ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE
(pléna)
5. května 2010 (*)
„Veřejná služba – Úředníci – Povýšení – Povyšování v roce 2007 – Legitimní zájem na podání žaloby – Rozhodnutí o povýšení – Seznam povýšených úředníků – Zvažování srovnatelných zásluh – Kritérium míry služební odpovědnosti – Návrh na zrušení rozhodnutí o povýšení – Vyvážení zájmů“
Ve věci F‑53/08,
jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE,
Vincent Bouillez, úředník Rady Evropské unie, s bydlištěm v Overijse (Belgie),
Kris Van Neyghem, úředník Rady Evropské unie, s bydlištěm v Tirlemont (Belgie),
Ingeborg Wagner-Leclercq, úřednice Rady Evropské unie, s bydlištěm v Edegem (Belgie),
zastoupení S. Orlandim, A. Coolenem, J.‑N. Louisem a É. Marchalem, avocats,
žalobci,
proti
Radě Evropské unie, zastoupené M. Bauerem a I. Šulce, jako zmocněnci,
žalované,
podporované
Elizou Niniou a Marií-Béatrice Postiglione Branco, úřednicemi Rady Evropské unie, s bydlištěm v Schaerbeek (Belgie) a Kraainem (Belgie), původně zastoupenými T. Bontinckem a S. Woogem, avocats, poté T. Bontinckem a S. Grecem, avocats,
a
Marií De Jesus Cabrita a Marií-France Liegard, úřednicemi Rady Evropské unie, s bydlištěm v Bruselu (Belgie), původně zastoupenými N. Lhoëstem, avocat, poté N. Lhoëstem a L. Delhayem, avocats,
vedlejšími účastnicemi řízení,
SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (plénum),
ve složení P. Mahoney, předseda, H. Tagaras a S. Gervasoni (zpravodaj), předsedové senátů, H. Kreppel a S. Van Raepenbusch, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: R. Schiano, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 9. prosince 2009,
vydává tento
Rozsudek
1 Návrhem došlým kanceláři Soudu faxem dne 28. května 2008 (prvopis byl doručen dne 3. června 2008) podali V. Bouillez, K. Van Neyghem a I. Wagner-Leclercq, úředníci Rady Evropské unie, projednávanou žalobu směřující ke zrušení rozhodnutí, kterými orgán oprávněný ke jmenování (dále jen „OOJ“) odmítl jejich povýšení do platové třídy AST 7 v rámci povyšování v roce 2007, a dále v případě potřeby rozhodnutí, jimiž byli do této platové třídy v tomto roce povýšeni úředníci, již vykonávali úlohy s nižší úrovní odpovědností než žalobci a jejichž jména jsou uvedena na seznamu povýšených úředníků zveřejněném ve sdělení zaměstnancům č. 136/07 dne 16. července 2007.
Právní rámec
2 Článek 45 odst. 1 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) stanoví:
„O povýšení rozhoduje s ohledem na čl. 6 odst. 2 [OOJ]. Provádí se jmenováním úředníka do nejbližší vyšší platové třídy ve funkční skupině, do které přísluší. Provádí se výhradně výběrem z okruhu úředníků, kteří splnili minimální dobu dvou let setrvání v platové třídě, po zvážení srovnatelných zásluh úředníků připadajících v úvahu pro povýšení. Při zvažování srovnatelných zásluh přihlíží [OOJ] zejména k posudkům vypracovaným na úředníky, k tomu, jaké jiné jazyky než ty, jejichž důkladnou znalost doložili v souladu s čl. 28 písm. f), používají při výkonu služebních povinností, a případně k míře jejich služební odpovědnosti.“
3 Podle článku 10 přílohy XIII služebního řádu:
„Úředníci, kteří byli před 1. květnem 2004 zařazeni v kategorii pracovních míst C nebo D, budou počínaje dnem 1. května 2006 přidělováni do skupin pracovních míst poskytujících následující možnosti povýšení:
a) dřívější kategorie C do platové třídy AST 7;
b) dřívější kategorie D do platové třídy AST 5.
[…]
3. Úředník, na kterého se vztahuje odstavec 1, může být po absolvování otevřeného výběrového řízení nebo na základě osvědčovacího řízení bez jakéhokoli omezení zařazen do funkční skupiny asistentů. Osvědčovací řízení se řídí údaji o délce služby, praxi, zásluhách a úrovni odborného vzdělání úředníků a nabídkou pracovních míst ve funkční skupině AST. Smíšený výbor prověří žádosti úředníků o osvědčovací řízení. Orgány přijmou do 1. května 2004 prováděcí pravidla pro toto řízení. Bude-li třeba, učiní orgány zvláštní opatření, aby zohlednily uvedenou změnu ve funkční skupině spojenou se změnou výpočtu použitelných sazeb při povýšení.
[…]“
4 Článek 7 odst. 1 rozhodnutí Rady ze dne 2. prosince 2004 o prováděcích pravidlech osvědčovacího řízení (dále jen „rozhodnutí ze dne 2. prosince 2004“) stanoví, že:
„[…] Osvědčení úředníci se stávají členy funkční skupiny asistentů bez omezení služebního postupu.
Vývoj služebního postupu těchto úředníků je podmíněn skutečným výkonem funkce asistenta ,bez omezení služebního postupu‘, která je identifikovaná jako taková.“
Skutkový základ sporu
5 Žalobci, kteří jsou úředníky, již vstoupili do služby v Radě před 1. květnem 2004, patřili do dřívější kategorie B. Poté, co k tomuto dni došlo ke změně služebního řádu, byli nově zařazeni do funkční skupiny AST s účinkem od 1. května 2006 a měli plný nárok na služební postup bez omezení v této funkční skupině.
6 Vincent Bouillez je odpovědný za obecnou údržbu budov, v nichž jsou umístěny útvary Generálního sekretariátu Rady. Jako vedoucí úseku „Obecná údržba“ útvaru „Technická správa a plánování“ řídí skupinu šesti osob. Z jeho hodnotící zprávy za období od 1. ledna 2005 do 20. června 2006 vyplývá, že má předpoklady k tomu, aby zastával funkci administrátora.
7 Kris Van Neyghem je „koordinátor dopravy“ Generálního sekretariátu Rady v rámci povinného provádění „Plánu přemístění podniku“. Krom toho je odpovědný za kontrolu renovace budovy Rady a má na starosti rozdělení kancelářských prostor mezi jednotlivé útvary Generálního ředitelství. Jeho hodnotící zpráva za rok 2004 uvádí, že je schopen zastávat funkci administrátora a že tuto funkci ostatně již zastával několik let v Hospodářském a sociálním výboru jako dočasný zaměstnanec.
8 Ingeborg Wagner-Leclercq je odpovědná za počítačovou správu rozpočtových údajů, vztahy s externími osobami podílejícími se na databázích a asistuje administrátorovi, který je pověřen rozpočtovými otázkami týkajícími se vnějších akcí.
9 Ve sdělení zaměstnancům č. 77/07 ze dne 14. května 2007 sestavila Rada seznam úředníků z bývalé kategorie C, kteří byli osvědčeni, a stali se tak členy funkční skupiny asistentů bez omezení služebního postupu.
