STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
PEDRA CRUZ VILLALÓNA
přednesené dne 3. února 2011(1)
Věc C‑446/09
Koninklijke Philips Electronics NV
proti
Lucheng Meijing Industrial Company Ltd,
Far East Sourcing Ltd,
Röhlig Hong Kong Ltd,
Röhlig Belgium NV
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Rechtbank van eerste aanleg te Antwerpen (Belgie)]
Věc C‑495/09
Nokia Corporation
proti
Her Majesty’s Commissioners of Revenue and Customs
[Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Court of Appeal of England and Wales (Spojené království)]
„Zboží v režimu vnějšího tranzitu – Práva duševního vlastnictví – Nařízení (ES) č. 3295/94 a č. 1383/2003 – Postavení zboží v tranzitu na roveň zboží vyrobenému na území Unie (,fikce výroby‘) – Podmínky přijetí opatření celních orgánů v případech padělků nebo nedovolených napodobenin v tranzitu – Podezření z porušení práva duševního vlastnictví“
Obsah
I – Úvod
II – Právní rámec
A – Nařízení č. 3295/94
B – Nařízení č. 1383/2003
III – Spory v původních řízení a předběžné otázky
A – Věc Philips
B – Věc Nokia
IV – Řízení před Soudním dvorem
V – Úvodní poznámka: Podobnosti a rozdíly mezi věcmi Nokia a Philips
VI – Analýza předběžné otázky ve věci Philips
A – Ze znění dovolávaného předpisu nevyplývá „fikce výroby“
B – Výklad zastávaný společností Philips přesahuje cíle celního nařízení
C – Celkové vyznění předchozí judikatury nepodporuje „fikci výroby“
D – Závěr
VII – Analýza předběžné otázky ve věci Nokia
A – Úvodní poznámky
B – Články 1, 4 a 9 nařízení zavádějí specifické kritérium pro odůvodnění přijetí opatření: „podezření“ z porušování
C – Celní orgány nemohou předjímat smysl budoucího rozhodnutí ve věci
D – Nadměrné požadavky na dokazování by mohly zpochybnit rozsah působnosti nařízení
E – Nařízení zavádí kritérium „podezření“
VIII – Závěr
A – Na předběžnou otázku Rechtbank van eerste aanleg te Antwerpen (věc C‑446/09)
B – Na předběžnou otázku Court of Appeal of England and Wales (věc C‑495/09)
I – Úvod
1. V projednávaných spojených věcech pokládají dva vnitrostátní soudy předběžné otázky ohledně výkladu unijní právní úpravy týkající se postupu celních orgánů při možném porušení práv duševního vlastnictví.
2. Konkrétně se v obou případech jedná o údajné padělky nebo nedovolené napodobeniny, které se nacházely v celní situaci „vnějšího tranzitu“, druhu režimu s podmíněným osvobozením od cla, který podle čl. 91 odst. 1 písm. a) celního kodexu Společenství(2) umožňuje „přepravu mezi dvěma místy v rámci celního území Společenství […] zboží, které není zbožím Společenství, aniž by toto zboží podléhalo dovozním clům a dalším poplatkům nebo obchodněpolitickým opatřením“. Jak upřesnila judikatura, tento „vnější tranzit“ je založen na právní fikci, neboť vše probíhá, jako kdyby toto zboží, které není zbožím Společenství, nikdy nevstoupilo na území členského státu(3).
3. V první z věcí, Koninklijke Philips Electronics NV v. Lucheng Meijing Industrial Company Ltd a další, C‑446-09 (dále jen „věc Philips“), se žalobkyně v původním řízení domáhá toho, aby se v rámci této právní fikce, kterou je situace vnějšího tranzitu, použila jiná, tak zvaná „fikce výroby“, podle níž by se zacházelo se zbožím v tranzitu, které není zbožím Společenství, jako kdyby bylo vyrobeno v členském státě, v němž se nachází, a podléhalo by tudíž pravidlům ochrany duševního vlastnictví platným v tomto členském státě. Tímto způsobem by se obešla povinnost prokázat, že uvedené zboží bude uváděno na trh v Unii, což představuje v zásadě nevyhnutelnou podmínku pro získání ochrany jakéhokoli práva duševního vlastnictví.
4. Ve druhé věci, Nokia Corporation v. Her Majesty’s Commissioners of Revenue and Customs, C‑495/09 (dále jen „věc Nokia“), britské celní orgány odmítly žádost tohoto podniku o přijetí opatření ohledně zdánlivých padělků s odůvodněním, že toto zboží je určeno do Kolumbie a nejsou informace o tom, že by mělo být přesměrováno na trh Evropské unie. Předkládající soud se dotazuje Soudního dvora, zda je nezbytné tuto okolnost prokázat pro označení zboží za „padělky“ pro účely celní úpravy a v konečném důsledku pro to, aby je celní orgány mohly zadržet.
5. Projednávané spojené věci tak umožní Soudnímu dvoru upřesnit dopad celních nařízení na hmotněprávní režim duševního vlastnictví u zboží v situaci tranzitu a možnosti postupu celních orgánů proti takovému zboží v uvedené situaci, a to v kontextu poněkud spletité judikatury.
II – Právní rámec
6. Předmětem projednávaných předběžných otázek je právní úprava Společenství týkající se postupu celních orgánů při možném porušení práv duševního vlastnictví.
7. Věc Philips se vztahuje zejména k nařízení (ES) č. 3295/94 ze dne 22. prosince 1994, kterým se stanoví opatření týkající se vstupu zboží porušujícího určitá práva duševního vlastnictví na území Společenství a jeho vývozu a zpětného vývozu z tohoto území (dále jen „původní celní nařízení“ nebo „nařízení z roku 1994“(4)). Ve věci C‑495/09, Nokia, se naopak použije nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 ze dne 22. července 2003 o přijímání opatření celních orgánů proti zboží podezřelému z porušení určitých práv duševního vlastnictví a o opatřeních, která mají být přijata proti zboží, o kterém bylo zjištěno, že tato práva porušilo (dále jen „nové celní nařízení“ nebo „nařízení z roku 2003“(5)), kterým bylo předchozí nařízení zrušeno a nahrazeno.
8. Obě nařízení byla přijata na základě článku 133 ES(6) o společné obchodní politice, jehož odstavec 1 stanovil: „Společná obchodní politika se zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o úpravy celních sazeb, uzavírání celních a obchodních dohod, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a obchodní ochranná opatření, jako jsou opatření pro případ dumpingu a subvencování“(7).
9. Jak původní, tak nové celní nařízení vymezují svoji působnost s odvoláním na různé celní situace, v nichž se může nacházet zboží vyžadující přijetí opatření, a pro tyto účely definují pojem „zboží porušující právo duševního vlastnictví“.
10. Obě nařízení zakotvují první předběžné opatření celních orgánů (článek 4 obou nařízení), po němž následuje možná žádost o přijetí opatření podaná držitelem práva (článek 3 původního nařízení a článek 5 nového nařízení), její případné schválení, přijetí odpovídajících opatření a v případě potřeby zahájení řízení „ve věci samé“ u příslušného orgánu.
