 odůvodnění prozatímního nařízení vyplývá, že indická vláda zavedla v projednávaném případě vývozní daň a dávku na CPO.

122    Podle bodů 87 a 88 odůvodnění prozatímního nařízení byla vývozní daň poprvé zavedena v roce 1994 a v roce 2016 sestávala z progresivních sazeb u CPO a dalších výrobků, včetně bionafty (u níž byla sazba trvale nižší než u CPO). Indonéští vývozci hradili při vývozu CPO klouzavou daň spojenou s referenční cenou indonéské vlády. Pokud se tudíž referenční vývozní cena indonéské vlády zvýšila, zvýšilo se i vývozní clo. Byla-li referenční cena nižší než 750 USD za tunu, činila platná vývozní daň 0 %. V období šetření byla cena CPO nižší než prahová hodnota ve výši 750 USD za tunu, a proto nebyla vývozní daň splatná.

123    Podle bodu 89 odůvodnění prozatímního nařízení uložila indonéská vláda v roce 2015 na CPO a navazující produkty rovněž vývozní dávku. V období šetření byla vývozní dávka u CPO stanovena ve výši 50 USD za tunu a u bionafty ve výši 20 USD za tunu.

124    Za účelem prokázání existence finančního příspěvku v prozatímním nařízení, jehož závěry jsou potvrzeny napadeným nařízením (v bodech 102 až 161 odůvodnění), provedla Komise analýzu založenou na relevantní judikatuře WTO.

125    Na základě této analýzy měla Komise v bodech 111 až 157 odůvodnění prozatímního nařízení za to, že jednání indonéské vlády ve vztahu k výrobcům CPO bylo jednáním, které je „pověřovalo“ nebo jim „nařizovalo“ dodávat jejich výrobky domácím uživatelům za cenu nižší než přiměřenou s cílem vytvořit v Indonésii domácí trh s CPO s uměle nízkými cenami. Komise v bodě 160 odůvodnění tohoto nařízení dále uvedla, že všechny indonéské producenty CPO je třeba považovat za soukromé subjekty, a v bodech 162 a 169 odůvodnění téhož nařízení uvedla, že tyto podniky dodávaly CPO na domácí trh za cenu nižší než přiměřenou. Konečně v bodě 170 odůvodnění téhož nařízení měla Komise za to, že poskytování CPO nacházejícího se na indonéské půdě indonéskému odvětví výroby bionafty představuje funkci, která je obvykle svěřena vládě. Ve stejném bodu odůvodnění totiž Komise konstatovala, že stanovení regulačních podmínek pro poskytování surovin nacházejících se v dané zemi vnitrostátním společnostem je funkce, která je obvykle svěřena vládě, jež má svrchovanost nad svými přírodními zdroji.

126    Na základě předmětné analýzy Komise prokázala, jak vyplývá z bodu 134 odůvodnění napadeného nařízení, že prostřednictvím vývozní daně a dávky ve spojení s dalšími opatřeními, jak je uvedeno v bodech 103, 146 a 157 odůvodnění napadeného nařízení, se indonéská vláda snaží přimět producenty CPO, aby poskytovali CPO na indonéský trh za cenu nižší než přiměřenou. Uvedená vláda totiž zavedla systém vývozních omezení, v jehož důsledku se stal vývoz CPO komerčně neatraktivním.

127    Skutečnost, že indonéská vláda takový systém vytvořila a zavedla, dokládají různé skutečnosti, které Komise uvádí v napadeném nařízení a v prozatímním nařízení.

128    V bodě 116 odůvodnění prozatímního nařízení tak bylo uvedeno, že indonéská vláda přímo spojila systém vývozní daně s mezinárodními cenami CPO, a nikoli s jinými aspekty (jako jsou objemy výroby nebo dopad na životní prostředí), aby ovlivnila ceny placené vyvážejícími výrobci. Z tabulky 1 v tomto bodu odůvodnění vyplývá, že indonéská vláda sledovala vývoj mezinárodních cen a v souladu s nimi upravovala výši vývozních daní, což vedlo ke snížení ziskovosti vývozu.

129    Komise v bodě 119 odůvodnění prozatímního nařízení rovněž uvedla, že Indonéské generální ředitelství pro cla a spotřební daně v roce 2015 veřejně prohlásilo, že cílem vývozních cel je zajistit dostupnost surovin a podpořit růst domácích odvětví navazujících na odvětví palmového oleje, jehož nedílnou součástí je i výroba bionafty.

130    Co se týče vývozní dávky, Komise v bodě 117 odůvodnění prozatímního nařízení zdůraznila, že její zavedení v roce 2015 se časově shodovalo s obdobím, kdy byly indonéské ceny téměř stejné jako světové ceny, a umožňovalo výrobcům bionafty nakupovat CPO za nižší ceny, než by byly jinak dostupné. Kromě toho v bodě 114 odůvodnění napadeného nařízení Komise vysvětlila, že tato dávka financuje fond na podporu pěstování palmy olejné a fakticky podporuje výhradně odvětví výroby bionafty, a to prostřednictvím subvencí.

131    Napadené nařízení v bodech 128 a 129 odůvodnění rovněž odkazuje na dva články v tisku z období po skončení šetření, které potvrzují závěry Komise týkající se tohoto období. V článku ze dne 19. prosince 2018 generální tajemník indonéského sdružení palmového oleje předpokládal, že vývoz CPO může stoupnout po snížení vývozní dávky na nulu. V článku ze dne 6. prosince 2018 nezávislá analytička předpokládá, že zrušení vývozní dávky zvýší konkurenceschopnost indonéských vývozců palmového oleje díky dosaženým úsporám, jejichž převážná většina se pravděpodobně vrátí indonéským zemědělcům, a to prostřednictvím vyšších cen CPO na domácím trhu.

132    Na základě těchto úvah dospěla Komise v bodě 118 odůvodnění napadeného nařízení k závěru, že „celkový systém vývozních omezení zavedený indonéskou vládou má zvýhodnit odvětví výroby bionafty udržováním cen surového palmového oleje na domácím trhu na uměle nízké úrovni“.

133    V tomto ohledu žalobkyně předně tvrdí, že vývozní daň, která byla během období šetření stanovena na nulu, nemohla umožnit, aby dodavatelé CPO byli pověřeni nebo aby jim bylo nařízeno poskytovat jejich výrobky za cenu nižší než přiměřenou.

134    Jak však bylo uvedeno výše v bodech 122 a 128, indonéská vláda přímo spojila systém vývozní daně s mezinárodními cenami CPO. Z toho vyplývá, že skutečnost, že vývozní daň byla během období šetření nulová, byla způsobena zvláštní situací na trhu, jak zdůrazňuje bod 113 odůvodnění napadeného nařízení. Nízká úroveň mezinárodních cen byla totiž sama o sobě dostatečná k tomu, aby přiměla producenty CPO uspokojovat přednostně domácí poptávku. Jak správně uvádí Komise, pokud by indonéská vláda měla v úmyslu přestat tuto daň vybírat, zrušila by ji. Kromě toho, jak vyplývá zejména z bodu 118 odůvodnění napadeného nařízení, Komise vzala v úvahu kombinovaný účinek vývozní daně a dávky, (přičemž dávka byla vybírána během období šetření), jakožto celkový systém vývozních omezení zavedený indonéskou vládou, jehož cílem bylo zvýhodnit odvětví výroby bionafty udržováním cen CPO na domácím trhu na uměle nízké úrovni.

135    Argument žalobkyň, podle něhož nelze přihlížet k žádnému odkazu Komise na vývozní daň, je proto třeba odmítnout.

136    Žalobkyně dále tvrdí, že zavedením vývozní dávky vykonala indonéská vláda svou obecnou regulační pravomoc, aby získala příjmy z vývozu komodit, které, ačkoli podléhaly vývozní dávce, zůstaly konkurenceschopné na vývozních trzích.

137    Žalobkyně zaprvé tvrdí, že Komise v bodě 62 odůvodnění napadeného nařízení připustila, že když se indonéská vláda rozhodla financovat fond na podporu pěstování palmy olejné prostřednictvím vývozní dávky, pouze vykonávala svou obecnou regulační pravomoc, což je rozhodnutí, které nelze označit za „pověření“ nebo „nařízení“. Žalobkyně se na podporu své argumentace odvolávají na zprávu odvolacího orgánu „Spojené státy – DRAM“.

138    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že přijetím předmětných vývozních omezení v konkrétním kontextu, kdy na jedné straně byla vývozní daň spojena s mezinárodními cenami CPO a zvyšovala se, když se tyto ceny zvyšovaly, a na druhé straně byla vývozní dávka zavedena v období, kdy indonéské ceny byly téměř totožné se světovými cenami, indonéská vláda omezila rozhodovací svobodu těchto podniků, když prakticky omezila jejich schopnost rozhodovat o tom, na kterém trhu budou své produkty prodávat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. dubna 2019, Jindal Saw a Jindal Saw Italia v. Komise, T‑300/16, EU:T:2019:235, bod 124).

139    Tento závěr nemůže zpochybnit analýza Komise v bodě 62 odůvodnění napadeného nařízení, když při řešení jiného aspektu případu, totiž existence výhody, Komise zjistila, že „podle platných předpisů musí [vývozní] dávku hradit všechny společnosti v hodnotovém řetězci surového palmového oleje, včetně výrobců bionafty“, z čehož vyvozuje, že není správné tvrdit, že fond na podporu pěstování palmy olejné byl financován ze soukromých zdrojů, když byl místo toho financován prostřednictvím „běžné činnosti indonéské vlády při výběru daňových a veřejných příjmů“.

140    Bez ohledu na judikaturu citovanou výše v bodech 38 a 39 totiž tato poznámka Komise neznamená, že v rozporu s výkladem odvolacího orgánu WTO, na který se odvolávají žalobkyně, konkrétně s bodem 115 zprávy odvolacího orgánu „Spojené státy – DRAM“, vyložila čl. 3 bod 1 písm. a) bod iv) základního nařízení „natolik široce, že členům umožňuje ukládat vyrovnávací opatření na výrobky v případech, kdy vláda pouze vykonává své obecné regulační pravomoci“.

141    V projednávaném případě skutečnost, že indonéská vláda zavedla a průběžně upravovala předmětná vývozní omezení, aby zajistila, že bude dosaženo cíle sledovaného prostřednictvím těchto omezení, nemůže být považována za pouhé pobízení domácích producentů CPO. Naopak tyto kroky indonéské vlády vedly tyto producenty k tomu, že své produkty prodávali na domácím trhu za cenu nižší než přiměřenou, přičemž tento důsledek nelze považovat, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, za „pouhý neočekávaný důsledek platných předpisů vlády“ ve smyslu bodu 114 zprávy odvolacího orgánu „Spojené státy – DRAM“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. dubna 2019, Jindal Saw a Jindal Saw Italia v. Komise, T‑300/16, EU:T:2019:235, bod 125).

142    Tento argument žalobkyň je tudíž třeba odmítnout.

143    Zadruhé žalobkyně tvrdí, že dokumenty a sdělení, na které se Komise odvolává v bodech 118 až 121 odůvodnění prozatímního nařízení na podporu svého závěru, že indonéská vláda výslovně sledovala strategický cíl podpory a rozvoje odvětví bionafty zejména tím, že usilovala o snížení ceny CPO, se týkají vývozní daně, která byla stanovena na nulu a neměla tedy na producenty CPO žádný dopad, a nikoli vývozní dávky. Podle žalobkyň se jednalo o dva odlišné nástroje a účelem vývozní dávky bylo financovat fond na podporu pěstování palmy olejné, nikoli snížit domácí ceny CPO.

144    Tento argument žalobkyň vychází z nesprávného výkladu prozatímního nařízení. Poté, co Komise v bodě 118 odůvodnění uvedeného nařízení uvedla, že řada dokumentů prokazuje cíl politiky sledovaný indonéskou vládou, citovala veřejná prohlášení indonéské vlády týkající se vývozní daně a cel (bod 119 odůvodnění) a zprávy WTO a Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) týkající se vývozní daně (body 120 a 121 odůvodnění). Komise dále v bodě 122 odůvodnění zaměřila svou analýzu na vývozní dávku a měla za to, že účelem této dávky, která byla přidělena fondu na podporu pěstování palmy olejné, bylo podpořit výrobní odvětví bionafty, a to naprostou většinou peněžních prostředků uvedeného fondu. Z těchto bodů odůvodnění vyplývá, že dříve než Komise dospěla k závěrům ohledně cílů těchto vývozních omezení v bodě 123 odůvodnění prozatímního nařízení a v bodě 118 napadeného nařízení, přezkoumala jak vývozní daň, tak vývozní dávku. Dále je třeba připomenout, že argumenty žalobkyň vycházející z toho, že vývozní daň byla během období šetření stanovena na nulu, již byly odmítnuty výše v bodě 134.

145    Skutečnost, že se vývozní dávka vztahuje také na vývoz bionafty a že byla navržena na podporu fondu na podporu pěstování palmy olejné, jak tvrdí žalobkyně, nemůže tyto úvahy znehodnotit. Na jedné straně z bodu 117 odůvodnění prozatímního nařízení vyplývá, že tato dávka byla u CPO podstatně vyšší než u rafinovaných produktů, jako je bionafta, a na druhé straně skutečnost, že vývozní dávka byla přidělena fondu na podporu pěstování palmy olejné, který byl následně odpovědný za platby v rámci systému uvedeného výše v bodě 45, podporuje závěry Komise.

146    Komise se tedy nedopustila zjevně nesprávného posouzení ve smyslu judikatury citované v bodech 26 a 27, když v bodě 123 odůvodnění prozatímního nařízení dospěla k závěru, že „cílem systému vývozních omezení, který zavedla indonéská vláda, je skutečně přímo a nepřímo podporovat odvětví bionafty a že se nejedná pouze o ‚vedlejší účinek‘ uplatňování obecných regulačních pravomocí“, přičemž tento závěr byl potvrzen v bodě 118 odůvodnění napadeného nařízení.