10 Ve sdělení zaměstnancům č. 97/07 ze dne 12. června 2007 (dále jen „sdělení ze dne 12. června 2007“) informovala Rada úředníky o skutečnostech, které byly dány k dispozici poradním komisím pro otázky povýšení, jakož i o opatřeních přijatých k provedení článku 45 služebního řádu. Příloha 2 tohoto sdělení uváděla u každé platové třídy počet možných povýšení v roce 2007 a příloha 3 obsahovala seznam úředníků připadajících v úvahu pro povýšení.
11 Poradní komise pro otázky povýšení pro funkční skupinu asistentů bez omezení služebního postupu navrhla OOJ ve své zprávě ze dne 13. července 2007 seznam 22 úředníků, kteří měli být povýšeni do platové třídy AST 7 v roce 2007. Tento seznam neuváděl jména žalobců, ale obsahoval jména některých osvědčených úředníků.
12 Ve sdělení zaměstnancům č. 136/07 ze dne 16. července 2007 se OOJ rozhodl řídit se stanoviskem vyjádřeným poradní komisí pro otázky povýšení v její zprávě ze dne 13. července 2007 a povýšit 22 navržených úředníků.
13 Dne 15. října 2007 napadli K. Van Neyghem a I. Wagner-Leclercq samostatnými stížnostmi seznam úředníků povýšených do platové třídy AST 7.
14 Stížností ze dne 16. října 2007 napadl V. Bouillez rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto jeho povýšení do platové třídy AST 7, a rozhodnutí o povýšení do této platové třídy osvědčených úředníků.
15 Rozhodnutími ze dne 15. února 2008, která byla doručena V. Bouillezovi a I. Wagner-Leclercq dne 18. února 2008 a K. Van Neyghemovi dne 20. února 2008, Rada tyto stížnosti zamítla (dále jen „rozhodnutí o zamítnutí stížností“).
Návrhová žádání účastníků řízení a řízení
16 Žalobci navrhují, aby Soud:
– zrušil rozhodnutí, kterými OOJ odmítl jejich povýšení do platové třídy AST 7 v rámci povyšování v roce 2007 (dále jen „sporná rozhodnutí“);
– zrušil „v případě potřeby“ rozhodnutí povyšující do této platové třídy v tomto roce úředníky, kteří vykonávali úkoly spojené s nižší úrovní odpovědnosti než žalobci a jejichž jména jsou uvedena na seznamu povýšených úředníků zveřejněném dne 16. července 2007 ve sdělení zaměstnancům č. 136/07 (dále jen „rozhodnutí o povýšení osvědčených úředníků“);
– uložil Radě náhradu nákladů řízení.
17 Rada navrhuje, aby Soud:
– zamítl žalobu;
– rozhodl o nákladech řízení podle práva.
18 Dopisem ze dne 19. listopadu 2008 informoval Soud Radu o předání věci k projednání a rozhodnutí plénu podle článku 13 jednacího řádu. Krom toho upozornil Radu na skutečnost, že žalobci navrhují nejen zrušení sporných rozhodnutí, ale také rozhodnutí o povýšení osvědčených úředníků. Vyzval tak Radu, aby upřesnila, zda by v případě zrušení rozhodnutí o povýšení osvědčených úředníků a pokud by se Rada rozhodla povýšit žalobce se zpětným účinkem, mohlo k takovému povýšení dojít až po zrušení původně přijatých rozhodnutí o povýšení, která byla napadena ve lhůtách pro odvolání podle služebního řádu a byla stižena stejnou protiprávností jako rozhodnutí o odmítnutí povýšení. Konečně v témže dopise Soud požádal Radu, aby v souladu s čl. 111 odst. 1 jednacího řádu předložila vyjádření k návrhu na vstup povýšených úředníků, jejichž povýšení žalobci napadají, coby vedlejších účastníků řízení.
19 Dopisem ze dne 19. listopadu 2008 informoval Soud žalobce o předání věci k projednání a rozhodnutí plénu podle článku 13 jednacího řádu. Krom toho poznamenal, že žalobci navrhují nejen zrušení sporných rozhodnutí, ale také zrušení rozhodnutí o povýšení osvědčených úředníků, a že pokud by byl posledně zmíněný návrh považován za přípustný a byl by přijat, zasáhl by do práv dotčených úředníků. Soud rovněž uvedl, že má v úmyslu vyzvat tyto úředníky, aby vstoupili do řízení v projednávané věci jako vedlejší účastníci, a v souladu s čl. 111 odst. 1 jednacího řádu požádal žalobce o předložení jejich vyjádření k tomuto procesnímu úkonu.
20 Dopisem ze dne 24. listopadu 2008 sdělili žalobci své výhrady, pokud jde o vyzvání osvědčených úředníků, kteří byli povýšeni do platové třídy AST 7, aby vstoupili do řízení jako vedlejší účastníci, které Soud zamýšlí provést, a zdůraznili průtah, který by takové vyzvání způsobilo při rozhodování o věci.
21 V dopisu ze dne 19. prosince 2008 Rada uvádí, že ponechává tuto otázku na posouzení Soudu, ačkoli má za to, že se jí nejeví jako nezbytné vyzvat povýšené úředníky, aby vstoupili do řízení jako vedlejší účastníci. Uvedla rovněž, že „počet míst pro povýšení do platové třídy AST 7 v roce 2007 byl […] omezený“.
22 Žádný z účastníků řízení nezpochybnil ve výše uvedených dopisech ani později výklad podaný Soudem návrhového žádání směřujícího ke zrušení rozhodnutí o povýšení, které bylo posouzeno jako směřující pouze proti rozhodnutím o povýšení osvědčených úředníků.
23 Dopisy ze dne 23. ledna 2009 vyzval Soud podle čl. 111 odst. 1 jednacího řádu čtrnáct osvědčených úředníků povýšených v roce 2007 do platové třídy AST 7, jejichž rozhodnutí o povýšení jsou napadána, aby vstoupili do řízení jako vedlejší účastníci.
24 Usnesením ze dne 3. dubna 2009 povolil předseda Soudu vedlejší účastenství E. Niniou, M.‑B. Postiglione Branco, (dále jen „první vedlejší účastníce řízení“), M. De Jesus Cabrita a M.‑F. Liegard (dále jen „druhé vedlejší účastnice řízení“) na podporu návrhových žádání žalované.
25 Ve spisu vedlejšího účastníka, který došel kanceláři Soudu dne 11. května 2009, první vedlejší účastnice řízení navrhují, aby Soud:
– zamítl žalobu;
– rozhodl o nákladech řízení podle práva.
26 Ve spisu vedlejšího účastníka, který došel kanceláři Soudu dne 21. května 2009, druhé vedlejší účastnice řízení navrhují, aby Soud:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobcům náhradu nákladů řízení podle článku 89 jednacího řádu.
27 Dopisem ze dne 30. června 2009 informovala Rada Soud, že nehodlá předložit vyjádření k předloženým spisům vedlejších účastnic.
28 Ve spisu, který došel kanceláři Soudu dne 3. července 2009, předložili žalobci své vyjádření ke spisu druhých vedlejších účastnic řízení. Předkládají stejná návrhová žádání jako v žalobě a krom toho navrhují, aby Rada nesla náklady řízení vynaložené vedlejšími účastnicemi nebo, podpůrně, aby druhé vedlejší účastnice řízení nesly vlastní náklady.
