ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (prvního senátu)
27. listopadu 2007 (*)
„Veřejná služba – Úředníci – Sociální zabezpečení – Společný systém nemocenského pojištění – Partnerství – Článek 72 služebního řádu – Článek 1 přílohy VII služebního řádu – Článek 12 právních pravidel o pojištění pro případ nemoci“
Ve věci F‑122/06,
jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE,
Antonem Pieterem Roodhuijzenem, úředníkem Komise Evropských společenství, s bydlištěm v Lucemburku, zastoupeným É. Boigelotem, avocat,
žalobce,
proti
Komisi Evropských společenství, zastoupené J. Currallem a D. Martinem, jako zmocněnci,
žalované,
SOUD (první senát),
ve složení H. Kreppel, předseda, H. Tagaras (zpravodaj) a S. Gervasoni, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: S. Boni, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 12. června 2007,
vydává tento
Rozsudek
1 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 23. října 2006 se A. P. Roodhuijzen, úředník Komise Evropských společenství, domáhá toho, aby Soud zrušil rozhodnutí Komise ze dne 28. února 2006, potvrzené dne 20. března 2006, kterým nebyl uznán jeho svazek s Marií Helenou Astrid Hart, a v důsledku toho jí byly odepřeny nároky vyplývající ze společného systému nemocenského pojištění Evropských společenství (dále jen „SSNP“), a dále aby zrušil rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování (dále jen „OOJ“) ze dne 12. července 2006, jímž byla zamítnuta jeho stížnost.
Právní rámec
2 Článek 72 odst. 1 služebního řádu úředníků Evropských společenství (dále jen „služební řád“) stanoví:
„Úředník, jeho manžel/manželka, nemá-li manžel/manželka právo na dávky stejného druhu a ve stejné úrovni podle jiného právního nebo správního předpisu, vyživované děti a další jím vyživované osoby ve smyslu článku 2 přílohy VII jsou pojištěni pro případ nemoci až do výše 80 % vzniklých nákladů a na základě pravidel vypracovaných společnou dohodou mezi orgány Společenství po projednání s výborem pro služební řád. Tato procentní část se zvýší na 85 % u těchto výkonů: konzultace a návštěvy, chirurgické zákroky, hospitalizace, léčiva, radiologická vyšetření, analýzy, laboratorní testy a lékařsky předepsané protézy s výjimkou protéz zubních. Na 100 % se zvýší u tuberkulózy, dětské obrny, rakoviny, duševních chorob a jiných chorob, které [OOJ] považuje za srovnatelně závažné, jakož i u vyšetření k časnému zjištění a u porodu. Náhrada ve výši 100 % se však nevztahuje na takové nemoci z povolání a pracovní úrazy, u kterých se použije článek 73.
Partner/partnerka úředníka, který/která není ženatý/vdaná, se považuje pro účely systému nemocenského pojištění za manžela/manželku, jsou-li splněny první tři podmínky v čl. 1 odst. 2 písm. c) přílohy VII.
[…]“
3 Článek 1 odst. 2 přílohy VII služebního řádu stanoví:
„Příspěvek na domácnost je přiznán:
a) ženatému úředníkovi nebo vdané úřednici;
b) úředníkovi, který je ovdovělý, rozvedený nebo svobodný a má jedno nebo více vyživovaných dětí ve smyslu níže uvedených ustanovení čl. 2 odst. 2 a 3;
c) úředníkovi, který je registrován jako stálý partner v jiném než manželském svazku, za předpokladu, že:
i) pár předloží právní dokument uznaný členským státem nebo příslušným orgánem členského státu, kterým se potvrzuje jejich [status partnerů v] jin[ém] než manželsk[ém] svaz[ku];
ii) žádný z partnerů nežije v manželském svazku nebo v dalším jiném než manželském svazku;
iii) partneři nejsou spřízněni v žádném z těchto příbuzenských vztahů: rodič, dítě, prarodič, vnuk/vnučka, bratr, sestra, teta, strýc, synovec, neteř, zeť, snacha;
iv) pár nemá možnost v členském státě uzavřít právoplatné manželství; pro účel tohoto bodu platí, že pár má možnost uzavřít právoplatné manželství pouze tehdy, splňují-li oba partneři všechny podmínky stanovené právními předpisy členského státu, které uzavření manželství takového páru povolují;
[…]“
4 Článek 12 právních pravidel o pojištění pro případ nemoci úředníků Evropských společenství (dále jen „společná právní pravidla“) zní následovně:
„Pojištění pojištěného se v souladu s podmínkami stanovenými v článcích 13 a 14 vztahuje i na:
– manžela pojištěného, není-li sám v tomto systému pojištěn;
– uznaného partnera pojištěného i tehdy, není-li splněna podmínka uvedená v čl. 1 odst. 2 [písm.] c) poslední odrážce přílohy VII [s]lužebního řádu;
– manžela nebo uznaného partnera čerpajícího volno z osobních důvodů v souladu se [s]lužebním řádem.“ (neoficiální překlad)
5 Jak vyplývá z brožury, kterou Komise přiložila ke své žalobní odpovědi a která dle jejích slov pochází od nizozemských orgánů, nizozemské vnitrostátní právo upravuje vedle tradičního manželství dvě formy soužití, jimiž jsou registrované partnerství („eregistreerd partnerschap“) a dohoda o společném životě („samenlevingsovereenkomst“). Zatímco první z těchto forem soužití má zákonné majetkové i nemajetkové důsledky do značné míry podobné těm, jaké zakládá manželství, druhá forma soužití je naopak výrazem autonomie vůle stran, mezi nimiž zakládá v zásadě jen důsledky vyplývající z práv a povinností, které si v dohodě samy stanovily.
Skutkový základ sporu
6 Žalobce, nizozemský státní příslušník, působí od 15. února 2006 jako úředník v Eurostatu. Dne 20. února 2006 požádal Komisi o uznání svého svazku s Marií Helenou Astrid Hart, upraveného dohodou o společném životě („samenlevingsovereenkomst“), která byla sepsána v Nizozemsku před notářem dne 29. prosince 2005, aby jeho partnerka mohla požívat nároků vyplývajících ze SSNP.