A – Nařízení č. 3295/94(8)
11. Článek 1 vymezuje působnost takto:
„1. Toto nařízení upravuje:
a) podmínky, za kterých celní orgány přijímají opatření v případě, že zboží, u kterého je podezření, že jde o zboží uvedené v odst. 2 písm. a):
– je navrženo v celním prohlášení k propuštění do volného oběhu, režimu vývozu nebo zpětného vývozu podle článku 61 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství,
– je odhaleno při provádění kontrol zboží pod celním dohledem podle článku 37 nařízení (EHS) č. 2913/92, umístěno do režimu s podmíněným osvobozením od cla ve smyslu čl. 84 odst. 1 písm. a) uvedeného nařízení, zpětně vyvezeno po oznámení nebo umístěno ve svobodném pásmu nebo ve svobodném skladu ve smyslu článku 166 uvedeného nařízení
a
b) opatření, která příslušné orgány ve vztahu k tomuto zboží přijmou, pokud bylo zjištěno, že jde skutečně o zboží uvedené v odst. 2 písm. a).
2. Pro účely tohoto nařízení se rozumí:
a) ,zbožím porušujícím práva duševního vlastnictví‘:
– ,padělky‘, jmenovitě:
– zboží, včetně jeho obalů označené neoprávněně ochrannou známkou, která je totožná s ochrannou známkou platně zapsanou pro stejný druh zboží nebo která nemůže být ve svých podstatných znacích odlišena, a tím porušuje práva držitele ochranné známky podle práva Společenství nebo právních předpisů členského státu, ve kterém je podána žádost o přijetí opatření celních orgánů,
[...]
– ,nedovolenými napodobeninami‘: zboží, které představuje nebo obsahuje kopie pořízené bez souhlasu nositele autorských práv nebo práv příbuzných nebo držitele práva k průmyslovým vzorům, ať již zapsaného podle vnitrostátních právních předpisů nebo nikoli, nebo osoby mající v zemi výroby řádné povolení držitele, pokud výroba těchto kopií porušuje příslušné právo podle práva Společenství nebo právních předpisů členského státu, ve kterém je podána žádost o přijetí opatření celních orgánů,
[…]“.
12. Podle článku 6:
„1. Pokud dojde celní úřad, kterému je podle článku 5 postoupeno rozhodnutí, jímž se žádosti držitele práva vyhovuje, po případné konzultaci s žadatelem k závěru, že zboží, které se nachází v situaci uvedené v čl. 1 odst. 1 písm. a), odpovídá popisu zboží uvedeného v čl. 1 odst. 2 písm. a), pozastaví propuštění tohoto zboží nebo je zadrží.
[…]
2. Platné právní předpisy členského státu, na jehož území se nachází zboží v situaci uvedené v čl. 1 odst. 1 písm. a), se použijí pro:
a) postoupení věci orgánu příslušnému k vydání rozhodnutí ve věci a neprodlené informování celního útvaru nebo celního úřadu uvedeného v odstavci 1 o tomto postoupení, pokud postoupení neprovádí tento útvar nebo tento úřad;
b) vydání rozhodnutí tímto orgánem. Pokud příslušné předpisy Společenství neexistují, použijí se k vydání tohoto rozhodnutí stejná kritéria, která se užívají při posouzení, zda zboží vyrobené v příslušném členském státě porušuje práva držitele. […]“
B – Nařízení č. 1383/2003
13. Článek 1 stanoví následující:
„1. Toto nařízení stanoví podmínky, za kterých celní orgány přijímají opatření, existuje-li podezření, že zboží porušuje práva duševního vlastnictví v těchto situacích:
a) je navrženo k propuštění do volného oběhu, režimu vývozu nebo zpětného vývozu v souladu s článkem 61 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství;
b) je odhaleno při provádění kontrol zboží vstupujícího na celní území Společenství nebo opouštějícího toto území v souladu s články 37 a 183 nařízení (EHS) č. 2913/92, umístěného v režimu s podmíněným osvobozením od cla ve smyslu čl. 84 odst. 1 písm. a) uvedeného nařízení, zpětně vyváženého, které podléhá oznamovací povinnosti podle čl. 182 odst. 2 uvedeného nařízení nebo umístěného do svobodného pásma nebo celního skladu ve smyslu článku 166 uvedeného nařízení.
2. Toto nařízení rovněž stanoví opatření, která přijmou příslušné orgány, zjistí-li se, že zboží uvedené v odstavci 1 porušuje práva duševního vlastnictví.“
14. Článek 2 odst. 1 definuje, co se rozumí „zbožím porušujícím právo duševního vlastnictví“ pro účely nařízení:
„a) ,padělky‘, totiž:
i) zboží včetně jeho obalu označené neoprávněně ochrannou známkou, která je totožná s ochrannou známkou platně zapsanou pro stejný druh zboží, nebo která nemůže být od této ochranné známky ve svých podstatných znacích odlišena, a tím porušuje práva držitele příslušné ochranné známky podle práva Společenství, jak stanoví nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství, nebo podle právních předpisů členského státu, ve kterém je podána žádost o přijetí opatření celních orgánů;
[…]
b) ,nedovolené napodobeniny‘ […]“.
15. Článek 9 upravuje podmínky přijetí opatření celními orgány. Jeho odstavec 1 stanoví: „Pokud má celní úřad, kterému bylo – v případě nutnosti po poradě s žadatelem – zasláno rozhodnutí o schválení žádosti držitele práva podle článku 8, za prokázané, že zboží nacházející se v jedné ze situací uvedených v čl. 1 odst. 1 je podezřelé z porušování práva duševního vlastnictví zahrnutého do uvedeného rozhodnutí, pozastaví propuštění zboží nebo je zadrží. […]“
16. Podle článku 10, „[p]ři rozhodování o tom, zda bylo podle vnitrostátního práva porušeno právo duševního vlastnictví, se použijí právní předpisy platné v členském státě, na jehož území je umístěno zboží nacházející se v některé ze situací uvedených v čl. 1 odst. 1.“
III – Spory v původních řízení a předběžné otázky
A – Věc Philips
17. Dne 7. listopadu 2002 Antwerpse opsporingsinspectie van de Administratie der Douane en Accijnzen (inspekce správy cel a spotřebních daní v Antverpách) zadržela náklad holicích strojků pocházejících ze Šanghaje. Měla podezření, že zboží může porušovat práva duševního vlastnictví společnosti Koninklijke Philips Electronics NV (dále jen „Philips“), zejména vzory holicích strojků mezinárodně zapsané pro Benelux (mimo jiné) u Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) pod číslem DM-034.562 dne 9. června 1995 a číslem DM-045.971 dne 29. července 1998, jakož i autorská práva k vnějšímu vzhledu uvedených holicích strojků.
18. Žalobkyně podala dne 12. listopadu 2002 u Centrale Administratie der Douane en Accijnzen te Brussel (centrální úřad pro správu cel a spotřebních daní v Bruselu) obecnou žádost o přijetí opatření. Žádost byla schválena dne 13. listopadu 2002.
19. Následně celní orgány zaslaly společnosti Philips fotografii holicího strojku „Golden Shaver“ a oznámily jí, že na výrobě nebo na uvádění zadržených strojků na trh se podílely následující společnosti: Lucheng Meijing Industrial Company Ltd, čínský výrobce holicích strojků; Far East Sourcing Ltd, se sídlem v Hong Kongu, přepravce zboží; Röhlig Hong Kong Ltd, zasílatel zboží v Hong Kongu, který jednal z pověření deklaranta nebo příjemce zboží; NV Rohlig Belgium, zasílatel zboží v Belgii, který jednal z pověření deklaranta nebo příjemce zboží.