29 Ve spisu doručeném kanceláři Soudu dne 7. července 2009, který se týká spisu prvních vedlejších účastnic, předkládají žalobci stejná návrhová žádání jako v žalobě a krom toho navrhují, aby Rada nesla náklady řízení vynaložené vedlejšími účastnicemi nebo, podpůrně, aby první vedlejší účastnice řízení nesly vlastní náklady.
30 V den jednání Soud, který zasedal v plénu, byl složen pouze ze šesti soudců z důvodu překážky na straně jednoho z jeho členů.
31 Podle čl. 17 prvního pododstavce statutu Soudního dvora a čl. 5 prvního pododstavce přílohy I uvedeného statutu a také podle článku 27 jednacího řádu může Soud platně rozhodovat jen v lichém počtu soudců, a je-li z důvodu nepřítomnosti nebo překážky na straně některého ze soudců počet soudců sudý, neúčastní se porady soudce postavený nejníže v pořadí, podle pořadí stanoveného v článku 5 zmíněného jednacího řádu (viz obdobně rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 5. června 1992, Finsider v. Komise, T‑26/90, Recueil, s. II‑1789, bod 38).
32 Podle výše uvedených ustanovení byl tento rozsudek přijat pěti soudci, jejichž podpisy je opatřen.
Právní otázky
33 Žalobci vznášejí čtyři žalobní důvody na podporu všech svých návrhových žádání směřujících ke zrušení:
– první žalobní důvod, vycházející z nedostatečného odůvodnění;
– druhý žalobní důvod, vycházející z porušení čl. 45 odst. 1 služebního řádu, jelikož Rada při zvažování srovnatelných zásluh přihlédla k míře služební odpovědnosti uchazečů o povýšení pouze podpůrně, a dále jelikož Rada při zvažování srovnatelných zásluh nepřezkoumala některá podpůrná kritéria;
– třetí žalobní důvod, vycházející z porušení čl. 7 odst. 1 rozhodnutí ze dne 2. prosince 2004;
– čtvrtý žalobní důvod, vycházející ze zjevně nesprávného posouzení zásluh úředníků připadajících v úvahu pro povýšení.
34 Soud má za to, že je třeba konkrétněji přezkoumat žalobní důvod vycházející z porušení čl. 45 odst. 1 služebního řádu spočívajícího v tom, že Rada při zvažování srovnatelných zásluh přihlédla k míře služební odpovědnosti uchazečů o povýšení pouze podpůrně.
K návrhovým žádáním namířeným proti sporným rozhodnutím
Argumenty účastníků řízení
35 Žalobci tvrdí, že Rada porušila ustanovení čl. 45 odst. 1 služebního řádu, jelikož při zvažování srovnatelných zásluh přihlédla k míře služební odpovědnosti úředníků připadajících v úvahu pro povýšení pouze podpůrně.
36 Soud ostatně ve svém rozsudku ze dne 31. ledna 2008, Valero Jordana v. Komise (F‑104/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑27 a II‑A‑1‑127, body 74 a 75) uvedl, že toto kritérium, které bylo doplněno do nového znění článku 45 služebního řádu, jež vstoupilo v platnost dne 1. května 2004, je o to významnější, že Soud prvního stupně rozhodl za doby platnosti ustanovení čl. 45 odst. 1 služebního řádu v jejich znění platném před tímto datem, že míra služební odpovědnosti nemůže představovat rozhodující kritérium při zvažování srovnatelných zásluh.
37 Toto ustanovení by bylo zbaveno veškerého smyslu, pokud by byl následován výklad nového znění čl. 45 odst. 1 služebního řádu, který podala Rada. Ve skutečnosti je účelem výrazu „případně“ použitého v tomto článku uložit OOJ zohlednit zvláštní situace, které mohou nastat, když úředník zastává vyšší funkce, než jsou funkce v jeho platové třídě.
38 Rada poukazuje na to, že podle ustanovení čl. 45 odst. 1 služebního řádu nepředstavuje míra služební odpovědnosti rozhodující skutečnost, k níž má být přihlédnuto při zvažování srovnatelných zásluh úředníků. Připomíná, že jelikož všichni úředníci připadající v úvahu pro povýšení náleží do stejné funkční skupiny, má se o nich za to, že mají rovnocenné služební odpovědnosti. Kritérium míry služební odpovědnosti se podpůrně může stát relevantní pouze tehdy, pokud úředník zastává pracovní místo ve své kategorii nebo službě, které je vyšší než místo odpovídající jeho služebnímu zařazení. V projednávaném případě však míra služební odpovědnosti žalobců není zjevně vyšší než míra služební odpovědnosti povýšených osvědčených úředníků. Toto kritérium, k němuž se přihlíží až podpůrně, tedy nemohlo podle tvrzení Rady změnit výsledek srovnávacího přezkumu analytických a všeobecných posouzení.
39 Zadruhé Rada tvrdí, že podle ustálené judikatury soudů Společenství nemá přihlížet k takovým podpůrným kritériím, jako jsou věk a počet odsloužených let, pokud má za to, že zásluhy povýšených úředníků a zásluhy žalobců nebyly stejné.
40 Vedlejší účastnice řízení ve svých spisech uplatňují stejné argumenty, jako jsou ty, které Rada používá na svou obranu.
41 Rada na jednání uvedla, jak by měl být vykládán čl. 45 odst. 1 služebního řádu. Kritérium míry služební odpovědnosti by mělo být považováno, podobně jako kritéria týkající se hodnotících zpráv a jazykových schopností úředníků za jedno z kritérií posuzování zásluh úředníků připadajících v úvahu pro povýšení, a mělo by tak být považováno za „první“ kritérium při zvažování srovnatelných zásluh, na rozdíl od podpůrných kritérií, jako jsou věk nebo počet odsloužených let, ke kterým se přihlíží až tehdy, pokud je shledána rovnocennost zásluh úředníků připadajících v úvahu pro povýšení.
Závěry Soudu
– K přípustnosti žalobního důvodu
42 Pokud jde o K. Van Neyghema, jak z jeho stížnosti (bod 29), tak z rozhodnutí Rady, kterým byla tato stížnost zamítnuta (bod 28), vyplývá, že žalobní důvod vycházející z porušení článku 45 služebního řádu spočívajícího v tom, že Rada při zvažování srovnatelných zásluh přihlédla k míře služební odpovědnosti uchazečů o povýšení pouze podpůrně, byl výslovně uveden již během postupu před zahájením soudního řízení.
43 Co se týče dvou zbývajících žalobců, Soud se ve světle judikatury, podle níž musejí být stížnosti vykládány benevolentně, zamýšlí nad otázkou, zda tito žalobci byli legitimování k vznesení žalobního důvodu uvedeného v předchozím bodě vzhledem ke znění jejich stížností.
44 Vincent Bouillez se ve své stížnosti výslovně dovolával porušení čl. 45 odst. 1 služebního řádu (bod 22) a uvedl (bod 26), že „OOJ měl povinnost při zvažování srovnatelných zásluh uchazečů o povýšení podle článku 45 služebního řádu přezkoumat všechny relevantní skutečnosti“. Musí se mít za to, že touto stížností, která musí být vykládána benevolentně, měl V. Bouillez v úmyslu napadnout, že Rada při zvažování srovnatelných zásluh nepřihlédla k míře služební odpovědnosti uchazečů o povýšení.