147    Zatřetí žalobkyně tvrdí, že zjištění Komise uvedené v bodě 115 odůvodnění napadeného nařízení, že „[z]avedení vývozní dávky indonéskou vládou v roce 2015 se mimoto časově shodovalo s obdobím, kdy byly indonéské ceny surového palmového oleje téměř stejné jako světové ceny“, je pouhou domněnkou a neprokazuje, že vývozní dávka byla zavedena za účelem snížení cen CPO, které se stále měnily v závislosti na světových cenách. Žalobkyně rovněž tvrdí, že Komise v bodě 116 odůvodnění napadeného nařízení nesprávně uvedla, že vývozní dávka dosáhla zamýšleného cíle spočívajícího ve snížení cen CPO na domácím indonéském trhu. Podle žalobkyň odpovídá tento rozdíl mezi domácími a vývozními cenami CPO vývozní dávce ve výši 50 USD za tunu. Pokles cen CPO na indonéském trhu je mimoto důsledkem zhroucení světového trhu s komoditami.

148    Je třeba zdůraznit, že žalobkyně nezpochybňují skutková zjištění Komise, a to jednak, že zavedení vývozní dávky se časově shodovalo s poklesem cen CPO na indonéském trhu, a jednak, že zvýšení produkce bionafty uvedené v tabulce 2 v bodě 192 odůvodnění prozatímního nařízení vedlo k nárůstu domácí spotřeby CPO v roce 2016, jak uvádí bod 117 odůvodnění prozatímního nařízení. Kromě toho z tabulky předložené žalobkyněmi v replice vyplývá, že cena CPO na indonéském domácím trhu v tomto období klesla a že indonéské ceny CPO byly obecně nižší než světové ceny.

149    Takovou argumentací žalobkyně zpochybňují nikoli správnost skutkových zjištění učiněných Komisí, ale posouzení těchto skutečností uvedeným orgánem. Podle judikatury však přezkum důkazů, na nichž unijní orgány zakládají svá zjištění v oblasti politiky ochrany proti subvencím, ze strany Tribunálu nepředstavuje nové posouzení skutkového stavu nahrazující posouzení těchto orgánů. Tento přezkum nezasahuje do široké posuzovací pravomoci těchto orgánů v oblasti obchodní politiky, ale omezuje se na určení, zda tyto důkazy mohou podepřít závěry vyvozené orgány. Tribunálu tedy přísluší nejen ověřit věcnou správnost uplatněných důkazů, jejich věrohodnost a soudržnost, ale rovněž přezkoumat, zda tyto důkazy představují veškeré relevantní údaje, jež musí být vzaty v úvahu při posuzování komplexní situace, a zda o ně lze opřít závěry, které jsou z nich vyvozovány (viz rozsudek ze dne 18. října 2018, Gul Ahmed Textile Mills v. Rada, C‑100/17 P, EU:C:2018:842, bod 64 a citovaná judikatura).

150    V projednávaném případě Komise při posouzení dotčených údajů vycházela z účelu, za jakým byl celkový systém vývozních omezení navržen. Tribunál však konstatuje, že se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když v bodě 118 odůvodnění napadeného nařízení, na základě souboru údajů, konkrétně existence vývozní daně a dávky, veřejných prohlášení indonéské vlády, zpráv WTO a OECD, zvýšení domácí spotřeby CPO a poklesu cen tohoto výrobku na indonéském trhu po zavedení vývozní dávky, dospěla k závěru, že celkový systém vývozních omezení byl zaveden za účelem zvýhodnění odvětví výroby bionafty udržováním cen CPO na domácím trhu na uměle nízké úrovni, na rozdíl od pouhého vedlejšího účinku vládních opatření k výběru veřejných příjmů.

151    Začtvrté žalobkyně tvrdí, že vývozní dávka neměla za následek omezení vývozu CPO, protože výrobci CPO stále vyvážejí až 70 % své produkce.

152    Tento argument nelze přijmout. Skutečnost, že 70 % indonéského CPO bylo vyvezeno, totiž neznamená, že se výrobci CPO mohli svobodně racionálně rozhodnout pro vývoz svého výrobku a získat za něj odpovídající odměnu. Naopak, jak Komise správně zdůrazňuje, výrobci CPO nejprve uspokojovali domácí poptávku, která podle veřejných zdrojů uvedených v bodě 153 odůvodnění napadeného nařízení odpovídala 30 % výroby, a teprve poté přistupovali k vývozu. Z toho vyplývá, že tito výrobci se nesnažili vyvážet větší část své produkce tam, kde byly ceny vyšší, protože potenciální dodatečné zisky z vývozu byly omezeny vývozními omezeními uloženými indonéskou vládou.

153    Vzhledem k tomu, že tento argument byl odmítnut, je třeba zamítnout první bod této části žalobního důvodu v celém rozsahu.

–       Ke kontrole cen ze strany PTPN

154    Ve druhém bodu této části žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise dospěla neprávem k závěru, že indonéská vláda prostřednictvím PTPN snižovala ceny CPO na domácím trhu.

155    Úvodem je třeba připomenout, jak vyplývá z bodů 91 až 99 a 126 odůvodnění prozatímního nařízení a z bodů 120 a 123 odůvodnění napadeného nařízení, že Komise použila vzhledem k nedostatečné spolupráci dodavatelů CPO a PTPN ustanovení čl. 28 odst. 1 základního nařízení a své závěry založila na dostupných údajích.

156    Žalobkyně na prvním místě vytýkají Komisi, že dospěla k závěru, že PTPN stanovila své ceny CPO na uměle nízké úrovni a nejednala na trhu jako racionální subjekt. Tvrdí, že PTPN, která se na celkových dodávkách CPO v Indonésii podílela pouze 6 až 9 %, neurčovala své ceny, neboť na jedné straně byly tyto ceny určovány prostřednictvím denních aukcí odrážejících nabídku a poptávku v Indonésii a na druhé straně skutečnost, že indonéské ceny CPO byly nižší než na mezinárodních trzích, byla způsobena tím, že Indonésie byla hlavním světovým producentem CPO. Z informací poskytnutých osmi dodavateli CPO vyplývá, že jejich prodej CPO byl ziskový, což svědčí o tom, že se řídili cenami PTPN, protože je považovali za ziskové, a což též znamená, že PTPN jednala jako racionální subjekt.

157    V tomto ohledu vyplývá z bodů 128 až 131 odůvodnění prozatímního nařízení, že PTPN je skupina společností zcela ve vlastnictví státu, která je přímo ovládaná indonéskou vládou a která vyrábí různé komodity, včetně CPO.

158    V bodech 132 a 133 odůvodnění prozatímního nařízení je vysvětleno, a mezi účastníky řízení je to nesporné, že PTPN organizuje každodenní aukce za účelem prodeje svého CPO. Před zahájením denního nabídkového řízení určí PTPN pro daný den „cenovou představu“, nemá však povinnost odmítnout nabídky nižší, než je tato „cenová představa“.

159    Komise vycházela z řady dostupných údajů a dospěla k závěru, že PTPN stanovuje své ceny CPO na uměle nízké úrovni. Zaprvé z bodu 151 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že indonéská vláda ovlivňuje rozhodnutí PTPN, pokud jde o cenovou politiku PTPN. Pokud totiž byla cena nabídnutá za CPO nižší než „cenová představa“ stanovená pro daný den, mohlo představenstvo PTPN, v němž byla zastoupena pouze indonéská vláda, rozhodnout o přijetí nabídky, k čemuž pravidelně docházelo. Zadruhé, z bodu 125 odůvodnění napadeného nařízení a z bodu 135 odůvodnění prozatímního nařízení vyplývá, že dostupné informace ukázaly, že PTPN, řídící se příkazy indonéské vlády, vykazovala v posledních letech ztráty. Zatřetí, jak vyplývá z bodů 122 až 124 odůvodnění napadeného nařízení, Komise nemohla získat žádný důkaz o tom, že „cenová představa“ odráží tržní cenu vyplývající z konkurenčního nabídkového řízení. Naopak domácí cena CPO byla nižší než kterákoli z mezinárodních referenčních hodnot.

160    Tato zjištění nemohou být zpochybněna skutečností, která vyplývá z bodu 146 odůvodnění prozatímního nařízení, že PTPN zajišťuje pouze 6 až 9 % celkových dodávek CPO v Indonésii, z čehož podle žalobkyň vyplývá, že odběratelé CPO, kteří jsou velkými podniky, mohou v souladu s pravidlem nabídky a poptávky vnucovat své ceny jak PTPN, tak menším dodavatelům CPO.

161    Zajisté je totiž třeba uvést, že trh se vyznačuje takovou nerovnováhou ve prospěch odběratelů CPO, což jsou velké podniky s „vyrovnávací kupní silou“. Komise to připustila v bodě 146 odůvodnění prozatímního nařízení. Tato okolnost však nemůže zpochybnit závěr, že indonéská vláda mohla prostřednictvím PTPN zavést mechanismus určování cen. Jak totiž Komise uvedla v bodě 146 odůvodnění prozatímního nařízení, aniž to bylo zpochybněno, další charakteristikou trhu s CPO, tentokrát na straně nabídky, je jeho roztříštěnost mezi velký počet malých podniků, zejména jednotlivých zemědělců. V takové souvislosti, jakmile PTPN stanovila cenu pro daný den, bylo pro dodavatele CPO s malým podílem na trhu velmi obtížné stanovit vyšší prodejní ceny pro odběratele s významnou kupní silou. Tvrzení žalobkyň, že struktura trhu bránila PTPN stanovovat ceny, je proto třeba odmítnout. Naopak se zdá, že tato struktura trhu byla faktorem, který umožnil PTPN stanovovat ceny CPO.

162    Na základě výše uvedených skutečností je třeba konstatovat, že se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když na základě dostupných údajů dospěla v bodech 124 a 125 odůvodnění napadeného nařízení k závěru, že PTPN nejednala na trhu jako racionální hospodářský subjekt a stanovila cenu CPO pod referenční hodnotou.

163    Na druhém místě žalobkyně zpochybňují závěr Komise uvedený v bodě 145 prozatímního nařízení, že „zveřejňováním denní jednotkové ceny surového palmového oleje stanoví indonéská vláda účinně maximální cenu, za kterou bude komodita prodávána v daný den“. Podle žalobkyň je CPO komoditou obchodovanou po celém světě na základě různých široce dostupných indexů a není neobvyklé, že jeho cena sleduje specifické trendy, přičemž analýza Komise prokazuje, že indonéský trh s CPO je vysoce konkurenční.

164    Z bodu 160 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že Komise dospěla k závěru, že v projednávaném případě indonéská vláda jedná prostřednictvím PTPN jako tvůrce cen na indonéském domácím trhu a že se všichni nezávislí dodavatelé CPO řídí těmito cenovými ukazateli. Komise totiž především zjistila, a žalobkyně tato zjištění platně nezpochybňují, jak vyplývá z výše uvedených bodů 157 až 159, že PTPN stanovuje své ceny CPO na uměle nízké úrovni. Následně Komise v bodech 140 a 141 odůvodnění prozatímního nařízení uvedla, že PTPN zveřejňuje výsledek denního nabídkového řízení na své on-line platformě vždy v 15:30 hod. v den konání nabídkového řízení a že uvádí přesnou přiřknutou jednotkovou cenu CPO a dále že se každodenní jednání mezi jinými dodavateli CPO, než je PTPN, a odběrateli CPO, při kterých jsou počáteční cenou denní ceny stanovené PTPN, obvykle uskutečňují, jakmile jsou známy výsledky nabídkových řízení PTPN. Denní cena CPO na domácím trhu úzce odráží přiřknutou jednotkovou cenu každodenní aukce organizované PTPN a jednotková cena placená vyvážejícími výrobci státem nevlastněným producentům CPO byla navíc během období šetření vždy stejná nebo nižší než cena PTPN pro daný den. Konečně, jak vyplývá z bodu 138 odůvodnění napadeného nařízení, k těmto událostem došlo v situaci, kdy indonéská vláda přijala opatření omezující možnosti dodavatelů vyvážet jejich CPO.

165    V takovém kontextu se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že činnost indonéské vlády představovala pověření nebo nařízení ve vztahu k dodavatelům CPO prostřednictvím transparentního „stanovování cen“ PTPN ve smyslu judikatury citované výše v bodech 116 až 118.

166    Na třetím místě žalobkyně tvrdí, že Komise porušila čl. 28 odst. 5 základního nařízení tím, že nezohlednila informace týkající se činnosti PTPN, které jí žalobkyně poskytly.

167    Článek 28 základního nařízení podle judikatury povoluje orgánům vycházet z dostupných údajů s cílem neohrozit účinnost obchodních ochranných opatření v Unii pokaždé, když se unijní orgány potýkají s odmítnutím nebo nedostatkem spolupráce v rámci šetření (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Maxcom v. City Cycle Industries, C‑248/15 P, C‑254/15 P a C‑260/15 P, EU:C:2017:62, bod 67), avšak nezavazuje je k použití nejlepších dostupných údajů (rozsudek ze dne 11. září 2014, Gold East Paper a Gold Huasheng Paper v. Rada, T‑444/11, EU:T:2014:773, bod 94). Z toho vyplývá, že široká posuzovací pravomoc Komise v oblasti obchodních ochranných opatření se v souladu s judikaturou uvedenou výše v bodě 26 použije také při uplatňování článku 28 základního nařízení.

168    V této souvislosti čl. 28 odst. 5 základního nařízení stanoví, že pokud se závěry Komise opírají o ustanovení odstavce 1 tohoto článku, včetně informací obsažených v podnětu, musí být tyto informace „ověřeny na základě informací z jiných dostupných nezávislých zdrojů […] nebo na základě informací, které v průběhu šetření podali jiní účastníci řízení“, „je-li to proveditelné a s ohledem na lhůty pro šetření“.