7 Oznámením ze dne 28. února 2006 Úřad pro správu a vypořádávání individuálních nároků (PMO) jeho žádost zamítl z důvodu, že dohodu o společném životě uzavřenou žalobcem a jeho partnerkou nelze považovat za svazek uznaný nizozemskými právními předpisy (zákon o „geregistreerd partnerschap“, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 1998), jak to požaduje čl. 1 odst. 2 písm. c) přílohy VII služebního řádu.
8 Žalobce dne 13. března 2006 napadl zamítavé rozhodnutí o své žádosti a předložil osvědčení vydané velvyslanectvím Nizozemska v Lucembursku, podle kterého „samenlevingsovereenkomst“, která byla podepsaná žalobcem a jeho partnerkou v přítomnosti notáře, byla uznána Nizozemskem, a potvrzuje tedy jejich status partnerů v jiném než manželském svazku.
9 Oznámením ze dne 20. března 2006 však Komise potvrdila své rozhodnutí ze dne 28. února 2006. Dospěla k názoru, že dohoda o společném životě sice v případě žalobce a jeho družky formálně stvrzuje jejich status partnerů v jiném než manželském svazku, nicméně nezakládá jiná práva a jiné povinnosti, než jaké si partneři písemně upravili. Skutečnost, že dohoda byla podepsána před notářem, nic nemění na tom, že se jedná pouze o soukromoprávní smlouvu, která není účinná vůči třetím osobám a nepodléhá registrační povinnosti. Článek 1 odst. 2 písm. c) přílohy VII služebního řádu přitom partnerům v jiném než manželském svazku takovou povinnost ukládá, přičemž registrace zakládá práva a povinnosti srovnatelné s právními důsledky manželství.
10 Dne 31. března 2006 podal žalobce stížnost, v níž napadl dle svého názoru příliš restriktivní výklad ustanovení čl. 1 odst. 2 přílohy VII služebního řádu, který provedla Komise. V této stížnosti uvedl, že registrace dohody před notářem je dostačující podmínkou, a zmínil se o jistých skutečnostech, které měly dokládat, že mezi jeho svazkem a institutem manželství existuje jen málo rozdílů. Zdůraznil zejména to, že vztah s jeho partnerkou trvá již déle než dva roky, že spolu mají dítě, které úředně uznal, a že očekávají druhé. Žalobce dodal, že on a jeho partnerka si navzájem sepsali závěti a že uzavřel životní pojištění ve prospěch své partnerky.
11 Na základě dokumentů předložených žalobcem, zejména jeho dohody o společném životě sepsané před notářem a osvědčení vystaveného velvyslanectvím Nizozemska v Lucembursku, Výbor pro správu SSNP (dále jen „správní výbor“) ve svém stanovisku ze dne 1. června 2006 dospěl k názoru, že dotčený svazek by měl být uznán za splňující podmínky stanovené v článku 12 společných právních pravidel, zejména podmínku stanovenou v čl. 1 odst. 2 písm. c) bodu i) přílohy VII služebního řádu.
12 Navzdory tomuto kladnému stanovisku správního výboru OOJ rozhodnutím ze dne 12. července 2006 žalobcovu stížnost zamítl. OOJ dospěl k názoru, že účelem ustanovení služebního řádu je omezit požívání nároků vyplývajících ze SSNP pouze na ty partnery, kteří žijí ve svazku podobném manželství zakládajícím vzájemná práva a povinnosti, tak jak je vymezuje zákon. OOJ uvedl, že dohoda o společném životě je jen soukromoprávní smlouvou, která může být uzavřena i více než dvěma osobami a jejíž smluvní strany se mohou dohodnout na jejím obsahu, a že byť byl tento faktický svazek zaregistrován před notářem, neměl žádný zákonný důsledek, a nebylo tedy možné jej považovat za jiný než manželský svazek podle čl. 1 odst. 2 písm. c) přílohy VII služebního řádu.
13 Rozhodnutí OOJ bylo žalobci doručeno dne 13. července 2006.
Návrhová žádání účastníků řízení
14 Žalobce navrhuje, aby Soud:
– zrušil rozhodnutí ze dne 28. února 2006, potvrzené dne 20. března 2006, jímž jeho svazek s Marií Helenou Astrid Hart nebyl uznán za jiný než manželský svazek pro účely SSNP;
– zrušil rozhodnutí o zamítnutí jeho stížnosti podané dne 27. března 2006 na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu, které bylo vydáno dne 12. července 2006 a doručeno dne 13. července 2006;
– v každém případě uložil Komisi náhradu veškerých nákladů řízení v souladu s čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Soudu prvního stupně.
15 Komise navrhuje, aby Soud:
– prohlásil žalobu za neopodstatněnou;
– rozhodl o nákladech řízení podle práva.
K předmětu sporu
16 Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 28. února 2006, potvrzeného dne 20. března 2006, jímž nebyl uznán svazek s jeho družkou, a v důsledku toho jí byly odepřeny nároky vyplývající ze SSNP, jakož i zrušení rozhodnutí o zamítnutí jeho stížnosti, o němž rozhodl OOJ dne 12. července 2006. V tomto ohledu je třeba uvést, že v souladu s ustálenou judikaturou byly za daných okolností Soudu předloženy ve skutečnosti pouze akty nepříznivě zasahující do právního postavení, proti nimž byla stížnost podána (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 17. ledna 1989, Vainker v. Parlament, 293/87, Recueil, s. 23, bod 8; rozsudek Soudu ze dne 14. listopadu 2006, Chatziioannidou v. Komise, F‑100/05, Sb. VS s. I-A-1-129 a II-A-1-487, bod 24). V důsledku toho je nutné návrhová žádání žalobce chápat tak, že směřují ke zrušení rozhodnutí ze dne 28. února 2006, takovému jaké bylo potvrzeno dne 20. března 2006.