20. Podle celního prohlášení předloženého zástupcem NV Rohlig Belgium v Antverpách dne 29. ledna 2003 bylo zboží navrženo do režimu dočasného použití bez uvedení země určení. Předtím, konkrétně v okamžiku jeho dopravení do Antverp, bylo zboží předmětem souhrnného celního prohlášení podle článku 49 celního kodexu Společenství.
21. Dne 11. listopadu 2002 podala společnost Philips žalobu k Rechtbank van eerste aanleg te Anwerpen (soud prvního stupně v Antverpách) za účelem určení a potvrzení existence porušení jejích práv duševního vlastnictví. Podle mínění žalobkyně by měl Rechtbank při použití čl. 6 odst. 2 písm. b) nařízení č. 3295/94 vyjít z fikce, že zajištěné holicí strojky byly vyrobeny v Belgii, a následně použít belgické právo za účelem ověření existence porušení.
22. Před rozhodnutím ve věci samé předložil Rechtbank Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Je čl. 6 odst. 2 písm. b) nařízení (ES) č. 3295/94 ze dne 22. prosince 1994 (původní celní nařízení) ustanovením sjednoceného práva Společenství, které je pro soud členského státu, na který se podle článku 7 tohoto nařízení obrátí držitel práva, závazné, a znamená toto ustanovení, že soud nesmí při svém posouzení zohlednit, že se zboží nachází v dočasném uskladnění nebo tranzitu, nýbrž musí vycházet z fikce, že zboží bylo vyrobeno v tomto členském státě, a poté na základě práva tohoto členského státu musí rozhodnout o tom, zda toto zboží porušuje dotyčné právo duševního vlastnictví?“
B – Věc Nokia
23. V červenci roku 2008 Her Majesty’s commissioners of Revenue and Customs (celní orgány Spojeného království; dále jen „HMRC“) na letišti Heathrow zadržely a zkontrolovaly zásilku zboží pocházející z Hong Kongu a určenou do Kolumbie, která obsahovala přibližně čtyři sta mobilních telefonů, baterií, příruček, krabic a handsfree sad pro mobilní telefony, přičemž všechny nesly značku „Nokia“.
24. Dne 30. července 2008 HMRC zaslal společnosti Nokia Corporation (dále jen „Nokia“) dopis, k němuž byly přiloženy vzorky uvedených výrobků. Ta po jejich přezkoumání oznámila HMRC, že se jedná o padělky, a dotázala se, zda budou zadrženy.
25. Dne 6. srpna 2008 HMRC v odpovědi uvedl, že po právní konzultaci má pochybnosti o tom, zda zboží může být považováno za „padělek“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) bodu i) nařízení č. 1383/2003, neexistuje-li důkaz, že by mohlo být přesměrováno na unijní trh. Dospěl proto k závěru, že pokud takové důkazy chybějí, není odebrání zboží jeho majiteli zákonné.
26. Dne 20. srpna 2008 společnost Nokia požádala HMRC, aby jí poskytl jména a adresy odesílatele a příjemce a další příslušné doklady týkající se zásilky, které měl HMRC k dispozici. Přestože jí byly tyto doklady předány, nepodařilo se společnosti Nokia zjistit totožnost odesílatele ani příjemce zboží a dospěla k závěru, že oba přijali opatření k utajení své totožnosti.
27. Po nové výzvě adresované HMRC se společnost Nokia dne 31. října 2008 obrátila na soud.
28. V rozsudku ze dne 29. července 2009 D. Kitchin, soudce High Court of England and Wales (Chancery Division), rozhodl, že nařízení celním orgánům neumožňuje ani neukládá zadržet nebo zajistit padělané zboží v tranzitu, neexistuje-li důkaz, že toto zboží bude přesměrováno na trh členských států, neboť takové zboží není „padělkem“ podle čl. 2 odst. 1 písm. a) bodu i) nařízení č. 1383/2003.
29. Rozhodnutí soudce D. Kitchina bylo napadeno u Court of Appeal of England and Wales (dále jen „Court of Appeal“), který právě s ohledem na věc Philips a na rozdílné přístupy různých vnitrostátních soudů a „vzhledem k potřebě systematického a jednotného výkladu uvedeného nařízení“ položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Může zboží označené ochrannou známkou Společenství, které není zbožím Společenství a které podléhá celní kontrole v některém členském státě a nachází se v tranzitu z třetího státu do jiného třetího státu, představovat ,padělky‘ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) nařízení (ES) č. 1383/2003, neexistuje-li důkaz nasvědčující tomu, že toto zboží bude uvedeno na trh v Evropské unii, buď v souladu s celním režimem, nebo v důsledku nezákonného přesměrování?“
IV – Řízení před Soudním dvorem
30. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci Philips byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 17. listopadu 2009. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci Nokia byla zapsána dne 2. prosince 2009.
31. Písemná vyjádření předložili: ve věci Philips žalobkyně (společnost Philips), společnost Far East Sourcing, belgická, britská a italská vláda a Komise; ve věci Nokia žalobkyně (společnost Nokia), sdružení International Trademark Association, britská, portugalská, polská, česká, finská a italská vláda a Komise.
32. Na jednání, které se konalo dne 18. listopadu 2010, přednesli svá ústní vyjádření: ve věci Philips žalobkyně, společnost Far East Sourcing, belgická, česká a britská vláda a Komise; ve věci Nokia žalobkyně, sdružení International Trademark Association, britská, česká, francouzská, polská a finská vláda a Komise.
33. Usnesením ze dne 11. ledna 2011 bylo rozhodnuto o spojení obou věcí pro účely přednesení stanoviska a vydání rozsudku.
V – Úvodní poznámka: Podobnosti a rozdíly mezi věcmi Nokia a Philips
34. Nezávisle na veškerých shodách, které projednávané spojené věci vykazují, je zásadní upozornit již nyní na hlavní rozdíl mezi oběma věcmi, abychom objasnili specifičnost každého případu.
35. Zaprvé je třeba upozornit na to, že právní rámec je odlišný, a to v důsledku vývoje, k němuž došlo v unijní celní úpravě. Ve věci Philips tak na skutkové okolnosti dopadá bývalé nařízení č. 3295/94, zatímco ve věci Nokia se použije nové nařízení č. 1383/2003. Předběžné otázky se navíc vztahují k ustanovením těchto předpisů, která nejsou totožná.
36. Zadruhé oba případy se liší, pokud jde o druh dotčeného práva duševního vlastnictví: autorská práva a zapsané vzory ve věci Philips(9), právo k ochranné známce ve věci Nokia(10).
37. Nicméně nejvýznamnější rozdíl mezi oběma věcmi spočívá v předmětu sporu, v němž byla položena každá z předběžných otázek a k jehož rozhodnutí je určena odpověď Soudního dvora. V obou případech se skutkové okolnosti týkají zadržení zboží v situaci tranzitu celními orgány, avšak zatímco původní řízení ve věci Nokia, druhé z těch, jimiž se zabýváme, se týká legality postupu britských celních orgánů, které ukončily zadržení zboží s tím, že neexistuje „aktuální“ nebo „reálné“ porušení uplatňované ochranné známky, první z nich, věc Philips, se dostává k Soudnímu dvoru v pozdější a kvalitativně odlišné fázi, kdy se po přijetí opatření belgických celních orgánů ohledně zboží tohoto druhu a v uvedené situaci držitel údajně porušeného práva duševního vlastnictví obrací na soud, aby rozhodl o skutečné existenci tohoto porušení a vyvodil z toho odpovídající důsledky.
