Language of document : ECLI:EU:T:2022:689

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého rozšířeného senátu)

30. března 2022(*)

„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Trh s výztužemi do betonu – Rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení článku 65 UO po uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO na základě nařízení (ES) č. 1/2003 – Stanovení cen – Omezení a kontrola výroby nebo prodejů – Rozhodnutí přijaté v návaznosti na zrušení předchozích rozhodnutí – Nové slyšení za přítomnosti orgánů pro hospodářskou soutěž členských států – Právo na obhajobu – Zásada řádné správy – Přiměřená lhůta – Povinnost uvést odůvodnění“

Ve věci T‑655/19,

Ferriera Valsabbia SpA, se sídlem v Odolo (Itálie),

Valsabbia Investimenti SpA, se sídlem v Odolo,

zastoupené D. Fosselardem, D. Slaterem a G. Carnazzou, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené P. Rossim, G. Contem a C. Sjödin, jako zmocněnci, ve spolupráci s P. Manzinim, advokátem,

žalované,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU a směřující ke zrušení rozhodnutí Komise C(2019) 4969 final ze dne 4. července 2019 o porušení článku 65 Smlouvy o ESUO (věc AT.37956 – Výztuže do betonu), v rozsahu, v němž konstatuje, že žalobkyně porušily toto ustanovení a v rozsahu, v němž jim ukládá společně a nerozdílně pokutu ve výši 5,125 milionu eur,

TRIBUNÁL (čtvrtý rozšířený senát),

při poradě ve složení S. Gervasoni, předseda, L. Madise, P. Nihoul (zpravodaj), R. Frendo a J. Martín y Pérez de Nanclares, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González vrchní rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 2. června 2021,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Žalobkyně, Ferriera Valsabbia SpA a Valsabbia Investimenti SpA, jsou společnostmi založenými podle italského práva, které vznikly dne 1. března 2000 rozdělením Ferriera Valsabbia SpA, společnosti založené podle italského práva působící v odvětví výztuží do betonu od roku 1954. Provozní pobočka této posledně uvedené společnosti byla převedena na Enifer Srl, která převzala jméno Ferriera Valsabbia. Společnost Valsabbia Investimenti kontroluje 100 % kapitálu současné společnosti Ferriera Valsabbia.

 První rozhodnutí Komise (2002)

2        V období od října do prosince 2000 provedla Komise Evropských společenství v souladu s článkem 47 UO šetření u italských podniků vyrábějících výztuže do betonu, včetně žalobkyň, a sdružení podniků Federazione imprese siderurgiche italiane (federace italských ocelářských podniků, dále jen „Federacciai“). Na základě tohoto ustanovení jim rovněž zaslala žádosti o informace.

3        Dne 26. března 2002 zahájila Komise řízení podle článku 65 UO a vznesla námitky na základě článku 36 UO (dále jen „oznámení námitek“), které byly oznámeny zejména žalobkyním. Žalobkyně odpověděly na oznámení námitek dne 14. května 2002.

4        Slyšení stran správního řízení se konalo dne 13. června 2002.

5        Dne 12. srpna 2002 zaslala Komise týmž adresátům doplňující námitky (dále jen „doplňující oznámení námitek“) na základě čl. 19 odst. 1 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, první nařízení, kterým se provádějí články [81] a [82 ES] (Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3). Vysvětlila v něm své stanovisko k pokračování v řízení po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO dne 23. července 2002. Žalobkyně odpověděly na doplňující oznámení námitek dne 20. září 2002.

6        Nové slyšení stran správního řízení za přítomnosti orgánů pro hospodářskou soutěž členských států se konalo dne 30. září 2002. Týkalo se předmětu doplňujícího oznámení námitek, a sice právních důsledků uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO pro pokračování v řízení.

7        Na závěr správního řízení přijala Komise rozhodnutí (2002) 5087 final ze dne 17. prosince 2002 v řízení podle článku 65 Smlouvy o ESUO (COMP/37.956 – Výztuže do betonu) (dále jen „rozhodnutí z roku 2002“) určené Federacciai a osmi podnikům, včetně žalobkyň. Konstatovala v něm, že tyto společnosti mezi prosincem 1989 a červencem 2000 prováděly jednotnou, komplexní a trvající kartelovou dohodu na italském trhu s výztužemi do betonu ve formě tyčí nebo svitků (dále jen „výztuže do betonu“), jejímž cílem nebo výsledkem bylo stanovení cen a omezení nebo kontrola výroby nebo prodeje v rozporu s čl. 65 odst. 1 UO. Z tohoto důvodu uložila žalobkyním společně a nerozdílně pokutu ve výši 10,25 milionu eur.

8        Dne 5. března 2003 podaly žalobkyně k Tribunálu žaloby proti rozhodnutí z roku 2002. Tribunál uvedené rozhodnutí zrušil ve vztahu k žalobkyním (rozsudek ze dne 25. října 2007, SP a další v. Komise, T‑27/03, T‑46/03, T‑58/03, T‑79/03, T‑80/03, T‑97/03 a T‑98/03, EU:T:2007:317) a ostatním podnikům, kterým bylo rozhodnutí určeno, z důvodu, že použitý právní základ, tedy čl. 65 odst. 4 a 5 UO, již nebyl v okamžiku přijetí rozhodnutí v platnosti. Z tohoto důvodu Komise neměla na základě těchto ustanovení pravomoc konstatovat a sankcionovat porušení čl. 65 odst. 1 UO po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO. Tribunál nepřezkoumal ostatní aspekty tohoto rozhodnutí.

9        Rozhodnutí z roku 2002 se stalo konečným vůči sdružení Federacciai, které nepodalo žalobu k Tribunálu.

 Druhé rozhodnutí Komise (2009)

10      Dopisem ze dne 30. června 2008 Komise informovala žalobkyně a ostatní dotčené podniky o svém záměru přijmout nové rozhodnutí a opravit použitý právní základu. Mimoto upřesnila, že uvedené rozhodnutí bude založeno na důkazech předložených v oznámení námitek a doplňujícím oznámení námitek. Na výzvu Komise žalobkyně předložily písemné vyjádření dne 4. září 2008.

11      Dne 30. září 2009 přijala Komise nové rozhodnutí C(2009) 7492 final v řízení podle článku 65 Smlouvy o ESUO (věc COMP/37.956 – Výztuže do betonu, opětovné přijetí), které bylo určeno stejným podnikům jako rozhodnutí z roku 2002, včetně žalobkyň. Toto rozhodnutí bylo přijato na základě procesních pravidel Smlouvy o ES a nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205). Bylo založeno na skutečnostech uvedených v oznámení námitek a doplňujícím oznámení námitek a v podstatě přebíralo obsah a závěry rozhodnutí z roku 2002. Zejména výše pokuty uložené společně a nerozdílně žalobkyním ve výši 10,25 milionu eur zůstala nezměněna.

12      Dne 8. prosince 2009 přijala Komise pozměňovací rozhodnutí, přičemž do jeho přílohy zahrnula tabulky znázorňující změny cen opominuté jejím rozhodnutím ze dne 30. září 2009 a opravující číselné odkazy na uvedené tabulky v osmi poznámkách pod čarou.

13      Dne 17. února 2010 podaly žalobkyně k Tribunálu žalobu proti rozhodnutí Komise ze dne 30. září 2009, ve znění změn (dále jen „rozhodnutí z roku 2009“). Dne 9. prosince 2014 zamítl Tribunál tuto žalobu (rozsudek ze dne 9. prosince 2014, Ferriera Valsabbia a Valsabbia Investimenti v. Komise, T‑92/10, nezveřejněný, EU:T:2014:1032). Tribunál částečně zrušil rozhodnutí z roku 2009 ve vztahu k jedné z dalších osob, kterým bylo určeno, snížil výši pokuty uložené dvěma dalším osobám, kterým bylo určeno, a zamítl ostatní podané žaloby.

14      Dne 20. února 2015 podaly žalobkyně kasační opravný prostředek proti rozsudku ze dne 9. prosince 2014, Ferriera Valsabbia a Valsabbia Investimenti v. Komise (T‑92/10, nezveřejněný, EU:T:2014:1032). Rozsudkem ze dne 21. září 2017, Ferriera Valsabbia a další v. Komise (C‑86/15 P a C‑87/15 P, EU:C:2017:717), Soudní dvůr zrušil uvedený rozsudek Tribunálu, jakož i rozhodnutí z roku 2009 zejména ve vztahu k žalobkyním.

15      V rozsudku ze dne 21. září 2017, Ferriera Valsabbia a další v. Komise (C‑86/15 P a C‑87/15 P, EU:C:2017:717), Soudní dvůr rozhodl, že pokud je rozhodnutí přijato na základě nařízení č. 1/2003, musí být řízení vedoucí k tomuto rozhodnutí v souladu s procesními pravidly stanovenými tímto nařízením, jakož i nařízením Komise (ES) č. 773/2004 ze dne 7. dubna 2004 o vedení řízení Komise podle článků [101] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2004, L 123, s. 18; Zvl. vyd. 08/03, s. 81), i když toto řízení začalo před jejich vstupem v platnost.

16      Soudní dvůr přitom konstatoval, že v projednávané věci nelze mít za to, že slyšení ze dne 13. června 2002, které se jako jediné týkalo věcné podstaty řízení, je v souladu s procesními požadavky, které se týkají přijímání rozhodnutí na základě nařízení č. 1/2003, jelikož se jej orgány pro hospodářskou soutěž členských států neúčastnily.

17      Soudní dvůr dospěl k závěru, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že Komise neměla před přijetím rozhodnutí z roku 2009 povinnost uspořádat nové slyšení, jelikož podniky již měly možnost být ústně slyšeny na jednáních ze dne 13. června a 30. září 2002.

18      V rozsudku ze dne 21. září 2017, Ferriera Valsabbia a další v. Komise (C‑86/15 P a C‑87/15 P, EU:C:2017:717), Soudní dvůr připomněl význam konání slyšení, na žádost dotčených účastníků řízení, na které jsou pozvány orgány pro hospodářskou soutěž členských států, přičemž jeho opomenutí představuje porušení podstatných formálních náležitostí.

19      Soudní dvůr rozhodl, že jelikož toto právo vyjádřené v nařízení č. 773/2004 nebylo dodrženo, nebylo nezbytné, aby podnik, jehož právo bylo takto porušeno, prokázal, že toto porušení mohlo ovlivnit k jeho újmě průběh řízení a obsah sporného rozhodnutí.

20      Soudní dvůr rovněž zrušil další rozsudky Tribunálu ze dne 9. prosince 2014 o legalitě rozhodnutí z roku 2009, jakož i toto rozhodnutí ve vztahu ke čtyřem dalším podnikům, a to ze stejných důvodů. Rozhodnutí z roku 2009 se naproti tomu stalo konečným pro podniky, jimž bylo určeno a které proti uvedeným rozsudkům nepodaly kasační opravný prostředek.

 Třetí rozhodnutí Komise (2019)

21      Dopisem ze dne 15. prosince 2017 informovala Komise žalobkyně o svém úmyslu pokračovat ve správním řízení a v tomto rámci uspořádat nové slyšení stran uvedeného řízení za přítomnosti orgánů pro hospodářskou soutěž členských států.

22      Dopisem ze dne 1. února 2018 předložily žalobkyně vyjádření, v němž zpochybnily pravomoc Komise pokračovat ve správním řízení, a vyzvaly Komisi, aby nepokračovala v tomto postupu.

23      Dne 23. dubna 2018 uskutečnila Komise nové slyšení týkající se věcné podstaty řízení, při kterém byly přítomny, za účasti orgánů pro hospodářskou soutěž členských států a úředníka pro slyšení, žalobkyně, jakož i tři další podniky, kterým bylo určeno rozhodnutí z roku 2009.

24      Dopisy ze dne 19. listopadu 2018, jakož i 18. ledna a 6. května 2019 zaslala Komise žalobkyním tři žádosti o informace týkající se jejich obratu.

25      Dne 4. července 2019 přijala Komise rozhodnutí C(2019) 4969 final v řízení podle článku 65 Smlouvy o ESUO (věc AT.37956 – Výztuže do betonu) (dále jen „napadené rozhodnutí“), které bylo určeno pěti podnikům, vůči nimž bylo rozhodnutí z roku 2009 zrušeno, a sice, kromě žalobkyň, společnostem Alfa Acciai SpA, Feralpi Holding SpA (dříve Feralpi Siderurgica SpA a Federalpi Siderurgica SRL), Participazioni Industriali SpA (dříve Riva Acciaio SpA a poté Riva Fire SpA, dále jen „Riva“) a Ferriere Nord SpA.

26      Napadeným rozhodnutím Komise konstatovala stejné protiprávní jednání, jako je protiprávní jednání, které bylo předmětem rozhodnutí z roku 2009, a zároveň z důvodu délky řízení snížila o 50 % pokuty uložené podnikům, kterým bylo rozhodnutí určeno. V článku 2 napadeného rozhodnutí tak žalobkyním uložila společně a nerozdílně pokutu ve výši 5,125 milionu eur.