Právní otázky
17 Na podporu svých návrhových žádání se žalobce dovolává porušení článku 72 služebního řádu, čl. 1 odst. 2 písm. c) bodu i) přílohy VII služebního řádu a článku 12 společných právních pravidel, zjevně nesprávného posouzení, porušení povinnosti uvést odůvodnění, jakož i porušení obecných právních zásad, jako je zásada rovného zacházení s úředníky, zásada řádné správy a povinnost péče, jakož i zásad, které ukládají, aby OOJ vydával rozhodnutí pouze na základě právně přípustných důvodů, to znamená takových, které jsou rozhodné a nejsou stiženy zjevně nesprávným skutkovým nebo právním posouzením.
18 Soud pokládá za vhodné zkoumat nejdříve žalobní důvody vycházející z porušení článku 72 služebního řádu, čl. 1 odst. 2 písm. c) bodu i) přílohy VII služebního řádu a článku 12 společných právních pravidel.
Argumenty účastníků řízení
19 Podle žalobce z článku 72 služebního řádu, čl. 1 odst. 2 písm. c) bodu i) přílohy VII služebního řádu a článku 12 společných právních pravidel, které je nutno vykládat společně a souvisle, vyplývá, že k tomu, aby partner/partnerka úředníka, který/která není ženatý/vdaná, mohl/mohla požívat nároků vyplývajících ze SSNP, musí na základě článku 72 služebního řádu a článku 12 společných právních pravidel splňovat první tři podmínky stanovené v čl. 1 odst. 2 písm. c) přílohy VII služebního řádu, tedy podmínky stanovené v bodech i), ii) a iii). Žalobce rovněž na jednání zdůraznil, že doslovný výklad předmětných ustanovení tuto analýzu potvrzuje. Na rozdíl od toho, co tvrdí PMO ve svém rozhodnutí o zamítnutí žádosti o uznání žalobcova svazku a následně OOJ ve svém rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, by proto jiné než manželské svazky mohly být pro účely SSNP uznány, aniž by musely být registrovány jinak než notářským zápisem; Komise tedy nemůže do výše uvedených ustanovení doplňovat podmínky, které tam obsaženy nejsou. Partneři, kteří neuzavřeli manželství a byli uznáni členským státem, což se zjevně stalo v případě svazku mezi žalobcem a jeho družkou, by proto měli mít nárok na výhody upravené služebním řádem.
20 Žalobce v tomto ohledu tvrdí, že vedle podmínek stanovených v bodech ii) a iii), které v jeho případě nevyvolávají žádné otázky, splňuje též podmínku upravenou v čl. 1 odst. 2 písm. c) bodu i) přílohy VII služebního řádu. Předložil totiž právní dokument uznaný členským státem, konkrétně dohodu o společném životě sepsanou ve formě notářského zápisu, který je dokladem o uznání statusu partnera v jiném než manželském svazku; mimo tento právní dokument, který je dle jeho názoru dostačující, lze ve spise dále nalézt osvědčení vydané velvyslanectvím Nizozemska v Lucembursku, které potvrzuje uznání svazku. Komise je v každém případě povinna zohlednit dohodu o společném životě založenou ve spise a není možné, aby žalobcově postavení odpírala účinky vyplývající z uznaného statusu partnera, ani aby se stavěla do role právního znalce nizozemských vnitrostátních právních předpisů.
21 Žalobce rovněž podotýká, že Komise ve svém oznámení ze dne 20. března 2006 sama uznala, že dohoda o společném životě uzavřená mezi ním a jeho partnerkou je formálním potvrzením jejich statusu partnerů v jiném než manželském svazku. Je tedy udivující, že Komise nadále odepírá žalobci a jeho partnerce nabyté právo, které z tohoto konstatování plyne. Vzhledem k tomu, že ustanovení služebního řádu odkazují na uznání dokumentu a situace členským státem, Komise se nemůže schovávat za zásadu autonomního výkladu práva Společenství a nepřihlížet k předloženým dokumentům a k situaci, jež tyto dokumenty osvědčují. Dohoda, kterou žalobce uzavřel se svou družkou, je navíc notářským zápisem, tedy listinou, kterou vyhotovila osoba, která má podíl na veřejné moci a jež může vyhotovovat vykonatelné úřední listiny.
22 Žalobce krom toho podotýká, že čl. 1 odst. 2 písm. c) bod iv) přílohy VII služebního řádu, který se týká podmínky související s nemožností partnerů uzavřít v členském státě právoplatné manželství, je výslovně vyloučen článkem 72 služebního řádu a článkem 12 společných právních pravidel, což jasně prokazuje, že na rozdíl od toho, co vůči žalobci namítala Komise, otázka manželství není zásadní pro uznání svazku za účelem rozšíření nároků vyplývajících ze SSNP i na partnera úředníka. Ať již existovala možnost uzavřít manželství, či nikoli, dotyčné osoby mohou libovolně zvolit nebo upřednostnit partnerský svazek, přičemž oba instituty nejsou totožné a jejich podobnost končí u veřejného prohlášení a následujícího uznání.
23 Žalobce konečně s odkazem na rozsudek Soudního dvora ze dne 17. dubna 1986, Reed (59/85, Recueil, s. 1283, bod 15), uvádí, že společenský vývoj morálky v řadě členských států ještě přesvědčivěji odůvodňuje extenzivní výklad pojmu „manžel“ a „partner/partnerka, který/která není ženatý/vdaná“, v tom smyslu, aby zde byli zahrnuti partneři obou pohlaví žijící v uznaném stálém svazku.
24 Komise odpovídá, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, zákonodárce neměl v úmyslu rozšířit nároky vyplývající ze SSNP na všechny stálé partnery úředníků, jakmile je jejich svazek „uznán“, nýbrž pouze na ty, jejichž svazek lze do značné míry postavit na roveň „manželství“ v členském státě, kde bylo uzavřeno.