38. Toto upozornění je o to potřebnější, že některá vyjádření předložená v nyní řešených věcech do určité míry směšují tyto dva rozměry ochrany práv duševního vlastnictví. Z tohoto důvodu považuji za nezbytné již v těchto úvodních poznámkách rozlišit v souladu s dotčenými nařízeními tři po sobě následující kroky, které mohou orgány členského státu učinit při možném porušení práva duševního vlastnictví u zboží v situaci tranzitu.
39. První fáze, „přípravného“ charakteru, začíná, když při „dostatečných důvodech pro podezření“ z porušení duševního vlastnictví celní orgány přijmou „opatření předcházející [žádosti]“, spočívající v pozastavení propuštění zboží nebo jeho zadržení, v obou případech na dobu tří pracovních dnů(11).
40. Druhá fáze začíná, když na žádost držitele údajně porušeného práva(12) a při trvajícím podezření orgány potvrdí pozastavení propuštění zboží nebo jeho zadržení(13). Tato fáze je i nadále správní a prozatímní povahy, ale vede k přijetí „stabilnějšího“ opatření než předchozí fáze.
41. Od tohoto okamžiku mohou ve třetí a poslední fázi nastat následující situace: a) vlastník zboží, proti němuž bylo přijato opatření, souhlasí s předáním zboží a je možné přistoupit k jeho zničení pod celním dohledem(14); b) držitel údajně porušeného práva duševního vlastnictví se do 10 dnů od obdržení oznámení o přijetí opatření ve druhé fázi obrátí na „příslušný orgán“ (obyčejně soud), aby v řízení ve věci samé určil, zda došlo k takovému porušení(15); a c) držitel v této lhůtě 10 dnů nejedná [tedy nevyužije možností a) a b)], přičemž v takovém případě se povolí propuštění zboží nebo se ukončí jeho zadržení(16).
42. Abychom tedy problém vyjádřili co nejstručněji, ve věci Nokia je Soudní dvůr dotazován, zda pro zadržení zboží v situaci, kterou jsme označili za „druhou fázi“, musí celní orgány disponovat důkazy, že toto zboží bude tím či oním způsobem uváděno na trh v Unii, zatímco ve věci Philips je předmětem dotazu, zda je takové zjištění nezbytné k tomu, aby v rámci řízení ve věci samé, které může případně nastat na závěr této „třetí fáze“, bylo rozhodnuto, zda došlo k porušení práva duševního vlastnictví.
43. Pro poskytnutí užitečné odpovědi příslušným vnitrostátním soudům je třeba mít tento zásadní rozdíl na zřeteli. Rozdíly v povaze obou věcí nabádají k tomu, aby byla poskytnuta odpověď v každé věci zvlášť podle jejich pořadí, přestože tím dojde k převrácení časového sledu obou způsobů ochrany před padělky nebo nedovolenými napodobeninami.
VI – Analýza předběžné otázky ve věci Philips
44. Rechtbank van eerste aanleg te Anwerpen (dále jen „Rechtbank“) se dotazuje Soudního dvora na postup při ověřování, zda došlo k porušení práv duševního vlastnictví, jestliže se jedná o zboží, proti němuž bylo přijato opatření, když se nacházelo v situaci tranzitu.
45. Jak bylo uvedeno, nad rámec postupu celních orgánů v tomto případě se tedy v této první věci jedná o rozhodnutí, v tomto případě soudní, o skutečném porušení práv duševního vlastnictví s veškerými důsledky, k nimž takové rozhodnutí vede(17).
46. Konkrétně se Rechtbank dotazuje, zda z čl. 6 odst. 2 písm. b) nařízení č. 3295/94 vyplývá, že se toto posouzení musí provést bez přihlédnutí k celní situaci zboží a konkrétně za použití fikce, o níž je tvrzeno, že se nepřímo nachází v uvedeném ustanovení, že toto zboží bylo vyrobeno v členském státě, v němž se nachází(18).
47. Rechtbank se tedy táže výslovně na to, zda je s unijním právem slučitelná takzvaná „fikce výroby“, jejímž nejvýznamnějším důsledkem by byla možnost rozhodnout, že zboží, které není zbožím Společenství, v situaci tranzitu může porušovat právo duševního vlastnictví, jako kdyby se jednalo o zboží protiprávně vyrobené v členském státě, kde se nachází v tranzitu, bez ohledu na to, zda je toto zboží určeno pro unijní trh(19).
48. Použití této fictio iuris, které představuje jádro otázky, by především umožňovalo obejít podmínku „užívání v obchodním styku“, jejíž splnění jak článek 9 nařízení č. 40/94, tak článek 5 směrnice 89/104 a článek 12 směrnice 98/71 vyžadují pro určení, že došlo k porušení ochranné známky Společenství, vnitrostátní ochranné známky nebo práv k (průmyslovému) vzoru.
49. Specifický předmět práv duševního vlastnictví totiž spočívá v tom, že držiteli ochranné známky nebo (průmyslového) vzoru je přiznáno výlučné právo je užívat a zakázat třetím osobám jejich „užívání v obchodním styku“. Tímto způsobem hmotné právo váže ochranu práv duševního vlastnictví na uvádění dotčených výrobků nebo služeb na trh.
50. Než odpovíme na tento návrh výkladu uvedeného čl. 6 odst. 2 písm. b), je třeba zmínit, že judikatura měla příležitost objasnit, že situace tranzitu sama o sobě neznamená uvádění dotčeného zboží na trh, a že v důsledku toho není na újmu specifického předmětu práva k ochranné známce(20).
51. Za těchto podmínek je k rozhodnutí o tom, že zboží v situaci tranzitu porušuje právo duševního vlastnictví, zřejmě nevyhnutelné ověřit, že dojde k jeho uvádění na trh na území, kde je toto právo chráněno. Použití tak zvané „fikce výroby“ by znamenalo, že celní nařízení rozšířila ochranu těchto práv oproti tomu, co stanoví výše uvedené předpisy hmotného práva, tím, že umožňují ochranu oddělenou od skutečného „uvádění na trh“ nebo „užívání v obchodním styku“ na území dotčeného členského státu.
52. S ohledem na výše uvedené lze stěží tvrdit, jak to činí společnost Philips ve svém písemném vyjádření, že tato „fikce výroby“ není novým kritériem vymezení porušení práv duševního vlastnictví a že nemění hmotné právo týkající se těchto práv(21).
53. Jak uvidíme, výklad založený na „fikci výroby“ podle mého názoru nevyplývá ze znění ustanovení dovolávaných na jeho podporu, přesahuje cíle celního nařízení a je v rozporu se stávající judikaturou v dané oblasti.
A – „Fikce výroby“ nevyplývá ze znění dovolávaného předpisu
54. Zaprvé se domnívám, že tak zvaná „fikce výroby“ může být stěží vytvořena na základě znění čl. 6 odst. 2 písm. b) nařízení č. 3295/94, jehož přesné znění je třeba zopakovat: „Platné právní předpisy členského státu, na jehož území se nachází zboží v situaci uvedené v čl. 1 odst. 1 písm. a), se použijí pro: […] b) vydání rozhodnutí tímto orgánem. Pokud příslušné předpisy Společenství neexistují, použijí se k vydání tohoto rozhodnutí stejná kritéria, která se užívají při posouzení, zda zboží vyrobené v příslušném členském státě porušuje práva držitele“.
