STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
JULIANE KOKOTT
přednesené dne 11. července 2019(1)
Spojené věci C‑355/18 až C‑357/18 a C‑479/18
Barbara Rust-Hackner (C‑355/18)
Christian Gmoser (C‑356/18)
Bettina Plackner (C‑357/18)
proti
Nürnberger Versicherung Aktiengesellschaft Österreich
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Landesgericht Salzburg (zemský soud v Salcburku, Rakousko)]
a
KL,
LK,
MJ,
NI
proti
UNIQA Österreich Versicherungen,
Allianz Elementar Lebensversicherungs-Aktiengesellschaft,
DONAU Versicherung AG Vienna Insurance Group (C‑479/18)
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bezirksgerichts für Handelssachen Wien (krajský obchodní soud ve Vídni, Rakousko)]
„Řízení o předběžné otázce – Přímé životní pojištění – Směrnice 90/619/EHS, 92/96/EHS, 2002/83/ES a 2009/138/ES – Právo na odstoupení od smlouvy – Chybějící nebo vadné poučení o podmínkách uplatnění tohoto práva – Zánik práva na odstoupení od smlouvy – Právní následky odstoupení od smlouvy“
I. Úvod
1. Za jakých okolností a po jak dlouhou dobu může pojistník odstoupit od smlouvy o životním pojištění z důvodu chybějícího nebo nepřesného poučení o možnosti odstoupení?
2. Podle příslušných ustanovení směrnic o pojištění má pojistník právo odstoupit od smlouvy o životním pojištění v krátké době po uzavření smlouvy. Pojistitel musí v rámci sjednávání smlouvy poskytnout dostatečné informace o tomto právu.
3. V projednávaných věcech, jejichž základem jsou čtyři žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané dvěma rakouskými soudy, má Soudní dvůr v podstatě objasnit, ve kterých případech se nedostatečné poučení míjí svým účelem stejně jako absence poučení. Pro takové případy je dále Soudní dvůr žádán o odpověď na otázku, po jak dlouho má být pojistníkovi zachována možnost využít právo na odstoupení. Pokud by mělo být mimořádné pozdní odstoupení od smlouvy podle unijního práva přípustné nebo dokonce vyžadované, je nakonec žádán o upřesnění požadavků unijního práva na úpravu právních následků odstoupení od smlouvy.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
4. S ohledem na rozdílná data uzavření smluv o životním pojištění, které jsou předmětem sporů v původních řízeních, je nutné použít a vyložit ustanovení různých směrnic: zatímco otázky položené v řízení o předběžné otázce ve věcech C‑355/18, C‑356/18 a C‑357/18 stejně jako druhá předběžná otázka ve věci C‑479/18 by měly být zkoumány ve světle druhé(2) a třetí(3) směrnice o životním pojištění(4), jsou pro zodpovězení ostatních předběžných otázek ve věci C‑479/18 rozhodující rovněž po nich následující směrnice 2002/83(5) a 2009/138(6). Vzhledem k obsahové shodě znění vykládaných ustanovení směrnic však neexistují žádné rozdíly.
5. Článek 15 odst. 1 druhé směrnice o životním pojištění stanovoval:
„Každý členský stát stanoví, že pojistník, který uzavře individuální smlouvu životního pojištění, má k dispozici lhůtu, která může činit 14 až 30 dní ode dne, kdy byl o uzavření smlouvy informován, během které může od smlouvy odstoupit.
Oznámení pojistníka o tom, že odstupuje od smlouvy, ho do budoucna zprošťuje veškerých závazků vyplývajících z této smlouvy.
Ostatní právní účinky a podmínky odstoupení od smlouvy upravuje právo rozhodné pro smlouvu, zejména pokud se týká způsobu informování pojistníka o tom, že smlouva byla uzavřena.“ (neoficiální překlad)
Znění čl. 35 odst. 1 směrnice 2002/83 a čl. 186 odst. 1 směrnice Solventnost II je téměř totožné se zněním tohoto ustanovení.
6. Článek 31 odst. 1 a 4 třetí směrnice o životním pojištění stanovoval:
„1. Před uzavřením pojistné smlouvy musí být pojistníkovi sděleny alespoň informace uvedené v příloze II písmeno A.
[…]
4. Prováděcí pravidla k tomuto článku a příloze II přijme členský stát závazku.“ (neoficiální překlad)
Článek 36 odst. 1 směrnice 2002/83 a článek 185 směrnice Solventnost II obsahují totožná ustanovení.
7. Příloha II [„Informace pro pojistníky“ (neoficiální překlad)] třetí směrnice o životním pojištění obsahovala v části A seznam informací, které měly být před uzavřením smlouvy nutné sděleny pojistníkům(7). Podle druhé věty 2 této přílohy musely být „tyto [oznamované] informace poskytnuty jasně a přesně, písemně a v úředním jazyce členského státu závazku“ (neoficiální překlad)(8). K těmto informacím podle části A bodu a.13 náležely „podmínky uplatnění práva na odstoupení od smlouvy“ (neoficiální překlad)(9).
B. Vnitrostátní právo
8. Ustanovení § 165a Versicherungsvertragsgesetz (rakouský zákon o pojistných smlouvách, dále jen „VersVG“) ve znění účinném pro původní řízení ve věcech C‑356/18 a C‑357/18, stejně jako pro původní řízení A a B ve věci C‑479/18(10), uvádělo:
„1) Pojistník je oprávněn během dvou týdnů po uzavření smlouvy od této smlouvy odstoupit. Pokud již pojistitel poskytl předběžné pojistné krytí, pak mu náleží pojistné odpovídající době poskytnutého krytí.
2) Pokud pojistitel nesplnil svou povinnost oznámit svou adresu (§ 9a odst. 1 bod I VAG), nezačne běžet lhůta pro odstoupení od smlouvy podle odstavce 1 dříve, než bude tato adresa pojistiteli oznámena.
3) Předchozí odstavce neplatí pro kolektivních pojistné smlouvy a pro pojistné smlouvy uzavírané na maximální dobu šesti měsíců.“
9. Znění § 165a VersVG(11) účinné pro původní řízení ve věci C‑355/18, stejně jako pro původní řízení C ve věci C‑479/18 prodloužilo lhůtu uvedenou v odstavci 1 na 30 dní. Znění § 165a VersVG rozhodné pro původní řízení D ve věci C‑479/18 obsahuje nově vložený odstavec 2a(12) následujícího znění:
„2a) Je-li pojistníkem spotřebitel (§ 1 odst. 1 bod 2 KSchG), začíná lhůta k odstoupení od smlouvy podle odstavců 1 a 2 běžet teprve v okamžiku, kdy byl pojistník o tomto právu na odstoupení poučen.“
10. Relevantní části § 9a odst. 1 Versicherungsaufsichtsgesetz (rakouský zákon o dohledu nad pojišťovnami, dále jen „VAG“) ve zněních účinných pro věci v původních řízeních (BGBl. č. 447/1996 a BGBl. I č. 34/2015) stanovovaly:
„1) Při uzavírání pojistné smlouvy týkající se pojistného rizika, které se nachází v tuzemsku, musí být pojistník před tím, než projeví vůli směřující k jejímu uzavření, písemně informován o
[…]
6. podmínkách, za kterých má pojistník možnost odvolat svůj souhlas s uzavřením smlouvy nebo od ní odstoupit.“
III. Skutkový stav a původní řízení
11. Předmětem všech věcí v původních řízeních jsou návrhy fyzických osob na vrácení všech zaplacených splátek pojistného včetně kapitalizovaných úroků, které tyto osoby jako pojistníci proti konkrétním poskytovatelům životního pojištění uplatňují. Tyto návrhy se opírají o prohlášení o odstoupení od smlouvy, která dotčení pojistníci učinili dlouho po uzavření pojistné smlouvy, částečně dokonce i po vypovězení dotčené smlouvy (tzv. pozdní odstoupení).