45 Ingeborg Wagner-Leclercq poukazuje ve své stížnosti, jež byla předložena v anglickém jazyce, na to, že rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto její povýšení, porušuje článek 45 služebního řádu. Uvedla:
„Domnívám se, že jelikož neexistoval popis pracovních míst, nebylo možné provést zvážení srovnatelných zásluh každého uchazeče zohledňující význam pracovního místa zastávaného úředníkem v organizačním schématu a odpovídající služební odpovědnost.“
46 Kritikou, kterou tak žalobkyně vyjádřila, alespoň implicitně odkázala na výtku vycházející z toho, že OOJ nepřihlédl k míře služební odpovědnosti úředníků připadajících v úvahu pro povýšení.
47 Z výše uvedeného vyplývá, že všichni tři žalobci byli legitimováni ke vznesení žalobního důvodu vycházejícího z porušení čl. 45 odst. 1 služebního řádu spočívajícího v tom, že Rada při zvažování srovnatelných zásluh přihlédla ke kritériu vycházejícímu z míry služební odpovědnosti úředníků připadajících v úvahu pro povýšení pouze podpůrně. Soud ostatně poznamenává, že Rada nevznesla námitku nepřípustnosti proti žalobcům.
– K opodstatněnosti žalobního důvodu
48 Podle čl. 45 odst. 1 služebního řádu platí, že při zvažování srovnatelných zásluh přihlíží [OOJ] zejména k posudkům vypracovaným na úředníky, k tomu, jaké jiné jazyky než ty, jejichž důkladnou znalost doložili, používají při výkonu služebních povinností, a případně k míře jejich služební odpovědnosti.
49 Soud judikoval, že v oblasti, v níž má správní útvar širokou posuzovací pravomoc, vyjadřuje výslovné uvedení těchto kritérií v článku 45 služebního řádu zvláštní význam, který přiznal zákonodárce jejich zohlednění (rozsudek Soudu ze dne 31. ledna 2008, Buendía Sierra v. Komise, F‑97/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑15 a II‑A‑1‑49, bod 62). To, že čl. 45 odst. 1 služebního řádu konkrétně uvádí, aby bylo přihlédnuto při zvažování srovnatelných zásluh za účelem povýšení případně k míře služební odpovědnosti úředníka, se zdá být o to významnější, že Soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 12. července 2001, Schochaert v. Rada (T‑131/00, Recueil FP s. I‑A‑141 a II‑743, bod 43), rozhodl, že přijmout jako rozhodující kritérium míru služební odpovědnosti úředníků připadajících v úvahu pro povýšení je v rozporu s ustanoveními čl. 45 odst. 1 ve znění platném před 1. květnem 2004.
50 Soud krom toho rozhodl, že ustanovení čl. 45 odst. 1 služebního řádu platná od 1. května 2004 jsou jasnější, pokud jde o skutečnosti, ke kterým má být při povyšování přihlédnuto, než ustanovení uvedeného článku platná před tímto datem, neboť kromě hodnotících zpráv odkazují na používání jiných jazyků, než jsou ty, jejichž důkladnou znalost úředníci doložili, a případně na míru služební odpovědnosti. Soud dále rozhodl, že OOJ provádí napříště zvažování srovnatelných zásluh úředníků připadajících v úvahu pro povýšení v zásadě ve světle těchto tří skutečností, přičemž výraz „zásluhy“ uvedený v čl. 45 odst. 1 služebního řádu má tak jiný význam a v podstatě širší než stejný výraz použitý ve znění tohoto článku platném před 1. květnem 2004 (rozsudek Soudu ze dne 7. listopadu 2007, Hinderyckx v. Rada, F‑57/06, Sb. VS s. I‑A‑1‑329 a II‑A‑1‑1831, bod 45). Při posuzování zásluh úředníků může OOJ podpůrně v případě rovnocennosti zásluh úředníků připadajících v úvahu pro povýšení na základě tří kritérií výslovně uvedených v čl. 45 odst. 1 služebního řádu přihlédnout k jiným skutečnostem, jako jsou věk uchazečů nebo počet odsloužených let v platové třídě nebo ve službě (výše uvedený rozsudek Hinderyckx v. Rada, bod 46). Rada ostatně na jednání hájila tentýž výklad, když uvedla, že nová pravidla použitelná na postupy povyšování, která vypracovávají její útvary, zdůrazňují úlohu, kterou má kritérium míry služební odpovědnosti při posuzování zásluh uchazečů o povýšení.
51 Krom toho bylo rozhodnuto, že pokud je správní útvar nadán širokou posuzovací pravomocí, jako je tomu v případě OOJ v oblasti povyšování, provádí-li zvažování srovnatelných zásluh uchazečů o povýšení podle čl. 45 odst. 1 služebního řádu, má povinnost pečlivě a nestranně přezkoumat všechny skutečnosti relevantní pro posouzení těchto zásluh (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 2. dubna 2009, Komise v. Berrisford, T‑473/07 P, Sb. VS s. I‑B‑1‑17 a II‑B‑1‑85, bod 42; rozsudek ze dne 10. října 2007, Berrisford v. Komise, F‑107/06, Sb. VS s. I‑A‑1‑285 a II‑A‑1‑1603, bod 71).
52 Z ustanovení čl. 45 odst. 1 služebního řádu tak vyplývá, že míra služební odpovědnosti úředníků připadajících v úvahu pro povýšení představuje jednu ze tří relevantních skutečností, k nimž musí správní útvar přihlédnout při zvažování srovnatelných zásluh úředníků připadajících v úvahu pro povýšení.
53 Příslušnost ke stejné funkční skupině a ke stejné platové třídě podle správného tvrzení Rady bezpochyby předpokládá výkon rovnocenných služebních povinností. Použití výrazu „případně“ v čl. 45 odst. 1 služebního řádu potvrzuje, že ve většině případů s ohledem na tuto domněnku rovnocennosti míry služební odpovědnosti úředníků stejné platové třídy, nepředstavuje kritérium míry služební odpovědnosti skutečnost umožňující odstupňovat zásluhy uchazečů o povýšení.
54 Tato domněnka však není nevyvratitelná, zvláště od té doby, co byly bývalé kategorie B a C sloučeny do jednotné funkční skupiny asistentů. Automatickým důsledkem tohoto sloučení bylo totiž rozšíření škály odpovědností, které může mít úředník náležející k funkční skupině AST, jak je ostatně patrné z tabulky začleněné do části A přílohy I služebního řádu. Pokud jde o míru služební odpovědnosti, mohou tedy existovat významné rozdíly mezi jednotlivými služebními povinnostmi vykonávanými úředníky téže funkční skupiny. Služební řád krom toho nestanoví, že určité služební povinnosti odpovídají určité platové třídě. Naopak umožňuje oddělení platové třídy od služební povinnosti (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 8. července 2008, Komise v. Economidis, T‑56/07 P, Sb. VS s. I‑B‑1‑31 a II‑B‑1‑213, body 58 až 60). Toto odtržení platové třídy od míry vykonávaných služebních povinností ostatně odpovídá přání zákonodárce a volbě orgánů usnadnit své řízení zaměstnanců. Soud prvního stupně sám při výkladu ustanovení článku 45 služebního řádu ve znění platném před 1. květnem 2004 připustil, že v určitých situacích nebyla tato domněnka rovnocennosti služební odpovědnosti úředníků stejné platové třídy opodstatněna (výše uvedený rozsudek Schochaert v. Rada, bod 42 a citovaná judikatura).