55. Především skutečnost, že v souladu s tímto ustanovením má „příslušný orgán“ při rozhodování ve věci samé použít stejná kritéria, která platí pro posouzení, zda zboží vyrobené v dotyčném členském státě porušuje práva držitele, vůbec neznamená, že se zbožím, které není zbožím Společenství, v situaci tranzitu má být ve všech ohledech nakládáno, jako kdyby bylo zbožím protiprávně vyrobeným v dotčeném státě.
56. Naopak, jak navrhla Komise a Spojené království, pozorný rozbor tohoto ustanovení ukazuje, že touto formulací unijní zákonodárce usiloval, „pokud příslušné předpisy Společenství neexistují“, o podpůrné stanovení kolizní normy, která umožňuje určit hmotněprávní pravidlo, jež má příslušný orgán (v tomto případě belgický soud) použít pro rozhodnutí ve věci samé, a tak posoudit, zda došlo k porušení duševního vlastnictví. Toto vyjasnění je nezbytné (jak poznamenala Komise, existuje 27 různých vnitrostátních právních úprav, které by mohly být v tomto případě použity) a představuje přirozené použití zásady teritoriality, jimiž se tato práva řídí(22).
57. Na druhé straně, jen tímto způsobem nabývá smyslu formulace zmíněného subsidiárního charakteru předpisu („pokud příslušné předpisy Společenství neexistují“). Pokud bychom připustili, že článek 6 zavádí tak zvanou „fikci výroby“, bylo by třeba vyloučit její použití například na ochranné známky Společenství upravené nařízením č. 40/94 a přiznat jim tak oproti jiným právům duševního vlastnictví nižší úroveň ochrany?
58. Předchozí závěr posiluje článek 10 nového nařízení č. 1383/2003, který z valné části převzal obsah čl. 6 odst. 2 písm. b) nařízení č. 3295/94. Zmíněný článek 10 poněkud jasnějším způsobem stanoví, že „při rozhodování o tom, zda bylo podle vnitrostátního práva porušeno právo duševního vlastnictví, se použijí právní předpisy platné v členském státě, na jehož území je umístěno zboží nacházející se v některé ze situací uvedených v čl. 1 odst. 1“. Odpovídající ustanovení nového nařízení tudíž opustilo uvedený odkaz na „výrobu“ a získalo ještě výraznější charakter kolizní normy(23).
B – Výklad zastávaný společností Philips jde nad rámec cílů celního nařízení
59. Zadruhé se zdá jasné, že použití „fikce výroby“ na tento druh zboží by vedlo k možnosti zakázat jeho pouhé propuštění do režimu s podmíněným osvobozením od cla (tranzit nebo dočasné celní uskladnění) bez ohledu na předpokládané určení tohoto zboží, což je důsledek, který jde zjevně nad rámec cílů unijní celní úpravy.
60. Podle druhého bodu odůvodnění nařízení č. 3295/94 se úprava v něm obsažená zaměřuje na to, aby bylo „v co největší míře zabráněno v uvádění [padělků a nedovolených napodobenin] na trh a měla by být přijata opatření s cílem vypořádat se účinně s touto protiprávní činností, aniž by tím byla ohrožena svoboda právně dovoleného obchodu“, jelikož uvádění takového zboží na trh „způsobuje výrobcům a obchodníkům respektujícím právní předpisy i držitelům autorských práv a práv příbuzných značnou škodu a klame spotřebitele“(24).
61. Druhý bod odůvodnění tedy odráží vůli zákonodárce Společenství učinit obsah celní úpravy slučitelným s běžným režimem ochrany práv duševního vlastnictví založeným, jak bylo připomenuto, na „užívání v obchodním styku“.
62. Jedná se skutečně o zabránění „uvádění na trh“ v Unii padělků a nedovolených napodobenin, nikoli o zákaz jejich tranzitu ještě před zjištěním, jaké bude jejich určení. Přiznání takového oprávnění držiteli údajně porušeného práva by představovalo ohrožení svobody právně dovoleného obchodu, o níž nařízení uvádí, že ji v každém případě hodlá zachovat, a přesahovalo by běžný obsah práv duševního vlastnictví.
63. Jistě nelze pominout znění třetího bodu odůvodnění nařízení z roku 1994 („pokud jsou padělky nebo nedovolené napodobeniny a podobné výrobky dováženy ze třetích zemí, je důležité zakázat jejich propuštění do volného oběhu ve Společenství nebo do některého režimu s podmíněným osvobozením od cla“(25)). Tento třetí bod odůvodnění, zejména jeho poslední část, však nelze chápat nezávisle na výše uvedeném druhém bodu odůvodnění. Je-li totiž vykládán ve spojení s tímto druhým bodem odůvodnění, je zřejmé, že odkazuje na zákaz, který může příslušný orgán uložit, jestliže nakonec rozhodne, že došlo k porušení práva duševního vlastnictví, a to po zjištění, že zboží bude skutečně uváděno na trh v Unii. Pouze tímto způsobem lze chápat existenci řízení o přijetí opatření celními orgány, které má za cíl umožnit „postupovat tak, aby mohl být zákaz řádně dodržován“, jak dále uvádí tento bod odůvodnění.
64. Jak společnost Philips, tak belgická a italská vláda tvrdily, že „fikce výroby“ je nezbytná pro použití nařízení z roku 1994 (a nového nařízení z roku 2003) na zboží ve vnějším tranzitu, uvedené v článku 1, a tedy k tomu, aby celní orgány mohly v případech, jako je tento, přijmout opatření. Jak už však bylo uvedeno, tento druh argumentů vychází ze směšování podmínek nezbytných pro přijetí opatření celních orgánů a přísnějších podmínek vyžadovaných k tomu, aby příslušný orgán dospěl ke konečnému závěru, že došlo k porušení duševního vlastnictví.
65. Na druhé straně nelze zapomínat, že ochrana práv duševního vlastnictví se zakládá na zásadě teritoriality. Podle této zásady mohou držitelé zakázat neoprávněné užívání jejich práva pouze v těch státech, v nichž toto právo požívá ochrany(26). Vzhledem k tomu, že tranzit nepředstavuje „užívání v obchodním styku“, použití fikce výroby by představovalo významnou výjimku z této zásady teritoriality, což by rovněž z tohoto hlediska šlo nad rámec cílů celního nařízení(27).
C – Celkové vyznění předchozí judikatury nepodporuje „fikci výroby“
66. Odpověď, kterou navrhuji poskytnout na otázku položenou ve věci Philips, je třeba uzavřít tím, že budu věnovat zvláštní pozornost dosavadní judikatuře v této oblasti, často dovolávané jedněmi i druhými v závislosti na jejich vlastních zájmech. Mám-li určitým způsobem předeslat závěr tohoto oddílu, domnívám se, že tak zvaná „fikce výroby“ není slučitelná s nejnovější judikaturou v této oblasti, která vyplývá v podstatě z rozsudků Class International(28) a Montex Holdings(29).