25 Komise předně připomíná, že z ustálené judikatury vyplývá, že při výkladu ustanovení práva Společenství je nutné zohlednit nejen jeho znění, ale také jeho celkové souvislosti a cíle, které sleduje právní úprava, jejíž je toto ustanovení součástí. Jednak se Komise domnívá, že je zcela nesporné, že jak článek 72 služebního řádu, tak i článek 1 přílohy VII služebního řádu mají za cíl zahrnout osoby, které lze „postavit na roveň“ „manželům“ úředníků. Podle Komise je tento cíl ostatně patrný z ustanovení článku 72 služebního řádu, kde se hovoří o partnerovi/partnerce úředníka, který/která není ženatý/vdaná a jehož/již lze „považovat“ za jeho/její manžela/manželku. Krom toho Komise tvrdí, že „neutrální“ znění čl. 1 odst. 2 písm. c) bodu i) přílohy VII služebního řádu lze vysvětlit konkrétně značnou rozmanitostí vnitrostátních právních předpisů upravujících v členských státech „partnerství, která lze postavit na roveň manželství“, a v důsledku toho nemožností zákonodárce použít přesnější formulaci, u níž by pak hrozilo, že kvůli přílišné přesnosti zůstanou opomenuty svazky upravené za tímto účelem v některých členských státech.
26 Proto kdyby záměrem zákonodárce Společenství bylo rozšířit nároky vyplývající ze SSNP i na další kategorie stálých partnerů, byl by to výslovně stanovil. Komise v tomto ohledu poznamenává, že v Nizozemsku existuje pouze jediný typ „registrovaného partnerství“, který lze postavit na roveň manželství. Dohoda o společném životě uzavřená žalobcem není z právního hlediska takovýmto registrovaným partnerstvím, nýbrž pouze smlouvou nebo „ujednáním o soužití“, které může být uzavřeno dvěma nebo více osobami, přičemž posledně uvedená možnost je u „registrovaného partnerství“ naopak zakázána. Komise též zdůrazňuje, že registrace dohody o společném životě notářem není povinná, leda za účelem poskytnutí určitých výhod. Ostatně zatímco skutečné „registrované partnerství“ má svůj původ v zákoně, dohoda o soužití vyplývá pouze z autonomie vůle smluvních stran. Stejně tak z prvně uvedeného typu svazku plynou zákonná práva a zákonné povinnosti jako pro manželství, zatímco druhý typ má jen majetkoprávní důsledky.
27 Skutečnost, že dohoda o společném životě byla zaregistrována před notářem a že Nizozemsko toto ujednání o soužití uznává, je podle Komise nerelevantní. Takové uznání nemá žádné právní důsledky, pokud jde o to, zda toto „ujednání o soužití“ může být pro zaměstnavatele Společenství závazné pro účely rozšíření nároků vyplývajících ze SSNP i na partnera úředníka.
28 Konečně jako odpověď na argument založený na výše uvedeném rozsudku Reed Komise připomíná, že v rozsudku ze dne 31. května 2001, D a Švédsko v. Rada (C‑122/99 P a C‑125/99 P, Recueil, s. I‑4319, body 37 a 38) Soudní dvůr výslovně uvedl, že soudu Společenství nepřísluší provádět extenzivní výklad pojmu „manželství“ nebo „registrované partnerství“, ale že naopak pouze zákonodárci přísluší provést změnu služebního řádu tak, aby určité formy registrovaného partnerství byly postaveny na roveň manželství. Komise dodává, že z tohoto rozsudku mimoto výslovně vyplývá, že záměrem zákonodárce bylo přiznat nároky vyplývající ze SSNP pouze osobám žijícím ve stálém partnerství jiném než manželském svazku, jehož účinky jsou rovnocenné manželství.
Závěry Soudu
29 Ze samotného znění článku 72 služebního řádu vyplývá, že pro účely definice pojmu „partner/partnerka úředníka, který/která není ženatý/vdaná“, tento článek přímo odkazuje na první tři podmínky čl. 1 odst. 2 písm. c) přílohy VII služebního řádu, přičemž registraci partnerství, o níž se zmiňuje úvodní věta čl. 1 odst. 2 písm. c) přílohy VII služebního řádu, nelze považovat za základní podmínku. Kdyby chtěl zákonodárce stanovit něco jiného, článek 72 služebního řádu a článek 12 společných právních pravidel by neodkazovaly na „uznané[ho/uznanou] partnera/partnerku úředníka, který/která „není ženatý/vdaná“, nýbrž na jeho „registrované[ho]“ partnera, kterýžto pojem je použit v čl. 1 odst. 2 písm. c) přílohy VII služebního řádu; krom toho je třeba poznamenat, že nařízení Rady (ES, Euratom) č. 723/2004 ze dne 22. března 2004, kterým se mění služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství (Úř. věst. L 124, s. 1; Zvl. vyd. 01/02, s. 130), v bodě 8 odůvodnění, který se týká rozšíření výhod pro manželské páry i na jiné formy soužití než manželství, se vztahuje na „úřední[ky] žijící v jiném než manželském svazku, uznaném členským státem jako stálé partnerství“, aniž by tu byla obsažena jakákoli zmínka o podmínkách týkajících se registrace dotyčného svazku. V téže souvislosti Soud upřesňuje, že mezi pojmem partner/partnerka úředníka, který/která není ženatý/vdaná, obsaženým v článku 72 služebního řádu a pojmem uznaný partner úředníka ve smyslu článku 12 společných právních pravidel ve své podstatě neexistuje žádný rozdíl.
30 Při rozhodování o rozšíření nároků vyplývajících ze SSNP i na partnera/partnerku úředníka, který/která není ženatý/vdaná, tak soudu Společenství přísluší posoudit pouze to, zda byly splněny první tři podmínky čl. 1 odst. 2 písm. c) přílohy VII služebního řádu.
