Věc T‑154/10

Francouzská republika

v.

Evropská komise

„Státní podpory – Podpora, kterou Francie údajně poskytla společnosti La Poste ve formě neomezené implicitní záruky vyplývající z jejího postavení veřejné instituce – Rozhodnutí, kterým se podpora prohlašuje za neslučitelnou s vnitřním trhem – Žaloba na neplatnost – Právní zájem na podání žaloby – Přípustnost – Důkazní břemeno ohledně existence státní podpory – Výhoda“

Shrnutí – rozsudek Tribunálu (šestého senátu) ze dne 20. září 2012

1.      Žaloba na neplatnost – Žaloby členských států – Žaloba proti rozhodnutí Komise, kterým se konstatuje neslučitelnost podpory se společným trhem – Přípustnost, která není podmíněna prokázáním právního zájmu na podání žaloby

(Článek 263 SFEU)

2.      Žaloba na neplatnost – Akty napadnutelné žalobou – Pojem – Akty vyvolávající právně závazné účinky – Rozhodnutí Komise, kterým se konstatuje neslučitelnost podpory se společným trhem – Napadnutelný akt – Zrušení opatření, které bylo v rozhodnutí Komise kvalifikováno jako existující podpora, členským státem několik měsíců před přijetím tohoto rozhodnutí – Nedostatek vlivu

(Článek 263 SFEU)

3.      Soudní řízení – Předložení nových žalobních důvodů v průběhu řízení – Podmínky

(Jednací řád Tribunálu, čl. 44 odst. 1 a čl. 48 odst. 2)

4.      Podpory poskytované státy – Pojem – Právní charakter – Výklad na základě objektivních skutečností – Soudní přezkum – Rozsah

(Článek 107 odst. 1 SFEU)

5.      Podpory poskytované státy – Rozhodnutí Komise – Posouzení legality na základě informací, které byly dostupné v okamžiku přijetí rozhodnutí

6.      Podpory poskytované státy – Rozhodnutí Komise – Soudní přezkum – Volné posouzení skutkového stavu a důkazů

7.      Vnitrostátní právo – Francouzské právo – Neomezená záruka státu za dluhy veřejných institucí

8.      Podpory poskytované státy – Pojem – Podpora poskytnutá ve formě záruky – Odkaz na stanoviska ratingových agentur za účelem prokázání finanční výhody

(Článek 107 odst. 1 SFEU)

9.      Podpory poskytované státy – Správní řízení – Povinnosti Komise – Nutnost ujistit se o dostačujícím základě informací pro závěr, že existuje výhoda, jež zakládá státní podporu

1.      Viz znění rozhodnutí.

(viz body 36–37)

2.      Rozhodnutí, ve kterém Komise dospěla k závěru, že se jedná o státní podporu ve prospěch podniku ve formě neomezené záruky, a prohlásila ji za neslučitelnou se společným trhem, má nutně vyvolávat závazné právní účinky, a představuje tedy napadnutelný akt ve smyslu článku 263 SFEU.

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že i když se členský stát z důvodů jemu vlastních a bez jakéhokoli nátlaku ze strany Komise rozhodl zrušit opatření kvalifikované v rozhodnutí Komise jako existující podpora několik měsíců před přijetím tohoto rozhodnutí, nic to nemění na tom, že členský stát byl z hlediska práva nucen splnit povinnosti vyplývající z napadeného rozhodnutí. Skutečnost, že při plnění povinností vyplývajících z napadeného rozhodnutí mohla existovat shoda mezi zájmy Komise a zájmy členského státu, nemůže posledně uvedenému zabránit, aby podal žalobu na neplatnost proti témuž rozhodnutí. Připuštění takové překážky by ve skutečnosti postihovalo členské státy podle toho, zda mohly mít vlastní zájem na splnění rozhodnutí Komise, či nikoliv, a mělo by neobyčejně subjektivní povahu. Přezkum otázky, zda daný akt může být předmětem žaloby na neplatnost v rozsahu, v němž vyvolává nebo má vyvolat závazné právní účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce, však musí být založen na objektivním posouzení obsahu tohoto aktu.