27      Dne 8. července 2019 byla žalobkyním zaslána neúplná kopie napadeného rozhodnutí obsahující pouze liché stránky.

28      Dne 18. července 2019 bylo žalobkyním oznámeno úplné znění napadeného rozhodnutí.

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

29      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 27. září 2019 podaly žalobkyně projednávanou žalobu.

30      Na návrh čtvrtého senátu rozhodl Tribunál podle článku 28 svého jednacího řádu předat věc rozšířenému senátu.

31      Na návrh soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (čtvrtý rozšířený senát) o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 89 jednacího řádu položil účastnicím řízení písemné otázky a požádal je o předložení dokumentů. Účastnice řízení odpověděly na tyto otázky a na tyto žádosti o předložení dokumentů ve stanovené lhůtě.

32      Rozhodnutím předsedy čtvrtého senátu Tribunálu ze dne 16. dubna 2021 byly věci T‑655/19 a T‑656/19 spojeny pro účely ústní části řízení v souladu s článkem 68 jednacího řádu.

33      Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na písemné otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty při jednání dne 2. června 2021.

34      Žalobkyně navrhují, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž se jich týká;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

35      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl;

–        uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

36      Na podporu žaloby předkládají žalobkyně čtyři žalobní důvody:

–        první žalobní důvod vychází z porušení procesních pravidel při slyšení dne 23. dubna 2018, které vedlo k porušení práva na obhajobu;

–        druhý žalobní důvod vychází z protiprávního odmítnutí Komise ověřit před přijetím napadeného rozhodnutí slučitelnost přijetí takového rozhodnutí se zásadou přiměřené délky řízení;

–        třetí žalobní důvod a část čtvrtého žalobního důvodu vychází z porušení zásady přiměřené délky řízení;

–        čtvrtý žalobní důvod vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění a ze zjevně nesprávného posouzení.

 K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímuporušení práva na obhajobuprocesních pravidel při slyšení konaném dne 23. dubna 2018

37      Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí bylo přijato na konci řízení, které se vyznačovalo pochybeními při pořádání slyšení, v návaznosti na rozsudek ze dne 21. září 2017, Ferriera Valsabbia a další v. Komise (C‑86/15 P a C‑87/15 P, EU:C:2017:717).

38      Žalobkyně konkrétně vznášejí tři výtky týkající se nestrannosti vyžadované ze strany poradního výboru, nepřítomnosti důležitých aktérů při slyšení konaném dne 23. dubna 2018 a nemožnosti Komise zhojit procesní vadu kritizovanou Soudním dvorem, které Komise všechny zpochybňuje.

 Ke slyšení pořádanému po znovuzahájení správního řízení

39      Úvodem je třeba připomenout, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 21. září 2017, Ferriera Valsabbia a další v. Komise (C‑86/15 P a C‑87/15 P, EU:C:2017:717, body 42 až 47), Komisi vytkl, že žalobkyním neposkytla příležitost přednést své argumenty na slyšení, které se týkalo věci samé, v přítomnosti orgánů pro hospodářskou soutěž členských států.

40      Soudní dvůr dále rozhodl, že takto zjištěná vada musí být analyzována jako porušení podstatných formálních náležitostí, kterým je stiženo řízení bez ohledu na nepříznivé důsledky, které z toho pro žalobkyně mohou vyplývat (rozsudek ze dne 21. září 2017, Ferriera Valsabbia a další v. Komise, C‑86/15 P a C‑87/15 P, EU:C:2017:717, body 48 až 50).

41      Při analýze rozsudku ze dne 21. září 2017, Ferriera Valsabbia a další v. Komise (C‑86/15 P a C‑87/15 P, EU:C:2017:717), se Komise domnívala, že pokud by byla tato vada napravena, mohlo by se pokračovat ve správním řízení proti podnikům, vůči nimž je řízení dosud vedeno.

42      Dopisem ze dne 15. prosince 2017 oznámila Komise dotčeným podnikům, že si přeje pokračovat ve správním řízení od okamžiku, ke kterému se objevila vada zjištěná Soudním dvorem, tedy od slyšení.

43      V dopise ze dne 15. prosince 2017 požádala Komise dotčené podniky, aby v případě, že si to přejí, písemně vyjádřily svůj zájem účastnit se nového slyšení, které by se zabývalo meritem sporu a bylo by uspořádáno za přítomnosti orgánů pro hospodářskou soutěž členských států v souladu s použitelnou právní úpravou.

44      Poté, co Komise obdržela odpovědi poskytnuté dotčenými podniky, zorganizovala nové slyšení dne 23. dubna 2018 za přítomnosti orgánů pro hospodářskou soutěž členských států.

 K výkonu zrušujících rozsudků

45      Je třeba připomenout, že podle čl. 266 odst. 1 SFEU musí orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný, přijmout opatření vyplývající z rozsudku Soudního dvora.

46      Aby orgány vyhověly zrušujícímu rozsudku a tento byl vykonán v plném rozsahu, jsou povinny dodržet nejen výrok rozsudku, ale i odůvodnění, které tvoří jeho nezbytnou oporu, v tom smyslu, že je nezbytné pro určení přesného smyslu toho, co bylo rozhodnuto ve výroku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. července 2017, Francie v. Komise, T‑74/14, nezveřejněný, EU:T:2017:471, bod 45 a citovaná judikatura).

47      Zrušení aktu, kterým bylo ukončeno správní řízení, se nedotýká všech fází, které předcházely jeho přijetí, ale pouze těch fází, kterých se týkají věcné nebo procesní důvody, které odůvodňují zrušení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. července 2017, Francie v. Komise, T‑74/14, nezveřejněný, EU:T:2017:471, bod 47 a citovaná judikatura).

48      V řízení směřujícímu k nahrazení zrušeného aktu tedy může být v zásadě pokračováno od fáze, která je dotčena protiprávností (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, EU:C:2002:582, bod 73, a ze dne 6. července 2017, Francie v. Komise, T‑74/14, nezveřejněný, EU:T:2017:471, bod 46 a citovaná judikatura).

49      Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byl akt zrušen v důsledku porušení podstatných formálních náležitostí při uspořádání slyšení (rozsudek ze dne 21. září 2017, Ferriera Valsabbia a další v. Komise, C‑86/15 P a C‑87/15 P, EU:C:2017:717), mohla Komise od této fáze pokračovat v řízení, jak to také učinila.

50      Výtky uplatněné žalobkyněmi na podporu prvního žalobního důvodu je třeba přezkoumat v tomto kontextu.

 K první výtce, která se týká nestrannosti požadované od poradního výboru

51      Žalobkyně tvrdí, že poradní výbor nebyl platně konzultován, neboť podmínky stanovené pro uspořádání slyšení, ke kterému měly být pozvány orgány pro hospodářskou soutěž členských států, jejichž zástupci tvoří uvedený výbor, neumožnily zaručit jejich nestrannost v okamžiku, kdy měl výbor vydat své stanovisko podle právní úpravy.

52      V tomto ohledu je třeba připomenout, že postup pro přijímání rozhodnutí založených na článcích 101 a 102 SFEU je upraven, pokud jde o hlediska, kterých se týká projednávaný spor, nařízením č. 1/2003:

–        podle čl. 14 odst. 1 a 2 tohoto nařízení Komise před přijetím rozhodnutí konzultuje výbor složený ze zástupců orgánů pro hospodářskou soutěž členských států;

–        čl. 14 odst. 3 uvedeného nařízení upřesňuje, že tento výbor zaujímá písemné stanovisko k předběžnému návrhu rozhodnutí Komise;

–        čl. 14 odst. 5 téhož nařízení upřesňuje, že Komise přihlíží co nejvíce ke stanovisku tohoto výboru a sdělí výboru způsob, jakým tuto povinnost splnila.

53      Pro organizaci slyšení stanoví nařízení č. 773/2004 následující pravidla:

–        článek 12 tohoto nařízení vyžaduje, aby Komise poskytla stranám, kterým určila oznámení námitek, možnost přednést ústně své argumenty při slyšení, pokud o to požádají ve svých písemných vyjádřeních;

–        čl. 14 odst. 3 uvedeného nařízení stanoví, že orgány pro hospodářskou soutěž členských států jsou vyzvány k účasti na slyšení.

54      Podle judikatury představuje konzultace poradního výboru podstatnou formální náležitost, jejíž porušení se dotýká legality sporného rozhodnutí a vede k jeho zrušení, pokud je prokázáno, že nedodržení pravidel zabránilo poradnímu výboru, aby dal své stanovisko s plnou znalostí věci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. prosince 2018, Servier a další v. Komise, T‑691/14, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2018:922, bod 148 a citovaná judikatura).

55      Žalobkyně netvrdí, že pravidla uvedená v bodech 52 a 53 výše nebyla jako taková dodržena. Domnívají se však, že jelikož se orgány pro hospodářskou soutěž členských států účastnily slyšení ze dne 23. dubna 2018 a poté přijaly stanovisko, nenacházely v situaci, která by zaručovala jejich nestrannost. Podle žalobkyň si totiž tyto orgány v okamžiku vydání tohoto stanoviska byly vědomy postoje, který zaujaly Komise a soudy Evropské unie v rozhodnutích a rozsudcích, které vymezily řízení. Poznamenávají, že Komise před přijetím napadeného rozhodnutí již přijala dvakrát (v roce 2002 a 2009) rozhodnutí o uložení sankce, aniž s uvedenými orgány projednala meritum věci, a že kromě toho Tribunál v roce 2014 vydal rozsudek potvrzující stanovisko Komise. Podle nich kontext, který byl poznamenaný existencí těchto rozhodnutí a tohoto rozsudku, nevyhnutelně ovlivnil tytéž orgány způsobem, který znemožnil formulaci stanoviska zcela nestranně.

56      V tomto ohledu je třeba připomenout, že je-li akt zrušen, mizí z právního řádu a má se za to, že nikdy neexistoval (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 2017, Crédit mutuel Arkéa v. ECB, T‑712/15, EU:T:2017:900, bod 42 a citovaná judikatura), i když pokud má individuální dosah, mají z jeho zrušení, s určitými výhradami, prospěch pouze účastníci řízení (viz rozsudek ze dne 8. května 2019, Lucchini v. Komise, T‑185/18, nezveřejněný, EU:T:2019:298, body 33 až 37 a citovaná judikatura).

57      Rozsudky Tribunálu, které jsou akty přijatými jedním z unijních orgánů, tak v případě jejich zrušení v řízení o kasačním opravném prostředku mizí se zpětnou účinností z právního řádu.

58      Poradní výbor sice vydal stanovisko jednak poté, co Komise přijala rozhodnutí z roku 2002 a následně rozhodnutí z roku 2009, a jednak poté, co Tribunál rozhodl ve svém rozsudku ze dne 9. prosince 2014, Ferriera Valsabbia a Valsabbia Investimenti v. Komise (T‑92/10, nezveřejněný, EU:T:2014:1032), avšak nic to nemění na tom, že jelikož byla tato rozhodnutí a tento rozsudek zrušeny, zmizely z právního řádu Unie a na základě uvedené judikatury se má za to, že nikdy neexistovaly.

59      Pokud jde o údajný nedostatek nestrannosti orgánů pro hospodářskou soutěž členských států, který znemožňuje, aby poradní výbor vypracoval zcela nestranně stanovisko, je třeba uvést, že podle článku 41 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) má každý právo zejména na to, aby jeho záležitosti byly orgány Unie řešeny nestranně.

60      Požadavek nestrannosti stanovený článkem 41 Listiny zahrnuje jednak subjektivní nestrannost v tom smyslu, že žádný člen dotyčného orgánu, který se věcí zabývá, nesmí být podjatý nebo osobně zaujatý, a jednak objektivní nestrannost v tom smyslu, že orgán musí v tomto ohledu poskytnout dostatečné záruky pro vyloučení veškerých legitimních pochybností (viz rozsudek ze dne 11. července 2013, Ziegler v. Komise, C‑439/11 P, EU:C:2013:513, bod 155 a citovaná judikatura).

61      V projednávané věci je nestrannost poradního výboru při vydání jeho stanoviska zpochybněna v tom, že podle žalobkyň mohl být postoj zástupců orgánů, které tvoří uvedený výbor, ovlivněn skutečností, že tyto orgány věděly o postoji zaujatém ve věci jednak Komisí v rozhodnutích z roku 2002 a z roku 2009 a jednak Tribunálem v rozsudku ze dne 9. prosince 2014, Ferriera Valsabbia a Valsabbia Investimenti v. Komise (T‑92/10, nezveřejněný, EU:T:2014:1032).

62      Z takové znalosti, i kdyby byla prokázána, však nelze vyvodit nedostatek nestrannosti, který by mohl ovlivnit legalitu napadeného rozhodnutí, ledaže by byla zpochybněna ustanovení Smlouvy, na jejichž základě lze nahradit akty prohlášené za protiprávní, aniž je nutné určit, zda žalobkyně v tomto případě zpochybňují subjektivní nestrannost nebo objektivní nestrannost.