55 Z takové domněnky rovnocennosti nemůže být tedy vyvozeno, že správní útvar není povinen provést přezkum kritéria týkajícího se míry služební odpovědnosti, a tím konkrétně ověřit, zda toto kritérium může ukázat rozdíly mezi zásluhami dotčených úředníků.
56 Výraz „případně“ tudíž nemůže být vykládán v tom smyslu, že správní útvar opravňuje k tomu, aby při zvažování srovnatelných zásluh a priori vyloučil přihlédnutí ke kritériu míry služební odpovědnosti. Naopak tím, že zákonodárce výslovně uvedl toto kritérium v čl. 45 odst. 1 služebního řádu, zatímco se uvedené kritérium nevyskytovalo ve znění tohoto článku platném před 1. květnem 2004, měl v úmyslu naznačit, že míra služební odpovědnosti úředníků připadajících v úvahu pro povýšení je skutečností, jež může být při takovém zvažování relevantní. Výraz „případně“ znamená pouze to, že jelikož se v zásadě má za to, že zaměstnanci stejné platové třídy mají rovnocennou služební odpovědnost, pokud tomu tak v konkrétním případě není, musí být k této okolnosti přihlédnuto při povyšování.
57 V projednávaném případě taková domněnka rovnocennosti úředníků stejné platové třídy nemohla být ostatně v žádném případě použita, a vést tak Radu k tomu, aby neověřila relevanci kritéria vycházejícího z míry služební odpovědnosti úředníků připadajících v úvahu pro povýšení. Z hodnotících zpráv V. Bouilleze a K. Van Neyghemema je totiž patrné, že tito úředníci měli předpoklady k výkonu služebních povinností administrátora, to znamená služebních povinností patřících do vyšší funkční skupiny, než byla jejich funkční skupina. Bylo tedy možné, aby míra služební odpovědnosti těchto dvou úředníků byla vyšší než míra služební odpovědnosti jiných úředníků připadajících v úvahu pro povýšení ve stejné platové třídě.
58 V projednávaném sporu Rada konečně na jednání uvedla, že míra odpovědnosti úředníků připadajících v úvahu pro povýšení je jedním ze tří „prvních“ kritérií, k nimž je třeba přihlédnout při zvažování srovnatelných zásluh. Tvrdila však, že jí nelze vytýkat, že porušila čl. 45 odst. 1 služebního řádu při povyšování v roce 2007, jelikož tuto skutečnost vzala v úvahu při přijímání rozhodnutí o povýšení a sporných rozhodnutí.
59 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že přezkum odůvodnění rozhodnutí o povýšení a rozhodnutí o odmítnutí povýšení je obtížný, jelikož tyto dvě kategorie rozhodnutí nemusí být odůvodněny (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 29. května 1997, Contargyris v. Rada, T‑6/96, Recueil FP, s. I‑A‑119 a II‑357, bod 147 a citovaná judikatura). Pouze rozhodnutí o zamítnutí stížnosti podané nepovýšeným uchazečem na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu musí být odůvodněno, přičemž se má za to, že odůvodnění tohoto rozhodnutí se shoduje s odůvodněním rozhodnutí, proti němuž byla stížnost namířena (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 11. června 1996, Anacoreta Correia v. Komise, T‑118/95, Recueil FP, s. I‑A‑283 a II‑835, bod 82).
60 Je tedy třeba přezkoumat jednotlivé písemné doklady obsažené ve spise, aby bylo možné určit, zda Rada, jak tvrdí, skutečně zvážila srovnatelné zásluhy za podmínek stanovených čl. 45 odst. 1 služebního řádu, když přihlédla mimo jiné k míře služební odpovědnosti úředníků připadajících v úvahu pro povýšení, přičemž odpověď na stížnost má v tomto ohledu zvláštní význam.
61 K podložení svého názoru se Rada dovolává zaprvé svého sdělení ze dne 12. června 2007. V tomto sdělení zejména uvedla:
„Každá komise sestaví seznam úředníků připadajících v úvahu pro povýšení, kteří jsou po zvážení srovnatelných zásluh nejzpůsobilejší k zastávání pracovních míst, která byla určena k obsazení v roce 2007. Pro účely tohoto zvážení bude přihlédnuto zejména k posudkům vypracovaným na úředníky, jakož i k jiným skutečnostem uvedeným v článku 45 služebního řádu.“
62 V bodu 3 přílohy 1sdělení ze dne 12. června 2007 se uvádí:
„Povyšování v tomto roce se vyznačuje vstupem čl. 45 odst. 2 služebního řádu v platnost, na jehož základě je úředník povinen před svým prvním povýšením po přijetí do služby prokázat schopnost pracovat ve třetím jazyce. Úředníci dotčení tímto opatřením, kteří nepředložili důkaz o své schopnosti pracovat ve třetím jazyce, nebudou moci být povýšeni, i když dosahují potřebného počtu odsloužených let k 1. lednu 2007 […]“
63 Sdělení ze dne 12. června 2007, pokud jde o zvažování srovnatelných zásluh, sice odkazuje kromě hodnotících zpráv na „jiné skutečnosti“ článku 45 služebního řádu. Neuvádí však výslovně míru služební odpovědnosti úředníků připadajících v úvahu pro povýšení, kdežto jeho příloha 1 výslovně odkazuje na kritérium používání jiných jazyků než těch, jejichž důkladnou znalost dotčení úředníci doložili. Za těchto podmínek neumožňuje sdělení ze dne 12. června 2007 vzhledem k obecnému a nepřesnému znění samo o sobě prokázat, že Rada při zvažování srovnatelných zásluh přihlédla k míře služební odpovědnosti.
64 Zadruhé Rada své tvrzení, že srovnala zásluhy úředníků připadajících v úvahu pro povýšení v souladu s ustanoveními čl. 45 odst. 1 služebního řádu, opírá o zprávu poradní komise pro otázky povýšení. Je však třeba poznamenat, že tato zpráva výslovně neuvádí skutečnosti, které uvedená komise zohlednila při vyjádření svých návrhů. Z této zprávy vyplývá, že poradní komise měla k dispozici hodnotící zprávy uchazečů a seznam úředníků, kteří doložili schopnost pracovat ve třetím jazyce. Naproti tomu žádná skutečnost ve zprávě poradní komise neumožňuje jasně prokázat, že měla k dispozici relevantní a využitelné poznatky týkající se míry služební odpovědnosti jednotlivých úředníků připadajících v úvahu pro povýšení. V tomto ohledu je podstatné, že výraz „míra služební odpovědnosti“ se v této zprávě neobjevuje. Proto ani zpráva poradní komise neumožňuje prokázat, že Rada při přijímání sporných rozhodnutí přihlédla k míře služební odpovědnosti.