12. Žalobci se v původních řízeních v odůvodněních svých návrhů odvolávají v podstatě na to, že ze strany dotčených pojistitelů nebyli buďto vůbec poučeni (původní řízení B ve věci C‑479/18), nebo byli každopádně nesprávně poučeni o právu odstoupit od smlouvy, které jim přísluší. Vadnost poučení vyplývá ze skutečnosti, že účinnost prohlášení o odstoupení od smlouvy je vázána na zachování písemné formy, zatímco podle vnitrostátního práva stačí neformální prohlášení. V důsledku toho bylo pojistníkům zabráněno ve výkonu jejich práva na odstoupení od smlouvy, které jim zaručuje unijní právo, takže lhůta pro prohlášení o odstoupení od smlouvy nezačala běžet.
13. Mezi v původních řízeních žalujícími pojistníky a žalovanými pojistiteli je sporné, zda právo na odstoupení od smlouvy již nebylo v okamžiku svého uplatnění zaniklé. Dále není shoda o tom, zda se nároky pojistníků na vrácení pojistného omezují na hodnotu odbytného určenou v době vypovězení smlouvy, nebo zda je nutné vrátit všechna poskytnutá plnění podle zásad vypořádání bezdůvodného obohacení.
14. Ve věcech C‑355/18 až C‑357/18 opírají žalující pojistníci své nároky v podstatě o skutečnost, že byli oprávněni k opožděnému odstoupení od smlouvy, protože byli nesprávně poučeni o formě prohlášení o odstoupení. Poté, co bylo jejich návrhům v první instanci vyhověno, považuje předkládající soud, Landesgericht Salzburg (zemský soud v Salcburku), jako soud odvolací za nutné požádat Soudní dvůr o výklad rozhodných ustanovení směrnic o životním pojištění, jelikož má pochybnosti o tom, do jaké míry je nutné považovat poučení za „vadné“, když nebylo způsobilé uvést pojistníka v omyl ohledně existence jeho práva na odstoupení od smlouvy.
15. Ve věcech C‑355/18 a C‑356/18 bylo odstoupení od smlouvy učiněno poté, co byla smlouva zrušena výpovědí, resp. zpětným odkupem. Oproti tomu smlouva o životním pojištění, která je předmětem sporu ve věci C‑357/18, nebyla ještě v okamžiku prohlášení o odstoupení zrušena předcházející výpovědí.
16. Důvodem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C‑479/18 jsou čtyři řízení – označená předkládajícím Bezirksgericht für Handelssachen Wien (krajský obchodní soud ve Vídni) jako A až D – jejichž předmětem jsou srovnatelné žaloby pojistníků proti příslušným pojistitelům na zpětné zrušení smluv o životním pojištění. Tito pojistníci učinili prohlášení o odstoupení od smlouvy z důvodu vadného resp. chybějícího poučení taktéž dlouho po uzavření smlouvy. V řízení B pojistník učinil prohlášení o odstoupení od smlouvy z důvodu chybějícího poučení po výpovědi smlouvy a následujícím vyplacení odbytného.
IV. Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a řízení před Soudním dvorem
17. Ve věcech C‑355/18 a C‑356/18 předložil Landesgericht Salzburg (zemský soud v Salcburku) Soudnímu dvoru k rozhodnutí následující předběžné otázky:
„1) Je třeba čl. 15 odst. 1 směrnice 90/619/EHS (druhá směrnice o životním pojištění) ve znění směrnice 92/96/EHS (třetí směrnice o životním pojištění) ve spojení s článkem 31 směrnice 92/96/EHS vykládat v tom smyslu, že informace o možnosti odstoupení od smlouvy musí obsahovat rovněž informaci o tom, že odstoupení nevyžaduje žádnou určitou formu?
2) Lze odstoupit od smlouvy z důvodu chybného poučení o právu na odstoupení i po ukončení smlouvy o životním pojištění výpovědí (a zpětném odkupu) pojistníkem?“
18. Ve věci C‑357/18 položil Landesgericht Salzburg (zemský soud v Salcburku) Soudnímu dvoru pouze první z obou těchto předběžných otázek.
19. Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 22. června 2018 byly věci C‑355/18, C‑356/18 a C‑357/18 spojeny pro účely písemné i ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku.
20. Ve věci C‑479/18 Bezirksgericht für Handelssachen Wien (krajský obchodní soud ve Vídni) přerušil řízení a předložil Soudnímu dvoru k rozhodnutí následující předběžné otázky:
„1) Musí být čl. 35 odst. 1 směrnice 90/619/EHS ve spojení s článkem 31 směrnice 92/96/EHS, resp. čl. 35 odst. 1 směrnice 2002/83/ES ve spojení s jejím čl. 36 odst. 1, resp. čl. 185 odst. 1 směrnice 2009/138/ES ve spojení s jejím čl. 186 odst. 1 vykládán v tom smyslu, že – v případě chybějící vnitrostátní úpravy ohledně účinků vadného poučení o možnosti odstoupení od smlouvy před jejím uzavřením – nezačne běžet lhůta pro výkon práva na odstoupení od smlouvy, pokud pojišťovací společnost v poučení uvede, že prohlášení o odstoupení je vázáno na písemnou formu, i když je podle vnitrostátního práva odstoupení od smlouvy možné v jakékoliv formě.
2) (v případě kladné odpovědi na první otázku:) Musí být čl. 15 odst. 1 směrnice 90/619/EHS ve spojení s článkem 31 směrnice 92/96/EHS vykládán v tom smyslu, že odporuje vnitrostátní právní úpravě, podle níž v případě, že před uzavřením smlouvy nedošlo k poučení o právu na odstoupení nebo že toto poučení bylo nesprávné, začíná lhůta pro uplatnění práva na odstoupení běžet okamžikem, kdy se pojistník – lhostejno jakým způsobem – dozvěděl o svém právu na odstoupení?
3) Musí být čl. 15 odst. 1 směrnice 90/619/EHS ve spojení s čl. 36 odst. 1 směrnice 2002/83/ES vykládán v tom smyslu, že – v případě chybějící vnitrostátní úpravy ohledně účinků chybějícího nebo vadného poučení o možnosti odstoupení od smlouvy před jejím uzavřením – právo pojistníka na odstoupení od smlouvy zanikne nejpozději v okamžiku, kdy mu byla z důvodu jeho výpovědi vyplacena hodnota odbytného, čímž smluvní strany zcela splnily své závazky vyplývající ze smlouvy?
4) (v případě kladné odpovědi na první otázku nebo záporné odpovědi na třetí otázku:) Musí být čl. 15 odst. 1 směrnice 90/619/EHS, resp. čl. 35 odst. 1 směrnice 2002/83/ES, resp. čl. 186 odst. 1 směrnice 2009/138/ES vykládán v tom smyslu, že odporuje vnitrostátní právní úpravě, podle níž musí být pojistníkovi v případě výkonu jeho práva na odstoupení od smlouvy vyplacena hodnota odbytného (časová hodnota pojištění vypočtená podle uznávaných pojistně-matematických pravidel)?