169    V projednávaném případě je třeba konstatovat, jak správně zdůrazňuje Komise, že žalobkyně nezpochybňují použití čl. 28 odst. 1 základního nařízení (viz výše bod 155). Tvrdí, že Komise měla zohlednit informace, které poskytly během šetření podle čl. 28 odst. 5 základního nařízení.

170    Žalobkyně přitom ve svých písemnostech nezpochybňují skutková zjištění Komise, ale jejich posouzení. Skutkové okolnosti, kterých se dovolávají, totiž že prodeje osmi dodavatelů CPO spojených se skupinou Wilmar jsou ziskové a že CPO je komoditou, se kterou se obchoduje po celém světě, na základě široce dostupných indexů, nemohou zpochybnit závěry Komise.

171    V každém případě potřeba zajistit účinnost obchodních ochranných opatření rovněž odůvodňuje, aby za okolností, jako jsou okolnosti projednávaného případu, byly uvedené orgány oprávněny vycházet ze souboru takových shodujících se nepřímých důkazů, jaké jsou uvedeny výše v bodech 158 až 159, na jejichž základě lze dospět k závěru, že CPO je dodáván za nižší než přiměřenou cenu (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Maxcom v. Chin Haur Indonesia, C‑247/15 P, C‑253/15 P a C‑259/15 P, EU:C:2017:61, bod 64 a citovaná judikatura).

172    Tato argumentace žalobkyň, a v důsledku toho i celý druhý bod této části žalobního důvodu musí být zamítnuty.

–       Činnost spočívající v „pověření“ nebo „nařízení“

173    Ve třetím bodu této části žalobního důvodu předkládají žalobkyně řadu argumentů, které mají prokázat, že indonéští dodavatelé CPO nebyli vystaveni žádné formě hrozby nebo nucení, aby na indonéském trhu prodávali CPO za nižší ceny.

174    Je třeba konstatovat, že v rámci tohoto bodu žalobkyně opakují některé argumenty týkající se účinků vývozní dávky, které již byly odmítnuty v rámci analýzy předchozích bodů. Argumenty týkající se dopadu vývozní dávky, konkrétně skutečnosti, že většina indonéské produkce CPO se vyváží, volby dodavatelů CPO prodávat na domácím nebo světovém trhu, účinků vývozní dávky na domácí ceny CPO a vztahu mezi indonéskými cenami CPO a světovými cenami, již totiž byly odmítnuty výše v bodech 136 až 153.

175    Žalobkyně rovněž zpochybňují závěry, které Komise vyvodila ze dvou článků v tisku citovaných v bodech 153 a 154 odůvodnění prozatímního nařízení, a tvrdí, že Komise neprokázala příčinnou souvislost mezi podporou indonéské vlády výrobnímu odvětví CPO a tvrzeními, že tato podpora byla použita k jejich donucování k dodávkám CPO za cenu nižší než přiměřenou. Podle žalobkyň se dotčené články týkaly podpory drobných zemědělců ze strany indonéské vlády, přičemž tato podpora má uspokojit zvýšenou spotřebu CPO z hlediska objemu, nikoli ceny. Neexistuje žádná forma donucení, ani hrozby s cílem zajistit, aby tyto objemy CPO byly dodávány za cenu nižší než přiměřenou.

176    Tato argumentace žalobkyň je založena na nesprávném výkladu prozatímního nařízení. Oba dva dotčené články v tisku mají prokázat, jak tvrdí Komise ve svých písemnostech a v bodě 153 odůvodnění prozatímního nařízení, že indonéská vláda aktivně zasahovala na trhu s CPO, aby dodavatele CPO vybízela k dodržování mandátu, který jim byl uložen, a poskytovala za tímto účelem subvence, aby zajistila, že producenti CPO nebudou při provádění cílů indonéské vlády nepříznivě ovlivněni. Komise v témže bodu odůvodnění vysvětluje, že indonéská vláda podporuje producenty CPO v podstatě ve prospěch výrobců bionafty. Komise mimoto tyto subvence neposuzovala izolovaně, ale jako součást souboru opatření, kterými pobízela indonéská vláda producenty CPO k prodeji jejich výrobků na místním trhu za nižší ceny, než by tomu bylo jinak (bod 162 odůvodnění prozatímního nařízení).

177    Tento bod a v důsledku toho i celá první část druhého žalobního důvodu musí být proto zamítnuty.

 Ke druhé části druhého žalobního důvodu vycházející z porušení čl. 3 bodu 1 písm. b) základního nařízení a ze zjevně nesprávných posouzení, kterých se Komise dopustila tím, že dospěla k závěru, že indonéská vláda podporovala příjmy výrobců bionafty

178    V rámci druhé části druhého žalobního důvodu žalobkyně vytýkají Komisi, že měla za to, že existuje příjmová a cenová podpora ve prospěch výrobců bionafty ve smyslu čl. 3 bodu 1 písm. b) základního nařízení.

179    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že žalobkyně v rámci této části nezpochybňují existenci opatření přijatých indonéskou vládou, jak je Komise vyložila v bodech 188 až 190 odůvodnění prozatímního nařízení, jehož závěry byly potvrzeny v bodě 169 odůvodnění napadeného nařízení, ale jejich kvalifikaci jako „příjmové či cenové podpory“ ve smyslu čl. 3 bodu 1 písm. b) základního nařízení.

180    Vzhledem k tomu, že tento výraz není v základním nařízení definován, musí být v souladu s judikaturou uvedenou výše v bodě 113 vykládán v souladu s jeho obvyklým smyslem v běžném jazyce s přihlédnutím ke kontextu, ve kterém je použit, a cílům, které sleduje právní úprava, jejíž je součástí.

181    Cílem článku 3 základního nařízení je definovat pojem „subvence“, která odůvodňuje uložení vyrovnávacího cla. Konkrétně čl. 3 bod 1 uvedeného nařízení v písm. a) stanoví, že se má za to, že subvence byla poskytnuta, pokud byl poskytnut „finanční příspěvek“, „nebo“, v písm. b), pokud se vyskytuje „jakákoli forma příjmové či cenové podpory ve smyslu článku XVI GATT 1994“. Z toho vyplývá, že cílem čl. 3 bodu 1 písm. b) základního nařízení je stanovit alternativní formu subvence k formě uvedené v písm. a), jak to jasně vyplývá z použití souřadicí spojky „nebo“ vyjadřující alternativu za účelem rozšíření okruhu případů, na něž toto ustanovení dopadá.

182    Toto ustanovení se používá v souvislosti s určením existence subvence a pro svůj výklad výslovně odkazuje na článek XVI GATT, z čehož vyplývá úmysl unijního normotvůrce omezit si svůj rozhodovací prostor při uplatňování pravidel GATT a WTO (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2015, Komise v. Rusal Armenal, C‑21/14 P, EU:C:2015:494, body 40 a 41 a citovaná judikatura). Tento článek odkazuje na „subvenci, včetně jakékoli formy příjmové nebo cenové podpory, která má přímý nebo nepřímý účinek na zvýšení vývozu výrobku z území uvedené smluvní strany nebo na snížení dovozu tohoto výrobku na její území“. Z toho vyplývá, že ve smyslu tohoto ustanovení je „příjmová či cenová podpora“ formou subvence a že se toto ustanovení zaměřuje na účinky této subvence na vývoz a dovoz.

183    Podle svého obvyklého smyslu v běžném jazyce slovo „podpora“ znamená „pomoc“, „oporu“, „ochranu“, „výpomoc“ nebo „podpěru“ a činnost „podporovat“ znamená „zachovávat, nést, podpírat“ nebo „pomáhat, protěžovat, povzbuzovat, podpírat“. Ze znění čl. 3 bodu 1 písm. b) základního nařízení, jakož i z článku XVI GATT vyplývá, že taková činnost může mít „jakoukoli formu“ nebo „jakoukoli podobu“, což je formulace, která ponechává otevřený prostor pro „vzhled“, „podobu“, „uspořádání“ nebo „způsob či formu jednání nebo postupu“. Pojem „příjmová či cenová podpora“ je tedy třeba vykládat tak, že zahrnuje jakoukoli činnost vlády, která přímo či nepřímo vede k udržení stability příjmů nebo cen nebo k jejich růstu. Ze skutečnosti, že čl. 3 bod 1 písm. b) základního nařízení odkazuje na článek XVI GATT, vyplývá, že by měly být zváženy také účinky této činnosti na vývoz a dovoz.

184    V projednávaném případě Komise za účelem prokázání existence příjmové nebo cenové podpory v prozatímním nařízení, jehož závěry jsou potvrzeny v bodě 169 odůvodnění napadeného nařízení, zjistila, že prostřednictvím řady opatření, konkrétně systému omezení vývozu CPO, faktického stanovování cen CPO na domácím trhu na uměle nízké úrovni a přímých subvencí producentům CPO, které je měly přimět k plnění vládních cílů, posuzovaných v širším kontextu podpory rozvoje výrobního odvětví bionafty, zejména prostřednictvím povinného přimíchávání, jakož i zřízení fondu na podporu pěstování palmy olejné ve prospěch výrobců bionafty, měla indonéská vláda v úmyslu zasahovat na trhu, aby zajistila konkrétní výsledek, a sice to, že výrobci bionafty budou mít prospěch z uměle nízkých cen za dodávky CPO, tedy suroviny, která tvoří přibližně 90 % jejich výrobních nákladů.

185    Komise dospěla v bodě 191 odůvodnění prozatímního nařízení k závěru, že tato opatření indonéské vlády poskytla výrobcům bionafty příjmovou podporu tím, že jim umožnila přístup k hlavní surovině a prvku nákladů za cenu, která je nižší než světová tržní cena, což se poté promítá do uměle vyšších zisků plynoucích především z vývozu na třetí trhy. Komise rovněž zaznamenala výrazný nárůst vývozu bionafty v roce 2018, jak je uvedeno v tabulce 2 v bodě 192 odůvodnění prozatímního nařízení. Tato analýza byla v plném rozsahu potvrzena napadeným nařízením (viz bod 169 odůvodnění napadeného nařízení).

186    Žalobkyně na prvním místě tvrdí, že výklad pojmu příjmová či cenová podpora je v rozporu s judikaturou WTO, konkrétně s úvahami obsaženými ve zprávě zvláštní skupiny WTO nazvané „Čína – Vyrovnávací a antidumpingová cla na válcovanou elektroocel s orientovanou strukturou, původem ze Spojených států“ přijaté dne 15. června 2012 (WT/DS 414/R). Odvolávají se konkrétně na bod 7.85 této zprávy, kde je uvedeno, že „pojem ‚cenová podpora‘ nezahrnuje každý zásah vlády, který může mít účinek na ceny, jako jsou cla a množstevní omezení“, a že „zvláště není jasné, zda má [čl. 1.1 písm. a) bod 2] zahrnovat všechny druhy vládních opatření, která jinak nepředstavují finanční příspěvek, ale mohou mít nepřímý vliv na trh, včetně cen“.

187    Aniž je dotčena judikatura uvedená výše v bodech 38 a 39, je třeba poukázat na to, že v této věci se zvláštní skupina vyjádřila k dohodám o dobrovolných omezeních na dovoz oceli do Spojených států, u nichž zjistila, že na ceny mají pouze vedlejší sekundární účinek nejistého významu. Zvláštní skupina měla za to, že věta „jakákoli podoba […] podpory […] cen“, uvedená v prvním článku odst. 1.1 písm. a) bodu 2 dohody SCM nemá dostatečně široký rozsah působnosti, aby zahrnovala takové dohody. Proto se tento spor netýkal řady opatření, která měla tentýž účel a tutéž povahu jako opatření zkoumaná napadeným nařízením, zejména zvláštních vývozních omezení a faktického určování cen prostřednictvím podniku vlastněného ze 100 % indonéskou vládou.

188    Žalobkyně na druhém místě vytýkají Komisi, s odkazem na několik bodů odůvodnění prozatímního nařízení, že neprávem dospěla k závěru, že indonéská vláda měla v úmyslu podpořit používání bionafty v Indonésii snížením cen CPO, a že existoval soubor opatření na podporu odvětví bionafty, který dokládal existenci příjmové podpory.

189    Co se týče prvního bodu, je třeba poznamenat, že žalobkyně nezpochybňují důkazy, které Komise použila k prokázání záměru indonéské vlády podpořit domácí výrobní odvětví bionafty, ale skutečnost, že se tyto důkazy týkají záměru uvedené vlády poskytnout tuto podporu prostřednictvím snížení cen CPO.

190    Tento argument je však založen na nesprávném výkladu prozatímního nařízení. Na jedné straně totiž vývozní daň a clo uvedené v bodě 182 odůvodnění prozatímního nařízení patří mezi opatření, která Komisi umožnila dospět k závěru, že dodavatelé CPO byli pověřeni dodávat CPO za cenu nižší než přiměřenou nebo jim bylo nařízeno tak činit (viz výše body 121 až 132). Tatáž úvaha platí pro fond na podporu pěstování palmy olejné uvedený v bodě 186 odůvodnění prozatímního nařízení, který byl financován z vývozní dávky z CPO a jeho derivátů (bod 117 prozatímního nařízení). Na druhé straně z prozatímního nařízení vyplývá, že Komise v bodech 182 až 186 odůvodnění nejprve konstatovala záměr indonéské vlády podporovat domácí výrobní odvětví bionafty, a až poté v bodech 188 až 190 odůvodnění vyložila jednotlivé nástroje, kterými indonéská vláda zasahovala na trhu s CPO, aby podpořila rozvoj odvětví výroby bionafty.

191    Z bodů odůvodnění uvedených v předchozím bodu vyplývá, že Komise právně dostačujícím způsobem prokázala záměr indonéské vlády rozvíjet odvětví výroby bionafty prostřednictvím zásahů na trhu s CPO a že tento argument žalobkyň musí být odmítnut.