63      Možná znalost řešení dříve přijatého a případně potvrzeného v rozsudku Tribunálu, který byl následně zrušen Soudním dvorem v rámci kasačního opravného prostředku, je totiž inherentní povinnosti vyvodit důsledky ze zrušení. Rozhodnutí, že by znalost takové situace mohla sama o sobě bránit pokračování v řízení, by samo o sobě ovlivnilo mechanismus zrušení tím, že by uvádělo, že tento mechanismus znamená nejen zánik zrušeného aktu se zpětným účinkem, ale také zákaz pokračovat v řízení. Taková možnost by byla neslučitelná s článkem 266 SFEU, který v případě zrušení na základě článku 263 SFEU ukládá orgánům, institucím nebo jiným subjektům Unie přijmout opatření vyplývající z rozsudků, které byly ve vztahu k nim vydány, aniž by tyto orgány zprostily úkolu zajistit v oblastech spadajících do jejich pravomoci použití unijního práva.

64      První výtku je tedy třeba zamítnout.

 K druhé výtce, týkající se nepřítomnosti důležitých aktérů na slyšení konaném dne 23. dubna 2018

65      Žalobkyně tvrdí, že Komise jednak porušila různá pravidla týkající se organizace slyšení a jednak se dopustila pochybení tím, že nepozvala několik subjektů na slyšení konané dne 23. dubna 2018, ačkoli tyto subjekty mohly vzhledem k tomu, že ve věci hrály významnou roli, poskytnout orgánům pro hospodářskou soutěž členských států informace, které by jim umožnily zaujmout jejich stanovisko s plnou znalostí věci. Podle žalobkyň, vzhledem k tomu, že neměly prospěch ze stanoviska těchto orgánu vydaného za plné znalosti věci, jejich právo na obhajobu bylo podle nich porušeno z následujících důvodů:

–        sdružení Federacciai se mělo zúčastnit uvedeného slyšení, stejně jako Leali SpA, která mezitím vyhlásila úpadek, a to s ohledem na ústřední úlohu, kterou tyto posledně uvedené hrály ve všech vyšetřovaných skutečnostech;

–        společnost Lucchini SpA, která rovněž vyhlásila úpadek, a společnost Riva, na kterou byla uvalena mimořádná správa, které byly hlavními hráči na trhu, se měly rovněž účastnit tohoto slyšení;

–        společnost Industrie Riunite Odolesi SpA (dále jen „IRO“), která zase nezpochybnila rozsudek ze dne 9. prosince 2014, IRO v. Komise (T‑69/10, nezveřejněný, EU:T:2014:1030), se měla rovněž účastnit tohoto slyšení;

–        Associazione Nazionale Sagomatori Ferro (Národní sdružení železářských podniků, dále jen „Ansfer“) mělo být přizváno, jelikož toto sdružení, zástupce zákazníků dotčených podniků, vstoupilo jako třetí osoba do řízení při slyšení dne 13. června 2002 a při této příležitosti prohlásilo, že existence kartelových dohod omezujících hospodářskou soutěž nebyla na trhu nikdy pociťována.

66      Je tedy třeba přezkoumat, zda při organizaci slyšení Komise porušila pravidlo, které je pro ni závazné, a zda tímto nebo jiným způsobem narušila právo žalobkyň na obhajobu při slyšení ze dne 23. dubna 2018.

67      Zaprvé je třeba uvést, že účast na jednání je jedním z procesních práv, jejichž porušení se musí z důvodu jejich subjektivní povahy dovolávat podnik nebo třetí osoba, která je jejich nositelem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 1. července 2010, ThyssenKrupp Acciai Speciali Terni v. Komise, T‑62/08, EU:T:2010:268, bod 186; ze dne 12. května 2011, Région Nord-Pas-de-Calais a Communauté d’agglomération du Douaisis v. Komise, T‑267/08 a T‑279/08, EU:T:2011:209, bod 77, a ze dne 19. září 2019, Zhejiang Jndia Pipeline Industry v. Komise, T‑228/17, EU:T:2019:619, bod 36).

68      Žalobkyně se tedy nemohou úspěšně domáhat zrušení rozhodnutí pouze z toho důvodu, že v projednávaném případě byla porušena procesní práva třetích osob nebo jiných účastníků řízení.

69      Kromě toho je třeba uvést, že i když se v praxi Komise slyšení konaná v rámci řízení v oblasti kartelových dohod konají nejčastěji v kolektivní formě, právní úprava nepřiznává podnikům, kterým bylo zasláno oznámení námitek, právo na společné slyšení.

70      Naopak čl. 14 odst. 6 nařízení č. 773/2004 upřesňuje, že každá osoba může být slyšena sama nebo v přítomnosti jiných osob vyzvaných k účasti na řízení, přičemž je nutno respektovat oprávněné zájmy podniků na zachování jejich obchodních tajemství a jiných důvěrných informací (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. Komise, T‑25/95, T‑26/95, T‑30/95 až T‑32/95, T‑34/95 až T‑39/95, T‑42/95 až T‑46/95, T‑48/95, T‑50/95 až T‑65/95, T‑68/95 až T‑71/95, T‑87/95, T‑88/95, T‑103/95 a T‑104/95, EU:T:2000:77, bod 697).

71      Zadruhé je třeba kromě dodržení práv, která mají jiné osoby nebo subjekty, přezkoumat, zda Komise porušila pravidla týkající se organizace slyšení způsobem, který by mohl narušit obhajobu žalobkyň.

72      V tomto ohledu je třeba uvést, že právo na obhajobu je základním právem, které je nedílnou součástí obecných právních zásad, jejichž dodržování unijní soud zajišťuje. Podobné respektování práva na obhajobu v řízení před Komisí, jehož předmětem je uložení pokuty podniku za porušení pravidel hospodářské soutěže, vyžaduje, aby dotčenému podniku bylo umožněno užitečně vyjádřit své stanovisko k pravdivosti a relevanci dovolávaných skutkových zjištění a tvrzených okolností, jakož i k dokumentům přijatým Komisí na podporu jejího tvrzení o existenci jednání porušujícího Smlouvu. Tato práva jsou upravena v čl. 41 odst. 2 písm. a) a b) Listiny (viz rozsudek ze dne 25. října 2011, Solvay v. Komise, C‑109/10 P, EU:C:2011:686, body 52 a 53 a citovaná judikatura).

73      V projednávané věci žalobkyně zdůraznily skutečnost, že nepřítomnost některých subjektů měla za následek, že poradní výbor nemohl vydat své stanovisko s plnou znalostí věci. Podle nich, pokud by tyto subjekty byly vyslechnuty, mohl by tak být obsah jeho stanoviska, a v důsledku toho obsah napadeného rozhodnutí, odlišný. Tato problematika byla předmětem výměny názorů mezi účastníky řízení jak písemně, tak na jednání.

74      V tomto ohledu je třeba rozlišovat mezi situací podniků, kterým bylo určeno oznámení námitek a napadené rozhodnutí, situací třetích osob, které prokážou dostatečný zájem, a situací ostatních třetích osob.

–       K situaci podniků, kterým bylo určeno oznámení námitek a napadené rozhodnutí

75      Podle čl. 27 odst. 1 nařízení č. 1/2003 musí mít podniky a sdružení podniků, proti nimž je vedeno řízení, příležitost vyjádřit se k námitkám, které jsou vůči nim vzneseny před přijetím rozhodnutí podle článku 101 nebo 102 SFEU. Komise může založit svá rozhodnutí ve vztahu k nim pouze na námitkách, ke kterým se mohly dotyčné strany vyjádřit.

76      Článek 12 nařízení č. 773/2004 upřesňuje, že Komise poskytne stranám, kterým určila oznámení námitek, možnost přednést ústně své argumenty při slyšení, pokud o to požádají v písemných vyjádřeních.

77      V projednávaném případě se tedy čl. 27 odst. 1 nařízení č. 1/2003 a článek 12 nařízení č. 773/2004 měly vztahovat na všechny podniky, které se účastnily kartelové dohody, včetně společnosti Riva, u nichž rozhodnutí z roku 2002 nebo rozhodnutí z roku 2009 nenabylo právní moci.

78      Podle žalobkyň nepřítomnost společnosti Riva na slyšení dne 23. dubna 2018 mohla přispět k narušení řízení tím, že ovlivnila podmínky, za kterých si mohly zajistit svou obhajobu.

79      V tomto ohledu je třeba uvést, že jak je uvedeno v bodech 45 a 46 odůvodnění napadeného rozhodnutí, aniž by to účastníci řízení zpochybnili:

–        Komise informovala společnost Riva dopisem ze dne 15. prosince 2017 o pokračování v řízení;

–        v odpověď na tento dopis předložila společnost Riva písemné vyjádření, avšak nepožádala o účast na slyšení;

–        vzhledem k tomu, že společnost Riva takovou žádost nepodala, Komise ji nevyzvala, aby se účastnila slyšení dne 23. dubna 2018.

80      S ohledem na tyto skutečnosti nelze mít za to, že Komise tím, že nepozvala společnost Riva k účasti na slyšení dne 23. dubna 2018, porušila čl. 27 odst. 1 nařízení č. 1/2003 a článek 12 nařízení č. 773/2004. Vzhledem k tomu, že Riva nepožádala o účast na slyšení, nebylo nutné, aby ji Komise přizvala. Žalobkyně se tedy nemohou platně dovolávat porušení výše uvedených ustanovení, které mohlo ovlivnit jejich obhajobu.

–       K situaci třetích osob, které prokážou dostatečný zájem

81      Slyšení zúčastněných třetích stran se řídí čl. 27 odst. 3 nařízení č. 1/2003. Toto ustanovení stanoví, že pokud fyzické nebo právnické osoby, které prokážou dostatečný zájem, požádají o slyšení, jejich žádosti se vyhoví.

82      Článek 13 odst. 1 a 2 nařízení č. 773/2004 upřesňuje:

–        pokud fyzické nebo právnické osoby požádají o slyšení a prokážou dostatečný zájem, Komise je písemně informuje o druhu a předmětu řízení;

–        dá těmto osobám možnost vyjádřit písemně své stanovisko ve lhůtě, kterou jim stanoví;

–        může je vyzvat k přednesení jejich argumentů při slyšení stran, pokud o to tyto osoby požádají v písemných vyjádřeních.

83      V projednávaném případě se tedy čl. 27 odst. 3 nařízení č. 1/2003 a čl. 13 odst. 1 a 2 nařízení č. 773/2004 měly použít zejména na pět subjektů, jejichž přítomnost byla podle žalobkyň nezbytná k tomu, aby bylo slyšení ze dne 23. dubna 2018 platně organizováno, a sice zaprvé Federacciai, Leali, IRO a Lucchini, a zadruhé Ansfer.

84      Zaprvé, pokud jde o první čtyři subjekty uvedené v bodě 83 výše, je třeba uvést, že tyto subjekty v předchozím stadiu řízení upustily od zpochybnění rozhodnutí, které jim bylo určeno:

–        Sdružení Federacciai nepodalo žalobu na neplatnost proti rozhodnutí z roku 2002;

–        společnosti Leali, IRO a Lucchini nepodaly kasační opravný prostředek proti rozsudkům ze dne 9. prosince 2014, Leali a Acciaierie e Ferriere Leali Luigi v. Komise (T‑489/09, T‑490/09 a T‑56/10, nezveřejněný, EU:T:2014:1039), ze dne 9. prosince 2014, IRO v. Komise (T‑69/10, nezveřejněný, EU:T:2014:1030), a ze dne 9. prosince 2014, Lucchini v. Komise (T‑91/10, EU:T:2014:1033), kterými byly zamítnuty jejich žaloby na neplatnost podané proti rozhodnutí z roku 2009.

85      Vzhledem k tomu, že podle judikatury se rozhodnutí Komise přijaté ve vztahu k těmto subjektům stalo v rozsahu, v němž se jich týká, konečným, a v důsledku toho bylo řízení ve vztahu k nim zastaveno, tyto subjekty již nebyly účastníky řízení znovu zahájeného dne 15. prosince 2017 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. září 1999, Komise v. AssiDomän Kraft Products a další, C‑310/97 P, EU:C:1999:407, bod 63).

86      Za těchto podmínek první čtyři subjekty uvedené v bodě 83 výše neměly právo účastnit se slyšení ze dne 23. dubna 2018 jako účastníci řízení.

87      Je pravda, že první čtyři subjekty uvedené v bodě 83 výše měly možnost požádat Komisi, při prokázání dostatečného zájmu, o povolení účastnit se slyšení dne 23. dubna 2018 jako zúčastněné třetí strany v souladu s ustanoveními připomenutými v bodech 81 a 82 výše.

88      Nicméně Federacciai, Leali a IRO takový krok neučinily, a nelze tedy tvrdit, že Komise mohla v tomto rámci porušit jakékoliv pravidlo, což by mohlo ovlivnit výkon práva žalobkyň na obhajobu.