5) (v případě, že čtvrtá otázka bude zkoumána a odpověď na ni bude kladná:) Musí být čl. 15 odst. 1 směrnice 90/619/EHS, resp. čl. 35 odst. 1 směrnice 2002/83/ES, resp. čl. 186 odst. 1 směrnice 2009/138/ES vykládán v tom smyslu, že odporuje vnitrostátní právní úpravě, podle níž se v případě výkonu práva na odstoupení nárok na paušální zúročení vráceného pojistného z důvodu promlčení může omezit na takový podíl, který zahrnuje časové období posledních tří let před podáním žaloby?“
21. Rozhodnutím Soudního dvora ze dne 26. února 2019 byla věc C‑479/18 a spojené věci C‑355/18, C‑356/18 a C‑357/18 spojeny pro účely písemného a ústního řízení, jakož i pro účely rozsudku.
22. V řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem podali účastníci původního řízení, Rakouská republika, Česká republika, Itálie a Evropská komise písemná vyjádření. Následně byli, s výjimkou žalobce v původním řízení C ve věci C‑479/18, Itálie a České republiky, zastoupeni také na jednání konaném dne 11. dubna 2019.
V. K příslušnosti Soudního dvora a přípustnosti předběžných otázek (věci C‑355/18, C‑356/18 a C‑357/18)
A. K příslušnosti Soudního dvora
23. S odkazem na rozhodující význam vnitrostátního práva k posouzení poučení o možnosti odstoupení vyjadřují žalující v původních řízeních ve věcech C‑355/18, C‑356/18 a C‑357/18 pochybnosti o příslušnosti Soudního dvora k posouzení předběžných otázek.
24. Posouzení právním řádem předepsaných náležitostí poučení o možnosti odstoupení musí být v každém jednotlivém případě primárně provedeno podle měřítek použitelného vnitrostátního práva(13). To vyplývá zejména ze skutečnosti, že členské státy podle čl. 31 odst. 4 třetí směrnice o životním pojištění, čl. 36 odst. 4 směrnice 2002/83, resp. čl. 185 odst. 8 směrnice Solventnost II mají přijmout prováděcí předpisy k poučení vyžadovanému unijním právem. Předmětem poučení jsou mj. „podmínky uplatnění práva na odstoupení od smlouvy“, které mají podle čl. 15 odst. 1 třetího pododstavce druhé směrnice o životním pojištění, čl. 35 odst. 1 třetího pododstavce směrnice 2002/83 nebo čl. 186 odst. 1 třetího pododstavce směrnice Solventnost II rovněž stanovit členské státy.
25. V souladu s tím je v daném případě zásadně věcí předkládajících soudů, aby určily, zda vnitrostátní právo brání tomu, aby poučení o možnosti odstoupení obsahovalo informaci o tom, že odstoupení od smlouvy vyžaduje určitou formu.
26. Členské státy musí ale při přijímání těchto prováděcích předpisů zabezpečit, „aby byl s ohledem na cíl […] směrnic[…] o životním pojištění zajištěn jejich užitečný účinek při zohlednění jimi sledovaného účelu“(14). Proto je na Soudním dvoru, aby přezkoumal dodržení tohoto obecného omezení normotvorné pravomoci členských států.
27. Kromě toho by předkládající soud ve věcech C‑355/18, C‑356/18 a C‑357/18 nakonec chtěl vědět, jaké požadavky lze vyvodit z ustanovení uvedených směrnic, pokud jde o formu prohlášení o odstoupení od smlouvy a poučení v tomto ohledu.
28. Není proto pochyb o příslušnosti Soudního dvora k zodpovězení předběžných otázek ve věcech C‑355/18, C‑356/18 a C‑357/18.
B. K dostatečnému vylíčení právního rámce
29. Mimo to je kritizováno nedostatečné vylíčení relevantních ustanovení vnitrostátního práva v předkládacích rozhodnutích ve věcech C‑355/18, C‑356/18 a C‑357/18 a z toho důvodu je navrhováno dané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce odmítnout jako nepřípustné.
30. Tento argument pojistníků se jeví jako nepřesvědčivý právě s ohledem na rozdělení pravomocí mezi Soudní dvůr a předkládající soudy, na které tito zúčastnění poukázali. Pokud mají předběžné otázky týkající se formy prohlášení o odstoupení v konečném důsledku za cíl vyjasnit regulační pravomoc členských států ohledně stanovení podmínek pro uplatnění práva na odstoupení od smlouvy, splňuje každopádně přehled znění předpisů vnitrostátních předpisů, které se na daný případ mohou vztahovat, a jejich výklad vnitrostátními soudy požadavky článku 94 jednacího řádu.
31. To znamená, že všechny předběžné otázky položené ve věcech C‑355/18, C‑356/18 a C‑357/18 jsou přípustné.
VI. K předběžným otázkám
32. Předběžné otázky se v podstatě týkají tří již v úvodu(15) zmíněných právních otázek.
33. V první řadě je nutné se zabývat otázkou, v jakých případech se poučení o odstoupení míjí svým účelem stejně jako zcela chybějící poučení (A). Vzhledem k tomu, že pojistníci žalující v původních řízeních mají za to, že tomu tak je tehdy, jestliže poučení před uzavřením smlouvy obsahuje nesprávné informace, chce se předkládající soud prostřednictvím první, resp. jediné předběžné otázky ve věcech C‑355/18, C‑356/18 a C‑357/18 dozvědět, zda a v jaké míře směrnice o životním pojištění obsahově vymezují informace, které mají být sděleny v souvislosti s poučením o možnosti odstoupení.
34. Pro případ, že vadné poučení o možnosti odstoupení je za určitých okolností rovnocenné chybějícímu poučení, které vyžaduje unijní právo, je v druhé řadě – v rámci zkoumání druhé předběžné otázky ve věcech C‑355/18 a C‑356/18 a prvních tří otázek ve věci C‑479/18 – třeba objasnit, do jaké míry směrnice o životním pojištění upravují účinky takového porušení povinnosti na běh lhůty pro odstoupení od smlouvy (B).
35. A pokud přichází v úvahu výkon práva pojistníka na odstoupení také po delší době po uzavření smlouvy, protože nedošlo k takovému poučení pojistníka, které by odpovídalo požadavkům unijního práva, bylo by nakonec nutné se zabývat otázkou výše nároků pojistníka v případě takového pozdního odstoupení od smlouvy (čtvrtá a pátá předběžná otázka ve věci C‑479/18) (C).
A. Vadné poučení o možnosti odstoupení (první, resp. jediná předběžná otázka ve věcech C‑355/18, C‑356/18, C‑357/18)
1. K požadavkům směrnic o životním pojištění na poučení o možnosti odstoupení (první, resp. jediná předběžná otázka ve věcech C‑355/18, C‑356/18 a C‑357/18)
36. V tomto ohledu vyvstává otázka, zda a do jaké míry vůbec obsahují směrnice o životním pojištění požadavky, ohledně nichž je třeba posuzovat informace, které musí každý pojistitel poskytnout v souvislosti s poučením o možnostech uplatnění práva na odstoupení od smlouvy. V zásadě jsou totiž ke stanovení těchto podmínek zmocněny členské státy(16).