31 Pokud jde o první tři podmínky zakotvené v čl. 1 odst. 2 písm. c) přílohy VII služebního řádu, účastníci řízení nezpochybňují, že poslední dvě z nich, které se týkají toho, že partneři nežijí v dalším jiném než manželském svazku a že nejsou spřízněni v žádném příbuzenském vztahu, byly v projednávané věci splněny.
32 Krom toho první podmínka, jíž se ve skutečnosti výkladový spor mezi účastníky řízení týká (dále jen „sporná podmínka“), stanoví, že pár musí předložit právní dokument uznaný členským státem nebo příslušným orgánem členského státu, kterým se potvrzuje jejich jiný než manželský svazek. Tato podmínka se dělí na tři části:
– první část se týká předložení „právního“ dokumentu ohledně stavu osob;
– druhá část obsahuje povinnost, aby uvedený právní dokument byl „uznán“ členským státem;
– konečně třetí část požaduje, aby tento právní dokument týkající se stavu osob potvrzoval u dotyčných osob „[status partnerů] v jiném než manželském svazku“.
33 V projednávané věci je sporná podmínka splněna v prvních dvou částech. Žalobce totiž předložil dohodu o společném životě sjednanou s jeho partnerkou, která byla sepsána před notářem v Nizozemsku, a osvědčení vydané velvyslanectvím Nizozemska v Lucembursku, kde se potvrzuje, že tento dokument, který v případě žalobce a jeho partnerky stvrzuje jejich status partnerů v jiném než manželském svazku, je v Nizozemsku uznán. Komise nepopírala ani „právní“ povahu této dohody o společném životě, ani její „uznání“ členským státem.
34 Pokud jde o třetí část, žalobce má za to, že jelikož se v osvědčení vydaném velvyslanectvím Nizozemska v Lucembursku výslovně uvádí, že „samenlevingsovereenkomst“ přiznává jemu i jeho partnerce status „partnerů v jiném než manželském svazku“, tento dokument je dostačující pro vyslovení závěru, že sporná podmínka je splněna i ve své třetí části.
35 Soud se s touto argumentací nemůže ztotožnit. Posouzení otázky, zda se dvě osoby nacházejí v postavení „partnerů v jiném než manželském svazku“ ve smyslu služebního řádu, nemůže příslušet pouze vnitrostátním orgánům členského státu. Pokud se tedy konkrétně jedná o „samenlevingsovereenkomst“, nemůže být požadavek ohledně statusu „partnerů v jiném než manželském svazku“ splněn pouze tím, že právní dokument uznaný členským státem potvrzuje existenci takového statusu. Dohoda o společném životě podle nizozemského práva je totiž pouze smlouvou volně upravenou smluvními stranami, s výhradou dodržení pravidel veřejného pořádku a dobrých mravů. Mohou ji uzavřít dvě osoby nebo více osob a neexistuje žádná zákonná povinnost ukládající, aby dohoda obsahovala určité závazky nebo prohlášení týkající se zejména povinnosti vést společnou domácnost. Krom toho dohoda o společném životě v zásadě zavazuje smluvní strany, jen pokud jde o práva a povinnosti, které si samy upravily, a k tomu, aby tato dohoda měla právní účinky vůči třetím osobám, které jsou každopádně omezené, je třeba učinit zvláštní prohlášení a dodržet zvláštní postupy.
36 Naproti tomu je třeba připustit, a to do jisté míry shodně s Komisí, podle níž předmětem článku 72 služebního řádu a článku 12 společných právních pravidel je svazek, „který lze postavit na roveň“ manželství, že k tomu, aby se uvedená ustanovení na určitý svazek vztahovala, musí tento vykazovat jistou podobnost s manželstvím.
37 Z hlediska tohoto kritéria má Soud za to, že třetí část sporné podmínky je třeba chápat tak, že zahrnuje tři kumulativně stanovené dílčí podmínky.
38 Předně tato třetí část sporné podmínky předpokládá, a samotný pojem použitý v příslušném ustanovení služebního řádu tento výklad potvrzuje, že partneři musejí tvořit „pár“, to znamená svazek dvou osob v protikladu k jiným svazkům osob, které mohou být stranou dohody o společném životě podle nizozemského práva. Je třeba konstatovat, a účastníci řízení se v tom shodují, že v projednávané věci tomu tak je.
39 Dále použití slova „status“ dokládá, že vztah mezi partnery musí vykazovat znaky veřejnosti a formálnosti. Tato druhá dílčí podmínka třetí části sporné podmínky, která se zčásti pojí k její první části (viz bod 32 tohoto rozsudku), jde však nad rámec pouhého požadavku na existenci „právního“ dokumentu. V projednávané věci je nicméně splněna. Dohoda o společném životě, která byla sepsána před notářem, aniž by to bylo povinné, a která upravuje soužití žalobce a jeho partnerky, má úřední povahu, kterou jí dodává skutečnost, že byla uzavřena formou notářského zápisu; krom toho soužití partnerů je v ní upraveno strukturovaně a podrobně a je sepsána po způsobu právních textů.
40 Konečně pojem „partnerů v jiném než manželském svazku“ je třeba chápat tak, že představuje situaci, kdy spolu partneři žijí v životním společenství charakterizovaném jistou stálostí a v rámci tohoto životního společenství jsou vázáni vzájemnými právy a povinnostmi týkajícími se jejich soužití.
41 V projednávané věci tomu tak je.
42 Předně v preambuli „samenlevingsovereenkomst“ uzavřené mezi žalobcem a jeho družkou oba výslovně prohlašují, že spolu žijí a vedou společnou domácnost od 1. července 2004. Jak to žalobce uvedl na jednání, článek 7 dohody o společném životě navíc páru ukládá povinnost mít společné bydliště.