67. Soudní dvůr v roce 2005 ve věci Class International rozhodl, že směrnice 89/104 a nařízení č. 40/94 musejí být vykládány v tom smyslu, že majitel ochranné známky nemůže bránit pouhému vstupu původního zboží označeného touto ochrannou známkou, které nebylo dosud uvedeno na trh ve Společenství uvedeným majitelem nebo s jeho souhlasem, do Společenství v celním režimu vnějšího tranzitu nebo v celním režimu uskladňování v celním skladu. V takových případech by příslušelo majiteli ochranné známky předložit důkaz o okolnostech odůvodňujících výkon práva zákazu tím, že prokáže buď propuštění zboží, které není zbožím Společenství, označeného jeho ochrannou známkou, do volného oběhu, nebo nabídku, nebo prodej tohoto zboží, které s sebou nezbytně nesou jeho uvedení na trh ve Společenství.
68. Tato odpověď byla v souladu s již uvedeným rozsudkem Rioglass a Transremar, v němž bylo uvedeno, že pouhý tranzit zboží neznamená jeho „uvedení na trh“ pro účely dosažení ochrany, kterou přiznává hmotněprávní úprava ochranných známek.
69. O rok později a ve stejném smyslu bylo v rozsudku Montex rozhodnuto, že čl. 5 odst. 1 a 3 směrnice 89/104 musí být vykládán v tom smyslu, že majitel ochranné známky může zakázat v členském státě, ve kterém je tato ochranná známka chráněna, tranzit zboží označeného ochrannou známkou a propuštěného do režimu vnějšího tranzitu s určením do jiného členského státu, ve kterém taková ochrana neexistuje, pouze v případě, že je toto zboží „předmětem aktu třetí osoby provedeného během jeho propuštění do režimu vnějšího tranzitu, který s sebou nezbytně nese jeho uvedení na trh v uvedeném členském státě tranzitu“.
70. Shrnuto, oba rozsudky jsou jednoznačné v závěru, že „užívání v obchodním styku“ je základní podmínkou pro poskytnutí ochrany práv duševního vlastnictví, a neponechávají žádný prostor pro dovolávanou tezi o „fikci výroby“. Je pravda, že se jedná o rozhodnutí vydaná při výkladu hmotněprávní úpravy v oblasti ochranných známek (směrnice 89/104 a nařízení č. 40/94) a netýkají se nařízení o přijímání opatření celními orgány. Nelze však zapomínat na to, že ustanovení těchto nařízení, jejichž výklad je tu předmětem sporu, se výjimečně dotýkají hmotněprávního rozsahu uvedených práv.
71. V tomto ohledu je třeba zmínit bod 40 rozsudku Montex, v němž se výslovně uvádí, že „žádné ustanovení nařízení č. 3295/94 nezavádí nové kritérium pro ověření existence zásahu do práva z ochranných známek nebo pro určení, zda se jedná o užívání ochranné známky, které může být zakázáno z toho důvodu, že je na újmu tomuto právu“. Ve světle tohoto upřesnění judikaturou nemá dovolávaná „fikce výroby“ oporu v celním nařízení, neboť by znamenala nové vymezení práv duševního vlastnictví.
72. Existuje nicméně starší judikatura, která se navíc specificky vztahuje k celním nařízením, jejíž rozpor s judikaturou Class International a Montex není možné radikálně popřít, a které se široce dovolávali ti účastníci, kteří v této věci podporovali tezi o „fikci výroby“. Jedná se zejména o rozsudek Polo v. Lauren(30) z roku 2000 a rozsudek Montres Rolex z roku 2004(31).
73. Jak v rozsudku Polo v. Lauren, tak v rozsudku Rolex totiž Soudní dvůr rozhodl, že celní nařízení z roku 1994 je použitelné na zboží, které není zbožím Společenství, jež se nachází v členském státě v situaci tranzitu do třetího státu, bez zvláštního odkazu na nezbytnost prokázat jeho určení pro trh Společenství. Zjevné rozdíly, které obě skupiny rozsudků vykazují, tak vysvětlují, proč byly často kritizovány pro jejich rozporný charakter(32).
74. K tomu je třeba předně uvést, že Soudní dvůr si byl tohoto nesouladu vědom, a proto se snažil objasnit, že závěry rozsudků Class International a Montex nejsou zpochybněny judikaturou předcházející těmto rozsudkům(33).
75. Dále je třeba brát v úvahu, že první dva rozsudky byly zaměřeny na témata jako je platnost celního nařízení a jeho právní základ (ve věci Polo v. Lauren) a existence trestního lex previa ve věci Rolex, přičemž analýza otázky, zda je zboží určeno pro území Unie, byla považována za relativně druhořadou.
76. Konečně je třeba zdůraznit, že rozsudek Polo v. Lauren přiznává značný význam nebezpečí podvodného vstupu padělků na unijní trh a dovozuje z toho, že tento tranzit „může mít dopad na vnitřní trh“(34).
77. Bez ohledu na všechny tyto okolnosti je však nutno připustit určitý stupeň rozporu mezi oběma skupinami rozsudků. Pokud by měl mít tento nesoulad určitý význam, domnívám se, že názor Soudního dvora nejvěrněji odrážejí nejnovější rozsudky (Class International a Montex).
78. V každém případě jsem toho názoru, že nejasnost vzniklá při výkladu této série rozsudků vyplývá z valné části z toho, že Soudní dvůr dosud přizpůsoboval své odpovědi předpisu dovolávanému v každé předběžné otázce, aniž nutně bral zřetel na předmět sporu, v jehož rámci taková otázka vyvstala.
79. Věci, které jsou nyní předloženy Soudnímu dvoru, vyzývají k objasnění, za jakých okolností je třeba použít každé z těchto ustanovení, a k upřesnění podmínek nezbytných pro překonání meze, která odůvodňuje postup celních orgánů na jedné straně a (obvykle soudní) rozhodnutí o porušení práva na druhé straně(35).
D – Závěr
80. Ve světle výše uvedených úvah navrhuji odpovědět na otázku položenou Rechtbank tak, že čl. 6 odst. 2 písm. b) nařízení č. 3295/94 nelze vykládat v tom smyslu, že orgán (v tomto případě soud) členského státu, na který se podle článku 7 uvedeného nařízení obrátil držitel práva duševního vlastnictví, nemusí vzít v úvahu, že dotčené zboží se nachází v dočasném uskladnění nebo tranzitu, tudíž ani v tom smyslu, že tento orgán může vycházet z fikce, že toto zboží bylo vyrobeno v tomtéž členském státě, aby na základě práva tohoto členského státu rozhodl, zda porušuje dotyčné právo duševního vlastnictví.
VII – Analýza předběžné otázky ve věci Nokia
A – Úvodní poznámky
81. Jak bylo uvedeno, na rozdíl od případu, jehož zkoumání jsme ukončili, ve věci Nokia pokládá Court of Appeal otázku v rámci řízení, v němž je napadána legalita rozhodnutí britského celního orgánu zadržet určité zboží v situaci tranzitu.
82. Po formální stránce je předběžná otázka položena jako otázka výkladu pojmu „padělky“ obsaženého v čl. 2 odst. 1 písm. a) nového nařízení č. 1383/2003: „zboží včetně jeho obalu označené neoprávněně ochrannou známkou, která je totožná s ochrannou známkou platně zapsanou pro stejný druh zboží, nebo která nemůže být od této ochranné známky ve svých podstatných znacích odlišena, a tím porušuje práva držitele příslušné ochranné známky podle práva Společenství, jak stanoví nařízení Rady (ES) č. 40/94 […], nebo podle právních předpisů členského státu, ve kterém je podána žádost o přijetí opatření celních orgánů“.