37. Pojistníkovi s individuální smlouvou o životním pojištění však od druhé směrnice o životním pojištění náleží právo odstoupit od smlouvy v krátké časové lhůtě(17). Je mu tak přiznána možnost se z ní i po jejím uzavření bez splnění jakýchkoliv podmínek vyvázat. Lhůta začíná běžet ode dne, kdy se pojistník dozví o uzavření smlouvy.
38. K tomu, aby pojistník mohl účinně uplatnit toto své právo, které je zaručeno unijním právem, musí pojistitel před uzavřením smlouvy poučit pojistníka o podmínkách výkonu práva odstoupit od smlouvy.
39. Ve věci Endress(18) k tomu Soudní dvůr upřesnil, že příslušná ustanovení druhé a třetí směrnice o životním pojištění odporují vnitrostátní právní úpravě, podle které i v případě, že pojistník nebyl informován o svém právu na odstoupení od smlouvy, přiznává pojistníkovi toto právo nanejvýš po dobu jednoho roku od úhrady prvního pojistného.
40. Při konkrétním posouzení poučení o možnosti odstoupení vnitrostátním soudem bude rozhodující, zda byly pojistníkovi prostřednictvím tohoto poučení předány všechny informace, které jsou potřebné k účinnému uplatnění jeho práva na odstoupení od smlouvy.
41. Potřebné informace jsou uvedeny v použitelných vnitrostátních právních předpisech(19). Ohledně formy a obsahu poučení o možnosti odstoupení se příslušná ustanovení směrnic o životním pojištění(20) omezují na požadavek, aby příslušné písemné informace byly „jasné a přesné“(21).
42. Z toho vyplývá, že poučení o možnosti odstoupení od smlouvy musí v každém případě obsahovat údaj o formě prohlášení o odstoupení, kterou je třeba dodržet, pokud je pro účinnost tohoto prohlášení podle použitých vnitrostátních právních předpisů dodržení určité formy požadováno.
43. Podle vylíčení předkládajícího soudu nepředpokládá § 165a VersVG, který je podle jeho názoru rozhodujícím ustanovením vnitrostátního práva, v žádném ze svých znění, která byla relevantní pro původní řízení, že by účinnost prohlášení o odstoupení od smlouvy vyžadovala dodržení určité formy(22). V této souvislosti chce nejprve předkládající soud vědět, zda je za účelem přesného poučení pojistníka nezbytné výslovně v předsmluvních informacích uvést, že odstoupení od smlouvy nevyžaduje žádnou konkrétní formu.
44. A dále se zabývá tím, zda v tomto ohledu pojistitel musí mít možnost stanovit v předsmluvních informacích pro účinnost prohlášení o odstoupení od smlouvy určitou formu.
2. K posouzení možnosti odstoupení od smlouvy bez formálních požadavků z pohledu unijního práva
45. Rakouská vláda oprávněně zdůrazňuje, že pravomoc členských států upravit požadavky na uplatnění práva na odstoupení, která byla výslovně uznána směrnicemi o životním pojištění, se týká také otázky, zda může být prohlášení o odstoupení učiněno bez zvláštních požadavků na formu, nebo zda je nutné dodržení určité formy.
46. Pokud vnitrostátní zákonodárce nestanoví pro účinnost prohlášení o odstoupení určitou formu, kterou je nutné dodržet, je určení toho, zda – a případně za jakých podmínek – je možné smluvně stanovit povinnost k dodržení určité formy, rovněž v zásadě věcí vnitrostátního práva. V původních řízeních jde konkrétně o informace v předsmluvních informacích, podle kterých je k účinnosti odstoupení vyžadováno písemné prohlášení, resp. dodržení písemné formy. Podle údajů předkládajícího soudu ve věci C‑479/18 vyžaduje písemná forma(23) podle § 886 Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch (rakouský občanský zákoník) vlastnoruční podpis prohlašujícího, resp. kvalifikovaný elektronický podpis.
47. Předkládající soudy však tuto otázku k výkladu vnitrostátního práva vnímají rozdílným způsobem: zatímco předkládající soud ve věci C‑479/18 se zřetelem ke znění první předběžné otázky zjevně vychází z toho, že smluvně sjednaná povinnost dodržení určité formy, která byla odpovídajícím odkazem stanovena v poučení o možnosti odstoupení, je v rozporu se zákonem stanovenou formální volností, předkládající soud ve věcech C‑355/18 až C‑357/18 zdůrazňuje, že „dohoda o písemné formě prohlášení o odstoupení od smlouvy […] podle vnitrostátního práva zakázána není“.
48. Zde je nutné připomenout, že vnitrostátní soudy, které jsou pověřeny výkladem vnitrostátního práva, jsou povinny tak učinit v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu dotčené směrnice(24). Pokud vnitrostátní právo odporuje smluvně sjednané písemné formě (nebo písemná forma nebude dohodnuta), je možné, že povinnost poučení, předepsaná unijním právem, zůstane bez účinku. Neboť pouhý odkaz na formální volnost neumožní za určitých okolností pojistníkovi účinně uplatnit své právo na odstoupení od smlouvy.
49. Pouhý odkaz na možnost prohlášení o odstoupení od smlouvy bez požadavku na určitou formu totiž neumožňuje pojistníkovi uplatnění práva na odstoupení od smlouvy opírající se o právní jistotu. Obecně je totiž téměř nemožné prokázat zejména přesný časový okamžik a obsah ústního nebo telefonického prohlášení o odstoupení. Výsledná právní nejistota odporuje zejména cíli umožnit pojistníkovi uplatnit právo odstoupit od smlouvy účinným a právně jistým způsobem, který směrnice o životním pojištění sledují. V souladu s tím vyžaduje také rakouské právo v současnosti – od 1. ledna 2019 – výslovně písemnou formu(25). To by mohlo vysvětlovat, proč v dalších členských státech, ve kterých forma prohlášení o odstoupení nebyla upravena zákonem, jsou pro formu prohlášení o odstoupení rozhodující informace v poučení o odstoupení resp. v návrhu pojištění(26).
50. A konečně také srovnání s ustanoveními týkajícími se práva odstoupit od smlouvy podle čl. 6 směrnice 2002/65 o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku(27), která jsou v zásadě použitelná i pro smlouvy o životním pojištění(28), pokud jsou tyto smlouvy uzavřeny se spotřebitelem na dálku, ukazuje, že smluvně stanovená povinnost dodržení určité formy musí být přípustná. Pokud jde o formu oznámení o zrušení smlouvy, stanoví totiž čl. 6 odst. 6 druhá věta směrnice 2002/65, že spotřebitel oznámí odstoupení „ před uplynutím lhůty podle praktických pokynů poskytnutých mu [poskytovatelem] pomocí prostředků, které mohou být ověřeny podle vnitrostátních právních přepisů“. Z toho je v každém případě zřejmé, že unijní zákonodárce přikládá zvláštní význam právně jistému důkazu prohlášení o vypovězení smlouvy, zejména pokud jde o uvádění finančních služeb na trh, mezi které patří i individuální smlouvy o životním pojištění.
51. Z výše uvedených úvah vyplývá, že poučení o možnosti odstoupení nezaručuje možnost účinného výkonu práva pojistníka na odstoupení, pokud se omezí jen na odkaz na možnost jakoukoliv formu nevyžadujícího prohlášení o odstoupení od smlouvy. Takovou možnost lze totiž zajistit pouze právně závazným ustanovením o formě, kterou je třeba při učinění prohlášení o odstoupení od smlouvy dodržet. Smluvně dohodnutá písemná forma je tedy podle unijního práva nejen přípustná, ale dokonce žádoucí. Pokud tedy forma, kterou je nutné dodržet, nebyla určena zákonem, musí být její určení jasně uvedeno v předsmluvních informacích o právu odstoupit od smlouvy.