192    Co se týče druhého bodu, žalobkyně na podporu svých tvrzení týkajících se souboru opatření na podporu odvětví výroby bionafty odkazují na své argumenty uvedené v předchozí části žalobního důvodu. Vzhledem k tomu, že první část druhého žalobního důvodu žalobkyň byla zamítnuta, je třeba tento argument rovněž odmítnout.

193    Žalobkyně na třetím místě tvrdí, že Komise neprokázala, jakým způsobem měl tento soubor opatření přímý nebo nepřímý účinek na zvýšení vývozu výrobku pocházejícího z území Indonésie nebo na snížení dovozu tohoto výrobku na její území, jak to vyžaduje článek XVI GATT. Z údajů v tabulce 2 v bodě 192 odůvodnění prozatímního nařízení podle nich vyplývá, zaprvé, že indonéský vývoz bionafty v letech 2015 až 2018 výrazně poklesl, a zadruhé, že je pravděpodobnější, že tento soubor opatření snížil vývoz bionafty, neboť zvýhodnil domácí spotřebu, zatímco opatření údajně ovlivňující CPO byla pro výrobce bionafty stejná, ať už vyvážejí, či nikoli.

194    V tomto ohledu je třeba zaprvé zdůraznit, podobně jak to učinila Komise v bodě 193 odůvodnění prozatímního nařízení, že údaje v tabulce 2 v bodě 192 odůvodnění uvedeného nařízení ukazují, že indonéský vývoz bionafty se v období, kdy platila opatření na ochranu obchodu v Unii (od listopadu 2013 do března 2018), výrazně snížil a poté se v roce 2018 zotavil a v porovnání s rokem 2017 vzrostl o 847,59 % (viz body 281, 282, 322 a 323 odůvodnění prozatímního nařízení). Kromě toho, jak uvádí Komise v bodě 193 odůvodnění, snížení vývozu v období, kdy se uplatňovala opatření na ochranu obchodu v Unii, bylo doprovázeno zvýšením zásob.

195    Zadruhé, jak Komise správně zdůrazňuje v bodě 191 odůvodnění prozatímního nařízení, opatření zavedená indonéskou vládou umožnila výrobcům bionafty mít přístup k hlavní surovině a prvku nákladů za cenu, která je nižší než světová tržní cena, což se poté promítá do uměle vyšších zisků plynoucích především z vývozu na třetí trhy. Kromě toho skutečnost, že pověření k přimíchávání má zvýšit domácí spotřebu bionafty, nezpochybňuje závěr, že soubor opatření zavedených indonéskou vládou, včetně přímého převodu finančních prostředků z fondu na podporu pěstování palmy olejné, měl vliv na vývoz bionafty.

196    Tyto argumenty žalobkyň je proto třeba odmítnout.

197    Z těchto zjištění vyplývá, že Komise neporušila čl. 3 bod 1 písm. b) základního nařízení a nedopustila se zjevně nesprávného posouzení, když dospěla k závěru, že opatření zavedená indonéskou vládou lze kvalifikovat jako příjmovou či cenovou podporu ve prospěch výrobců bionafty.

 Ke třetí části druhého žalobního důvodu vycházející z porušení čl. 3 bodu 2 a čl. 6 písm. d) základního nařízení a ze zjevně nesprávných posouzení, kterých se Komise dopustila při stanovení výhody poskytnuté výrobcům bionafty

198    Ve třetí části druhého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise tím, že zjistila existenci výhody a použila nesprávné referenční ceny pro výpočet uvedené výhody, porušila čl. 3 bod 2 a čl. 6 písm. d) základního nařízení.

199    V tomto ohledu je důležité poznamenat, že článek 3 základního nařízení stanoví, že se má za to, že subvence byla poskytnuta, pokud existuje „finanční příspěvek“ nebo „příjmová či cenová podpora“ ze strany vlády a je-li tím poskytnuta „výhoda“. Články 6 a 7 uvedeného nařízení stanoví podrobně podmínky pro výpočet poskytnuté „výhody“. Pokud jde o finanční příspěvek nebo příjmovou či cenovou podporu spočívající v dodávání zboží vládou, čl. 6 písm. d) základního nařízení v podstatě stanoví, že dodáváním je poskytnuta výhoda, uskutečňuje-li se za cenu nižší než přiměřenou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. dubna 2019, Jindal Saw a Jindal Saw Italia v. Komise, T‑300/16, EU:T:2019:235, body 195 a 196).

200    Článek 6 uvedeného nařízení stanoví pravidla pro určení, zda lze v závislosti na druhu dotčeného opatření považovat toto opatření za „výhodu poskytnutou příjemci“. Podle těchto pravidel se o výhodu jedná, pokud příjemce obdržel finanční příspěvek, který mu umožňuje získat výhodnější podmínky, než jaké by měl na trhu. Pokud jde konkrétně o dodání zboží, čl. 6 písm. d) základního nařízení stanoví, že o výhodu se jedná pouze tehdy, pokud „zboží bylo dodáno […] za cenu nižší než přiměřenou“, přičemž „[p]řiměřenost odměny se určuje s ohledem na podmínky převládající na trhu s danými výrobky a službami v zemi dodání výrobků, poskytnutí služeb nebo nákupu výrobků (včetně ceny, jakosti, dostupnosti, prodejnosti, dopravy a ostatních nákupních nebo prodejních podmínek)“. Z tohoto znění vyplývá, že se určení „výhody“ provádí srovnáním, které vzhledem k tomu, že jím má být posouzena přiměřenost zaplacené ceny ve vztahu k obvyklým podmínkám na trhu, v zásadě v zemi dodání, musí vzít v úvahu všechny nákladové prvky, jež musí nést příjemce v souvislosti s přijetím zboží dodaného vládou. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že metoda použitá Komisí při výpočtu výhody musí v co největší možné míře umožnit promítnutí výhody skutečně poskytnuté příjemci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. dubna 2019, Jindal Saw a Jindal Saw Italia v. Komise, T‑300/16, EU:T:2019:235, body 208 až 210).

201    V projednávaném případě vyplývá z bodů 170 a 171 odůvodnění napadeného nařízení, že Komise určila existenci výhody tím, že jako referenční cenu pro účely srovnání použila ceny FOB (free on board) CPO při vývozu z Indonésie do ostatních částí světa, jak jsou uvedeny v indonéské vývozní statistice, a že vypočítala výhodu poskytnutou příjemci jako součet rozdílů mezi těmito referenčními cenami CPO vypočítanými pro jednotlivé měsíce období šetření a cenami placenými za CPO pořizovaný na domácím trhu.

202    Žalobkyně tvrdí, že Komise při určování výhody poskytované výrobcům bionafty použila nesprávnou referenční hodnotu, aby dospěla k závěru, že CPO byl na indonéský trh dodáván za cenu nižší než přiměřenou.

203    Žalobkyně na prvním místě tvrdí, že Komise měla při analýze přiměřenosti ceny použít jako referenční hodnotu domácí ceny, které byly stanoveny trhem.

204    Komise však dospěla k závěru, že ceny CPO na indonéském trhu stanoví PTPN, přičemž argumenty žalobkyň, kterými se tyto domáhaly zneplatnění závěrů Komise, již byly odmítnuty v rámci první části tohoto žalobního důvodu, a že „cenová představa“ navržená PTPN nijak neodráží tržní cenu vyplývající z konkurenčního nabídkového řízení (body 124 a 148 odůvodnění napadeného nařízení).

205    Vzhledem k narušení trhu způsobenému zásahem indonéské vlády (bod 198 odůvodnění prozatímního nařízení) proto mohla mít Komise v bodě 197 odůvodnění prozatímního nařízení oprávněně za to, že nákupní cenu CPO bylo třeba srovnat s příslušnou referenční cenou podle čl. 6 písm. d) základního nařízení, takže argument žalobkyň musí být odmítnut.

206    Žalobkyně na druhém místě tvrdí, že Komise nesprávně srovnávala ceny CPO na domácím indonéském trhu s malajskými domácími cenami a indonéskými vývozními cenami. Konkrétně vývozní ceny FOB podle nich zahrnují vývozní dávku, která domácí transakce nezatěžuje. Kromě toho měla Komise provést úpravy referenční ceny, aby zajistila, že použitá referenční hodnota odráží podmínky, za kterých by se s CPO obchodovalo za tržních podmínek.

207    Z bodu 182 odůvodnění napadeného nařízení i z bodu 198 odůvodnění prozatímního nařízení předně vyplývá, že Komise nepoužila malajské ceny jako referenční cenu pro stanovení výše dotčené výhody. Skutečnost, že Komise v jiné části prozatímního nařízení (bod 163 odůvodnění prozatímního nařízení) srovnávala indonéské domácí ceny CPO s malajskými cenami, aby dospěla k závěru, že cena stanovená PTPN nebyla spravedlivá a že domácí ceny v Indonésii byly nižší než tržní cena, jak uvádějí žalobkyně, je v souvislosti se stanovením výhody poskytované výrobcům bionafty irelevantní. Toto tvrzení žalobkyň je proto třeba odmítnout.

208    Z bodu 198 odůvodnění prozatímního nařízení dále vyplývá, že Komise měla za to, že ceny FOB při vývozu CPO z Indonésie do ostatních částí světa představují vhodnou referenční hodnotu, jelikož jsou stanoveny podle zásad volného trhu, odrážejí převládající tržní podmínky v Indonésii a nejsou zkresleny zásahy vlády, a jsou proto nejlepším ukazatelem toho, jaká by byla indonéská domácí cena, kdyby nedošlo k narušení v důsledku zásahu indonéské vlády. Žalobkyně ve vztahu k této analýze tvrdí, že i kdyby byly ceny CPO na indonéském domácím trhu zkreslené, není vývozní cena FOB platnou referenční cenou, protože je sama zkreslená vývozními omezeními.

209    Tento argument je třeba odmítnout. Skutečnost, že cena FOB při vývozu CPO z Indonésie zahrnuje účinky vývozní dávky, jak upřesňuje Komise v bodech 173 a 181 odůvodnění napadeného nařízení, totiž neznamená, že je tato cena zkreslená. Naopak, vzhledem k tomu, že cena CPO na domácím trhu byla v důsledku řady opatření, včetně vývozní daně a dávky a stanovování cen PTPN, nižší než přiměřená, odpovídala vývozní cena CPO po zaplacení vývozní dávky, jak Komise správně zdůrazňuje, vývozní ceně nabízené prodejci. Ačkoli je vývozní dávka jedním z opatření, která vedou dodavatele CPO k prodeji na domácím trhu za ceny nižší než přiměřené, neznamená to, že je v jejím důsledku indonéská vývozní cena FOB nevhodná jako referenční cena pro výpočet výhody. Jak totiž Komise správně usoudila, tato cena v souladu s pravidlem stanoveným v čl. 6 písm. d) základního nařízení a judikaturou citovanou výše v bodě 200 v co největší možné míře odráží výhodu skutečně poskytnutou příjemci.

210    Konečně je třeba odmítnout i argument žalobkyň, že Komise měla provést úpravy referenční ceny. Zaprvé přístup žalobkyň, podle kterého měla být vývozní dávka odečtena, byl již odmítnut v předchozím bodě. Zadruhé, pokud žalobkyně tvrdí, že byly nezbytné další úpravy referenční ceny, nepředložily dostatečné důkazy o tom, o jaké úpravy by se mělo jednat a proč jsou nezbytné. Přitom k prokázání, že se unijní orgán dopustil zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu, které může odůvodnit zrušení aktu, se takový důkaz vyžaduje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. září 2014, Gold East Paper a Gold Huasheng Paper v. Rada, T‑444/11, EU:T:2014:773, bod 62).

211    Na třetím místě se žalobkyně na podporu své argumentace odvolávají na zprávu odvolacího orgánu WTO nazvanou „Spojené státy – vyrovnávací opatření na některé za tepla válcované ploché výrobky z uhlíkové oceli z Indie“ přijatou dne 8. prosince 2014 (WT/DS 436/AB/R), kde se v bodech 4.148 a 4.151 uvádí, že „určení, zda je cena ‚nižší než přiměřená‘ ve smyslu čl. 14 písm. d), vyžaduje výběr srovnávacího kritéria – to znamená ceny, která bude referenční hodnotou – s nímž se porovná cena určená vládou za dané zboží“, a že tato referenční hodnota „musí být tvořena tržně stanovenými cenami za totožné nebo podobné zboží, které se vztahují k existujícím tržním podmínkám pro dané zboží v zemi dodavatele, odkazují na ně nebo jsou s nimi spojeny“. Aniž je dotčena judikatura citovaná výše v bodech 38 a 39, je třeba konstatovat, že zjištění učiněná v této zprávě nezpochybňují analýzu Komise uvedenou výše v bodech 201, 205 a 208, která rovněž odkazuje na dostupnou tržní cenu téhož výrobku, zejména s ohledem na úvahu uvedenou v bodě 4.155 uvedené zprávy, podle níž „[p]řestože analýza referenčních hodnot začíná zkoumáním cen daného zboží v dané zemi, nebylo by vhodné tyto ceny používat, pokud nejsou určeny trhem“.

212    V důsledku toho je třeba tento argument, a tedy i celou třetí část druhého žalobního důvodu zamítnout.

213    S ohledem na tyto úvahy musí být druhý žalobní důvod v plném rozsahu zamítnut.

 Ke třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 8 odst. 8 základního nařízení a ze zjevně nesprávného posouzení, kterého se Komise dopustila, když dospěla k závěru, že existuje hrozba podstatné újmy výrobnímu odvětví Unie 

214    V rámci třetího žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise porušila čl. 8 odst. 8 základního nařízení a dopustila se zjevně nesprávného posouzení, když dospěla k závěru, že výrobnímu odvětví Unie hrozí podstatná újma, a to na základě nesprávného předpokladu, že výrobní odvětví Unie je v nejisté situaci.