83. Soudnímu dvoru tak přísluší objasnit, zda toto ustanovení vytváří autonomní pojem padělků, oddělený od hmotněprávní úpravy pro účely přijetí opatření celních orgánů.
84. Domnívám se, že odkaz obsažený v tomto ustanovení na hmotněprávní úpravu v oblasti ochranných známek, přestože je uveden výrazem „tím“(36), je nepodmíněný, a v důsledku toho nelze přisvědčit tezi o „autonomním pojmu“, uváděné některými účastníky. K tomu, aby existovala „padělaná ochranná známka“ pro účely nařízení č. 1383/2003, je třeba prokázat, že dotyčné výrobky jsou určeny pro trh Evropské unie. V opačném případě zboží v tranzitu nesplňuje podmínku „užívání v obchodním styku“, kterou vyžaduje jak nařízení č. 40/94, tak vnitrostátní předpisy o ochranných známkách.
85. Jak bylo patrné v předcházející věci, tuto podmínku nelze obejít, jestliže jde o potvrzení – soudní nebo jinou cestou – existence porušení práva k ochranné známce v řízení ve věci samé. V projednávané věci jde tedy o to vyjasnit, zda je nezbytné prokázat její splnění rovněž v případné předchozí fázi přijetí opatření celních orgánů.
86. Tento posledně zmíněný názor založený na článku 2 nařízení č. 1383/2003 uplatnily britské celní orgány, když odmítly přijmout opatření proti zboží v tranzitu, protože neexistovaly věrohodné důkazy, že zboží bude určeno pro unijní trh.
87. Pokud však jde o to objasnit, co jsou „padělky“ pro účely nařízení nebo, což je totéž, jaké okolnosti musejí být dány, aby celní orgány mohly přijmout opatření, jeví se jako zřejmé, že článek 2 nařízení č. 1383/2003, na který se soustředí předběžná otázka, nemůže být analyzován izolovaně.
88. Domnívám se naopak, že je třeba zohlednit obzvláště článek 1 téhož nařízení, který vymezuje jeho působnost, a články 4 a 9, v nichž jsou upřesněny podmínky přijetí opatření celních orgánů. Jak dále uvidíme, ve všech těchto ustanoveních se používá jako kritérium pro přijetí takových opatření pojem „podezření“(37).
89. Kromě toho rozšiřující a izolovaný výklad článku 2 použitého jako jediné relevantní ustanovení pro stanovení možnosti postupu celních orgánů by byl obtížně slučitelný s cíli nařízení a s pravomocemi, které přiznává těmto orgánům, jakož i s judikaturou existující v této oblasti(38).
B – Články 1, 4 a 9 nařízení zavádějí specifické kritérium pro odůvodnění přijetí opatření: „podezření“ z porušování
90. Na rozdíl od článku 2, který se omezuje na definici toho, co se „pro účely nařízení“ rozumí zbožím porušujícím právo duševního vlastnictví, články 1, 4 a 9 výslovně odkazují na možnost celních orgánů přijmout opatření, pokud mají „podezření“, že zboží ve kterékoli celní situaci „porušuje“ právo duševního vlastnictví.
91. Jak bylo výše uvedeno, nařízení č. 1383/2003 (a před ním nařízení č. 3295/94) jasně odlišuje mezi fází přijetí opatření celních orgánů a fází věcného určení, že došlo k porušení. První z nich je typicky správní, preventivní fází, zatímco druhá je obvykle soudního charakteru a v každém případě zahrnuje rozhodnutí ve věci samé, obvykle konečné.
92. Stejným způsobem, jakým nařízení svěřuje rozhodnutí v každé z těchto fází odlišnému orgánu, tak je také podřizuje různým podmínkám, přísnějším v případě rozhodnutí ve věci samé, neboť to jediné může vyústit v zákaz užívání dotyčné ochranné známky v obchodním styku v Unii(39). Naopak opatření přijímaná celními orgány jsou dočasná a mají předběžný charakter, a proto je logické, že mez, která umožňuje použít tento postup, je stanovena na nižší úrovni náročnosti.
93. Pouze tak lze vysvětlit, že čl. 5 odst. 5 nařízení č. 1383/2003, v němž se vyčerpávajícím způsobem upravuje obsah žádosti o přijetí opatření celních orgánů, pouze vyžaduje, aby žádost obsahovala „veškeré potřebné informace, aby dotyčné zboží mohlo být celními orgány snadno rozpoznáno“, a zejména „zvláštní informace, které držitel práva může mít ohledně druhu nebo charakteru podvodu“(40).
94. Současně toto ustanovení po žadateli vyžaduje „důkaz, že […] je držitelem práva k dotyčnému zboží“, a ukládá mu učinit prohlášení, že přijímá odpovědnost vůči dotčeným osobám v případě, že postup přijetí opatření bude přerušen v důsledku jeho vlastního jednání nebo opomenutí, nebo v případě, že se dodatečně zjistí, že dotyčné zboží neporušuje právo duševního vlastnictví (čl. 6 odst. 1). „Předpokládané místo určení“ zboží, stejně jako další informace, jako je například „plánované datum dodání nebo odeslání zboží“, je třeba v žádosti uvést pouze „pro orientaci, jsou-li držitelům práva známy“.
95. Jde tedy o to vymezit podezřelé zboží a zajistit, aby žádost měla určitý stupeň vážnosti, pochopitelně ne ještě o určení, že došlo k porušení dovolávaného práva. Kdyby zákonodárce hodlal požadovat již v tomto stádiu přesvědčivé důkazy o existenci porušení práva (byť potenciálního), byl by to učinil výslovným způsobem.
C – Celní orgány nemohou předjímat smysl budoucího rozhodnutí ve věci samé
96. Kromě toho je zřejmé, že celním orgánům nepřísluší rozhodovat konečným způsobem, zda došlo k porušení práv duševního vlastnictví. Pokud bychom z článku 2 dovozovali, že nařízení vyžaduje stejnou úroveň důkazu porušení pro celní zadržení zboží a pro jeho konečné stažení mimo obchodní toky nebo zničení, rozhodnutí celních orgánů by již určitým způsobem předjímalo výsledek řízení ve věci, které může případně proběhnout později a rozhodne v něm odlišný orgán.
97. Předběžná kontrola nemůže být v konečném důsledku podmíněna přesvědčivým důkazem porušení práva duševního vlastnictví. Jako předběžné opatření má dočasný charakter (nejvýše na deset dní) a bývá přirozeně přijímáno na základě předběžných informací nebo „podezření“(41).
D – Nadměrné požadavky na dokazování by mohly učinit zbytečnou šíři působnosti nařízení
98. Tento druh požadavků v oblasti dokazování by mohl v praxi zabránit přijetí jakéhokoli druhu předběžných opatření proti zboží v situaci vnějšího tranzitu, a to navzdory tomu, že je výslovně zahrnuto do působnosti nařízení.