43 Dále je třeba konstatovat, že dohoda o společném životě mezi žalobcem a jeho družkou obsahuje rozsáhlou úpravu práv a povinností týkajících se jejich společného života jako páru. Na základě článku 3 dohody si partneři zejména vzájemně udělili plnou moc pro právní úkony činěné v rámci každodenního hospodaření domácnosti. Článek 4 dohody stanoví, že veškerý majetek sloužící ke každodennímu hospodaření domácnosti je ve společném vlastnictví, ledaže je uveden v příloze dohody nebo se smluvní strany dohodly písemně jinak. Soupis tohoto společného majetku domácnosti je obsažen v čl. 4 odst. 2 dohody. Partneři se rovněž v článku 5 dohody zavazují přispívat každý měsíc poměrně ke svým čistým příjmům z pracovní činnosti do společné pokladny, z níž se hradí náklady na každodenní hospodaření domácnosti. Krom toho článek 8 dohody stanoví, že kdykoli dojde ke sporu o vlastnictví určité věci, bude se dotyčná věc považovat za náležející oběma, přičemž každý vlastní ideální polovinu. Konečně je třeba poukázat na článek 9 dohody, podle nějž každý z partnerů ustanovil druhého partnera jako osobu s nárokem na přiznání „partnerského důchodu“ v případě, že by jejich příslušné důchodové režimy takový důchod upravovaly.
44 Pokud jde o děti, dohoda o společném životě sice v této souvislosti neobsahuje žádné ustanovení, nicméně z brožury přiložené k žalobní odpovědi a zmíněné v bodě 5 tohoto rozsudku vyplývá, že v případě, kdy rodiče jsou pouze partnery, nizozemské právo umožňuje otci dítěte buď uznáním dítěte nebo též prostřednictvím určitých postupů nabýt tatáž práva k dítěti, jako by byl ženatý s jeho matkou. Zejména mu náleží rodičovská zodpovědnost společně s matkou; dítě navíc může případně převzít příjmení otce. V projednávané věci žalobce prohlásil, aniž by to Komise zpochybnila, že své první dítě uznal při jeho narození, v důsledku čehož mu vznikla rozsáhlá práva jakožto otci.
45 Uzavření dohody o společném životě sice v zásadě zavazuje pouze smluvní strany (viz bod 35 tohoto rozsudku), nicméně je třeba uvést, že ve výše uvedené brožuře se uvádí, že nizozemské soudy začínají zacházet s páry, které uzavřely dohodu o společném životě, stejným způsobem jako s těmi, kdo uzavřeli registrované partnerství nebo manželství („courts are starting to put couples with a cohabitation agreement on the same footing as married and registered couples“), a následně se v ní výslovně připouští, že párům, které uzavřely dohodu o společném životě, lze přiznat účinky vůči třetím osobám, pokud jde zejména o starobní důchody; jak se přitom konkrétně uvádí v bodě 43 in fine tohoto rozsudku, partneři se v projednávaném sporu navzájem ustanovili za osoby s nárokem na přiznání „partnerského důchodu“ v případě, že by jejich příslušné důchodové režimy takový důchod upravovaly.
46 Ze všech těchto skutečností jasně vyplývá, že ačkoli nejsou důsledky plynoucí z dohody o společném životě uzavřené mezi žalobcem a jeho partnerkou tak rozsáhlé jako důsledky nastávající v rámci manželství, či dokonce v rámci „geregistreerd partnerschap“, mohou si být přesto v mnoha ohledech podobné, pokud si to partneři smluvně upraví, což se v projednávané věci stalo.
47 S ohledem na výše uvedené úvahy (body 42 až 46 tohoto rozsudku) nelze než konstatovat, že třetí dílčí podmínka třetí části sporné podmínky, tedy dílčí podmínka týkající se pojmu „partnerů v jiném než manželském svazku“, tak jak je vymezena v bodě 40 tohoto rozsudku, je splněna a že tím je rovněž splněna třetí část sporné podmínky.
48 Z výše uvedeného vyplývá, že první tři podmínky zakotvené v čl. 1 odst. 2 písm. c) přílohy VII služebního řádu, na něž poukazuje článek 72 služebního řádu, jsou v projednávané věci splněny.
49 Tento výklad je navíc v souladu se společenským vývojem morálky, jehož význam pro výklad služebního řádu byl zdůrazněn ve výše uvedeném rozsudku Reed, na nějž poukazoval žalobce ve svých písemnostech. V tomto ohledu je namístě poznamenat, že rozšíření nároků vyplývajících ze SSNP i na partnera úředníka platí též pro partnera stejného pohlaví, čímž autoři služebního řádu připustili, že nová práva lze přiznat osobám, které nejsou spojeny manželským svazkem. Krom toho na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, výše provedený výklad Soudu – tedy výklad, který se mimo jiné týká zejména pojmu „svazek“ – není v rozporu s judikaturou, podle níž nemůže soud Společenství provádět extenzivní výklad pojmu „manželství“ (viz výše uvedený rozsudek D a Švédsko v. Rada, body 37 až 39). Za daných okolností je ostatně třeba uvést, že rozšíření nároků vyplývajících ze SSNP i na stálého partnera úředníka sleduje jako své cíle solidaritu a sociální soudržnost, které se liší od cílů, jež sledují ustanovení přiznávající úředníkům výhody čistě peněžní povahy, a sice formou příplatku ke mzdě, jako je například příspěvek na domácnost pro partnera úředníka upravený v čl. 1 odst. 2 písm. c) přílohy VII služebního řádu; není tedy nepřiměřené, aby posledně uvedené výhody podléhaly přísnějším podmínkám, pokud jde o vztah mezi úředníkem a jeho partnerem/partnerkou, který/která není ženatý/vdaná, než výhoda spočívající v rozšíření nároků vyplývajících ze SSNP i na tohoto partnera.
50 Soud se proto domnívá, že partnerka žalobce může na základě článku 72 služebního řádu a článku 12 společných právních pravidel požívat nároků vyplývajících ze SSNP, který je určen pro „partnera/partnerku úředníka, který/která není ženatý/vdaná“, a pro „uznaného partnera pojištěného“.