215    Komise podporovaná organizací EBB tento žalobní důvod zpochybňuje.

216    V projednávaném případě dospěla Komise v bodech 319 a 320 odůvodnění napadeného nařízení k závěru, že výrobní odvětví Unie neutrpělo v období šetření podstatnou újmu, třebaže uvedené výrobní odvětví nebylo silné. Měla však za to, že v projednávaném případě existuje hrozba podstatné újmy uvedenému výrobnímu odvětví.

217    V tomto ohledu je třeba úvodem připomenout, že čl. 2 písm. d) základního nařízení definuje pojem „újma“ tak, že se jím rozumí, není-li stanoveno jinak, zejména podstatná újma výrobnímu odvětví Unie nebo hrozba podstatné újmy takovému výrobnímu odvětví, a pro výklad tohoto pojmu odkazuje na ustanovení článku 8.

218    Článek 8 odst. 1 tohoto nařízení upravuje zjišťování újmy. To musí zahrnovat objektivní posouzení jednak objemu dovozu subvencovaných výrobků a účinku tohoto dovozu na ceny obdobných výrobků na trhu Unie a jednak následného vlivu tohoto dovozu na výrobní odvětví Unie.

219    Článek 8 odst. 4 základního nařízení stanoví, že posouzení účinků dovozu subvencovaných výrobků na dotčené výrobní odvětví Unie zahrnuje posouzení všech relevantních hospodářských činitelů a ukazatelů, které ovlivňují stav daného výrobního odvětví, včetně skutečnosti, že výrobní odvětví dosud nepřekonalo účinky dřívějšího subvencování nebo dumpingu.

220    Článek 8 odst. 5 upřesňuje, že je třeba prokázat pomocí všech relevantních důkazů týkajících se situace výrobního odvětví Unie, že toto výrobní odvětví utrpělo újmu. Tento článek konkrétně stanoví, že k tomu zejména patří důkaz o tom, že objem nebo cena či objem i cena zjištěné podle odstavce 2 mají na výrobní odvětví Unie nepříznivé účinky ve smyslu odstavce 4 a že tyto účinky dosahují takových rozměrů, že mohou být označeny jako podstatné (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Transnational Company „Kazchrome“ a ENRC Marketing v. Rada, C‑10/12 P, nezveřejněný, EU:C:2013:865, bod 49).

221    Článek 8 odst. 8 základního nařízení upravuje „zjištění, zda hrozí podstatná újma“. Je blíže uvedeno, že toto zjištění musí vycházet ze skutečností, a nikoli pouze z tvrzení, domněnek nebo vzdálené možnosti a že změna okolností, jež by přivodila stav, v němž by subvence působila újmu, musí být zřetelně předvídatelná a musí hrozit bezprostředně. Z toho vyplývá, že zjištění hrozící újmy musí jasně vyplývat ze skutkových okolností projednávané věci. Z toho rovněž vyplývá, že újma, která je předmětem hrozby, musí nastat brzy (obdobně viz rozsudek ze dne 29. ledna 2014, Hubei Xinyegang Steel v. Rada, T‑528/09, EU:T:2014:35, bod 54).

222    Toto ustanovení indikativně stanoví faktory, které je třeba zohlednit při zjišťování hrozby podstatné újmy (obdobně viz stanovisko generálního advokáta P. Mengozziho ve spojených věcech ArcelorMittal Tubular Products Ostrava a další v. Rada a Rada v. Hubei Xinyegang Steel, C‑186/14 P a C‑193/14 P, EU:C:2015:767, bod 44).

223    Mimoto Soudní dvůr již upřesnil, že existence hrozící újmy, stejně jako existence újmy, musí být prokázána ke dni přijetí antidumpingového opatření s ohledem na stav výrobního odvětví Unie k tomuto datu. Unijní orgány totiž mohou zjistit, zda bezprostřední zvýšení budoucího dumpingového dovozu způsobí v případě, že nebude přijato žádné obchodní ochranné opatření, tomuto odvětví podstatnou újmu, pouze na základě tohoto stavu. Unijní orgány jsou však oprávněny za určitých okolností zohlednit údaje z doby po období šetření (obdobně viz rozsudek ze dne 4. února 2021, eurocylinder systems, C‑324/19, EU:C:2021:94, body 40 a 41).

224    V souladu s judikaturou citovanou výše v bodě 26 je třeba rovněž připomenout, že v oblasti společné obchodní politiky, konkrétně v oblasti obchodních ochranných opatření, disponují unijní orgány vzhledem ke složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí přezkoumávat, širokou posuzovací pravomocí. V tomto kontextu je třeba mít za to, že přezkum hrozby újmy předpokládá posouzení složitých hospodářských otázek, a že soudní přezkum tohoto posouzení proto musí být omezen na ověření dodržení právních a procesních pravidel, věcné správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě se napadená volba provádí, a neexistence zjevně nesprávných posouzení skutkového stavu nebo neexistence zneužití pravomoci. Tento omezený soudní přezkum neznamená, že unijní soud nesmí přezkoumávat výklad hospodářských údajů provedený orgány (obdobně viz rozsudek ze dne 29. ledna 2014, Hubei Xinyegang Steel v. Rada, T‑528/09, EU:T:2014:35, bod 53 a v tomto smyslu rozsudek ze dne 19. května 2021, China Chamber of Commerce for Import and Export of Machinery and Electronic Products a další v. Komise, T‑254/18, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2021:278, bod 149). Tribunálu konkrétně přísluší nejen ověřit věcnou správnost uplatněných důkazů, jejich věrohodnost a soudržnost, ale rovněž přezkoumat, zda tyto důkazy představují veškeré relevantní údaje, jež musí být vzaty v úvahu při posuzování komplexní situace, a zda o ně lze opřít závěry, které jsou z nich vyvozovány (obdobně viz rozsudek ze dne 18. října 2018, Gul Ahmed Textile Mills v. Rada, C‑100/17 P, EU:C:2018:842, bod 64).

225    Konečně závěr Komise týkající se stavu výrobního odvětví Unie, který byl stanoven v rámci analýzy podstatné újmy způsobené výrobnímu odvětví Unie ve smyslu čl. 8 odst. 4 základního nařízení, zůstává v zásadě relevantní v rámci analýzy podstatné újmy hrozící tomuto výrobnímu odvětví ve smyslu čl. 8 odst. 8 tohoto nařízení (obdobně viz rozsudek ze dne 4. února 2021, eurocylinder systems, C‑324/19, EU:C:2021:94, bod 42).

226    Ve světle těchto zásad je třeba přezkoumat, zda Komise porušila čl. 8 odst. 8, když v bodě 360 odůvodnění prozatímního nařízení, potvrzeném v bodě 405 odůvodnění napadeného nařízení, dospěla k závěru, že se nejistá hospodářská situace výrobního odvětví Unie v důsledku bezprostředního pokračujícího subvencovaného dovozu bionafty z Indonésie pravděpodobně zhorší, přičemž v období šetření představoval tento dovoz pro výrobní odvětví Unie hrozbu podstatné újmy.

227    Komise tvrdí, že i kdyby se dopustila pochybení, když měla za to, že výrobní odvětví Unie je v nejisté situaci, mohla se v každém případě domnívat, že situace výrobního odvětví Unie se v blízké budoucnosti změní a způsobí podstatnou újmu. Za těchto okolností je podle Komise třeba třetí žalobní důvod žalobkyň, který nezpochybňuje tuto část analýzy hrozby podstatné újmy, v každém případě zamítnout.

228    Je třeba poukázat na to, že zatímco čl. 8 odst. 1 základního nařízení požaduje, aby „zjišťování újmy“ zahrnovalo zejména objektivní přezkum účinků dumpingových dovozů na výrobní odvětví Unie, který obsahuje podle čl. 8 odst. 4 základního nařízení posouzení všech relevantních činitelů a ukazatelů, které ovlivňují stav výrobního odvětví Unie, tento přezkum není výslovně vyžadován základním nařízením, pokud jde o analýzu hrozící újmy ve smyslu čl. 8 odst. 8 tohoto nařízení. Přezkum relevantních činitelů, které mají vliv na stav výrobního odvětví Unie v kontextu hrozící újmy, se nicméně zdá nezbytný, neboť umožňuje zobrazit stav výrobního odvětví Unie, vzhledem ke kterému mohou orgány posoudit, jak vyžaduje čl. 8 odst. 8 základního nařízení, zda by se za existence bezprostředních nových dumpingových dovozů podstatná hrozící újma výrobnímu odvětví Unie přeměnila v podstatnou újmu v případě, že by nebyla přijata ochranná opatření. Jinými slovy, ačkoli tomuto výrobnímu odvětví navzdory dopadu subvencovaných dovozů během období šetření majetková újma z podstaty věci dosud nevznikla, je nutné znát současný stav tohoto odvětví k tomu, aby orgány mohly zjistit, zda existuje hrozba podstatné újmy výrobnímu odvětví Unie (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 7. dubna 2016, ArcelorMittal Tubular Products Ostrava a další v. Hubei Xinyegang Steel, C‑186/14 P a C‑193/14 P, EU:C:2016:209, bod 31, a stanovisko generálního advokáta Mengozziho ve spojených věcech ArcelorMittal Tubular Products Ostrava a další v. Rada a Rada v. Hubei Xinyegang Steel, C‑186/14 P a C‑193/14 P, EU:C:2015:767, body 43 až 48).

229    V projednávaném případě, jak žalobkyně správně zdůrazňují, z bodu 360 odůvodnění prozatímního nařízení vyplývá, že situace výrobního odvětví Unie byla zohledněna v rámci učinění závěru, že hrozí újma. Závěr Komise týkající se stavu výrobního odvětví Unie nepostrádá souvislost s analýzou hrozící újmy (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 29. ledna 2014, Hubei Xinyegang Steel v. Rada, T‑528/09, EU:T:2014:35, bod 58). Pokud by tedy bylo třetímu žalobnímu důvodu vyhověno, mohl by zpochybnit opodstatněnost závěru Komise o existenci hrozby podstatné újmy.

230    Argument Komise uvedený výše v bodě 227 je proto třeba odmítnout a přezkoumat třetí žalobní důvod žalobkyň.

231    Žalobkyně tvrdí, že analýza hospodářských ukazatelů Unie neodhaluje nejistou hospodářskou situaci výrobního odvětví Unie. Všechny činitele, s výjimkou podílů na trhu, se mezi rokem 2015 a obdobím šetření zlepšily a mezi celým rokem 2017 a obdobím šetření došlo pouze k velmi mírnému poklesu prodejů. Na podporu svých tvrzení předložily žalobkyně Tribunálu tabulku se svojí analýzou reprezentativních údajů o hospodářské situaci výrobního odvětví Unie, které Komise zohlednila v prozatímním nařízení.

232    Úvodem je třeba uvést, že připomínky žalobkyň zohledňují údaje předložené Komisí, které se vztahují nejen k období šetření, ale k celému „posuzovanému období“, to znamená k období od 1. ledna 2015 do konce období šetření (bod 13 odůvodnění prozatímního nařízení). Podle judikatury platí, že myšlenkou, na které se zakládá stanovení „posuzovaného období“, je umožnit Komisi přezkoumat období delší, než je období, na které se vztahuje samotné šetření, aby mohla svou analýzu založit na skutečných a virtuálních trendech, které vyžadují, aby bylo možné je identifikovat, dostatečně dlouhou dobu (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 7. května 1991, Nakajima v. Rada, C‑69/89, EU:C:1991:186, bod 87, a ze dne 19. května 2021, China Chamber of Commerce for Import and Export of Machinery and Electronic Products a další v. Komise, T‑254/18, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2021:278, bod 337).

233    Svůj závěr, že výrobní odvětví Unie nebylo během období šetření silné, opřela Komise v bodech 309 až 340 odůvodnění prozatímního nařízení i o několik mikroekonomických a makroekonomických ukazatelů a tuto analýzu potvrdila v bodech 279 až 317 odůvodnění napadeného nařízení, v němž v bodech 321 až 341 odůvodnění rovněž zkoumala hospodářské ukazatele po období šetření.

234    Na prvním místě, pokud jde o makroekonomické ukazatele, žalobkyně zaprvé tvrdí, že výroba v Unii, výrobní kapacita a využití kapacity se mezi rokem 2015 a obdobím šetření vyvíjely pozitivně.

235    V tomto ohledu je třeba poznamenat, že z tabulky 3 v bodě 268 odůvodnění prozatímního nařízení vyplývá, že po nárůstu mezi lety 2015 a 2017 zůstala výroba v Unii mezi rokem 2017 a obdobím šetření téměř stabilní (mírný nárůst z 13 071 053 na 13 140 582 tun při stabilním indexu 111), zatímco ve stejném období se spotřeba Unie zvýšila, jak je uvedeno v tabulce 4 v bodě 271 odůvodnění prozatímního nařízení (z 14 202 128 na 15 634 102 tun, což představuje nárůst o 10,08 %). Z toho vyplývá, že výroba v Unii nenásledovala nárůst spotřeby v Unii, a tedy ani nárůst poptávky. Z tabulky 8 v bodě 309 odůvodnění prozatímního nařízení navíc vyplývá, že výrobní kapacita Unie se mírně zvýšila mezi lety 2015 a 2016 (z 16 009 878 na 16 561 814 tun) a mezi rokem 2017 a obdobím šetření (z 16 594 853 na 17 031 230 tun), zatímco využití kapacity se po zvýšení v letech 2015, 2016 a 2017 mezi rokem 2017 a obdobím šetření mírně snížilo.

236    Na základě těchto údajů měla Komise v bodě 310 odůvodnění prozatímního nařízení za to, že nárůst výrobní kapacity výrobního odvětví Unie byl výrazně nižší než nárůst poptávky, neboť uvedené výrobní odvětví mohlo z růstu trhu těžit pouze ve velmi omezené míře v důsledku výrazného nárůstu subvencovaného dovozu, zvláště během období šetření.