99. Vývoj celních předpisů představuje nejjasnější důkaz významu, který zákonodárce Společenství připisuje pokrytí všech celních situací, v nichž se mohou nacházet padělky nebo nedovolené napodobeniny(42). Článek 1 nařízení č. 1383/2003 tak zahrnuje do své působnosti jak zboží, jež je navrženo k propuštění do volného oběhu, režimu vývozu nebo zpětného vývozu, tak zboží, které je odhaleno, když vstupuje na území Unie nebo je opouští, zpětně vyvážené zboží, které podléhá oznamovací povinnosti, zboží umístěné do svobodného pásma nebo celního skladu a zboží umístěné v režimu s podmíněným osvobozením od cla. Podle čl. 84 odst. 1 písm. a) celního kodexu Společenství tento režim s podmíněným osvobozením od cla zahrnuje mimo jiné vnější tranzit, uskladňování v celním skladu a dočasné použití.
100. Tento druh celního režimu může být podvodně použit jako nástroj k dodání zboží, u něhož je usilováno o protiprávní uvádění na trh v Unii, jelikož nic nenutí příjemce zpočátku uvést jeho určení, a dokonce ani odhalit jeho totožnost.
101. Pokud by s ohledem na obtíže s dokazováním, které tento druh situací vytváří, nebylo podezření z nesrovnalostí dostatečné k přijetí předběžných opatření celních orgánů, pozbyla by účelu šíře, v níž článek 1 nařízení vymezuje svoji působnost, a zvýšilo by se nebezpečí zneužití režimů s podmíněným osvobozením od cla s cílem vyhnout se zajištění zboží.
E – Nařízení zavádí kritérium „podezření“
102. Ve světle výše uvedených úvah se domnívám, že definice „padělků“ obsažená v čl. 2 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1383/2003 představuje podpůrný prvek pro použití ostatních ustanovení celního nařízení a je třeba ji vykládat způsobem, který umožňuje jejich náležité použití.
103. Jak vyplývá z jeho názvu, nařízení upravuje jak „přijímání opatření celních orgánů proti zboží podezřelému z porušení určitých práv duševního vlastnictví“, tak „opatření, která mají být přijata proti zboží, o kterém bylo zjištěno, že tato práva porušilo“.
104. U druhého druhu opatření je nutné zjištění, že zboží je „padělkem“ nebo „nedovolenou napodobeninou“ ve smyslu článku 2. Jak už jsem měl příležitost uvést v souvislosti s věcí Philips, je pro tyto účely třeba použít kritéria obsažená v hmotněprávní úpravě týkající se ochranných známek a jiných práv duševního vlastnictví. Odkaz, který na ni činí článek 2, je tudíž třeba chápat v tomto smyslu.
105. Naopak k tomu, aby celní orgány mohly přijmout opatření proti určitému zboží, stačí, bude-li toto zboží „podezřelé“ z naplnění definičních znaků obsažených v článku 2, včetně těch, které vyplývají z hmotněprávní úpravy, na kterou toto ustanovení odkazuje. Nařízení ani judikatura nic víc nevyžaduje.
106. Problémem však je, že pojem „podezření“ je v tomto kontextu vnitřně spjat se skutkovými okolnostmi. „Podezření“ nepochybně nelze chápat jako nepopiratelná zjištění, je ale třeba vyloučit, aby toto kritérium vedlo k naprosto svévolnému postupu celních orgánů(43).
107. Z tohoto důvodu se domnívám, že k tomu, aby celní orgány mohly oprávněně přijmout opatření proti zboží v situaci tranzitu podléhajícímu jeho kontrole, musejí mít k dispozici alespoň „neúplný důkaz“, tedy nějakou indicii toho, že toto zboží skutečně může porušovat právo duševního vlastnictví.
108. V konkrétním případě zboží v tranzitu je určení zboží zajisté tím nejobtížnějším prvkem, který je v této fázi třeba prokázat.
109. Pro tento účel je při posuzování tohoto „podezření“ třeba zohlednit obzvláště nebezpečí podvodného vstupu zboží na unijní trh. Navzdory veškerým opatřením, která vyplývají ze systému kontroly Společenství, nebezpečí existuje, neboť nelze zapomínat, že ačkoli režim externího tranzitu sám spočívá na právní fikci, zboží se fyzicky nachází na území Unie.
110. Na základě fikce tak zboží v režimu vnějšího tranzitu nepodléhá dovozním clům ani ostatním obchodněpolitickým opatřením, jako kdyby bývalo nevstoupilo na území Unie. Jak však jasně uvádí rozsudek Polo v. Lauren, tento tranzit „není činností stojící mimo vnitřní trh“(44). V konečném důsledku jde o zhodnocení, zda toto nebezpečí dosahuje míry, která dovoluje označit nějaké zboží za „podezřelé“ z porušení práva duševního vlastnictví.
111. I když neusilujeme o úplnost, okolnosti, jako je nepřiměřená délka trvání situace tranzitu, druh a počet použitých dopravních prostředků, větší či menší obtížnost při zjištění totožnosti odesílatele zboží nebo nedostatek informací o jeho fyzickém určení nebo jeho příjemci, by mohly za určitých okolností podpořit důvodné podezření, že zboží, které samotné budí zdání „padělku“ nebo „nedovolené napodobeniny“, bude uvedeno na unijní trh.
112. Shrnuto, navrhuji odpovědět Court of Appeal of England and Wales tak, že proti zboží označenému ochrannou známkou Společenství, které není zbožím Společenství a které podléhá kontrole ze strany celních orgánů v členském státě a nachází se v tranzitu z třetího státu do jiného třetího státu, mohou být ze strany těchto celních orgánů přijata opatření za předpokladu, že existují dostatečné důvody pro podezření, že se jedná o padělky, a zejména že toto zboží bude uvedeno na trh v Evropské unii, buď v souladu s celním režimem, nebo v důsledku nezákonného přesměrování, ačkoli o uvedeném určení neexistují důkazy.
VIII – Závěry
113. Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby odpověděl takto:
A – Na předběžnou otázku Rechtbank van eerste aanleg te Antwerpen (věc C‑446/09)
„Článek 6 odst. 2 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 3295/94 ze dne 22. prosince 1994, kterým se stanoví opatření týkající se vstupu zboží porušujícího určitá práva duševního vlastnictví na území Společenství a jeho vývozu a zpětného vývozu z tohoto území, nelze vykládat v tom smyslu, že soud členského státu, na který se podle článku 7 uvedeného nařízení obrátil držitel práva duševního vlastnictví, nemusí vzít v úvahu, že dotčené zboží se nachází v dočasném uskladnění nebo tranzitu, tudíž ani v tom smyslu, že má vycházet z fikce, že zboží bylo vyrobeno v tomtéž členském státě, aby na základě práva tohoto členského státu rozhodl, zda porušuje dotyčné právo duševního vlastnictví.“
B – Na předběžnou otázku Court of Appeal of England and Wales (věc C‑495/09)
„Proti zboží označenému ochrannou známkou Společenství, které není zbožím Společenství a které podléhá kontrole ze strany celních orgánů v členském státě a nachází se v tranzitu z třetího státu do jiného třetího státu, mohou být ze strany těchto celních orgánů přijata opatření za předpokladu, že tyto orgány disponují dostatečnými indiciemi pro podezření, že se jedná o padělky, a zejména že toto zboží bude uvedeno na trh v Evropské unii, buď v souladu s celním režimem, nebo v důsledku nezákonného přesměrování.“