89      Naopak je třeba poznamenat, že společnost Lucchini měla zase za to, že musí mít prospěch ze zrušení, o němž rozhodl Soudní dvůr v rozsudcích ze dne 21. září 2017, Feralpi v. Komise (C‑85/15 P, EU:C:2017:709), ze dne 21. září 2017, Ferriera Valsabbia a další v. Komise (C‑86/15 P a C‑87/15 P, EU:C:2017:717), ze dne 21. září 2017, Ferriere Nord v. Komise (C‑88/15 P, EU:C:2017:716), a ze dne 21. září 2017, Riva Fire v. Komise (C‑89/15 P, EU:C:2017:713), i když proti rozsudku ze dne 9. prosince 2014, Lucchini v. Komise (T‑91/10, EU:T:2014:1033) nepodala kasační opravný prostředek. Na základě této argumentace požádala Komisi o povolení účastnit se slyšení dne 23. dubna 2018. Nicméně tato žádost byla předložena společností Lucchini jako účastníkem řízení znovu zahájeného dne 15. prosince 2017, a to ve stejném postavení jako zejména žalobkyně, a nikoli jako zúčastněné třetí strany. Tato žádost byla Komisí správně zamítnuta z důvodů uvedených v bodech 84 a 85 výše (rozsudek ze dne 8. května 2019, Lucchini v. Komise, T‑185/18, nezveřejněný, EU:T:2019:298, body 41 a 42). Vzhledem k tomu, že jí tato možnost byla odepřena jako účastnici řízení, Lucchini následně netvrdila, že mohla být pozvána na slyšení jako třetí osoba mající dostatečný zájem.

90      Za těchto podmínek nelze mít za to, že Komise tím, že nepozvala ani sdružení Federacciai ani společnosti Leali, IRO a Lucchini k účasti na slyšení, porušila procesní pravidlo, které mohlo mít vliv na výkon práva žalobkyň na jejich obhajobu.

91      Zadruhé, pokud jde o pátý subjekt uvedený v bodě 83 výše, a sice sdružení Ansfer, žalobkyně mají za to, že mělo být pozváno na slyšení dne 23. dubna 2018 s ohledem na informace, které mělo k dispozici a které mohly ovlivnit orgány pro hospodářskou soutěž členských států, a to ohledně znalostí, které měly o věci.

92      Na podporu svého stanoviska předkládají žalobkyně tři argumenty.

93      Zaprvé žalobkyně tvrdí, že kdyby Ansfer bylo informovováno Komisí o pokračování v řízení, s největší pravděpodobností by se účastnilo slyšení dne 23. dubna 2018, jak to učinilo při slyšení dne 13. června 2002.

94      V tomto ohledu je třeba připomenout, jak bylo v roce 2002 zahájeno řízení proti žalobkyním a proti dalším dotčeným podnikům.

95      Jak uvedla Komise ve své odpovědi na otázky Tribunálu a na jednání, aniž by jí žalobkyně odporovaly, k zahájení řízení došlo dne 26. března 2002, po němž následovalo oznámení námitek dotčeným stranám v souladu s článkem 36 UO.

96      Dotčené zahájení řízení tedy nebylo doprovázeno žádným zveřejněním, neboť právní úprava od Komise nevyžaduje, aby zveřejnila rozhodnutí o zahájení správního řízení, přijetí oznámení námitek nebo o dodatečném oznámení námitek, jako je tomu v projednávaném případě.

97      Postup se nelišil poté, co Tribunál vydal rozsudek ze dne 25. října 2007, SP a další v. Komise (T‑27/03, T‑46/03, T‑58/03, T‑79/03, T‑80/03, T‑97/03 a T‑98/03, EU:T:2007:317), a Soudní dvůr rozsudek ze dne 21. září 2017, Ferriera Valsabbia a další v. Komise (C‑86/15 P a C‑87/15 P, EU:C:2017:717).

98      Poté, co Komise analyzovala rozsudky uvedené v bodě 97 výše, informovala žalobkyně poprvé dopisem ze dne 30. června 2008 a podruhé dopisem ze dne 15. prosince 2017 o svém záměru „pokračovat“ v řízení.

99      Konkrétně byl druhý dopis oznámen podnikům, kterým bylo určeno napadené rozhodnutí, ale nebyl oznámen žádné jiné osobě nebo subjektu, stejně jako nebyl nijak zveřejněn.

100    Podle žalobkyň byla Komise povinna informovat veřejnost o pokračování v řízení po zrušení rozhodnutí z roku 2009, a pokud by tato povinnost byla v projednávaném případě splněna, bylo by Ansfer informováno a mohlo požádat o účast na novém slyšení.

101    V tomto ohledu je třeba poznamenat, že žádné pravidlo nevyžaduje, aby Komise zveřejnila pokračování v řízení po zrušení jednoho z jejích rozhodnutí rozsudkem Soudního dvora nebo Tribunálu.

102    K takovému postupu totiž dochází v rámci plnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku.

103    Článek 266 SFEU však orgán, jehož akt byl zrušen, zavazuje pouze v míře nezbytné k zajištění splnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku. V tomto smyslu uvedené ustanovení dotyčnému orgánu ukládá zabránit tomu, aby jakýkoliv akt, který má nahradit zrušený akt, byl stižen stejnými protiprávnostmi, jaké byly shledány v uvedeném rozsudku. Orgány však mají široký prostor pro uvážení, aby rozhodly o prostředcích, které je třeba použít k vyvození důsledků z rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o zrušení nebo neplatnosti, přičemž tyto prostředky musí být slučitelné s výrokem dotčeného rozsudku a s odůvodněním, kterým je nezbytně podepřen. S výjimkou případů, kdy bylo konstatovanou protiprávností postiženo celé řízení, mohou dotyčné orgány za účelem přijetí aktu, jehož účelem je nahrazení předchozího zrušeného nebo neplatného aktu, opětovně zahájit řízení ve fázi, kdy k této protiprávnosti došlo (viz rozsudek ze dne 11. prosince 2017, Léon Van Parys v. Komise, T‑125/16, EU:T:2017:884, body 49 a 52 a citovaná judikatura).

104    Na konci posouzení, které Komise v tomto rámci provádí, tak může Komise rozhodnout o pokračování v řízení, jak učinila v projednávané věci, stejně jako může upustit od řízení, pokud má za to, že spis může být uzavřen, nebo pokud se domnívá, že jsou nutná vyšetřovací opatření, může zahájit nové řízení, které může v tomto případě vést ke sdělení nového oznámení námitek podnikům, kterým je rozhodnutí určeno, v souladu s čl. 27 odst. 1 nařízení č. 1/2003.

105    V projednávaném případě se Komise, která provedla uvedené posouzení, rozhodla pokračovat v řízení v bodě, v němž bylo přerušeno, jak to umožňuje judikatura uvedená v bodech 47 a 48 výše.

106    Na jednání účastníci řízení diskutovali o oznámení Komise ze dne 20. října 2011 osvědčených postupech pro vedení řízení týkajících se článků 101 a 102 SFEU (Úř. věst. 2011, C 308, s. 6) (viz zejména bod 20 tohoto rozhodnutí), ve kterém se Komise zavázala jednak oznámit zahájení každého řízení o použití těchto ustanovení na internetové stránce svého generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž a jednak zveřejnit tiskovou zprávu o této věci, s výjimkou případů, kdy by taková opatření zveřejnění mohla narušit průběh vyšetřování.

107    Dotčené oznámení však v projednávaném případě neukládalo Komisi splnit závazky uvedené v bodě 106 výše. Při neexistenci výslovného ustanovení v tomto smyslu totiž není namístě rozšiřovat dosah těchto závazků, pokud Komise pokračuje v řízení ve fázi slyšení, které se předtím konalo protiprávně, což je fáze, kdy bylo toto řízení přerušeno, jak Komise rozhodla v projednávané věci v rámci plnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku Soudního dvora, což je situace odlišná od situace zahájení řízení uvedeného v tomto oznámení.

108    Tento argument musí být proto zamítnut.

109    Zadruhé žalobkyně tvrdí, že pro určení třetích osob, které mají být pozvány k slyšení, nemohlo být Ansfer považováno za pouhého člena veřejnosti, ale mělo postavení „třetí osoby prokazující dostatečný zájem“ ve smyslu čl. 27 odst. 3 nařízení č. 1/2003 a čl. 13 odst. 1 a 2 nařízení č. 773/2004.

110    Na podporu svého stanoviska žalobkyně připomínají, že úředník pro slyšení uznal v roce 2002 postavení sdružení Ansfer jako „třetí osoby prokazující dostatečný zájem“, což umožnilo účast tohoto sdružení na slyšení dne 13. června 2002.

111    Vzhledem k tomu, že Ansfer mělo postavení „třetí osoby prokazující dostatečný zájem“, nemohlo jej mezitím ztratit, a mělo být z tohoto důvodu vyzváno, aby se účastnilo slyšení dne 23. dubna 2018.

112    V tomto ohledu je třeba uvést, že argumentace žalobkyň ohledně zachování postavení „třetí osoby prokazující dostatečný zájem“, je v souladu se stanoviskem zastávaným Komisí ohledně kontinuity mezi fázemi správního řízení, i když toto řízení bylo přerušeno soudními řízeními, v nichž byly vydány zrušující rozsudky.

113    Z tohoto hlediska je legitimní mít za to, že subjekt, kterému bylo přiznáno postavení „třetí osoby prokazující dostatečný zájem“ v předchozí fázi řízení, si jej mohl zachovat po celou dobu řízení, i když toto řízení mohlo být přerušeno soudním řízením, které vedlo ke zrušení, o němž rozhodl unijní soud.

114    Je tedy třeba určit, zda v projednávané věci mělo sdružení Ansfer, kterému bylo v určitém okamžiku řízení přiznáno postavení „třetí osoby prokazující dostatečný zájem“, možnost udržet si toto postavení po celou dobu řízení a mělo být pozváno ke slyšení dne 23. dubna 2018, nebo být přinejmenším informováno o pokračování v řízení, aby mohlo projevit svůj zájem, a být tak případně vyzváno k účasti na uvedeném slyšení.

115    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že jak vyplývá ze spisu, aniž je to žalobkyněmi zpochybněno, zájem sdružení Ansfer o účasti na řízení netrval po celou dobu tohoto řízení.

116    Shrneme-li totiž postupné fáze, Komise na jednání upřesnila, aniž by jí žalobkyně v odpovědi na otázky položené Tribunálem odporovaly, že:

–        v roce 2002 se Ansfer dozvědělo o zahájení řízení prostřednictvím informací, které vyšly najevo v italském tisku;

–        na základě těchto informací Ansfer požádalo Komisi o povolení účastnit se slyšení dne 13. června 2002, přičemž uvedlo, že za tímto účelem může, pokud jde o něj, prokázat existenci dostatečného zájmu;

–        poté, co bylo Ansfer vyzváno k účasti, dostavilo se k uvedenému slyšení, kde bez toho, aby tam jeho zástupce měl řeč, předložilo písemné vyjádření;

–        na tomto základě bylo vyzváno, aby se zúčastnilo druhého slyšení dne 30. září 2002 týkajícího se důsledků uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO na řízení;

–        na tuto výzvu však neodpovědělo ani se na toto slyšení nedostavilo;

–        jelikož sdružení Ansfer na pozvání k novému slyšení, které mu bylo zasláno, neodpovědělo a nedostavilo se na něj, dospěla Komise k závěru, že Ansfer již nežádá o účast v řízení, a nemusí být tedy pozváno na slyšení dne 23. dubna 2018;

–        v tomto rámci Komise zohlednila skutečnost, že se zaprvé účast sdružení Ansfer na slyšení dne 13. června 2002 omezila na předložení písemných vyjádření, a to bez proslovu, a zadruhé tato vyjádření byla založena do spisu.

117    Podle právní úpravy se přitom třetí osoby mohou účastnit slyšení organizovaného v řízení týkajícím se použití pravidel hospodářské soutěže, ale musí se za tímto účelem obrátit na Komisi a prokázat jí, že mají dostatečný zájem na tom, aby se mohly tohoto slyšení zúčastnit (viz body 81 a 82 výše).

118    Kromě toho je třeba mít za to, že pokud bylo třetí osobě přiznáno postavení „třetí osoby prokazující dostatečný zájem“ ve správním řízení, které bylo přerušeno soudním přezkumem, jehož výsledkem bylo zrušení vyhlášené unijním soudem, má Komise prostor pro uvážení při rozhodování, zda si tato třetí osoba zachovává dostatečný zájem na tom, aby se vyjádřila. Záruka práva na obhajobu totiž nevyžaduje, aby Komise při pokračování v uvedeném řízení vyslechla třetí osoby, které již nemají takový dostatečný zájem (obdobně viz rozsudky ze dne 16. června 2015, FSL a další v. Komise, T‑655/11, EU:T:2015:383, bod 406, a ze dne 11. července 2019, Silver Plastics a Johannes Reifenhäuser v. Komise, T‑582/15, nezveřejněný, EU:T:2019:497, bod 202 a citovaná judikatura).

119    V zájmu řádné správy je totiž třeba zabránit vysokému počtu účastníků a zároveň zajistit účast těch, kteří mohou skutečně přispět, ať již v neprospěch nebo ve prospěch, k analýze spisu a dodržování práva na obhajobu, aby bylo zajištěno, že poradní výbor vydá stanovisko a Komise přijme rozhodnutí s plnou znalostí věci a při dodržení procesních záruk.