52. Vnitrostátní soudy pověřené výkladem vnitrostátního práva musí rozhodnout, zda je výklad vnitrostátního práva v souladu se směrnicemi možný. Pokud tomu však tak je(29), musí být vnitrostátní právní předpisy vykládány v souladu s unijním právem tak, že je možné platně dohodnout povinnost dodržení určité formy. To by také zamezilo tomu, aby chybný charakter poučení o odstoupení mohl být vyvozen bezprostředně z takové dohody.
53. Tím není dotčena pravomoc předkládajících soudů případ od případu ověřit, zda jsou informace v poučení o možnosti odstoupení dostatečně jasně a přesně sepsány a zda dohodnutá forma pojistníkovi výkon práva na odstoupení od smlouvy nepřiměřeně neztěžuje.
54. Pokud jde o informace, které byly v původním řízení předmětem sporu, měl by vnitrostátní soud přezkoumat například to, zda byly příslušné informace dostatečné k tomu, aby pojistník mohl případně své odstoupení od smlouvy platně učinit. Pokud bylo podle těchto informací pro odstoupení požadováno písemné prohlášení, které podle vnitrostátního práva zjevně musí být podepsáno(30), bylo by přitom nutné zejména objasnit, zda o tom byl pojistník dostatečným způsobem informován.
55. Při zkoumání, zda informace ohledně formy, kterou je třeba dodržet, nestěžují nepřiměřeným způsobem pojistníkovi výkon práva na odstoupení, by bylo užitečné srovnání s dalšími prohlášeními, která jsou vázána na dodržení určité formy. Samotná existence méně striktních forem – jako kupříkladu psaná forma ve srovnání s písemnou formou podle rakouského práva(31) – nemůže stačit k domněnce o nepřiměřeném ztížení výkonu práva na odstoupení.
56. Za těchto okolností by první, resp. jediná předběžná otázka ve věcech C‑355/18, C‑356/18 a C‑357/18 měla být zodpovězena takto: Ustanovení čl. 15 odst. 1 směrnice 90/619/EHS (druhá směrnice o životním pojištění) ve znění směrnice 92/96/EHS (třetí směrnice o životním pojištění) ve spojení s článkem 31 směrnice 92/96/EHS je třeba vykládat v tom smyslu, že poučení o možnosti odstoupení od smlouvy nemusí obsahovat žádnou informaci o tom, že odstoupení nevyžaduje žádnou zvláštní formu. Naopak, odkaz na určitou formu, kterou je nutné dodržet, je podle unijního práva nejen přípustný, ale dokonce vyžadovaný.
B. K právním důsledkům chybného poučení o odstoupení od smlouvy (první a druhá předběžná otázka ve věci C‑479/18)
1. Stejné právní důsledky při chybném a při chybějícím poučení o možnosti odstoupení? (první předběžná otázka ve věci C‑479/18)
57. Předkládající soud má zjevně za to, že odkaz na písemnou formu, zatímco je odstoupení podle vnitrostátního práva možné učinit bez požadavku na zvláštní formu, vede k vadnosti poučení. S tímto názorem nesouhlasím(32). Proto se právními důsledky nesprávného poučení o odstoupení od smlouvy zabývám jen podpůrně. Jedná se o přenos závěrů z rozsudku Endress, podle kterého při chybějícím poučení o odstoupení nezapočne běžet lhůta pro odstoupení od smlouvy.
58. Unijní právo neupravuje právní důsledky chybějícího ani nesprávného poučení o odstoupení od smlouvy(33).
59. Podle shodných informací jednoho z předkládajících soudů, Bezirksgerichts für Handelssachen Wien (krajský obchodní soud ve Vídni), a rakouské vlády neupravuje rakouské právo účinky chybějícího poučení o možnosti odstoupení na běh lhůty pro odstoupení(34) výslovně. Oberste Gerichtshof (Nejvyšší soudní dvůr, Rakousko) však v rozsudku ze dne 2. září 2015(35) použil obdobně § 165a odst. 2 VerVG, který podle svého znění odkazuje pouze na případ neuvedení adresy pojistitele, s odkazem na judikaturu Soudního dvora(36) rozhodl, že nesprávné poučení o možnosti odstoupení od smlouvy, které v tomto případě spočívalo v nesprávném údaji o délce lhůty pro odstoupení od smlouvy, je ekvivalentní poučení chybějícímu. Z toho důvodu nemohla lhůta pro odstoupení začít běžet.
60. Takový výklad vnitrostátních právních předpisů je v každém případě v souladu se smyslem a účelem unijní úpravy odstoupení od smlouvy podle směrnic o životním pojištění. Pokud totiž údaje v předsmluvních informacích nepostačí k zajištění toho, že pojistník bude moci účinně uplatnit právo na odstoupení od smlouvy, které mu náleží, nenaplní takto vadné poučení svůj účel stejně tak jako poučení zcela chybějící. Navíc může být výkon práva na odstoupení od smlouvy z důvodu nepřesnosti informací nebo zvolení určité formy nepřiměřeně ztížen. Takto vadné poučení o možnosti odstoupení způsobí, že lhůta nezačne běžet.
61. Lhůta však začne běžet, pokud pojistná společnost v poučení uvede, že výkon práva na odstoupení od smlouvy je vázán na písemnou formu, i když podle vnitrostátního práva je možné i odstoupení bez nutnosti dodržení určité zvláštní formy(37).
62. Z toho důvodu navrhuji Soudnímu dvoru, aby na první předběžnou otázku ve věci C‑479/18 odpověděl následovně:
Článek 15 odst. 1 směrnice 90/619/EHS (druhá směrnice o životním pojištění) ve znění směrnice 92/96/EHS (třetí směrnice o životním pojištění) ve spojení s článkem 31 směrnice 92/96/EHS, resp. čl. 35 odst. 1 směrnice 2002/83/ES ve spojení s jejím čl. 36 odst. 1, resp. čl. 185 odst. 1 směrnice 2009/138/ES ve spojení s jejím čl. 186 odst. 1 musí být vykládán v tom smyslu, že – v případě chybějící vnitrostátní úpravy ohledně právních důsledků vadného poučení o možnosti odstoupení od smlouvy před jejím uzavřením – začne běžet lhůta pro výkon práva na odstoupení od smlouvy, pokud pojišťovací společnost v poučení uvede, že odstoupení je vázáno na písemnou formu, třebaže je podle vnitrostátního práva možné od smlouvy odstoupit jakoukoliv formou.
2. Počátek běhu lhůty v případě seznámení se s podmínkami pro odstoupení od smlouvy jiným způsobem? (druhá předběžná otázka ve věci C‑479/18)
63. Ve druhé předběžné otázce, která je podle sdělení předkládajícího soudu relevantní pouze pro řízení A, chce předkládající soud vědět, zda lhůta pro odstoupení od smlouvy začne běžet již v ten okamžik, kdy se pojistník navzdory chybějícímu nebo vadnému poučení o svém právu na odstoupení od smlouvy dozvěděl. Tato otázka je položena pouze pro případ, že lhůta za okolností, které byly popsané v otázce, nezačne běžet tak jako tak („v případě kladné odpovědi na první otázku“). Protože ale vycházíme ze zásady, že lhůta běžet začne(38), budeme se pouze podpůrně zabývat tím, kdy lhůta začíná běžet, seznámí-li se pojistník se svým právem na odstoupení od smlouvy jiným způsobem.