237    Vzhledem k tomu, že toto zjištění je v souladu s analyzovanými údaji a může podpořit závěr, že výrobní odvětví Unie bylo v obtížné situaci, je třeba první argument žalobkyň odmítnout.

238    Zadruhé žalobkyně tvrdí, že se zvýšil objem prodeje.

239    Z tabulky 9 v bodě 314 odůvodnění prozatímního nařízení však jasně vyplývá, že zatímco objem prodeje na trhu Unie se v letech 2015 až 2017 zvýšil, mezi rokem 2017 a obdobím šetření se tento prodej snížil, přičemž jde o období, které odpovídá, jak Komise uvádí v bodě 317 odůvodnění prozatímního nařízení, zrušení cla na dovoz z Indonésie. Tento argument žalobkyň je proto třeba odmítnout.

240    Zatřetí žalobkyně tvrdí, že výrobní odvětví Unie si udrželo vysoký podíl na trhu v rozmezí od 81 % do 95 %.

241    Je však třeba konstatovat, že z tabulky 9 v bodě 314 odůvodnění prozatímního nařízení vyplývá, že podíl výrobního odvětví Unie na trhu se mezi rokem 2017 a obdobím šetření výrazně snížil (z 91,6 % na 81,5 %). Komise v bodě 317 odůvodnění uvedeného nařízení vysvětluje, a žalobkyně svou argumentací založenou na roli dovozu z Argentiny (viz níže body 285 až 293) tento bod platně nezpochybňují, že toto snížení lze vysvětlit zrušením cel na dovoz z Indonésie, které změnilo situaci na trhu v březnu 2018, během období šetření. S ohledem na tyto údaje je třeba tento argument žalobkyň odmítnout.

242    Začtvrté žalobkyně tvrdí, že vývoj zaměstnanosti a produktivity je pozitivní.

243    Z tabulky 10 v bodě 319 odůvodnění prozatímního nařízení totiž vyplývá, že počet zaměstnanců výrobního odvětví Unie se mezi rokem 2015 a obdobím šetření mírně zvýšil (o 78 zaměstnanců). Produktivita se však mezi rokem 2017 a obdobím šetření snížila (z 4 782 tun na zaměstnance na 4 625 tun na zaměstnance). Z toho vyplývá, že mírný nárůst počtu zaměstnanců sám o sobě nestačí k tomu, aby vyvrátil závěry Komise vyvozené ze všech makroekonomických ukazatelů. Podle judikatury musí sice zkoumání ze strany orgánů vést k závěru, že hrozba újmy je značná, ale nevyžaduje se, aby všechny relevantní hospodářské činitele a ukazatele vykazovaly negativní trend (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 23. dubna 2018, Shanxi Taigang Stainless Steel v. Komise, T‑675/15, nezveřejněný, EU:T:2018:209, bod 93 a citovaná judikatura).

244    Z toho vyplývá, že tyto argumenty žalobkyň je třeba odmítnout.

245    Na druhém místě, pokud jde o mikroekonomické ukazatele, žalobkyně zaprvé tvrdí, že prodejní ceny v Unii a výrobní náklady vykazovaly paralelní vývoj.

246    Je třeba konstatovat, že z tabulky 11 v bodě 325 odůvodnění prozatímního nařízení vyplývá, že po nárůstu mezi lety 2015 a 2017, kdy existovala cla na dovoz z Indonésie, se ceny mezi rokem 2017 a obdobím šetření snížily z 832 eur za tunu na 794 eura. Z tabulky 11 v bodě 325 odůvodnění prozatímního nařízení rovněž vyplývá, že výrobní náklady se mezi rokem 2017 a obdobím šetření snížily z 827 eur za tunu na 791 euro za tunu. Ze všech údajů v této tabulce, zvláště z poklesu prodejní ceny, však vyplývá, že výrobní odvětví Unie nemohlo mít z tohoto poklesu nákladů prospěch, protože muselo přenést celý tento pokles na své odběratele, jak Komise správně poznamenává v bodě 328 odůvodnění prozatímního nařízení. Tento argument žalobkyň je proto třeba odmítnout.

247    Zadruhé žalobkyně tvrdí, že průměrné mzdové náklady na zaměstnance se vyvíjely pozitivně.

248    Z tabulky 12 v bodě 330 odůvodnění prozatímního nařízení však vyplývá, že tyto náklady poté, co se mezi lety 2015 a 2016 výrazně snížily, zůstaly mezi rokem 2016 a obdobím šetření téměř stabilní. Proto je třeba tento argument žalobkyň odmítnout.

249    Zatřetí žalobkyně tvrdí, že se pozitivně vyvíjely peněžní toky, ziskovost prodejů a návratnost investic.

250    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že z tabulky 14 v bodě 334 odůvodnění prozatímního nařízení vyplývá, že peněžní toky se mezi lety 2015 a 2017 zvýšily (s prudkým nárůstem mezi lety 2016 a 2017) a poté klesly zpět na úroveň roku 2016. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, tedy není možné konstatovat pozitivní vývoj.

251    Co se týče návratnosti investic, ta se mezi lety 2015 a 2016 výrazně zvýšila a poté zůstala poměrně stabilní (18 % v roce 2016, 16 % v roce 2017 a 17 % v období šetření). Tento vývoj, stejně jako stabilizace ziskovosti prodejů v Unii nezávislým odběratelům na úrovni 0,8 % v roce 2017 a v období šetření, přitom nemohou zpochybnit závěry Komise ohledně celkové situace výrobního odvětví Unie. Jak uvedla Komise na jednání, tato míra ziskovosti je nízká a nestačí k zajištění dlouhodobého přežití výrobního odvětví.

252    Žalobkyně rovněž zpochybňují závěry, které Komise vyvodila z číselných údajů za dobu po období šetření.

253    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury je oprávnění zohlednit za určitých okolností údaje z doby po období šetření odůvodněné v rámci šetření, jejichž předmětem je nikoli konstatování újmy, ale určení hrozící újmy, která z povahy věci vyžaduje prospektivní analýzu. Tyto údaje tak mohou být použity k potvrzení nebo vyvrácení předpovědí uvedených v nařízení Komise o uložení prozatímního antidumpingového cla a v prvně uvedeném případě umožňují uložení konečného antidumpingového cla. Použití údajů z doby po období šetření unijními orgány se však nemůže vymykat přezkumu unijního soudu (obdobně viz rozsudek ze dne 4. února 2021, eurocylinder systems, C‑324/19, EU:C:2021:94, bod 41).

254    V projednávaném případě Komise v bodech 321 až 341 odůvodnění napadeného nařízení přezkoumala údaje týkající se období od října 2018 do června 2019 (dále jen „doba po období šetření“) a dospěla k závěru, že v době po období šetření se hospodářská situace výrobního odvětví Unie ještě zhoršila.

255    Žalobkyně tvrdí, že ačkoli jsou tyto informace neúplné, zdá se, že prodeje a využití kapacity zůstaly stabilní, a tím, že výrobní náklady klesly více než jednotkové prodejní ceny, že se ziskovost zlepšila.

256    Je však třeba konstatovat, že z tabulky 2 v bodě 325 odůvodnění napadeného nařízení, jejíž údaje žalobkyně nezpochybnily, vyplývá, že výroba výrobního odvětví Unie i prodeje se mezi obdobím šetření a dobou po období šetření snížily (z 2 510 356 tun na 1 824 599 tun a z 2 524 646 tun na 1 871 962 tun). Mírně se snížila i míra využití kapacity (z 82 % na 80 %). Mimoto, ačkoli je pravda, že jednotkové výrobní náklady klesly ze 791 eura za tunu na 760 eur, jednotková prodejní cena rovněž klesla o 4 eura za tunu. Tento pokles je jen nuancí vzhledem ke zjištěnému mírnému zlepšení ziskovosti, které nemůže zpochybnit závěry Komise o situaci výrobního odvětví Unie, jež jsou založeny na všech v tomto ohledu relevantních prvcích.

257    Proto je třeba odmítnout argumenty žalobkyň, kterými se snaží zneplatnit analýzu situace výrobního odvětví Unie, a tedy i zamítnout třetí žalobní důvod.

 Ke čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 8 odst. 5 a 6 základního nařízení a ze zjevně nesprávného posouzení, kterého se Komise dopustila tím, že dospěla k závěru, že hrozilo, že dovoz z Indonésie způsobí újmu výrobnímu odvětví Unie, a tím, že ponechala bez povšimnutí dopad dovozu z Argentiny 

258    Čtvrtý žalobní důvod se skládá ze dvou částí, se kterými Komise podporovaná organizací EBB nesouhlasí.

259    Úvodem je třeba připomenout, že podle judikatury je v souladu s čl. 1 odst. 1 a s čl. 8 odst. 5 základního nařízení nezbytnou podmínkou uložení vyrovnávacího cla existence příčinné souvislosti mezi dovozem subvencovaného výrobku a újmou výrobnímu odvětví Unie (rozsudek ze dne 10. dubna 2019, Jindal Saw a Jindal Saw Italia v. Komise, T‑300/16, EU:T:2019:235, bod 257). Stejná zásada platí, pokud je konečné vyrovnávací clo založeno na hrozbě podstatné újmy výrobnímu odvětví Unie.

260    Na jedné straně jsou orgány podle čl. 8 odst. 5 a 6 základního nařízení povinny zkoumat, zda újma, kterou hodlají brát v úvahu, je skutečně důsledkem subvencovaných dovozů. Jedná se zde o tak zvanou analýzu přičtení újmy. Na druhé straně však nesmí přihlížet k újmě způsobené jinými činiteli, aby újma způsobená těmito jinými činiteli nebyla přičítána uvedeným dovozům. Jedná se zde o tak zvanou analýzu nepřičtení újmy [obdobně viz rozsudek ze dne 28. února 2017, Yingli Energy (China) a další v. Rada, T‑160/14, nezveřejněný, EU:T:2017:125, bod 189 a citovaná judikatura].

261    Tato ustanovení neukládají orgánům žádnou povinnost, pokud jde o formu a pořadí analýz přičtení a nepřičtení újmy, jež musí provést. Naproti tomu stanoví, že tyto analýzy musí být prováděny tak, aby umožnily oddělit a odlišit škodlivé účinky dumpingových dovozů a škodlivé účinky jiných činitelů (obdobně viz rozsudek ze dne 25. října 2011, Transnational Company „Kazchrome“ a ENRC Marketing v. Rada, T‑192/08, EU:T:2011:619, bod 38).

262    Jak již unijní soud uvedl, účelem čl. 8 odst. 5 a 6 základního nařízení je na jedné straně zajistit, aby orgány Unie oddělily a rozlišily účinky subvencovaného dovozu působící újmu od účinků jiných činitelů, neboť pokud by neoddělily a nerozlišily dopad různých činitelů, nemohly by platně dospět k závěru, že subvencovaný dovoz způsobil výrobnímu odvětví Unie újmu. Na druhé straně je cílem těchto pravidel nepřiznávat výrobnímu odvětví Unie ochranu jdoucí nad rámec toho, co je nezbytné (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 3. září 2009, Moser Baer India v. Rada, C‑535/06 P, EU:C:2009:498, bod 90, ze dne 19. prosince 2013, Transnational Company „Kazchrome“ a ENRC Marketing v. Rada, C‑10/12 P, nezveřejněný, EU:C:2013:865, bod 39, a ze dne 6. září 2013, Godrej Industries a VVF v. Rada, T‑6/12, EU:T:2013:408, bod 63).

263    Kromě toho se široká posuzovací pravomoc orgánů Unie v oblasti společné obchodní politiky a obzvláště v oblasti obchodních ochranných opatření, v souladu s judikaturou uvedenou výše v bodě 26, vztahuje zejména na všechny podmínky pro určení újmy způsobené výrobnímu odvětví Unie v rámci antisubvenčního řízení, včetně příčinné souvislosti, a přísluší tedy žalobkyním, aby předložily důkazy, které Tribunálu umožní konstatovat, že se Komise při hodnocení újmy a jejích příčin dopustila zjevně nesprávného posouzení (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 11. září 2014, Gold East Paper a Gold Huasheng Paper v. Rada, T‑443/11, EU:T:2014:774, body 323 až 325).

264    V první části čtvrtého žalobního důvodu žalobkyně zpochybňují analýzu přičtení újmy provedenou Komisí v bodech 406 až 415 odůvodnění napadeného nařízení. Ve druhé části kritizují analýzu nepřičtení újmy provedenou v bodech 416 odůvodnění a následujících téhož nařízení.

 K první části čtvrtého žalobního důvodu vycházející z porušení čl. 8 odst. 5 základního nařízení a ze zjevně nesprávných posouzení, kterých se Komise dopustila, když dospěla k závěru, že hrozilo, že dovoz z Indonésie způsobí újmu

265    V rámci první části čtvrtého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise neprokázala, že existuje příčinná souvislost mezi dovozem bionafty z Indonésie a hrozbou podstatné újmy výrobnímu odvětví Unie.

266    V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že zjišťování účinku subvencovaného dovozu na ceny obdobných výrobků na trhu Unie podle čl. 8 odst. 1 základního nařízení je odlišné od zjišťování existence příčinné souvislosti mezi subvencovaným dovozem a újmou způsobenou výrobnímu odvětví Unie podle čl. 8 odst. 5 základního nařízení. Účelem zjišťování upraveného v čl. 8 odst. 1 základního nařízení je určit účinek subvencovaného dovozu na ceny obdobných výrobků na trhu Unie. Toto zjišťování zahrnuje zkoumání vztahu mezi cenami subvencovaného dovozu a cenami obdobných výrobků výrobního odvětví Unie. Cílem zjišťování podle čl. 8 odst. 5 základního nařízení je prokázat souvislost mezi subvencovaným dovozem a újmou způsobenou výrobnímu odvětví Unie jako celku. Ačkoli se tato dvě zjišťování liší svým účelem, důkazy o existenci újmy, včetně důkazů o vlivu dovozu na ceny obdobných výrobků na trhu Unie, jsou zohledněny v rámci analýzy příčinné souvislosti, kterou provádí Komise podle čl. 8 odst. 5 základního nařízení. Existuje tedy vztah mezi stanovením cenového podbízení a obecně dopadem dumpingového dovozu na ceny srovnatelných výrobků na trhu Unie a prokázáním příčinné souvislosti na základě čl. 8 odst. 5 základního nařízení (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 30. listopadu 2011, Transnational Company „Kazchrome“ a ENRC Marketing v. Rada a Komise, T‑107/08, EU:T:2011:704, bod 59 a ze dne 19. května 2021, China Chamber of Commerce for Import and Export of Machinery and Electronic Products a další v. Komise, napadený kasačním opravným prostředkem, T‑254/18, EU:T:2021:278, bod 363).