120    Na základě takového posouzení bylo v projednávané věci Ansfer pozváno jako „třetí osoba prokazující dostatečný zájem“ k účasti na slyšení dne 13. června 2002 a na slyšení dne 30. září 2002.

121    Následně vzhledem k tomu, že Ansfer nereagovalo na pozvání k účasti na druhém slyšení dne 30. září 2002, a vzhledem k jeho neúčasti na tomto slyšení se Komise mohla domnívat, aniž se dopustila pochybení, že Ansfer upustilo od účasti na dalším řízení nebo přinejmenším si nepřálo dále rozvinout své argumenty při slyšení konaném dne 23. dubna 2018, a že jeho příspěvek, který již byl založen do spisu a následně převzat do návrhu napadeného rozhodnutí, neodůvodňoval, aby bylo informováno o pokračování řízení, aby mohlo znovu vyjádřit svůj zájem, a být tak případně vyzváno k účasti na uvedeném jednání.

122    Tento argument musí být proto zamítnut.

123    Zatřetí žalobkyně tvrdí, že upozornily Komisi v dopise ze dne 1. února 2018 na skutečnost, že v řízení nelze platně pokračovat, jelikož všichni účastníci přítomní v roce 2002 by nemohli být přítomni na novém slyšení, což by mělo za následek, že orgány pro hospodářskou soutěž členských států, jejichž zástupci mají vyjádřit názor, aby poradnímu výboru umožnily vydat stanovisko v souladu s právními předpisy, získají pouze částečný pohled na věc.

124    V tomto ohledu je třeba uvést, že takto formulovanou připomínku nelze analyzovat jako žádost zaslanou Komisi, jejímž cílem je dosáhnout, aby Komise pozvala na slyšení Ansfer nebo jiné třetí osoby podle čl. 10 odst. 3 nařízení č. 773/2004, který umožňuje stranám v jejich písemných vyjádřeních „Komisi navrhnout slyšení osob, které mohou potvrdit skutečnosti uvedené v jejich vyjádřeních“.

125    Jak uvádí Komise, je na žalobkyních, aby v případě, že dospěly k názoru, že účast Ansfer byla nezbytná, či dokonce pouze užitečná k obhajobě jejich argumentace, informovaly toto sdružení o pokračování v řízení, aby se obrátilo na Komisi, nebo aby Komisi výslovně požádaly, aby tento subjekt pozvala.

126    Žalobkyně přitom ve svých písemných odpovědích na otázky Tribunálu připustily, že v tomto směru neučinily žádný krok u Komise nebo sdružení Ansfer.

127    Je třeba dodat, že podle čl. 27 odst. 3 nařízení č. 1/2003 mohou orgány pro hospodářskou soutěž členských států požádat Komisi o vyslechnutí třetích osob, považují-li to za vhodné.

128    Žalobkyním nic nebránilo v tom, aby na slyšení dne 23. dubna 2018 nebo před tímto slyšením navrhly orgánům pro hospodářskou soutěž členských států, aby Komisi požádaly o vyslechnutí Ansfer.

129    Žalobkyně však takový krok u orgánů pro hospodářskou soutěž členských států neučinily a ani uvedené orgány nepožádaly Komisi o vyslechnutí Ansfer.

130    Sdružení Ansfer proto již nemělo dostatečný zájem na tom, aby se v rámci pokračování řízení vyjádřilo (viz body 112 až 122 výše), a jelikož Komisi nebyla předložena žádná žádost o slyšení, nelze jí platně vytýkat, že nepozvala Ansfer k účasti na slyšení dne 23. dubna 2018.

131    Tento argument musí být proto zamítnut.

–       K situaci dalších třetích osob

132    Pokud lze argumentaci žalobkyň vykládat tak, že odkazuje na tuto skutečnost, je třeba uvést, že právní úprava stanoví pro organizaci slyšení třetí situaci, která se týká třetích osob, které nemají dostatečný zájem ve smyslu vymezeném v bodech 81 a 82 výše.

133    Článek 13 odst. 3 nařízení č. 773/2004 stanoví možnost vyzvat všechny fyzické nebo právnické osoby jiné než podniky, kterých se řízení týká, nebo třetí osoby, které prokážou takový zájem, aby vyjádřily své stanovisko písemně a případně se zúčastnily slyšení. Kromě toho, že jim může být povoleno zúčastnit se jednání, mohou být tyto osoby vyzvány, aby vyjádřily své stanovisko během slyšení.

134    V této situaci se nacházelo zejména Ansfer, jelikož, jak bylo prokázáno, Komise mohla mít za to, že toto sdružení již nemá dostatečný zájem vyjádřit své stanovisko při pokračování v řízení (viz body 112 až 122 výše).

135    Komise má přitom prostor pro uvážení při určení, zda účast třetích osob, které nejsou zúčastněnými stranami, může být užitečná v rámci diskuzí, přičemž je třeba upřesnit, že záruka práva žalobkyň na obhajobu ve všech případech nevyžaduje, aby Komise provedla požadovaná slyšení (v tomto smyslu viz judikatura uvedená v bodě 118 výše).

136    V projednávané věci se tedy Komise mohla domnívat, aniž se dopustila pochybení, že z důvodů uvedených v bodech 112 až 122 výše by pozvání sdružení Ansfer ke slyšení dne 23. dubna 2018 nevneslo do diskuse nové prvky.

137    Za těchto podmínek nelze Komisi platně vytýkat, že porušila procesní pravidlo, které mohlo mít vliv na výkon práva žalobkyň na obhajobu tím, že nepozvala jiné třetí osoby ke slyšení dne 23. dubna 2018.

138    Tento argument musí být proto zamítnut.

139    S ohledem na výše uvedené skutečnosti lze dospět k závěru, že Komise neporušila procesní pravidla týkající se slyšení jiných osob nebo subjektů, a v důsledku toho nemohl být výkon práva na obhajobu, kterého se dovolávají žalobkyně, žádným způsobem narušen porušením takových pravidel.

140    V případě potřeby je třeba uvést, že žalobkyně neprokázaly, že jim bylo ve výkonu jejich práva na obhajobu bráněno bez ohledu na porušení pravidla, z důvodu nepřítomnosti podniku nebo třetí osoby na slyšení organizovaném za účelem přijetí napadeného rozhodnutí.

141    Tuto výtku je tedy třeba zamítnout.

 Ke třetí výtce, týkající se skutečnosti, že Komise nemohla zhojit procesní vadu, o jejíž protiprávnosti rozhodl Soudní dvůr

142    Žalobkyně v podstatě tvrdí, že nebylo možné zhojit procesní vadu, o jejíž protiprávnosti rozhodl Soudní dvůr. Vzhledem k době, která uplynula, došlo podle žalobkyň k takovým změnám v osobě účastníků a ve struktuře trhu, že žádné slyšení nebylo možné ještě uspořádat za totožných nebo přinejmenším rovnocenných podmínek, jaké platily v roce 2002.

143    V tomto ohledu je třeba uvést, že z důvodu rozsahu úkolů, které s sebou nesou řízení v oblasti hospodářské soutěže, se kontext, ve kterém jsou tato řízení organizována, s postupem času nevyhnutelně mění.

144    V takovém kontextu, kdy hospodářská soutěž neustále vede ke změnám účastníků, výrobků a podílů na trhu, by možnost, že by takové změny samy o sobě znemožnily přijetí nového rozhodnutí, již z principu ovlivnila možnost Komise pokračovat v řízení za účelem uplatnění pravidel hospodářské soutěže při plnění úkolu, který jí byl svěřen Smlouvami.

145    Pokud se Komise rozhodne pokračovat v řízení poté, co bylo zrušeno některé z jejích rozhodnutí rozsudkem Soudního dvora nebo Tribunálu, musí nicméně provést posouzení, které má určit, zda se s ohledem na okolnosti existující v okamžiku znovuzahájení řízení, a zejména na účinky, které mohly s postupem času vyvstat, pokračování v řízení stále jeví jako vhodné řešení situace, což v projednávané věci učinila, jak je vysvětleno v odpovědi na první výtku druhého žalobního důvodu předloženého žalobkyněmi na podporu žaloby (viz body 149 až 173 níže).

146    Třetí výtka tedy musí být zamítnuta, a tudíž i první žalobní důvod v plném rozsahu.

 K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímuprotiprávního odmítnutí Komise ověřit před přijetím napadeného rozhodnutí slučitelnost tohoto rozhodnutí se zásadou přiměřené délky řízení

147    Žalobkyně tvrdí, že Komise právně dostačujícím způsobem neověřila, zda napadené rozhodnutí mohlo být přijato, ačkoli podle nich tomu bránila zásada přiměřené lhůty zakotvená v článku 41 Listiny. Zaprvé Komisi v tomto ohledu vytýkají nesprávné právní posouzení. Zadruhé Komisi vytýkají, že nedodržela povinnost uvést odůvodnění, která jí přísluší.

148    Komise s argumentací žalobkyň nesouhlasí.

 K první výtce, vycházející z nesprávného právního posouzení

149    Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila článek 41 Listiny tím, že před přijetím napadeného rozhodnutí odmítla posoudit slučitelnost přijetí tohoto rozhodnutí se zásadou přiměřené lhůty.

150    V tomto ohledu je třeba uvést, jak na to upozorňují žalobkyně, že Komise je povinna dodržet zásadu přiměřené lhůty uvedenou v článku 41 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, EU:C:2002:582, bod 179, a ze dne 5. června 2012, Imperial Chemical Industries v. Komise, T‑214/06, EU:T:2012:275, bod 285).

151    Uplynutí lhůty tak musí být zohledněno, pokud Komise při využití prostoru pro uvážení, který jí přiznává unijní právo, posuzuje, zda v rámci použití pravidel hospodářské soutěže musí být zahájeno stíhání a přijato rozhodnutí.

152    Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, povinnost zohlednit uplynutí lhůty při posuzování, zda takové stíhání musí být zahájeno a musí být přijato rozhodnutí o uložení sankce, nebyla Komisí porušena. Napadené rozhodnutí totiž uvádí, že tento orgán před přijetím rozhodnutí přezkoumal, zda v projednávané věci lze pokračovat v řízení a zda toto řízení může vést k přijetí takového rozhodnutí o uložení pokuty.

153    Komise tak v několika částech napadeného rozhodnutí analyzovala jednak to, zda řízení, které vedlo k přijetí tohoto rozhodnutí, bylo vedeno uspokojivě, pokud jde o lhůty, a jednak to, zda je třeba vyvodit důsledky z délky trvání fází, které vedly k jeho přijetí.

154    Komise například uvedla, že podle analýzy, kterou mohla provést, byly jednak vyšetřovací činnosti prováděny s řádnou péčí a jednak přerušení, k nimž došlo v průběhu správního řízení, byla způsobena soudním přezkumem (body 528 a 555 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

155    V tomto rámci Komise uznala, jak uvedl Tribunál a Soudní dvůr v rozsudcích ze dne 25. října 2007, SP a další v. Komise (T‑27/03, T‑46/03, T‑58/03, T‑79/03, T‑80/03, T‑97/03 a T‑98/03, EU:T:2007:317), a ze dne 21. září 2017, Ferriera Valsabbia a další v. Komise (C‑86/15 P a C‑87/15 P, EU:C:2017:717), že se dopustila procesních pochybení. Nicméně tvrdila, že tato pochybení, která mohla prodloužit délku řízení, byla způsobena právní nejistotou, v níž se nacházela po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO (bod 555 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

156    Stejně tak Komise připustila, že v důsledku procesních pochybení, ke kterým došlo, mohly různé po sobě jdoucí fáze vést, pokud jde o řízení v jeho celku, včetně správních fází a přerušení z důvodu soudního přezkumu, k „objektivně“ dlouhé době trvání (bod 528 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

157    Komise v rámci tohoto posouzení dodala, že podle ní tato délka nepřekročila lhůty považované z hlediska judikatury za přijatelné (bod 528 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

158    Komise pro doplnění poukázala na to, že podle judikatury nemůže doba, která je v rozporu se zásadou přiměřené lhůty, sama o sobě vést ke zrušení rozhodnutí. Podle Soudního dvora by totiž takového výsledku mohlo být dosaženo pouze tehdy, pokud by nepřiměřená doba trvání ovlivnila právo na obhajobu tím, že by byla narušena možnost dotčených podniků shromáždit důkazy a předložit jejich argumenty. Podle Komise přitom žalobkyně neprokázaly, že tomu tak bylo v projednávaném případě (body 556 a 557 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

159    Kromě toho Komise v bodě 536 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že s ohledem na použitelnou právní úpravu a v souladu s judikaturou rozvinutou v dané oblasti má pravomoc přijmout nové rozhodnutí.