64. Podle znění směrnic o životním pojištění má povinnost k poučení o možnosti odstoupení od smlouvy výlučně pojistitel, přičemž předmětem poučení není jen právo na odstoupení od smlouvy, ale také způsoby jeho uplatnění(39). Právě proto, že poučení má umožnit účinné uplatnění práva na odstoupení od smlouvy, nemůže v žádném případě pouhý fakt, že se pojistník dozvěděl o právu na odstoupení od smlouvy, stačit k tomu, aby lhůta pro odstoupení začala běžet(40).
65. Proti tomu, aby byl brán v úvahu fakt, že se pojistník dozvěděl o svém právu na odstoupení od smlouvy v případech, kdy pojistitelem nebylo provedeno řádné poučení, stojí s tím spojená nejistota ohledně okamžiku, kdy k tomuto seznámení se došlo, a možnost jeho prokázání. Proto pro počátek běhu lhůty nestačí, že se pojistník dozvěděl o svém právu na odstoupení jiným způsobem.
66. K tomu předkládající soud a Komise právem upozorňují na to, že by pojistitel nebyl veden k dodržení své poučovací povinnosti, kterou mu ukládá unijní právo, pokud by fakt, že se pojistník dozvěděl o svém právu bez ohledu na chybějící řádné poučení – také a zejména ke způsobům jeho uplatnění – měl stačit k tomu, aby běh lhůty pro odstoupení byl zahájen(41).
67. Z toho důvodu navrhuji podpůrně Soudnímu dvoru, aby na druhou otázku předloženou ve věci C‑479/18 odpověděl následovně: Článek 15 odst. 1 směrnice 90/619/EHS (druhá směrnice o životním pojištění) ve znění směrnice 92/96/EHS (třetí směrnice o životním pojištění) ve spojení s článkem 31 směrnice 92/96/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že odporuje vnitrostátní právní úpravě, podle které v případě chybějícího nebo vadného poučení o právu na odstoupení od smlouvy před uzavřením smlouvy začne běžet lhůta pro uplatnění práva na odstoupení v okamžiku, kdy se pojistník – bez ohledu na to jakým způsobem – dozvěděl o svém právu na odstoupení.
3. Možnost odstoupení od smlouvy o životním pojištění po jejím vypovězení smlouvy a vyplacení odbytného? (druhá předběžná otázka ve věcech C‑355/18 a C‑356/18 a třetí předběžná otázka ve věci C‑479/18)
68. Podstatou otázek předkládajících soudů je, zda směrnice o životním pojištění nařizují, aby bylo uplatnění práva na odstoupení od smlouvy umožněno i po výpovědi smlouvy a následném vyplacení odbytného.
69. Ve všech původních řízeních, jejichž předmětem jsou smlouvy, které již byly vypovězeny, pojistitelé zpochybňují možnost odstoupit od smlouvy rovněž z toho důvodu, že odstoupení od smlouvy, která byla již dříve vypovězena, je nemožné z toho prostého důvodu, že z vypovězené smlouvy již pro budoucnost nemohou vznikat žádné závazky. Podle jejich názoru by tak osvobození pojistníků od všech závazků ze smlouvy pro budoucnost, které stanoví čl. 15 odst. 1 druhý pododstavec druhé směrnice o životním pojištění, vyznělo naprázdno.
70. Rakouská vláda se k tomuto stanovisku připojuje a odkazuje mimoto na rozsudek Soudního dvora ve věci Hamilton, podle něhož obrat „[s]potřebitel má právo [...] odstoupit od svého závazku“ uvedený v článku 5 směrnice 85/577(42) logicky předpokládá, že daná povinnost v době, kdy je uplatňováno právo na odstoupení od smlouvy, stále ještě existuje(43).
71. Tato argumentace by mohla prima facie obstát. Za obvyklé situace nezůstává u již zrušené smlouvy žádný prostor pro výkon alternativních práv, jakým je právo odstoupení. Různé právní následky, které vnitrostátní právo s výpovědí a odstoupením spojuje(44), ale zakazují omezení na takto formální a povrchní posouzení. Navíc celá řada důvodů naznačuje, že právo na odstoupení v případě chybějícího nebo vadného poučení zůstává navzdory výpovědi zachováno. Pojistník pak má případně nárok na vyplacení rozdílu mezi částkou, která je dlužná podle vnitrostátní úpravy právních následků z důvodu zpětného vypořádání smlouvy po odstoupení, a již vyplaceným odbytným.
72. Na jednu stranu může být rozsudek Endress vyložen tak, že při chybějícím poučení musí být odstoupení přípustné také po výpovědi. Výrok rozsudku zajisté pouze uvádí, že při chybějícím poučení nezačíná běžet lhůta pro odstoupení. W. Endress přitom vypověděl smlouvu a bylo mu vyplaceno odbytné(45). Kdyby tedy nepřicházelo odstoupení již v úvahu, musel by Soudní dvůr tuto předběžnou otázku striktně vzato jako hypotetickou zamítnout.
73. Jaké důsledky je třeba v projednávaných případech vyvodit z rozsudku Hamilton(46), týkajícího se směrnice 85/577, je zde nepodstatné. Uvedený rozsudek se totiž týká otázky, zda je s danou směrnicí slučitelné vnitrostátní ustanovení, podle kterého takový zánik práva nastane jeden měsíc po úplném splnění závazků smluvních stran, které pro ně vyplývají ze smlouvy. V projednávaných věcech však stejně jako v rozsudku Endress o takové ustanovení v zásadě nejde, protože vnitrostátní zákonodárce pro smlouvy o životním pojištění žádné takové ustanovení nepřijal. Navíc v rakouském právu zjevně chybí ustanovení týkající se časového aspektu práva na odstoupení, jak je zřejmé již ze znění třetí předběžné otázky ve věci C‑479/18(47).
74. Kromě toho směrnice o životním pojištění zaručují pojistníkovi, že může své právo na odstoupení, tak jak je upraveno v příslušném vnitrostátním právním řádu, účinně uplatnit. To zahrnuje také svobodu volby mezi odstoupením a výpovědí. Tuto svobodnou volbu však nemůže uskutečnit pojistník, který není seznámen se svým právem na odstoupení od smlouvy ani s přesnými podmínkami jeho výkonu.
75. Pojistník nesmí ztratit právo na odstoupení od smlouvy ani takříkajíc nedopatřením v důsledku výpovědi. Pojistník, který využil možnosti vyvázat se z nevyhovující smlouvy a který byl v domnění, že je to jeho jediná možnost, by tak byl v horší pozici než pojistník nečinný. To by totiž ve zvlášť velké míře odporovalo účelu sledovanému unijní úpravou práva na odstoupení, kterou by měla být pojistníkovi dána jednoduchá možnost vyvázat se ze smlouvy, která neodpovídá jeho očekávání, potřebám nebo finančním prostředkům(48).
76. Pojistník své právo na odstoupení v takovém případě také nepozbyl. Právo je pozbyto, když od možnosti jeho uplatnění uběhla delší doba a přistoupí k tomu zvláštní okolnosti, v jejichž světle by opožděné uplatnění práva znamenalo porušení zásady dobré víry, neboť s tím již nebylo počítáno. V projednávaných věcech v každém případě chybí právem chráněná důvěra pojistitele. Neboť to byl právě on, kdo tuto situaci způsobil, když pojistníkovi nedal náležité poučení o možnosti odstoupení(49).