(viz body 38,40)

3.      Viz znění rozhodnutí.

(viz body 54–56)

4.      Viz znění rozhodnutí.

(viz bod 58)

5.      Viz znění rozhodnutí.

(viz bod 59)

6.      Viz znění rozhodnutí.

(viz bod 65)

7.      Viz znění rozhodnutí.

(viz body 66, 76, 78, 83–84, 87, 90–91, 94, 96, 98)

8.      Poskytnutí záruky za podmínek, které neodpovídají tržním podmínkám, jako je tomu v případě neomezené záruky poskytnuté bez protiplnění, může obecně zvýhodňovat osobu, které byla záruka udělena, v tom smyslu, že má za následek zlepšení finančního postavení osoby, které byla záruka udělena, snížením nákladů, které obvykle zatěžují její rozpočet. Pojem podpory je v tomto ohledu obecnější než pojem dotace vzhledem k tomu, že zahrnuje nejen taková pozitivní plnění, jako jsou samotné dotace, ale také zásahy státu různými způsoby snižující náklady, které obvykle zatěžují rozpočet podniku a které mají tutéž povahu a tytéž účinky jako dotace, aniž jimi v přesném slova smyslu jsou. Pro posouzení toho, zda státní opatření představuje podporu, je tedy třeba určit, zda podnik, který je jeho beneficientem, získává hospodářskou výhodu, kterou by za běžných tržních podmínek nezískal.

Neomezená státní záruka osobě, v jejíž prospěch byla poskytnuta, mimo jiné umožňuje získat výhodnější úvěrové podmínky, než které by získala pouze na základě svých výsledků, a umožňuje tudíž snížit tlak na její rozpočet. Komise může za účelem prokázání, že veřejná instituce získala výhodnější úvěrové podmínky, a v důsledku toho finanční výhodu, odkázat na stanoviska ratingových agentur a konkrétně na nejvýznamnější z nich. Jelikož je zjištěno, že trh přihlíží k ratingu významných ratingových agentur při rozhodování o poskytnutí úvěru danému podniku, rating od těchto agentur, který je vyšší, než by byl při neexistenci záruky, může přinést veřejné instituci výhodu, na niž by za obvyklých tržních podmínek nedosáhla.

(viz body 106–109)

9.      Komise se nemůže domnívat, že podnik získal výhodu, jež zakládá státní podporu, na základě toho, že se opře pouze o negativní předpoklad vycházející z neexistence informací umožňujících dospět k opačnému závěru, nejsou-li jiné poznatky, které mohou pozitivně prokázat existenci takové výhody. Z tohoto hlediska má Komise přinejmenším povinnost ujistit se o tom, že informace, které má k dispozici, byť mohou být útržkovité a neúplné, představují dostačující základ pro závěr, že podnik získal výhodu, jež zakládá státní podporu.

V tomto ohledu povaha důkazů, které musí být předloženy Komisí, do značné míry závisí na povaze zamýšleného státního opatření. Pokud jde konkrétně o důkaz o existenci implicitní státní záruky, lze jej dovodit ze souboru shodujících se poznatků, jež mají určitou spolehlivost a soudržnost a vycházejí zejména z výkladu relevantních ustanovení vnitrostátního práva, a především jej lze dovodit z právních účinků, které vyplývají z právní formy podniku, kterému byla tato záruka poskytnuta. Za účelem prokázání, že stát poskytl implicitní finanční záruku, která ve své podstatě není výslovně stanovena vnitrostátním zákonem, podniku se zvláštním postavením, lze oznámení a výkladové oběžníky považovat v tomto ohledu za relevantní.

Pokud jde o prokázání skutečných účinků sporného opatření, Komise není povinna tak učinit v případě již poskytnutých podpor. V tomto ohledu není třeba jakkoli rozlišovat mezi existujícími a protiprávními podporami. Skutečný účinek výhody, která plyne ze státní záruky, lze kromě toho předpokládat. Taková záruka poskytuje dlužníkovi možnost získat nižší úroky nebo nabízet nižší zajištění. I zvýhodnění poskytnuté prostřednictvím potenciálních dodatečných nákladů pro stát může naplňovat podstatu státní podpory. Nejčastěji je tomu v případě záruk, které jsou obvykle spojeny s půjčkou nebo jiným finančním závazkem uzavřeným mezi dlužníkem a věřitelem.

(viz body 119–120, 123–124)