267    V projednávaném případě vzala Komise při určování příčinné souvislosti v bodě 361 odůvodnění prozatímního nařízení v úvahu nárůst dovozu z Indonésie během období šetření, cenové podbízení u bionafty pocházející z Indonésie a skutečnost, že tento dovoz stlačoval ceny výrobního odvětví Unie. V bodě 362 odůvodnění prozatímního nařízení a v bodě 407 odůvodnění napadeného nařízení Komise uvedla, že v důsledku této situace přišlo výrobní odvětví Unie o podíl na trhu navzdory zvýšení výroby a kapacity a nepodařilo se mu zlepšit jeho neuspokojivé ziskové rozpětí za jinak příznivých podmínek na trhu. Komise proto v bodě 365 odůvodnění prozatímního nařízení, potvrzeném v bodě 415 odůvodnění napadeného nařízení, dospěla k závěru, že subvencovaný dovoz indonéské bionafty vyvolává hrozbu podstatné újmy způsobené výrobnímu odvětví Unie.

268    Úvodem je třeba odmítnout tvrzení žalobkyň, že dovoz z Indonésie nebyl příčinou zranitelnosti výrobního odvětví Unie, a tudíž že tento dovoz nemohl ohrozit toto výrobní odvětví způsobením újmy. Jak totiž Komise správně zdůrazňuje, analýza relevantní v projednávaném případě se netýká toho, zda je dovoz z Indonésie příčinou zranitelnosti výrobního odvětví Unie, ale týká se toho, zda tento dovoz představuje hrozbu podstatné újmy v blízké budoucnosti.

269    Žalobkyně na prvním místě tvrdí, že údaje uvedené v tabulkách v prozatímním nařízení ukazují, že nárůst podílu na trhu, který zaznamenal dovoz z Indonésie mezi rokem 2017 a obdobím šetření a je logickým důsledkem zrušení antidumpingových opatření, jež byla shledána jako protiprávní a jež blokovala indonéský dovoz (viz výše body 3 až 6), byl méně významný než zmenšení podílu výrobního odvětví Unie na trhu, což znamená, že indonéský dovoz pouze zaplnil mezeru, kterou výrobní odvětví Unie neuspokojilo, a nebyl důvodem ztráty podílu výrobního odvětví Unie na trhu.

270    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že žalobkyně nezpochybňují údaje použité Komisí, aby dospěla ke svým závěrům. Mezi účastníky řízení je tak nesporné, že výroba výrobního odvětví Unie se mezi rokem 2017 a obdobím šetření mírně zvýšila, a to z 13 071 053 na 13 140 852 tun (tabulka 3 v bodě 268 odůvodnění prozatímního nařízení), zatímco spotřeba v Unii se ve stejném období zvýšila výrazněji, a to z 14 202 128 na 15 634 102 tun (tabulka 4 v bodě 271 odůvodnění prozatímního nařízení). Ve stejném období se dovoz z Indonésie zvýšil z 24 984 na 516 088 tun (tabulka 5 v bodě 280 odůvodnění prozatímního nařízení), a sice o 1 965,67 % neboli o 491 104 tun, a objem prodejů výrobního odvětví Unie na trhu Unie se snížil z 13 004 462 na 12 741 791 tun (tabulka 9 v bodě 314 odůvodnění prozatímního nařízení), a sice o 262 671 tun. Ve stejném období navíc výrobní odvětví Unie využilo pouze 77 % této výrobní kapacity (tabulka 8 v bodě 309 odůvodnění prozatímního nařízení).

271    Z údajů uvedených v předchozím bodu vyplývá, že ačkoli spotřeba, a tedy i poptávka na trhu Unie vzrostly, prodej výrobního odvětví Unie na témže trhu poklesl, a to navzdory existenci významné nevyužité výrobní kapacity, zatímco ve stejném období se dovoz z Indonésie zvýšil o 1 965,67 %. V důsledku toho Komise, aniž se dopustila zjevně nesprávného posouzení ve smyslu judikatury citované výše v bodě 263, v bodě 407 odůvodnění napadeného nařízení usoudila, že nárůst dovozu během období šetření a cenové podbízení a pokles cen výrobního odvětví Unie způsobené subvencovaným dovozem z Indonésie vedly ke ztrátě podílu výrobního odvětví Unie na trhu navzdory zvýšení výroby a kapacity a zabránily mu využívat jinak příznivé situace na trhu.

272    Žalobkyně tvrdí, že dovoz z Indonésie se v budoucnu dále nezvýší. Zaprvé, poptávka po bionaftě s vysokým bodem ucpání filtru za studena je podle nich omezená. Zadruhé, dva nedávno přijaté právní předpisy omezují používání PME v Unii: směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/2001 ze dne 11. prosince 2018 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů (Úř. věst 2018, L 328, s. 82) a nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2019/807 ze dne 13. března 2019, kterým se doplňuje směrnice 2018/2001, pokud jde o stanovení surovin s vysokým rizikem nepřímé změny ve využívání půdy, u nichž je zjištěno značné rozšíření oblasti produkce na půdu s velkou zásobou uhlíku, a o certifikaci biopaliv, biokapalin a paliv z biomasy s nízkým rizikem nepřímé změny ve využívání půdy (Úř. věst. 2019, L 133, s. 1).

273    Zaprvé, jak Komise správně zdůrazňuje, žalobkyně nezpochybnily její závěry týkající se konkurenčního vztahu mezi bionaftou vyráběnou v Unii a bionaftou z Indonésie a skutečnosti, že bionafta z Indonésie vyvíjí cenový tlak (bod 254 odůvodnění napadeného nařízení). Kromě toho, jak vyplývá z tabulky 4 v bodě 353 odůvodnění napadeného nařízení, objem dovozů z Indonésie za tři čtvrtletí v době po období šetření je vyšší než objem těchto dovozů za 4 čtvrtletí období šetření.

274    Zadruhé Komise v bodě 360 odůvodnění napadeného nařízení správně uvedla, že dopad směrnice 2018/2001 nelze předvídat a „neovlivňuje stávající analýzu hrozby újmy, kterou indonéský dovoz představuje pro výrobní odvětví Unie v blízké budoucnosti“. Je totiž třeba konstatovat, že tato směrnice byla přijata po období šetření a že lhůta pro její provedení uplynula v souladu s čl. 36 odst. 1 až dne 30. června 2021. Kromě toho se podle čl. 26 odst. 2 uvedené směrnice od 31. prosince 2023 postupně zavádí úplné omezení dovozu „biopaliv, biokapalin nebo paliv z biomasy vyrobených z potravinářských a krmných plodin, u nichž je zjištěno značné rozšíření oblasti produkce na půdu s velkou zásobou uhlíku, spojených s riziky nepřímé změny ve využívání půdy“, v souladu s čl. 26 odst. 2 téže směrnice.

275    Žalobkyně na druhém místě tvrdí, že Komise neprokázala souvislost mezi nárůstem dovozu z Indonésie a problémy se ziskovostí výrobního odvětví Unie. Z údajů uvedených v tabulkách v prozatímním nařízení vyplývá, že ziskovost výrobního odvětví Unie zůstala během období šetření kladná a že mezi dovozem z Indonésie a ziskovostí výrobního odvětví Unie neexistuje žádná souvislost. Údaje z doby po období šetření neexistenci této souvislosti potvrzují.

276    Z tabulky 14 v bodě 334 odůvodnění prozatímního nařízení totiž vyplývá, že ziskovost výrobního odvětví Unie zůstala v období šetření stabilní (na 0,8 %). Jak nicméně vyplývá z tabulky 3 v bodě 329 odůvodnění napadeného nařízení, v období po skončení šetření a po zvýšení ziskovosti o 10,8 % ve čtvrtém čtvrtletí roku 2018 se ziskovost snížila na nižší úroveň ve srovnání s obdobím šetření a ve druhém čtvrtletí roku 2019 dokonce na zápornou úroveň (–5 %). Z tabulky 4 v bodě 353 odůvodnění napadeného nařízení kromě toho vyplývá, že dovoz z Indonésie byl v prvním a druhém čtvrtletí roku 2019 vyšší než ve čtvrtém čtvrtletí roku 2018, během něhož se ziskovost výrobního odvětví Unie zvýšila.

277    Komise se proto nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když dospěla k závěru, že je dána příčinná souvislost mezi dovozem bionafty z Indonésie a existencí hrozby podstatné újmy výrobnímu odvětví Unie.

278    První část čtvrtého žalobního důvodu je proto třeba zamítnout.

 Ke druhé části čtvrtého žalobního důvodu vycházející z porušení čl. 8 odst. 6 základního nařízení a ze zjevně nesprávných posouzení v analýze dopadu dovozu bionafty z Argentiny

279    Ve druhé části svého čtvrtého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise ve své analýze nepřičtení újmy nezohlednila hrozbu újmy způsobenou dovozem bionafty z Argentiny, na který se vztahuje prováděcí nařízení Komise (EU) 2019/244 ze dne 11. února 2019 o uložení konečného vyrovnávacího cla na dovoz bionafty pocházející z Argentiny (Úř. věst. 2019, L 40, s. 1).

280    V tomto ohledu je třeba připomenout, že jak vyplývá výše z bodu 260, v rámci analýzy nepřičtení újmy podle čl. 8 odst. 6 základního nařízení nesmí Komise přihlížet k újmě způsobené jinými činiteli, aby újma způsobená těmito jinými činiteli nebyla přičítána subvencovaným dovozům.

281    Přísluší Komisi, aby za tímto účelem ověřila, zda účinky těchto jiných činitelů nemohly přerušit příčinnou souvislost mezi dotyčnými dovozy na straně jedné a újmou utrpěnou výrobním odvětvím Unie na straně druhé. Komisi přísluší rovněž ověřit, zda újma přičitatelná těmto jiným činitelům není zohledněna při stanovení újmy, neboť třebaže daný jiný činitel nemůže přerušit příčinnou souvislost mezi posuzovanými dovozy a újmou utrpěnou výrobním odvětvím Unie, může způsobit výrobnímu odvětví Unie zvláštní samostatnou újmu. Nicméně pokud Komise konstatuje, že navzdory takovým činitelům je újma způsobená uvedenými dovozy podstatná, může být v důsledku toho shledána příčinná souvislost mezi těmito dovozy a újmou utrpěnou výrobním odvětvím Unie (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 4. února 2016, C & J Clark International a Puma, C‑659/13 a C‑34/14, EU:C:2016:74, bod 169 a citovaná judikatura, a ze dne 28. února 2017, Canadian Solar Emea a další v. Rada, T‑162/14, nezveřejněný, EU:T:2017:124, body182 až 185 a citovaná judikatura).

282    Kromě toho může Komise podle judikatury přičíst újmu subvencovaným dovozům, třebaže jsou jejich účinky pouze součástí širší újmy přičitatelné jiným činitelům. Zavedení vyrovnávacích cel je možné, i když nevyřeší problémy, které působí výrobnímu odvětví Unie jiné činitele [v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 5. října 1988, Canon a další v. Rada, 277/85 a 300/85, EU:C:1988:467, body 62 a 63, ze dne 29. ledna 1998, Sinochem v. Rada, T‑97/95, EU:T:1998:9, body 99 až 103, a ze dne 28. února 2017, Yingli Energy (China) a další v. Rada, T‑160/14, nezveřejněný, EU:T:2017:125, bod 192]. Aby tedy byla dána příčinná souvislost mezi subvencovaným dovozem a újmou nebo hrozbou podstatné újmy výrobnímu odvětví Unie ve smyslu ustanovení základního nařízení, není nutné, aby byl tento dovoz jedinou příčinou této újmy.

283    V této souvislosti není nutné uvádět, a dokonce ani kvantifikovat či vyčíslit přesné účinky dotčeného činitele [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. února 2017, Yingli Energy (China) a další v. Rada, T‑160/14, nezveřejněný, EU:T:2017:125, bod 195, obdobně viz rovněž rozsudek ze dne 4. října 2006, Moser Baer India v. Rada, T‑300/03, EU:T:2006:289, bod 269].

284    Je ještě důležité připomenout, že je na účastnících řízení, kteří se dovolávají protiprávnosti sporného nařízení, aby předložili důkazy o tom, že tyto činitele mohly mít tak významný dopad, že existence újmy výrobnímu odvětví Unie, jakož i příčinné souvislosti mezi touto újmou a dumpingovým nebo subvencovaným dovozem nejsou prokázány, a proto musí být zpochybněny (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 28. listopadu 2013, CHEMK a KF v. Rada, C‑13/12 P, nezveřejněný, EU:C:2013:780, bod 75, a ze dne 19. prosince 2013, Transnational Company „Kazchrome“ a ENRC Marketing v. Rada, C‑10/12 P, nezveřejněný, EU:C:2013:865, bod 28).

285    V projednávaném případě Komise v bodech 416 až 460 odůvodnění napadeného nařízení posoudila, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, účinky dalších činitelů, které by mohly způsobit újmu výrobnímu odvětví Unie. V této souvislosti posoudila v bodech 416 až 420 odůvodnění napadeného nařízení a v bodech 368 až 370 odůvodnění prozatímního nařízení zejména účinky dovozu bionafty z Argentiny.