51 Opačné argumenty, jež uplatnila Komise, nemohou změnit toto zjištění.
52 To zejména platí pro argument, podle kterého jsou nároky vyplývající ze SSNP vyhrazeny pouze pro svazky, „které lze postavit na roveň“ manželství, což Komise dovozuje z výkladu použitelných norem, který nepřihlíží pouze k jejich znění, ale také k jejich celkovým souvislostem a k cílům sledovaným právní úpravou, jíž jsou součástí. Soud sice připouští, že takový způsob výkladu by měl převážit nad čistě doslovným výkladem, nespatřuje však důvod, proč by v důsledku takového výkladu měly být partnerce žalobce odepřeny nároky vyplývající ze SSNP. Naopak, právě na základě výkladové metody navržené Komisí, která je předmětem ustálené judikatury (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 17. listopadu 1983, Merck, 292/82, Recueil, s. 3781, bod 12; rozsudek Soudu ze dne 14. prosince 2006, André v. Komise, F‑10/06, Sb. VS s. I-A-1-183 a II-A-1-755, bod 35), se Soud rozhodl, přičemž se zdaleka nespokojil pouze s prohlášením obsaženým v osvědčení vydaném velvyslanectvím Nizozemska v Lucembursku, zkoumat v bodech 42 až 46 tohoto rozsudku samotnou podstatu sporného svazku, a dospěl tak k závěru, že vykazuje takovou podobnost s manželstvím, která dovoluje, aby se na partnerku žalobce vztahoval článek 72 služebního řádu navzdory skutečnosti, že v dotyčném vnitrostátním právním řádu existuje další typ registrovaného partnerství, který je ještě bližší manželství a na který by se uvedený článek vztahoval z úřední povinnosti. Naproti tomu, jelikož argument o možnosti postavit partnerství na roveň manželství jde nad rámec požadavku na existenci podobných znaků připuštěných v projednávané věci (viz bod 36, a pokud jde o každý z těchto znaků, viz body 38, 39 a 40 až 47 tohoto rozsudku), přijetí tohoto argumentu by vedlo k doplnění další podmínky, která v ustanoveních článku 72 služebního řádu obsažena není.
53 Za stejných podmínek je nutno odmítnout argument, jejž Komise zakládá na výrazu „považuje se za manžela/manželku“ použitém v článku 72 služebního řádu, když tvrdí, že výraz „považuje se“ je třeba chápat tak, že má na mysli partnery, které lze v zásadě „postavit na roveň“ manželům, a že je tedy podmínkou pro to, aby partner/partnerka úředníka, který/která není ženatý/vdaná, mohl/mohla požívat nároky vyplývající ze SSNP. Tento výklad nelze přijmout. Obdobně jako se předpokládá při uplatňování jiných ustanovení služebního řádu (například čl. 2 odst. 4 přílohy VII služebního řádu, který umožňuje „postavit na roveň“ vyživovaným dětem jakoukoli další osobu, kterou má úředník ze zákona povinnost vyživovat a tato povinnost je spojena se značnými výdaji), výraz „považuje se za manžela/manželku“ použitý v článku 72 služebního řádu je totiž třeba chápat pouze v tom smyslu, že pro účely SSNP je nutno zacházet stejně s partnerem/partnerkou úředníka, která/která není ženatý/vdaná, a s jeho manželem/manželkou, jsou-li splněny všechny tři podmínky čl. 1 odst. 2 písm. c) přílohy VII služebního řádu.
54 Pokud jde dále o názor Komise, že odkaz článku 72 služebního řádu na čl. 1 odst. 2 písm. c) přílohy VII služebního řádu se neomezuje pouze na podmínky uvedené v bodech i) až iii) tohoto ustanovení, nýbrž zahrnuje i úvodní větu, která hovoří o požadavku registrace, je nutno konstatovat, že i kdyby byl takový výklad odkazu obsaženého v článku 72 služebního řádu opodstatněný, přesto by muselo být žalobním důvodům žalobce vyhověno. V projednávané věci byla totiž dohoda o společném životě zaregistrována před notářem, tedy před veřejným činitelem, jemuž byl svěřen díl veřejné moci, což také žalobce připomněl na jednání. Touto registrací před notářem se tento dokument stal do jisté míry „úředním“, a v důsledku toho získal určité vlastnosti spojované s úředními úkony, které jsou známé vnitrostátním právním řádům, jako je jistota jak o souhlasu a o podpisu účastníků, tak o obsahu dohody. Tyto vlastnosti nejenže mohou usnadnit dodržování a plnění dohody partnerů o společném životě, ale též umožňují, aby účinky dohody o společném životě působily i vůči třetím osobám; jak to vyplývá z výše uvedené brožury nizozemských správních orgánů (viz bod 45 tohoto rozsudku), třetí osoby stejně jako důchodové fondy totiž mohou uznání dohody o společném životě podmínit jejím uzavřením před notářem. I kdyby tedy podmínka registrace byla nutná, tato podmínka na rozdíl od tvrzení Komise nevyžaduje uzavření „geregistreerd partnerschap“ a registrace před notářem vyhovuje požadavkům předmětných ustanovení.
55 V projednávané věci tedy žalobce nebyl povinen prokázat existenci „geregistreerd partnerschap“ mezi ním a svou družkou, aby tato mohla požívat nároků vyplývajících ze SSNP.