65 Zatřetí s ohledem na výše uvedenou nejistotu se zdá, že odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí stížností žalobců představuje skutečnost zvláště významnou k tomu, aby Soud mohl posoudit opodstatněnost dotčeného žalobního důvodu.
66 Rozhodnutí o zamítnutí stížností V. Bouilleze a I. Wagner-Leclercq nejsou v tomto ohledu příliš osvětlující, neboť nepodávají žádnou informaci o metodě, kterou Rada skutečně použila při srovnávání zásluh úředníků.
67 Naproti tomu z rozhodnutí o zamítnutí stížnosti K. Van Neyghema vyplývá, že OOJ se při zvažování srovnatelných zásluh úředníků připadajících v úvahu pro povýšení opřel o hodnotící zprávy dotčených osob, aniž přihlédl k míře služební odpovědnosti těchto osob.
68 Předně OOJ tím, že v tomto rozhodnutí cituje čl. 45 odst. 1 služebního řádu, dbá na zdůraznění části věty „přihlíží zejména k posudkům vypracovaným na úředníky“. Dále uvádí, že všichni povýšení osvědčení úředníci měli lepší hodnotící zprávy než stěžovatel. Konečně a především správní útvar v uvedeném rozhodnutí uvádí, že se ke kritériu týkajícímu se míry služební odpovědnosti úředníků musí přihlédnout pouze v případě „stejných zásluh“ „za účelem rozhodnutí, kteří z úředníků připadajících v úvahu pro povýšení budou povýšeni“.
69 Touto formulací OOJ oznámil stěžovateli, že jelikož v daném případě nebyla zjištěna rovnost mezi jeho zásluhami a zásluhami povýšených úředníků s ohledem na hodnotící zprávy, nebylo přihlédnuto ke kritériu míry služební odpovědnosti. Z velmi obecné formulace, kterou použil OOJ v tomto rozhodnutí (tato formulace ukazuje, že správní útvar nepřijal zvláštní řešení, pokud jde o situaci stěžovatele, ale že použila na jeho případ výklad, který mimoto používala pro ustanovení článku 45 služebního řádu), lze přitom vyvodit, že OOJ při posouzení, zda jednotliví úředníci připadající v úvahu pro povýšení do platové třídy AST 7 měli stejné zásluhy, nepřihlédl k míře jejich služební odpovědnosti. Jak již však bylo uvedeno výše, míra služební odpovědnosti představuje jednu ze tří skutečností umožňujících ohodnotit zásluhy uchazeče o povýšení.
70 Začtvrté Rada předložila v příloze (B 9) své žalobní odpovědi přehlednou tabulku, z níž jsou patrné služební povinnosti a míra služební odpovědnosti dotčených úředníků. Ze spisu však nevyplývá, že tato tabulka existovala při přijímání sporných rozhodnutí a že nebylo ostatně tvrzeno, že tato tabulka představovala základ analýzy pro poradní komisi pro otázky povýšení, jejíž návrhy Rada přejala.
71 Z výše uvedeného tak vyplývá, že je právně dostačujícím způsobem prokázáno, že Rada v rozporu se svým tvrzením při zvažování srovnatelných zásluh nepřihlédla k míře služební odpovědnosti úředníků. Rada se tedy dopustila nesprávného právního posouzení. V důsledku toho je třeba z tohoto důvodu zrušit sporná rozhodnutí, aniž je třeba přezkoumávat ostatní žalobní důvody.
K návrhovým žádáním namířeným proti rozhodnutím o povýšení osvědčených úředníků
K přípustnosti
– Argumenty účastníků řízení
72 Druhé vedlejší účastnice řízení tvrdí, že návrhová žádání namířená proti rozhodnutím o povýšení osvědčených úředníků jsou nepřípustná. Tato rozhodnutí jsou totiž pouze důsledkem rozhodnutí o osvědčení, která žalobci nezpochybnili.
73 Žalobci uvádějí, že takto vznesené námitce nepřípustnosti nemůže být vyhověno. Cílem jejich žaloby není zpochybnit rozhodnutí o osvědčení povýšených úředníků, kteří předtím patřili do dřívější kategorie C, nýbrž dosáhnout zrušení rozhodnutí o povýšení těchto úředníků v rozsahu, v němž tito nevykonávali služební povinnosti odpovídající služebnímu postupu asistentů bez omezení služebního postupu.
74 Pokud jde o meritum žalobního důvodu, účastníci řízení předkládají stejnou argumentaci, jako je argumentace vylíčená výše v části rozsudku týkající se návrhových žádání směřujících ke zrušení sporných rozhodnutí.
75 Druhé účastnice řízení krom toho poukazují na to, že by zrušení rozhodnutí o povýšení osvědčených úředníků bylo zjevně nepřiměřené s ohledem na počet dotčených úředníků a újmy, které by to mohlo způsobit. Zrušení uvedených rozhodnutí by navíc porušilo zásadu ochrany legitimního očekávání a nabytých práv.
– Závěry Soudu
76 Podle článku 110 jednacího řádu je návrhové žádání vedlejšího účastníka přípustné pouze tehdy, směřuje-li k úplné nebo částečné podpoře návrhového žádání jednoho z účastníků řízení. Vedlejší účastník tedy nemůže vznést námitku nepřípustnosti, kterou neuplatnil v písemné části řízení, a Soud tedy není povinen přezkoumat důvody, kterých se dovolával v tomto ohledu.
77 Podle článku 77 jednacího řádu může Soud nicméně kdykoliv bez návrhu posoudit, zda jsou splněny nepominutelné podmínky řízení, včetně podmínek dovolávaných vedlejším účastníkem řízení (viz obdobně rozsudek Soudu ze dne 14. dubna 2005, Sniace v. Komise, T‑88/01, Sb. rozh. s. II‑1165, body 49, 52 a 53).
78 V rozporu s tvrzením druhých účastnic řízení jsou v projednávané věci rozhodnutí o osvědčení a rozhodnutí o povýšení odlišnými rozhodnutími. Rovněž okolnost, že žalobci nenapadli rozhodnutí o osvědčení, nemůže způsobit nepřípustnost návrhových žádání namířených proti rozhodnutím o povýšení.
79 Námitce nepřípustnosti vznesené druhými vedlejšími účastnicemi řízení nemůže tedy být vyhověno.
80 Soud má krom toho za to, že je nezbytné připomenout, že úředníci připadající v úvahu pro povýšení do určité platové třídy mají v zásadě osobní zájem na napadnutí rozhodnutí o povýšení jiných úředníků do uvedené platové třídy. Soudní dvůr několikrát implicitně uznal přípustnost takové žaloby, a dokonce zrušil rozhodnutí o povýšení nebo jmenování z důvodu nesprávného zvážení srovnatelných zásluh nebo neprovedení takového zvážení (rozsudky Soudního dvora ze dne 23. ledna 1975, de Dapper v. Parlament, 29/74, Recueil, s. 35, a ze dne 17. ledna 1989, Vainker v. Parlament, 293/87, Recueil, s. 23). Soud prvního stupně výslovně rozhodl, že i když zaměstnanec nemá vymahatelné právo na povýšení, má nicméně zájem na zpochybnění rozhodnutí o povýšení jiného zaměstnance do platové třídy, kterou si může nárokovat, proti němuž předložil stížnost, která byla zamítnuta (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 21. ledna 2004, Robinson v. Parlament, T‑328/01, Recueil FP, s. I‑A‑5 a II‑23, body 32 a 33).