77. Kromě toho je hodnota odbytného(50) z pojistné smlouvy při výpovědi i u starých smluv výrazně nižší než celková částka zaplacených pojistných příspěvků. Zánik práva na odstoupení od smlouvy po vypovězení smlouvy a následném vyplacení odbytného by však bránilo použití vnitrostátní úpravy právních důsledků odstoupení pro vrácení plnění, která již byla poskytnuta, čímž by došlo ke srovnání právních důsledků odstoupení od smlouvy s právními důsledky výpovědi(51). Tím by se právo na odstoupení od smlouvy zaručené unijním právem stalo zbytečným.
78. Ze všech těchto důvodů navrhuji Soudnímu dvoru odpovědět na druhou předběžnou otázku ve věcech C‑355/18 a C‑356/18 a na třetí předběžnou otázku ve věci C‑479/18 následovně: Článek 15 odst. 1 směrnice 90/619/EHS (druhá směrnice o životním pojištění) ve znění směrnice 92/96/EHS (třetí směrnice o životním pojištění) ve spojení s článkem 31 směrnice 92/96/EHS a čl. 35 odst. 1 směrnice 2002/83/ES ve spojení s jejím čl. 36 odst. 1 musí být vykládány v tom smyslu, že pojistník může uplatnit své právo na odstoupení od smlouvy z důvodu chybějícího nebo vadného poučení i tehdy, pokud mu již byla vyplacena hodnota odbytného na základě jeho vypovězení smlouvy, jestliže vnitrostátní právo neupravuje právní následky chybějícího nebo vadného poučení o možnosti odstoupení.
C. K požadavkům unijního práva týkajícím se vypořádání smlouvy po pozdním odstoupení od smlouvy (čtvrtá a pátá předběžná otázka ve věci C‑479/18)
79. Čtvrtá a pátá předběžná otázka ve věci C‑479/18 mají za cíl posoudit, do jaké míry mohou být nároky pojistníka při uplatnění práva na odstoupení od smlouvy z důvodu chybějícího nebo vadného poučení omezeny.
80. Směrnice o životním pojištění určují účinky odstoupení pouze pro případ náležitého poučení. Článek 15 odst. 1 druhý pododstavec druhé směrnice o životním pojištění – a téměř identická ho nahrazující ustanovení(52) – se omezují na konstatování, že pojistník musí být prostřednictvím svého prohlášení o odstoupení zproštěn „do budoucna veškerých závazků vyplývajících z této smlouvy“, zatímco třetí pododstavec ohledně „ostatních právních účinků a podmínek odstoupení od smlouvy“ odkazuje na právo rozhodné pro smlouvu.
81. Znění ani okolnosti vzniku směrnic o životním pojištění nenaznačují, zda by odkaz na právo rozhodné pro smlouvu měl platit pro úpravu občanskoprávních důsledků odstoupení okamžitě po uzavření smlouvy a také v případě pozdního odstoupení z důvodu chybějícího nebo vadného poučení(53).
82. Z toho vyplývá, že příslušné vnitrostátní právní předpisy týkající se úpravy občanskoprávních důsledků odstoupení od smlouvy musí být posuzovány pouze na základě toho, zda dostatečně zajišťují praktickou účinnost směrnic o životním pojištění s přihlédnutím k cíli, který sledují.
1. K omezení nároků pojistníka na vyplacení odbytného (čtvrtá předběžná otázka ve věci C‑479/18)
83. Čtvrtou otázkou se vnitrostátní soud táže, zda unijní právo brání vnitrostátnímu pravidlu, podle kterého pojistníkovi v případě uplatnění jeho práva na odstoupení musí být vyplacena hodnota odbytného.
84. Výše bylo vysvětleno, že pojistníkovi musí být zachováno právo odstoupit od smlouvy při chybějícím nebo vadném poučení i po vypovězení smlouvy a vyplacení hodnoty odbytného z ní(54). Důvodem k tomu jsou v konečném důsledku různé právní následky výpovědi a odstoupení, nezávisle na jejich úpravě ve vnitrostátních právních řádech. Není neobvyklé, že výpověď působí v zásadě ex nunc nebo pro futuro, zatímco odstoupení vede ke vzniku povinnosti vrácení ex tunc. Směrnice o životním pojištění stanoví, že pojistník v případě odstoupení od smlouvy po řádném poučení musí být zproštěn „do budoucna veškerých závazků vyplývajících z této smlouvy“(55). Ostatní právní účinky odstoupení – a tedy jeho účinky na již poskytnutá plnění – však směrnice o životním pojištění ponechávají k úpravě vnitrostátním zákonodárcem, ovšem při dodržení zásady efektivity.
85. Právo na odstoupení od smlouvy zaručené unijním právem proto nemůže být neutralizováno tím, že by vnitrostátní zákonodárce přijal specifickou úpravu právních následků pro opožděné odstoupení z důvodu chybějícího nebo vadného poučení, která odpovídá právním důsledkům výpovědi podle vnitrostátního práva(56). V konečném důsledku se tak již nejedná o účinné právo odstoupit od smlouvy, nýbrž o mimořádné právo podat výpověď.
86. Kromě toho, pokud taková úprava právních následků omezuje nároky pojistníka ve srovnání s vypořádáním smlouvy podle zásad platných v oblasti bezdůvodného obohacení, nesmí navíc vyznít v tom smyslu, že se uplatnění práva na odstoupení z důvodů finančních důsledků, které je třeba očekávat, prakticky nevyplatí.
87. K tomu by mohlo dojít v případech pozdního odstoupení, kdy se právní následky odstoupení budou přibližovat právním následkům výpovědi. Neboť čím delší doba uběhla od uzavření smlouvy, tím vyšší bude součet již zaplacených příspěvků pojistného, které budou v důsledku tohoto sblížení z podstatné části(57) pro pojistníka nenávratně ztraceny. To je v rozporu s cílem směrnic o životním pojištění, kterým je zajistit pojistníkovi účinné uplatnění práva na odstoupení od smlouvy.
88. Takové obecné omezení nároků pojistníka není odůvodnitelné ani tvrzením, že zajišťuje rovnost všech pojistníků. Pojistníci, kteří učinili pozdní odstoupení od smlouvy kvůli chybějícímu nebo vadnému poučení, se nenacházejí ve srovnatelné situaci jako pojistníci, kteří po řádném poučení neuplatnili své právo odstoupit od smlouvy a teprve v pozdějším okamžiku usilují o předčasné ukončení smlouvy(58).
89. A konečně, vnitrostátní soudy mají možnost případ od případu zohlednit nepřijatelné riziko zneužití (zejména u smluv o životním pojištění s plněním vázaných na podíly v podnicích kolektivního investování)(59).
90. To například zohlednil již Cour de cassation (Kasační soud, Francie) ve svém rozsudku ze dne 7. února 2019(60) týkajícím se uplatnění pozdního odstoupení od smlouvy z důvodu údajně vadného poučení. Konstatoval, že nižší instance nemohla vyloučit zneužívající uplatnění práva na odstoupení od smlouvy, aniž by dostatečně zhodnotila okamžik odstoupení od smlouvy vzhledem ke konkrétní situaci pojistníka, jím dosaženého vzdělání a účelu konkrétně sledovanému odstoupením.