286    Konkrétně Komise v bodě 368 odůvodnění prozatímního nařízení uvedla, že dovoz z Argentiny dosáhl v roce 2017 podílu na trhu ve výši 2,8 %, jenž se během období šetření zvýšil na téměř 10 %, avšak tento dovoz byl předmětem šetření a vedl k uložení konečného vyrovnávacího cla a k přijetí nabídek závazků v únoru 2019. V bodech 417 a 418 odůvodnění napadeného nařízení tak Komise dospěla k závěru, že dovoz z Argentiny byl součástí hrozby újmy výrobnímu odvětví Unie během období šetření, a proto Komise v únoru 2019 uložila opatření na tento dovoz a přijala cenové závazky, ale že tato skutečnost neznamená, že hrozbu újmy nepředstavoval i dovoz z Indonésie, zvláště po vstupu opatření proti dovozu z Argentiny v platnost.

287    Žalobkyně na prvním místě tvrdí, že zvýšení dovozů z Argentiny bylo třikrát vyšší než zvýšení dovozů z Indonésie a že ceny argentinských dovozů byly mnohem nižší, což znamená, že byly hlavní příčinou hrozící újmy. Kromě toho podle žalobkyň činily dovozy z Indonésie během období šetření 516 088 tun, což představuje podíl na trhu ve výši 3,3 %, a v době po období šetření činily 581 086 tun, což představuje podíl na trhu ve výši 5 %, což je podíl na trhu, který podle bodu 466 odůvodnění prováděcího nařízení 2019/244 podle Komise znamenal, že není pravděpodobné, že by tento vývoz byl v nejbližší budoucnosti hlavní příčinou újmy. V době po období šetření se podíl Argentiny na trhu snížil o 4,1 %, zatímco podíl Indonésie se zvýšil o 1,7 %, podíl Malajsie vzrostl o 0,9 % a podíl Číny zůstal stabilní, přičemž podíl výrobního odvětví Unie se zvýšil o 1,5 %. Indonéské ceny bionafty zůstaly nižší než argentinské ceny bionafty a ziskovost výrobního odvětví Unie se podle žalobkyň zlepšila.

288    Žalobkyně zdůrazňují, že Komise mimoto prováděcím rozhodnutím (EU) 2019/245 ze dne 11. února 2019, kterým se v návaznosti na uložení konečných vyrovnávacích cel na dovoz bionafty pocházející z Argentiny přijímají nabídky závazků (Úř. věst. 2019, L 40, s. 71), povolila dovoz ve výši přibližně 10 % průměrné roční spotřeby Unie mezi rokem 2014 a obdobím šetření (což podle žalobkyň odpovídá 1 233 417 tunám ročně, to znamená více než dvojnásobku dovozu z Indonésie). Komise proto měla za to, že argentinský dovoz by v zásadě neměl narušit celkový výkon výrobního odvětví Unie. Navzdory přijetí prováděcího nařízení 2019/244 představuje tento dovoz i nadále hrozbu újmy výrobnímu odvětví Unie, jelikož vyrovnávací clo se na něj nevztahuje pouze tehdy, když nepřekročí hranici 1 233 417 tun ročně a když respektuje minimální dovozní cenu. Z tabulek 2 a 6 napadeného nařízení vyplývá, že dovoz z Argentiny pokračuje ve vyšších objemech než dovoz z Indonésie a že ceny dovozu z Indonésie byly v období šetření vymezeném v prováděcím nařízení 2019/244 vyšší než ceny dovozu z Argentiny.

289    Na základě všech těchto argumentů žalobkyně v podstatě tvrdí, že zaprvé dovoz z Argentiny nadále představuje pro výrobní odvětví Unie činitel hrozící újmy a zadruhé v celkovém kontextu po přijetí prováděcího nařízení 2019/244 nepředstavuje dovoz z Indonésie pro výrobní odvětví Unie hrozbu újmy.

290    Pokud však jde o první bod, je třeba připomenout, že v souladu s judikaturou citovanou výše v bodě 282 může Komise přičíst újmu subvencovaným dovozům, třebaže jsou jejich účinky pouze součástí širší újmy přičitatelné jiným činitelům. Subvencované dovozy nemusí být nutně jedinou příčinou újmy nebo hrozící újmy. Přetrvávající hrozba újmy spojená s dovozem bionafty z Argentiny proto nebránila tomu, aby Komise v napadeném nařízení konstatovala existenci další hrozby újmy způsobené dovozem indonéské bionafty.

291    Co se týče druhého bodu, Komise měla správně za to, že dovoz z Argentiny nebyl takový, aby přerušil příčinnou souvislost mezi dovozem z Indonésie a hrozbou újmy výrobnímu odvětví Unie, neboť dovoz z Argentiny již byl předmětem vyrovnávacích opatření (bod 418 odůvodnění napadeného nařízení). Komise rovněž správně usoudila, že navzdory tomuto dovozu je hrozba újmy způsobená dovozem z Indonésie významná a že lze prokázat příčinnou souvislost mezi tímto dovozem a hrozbou újmy pro výrobní odvětví Unie. Jak totiž vyplývá z tabulky 6 v bodě 430 odůvodnění napadeného nařízení, jejíž údaje žalobkyně nezpochybnily, v době po skončení šetření byly podíly Argentiny a Indonésie na trhu téměř stejné (5,7 % a 5 %), zatímco ceny dovozu z Indonésie (655 eur za tunu) byly nižší než ceny dovozu z Argentiny (673 eura za tunu). Tento cenový rozdíl mezi dovozem z Indonésie a dovozem z Argentiny může podporovat závěr Komise, že hrozba újmy způsobená dovozem z Indonésie byla významná navzdory existenci dovozu z Argentiny.

292    Žalobkyně v každém případě neprokázaly, jak jim přísluší dle judikatury citované výše v bodě 284, že dovozy z Argentiny mohly mít tak významný dopad, že existence hrozby újmy výrobnímu odvětví Unie, jakož i příčinné souvislosti mezi indonéskými subvencovanými dovozy a hrozbou újmy výrobnímu odvětví Unie nebyly prokázány.

293    Kromě toho nelze přijmout tvrzení žalobkyň vycházející ze závěrů Komise uvedených v bodech 463 a 466 odůvodnění prováděcího nařízení 2019/244, že není pravděpodobné, aby byl dovoz bionafty z Indonésie odpovídající 5 % podílu na trhu v nejbližší budoucnosti hlavní příčinou újmy. Zaprvé, tyto závěry Komise se týkají jiného období šetření, konkrétně období od 1. ledna do 31. prosince 2017, během něhož byla antidumpingová opatření vůči dovozu z Indonésie stále v platnosti. Zadruhé, situace se během období šetření změnila, pokud jde o dovoz z Indonésie, protože jak Komise správně uvádí, negativní účinky dovozu z Argentiny byly v únoru 2019 neutralizovány přijetím prováděcího nařízení 2019/244, což změnilo situaci na trhu Unie. Zatřetí Komise sice konstatovala, že dovoz bionafty z Indonésie pravděpodobně nebude v blízké budoucnosti „hlavní“ příčinou újmy, nevyloučila však, že by tento dovoz mohl být příčinou újmy nebo hrozící újmy výrobnímu odvětví Unie.

294    Z toho vyplývá, že analýza Komise je v souladu se zásadami uvedenými výše v bodech 280 až 282 a že se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když dospěla k závěru, že existuje příčinná souvislost mezi dovozem z Indonésie a hrozbou podstatné újmy výrobnímu odvětví Unie. Argumenty žalobkyň je proto třeba odmítnout.

295    Žalobkyně na druhém místě tvrdí, že na nesoudržnost analýzy nepřičtení újmy provedené Komisí upozorňuje judikatura orgánů WTO.

296    Žalobkyně opírají svá tvrzení o dvě zprávy zvláštní skupiny WTO. Na jedné straně se jedná o zprávu zvláštní skupiny WTO nazvanou „Čína – Antidumpingová opatření na dovoz celulózové drti z Kanady“ přijatou dne 25. dubna 2017 (WT/DS 483/R), která v bodě 7.150 uvádí následující:

„Zvýšení podílu nedumpingového dovozu na trhu, který byl prodáván za ceny blízké cenám dumpingového dovozu, nebylo zkoumáno […] v souvislosti s prokázáním příčinné souvislosti mezi dumpingovým dovozem a podstatnou újmou. […] Přesto bychom od rozumného a objektivního vyšetřujícího orgánu očekávali, že za těchto okolností alespoň prozkoumá možnou roli nedumpingového dovozu při poklesu cen, který podle zjištění [vyšetřujícího orgánu] přispěl ke vzniku podstatné újmy domácímu výrobnímu odvětví.“

297    Na druhé straně se jedná o zprávu zvláštní skupiny WTO nazvanou „Spojené státy – Antidumpingová a vyrovnávací opatření na některé druhy natíraného papíru z Indonésie“, přijatou dne 6. prosince 2017 (WT/DS 491/R), která v bodech 7.211 a 7.233 uvádí, že:

„V rámci řešení [otázky, zda vyšetřující orgán dbal na to, aby subvencovaným dovozům nepřičítal žádnou (budoucí) újmu, která může být způsobena údajnými „jinými činiteli“], přezkoumáme, zda [vyšetřující orgán] poskytl uspokojivé vysvětlení povahy a rozsahu pravděpodobných škodlivých účinků jiných činitelů, na rozdíl od pravděpodobných škodlivých účinků subvencovaných dovozů, a zda nám vysvětlení […] umožňují určit, že závěry, k nimž dospěl, jsou stejně přiměřené jako závěry, které by mohl učinit nestranný a objektivní vyšetřující orgán na základě předložených skutečností a argumentů […] [V] případech, kdy ke zranitelnosti domácího výrobního odvětví přispěly jiné činitele, bychom očekávali, že vyšetřující orgán zohlední a přezkoumá pravděpodobný budoucí dopad těchto jiných činitelů, aby zajistil, že předmětným dovozům nebude přičítána žádná pravděpodobná budoucí újma vyplývající z těchto jiných činitelů.“

298    Aniž je přitom dotčena judikatura citovaná výše v bodech 38 a 39, z částí napadeného nařízení a prozatímního nařízení týkajících se analýzy příčinné souvislosti, a zejména z bodů 416 až 420 odůvodnění napadeného nařízení a z bodů 368 až 370 odůvodnění prozatímního nařízení, které se týkají dovozu z Argentiny, vyplývá, že analýza Komise je v souladu se zásadami stanovenými v uvedených zprávách zvláštní skupiny WTO. Komise totiž posoudila úlohu a účinky dovozu bionafty z Argentiny na výrobní odvětví Unie (body 430 až 433 odůvodnění napadeného nařízení a body 367 až 370 odůvodnění prozatímního nařízení) a poskytla uspokojivé vysvětlení povahy a rozsahu pravděpodobných škodlivých účinků uvedeného dovozu, zejména v bodě 370 odůvodnění prozatímního nařízení a v bodě 431 odůvodnění napadeného nařízení, a následně v bodě 431 odůvodnění napadeného nařízení dospěla k závěru, že tento dovoz nemůže být nadále součástí hrozby pro výrobní odvětví Unie.

299    Argumenty žalobkyň založené na těchto zprávách WTO je proto třeba odmítnout.

300    Na třetím místě žalobkyně tvrdí, že Komise porušila jejich právo na řádnou správu, jelikož pečlivě a nestranně nepřezkoumala všechny relevantní prvky projednávaného případu, pokud jde o dovoz z Argentiny, zvláště pak nezohlednila své vlastní závěry uvedené v prováděcím nařízení 2019/244.

301    V tomto ohledu je třeba připomenout, že právo na řádnou správu předpokládá povinnost postupovat s řádnou péčí, která příslušnému orgánu ukládá důsledně a nestranně zkoumat všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu [viz rozsudek ze dne 12. prosince 2014, Crown Equipment (Suzhou) a Crown Gabelstapler v. Rada, T‑643/11, EU:T:2014:1076, bod 46 a citovaná judikatura].

302    V projednávaném případě z bodů 416 až 420 odůvodnění napadeného nařízení a z bodů 368 až 370 odůvodnění prozatímního nařízení vyplývá, že Komise pečlivě a nestranně přezkoumala prvky relevantní pro určení, zda dovoz z Argentiny může zmírnit nebo přerušit příčinnou souvislost mezi subvencovaným dovozem z Indonésie a hrozbou podstatné újmy výrobnímu odvětví Unie. Vzhledem k tomu, že argumenty žalobkyň směřující k prokázání opaku byly odmítnuty, je třeba zamítnout druhou část čtvrtého žalobního důvodu, a tudíž i celý tento žalobní důvod.

303    S ohledem na výše uvedené, aniž je nutné, z důvodu hospodárnosti řízení, rozhodnout o argumentech Komise zpochybňujících přípustnost žaloby ve vztahu k jedné z žalobkyň, společnosti PT Multi Nabati Sulawes, je třeba žalobu v plném rozsahu zamítnout (rozsudek ze dne 26. února 2002, Rada v. Boehringer, C‑23/00 P, EU:C:2002:118, bod 52).

 K nákladům řízení

304    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise a organizace EBB požadovaly náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměly ve věci úspěch, je důvodné rozhodnout, že žalobkyně ponesou vlastní nálady řízení a ukládá se jim náhrada nákladů řízení vynaložených Komisí a organizací EBB.

Z těchto důvodů,

TRIBUNÁL (čtvrtý rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Společnostem PT Wilmar Bioenergi Indonesia, PT Wilmar Nabati Indonesia a PT Multi Nabati Sulawesi se ukládá náhrada nákladů řízení.

Gervasoni Madise Nihoul

Frendo       Martín y Pérez de Nanclares

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 14. prosince 2022.

Podpisy.

Obsah

*      Původní jazyk: angličtina.