160    Komise připustila, že přijetí nového rozhodnutí musí předcházet přezkum, který má v rámci posuzovací pravomoci, která je jí přiznána v oblasti stíhání porušení práva hospodářské soutěže, vyvážit na jedné straně veřejný zájem na zajištění účinného uplatňování pravidel hospodářské soutěže a na druhé straně zájem stran na získání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a na zmírnění možných důsledků pochybení, ke kterým mohlo dojít během řízení (body 536 a 559 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

161    V projednávaném případě Komise takové zvážení provedla, když s ohledem na závažnost zjištěného protiprávního jednání dospěla k závěru, že je zaprvé nezbytné přijmout rozhodnutí a zadruhé je třeba uložit sankci podnikům, kterým je toto rozhodnutí určeno (body 560 až 568 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

162    Nakonec Komise v souladu s návrhem úředníka pro slyšení snížila výši pokuty tak, aby do určité míry (50 %) zmírnila negativní důsledky, které mohly pro dotyčné podniky vyplývat z délky řízení a procesních pochybení, ke kterým došlo (body 570 až 573 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

163    Z napadeného rozhodnutí tak vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Komise před přijetím tohoto rozhodnutí ověřila, zda byla dodržena zásada přiměřené lhůty, když analyzovala délku správního řízení, správní fáze a přerušení v důsledku soudního přezkumu, příčiny, které mohou vysvětlit délku řízení a důsledky, které z toho mohou být vyvozeny.

164    Tento závěr zpochybňují žalobkyně, podle nichž se Komise v napadeném rozhodnutí odmítla vyjádřit k nepřiměřené délce řízení z důvodu, že toto posouzení musí být vyhrazeno unijnímu soudu a ona se k této otázce nemohla vyjádřit.

165    V tomto ohledu je třeba uvést, že unijnímu soudu mohou být předloženy otázky týkající se délky řízení. Ve sporech o určení odpovědnosti musí rozhodnout o pochybení orgánů, institucí nebo jiných subjektů Unie, pokud způsobily škodu tím, že porušily zásadu přiměřené lhůty (rozsudky ze dne 26. listopadu 2013, Kendrion v. Komise, C‑50/12 P, EU:C:2013:771, bod 94, a ze dne 11. července 2019, Italmobiliare a další v. Komise, T‑523/15, nezveřejněný, EU:T:2019:499, bod 159). Ve sporech týkajících se neplatnosti může délka řízení vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, pokud jsou splněny dvě kumulativní podmínky, přičemž první podmínka je, že tato délka řízení se jeví jako nepřiměřená, a druhá podmínka je, že překročení přiměřené lhůty narušilo výkon práva na obhajobu (rozsudky ze dne 21. září 2006, Technische Unie v. Komise, C‑113/04 P, EU:C:2006:593, body 47 a 48; ze dne 8. května 2014, Bolloré v. Komise, C‑414/12 P, nezveřejněný, EU:C:2014:301, body 84 a 85, a ze dne 9. června 2016, PROAS v. Komise, C‑616/13 P, EU:C:2016:415, body 74 až 76).

166    Jak uvádějí žalobkyně, pravomoc takto svěřená unijnímu soudu nemůže Komisi zbavit posouzení, které musí provést v okamžiku určení důsledků, které je třeba vyvodit ze zrušujícího rozsudku na základě článku 266 SFEU.

167    Jak již bylo uvedeno, Komise musí při takovém posouzení vzít v úvahu veškeré okolnosti věci, zejména vhodnost přijetí nového rozhodnutí, vhodnost uložení sankce a případně vhodnost snížení zamýšlené sankce, pokud se zejména jeví, že délka řízení, aniž sama o sobě představuje zaviněné nesplnění povinnosti, může mít v rozsahu, v němž zahrnuje nejen správní fáze, ale případně i přerušení v důsledku soudního přezkumu, dopad na okolnosti, které je třeba zohlednit při stanovení výše pokuty, a zejména na její možnou odrazující povahu, jestliže k němu došlo dlouhou dobu po skutečnostech zakládajících protiprávní jednání.

168    Toto posouzení týkající se zejména celkové délky řízení, včetně soudních fází, bylo provedeno hlavně v bodě 528 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

169    Z toho vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Komise v napadeném rozhodnutí ověřila, zda délka řízení mohla bránit pokračování řízení, přičemž uznala, že takové posouzení podléhá přezkumu unijního soudu ve sporech týkajících se legality a případně odpovědnosti.

170    V žalobě se žalobkyně dovolávají článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), ohledně povinnosti Komise ověřit před přijetím nového rozhodnutí, zda je toto přijetí v souladu se zásadou přiměřené lhůty.

171    V tomto ohledu je třeba uvést, že stejně jako článek 47 Listiny, kterého se žalobkyně rovněž dovolávají, obsahuje článek 6 EÚLP povinnost dodržovat zásadu přiměřené délky soudních řízení.

172    V projednávané věci nemohou mít článek 6 EÚLP a článek 47 Listiny v žádném případě vliv na řešení sporu, pokud jde o zde zkoumaný žalobní důvod, jelikož na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Komise fakticky provedla, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, ověření, které je předmětem argumentace žalobkyň.

173    Tuto výtku je tedy třeba zamítnout.

 Ke druhé výtce, vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění

174    Žalobkyně vytýkají Komisi, že porušila povinnost uvést odůvodnění tím, že právně dostačujícím způsobem nevysvětlila, proč měla za to, že není povinna posoudit dodržení zásady přiměřené lhůty.

175    V tomto ohledu je třeba mít za to, že výtka není skutkově podložená.

176    Jak bylo totiž rozhodnuto v odpovědi na první výtku tohoto žalobního důvodu, Komise v napadeném rozhodnutí neodmítla ověřit slučitelnost přijetí tohoto rozhodnutí se zásadou přiměřené lhůty.

177    Naopak z odpovědi na první výtku vyplývá, že toto ověření provedla právně dostačujícím způsobem, když dospěla k závěru, že žádná úvaha nemůže bránit pokračování v řízení, přijetí nového rozhodnutí a uložení pokuty.

178    Druhá výtka tedy musí být zamítnuta, a tudíž i druhý žalobní důvod v plném rozsahu.

 Ke třetímučástečně čtvrtému žalobnímu důvodu, které oba vycházejíporušení zásady přiměřené délky řízení 

179    Na podporu třetího žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí musí být zrušeno, neboť bylo přijato v řízení, které překročilo přiměřenou lhůtu. Podle nich má nepřiměřená délka řízení za následek, že Komise již neměla sankční pravomoc, a že uvedené rozhodnutí je tedy rovněž protiprávní z důvodu překročení pravomoci. Argumentace uvedená na podporu třetího žalobního důvodu se zčásti rovněž objevuje ve čtvrtém žalobním důvodu. Žalobkyně v podstatě vznášejí tři výtky týkající se délky trvání správních fází, celkové délky řízení a účinku délky řízení na právo na obhajobu, které Komise všechny zpochybňuje.

180    Před přezkoumáním těchto výtek je třeba připomenout, že podle Soudního dvora může délka řízení vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, pokud jsou splněny dvě kumulativní podmínky, přičemž první podmínka je, že tato délka řízení se jeví jako nepřiměřená, a druhá podmínka je, že překročení přiměřené lhůty narušilo výkon práva na obhajobu (viz bod 165 výše).

181    Z toho vyplývá, že rozhodnutí Komise nemůže být zrušeno pouze z důvodu překročení přiměřené lhůty, pokud právo žalobkyň na obhajobu nebylo tímto překročením dotčeno. Argument žalobkyň, podle kterého pouhé překročení přiměřené lhůty mělo vést Komisi k upuštění od přijetí napadeného rozhodnutí, musí být tedy bez dalšího zamítnut.

182    Pokud jde o analýzu žalobního důvodu, Tribunál přezkoumá první podmínku, přičemž postupně zohlední délku správních fází (první výtka) a celkovou délku správního řízení, včetně přerušení způsobených soudním přezkumem (druhá výtka). Dále bude na základě druhé podmínky analyzovat, zda byl výkon práva žalobkyň na obhajobu narušen (třetí výtka).

 K první výtce týkající se délky správních fází

183    Žalobkyně tvrdí, že vzhledem k tomu, že trvaly více než šest let, délka správních fází se jeví být v rozporu se zásadou přiměřené lhůty. Kritizují zejména pomalost, se kterou Komise reagovala na zrušení, o kterých postupně rozhodly Tribunál a Soudní dvůr:

–        mezi vyhlášením rozsudku ze dne 25. října 2007, SP a další v. Komise (T‑27/03, T‑46/03, T‑58/03, T‑79/03, T‑80/03 a T‑98/03, EU:T:2007:317), a přijetím rozhodnutí z roku 2009, tedy po dobu více než dvou let, se Komise omezila na zaslání dopisu ze dne 30. června 2008 uvedeného v bodě 10 výše, v němž bylo oznámeno pokračování v řízení, jakož i žádosti o informace a během tohoto období nedošlo k jasnému oznámení námitek ani k novému slyšení, přestože bylo pro Komisi snadné napravit pochybení, které učinilo zrušené rozhodnutí neplatným, jelikož toto pochybení jasně identifikoval Tribunál;

–        stejně tak mezi rozsudkem ze dne 21. září 2017, Ferriera Valsabbia a další v. Komise (C‑86/15 P a C‑87/15 P, EU:C:2017:717), a přijetím napadeného rozhodnutí, tedy po dobu jednoho roku a devíti měsíců, se činnost vykonávaná Komisí omezila na zaslání dopisu ze dne 15. prosince 2017 oznamujícího pokračování v řízení, zaslání dopisů oznamujících a vysvětlujících slyšení ze dne 23. dubna 2018, jakož i omezených žádostí o informace ohledně obratu žalobkyň.

184    Podle žalobkyň je délka těchto fází z hlediska judikatury neodůvodnitelná:

–        ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 16. června 2011, Bavaria v. Komise (T‑235/07, EU:T:2011:283, bod 323), byla doba 20 měsíců v rámci druhé správní fáze od přijetí oznámení námitek do přijetí sporného rozhodnutí v této věci posouzena jako nepřiměřená;

–        ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise (C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, EU:C:2002:582), řízení o opětovném přijetí trvalo pouze deset měsíců;

–        řízení o opětovném přijetí navíc trvalo méně než osm měsíců ve věci Solvay v. Komise (stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci Solvay v. Komise, C‑109/10 P, EU:C:2011:256, bod 242), devět měsíců ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 8. května 2014, Bolloré v. Komise (C‑414/12 P, EU:C:2014:301), tři měsíce ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 12. února 2019, Printeos v. Komise (T‑201/17, EU:T:2019:81), a čtyři měsíce ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 18. října 2018, GEA v. Komise (T‑640/16, EU:T:2018:700).

185    V tomto ohledu je třeba uvést, že právo Unie vyžaduje, aby orgány řešily věci v rámci správních řízení, která vedou, v přiměřené lhůtě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. června 2012, Imperial Chemical Industries v. Komise, T‑214/06, EU:T:2012:275, bod 284).

186    Povinnost dodržet při vedení správních řízení přiměřenou lhůtu totiž představuje obecnou právní zásadu převzatou zejména v čl. 41 odst. 1 Listiny (rozsudky ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑250/99 P, C‑247/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, EU:C:2002:582, bod 167; ze dne 11. dubna 2006, Angeletti v. Komise, T‑394/03, EU:T:2006:111, bod 162, a ze dne 7. června 2013, Itálie v. Komise, T‑267/07, EU:T:2013:305, bod 61).

187    V projednávané věci ze spisu vyplývá, že během projednávání věci proběhly před Komisí čtyři fáze, které trvaly celkem šest let a jeden měsíc:

–        první fáze, která trvala jeden rok a pět měsíců, oddělovala první vyšetřovací úkony od zaslání oznámení námitek sdružení Federacciai a dotčeným podnikům;

–        tři následující fáze vedly k přijetí rozhodnutí z roku 2002, respektive rozhodnutí z roku 2009 a napadeného rozhodnutí a trvaly devět měsíců, respektive dva roky a jeden měsíc a jeden rok a devět měsíců.

188    Podle judikatury je třeba přiměřenost lhůty posuzovat v závislosti na všech okolnostech každé věci, a zejména na významu sporu pro dotčenou osobu, složitosti věci, jakož i jednání žalobce a příslušných orgánů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, EU:C:2002:582, body 187 a 188).

189    I za předpokladu, že by v jiných věcech byla správní fáze, která následovala po zrušení rozhodnutí Komise unijním soudem v rámci řízení, ve kterém bylo pokračováno za účelem přijetí nového rozhodnutí, kratší než za okolností projednávané věci, jak tvrdí žalobkyně, by to samo o sobě neumožnilo dospět k závěru, že byla porušena zásada přiměřené lhůty.

190    Je totiž třeba přezkoumat přiměřenost lhůty s ohledem na okolnosti vlastní každé věci zejména s ohledem na kritéria uvedená v bodě 188 výše.

191    Zaprvé, pokud jde o význam sporu pro dotčenou osobu, je třeba připomenout, že v případě sporu ohledně porušení práva hospodářské soutěže, má zásadní požadavek právní jistoty svědčící hospodářským subjektům, jakož i cíl zajistit, aby na vnitřním trhu nebyla narušena hospodářská soutěž, nepřehlédnutelný význam nejen pro žalobce a pro jejich soutěžitele, nýbrž vzhledem k velkému počtu dotčených osob a finančních zájmů, které jsou ve hře, rovněž pro třetí osoby (viz rozsudek ze dne 1. února 2017, Aalberts Industries v. Evropská unie, T‑725/14, EU:T:2017:47, bod 40 a citovaná judikatura).