K věci samé
81 Žalobci vznesli proti rozhodnutím o povýšení osvědčených úředníků žalobní důvod vycházející z porušení čl. 45 odst. 1 služebního řádu, jelikož Rada při zvažování srovnatelných zásluh přihlédla k míře služební odpovědnosti uchazečů o povýšení pouze podpůrně. Vzhledem k tomu, že tento žalobní důvod byl uplatněn na podporu návrhových žádání namířených proti uvedeným rozhodnutím a byl Soudem uznán za opodstatněný, měl by proto obvykle vést ke zrušení těchto rozhodnutí, aniž by bylo třeba přezkoumávat ostatní žalobní důvody na podporu tohoto návrhového žádání.
82 Soud Unie však připustil, že pokud z aktu, který musí být zrušen, má prospěch třetí osoba, což je případ zapsání na seznam uchazečů vhodných k přijetí, rozhodnutí o povýšení nebo rozhodnutí o jmenování na pracovní místo, které má být obsazeno, je na soudu, aby předtím ověřil, zda by zrušení nepředstavovalo nepřiměřenou sankci za protiprávnost, k níž došlo (rozsudek Soudního dvora ze dne 5. června 1980, Oberthür v. Komise, 24/79, Recueil, s. 1743, body 11 a 13; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 10. července 1992, Barbi v. Komise, T‑68/91, Recueil, s. II‑2127, bod 36).
83 V tomto ohledu je třeba poznamenat, že důsledky, které soud Unie vyvodí z protiprávnosti v oblasti výběrového řízení a v oblasti povyšování nejsou stejné. Zrušení všech výsledků výběrového řízení totiž v zásadě představuje nepřiměřenou sankci za protiprávnost, k níž došlo, a to bez ohledu na povahu pochybení a rozsah důsledků pro výsledky výběrového řízení (viz zejména v oblasti protiprávního složení poroty rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 22. června 1990, Marcopoulos v. Soudní dvůr, T‑32/89 a T‑39/89, Recueil, s. II‑281; viz v oblasti porušení zásady rovného zacházení rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 17. března 1994, Smets v. Komise, T‑44/91, Recueil FP, s. I‑A‑97 a II‑319).
84 Naproti tomu v oblasti povyšování soud Unie provádí přezkum každého jednotlivého případu.
85 Zaprvé zohledňuje povahu protiprávnosti, k níž došlo. Pokud je zjištěná protiprávnost pouze vadou řízení ovlivňující pouze situaci úředníka (viz, zejména pokud jde o neexistenci hodnotící zprávy, výše uvedený rozsudek Barbi v. Komise; rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 21. listopadu 1996, Michaël v. Komise, T‑144/95, Recueil FP, s. I‑A‑529 a II‑1429, a ze dne 5. října 2000, Rappe v. Komise, T‑202/99, Recueil FP, s. I‑A‑201 a II‑911; viz, pokud jde o nedostatek odůvodnění, rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 6. července 2004, Huygens v. Komise, T‑281/01, Sb. VS s. I‑A‑203 a II‑903), má soud Unie a priori za to, že taková protiprávnost neodůvodňuje zrušení rozhodnutí o povýšení, jelikož by takové zrušení představovalo nepřiměřenou sankci. Naproti tomu v případě podstatné vady, jako je nesprávné právní posouzení, kterým je v celém rozsahu stiženo zvažování srovnatelných zásluh, soud v zásadě zrušuje rozhodnutí o povýšení (výše uvedené rozsudky Vainker v. Parlament, Robinson v. Parlament).
86 Zadruhé provádí vážení zájmů.
87 Při vážení zájmů soud zohledňuje předně zájem, který mají dotčení úředníci na tom, aby byla legálně a úplně obnovena jejich práva ve prospěch nového skutečného zvažování srovnatelných zásluh, které náležitě přihlédne k legálně použitelným kritériím, aby v budoucnosti nekonkurovali úředníkům, kteří byli protiprávně povýšeni, a aby znovu nedošlo k protiprávnosti zjištěné soudem.
88 Dále zohlední zájmy protiprávně povýšených úředníků. Tito úředníci sice nemají žádné nabyté právo na zachování jejich povýšení, neboť rozhodnutí o povýšení jsou protiprávní a byla napadena ve lhůtách pro podání žaloby (viz, pokud jde o příklady zrušení, výše uvedené rozsudky Vainker v. Parlament a Robinson v. Parlament). Soud nicméně zohlední, že tito úředníci mohli být v dobré víře, že rozhodnutí, jimiž byli povýšeni, jsou legální, zvláště tehdy, když dotčené osoby byly příznivě hodnoceny nadřízenými a toto hodnocení mohlo objektivně odůvodnit povýšení. Soud zohlední zájmy těchto úředníků o to důkladněji, že představují velkou skupinu (pokud jde o řešení spočívající v zamítnutí návrhových žádání namířených proti celému seznamu povýšených úředníků, na němž byl uveden velký počet úředníků, viz rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 19. října 2006, Buendía Sierra v. Komise, T‑311/04, Sb. rozh. s. II‑4137, bod 349).
89 Soud konečně přezkoumá zájem útvaru, to znamená zejména dodržení legality, rozpočtové důsledky v případě, že by nedošlo ke zrušení protiprávních rozhodnutí (viz níže bod 90), případné obtíže při výkonu pravomocného rozsudku, případné zásahy do kontinuity služby a nebezpečí zhoršení sociálních vztahů v orgánu.
90 Poté, co zohlední jednotlivé zájmy, soud případ od případu rozhodne, zda zruší rozhodnutí o povýšení, či nikoliv. V případě, že má nakonec za to, že zrušení rozhodnutí o povýšení představuje nepřiměřenou sankci za zjištěnou protiprávnost, může případně, aby zajistil v zájmu žalobce užitečný účinek rozsudku, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o nepovýšení, využít pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci, která je mu přiznána ve sporech peněžitého charakteru, a uložit orgánu i bez návrhu, aby nahradil újmu (výše uvedený rozsudek Oberthür v. Komise, bod 14).
91 V projednávané věci se přezkum těchto různých posuzovacích kritérií provádí ve zvláštním kontextu. Je totiž třeba zdůraznit, že žalobci předložili Soudu návrhová žádání směřující ke zrušení rozhodnutí o povýšení osvědčených úředníků „pouze v případě potřeby“ (a nikoliv „v důsledku zrušení rozhodnutí o nepovýšení“).
92 S ohledem na formulaci těchto návrhových žádání tak Soud musí, dokonce ještě před tím, než ověří, zda zrušení rozhodnutí o povýšení představuje nepřiměřenou sankci za zjištěnou protiprávnost za výše uvedených podmínek, posoudit, zda je toto zrušení nezbytné pro obnovení příležitosti žalobců být povýšeni, jelikož obnovení legality zahrnuje nové zvažování srovnatelných zásluh na základě legálně použitelných kritérií a případně povýšení žalobců s účinkem ex tunc.