91. V důsledku toho je třeba odpovědět na čtvrtou předběžnou otázku ve věci C‑479/18 následovně: Článek 15 odst. 1 směrnice 90/619/EHS ve znění směrnice 92/96/EHS, resp. čl. 35 odst. 1 směrnice 2002/83/ES, resp. čl. 186 odst. 1 směrnice 2009/138/ES musí být vykládány v tom smyslu, že odporují vnitrostátní právní úpravě, podle níž musí být pojistníkovi v případě výkonu jeho práva na odstoupení od smlouvy vyplacena vždy jen hodnota odbytného (časová hodnota pojištění vypočtená podle uznávaných pojistně-matematických pravidel).
2. K promlčení nároku na úroky (pátá předběžná otázka ve věci C‑479/18)
92. Touto otázkou se předkládající soud táže, zda v případě, kdy smlouva o životním pojištění po pozdním odstoupení od smlouvy bude vypořádána podle zásad platných v oblasti bezdůvodného obohacení, unijní právo odporuje zkrácení nároků na úroky na poslední tři roky před podáním žaloby z důvodu obecné promlčecí lhůty.
93. V pozadí této otázky je ustanovení Allgemeinen Bürgerlichen Gesetzbuches (občanský zákoník, ABGB, § 1480), podle něhož „pohledávky z nezaplacených ročních plnění, zejména úroky, důchody, příspěvky na výživu, plnění z výminku, jakož i sjednané splátky k umoření kapitálu […] po třech letech [zanikají]; právo samotné se promlčí v případě, že nebude uplatněno po dobu třiceti let“.
94. Nároky se však nemohou promlčet dříve, než vznikly, a také dříve, než se o nich oprávněný dozvěděl. Lhůta pro promlčení tak může začít běžet teprve od okamžiku, kdy bylo právo na odstoupení vykonáno.
95. Právo na odstoupení od smlouvy, které je zaručené unijním právem, nemůže být účinně uplatněno především tehdy, když nároky z něj vyplývající již zanikají, aniž by byl pojistitel o tomto svém právu poučen.
96. Na pátou předběžnou otázku ve věci C‑479/18 je proto nutné odpovědět následovně: Článek 15 odst. 1 směrnice 90/619/EHS ve znění směrnice 92/96/EHS, resp. čl. 35 odst. 1 směrnice 2002/83/ES, resp. čl. 186 odst. 1 směrnice 2009/138/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu právnímu ustanovení, podle něhož se v případě výkonu práva na odstoupení z důvodu chybějícího nebo vadného poučení nárok na paušální zúročení vráceného pojistného z důvodu promlčení může omezit na část odpovídající období posledních tří let před podáním žaloby.
VII. Závěry
97. Na základě výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázky předložené Landesgericht Salzburg (zemský soud v Salcburku, Rakousko) (věci C‑355/18, C‑356/18 a C‑357/18) a na otázky předložené Bezirksgericht für Handelssachen Wien (krajský obchodní soud ve Vídni, Rakousko) (věc C‑479/18) odpověděl následujícím způsobem:
„1) Ustanovení čl. 15 odst. 1 směrnice 90/619/EHS (druhá směrnice o životním pojištění) ve znění směrnice 92/96/EHS (třetí směrnice o životním pojištění) ve spojení s článkem 31 směrnice 92/96/EHS je třeba vykládat v tom smyslu, že poučení o možnosti odstoupení od smlouvy nemusí obsahovat žádnou informaci o tom, že odstoupení nevyžaduje žádnou zvláštní formu. Naopak, odkaz na určitou formu, kterou je nutné dodržet, je podle unijního práva nejen přípustný, ale dokonce vyžadovaný (první předběžná otázka ve věcech C‑355/18 a C‑356/18 a předběžná otázka ve věci C‑357/18).
2) Článek 15 odst. 1 směrnice 90/619/EHS (druhá směrnice o životním pojištění) ve znění směrnice 92/96/EHS (třetí směrnice o životním pojištění) ve spojení s článkem 31 směrnice 92/96/EHS, resp. čl. 35 odst. 1 směrnice 2002/83/ES ve spojení s jejím čl. 36 odst. 1, resp. čl. 185 odst. 1 směrnice 2009/138/ES ve spojení s jejím čl. 186 odst. 1 musí být vykládán v tom smyslu, že – v případě chybějící vnitrostátní úpravy ohledně právních důsledků vadného poučení o možnosti odstoupení od smlouvy před jejím uzavřením – začne běžet lhůta pro výkon práva na odstoupení od smlouvy, pokud pojišťovací společnost v poučení uvede, že odstoupení je vázáno na písemnou formu, třebaže je podle vnitrostátního práva možné od smlouvy odstoupit jakoukoliv formou (první předběžná otázka ve věci C‑479/18).
A pokud je to relevantní:
3) Článek 15 odst. 1 směrnice 90/619/EHS (druhá směrnice o životním pojištění) ve znění směrnice 92/96/EHS (třetí směrnice o životním pojištění) ve spojení s článkem 31 směrnice 92/96/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že odporuje vnitrostátní právní úpravě, podle které v případě chybějícího nebo vadného poučení o právu na odstoupení od smlouvy před uzavřením smlouvy začne běžet lhůta pro uplatnění práva na odstoupení v okamžiku, kdy se pojistník – bez ohledu na to jakým způsobem – dozvěděl o svém právu na odstoupení (druhá předběžná otázka ve věci C‑479/18).
4) Článek 15 odst. 1 směrnice 90/619/EHS (druhá směrnice o životním pojištění) ve znění směrnice 92/96/EHS (třetí směrnice o životním pojištění) ve spojení s článkem 31 směrnice 92/96/EHS a čl. 35 odst. 1 směrnice 2002/83/ES ve spojení s jejím čl. 36 odst. 1 musí být vykládány v tom smyslu, že pojistník může uplatnit své právo na odstoupení od smlouvy z důvodu chybějícího nebo vadného poučení i tehdy, pokud mu již byla vyplacena hodnota odbytného na základě jeho vypovězení smlouvy, jestliže vnitrostátní právo neupravuje právní následky chybějícího nebo vadného poučení o možnosti odstoupení (druhá předběžná otázka ve věcech C‑355/18 a C‑356/18 a třetí předběžná otázka ve věci C‑479/18).
5) Článek 15 odst. 1 směrnice 90/619/EHS ve znění směrnice 92/96/EHS, resp. čl. 35 odst. 1 směrnice 2002/83/ES, resp. čl. 186 odst. 1 směrnice 2009/138/ES musí být vykládány v tom smyslu, že odporují vnitrostátní právní úpravě, podle níž musí být pojistníkovi v případě výkonu jeho práva na odstoupení od smlouvy vyplacena vždy jen hodnota odbytného (časová hodnota pojištění vypočtená podle uznávaných pojistně-matematických pravidel) (čtvrtá předběžná otázka ve věci C‑479/18).
6) Článek 15 odst. 1 směrnice 90/619/EHS ve znění směrnice 92/96/EHS, resp. čl. 35 odst. 1 směrnice 2002/83/ES, resp. čl. 186 odst. 1 směrnice 2009/138/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu právnímu ustanovení, podle něhož se v případě výkonu práva na odstoupení z důvodu chybějícího nebo vadného poučení nárok na paušální zúročení vráceného pojistného z důvodu promlčení může omezit na část odpovídající období posledních tří let před podáním žaloby (pátá předběžná otázka ve věci C‑479/18).“