56 Soud jen pro úplnost podotýká, že postoj Komise k požadavku na uzavření dohody typu „geregistreerd partnerschap“ podle nizozemského práva by mohl vést k nerovnému zacházení. Vzhledem k tomu, že řada zemí nezná formy svazku srovnatelné s „geregistreerd partnerschap“, požadovat, jak to činí Komise, „registrované“ partnerství takovéhoto typu by pro páry, které nežijí v manželství a které zejména kvůli bydlišti a státní příslušnosti partnerů jsou těsně spjaty s těmito zeměmi, ve skutečnosti znamenalo, že mimo manželství by partnerovi úředníka byly definitivně odepřeny nároky vyplývající ze SSNP. Kdyby naopak Komise připustila svazky těchto párů uzavřené formou dohody o společném životě a odmítla by uznat „pouhé“ dohody o společném životě v případě párů, které jsou ve výše uvedeném smyslu těsně spjaty se zeměmi, kde existují jiné formy soužití než manželství a „registrované“ partnerství, vedlo by to k nerovnému zacházení s těmito páry; v případě těchto párů by totiž rozšíření nároků vyplývajících ze SSNP i na partnera bylo odepřeno, zatímco by bylo povoleno v případě párů, které mají výše uvedené vztahy se zeměmi, kde „registrovaná“ partnerství neexistují. Odůvodnění takové nerovnosti by bylo ještě obtížnější v případě partnerství, která by nebyla „registrovaná“ ve smyslu prosazovaném Komisí, ale která by přesto vykazovala zřetelnější podobnost s manželstvím než „geregistreerd partnerschap“ podle nizozemského práva. Krom toho články 12 ES, 39 ES, 43 ES a 49 ES, které zakazují každému členskému státu uplatňovat své právo rozdílně z důvodu státní příslušnosti, se sice v souladu s judikaturou nevztahují na případné rozdílné zacházení, jež může mezi členskými státy vyplývat z rozdílů mezi právními předpisy členských států, jakmile se tyto předpisy dotýkají každého, kdo spadá do jejich rozsahu působnosti, dle objektivních kritérií a bez ohledu na jeho státní příslušnost (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 28. června 1978, Kenny, 1/78, Recueil, s. 1489, bod 18; ze dne 7. května 1992, Wood a Cowie, C‑251/90 a C‑252/90, Recueil, s. I‑2873, bod 19; ze dne 3. července 1979, Van Dam en Zonen a další, 185/78 až 204/78, Recueil, s. 2345, bod 10, a ze dne 1. února 1996, Perfili, C‑177/94, Recueil, s. 161, bod 17), na takovou nerovnost, o jaké je řeč v tomto bodě, se tato judikatura nevztahuje; jednak na rozdíl od předpokladu, z nějž vychází předmětná judikatura, nerovné zacházení zmíněné v tomto bodě má původ ve státní příslušnosti dotyčných osob a dále v místě jejich bydliště, což je kritérium, které často překrývá kritérium státní příslušnosti, a jednak ve věcech, v nichž byla vydána výše uvedená judikatura, byla otázka rovného zacházení nastolena z hlediska pravidel volného pohybu, zatímco v projednávané věci jde o to zaručit zásadu rovného zacházení jakožto zásadu práva veřejné služby Společenství.
57 S ohledem na výše uvedené je třeba vyhovět žalobním důvodům žalobce vycházejícím z porušení článku 72 služebního řádu, čl. 1 odst. 2 písm. c) bodu i) přílohy VII služebního řádu a článku 12 společných právních pravidel a zrušit napadené rozhodnutí, aniž by bylo třeba se vyslovovat k jeho ostatním žalobním důvodům, které ostatně byly v žalobě dovolávány neuspořádaně, jak to správně poznamenává Komise, přičemž některé žalobní důvody ani nebyly dále rozvinuty.
58 Výklad článku 72 služebního řádu ve spojení s čl. 1 odst. 2 písm. c) bodem i) přílohy VII služebního řádu a článkem 12 společných právních pravidel, tak jak jej učinil Soud, by sice mohl vést k tomu, že útvary, jimž budou předloženy žádosti o rozšíření nároků vyplývajících ze SSNP i na partnera/partnerku úředníka, který/která není ženatý/vdaná, budou provádět průzkumy a ověřování, přestože zákonodárce Společenství chtěl prostřednictvím nařízení č. 723/2004 zjednodušit administrativu orgánů. Tohoto cíle však bylo do značné míry dosaženo díky novým pravidlům v oblasti příspěvků, což je jediná oblast, na niž nařízení č. 723/2004 v bodě 26 odůvodnění odkazuje v souvislosti se zjednodušováním administrativy a která je ostatně nejen odlišná od oblasti rozšiřování nároků vyplývajících ze SSNP, ale také ze sociálního hlediska méně citlivá (viz v tomto smyslu bod 49 tohoto rozsudku). Krom toho cíl spočívající ve zjednodušení administrativy musí být v každém případě v souladu s vyššími právními zásadami a pravidly služebního řádu; obtíže, které mohou správním orgánům vznikat z výkladu provedeného v projednávané věci, jsou přitom pouze důsledkem toho, že Soud uplatnil tyto zásady a tato pravidla k vymezení přesného významu pojmu „partner/partnerka, která/která není ženatý/vdaná“, obsaženého v článku 72 služebního řádu.
K nákladům řízení
59 Podle článku 122 jednacího řádu Soudu zveřejněného v Úředním věstníku Evropské unie ze dne 29. srpna 2007 (Úř. věst. L 225, s. 1) se ustanovení uvedeného jednacího řádu týkající se nákladů řízení a soudních výdajů použijí pouze na věci předložené Soudu ode dne vstupu tohoto řádu v platnost, a sice od 1. listopadu 2007. Příslušná ustanovení jednacího řádu Soudu prvního stupně se i nadále použijí obdobně na věci projednávané před Soudem před tímto datem.
60 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Soudu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise neměla ve věci úspěch, je namístě jí uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
SOUD (první senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Komise Evropských společenství ze dne 28. února 2006, potvrzené dne 20. března 2006, jímž nebyl uznán svazek Antona Pietera Roodhuijzena s Marií Helenou Astrid Hart za jiný než manželský svazek pro účely společného systému nemocenského pojištění Evropských společenství, se zrušuje.
2) Komisi Evropských společenství se ukládá náhrada nákladů řízení.
Kreppel | Tagaras | Gervasoni |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 27. listopadu 2007.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |
Znění tohoto rozhodnutí, jakož i znění rozhodnutí soudů Společenství v něm citovaných, která dosud nebyla zveřejněna ve Sbírce rozhodnutí, lze nalézt na internetové stránce Soudního dvora: www.curia.europa.eu