93 Ústřední otázkou je tedy určení, zda zachování v právním řádu rozhodnutí o povýšení čtrnácti osvědčených úředníků brání povýšení žalobců v případě, že po novém zvažování srovnatelných zásluh provedeném v rámci výkonu pravomocného rozsudku bude o zásluhách žalobců rozhodnuto, že jsou větší než zásluhy protiprávně povýšených úředníků a že jim umožňují, aby byli povýšeni.
94 Až do konce písemné částí řízení s ohledem zejména na přílohu 2 sdělení ze dne 12. června 2007, která stanoví omezený počet možných povýšení do platové třídy AST 7 v roce 2007 na 22 úředníků, a do obdržení dopisu Rady ze dne 19. prosince 2008, který potvrdil tuto informaci, se zdálo, že zrušení rozhodnutí o povýšení osvědčených úředníků je a priori nezbytné, jelikož k případnému povýšení žalobců do platové třídy AST 7 může podle všeho dojít pouze tehdy, pokud osvědčení úředníci, kteří byli povýšeni do této platové třídy, pozbudou nárok na povýšení.
95 Na jednání zástupce Rady na úvod své řeči uvedl, že zrušení rozhodnutí o povýšení osvědčených úředníků již nebude nezbytné po vyhlášení rozsudku. Uvedl totiž, že v případě zrušení sporných rozhodnutí Rada v rámci opatření přijatých k výkonu rozsudku obnoví žalobcům jejich práva tím, že v případě potřeby přijme rozhodnutí o povýšení pro rok 2009 a přizná žalobcům náhradu újmy na služebním postupu, která jim vznikla v důsledku opožděného povýšení v období od roku 2007 do roku 2009.
96 Po úvodních řečech účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení, v odpověď na otázku Soudu, jejímž cílem bylo určit, zda si žalobci s ohledem na výše uvedené vyjádření Rady nepřejí vzít zpět návrhová žádání směřující ke zrušení rozhodnutí o povýšení osvědčených úředníků, prohlásil advokát uvedených žalobců, že je připraven učinit takové zpětvzetí, pokud Rada písemně potvrdí závazky, o nichž se zmínil její zástupce.
97 Po jednání Rada v dopisu ze dne 17. prosince 2009 uvedla obsah svých závazků. Uvedla, že pokud Soud zruší sporná rozhodnutí z důvodu, že zvažování srovnatelných zásluh v rámci povyšování v roce 2007 do platové třídy AST 7 bylo protiprávní, přijme Rada následující opatření k výkonu rozsudku:
„[…] OOJ znovu svolá poradní komisi pro otázky povýšení, aby provedla nové zvažování srovnatelných zásluh úředníků, kteří připadali v úvahu pro povýšení do platové třídy AST 7 v roce 2007, v souladu se zjištěními uvedenými v rozsudku. Toto nové zvažování srovnatelných zásluh se neomezí pouze na žalobce a povýšené úředníky, ale musí se týkat zásluh všech úředníků, kteří připadali v úvahu pro povýšení do platové třídy AST 7 v roce 2007.
Žalobci budou moci být povýšeni pouze tehdy, pokud se po zvážení srovnatelných zásluh a použití všech ,prvních‘ a podpůrných kritérií nacházejí ve vhodné pozici ve vztahu k jiným úředníkům připadajícím v úvahu pro povýšení. Pokud tomu tak skutečně bude, budou dotčení žalobci povýšeni do platové třídy AST 7 se zpětným účinkem k 1. lednu 2007 vedle úředníků povýšených v roce 2007, jejichž rozhodnutí o povýšení nebudou zpochybněna.“
98 Dopisem ze dne 7. ledna 2010 informovali žalobci Soud, že s ohledem na bližší údaje, které uvedla Rada v dopisu ze dne 19. prosince 2009, neberou zpět svá návrhová žádání směřující ke zrušení rozhodnutí o povýšení.
99 Z korespondence mezi účastníky řízení vyplývá, že Rada přijala konečný závazek v rámci výkonu tohoto pravomocného rozsudku provést nové zvažování srovnatelných zásluh, a případně povýšit žalobce se zpětným účinkem nad omezený počet úředníků.
100 S ohledem na tento nepodmíněný závazek Rady, který je v souladu s článkem 266 SFEU, se tudíž nezdá, že by zrušení rozhodnutí o povýšení bylo striktně nezbytné pro náležité obnovení práv žalobců, jelikož případné povýšení žalobců může doplnit povýšení osvědčených úředníků, kteří byli povýšeni, přičemž se rozumí, že takové doplňující povýšení bude mít nutně, pokud k němu dojde, stejný význam jako povýšení na základě původně přijatých rozhodnutí o povýšení, aniž by s ním byla spojena jakákoliv negativní konotace.
101 I když je pravda, že žalobci ve svém dopisu ze dne 7. ledna 2010 zpochybnili opatření k výkonu rozsudku zamýšlené Radou v dopisu ze dne 17. prosince 2009, když tvrdili, že jejich zásluhy mají být srovnávány pouze se zásluhami již povýšených úředníků, a nikoliv se zásluhami všech úředníků připadajících v úvahu pro povýšení, nemá tato kritika dopad na posouzení nezbytnosti zrušení rozhodnutí o povýšení. Přesné určení úředníků, u nichž může být provedeno nové zvažování srovnatelných zásluh v rámci výkonu pravomocného rozsudku, není totiž závislé na otázce zrušení rozhodnutí o povýšení osvědčených úředníků.
102 Za okolností projednávané věci není tak zrušení rozhodnutí o povýšení osvědčených úředníků nezbytné. Z toho vyplývá, že návrhová žádání namířená proti těmto rozhodnutím musí být zamítnuta.
K nákladům řízení
103 Podle čl. 87 odst. 1 jednacího řádu s výhradou ostatních ustanovení téže kapitoly se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle odstavce 2 téhož článku může Soud v souladu s požadavky ekvity rozhodnout, že se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží pouze částečná náhrada nákladů řízení nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží.
104 Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že Rada je z velké části neúspěšným účastníkem řízení. Krom toho žalobci ve svých návrhových žádáních výslovně požadovali, aby byla Radě uložena náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že okolnosti projednávané věci neodůvodňují použití ustanovení čl. 87 odst. 2 jednacího řádu, je třeba uložit Radě náhradu nákladů řízení.
105 Vedlejší účastnice řízení musí nést vlastní náklady v souladu s ustanoveními čl. 89 odst. 4 jednacího řádu, aniž je dotčena možnost případně převzít veškeré tyto náklady nebo jejich část Radou na základě ustanovení článku 24 služebního řádu.
Z těchto důvodů
SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (plénum)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí, kterými Rada Evropské unie odmítla povýšit V. Bouilleze, K. Van Neyghema a I. Wagner-Leclercq do platové třídy AST 7 v rámci povyšování v roce 2007, se zrušují.
2) Ve zbývají části se návrhová žádání žaloby V. Bouilleze, K. Van Neyghema a I. Wagner-Leclercq zamítají.
3) Radě Evropské unie se ukládá náhrada nákladů řízení.
4) Vedlejší účastnice řízení ponesou vlastní náklady řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 5. května 2010.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |
W. Hakenberg P. Mahoney
Texty tohoto rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudů Evropské unie citovaných v tomto rozhodnutí jsou dostupné na internetové stránce www.curia.europa.eu