192    V projednávaném případě Komise v napadeném rozhodnutí konstatovala, že žalobkyně porušily čl. 65 odst. 1 UO tím, že se od 6. prosince 1989 do 27. června 2000 účastnily trvající dohody nebo jednání ve vzájemné shodě týkajících se výztuží do betonu, jejichž cílem nebo výsledkem bylo stanovení cen a omezení nebo kontrola výroby nebo prodeje na vnitřním trhu.

193    Na základě tohoto konstatování Komise žalobkyním uložila společně a nerozdílně pokutu ve výši 5,125 milionu eur.

194    S ohledem na tyto skutečnosti lze mít za to, že význam věci byl pro žalobkyně důležitý.

195    Zadruhé, pokud jde o složitost věci, je třeba uvést, že pochybení Komise se týkají důsledků, které je třeba pro řízení vyvodit z uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO.

196    Je přitom třeba připomenout, že otázky související s pravidly použitelnými na skutkový stav věci, jak pokud jde o věc samou, tak pokud jde o řízení, byly, jak uvedla Komise, z důvodu uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO poněkud složité.

197    Kromě toho kartelová dohoda pokrývala relativně dlouhé období (10 let a 7 měsíců), týkala se značného počtu účastníků (8 podniků, které celkově zahrnovaly 11 společností a profesní sdružení) a zahrnovala velký objem dokumentů poskytnutých nebo získaných během kontrol (přibližně 20 000 stran).

198    S ohledem na tyto skutečnosti je třeba věc považovat za složitou.

199    Zatřetí, pokud jde o chování účastníků řízení, je třeba uvést, že Komise byla neustále činná, jelikož od účastníků správního řízení dostávala četné žádosti.

200    Komise tak musela v kontextu přijetí napadeného rozhodnutí vyřizovat četné dopisy současně s přípravou slyšení ze dne 23. dubna 2018 a přezkoumat návrh na narovnání předložený některými účastníky správního řízení dne 4. prosince 2018.

201    Z těchto skutečností posuzovaných jako celek vyplývá, že délka správních fází řízení se nejeví jako nepřiměřená s ohledem na okolnosti vlastní věci, a zejména její složitost, a to v kontextu, kdy nelze Komisi vytýkat žádné období nevysvětlené nečinnosti v průběhu etap, které uvedené správní fáze vytyčovaly.

202    Tuto výtku je tedy třeba zamítnout.

 Ke druhé výtce týkající se celkové délky řízení

203    Žalobkyně zpochybňují celkovou dobu, která byla vyžadována pro zpracování spisu od prvních vyšetřovacích úkonů až do přijetí napadeného rozhodnutí. Podle nich skutečnost, že v čase tohoto přijetí tato doba činila téměř 19 let a týkala se jednání, z nichž některá proběhla před více než 30 lety, způsobuje, že tato doba je v rozporu se zásadou přiměřené lhůty.

204    V tomto ohledu je třeba připomenout, že povinnost dodržet při vedení správních řízení přiměřenou lhůtu je obecnou právní zásadou uvedenou zejména v čl. 41 odst. 1 Listiny. Nedodržení přiměřené lhůty soudního rozhodování krom toho představuje vadu řízení (rozsudek ze dne 16. července 2009, Der Grüne Punk – Duales System Deutschland v. Komise, C‑385/07 P, EU:C:2009:456, bod 191). Každý má totiž právo na to, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech a závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu v souladu s článkem 47 Listiny a článkem 6 EÚLP (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. července 2009, Der Grüne Punk – Duales System Deutschland v. Komise, C‑385/07 P, EU:C:2009:456, body 178 a 179, a ze dne 5. června 2012, Imperial Chemical Industries v. Komise, T‑214/06, EU:T:2012:275, bod 283).

205    Právo Unie totiž vyžaduje, aby orgány, instituce a subjekty Unie řešily věci v rámci správních řízení, která vedou, v přiměřené lhůtě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. června 2012, Imperial Chemical Industries v. Komise, T‑214/06, EU:T:2012:275, bod 284).

206    Povinnost dodržovat přiměřenou lhůtu se použije na každou fázi, která je součástí řízení, jakož i na celé řízení, které tvoří (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, EU:C:2002:582, body 230 a 231, jakož i stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci Solvay v. Komise, C‑109/10 P, EU:C:2011:256, bod 239).

207    V projednávaném případě je třeba konstatovat, že období, v němž probíhalo celé správní řízení, bylo výjimečně dlouhé, což ostatně vedlo Komisi ke snížení pokuty nakonec uložené žalobkyním (viz bod 162 výše).

208    Celkovou délku správního řízení však lze v projednávané věci vysvětlit složitostí spisu s tím, že u některých aspektů vyplývá ze skutečností souvisejících s případem samotným, zatímco ve zbývající části souvisí se zvláštním kontextem, do kterého spadá spis, a sice uplynutím doby platnosti Smlouvy o ESUO (viz body 195 až 198 výše).

209    Komise se sice dopustila pochybení při posuzování důsledků, které je třeba vyvodit z uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO, a tato pochybení vedla k zrušení, o nichž postupně rozhodl Tribunál a Soudní dvůr.

210    Tato pochybení, jakož i dopad, který mohly mít na délku správního řízení, však musí být posouzena s přihlédnutím ke složitosti položených otázek.

211    Kromě toho je celková délka správního řízení zčásti přičitatelná přerušením způsobeným soudním přezkumem, a souvisí tedy s počtem žalob podaných k unijnímu soudu ohledně různých aspektů věci.

212    V projednávané věci je třeba uvést, že možnost podniků v takové situaci, jako je situace žalobkyň, aby byly jejich věci přezkoumány více než jednou správními orgány, a případně unijními soudy, je vlastní systému zavedenému autory Smluv pro kontrolu jednání a transakcí v oblasti hospodářské soutěže. Povinnost správního orgánu provést různé formality a kroky předtím, než může přijmout konečné rozhodnutí v oblasti hospodářské soutěže, a možnost, že tyto formality a kroky povedou k podání žaloby, nemůže na konci procesu podnik využít za účelem tvrzení, že přiměřená lhůta je překročena (v tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta Wahla ve věci Feralpi a další v. Komise, C‑85/15 P, C‑86/15 P a C‑87/15 P, C‑88/15 P a C‑89/15 P, EU:C:2016:940, bod 70).

213    Za těchto podmínek nelze mít za to, že délka správního řízení byla nepřiměřená a tedy, že bránila tomu, aby Komise přijala nové rozhodnutí, kterým se ukládá pokuta.

214    Tuto výtku je tedy třeba zamítnout.

 Ke třetí výtce, týkající se vlivu délky řízení na právo na obhajobu

215    Žalobkyně tvrdí, že délka správního řízení ovlivnila jejich právo na obhajobu. Podle nich z důvodu této délky řízení neumožnilo slyšení dne 23. dubna 2018 orgánům pro hospodářskou soutěž členských států vyslechnout všechny aktéry, jejichž názory mohly mít vliv na jejich schopnost obhajoby.

216    V tomto ohledu je třeba připomenout, že jak bylo uvedeno v bodě 180 výše, musí být splněny dvě podmínky, aby soud rozhodl o zrušení rozhodnutí přijatého Komisí z důvodu porušení zásady přiměřené lhůty. Vzhledem k tomu, že první (nepřiměřená délka řízení) nebyla splněna, není v zásadě nezbytné v odpovědi na třetí výtku ověřit, zda délka správního řízení narušila výkon práva na obhajobu. Je však třeba přistoupit k tomuto přezkumu jen pro úplnost, aby bylo možné poskytnout plnou odpověď na obavy vznesené žalobkyněmi.

217    Zaprvé je třeba konstatovat, že během řízení posuzovaného jako celek měly žalobkyně přinejmenším sedm příležitostí vyjádřit své stanovisko a předložit své argumenty (viz body 3 až 6, 10, 22 a 23 výše).

218    Žalobkyně zejména mohly vyjádřit své stanovisko během třetí správní fáze v jejich vyjádřeních ze dne 1. února 2018 a na slyšení dne 23. dubna 2018 (viz body 22 a 23 výše)

219    Zadruhé přezkum prvního žalobního důvodu umožnil prokázat, že právo žalobkyň na obhajobu nebylo dotčeno skutečností, že všichni aktéři, kteří se účastnili předchozích slyšení, nebyli přítomni na slyšení konaném dne 23. dubna 2018, ani skutečností, že zástupci orgánů pro hospodářskou soutěž členských států v okamžiku vyjádření svého stanoviska v poradním výboru věděli, že dvě rozhodnutí, z něhož jedno bylo potvrzeno Tribunálem, byla předtím přijata vůči dotyčným podnikům (viz body 66 až 146 výše).

220    Z těchto skutečností vyplývá, že i za předpokladu, že by délka správního řízení mohla být považována za odporující zásadě přiměřené lhůty, podmínky, které je třeba splnit za účelem dosažení zrušení napadeného rozhodnutí, nebyly splněny, jelikož žalobkyně nemohly prokázat žádný zásah do práva na obhajobu vyplývající z uvedené lhůty.

221    Za těchto podmínek je třeba mít za to, že nebyl splněn žádný z požadavků vyžadovaných k tomu, aby Tribunál mohl rozhodnout o zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu porušení zásady přiměřené lhůty.

222    Výtka tedy musí být zamítnuta a současně musí být zamítnut žalobní důvod v plném rozsahu.

 Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímuporušení povinnosti uvést odůvodněnízjevně nesprávného posouzení

223    V rámci čtvrtého žalobního důvodu žalobkyně vznášejí tři výtky týkající se zaprvé nedostatečného vysvětlení důvodů, které vedly Komisi k přijetí nového rozhodnutí ukládajícího pokutu, zadruhé zjevně nesprávného posouzení, kterého se dopustila Komise, pokud jde o odrazující účinek, který může mít přijetí takového rozhodnutí, a zatřetí pochybení Komise při posouzení možnosti třetích osob podat žalobu na určení odpovědnosti k vnitrostátním soudům, jakož i další argumenty, které jsou všechny zpochybněny Komisí.

 K první výtce, týkající se neexistence dostatečného vysvětlení důvodů, které vedly Komisi k přijetí nového rozhodnutí ukládajícího pokutu

224    Žalobkyně tvrdí, že Komise dostatečně nevysvětlila důvody, které ji mohly vést k pokračování v řízení:

–        zaprvé odůvodnění neodůvodňuje přijetí rozhodnutí, kterým se kromě konstatování protiprávního jednání ukládá pokuta;

–        zadruhé Komise nepodložila své tvrzení, podle kterého je pokuta nezbytná k zajištění odrazujícího účinku na relevantním trhu, ačkoliv se tento trh radikálně změnil.

225    Zaprvé je třeba uvést, že Komise je na základě čl. 105 odst. 1 SFEU pověřena dohledem nad uplatňováním článků 101 a 102 SFEU.

226    Na tomto základě má Komise za úkol, aby v souladu s judikaturou definovala a prováděla unijní politiku hospodářské soutěže (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. října 2013, Vivendi v. Komise, T‑432/10, nezveřejněný, EU:T:2013:538, bod 22 a citovaná judikatura).

227    V tomto rámci má Komise širokou posuzovací pravomoc potvrzenou nařízením č. 1/2003, podle kterého pokud zjistí existenci protiprávního jednání, „může“ jednak uložit dotyčným podnikům povinnost jej ukončit (čl. 7 odst. 1) a jednak uložit podnikům, které se dopustily protiprávního jednání, pokuty (čl. 23 odst. 2).

228    V oblasti hospodářské soutěže tak byla Komisi bez ohledu na způsob, jakým se seznámila s případem, a sice zejména v rámci stížnosti nebo z vlastního podnětu, svěřena pravomoc rozhodnout, zda jednání musí být předmětem stíhání, rozhodnutí a pokuty v závislosti na prioritách, které vymezí v rámci své politiky hospodářské soutěže.

229    Existence této pravomoci však nezbavuje Komisi povinnosti uvést odůvodnění (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. března 2020, LL-Carpenter v. Komise, T‑531/18, nezveřejněný, EU:T:2020:91, bod 90 a citovaná judikatura).

230    V kontextu, kdy zaprvé bylo jako v projednávaném případě rozhodnutí přijaté Komisí dvakrát zrušeno a kdy zadruhé doba, která uplynula mezi prvními vyšetřovacími úkony a přijetím rozhodnutí, byla výjimečně dlouhá, přísluší tomuto orgánu, aby na základě zásady řádné správy zohlednil délku řízení a důsledky, které tato délka mohla mít na její rozhodnutí stíhat dotyčné podniky, přičemž toto posouzení musí být uvedeno v odůvodnění rozhodnutí.

231    Právě to však učinila Komise, když zaprvé uvedla podrobně v bodech 526 až 529 odůvodnění napadeného rozhodnutí a zadruhé v bodech 536 až 573 odůvodnění tohoto rozhodnutí důvody, proč měla za to, že je třeba přijmout nové rozhodnutí prokazující existenci protiprávního jednání a ukládající dotyčným podnikům pokutu. Zejména uvedla, že uložení pokuty umožní zajistit, aby podniky, kterým je rozhodnutí určeno a které se účastnily dlouhodobé kartelové dohody, nezůstaly nepotrestány, a dodala, že podle ní pouze uložení pokuty zaručí soudržné používání pravidel hospodářské soutěže a bude mít odrazující účinek na podniky (bod 565 odůvodnění uvedeného rozhodnutí).

232    První argument je tedy nutno zamítnout.

233    Zadruhé je třeba uvést, že v bodě 505 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že informovala podniky, jimž je rozhodnutí určeno, po svém posouzení, podle kterého si přeje pokračovat v řízení, aby v návaznosti na slyšení ve věci samé a konané v souladu s nařízeními č. 1/2003 a č. 773/2004 prokázala, zda se účast uvedených podniků na protiprávním jednání, které jim bylo vytýkáno v oznámení námitek a doplňujícím oznámení námitek, jevila či nejevila jako dostatečně jasná.

234    Pokud jde o sankci, jak bylo uvedeno v bodě 231 výše, Komise v bodě 565 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že uložení pokuty umožní zabránit jakékoliv beztrestnosti dotyčných podniků a pouze takové uložení pokuty zaručí soudržné uplatňování unijních pravidel hospodářské soutěže a odrazující účinek.

235    Pokud jde konečně o změnu, ke které došlo na trhu, a která by podle žalobkyň měla odůvodnit mírnější postup Komise při ukládání pokut, je tato otázka řešena v bodě 567 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém Komise uvedla, že i když protiprávní jednání skončilo již před relativně dlouhou dobou, přijetí rozhodnutí ukládajícího pokutu má nadále význam zejména pro trh s výztužemi do betonu v Itálii, aby se podniky, kterým je rozhodnutí určeno, odradily od toho, aby se znovu zapojily do jednání takové závažnosti.

236    Z těchto skutečností lze dospět k závěru, že z odůvodnění poskytnutého Komisí v napadeném rozhodnutí jasně a jednoznačně vyplývají úvahy, které sledovala za účelem odůvodnění přijetí nového rozhodnutí ukládajícího pokutu, a to i přes zrušení, k nimž došlo v minulosti, včetně snahy přiznat napadenému rozhodnutí odrazující účinek.

237    Druhý argument tedy musí být zamítnut a s ním výtka v plném rozsahu.

 Ke druhé výtce, týkající se zjevně nesprávného posouzení Komise, pokud jde o odrazující účinek, který může mít přijetí nového rozhodnutí ukládajícího pokutu

238    Žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla navzdory změnám, ke kterým došlo na trhu výztuží do betonu, za to, že přijetí rozhodnutí a uložení sankce je ještě nezbytné k odrazení podniků, kterým je rozhodnutí určeno, od toho, aby se v budoucnu takto chovaly, a aby odradila všechny případně dotčené subjekty od toho, aby se v budoucnu dopustili srovnatelných protiprávních jednání.

239    V tomto ohledu je třeba uvést, že Komise mohla mít s ohledem na závažnost konstatovaného protiprávního jednání za to, že přijetí rozhodnutí a uložení sankce bylo v okamžiku, kdy bylo napadené rozhodnutí přijato, ještě odůvodněné s ohledem na odrazující účinek, který toto rozhodnutí a tato sankce mohou vyvolat na trzích.

240    Je to totiž sankce, to znamená skutečnost, že musí zaplatit uloženou pokutu, co skutečně odrazuje podnik a obecně subjekty na trhu od toho, aby porušily pravidla hospodářské soutěže stanovené v článcích 101 a 102 SFEU.

241    Žalobkyním byla sice dvakrát uložena sankce v průběhu řízení, poprvé v rozhodnutí z roku 2002 a podruhé v rozhodnutí z roku 2009. Nicméně tato rozhodnutí byla zrušena unijním soudem v rozsudcích ze dne 25. října 2007, SP a další v. Komise (T‑27/03, T‑46/03, T‑58/03, T‑79/03, T‑80/03, T‑97/03 a T‑98/03, EU:T:2007:317) a ze dne 21. září 2017, Ferriera Valsabbia a další v. Komise (C‑86/15 P a C‑87/15 P, EU:C:2017:717). Za těchto podmínek mohlo být uložení sankce v napadeném rozhodnutí odůvodněno s ohledem na nutnost zajistit odrazující účinek.

242    Lze dodat, že cílem uložení pokuty Komisí nebylo pouze přiznat napadenému rozhodnutí v projednávaném případě určitý odrazující účinek, ale rovněž zabránit naprosté beztrestnosti dotyčných podniků, jak by tomu bylo v případě, když by nebyly v napadeném rozhodnutí sankcionovány (viz bod 527 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

243    Posledně uvedený cíl přitom stačil sám o sobě, s ohledem na skutečnosti uvedené v napadeném rozhodnutí, a zejména s ohledem zaprvé na závažnost protiprávního jednání konstatovaného Komisí a zadruhé na dobu trvání tohoto protiprávního jednání, jak byly prokázány uvedeným orgánem, k odůvodnění přijetí rozhodnutí ukládajícího sankci v projednávané věci.

244    Tuto výtku je tedy třeba zamítnout.

 Ke třetí výtce, týkající se pochybení Komise při posouzení možnosti třetích osob podat žalobu na náhradu škody k vnitrostátním soudům

245    Žalobkyně zpochybňují jeden z argumentů předložených Komisí k odůvodnění pokračování ve správním řízení, a sice že bylo třeba zajistit možnost třetích osob podat v návaznosti na přijetí napadeného rozhodnutí ještě žaloby na náhradu škody. Podle nich již nemohla být v okamžiku přijetí tohoto rozhodnutí podána žádná občanskoprávní žaloba, neboť taková žaloba se v Itálii promlčuje po pěti letech a jednání dotčené tímto řízením bylo v některých případech staré více než třicet let.

246    V tomto ohledu je třeba uvést, že v bodě 564 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise vysvětlila, že podle ní pokračování v řízení a přijetí nového rozhodnutí mohou usnadnit úlohu třetích osob, které si přejí případně podat k vnitrostátním soudům žalobu na náhradu škody.

247    Toto posouzení je opodstatněné. Komise totiž nemohla při přijetí napadeného rozhodnutí vyloučit možnost, že některé poškozené osoby přerušily běh promlčení, a uvedené rozhodnutí jim tedy může usnadnit podání žaloby na náhradu případné škody.

248    Kromě toho je třeba uvést, že žalobkyně svou argumentaci soustředily na promlčecí lhůtu v občanských věcech v Itálii.

249    Nicméně jiné země než Itálie mohly být dotčeny podáním žalob na náhradu případné škody vyplývající z kartelové dohody, jelikož výrobky dotčené touto kartelovou dohodou mohly být koupeny zákazníky nacházejícími se v zahraničí.

250    V tomto kontextu Komise nemohla vyloučit použití jiných vnitrostátních právních řádů, které případně stanoví rozdílná pravidla o promlčecí lhůtě nebo příčinách, které mohou tuto lhůtu pozastavit, či dokonce přerušit.

251    Žalobkyně tak ve své argumentaci neprokázaly existenci pochybení, neboť jejich postoj se omezuje na uvedení, že nemají stejný názor jako Komise k dotčené otázce, a sice zájmu na existenci rozhodnutí Komise pro podání žalob na náhradu škody k vnitrostátním soudům případně poškozenými třetími osobami.

252    Tuto výtku je tedy třeba zamítnout.

 K ostatním argumentům

253    Na podporu čtvrtého žalobního důvodu žalobkyně vznáší ještě dva argumenty, které byly v každém případě analyzovány v odpovědi na ostatní výše zkoumané žalobní důvody.

254    Prvním argumentem žalobkyně tvrdí, že Komise v napadeném rozhodnutí právně dostačujícím způsobem nepřezkoumala, zda délka správního řízení překročila přiměřenou lhůtu.

255    Žalobkyně Komisi zejména vytýkají, že právně dostačujícím způsobem nevysvětlila, proč měla v rámci své analýzy zkoumat pouze délku správního řízení.

256    V tomto ohledu je třeba uvést, jak je uvedeno v bodech 152 až 169 výše v odpovědi na první výtku druhého žalobního důvodu, že Komise na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, ověřila celkovou délku správního řízení, správních fází a přerušení způsobených soudním přezkumem, a přezkoumala, zda tato délka mohla nebo měla mít důsledky pro možnost pokračovat v uvedeném řízení a na situaci dotčených podniků.

257    V tomto rámci Komise připustila, že v důsledku procesních pochybení, ke kterým došlo, mohly jednotlivé postupné fáze vést, pokud jde o správní řízení v jeho celku, včetně správních fází a přerušení způsobených soudním přezkumem, k „objektivně“ dlouhé délce řízení, jak je uvedeno v bodech 156 a 157 výše.

258    Poté, co Komise vyvážila veřejný zájem na účinném uplatňování pravidel hospodářské soutěže a zájem stran na tom, aby byly zohledněny možné důsledky procesních pochybení, ke kterým došlo, rozhodla o přijetí rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení pravidel hospodářské soutěže, ale snížila uloženou pokutu o 50 %.

259    První argument je tedy nutno zamítnout.

260    Druhým argumentem žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že měla za to, že přiměřená lhůta nebyla překročena.

261    Žalobkyně zejména tvrdí, že Komise nemohla tvrdit, jak to učinila, že správní řízení proběhlo rychle.

262    V tomto ohledu je vzhledem ke skutečnostem uvedeným v odpovědi na třetí žalobní důvod (viz body 183 až 214 výše) třeba mít za to, že se Komise tím, že dospěla k závěru, že délka správního řízení nebyla nepřiměřená, nedopustila nesprávného posouzení.

263    Z těchto úvah a zejména z bodů 185 až 202 výše v témže smyslu vyplývá, že ani tvrzení Komise obsažené v bodě 555 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého „[v] projednávané věci, pokud jde o správní fázi, má za to, že vždy vedla vyšetřování rychle a bez neodůvodněných přerušení“, rovněž neobsahuje nesprávné posouzení.

264    Druhý argument tedy musí být zamítnut.

265    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba čtvrtý žalobní důvod zamítnout v plném rozsahu jako neopodstatněný.

 K návrhu žalobkyň předloženému na jednání ohledně změny výše pokuty

266    Žalobkyně na jednání uvedly, že zpochybnily legalitu napadeného rozhodnutí ve své žalobě, ale rovněž implicitně výši pokuty, takže Tribunálu byl rovněž předložen návrh na změnu výše pokuty v rámci výkonu pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci.

267    V tomto ohledu je třeba připomenout, jak uvedla Komise na jednání, že podle judikatury nemůže unijní soud bez návrhu vykonat pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci stanovenou v článku 261 SFEU a v článku 31 nařízení č. 1/2003.

268    Vzhledem k tomu, že řízení před soudy Unie je kontradiktorní, je na žalobci, aby proti napadenému rozhodnutí vznesl tento návrh, uvedl žalobní důvody, které jej odůvodňují, a předložil důkazy na podporu těchto důvodů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Siemens a další v. Komise, C‑239/11 P, C‑489/11 P a C‑498/11 P, nezveřejněný, EU:C:2013:866, bod 335).

269    Je přitom nutno konstatovat, že v projednávaném případě žaloba neobsahuje žádný návrh na změnu výše pokuty. Žalobkyně sice na jednání tvrdily, že takový návrh vyplývá ze systematiky žaloby. Na podporu tohoto tvrzení však nepředložily žádný důkaz. Za těchto podmínek je třeba mít za to, že požadavky vyplývající z čl. 76 písm. e) jednacího řádu, podle nichž je žalobce povinen uvést svá návrhová žádání ve své žalobě, nejsou splněny. Podle tohoto ustanovení lze zohlednit pouze návrhová žádání uvedená v návrhu na zahájení řízení a opodstatněnost žaloby lze zkoumat výlučně z hlediska návrhových žádání obsažených v návrhu na zahájení řízení (rozsudek ze dne 18. listopadu 2020, H v. Rada, T‑271/10 RENV II, EU:T:2020:548, bod 84 a citovaná judikatura).

270    Je tedy třeba mít za to, že návrh na změnu výše pokuty byl v průběhu řízení podán opožděně a že je v důsledku této opožděnosti podle čl. 84 odst. 1 jednacího řádu nepřípustný.

271    V každém případě vzhledem k tomu, že argumenty na podporu žaloby jsou v plném rozsahu zamítnuty, pokuta nemůže být snížena ani a fortiori zrušena na základě žalobních důvodů vznesených na podporu žaloby.

 Závěry

272    S ohledem na všechny výše uvedené úvahy musí být žaloba zamítnuta.

 K nákladům řízení

273    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit, že ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vzniklé Komisi.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (čtvrtý rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Společnostem Ferriera Valsabbia SpA a Valsabbia Investimenti SpA se ukládá náhrada nákladů řízení.

Gervasoni

Madise

Nihoul

Frendo

 

      Martín y Pérez de Nanclares

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 30. března 2022.

Podpisy


*– Jednací jazyk: italština.